Španělsko

← Domov

Léto nikdy nepatřilo mezi jeho oblíbené roční období; vždy mu vadilo, jak enormně se při sportování potil, což všudypřítomné dusno vážně nezlepšovalo, a navíc se ulice San Francisca plnily nadšenými turisty. To bylo hodně otravné. Jediné pozitivum letošního léta bylo, že slavnostně dodělal vysokou, ačkoliv sám pořádně nevěděl jak, když v poslední době pořád ležel v lihu. Neměl to teď moc sluníčkové, což se dost podepisovalo na jeho chování. Povětšinu času byl na své okolí nevrlý, pokud se tedy zrovna nepokoušel s nějakou holkou flirtovat a navýšit si tak své uražené ego. Jeho rodiče si jeho chování a stylu života pochopitelně všimli, a tak mu navrhli, že by s nimi letos mohl letět na Mallorcu, kde vlastní sídlo a kam v podstatě míří skoro každý rok. Noah tam s nimi nebyl ani jednou, protože mu dovolená s rodiči přišla nudná; nemohl se pořádně odvázat, a navíc by si musel hledat všechnu zábavu sám. Letos to však neznělo vůbec špatně, přeci jen by rád vypnul a zavítal na místo, kde ho nikdo nezná - a přesně proto souhlasil. Jeho máti z toho byla pochopitelně štěstím bez sebe, což bylo sice moc hezké, ale zrovna s ní plánoval strávit co nejméně času. Jako že… co by s ním zrovna ona chtěla dělat? Probírat módu? Stavět hrady z písku? Z toho už dávno vyrostl.
Na Mallorcu se letělo na začátku července. Bohužel nesehnali žádný přímý let, a tak museli přestupovat v Amsterdamu, odkud letěli rovnou na největší letiště v Evropě – do Palmy, hlavního města Mallorcy. Bylo to náročné a hlavně únavné, jediné štěstí bylo, že skončili v první třídě bez řvoucích děcek. Soukromé letadlo si sice mohli dovolit, ale jeho drahá maminka to zakázala, protože prý bude větší dobrodružství, když využijí veřejnou dopravu. Díky mami. Naštěstí je už však na letišti čekalo jedno z tátových drahých aut, které je dovezlo až k jejich sídlu, které vypadalo hodně luxusně. Muselo to stát majlant a sám Noah si snad poprvé za život pomyslel, jak je skvělé mít bohaté rodiče. Sídlo se nacházelo u pláže, která prý byla jen jejich, hlavní město bylo vzdáleno zhruba hodinu a nedaleko byly ještě Dračí jeskyně, do kterých se celá nadšená chystala jeho máti. To však Noaha moc nezajímalo. Už když projížděli letoviskem, poblíž kterého se sídlo nacházelo, zrak upínal především na místní bary a noční kluby. Na jejich průzkum se pro změnu těšil on.
Moc dlouho se ve svém pokoji nezabydloval, blížil se totiž večer a on jej plánoval strávit venku. Vybalil si tedy pouze nezbytnosti, obhlédl, kde co v domě je – nechyběl tu bazén a dokonce ani vířivka – a pak už vyrazil do ulic. Španělsky sice moc neuměl, ale noc to pro něj byla nezapomenutelná, seznámil se tu totiž s jednou skupinkou turistů, která byla taktéž z Kalifornie, a s tou popíjel celou noc. Smáli se všemu tak moc, že sám Noah úplně ztratil pojem o čase a domů se tak vrátil až za svítání. Trvalo mu, než našel správný dům a než si odemkl – zámek v té opilosti působil jako nějaký hlavolam. Naštěstí však vše bravurně zvládl a on tak mohl spokojeně ulehnout. Nebýt hlasů, které se domem rozléhali v pravé poledne, zřejmě by prospal celý den. Rodiče měli očividně návštěvu, což bylo hrozné, protože takto nebude moci nerušeně spát, a ještě k tomu je bude muset jít pozdravit. Nesnášel takové situace, přesně proto s rodiči nikam nejezdil. S rozespalýma očkama rozsvítil pomocí zmáčknutí tlačítka obrazovku svého mobilu a zkontroloval čas. Tiše zanadával a jen ve svých černých boxerkách zamířil na chodbu, na které začal hledat koupelnu se záchodem. K jeho smůle však zapomněl, které dveře to jsou, a tak tu nějakou chvíli bloudil, u čehož se pokoušel ignorovat otravný smích, který se ozýval z dolního patra. Proboha, to se nemůžou trochu ztišit?

← doma v Cali, s mezizastávkou v Miami

Konečně léto. To znamená žádné povinnosti, žádné starosti, žádné problémy. Pouze odpočinek a zábava. Je tu ale jedna věc, která ji tíží už trochu delší dobu. Od té doby, co tak trochu utekla do San Francisca, tak docela dost značně omezila kontakt se svojí rodinou. Sice si sem tam zavolají, ale telefonní hovory nikdy nenahradí osobní setkání. Obzvlášť když ty hovory trvají jen pár minut. Ze začátku Zaře nově získaná svoboda více než vyhovovala, jenže poslední dobou se začala cítit trochu provinile. Skutečnost, že se ze dne na den rozhodla odstěhovat na opačnou stranu země, jí asi rodiče nedopustí nikdy. Na jednu stranu se jim nediví, tak to většinou bývá, že chtějí rodiče mít své ještě k tomu jediné dítě na blízku, ne? Když jim poprvé přednesla svůj plán, nejprve si mysleli, že si z nich pouze dělá legraci. Smích je ale přešel velmi rychle okamžitě jak si uvědomili, že v tomhle Zara nežertuje. A týden dva nato už byla na cestě pryč. První měsíce byly nejobtížnější. Neustálé přemlouvání a vyjednávání bylo až k nevydržení. Zara je ale pěkně tvrdohlavá a do starých kolejí se vracet rozhodně nechtěla. A jediný způsob, jak podle ní těmto mentálně vyčerpávajícím konverzacím předejít, bylo zamezit s nimi kontakt. A tak nějak to i zafungovalo. Po prvním roce naléhání už nepůsobilo jako vydírání, jenže tímto řešením se vytvořil zase problém nový. Říká se, že stačí měsíc k vychování nového zvyku. Postupem času totiž ztratila i pocit potřeby s nimi pravidelně hovořit. Takže si docela brzy navykla na odmítání pozvání na rodinné sešlosti či jiné s nimi spojené společenské příležitosti. Vážnost situace si ale dost dlouho neuvědomovala, přeci jenom během školy měla hlavu plnou studijních materiálů, zkouškových termínů a nekonečných esejí. Jenže s nadcházejícím létem a úbytkem povinností konečně pocítila, jak moc cizí si teď vlastně jsou. Nepovažovala by se zrovna za někoho, kdo by bez své rodiny nezvládl udělat ani krok vpřed, ale před tímhle vším měla se svými rodiči velmi dobrý vztah, proto ji toto nové uvědomění dost zamrzelo. Příležitost, jak to celé alespoň částečně napravit, se jí tedy představila jak na stříbrném podnose: společná rodinná dovolená.
Na Mallorcu jezdívala s rodinou jako malá docela často. Nespočet vzpomínek z té doby bohužel nemá, ale jedním si je jistá –⁠ dovolené v Evropě nemůže člověk říct ne. Takže ano, na nadcházející týden se Zara více než těšila. Navíc má příležitost konečně vidět tu novou vilu, kterou si tam nedávno její rodiče pořídili. Několik dní před odletem pečlivě plánovala všechny outfity a co všechno vlastně potřebuje k přežití, poté přiletěla za rodiči zpátky domů do Miami odkaď nakonec letěli na jejich letní sídlo. Cesta byla dlouhá a únavná, ale ihned jak nasedla do auta, které je během chvilky dovezlo až před hlavní dveře, tak z ní veškerá únava spadla, a v očích jí začalo jiskřit nadšení. Naposledy tu byla tak před deseti lety, takže jisté drobnosti jí povědomé přijdou, ale jinak vše na ni kouká jako krásné překvapení. Zatímco jsou jejich zavazadla postupně vynášena do přidělených pokojů, Zara se ihned rozhodne projít si celou nemovitost. Oni vlastní takhle dech beroucí pozemek, ale 11 měsíců v roce ho nechávají ležet ladem? Jaká škoda…
“Ah, zdravím vás.” Věnuje nejistý úsměv postaršímu páru, který je zrovna uprostřed konverzace v kuchyni. Jejich obličeje jí jsou velmi povědomé, ale Zaru spíše zaráží vůbec jejich přítomnost –⁠ nikdo neříkal nic o tom, že tu někdo bude s nimi? V další vteřině jí ale okamžitě dojde, o koho se jedná. Andersonovi. Matně si pamatuje, že jí táta nějak před lety říkal něco o tom, že s Andersonovými řešil nákup nemovitostí. A jelikož jsou ekonomika a business talk pro ni více než nezajímavý, nijak víc se ho ohledně toho nevyptávala. Kousky skládačky do sebe ale pomalu zapadají. Takže si spolu pořídili tohle letní sídlo? Dřív, než stihne kdokoliv z nich otevřít ústa, tak se za jejími zády objeví její rodiče, kteří na sebe jako vždy strhnou veškerou pozornost. Následuje vřelé vítání a objímání, Zara se od nich po chvíli rozhodne tiše odpojit, a nechá rodiče povídat si se svými přáteli. Její nohy ji tentokrát vedou nahoru do patra. Hlavu má ještě lehce popletenou z nového objevu, takže jí to chvilku trvá, než jí dojde další věc. Jaká náhoda to je, že se obě rodiny rozhodly odjet ve stejném termínu na Mallorcu? O kolik větší náhoda by musela nastat, aby se svými rodiči přijel i- Noah. Prudkým pohybem se zastaví uprostřed chůze, když její pohled dopadne na polonahou osobu stojící uprostřed chodby. O tolik větší náhoda zas ne…

Absolutně ztracený se rozhlížel po dlouhé chodbě a marně se pokoušel vzpomenout, které dveře vedly do koupelny. Jeho smysly byly stále tak trochu otupělé alkoholem, takže to pro něj byl nadlidský úkol, což si bohužel uvědomoval. Zbývalo tedy jediné – nakouknout do každé místnosti zvlášť a doufat, že koupelna se nebude nacházet až mezi posledními možnostmi; nesnášel zákon schválnosti. Znovu si protřel své unavené oči a popadl první kliku, která mu šla pod ruku. Jednalo se očividně o další pokoj pro hosty, který byl zařízený stejně luxusně jako ten jeho a mít na to náladu, klidně by se tu i více porozhlédl, ovšem pocit zklamání a taky potřeba na záchod jej přiměla dveře zase rychle zavřít a vrhnout se na další. K tomu se už však nedostal, protože periferně zahlédl, že chodba měla dalšího návštěvníka. Už v té chvíli mu nepříjemně píchlo u srdce, stačilo jen koutkem oka zahlédnout blond vlasy, aby mu to do mysli přivedlo vzpomínku na Zaru. Sám už doufal, že ji pustil z hlavy, ale holt se neřadil mezi kluky, které by holky odmítaly, takže to pro něj tenkrát bylo pekelně těžké. Ještě horší však byla myšlenka na to, že to před těmi pár lety posral tak moc, že s ním Zara už nikdy nebude chtít nic mít. Asi to se ho právě dotýkalo nejvíc; byl zvyklý mít každou. Moc dobře věděl, že ona dívka nebyla Zara, protože co by tu taky dělala; zřejmě se jednalo jen o uklízečku. O to víc pak byl překvapený, když na blondýnku upřel svůj pohled a zjistil, že to Zara skutečně je. V prvních pár sekundách přemítal nad tím, jestli mu ta banda ze včerejška nedala něco do pití a on teď zdrogovaně hleděl třeba na svou máti, zatímco Zara byla uvízlá v jeho hlavě a on si tak myslel, že vidí právě ji. To by dávalo smysl, ne? Jo, dávalo, jenže na takovou hloupost bylo všechno až moc skutečné. Nepatrně pootevřel pusu jako by se chystal něco říct, ovšem hned ji zase zaklapnul, protože si uvědomil, že neví, co by z něj mělo vypadnout. Naposledy spolu mluvili na plese, kde od něj utekla a od té doby měl Noah tak moc ublížené ego, že nabaloval každou alespoň průměrně hezky vypadající holku. Udělal pár opatrných kroků jejím směrem a stále na Zaru nevěřícně civěl. ,,Co… co tu děláš?" dostal ze sebe s jistou těžkostí a svraštil obočí. Jestli tohle všechno byl jen sen, tak byl nejvyšší čas se probrat, protože byl ve vážně nepříjemné situaci, ze které nebylo úniku. Tím, jak byl stále mimo ze včerejší noci, mu jisté věci nedocházely, jinak by si už třeba dávno dal dohromady to, že se jejich rodiny důvěrně znají a tím pádem není žádným překvapením, že spolu budou trávit dovolenou; ba dokonce spoluvlastnit velkou vilu.

První myšlenka, která se jí v hlavě zrodí, je poznatek komentující jeho aktuální stav. Vypadá dost znaveně, snad ještě v polospánku soudíc dle jeho rozcuchaných vlasů a lehce napuchlého obličeje. A pak je tu jeho outfit. Vlastně se jedná jen o trenky a nic víc, nad čímž se musí nepatrně pousmát. Není to poprvé, co ho vidí takto odhaleného, ale na takový výhled se těžko zvyká. Okamžitě se ale přinutí své rty pevně semknout k sobě, zatímco si v hlavě připomíná, že by nad těmito věcmi neměla přemýšlet. Přijde jí, že na sebe zírají věčnost – očividně ani jeden z nich neočekával, že tu na sebe narazí. Co si myslí o tomto nečekaném setkání? Přestože je plná překvapení a natolik zaskočená, že ze sebe doteď nedokázala vydat ani hlásku, tato nová příležitost, kdy s ním bude moci opět strávit nějaký ten čas sama, se jí docela zamlouvá. Naposledy se viděli na plese, který byl už tak dlouho, že si z něj skoro nic nepamatuje. Velkou roli v tomto výpadku paměti ale také hrál na její vkus velký objem alkoholu, který tu noc vypila. Hned další den toho dost litovala, takže to, že si z plesového večera odnesla jen pár mizivých momentů, ji tolik netížilo. Přesto by onen večer zhodnotila jako úspěšný, do nějaké části by si i troufala říct, že je s Noahem připravena vykročit tou správnou nohou na cestě k budování nějakého toho přátelství. Pomalé krůčky ke změně. Samozřejmě, že do toho nechce skočit po hlavě, protože co když jí zase ublíží. Na druhou stranu tuto možnost kompletně zazdít a nedát tomu ani šanci jí také nepřijde fér. Proto se rozhodla, že to celé nechá přirozeně plynout a jestli se ti dva udobří a stanou se z nich přátelé, nebo jim to prostě hvězdy nepřejí… to už nechává v rukou osudu.
Nakonec je to on, kdo se rozhodne prolomit to trapné ticho mezi nimi. Jeho hlas ji pomůže vrátit se do reality a uvědomit si, jak absurdně se nyní chová. Chová se, jako kdyby mu v momentě, kdy se naposledy viděli podpálila všechno oblečení jako nějaká bláznivá ex. Lehkým zatřesením hlavy ze sebe toto chování vypudí a nepatrně se na něj usměje. „Zdá se, že naši rodiče měli stejný nápad strávit letošní léto v Evropě,“ krátce se zasměje a přešlápne si. I přes všechno snažení nemůže ignorovat fakt, že tu je jeden z nich oblečený pouze ve spodním prádle. Opravdu se snaží udržet oční kontakt, ale možná jak nad tím až moc přemýšlí, tak má pocit, že to třeba musí působit nepřirozeně, jak mu neustále kouká do očí. „Není ti trochu zima?“ Už nemůže nadále ignorovat tuto skutečnost, tak se raději rozhodne to okomentovat nahlas. Rozhodne se to pojmout více jako vtip (pochybuje, že by mu doopravdy byla zima, když jsou aktuálně na rozpáleném ostrově nedaleko moře), kromě toho také doufá, že tím pomůže odlehčit aktuální situaci. Nedokáže přesně určit proč, ale pociťuje jakousi nejistotu a napětí, které mezi nimi panuje, a moc příjemné to zrovna není.

Stále odmítal věřit, že tu s ním Zara vážně je; co by to pro něj totiž znamenalo? Že spolu budou v jednom domě? Trávit dovolenou? Bude muset na ni každý den koukat a před svými rodiči předstírat, že je v pohodě, zatímco se zevnitř užírat vším, co se mezi nimi odehrálo? To nebyla moc hezká představa. ,,Asi," zamumlal téměř neslyšně, u čehož ji stále hypnotizoval jako by byla něco, co v životě neviděl. Její slova vlastně dávala perfektní smysl a on sám nemohl uvěřit tomu, že mu samotnému to nedocvaklo. Jejich rodiny se bavily více než bylo zdrávo – minimálně z jeho pohledu -, takže vlastně byla vysoká pravděpodobnost, že se něco takového může stát. Jenže on věci tak detailně nepromýšlel, aby na takovou situaci jen býval pomyslel. Teď toho docela litoval. Nebo byl svým způsobem i rád? Její přítomnost v něm vyvolávala rozporuplné pocity a nebýt jejího prolomení ticha, zřejmě by na ni civěl ještě dobrých pár minut. ,,Uhm…" zamrkal a rukou přejel po své odhalené hrudi. Nestyděl se před ní, to rozhodně ne, ba naopak byl toho názoru, že se má čím chlubit, ale asi pro ni bylo těžké se na něj soustředit, když tu stál skoro nahý. Počkat, to ale přeci byla dobrá zpráva, ne? Přiváděl ji do rozpaků… Nebýt v tak blbé situaci, možná by se i nad tím pousmál. ,,I kdyby byla, nebudu ti přeci kazit hezký výhled na mě," prohodil tentokrát s pobaveným podtónem on a otočil se k ní čelem, přičemž se i odvážil udělat pár kroků jejím směrem. Nechtěl působit nejistě, to přeci nebyl on, všichni ho znali jako sebevědomého kluka, co o sobě nemá tendenci pochybovat; nikdy a v ničem. Z ní se mu však podlamovala kolena. ,,Jak dlouho tu plánujete zůstat?" zeptal se poměrně klidně, avšak jinak se musel hlídat, aby na ni tuhle otázku vyloženě nevyhrkl; byla to totiž další věc, která jej velmi zajímala. Při čekání na odpověď si založil ruce na hrudi a nevědomky ji začal sjíždět pohledem.

Jednu věc ale nechápe. Nemůže si pomoct od takového nepříjemného pocitu, který mezi nimi cítí. Nedokáže ho nijak pojmenovat, ale přijde jí, že se Noah chová nějak divně. Najednou postrádá to své charisma s dobrou dávkou sebejistoty, které jsou pro jeho charakter tak typické. Sama si ještě není jistá, zda jí tato “verze” Noaha vyhovuje více nebo méně, ale jedno je jasné. Něco se rozhodně děje. Ale co, to je otázka za milion. Jediné vysvětlení, které ji zatím napadá je, že by byl z téhle náhody natolik zaskočen, že by ho překvapení až takhle pohltilo? To dává smysl ale jen z části, protože je to přeci strašně dávno kdy se naposledy viděli, navíc se dobře bavili, tak nerozumí té náhlé odtažitosti. Zmateně se nad tím lehce zamračí, ale rozhodne si tyto poznatky prozatím nechat pro sebe. Třeba nad tím jen moc přemýšlí a on se jen blbě vyspal. Nebo vůbec.
Stačil takový nepatrný pohyb a její pozornost okamžitě spadla zpět na jeho nahou hruď – co to s ní je? Tiše si odkašle a radši se rozhodne od něj odvrátit zrak kompletně. Rychle si najde nový terč její pozornosti – nějaký obraz visící na zdi – a svůj pohled nechává na něm. Je jí jasné, že si jejího chování nemohl nevšimnout, tak je možná i ráda, že na něj teď nekouká, protože mu beztak na tváři sedí ten namyšlený úšklebek. Noah jí tuto domněnku nepřímo potvrdí hravou poznámkou, nad kterou jednoduše musí obrátit očima v sloup. Nepatrně jí nad tím ale cuknou koutky nahoru, protože přes všechno jí to očividně přijde trochu vtipné.
Nejdřív mu místo odpovědi na jeho dotaz zareaguje pouhým pokrčením ramen. Protože sama vlastně nezná odpověď. Nejela sem s nějakým přísným plánem a pochybuje, že by na tom byli její rodiče jinak. “Chtěla bych tu zůstat alespoň týden, pořádně si užít slunce a ten život tady, než se vrátíme zpátky domů.” A domů tentokrát myslí Miami, protože rodičům tak trochu slíbila, že na chvíli zůstane s nimi i v Miami, než opět odletí do San Francisca. A když je vidí snad poprvé tento rok, tak nemá jinou možnost než souhlasit. Když se mu rozhodne věnovat krátký pohled, tak si všimne, že k ní stojí o pár kroků blíže. Nejen to, zaznamená i jeho letmé pohledy, které posunou její koutky o to více nahoru. Je uklidňující vidět, že není jediná, která má takové myšlenky. A to se před ním ani nemusí procházet jen ve spodním prádle. I přes to, jak ležérní její aktuální outfit je, tak se pak bude potřebovat osvěžit. A jejich venkovní bazén se zdá na to být jak stvořený. “Vy?” Zeptá se zpátky, ale narozdíl od něj se snaží nepůsobit tak chladně. Ať už mu běží hlavou cokoliv, dost to ovlivňuje, jak na ni aktuálně působí. Je na ni snad naštvaný? “No… nebudu tě rušit ve tvé ranní rutině,” krátce se uchechtne při slovu ranní, jelikož dole se nyní určitě již připravuje pozdní oběd, “já si půjdu vybalit, uvidíme se pak?” Snaží se formulovat svá slova dost obecně a nezávazně, aby se třeba náhodou necítil svázán nebo cokoliv jiného. No snad ho tahle divná nálada přejde dříve než později.

V této prekérní situaci pro něj bylo milým zjištěním, že ji svou odhalenou hrudí uváděl do rozpaků natolik, že od něj musela odvrátit zrak a raději jej zaměřit na jakýsi nudný obraz kousek od nich; ano, musel zkontrolovat, co je zajímavější, jak on. Přimělo jej to k jistému uvolnění, které ho vrátilo zpátky do reality a připomnělo mu, jakým je playboyem. Jisté holky přeci jen stále dostává do kolen, k tomu mu kolikrát stačí jen jediný pohled, a tak ho přeci nerozhodí to, že jej Zara jednou jedinkrát odmítla. Co by vlastně udělala, kdyby to na ni zkusil znovu? Měl by i víc naléhat? Třeba v sobě měla nějaký blok, který ji bránil s ním mít znovu něco víc. Ale nebylo by to pak obtěžování? Občas byl v holkách zmatený, možná právě kvůli tomu si od nich dával pauzu a odmítal jít do jakéhokoliv vztahu; představte si tedy pak jeho zklamání, když byl kvůli Zaře tuhle překážku připraven odstranit a následně zjistil, že ona to nevnímá stejně. Tedy, ne že by se s ní hned hrnul do vztahu, ale vážně se mu líbila, a to zkrátka mluvilo za vše.
Možná by celou tuhle náhodu neměl vnímat negativně, ba naopak to obrátit na příležitost, při které by se mohl se Zarou zase sblížit. Nebo ji minimálně ukázat, že není zas takový hajzl; což si rád namlouval, ale co si budeme, občas by si zasloužil ránu za některé své výroky či dokonce činy. ,,Týden," zopakoval po ní a nepatrně přikývl, přičemž se mu na rtech objevil letmý úsměv. Týden je dlouhá doba, může se toho hodně stát. Se zamyšleným výrazem k ní udělal několik menších kroků, aby zúžil tu velkou mezeru, která mezi nimi zbytečně byla, a přitom ji upřeně koukal do očí. Do těch by mohl koukat pořád, a i tak by jej nepřestaly fascinovat. Huh, zněl jak idiot, co? ,,Asi… taky?" dostal ze sebe s jistým váháním a na to pokrčil rameny. ,,Popravdě netuším," dodal s úšklebkem. Jeho máti se mu o délce jejich pobytu na Mallorce určitě zmiňovala, ale jelikož ji většinu času neposlouchal, musel ji přeslechnout. Teď toho docela litoval. A stejně tak i litoval toho, že se s ním Zara už loučila. Jistě, vyrušila ho, ale co když už s ním po zbytek svého pobytu nepromluví a bude se mu vyhýbat? Musel rychle myslet, aby mohl přijít s důvodem, proč se zase vidět, takže ještě předtím, než mu zmizela společně s kufrem úplně z dohledu, obrátil se k ní čelem a vyhrkl: ,,Nechceš večer ukázat město?" Olízl si horní ret po vyslovení tak neskutečně zoufalé otázky (minimálně on ji tak vnímal) a trochu svěsil ramena. ,,Nebo je fajn večerní koupání… v moři," dodal vzápětí a nejistě si promnul ruce. Ve tváři ji nedával najevo však jedinou známku emoce, ačkoliv vnitřně dychtivě chtěl a doufal, že řekne ano. Naopak si neuvědomoval, že Zara jeho nabídku s takovým výrazem ve tváři může vnímat jen jako milé gesto na uvítanou, a nikoliv upřímnou nabídku k trávení času.

Zatímco si v duchu nadává za své pubertální chování a veškerá její vůle pracuje na udržení jejího pohledu na visícím obrazu někde za Noahem, periferním viděním si všimne, že si jejích rozpaků musel všimnout. Jeho zvědavost mu nedala a nechal svůj pohled následovat ten její. Jeho ego teď muselo vystoupat do nebezpečných výší. Jako kdyby to bylo něco, co zrovna potřebuje. Skvělé. Přinutí se tedy pomalu přesunout svoji pozornost zpátky na něj, protože mu nehodlá dopřát tu radost.
Tak a veškeré představy a sny o poklidné dovolené v Evropě může rovnou vyhodit z okna. No dobrá, to možná zní trochu dramaticky, ale Noahova přítomnost docela dost mění situaci. A když jí je prozrazeno, že je tu šance, že tu bude pobíhat po celou dobu jejich pobytu, o to více se bojí, jak dlouho potrvá, než se něco zvrtne. Dlouze vydechne, jako kdyby ji to mělo uklidnit, a raději se rozhodne toto neplánované střetnutí pro teďukončit. Cítí se trochu nepříjemně a lehce ji to užírá, jak neví proč, ale protahováním této konverzace odpovědi pravděpodobně nedosáhne. Navíc si je více než jistá, že ho vyrušila uprostřed jeho ranní rutiny. Ještě mu věnuje letmý úsměv, než kolem něj projde, aby našla svoji ložnici. Mezitím se snaží každému pokoji věnovat rychlý pohled - tak pro přehled, ale zároveň aby zjistila, jaký pokoj patří Noahovi. Ani nečekala, že na ni bude ještě něco chtít, takže ji svým dotazem trochu překvapí. Ale v tom dobrém slova smyslu. “Hm?” Zastaví se a otočí se přes rameno zpátky na něj. Může ho nechat se zapotit, poškádlit ho a hodit na něj určitý výraz v kombinaci s dlouhým táhlým tichem. Ale už ji nebaví tyhle hry. Částečně je to kvůli tomu dlouhému letu, ale i ten nejvíce sarkastický člověk si chce občas dát pauzu od neustálého škádlení. “Procházka po městě zní skvěle,” věnuje mu upřímný úsměv spolu s potvrzujícím pokývnutím hlavy. “Věřím, že znáš jen ty nejlepší místa…” poznamená ještě, než se od něj zase odvrátí a tentokrát už zmizí do svého pokoje. Přesně jak měla naplánováno, tak si nějak částečně vybalí a hned si jde užít co dům nabízí. Celý den se rozhodne pojmout více odpočinkově, k regeneraci po dlouhé cestě, a hlavně aby byla připravená na večer. Ať už si to chce přiznat nebo ne, trošku, ale jen trošičku se na večerní plány těší. Během dne si toho moc říct nestihnou, sem tam když na sebe narazí, tak si krátce popovídají, ale nijak zvlášť spolu čas nestráví. To se teď ale brzy změní. Slunce už pomalu zapadá za horizont a je jen otázka minut, než celý ostrov pohltí tmavá noc a město se ožije nočním životem. A ten Zara absolutně miluje. Po osvěžující sprše si nechala vlasy přirozeně vysušit, a jelikož se jí tak vytvoří vlny, tak si ty vlasy raději sepne. A aby se dokonale vžila do atmosféry, tak si na sebe vezme vzdušné červené letní šaty a s tím je připravena jít do města. Se spokojeným úsměvem sejde dolů, kde jejich rodiče vedou nějakou vášnivou debatu v jednom z obývacích pokojů nad skleničkami lahodného vína, věnuje jim jen krátké mávnutí, než zmizí do další místnosti. Kde ten Noah je?

Jednat se o kohokoliv jiného, zřejmě by byl naštvaný, že jej dotyčný vyrušil při jeho cestě do koupelny, ovšem u Zary tomu tak nebylo. Byl rád, že spolu mluví a být to čistě na něm, klidně by tu s ní na chodbě strávil i další hodinu nebo dvě. Jeho výraz však vykazoval zcela jiné emoce, proto nebylo divu, že Zara jeho společnost po pár minutách opustila. Jeho hrdost mu našeptávala, ať vejde do koupelny a už se za ní neohlíží, ovšem srdce si poručilo něco jiného, a tak ze sebe ještě před jejím odchodem vyhrkl nabídku k večerní procházce. Po pár sekundách, kdy si jeho mozek uvědomil, co to ze sebe dostal, se mu ona otázka zdála být skoro až zoufalá, avšak zpátky ji už vzít nemohl. A vlastně ani nechtěl. Nenabídl ji to ze zdvořilosti či z čiré dobroty srdce, pravda byla taková, že s ní chtěl strávit dnešní večer a třeba ji tak zase ukázat svou lepší stránku; stále ji měl, kupodivu. Nevěděl moc, co čekat, klidně ho mohla odmítnout či se mu dokonce vysmát, raději s tím počítal, přeci jen byl realista. Naštěstí se však nic z toho nestalo, Zara souhlasila a mu se na rtech objevil nepatrný úsměv. Ani nestihl nic dalšího říct, protože mu hned na to věnovala výhled na její záda mizející v jednom z pokojů a on se tak na chodbě ocitl zase sám. ,,To si piš," zamumlal si sám pro sebe a krátce se nad celou situaci uculil. Pak už konečně otevřel dveře od koupelny, kde vykonal vše potřebné, načež se vrátil zpátky do svého pokoje, kde ještě dospával minulou noc.
Probudil se až někdy k večeru, naštěstí si chytře nastavil budík, aby nepropásl schůzku se Zarou, protože bez něj by spal zřejmě až do rána. Jeho první kroky opět vedly do koupelny, kde se dal po horké sprše tak nějak dohromady. V pokoji se pak oblékl do klasických černých kraťas a bílého, volnějšího trička, sbalil si do kapsy klíčky s mobilem a peněženkou, a vydal se směrem ke vchodovým dveřím, kde už na něj čekala Zara. Zatímco on vypadal poněkud rozespale a celkově rozmláceně, ona vypadala jako dokonalost sama. Pohledem na ni ulpěl již při sestupu schodů, bral je klusem, ovšem na těch posledních strnul a pár sekund na ni zůstal zírat. Byla zkrátka nádherná a ho zase zamrzelo, že si to u ní tak posral. Rychle zamrkal, aby se vrátil do reality a pomalu sešel poslední dva schody. ,,Chystáš se sbalit nějakého Španěla?" utrousil pobaveně a podíval se směrem k obývacímu pokoji, kde jejich rodičové vedli jakousi vášnivou debatu; zřejmě o politice. ,,Jdeme do města!“ houkl na ně a letmo mávl jejím směrem. Pak už společně se Zarou vyšel z vily ven a do plic nabral pořádnou dávku čerstvého vzduchu. ,,Měli bychom zvolit rychlochůzi, aby si náhodou neusmysleli, že chtějí jít s námi," prohodil k ní s úšklebkem a porozhlédl se okolo sebe. ,,Třeba tudy," ukázal směrem k jedné z uliček a tudy se taky vydal. ,,Máš hlad? Můžeme zajít do jedné z restaurací nebo tak," uložil si ruce do kapes a věnoval a ji letmý pohled. Koukal teď především před sebe, přeci jen by před ní nerad zakopl.

Kolikahodinový let to sem vlastně byl, to nedokáže říct, ale určitě ji to dost vyčerpalo. Proto je nesmírně vděčná, že si zbytek dne dokázala naplánovat tak, aby stihla dobít dostatek energie na trable, které bude chtít večer Noah podniknout. Relaxační odpoledne je už ale za ní, a s každým krokem dolů po schodech jen sílí ten zvláštní pocit v břiše, který jí vůbec není příjemný. Zdá se ale, že Noah zatím ještě není k nalezení, tak se postaví před velké zrcadlo, aby zkontrolovala, že je vše tak jak má. Nepatrně se na svůj odraz usměje a prsty si zastrčí pramen vlasů. Teď je to perfektní.
Místností se nato roznese mužský hlas, který by snad dokázala poznat kdekoliv, a ona s ním naváže oční kontakt přes zrcadlo. I přestože od jejich posledního setkání uběhlo několik hodin, tak mu v očích stále jde vidět únava a nedostatek spánku. Co to tu proboha poslední dny prováděl?
“To ještě nevím, možná…” zamumlá s úšklebkem na tváři a rukama si uhladí sukni. Popravdě takové plány sice nemá, ale zároveň pokud by ji zastavil někdo okouzlující, proč se ubírat o tu zábavu? Vrásky si s tím vytvářet ale nehodlá, společnost přeci jenom už zajištěnou má a zrovna i takovou, o kterou by nerada přišla. “Co myslíš, jak vypadám?” Zeptá se ho, jak se k němu otočí a tiše vyčkává jeho odpověď. Možná tak nevypadá, ale napjatě čeká, jak jí na to odpoví. Přes všechno jí očividně stále zajímá, co si o ní myslí. Navíc komplimenty ona ráda, tak proč si jeden nevynutit i od něj? I když nedivila by se ale ani kdyby jí na to zatrousil komentář se silným sarkastickým podtónem. Holt u Noaha ona nikdy neví.
Ještě na jejich rodiče rychle zamává, než ji odvede ven a zabouchne za nimi dveře. “Copak, nerad trávíš čas se svojí rodinou?” Uchechtne se, ale sama nemá v plánu se tu nějak dlouho zdržovat a pokoušet jejich štěstí… přeci jenom vycházka s rodiči by měla úplně jinou atmosféru. Vadilo by jí to? Asi ne, ale pro dnešek by preferovala, když to budou jen oni dva. Nechá ho ji vést, věří, že to tady zná lépe než ona, a to poslední co by chtěla je, aby se ztratili. Takže prozatím nemá žádné připomínky a poslušně ho následuje po jeho boku. “Hmm... hlady neumírám, už jsem měla něco malého doma, ale pokud narazíme na něco dobrého, můžeme se stavit. Ty jsi už jedl?” Zeptá se zpět a věnuje mu rychlý pohled. To poslední, co chce je, aby to působilo, že spolu jdou na romantickou večeři. Ale pokud Noah hladoví, samozřejmě mu večeři neodepře.
“Teď večer je tak příjemně,” okomentuje situaci zrovna když je ovane ochlazující vánek z moře. Zara miluje léto, ale když teploty vyšplhají do nebezpečných čísel, kdy je člověk konstantně zpocený a ani studená sprcha tolik nepomáhá, pak už ta hladina komfortu naopak výrazně klesá. Aktuálně se ale cítí skvěle; čerstvě po sprše, namalovaná, krásně oblečená, a dokonce může říct, že i v příjemné společnosti. Jen ještě bude muset zapracovat na těch motýlcích v břiše, těch se musí dřív než později zbavit. Nemůže se přeci pokoušet o napravení jejich vztahu a započetí jejich přátelství, když se kolem něj cítí stejně jako ty roky zpátky.

Čekal, že se bude po svém odpoledním šlofíku cítit více svěže, že mu třeba i budou lépe držet vlasy, a že jeho výraz nebude jevit takové známky ospalosti. Kocovina se na něm holt podepsala, dneska nebyl jeho den, alespoň tedy co se týkalo vzhledové stránky, což jej zamrzelo v momentě, kdy scházel schody a v odrazu zrcadla zaregistroval, jak to Zaře neskutečně sluší. Líbilo se mu, jak si dávala na svém vzhledu záležet, nedokázal by na ní najít jedinou chybičku, i kdyby se o to sebevíc snažil. To ho ničilo. Proč musela být dokonalá? A proč ji nemohl mít? ,,Myslíš, že by tě nějaký oslovil, když budeš se mnou?" zeptal se s mírnou provokací v hlase a nepatrně se ušklíbl, přičemž se sám postavil před zrcadlo, ve kterém se letmo sjel pohledem. Snad věděla, co tím myslel; přeci jen byl poměrně dobře fyzicky stavěný, málokterý kluk by se s ním dobrovolně pouštěl do šarvátky a jelikož bude v doprovodu Zary, může to pro okolí působit, že jsou buď na rande nebo že už jsou dokonce pár. Jasně, nebudou se držet za ruku a působit zamilovaně, ale i přesto věřil, že jeho pohled zajistí, aby se od ní každý kolemjdoucí Španěl držel co nejdál. Asi by nestrpěl, kdyby s ní začal někdo laškovat a co hůř, kdyby mu to Zara začala oplácet. Musel se nad tou myšlenkou mírně zamračit. Rázem se mu však výraz zase o něco zjemnil, a to právě ve chvíli, kdy se jej Zara zeptala, jak vypadá. Jeho výraz pochopitelně nejevil žádné známky toho, že se mu moc líbí, co před sebou vidí a že vypadá jako nejdokonalejší holka na světě. Odmítal to přiznat nahlas. Na chvíli stáhl rty pevně k sobě a sjel ji velmi pomalým pohledem, přičemž se nedokázal ubránit letmému úsměvu, který byl však natolik nepatrný, že jej Zara dost možná ani nezahlédla. A to by taky bylo dobře. Chtěl působit vážně a taky dost zamyšleně – jako že vážně přemýšlí nad tím, jak vypadá. ,,Moc hezky," dostal ze sebe nakonec a na chvíli se jí zadíval do očí. Pak rychle uhnul pohledem, nasadil si své černé brýle a rychle spěchal ven, přičemž ještě nezapomněl houknout na jejich rodiče jakousi formu rozloučení a tiše doufal, že se k jejich večerní procházce nebudou chtít přidat.
Do plic nasál všechen čerstvý vzduch a porozhlédl se kolem sebe. Doufal, že mu Zara nebude předhazovat, že právě uznal, že ji to sluší; zprvu přemýšlel, že by ze sebe dostal jednu ze svých poznámek, která nepotěší, ale taky neurazí, ovšem uvědomil si, že v tomhle ji nechtěl lhát. Na druhou stranu ji však ani nechtěl tolik zvyšovat ego, ačkoliv kdyby mu viděla do hlavy, zřejmě by jej měla až do nebes. Byl tedy rád, když se Zara zaměřila spíše na jeho útěk před rodiči a chtěla rozebírat právě to. ,,To ani ne, ale bylo by to divný, nemyslíš?" ušklíbl se nad tou představou. ,,Přeci jen nevědí, jak to mezi námi je a…" vydechl a nevědomky se zamračil. Tohle teď vlastně vůbec nechtěl probírat. Bože, proč to vůbec zmiňoval? ,,To je fuk," zavrtěl několikrát hlavou ze strany na stranu jako by sledoval velice zajímavé utkání v tenise a letmo nad tím mávl rukou. Většinou věděl, jak se v přítomnosti holky chovat, Noah byl takový ten typický frajírek, který vám přivodil do břicha motýlky a svými sladkými slůvky si pojistil, že pak na něj budete myslet nespočet nocí. U Zary mu to však nešlo, připadal si trapně, i když k tomu neměl úplně důvod.
Trasu pro jejich večerní procházku zrovna naplánovanou neměl, neměl čas si to připravit, a proto nyní šel rovnou za nosem v domnění, že se určitě neztratí. ,,A co zmrzka?" zeptal se s jistou pobaveností hlase a ukázal na nedaleký stánek. On sám sice úplný milovník zmrzliny nebyl, ale v létě ji vítal s otevřenou náručí; hlavně citrónovou. ,,Rodiče říkali, že ji tu mají výbornou," podotkl, aby ji snad víc nalákal a sám už vytahoval svou koženou peněženku z kapsy. ,,Samozřejmě tě zvu," nepatrně se na ni usmál zrovna když ji věnoval jeden z dalších letmých pohledů. Pomalými krůčky se blížil ke stánku, u kterého byl právě jakýsi postarší pár a diktoval si své požadavky pro svou porci zmrzliny. Společně se Zarou se postavili přímo za ně a aby řeč nestála, Zara okomentovala večerní počasí. Bylo tu moc hezky, to si stačil všimnout již při svém příjezdu, ale teď, když tu byl ještě v její společnosti, mu bylo ještě lépe. Asi to moc nedokázal popsat. Bál se sice, co řekne, ale kdyby si měl vybrat člověka, se kterým by tu byl raději než se Zarou, zřejmě by jej nikdo nenapadl. Co to s ním bylo? Myslel, že už se přes ní dostal, ale myšlenka na onen večer, kdy jej odmítla, ho pořád svým způsobem bodala do srdíčka. ,,To je," přitakal jen k jejím slovům a na malý moment se na ní zadíval. Z transu jej pak až probudil pán, který je zřejmě španělsky pozdravil a vyčkával, co si dají. ,,Já… tu citronovou, dva kopečky a do kelímku," pronesl tentokrát s naprosto vážnou tváří a mírně se podmračil – snad už z čirého reflexu. Pokoušel se mluvit pomalu a hodně srozumitelně, jelikož věděl, že Španělé mají občas problém s angličtinou, ačkoliv se říká, že lidé v Evropě umí mluvit nespočet jazyky; za to je dost obdivuje. Kelímek se svou porcí zmrzliny si pak vzal a přemístil pohled na Zaru, která si snad taky hodlala něco dát. Přeci tu nebude jak největší trapák jíst zmrzlinu úplně sám.

Zase by to nebyla Zara, kdyby na něj byla stále hodná a milá. Jí se ten sarkasmus už dostal do krve. Proto se její rty lehce zkroutí do šibalského úsměvu, když se ho na první pohled nevinně zeptá na jeho názor ohledně jejího vzhledu. Odpověď už dávno věděla ještě, než se stihla nadechnout, ale slyšet to nahlas je vždycky příjemné, o to víc, když taková slova vycházejí z jeho úst. On se ale nejdříve rozhodne zaměřit na komentář o potencionálním laškováním s místními hezouny. Párkrát na něj zamrká, aby se ujistila, že ho slyšela správně. Dal jí teď snad nepřímo najevo, že se o nic takového nemá ani pokoušet? Ať už byl záměr jeho odpovědi jakýkoliv, jí to rozhodně potěšilo. Probudila by v něm snad žárlivost, kdyby svůj pohled stočila na někoho jiného než na něj? No pokud se bude cítit odvážně, mohla by ho trošku otestovat. Takové hry se ale dokážou dost rychle zvrtnout, takže to prozatím nechává stranou. Místo poděkování za kompliment se na něj jen spokojeně usměje, přeci jenom přesně takovou odpověď očekávala. Přesto ji to hezky zahřeje u srdce, když se jí potvrdí její očekávání.
Déle se už ale doma nezdržovali, oba na své rodiče ještě rychle mávli na rozloučenou, než se za nimi zaklaply hlavní dveře a už vyrazili do města.
‘No musel jsi to zkazit, však sis vedl tak dobře,’ zamumlala by tiše, ale nakonec si ta slova nechá pro sebe. Pokusila by se to pravděpodobně zahrát spíše jako vtip, ale pravdou je, že by to myslela dost vážně. Samozřejmě si je vědoma zvláštnosti jejich situace, ale dělá co může, aby to napravila, protože to je ta vyspělá volba… lidi přirozeně dělají chyby každý den, z těch se člověk poučí a posune dál. Od té doby, co se naposledy viděli, měla dost času se nad tím zamyslet. Došlo jí, že by to přineslo více škody než užitku, kdyby mu dávala za zlé jeho pubertální chování do konce jejich životů. Jde ale poznat, že i jeho mysl tíží podobné myšlenky, jinak by nic takového nezmínil. A ještě takovým zvláštním způsobem… však sotva uběhlo pět minut! Naštěstí si tuto skutečnost uvědomí Noah velmi rychle sám a svůj proud myšlenek rychle utne. Ona se k tomu rozhodně vyjadřovat nechce, takže celý jeho monolog ponechá bez jakéhokoliv dalšího komentáře či reakce a dále pokračuje v chůzi.
“To zní dobře,” pokývne hlavou na souhlas a nechá se vést ke zmíněnému zmrzlinovému stánku. Nejdřív nechá Noaha ať si v klidu objedná, její pohled zatím prolétne celou nabídku. “Já poprosím o mango a taky citrón,” rozhodne se nakonec a věnuje nejen obsluze, ale i Noahovi děkovný úsměv, když si tedy trvá na tom placení. Moc dobře ví, že ho nějaká malá zmrzlina finančně nezatíží, ale spíše si cení toho gesta. Kdyby byla naivní, myslela by si, že se na ni snažím udělat dojem.
Skutečnost je ale pravděpodobně taková, že se o nic nesnaží, a má to spíš už naučené jako “prosím a děkuji”. Oba si převezmou své objednávky a ona bez dalšího otálení ochutná tu údajně skvělou zmrzlinu. “Hmm…” pochválí si svůj výběr a spokojený úsměv se jí rozlije na tváři. Zas takové horko sice není, ale osvěžení v podobě lahodné zmrzliny nikdy neodmítne. "Ty víš co je dobré," zhodnotí to nakonec více než pozitivně a zvedne na něj pohled. "Nemáš ještě nějaká doporučení? Třeba na nějaký bar s krásným výhledem na moře." Sama se rozhlédne kolem, zda by něco takového sama nezahlédla. Pochybuje ale, že by měl Noah zrovna chuť si s ní sednou někam k baru na koktejl a podrbat. To se asi spíše řadí mezi dámské aktivity; hádá, že by Noah dal přednost spíše nějaké posh hospůdce a nebo pak rovnou klubu s tvrdým alkoholem.
Svůj pohled opět stočí zpět na Noaha a věnuje mu rychlý pohled, zda už má vše, než se opět pomalu rozejde tam kam ji Noah vede. Všude to žije, místní bary jsou plné lidí a ulice naplňuje dunící hudba spolu s desítky konverzací mísící se do jednoho hlasitého šumu. A aby konverzace nestála, tak se rozhodne nadhodit další téma.
“Užil sis alespoň včerejšek?” Zeptá se, zatímco stále pomaličku ujídá ze své zmrzliny. Určitě mu nemusí připomínat v jakém stavu on ráno při jejich setkání byl a dojde mu to celé samo. Tak jen doufá, že když ho předešlý večer natolik zničil, tak mu to za to stálo.

Byl rád, že jim rodiče nebyli po jejich odchodu ze sídla v patách, ačkoliv mu bylo jasné, že si teď museli šuškat o tom, kam spolu ti dva šli a jak je možné, že jsou si tak blízcí. Minimálně jeho máma to musela zmínit, ráda měla totiž o všem přehled a byla nervózní, když něco nevěděla – a to především o svém milovaném synáčkovi. Byla to však stále lepší varianta, než kdyby jim dělali společnost na jejich večerní procházce, to by bylo hrozně divné a Noah by dělal všechno pro to, aby se od nich co nejdříve odtrhnul; a to ať už se Zarou nebo bez ní. I teď měl letmé myšlenky na útěk, protože vlastní vinou jaksi zabloudil k tématu, které nechtěl se Zarou vůbec probírat a moc nevěděl, jak z toho vybruslit. Nakonec to udělal docela nešikovně, ale Zara to naštěstí nechala být. Jejich plná pozornost se tak mohla stočit ke zmrzlinového stánku, jehož návštěvu Noah navrhl, protože jeho drahá maminka o něm včera celou půl hodinu básnila. Prý lepší zmrzlinu v životě neměla! Moc tomu nevěřil, ale zvědavý byl; navíc teď k ochutnávce měl skvělou příležitost a kdo ví, třeba si tímto u Zary šplhne. Minimálně tím, že ji pozval, si u ní šplhl určitě. Sám moc dobře věděl, jak tohle gesto měly holky rády – pokud to teda nebraly jako samozřejmost. I takové totiž, bohužel, existovaly. Už s nimi měl tu čest. Své přítelkyně pokaždé rozmazloval vším možným, ovšem nebyl rád, když to už pak braly jako samozřejmost a ani nepoděkovaly. Zara taková nebyla, protože ačkoliv hlasité děkuji nezaznělo, její výraz říkal vše. Byla mu vděčná za obyčejnou zmrzlinu a on měl chuť ji za ten její pohled koupit vše, co si bude přát. Zase zněl jak největší blb, co? ,,Děkujeme," poděkoval pánovi za stánkem nešikovnou španělštinou a věnoval mu letmý úsměv, přičemž si převzal svou objednávku.
Stejně jako Zara, i on ihned ochutnal tohle ledové štěstíčko. Zmrzlina se mu pomalu roztála v puse a jeho chuťové buňky zažily sladkokyselou bombu. Fajn, jeho máma měla pravdu. Vykulil oči samotným překvapením z toho, jak je zmrzlina vynikající a uznale pokýval hlavou. ,,Tentokrát patří zásluhy mé mámě," uchechtl se a ihned si vložil do pusy další várku zmrzliny, přičemž se po boku Zary rozešel napříč pobřeží. ,,Musím ji pak poděkovat za doporučení, bude mít radost, že jsme sem šli," poznamenal ještě s nepatrným úsměvem na rtech. Byl tak trochu mamánek, to se dokonce nebál ani sám přiznat, protože se netajil tím, že svou mámu nade vše zbožňoval – přeci jen to byla ona, kdo mu dal život. ,,To asi úplně… ne," řekl po menší odmlce, během níž kmital pohledem okolo sebe a přemýšlel, jestli o nějakém takovém podniku ví. Bylo jich tu určitě spoustu, ale přeci jen bylo vždycky lepší jít někam, kde vám dal známý doporučení. ,,Zeptám se mámy," pronesl pak s jistou dávkou pobavení a jen letmo hodil jejím směrem očkem. Ta už to tady měla vskutku dost prozkoumané, když tu s tátou byli minimálně dvakrát do roka. Navíc určitě moc ráda hodí se Zarou řeč.
Chvíli mezi nimi panovalo ticho, jelikož měli plné ruce (nebo spíše pusu) práce s jezením zmrzliny, kterou si bylo potřeba vychutnávat. Ani mu to nevadilo, měl ticho rád – co naopak rád neměl byly ukecané holky. To byl u Zary další plus, držela se v tomhle ohledu v rovnováze. Když už totiž bylo ticho mezi nimi příliš dlouhé, nadhodila téma, nad kterým se Noah musel uchechtnout. Moc si ze včerejší noci nepamatoval, ale ústřižky, které měl v paměti uložené, mu říkaly, že si noc hezky užil. ,,Jo," pokýval několikrát hlavou a u toho se nadále cpal zmrzlinou. ,,Potkal jsem lidi z Kalifornie, byla to dobrá náhoda a hodně jsme se nasmáli," shrnul ji celý večer velmi stručně a koutky úst mu nepatrně nad těmi vzpomínky cukly do stran. Noah sice nebyl bůh ví jak upovídaný, ale zřejmě by ke včerejší noci ještě pár poznámek poznamenal, kdyby jeho pozornost neupoutal jakýsi pár mladých Španělů, který byl právě uprostřed velmi vášnivé hádky – o čem, to si mohl jen domýšlet. Byla to vlastně vtipná podívaná, když na sebe ti dva žvatlali jazykem, kterému nerozuměl. ,,Myslím, že ji koupil stříbrný náramek místo zlatého," poznamenal šeptem směrem k Zaře a u toho se tvářil nanejvýš škoodolibě. Na chvíli se zastavil u koše, do kterého vyhodil již prázdný kelímek od zmrzliny a zamyšleně civěl na ty dva. Ne, že by ho bůh ví jak zaujali, to spíše to víno, které leželo vedle agresivní brunetky, upoutalo jeho pozornost. ,,Umíš rychle běhat?" zeptal se zničehonic Zary a věnoval ji výraz plný důležitosti. ,,Protože to budeš potřebovat," šibalsky na ni mrkl, načež se rychlým krokem vydal k oné lavičce a víno rychlým chmatem sebral. V následující chvíli se rozběhl a pak už jen slyšel španělské nadávky, které však zněly čím dál tím víc vzdáleněji. To byla dobrá zpráva – neutíkali za nimi. Pochopitelně celou tu dobu se ohlížel a ujišťoval se, že je Zara hned vedle něj, protože by ji tam nenechal.
Po chvíli v běhu ustal a zasmál se nad celým svým počínáním. ,,Víno zdarma," zatřásl láhví ve vzduchu a jen letmo ji sjel pohledem. Stejně ničemu z toho nerozuměl. Několika zkušenými pohyby víno otevřel a ihned si z něj loknul. Láhev hned na to podal Zaře, která si jej ochotně převzala. A tak si zpříjemnili večer. Nějakou chvíli se jen procházeli, upíjeli z dobré láhve bílého vína [jak se ukázalo] a povídali si o všem možném. Bylo to fajn, protože se úspěšně vyhýbali tématu, který nechtěl ani jeden z nich řešit – a sice je dva – a taky se postupně dostávali do té správné nálady. Zara očividně rychleji jak on, protože zhruba po půl hodině navrhla, že by se mohli jít vykoupat, protože Noah ji přeci zmiňoval, že noční koupání je boží. ,,Tak jo," zamumlal si téměř neslyšně pod nosem a prohlédl si ji. V hlavě ho už začaly napadat všemožné myšlenky a scénáře, za které by ho napomenula nejedna jeptiška, ale nedokázal si holt pomoct. Jak by taky mohl, když měl před sebou polonahou definici dokonalosti? Tiše si povzdychl, když si uvědomil, že nikdy nebude jeho, protože je takový pablb. Na druhou stranu si tím ale nemínil zkazit večer, a navíc co ještě si teď mohl přát, když měla dnešní noc oči jen pro něj?
Když došli na kraj pláže, tak už prázdnou láhev vína odložil kamsi na zem a prudkými pohyby si sundal tričko. Hned na to společně se Zarou vběhl do studeného moře a se smíchem po ní začal cákat vodou. Došlo pak i na to, že ji vyzvedl do vzduchu a hodil kousek od sebe, u čehož Zara docela pištěla. Byla tak rozkošná, až ho to rozesmálo. Chtěl to udělat znovu, ovšem když k ni připlaval a objal ji rukama tak, aby to celé zopakoval, tak ho zarazila. ,,Nelíbí se ti to?" zeptal se s jistou provokací v hlase a zazubil se na ni. Měl ji rád ve své těsné blízkosti, nejradši by se jí dotýkal všude možně a nedržel ji ruky jen kolem pasu, ale moc dobře věděl, že kdyby se k něčemu takovému odvážil, schytal by pár facek. A taky už by s ním zřejmě nepromluvila. ,,Vyčítám si, že jsem ti to neřekl, takže to řeknu teď," ztěžka polkl a odhrnul ji pramínek mokrých vlasů z čela, přičemž ji druhou rukou stále objímal kolem pasu. Sám musel uznat, že okolní atmosféra vyloženě vybízela k romantice – měsíc hezky svítil nad vodou a kolem nich štěbetali snad jen ptáčci. A taky zvuky vln. A před ním nádherná Zara. ,,Vážně ti to dneska slušelo a myslím, že se za tebou otočil každej chlap. Možná snad jen ti slepí ne," nejistě se nad svou poznámkou uchechtl. Přejel ji palcem po tváři a zkoumal každý detail její dokonalé tváře. A to až do té doby, dokud se k němu Zara nezačala naklánět v domnění, že se tu teď spolu budou muckat. A teď to neberte tak, že by Noah nechtěl, moc dobře přeci víme, jak z ní byl hotovej, ale byla opilá a on se bál, že to chce jen kvůli tomu, že je v opilém stavu. A to nebylo ono. Musel se tedy od ní odtáhnout s tím, že by už měli jít a rychle spěchal z vody ven. Sralo ho to, protože právě odmítl holku, která se mu líbila, a to jen kvůli tomu, protože chtěl, aby se s ním ona chtěla líbat za střízliva a ne pod vlivem alkoholu. Byl to ťulpas? Rozhodně. Společně se pak tedy raději vydali zpátky do vily a po zbytek výletu se už jen míjeli. Respektive Noah se Zaře vyhýbal. Proč? To sám vlastně nevěděl, ale alkohol mu pomáhal vše vyřešit, proto to byly právě kluby, kde byl tak často. Nebylo to však už ono a on se nemohl dočkat, až odletí zpátky domů. To si však musel jeden celý týden počkat.

Co se týče zmrzlinového výběru, tak musí uznat, že se trefil naprosto do černého. Už po první lžičce z ní okamžitě vyšlo spokojené zamumlání pravděpodobně neexistujících slov, protože takovou bombu se těžko dá popsat obyčejnými slovy. Své uznání si rozhodně nemá v plánu nechávat pro sebe, proto své pozitivní hodnocení projevila i slovně, tentokrát už srozumitelně. Kdyby nešlo o pouhou zmrzlinu, tak by se nad skládáním komplimentu musela o vteřinku více zamyslet, ale když jde o něco takto neškodného, tak mu tu radost přeci jen udělá. Hlavně jsou na dovolené, tak mu to pro jednou dopřeje. Překvapí ji ale jeho upřímnou odpovědí, až se na něj musí podívat, zda se jí to nezdálo. Spíše očekávala, že si veškeré zásluhy ukradne pro sebe, proto ji jeho odpověď lehce zaskočila. Ale v tom dobrém smyslu, jelikož se jí po tomto uvědomění ihned zvedly koutky do nepatrného úsměvu. Přirozeně se z něj dál snažila vytáhnout další doporučení – přeci jenom zaplnit si večer ochutnávkami a autentickými zážitky; to nezní vůbec špatně. Noah ji ale v tomto směru trochu zklame, když jí na její dotaz odpoví negativně. „Jaká škoda,“ povzdychne si, ale hlavu nad tím nevěsí. Neznamená to přeci, že je večer zkažen. „Prosím, zdá se, že má moc dobrý vkus. A na její názor velmi ráda dám.“ Přijde jí roztomilé, jak hezky mluví o své mámě. Většina kluků co zná, se od svých rodičů radši drží dál, protože chtějí působit jako machři, kteří nepotřebují rodinnou oporu a lásku. Vlastně nad tím takhle hluboce nikdy nepřemýšlela, ale když tu před sebou vidí někoho, kdo o své rodině tak hezky básní, tak si nemůže pomoct než k Noahovi cítit v tomto ohledu jakýsi respekt. Toto téma ale rozhodně nemá v plánu vytahovat, proto jejich konverzace trochu utichne, čehož oba využijí k tomu, aby si pořádně vychutnali výtečnou zmrzlinu a v klidu nasáli živou atmosféru nočního života. Až když svojí plastovou lžičkou už po druhé narazí na dno svého kelímku, tak se rozhodne ukončit to příjemné ticho mezi nimi lehce zvědavou otázkou. „Vážně? Vždycky mi přišlo vtipné, když na dovolené narazíš na lidi z Kalifornie… jak malý ten svět vlastně je.“ Neodpustí si tiché uchechtnutí nad svým vlastním komentářem, protože přesně to samé může ona říct i ve spojení s jejich střetnutím.
Dřív ale než to někdo z nich stihne nějak rozvést, tak si jejich pozornost získá hlasitá a musí uznat dost vášnivá hádka. Trochu zvolní krok a přeskakuje pohledem z jedné osoby na druhou, snažíc se přečíst jejich výrazy a řeč těla, protože slova, která jim vycházejí z úst, jí v pochopení situaci bohužel nepomůžou. Po zaslechnutí Noahova komentáře si musí ústa překrýt volnou dlaní; nechce působit škodolibě, kdyby se na ni náhodou obrátili a viděli ji se pochechtávat. „To je ale vážný prohřešek,“ povytáhne na něj vážně obočí, přestože jsou její rty stále roztažené do širokému úsměvu. Následně z něj ale vypadne tak absurdní dotaz, že se na něj musí zmateně zamračit. „Co?“ Řekne, přestože ho slyšela moc dobře. Nervózně se zasměje a v další vteřině už s vykulenýma očima sleduje, jak Noah využívá situace k tomu, aby provedl zločin. Její pohled se rychle přesune na hlasitý pár, který v dalším momentu náhle utichne, což ji probudí z transu, a i ona se rychle rozeběhne pryč. Naštěstí po nich okradený pár zvolá jen pár španělských nadávek, ale co přesně znamenaly, to si už bude muset domyslet sama. Pronásledováni naštěstí nebyli, takže když si uvědomí, že jsou už dávno v bezpečí, tak oba své tempo zpomalí, než zastaví úplně. Nejdříve si zažádá o minutku odpočinku, přeci jenom teď podstoupila rychlý sprint a potřebuje se v klidu vydýchat. No ještě že nemá na sobě vysoké podpatky, to by jejich útěk dopadl opravdu špatně.
„Ukradené chutná o tolik líp,“ poznamená, když už je víc než půlka lahve pryč a oni stihli sejít dolů na odlehlou pláž nedaleko jejich vily. V pozadí jejich konverzace čvachtají vlny moře a po pár dalších doušcích už neslyší nic jiného než to moře. Jako kdyby ji volalo. Hlavně jí je po tom vínu docela teplo, tváře má už beztak natolik narůžovělé, jako kdyby to přehnala s tvářenkou. „Pojď si zaplavat,“ pobídne ho a bez dalšího varování si už rozvazuje mašličku od šatů. Ani se neohlíží, zda se k ní připojuje či ne, jediné, na co ona aktuálně myslí, je ta ochlazující mořská voda. „Woohoo…“ zvolá spokojeně, když se vynoří z vody ven. „Přesně tohle jsem potřebovala,“ uculí se na Noaha a připlave trochu blíže k němu, aby na sebe nemuseli křičet. Stále zůstává v hloubce, kde když stojí na špičkách, tak dosáhne na dno, dál se plavat neodhodlá, ještě k tomu v tomto stavu. Ještě by ji smetla silnější vlna a nalokat se slané vody opravdu nepotřebuje. Noah ale má oproti ní dost opačné plány, když se jí v další chvilce rozhodne bez varování vyhodit do vzduchu. Mělo jí být hnedka podezřelé, když se k ní začal přibližovat s tím jeho blbým úšklebkem na tváři. Z tváří si setře přebytečnou vodu a hodí po něm zamračený pohled. Ani ten mu šibalský úšklebek nesmysl, pravděpodobně ho tím ještě více vyprovokovala. Napodruhé se už ale nenechá a lehkým plácnutím do hrudi se ho pokusí zastavit. Překvapivě poslechl, ale ze svého sevření ji nepouští. „Ne…“ těžce vydechne, zatímco je nucena se ho lehce přidržovat. Pomalu si začíná uvědomovat jejich vzájemné blízkosti a o chvilku později i skutečnosti, že ani jednomu z nich to očividně nevadí. Noah na ni ale vzápětí vytáhne potřebu se k něčemu přiznat a jí sevře nepříjemný pocit úzkosti. V kombinaci s jeho tělem přitisknutém na tom jejím to s ní dělá divy, ale strach z nevědomí, co z něj vypadne, ji zabíjí. To vše z ní ale vyšumělo během následujících vteřin, kdy jí sklidí ten nejmilejší kompliment, který od něj snad slyšela. Ani na moment nenarušila jejich intenzivní oční kontakt a sama netuší kde se to v ní vzalo, ale náhle se v ní zrodila intenzivní potřeba ho políbit a ona si nemůže pomoct než tuto potřebu uspokojit. Pohled jí párkrát rychle spadne na jeho rty a chvilku to trvalo, než se rozhodne k němu naklonit o to blíže. Jenže těsně před tím, než se jejich rty stihly vůbec dotknout, tak se od ní odtáhne dál. Tiše si povzdychne a zvedne svůj pohled zpět na jeho oči. Z nich ale nedokáže nic vyčíst. Odtáhne se od něj tedy úplně, a ještě než odejdou, tak se naposledy ponoří celá pod vodu, doufajíc, že by to z ní smylo ten stud, který aktuálně cítí. Ještě, že je v podnapilém vztahu, protože být střízlivá, tak by se asi šla rovnou zakopat. Cesta zpět na vilu byla tichá a potom, co se trapně rozloučili na chodbě, tak se už po zbytek týdne sotva viděli. Samozřejmě, že jí to vadilo. Co ale taky nechtěla je, aby jí nějaký hloupý moment zkazil celou dovolenou. Takže se snažila vzpomínky na ten první večer tady potlačit co nejvíc mohla, aby přes všechno dokázala stále říct, že si svoji dovolenou na Mallorce vskutku užila.

→ Cali, back home