Finley na dnešní odpoledne měla plány. Měla jít hrát schovávanou s klukem, kterého znala jen z Flickru. Normální lidé by asi nešli ven s někým, koho znali jen z fotek a komentářů, ale Finely se neřadila do kategorie normální lidé. Kdyby tohle její rodiče slyšeli, tak by ji udělali přednášku o tom, že se jí něco může stát. Stejně by je neposlouchala. Finley měla odjakživa pro strach uděláno. Milovala, když zkoušela různé nové věci, ať šlo o cokoliv. Dokázala si všechno užít naplno. Stejně jako obyčejnou hru na schovávanou. Netrvalo ji příliš dlouho než vymyslela, co si na sebe vezme. Bylo to jednoduché. Vzala si černý rolák a k němu obyčejné džíny. Fox si moc na módu nepotrpěla, když teda šlo o nějakou slavnostní příležitost, tak se dokázala hezky vyfiknout, ale normálně nosila oblečení, co jí bylo pohodlné. Takže si nad výběrem outfitů moc často hlavu nelámala a ani nefňukala, že nemá, co na sebe. Hodila na sebe bundu, přezula se do tenisek a vyklouzla ven z spolku, ve kterém bydlela. Ve spolku bydlela z toho důvodu, že to bylo docela levné oproti jiným možnostem. Navíc spolky pořádaly párty. Chození na párty byla jedna z jejích nejoblíbenějších činností. Jako extrovert si to dokázala pořádně užít a vždycky se seznámit s nějakými novými lidmi. Zářným příkladem byla nedávná párty, která vypadala, že bude nudná, ale pak tam potkala toho roztomilého geeka, s kterým tam strávila celou noc. Takže z nudné párty se stala nezapomenutelná a vzniklo i zde nové přátelství, kterého si Fin nesmírně vážila. Byla už na cestě do knihovny. Ano, do knihovny. Naplánovali si schovku v knihovně. To není zrovna dvakrát vhodné místo, ale to si nějak netrápilo. V knihovně je spoustu regálů a křesílka a tak, takže z jednoho úhlu pohledu je to naprosto perfektní místo, kde se dá dobře schovat. Z úhlu pohledu knihovnice to nebyl příliš dobrý nápad. Lidé by si řekli, že by se takhle studenti vysoké školy neměli chovat. Navíc Finley měla brzy dosáhnout plnoletosti, ale ta se nikdy jako “dospělá” příliš nechovala. Vždycky byla svá, smála se a dělala bláznivé věci. Nikdy se nestyděla, když ji někdo viděl, jak například tancuje ve fontáně. Ano, to už kdysi udělala. Měla za to, že život nemá být nuda a lidé si ho mají pořádně užívat naplno, aby jednou mohli vyprávět svým potomků, co všechno prováděli za hlouposti nebo aspoň Fox to takhle plánovala. To už došla ke knihovně, na nic nečekala a rovnou nakráčela dovnitř. Rozhlédla se kolem sebe, a když spatřila kluka z Flickru, tak na něj zamávala. Díky bohu, opravdu to byl on. ,,Ahoj,” pozdravila ho už z dálky a její koutky rtů nahorů byli zkroucené do širokého úsměvu. Nějak si nedávala pozor na to, jak hlasitě mluví, to už dostala velmi milý pohled od knihovnice. Věnoval ji velký sluníčkový úsměv a pak měl její pozornost mladík. ,,Tak já se teda půjdu schovat a ty mě budeš hledat. Pak se prostřídáme.” navrhla. Nečekala ani na odpověď. Pohlédla na knihovnici. To už se vyřítila, aby se schovala za nějaký regál. ,,Co tady děláte?!” vylítla na ně knihovnice. Netrvalo chvilku a museli ven z knihovny. Zřejmě knihovnice si tohohle nepřeje, aby někdo rušil klid. Finley si strčila ruce do kapes. ,,Tak když nám to nevyšlo tady, můžeme třebaaa,” písmenko a naschvál protáhla, když uvažovala, kam by mohli jít. ,,Na náměstí!” pronesla vítězoslavně, když ji napadla destinace, kde by mohli konečně se pořádně schovávat. Vůbec ji nevadilo, že by se mohla ztrapnit na veřejnosti. Stejně by se ztrapnila v knihovně, když tam jsou lidé taky. ,,Je to i docela kousek,” dodala, kdyby náhodou její společník namítal. Přidala k tomu jeden ze svých zářivých úsměvů. Už v hlavě začala vymýšlet plány, kde a za co se schová.

Cam a stretnutia s novými ľuďmi, to bola kategória sama o sebe. Nie že by nebol spoločenský alebo príliš veľký introvert, to on teda rozhodne nebol, no pokiaľ ho život v Amerike niečo naučil, tak to bolo aby si dával na ľudí väčší pozor. Keď tam zavítal prvýkrát na výmenný pobyt, mal na sebe ružové okuliare a užíval si to plnými dúškami, preto prehovoril rodičov, aby mu dovolili doštudovať práve tam. Keď sa však do San Francisca presťahoval natrvalo, situácia sa trochu zmenila. Camden sa totiž veľmi rád zabával, bary boli jeho druhým domovom a drahý a kvalitný alkohol jeho najväčšou láskou, čo si začali všímať určité druhy ľudí, s ktorými sa v daných podnikoch stretával. Asi netreba hovoriť, že sa na neho samozrejme nalepili ako pijavice, pretože prečo nevyužiť chlapca, ktorý bol očividne pri peniazoch, všakže? Našťastie nebol naivný a veľmi rýchlo si uvedomil, že ľudia dokážu byť poriadne vypočítavý, čo bol pre neho tak trochu šok. V Škótsku sa totiž kamarátil len s ľuďmi, ktorí na tom boli podobne ako on - a teda mali dostatok financií na to, že sa nepotrebovali uchyľovať ku žmýkaniu peňazí zo svojich priateľov. Nekamarátil sa s nimi ale preto, že bol elitár alebo by na ľudí s iným zázemím pozeral zhora, no keďže súkromné a prestížne školy väčšinou navštevovali iba decká z bohatých rodín, bol nimi obklopený takmer celý svoj život. Až pokým sa nerozhodol odísť. V Spojených štátoch si teda začal na ľudí dávať oveľa väčší pozor, stále sa rád bavil a stále si rád užíval s rozličnými dievčatami, no pokiaľ sa tomu dokázal vyhnúť, nevodil ich k sebe na byt a ani sa s nimi nerozprával o nejakých hlbších súkromných veciach, pretože sa chcel vyvarovať ďalším zbytočným prísavkám. Našťastie ale spoznal aj pár skvelých ľudí, ktorí rozhodne neboli z rovnakého zázemia ako bol on no stali sa mu bližšími, ako mnoho jeho priateľov zo Škótska. Najlepším príkladom bol Eric, ktorého pokladal za svojho najlepšieho kamaráta a s ktorým trávil väčšinu svojho voľného času, aj keď si zo začiatku myslel, že je to úplný chumaj. Nepociťoval teda nejakú extra potrebu rozširovať si svoj kruh známych, no keď Finley nastúpila na školu a začali spolu komunikovať cez sociálne siete, postupne z nej nadobudol pocit, že by si mohli rozumieť. Mala veľmi bláznivú povahu a bola vtipná, čo sa mu páčilo, a popravde bol sám so seba zaskočený, že sa nechal zlákať na niečo také, ako bola schovávačka v knižnici ich univerzity. Za prvé boli pre neho knižnice posvätným miestom, čo nebolo ani trochu divné, keďže študoval literatúru, a za druhé že bol odhodlaný niečo také urobiť s relatívne cudzím človekom, o ktorom dokopy nič nevedel. Takto sa odreagovať vždy dokázal len s jeho najbližšími, inak bol veľmi seriózny a vážny človek ktorý sa neusmieval často a ktorý by vás za podobný nápad prebodol tým najznechutenejším pohľadom. V tomto prípade to tak ale vôbec nebolo a na ich stretnutie sa celkom tešil, no zároveň z toho nerobil nejakú extra vedu, pretože to, že si rozumeli cez internet ešte nemuselo znamenať, že si budú rozumieť aj v realite, všakže. Navliekol sa teda do svojich klasických čiernych džinsov, čierneho trička s názvom kapely Led Zeppelin a samozrejme nezabudol ani na čiernu motorkársku koženú bundu a vyrazil z bytu späť do areálu školy, aby sa pred knižnicou mohol stretnúť s Fox. Našťastie to nemal veľmi ďaleko aj keď šiel pešo, takže tam prišiel v dohodnutý čas bez meškania a na drobnú blondýnku sa zľahka uškrnul. "Vidím, že si dala šancu mojej šťastnej farbe," odvetil miesto pozdravu a prstom ukázal na jej čierny rolák. Hneď potom ju ale nasledoval do knižnice, kde zľahka mávol knihovníčke, ktorú samozrejme poznal, keďže tam trávil veľa času a musel uznať, že nevyzerala veľmi nadšene. Skôr ako stihol Fox kývnuť na to, nech sa ide schovať ich totiž milá stará pani z knižnice vyhodila a on len dúfal, že mu to bude schopná odpustiť, pretože rozhodne nechcel dostať nejaký zákaz alebo niečo podobné, to by asi neprežil. "Námestie znie fajn," odkýval jej, pretože to bolo naozaj veľmi blízko a poznal to tam dôverne, keďže v jednej z ulíc vedúcej z námestia dokonca býval. Cestu do školy si teda meral zbytočne, no nevadilo mu to, prešiel sa rád. "Ale musím ťa varovať, že je to moje domáce teritórium. neďaleko odtiaľ bývam," opäť mu tvár preťal drobný úškrn, pričom sa za ňou natiahol, rukou ju zľahka chytil za zápästie a oboch ich tak zabrzdil v chôdzi. "A bolo by fajn oficiálne sa zoznámiť, nemyslíš?" Spýtavo nadvihol obočie, predsa len, svoju výchovu nemohol zaprieť a predstaviť sa bolo slušné, aj keď boli v kontakte už niekoľko mesiacov. Toto však bola iná situácia. "Camden," rukou jej zo zápästia skĺzol ku končekom prstov za ktoré ju zľahka chytil, ruku jej zdvihol až ku svojim perám a naznačil drobný bozk, pričom sa jej pozeral do očí a na tvári sa mu stále pohrával drobný, takmer nebadateľný úškrn.

Finley milovala poznávání nových lidí. Měla vždycky radost, když potkala někoho nového, který ji fascinoval. I když Fox dokázal fascinovat každý, kdo se nechoval nějak ošklivě k ostatním. Naposled ji fascinoval Aksel, někoho takového jako on už dlouho nepotkala. Byl zkrátka roztomilý. Když viděla nového člověka poprvé, tak ho zkoušela odhadnout. Ne, že by soudila knihu podle obalu. Spíš odhadnout, co je to za typ a co rád dělá. Byla to její taková malá hra a když byl někdo mimo její odhad, tak byla nadšená, protože ji tím pádem překvapil a ona milovala překvapení. Teda radši byla, když ji mile překvapil než nemile. Popravdě, když někdo byl na Finley protivný, tak to nevzdávala. Dokázala být otravná, ale rozhodně ji nevyděsíte, když se ji budete pokoušet odpálkovat hnusnými poznámkami. Fox je nenapravitelný optimista, takže věřila tomu, že se může skamarádit i s těma, co o to nestojí. Byla to výzva, ale to ona miluje. Výzvy. Vzdala to v momentě, kdy viděla, že to opravdu nepůjde. To ji docházelo většinou až po delší době. Taková byla vždycky, kamarádská a extrovertní. Když začala studovat v San Franciscu, tak skoro nikoho neznala. Byla tu zpočátku sama, ale netrvalo dlouhý čas a našla si spoustu kamarádů a pořád je nacházela nadále. Skvělým příkladem je třeba Cassidy, kterou poznala úplnou náhodou a řadí se mezi její dobré kamarádky. Byly si docela podobné, akorát Cassie je přece jenom o něco drsnější než Finley. Ano, někdy to byla taková malá drsňačka, když už nerozdávala úsměvy na všechny strany jako sluníčko. Drsnou tvář měla díky bratrům. Vyrůstala s třemi staršími bratry. Měli tendenci soupeřit a předhánět se. Když byli malí, tak se často i prali, jejich mamka někdy nevěděla, co s nimi dělat. V současnosti se díky bohu už neperou, ale pořád se pošťuchují. To jim asi zůstane napořád. ,,Dala, tak snad mi přinese štěstí, budu ho potřebovat,” zazubila se lišácky na Camdena, ,,ještě jsem si říkala, že by mi přitom schovávání by mohla pomoci, zloději ji nenosí jen tak pro nic za nic." Její obličej stále zdobil lišácký úsměv. Prohlédla si Camdena od hlavy až k patě. ,,Ty bys mohl zkusit třeba červenou, ta by ti sekla,” poradila mu jako nějaký módní guru s pobaveným úšklebkem. Ve skutečnosti Finley o módě nevěděla skoro nic. Nosila oblečení, které ji bylo pohodlné a cítila se v něm dobře. Krásné a stylové šaty nosila v případě speciální příležitosti, ale v podpatcích jste ji nemohl zahlédnout snad nikdy. Vždycky ji to přišla jako velmi nepohodlná a nepraktická obuv, ale přesto obdivovala všechny děvčata, která v nich vydržela chodit i celý den. Po vyhození z knihovny doufala i ona, že ji nezakážou vstup, sice v knihovně netrávila mnoho času, ale potřebovala ji v období zkoušek na studium a materiál na zkoušky. Knížky moc nečetla, když už něco četla, tak to bylo v rámci studia učebnice a naučná literatura tématicky patřící pod obor medicína nebo povinná četba, kterou měla při hodinách angličtiny ve škole. Vždycky si, ale říkala, že by se čtení měla věnovat více, ale moc volného času neměla. Chodila na přednášky, na tréninky a když už nějaký měla, tak se učila a nebo šla na nějakou párty či někam s přáteli. Nebyla ten typ, který by si zalezl někam s knížkou a nebo koukal na seriál či film. ,,Skvěle! Tam je spoustu úžasného místa na schovávání,” v hlavě už spřádala plány, kam by se mohla schovat. Náměstí neznala, tak dobře jako Camden. Bydlela v dívčím spolku, který byl spíše blíže k univerzitě. Vybrala si tento způsob bydlení, protože byl nejlevnější, navíc jich tam bylo více, tak doufala, že by si tam mohla najít nějakou kamarádku. Zatím měla přátele mimo především mimo spolek. Sice neměla žádnou brigádu, ale studium ji platili rodiče a byt si dovolit nemohla. Navíc by asi sama v bytě nechtěla být, šla by do toho s někým. Říkala si, že by to bylo fajn bydlet s nějakým kamarádem v bytě, že by pořádali párty. Chození na párty byla jedna z jejích oblíbených činností. Radši teda navštěvovala párty než je pořádala, jelikož to pak musela dohlížet na to, aby se něco nerozbilo a nakonec ten strašný bordel uklízet. ,,Vážně? Sakra, aspoň, že já mám na své straně výšku,” ukázala na sebe prstem a na tváři měla vítězoslavný úsměv. Tím dávala najevo, že jak je malá, tak se dokáže dobře schovat. Musela být minimálně o hlavu menší než Cam. Co se týče schovávání, jako snad každé dítě na světě tuhle hru hrála se svými sourozenci, později se musela schovávat před rodiči, když se vrátila domů po večerce. V tuhle chvíli se zastavila, když ji lehce chytil za zápěstí. ,,Oh, pravda. Nějak mi to vypadlo z hlavy,” poznamenala s omluvným výrazem v tváři. Nějak ji představování vypadlo, jak znala jeho jméno z sociálních sítích. Tak ji vůbec nenapadlo, že by se mu mohla představovat. Povytáhla zaujatě obočí nad jeho gentlemanským činem. Tohle gesto ještě nikdo předtím neudělal. To už se jí na tváři znovu objevil lišácký úsměv, který pro ni byl docela typický. Navíc to sedělo i k jejímu příjmení. Načež udělala malé pukrle: ,,Finley, jinak těší mě.” Představila se i ona mladému gentlemanovi.  Pukrle ji napadlo v souvislosti s jeho políbením její ruky. Připadala si jako v nějakém filmu, protože tohle opravdu nikdy předtím nezažila.

"To zrejme budeš," so širokým úškrnom kývol hlavou, dlane zovrel do pästí a akože nimi zaboxoval do vzduchu, pretože hoci rozhodne nepatril medzi najsúťaživejších ľudí v histórii, rád sa zabával a aj toto bol istý druh zábavy, aj keď trochu detinský. Obaja však boli ešte mladí, takže na tom nevidel nič zlé, navyše si bol viac než istý že to naozaj bude kopa srandy, predsa len, v hlave sa mu už zjavili desiatky nápadov ako a kde sa schovať a niektoré z nich boli fakt neobyčajné, takže ich na sto percent čakal veľmi zaujímavý deň. "Chceš tým povedať, že vyzerám ako zlodej?" Spýtavo nadvihol obočie, no na tvári sa mu odrážal veľmi pobavený výraz. Čierna bola naozaj jeho najobľúbenejšia farba a nosil ju takmer stále, aj keď pomaly a postupne začal dávať šancu aj iným farbám. V jeho šatníku sa už teda dali nájsť aj iné tmavo sfarbené kúsky, hlavne v odtieňoch sivej, zelenej či modrej, no svoj vzťah si našiel dokonca aj ku klasickým bielym bavlneným tričkám, ktoré niekedy dávno nemohol ani cítiť. Čo sa ale týkalo formálneho oblečenia, ktoré nenosil veľmi rád ale keď si ho musel obliecť, tak proti nemu nenamietal, tam sa stále pevne držal svojej povestnej čiernej, pretože na experimentovanie v tomto smere zrejme ešte nedospel. "Červená, vážne? To by bolo asi primoc," zasmial sa, pričom sklopil hlavu a pozrel sa na to, čo mal oblečené v tento deň, pretože v niečom tak výraznom ako bola červená si sám seba naozaj nedokázal predstaviť. Na také niečo by sa možno nahovoriť nechal, no pravdepodobne len kvôli stávke alebo niečomu podobnému, inak by sa do niečoho takého určite nenavliekol dobrovoľne. Mal proste svoj špecifický štýl, ak sa to tak dalo nazvať, proste preferoval tmavé farby a na ostatné veci, ako bola cena, materiál či značka si naozaj nepotrpel. Dôležité pre neho bolo, aby sa cítil dobre a povedzme si úprimne, v červenej by sa asi extra dobre necítil. Nad tým však momentálne uvažovať nechcel, predsa len, čakala ich divoká hra na schovávačku a on sa musel sústrediť, nie zvažovať aká farba by sa k nemu hodila alebo nie. Knižnica im teda síce nevyšla, no Finley prišla s výborným novým nápadom v podobne námestia, ktoré bolo rozhodne ešte lepšie ako ich pôvodný plán. Väčší priestor znamenal viac možností, no nie? V mysli sa teda preorientoval na ich novú destináciu a hľadal nové nápady na to, ako by sa tam dalo najlepšie a najefektívnejšie schovať. Nemal totiž v pláne nechať ju vyhrať len tak ľahko. "Mali by sme si ale dohodnúť nejaké pravidlá, nemyslíš?" Nadhodil cestou na námestie, pretože si určite potrebovali pár vecí ujasniť a stanoviť. "Trebárs keď bude jeden z nás toho druhého hľadať viac ako tridsať minút tak to kolo prehráva a zavolá tomu druhému, nech vylezie," navrhol, pretože hoci bolo námestie pomerne veľké, dávalo mu to celkom zmysel. Predsa len, nemohli jeden druhého hľadať do nekonečna a ešte ďalej. Bolo dôležité vedieť, kedy prestať a kedy sa vzdať, pretože pokiaľ chceli stihnúť viac ako len jedno či dva kolá, toto pravidlo sa mu zdalo nutnosťou. "Okrem toho by sme sa mohli dohodnúť aj na tom, čo dostane ten, čo vyhrá," dodal ešte, pretože prečo hrať len o dobrý pocit, keď mohli vymyslieť niečo iné? Nechcel z toho hneď robiť stávku ale bol otvorený rôznym možnostiam, napríklad že ten, kto vyhrá pozve toho druhého na obed alebo niečo podobné. Nemuselo sa teda jednať o niečo extra hodnotné, len o to, aby mal ten človek, čo vyhral, naozaj pocit, že vyhral. Bol však zvedavý aj na jej názor takže svoje myšlienky viac nerozpitvával a počkal si na to, čo mu na to povie Finley. "Výška nevýška, aj tak si myslím, že si rovnocenný protivník," pousmial sa, pretože si automaticky spomenul na video, ktoré postla na Flickri ako odpoveď na jeho schovávačkovú fotku a hlavu v ňom stiahla do svojej bundy ako korytnačka do svojho panciera. Už vtedy mu bolo jasné, že si s ňou bude dobre rozumieť pretože vážne obdivoval ľudí, ktorí sami seba nebrali príliš vážne a dokázali sa za každých okolností zabaviť. Práve oni ho totiž motivovali nebyť stále tak seriózny a vážny a užívať si voľné chvíle ako to len šlo. Potom si ale uvedomil, že sa vlastne oficiálne nezoznámil a musel to napraviť, pretože slušnosť bola slušnosť a on naozaj bol gentleman, bol tak totiž od malička vychovávaný. Urobil to teda tak, ako bol zvyknutý, predsa len, bola to žena, takže jej náznakom pobozkal ruku a ona ho rozhodne nesklamala, keď sa jemne uklonila ako by to urobila každá správna mladá dáma z váženej rodiny. Musel sa nad tým pobavene zasmiať, pretože ak ich niekto videl, musel si myslieť že im úplne šibe, no vôbec ho to netrápilo. "Môžem ťa volať Fox, alebo mi radšej povieš svoje stredné meno?" Uškrnul sa, ruku jej pustil a pokračoval v ceste na námestie ďalej, pričom sa už pomaly ale isto otváralo priamo pred nimi.

,,Ty ho budeš taky potřebovat,” zasmála se tomu gestu, které předvedl. Finley byla poměrně soutěživá, jednak už odmala měla tendenci se předhánět s bratry, kdo je z nich lepší, ještě k tomu závodně běhala, když už soutěžila, tak do toho vždycky dala sto procent. Díky bohu, uměla prohrávat, kdyby se vztekala nad každou prohrou, tak by nikdo s ní nechtěl soutěžit. Prohru vždycky přijala v klidu, říkala si, že musí trénovat více, aby příště mohla oslavovat výhru. Tohle si říkala hlavně v atletice, ale nechtěla si kazit život smutkem z prohry, navíc atletiku měla jako mimoškolní aktivitu a nikdy nesnila o tom, že bude běhat na olympiádě a dostane medaili. Věnovala se jí, aby vybila svou energii a uvolnila se. Prohlédla si ho znovu s pobaveným úšklebkem na tváři. ,,Možnáá, vypadáš jako zloděj, který patří do motorkářského gangu,” písmeno á naschvál protáhla. Na obličeji vyčarovala nevinné zdvihnutí koutků nahorů. Fox nosila všelijaké barvy, ráda kombinovala kousky a barvy, které nejdou dohromady. Jí se to třeba líbilo, ale pak ji spoustu lidí řeklo, že to vypadá divně, ale Fin je Fin, tak je neposlouchala a nadále si oblékala, jak ji to vyhovovalo. Nikdy moc nedávala na poznámky ostatních na její osobu, pokud se na názor ptala, tak si ho vyslechla, jinak všechno házela za hlavu. ,,Vážně, bylo by to docela husté,” pokývala hlavou, ona si teda dokázala představit, že by mu červená slušela, ale podle fotek na Flickru odhadovala, že výrazné barvy nebudou jeho parketa. Většinou se teda nedívala na to, kdo co nosí. Oblečení opravdu nikdy nekritizovala, když ani ona neměla, bůh ví, jaký úžasný módní vkus. Takže jste i opravdu nikdy neviděli, že by si nakupovala tašky plné oblečení a pak si o tom hodiny povídala s kamarádkami, ale teď není čas přemýšlet o módě. Je čas na schovku. Musela spřádat plány a najít nějaké super duper místo, kde ji nenajde ani za milion let. Možná, že by mohla využít jeden z těch velkých vrhlíků? Ne, to je moc očekávatelné místo. Popravdě náměstí San Francisca zas tak důvěrně neznala, ale nevadí, bude vymýšlet perfektní schovku až na místě. Přece jenom i ona neměla v plánu ho nechat jednoduše vyhrát. ,,Měli bychom, abysme se pak na něco nemohli vymlouvat,” odsouhlasila jeho návrh, přece jenom díky pravidlům se mohou vyhnout nějakým komplikacím. Finley ráda porušovala pravidla, ale v tuhle chvíli to snad nebude dělat. ,,To je skvělý nápad. Takže teda dám ti číslo, abys mi mohl zavolat?” i jí to dávala smysl, přece jenom to náměstí je docela velké a je tam dost lidí, tak ať na sebe nemusí křičet přes celé náměstí. Navíc, kdyby se hledali do nekonečna, tak by si ani pořádně nezahráli, takže pravidla se v tuhle chvíli opravdu hodí. Teď přišlo téma výhra. Finley začala dumat, co by mohla být dobrá výhra. Nechtěla nějakou trofej nebo peníze, spíš něco obyčejného. ,,Výhra? Hm,” začala přemýšlet nad výhrou. Ona nepotřebovala žádnou hmotnou věc, spíš chtěla ten pocit výhry. ,,Tak napadá mě, že buď ten kdo vyhraje, vybere tomu prohranému trapnou fotku a pak ji dá na Flickr i s popiskem?” pronesla první možnost výhry, ale pak si říkala, že tohle je taková klasika, že by to možná chtěla větší odvaz. Jak dumala, tak trochu nakrčila nosík, tohle gesto dělala, kdykoliv nad něčím přemýšlela, když se ji v tom rozsvítila žárovka v hlavě. Skoro až při chůzi poskočila. ,,Nebo!” zdvihla jeden prst do vzduchu, ,,ten, kdo prohraje bude muset zatancovat a zazpívat uprostřed náměstí.” Finley popravdě ani tolik nevadilo se ztrapňovat. Někdy se ztrapňovala a ani si to neuvědomovala, což bylo většinu času. ,,Máš nějaký lepší nápad?” samozřejmě, že dala i prostor Camovi. Nechtěla, aby to bylo jen podle ní, i když ji vlastně ta představa, že by jeden z nich začal hlasitě zpívat a tancovat, přišla velice vtipná. Říkala si, že by bylo ještě vtipnější, kdyby někdo jim za to představí i hodil nějaký drobák, jak to dělají u pouličních umělců, ale pokud Cam vymyslí něco lepší a nebo bude chtít něco jiného, tak ji to vůbec nebude vadit a ráda se přizpůsobí. ,,Jsem ráda, že to tak vidíš, taky tě beru jako rovnocenného protivníka,” zasmála se, protože hned si vzpomněla na jeho fotku, kterou tohle všechno začalo. Byla to fotka, kde na ní vykukoval zpod rohu, když ji viděla, tak ji okamžitě napadla dětská hra na schovávanou, i když teda se tam zrovna moc neschovával, samozřejmě, že výzvu přijala a sdílela tam video, kde se schovává do bundy. Tuhle bundu úplně zbožňovala, byla obrovská, tak v ní vypadala jako nějaký marshmallow. ,,Teda, jestli jsi už zlepšil svoje schovávací schopnosti,” musela ho trochu popíchnout, na rtech měla lišácký úšklebek, samozřejmě, že nikdy takové popíchování a pošťuchování nemyslela zle, vždy to byla jen taková milosrdná sranda, stejně jako to její malé pukrle. Ze srandy si někdy říkala lady Fox, bylo to na základě jednoho filmu, který viděla. Teda viděla jen plakáty, protože na filmy zrovna moc často nekoukala, ale líbila se jí ta myšlenka, tak to začala používat. ,,Klidně,” načež pobaveně povytáhla obočí, ,,a jo, tys ho vlastně neuhodl. Můžeš to zkusit ještě.” Vzpomněla si na všechny ty různá jména, co tam hádali pod její fotkou. Nikdo na to vůbec nepřišel a to tam padaly i velice hezká jména, která by brala místo toho, které má teď. Ani tohle Camovi jednoduché neudělá. Tohle jméno opravdu na ni nikdo netipoval, rodiče v tomhle byli opravdu tvořivý. Měla spíše klučičí první jméno, protože původně si mysleli, že bude taky chlapec a nechtěli to měnit, tak to chtěli vynahradit tím druhým jménem. Fin ji to neměla za zlé, naopak svoje jméno milovala. To už se před nimi objevovalo náměstí v celé kráse. Netrvalo chvilku a došla přímo k němu.

Nad jej slovami sa krátko zasmial, pretože ho celkom pobavilo, s akou istotou to povedala. "To je mi viac než jasné," skonštatoval, pretože o nej rozhodne nemal žiadne pochybnosti hoci si v tomto ohľade celkom veril. Rozhodne to bola ale veľmi špecifická situácia, z ktorou sa človek nestretával každý deň, veď ktorý dospelý študent má čas hrať sa na schovávačku niekde v meste? Odpoveď bola že asi žiadny, no momentálne mu to bolo celkom jedno, pretože veril, že to bude kopa zábavy a povedzme si úprimne, kopu zábavy potreboval, keďže posledné mesiace jej mal kvôli dokončovaniu svojej knihy žalostne málo. "Budem to brať ako veľmi špeciálny kompliment," uškrnul sa aj keď to nebolo úplné prvýkrát čo počul, že vyzerá ako motorkár. S tým zlodejom bola jedinečná, no o motorkárovi mu hovorilo množstvo ľudí, dokonca aj jeho rodina v Škótsku, ktorá jeho štýlom rozhodne nebola nadšená, keďže sa podľa nich nehodil k ich postaveniu. V tom mali na jednej strane samozrejme pravdu, no Cam vo voľnom čase rád nosil to, v čom sa proste cítil pohodlne a keď to situácia vyžadovala, dokázal sa obliecť aj do niečoho elegantnejšieho, aby svoju rodinu samozrejme nezahanbil. "No neviem, ten farebnejší bol z nás dvoch vždy Eric a túto dynamiku by som nerád menil," spomenul svojho najlepšieho kamaráta, s ktorým si boli vo veľmi veľa veciach podobní, no štýl obliekania medzi ne rozhodne nepatril. Jasné že si ho občas Eric kvôli tomu doberal, podobne ako si zas Cam doberal jeho, no všetko to bolo v rámci srandy a v realite si vážne nedokázal predstaviť, že by sa zrazu Eric nahodil do kompletne čierneho outfitu, ako to robieval on. Proste by to vyzeralo... zvláštne? To bolo asi to najvhodnejšie slovo. "Ale ty by si mala nosiť čiernu určite častejšie, vyzeráš v nej dobre," zložil jej drobný kompliment, pretože v čiernej naozaj vynikli jej plavé vlasy. Nemohol si pomôcť, tmavé farby proste vyzerali na blondínach najlepšie. Dlho sa však nad tým nepozastavoval, predsa len, musel sa poriadne sústrediť na ich hru a na miesta, kam by sa chcel schovať, takže sa mu na pozadí v mysli odohrával filmový pás celého námestia. "Som rád, že sa chápeme," odkýval jej súhlas na nejaké tie základné pravidlá, pretože mu prišlo naozaj rozumné dohodnúť sa na nejakých veciach predtým, než začnú, aby naozaj nedošlo počas hry k nejakým problémom. Predsa len, predpokladal že obaja si to chcú poriadne užiť a asi by bolo dosť odveci, keby už pri prvom kole museli riešiť nejaké zbytočné komplikácie. "Áno, a ja ti dám to moje, aby si zas mohla zavolať ty mne," krátko sa usmial, z vrecka na bunde vytiahol svoj telefón a podal jej ho, pričom nechal ruku stále nastavenú, aby mu na oplátku ona dala ten svoj a mohol jej tam naťukať svoje číslo. Ďalej ho však napadlo nejaké ocenenie pre víťaza, takže aj ten návrh predhodil Fin a bol zvedavý, čo jej napadne. Samozrejme ho svojimi slovami nesklamala, niečo podobné od nej čakal, takže sa pobavene uchechtol a kývol hlavou na znak toho, že súhlasí. Hrajú predsa detskú hru takže trochu detinská výhra k tomu proste patrila, aj keď sa v tej daný moment naozaj nezamýšľal nad tým, že keby naozaj prehral, mala by tým nad ním veľmi veľkú moc. "Tancovať a spievať uprostred námestia naozaj nebudem, ale tú fotku beriem," predsa len, v jeho očiach to bolo menšie zlo, na verejnosti sa strápňovať nechcel a popravde ani veľmi nemohol, neprislúchalo to jeho postaveniu ani jeho kariére. Keby si to totiž niekto natočil a dostalo by sa to k jeho rodine alebo k jeho vydavateľstvu, mal by z toho pomerne veľké problémy, takže sa tomu chcel veľmi veľkým oblúkom vyvarovať. Jeho sociálne siete ale boli viac-menej súkromné, a bol si istý, že nejaké extra zlé fotky nemá, takže to bolo pre neho oveľa lepšou možnosťou v prípade, že by predsa len naozaj prehral. "Moje schovávacie schopnosti sú na špičkovej úrovni," dodal, keď ho mierne podrypla pretože chápal, že naráža na tú jeho fotku z Flickru, no povedzme si úprimne, na nej sa veľmi snažiť neschoval, bola to len obyčajná fotka ako vykukoval spoza rohu. Bolo ale dobré, ak ho trochu podceňovala, dávalo mu to totiž priestor poriadne ju prekvapiť. "Mohla by si mi dať aspoň nejakú nápovedu," v rýchlosti si spomenul na jej príspevok o hádaní jej stredného mena a ak si dobre pamätal, neuhádol ho nikto zo zúčastnených a to tam padlo naozaj veľmi veľa mien začínajúcich na písmenko m. Vlastne si ani nebol istý, či by dokázal prísť na nejaké, čo ešte nebolo povedané a keďže si ani úplne nepamätal, aké už boli spomenuté, nechcel sa úplne opakovať. Na chvíľu sa ale predsa len odmlčal premýšľajúc, čo akurát zabralo cestu k námestiu. Keď však naň konečne dorazili, prebral sa z toho svojho tranzu a postavil sa oproti nej. "Dámy majú prednosť, takže ti dávam päť minút na schovanie," mierne potriasol rukou, aby sa mu bunda dostala viac k lakťu a mohol sa tak pozrieť na hodinky, ktoré mal na pravej ruke. Päť minút sa mu zdalo ako dostatočný čas, predsa len, keby to bolo viac, asi by nad tým len zbytočne premýšľali a svoju skrýšu by niekoľkokrát zmenili. Prstom druhej ruky teda poklepkal po hodinkách aby jej naznačil, že by už mala vyraziť a otočil sa smerom späť do ulice, z ktorej prišli, aby nevidel ktorým smerom sa rozhodla utekať.

Ve schovávané si byla Finley taky docela sebejistá. Přece jenom šlo o dětskou hru, kdo by tady nebyl sebejistý. Rozhodně byla lepší ve schovávání než v hledání. Často se i dělo, že ztrácela věci a pak je nemohla najít. Hledala všude na nějakých místech i několikrát, ale nikde se neukázali. Vzdala to a pak se najednou objevili na nějakém absurdní místě, kam by se ji ani ve snu nenapadlo podívat. No, tak snad se Cam nebude schovávat na žádná absurdní místa. Spiklenecky na něj mrkla. Samozřejmě, že poznámku ohledně zloděje myslela jako kompliment. Dle fotek se jí Camův styl líbil. Byl jednoduchý a přesto stylový, ale Finley se většinou líbil styl každého. Teda přišlo ji divné, když někdo nosil kolem krku řetězy s zámky, ale neodsuzovala to. Každý má svůj, který vyjadřuje jeho osobnost, stejně jako to dělal její styl. ,,Samozřejmě, že to ber jako kompliment. Zloději jsou vždycky módní,” pronesla se spikleneckým úsměvem na rtech, ale ona to byla docela pravda. Černá je prej vždycky stylová a nikdy neomrzí. Zloději ji nosí, aby nebyli vidět, že ano. Takže jsou módní za jakýkoliv okolností. Její rodiče nikdy neřešili vkus. Samozřejmě, mamka chtěla, aby si vzala něco hezkého na sebe, když šli na nějakou slavnostní akci. Jinak běhali doma v čemkoliv je napadlo. Jednou měl její bratr období, kdy chodil do školy v rytířském kostýmu. Finley nikdy neměla v rodině žádnou módní ikonu a ani ji nepotřebovala. Její mamka nosila hlavně zástěry kvůli své zálibě a její táta si oblékal obleky kvůli své práci realitního makléře. Když zaslechla jméno Eric, tak zamyšleně nakrčila obočí. Znala ho z Flickru a navíc studoval stejný obor jako ona. Finley na flickru sledovala snad všechny lidi, kteří studovali zdejší vysokou. Spousta z nich ani osobně neznala, ale to ji nebránilo v tom, aby se tam socializovala. Brala to jako prostředek k navazování nových vztahů. Dnešek toho byl skvělým příkladem. ,,Ale jo, ta černá jde k tobě,” uznala s pokýváním a stále se jí držel na obličeji úsměv, který ji dneska snad ani neopustí. Finley se smála neustále. Málokdy jste na její tváři zahledli skleslý nebo naštvaný výraz. Uměla i drsný výraz, ale to ji pak lidi říkali, že je roztomilá a nepůsobilo to tak, jak chtěla. Mnohdy byla nazývaná roztomilou hlavně kvůli své výšce a očím. Především výšce. Někdy se o ní i z srandy opírali a cuchali ji vlasy jako malému dítěti. Finley měla svou výšku ráda, ale tyhle gesta ji nebyli zrovna dvakrát příjemná. ,,Děkuji,” poděkovala mu za tento drobný kompliment, ,,asi ji opravdu budu nosit častěji.” Opravdu si jeho slova vezme na vědomí. Přece jenom černé moc v šatníku neměla, tak by mohla sehnat pár dalších kousků, ale teď je nejdůležitější to, že musí najít perfektní místo na schovku. V hlavě se pokoušela pořádně představit náměstí a najít nějaká zákoutí, ale moc se ji to nedařilo. Vybavovala si hlavně ten památník, ale ten asi nebude dobré místo. Leda, kdyby byla blázen a vylezla by nahoru, ale to rozhodně neudělá. Nechtěla mít problémy. Vytáhla z kapsy mobil, vzala si jeho mobil a na nastavenou ruku mu dala ten svůj. Vyťukala do jeho mobilu své číslo, načež mu ho vracela s úsměvem na rtech: ,,Tak máš to tam.” Finley měla trošku dětinskou povahu, za kterou se nestyděla. Její povaha by se dala nazvat hravá a bláznivá, takže takové nápady ji samozřejmě napadaly. Je fakt, že kdyby byla výhra v podobě večeře, že by to taky neodmítla. Jídlo měla opravdu ráda, takže by si ho klidně dala. Zejména nějakou čínu nebo italské. Vlastně cokoliv by si dala hlavně, aby to bylo dobré. ,,Tak teda fotku. Doufám, že máš nějakou pořádně trapnu,” zasmála se a v očích se jí zablýskly škodolibé jiskřičky. Finley měla dost trapných fotek. Hlavně, když ji fotil někdo jiný. Ráda se koukala na jiné trapné fotky, protože ji to přišlo vtipné, však nevysmívala se těm lidem, ale přišlo ji to prostě skvělé, že ukazovali, že všichni nejsou dokonalý. Stejně jako trapné fotky milovala dětské fotky. Ty zase byly šíleně roztomilé. Finley neměla problém s tím přidat nějakou trapnou fotku, nezáleželo ji na pověsti. Teď si ještě užívala, ale až bude pracovat jako doktorka, tak bude muset přece jenom si zachovat o něco důstojnější tvář, i když ona si nikdy nedovedla představit, že by zničehonic musela být vážná. ,,To si ověřím,” mrkla na něj spiklenecky. Byla opravdu zvědavá, kdo z nich vyhraje. Těšila se na oba scénáře výher, protože obojí budou zábavé a skvělé. To už se lišácky znovu usmála ohlédně svého jména. ,,Dám ti ji. Moje jméno měla jedna slavná čarodějnice a nebo herec, který hrál ve vykoupení z věznice Shawshank, akorát bez písmena a nakonci,” dala mu tyto dvě nápovědy. Čarodějnici myslela z legend o králi Arthušovi a herec nebylo nikdo jiný než legendární Morgan Freeman. Finley sice tenhle film nikdy neviděla, ale věděla o něm. Dyť patřil mezi nejslavnější filmy všech dob a stejně tak je Morgan Freeman legenda. Byla zvědavá, jestli ho to už třeba napadne. ,,Oh děkuji, pane. Jdu na to,” zašklebila se nadšeně a to už vyrazila hledat vhodné místo na schovku. Doběhla k památníku. Věděla, že ji moc času nezbývá. Všude tu byly ty květináče. Od památníku vyrazila severně k skleněné stříšce, za kterou byla budova s nápisem Saks Fith Avenue. Dumala chvilku, jestli jen za to nebo vlézt mezi květináče. Ano, říkala si předtím, že se za ně schovávat nebude, že je to moc jednoduché, ale v tuhle chvíli ji nic nenapadlo jiné, tak vezle mezi květináče a co nejvíce se skrčila, aby ji nebylo vidět. Doufala v tom a vyčkávala až vyrazí Cam hledat. Pohlédla na hodinky, hlídala si čas a přičemž se tam potichounku a škodolibě smála.

"Páni," hlesol pobavene a neubránil sa ani hlasnému uchcechtnutiu, lebo takú poznámku naozaj nečakal. "To som asi nikdy nikoho nepočul povedať, že zlodeji sú módni," skonštatoval so širokým úsmevom na tvári, pretože aj keby sa niekto opýtal jeho, módni by rozhodne nebolo prvé slovíčko, ktoré by ho napadlo a bol si istý, že by to to nenapadlo takmer nikoho. Hold, Finley bola tak trochu zvláštna, no v tom najlepšom slova zmysle. Vážne sa s ňou ale aj na nej celkom bavil, a to sa mu s veľa ľuďmi nestávalo. Vždy si zachovával svoju serióznu, diplomatickú tvár, ktorá ľuďom pripomínala mračenie, no na to si už celkom zvykol a vôbec ho poznámky toho typu neurážali. Proste mal takú tvár, nič sa s tým robiť nedalo a svoje uvoľnené úsmevy mal odložené len pre tých pár ľudí, s ktorými sa cítil komfortne a s ktorými sa dokázal baviť. Fox sa javila ako jedna z nich."Ďakujem, veď aj k tebe," vrátil jej kompliment ohľadom čiernej farby, aj keď by sa mnoho ľudí hádalo, že k mladým dievčatám sa viac hodia pestré farby symbolizujúce život, v ktorých koniec koncov Fox taktiež vyzerala dobre, no čierna sa jej v jeho očiach naozaj veľmi hodila, čo si všimol už aj na pár fotografiách na Flickri, ktoré drobná blodínka pridávala. Nemal problém jej to teda zopakovať, aj keď jej to už povedal, pretože si to proste naozaj myslel. Čierna bola podľa neho na ženách veľmi ženská a sexy, a to naozaj hlavne keď bola daná žena blondínka, pretože ten kontrast s vlasmi bol proste perfektný. Aj Annys vyzerala výborne v čiernej a to sa na ňu nikdy nepozeral ako na niečo viac, ako jeho veľmi dobrú kamarátku. Zrejme to však súviselo s tým, že čierna bola naozaj jeho najobľúbenejšia farba a akonáhle v nej videl aj niekoho iného, tak si vo svojej hlave značil k jeho menu malé plusko. Nad farbami sa však ale rozhodne nechcel dlhodobo zamýšľať preto bol rád, keď sa dostali späť k ďalšej téme týkajúcej sa pravidiel a s drobným úsmevom si od nej zobral telefón, aby jej do neho mohol napísať svoje telefónne číslo, no hneď potom jej ho vrátil a zobral si od nej zase ten svoj. K číslu si ešte rýchlo pripísal aj meno, no potom už mobil znovu strčil do vrecka na bunde a zamyslel sa nad jej návrhmi toho, čo za odmenu dostane človek, ktorý túto ich malú súťaž vyhrá. Výber pre neho nebol ťažký, keďže musel uvažovať nad svojim dobrým menom, a tak sa rozhodol pre to, čo v jeho očiach predstavovalo menšie zlo, keby náhodou naozaj prehral. "Pokiaľ naozaj vyhráš ty, kľudne sa môžeš prísť ku mne domov poprehrabávať v rodinných albumoch a nejakú vybrať," žmurkol na ňu, no prehrať sa rozhodne nechystal, v mysli bol proste nastavený na výhru a úprimne bol zvedavý na trápne fotky Fox, ktoré musia byť určite poriadne vtipné. Predsa len, nejaké tie vtipné fotky už pridala takže si bol istý, že ich má viac než dosť a že by určite mal z čoho vyberať, a teda si tú príležitosť proste nechcel nechať len tak ujsť, všakže. Potom sa ale zameral na jej nápovedu o strednom mene, keďže ho neuhádol a vedel, že s ním ho neuhádla ani kopa ďalších ľudí. Ako náhle však z jej úst vyšli slová o slávnej čarodejnici, jeho myseľ ako správnemu Škótovi samozrejme zablúdila najskôr k Hermione Grangerovej, ktorá však nemala začiatočné písmenko M, no hneď za ňou nasledovala ďalšia čarodejnica z britských legiend. "Morgana?!" Spýtavo nadvihol obočie a premeral si ju pohľadom aj keď si bol viac než istý, že to vylúštil správne, keďže herec z Úteku z väznice Shawshank bol určite Morgan Freeman. "Tak to by som fakt nepovedal," prehlásil veľmi rozhodne, pretože pokiaľ si dobre pamätal, všetky jeho tipy boli veľmi nežné a ženské, no Morgana mu pripadalo ako fakt silné, ba až agresívne meno, ktoré sa mu k drobnej a vždy usmiatej Fin tak úplne nehodilo. Rozhodol sa však, že keďže mu s hádaním takto pomohla, zrejme aj on by jej mohol povedať svoje prvé meno, ktoré nepoužíval a o ktorom ani veľa ľudí v San Franciscu nevedelo, okrem Erica, Annys a Grace. Svoje prvé meno totiž nemal rád, bola to hlúpa slovná prešmyčka iného mena, ktorú si vymysleli jeho rodičia posadnutí tým, aby ich syn volal nejako špeciálne, odpovedajúc jeho špeciálnemu pôvodu. "Každopádne, som ti vďačný že si mi ho pomohla uhádnuť, takže mám pocit, že by som ti mal dať niečo na oplátku," trochu nervózne si prehrabol vlasy, pretože to pre neho nebola úplne príjemná situácia, aj keď v podstate o nič tak hrozné nešlo, bolo to len meno. "Camden je moje stredné meno, oficiálne sa volám Laethan," vydýchol zo seba a aj keď sa cítil tak trochu trápne, jeden z kútikov pier mu aj tak vyletel do celkom pobaveného úškrnu. Bola to zvláštna situácia, vážne si nemyslel, že by niekomu niečo takéto dokázal povedať pri ich prvom stretnutí no v jeho očiach si to naozaj zaslúžila tým, že mu dala výborné nápovedy na uhádnutie jej stredného mena o ktorom taktiež predpokladal, že veľa ľudí nevie. Potom už ale dorazili na námestie a on nasadil vážnu hráčsku tvár a naznačil jej, že by sa mala utekať schovať aby ju mohol ísť hľadať. Samozrejme jej dal prednosť, slušné vychovanie sa v ňom nedalo zaprieť, a tak nemal v pláne ani podvádzať, ostal pekne stáť na mieste a pozeral sa do ulice, z ktorej prišli a samozrejme sem tam mrkol aj na hodinky aby vedel, koľko času ubehlo. Po piatich minútach sa otočil a zamieril smerom k stredu námestia, kde stál pamätník, pričom sa automaticky rozhliadol okolo seba sledujúc, či ju náhodou neuvidí niekde sa mihnúť, ak to náhodou nestihla. Jej blonďavú hrivu však nezazrel nikde, takže sa na chvíľu zastavil a otočil sa o stoosemdesiat stupňov aby zhodnotil, kde všakže by sa mohlo dievča ako Fin schovať, no rozhodol sa, že potrebuje vyjsť o niečo vyššie, aby mal lepší výhľad, takže pokračoval smerom k pamätníku, aby bol približne v strede a mohol vyjsť aspoň na stupienok, na ktorom stál. Prechádzal pri tom okolo kopy obrovských kvetináčov, ktorým ale pohľad veľmi nevenoval, namiesto toho spokojne vyskočil na stupienok pamätníka a pomaly ho dookola obišiel skenujúc svoje okolie až kým na jednej zo strán nezazrel drobný, takmer nebadateľný pohyb a kúsok plavej farby, ktorá spoza neho vytŕčala, s úškrnom teda zoskočil dolu a zamieril k tomu miestu, pretvarujúc sa, že len tak prechádza okolo ak by ho Fin náhodou videla. Nakoniec však skočil medzi kvetináče priamo k nej a pobavene jej poklopkal po pleci.  "Celkom fajn, musel som vyliezť na pamätník, aby som ťa zazrel. Rozhodne nie si žiadny amatér."

,,Vážně nikdy od nikoho?” Podivila se, očividně pro ni byl překvapující ten fakt, že nikdo ještě nevyslovil nahlas, že jsou zloději módní. Jestli to vůbec někdy někoho napadlo, zřejmě lidé běžně nepomyslí na tuto myšlenku. Finley, ale nebylo moc jako běžný lidé. Byla zkrátka bláznivá. ,,Tak teď jsi se aspoň dozvěděl nějakou novinku, která ti rozhodně život obohatila,” zasmála se. Mnoho lidí se divilo, že studuje medicínu, když ji poznali. Medicína je docela vážný obor, ale to nemění na tom, že doktoři nemohou být zábavný a i trochu bláznivý. Už ji jednou jeden kluk na párty řekl, že ji tipuje na umělce, že je taková uvolněná. V tu chvíli ji to přišlo vtipné, protože ona si jako umělec moc nepřipadala. Než šla na vysokou, tak hrála ve svém volném čase na harfu, tu by taky nikdo ani zdaleka neodhadoval. Docela ji ta hra bavila, ale kvůli medicíně skončila, jelikož je to náročný předmět a potřebovala čas na učení. Někdy si občas zahraje, ale už to není to, co bývalo. Finley byla neskutečné čiperné a aktivní dítě, chodila na spoustu zájmových kroužků a většina ji ani pořádně nevydržela. Do konce střední zůstala u atletiky, dramaťáku a harfy. Na vysoké už to byla jen atletika, jednak protože tady byla atletická skupina a jednak milovala běhání. Dramaťák ji občas někdy chyběl, protože v něm mohla využít svou bláznivou povahu. Hrála scénky a často se přitom nasmáli s kamarádi. Dostávala opravdu zvláštní, ale vtipné nápady, když se podíváte na její záliby, tak si řeknete, že je úplný nerd. Hlavně ta harfa, že ano. Takový vážný nástroj na, kterém se hraje většinou klasika. No, ale to by nebyla Finley, aby lidi nějak nepřekvapovala. ,,Děkuji,” zazubila se na něj. Komplimenty ráda dostávala, ale když jich bylo moc, tak začala být nejistá. Na poslední párty ji její společnost dávala opravdu horu komplimentů. Přišlo ji to velmi milé, ale byla z toho pak velmi rozpačitá. Říkala si, jestli těch komplimentů ona nedává málo nebo takové podobné věci. Čeho je moc, toho je příliš. Finley ráda komplimenty rozdávala, ale snažila se, aby to nepřeháněla, když věděla, že jí samotné je to nepříjemné. Navíc některým lidem dokázaly i pouhé lichotky stoupnout do hlavy a začaly se nakrucovat a předvádět. Finley neměla ráda egoistické lidi, ty ji pak dokázaly snadno otrávit a to se tak často nestávalo, aby Fox byla otrávená. To si už vzala od něj zpátky svůj mobil, ještě naťukala jeho jméno a strčila si ho zpět do kapsy. Finley by brala obě dvě možnosti, jelikož ji obojí přišlo hodně zábavné a ona se jen chtěla na něčí účet pobavit. Dobře, někdy byla škodolibá, ale jen někdy. ,,Tak to už se chystej na mojí návštěvu, protože rozhodně se hodlám pokochat tvými určitě skvělými fotkami,” v očích ji zajiskřila škodolibost a nadšení. Tohle ji dalo ještě větší motivaci k tomu, aby vyhrála. Chtěla vidět jeho dětské fotky, jelikož je zbožňovala stejně jako trapné fotky. Navíc byla neskutečně zvědavá, co najde za perly. Camden narozdíl od ní na sociální sítě moc nedával vtipné fotky, tak proto se na to opravdu těšila. Jo, měla taky v hlavě to, že vyhraje. Finley se nebála dávat na sociální sítě vtipné či nějakým způsobem i trapné fotky, ale tohle byl rozhodně slabý odvar. Měla mnohem pikantnější kousky, o kterých sama věděla, že by je nikdy nedala na sociální sítě. Finley byla ten typ člověka, který dělal bláznivé věci a ostatní si to fotili nebo natáčeli, takže netušila, kolik cizích mobilů zachytilo nějakou její vylomeninu či vtipnou situaci. Bratři ji někdy vyhrožovali, že ty její unikátní kousky někdy zveřejní, ale to nebyla Fin, kdyby ona neměla v zásobě něco horší než měli její bratři. Sourozenecká láska, no. ,,Ano! Dobrá práce!,” pochválila Cama a ještě k tomu i zatleskala. Byla spokojená, že poskytla správnou nápovědu. ,,To asi nikdo, rodiče zřejmě si mysleli, že budu drsná ženská,” zavtipkovala. Někdy si teda hrála na drsňačku, hlavně ve společnosti bratrů, ale vypadala spíš roztomile než drsně. Hermiona byla taky velmi zajímavá, ale co je lepší? Jmenovat se Hermiona a nebo Morgana? Někdo by nezvolil ani jednu variantu. Finley měla to štěstí, že její rodiče jsou tak trochu blázni nebo zkrátka netušili, jaká bude. ,,Bylo mi ctí,” mrkla na něj spiklenecky. Camden byl, nyní kromě její rodiny a pár přátel, jediný, kdo teď věděl její druhé jméno. Nestyděla se za něj, ale nepřišlo ji nějak důležité, že by ho měla říkat každému. Bylo to přece jenom druhé jméno. ,,Opravdu?” povytáhla zaujatě obočí nad tím, že by ji měl dát něco na oplátku. Byla zvědavá, co z něj vyleze, třeba má taky nějaké zvláštní druhé jméno. Vyslechla si jeho další větu, pootevřela zlehka pusu, jak byla překvapená tím, co se dozvěděla. ,,Laethan? To je husté jméno, takové, hm, královské nebo lordské,” broukla fascinovaně a upřímně. Podle toho, jak to říkal, tak tipovala, že mu je to zřejmě nepříjemné a neříká to na potkávání. ,,Jsem ti taky vděčná, že jsi mi to řekl,” mrkla na něj spiklenecky. Popravdě, tohle ani nečekala, ale přišlo ji to nehorázně husté, kdyby si nevšimla toho, že je mu to nepříjemné, tak by mu zřejmě, tak chtěla říkat, ale neudělá to. Stejně jako, že ho nenechá vyhrát. Krčila se v tom křovisku a v hlavě plánovala další úkryt. Nějaký lepší a promyšlenější. Mají tu velké odpaďáky, ale byly v nich odpadky a to nechtěla riskovat. Není divu, že tam byly, když od toho odpadkové koše jsou. Doufala, že ji není vidět, že ji nezradí její světlé vlasy. Říkala si, že si mohla sehnat takovou tu čapku nebo kuklu, co nosí lupiči, to by pak mohla zaniknout a nebo by ji někdo chtěl zastavit, protože by si myslel, že je skutečný zloděj. To by pak nebylo zrovna dvakrát milé. Zkontrolovala si čas, zatím měl Camden na hledání ještě spoustu času. Potichounku ho se z křoví snažila pozorovat, ale moc dobře nebylo vidět, takže nevěděla pořádně, kde hledá. To už zahlédla skrz listy, jak se blíží někdo k tomu křoví. Podle oblečení poznala, že je Camden, tak se zkusila skrčit trochu více v domnění, že ji to zachrání. Nečekala, že tam skočí, tak se lekla. Položila si ruku na srdce: ,,Ježišmarjá, jsem se lekla,” zašklebila se, ale už pobaveně. Zvedla se z bobku a jen založila ruce na hrudi: ,,Jistě, že nejsem amatér, nějaké ty zkušenosti mám. Příští schovka bude lepší,” zahlásala k němu. Vylezla z křoví. ,,Tak teď jsi na řadě ty. Překvap mě,” pronesla to jako výzvu, přesunula se na místo, kde předtím byl Camden a otočila se zády k náměstí, aby neviděla, kam se schovává.

So smiechom nad tým pokrútil hlavou, pretože sa fakt jednalo o niečo, čo nikdy v živote nikde nepočul ani nevidel. Všetko ale bolo po prvýkrát, všakže, a ak už mal niečo tak bláznivé niekedy počuť, vôbec ho neprekvapilo, že zdrojom bola práve Fox. Z nejakého dôvodu sa k nej proste tak šialené reči hodili, a z jej úst dokonca zneli aj celkom prijateľne, čo na tom všetkom bolo zrejme úplne najzaujímavejšie. "No to teda. Od dnes sa budem na zlodejov pozerať úplne inak, ako doteraz," priznal veľmi úprimne, pričom mu kútikmi pier ešte stále trhalo do úsmevu. Naozaj ho to pobavilo, no svoje slová myslel smrteľne vážne pretože si bol viac než istý, že zakaždým, keď teraz niekde v knihe alebo v televízií narazí na nejakú zmienku o zlodejoch, automaticky si spomenie práve na drobnú blondínku a jej poznámku o tom, že sú zlodeji veľmi módni. Bolo to proste tak špecifické a jedinečné že si to proste nebolo možné nezapamätať. Mal teda pravdu keď pred týmto stretnutím predpokladal, že to s ňou bude veľká kopa zábavy. Ešte totiž ani schovávačku nezačali hrať a on už sa uškŕňal ako keby na ulici rozdávali kvalitnú škótsku whisky zadarmo. To dievča s ním naozaj robilo divy, no rozhodne sa nemohol sťažovať. Zatiaľ sa totiž v jej spoločnosti cítil fakt dobre a uvoľnene, ako len s pár ľuďmi, ktorých ale na rozdiel od nej poznal oveľa dlhšie. Fox ale mala proste niečo do seba, zrejme tým, aká bola nenútená a prirodzená, človek mal pri nej pocit ako by s ňou bol najlepší kamarát už minimálne desať rokov. "Za niečo také naozaj ďakovať nemusíš," s drobným úsmevom nad tým zľahka mávol rukou, pretože to naozaj nepokladal za niečo prieborné, za čo by mu musela byť vďačná. Bol to len drobný nevinný kompliment, aj keď naozaj úprimný, a hoci všeobecná norma slušnosti kázala za pochvaly ďakovať, on si na to rozhodne nepotrpel. Samozrejme, v neformálnej spoločnosti, vo formálnej to už bolo o inom, no toto nebola žiadna spoločenská udalosť, takže by ho určite vôbec neurazilo, keby sa nad tým len pousmiala. "Tu ich ale zas až toľko nemám ale ak chceš, môžem zavolať rodičom, nech mi ešte nejaké zo Škótska pošlú," to mu naozaj nerobilo ani minimálny problém, hoci sa samozrejme mal v pláne snažiť vyhrať, no svoje fotky by jej ukázal tak či tak, aj keby vyhral. Rozhodne sa totiž za ne nehanbil a nechápal ľudí, ktorí áno. Boli to totiž jedinečné formy spomienok, neopakovateľné momentky, ktoré zostali zamrznuté v čase a častokrát dokázali človeku pripomenúť chvíle, na ktoré už dávno zabudol. Osobne mu teda bolo jedno, či na fotke vyzerá dobre alebo nie, každá jedna pre neho mala svoju hodnotu, pretože všetky zachytávali nejakú emóciu, nech už bola akákoľvek. Čo ale bol fakt bolo to, že by si rád pozrel jej fotky už len skrz toho, že bola naozaj zábavný človek a tak si bol istý, že musela mať aj kopu zábavných fotiek a jeho naozaj zaujímali príbehy skryté za jednotlivými zábermi. Určite by teda pri výbere chcel od nej počuť aj nejaké rozprávanie, ako daná fotka vznikla, a možno by ani nakoniec nevybral tú najsmiešnejšiu alebo najtrápnejšiu, ale tú, ktorá v ňom proste zanechala najväčšiu emóciu a najlepší dojem. Duša umelca sa v ňom proste nedala len tak ľahko skryť. "Morgana znie celkom agresívne ale tvoji rodičia majú dobrý vkus. Uznávam ich výber mena z britských legiend," uznanlivo kývol hlavou a škótsky akcent bolo v tej vete počuť výraznejšie, ako inokedy, čo sa mu stávalo vlastne vždycky keď rozprával o svojej domovine. Predsa len, bol hrdý Brit a ešte hrdší Škót, svoju zem miloval viac než čokoľvek iné a preto uznával, keď mal niekto pre jeho krajinu určitý cit. Bolo síce možné, že to meno jej rodičia vybrali len náhodne, no nemienil si to pripúšťať, to ani zďaleka. "Možno aj naozaj budeš, keď budeš mať štyridsať a budeš robiť primárku v nemocnici," skonštatoval s malým úškrnom, lebo si nebol úplne istý, či by bola až tak výrazná zmena osobnosti možná, no rozhodne sa to nedalo vylúčiť. Platilo predsa pravidlo, že sa nikdy nemalo hovoriť nikdy pretože človek nemohol vedieť, ako sa jeho život postupne vyvinie a časom mu možno budú pripadať normálne veci, ktoré mu v mladosti rozhodne normálne nepripadali. Aj z Fox sa teda mohla stať drsňáčka, všetko to záležalo na tom, ako sa bude jej život ďalej vyvíjať. "Bohužiaľ," dodal na adresu svojho vlastného prvého mena, pretože on sa zaň narozdiel od nej hanbil dosť a preto ho vôbec nepoužíval, teda aspoň nie tu, v Spojených štátoch. Dokonca aj jeho knihy vychádzali pod menom Camden, s čím jeho rodičia rozhodne nesúhlasili, no v tomto si proste dupol nohou či už sa im to páčilo alebo nie. Nepotreboval totiž vidieť meno, ktoré neznášal, na výtlačkoch svojich kníh, ktoré miloval. "Akoby som počul svoju mamu. Až na to slovíčko husté. To by teda určite nepovedala," uchechtol sa, pretože presne to mu hovorievali jeho rodičia často, že je to meno hodné budúceho grófa, ktorým Camden naozaj bol, aj keď o tom opäť vedelo len veľmi málo ľudí, ktorých by dokázal spočítať na jednej ruke. Nerád takéto veci vešal ľuďom na nos, úprimne mal potom pocit, že ho majú radi len kvôli tomu, preto si od väčšiny radšej držal celkom odstup kým ich poriadne nepoznal a bol si stopercentne istý, že im môže veriť. Jasné, že  jeho spolužiaci a jeho známi vedeli, že o financie nemá núdzu, keby áno nežil by sám v obrovskom štvorizbovom byte s luxusným vybavením, no o tom, že mu raz pripadne pozícia grófa Glasgowu vedeli len Annys, Eric a jeho bývalá priateľka Grace. "Kto iný by si to zaslúžil, ak nie Morgana Foxová," úškrnul sa, no bol si istý, že na to meno si pri nej asi vážne nezvykne, pretože podľa neho na ňu bolo až moc hrubé a tak ako povedala aj ona sama - drsné. Fox sa mu síce páčilo, no nebol si istý, či je pre neho vhodné volať ženu podľa jej priezviska, zdalo sa mu to dosť neslušné a on bol všetko len nie neslušný, takže sa rozhodol že asi nakoniec predsa len ostane pri mene Finley, ktoré bolo koniec koncov veľmi pekné. Potom sa už ale naplno sústredil na ich hru, keďže musel svoju novú blonďatú kamošku hľadať hore dole po námestí, čo sa mu ale nakoniec predsa len úspešne podarilo a objavil ju za obrovskými kvetináčmi rozostavanými okolo pamätníka. "Prepáč," zdvihol ruky v obrannom geste, keď mu povedala, že ju naľakal, no aj tak sa zľahka zasmial. "Tak to som teda zvedavý," skonštatoval pri jej odvážnych slovách a počkal, kým sa Fox dostane na dohodnuté miesto a rozhodol sa zrealizovať plán, ktorý sa mu črtal v hlave. Rozbehol sa teda k jednej z kaviarní s terasou, kde podišiel k stolu partie ľudí približne v ich veku a v rýchlosti im vysvetlil, o čo sa jedná. Potom poprosil jedného chlapca z danej partie, ktorý sedel otočený smerom k pamätníku, a teda priamo videl na Fin, či by mu na chvíľu nepožičal svoju bundu, čo mu daný chalan odkýval a Cam si teda na seba natiahol jeho zelenú bomberu, pričom mu podal svoju čiernu koženku, ktorú si chalan prevesil opierku na ruku. Potom si už len Camden pritiahol stoličku, posadil sa k pamätníku chrbtom a jedno z dievčat z partie mu ešte k tomu so smiechom hodilo šiltovku svojho zrejme priateľa, ktorý sedel vedľa nej, a tak si Cam na hlavu natiahol ešte aj tú, aby to Finley ešte o niečo viac sťažil. Nuž, nedohodli sa, že im pri skrývaní nemôže pomôcť niekto ďalší takže technicky vzaté nepodvádzal a bol vážne zvedavý, či niečo takéto Finley napadne.

Zlehka se zasmála nad poznámkou Camdena, byla tak trochu hrdá na to, že mu změnila pohled na zloděje. To se nestává zcela běžně. Mrkla na něj spiklenecky. ,,Tak to jsem ráda!” pronesla zcela upřímně a se širokým úsměvem na rtech. Měla ráda, když pobavila lidi, i když to nebylo úmyslně, chtěla, aby lidé kolem ní měli radost a smáli se s ní. Camden na první pohled mohl působit vážně, ale to nebyl problém pro Finley mu zkoušet vyčarovat úsměv na tváři. Zatím se jí to dařilo. Teda Finley ho samozřejmě neznala dlouho na to, aby věděla, že takhle běžně se asi netváří. Finley se smála všemu i v nejméně vhodných chvilkách, jako byla například hodina ve škole nebo mše na kostele. Jednou s rodiči a se svými bratry se vydali do kostela. Po téhle příhodě tam už nikdy nešli znova. Bratr Fox usnul v kostele, měl otevřenou pusu a chrápal. Finley to přišlo v tu chvíli neskutečně vtipně, tak se začala potichounku smát a to se už neovládla, když ukápla jejímu bráškovi slina a vyprskla smíchy na celý kostel. Ještě nastala ta situace, kdy to nedokázala zastavit. Všichni se na jejich celou rodinu dívali nemilými pohledy. Chtěli, aby si Finley uklidnili. No, skončilo to tak, že rodiče radši vyvedli celou jejich rodinku ven, protože další dva bratři se taky začali smát současně s Finley, měla někdy opravdu nakažlivý smích. Rodiče se v tu chvíli tak styděli, ale venku před kostelem o chvilku později se taky smáli a nechápavě vrtěli hlavou. Pro všechny to bylo vysvobození, protože na té mši byli kvůli babičce. Ta se na ně pak zlobila. ,,Dobře, tak příště nebudu děkovat,” povytáhla pobaveně obočí. Většina lidí, co ji dala ten kompliment, ji řekla něco podobného a stejně Finley děkovala. Byla to pro ni slušnost a rodiče ji k tomu vedli. Teď ta její věta mohla vyznít neslušně, ale doufala, že Camden pochopí, jak to myslela. Příště mu za kompliment věnuje jeden velký zářivý úsměv, to uměla dobře. ,,To bys udělal?” oči ji zářily nadšeným, zřejmě si dnešní den opravdu užívala a doufala, že to tak bude i nadále, ,,když se takhle hezky nabízíš, tak já ti taky mohu ukázat svoje rodinné fotky. Mám jednu s Shaquillem O´Nealem.” Zahlásila nadšeně, nemyslela to samozřejmě jako vychloubání, jen z toho úlovku měla radost a vzpomněla si na něj. ,,Popravdě, už si ani nepamatuji, jak jsem se k ní dostala,” to byla ještě docela malé děvče, když snímek vznikl, tak by se na to musela zeptat rodičů, kteří fotografii zvěčnili. Třeba to bude nějaká veselá historka. Finley taky měla ráda ty příběhy, které vyprávějí fotografie. Vždycky, když si prohlíželi s dědečkem a babičkou jejich fotky z mládí, tak se její bratři znuděně váleli na gauči a ona poslouchala ty historky, které měli k těm fotografiím. Navíc, její dědeček dokázal vyprávět opravdu zábavnou formou, byl to takový komediant, po něm rozhodně získala svou povahu. Celkově měla skvělé vztahy s rodinou, byli, jak ty veliké španělské nebo italské rodiny, které se scházejí a pokřikují na sebe. Tohle jste viděli, když se sešla rodina Foxových, přesto Finley milovala tyto sešlosti a nechtěla o ně nikdy přijít. Bylo skvělé slyšet svoje druhé jméno jeho přízvukem, hodně se jí to líbilo, jak to pak znělo. Načež se zamyslela: ,,Oni si asi mysleli, že mě budou lidi oslovovat oběma dohromady jako Finley Morgana, ale nakonec všichni zůstali jen u Fin nebo Fox.” Pousmála se nad těmito přezdívkami. Opravdu ji nikdo jinak neříkal, ani rodiče tu Morganu nepoužívali, jen když je opravdu naštvala. Přece jenom k ní to příjmení opravdu sedělo. ,,I když teda bráchové mi někdy říkají obluda," dodala se smíchem. Ano, byla docela ukecaná, ale časem se na to dá zvyknout. S brášky se oslovovali takovými přezdívkami zcela běžně, takže ji to rozhodně nevadilo. ,,Mají rádi filmy o těchto legendách, tak tuším, že to brali odtamtud,” broukla se stále úsměvěm na rtech. Kdykoliv něco takového běželo v televizi běželo, tak to rodiče ani jednou neprošvihli, co dobře ví, tak její taťka se vždycky chtěl podívat do Anglie, ale zatím se mu to povedlo. ,,To bych si i dokázala představit,” zasmála se nad tou představou, jak bude vypadat jako čtyřicetiletá ženská, která je už ostřílená v oboru medicína a ještě ve všech v nemocnici bude vzbuzovat respekt. Byla to vtipná představa, ale Fox doufala, že jí tahle povaha zůstane, co nejdéle. S úsměvem na rtech a s optimistickými vyhlídkami byl život mnohem snadnější. ,,Nejsi spokojený se svým jménem? Tak to zůstanu u Camdena a nebo mohu zkusit taky vymyslet nějakou skvělou a hustou přezdívku,” Finley ráda dávala přezdívky, ale nebyla v nich moc originální. Většinou vám dala něco jako pan Žirafa nebo Mrkvička. Vlastně, Žirafa říkala jednomu klukovi, kterého ho potkala na párty. Není divu, když měl skoro dva metry a Finley si při něm připadala jako trpaslík, když Cam nebude chtít žádnou přezdívku, tak zůstane u jeho druhého jména. Chápala, že někteří lidé to moc nemají rádi, ale to by nebyla Fox, kdyby už nezačala přemýšlet, co by se k němu hodilo, ale jak bylo řečeno, nebyla moc originální, tak bude muset chvilku přemýšlet než ji napadne něco naprosto skvělého. Lišácky se na něj zazubila a mrkla na něj spiklenecky: ,,A mně je ctí, že Camden Boyle ví moje druhé jméno.” Myslela to opravdu vážně a upřímně, přece jenom asi fakt zůstane u toho Cama, to je taky moc hezké. I hezčí než Laethan. Ono, ale ve výsledku ani na jménech tolik nezáleží, ale spíš na osobě a charakteru. Můžete mít klidně i nejhustší jméno, ale pokud jste nepříjemná a nesympatická osoba, tak vás to nezachrání. To už byla schovka a její nový kamarád ji tak trochu vylekal, se smíchem zavrtěla hlavou: ,,V pohodě.” Na to, že je zvědavý zase povytáhla jen vyzývavě obočí a lišácky se na něj usmála. Došla si na to místo a kontrolovala si čas na mobilu. Přemýšlela, kam by se asi mohl někdo jako Camden schovávat. Vymýšlela všelijaká místa. Uběhlo pět minut, Finley se s výskokem otočila a pomalu začala procházet náměstí. Došla k památníku, celý ho obešla kolem dokola. Prohledala květináče, ale to si říkala, že když už to použila ona, že by zkusil něco jiného. Koukala se pod lavičky, došla zpět k památníku, na který vylezla a rozhlížela se. Nemohla ho nikde zahlédnout, že by to černé oblečení opravdu fungovalo, jak má? Rozhodla se, že si náměstí kolem dokola, prošla i kolem partičky lidí mezi, kterými byl Camden, ale nějakou pozornost jim nějakou příliš velkou pozornost, i když by se to opravdu hodilo. To mohlo už uběhnout takových patnáct minut, přece jenom to náměstí nebylo malinký čtvereček. Prohledala znovu všechna křoviska a květináče, lavičky a dokonce i odpaďáky. Vůbec ji nenapadlo, že by se mohl schovat mezi nějaké lidi, ještě si vzít kšiltovku a bundu. Vracela se zpátky kolem té partičky, kousek od nich zastavila a rozhlížela se. Zkontrolovala čas a zbývala ji minuta. ,,Sakra, že by mě opravdu přechytračil?,” promluvila si sama pro sebe s pobaveným úšklebkem. Nevypadala, že by si z budoucí prohry něco dělala. Napadlo ji, že by se té partičky mohla zeptat, ale to by bylo podvádění, i když si to nestanovili a ona to chtěla vyhrát poctivým způsobem, takže v tomhle případě to vypadá jako prohra pro Finley, zřejmě si jednou pak musí vzít schovávací tipy od Camdena. Aspoň přitom hledání a pozorování ji napadla jedna výborná schovka, na kterou se těšila, až ji využije.

Nad jej slovami o zlodejoch sa už len pousmial, pretože hoci ho naozaj pobavili, už tú konverzáciu pokladal za viac menej uzavretú. Áno, bola pravda že si teraz zrejme pri každom zlodejovi spomenie na Fox, čo bolo celkom milé, no keďže už nemal k tomu viac čo dodať, radšej sa presunul k ďalšej téme, aby sa zbytočne nezdržovali pri jednej. Predsa len, čím viac toho spolu prebrali, tým lepšie, keďže to znamenalo, že sa viac spoznajú, a o to mu do istej miery predsa šlo. Keby ju spoznať nechcel, tak by s ňou nikam nešiel. "Pri mne naozaj nemusíš, ale pri ostatných radšej áno, predsa len nechceš, aby si niekto myslel, že si neslušná, či?" Kútiky úst mu opäť mierne stúpli, pretože bol zvedavý na jej reakciu aj keď predpokladal, že jej ti bude jedno. Nevyzerala totiž ako niekto, kto by si robil starosti kvôli tomu, čo si o nej okolie myslí. On si také niečo nemohol úplne dovoliť, a tak takých ľudí naozaj veľmi obdivoval. Bola to totiž podľa neho úplne skvelá vlastnosť, vďaka ktorej bol človek skutočne slobodný. Nemal totiž potrebu nikomu sa podriaďovať a riadil sa iba sám sebou, čo bol jeho sen. Keďže sa však narodil do takej rodiny, do akej sa narodil, tak to pre neho proste nebolo možné. Rozhodne sa ale nesťažoval, keďže svoju rodinu naozaj miloval a bol za ňu vďačný keďže vedel, že mal už od narodenia naozaj veľké šťastie. "Samozrejme že áno, bolo by asi nefér, keby som ti dal na výber z troch fotiek, nemyslíš?" Zasmial sa a zľahka nad tým pokrútil hlavou. Samozrejme niečo také mohol urobiť, proste jej nespomenúť, že tých fotiek má málo, aj keď tri zase neboli, no nepripadalo mu to spravodlivé. Síce sa prehrať naozaj nechystal, nerobilo mu problém napísať domov, nech mu ešte nejaké fotky pošlú. Možno by bolo fajn mať ich v San Franciscu viac, aspoň by sa mal na čo pozerať, keby dostal nejakú nostalgickú chvíľku, ktorý ako skutočný milovník svojej krajiny dostával pomerne často, hoci sa mu v Spojených štátoch páčilo. "Páni, vážne?" Obočie mu prekvapene stúplo a krátko si Fox premeral pohľadom. Predsa len, jednalo sa o jedného z najznámejších hráčov basketbalu, čo Cam vedel aj keď ho šport nejako extra nezaujímal a ani ho veľmi nesledoval, ak sa teda nejednalo o futbal a rugby, čo bolo pre Brita úplne bežné. Shaquilla O'Neala však poznal aj on. "Tak tú fotku by som naozaj rád videl. Aj keď si samozrejme veľmi rád pozriem aj iné," skonštatoval, pretože si bol fakt istý, že fotky Fox musia stáť zato. Teda, nie že by tie jeho boli zlé, no pokiaľ bola Finley taká bláznivá ako teraz už od malička, muselo to znamenať množstvo naozaj výborných snímkov. Opäť sa ale pri tejto téme nezdržiaval nejako dlho, pretože ho celkom zaujala aj ich konverzácia o menách, vďaka ktorej sa o nej zase dozvedel niečo viac. "Finley Morgana, hmmm," na chvíľu sa zasmyslel, no potom nad tým mierne pokrútil hlavou. "To by bolo až príliš dlhé a dlhé mená nemá nikto rád. Myslím si, že by to skončilo tak, že by ťa všetci volali skrátene FM a to by si sa cítila ako rádio," uškrnul sa, keďže bola známa vec, fm bola jedna z frekvencií, na ktorých vysielali rádio stanice, ktoré síce v dnešnej dobe boli už viac menej prežitkom, no na druhej strane to bola celkom klasika, ktorú u nich doma ešte stále preferovali. Predsa len, ich sídlo bolo plné starožitných kúskov a staré rádiá boli jedny z nich. "Tvoji bratia by si asi zaslúžili vymyť ústa mydlom," dodal ešte, keď sa dozvedel ako ju volajú, pretože aj keby to bola sranda - čo podľa nich možno bola, on vyslovene neznášal, keď sa niekto k ženám správal neúctivo a bolo jedno, o akú ženu sa jednalo, či o ich sestru, mamu, priateľku alebo večernú jednorázovku. V tomto bol proste hold staromódny a takéto veci odsudzoval a vôbec sa za to nehanbil. Sám sa snažil k dievčatám a ženám správať vždy s úctou a dúfal, že mu to aj celkom ide aj keď vedel o jednom prípade, kedy mu to vôbec nevyšlo, a to bolo pri jeho expriateľke Grace. Na ich rozchod však nespomínal rád, takže si ho nechcel pripomínať ani teraz. "Majú asi dobrý vkus," zasmial sa krátko, no hneď potom pokračoval v ich rozhovore ďalej. "Nie, preto ho ani nepoužívam, aspoň teda nie tu v Štátoch," obzrejmil jej situáciu ohľadom svojho mena a bol rád, že nenaliehala nad tým, že ho tak bude volať, pretože jediný, u koho to strpel bol už jeho spomínané expriateľka Grace, ktorá ho však aj tak nevolala Laethan ale Lay, čo mu vôbec nevadilo. Osobne však stále preferoval meno Camden a našťastie si na to zvykli aj všetci blízky, ktorých v San Franciscu mal, a už mu inak nepovedali ani tí, ktorí vedeli, že to nie je jeho prvé meno. "Haha, tak to som naozaj rád," dodal na jej drobnú frázičku a naozaj ho to potešilo, že si takto spoločne vymenili informácie ohľadom vecí, o ktorých veľa ľudí nevedelo, aj keď sa v podstate jednalo len o mená. Potom sa už ale naozaj začal sústrediť na ich malú hru, pretože kvôli nej vlastne išli von a keďže dal Fox prednosť v schovávaní, bola rada na ňom aby ju začal hľadať. Nakoniec ju ale našiel, čo bolo skvelé, pretože to znamenalo že je o krok bližšie k víťazstvu, a keď bola rada na ňom, zrealizoval to perfektné miesto na schovku, ktoré mal v hlave, a teda sa primiešal k skupinke mladých, ktorí sedeli na terase jednej z kaviarní. Bol si istý, že to dá Fox zabrať, no nemal možnosť ju vidieť, keďže sa naschvál posadil k námestiu chrbtom, aby nezahliadla jeho tvár, a tak len nenápadne kontroloval svoje hodinky aby zistil, koľko času na hľadanie jej ešte ostáva. Keď ale Fin stále nechodila a nechodila a jej čas sa blížil pomaly ku koncu, zľahka si nazrel cez plece aby zistil, či ju niekde nezahliadne a vtipné bolo to, že ani nestála extra ďaleko od neho. S úškrnom sa teda otočil späť na tú partičku ľudí a ešte chvíľu počkal, kým ručička neukázala, že jej čas ubehol a že by ho už nemala hľadať a skôr, ako by mu stihla zavolať sa postavil z miesta, otočil sa smerom k nej a zakričal: "Hej Fin, poď sa zoznámiť s mojimi novými kamošmi." Pritom sa na ňu zoširoka uškrnul, z hlavy si dal dolu šiltovku a hodil ju späť chalanovi, od ktorého ju mal a s druhým chalanom si opäť vymenil bundu, aby sa dostal späť k tej svojej. Potom už ale partii so smiechom poďakoval a pobavene sa pozrel na svoju súperku. "Trochu neortodoxné miesto, uznávam, no celkom som sa bavil na tom, že si stála neďaleko od nás a aj tak ťa nenapadlo vojsť na tú terasu," skonštatoval, pričom mu kútikmi úst zľahka trhalo do úsmevu. "Teraz si na rade ty takže poďme na to," dodal a vybral sa na pôvodné miesto, odkiaľ obaja začínali hľadať.

,,Neboj, ostatním děkuji,” ujistila Camdena se širokým úsměvem na rtech, ,,ale abych řekla pravdu, moc mi nezáleží na tom, co si o mně ostatní myslí,” přiznala se na rovinu a lehce pokrčila rameny. ,,I když by možná mělo, ale zase pak jsou to jen zbytečné starosti a člověk si pořádně neužívá život,” dodala po chvilce s zamyšleným tónem. Finley to tak viděla, samozřejmě, ale chápala, že někdo si ty názory ostatních chtěl a nebo musel hlídat kvůli reputaci, ale ona by na pozici toho člověka rozhodně nechtěla být. Na to ještě měla čas, život je krátký, tak si ho chce užít naplno a nechce se zabývat tím, jestli se líbí nějakým cizím lidem a jestli jim nepřipadá nějaká divná. Z toho by se asi za chvíli zbláznila, kdyby tohle měla nutkání řešit. Už na střední nesnášela, když za ní přišla nějaká kamarádka a začala ji špitat, že někdo o ní řekl, že je ujetá a jiné podobné věci. Finley se tomu vždycky zasmála a jen nad tím mávla rukou. Ta kamarádka se pak divila, že ty lidi třeba nechce jít zmlátit nebo něco jim říct. Pro Fox to byla zkrátka ztráta času. ,,Máš pravdu, víc fotek, lepší výběr,” mrkla na něj spiklenecky. Ona tady s sebou měla jen jednu krabici s fotkami, jelikož bydlela v San Diegu, tak si říkala, že je to asi zbytečné si je s sebou tahat. Sice San Diego nebylo úplně nějak blízko, ale zas tak daleko to taky nebylo. Takže si kdykoliv pro alba mohla zajet autem, ještě by k tomu navštívila svou rodinu, po které se jí občas zastesklo, i když je navštěvovala na většinu svátků a prázdnin. Hlavně se jí stýskalo po bratrech, jelikož každý byl jinde, tak se scházeli právě na ty prázdniny a to se jedlo a pilo. Byla to velká sešlost, kde se všichni smáli, povídali a užívali si přítomnost rodiny. S rodinou má opravdu velmi dobré vztahy a ani za milion by je nevyměnila. ,,Vážně,” přitakala nadšeně. Finley se o sport kromě toho, že běhala, moc nezajímala. Její brácha tedy hrál americký fotbal, tak chodila na jeho zápasy, občas je rodiče vzali na nějaký basketball nebo podobně, ale nikdy nebyla takový ten skalný fanoušek, který nic nevynechá a je věrný jednomu týmu. Ale jako každý správný Američan věděla, kdo je Shaquille O´Neal. Navíc by to bylo ostuda, kdyby to nevěděla, když s ním měla i fotku. ,,Tak jo! Na všechno se určitě podíváš,” přitakala souhlasně a tím asi uzavřela téma fotografie. Vlastně se těšila, že je bude moci někomu ukázat, protože tam měla spoustu zábavných snímků. Její taťka byl ten typ rodičů, který fotí svoje děti neustále. Kamkoliv šli nebo i když byli jen doma, tak vytasil foťák a fotil. Byl to jeho koníček a není nic lepšího než fotit svoje děti, protože děti jsou vtipné a dělají spoustu roztomilých věcí, které někdy třeba zachytit. Dětskou fotku, kterou sdílela na Flickru milovala, protože to byl moment, kdy ji bratři něco řekli, co se jí nelíbilo, tak zaujala takovou naštvanou pózu, která působila, ale spíše roztomile. To se moc nezměnilo do současnosti. Ještě měla řadu dalších fotek, které byli jejími oblíbenými a visely ji v pokoji, který měla v spolku, na stěnách. Nejen dětské, ale i fotky z různých párty a nebo jen s kamarádi. Nad přezdívkou z Finley Morgana se musela zasmát, lépe řečeno vyprskla smíchy, protože ji to přišlo vtipné, kdyby ji někdo říkal FM. Opravdu to bylo, jak to rádio. ,,FM, bože můj, tak to jsi mě dostal,” dostala z sebe, kdy se přestala smát. ,,Tak to jsem teď ráda, že Morganu nikdo jiný nezná, ale musím uznat, že by se to i docela hodilo, jak furt mluvím,” uchechtla se. Finley dokázala mluvit v kuse, že ji nikdo neumlčí, stejně jako rádio, které jste umlčeli jen vypnutím. Někdy ji občas někdo řekl, že je chytrá jako rádio. Ten někdo byli její milovaný bratři, kteří si ji zase dobírali a ona jim to samozřejmě vracela. ,,To by si zasloužili,” přitakala se smíchem. Finley si s tím opravdu těžkou hlavu nedělala, jednak ji to bylo nějak jedno a jednak byla zvyklá, jak s nimi vyrůstala. Ona je zrovna mile taky neoslovovala. Teda rodiče jim za to i vynadali, když to slyšeli, ale to jim nezabránilo v tom, aby si stále říkali takovými hloupými přezdívkami. Teď už vyrostli, tak občas si řekli něco jako ťunťo nebo pako, ale už si neříkali těmi hnusnými jako, když byli malí. To byla taková sourozenecká věc, přezdívky, takové pošťuchování. ,,Ach, takhle. Někdy není nazbyt mít to druhé jméno,” usmála se na něj spiklenecky. Ona byla ráda, že má jako první Finley, ačkoli se jí Morgana líbila, tak si nedovedla představit, jak by ji takhle všichni neustále říkali. Jestli vůbec by šla nějaká hezká zkrácenina. Třeba Morgi nebo jen to M. No, zkrátka tohle naštěstí nemůže řešit, protože měl štěstí s Finley nebo i s Fox, kterou taky měla velice ráda. Říkala si, že lepší příjmení nemohla dostat, protože se k ní opravdu hodí. I její nejoblíbenější zvíře byla liška, teda měla kočku a ještě doma měli psa, ale přesto si myslela, že liška vyjadřuje podstatu její osobnosti. Lidi to ani nepřekvapovalo, když to zjistili. To už proběhlo první kolo schovky, které, bohužel pro Finley, vyhrál Cameron, ale tím si zatím těžkou hlavu nedělala, protože to bylo teprve první kolo a ještě měla šanci. Svou šanci, ale moc dobře nevyužila, protože ať chodila a koukala se všude, jak chtěla, tak Camdena nemohla najít. Ten lišák se jí velmi dobře schoval. Došla k tomu místu, kde si nezapomněla zkontrolovat čas. Věděla, že ji došla doba na hledání, tak se musela smířit se svou prohrou, ale naději ještě neztrácela, tohle rozhodně nebylo poslední kolo. Zaslechla svoje jméno a otočila se tím směrem. To už spatřila Camdena a došlo ji, jak se schoval. ,,Oh můj bože,” začala se smát, protože ji to ani ve snu nenapadlo a přišla ji to jako skvělá schovka. Dokonce i zamávala těm jeho “novým kamarádům”. ,,Je to skvělé místo, ty kráso, příště si musím dát větší pozor, ale za tohle máš moje uznání a potlesk,” zvedla ruce a zatleskala uznale. ,,Jdu na to,” schovku už měla vymyšlenou během toho hledání, takže automaticky zamířila k několika japonkám, které stály na náměstí, měly s sebou spoustu kufrů, které měly u květináčů. Došla k nim a snažila se s nimi domluvit, o co jí den. Naštěstí tam byly i nějaké mladé, které to pochopily a dorozumila se s nimi. Tak teda vykonaly její plán a to bylo nenápadně Fin obeskládat kuframi a taškami, aby byla vidět, co nejmíň a Camden ji nemohl jen tak nebo vůbec najít. Zase se spokojeně chichotala, protože si říkala, že tohle může vyjít, i když to nebyla zrovna dvakrát příjemná schovka, ale co člověk neudělá pro výhru.

"Tak je to potom v poriadku," súhlasne kývol hlavou, pričom sa mu na tvári odrážal zľahka pobavený výraz. Bolo to zvláštne, no vážne sa pri nej cítil veľmi uvoľnene, a bola pravda, že ho dokázala rozosmiať veľmi jednoducho, čo sa mu nestávalo často a za čo jej bol v tejto chvíli vážne vďačný, pretože sa s ňou rozhodne vôbec nenudil. Ak totiž niečo fakt nemal rád, tak to bola nuda. A mačky. A nevychovaní ľudia. A svoje prvé meno, samozrejme. "Tak to ti teda celkom závidím. Tiež by som mal rád taký prístup, no bohužiaľ si ho nemôžem dovoliť," priznal a rukou si zľahka prehrabol vlasy, ktoré už boli na jeho pomery celkom dlhé a popravde mu už začala chýbať jeho úplne na krátko ostrihaná hlava, ktorá bola jeho poznávacím znamením niekoľko rokov v Škótsku. Krátke vlasy sa totiž dali upraviť rýchlejšie, a preto sa nemusel báť, že nebude vyzerať reprezentatívne. Teraz s tým mal trochu väčší problém, keďže na spoločenské akcie naozaj vysokého rázu nemohol prísť so strapatou hlavou a musel kvôli tomu používať veľké množstvo gélov a lakov, aby ich pekne uhladil a vyzerali na úrovni tak, ako sa na niekoho v jeho postavení patrilo. Bola to proste jedna veľká otrava, čo si budeme hovoriť. "To máš pravdu, je to rozhodne ťažšie, no pokiaľ nie si úplne odtrhnutý z reťaze, dokážeš si život užiť aj keď si musíš dávať o niečo väčší pozor na to, ako ťa vníma tvoje okolie," pousmial sa, pretože on si svoj život užíval najviac, ako sa dalo, samozrejme v istých medziach. Bolo to však tým, že veľmi dobre vedel, že toto sú tie roky, kedy si to ešte môže dovoliť. Akonáhle totiž nastane situácia, keď sa barónom stane jeho otec, bude to pre neho znamenať sekanie ešte väčšej dobroty, ako teraz, a teda žiadne párty, žiadne striedanie žien a žiadne potulovanie sa po baroch. Bol teda rád, že všetky tieto veci môže robiť aspoň zatiaľ, kým je grófom stále jeho dedo a on je od Škótska vzdialený tisícky kilometrov. "Aj som si myslel," so smiechom jej to odkýval, pričom si uložil do zadnej časti svojej mysle pripomienku, nech po tejto ich dnešnej hre napíše mame, aby mu poslala nejaké tie ďalšie fotky. Predsa len, v dnešnej digitálnej dobre to bolo fakt rýchle, ak sa to aj nedalo poslať fyzicky, stále sa to dalo oskenovať a poslať elektronicky, všakže. Stále to bolo lepšie, ako nič. "Tak to ti celkom závidím," vydýchol zo seba s neskrývaným záujmom, pretože takú fotku by mal vo svojom albume rád aj on. Predsa len, aj keď sa Cam naozaj nedal považovať za športovca alebo nejakého extra športového nadšenca, no také športové legendy ako bol Shaquill O'Neal poznal asi každý na svete, možno s výnimkou tých najodľahlejších kútov Zeme. "Aj ak prehrám?" Nadhodil s potmehútskym úsmevom, pretože naozaj by tie fotky videl rád aj v prípade, že by vyhrala ona, a teda by vyberala z jeho fotiek. Na oplátku nemal problém jej ukázať tie svoje, keby zase pre zmenu vyhral on. Možno to bola z časti zámienka na to, aby sa mali možnosť ešte niekedy stretnúť, no fakt sa v jej spoločnosti cítil fajn a keďže sa mu to naozaj nestávalo často, rozhodne nechcel prísť o možnosť spoznať ju ešte o niečo viac. Eric a Annys totiž boli vo veľkej miere jeho jediní skutoční priatelia, ktorých v San Franciscu mal, odhliadnuc od Grace, Bethany a pár jeho spolužiakov, s ktorými sa ale nestretával príliš často, takže sa  o nejakom vynikajúcom priateľstve hovoriť nedalo, aj keď ich ako svojich kamarátov bral. Fox ale mala všetky kvality človeka, ktorého by do svojho života vpustiť dokázal. "Tak to som rád. Proste musíš uznať, že by to znelo hrozne divne," aj on sa zasmial, samozrejme nie až tak ako ona, bolo by asi divné keby sa smial na vlastnom vtipe ale potešilo ho, že ju to tak pobavilo. Nemyslel si totiž, že je vtipný človek, nikdy nejako extra vtipný nebol, no bolo to asi tým, ako vyrastal a že sa vždy musel správať veľmi vyspelo, diplomaticky a reprezentatívne. Sám ale vtipných ľudí miloval, zrejme preto sa tak výborne cítil s Fox, ktorá zábavná rozhodne bola, čo mu potvrdila hneď svojou ďalšou vetou, nad ktorou sa opäť zasmial. "Mne osobne to tvoje rozprávanie vôbec nevadí," skonštatoval úprimne, pričom mu myseľ na chvíľku odbehla k Beth, ktorá taktiež rozprávala veľmi veľa a veľmi často, no nikdy mu to nevadilo a dokonca sa prinútil pousmiať sa nad tým. On sám až tak veľa nerozprával, teda, nie že by bol mĺkvy alebo utiahnutý, to nie, no vždy bol hĺbavý a premýšľajúci typ človeka, ktorý sa naozaj dokázal úplne odviazať len v spoločnosti tých najbližších. "Ani nehovor. Fakt neviem, čo by som bez neho robil," trpko sa zasmial, pretože Camden bolo v tejto situácii naozaj jeho záchranné lano, a hoci to tiež nebolo boh vie aké úžasné škótske meno, stále to bolo lepšie ako Laethan. Potom už ale nad týmito vecami vôbec nepremýšľal, keďže sa pustili do ich skrývačkovej hry a bol naozaj rád, že ju v prvom kole našiel a v tom druhom zas ona nenašla jeho, čo bol pre neho fakt výborný začiatok. Keď sa jej ale nakoniec predsa len ukázal, taktiež sa musel pobavene smiať,  pretože to bola fakt vtipná situácia. "Haha, vďaka, som zvedavý, čo vymyslíš teraz," mrkol na ňu ešte predtým, než sa vybral na miesto, kde začínali, no potom tam už predsa len odbehol a počkal, kým sa Fin niekde schová. Bol si viac než istý, že mu to teraz nedaruje, no keďže jej dal nový nápad na schovku, musel si dať pozor aj na ľudí okolo seba, ak by chcela skúsiť niečo podobné. Keď teda čas uplynul, vybral sa späť do centra námestia, pričom sa pozorne rozhliadal okolo seba, nie len na budovy, lavičky či kvetináče, ale aj na ľudí, ktorí okolo neho prechádzali, alebo sa zgrupovali. Nikde ju ale nemohol zahliadnuť, tak pridal do poklusu, aby si celé námestie obehol a nazrel do uličiek, ktoré z neho vychádzali, či sa proste neskryla len niekde za roh a nazrel aj do výkladov obchodov, no Finley stále nikde. Vrátil sa teda späť k pamätníku a pozorne si premeral skupinky ľudí, ktoré okolo neho stáli, pričom sa rozhodol okolo pár z nich prejsť, no skupinku Japoniek obišiel, pretože nepredpokladal, že by Fox vedela po japonsky a teda sa s nimi dokázala nejako dohodnúť. Keď ju ale stále nemohol nikde nájsť, trochu sklamane si povzdychol, vytiahol z vrecka svoj telefón a prezvonil jej, aby vyliezla zo svojej skrýše, pretože si vážne nevedel dať rady, kde by ju mal ešte hľadať.