Květinářství

Ano, jsem zaneprázdněná. To jsi odhadl velmi dobře ale není v tom nic jiného než škola. Možná to sice tak nevypadá, ale záleží mi na tom a tady ta paní vše zdržuje. *Protočí otráveně panenkami a stáhne ruku k tělu stejně tak jako on. Těší mě. Máš zajímavé jméno. Sice není jako moje ale i tak ujde. Poví co možná nejvíc upřímně a prohrábne si své dlouhé hnědé vlasy, které jí spadají až do půlky zad. Elegantně se zohne a podá si své psaníčko do kterého vloží svůj telefon a dál muži nevěnuje žádnou pozornost. Nemá důvod se ním dál zaobírat a to jí vyhovuje. Chce si prostě vyzvednout pugét, který si poručila a to je celé. Potřebuje se co nejdříve vrátit zpátky domů, protože očekává neodkladnou návštěvu na kterou se připravovala pár dní. Zajímavé. Zamumle sama pro sebe a začne si prohlížet celou prodejnu která na ní působí dost kýčovitým dojmem a to se jí v žádném případě nelíbí. Nad vším tedy ohrnuje nos a vše sleduje s takovou nechutí až to není vůbec hezké. Bohužel...taková je a vůbec se tím netají. Když se jí něco nelíbí nenechává si to pro sebe, protože má radši když je někdo upřímný stejně tak jako je upřímná ona. Po chvíli prohlížení celého květinářství objeví něco, co jí zaujme a to si rovnou vezme s výstavního regálu. Nádhernou skleněnou vázu, která vypadá jako kdyby jí vyráběl nějaký autista ale i tak se jí líbí. Její nesymetričnost je pro ní velmi zajímavá a ojedinělá. V životě by jí ani nenapadlo, že by mohla najít v takové prodejně něco, co by se jí tak moc líbilo. Nad svým úlovkem se usměje a přejde i s vázou k pultu na který jí postaví a začne si tiše pobrukovat nejspíše kvůli tomu, že je dost nervózní protože se jí opravdu nelíbí, že to tak dlouho trvá. Není zvyklá na něco čekat, protože je zvyklá vše dostávat hned. Vezmu si nakonec jen tuhle vázu. Očividně se svého pugétu nedočkám a nemíním tady ztrácet čas. Vytáhne ze svého psaníčka jak peníze tak i papír s tužkou. Peníze hodí směrem k prodavačce a na papír napíše své číslo a jméno. Tužku vrátí zpátky do psaníčka a papírek přeloží. Ráda jsem tě poznala, Darrene. Mrkne na mladíka a vrazí mu do ruky papírek s číslem. Ještě mu věnuje menší úsměv a nakonec odejde z prodejny pryč.

<<

Léto definitivně skončilo a začínala být celkem velká zima. Což by vlastně ani tak nevadilo až na to, že byla, inu, zima. Minimálně oproti tomu, jak bylo během léta. Zima ovšem byla tím posledním, nad čím přemýšlela. Spolu s koncem léta přišel i začátek semestru a nebyla by to medicína, aby toho okamžitě neměli až nad hlavu. Nehrotila to, neviděla důvod. Stres a výčitky svědomí jí nijak nepomohou a udělají celou situaci jen mnohem horší, tudíž by bylo hodně hloupé jich na sebe házet víc, než je to potřeba. Protože ono to přeci není potřeba vůbec. Buď to zvládne, anebo ne, každopádně ani jedna možnost nebude znamenat konec světa, a tak jsou obě úplně v pořádku. Nu a pak taky má na každou zkoušku víc pokusů a zkouška je od slova zkusit. Poprvé to může jít zkusit a podívat se, jak to vypadá, podruhé se na to trochu naučí a třeba to vyjde a potřetí už se na to naučí pořádně. Ne, tak to ona samozřejmě nedělá, učí se průběžně a taky poctivě, takže obvykle se zkouškami nemá moc velké problémy. Což už se nedalo říct o některých jejích spolužácích, ovšem ti jí byli lehce… ukradení. Jak si to udělali, tak to i mají a je jejich problém, že na to během semestru kašlali. Samozřejmě i jí se občas zadařilo, že něco nestihla včas, to se holt stává i těm úplně nejlepším (mezi které se ale ona neřadí – subjektivně ani objektivně) a není potřeba to hned brát jako obrovský životní neúspěch. Takže asi tolik k jejímu postoji vůči zkouškám a škole všeobecně. Právě dnes už měla naštěstí hotovo a čekalo ji jen domácí učení a čtení odborných článků, ale to už bylo pěkně doma a v klidu. Žádný stres. Rozhodla se, že dnes půjde pěšky, v tuto dobu byla hromadná městská doprava často dost narvaná a víme, jak ona to s fyzickým kontaktem s lidmi má. Tenhle ještě většinou byla schopná překousnout, ale když mohla, vyhnula se tomu. Navíc měla chuť na procházku, takže z fakulty vyrazila pěšky. Zanedlouho se tak klapot jejích podpatků ozval nedaleko květinářství, kolem kterého by jindy asi byla jen tak prošla, nicméně na něm spočinula pohledem a pár květináčků ji zaujalo. Tak proč by se nepodívala blíž? Rovnou si z kapsy vytáhla jednu cigaretku a zapálila si ji. Dnes neměla vlasy navlněné, splývaly jí tak v jejích přirozených vlnách dolů přes ramena a oblečená byla do černých šatů se zajímavými přírodními vzory s dlouhými rukávy, pod kterými schovávala akorát černé průsvitné punčochy, aby jí nemrzly nohy. Přes šaty měla přehozený černý kabát, ovšem ten měla rozepnutý, a tak byly šaty vidět skoro celé. Většině lidí by asi připadaly divné, ale Dee? Ani nápad, krásně vyjadřovaly její barvitou osobnost. A tak tam stála před květinářstvím, mezi útlými prstíky držela cigaretu, z níž pravidelně potahovala, a zaujatě si prohlížela květiny. A co jako, že už jich má doma plno? Jedna navíc už nikoho nezabije.

Dál nerušeně koukala na květiny a vybírala, kterou si odnese dneska, nu a jelikož to byla velice důležitá otázka a důležitý problém v jednom, nevnímala moc to, co se dělo kolem ní. Pravidelně zvedala ručku s cigaretkou ke svým ústům a vychutnávala si chuť kouře s jemnou příměsí máty, zatímco držela druhou ruku vraženou v kapse kabátu, kde si hrála se svým stříbrným zapalovačem. Ten byl v takovém tom klasickém otevíracím stylu. Tyhle jí vždycky připadaly hezčí, ne jako ty levné plastové, které se jednak dají dost snadno rozbít nebo jinak poškodit, jednak jsou většinou prostě a jednoduše ošklivé. Jako nouzovka jsou samozřejmě dobré a jako zdroj ohně jakž takž, nicméně by to nebyla Dee, kdyby vyrazila ven bez svého věrného zapalovače. Nakonec ruku vytáhla ven, tudíž se cvakání ozývalo trochu hlasitěji, ale stejně ho nevnímala nebo jen podvědomě jako jakousi rajskou hudbu pro její uši, jež uklidňovala její pošramocenou dušičku. Nevšimla si toho, že zaujala někoho jiného, protože by měla někoho zajímat? Dál si tak prohlížela květiny za výlohou a pomalu dokuřovala, aby si mohla jít vybrat dovnitř a jeden květináček si skutečně odnést. Což by nakonec i udělala, kdyby ji někdo neoslovil a nedotkl se jí. Někdo, jehož hlas neznala. To v ní na malý okamžik vzbudilo paniku, takže sebou trhla, otočila se a úplně ztuhla. Věděla, že jí nehrozí žádné nebezpečí, vždyť je na ulici plné jiných lidí uprostřed dne. Navíc šlo o naprosto nevinný dotek, který ještě ke všemu ihned pominul. Nebylo to, jako kdyby ta dívka nechala na jejím rameni tu dlaň položenou. Ale to jejímu podvědomí nevysvětlíte. Proto na tmavovlásku chvilku hleděla, jako kdyby spadla z jahody, než se maličko vzpamatovala a dala si její slova dohromady s jejich významem. Její postoj se automaticky celý úplně změnil z uvolněného na snad i maličko obranný. Otočila se tak, aby stála čelem, pustila na zem cigaretu, a zatímco kolem sebe ovíjela své paže jako jakýsi přirozený štít, podrážkou nedopalek zašlápla. V pěsti stiskla zapalovač, skoro jako kdyby to byla zbraň, s níž by se mohla bránit. Jenže ono se nebylo proti komu, před čím a proč bránit. Pootevřela pusu, ale nic z nich nevycházelo, a tak se jen naklonila, aby se podívala na displej fotoaparátu. Musela uznat, že ta fotka byla vážně povedená, a nejen kvůli tomu, že byla tím hlavním, co se na ní nalézalo. „V pořádku, myslím…“ vyžbleptla konečně, když už se ticho trapně prodlužovalo. Díky tomu se snad i trochu probrala a dostala z toho šoku, což jí umožnilo se zase maličko uvolnit a nepůsobit jako vyplašená laňka. Nehledě na to, že si uvědomovala, že tak musí vypadat, což akorát její pocit zranitelnosti posilovalo. „Je povedená. Věnuješ se tomu?“ Byla to dost chabá snaha o překonání toho divného momentu, ale lepší než nic. Pořádně si taky prohlédla dívčin obličej a najednou ji polil pocit daleko příjemnější než před chvilkou. „Počkej, já tě znám!“ zvedla koutky do úsměvu a hned se cítila o mnoho lépe. „Ty jsi… Meg, že ano?“ ujišťovala se, že si to z flickru pamatuje správně. Tady taky měla odpověď ohledně toho fotografování – ano, věnuje se mu, a dokonce ho studuje. Prvotní šok ustupoval stejně rychle, jako se objevil. Ono nešlo o to, že by jí to bylo přímo nepříjemné, jenom to prostě nečekala, byla zamyšlená a taky k ní lidé většinou jenom tak na ulici nechodí, že. Povolila stisk zapalovače a svěsila ruce zpátky podél těla, díky čemuž působila o dost přátelštěji a otevřeněji. Ohledně toho nezeptání se nedělala žádnou vědu, sice ano, právo na soukromí a tak dále, jenže vzhledem k tomu, že za ní přišla a  zeptala se, i když až po tom, neměla důvod se zlobit.

Brunetka v květinových šatech prohlížejíc si květiny. Cvak. Kontrast něčeho, co zabíjí, a něčeho, co život podporuje. Cvak. Detail na potažení z cigarety, které v tento moment mělo zvláštní atmosféru, kterou stálo za to zachytit. Cvak. Pořídila takhle několik snímků a navíc zůstala nespatřena, to bylo jen dobře, nemohla být osočena z toho, že je nějakou stalkerkou či úchylákem. Kdyby nebyla férová, mohla se prostě vypařit, mít radost z povedených fotek a ona neznámá by zůstala neznámou, ačkoliv si vůbec neuvědomovala, že jí není tak úplně neznámou. Byla příliš zabraná do svého foťáku, že se ani nepozastavila nad tím povědomým obličejem. Ona ale toužila tu kontrastní osůbku poznat a ubezpečit se, že nevzniknou žádné problémy kvůli těmto fotkám. Někteří lidé si více střeží své soukromí a náhodné focení na ulici by jim bylo proti srsti, nerada by někomu způsobovala problémy či trápení, a tak brunetku oslovila a její reakce byla přesně ten důvod, proč nejdřív fotí a až poté se ptá. Víte, kdyby se nejdřív zeptala, odehrála by se tato scéna, všechno by bylo pokažené, už by nikdy nedostala stejný okamžik jako předtím. Teď ale trochu zalitovala, že se vůbec ptala, protože s takovou reakcí se setkala snad poprvé, tomu odpovídaly vytřeštěné oči, v nichž se odráželo nepochopení. Nebyla žádným několika tunovým chlapem, co by mohl ubližovat, nezvedala žádné činky, aby měla pořádný stisk, zkrátka nepředstavovala nebezpečí. Alespoň to si o sobě myslela, nicméně postoj brunetky jí naznačoval něco jiného. Na chvíli zatoužila si tu obrannou a poplašenou pózu vyfotit, bylo by to něco unikátního, ale netušila, jak by takovou fotku využila, a navíc usoudila, že by to nebylo úplně vhodné, tak tuhle představu pustila z hlavy a raději k dívce natočila displej foťáku, aby jí ukázala, co vytvořila. Doufala, že tím se toto setkání uvolní, ačkoliv v tom poplašeném výrazu viděla jisté kouzlo.
Jak se ta dívka nakláněla k foťáku, Meg měla čas si ji pořádně prohlédnout – respektive její obličej, a po chvíli si vybavila, odkud ten obličej zná. Ha, tak teď už se vůbec nedivila té ironii, kterou zvládla zachytit u těch květin, měla totiž tu čest potkat se s cherry girl. Neznala ji osobně, ale jednou náhodně narazila na její Flickr a pár fotkami ji zaujala. Tedy, všechny fotky se jí líbily, ale jen pár vyvolených ji vskutku nadchlo, že si vysloužila její follow. Úsměv se jí rozšířil, toužila totiž tuhle osůbku jednou nafotit, protože z ní vyzařovala skvělá aura a skoro každá fotka měla, alespoň podle ní, umělecký přesah. Přikývla, když jí bylo dovoleno fotky si ponechat a foťák vypla, už pro něj neměla další využití, prozatím. „Děkuju,“ nefotila pro komplimenty, ale slova chvály dokázala potěšit. „Studuju to na místní univerzitě, takže fotky budou využity pro dobrý účel, neboj,“ objasnila i důvod, proč fotí náhodné lidi na ulici, vše je to pro její studium a případný kariérní růst dál, není to žádný fetiš. Nakonec si i cherry girl vzpomněla na Flickr, což podpořilo její úsměv. „Bingo, cherry girl,“ odsouhlasila a nezapomněla připojit přezdívku, kterou jí na základě jedné fotky přiřadila. Znala její jméno, samozřejmě, ale pod onou přezdívkou ji měla více zafixovanou. Navíc víte, kolik Meredith může být, kdežto cherry girl je jen jedna. Všimla si i toho, že už nebyla tak vystrašená jako předtím, za což mohlo uklidnění, že se alespoň trochu znají, a to Meg těšilo. „Neruším tě od něčeho? Vypadala si, že si vybíráš,“ kývla ke květinám, na které se předtím dívala. Asi nehrozilo, že by teď někdo přišel a sebral by jí tu jednu, kterou si vybrala, ale Meg ji nechtěla příliš zdržovat, třeba na rozdíl od ní měla něco na práci.

Proč se ještě za ty roky neodnaučila sebou necukat kdykoliv, kdy na ni „vybafne“ někdo cizí? Navíc nutno podotknout, ta dívka na ni ani přímo nevybafla, jen k ní neočekávaně přišla a oslovila ji, nic víc. Každému, kdo by to pozoroval zpovzdálí, by to určitě přišlo zatraceně směšné a hloupé, jelikož se přeci jen jedná o dospělou ženu – sice mladou, ale pořád dospělou, tudíž by měla mít rozum. Jenže Dee ho neměla, nepoučila se, roky ji nevyléčily. Možná ani nechtěla „vyléčit“, možná tak byla spokojená. Anebo na to sama nestačila. Stejně se jí nemohlo upřít, že nějaký pokrok, byť malý, udělala. Tehdy měla velký problém už jen s tím, aby vůbec odchodila zbytek střední školy, kdy se z ní stala ta lekavá podivínka. Nebýt Cleo, dost možná by to nezvládla a nebyla by ani tady. Vůbec nešlo o to, že ji ta dívka fotila, to Dee ani v nejmenším nevadilo, naopak ji spíš ve výsledku těšilo, že za to někomu stála, to jen ten dotek a prvotní vylekání… Hned si připadala trochu blbě, že tím pro změnu polekala ji, že udělala něco špatně, přitom neudělala špatně vůbec nic, jen normálně existovala. Na rozdíl od Dee, která nebyla s to normálně existovat už roky.

Naštěstí pro obě zúčastněné se jí povedlo vzpamatovat stejně rychle, jako se do toho stavu dostala. Dost tomu pomohlo, že si uvědomila, že tady na ulici za denního světla se jí nic nestane a že jí už vůbec nic nehrozí od toho děvčete s fotoaparátem, které před ní stálo a ukazovalo jí jednu z fotek, jíž vyfotila před chviličkou. Raději se nepouštěla do vysvětlování či omluv za to, jak prve reagovala na její přítomnost. Jednak by se kvůli tomu cítila ještě nepříjemněji a jednak by to vyvolávalo další otázky, o jejichž odpovědích mluvit nechtěla a rozhodně ne s někým prakticky cizím. „Ne že bych tomu kdovíjak rozuměla, ale řekla bych, že sis vybrala ten pravý obor,“ mrkla na ni o hodně uvolněněji než předtím. Je to normální holka, úplně stejná jako ty, vidíš? Taky studuje na místní univerzitě. A vždyť ji znáš i z flickru! Byla ráda, že se nespletla a že opravdu šlo o Meg, na níž už před nějakou dobou narazila na zmiňovaném flickru. „Tak to jsem ráda, že tě poznávám i konečně osobně!“ obdařila tmavovlásku jedním ze svých upřímných úsměvů, v nichž se skrývala okouzlující síla, o které sama ani pořádně netušila. Takhle se zase dostala do své komfortní zóny a dle toho, jak ji Meg oslovila, si vyvodila, že i ona ví, o koho se jedná. A taky byla ráda, že si to zapamatovala. To znamenalo, že ji asi nejspíš opravdu zaujala. Jasně, i Dee si nějaké ty lidi pamatovala, ale ne takhle podrobně, pokud ji vyloženě něčím neupoutali. Tomu, že je daleko víc v pohodě, nasvědčoval i fakt, že už nechrastila se zapalovačem a nechala ho sklouznout zpět do kapsy kabátu. „Jinak tedy i oficiálně – jsem Dee, vlastně Meredith,“ představila se a úsměv maličko povolila, přesto nemizel. Asi to úplně nebylo potřeba, když už svá jména obě znaly, ale ničemu to uškodit nemohlo a nikdo by nemohl říct, že je neslušná. Jen tu ruku jí nepodávala – z očividných důvodů. „Ani ne, spíš jsem se nad nimi trochu zamyslela,“ ujistila ji, že ji opravdu z ničeho nevyrušila – minimálně ne z ničeho podstatného. „Nechceš mi pomoct vybrat? Nerada bych zase domů dotáhla pět květináčů,“ nadhodila s úšklebkem, který napovídal, že je to mírná nadsázka a s pěti by vážně neodešla, vždyť by je neutáhla. Leda by byly malé. Ovšem třeba se třemi už by klidně odejít mohla, což by se však nehodilo, jelikož jich doma má víc než dost. „Tedy… Jen pokud bys měla čas a nerušila bych pro změnu já tebe,“ dodala ještě, aby to nebrala jako nějaké nucení. Jen si říkala, že by spolu třeba mohly strávit ještě nějakou chvilku. Vedle takových kreativních duší jí bylo dobře. Což potvrzovalo i to, že se jí zamlouval Camden jakožto spisovatel.

Nechápala, co se dělo, a proč se brunetka tolik polekala, ale nehledala v tom žádné hlubší důvody, prostě si řekla, že je opravdu hodně lekavá. Možná kdyby se nad tím zamyslela, asi by jí to přišlo trochu zvláštní a přehnané, ale to neudělala, neměla ve zvyku analyzovat lidi v první moment, co je potká, Dee se tedy vůbec nemusela obávat žádných otázek. Navíc ten prvotní šok nakonec zmizel, všechno dobře dopadlo a Meg se už nemusela cítit jako zloduch, co tu nebohou slečnu obtěžuje. Ve své hlavě věřila tomu, že k tomu uklidnění pomohlo ukázání fotky a vysvětlení situace, ale vůbec nevěděla, čím si musela brunetka uvnitř své hlavy projít, aby se dokázala zklidnit. Vědět to, snad na ni ani nepromluví. „Díky, doufám v to,“ usmála se na ni. Byla si svým oborem opravdu jistá a pevně věřila, že si zvolila správně, ne nutně kvůli tomu, že by věřila, že její tvorba je božská, ale protože ji to naplňuje. Právě proto pociťovala tu jistotu, ale občas zažila, že si to okolí přebralo jako pýchu, proto projevila aspoň trochu skromnosti, aby si o ní cherry girl neudělala špatný obrázek. „Nápodobně,“ úsměv se jí rozšířil, jednak za to mohlo to teplo, které sálalo z úsměvu cherry girl, ale vážně byla ráda za to osobní setkání, které si širší úsměv rozhodně zasloužilo. „Navíc jsem tě nejenom potkala osobně, ale rovnou jsem s tebou měla i menší photoshoot, to jsou dvě mouchy jednou ranou,“ přiznala se k tomu, jak toužila jednou tuhle brunetku s tou její zvláštní aurou nafotit. Nepochybovala o tom, že by si to přebrala jinak než jako lichotku, koneckonců vypadala tou fotkou, kterou pořídila, potěšená. „Tak teda oficiálně,“ jemně se uchechtla nad tou formalitou, ale neprotestovala. „Těší mě, Meredith, jsem Megara,“ z neznámých důvodů se představila plným jménem, tak se nikdy nepředstavuje cizím lidem a své jméno obvykle svěřuje svým nejbližším v rámci nějaké stížnosti, ale Meredith navozovala zvláštní atmosféru, která jí přiměla to s ní sdílet celé… Přišlo jí, že k té atmosféře se více hodí její celé jméno, které přeci jen zní trochu vážněji než zkratka Meg, tu navíc měla i na Flickru. Možná i to byl důvod, proč jí prozradila celé jméno, chtěla jí nabídnout něco jiného, než co se dozvěděla z Flickru.
„To chápu, příroda, v jakékoliv formě, je pro myšlenky osvobozující,“ zlehka pokrčila rameny, a i ona věnovala květináčkům trochu své pozornosti, i když nebyly její oblíbenou formou přírody, raději šla do skutečného lesa, než aby si les nosila na pokoj, ale žádnou formou přírody neopovrhovala. Když se Meredith znovu ozvala, věnovala svou plnou pozornost opět jí. „Ráda, aspoň ten výběr zmenšíme jen na čtyři,“ pochopila na co narážela, a chytila se toho vtipu, proto jí na rtech hrál široký úsměv. Na to, že ještě před pár minutami vypadala, že od ní s křikem uteče, spolu teď v klidu vtipkovaly, lidské vztahy mají zvláštní vývin. „Nerušíš, dneska mám volno a jediné, co mám na programu, je procházka a focení, což…“ nejistě se usmála a koukla na svůj fotoaparát, „myslím, že když už nic dneska nevyfotím, trápit mě to nebude,“ shrnula nakonec své pocity ohledně těch pár fotek, které udělala právě díky Meredith. Krom ní sice ještě pár věcí cvakla, ale to by jí samo o sobě neuspokojilo, toužila by jít dál, ale ten kontrast, co se jí povedl zachytit před tím květinářstvím? Bože, to bylo ono, to byl důvod, proč milovala focení a nelitovala, že si to zvolila za svůj obor. „Takže se do toho můžeme pustit?“ zeptala se, zatímco na foťák nasadila krytku, minimálně teď chvíli fotit nebude a objektivy nepatří k nejlevnějším záležitostem, nerada by si ho poškrábala.

U Dee nehrozilo, že by si její jistotu ve zvoleném oboru přebrala jako namyšlenost a pýchu. Jednak proto, že nejen teď a tady, ale i na flickru viděla, že má opravdu talent (ne že by to tedy bylo oprávnění k tomu být namyšlený), jednak i proto, že zatím z Meg nechytala vlny vysoko posazeného nosánku. Sebejistota není nic špatného, ale znáte to říkání – všeho moc škodí. Proto se na ni ještě usmála a s tím zmizely i poslední stopy plachosti. S tím jí naštěstí pomohlo i to hraní si se zapalovačem v kapse. Asi nebylo zrovna nejslušnější mít ruku zaraženou v kapse, jenže si nemohla pomoct. A lepší mít ruku v kapse než být celou dobu vynervovaná, čímž by jistě znejistěla i chudáka Meg. Samozřejmě měla velkou radost, že je potěšení vzájemné. O upřímnosti jejího úsměvu se neopovažovala pochybovat, což se možná trochu příčilo jejímu normálnímu přístupu k cizím lidem, avšak tady u Meg měla pocit, že ji zná déle, než tomu ve skutečnosti bylo. A taky jí byla velice sympatická svou tvorbou, měla podobný smysl pro estetiku. „Ty sis mě chtěla vyfotit?“ rozšířily se jí zorničky překvapením a trošku se jí zarděly i tváře. Samozřejmě, že si ji chtěla vyfotit právě před chviličkou, když ji tu zahlédla, ale z toho, co říkala, vyplývalo, že si ji chtěla vyfotit už předtím. Nebyla hloupá ani falešně skromná, věděla, že na fotkách vypadá dobře, nu ale stejně ji potěšilo, že si ji chtěla Meg vyfotit – navíc studuje fotografování, tudíž tomu rozumí! To tomu dávalo ještě hodnotu navíc. Raději se jí představila i oficiálně, aby se neřeklo, ale ruku jí nepodávala. „Taky mě těší, Megaro,“ odvětila jemně a bylo vidět, jak si na rtech její jméno vychutnává. „To je hrozně hezké jméno,“ dodala a neříkala to jen tak, opravdu se jí líbilo, jak znělo a jak zajímavé bylo. Vlastně k Meg perfektně sedělo. Netušila, jak si myslela, že zní její celé jméno – Megan? Margarite? Maggie? Megara ji však nenapadla. „Je řeckého původu, že? Říkala jsem si, proč mi to zní tak povědomě, jmenuje se tak postava v Herculovi!“ plácla po chvilce ticha, kdy přemýšlela, proč má pocit, že už ho slyšela. Nebýt ještě trochu rozhozená, došlo by jí to hned, jelikož Hercules patřil mezi její oblíbené filmy. Ano, dívá se na kreslené pohádky, a? Uklidňují ji. Ani jí nepřišlo divné s tím jen tak přijít, spousta lidí má daleko divnější zájmy.

V těch pár jednoduchých slovech se skrývala velká pravda. „Přesně tak. To asi bude i důvod, proč se mi v parku nebo u jezera učí nejlépe,“ přisvědčila a láskyplným pohledem upřeným na všechny ty květinky. Jistě, že bylo lepší vyrazit přímo někam ven, jen třeba v zimě a časně na jaře se to moc nedalo vzhledem k tomu, že byla moc velká zima na to, aby vydržela někde sedět u učení. To by si se sebou musela vzít nějakou elektrickou dečku nebo rovnou založit ohniště, z čehož by správci parku nadšení moc nebyli a pro jezero to platilo dvojnásob. A k tomu všemu se o rostliny ráda starala, přinášelo jí to klid a pocit užitečnosti. „Fajn, i to by byl úspěch!“ uculila se spokojená, že se k tomu přidala. Vážně byla fajn a něco na její osobě mělo uklidňující efekt, tudíž i když ji prve vylekala, o chvíli později už byla s to komunikovat úplně normálně, takže začalo vystrkovat růžku její skutečné já. „Určitě ne? Slibuju, že to nezabere celé odpoledne,“ ujišťovala se, zda s tím vážně nemá žádný problém a přidala k tomu ještě i maličký vtípek. Na druhou stranu když už se konečně setkaly, možná by nebylo od věci toho využít. „Třeba… Bych tě potom mohla doprovodit? Kdybys chtěla?“ navrhla opatrně a přidala navrch i váhavý úsměv. Nechtěla se jí vnucovat, třeba patří k těm umělcům, kteří potřebují být sami, aby mohli tvořit a soustředit se, což by jí za zlé vůbec neměla, ale za zkoušku přece nic nedá. „Můžeme,“ kývla pak a ujistila se, že nedopalek cigarety pořádně uhasila. Z kapsy pak vytáhla malou tubičku s krémem na ruce vonícím jak jinak po třešních a trošku si do dlaně vytlačila, než se opřela do dveří květinářství a vešla dovnitř. Podržela je i pro Meg a nechala je zaklapnout. Okamžitě je objala květinová vůně ze všech stran a Dee nevěděla, kam se dívat dřív. „Tohle se nikdy neomrzí,“ utrousila tiše a taky mimovolně, až byla překvapená, že promluvila nahlas. Sebrala však svou vůli, aby se nedívala nikam, kam původně nezamýšlela, a zamířila k polici u výlohy s malými květináčky s různými rostlinami. „Tenhle sukulent se mi líbí, podobný ještě doma nemám, ale zase… Ta maceška má hrozně hezké barvy a okvětí,“ ukázala na ty, které jí padly do oka, a zoufale pohlédla na svou společnici s fotoaparátem.

Po prvotním šoku se jejich rozhovor začal ubírat směrem, který přesně čekala, protože si jejich seznámení občas představovala. Víte, připravovala se na způsob, jakým by ji oslovila na případné focení, proto si představovala i jejich seznámení a neměla úplně přesnou představu, spíš to viděla tak, že by se brzy naladily na stejnou vlnu, což se skutečně stalo. Červené tváře, ach, dostala ji do rozpaků, ale to pořád nebyla zlá reakce na zmínku o focení. Třeba Viv bylo náročné přesvědčit, když sama sebe stále podceňuje, a její prvotní reakce byla mnohem více odmítavá, než reakce Meredith, což brala jako maličké plus. „Když mě lidi zaujmou, ráda si je vyfotím, ale musí mít v sobě... ono se to špatně popisuje, ale řekněme nějakou jiskru, která mě zaujme, není to jen o hezké tvářičce,” shrnula jednoduše a jemně se usmála, snad tímhle Meredithiny rozpaky uklidnila a zároveň i sdělila, proč si ji vlastně chtěla vyfotit. Ona to brala jako lichotku, že v Meredith vidí víc než jen pěknou tvář, a z toho, jaký si o ní vytvořila obrázek, pevně věřila, že to bude brát stejně. No, vlastně ji ani hlavou neprolétlo, že by to mohla brát jinak, některé věci brala za samozřejmost, co na to říct. Proběhly jakési formality, během které výjimečně prozradila své celé jméno, které tak moc neměla ráda, jelikož v něm jen viděla matčinu snahu vytvořit z ní něco originálního. Díky tomu, jak její jméno vyšlo z úst Meredith, v tom na zlomek vteřiny viděla o trochu víc. „Děkuji, i Meredith zní pěkně,“ pousmála se a dala si na vyslovení jejího jména řádně záležet. Když už ji neoslovuje přezdívkou, bylo důležité, aby si s tím jménem vyhrála. „Ano, je řeckého původu,“ přikývla, lehce překvapená z toho, jak to ví, ovšem důvod její znalosti ji přiměl k úsměvu. Nesmála se tomu, že se kouká na pohádky, každý má své záliby a kým je, aby jim do toho kecala? Spíše ji pobavila představa, že by zrovna její matka zvolila toto jméno dle animované pohádky, to tak. Předchozí pocit, že její jméno nebylo jen na ozdobu, byl ten tam, znala pravdu o výběru jména, a hlavně o své matce.
„Má to své kouzlo, to ano,“ přikývla na souhlas o učení v přírodě, u kterého bylo bohužel počasí velkou komplikací. Díky bohu za ty květináčky, které vám alespoň trochu toho kouzla přinesou dovnitř pokoje. Právě kvůli tomu zcela chápala ten vtip o odnášení přemíry květinek, všechny měly něco do sebe a každá byla specifická, proto bylo tak těžké vybírat, obzvlášť když jste na to sami, ale to už naštěstí není případ cherry girl, které Meg nabídla svou pomoc. „Určitě, vážně nikam nespěchám,“ ubezpečila ji znovu s drobným úsměvem. Kdyby neměla čas nebo někam pospíchala, řekla by to, neměla ráda falešné zdvořilosti, které ve výsledku způsobovaly další problémy. „Spíš bych měla doprovodit já tebe, aby ses netáhla sama s květinkama,“ trochu komplikovaný, ale i přesto to byl souhlas, rozhodně by se prodloužení jejich setkání nebránila. Cítila by se ale blbě, kdyby doprovázela ona ji, Meg má koneckonců prázdné ruce, na rozdíl od cherry girl, která v nich již brzy bude třímat květináče. Na pobídku se vydala dovnitř v těsném závěsu za cherry girl (jejíž přezdívka se stala mnohem trefnější, protože teď i po třešních voněla). Vůně třešní byla rychle vystřídána vůní květin, kterých bylo plné květinářství, ale i přesto to ladilo dohromady. „Nikdy, ale i tak je to jen uměle nashromážděné, přírodní louka má jiný nádech,“ jeden koutek jí vylétl vzhůru, měla ráda venkovní vůně a jen ji mrzelo, že ty zachytit nedokáže. Naštěstí to jiní lidé dokázali, čehož si cenila a celý její pokoj zdobila spousta svíček různých vůních. „Čeho máš doma víc, kaktusů nebo takových květin?“ chtěla ji tím pomoct se rozhodnout, ale možná ji i skutečně zajímalo, co preferuje. „Jinak jsou ale dvě květiny míň než těch pět, které nechceš, takže si vybírat nemusíš,“ asi nebyla úplně dobrá výpomoc na rozhodování se, sama si z vonných obchodů přinesla hromadu svíček či tyčinek, nicméně ty nezabírají tolik místa jako květiny.. a rozhodně potřebují méně péče, takže to nebyly úplně identické situace.

Ona si tedy jejich setkání nijak nepředstavovala, ačkoliv doufala, že se někdy osobně potkají. Jenže to by jí taky musela sama napsat, aby se mohly potkat, že. K čemuž se úplně neměla, ani nevěděla pořádně proč. Nic by na tom nebylo. A i kdyby Meg odmítla, nic by se nestalo, odmítnutí přece dávno není něčím, co by ji nějak extrémně trápilo. Naštěstí nic z tohohle řešit ani nemusela, nemusela se odhodlávat, nemusela se bát případné odpovědi na návrh schůzky a poznání se. Vždycky si říkala, jak je hloupé se bát odmítnutí a tolik řešit, zda to ten druhý nemyslel tak či onak. Ztrácí se tím čas a úplně zbytečně. Ale u Megary jako by jí na tom záleželo mnohem víc. Její fotografie k ní promlouvaly, měly myšlenku a hloubku, a i samotná jejich tvůrkyně působila uměleckým a sympatickým dojmem. A jak to tak vypadalo podle toho, co říkala, podobný dojem měla i Dee na ni, což jí dělalo jakousi nepochopitelnou radost – větší než u jiných lidí, u nichž jí bývalo jedno, co si o ní budou myslet. „Jsem ráda, že pro tebe nejsem jen pěkná tvářička,“ lehounce se uculila. „Jde vidět, že jsi pravá umělkyně,“ dodala ještě s pousmáním a naprosto upřímně. Tak už to často taky bývalo – chlapci na ni koukali jako na svatý obrázek a mysleli si, že po pár nechutných (podle nich lichotivých) slovech ji dostanou tam, kam chtějí. Nenamáhají se zjistit, co má ráda, jak tráví volný čas, nic z toho. Jde jim jen o fyzično a neumí se smířit s tím, že jim hned neumí dát vše. Možná taky proto byla dlouho sama až na ty velice výjimečné chvíle, kdy někde byla s Cleo, povedlo se jí opít a zapomenout na své psychické překážky. Obě ta jména, Megara a Meredith, měla cosi společného a nebylo to jen společné počáteční písmeno. Měla zvuk, měla jiskru, byť byla jiného původu. „Děkuji,“ špitla a na chviličku jí očka zazářila, když se jí potvrdilo, že si to opravdu pamatuje správně. Jinak by to nejspíš nevěděla, ačkoliv se starověkou řečtinou nějakou tu zkušenost měla díky svému oboru, v němž kdysi Řekové hráli poměrně velkou roli. A také byla ráda, že se na ni divně kouká, ačkoliv právě beze studu přiznala, že se dívá na pohádky. Ne že by ji to zajímalo, i kdyby to náhodou odsuzovala. Stejně by v tom pokračovala. Dělalo jí to radost a cokoliv takového bylo dost vzácné, proto si to hodlala opečovávat a nenechat se od toho odradit.

Učení v přírodě se jí vážně líbilo a přesně, jak říkala, šlo jí to tam mnohem lépe. Rostliny v květináčích jsou takovým kouskem přírody, který si k sobě může odnést a který jí alespoň může dělat společnost. Jednou by hrozně ráda měla zimní zahradu, v té by byla úplně nejšťastnější. „Které je tvé nejoblíbenější místo tady v okolí?“ zajímala se a ani nevěděla, proč ji to zajímá, ale opravdu na to byla zvědavá. Ne, aby tam za ní mohla chodit a stalkovat ji nebo jí to místečko snad ukrást, byla prostě jenom zvědavá. Znovu ji ujistila, že vážně nikam nespěchá, na což přikývla, konečně přesvědčená, že je to v pořádku a nemusí mít obavy, že ji s tím obtěžuje. „To je možná pravda,“ zasmála se tím svým pěkným zvonivým, ovšem ne příliš pronikavým a tedy otravným způsobem, „ale třeba se nám povede vzít jen jednu nebo dvě,“ zamrkala na ni svými dlouhými řasami a přebrala si to jako souhlas – jedna druhou prostě doprovodí a teprve se uvidí, jak to vlastně bude. Jen co si rozmazala třešňový krém po rukách, vlezla do květinářství a zhluboka se nadechla té silné vůně. „To je fakt,“ přikývla mírně, „už se nemůžu dočkat jara a léta,“ vydechla, krátce se na Meg otočila a její zasněný a naprosto uvolněný výraz dával znát, že je tu skutečně ve svém živlu. Něco takového se na ní mimochodem jen tak nevidí. Mnoha lidem tuto svou tvář neukazuje, jenže z Meg měla i přes ten první šok dobrý pocit. Přistoupila k policím a dala se do vybírání, přičemž se rozmluvila i nahlas. Ta maceška byla docela maličká, ten sukulent byl o něco větší, ale oba květináčky by bez potíží vzala do jedné ruky, kdyby chtěla. „Asi spíš takových květin, kaktusů mám jen pár,“ uznala. Ony ty květiny jsou takové kouzelnější, jak jsou barevné a hezké. „Ty květinky jsou moc hezké, ale kaktusy… Ty jsou sice pichlavé a vypadají nesympaticky, jenže při správné péči v ten správný čas moc hezky vykvetou a ukážou, co se v nich vlastně ukrývá,“ zamýšlela se nad tím, jak se ohledně těch rostlinek cítila. „Myslíš, že bych si měla vzít obě? Pořád jsou malé a hodily by se mi obě,“ obrátila na ni oči. Proč by se vlastně měla rozhodovat, když ani nemusí? Alespoň nebude nerozhodná a zbytečně zdržovat.

Sice jí nezáleželo na názorech ostatních o ni samotné, ale neměla ráda, když si špatně přebrali její slova, často tedy přemýšlela, co a jak říká, ale když lichotila (alespoň podle ní) Meredith, ani na chvilku se nepozastavila nad tím, jak asi bude znít. Těžko říct, co ti způsobilo, ale pravděpodobně ji viděla jako podobně založenou dušičku, jako je ona sama, a tak se přestala přeřeků bát. Dobře udělala, protože se to zcela očividně vyplatilo a Meredith to brala stejně jak ona, to je dobrý základ. „Nikdo si nezaslouží být hodnocený jen podle toho, v lidech se skrývá mnohem víc než jen jejich vzhled,“ vřele se pousmála na Meredith a i když musela uznat, že je opravdu krásná, doopravdy to nebylo to, co ji k ní přitáhlo. Jistě, zaujalo ji to, ale netvořila si svůj názor na základě toho a bylo jí proti srsti, když to někdo dělal. I proto se raději zdržovala v blízkosti uměleckých duší, které měly na svět podobný pohled jako ona… a když ne uměleckých duší, tak alespoň u lidí s dobrým srdcem, kteří taky nehodnotí čistě podle vzhledu. A ano, na své blízké přátelé byla trochu náročná, ale nechtěla do svého života pouštět lidi, kteří by ji jakkoliv využili, ať už pro její vzhled či jméno, no její matku znal naštěstí málokdo – holt není tak nestárnoucí ikonou, za kterou se považuje, ale Meg rozhodně její bublinu ničit nebude, to by přineslo víc problémů. „Děkuji,“ ten drobný úsměv se roztáhl v širší, ačkoliv pořád neodhaloval zuby, a oči ji potěšeně zazářily. Takové lichotky ji umí potěšit, slova o jejím umění ji objímají jako to nejhřejivější obejmutí, co můžete zažít, a ona má pocit, že její tvoření má smysl. Takový pocit má i bez uznání ostatních, koneckonců tvoří a fotí hlavně pro svou radost a potěšení, ale je milé slyšet, že to těší i jiné lidi a nejenom ji. Další potěšení nacházela i v jejich jménech, které zněly tak neobvykle a zajímavě… když se obě řekly, doopravdy k tomu jménu pocítila náhlé sympatie, které ale brzy zmizely, bohužel. V tom ji ale napadl plán, jak si ty sympatie udržet, nebo možná jen zmírnit nespokojení s oním jménem. „Jmenuje se to Herkules, viď? Ráda bych se někdy podívala na svou jmenovkyni,“ přeptala se na název pohádky, zda si to zapamatovala správně nebo jestli k tomu oficiálnímu názvu nepatří ještě nějaký dodatek, bez kterého by se při hledání na internetu třeba zasekla. Díky tomu mohla Meredith oficiálně vydechnout, co se pohádek týče, Meg není odsuzujícím typem člověka a ještě sama o tu pohádku projevila zájem!
„Les,“ odpověděla téměř bez zamyšlení, moc dobře totiž věděla odkud pochází nejvíc fotek z okolí. „Ale tyhle místa mají nejvíc speciální atmosféru na podzim,“ dodala s trochu zasněným pohledem, úplně viděla skrz objektiv ty barvy měnící koruny stromů, kromě jehličnatých jedinců, ale i ty si občas fotila, nicméně opadavé stromy pro ni měly větší kouzlo. „A co ty, kam utíkáš před světem?“ otázku jí oplatila se zájmem, třeba mají v oblibě stejná místa, ale kvůli jejich rozlehlosti se nikdy nesetkaly… nebo se dozví o nových místech, to by ji potěšilo. O jednom novém místě se možná dozví, jelikož se nabídla jak doprovod pro cherry girl v nouzi, nicméně pořád vlastně nebylo jisté, kdo doprovází koho, no ve výsledku na tom ani tak moc nezáleželo. „Třeba jo, uvidíme,“ pousmála se, třeba se jim to skutečně podaří, nicméně Meg sama o sobě nebyla úplně královnou rozhodnosti. „Nápodobně,“ nejenomže budou všude kolem krásné vůně, ale navíc bude i ideální počasí na dlouhé dny venku s foťákem, kdy ji nebudou rušit nepříjemné teploty ani brzké stmívání, ideální stav. Nebyla zasněná sama, Meredith na tom byla úplně stejně soudě dle jejího výrazu, u kterého cítila palčivé nutkání k fotografii. Bohužel si uvědomovala, že to by celý efekt zničilo, byl to jen současný výraz, který nebylo možné zachytit, a ona proto dělala co mohla, aby si ten moment uchovala v hlavě. Při výběru se držela dále od polic, měla být jen výpomoc, ne se sama do rostlin zamilovávat a vybírat si pro sebe. Když si Meredith zvolila dva favority, přistoupila k nim, aby si je i ona mohla prohlédnout, popřípadě poskytnout nějakou radu. Místo rady ovšem položila otázku, kterou ale zamýšlela jako výpomoc. „A myslím, že ty těm kaktusům správnou péči poskytneš, viď? Takže bych se nebála vzít kaktus,“ jemně se usmála, ta slova o kaktusech byla krásnou alegorií na lidi, která se vracela zpět k jejímu názoru o nesouzení lidí jen podle vzhledu, právě proto její rada zněla takhle. Finální rozhodnuti Meredith ji přimělo k pobavenému úsměvu, tak proto se ptala na její pomoc. „Jsou malé, takže proč nevzít obě, to máš pravdu,“ odsouhlasila jí a rozhlédla se kolem, minimálně pár dalších květináčů by jim do oka padnout mohlo, ale chtěly ještě další? „Bude to všechno, nebo jsou dostatečně malé, aby měli dalšího parťáka?“ sice by jí to měla vymlouvat, to byl její úkol, tak spíš vyzvídala, na co se Meredith cítila. Třeba by už ji další rostlinky neoslovily, takže by to byla ztráta času. Nebo by ji oslovily úplně všechny, i to se mohlo stát, tou otázkou opravdu riskovala, ale stejně nikam nespěchala, takže si s tím nedělala těžkou hlavu.

Vzhled sice je tím prvním, čeho si na člověku všimnete a podle kterého je dost snadné si utvořit první dojem, ale to neznamená, že ta nejsnazší cesta je ta správná. Dee už se setkala s názory, že na první pohled působí arogantně a nepřístupně, což – buďme upřímní – je možná občas i trochu účel. Tvářit se, že je nad věcí, je prvním krokem k bytí nad věcí. U Meg měla štěstí, že ji zahlédla už na flickru, jinak kdoví, co by si o ní myslela. Ale to už se holt stává a nemá cenu nad tím plakat. Nebude mírnit svůj obranný mechanismus jen proto, že se někteří cítí být pohoršení jejím výrazem. „Souhlas,“ přisvědčila. Z jejího malého vtípku se stalo něco mnohem hlubšího, než zamýšlela, ovšem díky tomu Meg dostala další plusový bodík. „Na druhou stranu… Osobně by mě to asi moc netáhlo k člověku s tetováním na obličeji se svastikou a nápisem ‚White Power‘, to fakt ne,“ dodala a mírně se nad tím zašklebila – naštěstí nikoho takového nikdy nepotkala, ale už jen ta představa se jí hnusila. A po tom, co už viděla, co jsou lidé schopní nechat si vytetovat, by se nedivila, kdyby existoval i někdo s tetováním, které popisovala. To byl jeden z příkladů, kdy jí hodnocení podle vzhledu přišlo v pohodě. Nepotřebovala by takovou osobu poznat na to, aby věděla, že si nebudou rozumět a že nebude schvalovat jeho názory. Ti, kdo ostatním upírají jejich základní práva a dělají z nich méněcenné tvory, si zaslouží to samé a nedají se nazývat lidmi. A wow, to jsme se v těch filozofických debatách dostali někam úplně jinam. Neříkala jen tak do větru, že je pravá umělkyně, a byla moc ráda, když viděla, jak to Meg potěšilo. A ještě radši byla, když jí nijak neodmlouvala a nemávala nad tím rukou, že to nic není, že se jí to jenom zdá a podobné kecy. Sebekritika je fajn, umožňuje pokrok a zlepšování se, ale všeho moc škodí a když už někdo cizí pochválí tu práci, je fajn to přijmout, že se líbí a vzít to jako povzbuzení do budoucna. „Přesně tak. A je to od Disneyho. Kdybys to nemohla najít, napiš a pošlu ti to,“ potvrdila, že si ten název pamatuje správně, a usmála se nad tím, že si to vážně chce pustit. Byla by jí i nabídla, že se na to podívá s ní, ale… To jí nepřišlo úplně odpovídající jejich levelu známosti, takže to nechala být.

Tak les to byl. „Dobrá volba,“ zvedla koutky a pokývala hlavou. „To ano, všechno to výrazně zabarvené listí je kouzelné, ale raději ho pozoruji z domova pěkně z tepla. I když…“ trochu se zarazila, jestli je vůbec vhodné se k něčemu takovému přiznat, „takové pouštění draků je taky zábava,“ zajiskřily jí oči, když to prozradila. Teď už to moc neprovozovala, ani nevěděla proč, ale když už tu příležitost dostala, mělo to na ni pěkný terapeutický účinek. Do lesa taky chodila celkem ráda, ale o něco raději měla… „Jezero. Mám tam takové svoje místečko, kam se chodívám na jaře učit a v létě koupat,“ podělila se i o to své oblíbené místo v přírodě a v duchu se k němu vrátila. Letos se akorát ukázalo, že není jediná, kdo tam rád chodí, což ji nejdřív překvapilo a moc nepotěšilo, ale na druhou stranu nemohla očekávat, že je jediná, kdo to tam našel, no ne. Navíc byl Cam fajn a i kdyby se tam ještě někdy třeba potkali, nevadilo by jí to. „Klidně ti to tam někdy ukážu, je tam pár míst, která by se na fotkách mohla vyjímat,“ přislíbila tak napůl s pousmáním a naplácala si na ruce ten svůj třešňový krém, aby jí nepáchly po cigaretách. Většinou sahala po té elektronické, ale občas měla chuť na tu normální a paradoxně pak nesnášela, když jí po nich smrděly ruce, oblečení nebo vlasy. Pak už se přesunuly do krámku a Dee opět přepadl ten příjemný pocit, když se nacházela v blízkosti toho, co měla ráda a kde jí bylo aspoň trochu fajn. Naštěstí se málokdy stávalo, že by tu bylo narváno, a to platilo i pro dnešek. To jí absolutně vyhovovalo a mohla si v klidu prohlédnout květiny. Normálně sem chodila sama a tak jí to i vyhovovalo, ale jak měla dojem, že jsou s Meg na podobné vlně, její přítomnost ji nijak nerušila. Zastavila se u kaktusu a macešky v malých květináčích, které by krásně mohla unést i oba a ještě si k nim přibrat třeba pět dalších. Ale ne, víc jak dvě si neodnese, nemůže, zase příště. Nahlas přemýšlela a když jí Meg odpověděla, pohlédla na ni a úsměv jí oplatila. „Doufám,“ přitakala, „myslím, že by byl fajn. Navíc už má doma kamarády.“ A stejně neměla to srdce tam nechat i tu macešku a jakmile ji v tom Meg podpořila, sáhla po nich a do každé ruky si vzala jeden. „Ne, probůh! Zaplatím a honem pryč, než zase vykoupím půlku obchodu!“ zhrozila se naoko a skutečně se svými slovy řídila, jen se ještě na momentík zastavila. „Ty si žádnou brát nechceš?“ ujišťovala se, kdyby náhodou i fotografka nechtěla odejít bez společnosti květinky. Nato zamířila k pokladně, postavila na ni oba květináče a vytáhla peněženku. K nim si vzala ještě papírovou tašku s pevným dnem, aby je nenesla v plastu a aby je po cestě nepřevrhla a neponičila, pěkně poděkovala a jen co byla transakce dokončena, otočila se ke své výpomoci. „Tak jsme to zvládly! A vážně mám jenom dva!“ zubila se a spokojeně se podívala do té tašky, jako kdyby si v ní nesla štěně či kotě a ne „jenom“ dvě rostlinky. „Děkuji za pomoc a podporu,“ dodala upřímně a trochu rozpačitě přešlápla, jak úplně nevěděla co teď. Meg byla fajn a přišlo jí škoda se hned rozloučit, když už se konečně potkaly. „Takže… Co máš v plánu teď? Ještě nějaké to focení?“ zeptala se tónem, který snad byl nevinný a nevtíravý. Bylo to hodně dlouho, co v něčí společnosti chtěla vážně setrvat a chtěla to dát i najevo, proto moc nevěděla, jak se to dělá tak, aby to nepůsobilo otravně. A to s normální komunikací s lidmi neměla sebemenší problémy, když nezahrnovala fyzický kontakt.

Tiše se zasmála při představě člověka, kterého Meredith popisovala, i když na tom ve své podstatě nebylo nic vtipného, rasismus a fašismus nejsou úsměvná témata, naopak by se měla brát s tou největší vážností, protože jsou sakra v jednadvacátém století, dopředu by se měly posouvat i názory lidí, nejenom technika, ale její smích neměl značit, že by to brala na lehkou váhu. Zkrátka ji pobavilo, že takový příklad vytáhla Meredith z rukávu, jí by něco takového asi nenapadlo. „To chápu, s takovým člověkem by se chtěl bavit jen zlomek společnosti se stejně..“ na chvíli se odmlčela, aby zvolila vhodnou slovní formulaci, „se stejně specifickými názory,“ s výběrem byla spokojená, koneckonců byly na veřejnosti a ona se nechtěla rozkřikovat o tom, že to jsou pobláznění radikálové, to by nebylo příliš vhodné. „Na druhou stranu,“ rozhodla se své společnici trochu oponovat, i když to je příliš silné slovo, spíše se rozhodla ukázat trochu jiný úhel pohledu na onen konkrétní příklad. „To nesoudíš jen podle vzhledu, není to o tom, že by ti vadilo to tetování samo o sobě, ale není ti příjemné, co to tetování vyjadřuje, takže tvůj prvotní odhad je samozřejmě založený na vzhledu, ale ten vzhled vyjadřuje jeho životní hodnoty, se kterými nesouhlasíš a to tě odrazuje, ne ten vzhled samotný… Ne?“ zakončila to jako otázku, nerada by vypadala, že to podává jako skálopevný fakt, jen přihazovala myšlenku do diskuze, o čemž značil i letmý úsměv na rtech. Toužila po smysluplné diskuzi, nechtěla Meredith nic nutit. Něco ale nutit chtěla, konkrétně svou paměť k zapamatování si názvu pohádky, ve které se vyskytovala její jmenovkyně. Potvrdila si u Meredith, že si to pamatuje správně, a doufala, že jí to z hlavy nevypadne, ale ta milá nabídka, že jí může napsat a ona jí s názvem poradí, jí zvedla koutky do úsměvu. „Dobře, děkuju moc,“ jemně kývla hlavou na ta slova a s výpomocí s pohádkou už počítala. Tedy, pořád doufala, že si ten jednoduchý název zapamatuje, ale občas se její myšlenky uměly rozutéct jako stádo oveček, proto bylo dobré mít jakýsi záložní plán v podobě znalce, Meredith.
Na znamení díků za pochvalu se usmála, i když na tom v podstatě nezáleželo. Bylo to její oblíbené místo, když se někomu nezdálo jako dobré, jeho mínus, ale stejně ji z nějakého důvodu potěšilo, že to Meredith viděla stejně. „Aby si člověk to listí pořádně užil, musel by mít nějakou chatku u lesa, z okna ve městě si to nejde užít pořádně,“ zlehka pokrčila rameny, ona to tak měla, ale to rozhodně neznamená, že to tak musí mít všichni. Zcela chápala, že někdo radši zůstával doma s čajem. Mnohem více ji ale zaujalo to pouštění draků, nikdy to totiž nedělala. Neměla rodiče, který by s ní takovou dětskou aktivitu dělal, přitom se v její sbírce fotek několik záznamů cizích lidí, jak pouští draky, skrývala, někde v nitru po tom možná toužila. „Vypadá to, že to bude vážně zábava, ale nikdy jsem si to nezkusila,“ přiznala se otevřeně a jen díky těm jiskřičkám v očích Meredith se usmála. „Je skvělé mít nějaké místo, kde člověk může odpočívat,“ pokývala hlavou s úsměvem a překvapeně mrkla na Meredith, když jí nabídla, že se s ní o to místo podělí. Potěšilo ji to, ani to nečekala. Ne že by si o Meredith myslela, že je nějaký syslík, co se o nic nedělí, ale když někomu ukážete své místečko, už nikdy to nebude jen vaše, její nabídky si tedy velice vážila. „Dobře, budu s tím na jaře počítat,“ uculila se spokojeně, protože ji její společnice potěšila hned ze dvou důvodů – chce se s ní podělit o její místečko a zároveň myslí na její focení, to ji dokázalo dostat do kolen. Takové drobné věci ji těšily nejvíc, ne že by si sama nedokázala nalézt místa na focení, ale když se někomu něco líbilo natolik, že by to rádi měli zachycené na fotce a nabídli to zrovna jí, ach, jak její srdéčko plesalo.
Uvnitř krámku nechala Meredith, aby si v klidu vybrala květinky, zatímco se i ona rozhlížela kolem, ale na nic neukazovala, nechávala tu volbu čistě na ní a vyjádřila se, až když k vyvoleným květináčkům byla její maličkost povolána. Nepochybovala o tom, že je dobrou zahradnicí a o kaktus by se postarala výborně, aby jí i vykvetl. „Aspoň tam nebude sám,“ přitakala na souhlas, ale to už se zahradnice rozhodla, že by vlastně chtěla obě. Pobavený úsměv se objevil na jejím obličeji, ale nijak to nekomentovala, jen potvrdila její rozhodnutí… nakonec, obě květinky jsou malé, tak co. „Dobře, tak rychle pryč!“ přidala se k jejímu vtipu se širokým úsměvem, během kterého odhalila dvě řady zoubků, ale po dalších slovech se jí úsměv zmenšil do normální podoby. „Nene, ve spolku tolik místa nemám a stačí, že mám po pokoji záplavu fotek a svíček,“ nestěžovala si, byla tam opravdu ráda a to, jak si pokoj zařídila, zbožňovala, ale opravdu nebyl zrovna dvakrát obrovský, aby do něj dokázala nacpat spoustu květin. Mezitím co Meredith platila, ona postávala blízko k východu, kde měli vystavené uvázané kytice, které měly své kouzlo, obdivovala totiž, jak krásně to někdo dokázal naaranžovat, ale i přesto měla raději květiny v květináčích, déle vám vydrží. Z myšlenek ji vytrhla Meredith, na kterou se s jemným úsměvem podívala a pokývala hlavou – opravdu jsem jim to podařilo. „Tak rychle ven, než ti něco padne do oka,“ zazubila se a už otevírala dveře, do kterých gestem hnala Meredith a pak i ona sama prošla ven. „Nemáš vůbec zač, byla to maličkost a navíc jsem si to užila,“ vřele se na ni usmála, opravdu se bavila, asi o trošku víc, než kdyby sama bloudila městem a cvakala foťákem, holt socializace umí být fajn. „Hmm,“ zamyslela se a vytáhla mobil, aby se podívala, kolik je hodin, načež ho uklidila zpět. „Asi jo, vezmu to formou procházky, chceš se přidat?“ navrhla, jednak protože to působilo, že se Meredith nikam nechce, a jednak protože ve dvou to zajisté bude větší zábava. Cherry girl souhlasila a proto mohly vyrazit, Meg měla pár míst, kam chtěla zamířit, ale jinak se nechávala volně vést svými kroky skrz San Francisco. Jedním z těch míst byl park, skrz který se prošly a kde cvakla pár fotek stromů, ale i lidí užívající si toto počasí. Téma nestálo, Meg se například dozvěděla, co studuje, a trochu o tom oboru vyzvídala, protože na medicíně asi nikoho neznala, byla tedy zvědavá. Při cestě na další místo – přístav, míjely čajovnu, a protože Meg nechtěla, aby jí její společnice umrzla, navrhla, že si mohou vzít čaj na cestu a obě se vrhly dovnitř s úsměvem z toho nápadu, který i rozproudil debatu o oblíbených čajích a porovnávání čaje s kávou. Nakonec se dostaly do přístavu, kde Meg pořídila pár fotek, na některých figurovala i cherry girl, ale teď šlo spíše o vzpomínkové fotky než o fotky, co by se hodily do portfolia, ale i tak si to užila. Od přístavu mířily zpět a Meg zcela nevědomky přibližovala jejich trasu ke spolku, což si brzy uvědomila a koukla na Meredith. „Pomalu se blížíme ke spolku, máš ještě nějaké nápady, kam jít, nebo to pro dnešek utneme?“ optala se, aby tady tu chudinku netahala po celém městě a neunavila ji moc. Navíc byl v její otázce příslib jakéhosi příště, nebrala by si vůbec osobně, kdyby to už pro dnešek chtěla utnout.

Tentokrát se musela smát Dee tomu, jak to Meg označila. „Ano, se stejně specifickými názory,“ rozjasnila se její tvář a zhnusení bylo pryč. Znělo to pěkně diplomaticky a přitom obě dvě dobře věděly, o čem je řeč. Vesměs tihle lidé byli Dee ukradení, dokud neohrožovali přímo ji, ovšem znechucená z nich byla – a to tak, že hodně. Když pak přišla se svým „protinázorem“, který vlastně ani protinázorem nebyl, zadumaně pokývala hlavou a souhlasně se pousmála. „To máš pravdu, to je dobrá poznámka. Vesměs ani nejde o ten vzhled, ale o to, že vyjadřuje vnitřní postoj toho člověka, tudíž nesoudíš vzhled jako takový jako spíš jeho osobní postoje,“ uznala, poněvadž na tom vážně něco bylo. Ve výsledku to pak nebylo ani povrchní, když někdo soudil někoho jiného na základě podobného tetování nebo módních doplňku. A i kdyby to tetování měl omylem, když se třeba opil s kamarády a nechal si ho vytetovat, i tak by o jeho povaze vypovídalo. Minimálně o nezodpovědnosti, hloupých nápadech a špatném výběru přátel, kteří ho do toho třeba namočili. „Naštěstí jsem nikoho takového nikdy nepotkala a nemusela to řešit, i když kdoví, kdo mi v budoucnu přistane na stole v pitevně,“ zažertovala trošku ještě na to téma. Pitvy už jí přišly normální a vždycky měla trochu morbidnější zájmy, tudíž by ji ani nenapadlo, že někdo jiný by si to mohl přebrat jinak – třeba jako nerespektování těch zemřelých. Jenže tak to ona nikdy nemyslela. Cynismus, sarkasmus a černý humor byly její obranné mechanismy, když už selhalo všechno ostatní, a prostředky uvolnění. Zmínila tu pohádku a slíbila, že jí když tak později napíše znovu její název, i když byl docela jednoduchý. Na druhou stranu takových filmů i pohádek bylo víc, takže i s tím, která to vlastně je, jí bude moci případně pomoct.

Pro ni byl podzim lepší doma. Měla ráda deštivé dny, kdy mohla sedět pěkně doma s knížkou, svítit si lampičkou (no jo, je to špatné na oči, ale co), být zachumlaná v teplé dece a nejlíp ještě s kakaem nebo dobrým čajíčkem. Nebo klidně i s učebnicí. Měla své libůstky a nedala na ně dopustit. „Pořádně ano, mně stačí i tohle,“ pokrčila s lehkým pousmáním rameny. „Jinak si ho občas chodím posbírat do lesa a pak si ho nechám usušit a slisovat mezi knížkami,“ dodala ještě k tomu listí a pak se spiklenecky uculila. „Tak to bych ti to mohla někdy ukázat. Spousta lidí ti řekne, že to je pro malé děti, ale… Co ti o tom ví? Je to zábava – teda dokud vítr nezesílí a nelovíš pak draka na stromě. Na druhou stranu i to je dobrodružství,“ pobaveně se ušklíbla. Možná to je krapet nedůstojné a tak dále, zvlášť pro dospělého člověka (ne že by se tak cítila) a studentku medicíny (alespoň si na vlastní kůži vyzkouší různá zdravotní nebezpečí). „Je to k nezaplacení, když zrovna nechceš být zavřená doma,“ přitakala a ještě úsměvem potvrdila, ať s tím počítá, že jí to tam ukáže, jen co se oteplí a rozkvetou první stromy a květiny. U jezera bylo pěkně v každou roční dobu, jen v zimě tam byla… no, zima. Kvůli té vodě a tak. Každopádně byla už teď zvědavá, jak by Meg zachytila na fotkách to „její“ místečko vzhledem k tomu, jak hezké a rafinované byly ostatní její fotky, které přidávala na flickr.

V květinářství byla postavena před celkem zásadní problém – tu, nebo tu? Anebo prostě obě? Vždyť to bylo to nejjednodušší! Květináčky byly malé, každý by se jí vlezl do jedné ruky, kdyby je chtěla nést tak, tudíž by je bez problémů odnesla jen tak v tašce. „To ne, žádná rostlinka u nás doma není sama,“ ušklíbla se vědoucně, čímž naznačila, že u nich se to bohatě zelená. A taky, že ano. I pokoj jejího otce byl ozdobený – to, aby měl svěží vzduch a příjemné prostředí a dobře se mu pracovalo. Ve výsledku jí bylo jedno, jestli i na něj mají rostliny podobný vliv jako na ni, protože i kdyby ano, stejně by to před ní nahlas nepřiznal, ale kdyby mu to mělo třeba jenom trochu zvednout náladu, stálo to zato. Ostatně byl tu její jedinou rodinou. Pokud nepočítá Cleo, ta pro ni byla v mnohém jako sestra. Raději zavelela, že se jde platit a honem odtud pryč, než si odnese půlku obchodu, a než odešla k pokladně, ještě se pobaveně usmála té záplavě fotek a svíček. „Chápu, taky už bych měla brzdit, ale když… Vždycky mě napadne ještě další místo, kam bych nějakou dala,“ maličko provinile jí cukly koutky rtů, načež se otočila a šla zaplatit ty dvě, které si vybrala, aby si je mohla v papírové tašce odnést. Byla s výběrem spokojená a naštěstí se ani po cestě ke dveřím nenechala rozptýlit nějakými dalšími kytičkami. Bylo to ale o fous! „Opravdu? Tak to jsem ráda,“ špitla na to, že si to vybírání a pomoc i užila. Tady tohle nakupování se známými a přáteli umělo být hrozně fajn, i když si něco takového mohla Dee užívat jen občas a jen s jedním člověkem. Možná proto si toho tak cenila.

„Ráda,“ souhlasila, že se k její procházce přidá, a mluvila pravdu. Nebyla to jen zdvořilostní fráze, nic takového. Záleželo jí na tom. Cítila se v její společnosti dobře, ačkoliv se před chvílí potkaly poprvé osobně. Vyrazily tedy spolu do ulic. Dee se nechávala vést a nerušila tok inspirace své nové známé, zajímalo ji, kam je zavede a co ji inspiruje k focení. Vzaly to tedy přes park, kde od ní Meg vyzvěděla, co že to přesně studuje a co by jednou chtěla konkrétně dělat ve svém oboru. Tady se vysvětlila ta Deeina záliba v morbidních věcech – alespoň to určité míry tedy. Pokud chtěla, vyprávěla jí pár vtipných historek z přednášek i z pitev. Jeden by nevěřil, ale umělo tam být vážně veselo. Stále respektovali všechny ty osoby, které jim věnovaly svá těla na lékařské účely, jenom kvůli tomu zbytečně neklesali na mysli a nesmutnili kvůli každému mrtvému. Jakožto budoucí lékaři se proti tomu museli holt ozbrojit. Dee pak zase zvědavě pozorovala, jak fotí, než se vydaly dál do přístavu. Během cesty tam se zastavily v čajovně pro čaj do kelímku se sebou na zahřátí, což Dee vážně bodlo – zahřála si ruce a i hezky zevnitř. Čaj je vůbec hrozně geniální věc. Což neopomněla i nahlas okomentovat a podělit se s Meg i o své oblíbené čaje, což na oplátku udělala i ona. A došlo i na kávu, z níž Dee nikdy nebyla moc odvázaná. Nikdy neměla dojem, že by jí kdovíjak pomáhala udržet se vzhůru a pozorná, ale zase občas tu chuť třeba na cappuccino dostala. Jenom nikdy nechápala ty lidi, co kávu pijí silnou a bez ničeho. Třeba její otec. Voněla jí, to ano, ale vypít by ji takhle nezvládla a ještě si na ní i pochutnat. V přístavu, který byl jejich další zastávkou, ochotně zapózovala na pár fotkách, ale nebrala to úplně vážně, když bylo jasné, že nejde úplně o šíleně umělecká díla. Během cesty zpět se jí ještě přeptala na pár věcí z jejího oboru, jak na něj bylo po tomhle všem ještě víc zvědavá, když Meg přišla s tím, že už jsou skoro u spolku, což Dee ani nedošlo, jelikož tam nebydlela a nikdy o tom ani neuvažovala. „Myslím, že dneska už jsem tě otravovala až moc,“ zasmála se krátce a jestli měla předtím nějaké pochybnosti o tom, zda by se ještě někdy mohly vidět, Meg je rozehnala tím svým „pro dnešek“. To znamenalo, že by se ještě chtěla vidět. „Třeba… bych tě mohla pozvat k nám. A podívaly bychom se spolu na toho Hercula, ať ho nemusíš hledat a shánět,“ nabídla jí kdovíproč trochu váhavě a s plachým úsměvem. Bylo by asi zbytečné tu teď rozebírat, proč z toho byla tak mimo. Prostě to nechtěla pokazit. Výjimečně jí pro jednou záleželo na tom, aby to nepokazila. Pokud tedy Meg souhlasila, dohodly se na datu, který se hodil jim oběma, napsala jí na sebe číslo i adresu a rozloučily se. Za rohem si pak napsala do mobilu připomínku, aby na ten den koupila ten druh čaje, o němž jí Meg po té kratičké návštěvě čajovny řekla, že je její oblíbený.