Hned, jak viděla ty jiskřičky v jeho očích, jí bylo naprosto jasné, že své emoce dává příliš najevo a že mu příliš dovolila nahlédnout do své hlavy. Zaskočil ji, a věděl to. Ugh, neměla ráda, když lidem dovolila do sebe nahlédnout. Ale nevyužil toho, alespoň zatím ne, ačkoliv poslední slovo jí stejně nenechal. „Já jo,“ hlesla, aby mu mohla oponovat, ale byl to naprosto zoufalý pokus o protiútok – na nic lepšího se zkrátka nezmohla. Stačilo tedy doufat, že se Carter nebude příliš cukat a nechá toto téma vyšumět. Raději by se měl soustředit na ty mínusy, které sbírá jak na běžícím pásu, s čímž by měl skončit. Jak? Přestat jí prudit každou věcí, kterou dělá. To by byl ale nadlidský úkol, vzhledem k tomu, že ji provokuje skoro i jen tím, že dýchá. „Nemůžu za to, že si je sám vyvoláváš těmi svými dotazy,“ vysvětlila mu, že to vůbec není její chyba, ale jeho. Protože přesně tak to je. Kdyby se furt neptal a nesnažil se vetřít do jejího života, nemusela by se tolik rozčilovat a házet po něm každou druhou minutu nějaký mínus či výtku. Vidíte, jak nevinně v tom je?
Jejich společné nákupy se blížily ke konci, jelikož už vše potřebné měla a mohla vyrazit domů – jasný únik od tohohle zvědavce. Ale on se vůbec nevzdával, a ještě se velmi drze pozval k ní domů. Zas a znovu ji překvapil, tentokrát se ale nechtěla nechat tak snadno rozhodit. To bylo samozřejmě těžké, když si ho automaticky představila u nich doma, jak ho představuje mámě… a jak je z něj máma nadšená. Líbil by se jí, tím si byla jistá, a určitě by ho pozvala ještě na večeři, jelikož by byla ráda, že konečně zas někoho přivedla domů. Určitě by jí udělala radost, byl by to v jejích očích takový malý vánoční zázrak, ale… dnes k němu nedojde, jelikož jeho snahy označila za stalkerské a vypadalo to, že narazila na hranice, za které se ani on vydávat nechtěl. „Můžeš to prosím říct ještě jednou? Nahrála bych si to,“ ušklíbla se poté, co uznal, že ona má pravdu. Dokonce se kvůli tomu i zastavila, protože takové otevřené přiznání porážky od něj nečekala, a podívala se na něj, jak tam stojí s rukama v kapsách a kouká ztraceně do neznáma. Náhle ji zaplavil zvláštní pocit, když ho tak pozorovala, ale jemným pokroucením hlavy si zakázala nad tím přemýšlet a snažit se ten pocit pojmenovávat. „Začnu zatahovat závěsy,“ informovala ho na jeho rozloučení a lehce se ušklíbla, načež mu mávla na rozloučenou a vydala se s kyselým pocitem zpět domů. Aby zaměstnala svou mysl čímkoliv jiným, než jejích rozloučením, vytáhla si krabičku cigaret, které se staly na celou cestu jejím nejlepším přítelem.