*Už od rána prekypovala dobrou náladou, ktorú pravdepodobne zapríčinilo to nádherné slnečné počasie. To je predsa ako stvorené na dlhú, pokojnú prechádzku mestom. Hodí na seba ružovú blúzku s volánmi, bledo-modrú sukňu, doplní k tomu jednoduché lodičky a samozrejme nemôže chýbať jej typický vysoko vypnutý vrkoč. Do ruky si zoberie tašku, kde odloží potrebné veci a v druhej ruke drží knižku. Prečo nevyužiť tento krásny deň ešte aj tak, že si niekam pôjde sadnúť a na čerstvom vzduchu si prečíta knižku? Veď to znie ako perfektne strávené popoludnie. Pomalými krokmi sa blíži do mesta, kde sa to hemží ľudmi, čomu sa ani nečuduje. Vôbec si nevšíma všetok ten ruch navôkol, iba si užíva toto počasie, ktoré jej vykúzlilo úsmev na tvári. Naozaj nemá rada pochmúrne, daždivé počasie, ktoré len prináša všetkým negatívnu náladu. Ona sa snaží vždy nájsť vo všetkom tú pozitívnu stránku a zamerať sa na ňu. A o to by sa mali pokúšať všetci. Svet by bol hneď krajší. Malými krôčikmi sa pohybuje po ulici námestia, pričom si prezerá okolie, výklady a všetkých obdarúva svojim žiarivým úsmevom. Zameria sa na jednu nádhernú kaviareň, ktorá má vonkajšiu terasu, ktorá jej úplne vyhovuje. Môže si čítať svoju knižku, popíjať nejaký osviežujúci drink a ešte aj stihne sledovať, čo zaujímavé sa tu deje.*

*Každým zachmúreným človekom, ktorý okolo nej prechádzal strácala nádej na záchranu tejto planéty. Možno by to tak bolo aj lepšie ak sa nad tým tak zamyslíme. Tí zlí ľudia by aspoň umreli alebo by umierali a ona by im v moment ich záhuby pripomenula, že mala pravdu. Slnko ju však dobíjalo energiou a ona sa musela usmiať nad dnešným počasím. Nebolo to nič nezvyčajné, ale predsa len jej to zmenilo deň hoci čím viac sa sústreďovala na slnko tým viac myslela na globálne oteplovanie a to, aké zlé to pre ľudstvo je. Premerala si dav ľudí. Videla v ňom kráčať dievča v rúžovej, s copíkom a knihou v ruke. Tá by jej mohla pomôcť poraziť globálne otepľovanie. Vyrazila teda k nej aj s čiernymi plagátikmi v ruke. Predrala sa cez dav ľudí, ktorý sa premaval ulicou. S úsmevom na tvári natiahla ruku s čiernym plagátom k dievčaťu. Bol na ňom znak greenpeace a bielym napísané slová, ktoré sa Delia nerozhodla dnes už tak po xy krát zopakovať. Namiesto toho sa usmiala a popravila si greenpeace tričko. Bola na seba v tejto situácii naozaj hrdá.* Ahoj. Som Delia. Pomáham greenpeacu ale aj našej planéte prekonať boj s klimatickými zmenami a nie len tým. Pomôžeš nám aj ty? Tieto plagáty sú vyrobené z ekologického papiera, keby si sa pýtala. Všetko robíme ekologicky.

*Prečo počas svojej cesty pozoruje toľko zamračených ľudí? Ako to vôbec dokážu v tomto nádhernom počasí? Snaží sa pochopiť všetkých, ale toto je veľmi náročné. Slnko jej dodáva energiu a pozitivitu a rada by to dopriala aj všetkým ostatným. Z týchto myšlienok ju vytrhne dievčina, ktorá sa zastaví tesne pred ňou s úsmevom na tvári. Možno si taktiež užíva tento pekný deň. Ako prvé ju zaujmú jej nezvyčajné, fialové vlasy s ofinou. Betty by si pravdepodobne takéto niečo na hlavu nikdy nedala, jedine, že by sa zbláznila, ale tomuto dievčaťu sa to naozaj hodí. Vyzdvihuje to jej krásnu tvár. Popraví si knižky v ruke a zoberie si od nej plagátik popritom, ako ešte stále rozpráva. Letmo sa naň pozrie, všimne si veľký znak greenpeace a ďalej ju počúva. Po chvíli k nej zdvihne pohľad s jemným úsmevom.*Samozrejme. Rada pomôžem.*Toto sú pre Betty ako keby typické slová. Vždy sa snaží každému pomôcť, naplňuje ju to šťastím. Veď prečo niekomu nepomôcť, ak je to v našich silách. Teší ju, že niekto ešte takto bojuje za túto planétu, ale je smutné, že je týchto ľudí len tak málo.*Som Betty. Teší ma.*Načiahne k nej ruku a úsmev sa jej mierne rozšíri. Nenápadne si prehliadne jej oblečenie a pohľad vráti späť k jej tvári. Vôbec jej neprekáža, že jej niekto takto narúša plány, môže v tom predsa pokračovať neskôr. Predsa nepremárni šancu na spoznanie niekoho nového a ešte pritom aj spraví dobrý skutok.*

*Pod ofinou sa jej začali tvoriť kvapôčky potu. Už nejaké tie dve až tri hodiny stojí na ostrom slnku a snaží sa ľudí obdarúvať aspoň úsmevom keď už ničím iným. Aj tak im celou touto vecou, ktorú tu organizuje len zrejme znepríjemňuje deň. Teda aspoň tak bolestivo sa tí ľudia tvárili keď prechádzali okolo kôpky mladých dospelích, ktorí si len chceli presadiť svoje a robia to zadarmo vo svojom voľnom čase. Bola to pre ňu malá výhra keď si blond dievča papierik zobralo a ešte povedalo, že rado pomôže.* Ďakujem. Teda ďakujeme. Som tu už dosť dlho a si prvá, ktorá použila toto slovné spojenie. *Zatiahla vetu so štipkou mexika v hlase a opäť sa usmiala na dievča oproti sebe. Napravila si okuliare na nose, aby jej nepadli úplne dole. Následne ešte pokrčila nosom. Delia mala rada ak sa ľudia zaujímajú o to, čo hovorí, lebo väčšinu času ju majú len za podivné stvorenie. Umelci sú, ale väčšinou takí. Oči jej padli na ruku dievčaťa.  Nakoniec jej potriasla mierne rukou.* Delia ako som už povedala, teší ma. Keby ti to nevyhovovali moje druhé meno je po teroristickej organizácii Isis. A to doslova. *Nahnevane potiahla nosom a pokrútila nad tým hlavou. Jej otec mal vždy skvelý zmysel pre humor, a tak prečo nepomenovať svoje dieťa po islamistoch? Aké originálne,však? * Nenarúšam ti touto konverzáciou plány? Teda ak máš niekam ešte namierené tak ťa zdržovať nebudem. *Vrchlila zo seba keď jej to prišlo tak, že Betty niekam plánuje ísť a ona jej týmto pokazila možno stretnutie ale krajšie využitý zvyšok popoludnia. Veď aj Delia keby nerobí dobrovoľníčku tak skicuje niekde na pláži alebo na železničnej stanici. Kto vie. V oboch prípadoch by našla veľa podivných  ľudí, ktorých by mohla nakresliť.*

*Dievča, ktoré sa jej predstavilo ako Delia je naozaj zaujímavé. Isto navonok, ale vnútro musí mať taktiež zaujímavé, ako každý z nás.*Tak to je celkom smutné. Každopádne som rada, že som to aspoň ja zachránila.*Zasmeje sa a pritom zavrtí hlavou. Veľa ľudí sa absolútne nezaujíma o túto planétu a celý tento svet. Pravdepodobne im nedochádza, že to je ich život a taktiež život ich detí, vnúčat a tak ďalej. Možno si to jedného dňa uvedomia, ale to už môže byť neskoro. Vlastne aj teraz už je neskoro. Avšak nebude negatívna, všetko sa dá určite ešte zachrániť. Rada teda pomôže dievčine s fialovými vlasmi.*Vlastne som si chcela ísť niekam sadnúť, prečítať si dobrú knižku a užívať si toto nádherné počasie.*Pokrčí ramenami a mierne sa usmeje.*Avšak vôbec mi to neprekáža. Ako som už povedala, rada pomôžem.*Schová si knižku spolu s letáčikom do bledo ružovej kabelky a opäť zdvihne pohľad ku Delii.*A rada ti budem robiť spoločnosť.*Je veľmi rada, že sa môžu spoznať. Ešte ju tu v meste nevidela, v škole taktiež nie. Delia je výrazné dievča, takže by si ju určite všimla aj vo veľkom dave. Popravde sa o globálne otepľovanie nikdy moc nezaujímala, ale niečo málo o tom predsa len vie. Vlastne stačí vedieť, že to je škodlivé a už len to by si ľudia mali uvedomiť.*Chodíš sem do školy?*Musí predsa nejak pokračovať v konverzácií aby reč nestála. A určite sa chce niečo zaujímavé o Delii dozvedieť.*

Celá táto krajina je smutná, teda nie len krajina. Celý svet. *Pokrútila hlavou ešte raz. Nemala rada krajinu, za to koho si zvolila, aby ju viedla a už vôbec nemala rada svet, za to ako so sebou zaobchádza. Ich planéta nemohla za toľko škody, ktorá ju ničila denno-denne. * Ďakujem. *Venovala Delia ešte jeden úsmev blonďatému dievčaťu. Tešilo ju, že aspoň niekto jej chce pomôcť hoci má vlastné plány. Dokonca sa tešila aj spoločnosti niekoho nového. Ostatní mladí dospelí, ktorí s ňou dnes trávili tento deň jej už išli mierne na nervy. Možno, preto lebo si veľmi čo sa týka súkromných vecí nerozumeli alebo tak. Betty jej s touto poznámkou rozhodne zdvihla náladu a ona sa tak zvyšok dňa nemusí nervovať s tými neinteligentnými tvormi. Aspoň, že chcú ochrániť ich planétu. Spozornela nad otázkou od dievčaťa vedľa seba.* Nuž...áno. Umelkyňa. Chcela som študovať prírodné vedy, ale rozhodla som sa inak. *Pozdvihla si okuliare a pomaly kráčala k ostatným ďalej od miesta, kde sa s Betty rozprávala a kývla jej hlavou, aby ju nasledovala. Svoju voľbu vyčítala dlho, ale nakoniec to vzdala a prijala to tak, že keby nemala umenie tak by sa pomiatla. Ešte predtým než chcela niečo poznamenať pozrela sa na Betty. Nikdy ju pravdepodobne na chodbách školy nevidela. Buď ju videla, len jej nedávala pozornosť, alebo si ju proste len nevšimla.* Budem hádať. Kniha. Copík. Hm. Ty rozhodne nebudeš športovkyňa. Fotografka tiež nie. Na môj odbor nechodíš a na žurnalistiku ťa netipujem. *Delia sa krátko uškrnula nad svojimi schopnosťami odhadovať ľudí.* Žurnalisti sú..trochu...no povedzme, že nie sú tak milí ako ty. *Pokrčila ramenami. Nechcela tým nikoho uraziť, samozrejme. Vyslovila svoj konečný verdikt.* Literatúra alebo psychológia? *Nadvihla pravé obočie a sledovala dievča s napätím či sa trafila aspoň do jedného z týchto dvoch vecí. Naozaj by bola sklamaná keby niekto tak geniálny ako ona neuhádla takúto maličkosť.*

Ano, opravdu tak vypadá, jenže ona ten vděk je zvyklá dávat takhle najevoia už si to ani neuvědomuje. Hezky ji to zahřeje, už protože to sako je ohřáté od jeho těle. Je jí velké, ale zahřeje dobře a tak si ho k sobě tiskne, možná i protože hezky voní, jako on, ale to by nepřiznala, protože by její pokožka nabrala úplně rudou barvu, ne jen asi na tvářích ale všude, jak by se styděla to přiznat na hlas. Ona by se toho saka vzdala, není to její a navíc tohle nejsou zřejmě levné věci, tak jako šaty, bude to stejné i u obleku pro pány. Taky spolu nic nemají, neznají se a tak by si tuto věc nedovolila, možná ani jako kamarádka. No i když, to možná ano, avšak by mu to jednoho krásného dne vrátila se slovy, že jako topení dobře sloužilo, ale že si koupila už mikinu do které strkala podložku pro ohřívání zad. Po jeho úplně zranitelném kukuči, jak moc ho rána od ní bolela se uchechtla, nevěří mu to, protože její síla opravdu až tak velká není, žádný Hulk z ní nikdy nebyl a nebude. Došlo i na otázku, proč se nazvala šedou myškou, zhluboka se nadechne, je to těžká odpověď, těžko se jí to říká, ale nakonec se vymáčkne a něco z ní i vypadne. „No.. Prostě nejsem zrovna pěkná slečna, tudíž možná proto.“ Hodně o sobě pochybovala, o svém vzhledu, chování a o všem. Nevěří si zrovna dvakrát, ale protože možná jí společnost nikdy nevzala k sobě a ona se jí bála. První krok je pro ní vždy oříškem, co nikdy nedokázala v podstatě rozlousknout, jak se říká. I když dělala občas modelku pro Meg, nepřijde si nijak nádherná. Nechá to být už více, doufajíc že on to s ní nebude chtít extra rozebírat. Pro zábavu se poklonila, musí před tímhle princátkem být vznešená, i přes to, že se pouze jedná o určitý styl srandy. Avšak něco jí maličko vystrašilo, a to vybrání přezdívky, tudíž jí zamrazilo přes celý záda a teplé sako pro ni nemělo v tu chvilku až tak velký efekt jako právě ještě před pár sekundami. Vykulí oči, srdce se jí přímo rozbuší co hodlá vymyslet. Oddychne si když řekne Gramy, zní to docela normálně, ačkoliv se jedná o jednotku hmotnosti. „No, docela se to dá, na základce mi říkali Garry, chvíli to byla sranda pro mě, pak už moc ne.. Říkal mi tak každý. Poslouchala jsem denně proč ještě nemám ostříhané vlasy, aby to jméno sedělo.“ Pozvedne nad tím koutek, nechce na to myslet a moc se tu svěřovat, znají se teprve chvilku a řekla mu toho o sobě až dost, no ne tak moc ale pár jejích vlastností si asi sám dokáže zajisté odvodit. Ohlédne se kolem, velice jí zaujalo vykrást banku, mohla by si dát přes hlavu jeho sako, aby byla velice tajná a čus s penězma. Pak by si za to koupila plášť neviditelnosti a žila by šťastně a sama, což jí moc nevadilo popravdě, je to u ní dosti o zvyku. Směje se nad jeho poznámkou o divných zvucích z pokojů, asi bude opravdu z chlapeckých spolků, tam by to asi bylo jako zvyk, nebo něco podobného. Nakloní hlavičku na stranu, usmívala se. „No, neopustím tě, i když bych mohla protože ve spolku nejsem a byt mám pro sebe.“ Do tváře se jí vline úcul a ona se nad tím pak i zakření, ale jemně ho pohladí po rameni, jinak to ani ta její dorbná ručka neumí. „Ale budu hodná a můžeme se procházet a povídat si, i když ta banka nezní špatně. Ale to už bych si tyto šaty nemohla nikdy vzít.“ Zasměje se pěkně, na moment se zastaví, podívá se na své nohy. Podpatky jí už dost otravovaly, není zrovna dvakrát zvyklá na tom chodit. Občas je nosila jen tak, ale.. Stejně to bylo už moc. Zastaví se, dotkne se nějakého sloupu a zuje je ze svých nožek. Hned je ještě menší než sám Aaron. Podívá se na svůj kotník, kde se jí začínal dělat puchýř a otráveně zamručela. Nožku přiložila k zemi. „Teď už jít asi můžeme..“ Pousměje se, jenže co udělá krok šlápne na kousek skla a úplně s vypísknutím povyskočí a chytne se ho, jinak by asi hodila tlamičku. „Já se jednou zabiju, fakt.“ Sykne maličko. Byla na tohle strašné trdlo a má na úrazy štěstí, zřejmě jí doopravdy z chodidla teče trochu krve, protože střep do chodila není opravdu příjemný, už protože má tak jemnou kůži na chodidlech. Jemně se ho chytla aby si na nohu nemusela stoupat.. Chtěla si přilepšit aby jí nebolely nohy, jenže kvůli nečistotám tohoto města, nebo spíše ulice, si přihoršila.

Zamračil se nad její odpovědí. Vůbec se mu nelíbila, protože si zase akorát snižovala sebevědomí. “Tak to není vůbec pravda. Ty jsi pěkná, takže si neříkej pravý opak. Akorát se pak cítíš špatně a pak se i všem omlouváš, protože si tím snižuješ sebevědomí a to není dobře. Měla by sis říkat, že jsi pěkná, že jsi šikovná, úžasná, usměvavá a nevím co dalšího, protože já si tohle myslím. Takže si ujasněme to, že jsi opravdu pěkná a skvělá holka, která si může dovolit se trochu odvázat a už konec této debaty.“ Vysvětlil jí nakonec, proč se mu to nelíbí. Opravdu se mu to nelíbilo, protože už si u něj udělala taková obrovská plus, že mu trochu přirostla k jeho mírně zkaženému srdíčku. A toho si musí opravdu vážit, protože se to jen tak nestává během jednoho večera. A možná z nich bude něco víc. Třeba nejlepší kamarádi. A z toho ještě něco víc. Jako nejlepší nejlepší kamarádi. A pak ještě něco víc, super nejlepší, nejlepší kamarádi. A tak by to šlo pořád dál a dál. Dokázali by, že přátelství mezi holkou a klukem je opravdu možné a všichni by žili šťastně. Ale ne, ovšem, že by mohli býti něco víc, jakože, všichni víme jak něco víc. Ovšem to jej jenom otázka osudu a je to jenom čistě na nich zda to tak nechají. Pozvedl obočí a na tváři se mu objevil úšklebek ohledně toho, že jí říkali Garry. “Sice to je lepší o trochu lepší než Garry, ale zní mi to hrozně podobně, což se mi nelíbí. Takže budu muset vymyslet něco jiného. Něco pořádného a originálního, a rozhodně to nebude podobné žádné tvé původní přezdívce.“ S pokrčením rameni jí oznámil svůj plán, co vůbec hodlá dělat. Asi by jí mohl vymyslet, až bude ve spolku a bude se nudit natolik, že ho to donutí přemýšlet. Na papír by si psal všechny možné přezdívky, které by ho napadly, a pak by si z nich jednu vybral. A ne, nemohl si prostě vybrat, jakým jménem jí bude říkat. Musí vymyslet nějakou přezdívku, protože by mu bylo líto, že ta druhá možnost jména, by byla méně používaná než ta druhá. Asi jeden z Aaronových nových koníčků. Vymýšlení přezdívek lidem, které potká jen tak na plese a nakonec se s daným člověkem rozhodně něco podniknout. Zajímavé, hodně zajímavé. Ovšem jemu to nevadilo, protože by to mohl být opravdu zajímavý večer, tudíž se na to celkem i těšil Možná víc jak dítě na sladké. To bude asi i tím, že sladké jí opravdu minimálně, protože ho moc nemusí. Aaron je opravdu zvláštní člověk, není divu, že nemá moc přátel. A hlavně to je kvůli tomu, že žádné jiné kontakty a přátelství nenavazuje, protože je věčně zavřený ve spolku, na veterině nebo se potuluje venku v dešti. Ovšem teď měl asi štěstí, protože se s někým spřátelil, nebyl někde zavřený a šel se potulovat ven. Asi dospíval a nějak si jeho podvědomí řeklo, že to chce změnu. Přeci jen, asi by nebylo příjemné, kdyby ho jednou někdo našel ve svém pokoji, přilepeného k posteli, obrostlého mechem, houbami a plísní, s velkým plnovousem a knihou v rukou. Chudák ten člověk, který by na něho musel sahat a odnášet ho pryč. Opravdu toho člověk začal litovat. Po její odpovědi na to, jestli by ho opustila, se mu na tváři objevil menší úsměv, protože taková odpověď mu udělala radost a asi ho i uklidnila. Nevěděl by, co by dělal, kdyby mu řekla takovou odpověď, že půjde domů a tam si bude dělat zajímavější věci než je on. Je pravda, že není ničím zajímavý, ale to přeci nikomu vadit nemusí. “Takže bys místo nějakého super dobrodružství semnou pustila třeba nějaký film?“ Zasmál se nad tím, ale rozhodně to nemyslel zle, rozhodně by mu to nevadilo. Jen si dělal srandu a byl asi i rád, že e rozhodla trávit čas s ním. “Nezní, ale také bychom mohli být hledaní a museli utéct pryč ze států, aby nás nechytli, museli bychom si změnit jména a celkovou vizáž. To by byla teprve pořádná zábava.“ Ano, rozhodně by to byla zábava, ale promyslet celý ten plán aby měl hlavu a patu o tom, jak by utekli bez toho, aby je někdo viděl, to by vydalo obrovské úsilí. A to by bylo opravdu namáhavé. I když, pobyt ve vězení nezní zas tak špatně. Je to zdarma, jsou tam teplá jídla, nemusí se platit za vodu a pořád si tam s někým užije dříve než tady venku. Takže by se možná měli lépe než teď. Sledoval, co jde dělat, že se chytá sloupu, ale během chvilky se dozvěděl její plán. Na tváři se mu objevil široký úsměv, protože byla opravdu malá a to bylo moc roztomilé. Proto u něho platilo pravidlo – malí lidé jsou roztomilí a naštvaní malí lidé ještě víc. Přikývl na to, že už zase mohou jít a pomalu se rozešel. Ovšem se zase hned zastavil a podíval se co se děje, že se ho tak chytla. Myslel, že kolem proběhla myš nebo jí vylezl pavouk na nohu, ale když zahlédl na její noze krev, která se tam náhle objevila, přidřepl si a podíval se na to zblízka. Opatrně chytil tu nohu, aby jí to nebolelo ještě více a podíval se, zda tam nemá zaražený nějaký kousek skla. “Máš tady menší střep, který se musí vytáhnout, jinak by se ti tam mohla dostat infekce a to opravdu není příjemné.“ Vysvětlil jí a zaklonil trochu hlavu, aby jí viděl do obličeje. “Teď to vytáhnu, takže kdyby to bolelo, klidně mi rozdrť rameno. Už mě nic nepřekvapí u bolestí.“ Zasmál se a opatrně chytil kousek střepu, aby ho nezarazil ještě hlouběji. Na takové věci se snaží být opravdu opatrný, přeci jen, už má ty praxe z veteriny. Nějaké ty kousance, škrábance a další podobné věci už přežije a nic ho nepřekvapí. Jedním rychlým pohybem ho vytáhl. Doufal, že jí to moc nebolelo, opravdu se snažil být něžný a opatrný. Natáhl se do kapsy saka, které měla na sobě, a vytáhl z něho balíček kapesníků a jeden použil na otření krve, která jí tekla po noze. Následně vytáhl z náprsní kapsy své košile náplast, kterou tam má pro případ nouze, protože on taky není nejšikovnější. Zase se snažil být opatrný při přelepování té menší ranky, protože se ji snažil zalepit důkladně. Sice je ta ranka malá, ale pořád může způsobit takovou infekci v těle, až to není příjemné. Pomalu se narovnal a na tváři měl úsměv, že pomohl někomu, kdo není zvíře. Byl to opravdu super pocit, to musí přiznat. “A teď můžeme doufat, že v tom nemáš žádnou infekci, protože by byla opravdu smůla, kdybys nějakou měla. Ale pravděpodobně to nebude nic, protože se to hned vyndalo a ošetřilo.“ Oznámil jí a porozhlédl se po ulici, kudy šli. Nikde nikdo, to bylo zvláštní. Čekal by to tady živější. Poté se na ni zase podíval. “Jsi si jistá, že chceš ještě někam jít? Už nemám další náplasti, takže nebudu moci být tvůj hrdina, kdyby se ti něco stalo. Maximálně bych pokaždé odtrhl kus z této košile, kterou naprosto nesnáším. Je divná.“ Zasmál se nad tím a rozepl si horní knoflík košile. Najednou se cítil o dost volněji. Proč to jenom neudělal předtím? Prostě je hlupák a nenapadlo ho to.

Jooo, snižování sebevědomí, to bylo občas její. Dělala to, aniž by si to vlastně uvědomovala. Ve škole jí to přímo vtloukli jako mladší do hlavy, že ona je ta ošklivá. Nikdy to nechápala, nepřipadala si tak jako maličká, dokud nepřišlo na chození do školy. Vyslechne si jeho docela přesvědčivá slova, avšak nemá na ně moc co říci, neumí na komplimenty odpovědět, protože neví jestli jsou pravdivé. Aron ale vypadá přesvědčivě, zřejmě mu to věří a tak kývne blonďatou hlavinkou, rty jí ucuknou maličko do úsměvu. Nechce se k tomu vyjadřovat, musí na svém sebevědomí ještě zapracovat, jelikož jedním člověkem se to hned nevylepší, nebo tedy pár komplimenty. Musí na sobě trošku pracovat sama, právě Aron jí k tomu asi i dopomůže, kdo ví, třeba si sama sebe začne i vážit. Aron se jí totiž zamlouvá, není jako někteří pitomečci ze spolků, i když neví z jakého je, nebo je odpadlík jako ona, že nikam nepatří. Jí to ale vyhovuje. Třeba se z nich nakonec doopravdy stanou kamarádi, až ho lépe pozná. Zatím je to příjemný mladík, takže to vede k dobré cestě a třeba si najde kamaráda. A pak nejlepšího kamaráda, nebo něco víc.. Možná kluka, ale o tom pochybuje, jelikož ona a kluci? To nikdy moc nešlo, měli z ní většinou srandu, jaké je trdlo. Ona není zas takové trdlo, ale před kluky, zvlášť těmi hezkými, dokáže neskutečně znejistět a mluvit blbosti, což pak vede k pěkným trapasům za které by se nejraději zahrabala do písku a nikdy nevylezla. A ne jako pštros, vždyť to nemá žádný efekt strčit do písku jen hlavu a myslet si, jak bůh ví jste neviditelní! Jeho přezdívka jí sáhla maličko do hloubi duše, už protože se to podobalo přezdívce, co jí přímo odpuzovala a v podstatě strašila do dnes. Pro ní to znamenalo hodně, i když ne v tom smyslu, že to miluje. Nesnášela tu přezdívku, kolikrát kvůli ní neřekla své prostřední jméno, aby ostatní neměli možnost tuto věc vytvořit. Grammy nezní tak hrozně, nutí jí to však přemýšlet nad Garrym, prostě ty přezdívky moc nemusí, ale věří že třeba něco vymyslí.. Vděčně se k němu podívá, kývne hlavou. „Budu vděčná, nemám tyhle zkomoliny ráda.. Klidně mi říkej Grace a občas Marry, je to jedno.“ Pousmála se, je jí to ve výsledku jedno, hlavně ať ne něco v tomhle stylu, jak už mu v debatě svým způsobem zmiňovala. Grace nehodlala pro Arona nic vymýšlet, jeho jméno se mu líbilo a lidem přezdívky moc nedávala. Jména mají z určitého důvodu, proč je tedy měnit? Ano, občas mu asi řekne že je trumbera nebo trdlo, ale pořád je to Aron.. Nebo taky jak se jí představil ‚nějakej‘ Aron. Taky jedna z možností jak ho nazvat. V tomhle určitě ona není speciální, nerada vymýšlela přezdívky, oslovuje lidi nejraději jménem, avšak třeba se u Arona něco změní, třeba najde něco pro něj typické, že ho tak přejmenuje! Ona si nepřijde vůbec speciální, ne pouze z důvodu, že jí to někdo řekl, ale připadá si tak. Dělá tuctové věci, aspoň si to myslí. Nemůže to nikdy z jiných posoudit, jelikož nemá vlastně s kým o tom debatovat, až do teď kdy potkala Arona a třeba jim to povídání si vydrží o něco déle. Byla by za to vděčná, debata s ním se jí zamlouvá více než dost. Když se to tak vezme, tak kdyby nešla na ples a neztratila náušnici, nepotkala by ho, což by byla tedy škoda zatím, jak to tak vypadá. Musí si ho ještě proklepnout, to je celá ona. Není zrovna agentka jako její máma, nebo tak podezřívavá, ale něco z její maminky má, to je jasný, jako každý dítě si od rodiče něco odnese. I přes to jak se do společnosti nezapojuje je docela akční, furt dělá nějaké kraviny, něco podniká a i sama! Nepotřebuje k tomu ostatní, ale teď se jí Aron docela dobře nabízí. I když, s těmi podpatky toho moc akčního asi nebude. K drobnému úsměvu jí Aron přinutí, už protože se usmál on. Nemá důvod ho odmítnout a odejít se schovat domů, tam bude opět sama a tohle nezná. Nezná pocit pozornosti, ne té pozitivně naladěné a dobře myšlené. Je pro ni živější než televize a to doopravdy! Akční film tomu život nedá, televize je sice hmotná, ale to co v ní hraje a dívá se na to, hmotné už není. Nemá šanci tedy obejmout jednoho svého oblíbeného herce, jako třeba tady právě Arona. Je na ní ale moc troufalé Arona obejmout, zaprvé je stydlivka a k tomu bude ještě čas za předpokladu, že toto nebude její poslední setkání s ním. „Ano, asi ano.. Protože co si budeme, nejsem zvyklá v těch podpatkách chodit.“ Uchechtne se, pramen neposedných blond vlasů si odhrne z obličeje, přeci jen na toho fešáka vedle ní musí vidět. Částečně jí ale vlásky šimrají ve tváři a ona se toho na kratičký moment musí zbavit. Má to krátký efekt, když za moment tam pramínky budou znovu, ale vyplatí se to aspoň na chvíli. Nějakou sponečku nemá fakt zapotřebí, to zrovna není její styl. Styl zábavy změn jmen se jí z části líbil i nelíbil. Svoje jména milovala, byla z nich cítit ta čistota a ještě když se na tohohle andílka člověk podíval, pro bůh živého. „Já mám své jména ráda.. Pokud z toho nevzejde Garry, což myslím že chápeš.“ Usmála se o trochu víc, je spokojená se svým životem. Občas by ale někde sedla do auta, poslouchala všechny písničky kde je slovo Baby a do té doby by se nezastavila. Jela by dál a dál, neznámým světem s neznámým jménem. Nikdo by ji nemohl zastavit, protože by ji nikdo neznal. Šedá myško? To slovo by nikdy neslyšela, protože by poslouchala jen písničky odehrávající se v rádiu. A vězení? To už pro tohle trdlo nevinné nepřipadalo vůbec v úvahu, není to tam tak růžové jako se může říkat, ani za nic by tam nechtěla, ani tam nahlédnout. Udělali by jí iluzi a tu realitu při ukázce by skryli. Nemá o tyhle věci zájem, jednou jí dali pokutu za to že si zaparkovala kolo doprostřed chodníku, protože spěchala.. Moc jí to v tom spěchu nepomohlo, už protože jí to vylekalo k smrti že i za tohle jí mohou zavřít až zčerná. Cítila se strašně a přitom to bylo jen kolo uprostřed chodníku, ve výsledku jí uklidňovala policistka, že to nic není, jen dostane pokutu kvůli tomu.. Jak moc to překáželo. Na to jí Grace odpověděla skoro uslzeně, že má ale pokutu. Pak se vzbudila a byl to sen! Wow. Stejně z toho byla vyklepaná malá Grace ještě tak necelý měsíc a kolo dávala pomalu až do stěn budov. V části cesty si zuje konečně ty nepohodlné boty. Nebo.. Jako nedá se říct že je to v nich bídné, ale ona na ně není ještě zvyklá, nestihla si je vyšlápnout protože je koupila včera. Tak.. A tohle je Grace, ne zrovna vysoká, ale ani malá dívenka. No, oproti němu nutno dodat je malinká, ale detail jen ne? Její kroky pokračují s ním v klidu dál, až dokud se její kůží nedostane malý střep, jeden jediný na ulici a ona má to štěstí si ho zabodnout do chodidla. Nějak automaticky se zachytila Arona a maličko kňukla, nebylo čeho jiného se v tu chvíli zachytit, vlastně doufá že se nebude zlobit jak se ho tak pěkně uchytila. A myš? Kde? Ani by si myšky nevšimla, z takových věcí hrůzu nemá, není taková princeznička jak by mohla vypadat. Teď se jedná o něco vážnějšího než o myšku. Opatrně se opře o jeho záda a stojí tam na jeho nožce, jeho zpráva jí zrovna dvakrát nepotěšila, ale má docela vysoký prah bolesti na holku, tudíž věří že to nějak zvládne. A říkal, že je to jen malý střep, nemůže to být tak hrozně ne? Rameno mu určitě nechce mačkat. Když už se na to připravuje, zaryje si nehty do dlaní, kdyby to bolelo. Jenže se nedá říct, že to bolelo hodně, a tak se o něj jen lehce opírala, ani nepípla kvůli rtu, který měla skousnutý aby když tak mlčela. Vydechne ztěžka, zbytečné se tak strachovat. Aron zřejmě ví co dělat, na to se ho zeptá asi jindy jak si s tím tak rychle a šikovně poradil. Nic jí nebolelo, snažil se být jemný a povedlo se to. Narovnala se pak celá rudá jako rajčátko, takhle jí hezky pomohl až se musela maličko červenat. Vlásky si nechá spadat do tváře a skousne si opět plný ret. „J.. Já.. Děkuju moc. Jsem nemehlo, promiň.“ Při slově infekce vykulila oči, cože? Ne jen to ne! Co když jí to zabije a ona někde doma zkolabuje. Chytne jeho ruku úplně celá vystrašená s vyvalenýma očkama. „Počkej ono je to po tomhle ještě možný? Ani mi to neříkej.“ Zabrblá rozkošně se strachem v těch zářivě modro zelených očích. Je na tohle trdlo, zbytečně se vždy moc straší a takhle to pak dopadá. Ona je typ člověka, co furt rád capká bosa, všude po kamínkách a kdekoliv může. Už od malička je na to zvyklá a zbožňuje to, ale teď? Vyskočí mu do náruče přímo a zahledí se na zem se smutným výrazem. „Ne! Už nikam nechci! Ty střepy tu na mě čekaj.“ Kňukne roztomile jako nějaké malé štěňátko, ani si neuvědomí co už si dovolila mu lézt takhle co náruče.. Hups.. Držela se ho lehce kolem krku, je lehoučká tak by to pro kluka jako on neměl být problém. „Neci náplasti, nezabrání tomuu! A ničil by sis košili. Já už chci někam domů kde nejsou střepy.“ Ohlédne se na něj smutně, je jí ve výsledku jedno jestli půjdou k ní a nebo k němu. „Za to jak jsi mě zachránil ti.. Udělám palačinky se zmrzlinou a horkými malinami!“ Snaží se ho nalákat, aby nemusela chudák capkat bosá.

Byl rád, že se mu jeho tvrzení, které o ní řekl, nesnažila nijak vyvrátit a víc se v tom nevrtala, protože by tady byli opravdu hodně dlouho a debatovali o tom, jestli je opravdu skvělá nebo není. Aron si bude stát tvrdě za svým a pokaždé ji to bude vymlouvat, pokud ji zase uslyší o sobě mluvit nějak špatně. Měl by jí nějak pomoc k tomu, aby to nedělala. Ani si to o sobě nemyslela. Možná by jí měl dát nějaký důvod, ale to bude ještě dlouho a tvrdě vymýšlet. A až na něco přijde, tak to rozhodně uskuteční a bude na sebe opravdu pyšný, pokud to nějak zabere a pomůže jí to. Ovšem to může třeba přijít za rok takový nápad, nebo může přijít i zítra. Kdo ví, je to všechno jen ve hvězdách. Vlastně bůhví, jestli jim takhle dobrá nálada a takhle dobrý začátek nového přátelství vydrží dost dlouho. Ovšem pokud ne, tak se snažit nepřestane, protože jí by ve svém životě chtěl vidět častěji a rozhodně by s ní chtěl zažít nějakou další chvíli, kdy se společně budou smát a vymýšlet různé blbosti a naplánují si různé výlety do budoucna, které by spolu podnikli. Už teď plánoval, že ji jednou vezme na kliniku, kde dělá, aby ji mohl ukázat, různé případy, které tam mají. A tím vlastně i pomůže, protože i lidský kontakt může pomoc a ona by třeba zažila něco nového. Rozhodně ji tam vezme až po zavíračce, kdy tam nebude nikdo, protože by to jinak neprošlo. Zamyslel se, když řekla, pokud z toho nevzejde Garry. Začal ji chápat, proč v to doufá. Teď mu to došlo, protože to opravdu zní blbě a ošklivě. Pokud se mu někdy takový člověk, co jí tak říkal, dostane pod ruku, nemůže za sebe ručit, protože mu pravděpodobně něco udělá. Sice ještě neví co, ale něco to bude. Hlavně ne nic moc krutého, protože by nikomu jen tak neublížil, že by ho zbil. Leda by k tomu měl opravdu pádný důvod nebo se dostal do nějaké potyčky. Usilovně začal přemýšlet nad jinou přezdívkou, která by se jí mohla líbit a sedla by jí. Třeba by si jí taky mohla oblíbit i ona a nemusela by si pak říkat, že je myška. Po chvilce usilovného přemýšlení, se mu nad hlavou rozsvítila imaginární žárovka, která bývala znamením nějakého toho nápadu. “Víš co? Už to mám. Není to žádná zkomolenina ani spojení tvých jmen. Je to něco, co pro mě opravdu něco znamená už od malička.“ Nakousl myšlenku, aby jí trochu navnadil na to, co opravdu vymyslel. Byl na sebe pyšný, že ho napadlo něco takového. Sice to je již hodně používané a je to prostě klasika, ale jemu se to líbí, protože má k tomu i jisté vzpomínky. “Budeš skřítek. Ovšem ne tak ledajaký. Budeš můj skřítek, kterého budu chránit před všemožným zlem v tomhle světě a všemožnou černou magií!“ Prozradil jí její nov¬ou a pohádkovou přezdívku. Líbila se mu a doufal, že i jí se bude líbit. Měl ji rád. Možná proto, že v dětství byl sám opravdu malinký, ale teď to vytáhl. Asi si jeho tělo řeklo, že je ostuda, aby byl jako kluk ten nejmenší. Sice jsou malí lidé opravdu roztomilí, ale on byl za svou výšku opravdu nešťastný. Ovšem, hrozně moc se mu líbilo, když mu všichni říkali skřítku. Ovšem, to pak přestali, když přesáhl 170 centimetrů. To mu pak všichni říkali jeho jménem a Skřítek upadl v zapomnění. Ale pak se objevila ona, která je malá, je roztomilá a přesně pro ni se teď hodí tato úžasná přezdívka. Silně doufal v to, že jí vadit nebude, ale má smůlu. I kdyby jí vadila, pořád jí tak bude říkat. Musela by ho zbít, aby ho umlčela a donutila ho přestat to říkat. Ovšem, bude jí i říkat jejím pravým jménem, občas, ale většinou takhle. To, že mu takhle říkali v dětství, jí raději neprozrazoval, protože by si to pak mohla vytknout nějak špatně a to rozhodně nechce. Třeba jí to opravdu jednoho hezkého deštivého dne prozradí. Usmál se nad tím, jak se omlouvala. Byla jako malé štěně, které bylo samo opuštěné v krabici v nějaké zapadlé ulici. Ovšem pak se objevil on a ujal se jí. Vlastně vždycky se takových štěňat ujal, podíval se na ně na klinice a pár dnů je měl u sebe ve spolku, ovšem na tajňáka, protože by mu to jinak neprošlo, kdyby u něho našli malé štěně nebo kotě. Celkově nějakého mazlíčka. Proto byl pak nucen ho dát do útulku, kam je dával nerad. Byli tam chudáci sami a opuštěni. Ovšem i přes ty všechny obavy věděl, že je dává do dobrých rukou a lidé tam se o něho zvládají postarat. Hlavně tam byla Zoey a o té věděl, že je to úžasný člověk a nemusí se díky ní strachovat o ta mrňavá štěňátka. “Za to se omlouvat nemusíš. Stane se to každému a není to nic, za co by ses měla omlouvat.“ Usmál se nad jejím vystrašeným pohledem i přesto, že větší pravděpodobnost byla taková, že infekci mít nebude. To je přeci jasné. Ovšem na její otázku neodpovídal, možná proto, že si chtěl ještě nějakou chvilku užívat ten její vystrašený pohled? Ale ne, spíše jí splnil její přání a nic raději neříkal, jinak by jí mohl vystrašit ještě víc a to by asi příjemné nebylo. Rozhodně ne pro ni v této chvíli. “Když jsem byl malý, tak jsem se učil na prkně, jel jsem z kopce a, abych to ubrzdil, tak jsem skočil na kolena. Neměl jsem chrániče, takže jsem měl celá kolena odřené. Takže se nemusíš nijak bát, že jsi nemehlo, protože já jsem naprosto stejné nemohlo jako ty. Možná ještě větší. Snažil se ji uklidnit, aby se necítila nijak špatně. Ovšem byl mile překvapený, když mu takhle skočila do náruče, byla pravda, že tohle opravdu nečekal. Proto si ji k sobě přitiskl ještě víc, aby mu nespadla, to by opravdu nebyla moc příjemná situace, protože už takhle šlápla na střep a ještě by byla potlučená, kdyby mu spadla. Zase se zasmál nad její roztomilostí. Nemůže z ní, a jestli to bude pokračovat, nebude z ní moci ještě nějakou dobu. To by bylo asi opravdu zvláštní, protože takové pocity dlouho neměl. Možná to bylo dobře a byla pravda, že si to teď opravdu užíval. Zakroutil nevěřícně hlavou. Nedělá mu problém odvést ji tam, kde bydlí, i když nevěděl přesné místo určení, ale ona mu to určitě ukáže. Očka se mu rozzáří samým štěstím, když zmínila, že mu udělá takovou pochoutku. Asi ho přiměla, aby šel s ní. “Taková nabídka se jen tak neodmítá, když se jedná o jídlo, jsem naprosto oddaný. Veď mě ty můj drahý skřítku.“ Pousmál se trochu, protože se mu tahle přezdívka, jakou jí vybral, opravdu líbila. Asi i z toho důvodu, že jako malé pískle byl vždycky on ten malinký a všichni takhle označovali jeho. Pomalými kroky se vydal dlouhou ulicí dolů, ovšem šel opravdu pomalu a při tom čekal, až mu řekne kdy někam odbočit. Přitom si jí stále držel ve své náruči, do které mu skočila.

Došlo jí v hlavince, že nemá cenu jakýmkoliv způsobem jeho tvrzení vyvracet. On by j to stejně dostal cdo hlavinky ať se Grace snaží jk se snaží. Jenže ona si nemůže pomoci, její přemýšlení negativní nikomu moc ovlivnit nešlo, ale nedošlo to nikdy do nějakého extrému jako u některých jedinců. Ale zatím jí jeho společnost vyhovuje, mnozí se po tomhle nemají chuť s ní bavit, mají názor že málo sebevědomá lidé táhnou ostatní ke dnu.. Diví se tedy, že už tu nějakou hodinku s ní zatím je a zvládá to vydržet. Třeba nakonec budou opravdu přátelé, a vydrží jim to ořátelství dlouho a budou spolu cestovat a ona ho vždy kolem desáté vytáhne z vyhřáté postele za dobrodružstvím tak, jako to dělá každou chvílí sama u sebe. Nevydržela moc často sedět doma na zadnici, ačkoliv ano, nějaké dny se najdou kdy jen hezky ležela zachumlaná v peřinách. Vypadá mile a je ráda, že respektuje její jména a nehodlá je komolit ve stylu ‚Garry‘ dohromady. Naštěstí už není moc lidí co by jí tak řeklo, bylo to spíše v mladších ročnících a na jiné škole, teď si to na univerzitě nikdo nedovolí a nebo si na ní ani nevzpomene. Vyrostla opravdu hodně za tu dobu do krásy. Vyčkává na jeho kreativní nápady blikající v jeho hlavě písmenko po písmenku, dokáže si představit jak v jeho hlavě písmenka lítají sem a tam a on se snaží vymyslet nějakou přezdívku a složit tak písmenka správně. Možná že se toho uvnitř sebe trochu obává, přece jenom je hodně věcí co by mohl vymyslet.. Ale věří že je ochotný a vymyslí něco normálního. A ak to přišlo.. Skřítek. Hodně lidí by to možná přivedlo do rozpaků a urazilo se, ale to ona taková není. I kdyby se jí to nelíbilo, ani asi necekne. Ale jí se to líbí, zvlášť když takhle hezky nakousl že bude jeho skřítek, takový ten maličký a roztomilý. Začíná se jí líbit řčím dál víc, takhle se k ní snad nikdo nikdy hezky nechoval, krome její rodiny samozřejmě. Jako malé jí taky říkali prcku, špunte a jiné, ale nevadilo jí to. Skřítek, to je ale pro ni poměrně nová věc. Usmála se nad tím jako největší sluníčko zářící právě jen pro něj.. „To se mi vlastně i líbí.. Tvůj skřítek.“ Poslední slova si spíše s úsměvem zašeptá a ještě si vlásky skryje obličej tak, aby nešlo poznat že se vlastně červená jako jahůdka. Proč se vlastně červenáš trubko? Jo, tohle se jí opakuje momentálně v hlavě. Vždyť se s ním zná chvíli, nic to neznamená, ale jí to stejně donutilo se začervenat. Snaží se to skrýt, avšak dosti neúspěšně řekla bych. Tohle ukrýt jen tak nejde a viděla bych to tak, že on by jí ručky dal z tváří a ještě by se kochal schválně a rád. Co si budeme, líbí se jí to a kdyby ne, ani by necekla. A zbít ho? Proboha ona je takový andílek, neublížila by ani mouše. A to je myšleno doslova. Když má mouchu v pokoji, jednoduše počká až vylétne a nebo jí pomůže. Ale nějaké zabíjení? Ne, neexistuje. A pavouci se díky bohu k ní do bytu nikdy nedostali. Má z nich hrůzu a jakmile by jednohi objevila u ní doma, asi by byla první kdo si koupí letenku na Antarktidu cena necena.  Jenže co se nestalo, její bosá chůze nevydržela dlouho. V tomhle městě ne všichni berou v potaz, že se musíme o zemi starat a že sklo, se třeba nikdy nerozloží.. Fajn, ano rozloží ale za tisíce let a.. To je strašně dlouhá doba a pokud se ho tu nahromadí hodně, ta zem půjde do.. řiťky. Je tak ráda, že jí trochu uklidnil a nezlobí se na ní, a že jí maličko pozvedl opět sebevědomí. „Jej.. Ty jsi trdlo. Doufám že jsi moc neplakal jak to bolelo..“ Smutně se na něj podívala, bylo jí to líto i přes to, že už je to opravdu dávno. Ale když.. Ona ví jaké to je. Může být jedině rád, že se mu to nestalo před kamarády. Nebo, kdo ví, třeba má dobré kamarády. Ona je jako malá zrovna neměla, dle toho to pak vypadalo, když se jí něco stalo. Většinou slyšíte starosti, zda-li jste v pořádku. Jenže ona v uších většinou měla spíše smích. Nechtěla brečet a tak se vždy smála taky s nadějí, že se s ní kvůli tomu někdo bude kamarádit. Ne vlastně s ní, ale s přetvářkou. Chytne se ho hezky kolem krku, je ráda že ji chytil a neupadla mu na zem a opět do ostrých střepů. Je ráda že nebude muset po svých, ale ona by to nějak vyřešila, je to holka šikovná a nějak by tam dohopsala po jedné. Sice by pak další týden musela chodit po druhé, aby na jednu nebyla jako kulturista, ale to by se taky vyřešilo. Očka se jí rozzáří úplně stejně, on opravdu přijal pozvání na její úžasné palačinky. Je to skvělá kuchařka, o čemž ho hodlá přesvědčit. Kývne a vede ho ulicemi, není to moc daleko a ona není těžká, nebo v to doufá že to zvládá. Když tak by tam za jeho pomoci doskákala. Dostanou se tam.. K domům v Kalifornii, kde má vlastně v jednom z domků byt. Vejdou k jednomu domku, pastelově žlutému, kde před jejím vchodem je plno nádherných květin a houpačka. Sedává tu opravdu často s knihou a čajem.. A odpočívá. Vypadá to tam tak živě než u její sousedky kde leží na zemi koště a všude je listí. Vytáhne si ze svého psaníčka klíče s přívěškem nějakého tyrkysového kamínku.. Odemkne a vejde dovnitř, kde odloží své boty na podpatku. „Odlož si, já se jen převléknu a hned budu tady..“ Uculila se, má to tu opravdu krásné. (Odkaz zde) Doběhne do svého pokoje, kde si svlékne své tmavě modré a nádherné šaty. Konečně to sundá dolů a bude v domácím oblečení. Oblékne si na sebe černé legíny hezky tvarující její postavu a nahoru žluté tričko se Spongebobem. Je to prostě.. Spongebob. Ona nosí tričko se Spongebobem, ano.  Vlásky si svázala do ne zrovna upraveného drdolu a capkala za ním nadšeně dolů, je opravdu rychlík. „Klidně se posaď.. Dáš si pití?“ No už začala dělat palačinky a jede jako fretka. Umí to opravdu rychle a očividně to nedělá poprvé. Stíhá tolik věcí najednou, skoro se to zdá být neskutečné.

Rosalie byla stále mimo z toho incidentu.  Na ošetřovně ji opravdu potvrdily že má nalomenou kost, jen kvůli tomu, že špatně dopadla. Ruku měla v dlaze a taktéž dostala i prášky na bolest. Vzala si jen jeden, trochu se prospala a pak stejně vyrazila do města. Oblékla si na sebe něco teplejšího, takže si vytáhla jeden ze svého zimního outfitu a do batůžku si vzala svůj blok na malování a tužku. Sice ji bolela ruka, ale i tak se chtěla o něco pokusit.
Dlouho nevěděla kam půjde, přemýšlela jestli by nešla malovat nějakou přírodu ovšem pak se rozhodla jít do ulic a tam namalovat buď někoho zajímavého nebo nějaké zajímavé místo. Rosalie neměla problém být mezi lidmi a v lehce přecpaných ulicích se snadno vyhýbala různým ramenům a dalším věcem, kvůli kterým by mohla upadnout, dnes se ji rozhodně padat už nechtělo. Nakonec po pár zahnutí vešla do klidnější ulice, kde hrála příjemná vánoční hudba, nebylo to tak špatné, našla si krásnou lavičku, ze které měla výhled na okolí, takže se na ni hned posadila, vytáhla blok našla si čistou stránku a hledala co by mohla namalovat. Přes ulici zahlédla pro ni zajímavou afroameričanku. Její tmavě hnědě vlasy byly ve vlnách do všech stran, africké náramky, náhrdelníky dokonce i šaty a její tvář. V rukou držela nějakou vlastnoručně vyrobenou ceduli z kartónu, a tam napsané něco o tom, že všichni mají svá práva i černí. Její tvář říkala přesně to co tam měla napsané. Vážnost, smutek a odhodlání. Rosalie na nic nečekala a vzala si tužku. Začala s lehkým předkreslením, ignorovala tu bolest a sama si broukala vánoční koledy. Měla tu náladu ráda avšak na večírek se ji moc jít nechtělo, neměla chuť se až tak moc bavit, navíc její smysl pro humor by asi pochopil málokdo a tak ji její malování v klidu stačilo.

Měl volný den, žádné vystoupení, zkrátka klid, co jiného by se dalo čekat mezi svátky, že? Aby se zbytečně v takto klidný čas honil za nějakými povinnostmi, to by nebyl Charlie. Raději se rozhodl lenošit a jen tak si vyrazit do města bez pořádného cíle, prostě si brouzdat a možná i prolézt pár obchodů. Hodil na sebe nějaké oblečení, a protože bylo venku celkem nehostinně, hodil kolem krku i lehkou šálu. Takto oblečen vyrazil na svou cestu za uvolněním a namířil to do centra města, kde zamířil hned do prvního krámu, ale nějak na to neměl náladu, po tom zběsilém nákupu dárků na Vánoce zkrátka na nákupy chuť neměl, navíc bylo všude plno lidí, to víte, teď vyletěly ty obří povánoční slevy a doprodeje zboží. Takže z hlavní třídy raději vycouval a zastavil se v drobné kavárně na růžku, kde si objednal nějaké cappucino, v rámci vánoční atmosféry si to nechal posypat skořicí a nechal štědré dýško, když jsou ty Vánoce o dávání, a pokračoval dál svou cestou. Dotoulal se až do boční uličky, kde příjemně zněla vánoční hudba, kterou si začal pobrukovat také. Poklidnou ulici ovšem rušila Afroameričanka, která držela baner hlásající rovnoprávnost. On osobně s ní souhlasil, jen mu tento obraz přišel v rozporu s tou příjemnou vánoční hudbou, ale nijak to neřešil. Více ho zaujalo to děvče, co vypadalo, jakože tu Afroameričanku maluje. A co ho zaujalo ještě víc byla ta dlaha na ruce, protože už měl vymyšlené originální představení. Sám se nad tím uchechtl a vydal se k dívce. Jemně si k ní přisedl a trochu se k ní naklonil. „Obvykle bych se zeptal, jestli to bolelo, když jsi spadla z nebe, ale,“ koukl na její ručku v dlaze, „tebe to koukám bolelo,“ pousmál se na ni, samozřejmě se tvářil lítostivě, ale nechtěl si k ní přisednout a litovat ji, přišlo mu, že využít její lehké zranění k něčemu vtipnému, to by mohlo vyvolat úsměv na jejích rtech a jemu získat nějakou odlišnost od jejích ostatních přátel.

Už měla namalovanou část té ženy, možná že rušila okolní vánoční a povánoční náladu, ale i tak s tou ženou hezky v duchu souhlasila. Kdyby neměla zkaženou náladu, dost možná by šla za tou ženou a připojila by se k ní. Zrovna když udělala delší tah tužkou v ruce ji nepříjemně škublo a tak tužku upustila. Chystala se ji zvednout, když v tom si k ní někdo přisedl a ke všemu naklonil. Lehce se poděsila, ale pak slyšela jeho slova, nechápavě pootevřela ústa a pak pochopila a sama se podívala na ruku. "Bohužel bolelo to a bolí. A ještě k větší smůle z nebe jsem nespadla, spíše z něčeho jiného," poví a pak si díky němu němu neodpustí úsměv. Byl zajímavý už jen od pohledu a jeho forma představení ji pěkně potěšila. Chvilku ho sledovala, když si vzpomněla na tužku, rychle se ohnula, tím odtrhla pohled pryč, neboli na zem aby ji nenamokla tuha a mohla ještě chvilku malovat, ovšem spadla pod toho kluka a tam nemocnou rukou nedosáhla. Narovnala se, ovšem dlouhé vlasy ji spadly do obličeje a tak si je hned upravila a trochu odfoukla. "Prosím, mám pod tebou tužku," koukne na zem pod jeho nohy a pak zase na něj jasně říkajícím pohledem jestli by ji tu tužku nepodal. Zdál se milý, ale po dnešku nevěděla, jestli on nepatří k nějakým sluhům té růžovky v posilovně.