Vážně mu nevadilo na ni čekat a kdyby ano, bylo by od něj dost hloupé, aby chodil na místa setkání takhle brzy. Tím by si to čekání sám přivozoval a vztekat se nebo tu netrpělivě poklepávat nohou proto, že někdo není jako on a nechodí všude dříve, by nebylo úplně vhodné ani oprávněné. „Teoreticky i prakticky, stačilo by přijít na čas a nemusel bych čekat vůbec – za předpokladu, že by i druhá strana přišla na čas,“ zazubil se na ni a byl si tím zjevně vcelku jistý. A nenarážel tím na ni, u Cass neměl nikdy sebemenší problém s tím, že by snad chodila pozdě. Samozřejmě, jednou za čas se asi každému zadaří přijít pozdě, nicméně dokud to není jeho vlastní vinou, nýbrž třeba pozdě jedoucím autobusem či jiným zpožděním, nebral to jako něčí nedochvilnost. Zato pokud se někdo jen pozdě vzbudil či se chystal delší dobu a způsobil si to jednoduše sám, nebyl úplně nadšený. Dochvilnost prostě podle něj byla dobrá kvalita a měl dochvilné lidi rád. „To je nejdůležitější – vědět, že jsi udělala vše, co bylo ve tvých silách, aby ses připravila. Pokud bude někdo lepší, neznamená to, že ty nejsi dobrá, takže ti budu držet palce i na nohách,“ podpořil ji s úsměvem. Cosi mu napovídalo, že si Cass není úplně stoprocentně jistá jako jindy, což pro něj nebyla žádná novinka. Tedy ta nejistota, ne vyloženě nejistá Cassidy. Popravdě dost dobře nevěděl, co by mohl udělat, aby to zlepšil – nebo zdali vůbec chce, aby něco udělal. Nebo jestli něco udělat jde. Každopádně byl rád, že i přes svou odhodlanost neměla ten sebevědomý pocit neporazitelnosti jako někteří jeho protivníci i spoluhráči v lakrosu. Ti se vždy tvářili, jako že je nic nemůže rozhodit a že jsou pánové světa, nu a poté se dost tvrdým způsobem přesvědčili o tom, že jim to nejde tak, jak si představovali. Skromnost je holt důležitá. Vydali se směrem ke stánku pro nějaké to pití před tím, než začnou atletické závody, a přestože měl Nia už žízeň, ty davy lidí kolem ho dělaly nesvým. Měl se dobře ve svém pokoji, v laboratořích či v knihovně a studovně. Proč? Protože tam moc lidí nebývá. Ne že by proti nim něco měl, jen se u nich necítil ve své kůži, zvláště když jich bylo tolik. Vždy měl pocit, že se na něj všichni dívají a hodnotí každý jeho krok, slovo i pohyb. Bylo to iracionální, to si rozumová část jeho mozku uvědomovala, avšak všechny tyhle vnitřní nejistoty a přemýšlení jsou iracionální ve své podstatě a nejde se jich jen tak zbavit, a to dokonce ne ani s pomocí toho rozumu a objektivního kritického uvažování. „To je dobře, hydratace je pro takový výkon důležitá,“ přikývl vážně, ačkoliv mu bylo jasné, že si to Cass sama moc dobře uvědomuje – však je taky sportovkyně. „Nech se překvapit,“ mrkl na ni spiklenecky, jako kdyby ho tu opravdu měl někde schovaný a připravený ji s ním polít, až se postaví na stupně vítězů. „Vím, že se tedy provádějí pivní lázně, ale stejně by mi to přišlo popravdě jako škoda piva, jeho vnitřní užití je mnohem příjemnější, alespoň dle mého posouzení,“ dodal ještě svůj názor na celé tohle polévání. Sice se to dělalo šampaňským, ale byl si jistý, že přesně na tohle Cass narážela. A i u něj mu to přišlo škoda, a to ho ani nepil na rozdíl od piva. Vystoupení roztleskávaček tak trochu minuli, ovšem to mu ani trochu nevadilo, byl tu hlavně kvůli své kudrnaté kamarádce a zbytek ne že by ho nezajímal, jen ho zajímal o něco méně. „To chápu, navíc jsi vždycky mohla říct, že tam jsi třeba na stáži, a nic by se nedělo,“ pokýval hlavou a postoupil o kousek vpřed ve frontě. „To ale není špatný nápad, zvlášť pokud tě to bavilo. Vsadím se, že i plat by byl vyšší, ne?“ pousmál se. „A ještě, že tak, snad vám brzy neuteče,“ zazubil se ještě k tomu, že trenéra nakonec našli. Taková práce v posilovně nemusí být úplně špatná. Jen by znamenala jeden nevyhnutelný aspekt – práce s lidmi. S různými a cizími lidmi. A což o to, neměl až takový problém někoho cizího oslovit a něco s ním vyřizovat, jen by ho to sociálně dosti vyčerpávalo. V tomto (nejenom) byl rozený introvert a veškerá komunikace s lidmi ho vysávala. Užíval si to jako třeba teď s Cassidy, jen pak potřeboval vždy nějaký čas pro sebe, aby si zase odpočinul. Což bude potřebovat i po této události. „Já pokračuji ve výzkumu, hormony toho stále mají spoustu co nabídnout, tudíž si myslím, že to našemu týmu ještě nějaký čas vydrží – pravděpodobně to využiji pro svou závěrečnou práci, ovšem to je ještě daleko,“ odvětil a na malý moment se zase ztratil v těch svých vědeckých řečech. Ale! Tentokrát se alespoň obešel bez kdovíjakých termínů a jiných odborností. Z té kladné stránky – dostali se mezitím na řadu, a tak mohl koupit tu pomerančovou limonádu pro Cass a pro sebe tu colu. Prakticky hned dostali oba kelímky, proto zaplatil za oba a mohli se od stánku vzdálit. „Není zač, není to za výhru, jen… prostě tak,“ odpověděl o něco tišeji a rozpačitě roztáhl koutky rtů. Myslel to jen jako hezké gesto pro svou kamarádku, jen to tak neuměl pojmenovat, a tak doufal, že to pochopí a nebude se v tom moc piplat. „Vůbec, jejich vystoupení jsou hezká, jen ne nic pro mě,“ zavrtěl hlavou, aby ji ubezpečil, že roztleskávačky vážně nejsou ničím, co by ho bůhvíjak zajímalo. Bez urážky vůči nim, prostě nebyl tenhle typ kluka. Po nich ovšem už nastal čas na atletiku, proto popřál Cass ještě jednou hodně štěstí a šel si najít místo s dobrým výhledem.

Na povzbuzování to úplně neviděl, ale jásající dav ho nakonec přeci jenom strhl, takže volal a křičel spolu s nimi. Sport ho uměl rozvášnit, což u něj bylo vcelku výjimečné. A také to ukazovalo, nakolik má Cassidy rád. Obvykle takovýto neuměl být, když se to netýkalo jeho samého. Jenže teď fandil jí, což ho spolehlivě dostalo do nálady. Zdálo se, že se jí všechny běhy opravdu povedly – taky neočekával nic jiného, teď už jen museli počkat na výsledky, aby zjistili, kolikátá skončila. Šel se postavit zhruba na stejné místo, kde se před závody rozdělili, aby se mohli lépe najít. „Užívám! Byla jsi skvělá, určitě to bude úžasný čas,“ zajásal a bylo na něm znát, že se v něm probudily emoce, které jinak spíše skrýval či potlačoval ze strachu, co si o nich kdo pomyslí. Jen teď zvládl své obavy maličko potlačit, aby si vychutnal tu atmosféru závodů. „Jaké z toho máš pocity ty?“ zajímal se a mezitím pokynul ke stánku, že teď už to opravdu mohou spláchnout tím pivem.

self-anxious baby NIA

Pobaveně se zakřenila, když vinu za čekání vzal Nia celou za sebe, což sice bylo správné, byl tu skutečně dříve, než se domluvili, ale na to si asi nikdy nezvykne. K lidem, kteří se k ní chovají s respektem, se ráda chová stejně, a že k Niovi vzhlíží se spoustou respektu, takže by ráda chodila na čas, ale aby se někdy s Niou střetla na čas, musela by přijít dřív. Inu, třeba se o to někdy pokusí, pokud si vzpomene. „To je pravda,” ale pokud se mi to nepodaří tak, jak si přeju, budu na sebe stejně naštvaná. Pomyslela si v duchu během toho, co odkývala ta moudrá slova Niovi, ale nechtěla se tím příliš zaobírat, takže se raději zvesela usmála nad jeho podporou. „Díky,” hlesla ještě a už si ho představovala, jak sedí v publiku a drží jí palce i na nohách. Šlo by to na jeho výrazu vlastně poznat? Ona si představovala, že ano, protože je to přeci jen nezvyklá činnost a ty mají lidi tendenci projevit na svém obličeji, zná to z fitka, ale posilování a držení palců jsou poněkud odlišné činnosti. A stejně nebude mít čas na něj tolik koukat, takže prostě jen uvažuje nad hloupostmi, přitom má důležitější věci, na které by se měla soustředit. „To rozhodně, vodu potřebujeme, u sportu obzvlášť, ale nikdo by na pití neměl zapomínat,” odsouhlasila jeho slova a pokývala hlavou. Její původní vtípek se přehoupl do drobné přednášky, ale tentokrát to bylo téma jí bližší, ne průzkum lomu světla či jak fungují hormony, i proto na ní bylo vidět, že je v tomto tématu mnohem uvolněnější, ačkoliv se stále jednalo o vědu, víceméně. Tázavě nadzdvihla obočí a podezřívavě se rozhlédla kolem, jako kdyby mohla odhalit jeho tajemné plány, než se pohledem vrátila na Niu a pobaveně se na něj zakřenila. Pokud někomu věřila, že by jí nedopřál pivní koupel, byl to právě Nia, ale znala spoustu lidí, kteří by jí to se sladkým úsměvem dopřáli... třeba takový Noah by se toho jistě rád chopil, ještě by prohlásil, že je to přeci tradice a ty se nesmí porušovat. Uměl jí pěkně lézt na nervy, ale jejich hořkosladká válka zkrátka tvořila většinu jejich přátelství a ona nehodlala prohrát. O pivní koupel se obávat naštěstí nemusela, jak už bylo řečeno, Nia jistě nic takového nechystá, a Noaha tu ani nezahlédla. „A je pivní lázeň jenom z piva nebo se to ještě s něčím míchá? Jako obojí je škoda, jenom mě zajímá, jak velká,” pronesla zamyšleně a zahleděla se bokem, snad jako by jí to mohlo pomoct s nalezením odpovědi. „Ale vnitřní požití je fakt lepší, takže je to jedno,” rozřešila sama pro sebe svůj problém a pokrčila nad tím rameny. Svůj oblíbený způsob měla vyřešený a co se s tím dělá jiného, to nechá na lidech, kteří to tak mají rádi. Dokud je dostatek piva ke konzumaci, a že toho bude dostatek vždy, nikomu nebude strkat nos do jejich preferencí. „Jo, okecat to šlo, jinak by mě k tomu asi nepustili, i když to bylo potřeba,” nijak jim to nevyčítala, chápala, že se nechtějí zbytečně pouštět do nějakých právních potyček, kterým se mohlo snadno předejít. To sice byla až ta úplně nejhorší varianta, ke které mohlo při jejím zaskakování dojít, ale vždy je dobré myslet na všechno, hlavně na to špatné, aby se tomu mohl člověk vyvarovat nebo se alespoň připravit. „Fakt mě to bavilo,” potvrdila s nadšeným úsměvem, který to vyjadřoval lépe než ona dokázala slovy, „a jo, plat je vyšší a dá se říct, že je větší svoboda, co se času týče, protože není pevná směna, ale stavíš si to podle zájmů klientů, na druhou stranu se může stát, že budou mít dost na nic zájmy,” ušklíbla se, holt ne všechno bylo zalité sluníčkem a s touto pozicí se vázal menší risk, který si moc dobře uvědomovala, ale stejně ji to lákalo. Když neriskujete, nikdy nic nezískáte. „Zatím to vypadá, že neuteče, ale.. Kdo ví,” zeširoka se zakřenila. Riziko to možná bylo reálné, ale věřila, že všechno teď půjde tak, jak má, a oni už podobné krize nebudou muset řešit. Ona se teď potřebuje soustředit na zkoušky, pár jich ji ještě čeká, nemůže hasit ohně v práci. Nemá potřebu být středem pozornosti, proto se zajímala i o to, co je nového u něj, aby mu poskytla trochu prostoru a oni nemuseli pořád mluvit jen o ní. „Páni, i pro závěrečku? Tak to jsem ráda, že máte tak dobrý téma,” nebyla si zcela jistá, zda se tohle dá považovat za lichotku, ale nebyla úplně zkušená v tom, jak se lichotí vědeckým výzkumům, tak se alespoň pokusila a doplnila to upřímným úsměvem, který mohl napovědět o jejích čistých úmyslech. S poděkováním si převzala pomerančovou limonádu, co jí Nia koupil, a pomaličku se začala vzdalovat od stánku. Narváno tam bylo dost a netoužila se tam zdržovat déle než bylo nutné. „Vždyť já vim,” občas zapomínala, jak umí Nia brát její slova občas až příliš vážně, a ubránila se tichému povzdechu, „prostě...díky,” věnovala mu drobný úsměv a lehce kývla hlavou, tím by mohli mít platební problémy vyřešené a mohli se posunout dále. Jak došli zpět ke hřišti, stačila si všimnout, že prošvihli první vystoupení, což ona osobně nijak znatelně neprožívala, a Nia na tom byl očividně stejně. Chvilku si s ním ještě povídala, dopila svou limonádu, ale pak už musela běžet – obrazně i doslova.  
Běhání milovala a vždycky jí to zaplavilo endorfiny, ale úplně zapomněla jaké to je, když běžíte před publikem. Zprvu byla o něco nervóznější, ale slyšet všechno to povzbuzování s vámi dělá zázraky a ona měla o to větší chuť dát do svého výkonu všechno. Když měla svou část odběhlou, skočila si do sprchy, aby ze sebe smyla pot a trochu se osvěžila, její tělo z toho všeho pohybu pořád hořelo, a pak rovnou zamířila za Niou. „Díky!” zaradovala se, stále celá mimo z předchozí atmosféry, s úsměvem přes celý obličej. Jásání navíc pokračovalo, konaly se i další atletické disciplíny a ona tak dále nasávala energii ze všech povzbudivých jásání. Do reality ji vrátila až otázka na zhodnocení výkonu, která trochu srazila její skáču-radostně-do-nebe pocit. „No, ty štafety... vždycky mám pocit, že jsem nám to mohla rozběhnout líp, tahle skupinová zodpovědnost mě ničí. Jak můžeš hrát ten lakros?” odklonila pozornost od vlastních pochybností na něj, protože se věnoval týmovému sportu, kde by se zrovna Cass cítila nesvá, protože by to nekazila jen sobě, ale i ostatním (případně oni jí). Na pokývnutí nijak nereagovala, ne slovně, a jen se vydala směrem ke stánku, a věnovala se jejich konverzaci. Ani tentokrát nebyli bohužel jediní, kteří se chtěli něčím občerstvit, a opět tam byla fronta. „Tentokrát je to ale na mě,” prohlásila odhodlaně, zatímco se posouvali více vpřed. Nia naštěstí příliš neprotestoval a tak jim mohla koupit jednu rundu piva a na nějakého Darrena se symbolickým setkání u piva si už ani nevzpomněla, tělem jí stále proudil adrenalin ze závodů a navíc měla skvělou společnost, která ji od podobných myšlenek spolehlivě udržovala. Společně s kelímky se vydali zpět ke tribunám, aby se podívali i na gymnastiku, protože byla zkrátka zvědavá a když už prošvihli roztleskávačky, na tohle se mohli podívat. Skoro tomu ani nemohla věřit, jak ohebná ta děvčata jsou, a pocítila vlnu vděčnosti, že se věnuje běhu, protože všechny jejich přemety vypadaly poměrně nebezpečně, což nezapomněla Niovi vždy okomentovat. Nakonec i gymnastky opustili stadion a přišel čas vyhlášení. Neumístila se nejhůř, ačkoliv čekala, že to bude lepší. „Skočím se podívat na časy, sejdeme se před stadionem?" navrhla Niovi, jelikož ne všechny časy se vyhlašovaly a ty jí upřímně zajímají více než umístění. Když se domluvili, odcupitala prozkoumat své výkony a s těmi časy už byla o něco více spokojená, protože se přiblížila ke svému stálému rekordu a skoro jej překonala, příště to bude určitě lepší. Ještě v šatně čapla po tašce a zamířila za Niou, kterého měla trochu problém najít v tom odcházejícím davu, jak byla maličká, ale naštěstí ji našel on, a společně se tak mohli odebrat pryč, podobným směrem. Než se jejich kroky rozdělily, protože každý bydlí jinde, s vděčným úsměvem se na něj otočila. „Díky, že jsi tam byl, bylo fajn mít v publiku fandu," zazubila se a mávla na něj na rozloučenou, než se odebrala na koleje.

parťák RYAN

„To bys měl, myslím to smrtelně vážně,” pokoušela se nahodit zcela vážnou tvář, ale tragicky v tom selhala a koutky jí téměř okamžitě vyletěly vzhůru. Tedy, pokud na další placení dojde, skutečně se toho chce ujmout, jen si z toho teď dělá legraci, ale počítá s tím. A pokud na další limonádu už nepůjdou, tak třeba se potkají někde ve městě a pozve ho na nějakou dobrou zmrzlinu, kdo ví, co jim osud postaví do cesty. Prozatím je spokojena s tím, že Ryan nemá problém jejich pozici dorovnat, když se i ona nechala bez zdlouhavého odmítání pozvat. Ještě jednou poděkuje, když si přebírá svou limonádu, a společně zamíří zpět na svá místa, aby si mohli užít zbytek dne. „Samozřejmě, ráda,” odsouhlasila se širokým úsměvem na tváři. Ráda totiž své umění ukazuje lidem, ne protože by se chtěla pochlubit, ale protože jí její tvorba přináší radost a kdyby mohla, byť jen trošičku, přinést radost ostatním, tak to bude ukazovat vždy a všude, jen aby byl svět o něco lepším místem. „Jestli jsi byl na jarním plese, tak tam jsem měla obraz, vlastně tam byl jediný mezi samýma fotkama, takže asi snadno zapamatovatelný, ale jestli ne, nevadí, i ten ti můžu ukázat,” kdyby byl na plese, aspoň by mohl mít představu o jejím stylu a nebyl by zklamán, nu dobrá, to u človíčka jako on asi nehrozilo, tak spíše by nebyl překvapen, co její prsty plodí. Samozřejmě má u sebe pár fotek, případně je i něco na flickru, ale tam dává spíš jen menší blbůstky, ne úplně obrazy, a z obrazovky mobilu to nikdy nebude stejné jako naživo, takže ukázku si schová na někdy jindy, které snad bude.
O umění mluví sice ráda, ale je poměrně nesobecká, takže není překvapení, že brzy stočila konverzaci i ke svému společníkovi se zájmem dozvědět se o něm něco více. Ani v nejmenším nečekala, co přijde. Nejdřív pochvalně pokývala, když slyšela o té psychologii, přeci jen je to obdivuhodná disciplína, na kterou by například ona neměla energii, protože by se lidem rozdala a sama by vyhořela, proto obdivuje lidi, kteří tohle zvládají. Pochvalný výraz se rázem změnil na polekaný, v šoku svraštila obočí a nespokojeně si povzdechla. Proč se takové věci dějí dobrým lidem? Se zamračeným pohledem si prohlídla jeho jizvy, nedokázala na nich udržet pohled nijak dlouho. Krve a zranění se sice neštítí, ale tady nešlo o tu ránu jako takovou, tady šlo o to, co symbolizovala, a to jí nahánělo husí kůži. Všimla si napětí v ramenou a skoro až podvědomě mu položila svou drobnou packu na rameno, které povzbudivě stiskla. Bylo to ironické, už podruhé v životě seděla s někým, komu bylo ublíženo, a už podruhé ji srdce bolelo za toho člověka, ale tentokrát věděla, že na to nedoplatí. Tentokrát to bylo jiné. „Asi nebudu první, kdo ti tohle říká, ale je to od tebe neuvěřitelně šlechetný,” pronesla s jemným úsměvem na rtech, „a co je ještě šlechetnější je fakt, že to neděláš kvůli uznání, ale abys pomohl,” dodala ještě, a to už se jí úsměv rozšířil. Ještě měla na jazyku pár věcí, místo toho mu ještě jednou jemně stiskla rameno, palcem jej pohladila a stáhla ruku k sobě. Mrzelo ji, že něco takového zažil, byla si jistá, že si to nezasloužil, ale stejně jistá si byla tím, že tohle slyšet nepotřebuje, a tak to všechno nechala vyjádřit své gesto. „V jakém jsi vlastně ročníku?” optala se, aby téma trochu rozvířila, než stočila pohled k probíhajícím událostem na stadionu.
„Myslím, že to předsudkový není, dneska jsou to závody holek a nejvíc holek prostě potkáš v dívčím spolku, hlavně když nerdský je nakombinovaný a klučičí je zase jen pro vás,” zlehka nad tím pokrčila rameny, doopravdy na tom neviděla nic špatného, a pak ještě dodala: „a jo, dívčí.” To aby mohl mít jistotu. Klučičí spolek ji upřímně překvapil, obzvlášť když to vede Charl-Oliver, který je, jaký je, ale stejně jako u nich v holčičím se najdou fifleny, se kterými si nepopovídáte o ničem jiném než malováním, určitě i v tom klučičím jsou určité stereotypy, ale najdou se mezi nimi i ti správní chlapi, ke kterým by ze své osobní zkušenosti Ryana zatím rozhodně zařadila. „Jak si to ve spolku užíváš? Tím, že jsem u nás ve vedení, tak zažívám odchody ze spolků nebo přesuny do jiného, takže vím, že spolkový život není pro každého, tak..” vyzvídala a rovnou mu i vysvětlila, proč se ptá na takovou možná zvláštní otázku, ale někteří ve spolcích zůstávali třeba jen kvůli přátelům, nebo protože to bylo výhodnější, což nijak nesoudila, jen jí přišlo škoda se někde trápit, ale asi je až moc soucitná. „Ne ne, jenom jsem si vyhlídla tuhle univerzitu,” společně s Charlesem, „a pak jsem navíc strávila kus studia na výměnném pobytu v Itálii, jsem tak trochu... rozlítaná,” rozpačitě pokrčila rameny a zaobalila to jako tradiční situaci, kdy si člověk chce zažít co nejvíc, ale dnes se necítila na nějaké svěřování o útěku před minulostí, navíc by si před Ryanem připadala hloupě, to on měl reálné problémy, ona jen šlápla mimo. Nerada snižovala vážnost svých zážitků, určitě by se to nelíbilo ani jemu, ale v dnešním kontextu si nemohla pomoct. „Co ty? Rodilý San francisčan nebo ses rozhodl vydat do nového města na univerzitu?” ptala se opět ona.

Po jejich úžasném vystoupení byla plná adrenalinu a energie, kterou měla chuť rozdávat všude okolo sebe. Měla to tak pokaždé, už to byla jakási tradice – stejně jako objímání Sof a radostné mávání na publikum. Ano, prožívala to, dost, ale to holt bylo součástí roztleskávání. Nebo snad ne? Jakožto roztleskávačka měla svou energii a pozitivitu přenášet na sportovce, kteří díky tomu měli v daném zápase či závodu uspět, což ona brala velmi vážně. Pokud jste si totiž ještě nevšimli, tak Lacey moc ráda lidi okolo rozveselovala a zvyšovala jejich sebevědomí. Jasně, v posledních měsících se jí to úplně nedařilo, ale teď… teď měla pocit, že zase zvládne cokoliv. ,,To by měla, je to fešák," zhodnotila s přimhouřenýma očkama, když se pokoušela daného mladíka pečlivě sjet pohledem. Byla sice pravda, že zblízka mohl vypadat hůře, ale… Gabrielle měla přeci jen skvělý vkus na kluky; třeba takový Bastien byl vzorovým příkladem, hehe. Každopádně, chvilka slávy roztleskávaček pominula a oni se musely klidit z hřiště, aby se mohla uvést do pohybu atletická olympiáda, kvůli níž tu všichni přítomní byli. Ony si tak mezitím mohly hezky oddechnout v šatně a naplánovat si další program. Lacey se Sof se zde rozhodly zůstat; jednak chtěly podpořit holky z místní univerzity a jednak si koupit něco za odměnu, kterou si za svůj výkon nepochybně zasloužily. V šatně se tak upravily, podělily se o své nadšení [teda hlavně Lacey], načež se vydaly zpátky na stadión, kde si pro sebe hodlaly uloupit kopeček osvěžující zmrzliny.
Závody byly v tu chvíli již v plném proudu a Lacey obdivovala nadšeně povzbuzující publikum a zapálené soutěžící. Atmosféra tu byla přímo úžasná a ona byla moc ráda, že se tu se Sof rozhodly zůstat. A taky se těšila na již zmiňovanou zmrzlinu, jejíž stánek nyní všude okolo hledala – bohužel však neúspěšně. Přeci jen tu byla poprvé a stánků tu měli poměrně dost, takže se člověk snadno ztratil. Naštěstí však po svém boku měla Sof, která ji svými slova ujistila, že ví, kde se stánek se zmrzkou nachází. ,,Co bych bez tebe dělala?" uculila se na ni a místo její nabízené ručky ji vzala kolem ramen, přičemž přitiskla svou hlavinku k té její. Pak už jí jen následovala a po cestě ji vyprávěla o svém trapase na jedné ze zkoušek. Ne, že by na to s radostí vzpomínala, ale pro ni bylo lepší se nad tím zasmát než brečet. A ono to nakonec nebylo nic strašného – ve zkratce ji na „potítku“ začalo neskutečně kručet v břiše a zkoušející se jí po celou tu dobu velice nenápadně smál; dokonce i teď se červenala, když o tom Sof vyprávěla. Netrvalo dlouho a ony se konečně ocitly před stánkem se zmrzlinou. Sof měla vybráno hned, ovšem Lacey docela váhala. Její jasnou volbou vždy byla pistáciová zmrzlina, ovšem teď měla chuť na klasickou čokoládovou, takže to bylo docela dilema. ,,Tak čokoládovou," rozhodla se po velmi pečlivém přemýšlení a zazubila se. Po chvíli si to už obě kráčely směrem ke tribunám a spokojeně si pochutnávaly na zmrzlině. ,,To si piš," přitakala jejím slovům a mapovala okolí, aby pro ně vyhlídla co nejlepší místa. Stadión byl narvaný, takže to byl docela nadlidský úkol, ale nakonec přeci jen našly dvě volná místa a tam se společně se svýma zmrzkama usadily.
Fandily, smály se, pozorovaly své okolí a celkově si celou olympiádu náramně užily. Bylo fajn na chvíli zapomenout na nepříjemné zkouškové období, kterým si teď procházely a celkově o škole pomlčet. Lacey byla neskutečná šprtka a na škole ji vážně dost záleželo, takže ji tohle odreagování bodlo. ,,Hm, na gymnastiku musíš být asi hodně hubená, abys ji mohla dělat, co?" pronesla k Sof zamyšleně, když se ve středisku hlavního dění objevili gymnasti a ona svými hnědými očky obdivovala každý jejich pohyb. Každému z nich hlasitě tleskala a sem tam hvízdla, aby je v jejich vystoupení podpořila, a to ačkoliv žádného z nich neznala. Po gymnastice následovalo slavnostní zakončení, načež se všichni začali zvedat a sportovní stadión opouštět. ,,To bylo fajn," zhodnotila Lacey nadšeně a věnovala své nejlepší kamarádce široký úsměv. ,,Jdeme zpátky do spolku nebo si zaskočíme na něco k snědku?" zazubila se a nechala Sof rozhodnout, kam budou směřovat jejich další krůčky. Ať už se Sof rozhodla pro cokoliv, tak ji na to kývla, společně zaskočily do šatny pro své věci a stejně jako ostatní diváci se vydaly ze stadiónu pryč.

Po prohlídce svých fotek a pár dalších si od Jigglypuff převezme adresu stránky, na které najde její díla, jestli něco takového vede, jestliže ne, řekne jí, aby si nějakou webovku založila. Je jistě důležité ji mít, pokud se chce prosadit, ale třeba ji může mít i jen tak pro zábavu, anebo aby se pochlubila - to by rozhodně měla. Nato jí popřeje, aby se jí dnes povedlo zachytit, co nejvíce zajímavých fotek a rozloučí se s ní, aby jí už více nezdržoval od práce, které má beztak nad hlavu. Jen co se pak dívka, které se zapomněl zeptat na jméno - krucinál - vzdálí, opře se do sedadla a svou pozornost stočí k hřišti, kde už se roztleskávačky řádně rozehřály a pustily se do sestavy. Jsou úžasné a tak pružné, jako z gumy, nechápe to. On už by se desetkrát zlomil, což je nemožné, ale chápeme se. Jak už bylo zmíněno, poznal mezi nimi Aileen, která je evidentně dobrá nejen ve vybírání smokingů, ale také Lacey, kterou ovšem zná jen z flickru. Zdála se mu milá. Kdo by to byl řekl, že mohou být roztleskávačky fajn. Uznává, že je jeho pohled na ně lehce zdeformován filmy, tam jsou tyhle dívky většinou podlé a skoro nejí, což mu vůbec nepřijde cool. Je rád, že mu holky tu představu o roztleskávačkách vymluvily a to o tom s ním neprohodily ani slovo - jsou zázračné. Dále jsou na programu atleti, z těch ho nejvíce zaujmou běžci, které musí pro změnu obdivovat pro jejich rychlost. Po nich následují gymnasti, nebo-li další gumy (dobře myšleno!). Je to skvělá podívaná a musí říct, že ta Patricia - jak hlásili před jejím vystoupením - válí. Má to trochu jiné než ostatní, svižné, v jeho očích vynikla ze všech nejvíce. Bude to rozhodně i hudbou, ta na něj má velký vliv. Vyskočí dokonce na nožky a přidá se k fandění. Nakonec je čeká vyhlášení vítězů, na které si počkal s mnoha dalšími. Je zvědavý, jestli to vyhraje někdo z jeho favoritů a pak už se vydá bez jakéhokoliv dalšího zdržování domů.

→ domů

Jedno se mladíkovi muselo nechat, byl vážně roztomilý a kdyby byla Kath naivní, nejspíš už by mu zobala z ruky. Ale taková Kath není. Dokonce ji i trochu zarazí, když Seb poví, že mu vyhovuje Kath jako společnice. Měla za to, že by vedle sebe chtěl spíše nějakou naivní slepičku, kterou by snadno oblbnul. U Kath nemá šanci zabodovat. Ale konec konců flirtovat s ním může a že to dělá ráda. Navíc, když je to ještě tak hezký kluk. Život se má totiž užívat, no ne? Proto se na Seba po jeho větě usměje a sjede ho pohledem. Pravdou je, že i ona je ráda, že za ní přišel právě on a ne nějaký slizký blbeček, který by ji svlékal pohledem a sypal z rukávu laciné balící hlášky, které jsou už otřepané a zná je téměř každá. To by ho Kath hned odpálkovala anebo by odešla sama, kdyby se jemu nechtělo. Nyní se ale nikam nechystá. A kdo ví, třeba odejde i Sebastian sám, jakmile mu Kath řekne něco, co se mu nebude zrovna líbit. Ona je totiž upřímná dívka a říká, co si myslí narovinu. Ne vždy se to každému líbí. Lidé raději slyší sladkou lež, než-li krutou pravdu. Jenomže, u Kath mají smůlu. Ta nikomu mazat med kolem pusy nehodlá. Nemá to zapotřebí. Jak se zdá, tak ani Seb se nebojí říct, co má na mysli. To se jen tak nevidí. Kluci se buď bojí nebo používají trapné fráze, kterým může podlehnout vážně jen nějaká hloupoučká dívenka. Ale Seb na to jde chytře a jak to vypadá, tak rád flirtuje. To i Kath, ovšem dál to dojde málokdy. Kath totiž není žádná rádodajka a není ani na úlety. Flirtem to tedy většinou skončí. Ovšem, proč se nepobavit, než vezme do zaječích jako vždy?
Nakloní hlavu lehce na stranu a olízne si rty. Napadne ji hned několik vět, které by mu na to mohla říct. Pravdou ale je, že by nebyly vhodné. Věří totiž tomu, že Sebovi holky podléhají. "To není lichotka, nýbrž pravda. Ne všechny holky jsou na drsňáky." Mrkne na něj a je téměř přesvědčena, že většina dívek je paf právě z takových plyšových medvídků, jako je právě Sebastian. Proč mu to teda neříct a trochu mu zvýšit už jistě tak dost vysoké ego. I když, Kath neměla v úmyslu mu lichotit. Řekla prostě, co měla na jazyku. Druhou větou ji ale donutí zvednout jedno obočí o něco výše, než druhé. V očích jí i zvláštně zajiskří a aniž by z něj spouštěla zrak, nakloní se k němu blíž. "Snad bys nechtěl, abych tě pokousala?" Poví trochu laškovným tónem, ale spíše je to řečnická otázka. Hned po jejím vyslovení se Kath narovná a prohrábne si své dlouhé tmavé vlasy. Na okamžik se rozhlédne kolem sebe a poslouchá, co bude následovat. To ji moc nenadchne a Kath má dnes náladu se bavit. Nechce sedět jako pecka a dívat se na nějaké závody. To si nepředstavuje jako ideální druh zábavy. Jakmile se tedy na Seba znovu ohlédne, přijde jí na mysl nápad. Po Sebové otázce jen zvedne obočí a šibalsky se usměje. Spatří jiskřičky nadšení v jeho očích a tím pádem mu hned sdělí, o co jde. Na moment se jí zmocní obavy, že dostane přednášku o drogách. Ty ji však opustí, jakmile Seb mlčí a vypadá to, že proti trávě nic nemá. Kath není žádná feťačka a nic tvrdšího by si nikdy nevzala. Ale tráva jí přijde neškodná a mohla by to tu trochu oživit. Zaraduje se tedy, když Seb přitaká, že někoho zná. Rozhlédne se, ale pak jí sdělí, že neví, kde ho hledat. Kath se ušklíbne a také se rozhlédne kolem. Kousek od nich uvidí kluky, kteří se rozhlíží kolem sebe a nenápadně se snaží dostat k východu. Jeden z nich má něco v ruce. Kath se ihned rozzáří a široce se usměje. Otočí se na Seba a hodí hlavou k těm klukům. "Myslím, že už hledat nemusíme." Pronese nadšeně a vstane. "Nech to na mě, hned jsem zpátky. Ty zatím vymysli, kam půjdeme, abychom nebyli nápadní jako oni." Sdělí mu a poupraví se. Promne si rty a ladným krokem se rozejde ke klukům. Pozdraví je a chvíli se s nimi baví, zaflirtuje a poté s nimi poodejde kousek stranou. Nenápadně si od nich vezme jointa, poděkuje a aby nebyla fakt moc nápadná, cestou se staví ve stánku a koupí nějaké čokoládové tyčinky. Jednak nechtěla hned od kluků jít zpět na sedadla a druhak na ně určitě dostanou chuť. Rozzářená se tedy vrátí k Sebovi a zastaví se u něj. "Tak co, kam půjdeme?" Zeptá se a zatím se skloní, aby si mohla vzít jak kabelku, tak i kelímek s pitím. Obojí vezme a narovná se, aby neměl Seb přímý výhled na její dekolt. Do kabelky dá tyčinky a pověsí si ji na rameno. Pohledjí spočine na Sebovi a čeká, co vymyslel za místo. Přímo na stadioně se jí hulit nechce. Smrdělo by to a mohl by z toho být průšvih. Na ty je Kath magnet a nechce si zbytečně dělat další.
Odebrala se tedy se Sebem na místo, kam ji zavedl a tam si zakouřili trávu. Moc nekonverzovali, protože se neustáli něčemu přihlouple smáli. Nebylo to totiž nějaká slabá tráva, ale opravdu kvalitní materiál. Prohodili i pár slov, ale čas plyne docela rychle, takže i tato akce brzy skončila a jak už to mívá Kath ve zvyku, po ní se odebrala do spolku. Tentokrát ale udělala výjimku, dost možná kvůli stavu, ve kterém byla a Sebovi dala číslo, o které si řekl. Je dost možné, že si to nebude pamatovat a bude v šoku, pokud se jí ozve. To však v tuto chvíli nijak neřešila. Rozloučila se tedy s ním a pak zmizela v davu studentů, který odcházel společně...

Eleanor

Alvaro bol rád, že ho neposlala do čerta a dokonca mu venovala aj svoju pozornosť. Ako by aj nie, keď z jeho pier sa hnali samé myšlienky, ktoré premieňal v slová a zjavne jej ani nič iné neostávalo. On by bol pripravený aj na to, ak by ho len odbila nejakými slovami. Možno už v prvom okamihu si mohol všimnúť Alvaro, že nenatrafil na toho najmilšieho človeka na rozhovor, no to mu nebránilo v tom, aby o ten rozhovor stál. On sám vedel, že po svete nechodia len usmievavý jedinci. „Nie.. nie je to ten dôvod, prečo som ťa zastavil. Vlastne.. som toho mal viac na srdci len som mal potrebu k tomu, aby som ospravedlnil správanie niekoho, kto toho nie je schopný..“ Alvaro si uvedomoval, že pre človeka, ktorý ho nepozná to môže byť prejav nejakej hlúposti. Kedy by sa na neho mohol pozrieť a pomyslieť si, že zjavne bude hlupákom, keď má v pláne ospravedlňovať sa za správanie niekoho iného, komu je to fuk. No mal to v povahe, bol dobrosrdečným človekom a nechcel, aby v pohľade tejto ženy každý jeden muž vyznel rovnako. Ako hrubý grobiant. Nevadilo mu, že v jeho prítomnosti sa nerozplývala, kedy nehltala každé jedno gesto alebo pohyb, ktorý by urobil. Vlastne na toto nikdy nebol pripravený, pretože nebol tým typom muža, ktorý by to od niekoho očakával.
„Nevedel som, kto si. Asi by som ťa oslovil aj napriek tomu, že by sa nič nestalo. Pretože ma tvoja práca zaujala. Skutočne máš talent no to ti povie mnoho ľudí..aj tie fotografie. Len som sa možno nezameral na jednu otázku. Fotíš radšej ľudí alebo okolie?..“ bol prekvapený, koľko talentovaných jedincov sa nachádzalo na ich škole. A dokonca aj on sám mal možnosť sa s niekoľkými už spoznať, čo ho len tešilo. Pretože to si cenil, keď sa niekto venoval svojej vášni. Dal tomu srdce, lásku jednoducho všetko, čo sa od toho očakáva. A rovnako to bolo aj v prípade El. nepýtal sa na jej meno, v umení to takmer nič neznamenalo, pretože všetkých zaujímali len tie výsledky. No ale otázka, ktorú jej položil ho skutočne zaujímala, pretože mal mnoho nápadov, ako by mohol ponúknuť zaujímavú vec, ktorú už dlhšiu dobu má v hlave. No nejakým spôsobom ešte neprišiel ten správny čas na to, aby to začal organizovať. Možno na to potreboval tých správnych ľudí. „Ale zaujímavá diskusia. Prezradíš mi, ako väčšina mužov začína konverzáciu? Pretože zjavne v tom nie som najlepším, možno nie som ten, ktorý okamžite začne básniť o kráse a zaujímajú ho iné prednosti..“ povedal Alvaro pokojným hlasom, pričom si uvedomoval, že možno v očiach niektorých žien na rozhovor by mohol byť absurdným a veľkým sklamaním no nedával to nijak najavo. Vyhliadol si miesto, kde sa posadil. Prikývol na to, že jej mal postrážiť vodu a nevidel v tom žiaden problém aj tak sa tam bude nachádzať a takto možno bude mať možnosť urobiť lepší dojem ako to bolo v tejto chvíli. Kto vie.

Alvaro mal možnosť vidieť tieto preteky z prvej ruky. Pozeral sa na nich od začiatku až po samotný koniec, pričom skutočne držal palce mladej dievčine, ktorá sa stala jeho krátkou spoločníčkou na pár prehodených viet v rozhovore. A dokonca mal možnosť jej strážiť fľašu s vodou, ktorú bude potrebovať. Po tom, ako sa dozvedeli výsledky a videl, ako sa vracia sa takmer okamžite postavil zo svojho sedadla a vodu, ktorú mal doposiaľ položenú vedľa seba a podal jej ju. „Bol to výborný výkon. Gratulujem ti..“ nevedel ju odhadnúť na to, či chcela za každú cenu dosiahnuť svoje víťazstvo a jej nálada bude ešte horšia ako v tejto chvíli. „Beh a umenie, samé prekvapenie..“ na jeho tvári sa objavil malý úsmev. V jeho očiach bola skutočne dobrá aj napriek tomu, že nevyhrala. Vlastne ak chcela, mohla to tam aj vidieť. V tých očiach v ktorých sa nachádzali malé iskričky. Alvaro sa vedel tešiť s ostatnými ľudmi, vedel prejaviť empatiu, radosť aj smútok s nimi zdieľať a v tejto chvíli to bolo rovnaké. Aj napriek tomu, že ju veľmi nepoznal. V jej spoločnosti sa nachádzal ešte niekoľko minút, kedy prebiehali ďalšie discplíny až do jedného okamihu. Alvaro sa pozrel na mobil, ktorý mu začal vibrovať nejakú hodnú chvíľu v kapse. Pri prvom volaní si myslel, že sa nič nedeje, predsa len by to nemuselo byť vážne. No potom, ako sa to opakovalo aj tretí raz, tak ho už musel zodvihnúť. Volala jeho mama, ktorá mu oznámila, že jeho malá dcéra si zlomila nešťastnou náhodou ruku a v nemocnici potrebujú podpis zákonného zástupcu a aj napriek tomu, že oni sú jej starí rodičia, musí tam prísť osobne. Alvaro sa takmer okamžite, krčovito postavil zo sedadla a napokon sa pozrel na El. „Budem musieť odísť.. ďakujem ti za možnosť rozhovoru.. vážne sa ospravedlňujem..“ Alvaro musel odísť, jeho srdce bilo ako o závod a dokonca už počas toho, ako vychádzal si volal uber aby nemusel dlho čakať. Mal strach aj napriek tomu, že v tomto prípade vraj nejde o nič vážne, že sa nemusí ničoho báť a strachovať sa. No povedzte to nejakému rodičovi po tom, ako mu len zatelefonujete, že ste v nemocnici s dieťaťom. Alvaro sa dokonca už ani len neobzeral a odchádzal.
– Nemocnica

Sama si uvědomovala, že ve spoustě svých děl obnažuje své emoce a že občas to není příliš těžké rozlousknout, což platí u studenta psychologie dvojnásob, ale nijak ji to netrápí. Konkrétní události stejně nikdo z obrazů nevyčte, jen její pocity a ty by si možná měla lépe hlídat, ale věří v sílu upřímných děl. Jednak je se svými díly, do kterých dala něco ze sebe, více spokojená, jednak je to pro ni taková malá terapie. Navíc to možná vzbudí otázky v divákovi a sám si něco díky tomu uvědomí, což je naplňující pocit. Na právě zmíněném plese měla vystavené takové osobnější dílko, což tedy Bastien tehdy prokoukl, ale Ryan tam bohužel nebyl. „Já tam taky nebyla s přítelem, ale uznávám, já jsem tam vystavovala, takže bych šla klidně i sama,” přiznala se, ráda by pozorovala reakce lidí na její obraz, a ještě raději by prozkoumala jiné příspěvky do galerijního koutku, o to by se nepřipravila. „A tanec... Hlavní je se u toho bavit, nejde o to, jak moc ti to jde,” pobaveně se uchichtla, nemohla totiž tušit, jak moc velkým polenem Ryan asi je, ale byla si jistá, že by ho dokázala roztančit, i když by se na to asi moc zprvu netvářil. Kdyby doopravdy nechtěl, nenutila by ho, samozřejmě. Od odlehčených témat se dostali k poměrně komplexnějším, což od dnešního dne nečekala, ale její soft srdíčko jí nedovolilo to přejít nebo se z tohoto tématu vymluvit. Nebyla žádným psychologem, ale tušila, že to stejně nepotřebuje, a tak mu poskytla to nejlepší, co mohla – upřímný zájem a podporu, kterou mu měl někdo poskytnout v oněch těžkých letech, ovšem to už nespraví, minulost mu nezlepší, může mu jen zpříjemnit současnost. Chápala ten překvapený výraz, přeci jen se znali krátce a ona už na něj sahala, ačkoliv nijak nevhodně, ale o to povzbudivěji se na něj usmála, aby byl její záměr zřejmý. „Achjo... vždyť takhle by to ani nemohlo fungovat, ne?” na konci trochu znejistila, protože přeci jen je to jeho obor, o kterém toho moc neví, „jakože, nemůžeš být psychologem sám pro sebe, viď?” upřesnila, proč by to fungovat nemohlo, a zamyšleně našpulila rty, zatímco doufala, že jí to Ryan objasní. Třeba by to takhle fungovat mohlo, kdyby byl ten člověk doopravdy super psycholog? No, uvidíme. „Není vůbec zač,” s těmi slovy ono téma uzavřela a ručku stáhla zpět k sobě. Pořád v srdci cítila lehkou stísněnost, že se dějí takové špatné věci skvělým lidem, ale když zmínil ročník studia, nemohla se ubránit hřejivému úsměvu. Očividně má nějaký magnet na mladší gentlemany se srdcem ze zlata, měla by nějakého přimluvit Gie. „Už čtvrťák, takže mě po prázdninách čeká poslední rok,” popravdě ji to vcelku mrzelo, hlavně protože začala na univerzitě zapouštět kořeny, ačkoliv se jí takovou dobu vyhýbala (respektive se vyhýbala setkání s minulostí), a teď bude muset odejít. Bude jí chybět ta komunita, ale pokud to půjde, ráda se zajde na nějaké akce podívat, aby si trochu připomněla tuhle atmosféru. Když už jsme u té atmosféry, během jejich rozhovoru samozřejmě pokukuje i po hřišti, kde se finišují závody a na řadu přišly gymnastky, které to měly opravdu skvělé. Nikdy nepochopila, jak jsou tohle všechno schopny dělat, ale respektovala to, takže nezapomněla každou z nich obdařit potleskem, stejně jako obdařila každého vítěze při vyhlašování. Ty holky dřely pro své úspěchy, zaslouží si podporu! „Čtyři sestry? Jo, tak tomu věřím, musí to být velá změna,” pobaveně se zasmála a pokroutila hlavou nad počtem sourozenců. Sama byla jedináčkem, takže si takhle široký rodinný kruh vůbec nedokázala představit, když nepočítáme nějaká vyobrazení ve filmech, která asi realitě tak úplně neodpovídají. „Chápu, ale... tak je to podle mě s lidmi obecně, někteří jsou prostě, no, na ránu,” využila podobnou slovní formulaci jako on a napůl pusy se usmála. Bylo to trochu smutné, hlavně to, že i takový optimista jako ona, je schopný tohle uznat, ale taková je zkrátka realita a může se snažit sebevíc, ale nezmění ji.  
Otázky ohledně místa bydliště se sice mohou zdát nevinné, jenže ji stahují zpět k myšlenkám na Charlese, kterým se zuby nehty na univerzitě vyhýbá, navíc už tak dnes naťukli jedno obtížnější téma, nemusí jim nakládat druhé, a tak raději stočí pozornost k němu. „A máš tady nějaké top místo, když tady bydlíš takovou dobu?” vyzvídala s úsměvem, takové maličkosti zjišťovala o lidech ráda. Pro ni osobně byla nejhezčí pláž, protože je typickým dítětem oceánu, a pláž by označil za nejoblíbenější místo kdekoliv. Od ostatních ale ráda sbírá tipy a tvoří si takový to-do list s místy, kam se třeba jednou podívá. Momentálně se ale podívá tak maximálně na ulici před stadionem, protože po vyhlášení vítězů se vše začalo pomalu ukončovat a tribuny se začaly vyprazdňovat. „Hm, plánovala jsem, že se přimotám k nějaké skupině holek, co znám, a půjdu s nimi do spolku, abych nešla sama, ale to bylo hlavně abych měla společnost na cestu,” lehce nad tím pokrčila rameny, s Lacey a Sof se na ničem nedomlouvala, protože byly po sportovním výkonu, tak se jim nechtěla vnucovat, navíc nevěděla, jestli například roztleskávačky nemají nějakou tradici, že pak jdou společně na něco dobrého. „ale ráda půjdu s tebou,” dodala na závěr se vřelým úsměvem, koneckonců mají podobnou cestu a jeho společnost je jí milá. „Takže půjdeme?” navrhla po chvíli, co se dav trochu zmírnil a lidi se už tolik nemačkali pryč, a pokud Ryan souhlasil, mohli se vydat na cestu. Po cestě se mu případně svěřila se svým oblíbeným místem, což dost pravděpodobně vedlo ke zmínce o jejím milovaném surfování, ale nechávala prostor i Ryanovi, nechtěla ho utopit ve svých proslovech. U Gab to nebylo žádným překvapením, ráda si povídala s každým, cesta jim tedy uběhla opravdu rychle a už byli u spolků. „Díky za doprovod a hezký den, jsi parťák na fandění číslo jedna,” věnovala mu jeden ze svých typických úsměvů od ucha k uchu a už tahala z kabelky svůj telefon, který odemkla a natáhla ručku s ním k Ryanovi. „Ráda ti někdy ukážu z mojí tvorby, takže... se pak ozvu,” lehce kývla k mobilu, aby vysvětlila, že se ozve díky tomuto, a pokud jí tam naťukal své číslo, s pěkným poděkováním si mobil uklidila k sobě. „Měj se hezky, ráda jsem tě poznala,” přitáhla si ho do krátkého objetí, které si ale rozhodně zasloužil. Navíc je z domácnosti čtyř sester, určitě je na takové emoční výlevy zvyklý. S úsměvem na rtech se odebrala na cestu do spolku a ještě se na něj přes rameno otočila, aby mu zamávala. Už večer se Ryanovi ozvala, protože mu musela vyřídit pochvalu za ten nápad postavit se, protože když se bavila se Sof a Lacey, skutečně si jich všimly a určitě za to mohl ten skvělý nápad. Nezapomněla se podepsat a pak už byl čas na nějakou tu proceduru v koupelně.