Další pondělí, většinou do tohoto dne vstupuje tou 'špatnou' nohou, protože bývá do noci vzhůru a kouká na horory. Potom usíná s domněním, že z pod postele vyleze démon požírající duše. Zatím se to nestalo, ale její fantazie nemá meze.. toho démona si klidně dokáže představit přímo v rohu místnosti, jak na ni kouká, když se snaží usnout. Tu atmosféru má nějakým způsobem ráda, ale nejspíš by bylo lepší to vše prožívat s někým. Další její noční můra je třeba učení.. Právě teď jednu tohoto druhu zažívá. Už čtvrt hodiny sedí ve studovně a snaží se do hlavy nacpat historii všeho možného, co má něco společného s hudbou.. Většinou se to dokáže naučit, jako všechno ostatní, ale téma 'historie' není zrovna její šálek čaje. Latinsky název třiceti totálně nedůležitých pojmů nebo latinské názvy hudebních nástrojů.. dovršit to můžeme třeba historii zpěvu. Jasně, něco málo by znát měla, ale aby se učila, co se pro hudbu stalo důležitého každý den.. Nejspíš by se jí na to hodil nějaký trik, ale něco takového je asi jen v její hlavě. Každou chvílí se opírala hlavou o stůl a tahala se jemně za vlasy. Před ní ležely tři otevřené knížky, které by nejradši stránku po stránce zmačkala a vyhodila do koše. Napadlo ji použít mobil a sluchátka, ale v tuhle chvíli by to nejspíš nepomohlo. Jen by ji to zbytečně stresovalo a ona by se soustředila na něco úplně jiného. Je sice pravda, že když by dostala jednu špatnou známku, tak to moc nezmění, protože tam má dost jedniček, ale byla by škoda podělat takovou blbost, jako jsou hudební nástroje, na které hraje skoro každé ráno před školou. Zkoušela se i modlit, ale nepomohlo to. Nejspíš tam nahoře někoho naštvala, když tisíckrát řekla, že na Boha nebo něco podobného nevěří a nikdy nebude, protože je to prostě blbost.. Naštvala tím víc lidí, když pak zjistila, že to jsou křesťané, ale to je by bylo na dlouhé výpravění.. Teď jsou pro ni prioritou ty latinské názvy. . Určitě totiž bude potřebovat vědět, co se stalo osmého října v devět padesát, když by chtěla být zpěvačka.. Opět se začala kousat do rtu.. Nejspíš jí taky vadil smích dvou dívek za ní, které už tisíckrát okřikla, ale i přesto se z jejich strany ozývají zvuky vypovídající o tom, že jí ignorují a nezajímá je její názor. Momentálně má náladu takovou, že by jim pusu odmotala páskou a přivázala k těm židlím, aby měla klid a mohla se učit, ale moc lidí by z toho nebylo nadšených, takže se rozhodla to nezkoušet. Z těch knížek plných textu se jí nejspíš začaly tvořit vrásky na čele, bylo neuvěřitelné, jak těžké může být učivo o kamenech.. I přesto, že její nadšení je na bodu mrazu a i přesto, že to maximálně utlumí ty dvě holky za ní si do uší strčila sluchátka a začala se prohrabávat v mobilu, aby našla nějakou skvělou písničku, která ji odsekne od reality.

Hned v pondělí jim zadali poměrně dost úkolů, tedy, ono jich nebylo mnoho, měli napsat dvě eseje, ovšem problém byl v tom, že každá esej vyžadovala detailní průzkum v knihovně, ohledně všemožných historických podmínek a životů dobových autorů. On osobně si zvolil téma o amerických autorech devatenáctého století, druhým tématem měl být rozbor knihy od Kafky. Jelikož rozbor měl být obsáhlejší a měl pozdější datum odevzdání, dnes se rovnou rozhodl pustit do eseje o amerických autorech. Vybral si vhodnou literaturu, takže se k jednomu volnému stolu vracel asi s pěti knihami, a pustil se do toho. Nejdříve si pěkně prošel knížky, založil si stránky, které bude potřebovat, zakládal si i věci, které by mohl přímo citovat. Byla to zdlouhavá práce, ale jemu učení nikdy nevadilo. Miloval vzdělávání, rád pracoval s knihami a hledal v nich informace, protože tohle viděl jako skutečně efektivní způsob učení, jemu osobně to vždy dávalo víc než pouhé učení na test. Zkrátka se mu zdálo, že když člověk ty informace musí nejenom vstřebat, ale i zpracovat a v nějaké srozumitelné a ucelené podobě je předat dál, nejenom odpovědět na nějaké otázky v testu, že si z toho odnese víc a možná si i víc zapamatuje. Vzhledem k tomu, že se učil jako šílený, tak si toho dost odnášel i z normálního učení, ale i tak tohle podle něj vyhrávalo. Ne každý by s ním souhlasil, někdo tyhle zdlouhavé práce neměl rád, ale takové nechápal. To by neměli být na univerzitě na oboru literatury, protože co čekali, že se tady bude dít krom spousty učení, debat a zpracovávání informací, že? Každopádně když všechno podstatné přečetl, vrhl se na zpracovávání poznámek, ze kterých bude poté psát svou práci. Také si do vhodných míst doplňoval citace, aby na ně později nezapomněl.
Když byl tak v polovině, potřeboval si dát pauzičku, už ho z toho civění do knížek a poznámek začínaly pálit oči. Jemně si je prohnul, tiše se protáhl, aby si narovnal záda od toho, jak se pořád krčil nad materiálem, a rozhlédl se kolem, hlavně protože se vzadu usadily dvě dívky, které se pořád hihňaly a které někdo věčně okřikoval, ale vůbec to nefungovalo. A čím víc je někdo okřikoval, tím mu to přišlo, jakoby se dívky naschvál hihňaly víc, takže nakonec to začalo rušit i jeho, přestože byl od nich poměrně daleko. A tak se rozhodl najít ten zdroj hluku, vstal od svého stolečku, kde nechal lístek, že se vrátí, to aby mu někdo nerozhrabal jeho pracovní místo, a společně se svými poznámkami, které byly moc cenné, aby je někde nechal, se vydal směrem k hluku a pokušiteli o utišení hluku. Musel se pousmát, když našel toho, kdo tišil hluk – z učení zoufale vypadající slečna. „Tady se nedá učit, co?“ pronesl, aby si získal její pozornost. Byl trochu nejistý, ale nerad viděl lidi zoufalé z učení, protože on neviděl v učení nic špatného a rád tohle poselství šířil dál. „Kdyžtak, uhm, u mého stolu jdou ty dvě slyšet, no, míň, což by ti asi pomohlo,“ navrhnul jí opatrně, nebyl si vůbec jistý, jaká ta dívka může být, ale zkrátka chtěl pomoct, takový už je a asi se nikdy nezmění. Tedy, i on sám doufá, že se nikdy nezmění, rád ostatním pomáhá.

Po pár sekundovém hledání, které pro ni bylo nekonečné, jako koukání na poníky nadšeně skákající po duze. Konečně neslyšela hlasy dívek nadšeně vřískajících za ní, ale jednu ze svých oblíbených písniček od jejího oblíbeného interpreta. Do rytmu hýbala hlavou a občas šel slyšet i její hlas. Ale nebylo to jako ty holky, co si myslí, že zpívají hezky a doopravdy jejich hlas zní, jako když šlápnete kočce na ocas. Její hlas byl narozdíl od těch jejich hezký, i když ona sama si to nemyslela. Pořád by něco zlepšovala, ale neví co.. Učení už nevypadalo zas tak těžce, konečně měla trochu klid a nic ji nerušilo. Tedy.. Ten její klid trval asi minutu a půl. Opět někdo mluvil, tentokrát k ní a ne k někomu jinému, což se jí moc nelíbilo. Povzdechla a otočila se k oné osobě s jistým odporem na tváři. Nebyla moc nadšeně, když slyšela chlapecký hlas, takže mu nejspíš neprávem věnovala ne moc příjemný pohled. Naštěstí to nebyl jeden z těch otravných jedinců, takže se její pohled hned změnil. "Jo.. Um, není to nejlepší.." Koukne se na dívky po její pravici, jako kdyby je chtěla podpálit. Obě na chvíli zmlkly, ale hned na to se opět rozjely a museli je slyšet úplně všichni ve studovně.. Nadšeně poté vstala, aby šla s ním. Kamkoliv, hlavně nebýt tady.." Och můj spasiteli.. " Pousmála se a dlouze na něj koukla. ''Jak ti mohu říkat?'' Pokračovala a zvedala se u toho, aby mohla odejít z tohoto místa. Nejspíš bude až qna druhém konci, pokud ho ty zvuky tolik nevyrušují. Nebo by taky mohl být nahluchlý, ale to není moc pravděpodobná možnost. Pomocí malých barevných papírku si založila strany, na kterých byly otevřené knihy a všechny je zabouchla, aby se vydala na dobrodružnou výpravu k jinému stolu. Na záda hodila batoh a pobrala a všechny tři tlusté knížky ze stolu. Mít brýle, tak vypadá jako pravá šprtka. Naštěstí je nemá a nevypadá tak.. Nejspíš by se jí moc nelíbilo vypadat tak.. Ne, že by měla něco proti těm, co se hodně učí, ale ona sama tak působit nechce, i když už je na půli cesty. Když drží ty knížky, tak vážně způsobí přesně tak, jak nechce.. "Můžem teda jít?" Zeptala se pro ujištění, protože si nebyla jistá, jestli to má brát jako pozvání, protože už potklala i také, kteří by to řekli jen proto, aby ji naštvali nebo vyprovokovali a ona by následně měla problém u jedné z učitelek či učitelů. Trochu znejistěla, protože tu vážně byla ta možnost, že by si z ní jen dělal srandu.. Na střední se jí to stávalo pořád a nebylo to příjemný se takhle strapňovat. I když.. Nejspíš jí to období dodalo nějakou tu odvahu a podobně věci. Už není stydlivá a pořád rudá jako na střední. Tuto školu bere jako zlomový bod jejího zatím ne zajímavého života.. Chce být jiná, než byla dřív a zatím se jí daří. Udělala menší krůček dopředu a postavila se kousek od něj.

Než stačil dojít k dívce, nasadila si sluchátka. Kdyby to tím skončilo, asi by se s hloupým pocitem otočil na patě a šel zpět ke svému stolu, ale to děvče se dalo do tichého zpěvu, který ačkoliv byl krásný na poslech a jemu vehnal na rty drobný úsměv, tak by ho za chvíli začal rušit. Teď sice zpívala tiše a slyšel to jen díky tomu, že byl blízko u ní, ale znal to ze spolku, tam často lidi měli sluchátka a tiše si pobrukovali a za pět minut zpívali naplno. Nerad by, aby se zrovna tohle tady stalo, tak usoudil, že bude lepší nabídnout jí přesun od těch štěbetajících děvčat, kvůli kterým si asi nasadila sluchátka. On to tak aspoň soudil, protože se nedokázal učit s hudbou, nebo minimálně s žádnou hudbou, kde se i zpívalo. Pokud se jednalo jen o zvuky nástrojů, nějaká klasická hudba, s tím se učit dokázal a to ho nerušilo, ale kdo ví, ostatní to mají třeba jinak. Vyrušil ji tedy od poslechu hudby a pohledu, kterým ho skoro až vraždila na místě, se trochu lekl, což šlo poznat jen v lehkém cuknutí hlavou, ale výraz si zachovával pořád neutrální. Přeci jen sem přišel s poměrně přátelskou nabídkou, tak snad se nemá čeho bát. Chápavě pokýval, opravdu se nejednalo o nejlepší prostředí, ty dívky hlučely opravdu neskutečně, ale musel uznat, že ta dívka má něco do sebe, když je jedním pohledem dokázala alespoň na chvíli umlčet. Upřímně ani nechtěl vědět, jak se na ně zatvářila, stačila mu ta vzpomínka, jak se zaksichtila na něj a hned věděl, že v pozici těch dívek by být nechtěl. Ale ony to asi tolik nehrotily jako on, protože se během chvilky začaly zase bavit. Inu, ne každému záleží, co si o nich ti druzí myslí. Z myšlenek ho vytrhla ona, když se začala rychle balit, aby šla s ním. Té se tady asi hodně nelíbilo, když je ochotná tak rychle vypadnout. Na rtech se mu roztáhl široký úsměv, když ho označila spasitelem, začal se cítit jako hrdina nějaké knížky a on takové pocity měl rád, zkrátka je zažraný do knížek. „To nestojí za řeč,“ pronesl jen na její lichotku a raději se koukl na stůl, jak si balí věci. „Jsem Lincoln,“ u toho už se jí podíval do očí, to je přeci slušnost, takže ostychy neostychy, prostě se jí do očí podívá. „A ty?“ optal se, aby bylo fér, že i on bude znát její jméno. Mlčky pozoroval, jak si balila své věci, označovala místa v učebnici, občas hodil pohled k rušivým děvčatům, ale jinak se moc nevyjadřoval, dával jí klid, aby se sbalila a na nic nezapomněla. Jakmile měla zabaleno, všechny knížky už držela pevně v rukou, chvíli měl pocit, že by jí něco mohlo spadnout. „Chceš… pomoct?“ navrhl nejistě a z knížek, co držela v rukou, vyjel pohledem na její obličej. Přeci jen se umí nějak chovat a tohle je základní slušnost, že. Mělo by jí ovládat více lidí. „Můžeme,“ přikývl, a pokud mu předtím řekla, že by pomoc chtěla, něco si od ní vzal, aby jí ulevil, pokud pomoc nechtěla, nechal to být a dal se na cestu. Zvolil tu nejkratší, ale stejně chvíli šli, protože byl usazen až skoro na druhé straně studovny, tudíž jim cesta pár minut zabrala, ale nebyla to žádná dlouhá výprava, tudíž brzy dorazili do cíle. „Tak, co říkáš, je to dostatečně daleko?“ měl na mysli, zda už neslyší ty dvě štěbetalky, nebo jestli má skutečně nadpřirozeně dobrý sluch a pořád je slyší, což by Lincolna překvapilo. On sám se usadil ke stolu, zmačkal lísteček se vzkazem, že se vrátí, a trochu se uskromnil, aby se mohla usadit i ona se svými učebnicemi.

Když už konečně začala ovládat své emoce a nikoho nevraždila pouhým pohledem, tak se taky představila. Zbytečně nezvyšovala hlas, mluvila tak, aby ji slyšel jen on, ne nikdo jiný. Třeba dívky po její pravici, které se tak pilně učí a určitě nechtějí, aby je někdo rušil.. Vlastně doteď neznala žádného Lincolna, je ráda , že nějakého poznala. Jo, je to totální blbost, ale.. Celkově.. Poznat někoho nového vždycky zlepší náladu. Ona se s moc lidmi nebaví, ani neseznamuje, takže pro ni je celkem zázrak, že někoho nového zná. Když ji nabídl pomoc, tak se opět pousmála a do rukou mu dala dvě knihy. Nebyly zrovna nejtenčí, ale naštěstí nebylo potřeba se to učit celé.. Ona nesla zbytek, nechala se jím vést a vždy se držela asi metr a půl za ním. Konečně byly blízko a jí došlo, že je to místo, kam směřují. Sem dozadu nikdy nechodí, možná je to kvůli tomu, že je líná, možná taky proto , že tu je většinou plno. Pro její překvapení tu teď bylo prázdno.. Své knížky, které měla dala na stůl a posadila se vedle něj. Vzala si od něj ty, které mu předtím podstrčila a ještě jednou mu poděkovala s úsměvem na tváři. "Jo.. Je to tu lepší!" Opět mluvila s úsměvem na tváři, už ji nic nerušilo a ona mohla konečně číst.. Napadalo ji mnoho témat, které by mohli probrat a prodiskutovat, protože on působil jako někdo, kdo se vyzná skoro ve všem. Bohužel to musí nechat na někdy jindy. Potřebuje se učit a to on nejspíš taky, podle toho, kolik tu má věcí. Přece jen.. Je to tu postavené k učení.. Kdyby on začal o něčem mluvit, tak by se nejspíš připojila k diskutování, ale jelikož on vážně vypadá jako někdo, kdo škole věnuje všechen svůj čas, tak asi nezačne mluvit a debatovat s ní o blbostech. Svoje věci odsunula ještě kus na stranu a uvolnila mu tím další část lavice, který by se mu třeba mohl hodit. Když už se o blbostech nemůže bavit, tak se ponořila do čtení takových ukázkových blbostí. Vážně ji to vůbec nezajímalo, nebavilo a nedokázala v tom najít nějakou zábavu.. Nejspíš je to taky důvod, proč jí to učení tolik nejde.. Samozřejmě její nervy byly na pokraji bouchnutí i kvůli těm holkám, ale z jedné části za to může to velice 'zajímavé' téma. I teď, v tom příjemném tichu, přerušovaném občasným zavrzáním židle nebo šustěním listu knihy jí to moc nejde.. Tentokrát se rozhodla nepoužívat sluchátka, když už ji sem tak v klidu pozval, tak by to bylo dost neslušné.. Přeci jen nějaký ten kousek slušného vychování má.. I přesto že věděla, že by se měla učit, číst si a připravovat se na test, tak měla sto chutí začít na něj mluvit s začít konverzaci na nějaké zajímavé téma. Nebo taky na nějaké ty klišé věci, cokoliv, hlavně mít chvíli klid od hudby. Nevěřila tomu, že takhle někdy bude přemýšlet o věci, kterou vážně miluje, ale ta historie a všechny ty nepotřebné kecy okolo ji vážně dováděli k šílenství. Nedalo se to naučit.. I kdyby to zkoušela sebevíc, tak ji to prostě nejde. Možná by jí to lépe šlo doma, s přítomností své největší a zároveň jediné lásky, svého pejska, ale co ví, tak si tam ty knihy odnést nemůže, takže smůla. Musí zůstat tu a zkoušet to, dokud se jí to nedostane do hlavy.. Klidně do srdce, do plic.. Kamkoliv to je jedno, ale hlavně to umět a nepodělat to úplně. To ještě bude zajímavý průběh..

Pomohl jí s knížkami a v tichosti ji zachraňoval od těch hlučících děvčat, které si vůbec nevážily možnosti vzdělávání a co hůř, ani ji pořádně nedopřály ostatním, když tak hlučely. Když dorazili k tomu tajnému místu, kde se on učil, položil na její stranu stolku knížky, které nesl, a sám se usadil na své místo, kde nechal nedokončenou práci. Ještě se do toho ale nepouštěl, přeci jen se chtěl ujistit, že je vše v pořádku a dodržel to, co jí nabízel – klid. Byl si skoro jistý, že tady klid musela nalézt, ale člověk se přeci jen pro jistotu touží zeptat, protože jistota je jistota. Naštěstí byl ujištěn, že je vše v pořádku, a na jeho rtech se vytvořil drobný úsměv. „To rád slyším, tohle je asi nejlepší místo, taky bývá dost často obsazené, ale když patříš do nerdského spolku, skoro vždycky se s tebou o tohle místo podělí, protože.. tady skoro výhradně sedává jen spolek,“ vysvětlil jí s jednoduchým pokrčením ramen, protože působila, jakoby tu seděla poprvé, a vlastně by se jí nemohl divit. Ve spolku ji skutečně nikdy neviděl, no a u tohohle skvěle odlehlého stolu byl skoro pořád někdo od nich, který spolunerdy nechal připojit, ale cizí? Ty už moc ne. Ono to možná není o tom, že by byli nerdi nevstřícní, ale spíše za nimi nikdo cizí nezajde a nezkusí své štěstí, přitom ve spolku snad nezná ani jednu zlou duši, která by někomu odmítla poskytnout místo. Pokud ho tedy už někomu nedrží, to je ale jiná situace.
A tak se tedy oba dali do učení, on si vypisoval poznámky pro svou esej a ona… se něco šrotila a vypadalo to, že jí to moc nejde do hlavy, ale nechtěl ji rušit. I tak na ni občas po očku mrknul, zatímco si rovnal myšlenky v hlavě než je přenesl na papír. Takto uběhla asi hodina a Lincoln s oddechem mohl prohlásit, že první fáze pro jeho esej byla hotová. Hurá! Teď už to jen dát dohromady jako text a pak to celé asi dvakrát přepsat, to zní krásně. „Promiň, jestli, uh, ruším,“ tiše si odkašlal, aby si na sebe upoutal pozornost dívky. „Já už budu muset běžet, ale ty tady toho místa určitě využij a nauč se všechno potřebný, budu ti přát štěstí,“ mile se na ni pousmál a už se zvedal od stolu, na kterém pomalu začal uklízet věci. „Rád jsem tě..viděl a třeba někdy příště,“ rozloučil se s ní, ale znejistěl u toho, za co je rád. Vlastně se nepoznali, protože spolu jen v tichosti studovali, ale teď se v tom asi zbytečně hrabe a bude lepší to nechat být. Sesbíral si své zápisky a knížky, které ještě dojde vrátit do patřičných poliček, no a pak už zamířil ze studovny do spolku, do svého pokoje.

-> Nerdský spolek

Ještě jednou mu poděkovala, aby se neřeklo a až pak se začala věnovat knihám. Jeho řeč o tom, že se tu většinu času učí nerdský spolek si vyslechla a jen nad tím ledabyle pokrčila rameny. Probrala z toho to, že sem dozadu chodí jen.. 'šprti'.. Možná je to hnusné označení, ale.. Prostě ji láká tak některé lidi nazývat.. Nedokáže najít jiný pravdivý název. Něco jako 'lidé co se hodně učí' by nejspíš nebylo populární. Takové ty kecy o tom, že se učí kvůli své budoucnosti už jsou také ohrané. To se asi snaží dělat každý.. Tedy.. Skoro každý. Ale pokud se někdo dost až sem, na tuto školu, tak to nejspíš není nějaký odpadlík nebo flákač.
Dle toho co dělal poznala, že se mu něco povedlo. Byla celkem ráda, že se nějakým způsobem ozval.. To ticho není úplně nejlepší. Sice si stěžovala na to, že ji někdo otravoval svým smíchem, ale dle jejího názoru není ani to ticho tak skvělé.. Rozhodně je to lepší, ale nejspíš by nebylo od věci občas prohodit nějaké to slovo má odreagování. Samozřejmě jen tak, aby to nerušilo ostatní, prostě občas si něco říct.. Třeba si i pomoct. Odvětila mu s malým úsměvem na tváři, že jí to nevadí. Dál to nerozváděla, to by se zase rozkecala a byla bu tu do dalšího rána, než by se něco naučila..
Dočetla větu a otočila se na něj, když si odkašlal a nejspíš tak na sebe chtěl upoutat pozornost. Koukla se na hodinky, když zmiňoval odchod.. Nejspíš by měla za chvíli taky jít, ať tu neprosedí celý den. Ze slušnosti si stoupla a tak nějak se s ním rozloučila.. **"Taky jsem tě ráda poznala.. Lincolne."** Jeho jméno se rozhodla dodat až po nějaké chvíli, prve to dělat nechtěla, ale musela si do něj nějakým způsobem.. rýpnout? **"Měj se.."** Těmito slovy ukončila jejich konverzaci a opět se posadila na židli. On nejspíš vrátil knihy, co si půjčil a odešel.. Ona ještě chvíli posedávala a rvala si do hlavy potřebné vědomosti..
Uběhla asi půl hodina od jeho odchodu a to se rozhodla i ona, že je ten pravý čas k opuštění studovny. Batoh nechala ležet na židli, nebála se o něj.. Se všemi knížkami se vydala k poličce, kde je vzala a vrátila je tam. Vrátila se k batohu a hodila si ho přes rameno, aby mohla odejít. Cestou se střetla s dalšími dvěma kluky, kteří mířili na její místo. Usoudila, že určitě budou z toho spolku, kde očividně je i Lincoln.
Nikde se nezdržovala a vydala se rovnou domů. Argo, její pes, ji nadšeně přivítal tím, že na ni začal skákat a oblizovat ji. Byla na to zvyklá a navíc se půjde vykoupat, takže ho nechala a neshazovala ho dolů..

~~>..její byt..

Být nová na nové škole není zrovna procházka růžovou zahradou. Nikoho tady ještě moc neznala. Se spolubydlící na pokoji se potkala tak akorát mezi dveřma a to bylo vše.
Ne že by jí to vadilo. Někdy byla zvyklá trávit čas sama, ale poslední dobou na tom byla lépe. Cítila se dobře. Stěhování jí dalo zabrat, jak fyzicky tak psychicky. Ale teď má klidnější období. Ten stres je za ní a ona se může začít adaptovat.
Rozhodla se, že si zajde do studovny. Přestupovat v půlce ročníku není uplně ideální a musí dohnat nějakou látku. Obleče si pohodlné černé rifle, šedou mikinu a vlasy sváže do culíku. Skoro jako klasická šedá myška, jde sotva vidět. Jen její rudé vlasy září na všechny strany, ale umírňuje to culík.
V ruce drží několik knih a mobil. Nerada ho mívá v zadní kapse, nejednou si na něj sedla. Na rameni ji visí taška s notebookem. Dojde tedy do studovny a rozhlédne se. Moc lidí tady není. Posadí se k jednomu volnému stolu a rozloží si knihy. Vytáhne i počítač, který otevře a nechá zapnout. Anglická literatura 18.století. Tu má ráda, ta jí půjde. Proto se hned pustí do práce. Chce to stihnout co nejdřív aby se mohla ještě projít po kampusu než bude uplně pozdě a tma.

Do studovny zamířím jen opravdu málo kdy. Celkově škole moc času nevěnuju, teda kromě hodin, co se týkají umění nebo focení. Tam dávám pozor asi nejvíc, ale co se týče například angličtiny, tam to je docela blbý. Minulý týden se psal nějaký test, vlastně ani nevím z čeho, ale no dostal jsem z něho za 5. V podstatě tam jiný známky nemám a prý pokud z dalšího testu nedostanu aspoň za 3, tak budu mít problémy. Takže mi nic jinýho než jít do studovny nezbývá. Spíš tam jdu s tím, že potkám někoho, kdo by mi pomohl, protože já sám bych se na to vykašlal, takže doufám v nějakého nerdíka s dobrou dušičkou.
Jakmile se dojdu ke studovně, znechuceně si odfrknu, prohrábnu si vlasy a vyjdu dovnitř. Je tu takový divný klid, upřímně se mi tady moc nelíbí teda. Pohledem projedu celou místnost, ale každej vypadá stejně, ničím výrazný až na tebe. Tvoje vlasy mi padnou do oka okamžitě, protože jsou vidět už ode dveří. Hned vím za kým jít, ani si nepřipouštím, že by si mi nemusela pomoci. Nahodím kulišácký úsměv, vydám se ke stolu, kde sedíš a sednu si na židli naproti té tvé.* Ahoj.. *Pohledem přejedu přes celý stůl, docela se divím, že při mém štěstí máš na stole angličtinu, tím se mi úsměv rozzáří ještě víc. Teprve až teď ale zvednu pohled k tobě, abych si tě vůbec prohlédl.* Vypadáš chytře a ještě k tomu krásně. *Ušklíbnu se a opřu se zády o židli.*

Posadí se do studovny a ještě si přitáhne culík aby jí nepadal do očí. Neznala tady živou duši a cítila se trošku odstrčeně. Chybí jí její kamarádky a její minulý domov. Vnitrozemí vypadalo uplně jinak než velká Californie. Nějaké moře? Znala jen z obrázků. Tolik opálených lidí? Jen ze stránek časopisů. Raději se tedy začetla do stránek knihy a střídavě pozorovala počítač.
Z jejího zamyšlení a učení ji vytrhne mužský hlas. Trošku sebou cukne a automatick zavře notebook. Jakoby tam snad mohla něco schovávat. Zvedne oči k vetřelci a s mírně nakrčeným obočím si ho prohlédne. “Ahoj?” Podívá se na něj a automaticky si sáhne na gumičku, kterou si sundá. Takový tik, nejspíš.
Nad jeho slovy jen přimhouří oči a pozvedne obočí. “Dobře, děkuji...mám pocit, že něco potřebuješ.” řekne klidně a usměje se. Na lichotky není uplně zvyklá a i když tahle zněla poněkud otřepaně neprotestovala. Ukáže na židličku naproti sobě aby se posadil.

*Když tak zaklapneš ten notebook, tak mě to dost pobaví, ale prozatím k tomu nic neřeknu. Spíš se zaměřím na tvou otázku.* Vlastněěě, máš tak trochu pravdu. *Příkývnu a lokty se opřu o stůl, prsty si propletu mezi sebou a tím že jsem opřený o lokty jsem se trochu naklonil k tobě. Trochu se mi ulevilo, že si mě nevyhodila pryč, ale je pravda, že nevypadáš na člověka, co by někoho hned vyhazoval.* Potřeboval bych s něčím pomoc..*Hlavou kývnu k učebnici angličtiny a hned se na tebe zase podívám.* Nevypadáš znuděně a ani zhnuseně, takže si to tady asi čteš ve svým vlastním zájmu. *Pohledem přejedu ještě jednou celou studovnu. Mám vážně štěstí, že máš tak křiklavý vlasy, jinak nevím, kam jinam bych šel. Když pohled vrátím zpět k tobě, tak si tě ještě jednou projedu pohledem, ale tak rychle a decentně, že to možná ani nezaznamenáš. Vypadáš vážně hezky, asi mám slabost pro zrzky. Ale ty budeš určitě takový ten typ, co radši tráví odpoledne v knihovně, takže snažit se by byla určitě ztráta času, ale hezká vážně si.* Potřeboval bych pomoc s angličtinou. V pátek píšeme test a já vůbec nevím o co jde. Takžeee..*Poškrábu se rukou na zátylku a trochu se pousměju, abych nepůsobil tak arogantně, nevím jestli to k něčemu je.* Jsem doufal, že by si mi mohla pomoc. Na oplátku si můžeš říct klidně o cokoliv. *Příkývnu a uchechtnu se při vzpomínce na to, jak si zavřela ten notebook, na který poukážu prstem.* Může klidně začít radou už teď. Až si budeš příště prohlížet choulostiví videa, tak to zkus radši doma. *Mrknu na tebe pobaveně jedním okem, ale hned na to se upřímně usměju, protože doufám, že mě nepošleš do háje a pomůžeš mi. Kdyby mi vycházela čtyřka, tak to vůbec neřeším, ale nerad bych o tuhle školu přišel, jsou tu v pohodě lidi a krásný holky.*

Sleduje ho, už to že za ní přišel jí přišlo docela zvláštní. Tenhle kluk vypadal jako někdo populární, jako někdo za kterým se točí každá sukně a má na jednom prstu deset holek. Proto uplně nechápe jeho přítomnost a jeho milý přístup k ní samotné. "Nepovídej." ušklíbne se trošku a zaklapne i knihu a prohrábne si vlasy aby je trošku ukočírovala z toho nevzhledu z culíku.
Po jeho větě se jen uchechtne a rozhlédne se kolem sebe. Možná měla pravdu, všichni tady vypadali jakoby je do toho někdo nutil. "Takže jsi usoudil, že když tady sedím, tvářím se jakože mě to baví, tak bych ti mohla vlastně pomoci." pozvedne obočí a podepře si dlaněmi bradu a prohlédne si ho. "Takže angličtina a test. Ale to mi musíš říct z čeho přesně píšete. Protože učit tě celou literaturu by bylo na dost dlouho." zasměje se a pokyne mu na židli aby se posadil. Nad jeho další větou se na chvilku zasekne. "Neznám tě, takže nevím co bych po tobě mohla chtít. A ber to jako dobrý skutek. Člověk by každý den měl alespoň jeden udělat. A já tě třeba něco naučím, za to se neplatí. Nijak." řekne upřímně a pousměje se.
"Choulostivá? Cože?" vytřeští oči a rozhlédne se kolem sebe a trošku zrudne. "Ne já jen...nemám ráda. No to je jedno." odmávne to rukou a počítač znovu otevře. Jediná věc která tam je je internetov prohlížeč a něco jako word s poznámkami. Trošku ji rozhodil, ale snaží se to nedám znát. Upraví si vlasy a přejede rukama po mikině aby si ji snad vyžehlila nebo co.

No, dalo by se to tak skoro říct. Nejdřív mě upoutaly tvé vlasy, které svítí přes půlku studovny, ale pak jsem dokonce viděl, že tě to tady snad i baví. *Uculím se na tebe a přešlápnu si z jedné nohy na druhou. Když poukážeš na židli, tak se na ní posadím, trochu se zavrtím a zamračím, protože je dost nepohodlná.* A to je důležitý? Jajks. *Zavrtím hlavou a obličej si dám do dlaní se snahou si vzpomenout o čem to učitelka mluvila.* Možná, myslím. Literatura 19. století ve světě, nebo tak něco? *Jednou rukou si promnu oči. Ale pak se na tebe podívám s úsměvem od ucha k uchu.* Určitě něco takovýho. Aspoň to století. *Odkývu si to jako by to byla pravda, ale upřímně si moc jistý nejsem. Dějiny a literatura, předměty, které nemám vážně rád. Při angličtině většinu času trávím na mobilu nebo přemýšlím nad místama, kde by sa daly pořídit krásné fotky.* Dobře, tím líp pro mě. Ale kdyby sis na něco někdy vzpomněla, tak ti klidně pomůžu. To že si tak roztomilá. *Příkývnu si pro sebe, protože to je pravda. Vypadáš roztomile, asi bych neodolal ničemu, co by si chtěla, uchechtnu se, protože mě napadají myšlenky, které tebe asi zrovna ne, a zvlášť po tom, jak si zareagovala na můj vtípeček je jasný, že by jsme měli různý úmysly.* To byl jenom vtip. V klidu, sluníčko. *Až teď mi dojde, že jsem se ti vlastně ani nepředstavil, což musím hned napravit, protože mám rád, když lidi znají mé jméno. Je mi jasný, že většina lidí ho stejně zapomene, zvlášť, když se představím svým celým jménem, proto to už ani neriskuji a říkám jen své druhé jméno. Stejně mi přijde hezčí,  protože Reece? Máma mě neměla ráda asi už od mala.* A jo ještě. Jsem Owen. Jak se jmenuješ ty, sluníčko?

Pohlédne na něj, uplně neví co si o tomhle klukovi myslet. Přijde jí zvláští, ale na druhou stranu jako každej kluk v jejím věku, který má až moc sebevědomí. "Ano moje vlasy." prohrábne si je s troškou nervozity v očích a potom pohled upře na knížky. "Baví, to máš pravdu. Ne každý bere školu jako něco hrozného." ušklíbne se a podívá se na něj.
"No ano, to je docela důležité vědět z čeho píšeš." pozvedne obočí a jen trošku nechápavě zakroutí hlavou. Když se konečně vymáčkne usměje se. "Takže Charles Dickens, Walter Scott a Oscar Wilde. To je hodně dobré období. Docela členité a zajímavé." řekne nadšeně, ale potom jí dojde, že jeho to očividně nebude tolik brát jako ji. Nad jeho dalšími slovy jen zakroutí hlavou a zatváří se trošku vážně. "Jsi milý, že na mě používáš tyhle...slova." zatřepe hlavou, jelikož slovo roztomilá uplně často neslýchá. "Ale nedělej to." řekne vážněji, ale usměje se. Když ji znovu osloví nějakou zdrobnělinou stiskne rty a snaží se to neřešit. "Dobře, vtip." kývne hlavou a otevře pár knih a nalistuje 19 století.
Jakmile ale trošku otočí a představí se jí, usměje se. "Alita. Tím pádem Owene, měli bychom se pustit do práce. Máš něco na zápisky? Nemyslím si, že si to všechno zapamatuješ." pozvedne obočí a ušklíbne se. Ano pokud nemá, půjčí mu pár listů, ze svého bloku. Taková prostě je, nápomocná.