Nemocnice

Bethany absolvovala další ze svých super dní ve skateparku. Bylo všechno úplně v pořádku dokud se Bethany nestala malá nehoda.. Nejdřív si myslela že je to jen taková drobnost, ale nakonec se přece jen nechala od kluků ze skateparku přemluvit aby vyrazila do nemocnice aspoň na rentgen. Bethany se tam vážně nechtělo. Neměla ráda nemocnice a už vůbec ne doktory..Jeden z jejích kamarádu měl už řidičák a tak se rozhodl že jí tam rovnou zaveze.. Bethany nakonec přestane protestovat a sebere si své prkno a vyrazí s ním k autu.. Za malou chvilku parkují před nemocnicí a Beth ještě tak deset minut sedí v autě.. ,,Mě se tam fakt nechce..” řekne a snaží se z toho vykroutit. Ale její kamarád si stál prostě za tím že spadla dost ošklivě na ruku a že by si to měla nechat vyšetřit.. Nakonec vystoupí z auta a vyjde směrem k nemocnici, ještě naposled se rozhlédne kam by mohla utéct, ale nakonec tam přece jen vejde.. Ruka jí bolela, ale nemyslela si že to má zlomené.. Na recepci se zeptalo kam má jít a paní jí hned odkázala po schodech nahoru. Když došlo do čekárny tak vyčkala než přijde na řadu. Trvalo to tak půl hodiny. to jí dost ubralo na té její dobré náladě, prostě to tu neměla ráda..Když to měla konečně za sebou poslal jí doktor zase jinam. Tohle není normální. Nechápala proč jí prostě neřekl hned jestli to má zlomené nebo ne. Ona tady bude muset čekat minimálně další hodinu úplně zbytečně.. Bethany nebejvá naštvaná moc dlouho, takže jí to přejde i teď celkem rychle. Dojde do místnosti kde čeká dalších asi šest lidí.. /No to je opravdu super../ řekne si v duchu a rozhlédne se kolem sebe. Měla na výběr si sednou k mladému klukovi nebo mezi dva staříky. Nakonec její kroky vedou rovnou na volnou židli ke klukovi přímo před ní.. ,,Ahoj..” řekne s lehkým úsměvem na tváři.. Chtěla se znít co nejvíc přátelsky jak to jen šlo. Ale seznamovat se tady v nemocnici nebylo prostě to pravé ořechové.. Musela si ho celého prohlédnout.. Vypadal normálně. Vůbec si nevšimla že by mu něco chyběla. No přesněji že by mu chyběla ruka. Měl ruku možná trochu tak zvláštně položenou, ale prostě jí to ani nedošlo.. Prostě jí nikdy nenapadlo že by někdo mohl být bez ruky, jde o to že nikdy nikoho takového nepotkala, tak jí to vůbec nenapadlo… ,,Taky čekáš na výsledky.?” zeptá se jakoby se znali dlouhé roky. prostě každý normální člověk si tu sedne vytáhne telefona a kouká do něj. Ne.. Bethany si prostě musí s někým povídat. Byla celkem nervózní a když je nervózní tak prostě hodně mluví. Snad jí to kluk vedle ní odpustí že je taková vlezlá.. Ale zase toho tolik přece neřekla..Znovu si ho prohlédla a kluk vypadal že mu není asi zrovna nejlíp. Nechtěla se na nic moc vyptávat i když k tomu jistě taky brzo dojde.. Nakonec se rozhodne ho moc neprudit a počká jeslti si s ní bude chtít aspoň trochu povídat..

Kŕčovité zvieranie celého tela mu napovedalo, že dnešný deň bude jeden z tých kritickejších. Snažil sa urobiť všetko. Robiť presne tie veci, ktoré mu poradili doktori alebo človek, ktorý sa mu venoval po tej terapeutickej stránke pomerne často. Ale nech sa snažil ako len chcel, nič mu nepomáhalo. Pretože v okamihu, kedy sa postavil k zrkadlu a pozrel sa na obe ruky nepomohlo mu to v inom vnímaní. Hovorí sa, že v okamihu kedy sa človek rozlúči s chýbajúcou časťou tela a začne sa opäť na seba pozerať v zrkadle ako na človeka, ktorému nič nechýba tak sa to bude pomaly ale s istotou lepšiť. Ale v jeho prípade to tak nebolo. Z toho dôvodu sa rozhodol navštíviť nemocnicu a zistiť, či sa niečo nezmenilo. Pretože tá bolesť, ktorá ho nútila k tomu aby zvieral druhú ruku v päsť tak silno kedy sa mu nechty už zarezávali do dlane bola na nevydržanie. Patrick sa obliekol normálne. Nemal v pláne obliecť sa tak, kedy by sa na neho mohlo pozerať mnoho ľudí. Z toho dôvodu zvolil tmavé nohavice a sivú bundu a zakončil to len kapucňou na hlave len aby pri stretnutí s nejakým človekom sa mu nemusel niekto pozerať do tváre. V tejto chvíli rozhodne nikomu neradil to, aby ho stretol. Pretože nemal náladu na vedenie nejakého rozhovoru alebo odpovedanie na hlúpe otázky. No to ani len nevedel, že v nemocnici nebude mať na výber.
V momente, kedy sa nachádzal v čakárni pred ambulanciou v ktorej bol pred malou chvíľkou tak si uvedomil, že sa k nemu niekto prihovoril. Spočiatku nechcel reagovať, chcel sa tváriť ako keby sa ho to ani nejednalo a dievča si len zmýlilo človeka. Ale mal nejaké podvedomé tušenie, že to bolo práve k nemu. Ten pohľad na ňom sa mu zabáral do pokožky a prišlo mu to nesmierne nepríjemné. Ak ho dokáže priviesť do nepríčetnosti len pohľad čo sa bude diať, ked bude musieť odpovedať na jej otázky? A práve to prišlo v momente, kedy prehovorila sa to v ňom zlomilo. A on už od prvého momentu mohol povedať, že mu prišla otravná. Nebola to jej vina možno ak by sa týto dvaja mali možnosť spoznať pri inej príležitosti, tak by bol príjemnejším no v tejto chvíli si rozhodne nemal v pláne zahryznúť do jazyka. Pre neho bolo ťažké vysporiadať sa s bolesťou a nie to ešte vysporiadať sa s nevyslovenými myšlienkami. Z toho dôvodu ten filter myšlienok, ktorý sa nachádza v hlave každého jedného človeka sa rozhodol vypnúť a povedal presne to, čo mu prišlo na rozum. Bol úprimným? To rozhodne áno a v skutku nepríjemným ale nikto nemohol očakávať na tomto mieste nejakého príjemného človeka. „A nepripadá ti to tak? Alebo tu bežne sedia ľudia len aby si spríjemnili deň? Čo je to za debilnú otázku? Preboha...“ prevrátil nad jej otázkou očami, pričom dúfal, že jeho odpoveď bude dostatočne jasná na to, že nemá záujem o žiadnu komunikáciou. No možno to bola chyba, pretože toto dievča mu ako zázrakom prišlo do mušky a možno sa mu uľaví od tej bolesti. Pozrel sa na ňu. Už len v jeho pohľade musel poznať, že v tejto chvíli nebol žiadnym milým človekom. „Nechaj ma hádať. Ty budeš presne ten typ dievčaťa, ktoré si zlomilo nechtík a prišlo si po nejakú náplasť..“ prevrátil nad ňou očami. V skutočnosti ho nezaujímal ten správny dôvod, prečo sa rozhodla navštíviť nemocnicu. A rozhodne on nebude ten príklad človeka, ktorý by sa začal vypytovať z akého dôvodu tam je. Už len tým spôsobom, ako sa pred malou chvíľkou Patrick na ňu natočil mala možnosť vidieť, že niečo s ním nie je v poriadku.

Bethany si takovou situaci ani nedokázala představit. Neznala nikoho kdo měl takový problém. Alex měl malou vadu na kráse a taky kvůli tomu ze začátku vyváděl, ale pak se s tím okamžitě srovnal, ale co je nějaká jizva na obličeji oproti tomu nemít ruku.? Beth by se s něčím takovým nikdy nesrovnala. Rozhodně ne. Bethany byla prostě živel co potřebovala pořád něco dělat a kdyby nemohla byla by to její smrt. Nebyla rozhodně tolik statečná jako Patrick. Ona by se prostě sebrala zabalila si věci a vzdala to. Neměla v sobě schovanou žádnou bojovnou lvici. PRostě když j něco zlomilo tak napořád. Nikdy se to už pak nepokusila zkoušet znova. Byla prostě v tomhle ohledu slabá. Bethany je na jednu stranu hloupá. Když vešla viděla že tomu klukovi nejspíš nebude úplně nejlíp, ale ona si stejně myslela že je každý takový jako ona. Že se s ní dá hned do řeči a bude odpovídat na ty její stupidní otázky. Beth nevěděla kdo to je a ani jak se chová. Alex jí nškolikrát říkal ať se prostě s lidma raději občas nebaví. Samotného ho občas štvalo jaká byla. Pořád všem chtěla pomáhat a u toho se ptala na milion zbytečných otázek na které nepotřebovala znát odpověď. Sama nechápala proč je pořád tak zvědavá a otravná. Bethany mu možná vážně moc nedá na výběr jestli bude nebo nebude odpovídat na její hloupé otázky. Ale to bohužel netušila že u tohohle kluka opravdu silně narazí.. Chlapec vedle kterého si Bethany sedla nejdřív vypadal že jí ignoruje.. Třeba jí jen neslyšel. Ne bylo jasné že jí ignoruje. Možná kdyby ještě chvilku vydržel nechala by ho být. Samozřejmě by se cítila trochu trapně, ale nebylo by to poprvé ani naposled.. Občas se jí stalo že jí lidi ignorují. Nechápala to.. Snažila se dělat vše pro dobro přátel nebo rodiny. Vždy se prvně dívala na ně a až pak na sebe. a většinou se jí nic dorbého nevrátilo. Jako když se snažila dostat Alexe sem z Anglie.. Dobře teď už to bylo lepší mezi nima, ale ze začátku? Nemluvil sní a dokonce jí ignoroval stejně jako ten kluk teď vedle ní.. Nakonec ale promluví. No ona tuhle reakci asi možná úplně nečekala.. Ale měl pravdu.. Měl vážně pravdu.. Proč zase musela zvolit tak špatnou otázku.? Proč tohle pořád dělala.? Už z jeho hlasu bylo poznat že se nejedná o moc přátelského člověka.. Teda Beth se rozhodne nesoudit ho podle toho jak na ní hned vyjel. Protože možná je jak Drobek. Vážně ho právě přirovnala ke svému psu.? Ten byl taky nepříjemný a nevrlí když šel na veterinu.. Měla by přestat zrovnávat cizího kluka s jejím psem vážně.. Beth si okamžitě vzpomene na svého bratra který jí pořád opakoval ať to nechá být a v žádném případě se neomlouvá..,,Promiň.. Jen jsem chtěla být milá..” řekne a snaží se vytěsnit z hlavy že by se neměla omlouvat.. Kluk byl vážně hodně nepříjemný, ale Beth to prostě nehodlá vzdát.. Bylo by lepší kdyby to ale udělala.. Nebo mu aspoň poslouží jako boxovací pytel na kterém si mohl ulevit.. Jo to se Beth taky občas stávalo, takže vlastně nic co by ještě nezažila.. Jeho další slova se jí ale opravdu dotknou.. ,,Vůbec mě neznáš.. Jak mě z jedné jediné věty můžeš takhle odsoudit.? To nechápu.. Já tě taky nesoudím za to že si nejspíš nepříjemný jak osina v zadku.. “ řekne a trochu se na něj zamračí.. Když se trochu natočil jejím směrem mohla zahlédnout něco co nečekala. Nebyla si jistá zda je to přesně to co vidí a cítila se teď hrozně.. Raději se opřela a snažila se zahnat velký pocit viny. Třeba je takový kvůli té své ruce. Vážně neměl ruku..? Bethany v sobě držala hrozně moc otázek a věděla že teď není vhodná doba se ptát..

Patrick nebol príjemným človekom. Možno by sa o to mohol snažiť, rovnaký prípad to bolo aj v spoločnosti Viv pri ktorej jej najprv ukázal tú zlú stránku a potom sa postavil do role toho správneho Patricka. Ale v tejto chvíli? Nevedel akým človekom je toto dievča no mal pocit, že každou jednou vetou, ktorú mu venuje bude len prilievať olej do ohňa aj keď to veľmi nechce. Možno by mohol nosiť nejaký varovný signál. Nejaký štítok na oblečení, kedy sa nenachádza v dobrej nálade. Kedy okolo seba má zlú energiu ale to ho v podstate ani nezaujímalo. Čo mu je po tom čo si o ňom ľudia myslia v momente, kedy ho takto vidia? Ak by sa mal na všetko toto zameriavať, tak by neprešiel ani len jeden deň bez toho aby si nevyčítal nejaké veci. Možno mal šťastie, že jemu na tomto príliš nezáležalo. „Milá? Neotravuje ťa to niekedy? Usmievať sa na každého neznámeho človeka a tváriť sa ako nejaký spasiteľ. Ako keby záležalo niekomu na tom, či sa usmievaš alebo nie..“ pri jej ďalšej vete sa musel zasmiať. Naozaj zasmiať, možno to aj z časti pomáhalo pretože aspoň nemyslel na tú bolesť, ktorá sa pred malým okamihom prejavovala takým štýlom, kedy nemohol myslieť na nič iné iba na to ako by si najradšej odrezal každú jednu končatinu. Hoci by už možno ani nemal veľa práce, pretože jednu ruku už nemal. „Súdiť ťa? Vážne si myslíš, že nemám nič iné na práci ako sa na teba pozrieť a povedať čo si myslím? Prepáč, že ťa sklamem. Vlastne prečo by som sa za to mal ospravedlňovať...“ prevrátil nad tým očami a opäť sa vrátil myšlienkami k tejto slečne. „Vážne mi je jedno kto si. Ak by to tak nebolo tak by som sa na teba otočil s úsmevom na perách, kedy by sa ti rozžiaril celý deň… a spýtal by som sa na to prečo si tu. Poľutoval by som ťa. Možno by som sa spýtal na to, ako sa voláš..“ hovoril pričom si uvedomil, že zjavne jej pohľad spadol na jeho ruku. Mohol to ignorovať. Mohol sa tváriť, ako keby to nevidel alebo sa to snažiť nejako zakryť. No on na miesto toho len tú ruku o niečo viac ukázal. Dokonca aj mikinu, ktorú mal si vyhrnul na tej ruke. „Nechaj ma hádať. Teraz príde ten čas, kedy sa tvoja tvár zmení. Budeš ma ľutovať za to, že som prišiel o ruku. Budeš opäť ako to povedať.. až nepríjemne milá?“ prevrátil nad tým Patrick očami a radšej sa zahryzol do spodnej pery a otočil sa len aby sa jej nemusel pozerať do tváre a nemusel by sa tváriť, ako keby ho to všetko zaujímalo. Pravda bola, že čakal iba na vyjadrenie lekára aj ked vedel, že nebude ničím pozitívne. Určite mu nepovie to, že mu tá ruka začína rásť a z toho dôvodu má nesmierne bolesti. To rozhodne nie. Na miesto toho sa na neho pozrie, povie mu, že s tým nič nedokáže urobiť pretože žiadne lieky by na toto nepomohli a pošle ho domov. A Patrick? Tomu nič iné neostane len sa s tým nejakým spôsobom popasovať. „Pozri sa… urobila si zlý krok, že si sa ozvala práve ku mne. Nie som žiadne usmievavé slniečko na hnoji s ktorým by si sa mohla pozhovárať o problémoch. Nepochopím tvoju bolesť napríklad hlavy alebo kolena… vážne nie. Pretože mám vlastné problémy. Takže čo keby si si žila svoj život a mňa nechala jednoducho na pokoji?“ rozhodne v momente, kedy by sa dozvedel, že sa jedná o človeka o ktorom už počul tak by sa mohol správať inak alebo nie? To sa zatiaľ nedozvie. Pretože Patrick nebol žiadnym jasnovidcom, ktorý by si mohol spojiť fotky nejakého dievčaťa automaticky s nejakou tvárou.

Bethany byla momentálně dost rozhozená. Ne že absolutně neuměla komunikovat když na ní někdo zvyšoval hlas nebo na ní byl hodně nepříjemný. Tento kluk byl na ní vlastně dokonce zlý. Bylo jí z toho smutno a hodně, ale přece jen v sobě měla nějaké geny svého otce. Většinu pobral asi Alex, ale i Beth si uměla občas dupnout. Když to teda situace vyžadovala. Teď rozhodně byla potřeba snažit se zůstat v klidu../hlavně se tady nerozbrečet./ To si opakovala stále dokola. Musela si tohle schovat pěkně na doma.. Jeho slova jsou jedovaté a tak plné zlosti že se na něj musí znovu zamračit.. Někam ten její miloučký úsměv úplně zmizel..
,,Ne neotravuje. Spasitel je trochu silný slovo, ale máš pravdu.. Někomu na tom možná nezáleží, ale dost lidem obyčejný úsměv dokáže zlepšit den. Měl bys to taky někdy zkusit.. “ Vlastně měl trochu pravdu. občas jí unavovalo být pořád jak sluníčko. Měla to už v sobě ale tak nastavený, že ona prostě nemůže ukázat že by mohla být třeba smutná. Jak kdyby každý očekával že bethany bude mít dobrou náladu. Celkem jí na tom záleželo aby si lidé řekli když jí potkají.. jo to je ta holka od vedle co se pořád usmívá.. Když se jí začne smát tak ona musí uznat že do smíchu jí rozhodně teď nebylo. Byla zvyklá se občas pohádat doma s bráchou který k tomu všemu volil ještě sprostá slova. To je ráda že si zatím žádné nevyslechla tu.. ,,Nevím co máš a nemáš na práci, ale právě jsi tu ze mě udělal něco co nejsem a to jen kvůli jedné větě.. Takže jestli máš ve zvyku soudit lidi podle toho jak vypadají nejspíš nebudeš mít moc přátel.. Omluvu od někoho jako si ty rozhodně nečekám..” Bethany nikdy lidi nesoudí, ale teď dělá právě to co udělal on aniž by si to sama uvědomila. Vlastně si to trochu uvědomila a na jednu stranu to byl hrozně skvělej pocit.. S někým se potkat a nemuset na něj být milá i když by se vám třeba ten člověk nelíbil. Ona ho nezná, nemůže o něm říct vůbec nic, ale teď když se na něj podívá tak má vztek. Je smutná a chce se jí brečet. Pořád to ale nějak zvládá a drží se co to jde.. ,,Tvůj úsměv sotva lidem dokáže rozzářit celý den. Jestli teda ze sebe něco jako úsměv vůbec dokážeš dostat.. Nechci aby si mě litoval. Myslím že spíš já lituji tebe. “ teď to nebylo kvůli jeho ruce, ale to chování.. Třeba neměl moc kamarádů nebo tak. Nebo se k němu doma nechovali hezky. na co zase myslím bože.. Štve jí a to tak moc že začínají být ty dva celkem hluční.. Nějaký pán je dokonce okřikl že tu nejsou sami.. Pak si vyhrnul tu mikinu a Beth bylo vážně hrozně. Ale něco se v ní prostě pohnulo a nehodlala jen tak ustoupit.. ,,Možná, ale to jen protože je to smutný, je to neštěstí když se něco takového někomu stane... Myslím že ty se zvládáš litovat úplně s přehledem sám, takže si svou lítost nechám laskavě pro sebe.... A milá.? k někomu kdo se chová takhle..? Ne.. To rozhodně ne..”řekne. Nikdy snad takhle ještě s nikým nemluvila. Bylo to fajn. Jakoby ze sebe dostala všechnu svou negativní energii která v ní byla.. Zhluboka se nadechla a vydechla. Skoro by se snau i pousmála.. Bylo jí celkem fajn teď.. ,,Neozvala jsem se kvůli svým problémům, já žádný nemám.. A to že někdo není usměvavé sluníčko neznamená že se nemůže s nikým bavit.. Ale ne pán je asi nechte mě všichni bejt a já se sežeru ve svých vlastních problémech..”řekne naštvaně a zabodne pohled někam před sebe do země..

Možno mala pravdu, možno by aj on mohol byť tým človekom ktorý by sa o niečo viac usmieval ale on k tomu nemal teraz dôvod. A nechápal, prečo by sa mal usmievať v momente ak by mu niekto niečo povedal. On sa úprimne neusmieval už dlho bolo ale posledný čas niekoľko výnimok ale to boli len tie slabé náznaky toho, že by aj on mohol byť niekedy normálnym. No kto vie či sa mu to podarí vôbec niekedy dokázať. Patrick na sebe pracoval a to toto dievča nemohlo vedieť. Tak ako pracoval na tom, aby sa opäť dostal do hudby rovnakým spôsobom ako to bolo predtým. A to len kvôli tomu, že mu pomáhalo niekoľko ľudí. „A možno máš pravdu. Nemám veľa priateľov. K čomu to potrebujem? Aby som bol nejako obľúbeným? Ak si myslíš, že máš desiatky priateľov ktorí by sa postavili na tvoju stranu  každej chvíli tak si veľmi naivné dievča.“ povedal Patrick odmerane. Celý tento rozhovor viedol odmeraným spôsobom. Možno nemal svoj deň ale Beth ešte nemala možnosť vidieť ho rozčúleného. Možno sa k tomu dopracuje, pretože každou jednou vetou sa to v ňom varilo viac a viac. Patrick chcel aby ľudia vedeli že priateľstvá sa v mnohých veciach podceňujú. A možno takýto ľudia ktorí si myslia, že sú spasitelia na to doplatia najviac. Možno boli len ľahko naivnými kedy si ešte neprešli vlastným peklom ale on sám vedel, že k takým ľudom sa to taktiež skôr alebo neskôr dostane. Bola to len otázka času.
„kedy konečne pochopíš, že nikoho nesúdim? Kurva.. povedal som to raz a opakovať to už nebudem. Hoci zjavne ani to ti nepomôže..“ povedal Patrick a otočil sa radšej pohľadom na druhú stranu. Ale to ani len nečakal, čo príde následne. Ako keby on sa mal usmievať, ako keby vôbec k tomu mal nejaký dôvod. Jeho život je v sračkách, jeho karéra je v sračkách a toto dievča si myslí, že ak sa bude usmievať tak sa život zrazu bude lepšiť.
„čo ti pomôže v takej chvíli? Kurva čo ti pomôže pri živote bez jednej ruky nejaký skurvený úsmev?!“ otočil sa na ňu a zamával na ňu mechanickou rukou. „Chceš mi urobiť láskavosť? Zamysli sa nad sebou. Pretože máš všetko. Máš zdravie, máš obe ruky a ty mi budeš tu hovoriť o nejakom úsmeve alebo o tom, že takto nemám zjavne veľa priateľov? Čo ty vôbec o mne vieš?..“ prebodával ju pohľadom. Možno ak by sa dalo obyčajným pohľadom niekoho zachrániť, tak toto dievča už nezachráni nič. „Nie si o nič lepší človek ako ja. Súdiš podľa toho, čo som povedal. No nie je to krása?“ otočil sa na ňu a jemne svoj jeden kútik pier stočil do malého náznaku úsmevu. No rozhodne to nebol jeden z tých príjemných úsmevov ako si ich vymieňajú ľudia pri prvom rozhovore. Patrick mal pocit, že práve na tento rozhovor toto dievča nikdy nezabudne. Ale jemu to bolo v tejto chvíli jedno. Možno ak sa k tomu vráti vo svojich myšlienkach o niekoľko dní a uvedomí si čo všetko stihol za takú krátku dobu povedať možno to bude ľutovať. Ale v tejto chvíli si o to prosila práve ona sama. „Vidíš.. zjavne si ma odhadla dokonalo. Nechcem byť v nikoho prítomnosti, nechcem byť na tomto debilnom mieste plnom naivných ľudí a aj napriek tomu tu sedím a rozprávam sa s tebou aj ked by ti možno prospelo ak by som ťa poslal zjavne ako prvý človek v tvojom živote kade ľahšie..“ Patrick si chytil svoju ruku a pocítil opäť bolesť, ktorú by mohol opísať ako vrážanie niekoľkých ostrých predmetov do čerstvého mäsa. Jeho tvár sa zmenila, dokonca sa musel postaviť na nohy a prejsť sa niekoľko krokov. Tá bolesť sa len stupňovala pre jeho šťastie asi bolo to, že sa tam nenachádzalo mnoho ľudí. Z toho dôvodu s tou mechanickou rukou udrel päsťou do steny a naštvane vykríkol. „Prečo si do čerta všetci myslia, že sa ľutujem. Ako keby som chcel žiť s niečím takýmto. Ľútosť? K čomu mi je… prídem o ruku ale bolesti ostávajú. A potom sa tvár, že máš ťažký život..“ povedal to iba ako rečnícku otázku. Dokonca to ani nebolo mierené na ňu skôr na ľudí, ktorí sa vedeli na rôzne veci sťažovať.

Nebylo přece nutné aby se na ní hned usmíval jak sluníčko. Vážně jí mohl normálně říct nechci se s tebou bavit a nech mě prosím bejt.. Bethany byla z celé téhle situace hrozně smutná. Nebyla nikdy na nikoho zlá a on si to rozhodně nezasloužil. Teda ano zasloužil, ale to že nemá ruku jí prostě hrozně pocuchalo to její normálně klidné svědomí.. NEtušila jak se s tímhle srovná. ,,K čemu.? Přátele jsou potřeba a vůbec tady nejde o oblíbenost.. Nemyslím si že mám desítky přátel. Mám jen pár přátel, ale vím že se na ně můžu spolehnout, stejně tak oni na mě.. Nemyslím si že jsem naivní. Věřím jim a vím že by mě v těžké chvíli podrželi.” Ona přátelství brala hodně vážně. patřila mezi ty lidi co by bez svých přátel nedala ani ránu. V jistých věcech měl pravdu. Možná byla občas trochu naivní a myslela si že je každý její kamarád a ono tomu tak úplně nebylo.. ,,Dobře přejdu fakt, že si mě teď skoro označil za hloupou.” Protočí oči vsloup. Vážně už neměla pořádně co by mu řekla. Bylo jasné že se k němu chová zle., Vzhledem k jeho situaci, ale on sám přece nechtěl aby se na něj dívala jinak jen kvůli té ruce nebo snad o tohle mu šlo.? probudit v ní pocit viny.? Ne to rozhodně ne.. Tomuhle klukovi podle ní nezáleží už na ničem.. A nediví se.. Nemohla mu říct nahlas že ho vlastně obdivuje. Ona by tohle nezvládla. Nikdy. Raději by skočila z mostu než aby byla bez ruky..  Pořád se ale nehodlala vzdát. ,,Tady nejde o nějaký úsměv.. Jde tady o mnohem víc.. Omlouvám se nejspíš je těžký se vyrovnat s něčím takovým, ale právě proto bys tu neměl bejt sám. Měl bys tu mít přátele o které se můžeš opřít v těžkých časech.. Protože to přátele dělají víš.. Pomáhají si.. A neznáš mě jak můžeš říct že mám všechno.? Samozřejmě jsem ráda že jsem zdravá, ale to ty taky.” Možná neměl ruku ale byl na živu. to spousta lídí co umírají by teď řekli že aspoň může žít. Takže jí nemohl soudit.. Prostě nemohl. Bethany zase měla totálně zničenou rodinu. Ano oproti tomu asi banalita, ale pro ní to tak nebylo.. ,,Ano to soudím a taky toho lituju, protože tohle dělám fakt nerada, ale nedáváš mi zrovna prostor si o tobě udělat lepší obrázek..”Nikdy nechtěla nikoho soudit a teď toho začínala litovat že to dělá.. Ten kluk je tady na ní od začátku hnusný a ona bude pořád jen myslet na to že ona je tady ta špatná. Do jisté míry ano. Neměla právo se do něj takhle pustit, ale on měl pravdu a ona jí tak nerada slyšela. Nechápala proč někdy prostě nemůže být taky naštvaná..
,,Nemyslím si že si takový jak si myslím.. Měli bysme toho nechat. Já nevím jaký to je takový život žít, ale tohle se může stát každému z nás.. A budu se znovat opakovat když řeknu že to není zrovna jednoduchá situace, ale lidi jsou na tom i hůř..” Ona je prostě hrozná. Snaží se říct něco dobrého a pak to stejně posere. NEchce jeho problém nějak ututlávat. byl to problém, ale bez jedné ruky se dalo dělat dost věcí.. Třeba Bethany se věnuje všem těm svým aktivitám ne protože by chtěla, ale protože může. Ona není zlá a tak myslí na tyhle lidi a je jí líto že někdo nemůže běhat nebo lézt po skalách, péct.. A tak chce tohle všechno stihnout protože může..,,Já se rozhodně netvářím že mám těžký život.. A chápu že pro tebe tahle situace není nejlehčí a taky věřím že na sobě jistě nějak pracuješ. Ale to že budeš nepříjemný na lidi ti podle mě nijak nepomůže.. Možná ti to uleví a nebudeš tolik naštvaný, ale odeženeš od sebe akorát lidi se kterýma bys mohl být třeba kamarád.. Ale máš pravdu. Byla chyba tenhle rozhovor začínat.. Možná ale stačilo říct.. Sorry úplně nemám náladu se bavit s někým jako si ty.. “ Bethany to nakonec vzdala. Normálně by se ho dál snažila přemlouvat, ale teď ne.. Prostě rezignuje a vytáhne si telefon.. Bude se snažit tu každou chvilku nebrečet jako želva.. Bylo jí líto co se tady teď odehrálo..

„Neospravedlňuj sa.. za niečo čo si aj tak myslela vážne. Potom to nemá žiadnu cenu..“ precedil Patrick pomedzi zuby a práve niečo podobné určite potreboval počuť. Ľudom sa to vždy hovorilo ľahko. Kedy sa na neho pozreli a mysleli si, že by tie slová nikdy predtým nepočul. Ako keby bolo také jednoduché nájsť nejakého človeka, ktorý by bol po celý ten čas pri ňom, zvládal jeho návaly hnevu, bolesti a zlosti a jeho náladovosť. On mal vo zvyku ubližovať ľudom okolo seba a bolo naozaj len málo ľudí, ktorí to s ním vedeli vydržať a ktorých by mohol nazývať priateľmi. „Práve kvôli tomu to nechápeš, pretože si neprechdázaš niečím podobným. Ľudia hovoria, že sa ľutujem no ja ľutujem ľudí, ktorí by museli byť v mojej blízkosti. Pretože to, čo zažívam nie je nič príjemné… ubližujem ľudom a čo?.. ved to vidíš v tejto chvíli sama na sebe...“ povedal Patrick a pozrel sa na ňu. On to možno ani tak nemyslel no to všetko vyplývalo samostatne. „S týmito slovami by si mohla byť možno psychiatričkou alebo psychologom alebo by stačilo ak by si vymýšľala tie gýčové citáty ktoré si niekto dáva vytetovať..“ prevrátil nad tým očami pričom ho ani len neprkvapilo to, že ona tomu v skutočnosti vôbec nerozumela. Ona sama možno ani len nevedela aké to je byť v prítomnosti takého človeka. Prechádzať si všetkými tými myšlienkami, ktoré sa nachádzajú v hlave. Prechádzať si tým okamihom stále dookola a dookola. Nikto sa ho nepýta prečo sa to stalo. Každý sa na neho pozerá ako na toho človeka, ktorý chce niekomu v živote ublížiť no v skutočnosti on prišiel o tú ruku z toho dôvodu, že niekomu zachránil život bez toho, aby nad tým nejako premýšľal. On zachránil život priateľovi a následne sa mu aj tak ten život zmenil takým štýlom, kedy sa na neho všetci pozerali rozdielne. Patrick si uvedomoval, že je niekoľko typov ľudí. Tí ktorí sa mu snažia pomôcť a myslia si, že ich slová by mu dokázali pomôcť a potom práve tí ľudia, ktorí sa boja aby im niečo neurobil. „Povedz mi, prečo sa nesprávaš ako ostatní. Prečo sa jednoducho nad tým len nepousmeješ a nenecháš ma na pokoji. Chápem, chcela si pomôcť. Myslela si si, že mi to nejako zlepší náladu kedy by i sa na mňa usmiala ale čo si čakala? Že sa teraz possadím k tebe a začnem ti hovoriť svoj srdcervúci príbeh o tom, ako som chcel byť pianistom a na miesto toho sa musím učiť všetky tie veci odznova?...“ on nemal problém s tým, že by si nedokázal na tú ruku zvyknúť. Nemal problém prejsť tými prstami po klávesoch ale ten cit k hudbe, ten cit v rukách už nebol rovnakým ako predtým. A to ho štvalo zo všetkého najviac. Chcel sa samozrejme nad tým povzniesť no ešte neprišiel ten správny čas.
Patrick možno potreboval pomoc ale bol to práve čas ktorý potreboval. „Ak odo mňa čakáš nejaké ospravedlnenie alebo niečo podobné tak si na veľkom omyle. Ak sa chceš rozprávať, rozprávaj sa ale neodcudzuj len na základe toho, že vidíš niekoho v bolestiach. Pretože to čo si urobila pred malou chvíľkou bolo horšie, čo som urobil ja..“ v jednom momente možno mal potrebu jej vrátiť presne to, čo mu hovorila ona. Zaujímalo ho len to či by vedel v nej vzbudiť trocha pocitu viny.

Měl pravdu. Omlouvala se za něco co před malou chvilkou myslela ještě vážně. Ale on jí naštval. Vlastně jí bylo hrozně líto že jen kvůli tomu že jí takhle naštval a že na něj kvůli tomu byla zlá. Neměla na to právo a normálně se tak nikdy nechovala vlastně ani netušila kde se to v ní vzalo tohle všechno. Asi to bylo tím že on se toho nějak nebál a v metl jí pravdu pěkně do obličeje. Nemělo cenu se pořád snažit být veselým člověk. Lidi mjaí právo na to být smutný, naštvaný a tohle všechno. Trochu se zasekla a to se Bethany nikdy nestávalo. Netušila co mu na to říct.. Měla by se snad znovu omluvit.? Nebo mu říct že má pravdu..? ,,Já ale nechtěla být zlá.. Omlouvám se fakt..” Myslela svou omluvu vážně, ale k čemu to. Vždyť už ty slova stejně řekla. To že řekne promiň její slova zpět nevrátí.. Měla raději mlčet. Proč má pořád potřebu s někým mluvit. Proč prostě nemůže poznat kdy se to hodí a kdy ne. Ale kluk vypadal že mu není dobře a ano ona taky není pak nejveselejší, ale když má kolem sebe někoho kdo se jí snaží pomoc ví že je lepší myslet chvilku na něco jiného než na tu bolest.. Kdo ví třeba při jejich rozhovoru aspoň na malou chvilku zapomněl proč tady vůbec je.. Neprocházela si nikdy něčím takovým a je pravda že netuší co se mu honí hlavou.. Alex měl ze začátku co malou chvilku neviděl na jedno oko podobně, ale bylo to úplně něco jiného.. Taky Beth v jednom kuse odháněl ale ona se nenechala a měla potřebu se nenechat odehnat ani teď.. ,, Máš pravdu nevím jaký to je zažívat něco takového. Měl si pravdu i v tom že moje problémy jsou o proti tomu tvému no.. Maličkosti.. Ale lidi co tě přece mají rádi nebo kteří tě znají se nenechají odehnat kvůli tomu že je pošleš někam a nebo na ně budeš velmi nepříjemný..” Tohle Beth znala a mohla si být teda aspoň pro jednou jistá tím co říká. Alex na ní byl taky hnusný.. Samozřejmě s ním to bylo trochu jiné, protože to byl její bratr, ale odháněl i své přátele a těch se taky jen tak lehko nezbavil.. Beth by Patrick možná tímto odehnal, ale to protože se neznají. ale kdyby ano tak lehký by to neměl. ,,Wow.. Chtěla bych vymýšlet citáty co si lidé budou dávat na kůži..” Tohle bylo úplně totálně mimo mísu. Vede tu velmi důležitý rozhovor a vylete z ní tohle.? No wow. Prostě tohle je Bethany… ,,Podle mě když máš někoho na kom ti záleží nenecháš se odehnat jen kvůli pár slovům..” Řekne a na malou chvilku se mu podívá do očí. Byla z toho všeho už tak smutná že by teď rozhodně žádný úsměv na tváři nevykouzlila.. Prostě byla z toho všeho tak zklamaná hlavně sama ze sebe teda. Musel mít přece přátele kteří se nenechají odehnat jen proto že jeden z jejich party má těžké období. No těžké období, spíš něco co mu muselo otočit život o několik stupňů.. ,,Já nevím.. NEvím proč pořád musím strkat nos do něčeho do čeho mi nic není. Doufala jsem třeba že když si tu prohodíme pár slov zapomeneš aspoň trochu že tě něco bolí, nebo nevím. Takhle to většinou funguje. U mě to pomáhá když se mi něco stane. Samozřejmě chápu tvoje situace je o dost závažnější, ale pořád si myslím že není nic ztraceno..” Myslela to tak že žije. V tom měl hledat do pozitivum.. ,,No vidíš kdyby si to řekl hned mohla bych ti říct. Že můj brácha má kamaráda který umí hrát jen jednou rukou. Já ho teda neznám. Ale Alex o něm hodně mluvil. Podle mě je důležitý se nevzdávat. Vždy je potřeba si najít nějaké pozitivum..” tohle už asi přeháněla. Protože byla moc no prostě moc se ho snažila povzbudit. Stím musí přestat a hned.. Jinak po ní hodí jednu ze zdejších židlí.. ,,Rozhodně omluvu nečekám.. Zasloužila jsem si to…” řekne a bylo vidět že se vážně stydí.. Proč to dělala.? Tohle nemá ve zvyku.. Až přijde domu bude muset pěkně dlouho přemýšlet nad svou chybou.. Celkem jí zajímalo jak se mu to stalo. takže se prostě odváží se na to zeptat.. Nejspíš je pak čeká zase nějaká měga hádka, ale je ochotna to risknout.. ,,Jak se ti to vůbec stalo.?” zeptá se a rychle se podívá nějak jinam. Jak kdyby chtěla dělat že vlastně nic neřekla..

Patrick už nemal snahu ani silu reagovať na jej neustále ospravedlňovanie sa, kedy to už presahovalo hranice. Bol to asi ten príklad človeka, ktorý sa za všetko cítil zle. Nikomu to nebral možno by sa mal niečomu podobnému priblížiť aj on sám. Ale jemu v podstate niekedy bolo jedno, čo povie. Pretože mal horúcu hlavu, kedy nepremýšľal nad tými slovami, ktoré vypustí z pier a len málokedy sa stane v prítomnosti niekoho nového, že by to mohol ľutovať. Boli aj také prípady o tom by mohol hovoriť ale určite by sa neospravedlňoval priamo v tej chvíli. „Nestihla by si sa ani diviť koľko ľudí sa ti otočí chrbtom keď sa budeš nachádzať na dne. Ale to môže postihnúť každého človeka. Pri každej príležitosti. A potom aj tebe ten úsmev z tváre opadne pretože budeš mať pocit, že tá námaha je častokrát horšia..“ nechcel byť k nej nepríjemným ale ten jej optimizmus a pohľad na svet za pomoci ružových okuliarov mu liezol mierne na nervy. Ako keby mal možnosť pred sebou vidieť ružovú vatičku alebo jednorožca na ktorého už aj tak len málokto dokáže veriť. „To bolo ironické. Nemyslel som to vážne s tými citátmi..“ povedal Patrick a musel mierne nadvihnúť obočie pričom nevedel, či to nie je prípad toho človeka, ktorý nedokáže rozpoznať ironiu. Bolo by to zvláštne, pretože v jeho prítomnosti a hlavne v takýto deň by sa jej dožadoval človek naozaj veľmi často. Mal pocit, že toto by ho mohlo naozaj otravovať na tomto rozhovore najviac zo všetkých. Patrick si v jednom momente uvedomil, že spomenula meno, ktoré mu bolo známe. Dokonca sa mu jeden kútik pier stočil do malého úsmevu. Tak malého že si to mohla všimnúť ale nie na príliš dlhú dobu. „Alex.. takže to máte vy dvaja podobné. To kladenie otázok, ktoré je niekedy mierne únavné.“ podotkol Patrick pričom si v tejto chvíli mal možnosť uvedomiť, že v podstate by toto dievča mohol poznať. Aspoň z rozprávania jej brata. Ale čo sa týkalo toho, čo povedala bol si zaručene istý tým, že hovoril práve o ňom. Patrick sa mu zveril pri tých neustálych otázkach o tom, že nemá s hudbou problém. V jeho hlave sa stále nachádzajú nové a nové skladby ktoré by chcel niekedy pretvoriť na diela ale jediná vec, ktorá ho v tom brzdí je práve jeho ruka. Nebolo to tým, že by nedokázal zahrať aj tou druhou rukou no nebolo to také ľahké. Necítil v nej to čo by mal. Ten pocit pri ktorom by mu nabehovali zimomriavky. Ako by aj mohol keď sa jednalo len o kus kovu, ktorý mal už doživotne pri sebe? Patrick sa pozrel opäť na toto dievča. „Patrick Winchester. Povedal by som, že ma teší spoznať ťa konečne naživo nie len z rozprávania brata ale tento deň zjavne nebude našim obľúbeným. Máš pravdu tvoj brat pozná človeka, ktorý hrá na piáne jednou rukou. Alebo si si myslela, že po škole beháme ako roboti takto viacerí?“ prišlo by mu to ako veľká náhoda. Kedy by niekto na ich škole hral na rovnaký nástroj ako on a nemal by ruku. Ak by to tak bolo mohli by tvoriť naozaj dokonalé duo. V jednom momente mal pocit, že by sa mohli normálne rozprávať. Kedy mu dokonca ani nevadila jej prítomnosť ale následne sa musel opäť zasmiať. „Práve toto je niečo na čo by si sa človeka bez ruky pýtať nemala. To je ako keby si sa spýtala alkoholika prečo začal piť. Alebo nejakého feťáka prečo s tým začal. Je to typická otázka ktorá aj tak nikomu nepomôže.“ povedal Patrick pričom niečo podobné mal možnosť počúvať takmer pri každej príležitosti. On nemal v pláne teraz hovoriť svoj srdcervúci príbeh pri ktorom niekomu zachránil život a sám prišiel o niečo cenné.

Ani se mu nemohla divit. To omlouvání bylo otravné. Možná by to vážně stačilo říct jen jednou. Ona měla možná pocit že pokud to řekne víckrát bude to ještě lepší než to bylo předtím. Aby si třeba nemohl myslet že to na poprvé nemyslela vážně.. Bethany rozhodně byla člověk co se dokázala cítit provinile i několik měsíců kvůli maličkosti. Tohle se s ní ponese snad do konce života.. Takhle by se neměla už nikdy k nikomu chovat, protože tohle jí jednou karma vrátí a nebude to jistě nic příjemného.. Možná je to právě karma když minulý pátek nepustila v autobuse sednou staršího pána. Ne že by to udělala schválně, ale usnula a vůbec si nevšimla že tam někde stojí starší pán.. Bethany se nelíbilo že narušuje její představu o světě.. Nelíbilo se jí že někde tam uvnitř ví že má pravdu.. Ne nesmí se nechat tak lehce ovlivnit. Ona svým přátelům věřila..Bethany podle ní už pomohla tolika lidem že jí to karma nemůže nijak špatně vrátit.. Beth fungovala jako někdo kdo si vždy dokáže vyschlenout přátele. Občas bylo těžké v sobě nosit tolik negativních nálad jejích přátel, ale stejně se kvůli usmívala.. ,,Myslím že jsi asi ještě nepotkal pravé přátelství, protože jinak by si podle mě mluvil trochu jinak..” snaží si pořád stát za svým, ale není si už tolik jistá jako když to říkala poprvé.. Jednorožci ale existují.!!! ,,pochopila jsem to.. Měl to být pokus o vtip, ale nejsem zrovna dobrá na vtípky..” řekne a trochu se nad tím pousměje.. Ne na něj jen nad tou situací.. Byla z toho tak vedle že netušila co si myslet.. Pravda byla že by to ráda dělala, ale asi to nikdy nezkusí, ale u jejích koníčků člověk nikdy neví.. Bethany jako někdo komu nikdy nic neuteče si všimne jen maličkého náznaku úsměvu.. Čím ho jako tak pobavila? Jeho další slova jí trochu zaskočí.. On zná Alexe.? A jak unavné.? Alex byl oproti Bethany ještě slabý článek co se týká kladení otázek. BEthany nebyla hloupá, začalo jí to pěkně všechno docházet. Byla ráda že narazila na Alexovo kamaráda, ale hodně doufala že to bude za jiných okolností. Pokud se o tomhle rozhovoru dozví Alex umře smíchy.. Určitě by umíral touhou vidět Bethany jak se tu rozčiluje, pak lituje sebe, pak jeho, pak znovu jeho, milionkrát se omluví.. No prostě klasika..Bylo jí teď vážně zle z toho. Možná i na chvilku ztratila svou barvu. Tohle bylo tak trapný.. On byl někdo o kom už slyšela a celkem ho obdivovala a teď se tu do něj pustila jak kdyby byla bezcitná mrcha.. Doufala že to nebude nějak rozmazávat, ale opak byl pravdou.. ,,Bethany..” řekne a jde vidět že se vážně za své chování stydí.. Tohle bude těžké vstřebat.. ,,Taky jsem si první setkání představovala trochu jinak.. No spíš jsem nečekala že budu mít tak velké štěstí že na tebe narazím sama a ještě k tomu v nemocnici..” přece jen je tu spousta jiných lidí, nemohla tušit že tu bude sedět kluk od nich z univerzity.. ,,Opravdu se omlouvám.. Já se takhle normálně nechovám. Možná jsem se praštila i do hlavy když jsem spadla..” jo to by to celé vysvětlovalo. Znovu ty její omluvi.. Začne si to počítat kolikrát se ještě dneska omluví.. Když jí řekne že na tohle by se ho rozhodně neměla ptát znovu jí proletí hlavou jak je pitomá. Chtěla se začít už omlouvat ale vylezl doktor z ordinace.. Jen jí řekl že je to v pořádku a že by si na skejtu měla dávat větší pozor. Ještě ale nemůže odejít, prý bude muset něco podepsat. To měl ale Patrcick štěstí že tam s ním může ještě chvilku zůstat. Ona se rozhodla že tady s ním zůstane dokud to půjde. Bude mít pak lepší pocit že ho tu nenechala čekat samotného. Musel se bát.. ,,K tomu předtím omlouvám se.. jsem fakt blbá..” řekne a nahodí výraz štěněte, jakoby to snad mělo Patricka obměkčit..

Patrick musel prísť na nejaký spôsob, ako ju donútiť prestať sa stále ustavične, dookola ospravedlňovať za nejaké veci. Ale ako? Možno mu aj niečo napadlo no to si nechá samozrejme v zálohe. Opäť ho dokázala prekvapiť aj keď to možno nečakala. Možno Patrick už nebol tak agresívnym ako na začiatku no v jeho tvári a rovnako aj v jeho slovách bolo stále cítiť a vidieť to znechutenie z celého sveta. Nebolo to len znechutenie z tejto konverzácie. Jemu by bolo jedno kto by sa nachádzal pri ňom či by to bol priateľ alebo nie, aj tak by sa správal podobne ako pred malým okamihom. Rozhodne by si nebral servítku pred ústa len kvôli tomu aby niekomu nešľapol na nejaké citlivé miesto o ktorom nechce rozprávať. „Máš na očiach ružové okuliare. Človek sa na svet pozerá iným spôsobom ak sa mu niečo stane. Nechcem povedať, že si hlúpa aj keby si bola to je len tvoja vec. Len hovorím, že si naivná. A to som si mohol všimnúť od prvého momentu...“ povedal Patrick pričom ju odhadol asi správne, kedy nemá problém sa spriateliť s hocikým no koľko bolo tých skutočných priateľstiev? Každý človek ich mal len niekoľko. Dokonca aj ten najobľúbenejší človek na škole. Prečo? Pretože v momente ak sa vzdiali tak si začnú jeho takzvaný priatelia medzi sebou vymieňať o ňom názory. Typický príklad naivity ľudí sa mu teraz črtal v dievčenskom prevedení. „Pár sklamaní v ľudoch, možno párkrát zlomené srdce. Kedy by ťa niekto podviedol, nejaké úmrtie v rodine, možno úmrtie nejakého domáceho zvieraťa a hranica medzi životom a smrťou a potom si na mňa spomeň aj na tie veci, ktoré som ti povedal..“ patrick jej nechcel brať tie ilúzie dokonalého života. Pretože mu to prišlo naozaj smiešne. Nech si žije každý svoj život tak ako len chce ale v momente ak si niekto bude myslieť, že nemá priateľov len kvôli tomu, že je niekedy depresívnym človekom tak je na veľkom omyle. Ale čo sa týkalo nejakých pokusov o vtip bolo by to asi v jeho spoločnosti tentokrát zbytočné.
„Takže správne predpokladám, že ti o mne tvoj brat mal možnosť už čo to povedať alebo nie?..“ povedal Patrick bez toho aby na svojej tvári prejavil nejaký záujem. V tejto chvíli mu to bolo dokonca aj jedno či niekto o ňom hovoril alebo nie. Bolo mu dokonca jedno aj to o čom sa rozprávali. Hoci o čom by tak mohli? Rozhodne o tom, že Patrick nemá ruku a aj tak sa pokúša hrať na piáne. Aké neobvyklé. „Nezáleží na tom ako by sme sa stretli. Niektoré stretnutia sa podceňujú..“ povedal Patrick a venoval jej jeden pohľad. No následne mal možnosť opäť počuť tie slová s ktorými si ju už bude zjavne aj spájať. „Urobíme dohodu. Pretože toto nemá zmysel. Vážne je hlúpe ak sa ospravedlňuješ za každú jednu blbosť, ktorú povieš. Takže..“ povedal Patrick pričom sa na malý moment zamyslel čo by od nej mal chcieť a následne aj očakávať. „čo keby sme sa dohodli že za každé jedno prepáč budem mať u teba panáka..“ povedal to Patrick možno spočiatku ako len žart kto vie či sa vôbec títo dvaja ešte niekedy stretnú. On podobné veci neplánoval dokonca sa vo väčšine prípadov ani nemal v pláne rozlúčiť. Bolo to u neho normálne, kedy len odišiel z miestnosti bez toho aby niečo povedal. Niekedy sa tie rozlúčky podceňujú a niekedy to v ňom vyvoláva ten pocit, že by mohlo sa jednať o posledné rozlúčenie.

Pokud nějaká takový způsob najde měl by se s ním svěřit Alexovi, ten by to také hrozně rád uvítal.. Bethany už tohle prostě dělala. Sama si uvědomovala že to musí být celkem otravný a také jí to každý říkal že by s tím měla přestat, ale nějak pořád neměl vůli toho nechat. Třeba právě Patrick bude tím kdo jí to naučí. Ten si totiž rozhodně nebere nějaké servítky a všechno jí říká pěkně narovinu. Už se jí stalo že na ní pár lidí bylo nepříjemných, ale jak je sakra možný že ještě nezažila něco takového.? Asi za to hodně mohl Alex když měla nějaký problém většinou tam byl taky a všechno za ní vyřídil. Tohle byla lekce kterou by si měla do příště zapamatovat. Patrick už nebyl možná tolik rozčílený jako předtím, ale pořád bylo vidět že není úplně v klidu. Bethany se za to celkem uklidnila. Snažila se teď trochu přemýšlet než začne mluvit. Přece jen to byl kamarád Alexe a nechtěla aby si myslel že je taková jak se předvedla.. Jeho další slova jí zase hrozně bolí. Nechtěla tohle slyšet, ale bylo dobře že jí to někdo řekl. Bethany si tuhle skutečnost uvědomovala. Věděla že život není samozřejmostí. A proto se vždy raduje z maličkostí. Možná trochu chápala proč se baví zrovna s Alexem, mluvili úplně stejně.. Chtěla se začít bránit že není naivní, ale nemohla. Prostě měl pravdu a tak se přestane jakkoliv hájit.. ,,Fajn vzdávám to.. Občas jsem možná trochu naivní..” zvedne ruce v obranném gestu. Chtěla se hájit že není hloupá, ale k tomu se nakonec nijak nevyjádří.. Bethany by měla strach si položit otázku kdo je její skutečný přítel. Věděla že do života může počítat s Alexem, ale mohla se spolehnout i na ostatní.? Jistě Leonna by jí taky nenechala ve štychu a Nicholas taky ne.. Tohle jsou tři u kterých si byla jistá, ale on jí stejně dokázal donutit aby nad tím začala přemýšlet.. Bethany už pár lidí zklamalo. Zlomené srdce.? To Bethany zatím nezažila. Vlastně nic z toho. Umřelo jí pár rybiček, ale to bylo tak celé. Ona měla něco jiného co její život trochu změnilo, ale nebylo to asi tak hrozný.Pak se dostanou znovu k Alexovi a Beth se nad představou svého bratra znovu jen trochu pousměje.. ,,Ano párkrát o tobě mluvil..” řekne Bethany. Nepřišlo jí důležité říkat mu co všechno o něm Alex říkal. Většinou ho jen chválil.. Trochu nechápala co myslí tím že se některé střetnutí podceňují.. Něco na to jistě bylo. hodně lidí si Beth pamatuje jako někoho kdo se pořád omlouvá. Když řekne že udělají dohudu otočí se na něj a je zvědavá co si pro ní připravil.. Vážně tohle nebylo ani možné. Myslela si že tohle říká jen Alex.. Bethany se musel usmát po tom co to slyšela.. ,,Patricku doufám že si uvědomuješ že ti hrozí dost možná alkoholismus.?” zeptá se a podívá se na něj s vážnou tváří.. Celkem jí to pobavilo. Třeba už se ani nikdy nepotkají, ale Bethany doufala že ještě někdy Patricka uvidí a doufala že bude mít mnohem lepší náladu.. ,,Ale platí..” řekne a je odhodlaná jeho dohodu dodržet. Celkově by se nad vším měla po tomhle setkání zamyslet.. Bethany už udělala všechno co bylo potřeba a vážně by tu s ním ráda zůstala aby tu nebyl sám, ale rozhodla se že bude lepší ho asi nechat a doufat že jejich další setkání bude o něco příjemnější.. Podívala se na něj a pořádně si ho naposled prohlédla.. ,,Tak ať ti všechno dobře dopadne. Díky že si mě tady nezabil za tu chvilku..” řekne a měla chuť se zase omluvit. jemu muselo být taky jasné že to měla v plánu, ale nakonec to polkne. ,,Tak ahoj Patricku..” řekne s úsměvem a zvedne se. Věnuje mu poslední pohled a odejde pryč..

--Spolek

Patrick už mal možnosť sa niekoľkokrát spojiť s jej bratom. Mali možnosť viesť niekoľko zaujímavých rozhovorov aj keď začiatky neboli možno tie najružovejšie. Ale to sa dalo už rátať na niekoľko ľudí v jeho živote. Už len z toho dôvodu že Patrick nebol tým najpríjemnejším človekom na planéte a v mnohých veciach sa vedel rozčúliť. Už len dnešný deň bol jeden z tých, ktoré tomu dokazovali. Patrick nepovedal ani raz, že by bola Beth hlúpou len naivnou a v tom bol sakra veľký rozdiel. Ale vysvetľovať jej to nemalo žiaden zmysel. Dokonca sa rozhodol niektoré jej slová ignorovať, dokonca aj to ako hovorila o tom, že niekedy jej brat hovoril práve o ňom. Záležalo vôbec na tom? Bolo to pochabé a možno sa niekedy Alexa spýta na to, čo o ňom jeho sestre hovoril. Určite to urobí v momente, kedy bude mať možnosť ho opäť vidieť a rozprávať sa s ním. Kto vie kedy to bude on na veci určite neponáhľal. „Alkoholik? Mám pocit, že niekedy od toho nemám ani daleko..“ spomenul si na to, ako sa dohodol s jedným dievčaťom na tom, že kto vyhrá dlží tomu druhému kôš dobrého alkoholu. Vlastne Patrick nikdy nemal ten dôvod od niekoho odmietnúť panáka. „Myslel som si, že by ťa to mohlo motivovať v tom, aby si sa pokúsila o to, aby to bolo u teba o niečo viac… minimálne..“ povedal suchým tonom v hlase a následne mal možnosť len vidieť ako odchádzala. Dokonca sa mu pozdravila no on nereagoval len mykol hlavou, čo mohlo znamenať mnoho vecí. Možno to bolo kvôli tomu, že on nemal veľmi náladu sa s ľudmi lúčiť a možno to bolo aj kvôli tomu, že vedel, že dalším pacientom ktorý čaká na výsledky bude práve on. A nemusel ani po jej odchode príliš dlho čakať, pretože v momente kedy odišla sa otvorili dvere do ambulancie a z nej vyšla sestrička v bielej uniforme, ktorá sa k nemu rozhodla prihovoriť. Dokonca až príliš milým hlasom. Vážne mal pocit, že toto miesto na ľudí pôsobilo zvláštne pretože sa všetci snažili o to byť až nepríjemne pozitívnymi a milými. A možno to bolo aj tým, že niektorí ľudia tie pozitívne výsledky aj dostávali. No to už nebolo až také príjemné. „Nie je to nič príjemné Patrick ja si to uvedomujem. Ale bohužiaľ nevieme ti pomôcť. Už niekoľkokrát sme ti povedali, že je zbytočné ti dávať lieky, ktoré by ti aj tak nezabrali..“ povedala sestrička pričom mala možno v pláne sa ho dotknúť takým spôsobom, kedy by ho chcela utešiť. No na miesto toho aby to tak urobila tak sa rozhodol Patrick odísť. Bez jediného slova. Bez jediného gesta. Možno mala pravdu, možno sem nemal ani chodiť pretože výsledky ukázali presne to, čo si myslel. Nedokážu mu pomôcť. Niekto hovorí, že mu pomohlo len to, že mu amputovali ruku ale ako to vôbec niekomu môže pomôcť? Patrick sa rozhodol odísť, vrátiť sa do svojej izby a jednoducho sa utopiť v myšlienkach, ktoré neboli príliš pozitívnymi. No takým nebol ani jeho život o tom nebolo pochýb. Patrick nikdy nemal také myšlienky, kedy by si chcel ublížiť. Nevidel v tom zmysel a rozhodne by to neurobil. Už len z toho dôvodu, že niečo podobné bolo prejavom slabosti. A on nebol slabochom to si dokazoval pri každom jednom okamihu. Jednoducho sa pre dnešný deň rozhodol vrátiť sa späť do svojej izby a možno sa nejako odreagovať. Hoci pravda bola, že aj keď tento rozhovor s Beth nebol tým príjemnejším z jeho strany tak mu to dokázalo aspoň na malý moment pomôcť. Ale priznať to? To by už určite neurobil. Nie dnes. Možno niekedy sa rozhodne toto dievča kontaktovať a vysvetliť jej, že nie je zlým človekom.
- ukončenie hry, chlapčenský spolok.