Jako vždy, jeho dny jsou skoro každý den zaplněné aktivitami a ani ten dnešní není jiný. V létě je vše navíc zdvojnásobené a o to víc srpnu, který už je takový menší alarm na blížící se školu, takže v tomhle měsíci je pro něj nejdůležitější užívat si svobodu, která mu pak na konci září bude pomalu, ale jistě končit nástupem do dalšího ročníku univerzity. Občas mu připadá neuvěřitelné, jak to všechno letí. Jenže s jeho tempem života je zkrátka rychlý i ten život samotný. Tím, že skoro pořád něco dělá nebo někam jezdí, mu každý den utíká, ale zato si skoro každý užije. A přesně to hodlá udělat i dneska, jen výjimečně nejde někam s kamarády, vyvádět vylomeniny. Místo toho si udělal volný den od veškeré práce, kterou si přivydělává na nájem a celkově na školu. Čas od času neuškodí, když netráví pár hodin ve studiu a netetuje lidem na tělo různé obrázky nebo neupravuje v notebooku fotky. Vlastně si v poslední době tohle volno dělá často, když jsou ještě pořád ty letní dny, ale to dnešní určitě bude stát za to. Domluvil se totiž s jednou z jeho kamarádek tady v San Franciscu, že společně vyrazí do útulku, aby vyvenčili nějakého psa. Je z toho nadšený, protože je oddaným milovníkem psů, sám konec konců jednoho má. Kříženku, fenku Missy, kterou ale bohužel nemá u sebe, ale u svých rodičů. Ti naštěstí bydlí taky v San Franciscu, takže ji může vidět kdykoli a v době prázdnin si ji často bere k sobě. A v době školy ji mívá na víkendy, kdy se jí může věnovat víc, než v běžném týdnu. Sám ze sebe si občas střílí, že už teď zažívá střídavou péči, jen místo dítěte hlídá psa. A zrovna tuhle péči by měl mít příští týden, protože se dohodl s rodiči, že by si ji mohl zase tak na čtrnáct dní vzít, možná klidně i do konce prázdnin. Vůbec by se tomu nebránil, protože mu ta veselá, občas lehce potřeštěná fenka chybí. Vzájemně jsou v povahách jako přes kopírák, proto si asi vždycky tak rozuměli a on měl občas pocit, že jeho spřízněnou duší je pes. Na druhou stranu, nemá obvykle problém s nikým, protože díky jeho extrovertní a hlavně nekonfliktní povaze, se skoro nikdy s nikým nehádá a je schopný navázat přátelství s kdekým. Vlastně díky jeho ukecanosti se mu podařilo natrefit i na Les, které někdy před rokem pomohl sesbírat učebnice a pak už jí klasicky nedal pokoj, dokud trochu nepolevila a dopadlo to tak, že se dnes vcelku často potkávají. Na to má samozřejmě vliv i to, že studují stejný obor, díky čemuž kdysi Les nakonec povolila a začala se s ním bavit. Jejich přátelství ale rozhodně není snadnou zkouškou, spíše naopak, protože Les je všechno, jen ne jednoduchá osobnost. Dodnes si pamatuje, když se jí poprvé dotknul, tehdy se bál, co udělal špatně, protože pro něj jakožto po člověka, co má rád osobní kontakt, bylo lehce šokující, když Les začala panikařit, když se ji pokusil objat. Samozřejmě mu pak vše vysvětlila a od té doby si na to dává pozor, nicméně občas se zarazí až na poslední chvíli, protože dotýkat se někoho, i přátelským způsobem, k lidem většinou patří.
Přesně nad tímhle uvažoval, když se oblékal do černých potrhaných džínů a bílého, trochu oversize, trika s krátkým rukávem. Ještě si taky nasadil čočky, protože mu připadaly mnohem praktičtější, než brýle, které moc často nenosil. Pak si tak nějak prohrábnul rukou neposedné vlasy, ale nijak víc svůj vzhled neřešil, protože když se podíval na hodinky, nad časem, který ukazovaly, se zděsil. Měl samozřejmě zpoždění, takže jen rychle nalítnul do svého pokoje, kde si vzal peněženku, klíče, telefon a menší tašku s nějakými věcmi do útulku, načež vypadnul z bytu rychlostí hodnou Flashe. Ta mu ovšem moc dlouho nevydržela, ale rozhodně se nikde necoural. Jen si v půlce cesty uvědomil, že zapomněl na foťák, ale bylo už pozdě se pro něj vracet, takže pokračoval až k útulku bez něj. Hned jakmile uviděl před vstupními dveřmi Les, se pousmál a mávnul jí. Popoběhl k ní a hned na začátek zvedl ruce v obranném a zároveň omluvném gestu. "Promiň za zpoždění, za které vůbec nemohla moje nezodpovědnost, ale hodinky, které se musely na chvíli zaseknout." Mrkne na ni s klasicky veselým úsměvem na rtech a bez nějakého zeptání popadne jednu z jejích tašek na zemi a kývne směrem ke vchodu. "Tak pojďme, ať nějakého chlupáče můžeme vytáhnout ven na co nejdýl." Na rtech mu stále hraje letmý úsměv, když společně s Les zamíří dovnitř útulku, kde okamžitě padne jeho zrak na paní za recepčním stolem. "Zdravím, něco neseme a rádi bychom nějakého psa vzali ven." Obdaří paní přátelským úsměvem a rozejde se směrem k ní, aby položil tašky na desku pultu. Pootočí se i na Les, na kterou lehce povytáhne obočí, když se paní zeptá, jestli mají zájem o venčení nějakého konkrétního pejska. Tohle totiž rozhodovat nechce, protože on si přes web útulku žádného chlupáče nevyhlédnul, ale kdoví, třeba to udělala Les, proto nechá odpověď na ní.

Kvůli menšímu časovému presu, který doma nabral ani neví jak, se k útulku skoro přiřítil, protože nechtěl, aby Alesia musela dlouho čekat. Je na to od něj už sice určitě zvyklá, protože díky jeho krapet roztěkané povaze a nabitému programu, dost často nestíhá, ale i přesto u něj každý ví, že pokud se mu nepřihodilo nic vážného, přijde. Své slovo totiž vždycky drží a nepatří mezi ty lidi, kteří to, co si domluví, na poslední chvíli odřeknou, protože se jim prostě nikam nechce. Jemu se chce něco dělat skoro pořád, takže ve většině případů nemá problém s tím někam vyrazit, asi tak jako dneska do útulku právě s Les, které to slíbil. Psy navíc naprosto zbožňuje a v jejich přítomnosti je celý nadšený, takže vyvenčení nějakého nechtěného chlupáče, mu udělá radost. I jeho fenka je konec konců z útulku a je to kříženka, takže má pro tyhle opuštěné psy velké pochopení. Kdyby mohl, nastěhoval by si je domů všechny a klidně by jim i přenechal svou postel. Bohužel by to časově nestíhal, takže aspoň takhle může čas od času nějakému čtyřnohému zlatíčku zlepšit den.
Jakmile Les uvidí nakukovat přes plot, z dostatečné dálky na ni rovnou místo pozdravu vyhrkne omluvu za své zpoždění a věnuje jí energický úsměv, který jasně naznačuje, že se už podobně jako ona nemůže dočkat. "Hmm.." Přesune narychlo pohled na svoje hodinky a nakloní lehce hlavu na stranu s krapet provinilým úsměvem. "Jen skoro deset minut, ale klidně se budu tvářit, že to bylo jen pět." Nevinně se na ni uculí i přes svou lehkou provinilost, která ale z jeho hlavy vyprchá tak rychle, jako se i dostavila, protože jeho pozornost zaujme budova útulku. Do té se také bez otálení okamžitě vydá a jen se zběžně ohlédne přes rameno, aby se přesvědčil, že jde Les s ním. Když to tak je, začne se soustředit zase na hlavní cíl jejich návštěvy, který momentálně ze začátku obsahuje hlavně domluvení se se zaměstnankyní útulku. Toho se chopí stejně rychle jako příchodu, protože není čas ztrácet čas. Po krátkém uvedení a odevzdání věcí pro psí obyvatele útulku, se po odpovědi Les vydá společně s ní a zaměstnankyní k psím kotcům, kde by si měli nějakého psa na procházku vybrat. Pohled hnědých očí mu přechází z jednoho kotce na druhý, přičemž cítí lehce nepříjemný pocit v žaludku zapříčiněný lítostí. Je nepříjemné koukat se na všechny ty pejsky a vybrat jen jednoho, maximálně dva, protože všichni chtějí ven stejně. Tedy, alespoň většina. Samozřejmě se tu najdou i jedinci, kteří se bojácně krčí v boudách nebo agresivně doráží na mříže kotců, protože k některým útulkovým psům bohužel patří i agrese nebo extrémní bojácnost kvůli tomu, co v minulosti zažili. Takové psy pak obvykle venčí výhradně jen zaměstnanci, kteří už mají s těmihle jedinci vybudovanou nějakou důvěru. To samozřejmě moc dobře ví, takže se ani nekouká po těch, u kterých je jasné, že by jim je na procházku nepůjčili. Vlastně se snaží soustředit hlavně na to, kam je paní vede, aby se ušetřil pohledu na psy, kterých by mu bylo líto. Náladu si dneska kazit nechce, protože ji má dobrou a zrovna v přítomnosti Les se snaží být pohodový kvůli tomu, že ví, jaká je. S touhle myšlenkou se na ni i narychlo otočí, aby na ni povzbudivě a s úsměvem mrknul a pak už se zastaví u kotce postaršího německého ovčáka Cheppyho. Nápad vzít ven psy, které si ven nikdo moc nebere, se mu zamlouvá, takže vůbec nic nenamítá, když ho Les navrhne a jen s veselým úsměvem přikývne. "Jasně. I staří páni mají právo na vycházky." Mrkne na Les, načež přesune pohled k Cheppymu, kterého už Les obdarovává něžnými slůvky a pohlazeními. Když s ním Les vyleze z kotce, tak se k němu trochu sehne, aby ho taky podrbal mezi ušima a spiklenecky na něj mrkne. "Hlavně na ni buď hodný." Pousměje se a ještě jednou psa pohladí, než se otočí zase na paní, co tu s nimi je a poslechne si, co říká. "Jasně, nemáme s tím problém, pokud se venku snesou." Nevadí mu vzít psy dva, pokud se nebudou rvát, ale takovou dvojičku by jim snad ani nedali, takže přejde ke kotci dobrmana Barnyho, který i po jeho souhlasu paní otevřela, aby i Barnyho připla na vodítko. Je očividně o dost mladší než Cheppy, což je i znát na jeho větším temperamentu a očividně i dominanci, protože jakmile si Barny uvědomil, že jde ven, okamžitě se naprsil. Nad tím mu koutky rtů pobaveně vyjedou do úsměvu, a když si přebírá psa, lehce se nakloní k Les. "Přesně jako já, dokonale se k sobě hodíme." Uculí se na ni, ale v jeho hlase byla znát ironie, protože on má spoustu vlastností, ale zrovna egoismus k nim nepatří. Každopádně jakmile už mají oba dva svého psa, paní jménem Judith, jak si teď všimne na její jmenovce, už je pustí ven. On ještě pohladí dobrmana po hřbetě, než se pootočí na Lesie. "Hmm.. přemýšlel jsem kam bychom mohli vyrazit, aby tam nebylo moc lidí, takže bych vyrazil do toho menšího parku, co je kousek odsud." Navrhne, protože i na tohle se soustředil kvůli jejímu strachu z lidí. Ve městě jako je San Francisco není moc míst, kde by nebyla kupa lidí, ale tenhle menší park k takovým místům patří, protože ho nezná tolik lidí kvůli jeho trochu zapadlejší pozici a spíše tam chodí jen lidi, co venčí psy z útulku a sem tam i někdo, kdo bydlí okolo. Rozhodně je to méně zalidněné místo, než větší parky, ulice města nebo nedej bože pláže, protože ty konkrétně jsou v létě prakticky hlava na hlavě.

Stejně jako Alesia, tak i on zbožňuje ta nevinná psí očka, kterým by člověk odpustil cokoli. Dokonce i rozkousané nové tenisky nebo vykuchání matrace v posteli- alespoň on to tak měl, když mu Messy přesně tohle provedla. Nejdřív si sice myslel, že ji přerazí a samozřejmě jí vysvětlil, že on v rozcupované výplni matrace spát nechce, ale stačil jeden nevinný pohled psími kukadly a ještě se své fence omluvil, že si vůbec dovolil zpochybňovat její metody. Naštěstí se nad ním tehdy slitovala a už nikdy to neprovedla, za což jí byl nad míru vděčný. A taky z toho vyrostla, skoro jako všichni psi, kteří mají nějaké vychování. Vychování by se shodou okolností hodilo i jemu, protože jako obvykle, se na setkání s Leslie dostavil s desetiminutovým zpožděním, přičemž vlastně ani neví, kde ho nabral. Hodinky, které si kvůli tomuhle pořídil, jsou mu očividně naprosto k ničemu, když pořád chodí pozdě, ale tak co se dá dělat. Každý má nějaké mouchy a jednou z těch jeho je zrovna nedochvilnost.
Leslie se za své zpoždění ihned omluvil, což bylo taky to první, co na ni vyklopil, ale stejně mu bylo jasné, že ona by se na něj zlobit nedokázala. Byla prostě taková, hotový andělíček s tou největší svatozáří, kterou si dovedete představit. Občas se i on sám vedle ní cítil jako zrozenec pekel a to k němu měl přitom vcelku daleko, alespoň ve srovnání s některými jeho vrstevníky, kteří likvidovali svá játra v barech a na záchodcích vytvářeli omyly. "Ty bys mi beztak tolerovala i hodinu." Neodpustí si menší rýpnutí na její adresu a nezapomene jí věnovat významný pohled, kterým se jí snaží naznačit, že by neměla být vůči svému okolí až tak milá. To by se jí totiž mohlo někdy vymstít a to by viděl nerad. I tak ale v koutku duše ví, že jeho tichá výzva byla naprosto zbytečná, ale stejně si ji nemohl odpustit. Ovšem místo dalších poučných mrknutí s ní zavítá konečně do nitra útulku, aby už mohli vyrazit na tu procházku, za jejímž účelem sem šli. Pracovnice v útulku je milá a velice ochotná, za což je rád, protože nepříjemní lidé v práci, dokáží mrknutím oka pokazit náladu. U nich se tak naštěstí nestane a během chvilky už jsou ve štěkajícím chumlu psů a připínají na vodítko prvního z pejsků, kterým dnes budou moci udělat radost. Sám je z toho nadšený skoro jako malé dítě, což místy asi naznačuje i jeho chování. Jako třeba promlouvání k chlupáčovi a prosba, kterou vznese. "O tom nepochybuju, slíbil jsem mu, že ho příště vezmeme znova, když to dodrží." Uculí se a postaršímu psovi věnuje šibalské mrknutí a podrbání mezi ušima. Z dřepu se postaví zase do normálního postoje a nechá se paní doprovodit ke kotci s dobrmanem, o kterém dostanou také menší info. "Že? Jsme hotová dvojčata." Opět se mu koutky rtů stočí do veselého úsměvu a dobrmana Barnyho poplácá jemně po zádech. V ruce sevře vodítko tak, aby se mu Barny nevytrhnul hned v prvních pěti minutách a na moment zase přesměruje svou pozornost k zaměstnankyni jménem Judith, aby si poslechl, co jim chce ještě říct. Tato slova nepouští jedním uchem dovnitř a druhým ven, protože jsou to užitečné a hlavně důležité informace. Nerad by totiž něco podělal a oba psy by rád vrátil vcelku. A sám by se pak taky rád vcelku vrátil domů. "Dobře, budeme na to myslet." Potvrdí slova Les a sám si vryje do paměti, ke komu psy nemají pouštět. Zakousnutou čivavu by opravdu řešit nechtěl. "Žádná svačinka v podobě čivav, Barny.." Prohodí směrem k psovi, kterého má na vodítku a trochu se k němu sehnul, jakoby snad očekával opravdovou odpověď v lidské řeči. Místo té dostane spíš pohled, který jasně naznačuje, ať sklapne a konečně někam vyrazí. Onen pohled doplní ještě zatáhnutím za vodítko a on pochopí a normálním krokem se rozejde pryč z útulku. Začne se věnovat zase Les, na kterou myslel už předtím, než se s ní dneska vůbec potkal a to hlavně v ohledu, kam jít, aby tam nebylo příliš mnoho lidí. Předhodí jí svůj návrh a usměje se, když souhlasí. "Jo, nad tím jsem taky přemýšlel. I když nevím, jestli je to ideální nápad po tom, co nám na tyhle dva chlupáče prozradila ta paní." Přizná své lehké obavy z případných problémů, za které by jim asi v útulku příliš nepoděkovali. I tak ale tohle rozhodnutí nejspíš nechá na Les, protože kdyby jí puštění psů mělo udělat radost, zřejmě by to riziko podstoupil. Když Les zmíní počasí, donutí ho to vzhlédnout k obloze. Trochu zamžourá, protože ho okamžitě oslepí slunce, takže si promne oči, ve kterých má čočky. Další výhoda, kterou brýle nemají. "Možná až moc krásně, za chvíli padneme vedrem." Trochu se zasměje, ale teplo mu ve skutečnosti nevadí. Navíc v parku bude určitě nějaký stánek, kde by si mohli koupit něco osvěžujícího společně s vodou pro psy, na kterou popravdě nemyslel a sebou ji nevzal, asi tak jako zapomněl v tom spěchu i na foťák. Během chůze pootočí hlavu k Les, když uslyší její otázku a okamžitě zavrtí hlavou. "Neblázni. Co tam? To co každý den? Mnohem radši strávím dnešek takhle." Mrkne na ni s veselým úsměvem na rtech a už už má nutkání do ní drcnout ramenem. Naštěstí se včas zastaví, dřív než dojde k pohromě, kterou by tím jistě způsobil. Trochu si v duchu vynadá, že zase na moment zapomněl na její strach z doteků. Vždycky tím sám sebe irituje, ale najevo to nedá. Ve skrývání negativních pocitů je přeborník. "Radši mi řekni, cos v poslední době dělala. Zachraňovalas zase nějaké kočičí duše?" Zvědavě na ni povytáhne obočí, protože moc dobře ví, že Les má obrovskou zálibu v zachraňování toulavých koček. Vždycky, když u ní je, připomene mu to scénu z Harryho Pottera- až na to, že Les nemá s Umbridgeovou vůbec nic společného. A ani s růžovou. Kočičí máma ale je.

Les měla pravdu. Znali se už téměř rok, od jejího prvního ročníku. To je sice svým způsobem málo času, ale na druhou stranu je to dostatek času na to, aby o ní už něco zjistil- dokonce i někdo tak roztěkaný jako on, kdo na spoustu informací zapomíná. Ovšem u Alesii je to trochu jiné, protože je úplně jiná než ostatní a hlavně se mu svěřila s tím, že má fobii z doteků, což není něco, nad čím promáchnete rukou a za pět minut o tom nevíte. Je to naopak něco, co si člověk musí zapamatovat, aby se vyhnul panickým záchvatům té druhé osoby. Ze začátku mu trochu trvalo si zvyknout na to, že se jí nesmí nijak dotknout a taky pár chvil, kdy z toho byla rozhozená, zažili. Teď už na to naštěstí myslí a téměř vždycky se dokáže včas zastavit, když do ní chce třeba přátelsky šťouchnout. "Možná ne hned, ale později by ses k tomu určitě odhodlala. Přece bys jim nedokázala říct ne." Ukáže ještě před vstupem do útulku na venkovní klece pro psy, kde na ně už z dálky psi štěkají, což je logické vzhledem k tomu, že v tenhle moment byli ještě nově příchozí. Jejich postávání před útulkem ale netrvalo dlouho, protože jak je u něj zvykem, tak i do tohohle šel po hlavě a bez nějakého otálení vkročil dovnitř, takže zanedlouho už postávali společně se zaměstnankyní útulku u klecí a rozhodovali se, koho vezmou ven. On sám by se asi nikdy nerozhodnul, takže dost ocenil návrh Les a taky to, že jim Judith navrhla rovnou dva psy jmenovitě, takže se vyhnuli dlouhému rozhodování, koho vlastně vezmou, protože psů, které si často někdo nebere ven, je tu určitě víc. "Po tomhle příslibu bude určitě hodný jako anděl. Konec konců, pes se prý často chová jako psovod." Mrkne na ni, čímž naznačí, že ona takový andílek v lidské podobě je. Alespoň tak na něj za celý ten rok, co se znají, působí. Nikdy od ní neslyšel sprosté slovo, neviděl ji pít, kouřit, ani nadávat. On byl oproti ní jako zrozenec pekla a to v žádném případě nepatřil mezi pařmeny, co si dají na každé párty trávu a zlijí se tak, že ráno neví, čí jsou. Ale jeden zlozvyk přece jen měl a to cigarety. Byly tak trochu jeho spásou a zároveň prokletím, protože věděl, že si tím ničí zdraví, ale zároveň ho to uklidňovalo od momentu, co se stalo to s jeho bývalkou. Do té doby nekouřil, maximálně to vyzkoušel, když mu bylo patnáct jako všichni v tomhle věku, ale kuřák nikdy nebyl. To až po té autonehodě a rozchodu. Nicméně, v přítomnosti Les si málokdy zapálil. Sice nevěděl, jaký přesně názor na to má, ale vzhledem k tomu, že ji nikdy s cigaretou neviděl, respektoval to a snažil se v tom krotit. Potřese si nad myšlenkami o cigaretách hlavou, protože ho to akorát nutí si zašátrat v zadní kapse, kde mívá jednu dvě cigarety včetně zapalovače. Už je to zkrátka takový jeho zvyk. Naštěstí ho rozptylují psi společně s Les, takže se jeho pozornost přesune zase tímhle směrem, když si přebírá druhého chlupáče nesoucí jméno Barny. Pobaveně se podívá na Les, když slyší její poznámku, které se musí zasmát společně s ní. "To tak hrozně slintám?" V otázce na ni povytáhne obočí a konečky prstů volné ruky si schválně přejede po bradě, jakoby tam měly ony sliny být. V očích mu ovšem tančí veselé jiskřičky, které tam mívá skoro permanentně.
Jakmile společně vyrazí směrem do parku, tak tak trošku zavrhne plán puštění psů na volno, protože by je pak nerad naháněl po San Franciscu a nebo je sundával z nějakého kluka v maskáčích, nedej bože z čivavy. I když to by spíš musel rovnou vytasit platební kartu na novou čivavu a na psychickou újmu, jak to v těchhle případech psího zakousnutí bývá. Proto tiše zadoufá, že žádného agresivního čivaváka nepotkají, protože rváče Barnyho vidět nepotřebuje a ani nechce. "Já bych sice asi pár metrů uběhl, ale nevím, jestli bych vyhrál přetahovanou s dobrmanem o čivavu." Pokrčí lehce rameny, jak nad tím přemýšlí. Určitě by nevyhrál a pravděpodobně by s úhonou odešel i on, kdyby se pokusil zakročit, protože by nakonec dobrman pokousal ještě jeho, takže by dnešní výlet zakončili na pohotovosti v nemocnici. Hnusná představa. Raději tedy zůstane u bezpečnějšího vodítka, takže i když už dorazí do parku, psa na volno nepouští a místo toho jde dál po boku Les a Cheppyho. Trochu se zasměje a zavrtí hlavou. "Nejsem, tohle by udělal každý. Kamarádi jsou od toho, že chodí tam, kam chce ten druhý." Mrkne na ni a zase musí potlačit nutkání ji přátelsky pošťouchnout. Vždycky na to zapomene, ale teď už se aspoň stihne zastavit dřív, než by mohla vzniknout nepříjemná situace pro ně pro oba. Nechá Barnyho očuchat nějaký strom u cesty, než na něj pískne a trošku ho zatáhne, když už to trvá dlouho a popoběhne s ním zpátky k Les, aby si mohl poslechnout, co zajímavého dělala. Taky se jí neptal ze slušnosti, ale kvůli tomu, že ho to doopravdy zajímá. A její odpověď ho docela překvapí, takže ten překvapený pohled ani neskryje. Je samozřejmě rád, že si hledá práci, protože se taky možná seznámí i s někým dalším, ale zároveň práce vyžaduje právě ten kontakt s někým jiným. "Vážně?" Vypadne z něj i lehce překvapený jednoslovný dotaz, ale hned na to se na ni povzbudivě usměje. "To je skvělý, Les. Myslím, že ti práce pomůže celkově." Mrkne na ni, ale jemně se na ni usměje. Nechce znít tak, že na ni tlačí, aby se s někým seznámila. "Hmm, jo, s focením je to blbý. Nevynáší to tolik, pokud nejsi známý fotograf." On sám si sice focením vydělává, ale přesně jak řekl- není to tolik, kolik by chtěl, takže si pár let dozadu udělal tatérský kurz a přivydělává si ještě tímhle. Nakonec je vlastně spíš tetování jeho hlavním příjmem, protože dneska ho chce každý druhý. "A útulek zní dobře. Mohla by ses zeptat, až se budeme vracet." Navrhne a zní mu to jako docela dobrý plán, protože vedle ní bude stát i on, to by jí mohlo dodat trošku odvahy a nemusela by se tolik stydět. "Znáš mě, pořád něco. Hlavně ale práce, dokud se jí můžu věnovat naplno před školou." Prohrábne si rukou vlasy a podívá se zběžně na Barnyho, jestli je všechno v pořádku, než začne mluvit dál. "A nebyl, ale měl bych ji mít od příštího týdne do konce volna. Pak si ji zas přes školu vezmou rodiče. Už se ale těším, až ji uvidím, se psem je všechno veselejší." Zasměje se trochu, protože si vzpomene na nějaké zážitky, které mu život s Messy zajistil. Rozhodně si s ní užil dost, když byla nezbedné štěně. Doteď si živě vzpomíná na to, jak mu přesadila všechny kytky v bytě. O té doby jí často říká zahradnice. Ze vzpomínek na ni ho vytrhne štěkot Cheppyho a to, jak začne táhnout Les. Rychle zvedne pohled, aby zjistil, na co vlastně štěká a okamžitě mu svitne, když spatří muže v maskáčích. Tak nějak intuitivně taky chytne volnou rukou vodítko Les, aby jí pomohl přidržet Cheppyho, ale musí držet i Barnyho, protože ten se samozřejmě ve štěkotu jako správný parťák přidá- naštěstí ale netáhne, protože jeho chlap v maskáčích nijak nerozrušil a jak zjistil, že o nic nejde, tak na rozdíl od Cheppyho přestal. "Hej!" Taky Cheppyho trochu rázněji okřikne, a když po jejich navýšení hlasu pes přestane, tak vodítko zase pustí- samozřejmě ho držel pod rukou Les, tak, aby se jí nedotknul. Musí se pousmát nad vybaveností Les, která si k psům okamžitě dřepne, aby je odměnila. "Vždy připravená, co?" Prohodí s hlasem podbarveným veselím, protože on na rozdíl od ní žádné pamlsky po kapsách nemá. No nad její další poznámkou se zasměje a podívá se u toho na Barnyho. "To doufám, že?" Povytáhne na psa obočí, jakoby snad mohl rozumět jeho nevyslovenému varování před případným útokem na čivavu. Pes mu samozřejmě nerozumí, ale chvíli na něj koukal, než ho zase spokojeně začal táhnout vpřed.

I přesto, že Les zná už zhruba kolem roku, stále o ní neví spoustu věcí. Vlastně neví nic moc o tom, co se jí stalo, ale i přesto, že občas by ho to zajímalo, nikdy se na to neptá. Sám totiž ví, jak nepříjemné je, když někdo vytahuje otázky na minulost, když ještě nejste připravení o ní s někým mluvit. Navíc některé vzpomínky by si lidé nejradši vymazali nadobro z hlavy a vzhledem k tomu, že je Les hodně ustrašená, její vzpomínky tohohle charakteru určitě budou. Jeho starosti jsou oproti těm jejím naprosto triviální, proto si občas v její přítomnosti připadá sám před sebou hloupě. I po těch pár letech, co už od jeho autonehody uplynuly, se stále plácá ve výčitkách svědomí. S jeho povahou ho pravděpodobně nepřejdou nikdy. Vždy, když si na to vzpomene, si říká, že měl na jejím místě sedět on. Neschytala by pak takové zranění. Jeho odebraná ledvina je oproti odebrané možnosti nemít nikdy vlastní děti nic. Sám o téhle části jeho minulosti nerad mluví, což je i to, díky čemu se na minulost neptá Les, ví totiž, jak může být vyptávání nepříjemné. I tak je ale těžké se ve všem v její přítomnosti hlídat, no jednou už ji oslovil a celkem si ji oblíbil, takže jejich přátelství by kvůli její komplikovanosti určitě nezahodil. Navíc už si na tu její nevinnou společnost zvykl a v životě by mu už chyběla. "Hmm.. do druhého dne bys to určitě zvládla." Trochu ji popíchne, přičemž mu v očích zajiskří šibalské jiskřičky, které jsou tam skoro pořád. Jen zrovna s Les trochu míň, protože v tomhle ohledu u ní stále lehce tápe a neví, co by se jí mohlo dotknout a co ne. Proto ji hravě popichuje o dost míň, než své jiné přátele. I tak mu to ale občas ujede jako právě před chvílí, energie a mluvení jsou přece jen neodlučitelnými částmi jeho charakteru. Tahle jeho energie a bezostyšnost je nakonec i bez otálení zavedou do interiéru útulku, takže zanedlouho už postávají u kotců, každý s jedním vodítkem v ruce a vlastním psem. Při otázce Les, se podívá na jejího německého ovčáka a trochu se zamyslí. Popravdě by povahu ovčáka s někým jako je Les, vůbec nesrovnával, ale Cheppy už je starší, takže je klidnější. "Hmm.. když vynecháme důchodcovský věk, určitě se něco najde." Mrkne na ni, protože sám ještě před chvílí naznačil, že něco společného mít budou. I když to spíše přirovnal Cheppyho k její milé povaze, než ji k povaze ovčáka. Kdyby ji měl přirovnat k nějaké rase psa, nejspíš by to byl švýcarák, protože ti jsou docela plaché plemeno a nejsou vůbec ostří. Sebe by asi zařadil do nějakého odnoží australáků, protože ti jsou zase neposední a nevydrží chvíli v klidu, což jemu celkem odpovídá. Proto si taky rozumí se svou fenkou, protože ona je právě kříženkou australského ovčáka a něčeho neznámého. Pobaveně se na Les podívá, když ho přirovná vysloveně k psovi a ze rtů mu unikne i smích. "Se psem se spokojím, taky jsem mohl schytat přirovnání k hovniválovi." Uculí se na ni a použije zvíře, které osobně úplně nesnáší. Asi je to divné, protože je to prostě brouk, kterého každý přehlédne, ale jemu osobně tohle malé zvířátko nahání nepříjemný pocit, ale to v jeho případě každý hmyz. Rozhodně nepatří k těm klukům, kteří by zachránili děvče v nesnázích od pavouka.
Potom už se vydají konečně na samotnou procházku, která je jejich dnešním cílem. Pohled na chvíli stočí ke psům, které vedou a vidí na nich spokojenost a radost z toho, že někam jdou. To vnitřně na srdíčku zahřeje i jeho a musí se nad tím usmát. Ani neví, proč do útulku už tolik nechodí. Až bude mít míň práce a školy, bude to muset napravit, protože nic není tak uvolňující, jako chvilka s němými chlupatými tvářemi. "A asi ani pro tu čivavu." Trochu se tomu zasměje i přesto, že je to tak trochu černý humor a kdyby taková situace nastala, určitě by se moc nesmál. Teď ale může, proč taky ne? Kdyby se měl každý zamýšlet nad tím, jestli je zrovna smích na dané téma vhodný, nesmál by se nikdy nikdo. Když mu Les připomene, že má málo přátel, donutí ho se to na ni podívat. Na moment se mu v očích mihne lítost, protože on osobně si nedovede představit, že by byl skoro pořád sám. I proto ji nikdy neodmítá. I tak se na ni ale usměje a náznaku lítosti nedá moc velkou šanci na uchycení. "Máš mě, vydám za deset. Určitě jsi po setkání se mnou sociálně vyčerpaná tak na měsíc dopředu." Mrkne na ni spikleneckým a veselým způsobem, kterým společně s jeho slovy zahnal pochmurnost, která na něj začínala jít. V tomhle je mistr, všechno dokáže překroutit do ledabylosti. Jen ne vždy je to výhodné, protože si o něm pak lidi často myslí, že je bezohledný nebo že neumí brát nic vážně. "To ses spíš slitovala ty nade mnou. Určitě ti bylo blbý mě odkopnout." Mrkne na ni, čímž se snaží její slova překroutit v její prospěch, aby si připadala tak, že na jejich přátelství má nějakou zásluhu i ona, což rozhodně má. Kdyby se prostě rozhodla, že mu řekne, aby jí dal pokoj, tak by se teď nebavili, protože on by to toleroval. To ale ona neudělala, takže se nenechal odbít její stydlivostí a jsou dnes tam, kde jsou. Je rád, že před ním Les dokáže už i vtipkovat, jako to bylo právě s její předešlou poznámkou, čehož se on samozřejmě hned chytil. Co ho ale překvapí, je oznámení, že si chce najít práci. Neberte ho špatně, ale zrovna u ní je to zarážející- tím příjemným způsobem. "Ale pomůže, konec konců, do útulku taky chodí lidi." Pokrčí lehce rameny a ani si neuvědomí, že by ji tím mohl vyděsit a pokračuje dál v mluvení. "A vím, o čem mluvíš. Taky jsem začal tetovat po uvědomění, že studentovi za fotky nikdo závratný částky platit nebude, takže na nezávislost od rodičů, jsem potřeboval ještě něco jinýho." Dvě práce v tomhle věku nejsou ničím neobvyklým a on má to štěstí, že má umělecké oko a pevnou ruku, takže může dělat něco, co je v dnešní době dost populární a co si budeme, svým způsobem i trochu přeplacené. "To určitě není pravda." Namítne a na chvíli pohled z cesty a psa přesune zase na ni. Nevěří tomu, že by nic jiného neuměla, ale je pravda, že o ní v tomhle ohledu moc neví. Nikdy se nějak nebavili o jejich koníčcích, i když ona toho o něm kvůli jeho ukecanosti bude vědět určitě dost. Téma konverzace se zase tak nějak přesune k tetování a on trochu pokrčí rameny a prohrábne si rukou vlasy. "Jde to. Dneska chce tetování kde kdo." Prohodí a jen se lehce pousměje, protože nerad se nějak vychloubá svou prací. Vždycky téma o ní zaobalí, pokud se teda zrovna nad něčím nerozvášní. To se teď nestane, protože ho mnohem víc zaujme fakt, že by ona nad tetováním přemýšlela. Obočí mu vyjede někam do výšin a překvapeně se na ni podívá, přece jen tetování vyžaduje tělesný kontakt a blízkost. "Dneska mě nepřestáváš překvapovat, asi si začnu myslet, žes na mě hrála celou dobu divadýlko." Zase ji dnes znovu popíchne, což je znát i v jeho očích, kde se opět objeví hravé jiskřičky naznačující, že svá slova nemyslí tak úplně vážně. Nebo spíš nemyslí vážně druhou část toho, co řekl, protože ta první byla pravdivá. Les ho dnes doopravdy překvapuje, nejdřív s prací a teď s tímhle. Když padne téma na Messy, okamžitě se mu na rtech objeví jemný úsměv, protože je to zkrátka jeho fenka a no.. každý normální člověk má rád svého psa. "Určitě, vsadím se, že tě ráda uvidí." Mrkne na Les a zapíše si to v duchu na seznam věcí, které udělá, až bude mít Messy zase u sebe. Z tohohle pomyslného zapisování poznámek ho vytrhne štěkot Cheppyho na chlápka v maskáčích, ale hrozba je naštěstí rychle zažehnána a Cheppy se nikomu do nohavice nezakousl. Usměje se, když vidí, že Les je zase na rozdíl od něj připravená a dává psům pamlsky. On je vždycky zapomene vzít. Pak se zasměje, když se Les ptá, jestli taky jeden nechce, protože si v první chvíli myslí, že myslí sušené psí maso. "Už jsem se lekl, že mě chceš krmit sušeným kachním." V hlase je mu pořád znát pobavený podtón, ale sušenku pak samozřejmě neodmítne, byl by hlupák, kdyby ano. Kdo odmítá sušenky? On rozhodně ne. "My bychom si poradili, kdyžtak se každý rozběhne jiným směrem a koho chytí, ten má smůlu." Pokrčí rameny, přičemž se mu na rtech zase drží hravý úsměv. Pak si strčí do pusy kousek sušenky, ze které si kousek ukousne a mezitím, co poslouchá Lesiinu otázku, ji dojídá. "Letos asi ne. Bylo to nabité léto a teď ke konci už je to zbytečné. Maximálně se podívám někam tady v USA, ještě pořád jsem neviděl spoustu věcí." Musí se nad tím ještě zamyslet, až na to bude mít klid. Obvykle jeho cesty bývají klidně i měsíční. Prostě se sbalí a jede pryč za focením a poznáváním nových věcí, ale na to už v téhle fázi volna nemá čas, takže v možnostech je spíše návštěva nějakého národního parku. A bude u sebe mít Messy, takže to vlastně není až tak špatný nápad. "Je asi zbytečné se ptát, jestli chceš ty někam vyrazit, ale stejně se zeptám." Sleduje ji s jasnou otázkou v očích, ale tak nějak tuší, že Les nikam nepojede a zůstane tady v bezpečí San Francisca.

Ačkoli je docela empatický typ člověka, není to tak vždycky. I proto si vůbec neuvědomil, že by se kvůli jeho slovům mohla cítit trapně, nebo nedej bože špatně. To je tak trochu nevýhoda toho, že skoro všechno bere s humorem, což je sice lepší, než kdyby byl škarohlíd, ale má to i své nevýhody. Jeho rodiče mu často s oblibou říkají, že jim připomíná stále mladé dítě a pravdou je, že ho v sobě bude mít asi vždycky, nehledě na to čím si projde. Je to pro něj svým způsobem i taková obranná bariéra, kterou vytahuje vlastně denně, aby se vyhnul případným dotazům na jeho minulost ohledně jeho ex. Dal si dost záležet na tom, aby to o něm nikdo nevěděl, takže to neřekl ani Les. Svěřování zkrátka nikdy nebylo jeho parketou i přesto, že jemu samotnému nedělalo problém někoho utěšit, když to potřeboval- nebo tedy v jeho případě spíš rozveselit. Proto i strach Alesie z lidí bere občas asi moc na lehkou váhu, jako tomu bylo před chvílí, když si z ní vystřelil. Ona je ale dobrá herečka podobně jako on, takže si vůbec nevšiml toho, že jí to připadalo trapné a dál si zvesela pokračuje ve svém energickém a upovídaném tempu života. "Možná nás Cheppy překvapí a po cestě nám ukáže, že je to čirý dobrodinec." Pokrčí lehce rameny a podívá se na Cheppyho, aby se pokusil najít nějaký společný rys, co by měl s Les. Takhle se to dá ale říct docela těžko, ale po upozornění slečny z útulku onu mírumilovnou povahu vyškrtne ze seznamu, když jim oznámí, že Cheppy nemá rád lidi v maskáčích. Les by totiž na nikoho kvůli ničemu nevyjela, alespoň on ji vnímá jako nekonfliktní osobnost, ale kdoví. Tichá voda břehy mele, jak se říká. Pobaveně se na ni podívá, když začne namítat, že by ho k žádnému hovniválovi nepřirovnala a tiše se zasměje, načež nad ní zavrtí hlavou. "Já vím, že ne. Ale zkusit jsem to musel." Mrkne na ni, načež se se znechuceným úšklebkem trochu ošije. "Nevěřím ničemu, co má víc než čtyři nohy, takže si klidně může být dobrým kamarádem, ale mým kamarádem nebude." Koutky rtů mu opět cuknou do lehkého úsměvu, ale tohle myslí smrtelně vážně. On se s žádným hmyzem bratříčkovat nehodlá. Dobře, motýla by asi snesl, ale ten má pěkné barvičky- toho člověk zkrátka nemůže nemít rád.
Jakmile dorazí do parku, Barnymu trošku povolí vodítko, aby cítil aspoň o něco málo větší volnost, když ho pouštět nehodlá. Občas, když zatáhne, ho samozřejmě usměrní, ale jinak s ním nemá moc práce, protože i přesto, že je Barny dost temperamentní, očividně není moc problémový- zatím žádné problémy nepředvedl. Proto může svou pozornost věnovat z hlavní části Lesie, vedle které kráčí a poslouchá, co říká, přičemž to i vnímá, protože novinky v jejím životě ho zajímají. Proto i nenápadně narazí na téma přátel, aby zjistil, jestli už si konečně dokázala najít cestu i k někomu jinému, než k němu. Ví, že je to v jejím případě komplikované, což plně respektuje, ale i tak by jí přál, aby poznala, že na světě nejsou jen špatní lidi. No nad jejími slovy se každopádně musí začít smát. "Tak to k vašim službám, my lady." Uchechtne se a popoběhne na moment před ni, aby naznačil sundání klobouku společně s poklonou. Následně se zase zařadí vedle ní, přičemž mu na rtech neustále trčí mírný úsměv. "Vlastně jsi.. jen ne v lidském ohledu." Namítne a sjede si ji možná krapet starostlivým pohledem, který ale okamžitě z tváře smaže, když si uvědomí, že ho nasadil. Ne snad proto, že by Les viděla, že se stará, ale spíš kvůli ní, aby se necítila blbě nebo zvláštně v porovnání s ostatními. Radši už nové přátele nezmíní, i když někdy má v plánu ji seznámit s někým, koho zná, aby jí předvedl, že se nemusí bát navěky. Na druhou stranu není psycholog, takže tenhle krok zatím nepodniknul, protože by nerad její strach z lidí ještě více prohloubil. Svým přátelům sice věří, ale jeden nikdy stoprocentně neví, co se stane. Třeba by na ni nějaký jeho kamarád či kamarádka sáhli a ona by z toho měla panický záchvat. Místo kamarádů tedy raději zůstane u tématu práce, přičemž se snaží vymyslet, co by tak mohla dělat, aby tam měla co nejmenší kontakt s lidmi, ale nic lepšího, než útulek, který sama navrhla, vymyslet nedokáže. "Útulek zní dobře." Mrkne na ni nakonec povzbudivým způsobem a sehne se na rychlo k Barnymu, aby ho pohladil po hlavě. Od psa ale hned vzhlédne k Les, dnes opět znovu s lehce překvapeným pohledem, protože se o ní zase dozví něco nového. To sice není nic překvapivého, protože toho o ní tolik neví, ale stejně ho každá nová informace zaujme. "Takže ty umíš hrát na ukulele, zpíváš a zatajíš mi to?" Zatváří se naoko dotčeně, přičemž si i přiloží dlaň na hruď, jakoby chtěl snad naznačit zlomené srdce a nezapomene si ještě nespokojeně odfrknout. Nicméně, v očích mu samozřejmě jiskří veselé jiskřičky, které jeho dotčené divadýlko krapet kazí. "Měla bys mi zahrát. Vlastně si můžeme zahrát spolu, když už ovládám to umění kytary." Ví, že z jeho návrhu nejspíš nebude skákat radostí do vzduchu, ale stejně to musel navrhnout. Navíc by ukulele ve spojení s pianem mohlo znít docela zajímavě. Pokud by teda něco nepokazil, protože zrovna nadaný pianista není a hraje spíš hodně rekreačně. Za chvíli k jeho překvapení přijde další překvapení. Tentokrát v podobě, že by se Les nechala tetovat, což je něco, co absolutně nečekal. Proto tentokrát svůj prvotní šok skrýt nedokáže. Když si ale svou reakci uvědomí, pokusí se zase srovnat. "No.. jasně, nemám s tím problém. Pokud to někdy budeš chtít." Vyhrká ze sebe rychle, i když stále trochu zaskočeně. Aby to zaskočení zmírnil, tak se na ni aspoň pousměje. "Co by se ti vlastně líbilo?" Otázka, která v tomhle tématu bez debat musela přijít, kort když je tatér. Sám má na těle několik tetování a to hlavně na rukou, takže ho vždy zajímá, co by si nechal vytetovat někdo jiný, protože pro něj je tetování takovým sebevyjádřením, které neumí číst nikdo, kromě něj. Následně padne téma konverzace na jeho fenku, nad kterou se okamžitě rozzáří nadšením, protože jeho pes je pro něj velkou oporou naprosto ve všem. "Jestli jí chceš udělat radost, dones něco k jídlu." Zasměje se, ale říká pravdu. Messy miluje jídlo, takže to je pro ni lepší než hračka, kterou by stejně v prvních pěti minutách surově vykuchala. Sušenku od Les samozřejmě neodmítne, protože jaký pes, takový pán a on má s Messy lásku k jídlu společnou. Nicméně, s ptákem by se klidně rozdělil, ale když na něj koukne s prosíkem Barny, tak zavrtí hlavou. "Ne, to není pro psy, promiň kámo." Svému momentálnímu psímu společníkovi se omluví a rukou mávne, aby pokračoval. Barny sice nadšeně nevypadá, ale naštěstí na něj atentát pro získání sušenky nespáchá a oni tak můžou v klidu pokračovat dál a on se začne zase smát nad její námitkou, že neumí běhat. "Každý umí běhat." Namítne a povytáhne na ni lehce obočí, čímž naznačí, že čeká na nějaký jiný argument, proč to takhle v případě nouze nevyřešit. Kousne si do sušenky a pokračuje v jejím ujídání během toho, co Les mluví. Její rodiče nikdy neviděl, ale podle jejího vyprávění to jsou sympaťáci. Navíc se mu líbí fakt, že o ní mají starost, což ne všichni rodiče o své děti mají. On naštěstí patří do té kategorie co má starostlivé rodiče, kteří si svého jediného dítěte váží. Les původně to štěstí neměla, ale aspoň ti adoptivní jsou dobří. V jejich názorech o terapii s nimi totiž naprosto souhlasí, protože v případě Les by terapie na škodu nebyla. Ne, že by ji považoval za blázna, jak si hodně lidí pod pojmem chození na terapie představí. Spíše z vlastní zkušenosti ví, že terapie není vždy na škodu. Jemu to kdysi pomohlo, alespoň trochu, protože z toho hlavního se člověk nakonec stejně musí dostat sám. "Terapie není vždycky na škodu, Les." Nakonec se rozhodne to říct nahlas, přičemž se na ni podívá s lehkým úsměvem na rtech. "Chodí na ně kde kdo, klidně ti dám kontakt." Mrkne na ni a říká jí to jen kvůli tomu, aby ji podpořil v tom, aby tam šla. Sice neví, jestli to udělá, ale za zkoušku to stojí. A taky jí tím neodhalil svou celou minulost, prostě jen nepřímo přiznal, že s tím má i osobní zkušenost, přičemž doufá, že by se vůči tomu mohla stát trochu otevřenější.

Nebude lhát, s Les je to rozhodně více komplikované, než jednoduché, ale pro něj to, že je někdo komplikovaný, neznamená, že to s ním hned vzdá. S ní to nevzdal a vyplatilo se to. Jsou teď přátelé, dokonce si troufá říct, že i dobří přátelé a rozhodně nelituje toho, že to s ní nikdy nevzdal. A ona to podle všeho vidí podobně, alespoň tedy doufá. Není si jistý, jestli by mu řekla, že se s ním cítí nepříjemně, protože je na to možná až moc zakřiknutá, ale tak nějak doufá, že by v sobě tu odvahu našla a řekla mu pravdu. To se ovšem stejně nedozví, protože do hlavy jí nevidí a nikdy vidět nebude. Může ji znát dobře, ale stejně nikdy nebude moct odhadnout stoprocentně, co udělá, tak jako u kohokoli jiného. V čem si ale jistý být může, je, že mu s brouky říká pravdu a on se nad tím musí trochu zasmát. On by se totiž možná raději bavil i s někým, kdo by ho využíval, než aby musel trávit čas ve společnosti hmyzu. "Ne každý člověk je zákeřný, Les." Namítne a věnuje jí významný pohled. Jistě, svět je plný hovad a arogantních debilů, ale to neznamená, že jsou takoví všichni. On prostě bude mít vždycky víru v lidi. Možná je to dost naivní, ale k jeho povaze to zkrátka patří. Má sice své chmury a vždycky jen nesluníčkaří, ale zrovna v tomhle ano. "Měla bys začít důvěřovat i někomu jinému. Časem možná zjistíš, že to není až tak těžké." Mrkne na ni spíše povzbudivým způsobem, ale má obavu, že v jejím případě to bude jako mluvit do dubu. Sice se jí nemůže divit, že lidem nevěří, ale neotevřít se nikdy nikomu? To si nedovede představit. Sám si prošel menší zkouškou, i když úplně jinou než ona, ale dokázal se vzpamatovat. Alespoň v rámci mezí, výčitky bude mít asi vždycky, což ale nepatří k tématu, takže nad tím ani nijak víc nerozjímá. Uzavřít tuhle část jeho vzpomínek mu nedá nějak zabrat, protože už to má naučené, takže se dál může v klidu věnovat venčení dvou chlupáčů a procházce s Les.
Jejich téma ohledně hledání přátel chvíli pokračuje i v parku, ale jak si myslel, je to naprosto k ničemu. Už se ji za ten rok co se znají pokoušel přemluvit několikrát, že ne všichni lidi jsou špatní, ale stále je to bez výsledku. Nehodlá to však vzdát, jen pro dnešek už toho nechá, protože nechce, aby se Les cítila nepříjemně, což by klidně z jeho naléhání mohla. Bohužel už je takový. Rád se lidi snaží přesvědčit o něčem, čemu nevěří. Je to jeho zlozvyk, ale nějaké špatné vlastnosti prostě mít musí, stejně jako každý jiný. Naštěstí ví, kdy to stačí, takže jejich konverzaci na téma známostí a přátel zakončí opět klasickým komickým prvkem a téma přesune zase nějakým jiným směrem. Konkrétně směrem k její případné brigádě, která by teoreticky mohla být i dobrým začátkem pro kontakt s lidmi, protože v útulku je to snazší, než třeba někde v kině. Lidi tu přece jen zajímají hlavně psi, ne ti, co se o ně starají. Proto na ni povzbudivě mrkne, aby jí k tomu dodal odvahu, ale ani k tomuhle už se nahlas nijak nevyjádří a považuje tohle téma za uzavřené. Místo toho ho zaujme fakt, že Les hraje na ukulele a ještě k tomu i zpívá. Nikdy ho nenapadlo, že by mohla mít ráda zpěv, ale když nad tím tak přemýšlí, musí znít krásně, protože má jemný hlas, co se dobře poslouchá. "Nejsem sice žádný hudebník, co by měl dostat nějakou cenu, ale jo, myslím, že by to mohlo znít pěkně." Usměje se na ni a doopravdy tomu věří. Sice jsou to docela dost odlišné nástroje, ale odlišné věci se k sobě občas hodí víc, než ty stejné. To se naučil i při poznávání lidí. Dva extroverti pohromadě jsou sice skvělí, ale často je to až moc a proto je občas lepší balanc, který vytvoří opačné povahy. Takže proč by to tak nemohlo být i s hudbou? Zasměje se, když Les řekne, že by ohluchnul, kdyby začala zpívat a věnuje jí skeptický pohled, aby jí došlo, že s jejím tvrzením vůbec nesouhlasí. "Něco mi říká, že to není pravda. Spíš bych tě pak určitě otravoval, abys zpívala častěji." Mrkne na ni a svými slovy se jí snaží dodat sebedůvěru, které dle jeho poznatků Les nemá zrovna na rozdávání. On osobně má takovou tu zdravou sebedůvěru, přičemž se najdou určitě i věci, ve kterých si nevěří vůbec. Klidně by se k nim mohlo zařadit i ono zpívání, které by v jeho případě k ohluchnutí publika vést mohlo. Možná má uměleckou duši, ale na vše talent nemá.
Už od začátku je dnes Lesie samé překvapení, přičemž další přijde v podobě tetování, což doopravdy nečekal. Nemůže jí to ale zazlívat, protože podle něj je tetování skvělým druhem umění a sám na něj nedá dopustit. O tom dost hovoří i pohled na jeho ruce, které jsou pokryté několika černými kresbami a nejsou jedinou částí jeho těla, kterou nějaké tetování zdobí. "Až budeš chtít a vědět, jsem k tvým službám." Mrkne na ni s poloúsměvem. "Možná si nad to někdy můžeme někde sednout a něco vymyslíme." Dodá ještě tento návrh, protože k jeho práci samozřejmě patří i navrhování tetování. To je pro něj možná i nejlepší část na jeho práci, protože se u toho nejlíp odreaguje. To se teda odreaguje i u focení, ale tohle ho přece jen naplňuje trochu víc, i když zvěčňovat to co vidí kolem sebe na fotografie, je taky skvělá práce. Proto to taky studuje. "Vážně nemusíš utrácet Les, věcí má dost a pamlsky jsou pro ni stejně nejlepší." Doopravdy, Messy by spořádala cokoli- a tím myslí vážně cokoli, doteď by ho zajímalo, kde skončila spousta jeho věcí, ale viníka by určitě nemusel hledat daleko. Messy totiž doopravdy žvýká vše, na co přijde. Co kdyby to náhodou bylo jedlé, že? Při myšlence na Messy se podívá na Cheppyho s Barnym, načež se porozhlédne kolem. Moc lidí tu není a už vůbec ne nikdo se psem, takže mu povolí trošku víc vodítko, aby mohl popoběhnout taky někam na trávu a nemusel chodit jen po cestě a občůrávat obrubník. Pozornost zase přesune na Les a nemůže potlačit další smích při představě, jak Les kolabuje u běhu. Nikdy ho nenapadlo, že neumí běhat. "No.. běh asi není souzen všem. Aspoň vím, že až nás někdo přepadne, můžu utéct v klidu." Uculí se na ni jako neviňátko, které právě vůbec neřeklo, že ji obětuje, aby sám přežil. Samozřejmě by to ve skutečnosti neudělal, ale proč si z toho neutahovat, když teď nic takového nehrozí. Alespoň doufá. Jejich konverzace nabere úplně nový a jiný směr, než doposud. Není to téma, co by spolu probírali nějak často, protože on zkrátka není psycholog a navíc tohle nerad vytahuje, protože nerad mluví o své minulosti. Les ale potřebuje vědět, že nechat si od někoho pomoct, není nic špatného a ani něco, čeho by se měla bát. Kort od kvalifikovaných lidí, kteří jí určitě pomohou víc, než on a jeho kecy. Proto to téma taky nakonec trochu víc rozvine, čímž na sebe i něco málo prozradí. "Možná si to jen nalháváš, protože to nechceš. Bez odborné pomoci se z těchhle věcí moc vyhrabat nedá." Vůči jejím slovům pronese nenásilné námitky, protože podle něj psycholog umí pomoct. A když už ne pomoct, tak alespoň předepsat léky na úzkost. Ty on osobně teda nebral, když měl po autonehodě, protože s jednou ledvinou všeobecně moc léků brát nemůže. Celkově by asi neměl ani kouřit, i přesto, že cigarety ničí spíš plíce. Ledviny jsou přece jen očista těla a jedna to zvládá hůř, než dvě. V tomhle se ale nekrotí, protože život je podle něj moc krátký na to, aby přemýšlel nad tím, co smí a co ne. Nad slovy Les se tak či tak pousměje, protože mu alespoň potvrdí, že působí přesně tím dojmem, kterým působit chce. Její další slova už ho ale tak nepotěší a proto je se zasmáním odmávne rukou, aby to zlehčil. "Dneska chodí na terapie kde kdo." Pokrčí rameny a raději se porozhlédne kolem a zastrčí si jednu ruku do kapsy černých riflí, ale ještě předtím si s ní nervózně prohrábne vlasy. Nakonec se na Les přece jen podívá, i když chvíli mlčí. "Ale jo, máš pravdu. Něco nevíš, ale není to nic zásadního, takže co kdybychom to otočili a soustředili se na podstatné věci, jako je získání tvé práce, co říkáš?" Mrkne na ni, opět se zajiskřením v očích, i když jeho hlavním cílem je teď odvést pozornost od sebe. Vždycky takový je, když má mluvit o něčem hlubším, protože mu to z nějakého nevysvětlitelného důvodu dělá problém. Proto se i otočí, aby se společně mohli vydat zpět k útulku, kde se chce Les ucházet o místo. Cheppymu s Barnym to určitě stačí, Cheppy je přece jen starší a nějakou ultra dlouhou procházku by stejně nezvládl.