Divadlo

A bylo to tady. Derniéra. Poslední představení, v němž si zahraje roli Hamleta – prozatím jeho nejúspěšnější roli vůbec. Těšil se na to jako malé dítě na Vánoce, a vlastně možná ještě víc. Byly to měsíce dřiny, trémy, ponocování, pochybností a tak dále, ovšem v konečném důsledku si každé představení pěkně užil. Přeci jen to pro něj byla obrovská čest - hrát hlavní roli, a dokonce v uznávaném divadle. Sice to přinášela i svá negativa jakými byla třeba kritika v novinách, ale i s tím se nakonec vypořádal, ačkoliv to ze začátku nesl dost těžce. Chudák Leo, pokud si tímhle musí procházet každý den. ,,Cítím se skvěle, těším se," opakoval pořád dokola těm, co se ho starostlivě ptali na to, jak mu je. Líbila se mu tady ta přátelská nálada, s každým se tu už trochu znal, a ačkoliv tu nebyl nikdo, koho by pokládal za natolik zajímavého, aby se s ním vídal i mimo divadlo, tak to tu měl rád. Bude těžké to opustit. O to víc si však hodlá dnešní večer užít. Dá do toho vše a kritici ať se jdou třeba vycpat. Bude se soustředit jen na chválu, přesně jak mu poradila máma a jeho sladká sestřička Vivian.

Představení proběhlo bez chybičky, alespoň tedy podle jeho skromného úsudku. Měl na krajíčku, když viděl tleskající publikum a když si uvědomil, že tohle je naposledy, kdy s touto partou hraje. Celé tohle pro něj byla obrovská zkušenost a taky jistý posun v jeho herecké kariéře, ačkoliv by se už velmi rád objevil spíše na televizní obrazovce, divadla ho holt tolik nebrala. Se všemi herci si poblahopřál k úspěšnému představení, načež se odebral do své šatny a tam se s potěšeným úsměvem na tváři svalil do své židle. Byl se svým výkonem spokojený. Hodně spokojený. Ztěžka vydechl a natáhl se pro láhev s vodou, ze které si pořádně upil, jelikož měl jaksi sucho v krku. Láhev odložil a zadíval se na svůj odraz v zrcadle. Usmál se na sebe a ještě, než se vrhl na převlékání do svého modrého obleku, tak zkontroloval příchozí upozornění na svém mobilu. Zjistil, že mu opět jistá zrzka, kterou donedávna ještě ani neznal, zase píše na Flickru provokativní komentáře, které s ním dělaly… no, zvláštní věci. Samotného ho překvapilo, že se tomu občas musel zasmát, a dokonce se přistihl, jak na její odpověď vyloženě čekal tím, jak neustále kontroloval svůj mobilní telefon. Musel se ušklíbnout nad tím, co napsala a už se chystal na další odpověď typu 'nezájem‘ – protože to byl celý on, že. K odpovědi se však nakonec nedostal, jelikož do jeho šatny zničehonic nalítla jakási vysoká brunetka, až z toho chudák samotným polekáním nadskočil. S neutrálním výrazem na ni zaměřil veškerou hněď svých očí, načež o několik centimetrů povytáhl obočí, čímž se jí ptal, co potřebuje. Byl by věděl, co tu na něj následujících několik sekund začne valit, tak se snad ani raději neptá. Neznal ji, netušil, jestli to byla divadelní kritička či jen nějaká nána, co si tu přišla pohonit své ego, ale její slova ho dost zranila. Je to jako by se každé její slovo měnila v malinkou jehličku, která se mu zabodávala do srdce a vyvolávala v něm zranitelnost. Na povrchu však nedal nic znát. Pouze na ni hleděl a trpělivě vyčkával, až skončí se svými nadávkami. Musel se u toho poměrně bolestivě kousat do rtu, aby zabránil průchod nevhodným slovům, která se mu teď shromažďovaly na jazyku. Když skončila, tak pomalu vstal ze své židle a udělal dva malinkaté krůčky směrem k ní, přičemž přemýšlel nad tím, jaká vhodná slova zvolit. Musel zachovat chladnou hlavu, nehodlal se tu s ní hádat, to fakt ne. ,,A vy jste? Kdo vás sem pustil?" zeptal se ji s poměrně klidnou tváři a přimhouřil na ni podezíravě oči.

Obočí mu kleslo o několik milimetrů níže, když hnědovláska vstoupila do vnitra jeho šatny a bez jakéhokoliv ostychu za sebou zavřela dveře. Chtěl něco namítnout, ale jaksi mu najednou úplně vyschlo v ústech a on  tak nebyl schopen jediného slova. Začal být docela nesvůj, jelikož netušil, co od této krasotinky očekávat, ale jakoukoliv nervozitu na sobě pochopitelně nedal znát; pokud tedy nepočítáme potící se dlaně. Očima skenoval každý její pohyb a byl připravený na její další kritiku, kterou ho tu očividně přišla potěšit. Kupodivu byl na omylu. Mírně sebou cukl, když její ručku ucítil na své kuži a pohled raději přesměroval jinam, jelikož takhle blízký kontakt opravdu neměl rád. Ne, že by se styděl, spíše mu úplně nedělaly dobře cizí doteky. Měl zrychlený dech, hruď se mu zvedala až nebezpečně rychle a místo toho, aby ji okřikl za její neslušné chování, které mu tu předváděla, si vše nechal líbit. Trouba jeden. ,,S... s humorem?!" maličko se zamračil, když k němu hnědovláska po dlouhé odmlce promluvila a své oči zabodl do těch jejích, když už se zase nacházela v bezpečné vzdálenosti. Jak mohl brát kritiku s humorem? Šlo vidět, že se v tomhle světě úplně nevyznala, tudíž by ji ani neměl brát vážně. Navíc ji úplně nechápal. Zničehonic se tu objevila, div že z ní nešlehaly blesky při její enormní dávce nadávek a teď se najednou tvářila jako největší andílek ve vesmíru. Proboha, co tohle bylo za ženskou?! To snad chtěla dramatický příchod, díky kterému si chtěla získat jeho pozornost? Samuel z ní měl dosti smíšené pocity a tak nebylo divu, že na ni pohlížel s jistým odstupem. ,,Cože?“ To bylo tak jediné, co ze sebe dokázal po její další várce slov dostat. Pohledem zatěkal mezi její nabízenou rukou a vizitkou, kterou mu podávala, načež se zase vrátil k jejím očím, ze kterých vyzařovala určitá něha. Přetvařovala se nebo to myslela opravdu vážně? Zřejmě si povšimla jeho zmateného a ne zcela důvěřivého výrazu, který se mu jasně promítal ve tváři, protože mu v následující chvíli začala vše vysvětlovat a zároveň mu tak objasňovat důvod své návštěvy. Chvíli mu trvalo, než vše zpracoval a uvědomil si, co mu tu Peach vlastně nabízí. Po dlouhém váhání si však přeci jen  její vizitku převzal a z čiré slušnosti, kterou zcela jistě oplýval, přijal její ruku, se kterou jemně potřásl. ,,Samuel Owen Alvey," představil se svým celým jménem a zpříma se jí zadíval do očí. Následně její ruku pustil a se stálým neutrálním výrazem ve tváři si blíže prohlédl její vizitku.
Vypadalo to, že je pravá a že Peach opravdu pochází z nějaké vlivné rodiny, což… by se mu mohlo hodit. Jakou měl ale záruku, že mu tu nekecala? Přesně tak – žádnou. Chtěl věřit tomu, že ji zaujal – ať už svým hraním, osobností, čímkoliv… Sám sebe totiž pokládal za velmi zajímavého človíčk. Jenže co když měla Peach nějaké postranní úmysly? Sice ho tedy žádné nenapadaly, ale jeden nikdy nevěděl, člověk musel být v tomto světě velice opatrný, obzvláště v showbyznysu. ,,Jak můžu vědět, že mi tu nekecáš?" zeptal se ji po dlouhé chvíli, která byla naplněná jeho dumáním o celé situaci a konečně se na ni zase podíval, přičemž kecy o usmívání zcela ignoroval. Neměl úplně náladu na nějaké culeníčko, když nevěděl, před čím tu vlastně stojí. ,,A omlouvám se, že tak pochybuji, ale tvůj majestátní příchod mě docela vyvedl z míry," vysvětlil ji své pochyby a vizitku, jež celou dobu třímal ve své pravé ruce, odložil na stůl. Sám se posadil do svého pohodlného křesílka, přičemž Peach rukou pobídl, ať se usadí na jeho modrý gauč. Z jeho tváře nešlo nic vyčíst, Sam totiž dokázal perfektně skrýt všechny své city, což se sice dalo považovat za obrovskou výhodu, ale ve skutečnosti to bylo prokletí, které z něj dělalo ještě většího podivína. Tělem mu teď při tom vířilo hned několik emocí – od zvědavosti až po jistý strach.

Moc dobře věděl, že na jejích slovech něco bylo a ano, oceňoval, že se mu snažila poradit, ale na druhou stranu ji stále nemohl odpustit ten její nechutně dramatický příchod a taky to, že se rýpala ve věcech, o kterých, alespoň podle jeho skromného úsudku, neměla žádné ponětí. Byla snad herečkou? Byla zvyklá na recenze v novinách, případně na internetu? Na kritiku? Výsměch? Těžce o tom pochyboval. O takových věcech se velmi lehce mluvilo, ale mnohem hůře se dělaly. Rád by to všechno bral s humorem, vážně, ale ono to nešlo a sám dobře věděl, že ještě nějakou dobu nepůjde. Teprve v tomhle všem začínal, ještě před dvěma lety měl pouze role ve školních hrách, kde ho učitelé vychvalovali do nebes, tudíž tohle všechno byl docela velký šok, ze kterého se bylo těžké vzpamatovat. ,,Pokud víš, jak na to, tak prosím, pověz mi to, milerád si tě vyslechnu," pobídl ji rukou, přičemž si ve tváři stále uchovával veškerou vážnost. Tady s dámou před ním to totiž bylo jako na horské dráze a on absolutně netušil, co si o ní zatím myslet. Přišla si ho dobírat? Nebo mu opravdu pomoci? Nebo se prostě jen nudila, a tak si řekla, že bude zábavné, když vtrhne do jedné z šaten a tam si s někým pokecá? Kdo ví. Samuel jen tak někomu nevěřil, jeho důvěru si bylo dosti těžké získat, takže nebylo divu, že o ní měl stále jisté pochybnosti; Peach by si to neměla brát osobně, takhle to měl holt s každým. Zatím ji však nevyháněl, hodlal si ji vyslechnout, v tomhle byl fér. ,,No, nebudu lhát, neudělala jsi úplně nejlepší první dojem," řekl upřímně a obličej zkřivil do úšklebku. ,,Takže už to prosím nedělej," dodal vzápětí, přičemž se mu do tváře vrátila jeho typická neutrálnost.
Narovnal se a po jejím vzoru se jí představil, přeci jen byl stále slušně vychovaný a taky ji chtěl dát šanci mluvit o tom, proč sem vlastně přišla. Přijal její vizitku a detailně si ji začal prohlížet, přičemž zamyšleně pokyvoval hlavou nad tím, co mu říkala. Znělo to až neuvěřitelně… Že o něj někdo projevil zájem. Nebýt tolik podezíravý, tak už uvnitř sebe začne jásat a představovat si sám sebe na červeném koberci po boku svého oblíbence Leonarda DiCapria. Bohužel však takový nebyl. Všechno se to zdálo být až moc sluníčkové, byl realista, a ačkoliv byl za svůj dnešní výkon na pódiu spokojený, tak pořád tady slovům Peach plně nevěřil. ,,To není třeba," zareagoval na její návrh ohledně předložení průkazu totožnosti a pomalu nad tím zavrtěl hlavou. Na druhou stranu by se mu však hodilo více důkazů pro to, že Peach opravdu nekecá, a právě to mu taky, překvapivě, poskytla. Do rukou se mu dostal informační leták agentury, za kterou tu zřejmě jednala, a ten vypadal dosti reálně. Vážně se to dělo? Někdo si ho všiml a byl ochotný mu pomoci ke slávě? Své hnědé očí zvedl zpátky k Peach a ztěžka polkl, přičemž přenesl váhu z jedné nohy na druhou. Sice se už těšil domů, ale její nabídka ho začala čím dál tím více zajímat, proto ji pobídl, aby se usadila na jeho modrý gauč. ,,Popravdě bych tě bral vážněji, než teď, ale to už je asi jedno," pronesl, když si usedal do svého křesla, načež nad tím mávl rukou. Uhladil si svůj kostým, který na sobě kvůli přerušení Peach stále měl, načež si propletl prsty, které přistály na jeho břiše. ,,Takže… povíš mi o tom něco více, Peach?" zeptal se s klidným výrazem a opět na ni přímo upíral své oči. Byl zvědavý, co dalšího se dozví, Peach ho svou nabídkou totiž velmi nadchla, ačkoliv to tedy z jeho tváře a postojů nešlo poznat; měl už holt odmalička problém ukazovat, jak se skutečně cítí, i když tedy na jevišti dokázal pocity postavy předvést vskutku náramně. Zvláštní, že? Na druhou stranu na něm šla poznat o krapet větší vřelost a taktéž zájem, což u něj byl docela pokrok. V přítomnosti nových lidí, tedy cizinců, málokdy vydržel více jak pět minut.

Byl unavený, prozrazovaly to jeho oči, jejichž víčka se sem tam zakolébala a on se je vší silou pokoušel nechat otevřené. Včerejší noc moc nespal a teď se to začalo projevovat. Během představení ho pohltila vlna adrenalinu, takže to necítil, ovšem teď, když už bylo po všem a on si tu navíc povídal s naprostým cizincem, jej v hlavě lákala vidina spánku. Jenže tohle byla příležitost a pokud mu tu Peach nekecala, tak ho čekaly velké věci a ty kvůli blbému spánku odmítnout nemohl. Spát může pak, až bude slavný a spokojený ze setkání se svým idolem – Leonardem. Pokoušel se soustředit, poslouchal každé slovo, které Peach věnovala jeho uším a pomalu přikyvoval, aby ji dal najevo, že jí plně vnímá. Po celou dobu si v tváři držel čirý neutrál, nebyl ten typ člověka, který se při dialogu musí usmívat, aby na druhé osobě zanechal co nejlepší dojem; mu totiž bylo fuk, jaký dojem zanechá, pokud tedy nejste Leonardo DiCaprio. ,,Dobrý poznatek," poznamenal k jejímu plánu, který by byl opravdu směšný, kdyby byl propracovaný jen proto, aby si z něj vystřelila. Musela jej však pochopit, dnešní lidé byli zlí a on hodlal být obezřetný. ,,Zavolám mu potom sám, ale díky za nabídku," letmo pohlédl na vizitku, kterou si odložil na stůl, načež své hnědé oči zakotvil zase v těch jejích a přikývl na znamení vděku.
Z čirého reflexu sebou trhl, když jej Peach jako by nic pohladila po paži. Cizí doteky nesnášel dobře, což asi z jeho reakce bylo patrné. ,,Ani tohle už nedělej… prosím," mírně se na ni zamračil a obě ruce složil za záda, přičemž se důležitě narovnal. Nechtěl být tak hrubý, přeci jen ho jeho rodiče dobře vychovali, ale na druhou stranu ani nechtěl vypadat, že si nechá vše líbit a Peach mu teď narušila jeho osobní zónu, kterou si chránil zuby nehty. Sammy byl hodně zvláštním člověkem a vlastně ani nebylo divu, že neměl moc přátel, bylo těžké s ním jakkoliv navázat kontakt a ještě těžší jej udržet. Peach se to zatím dařilo jen kvůli jeho zájmu o herectví, nebýt toho, tak už dávno v její přítomnosti není. ,,Všiml jsem si," zareagoval na její přirovnání k horské dráze a ušklíbl se. Nebral si servítky, co na srdci, to na jazyku, u něj se opravdu nikdo nemusel bát, že by mu lhal, protože… proč lhát? Tady výkyvy nálad Peach byly součástí její povahy, za kterou nemohla a on zase nemohl za to, že by v její přítomnosti nedokázal vydržet déle jak hodinu, což asi zní hnusně, ale… on si opravdu sedl s málokým. Museli jste se vyjímat ve společnosti svou extravagantností, a to ať už vzhledovou či povahovou, abyste zaujaly jeho hnědé oči.
Nechtěl, aby se chodilo okolo horké kaše, a tak Peach vybídl k tomu, aby mu vysvětlila, o co vlastně jde. Oba dva se tak pohodlně usadili a přešli k části, kvůli níž hnědovláska přišla. Opět velmi pozorně stražil uši, aby mu náhodou něco neuniklo a pokoušel se potlačit nadšení, které v něm během jejího popisu vzplanulo. Znělo to skvěle, to nebude lhát, nabídka to byla velmi lákavá, ale obával se, že v tom je nějaký háček, protože… no, bylo to až příliš dokonalé! Mohlo mu to významně pomoci v jeho kariéře, kde má poměrně ambiciózní cíle a tohle všechno mohl být jeho průlom. Konečně by mohl ukázat, co v něm je. ,,Kde je háček?" nedalo mu to a zeptal se, přičemž se mu ve tváři opět zablýskla podezíravost, kterou doplnil přimhouřením očí. ,,Zní to až moc dokonale, takže mi neříkej, že tu žádný není," dodal následně, protože chtěl, aby s ním Peach jednala narovinu. ,,Navíc mě zajímá, o jak moc velkou propagaci by se jednalo. Fotky samozřejmě ocením," vyřkl další otázku a bedlivě svou společnost pozoroval. Možná měl až moc otázek a možná tady Peach za chvíli kvůli němu vybuchne hlava, ale on to holt potřeboval vědět, nemohl přeci po něčem skočit bez toho, aniž by věděl vše potřebné.
Takhle tu spolu posedávali další hodinu, ne-li více, Sam totiž jaksi přestal vnímat čas, jelikož byl až moc unešený všemi těmi informacemi, které mu Peach sdělila. Tedy, vnitřně, na povrchu to byl stále neutrální Sam, u kterého nebylo jasné, co si o celé situaci myslí. Kdo ví, možná by tu strávili několik dalších hodin, kdyby je údržbář nepřišel upozornit na to, že už vše zamyká a oni tím pádem musí vypadnout. To byla škoda, stále se totiž ještě Peach nezeptal na vše potřebné a teď, když toho věděl mnohem více, jeho zvídavost značně stoupla. Holt si však bude muset počkat, až se zase uvidí jindy. Nebo až ji zavolá, to by bylo asi lepší. ,,Ozvu se," slíbil Peach a ve vzduchu zamával s vizitkou, kterou mu dala. Když odešla, tak se převlékl do jednoho ze svých černých obleků a rychle upaloval z divadla pryč - pochopitelně rovnou domů za svými milovanými rodiči.