Na parketu se nedržel moc zpátky, ale jen co mu bylo „vynadáno“, rozhodl se to vzít zcela vážně a ruce umístil na společensky přijatelnou úroveň. Jistě, trápil tím i sebe, ale chtěl tím hlavně potrápit ji. To ona začala s touto hrou, on jen pokračoval, což dokazovaly jiskřičky v jeho očích, jinak si udržoval výraz naprosto slušného mládence. Vždy věděl, že Evie ve flirtování umí chodit, a proto nečekal nic jiného, než že bude v jejich drobné hře pokračovat, ale nutno říct, že ho skutečně překvapila. To měl asi za trest, že zdvihl ruce výše. Hrozný zločin, hlavně pro něj, no blízkost s jejím tělem mu bohatě vynahradila ona, když se na malý moment otřela svými rty o jeho ucho. Podvědomě se mu na rtech roztáhl spokojený úsměv, jenže ji nemohl nechat mít navrch, proto svůj výraz zklidnil, a dokonce jí oplatil tohle provokování stejnou mincí, jako když provokoval on. „Mě to neobtěžuje, ale víš jak, hodné holky tohle nedělají,“ mrkl na ni a ta radost z oplacení oné provokace mu doslova zářila na tváři společně s pobavený úšklebkem, jen v očích se mu odrážel fakt, jak neskutečně sexy to bylo a že se mu to líbilo. Ve výsledku věděl, že Evelyn není úplně hodnou holkou, slyšel o její pověsti dost, aby si mohl v tomto směru udělat obrázek, ale nenechával se tím rozhodit. On měl svůj obrázek té mladší Evie, která uvnitř této univerzitní dračice pořád byla, o tom se sám přesvědčil, ale dokud nebylo potřeba nic řešit, byl rád, že si s ní mohl užívat trochu toho nezávazného flirtu. Něžné doteky ale zmizely, když píseň z pomalého ploužáku přešla do trochu rytmičtějších tónů, ve kterých to s Evie taky rozjel. Samozřejmě ani teď se to neobešlo bez dotyků, například když jí chytal po otočce a umístil ručku níže na boky a podobné nenápadnosti, kterým se prostě nešlo ubránit, když se před ním Evelyn tak skvěle pohybovala do rytmu, div ho svými boky nesváděla (asi nebyl tak daleko od pravdy). Navíc se mu s ní tančilo hezky, asi i tím, jak se znali, se skvěle doplňovali, proto se na parketu poměrně zdrželi, až jim z toho všeho tančení začalo být vedro. Holt oblek není úplně sportovním oděvem, ve kterém se tolik nezpotíte, proto byl za pauzu na baru opravdu rád.
Objednal si dalšího panáka skotské, přeci nebude míchat, to se na takovou událost nehodí, a nechal si do ní přidat led, protože opravdu potřeboval něco chladivého. Spokojeně držel sklenku ve své ruce a užíval si chlad, který poskytovala, protože pohled na Evie moc chladu neposkytoval, naopak, akorát ho to ještě víc rozpalovalo a jejich konverzace o svlékání tomu také moc nepomohla. „U baru, kde je nejvíc lidí, by to nebylo neslušné? Páni, ty na mě šiješ nějakou boudu, ne?“ významně na ni zamrkal obočím, ale myslel to jen jako legraci a sebevědomý úsměv na rtech tomu byl svědkem. Ve skutečnosti ho totiž prostě chtěla vidět bez košile, ale to se jí nemohl divit, přeci jen na sobě díky lakrosu celkem pracoval. Odpil si ze skotské a užíval si ten chladivý moment, dokud ho Evie opět nerozhicovala tématem o svlékání. „Prozatím?“ laškovně na ní mrkl a sledoval, jak se k němu přibližovala se zaujatým výrazem. „A to vadí? Vždyť je to studentský ples,“ hlesl tiše a pohledem se jí vpíjel do očí, zatímco se mu na rtech vytvořil pobavený úsměv. Rád používal její vlastní hlášky proti ní, ano, dělalo mu to radost. Nicméně se sice tvářil poměrně vyrovnaně, no uvnitř hlavy mu jisté představy probleskly, navíc se ani nemusel příliš snažit zapojit svou představivost, Evie často vystavovala na Flickr vskutku odvážné kousky, které představy o ní v jednom kousku oblečení značně usnadnily. V očích mu ale planuly jiskřičky vzrušení, to zkrátka skrýt nešlo, protože kdo by nebyl vzrušený z tak sexy ženský? Ať už se o Evelyn říkalo všelicos, jeden faktor zůstával vždy stejný, a to její krása, s čímž musel jedině souhlasit. Zbytek večera se nesl v dosti podobném duchu, tedy ve flirtu a alkoholu, dokonce se párkrát ještě přesunuli na parket, aby si to tu pořádně užili a když nerozuměli umění, museli si najít jinou cestu. Ani si nevšiml, jak čas letěl, a už byli na konci plesu, jenže jemu se domů úplně nechtělo. Možná by někdo řekl, že v tom nejlepším se má končit, ale dnes toto pravidlo opravdu nezastával, proto mu koutky vystřelily vzhůru, když Evelyn nabídla jakési komornější pokračování. „To máš pravdu, to zní lákavě,“ odsouhlasil její slova, ačkoliv oba tušili, že je tam více lákavých faktorů než jen kvalitnější skotská, a společně se vydali ven, kde na ně čekal objednaný taxík. Sice nemuseli venku na chladném vzduchu čekat příliš dlouho, ale stejně jí nabídl sako kolem ramen, aby jeho hostitelka náhodnou nenastydla. Cesta uběhla poměrně rychle, občas pomrkával na Evie, občas koukal ven, ale za pár chvil už stáli před jejím domem. Zaplatil taxikáři i s dýškem, Evie nabídl rámě a došli spolu až ke dveřím. Ležérně se opřel o rám dveří a vyčkával, než odemkne. „Tak jsem na tu skotskou zvědavý,“ broukl a jen co mohl, vešel dovnitř.

Dnešní noc si představoval různě, v hlavince ho napadaly rozmanité scénáře toho, jak jeho účastnění na tomto plese dopadne, ovšem nikdy, opravdu nikdy, by jej nenapadlo, že jej stráví právě se Zarou a už vůbec ne, že tu s ní bude popíjet absint. Měl sice výčitky, že tu nakonec nebyl se svými kamarády, se kterými sem původně zavítal, ale na druhou stranu věděl, že by ho proklínali, kdyby jim řekl, že kvůli nim opustil tak půvabnou společnost. Vlastně bylo dosti možné, že je ti dva hňupové teď pozorovali a dabovali to, co říkají. To by se jim podobalo a sám Noah musel uznat, že to v určitých situacích bylo docela vtipné. Jo, světě, div se, sem tam se takovým kravinám zasmál. To však teď nebylo důležité. Dopil poslední zbytky ve své skleničce a tu s hlasitým dopadem položil zpátky na pult. Opravdu netušil, že Zara momentálně dumá nad tím, jestli své každodenní popíjení absintu myslel vážně či nikoliv, přeci jen to byl pouhý vtip. Každopádně, na její slova zareagoval jen nevinným pokrčením ramen a úšklebkem, což taky mohlo značit bůh ví co, ale nakonec… jen ať si holčička taky trochu potrápí své mozkové závity. Přeci jen, on nad ní dumal téměř pořád, nikdy doopravdy nevěděl, co bylo myšleno vážně a co sarkasticky, takže jo, jen ať si to taky zkusí!
Tance, a obzvláště ty společenské, opravdu nesnášel, ale na druhou stranu věděl, že by si později vyčítal, kdyby Zaru nevytáhl alespoň jednou na parket. Asi to po té skleničce absintu nebyl úplně dobrý nápad, hrozilo, že se oba dva zakymácí a třeba spadnou na zem, což by jim zcela jistě zajistilo celoživotní trapas, ovšem nic takového se naštěstí nedělo. Ono… jejich tanec totiž neměl úplně dlouhého trvání a Noah tak neměl šanci si to pořádně užít. Jasně, užíval si její těsnou blízkost, to, že se jí mohl dotýkat, vůni jejich vlasů, ovšem její odvrácený pohled zkrátka narušoval celé to kouzlo okamžiku a on jej nemohl ignorovat. Jak později zjistil, tak byla chyba se ptát, co se děje, protože její odpověď pro něj znázorňovala několik tisíc malých jehliček, co se mu zabodly do srdce. Ano, Noah Anderson měl city a tohle hodně bolelo. Rázem se tak cítil jako největší hovado na celé planetě, co se nemá právo ji dotýkat a být v její těsné blízkosti, protože si to nezasloužil. Nebylo tak divu, že zpanikařil, jeho nohy se daly samovolně do pohybu a on od ní odstoupil. Tělem mu postupoval hurikán emocí, který by nejraději potlačil, kdyby však věděl, jak na to. Dříve v tom byl mistr, bylo mu jedno, jak se druzí cítí, dar empatie rozhodně neměl a jo, nebude lhát, teď by se mu tato odporná vlastnost hodila. Těkal pohledem všude kolem sebe a hledal ta správná slova, která by tento okamžik alespoň trochu zlehčila, ovšem místo toho z něj vypadlo něco zcela jiného. V jeho očích šla vidět bolest, ačkoliv se jí pokoušel skrýt. Stál tam, naproti ní, se svraštěným obočím a rty stáhnutými do rovné linky. ,,Někdy…" zopakoval po ní potichu a nepatrně pokýval hlavou – jako by říkal 'okay, dobré vědět‘. Tiše si povzdychl a chvíli na ni upíral své hnědé oči, skoro jako by vyčkával, co se stane, protože… no, nevěřil, že s ním Zara bude chtít trávit více času. Jo, byl nejlepší, nejkrásnější, nejchytřejší, a tak dále, ale víte co? Teď mu to jeho sebevědomí docela dost kleslo, ačkoliv se to tedy zrovna u něj zdálo téměř až nemožné, ale… nepovažoval se zkrátka za nejlepší společnost, kterou dnes Zara mohla na plese mít.
Možná někdy. Ta slova mu v hlavě zněla jako ozvěna a on už byl připraven se s ní rozloučit, to napínání celé situace mu nedělalo vůbec dobře. Proboha, co to s ním ten absint dělal?! Nakonec se však žádné loučení nekonalo, jelikož Zaře se udělalo špatně, a tak se vydala ven. Bál se, že to vše svou přítomností ještě zhorší, ale její pohled mu prozrazoval, že by ho chtěla u sebe. Nebo si to snad jen namlouval? Bylo to snad tím absintem?! Ale no tak, zas tak moc na něj působit nemohl! Určitě se bude trochu kymácet a dělat věci, na které by si za střízliva netroufl, ale to bylo tak vše. ,,Nemůžete si, kurva, hledět svého?" zavrčel na okolní čumily, co Zaru vyprovázeli ven svým pohledem a tiše se nad celou scénou chechtali. Rázem se tak vydal za ní, přičemž si už začal sundávat své sako. No jo, hotový gentleman.
,,Promiň," dostal ze sebe, když se ocitli venku a s jistou pečlivostí přes její ramena přehodil své černé sako, které ji rázem začal upravovat. ,,Nechtěl jsem, aby ses cítila… pod tlakem," pokračoval dál ve svém blábolení a věnoval ji dlouhý pohled do očí. Nějakou dobu mlčel. Kolem nich se rozléhala hudba jdoucí ze sálu a několik opileckých konverzací doprovázené hlasitým smíchem. Vážně tu nehodlal zůstat, bylo tu moc lidí a upřímně? Už chtěl od veškeré té společnosti vypadnout. Zmizet. Dnes už měl dost. A taky ho trošku bolela hlava, za což zřejmě mohl absint. ,,Znám skvělé místo," řekl po menší odmlce  strčil si ruce do kapes svých kalhot, načež se vydal směrem k univerzitnímu hřišti, kde trávil poněkud dost svého času – pochopitelně hlavně běháním. Bůh ví proč jej teď právě tohle místo táhlo k sobě a on poslušně naslouchal. Někde uvnitř sebe věděl, že teď chce být se Zarou sám, jako že… úplně sám. Bez všech těch několika párů očí, co vyloženě vyčkávali, až se u nich něco posere.

Sklopí pohled a skousne si spodní ret, jak se snaží uklidnit, aby se udržel v roli svůdníka a nezačal se smát. Tokání se musí brát vážně, jenže to je v tuhle chvíli hrozně těžké. Takhle to být nemělo; měl na ni zamrkat, ona mu měla skočit kolem krku a pak.. pak se měly dít zázraky, a ne že si tu začnou vyměňovat znalosti o květinách. Tedy, o jisté zkušenosti by se s ní podělil moc rád, ale občas to vypadá, že Pat vůbec nedochází o jaké. Opravdové jistoty, že jsou na stejné vlně, nabyde až ve chvíli, kdy na něj zamrká jak panenka - tak nevinná. Hraje si s ním pěkně a on to měl jako zkušený hráč poznat; teď aby se styděl, anebo.. “Musím se přiznat, že.. to vím jen z doslechu, já se totiž umím o kytky postarat dost dobře,” pokračuje v divadélku. “Se vší.. skromností, samozřejmě,” dodá a skromně při tom vůbec nezní. No co, i kdyby byl špatný, říct jí to nemůže, to by nebylo zrovna chytré a nakonec si nemyslí, že by ji nedokázal uspokojit - ještě žádná od něj neodešla protivná, anebo o tom neví, a co neví, to se nepočítá, easy.
Na formality si moc nepotrpí, přesto přijme její nabízenou ruku ve chvíli, kdy se přesunou k baru a ona se mu tam začne představovat. Není zrovna ten typ, co lpí na slušnosti, což je nejspíš tím, že ho k tomu nikdo nevedl, pokud se neberou v potaz mámini opilci, kteří si od něj sem tam vyžádali respekt několika fackami, když se k nim choval drze. Poprvé se jim ubránil asi v patnácti, na což moc rád vzpomíná. Od té doby se nebojí rvaček, sice to neznamená, že vždycky vyhraje, ale ani od toho neutíká a to je určitě chvályhodné. Od čeho má však chuť utéct, jsou sladké, přesladké páry, jako je ten, na který Pat mává. Není to však naštěstí nutné, jelikož ti dva zamíří někam jinam, a tak si může místo běhu vychutnat pivo a společnost tady té dámy stojící před ním - uff. Hned toho také využije a přistoupí k ní blíž, díky čemuž zjistí, že jí jeho blízkost vůbec nevadí, což se mu líbí a stejně tak brčko mezi jejími rty, se kterým v něm probouzí opravdu divoké fantazie, ať už je to úmyslné, anebo ne. Má kvůli tomu na okamžik problém navázat v hovoru, ale nakonec se z toho dostane, a tak jí může sdělit, proč sem přišel a podělit se s ní o svůj názor, co se zdejších studentů a jejich talentu týče. “Viděl jsem pár slibných prací, je to překvapení, ale všichni tu nebudou úplně marní,” přikývnutím potvrdí svá slova a napije se, než se jí optá, jestli je umění i jejím oborem, nad čímž se Pat uchechtne a dokonce se zašklebí; taková drzost. Pozvedne obočí - to by ho opravdu zajímalo, co proti tomu má a jakému oboru se to tedy věnuje, anebo si to alespoň myslel, než zjistil, že se zaměřuje na životy druhých, přesněji řečeno, že se v nich šťourá. Narovná se, když se mu v hlavince ozve alarm, čímž se od ní dostane trochu dál, přece jen je vyšší. Je to, jako by se bál, že mu rozrazí lebku, aby se mohla podívat, co v ní ukrývá. Je to trochu drsné přirovnání, ale on vážně nesnáší vyzvídání. Samozřejmě mu nevadí, když se ho zeptá na nějakou blbost, jako je právě třeba ten obor, bojí se spíš toho, že by mohla jít do hloubky. To neznamená, že to Pat udělá, proč by taky měla, znají se pár minut, ale nemůže si pomoct, stejně je ve střehu. Ani její přespříliš nadšený výraz mu moc nepomáhá. “To zní jako.. zajímavá záliba,” plácne první blbost, která ho v tomhle nejistém stavu napadne a podívá se kamsi do davu - kdo ho zachrání?! Dobře, to už přehání, nic se neděje, chce jen vědět, co studuje, neptá se ho na nic osobního, skutečně osobního. Navíc.. co ten potencionální sex? Ten za to riziko určitě stojí. “Umění, studuju umění,” odpoví konečně na její otázku a usměje se na ni - vrací se do normálu. Koneckonců, jí není povinen odpovědět na všechno, na co se ho zeptá, že? To uvědomění ho zase hezky uklidní, jen by byl rád, kdyby mu to došlo dřív a nenechal se rozhodit. Nemá rád své slabosti, ale kdo ano?
Všimne si, že svou otázkou ohledně přítele, ťal do živého. Nakonec je to on, kdo zasahuje do osobního života, to ovšem nebylo v plánu. Čekal jen odpověď ve formě ano/ne, už nedomyslel, že to může být komplikovanější - to je ten jeho dar empatie. Díkybohu je z té šlamastyky vysvobozen křikem jakési dámy válející se na podlaze. Neumí utěšovat a ani nechce nikoho utěšovat, i když je fakt, že i toho by se dalo využít, ale.. ne, prostě to nechce dělat a pak ani nemusí, vzduch se pročistí pobavením z cizího neštěstí. Moc hezké. “Jo, vidím, jak hrozně ti je,” přitaká s pobavením v hlase a znovu se ohlédne za hastrošem, kterému už kdosi pomáhá na nohy. Vzápětí se však vrátí k Pat, která ho zaujme mnohem víc svou nabídkou k odchodu. Uculí se na ni - ani na okamžik ho nenapadne říct ne. Jasně, s největší pravděpodobností patří mezi velmi zvědavé ženy, ale taky je to někdo, s kým hodlá strávit jen jednu noc, pokud mu to štěstí dopřeje, takže by to nemělo být překážkou. “Ale.. chceš, abych šel,” doplní za ní chybějící slova s jiskrou v očích a s pohledem vpitým do těch jejich, než se vydá pryč - určitě má pravdu. Kopne do sebe zbytek piva, kelímek odloží na bar a vyrazí za Pat, která zatím získala menší náskok. Dožene ji asi v polovině chodby. Doufá, že byla trochu napjatá z nejistoty, jestli ji bude následovat nebo ne. Nechce vypadat jako poslušný pejsek. Jakmile se ocitne vedle ní, usměje se na ni a nechá se navést do parku, jak brzy zjistí, což by mohlo znamenat, že míří na kolej, anebo se ho chystá zabít někde v křovíčku.

→ školní park

I ona byla pochopitelně vděčná za změnu tématu, jelikož řešit výzdobu, a ještě k tomu s mužem, bylo opravdu to poslední, co tu chtěla dělat. Na druhou stranu… jejich další téma – flirtování – nebylo o nic lepší. Jak mohla být tak naivní a myslet si, že Levi nechá její řečnickou otázku bez odpovědi? Tiše si povzdychla, když začal až moc rozebírat koketování v posilovně a protočila panenkami. Chtěla se tu s ním vůbec hádat o takové primitivnosti? No, nechtěla, ale na druhou stranu nechtěla svým mlčením uznat, že on má pravdu. Protože neměl. Eleanor věřila té své pravdě, a tu si teď šla hezky obhájit. ,,Dobře, ale co když je v té posilovně někdo, kdo se ti doopravdy líbí a zřejmě je to naposledy, co tu osobu vidíš? Žijeme v San Franciscu, takže pravděpodobnost, že na toho člověka narazíš znovu, je minimální. A pak? Pak budeš litovat, že jsi ho neoslovil a raději jsi dřel na sobě, jak ty sám říkáš,"celý svůj dlouhý monolog řekla s neutrálním výrazem a na samotném konci pokrčila rameny jako by nic. Ne, nebyla to osobní zkušenost, ale byl to jeden z příkladů, proč s někým flirtovat i v posilovně. A samozřejmě nejen tam. Její názor na tohle holt změnit nemohl a hádala, že stejně tak ona nemohla změnit ani ten jeho. A vlastně jí to bylo fuk. Co jí bylo po tom, co on si myslí, když ona si svůj názor dokázala řádně obhájit?
Od flirtování přešli až k jakési hře s alkoholem, na níž si chtěla Eleanor opět dokázat, že všichni muži jsou prasata a že tady Levi má i postranní úmysly, ačkoliv tvrdil, a možná si i sám namlouval, že ne. Stála si za tím hlava nehlava, viděla to pokaždé, když byla v práci a prozatím ji opravdu žádný klučina nepřesvědčil o tom, že by byl opravdu takovým neviňátkem, jakým tvrdil, že je. Byly to jen odporné kecy. Levi ji však překvapil. Povýšil jejich hru na vyšší level, který netušila, jestli se svou malou výdrží zvládne a jestli nakonec jako oběť neskončí ona. Jak už totiž bylo řečeno – Eleanor byla velmi přítulná, když byla pod vlivem alkoholu, a tak se klidně mohlo stát, že by se po pár panácích začala k Levimu tulit. Ups? Spoiler – nic takového se naštěstí nestalo. Dvě flašky plné alkoholu ji vyděsily a ano, hodlala tu Levimu ukázat, že taky není úplná srágora, ale na druhou stranu to opravdu nechtěla přehánět. Věděla, kde je její maximum, a to hodlala dodržet. ,,Hmmm," dostala ze sebe, když ji oznámil, že je se svou várkou alkoholu na řadě, načež s úšklebkem na tváři do sebe hodila celou skleničku vodky na ex. Proboha, proč na tohle vůbec přistoupila?! Zatímco Levi si liboval nad možnou zajímavou nocí, tak ona začala litovat, že se do téhle panákové hry pouštěla. Samozřejmě si od něj nechala dolévat, ovšem tempo s ním opravdu neudržela, takový profesionál holt nebyla. Zrovna do sebe házela dalšího panáka, když Levi začal poukazovat na její klasický kyselý výraz, a dokonce ho zkusil i sám napodobit. Pochopitelně se neubránila zamračení a probodnutí pohledem jeho samotného, což mělo dlouhána varovat, že si tu hraje s ohněm a že by měl okamžitě přestat. ,,Správně, tvářím se tak jen na tebe," odvětila mu otráveně a opět nad celou jeho existencí protočila panenkami, což byla dobrá zpráva, protože to znamenalo, že ještě nebyla v té své opilecké náladě. Na druhou stranu jí už některé zábrany začaly pomalinku povolovat, což šlo hezky vidět na její reakci, kterou Levimu věnovala po jeho komplimentu. Koutky jejích úst totiž začaly nekontrolovatelně cukat do stran a dávaly tak její tváři nádech culení se. Za normálních okolností by ho poslala do míst nekončících, ale alkohol s ní holt dělal své a ona tomu nedokázala nijak zabránit. ,,Já vím," řekla sebevědomě a s pohledem upřeným před sebe si usrkla z další várky vodky, jenž dřímala v její skleničce.
Noc postupovala dál, flašky alkoholu zely prázdnotou a Eleanor začala být čím dál tím přístupnější a otevřenější, no a nebýt Leviho kamaráda, který je vyrušil, tak by zřejmě udělala další chybu v jejím už tak ponurém životě. Svými zelenými očky pozorovala, jak se od ní ti dva vzdalují, načež se rozhodla zmapovat celý sál, který již byl poněkud vylidněný. Co?! To se vážně tak moc nechala strhnout jeho společností? Naah, čert to vem! Zřejmě toho bude litovat až zítra ráno, teď ji bylo všechno tak nějak fuk. V mezičase, kdy jako poslušný pejsánek vyčkávala na Leviho návrat, si nalila další várku vodky a tu pomalu usrkávala. Když se vrátil, tak na něj opět upřela své oči a vyslechla si, co měl na srdíčku. Panebože, ta se zítra bude vyloženě nesnášet za to, jaké myšlenky se jí teď při pohledu na Leviho honily v hlavě. ,,Odcházíš?" zeptala se jej překvapeně a nadzvedla obočí. Wow, opravdu ji tu teď nechal na pospas?! Pfff! S přivírajícími očky se od něj nechala obejmout a uchechtla se nad slovy, které ji zašeptal do ucha. ,,Vtipálku," zašeptala mu nazpátek a pak už jen pozorovala, jak odchází. Následně se otočila čelem k barmanovi, který už tu taky pomalu usínal a udělala na něj psí očka. ,,A co ty? Jsi zadaný?" zeptala se s jiskřičkami v očích a věnovala mu šibalský úsměv. Yep, rozhodně se bude zítra nesnášet. Jak se Eleanor dostala domů, to ona sama dodnes neví, ovšem ráno se probudila s poněkud velkou kocovinou u sebe doma, přičemž vedle ní spokojeně podřimoval již zmiňovaný barman.

Vyloudil ďábelský úsměv, jako by tím chtěl říct „tak mě sleduj“, ale nakonec obličejové svaly zase uvolnil, vyťukal nohou další rytmus a zavrtěl hlavou, že ne, neudělal. Snad. Být někde, kde je to v trochu menším měřítku, a orientovat se v elektřině a jejím zařízení trochu víc, možná by si z těch lidí i tímhle způsobem trochu vystřelil. Jenže takhle by si pravděpodobně koledoval tak akorát o ránu proudem, kterou nehodlal riskovat dokonce ani někdo jako Connie. Nakonec nikomu nevolali, což byla trochu škoda, ale tak k čemu by to bylo, vždyť by ho v tom hluku tady stejně ani nejspíš neslyšeli. Musel proto věřit jeho slovům, že se něco takového nestane. Nevadí, zabaví se tu jinak. A že se mu to docela dařilo – společnost Alphy mu byla příjemná, působil na něho tím skvělým podivínským dojmem. „Ještě se budeš jednou divit,“ opáčil s vědoucným úsměvem, i když to pochopitelně vědět nemohl. Bylo to jenom na něm, jestli se do toho třeba někdy pustí. A když ne, jeho věc. „Jo, ten si určitě vem, bude se ti hodit,“ přitakal tomu notýsku a spiklenecky na něho zamrkal – teda pokusil se zamrkat, ta vodka mu v tom trochu zabránila, a tak poprvé mrknul oběma očima a teprve na druhý pokus se mu to povedlo jenom tím jedním. Rozhodit se tím nenechal, evidentně byl až moc svůj na to, aby se cítil trapně kvůli takové drobnosti. Naopak se tomu ještě zahihňal, skoro jako kdyby to bylo schválně. Pak se ale musel ušklíbat nad tou příšerností, co vypustil z pusy – teda té ohledně toho ochutnávání sama sebe. Probůh, takhle to zní úplně stejně hrozně. Buď Alpha úplně nepochopil, co tím myslel, anebo nepoznal, že to nemyslí vážně a jenom si z toho dělá srandu. Tak či tak mu s brouknutím přikývl a nechal to být. Zase se v tom nemusel rýpat ještě víc, což bylo dobře, protože bůhví, co by z něho ještě vypadlo. A že toho z něho padalo dost – třeba to s tou inteligentní aurou. Ale jak jinak to měl nazvat?! „Jo, jsem mimochodem expert v balících hláškách, takže kdybys někdy potřeboval poradit…“ zazubil se a ano, i tentokrát si z toho jenom dělal legraci. Protože když přišlo na balící hlášky, byl v koncích. Většinou něco prostě plácl, ale stejně to bylo fuk, protože si ho ta nebo ona holka už sama vytipovala. A tady Alphu se fakt nepokoušel balit tím, že by mu říkal, že má inteligentní auru. To by mu, když už teda, řekl prostě to, že má pěkný oči. Což mimochodem měl, když už jsme u toho. A dost možná by mu to i jen tak řekl, kdyby na to přišlo. Samozřejmě naprosto si nevědom toho, jak by si to mohl po svém přebrat. Odlišná orientace byla pro Connieho prostě ještě trochu záhadou, vlastně nikoho takového nejspíš ani neznal. Tedy omyl – už znal. „Tak to je hezký,“ pousmál se nefalšovaně. Bylo to totiž hezký. Je fajn mít v rodině takovou podporu. „Vidíš, to mě ani nenapadlo,“ přiznal se a uchechtl se sám sobě. Přitom bylo takové řešení úplně nasnadě. Ale stejně pravděpodobně nebude potřeba, jelikož osobně proud vyhazovat nebude, a nějaká ta katastrofa se nezdála, že by se měla stát. Nevadí, stejně by si to nepřál před tím, než budou moct vystoupit Charlie, ACK a na konci i Davie. To by byla velká škoda, kdyby publikum přišlo o jejich vystoupení. „Takjo, to asi budu brát jako kompliment,“ nemohl jinak než se zubit. Sice nevypadal moc nadšený představou toho, že by musel během jejich vystoupení vídat lidi v kostýmech, ale bylo to od něj hezký, že by to i tak přetrpěl, jen aby je mohl poslouchat.

O pár bohužel nespadených disco koulí později se vrhl spolu s kapelou na jejich vystoupení, které by skromně zhodnotil jako celkem úspěch, a během něj si všiml i toho, že Alpha ze stoličky přece jenom slezl a ty ruce zvedl, což mu přineslo o něco větší spokojenost, než by od sebe čekal. Co by z toho ale neměl radost, že ano. Po jejich vystoupení se k němu na chvíli vrátil na bar, aby si dali toho panáka vodky, kterého do sebe kopl jako zkušený alkoholik i přes to, že ním nebyl (na to tu byli jiní experti). A netrvalo dlouho a objevil se u něj i jeho spoluspiklenec Charlie, aby dali jejich plán dostaňme Davieho na pódium do pohybu. Všechno šlo celkem hladce, přelstili ho, dovedli ho a přiměli ho zpívat. Byl fakt rád, že jim neutekl, protože to byla jedna z možností, jak to mohlo dopadnout, ale nedopadlo a skončilo to vlastně dost dobře. Fajn, až na tu jednu větu, kterou řekl na celej sál, ale tak aspoň se měli lidi čemu zasmát. Po nich už začal hrát DJ, který měl vyplnit ten čas mezi posledním vystoupením a koncem samotného plesu, a tak se vydali dát si skupinového panáka. Těm výhrůžkám se musel akorát připitoměle tlemit. „Ale zvládl’s to!“ plácal ho po rameni a vůbec ho nezajímalo, že mu právě vyhrožoval dost krutou smrtí. Pak se ale vzdálil, dokud měl ještě tu šanci chvíli pobýt s Alphou, Davieho bude moct dohnat ještě později. „Bacha na to, co si přeješ,“ upozornil ho s poťouchlým smíchem a musel mu popsat, jak to vlastně probíhalo. Ani nevěděl, proč mu to říká, když neznal ani Davieho ani Charlieho, ale proč taky ne, že. „Žejo!“ horlivě pokýval hlavou (jak na tu podlost, tak na to, že mu to šlo) a nadšeně se mu rozsvítila očka, že si to myslí i někdo nezaujatý. Byl trochu mimo z těch panáků, nicméně to nebylo vůbec poprvé a byl na to zvyklý, tudíž byl prostě akorát trochu víc v náladě než co jiného. To znamenalo víc broukání si, víc poklepávání nohou, víc pohupování se – a pak taky víc úsměvů. K tomu se ovšem přidávala také radost z toho, jak se jim to povedlo. „Chápu a i když nevím, co ta Berno- ne, víš co, nebudu se pokoušet to vyslovit, asi to bude něco důležitýho, takže jenom utíkej,“ ušklíbl se. Ani se nesnažil působit tragicky a dramaticky. „Taky díky – za podporu a tak. Budu si to pamatovat! Dobrou noc,“ rozloučil se s ním a neodpustil si, aby ho vyprovodil pohledem ven ze sálu. Když už nemohl vidět ani jeho záda, svezl se ze stoličky a znovu vyhledal Davieho s Niou. Charlie se vážně někam vytratil s tou dívkou Vivian, a tak nemělo cenu ho ani hledat. Ples pomalu končil, a protože neměli proč otálet, vydali se ven. Doprovodil je do spolku (záminka k noční procházce, která mu pročistila hlavu), popřál i jim dobrou noc a pak už si zavolal taxíka a nechal se odvézt na byt. Tam usínal nanejvýš spokojený s tím, jaký tenhle ples byl.

Jeho podpichování nebrala nijak špatně, když mu to navíc se vší snahou oplácela, neměla mu co vyčítat, a tak staromódnost svých názorů ohodnotila jen úšklebkem, než se jala vysvětlovat svůj postoj. „Jo, to je samozřejmě taky možnost, neříkám, že to tak musí být vždycky, jen to není cesta, kterou bych chtěla jít,“ pokrčila rameny, protože na začátek plesu bylo tohle opravdu… nečekaně těžké téma, Darren ji ale uměl vždy překvapit, takže se asi nebylo ani čemu divit. „Je to tak,“ na moment jí tváří prolétl jakýsi náznak smutku, protože moc dobře ví, že nic v životě není perfektní a dokonalý, přeci jen vyrůstala v neúplné rodině a ani neměla příliš vzpomínek na svojí vlastní mamku, takže její památku nemohla pořádně ctít. Naštěstí jí tyto myšlenky hlavu nezaměstnávaly dlouho, byla by škoda takto prosmutnit tak pěkný večer, jakým by mohl ples po boku Darrena být, a právě díky němu dokázala odsunout své vzpomínky, popřípadě jejich absenci, do pozadí, a věnovala se opět jemu, protože si tradičně získal její pozornost tím, že jí dohnal do rozpaků, a to očividné prohlížení rozhodně nepomohlo. „Když to říkáš,“ broukla a snažila se znít sebejistě, což se jí možná podařilo, ale nic to neměnilo na faktu, že mu nedokázala říct nic lepšího než prázdnou frázi, a to mluvilo samo za sebe. Ač se snažila sebevíc, v některých tématech byla zkrátka ztracená. Ne že by o nich nedokázala mluvit, jen je nedokázala používat jako zbraň v těch jejich slovních přestřelkách – jedna ze slabin, o kterých Darren moc dobře věděl a zcela očividně se mu líbilo toho využívat. Na momentík nespokojeně našpulila rty, když se tvářil tak pobaveně, ale brzy z tohoto tématu vybruslili a ona nasadila pobavený úsměv. „Páni, Darren.. překručovač, to zní jako skvělý superhrdina,“ ušklíbla se pobaveně a jen doufala, že tohle taky nijak nepřekroutí. Možná se nad tím měla zamyslet, než to ze sebe vypustila, ale bylo to silnější než ona sama. Navíc jí ve skutečnosti nevadilo to, jak si hrál s jejími slovy, protože se tím bavila a tvořilo to vtipné, leč občas znervózňující situace. I ona čas od času něco takového udělala, opravdu na tom nebylo nic zlého, jen ji bavilo ho provokovat. „Nejsem já ale šťastlivec? Společnost gentlemana a ještě podíl z výhry? Není toho pro mě moc?“ v hraném gestu nadšené dámy přiložila jednu ručku ke svému srdci, jenže se rozhodně netvářila jako dáma – věnovala mu pobavené zazubení, jelikož byla pobavena ze svého vlastního vtípku, no jen co na ni tak hezky mrknul, humor šel stranou, rty jí klesly do jemného úsměvu a nevinně vypadající Cass byla zpět. Jak málo toho stačilo, Darren se očividně pomaličku umisťoval na seznam jejích slabostí.
„Jsem ráda, že se shodneme,“ usmála se ze široka, ale úsměv trochu pohasnul, když jí odmítnul ukázat deníček. Ach, jaká to škoda, určitě by se dozvěděla všemožné zajímavé věci… Ale, chtěla vůbec nějaké pikantnosti vědět? Možná radši ne. „Kdybych deníček měla, asi by to bylo plné poznámek o cvičení, bohužel,“ zklamaně pokrčila rameny, jako kdyby právě malému dítěti zbořila představu o Santa Clausovi, no věděla, že od ní Darren žádný deníček opravdu nečekal a přítomností deníčku, natož jeho jména se srdíčky, by ho spíše překvapila, možná i v tom negativním slova smyslu, což bylo to poslední, co si přála. Ano, tak nějak jí záleželo na jeho názoru, protože koneckonců patřil k inteligentním lidem a takové názory se cení, navíc… jí asi tak trochu záleželo na něm, na což mu dala skvělou nahrávku při debatě o sněmu žen. Nejdřív se jen zlehka uculila a pokroutila nad ním hlavou, byla to opravdu dobrá poznámka a v daný moment mu na to neměla co říct, dopřála mu moment pocitu vítězství, než na něj vpálila – „Byla celkem chabá konkurence, takže,“ ledabyle pokrčila rameny a na rtech jí hrál pobavený úsměv, pravdou ale bylo, že i kdyby konkurence chabá nebyla, ráda by skončila s ním. Kdo ne? O vzhledu nešlo pochybovat, jenže on byl navíc i chytrý i vtipný a egoistický jen v přiměřené míře, ne třeba jako Noah, který byl občas vážně na ránu. Kdepak, u Darrena bylo to sebevědomí… přitažlivým. Po tanci nechala svou ručku v té jeho podvědomě, nicméně když si to po pár chvílích uvědomila, jen se nad tím pousmála a dál se tím nezaobírala, žádný útěk z jeho dlaně neplánovala, proč by měla? Raději se soustředila na umění, kterému moc nerozuměla, takže bylo těžké zvolit nějakého favorita, natož říct proč se tak rozhodla. „Jo, to já se taky moc neorientuju, takže ti tu kompozici fotek vyvrátit nemůžu,“ a i kdyby mohla, neudělala by to, však to byl jeho subjektivní názor, se kterým neměla touhu nijak manipulovat. Jejich prohlížení výstavy skončilo poměrně rychle, když se v tom ani jeden z nich příliš nevyznal, a proto se vydali ven, jak plánovali již na začátku. Venku se ale ukázalo, že večer už je v dosti pokročilém stádiu, protože profukoval studenější vítr. Trochu ji to zaskočilo, ale neplánovala si stěžovat, no Darren jako kdyby jí četl myšlenky se bez optání obětoval a přehodil jí přes ramena své sako, které na ní působilo poměrně roztomile tím, jak měli různé velikosti. Pobaveně se nad tím usmála a než se nadála, ocitla se v náručí Darrena. Další z momentů, kterými ji tento večer překvapil, ale snad i díky alkoholu a teplu, které z jeho těla sálalo, se o něj zlehka opřela a položila si na něj svou hlavu. Spokojeně přivřela oči a v tichu, které vyrušoval jen případný okolní hmyz, si užívala tento moment. Zlehka zrudlé tváře, což způsobovala Darrenova těsná blízkost, jí chladil vítr, ale jinak na ní byl vítr krátký. Ačkoliv tuto blízkost lehce rozpojili, když se vraceli do sálu, na tanečním parketu se k původní blízkosti vrátili. Prvotní nervozita, kterou cítila u jejich prvního tance, byla už někde stranou, a ona si tak naplno užívala všechno pohupování se do rytmu. Večer se ale krátil, a i jejich společný čas nakonec vypršel a byl čas jít domů. Nechala tedy Darrena, aby jim zavolal taxík, který je vzal k internátu. Původně čekala jen nějaké krátké rozloučení v taxíku, ale jeho gentlemanství se projevilo a stejně jako ji u dveří vyzvedl, rozhodl se jí až ke dveřím i doprovodit. S úsměvem se chytla jeho rámě a došla až zpět ke dveřím, kde to všechno začalo. „Užila, děkuju za tohle tajemné rande,“ zlehka se usmála a složila mu výjimečnou lichotku, kterou do ničeho nezakrývala. Možná by zvládla něco vymyslet, ale nechtěla, přišlo by jí to zbytečné. Doopravdy si ten jejich společný večer užila a ať už ji dostával do rozpaků sebevíc a sebevíc ji to štvalo, neubíralo to kráse večera a on si zasloužil vyjádření upřímného vděku. Na moment se jí do mysli vloudila myšlenka pusy, jelikož mu pohled s jemným úsměvem oplácela, ale jen co to zahnala, Darren se přiblížil k jejímu obličeji. Přivřela očka a o pár centimetrů se i ona přiblížila k jeho rtům, dávajíc tak najevo více než jasně svou odpověď, a v následující chvíli už mohla cítit jeho rty na těch svých. Nebyl to ten typ polibku, co by vám vzal vítr z plachet, protože to byla jen něžná pusa, ale že by si stěžovala? To vůbec. Pro ni to bylo ideální, o čemž svědčil i úcul, co se jí na rtech usadil, jen co se odtáhl. „Dobrou noc, Darrene,“ hlesla tiše a jemně, načež zaplula do svého pokoje s jedinou vzpomínkou – na událost přede dveřmi, a jedinou myšlenkou – proč se chová jako puberťačka. Ach, dneska bude mít asi lehké spaní.

Věřil, že jednou přijde jeho čas a odhodlá se. A do té doby prostě bude pilovat svoje schopnosti, dokud s nimi nebude dostatečně spokojený na to, aby je předvedl i dalším lidem. Kdoví, jak dlouho mu to bude trvat, snad ne půlku života, ale Nia věřil, že ne. A stejně tak věřil, že to v sobě prostě má. „Pokusím se vybrat něco takového,“ ujistil ho s tichým smíchem. Rozhodně by mu schválně nevybral nějakou písničku, kterou zná málokdo, aby se ji musel ještě i složitě učit. Ne, podívá se po něčem, co by se jim mohlo líbit oběma – a co nebude nějak moc těžké, tím by ho taky nechtěl zatěžovat, to by bylo bezohledné vzhledem k jeho školním povinnostem a i všem ostatním. Asi se zatvářil celkem vtipně, když se tomu tak podivoval, ale rozhodně to nebylo jen tak hrané, to by ani neuměl. Pochopitelně neměl tušení, jaké to je učit se a hrát na tolik nástrojů, na vlastní kůži si to nevyzkoušel a pravděpodobně ani nikdy nevyzkouší, ale něco o tom slyšel. Obdivoval už jen to, že někdo umí zpívat, natožpak že i na něco hraje, píše vlastní písničky nebo hraje na víc nástrojů. „Pff, vážně mě to překvapilo!“ opáčil proto a zakroutil se širokým úsměvem hlavou. „Tak to se docela hodí, to bys mohl nahrávat jako kapela celé písně,“ zažertoval, „jen s těmi živými koncerty by to asi úplně nefungovalo autenticky.“ Měl takový dojem, že o tom neslyšel poprvé, že si někdo zahraje v písničce na víc nástrojů, dá ty zvuky dohromady a vytvoří z nich píseň. A znělo to poměrně dost náročně. Jejich hodnocení fotografií a dalších uměleckých děl od fotografů a Davidových spolužáků mělo daleko k odbornosti, ale alespoň laicky si o nich popovídat mohli, na to nebylo nic špatného a od toho tu ta výstava taky byla. Ještě naposledy přikývl hlavou k jeho závěru o tom, jak rozdílné jsou styly různých umělců, a dál to nechal být, už k tomu nebylo co dalšího říci, jen by se opakoval. Vztáhl to i na literaturu, kde to bylo citelné asi nejvíc. Každý má jednoduše svůj styl psaní, kterým je charakteristický, a už jen ten odlišuje jeho díla od těch ostatních. Spolu s autorovými názory na daná témata, jeho celkové zpracování a tak podobně. Takže i plagiát hlavní myšlenky vyjde trochu jinak, když jej píše jiná osoba i přes to, že vlastně kopíruje ideje někoho jiného. A úplně stejně nejsou stejní ani dva lidé. Bylo to fascinující a dost možná by se o tom ještě rozpovídal, kdyby nezměnili téma a nerozhodl se, že tím raději dnes večer nebude Davidovi zatěžovat hlavu – byli tu za zábavou, ne přemítat nad hloubkou umění. A pak také začalo představení Charlieho, kvůli němuž tu vlastně taky byli. „Ale nestal,“ zasmál se té představě pobaveně, zatímco ještě tleskal závěru vystoupení, po němž následoval další Davidův kamarád, tentokrát Connie s kapelou. I jejich vystoupení si užili, pořádně mu zatleskali a rozhodli se, že konečně nastal čas odebrat se na bar, který už nebyl v takovém obležení jako na začátku, kdy sem přišli. Jejich plány však zkřížil lstivý plán Charlieho s Conniem – vypůjčili si Davida údajně na pomoc s úklidem, z níž se stalo tajné vystoupení. Držel mu palce, aby to zvládl – a zvládl! Ta konečná věta ho pobavila a nebyl v tom určitě sám. Naštěstí u sebe měl své přátele, kteří mu pomohli z pódia, načež se David dobrovolně nasměroval k baru, kde na něj čekal Nia. „To by byla ale velká škoda!“ opáčil a věnoval mu jeden ze svých vzácných zářivých úsměvů, které nerozdával jenom tak a ne jenom tak někomu. David si ho rozhodně za ten výkon zasloužil. Vůbec se mu však nedivil, že se na ty dva tak trochu zlobí, bylo to vážně podlé, ale bylo to pro jeho dobro. Nešlo jim o to ho ztrapnit, jenom mu chtěli trochu pomoct. Tedy, něco takového minimálně předpokládal – tvářili se tak. A kamarádi většinou nemají nekalé úmysly, ne? Ti správní aspoň. Byl v tomhle trochu ztracený, ale i přes zmatek ve svých myšlenkách, v nichž jak jinak rozebíral jejich možné úmysly a různá východiska z téhle situace, si s nimi dal panáka. „No… mohlo by to být i lepší,“ uznal, nebyl moc velký fanoušek alkoholu, ale ta melounová vodka byla celkem sladká. Mávl na Charlieho, když se odebral k odchodu, a pak i na Connieho, byla to slušnost, i když věděl, že si ho ani moc nevšímají. Což si nebral špatně, protože přeci jen se „znají“ jen skrze Davida. Nebo by si to měl brát špatně? Ne, určitě ne. Potřásl hlavou a radši se vrátil k tomu vtipu s gardedámou ze začátku plesu. „Nikdy neříkej nikdy,“ uchechtl se, výmluvně povytáhl obočí a s mírným úsměvem se radši napil nějaké minerálky. Tvrdý alkohol nepil skoro vůbec.

Zbytek plesu, během něhož hrál DJ, strávili tak nějak spolu s Davidem. Probrali ještě pár věcí, ale už bylo jasné, že se jejich dnešní noc chýlí pomalu ke konci. Začínal být docela unavený, a tak byl celkem rád, že odchod navrhl. „Můžeme, vážně už je pozdě,“ přitakal, pomalu dopil své pití a odložil prázdnou skleničku na bar. Mezitím se k nim připojil i lehce podnapilý Connie, aby je doprovodil do spolku, a tak se ve třech vydali na pokoje. Cesta jim utekla a ani nemrkli a už byli u budovy spolku. Popřál jim oběma dobrou noc, ještě jednou Davida pochválil, jak mu to šlo, a šel do svého pokoje. A tam mu došlo, že nakonec úplně zapomněl na svoje obavy ohledně toho, jestli nevypadá jako šašek. Možná, že… tak vážně nevypadal. A i kdyby, užil si to a byl rád, že s Davidem šel. Dal si rychlou sprchu, oblek úhledně pověsil na ramínko, schoval do obalu a pověsil do skříně, aby se nepomačkal, než si konečně lehl do postele a tvrdě usnul.

Jo, moc ji bavilo do něj rýt, zatím to byla skvělá zábava. Teda v porovnání s tou, kterou tu měla jinak – takže s žádnou. A v porovnání s žádnou zábavou je každá skvělá. Víceméně. „Zas bacha na Oidipův komplex, jo,“ opáčila při tom oslovení. Už jí dost lidí říkalo různě, ale tohle… Jasně, byl to vtip, to s tím, aby mu to nezůstalo, často říkají rodiče, ovšem nemohla si odpustit další chytrou poznámku na oplátku. „Mívám docela pozitivní ohlasy, nemusíš mít péči, taťko,“ rozšířila rty tentokrát do opravdového úšklebku. Rozhodně to dělal pro její dobro, jedině to mu leželo na srdci a nic jiného. Po opuštění zákrytu za výstavou si dali šampaňské, kterého se trochu napila, ale rozhodně se ním nehodlala nechat umlčet, to ani náhodou. Nebylo to tak snadné, jak si mohl myslet – a taky tušila, že kdyby vážně zmlkla, začala by se nudit ona i on, a to by bylo nebezpečné. „Tím už to nezachráníš,“ napodobila jeho pokrčení rameny, zastříhala se sladkým úsměvem obočím a ještě se napila šampaňského ze skleničky. Pít se to dalo, ale její první volba by to nebyla. Bohužel byl bar obklopený lidmi a mezi ně se jí nechtělo. I když možná, že kdyby tam šla, někdo by si ji vyhlídl a nabídl se, že jí zaplatí drink. Nezneužívala toho – většinou. Ale uměla být docela přelétavá a potřebovala neustále nějaké impulzy, kterými se mohla zabavit. Myšleno tím tady ve společnosti a na podobných akcích, tam prostě neuměla jen tak sedět v koutě a nic nedělat a nedej bože, aby tam byla o samotě. Ve společnosti byla jako ryba ve vodě, proto jí ani nevadilo jít na ples samotné. Vždycky se někdo našel. „To je ale smůla,“ povzdychla si nad tou ironií, jako by ji brala vážně, ačkoliv nebrala. I když možná v koncích vážně byl, ironie často bývá takovou poslední záchranou. „Ach, jak dokonale jste mě odhadl, pane psychologu,“ ušklíbla se – kdyby ale nepochopil z toho, co mu předtím říkala, že na ni něco takového neplatí, bylo by to dost smutný. A ne, ani tohle by v ní tu lítost neprobudilo. U kluků jí bylo většinou docela jedno, jací byli, když ji uměli udržet zabavenou a měli jí co nabídnout. Dobře, pár dobrých povahových rysů také požadovala, netahala se jenom tak s někým, ale to první bylo asi tak to nejdůležitější. A dělalo to z ní dost vybíravou holku – a možná i tak trochu povrchní. Jenže kdo má čas na jeho ztrácení s nudnými lidmi? Ona ne. Věděla, co chce, a neměla zapotřebí kolem toho kroužit a opatrně našlapovat. Dali se do tance, který si i užívala. Přesně ten potřebovala. Koukala mu do očí, kladla nožky jednu za druhou v neomylných tanečních krocích a sukně jejích šatů kolem nich šustila. Rytmus měla v těle a musela uznat, že je tohle daleko lepší než nějaké poskakování někde v klubu. To poděkování přešla cuknutím obočí a koutku rtů, to jen vyčkávala na svou příští příležitost, kdy se ohnat další poznámkou. „Moc ho nevyplazuj, jinak ti ho kočka ukousne,“ varovala ho a oči jí zasvítily, jak vycenila řadu bílých zoubků – ona by mohla být tou kočkou. Dobře, do jazyka by ho asi nekousala, ale do rtů klidně. Své jméno mu ale bez vytáček sdělila, neviděla důvod v tom nechávat si ho pro sebe. A obešlo se to i bez hloupých keců ohledně toho, kde takové jméno sebrala. Sama na něj byla pyšná, zamlouvalo se jí, jak zní, a taky to, že ji vystihovalo. Rodiče asi měli kdysi vizi ohledně jejího charakteru. Ale asi se nebylo čemu divit, když se narodila jako malá holčička s pár krátkými zrzavými kudrnami po své matce, která byla přesně taková jako ona. Něco broukla na to, že se mu to líbí, a pro jednou mlčela – tedy do té doby, než skončili s tancem. Pak svou hezkou pusinku opět otevřela a pokračovala tam, kde přestala. Mezitím se však zvládli i pobavit o „normálních“ věcech, napít se dalšího šampaňského a strávit trochu víc času ve své společnosti. Bylo to fajn a neměla nutkání mu utéct, a tak si říkala, jestli by tohle mohlo pokračovat i někde mimo sál. Celkem pravděpodobně mohlo. Takže tak leda z tohohle důvodu souhlasila s tím, aby ji doprovodil ke spolku – a tohle taky v jeho úmyslech viděla. Myslet si o ní, že se o sebe neumí postarat a ubránit se, by byla zatraceně velká chyba. Odjakživa byla fyzicky dost aktivní a ta spousta let hraní rugby ji zocelila a zesílila. Takže ne, nebylo zas tak lehký ji dostat, i když na první pohled mohla působit křehčím dojmem, než jaká skutečně byla. Věděla, že do rozkroku se kopat nemá, protože přesně to se od napadených očekává, to radši do holení, do krku, do břicha. A pořád tu byl i ten pepřový sprej. Mohla působit skepticky a nerozvážně, ale nebyla blbá. Riskovala a to dost často, jenže právě díky tomu věděla, jak se o sebe postarat. A pořád se taky věnovala atletice a v podpatcích běhat uměla, takže i útěk by byl dost spolehlivým řešením. Z šatny si vyzvedla svoji koženou bundu, v níž přišla, takže sako s díky odmítla, přece by nenechala zmrznout Caleba a vydali se na cestu. Sem tam něco prohodila, aby jim to rychleji utíkalo, a před spolkem vzala za dveře, očekávajíc, že ji bude následovat. Chyba. S nechápavě povytaženým obočím se na něj otočila a založila si ruce na hrudi. „Nejdeš dál?“ Ne, nešel. Nakonec jeho škoda. „Neměj strach, taťko, dám na sebe bacha,“ opáčila sice silně sarkasticky, ale vlastně to bylo celkem hezký. „Dobrou noc, Calebe,“ dodala pak ještě, pořád trochu zaražená tím, že nechtěl jít dál a k ní do pokoje. Většina kluků by po takové příležitosti hned sáhla. On ne a těžko říct, jestli ji to mrzelo, štvalo nebo vlastně potěšilo. S těmihle rozporuplnými pocity zalezla dovnitř a rovnou k sobě do pokoje, kde se svlékla a skrz záclonu ještě zahlédla, jak jde po ulici pryč. Zvláštní. To nedopadlo, jak očekávala, ale asi i tak byla spokojená? Nějak to neuměla rozluštit. A tak šla raději spát.

Najkrajšia princezná plesu Sao

Ples sa blížil ku koncu no pre neho a pre jeho priateľku to nemuselo ešte nič znamenať. Už len kvôli tomu, že si počas tohto plesu vymysleli další program a on bol rád za tú možnosť, kedy by s ňou mohol tráviť trocha viac času osamote. Romeo sa pozrel na Sao, pričom stále nerozumel, ako je možné, že má také šťastie v podobe takej ženy ako bola ona po svojom boku. Mnoho ľudí mu na strednej škole hovorilo, že sa to zmení. Tento vzťah ho omrzí a on bude chcieť hľadať niečo iné na inom mieste. Ale takto to nebolo. Jemu by nevadilo ak by so Sao mal tráviť každú chvíľku voľného času. Nemal pocit, že by sa ich vzťah po tých rokoch zmenil alebo zovšednel. Ba naopak. Romeo vedel, že toto nie je jeden z tých vzťahov, ktoré by ho omrzeli po nejakom čase. Pri pohľad na Sao si vedel predstaviť budúcnosť po jej boku. A nebola to len predstava, pretože on už niekoľko zaujímavých vecí v hlave aj v realite plánoval. No na všetko to chcelo ten správny čas a trpezlivosť. Nebolo kam sa ponáhľať. Romeo sem prišiel len kvôli Sao a rovnako aj kvôli Aire. Nemal v pláne venovať svoju pozornosť niekomu inému a z toho dôvodu sa rozhodol, že by bolo na čase ak by išli na nejaké oveľa pokojnejšie miesto ako je koniec tohto plesu. Videli všetko čo sa tam dalo vidieť, mali možnosť si zatancovať a tak dúfal, že je ten správny čas na to, aby sa presunuli. „čo keby sme odišli? Myslím si, že sa to tu pomaly končí. A nebudeme tí ľudia, ktorí to tu zatvoria.“ povedal Romeo pri tom, ako sa k nej naklonil a jednou rukou sa dotkol jej pása, pričom si ju pritiahol k sebe o čosi bližšie. Cítil jej vôňu, ktorá mu vždy spôsobovala zimomriavky na p okožke. Bol to naozaj príjemný pocit. Romeo sa jej pozeral hlboko do očí pričom potom ukázal smerom k východu. „Máme naplánovaný predsa už lepší program. A nezaručujem, že ak by sme tu ostali o čosi dlhšie, že by nás niekto nevymákol a nechcel od nás aby sme im to tu pomohli poupratovať.“ zasmial sa Romeo, pretože si vedel predstaviť ten okamih, kedy by im niekto poklepal po pleci a so smutnými očami by ich o to požiadal. Vedel by v takom okamihu povedať Romeo nie? Romeo nebol ten typ, ktorý by sa musel opiť do absolútneho dna aby si vedel užiť posledné chvíle večera. Radšej tento večer strávi po boku svojej priateľky.
Romeo spoločne so Sao vychádzali zo sály pričom vedel, že bude pre neho ťažšie teraz nájsť nejaký odvoz. Z toho dôvodu sa pozrel na oblohu na ktorej sa už nachádzalo niekoľko krásnych hviezd, ktoré nevedel pomenovať no aj tak sa na ne vedel pozerať s úsmevom na perách. „čo keby sme sa prešli na miesto toho aby sme nervozne očakávali auto? A vlastne..“ Romeo si vedel živo predstaviť to, že ak by nasadli do nejakého taxíka, ktorý by predtým odviezol nejakú skupinku ľudí pred nimi nemusel by to byť najlepší zážitok. „Jazdu taxíkom by som vynechal, nechcem si predstaviť v akom stave to musí byť teraz po plese.. a kedže je pomerne príjemná noc, prečo to nevyužiť..“ Romeo jej ponúkol svoju ruku k tomu, aby sa ho mohla pridržať. Romeo vedel, že po tom ako pôjdu do jej domu prvá vec, ktorú urobí bude, že si dá zo seba dole to sako, ktoré mal pre dnešný večer už plné zuby a urobí si pohodlie. Rovnako si objednajú jedlo o ktorom sa rozprávali, pretože to tu pokulhávalo a nemal možnosť si dať niečo poriadne pod zub. A pre človeka ako bol Romeo toto bolo skutočne dôležité. Romeo bol napokon s týmto večerom spokojný. Možno to bolo aj kvôli tomu, že nič od neho neočakával a veci ho vedeli len prekvapiť.

sladký a nejlepší   W A L L A C E    E A G L T O N