Eliott rozhodne pôsobí ako milý a príjemný chlapec, a preto Betty súhlasne kývne na jeho pozvanie prisadnúť si. Rada ho viac spozná a niečo viac sa o ňom dozvie, je si istá, že to bude niečo zaujímavé. „Som si istá, že sa len snažíš byť skromným,“ Betty mu venuje jeden milý úsmev, ktorý by mal pôsobiť aj trochu povzbudivo. Rozhodne nechce, aby sa podceňoval, jeho kresby sú určite nádherné, tým si je istá, hoci ešte nemala tú možnosť si ich prezrieť. „Čomu sa konkrétne venuješ? Teda myslím, či kreslíš ľudí, prírodu alebo vlastne hocičo, čo ti vnukne inšpiráciu?“ s menším úsmevom sa ho spýta niečo viac ohľadom jeho záľuby, skutočne ju to zaujíma. „Ukážeš mi niečo?“ pokračuje v otázkach, hádam nebude pôsobiť príliš vtieravo, to by bola veľmi nerada. „Ak ti to teda neprekáža a nie je to moc súkromné,“ zľahka sa uškrnie. Nechce ho predsa do ničoho nútiť, kto vie, čo všetko sa v tom skicáku nachádza, kľudne by to mohlo byť niečo súkromné. „Ale ak áno, tak to je v poriadku, pochopím to,“ chce ho uistiť, že sa prípadne nič nestane a ona sa, samozrejme, nenahnevá, ak jej svoje kresby alebo pokusy o ne nebude chcieť ukázať. Rozhodne nechce byť otravná, ale nemôže si pomôcť, musí sa aspoň spýtať, umenie ju fascinuje a zaujíma ju, čo sa v tom Eliottovom skicáku skrýva. „Tak tomu verím, toto miesto je naprosto nádherné,“ Betty sa s úsmevom na tvári krátko zadíva pred seba, kde sa jej naskytuje pohľad na celé mesto. Je to skrátka krása, Betty sa na ten výhľad nedokáže vynadívať. „Ja?“ mierne prekvapene zdvihne obočie, pričom venuje Eliottovi jeden neistý úsmev. Samozrejme, pochopila, že to mal byť od Eliotta kompliment, inak sa to hádam ani zobrať nedá, však? „Ale no tak, budem sa červenať,“ z jej úst sa ozve menšie chichotanie, tento chlapec ju dostal do rozpakov, a tak celkom nevie, ako reagovať. „Ale ďakujem ti, je to sladké,“ nakoniec mu venuje jeden veľmi sladký úsmev, pričom si jemne zastrčí pramienok blond vlasov za ucho. „Som si ale istá, že oproti tomuto nádhernému miestu nemám šancu,“ krátko pokrčí ramenami, pričom má ešte potrebu sa vyjadriť k jeho prechádzajúcim slovám. To je celá Betty, ona len tak nedokáže prijať kompliment, a to je spôsobené práve jej nedostatkom sebavedomia. A aj preto sa jej ťažko verí, že by Eliott svoje slová myslel úprimne a nesnažil sa len byť milý a potešiť ju.

Eliott byl rád, když si nakonec Betty k němu přisedla. Udělal ji trochu prostor, neboť rozhodně nechtěl nějak přerušovat onu neviditelnou hranici. I on sám vlastní měl, každý člověk měl nějakou hranici, ke které pustí cizího člověka. On osobně ji měl celkem daleko od sebe, hlavně čelem k lidem. Rád se s nimi bavil, ale rozhodně nepotřeboval, aby si vzájemně prskali sliny do obličeje, to by bylo nechutné. Když si uvědomil, nad čím to zase uvažuje, jen si sám pro sebe zavrřel hlavou a raději pozornost věnoval Betty. Trochu se pousmál nad její větou o skromnosti a lehce pokrčil rameny. "Možná někdy, když se mi moje vlastní kresby líbí a dokážu si říct: 'Tak tahle se mi povedla.' Ale jindy skromný nejsem, většinou času skromný nejsem, jsem spíše upřímný hlavně protože nejsem nikdy moc spokojen s mými výsledky," uchechtne se a pak na chvíli zase zavře pusu, neboť si uvědomil jak moc se rozmluvil.
To víte, pokud dojde právě na umění, Eliott nikdy nedokáže říct jednoslovnou odpověď. I při otázce na ano/ne svoji odpověď rozvede, pokud má jak. Pak se na ni podíval a nadechl se. "Maluju vlastně hlavně proto, že moje skicy jsou návrhy do mých kreslených filmů. Namaluju nějaké místo, které se mi líbí a pak jej zkusím zakombinovat do krátkých filmů, které tvořím. A maluju asi všechno, co se mi zalíbí, to jde na papír," uchechtne se jenom. Nestačil se zorientovat a slyšel další otázku, která v něm trochu trkla a proto na ni chvíli jen tak zíral. Málo lidí chtělo vidět jeho práci, taky že ji moc neukazoval, kolikrát se bál, že jeho smysl života nebude dokonale pochopen. "Hm?" jeho klasické používané citoslovce. "Ale... proč ne, klidně mi dej i nějakou kritiku, alespoň budu vědět, co vylepšit," zasměje se jenom na ni a pak si urovná skickák v klínu. Lehce se k ní přisunul, jen o pár centimetrů, aby viděla a pak se jí podíval ještě do očí, než otevřel onen skicák. Chvíli jen tak listoval, chtěl ji ukázat specifické věci, něco na co byl hrdý a rozhodně by díky tomu nebyl skromný. "Tak třeba tohle," pronese možná trochu tišeji než plánoval, ale za to mohl hlavně knedlík v krku, který se mu tam z nějakého důvodu udělal. Ukázal ji namalovaného mývala v husté černé čmáranici. Člověk by mohl říct, že tohle by dokázalo namalovat i malé dítě, ale pro něj to mělo specifický význam. Byla to ukázka z jeho života, mýval je on a černá čmáranice je jeho úzkost, strach, nejistota, jednoduše řečeno všechno špatné v čem byl uvězněn, i když to tak ostatním nemuselo přijít. "Mýval protože... je to skvělé zvíře, a hlavně moje spirituální," uchechtne se jenom, protože moc dobře věděl, že ostatní lidi na spirituální zvířata věřit nemusela, ale to mu nevadilo, moc dobře věděl, že každý má něco. Nechal ji to chvíli prohlédnout, aby nasbírala všechny detaily, i když pro neumělecké oko tam mnoho detailů nebylo.
Když vypadalo, že si to prohlédla, otočil skicu o pár stránek dál. Přesně na místo, kde byla jeho nejlepší kresba. Byly to pouhé dvě ruce, dokonalé vypracované. Jedny byly lidské - to bylo poznat, ale ty druhé, byly neznámé, bylo na každém, aby si usmyslel, čí ruce to budou. "Tohle... má vlastní příběh," pronese jenom jen tak, aby ji dal šanci se zeptat jaký. Rozhodně by jej spustil okamžitě, ale... co když ji to nebude zajímat, nebo se jí kresby nelíbí? Chtěl ji dát nějaký čas na vyjádření a proto jenom koukal chvíli do skicy a chvíli zase na novou společnici.
"Přesně tak," souhlasil s ní nakonec jenom ohledně výhledu a pak už si nedokázal odpustit pochválit její andělskou tvář. Když jenom slyšel její otázku ohledně její osoby, jestli opravdu myslel jí, jenom přikývl a pro jistotu se očkem rozhlédl okolo, jestli tu není snad někdo jiný. A nebyl, upřímně... i kdyby byl asi by si nikoho nevšimnul, protože už tak byl dosti zaujatý právě Betty. Sledoval její reakci a jenom se lehce usmíval. "Není zač, snažím se být jenom upřímný," poví trochu nesměle a pak si prohrábnul vlasy, které mu začaly lézt do očí. Podíval se na výhled a pak zpět na ni. Nakonec jenom lehce zavrtěl hlavou. "Hm... ne ani ne," řekl nakonec naprosto vážně a podíval se Betty do očí. "Jakožto umělec, byť amatérský, dokážu poznat, že šanci rozhodně máš," zasměje se tomu. Nechtěl ji komplimenty nijak vnucovat, poznal, že ten kompliment nepřijme jen tak a proto to řekl s lehkým přátelským smíchem, který měl ukazovat náznak vtipu. "A co ty, Betty?" pronesl její jméno, aby přenesl konverzaci raději někam jinam. "Máš nějaké zajímavé koníčky, o které by ses zvládla podělit?" zeptal se hned zvědavě. Chtěl o ní taky vědět něco více, byla zajímavá a Eliott prostě rád poznával zajímavé lidi, ale pak si uvědomil, že někde nechal slušnost a tak jenom ještě rychle dodal: "Ale pokud je to soukromé, nemusíš odpovídat." Chtěl jí dát jistotu, že není až tak vlezlý a bude respektovat to, jestli mu nic neřekne.

Zdá sa, že Betty bola v tomto prípade naprostým opakom Eliotta, keďže ona niečo ako neviditeľnú hranicu s ľuďmi príliš neriešila. Teda takto, samozrejme, že cudzincom sa snažila nechať dostatok osobného priestoru. Nikdy by nechcela, aby sa niekto pri nej alebo kvôli nej cítil nekomfortne. Aj preto si nesadla príliš blízko Eliotta, nechcela mu narúšať osobný priestor, hoci ona by s tým vôbec problém nemala. Betty má naozaj rada dotyky, objatia, ku svojim priateľom je veľmi prítulná, jednoducho to k nej už patrí. Je si ale vedomá toho, že toto nie je prípad každého, a preto sa snaží si na takéto veci dávať pozor, aby sa nikto necítil nepríjemne. Betty potichučky sledovala Eliotta počas jeho rozprávania, nechcela mu do toho skákať, až pokým jej nepredal slovo. Jeho myšlienky ju skutočne zaujímajú, nepýta sa ho to predsa iba zo zdvorilosti. „Wau, to je zaujímavé,“ pokýva hlavou, keď jej Eliott začne rozprávať o vytváraní vlastných kreslených filmov. Je vidno, že Eliott umenie skutočne miluje, podľa toho, ako o tom rozpráva. Betty sa úsmev ešte o trošičku rozšíri, keď Eliott súhlasí, že jej nejaké svoje výtvory ukáže. No čo sa týka kritiky, to by si Betty vôbec nedovolila, kto je ona, aby súdila jeho kresby? Je si istá, že kritika môže umelcom určitým spôsobom pomôcť, ale ona nato naozaj nie je zrovna najlepším človekom. Pozorne sleduje jeho kresbu mývala, keď jej prezradí informáciu, že ho považuje za svoje spirituálne zviera. To jej vyčaruje menší úškrn na tvári, nie, že by to bolo vtipné, skôr je to milé. Betty nemôže povedať, že by umeniu a skrytým významom za kresbami tak úplne chápala, ale rozhodne vie jeho tvorbu oceniť aj bez toho. Ďalej nasleduje kresba rúk, ktorú si Betty rovnako pozorne prehliadne, je z jeho talentu unesená. Naozaj. „Rozhodne si o tom rada vypočujem viac,“ Betty zdvihne k Elittovi zvedavý pohľad, keď jej prezradí, že má táto kresba vlastný príbeh. Veľmi ju to zaujíma, to musí byť z jej nadšeného pohľadu naprosto jasné. „Tvoje umenie je skutočne úžasné,“ venuje mu jeden vrelý úsmev. „Vidím, že každá kresba má svoj vlastný príbeh,“ Betty teda nie je žiadny znalec v tejto oblasti, ale rozhodne krásne kresby a talent oceniť vie. „A myslím si, že to je naprosto úžasné,“[/color] uznanlivo kývne hlavou, pričom sa jej úsmev ešte o trošku viac rozšíri. „Si vážne šialene talentovaný,“ na krátku chvíľu sa zadíva Elittovi do očí, ako keby mu tým chcela dokázať to, že tieto slová myslí úplne úprimne. „A ďakujem, že si sa o svoje kresby so mnou podelil, veľmi ma to potešilo,“ Betty skutočne dokážu na tvári vyčariť úsmev úplne maličkosti a jednou z tých maličkostí môže byť napríklad aj náhodná konverzácia s cudzincom, z ktorej vznikne takéto príjemné stretnutie. Betty sa už ďalej ku jeho komplimentu nevyjadrovala, iba mu venovala jeden vrelý úsmev, dúfajúc, že sa príliš neukazuje červeň v jej tvári. Áno, Eliott ju tak trošku svojim komplimentom dostal do rozpakov, jednoducho to bolo sladké a Betty si takéto slová nesmierne váži. „Samozrejme, že nebudem ťahať informácie len z teba, ale prezradím ti aj niečo o sebe,“ bolo milé, že ju Eliott uistil, že mu o sebe nič súkromné rozprávať nemusí, ale Betty pravdaže chce. „Zaujímavé koníčky, hm,“ Betty sa krátko zamyslí nad svojimi záľubami, teda aby našla niečo, čo stojí vôbec zato, aby to o sebe Elittovi prezradila. Nechce predsa trepnúť prvú sprostosť, čo ju napadne, ako napríklad tancovanie a spievanie v sprche. Aj keď teda, o speve by sa mu zmieniť rozhodne mohla. „Zbožňujem spev,“ zľahka sa usmeje, pričom sa na krátku chvíľku zadíva do diaľky na krásny výhľad a pokračuje v rozprávaní. „Nenabrala som síce ešte toľko odvahy, aby som sa postavila pred veľké publikum, ale tak, sama pre seba v izbe spievam veľmi rada,“ uškrnie sa, pričom pohľad presmeruje opäť na Eliotta. „To, či sa to už dá počúvať, to sama úplne posúdiť neviem,“ zľahka pokrčí ramenami, to by predsa nebola Betty, keby svoj talent nespochybňovala, však? Samozrejme, že jej drahá sesternička Lilith už jej spev počula, ale tým asi zoznam ľudí, ktorí jej talent mohli posúdiť aj končí. „Spievam hlavne pre radosť, nesnažím sa preraziť v hudobnom svete, čiže na tom vlastne asi ani nezáleží,“ opäť sa uškrnie, no čo, skutočne to tak je. Betty môže znieť aj úplne falošne, nezáleží na tom, hlavné je to, že ju to baví a napĺňa.

Když došlo na umění, Eliott pomalu dokázal být jako utržen ze řetězu. Umění bylo prostě jeho, a když mohl o něm někdy mluvit? Šanci rozhodně nezahodil. Touto dívkou byl velmi zaujat, Vypadala, jako by měla zářivě bílou osobnost. Trochu z ní vycítil, že by ho mohla poslouchat neustále. ale taky se mu velmi často stávalo, že se v lidech pletl, proto svoje nadšení a schopnost skamarádit se během sekundy s každým hezky ovládal. Protože... kdyby se v Betty zmýlil, stoprocentně by ji vyděsil. "Ano, je to zatím jenom koníček, ale rozhodně bych v budoucnu chtěl tvořit filmy," zasměje se po jejích slovech o tom, jak je to zajímavé. Nakonec vlastně souhlasil i s tím, že ji ukáže svoje kresby. Pošoupl se k ní blíž, aby lépe viděla a pak začal ukazovat obrázky, které samozřejmě komentoval, aby pochopila jejich význam. Mýval v čmáranici měl hlubší význam. S tím, že to bylo jeho spirituální zvíře, ale i ta čmáranice poukazovala na to, jak v tomto světě dokáže být ztracen, energetická stránka dokáže být pouhou ulitou. Pak přešel na další, na jeho oblíbený obrázek,  ve kterým byl tajemná, aby se na něj Betty mohla sama zeptat. Když mu Betty řekla, že by si příběh ráda vyslechla, lehce nadšeně se pousmál. "Z tohoto obrázku vlastně vznikl můj první film. Jedna osoba, je chlapec. To je poznat i na rukou," pozastavil se a prstem poklepal na lidské ruce, na kterých bylo poznat to, že jsou lidské. "Ten chlapec je ve světě něco jako outsider, bojí se tmy," vydechne a prstem přejde na ruce, které nejsou už tolik poznatelné. "Tohle je vlastně volba na člověku. Někdo si představí dívku, někdo chlapce někdo snad i nějaký druh mimozemšťana. Kam jen tvá představivost dosáhne. Hledá na světě jen jedno. Kdo by miloval jeho zvláštnost a taky, aby tomu někdo pomohl překonat strach ze světla - žije v tunelech," vydechne na chvilku a pak se nadechne pro další slova. "Jednou v noci za deště se potkali, kluk se zamiluje do osoby a osoba do něj. On pomůže osobě se strachem ze světla a naopak," dokončí svoje vyprávění, celou tu dobu sledoval kresbu, ale jakmile domluvil, podíval se na Betty. Když se posunuli dál, Eliott měl co dělat, aby se nezačal červenat. "Děkuji moc, že si to myslíš. Dělá mi to opravdu velkou radost," poví nakonec a jenom cítil jak se zřejmě až moc přihlouple culí. Nezapomněla ji nakonec složit takový svůj podivný kompliment, ale když viděl její reakci, usoudil, že asi tak podivný nebyl, za což si oddechl. Pak už se zvědavě ptal na její koníčky, aby se nemluvilo o něm a taky protože chtěl tuto zajímavou osobu poznat. Zvědavě ji sledoval, trpělivě vyčkával na to, co mu o sobě poví. "Zpěv? To je úžasné!" poví hned. "vždycky obdivuji lidi, co na to mají hlas a plíce. Ty moje kuřácké by to nezvládly," uchechtne se jenom a pak ji dál poslouchal dál. Sem tam lehce přikyvoval, ale v jeden moment se jeho kývání změnilo v jemné záporné zavrtění hlavou. "Jistěže na tom záleží, Betty," pohrál si s jejím jménem na jazyku a usměje se. "Vím, že jsem cizí, možná trochu podivný, ale kdybys chtěla, rád si tvůj zpěv poslechnu, určitě jsi náramně talentovaná," usměje se přátelsky a pak se na moment zarazí. "Nevadilo by, kdybych si zapálil?" zeptá se, protože jeho závislost se začala objevovat.

Bolo naprosto úžasné, ako Eliott žiaril, keď sa rozrozprával o umení. Bolo vidieť, že umenie skutočne zbožňuje, rovnako to možno vidieť aj na jeho nádherných kresbách. Za každou sa skrýva určitý príbeh a Betty je, samozrejme, veľmi zvedavá, a preto sa na niektoré hlbšie významy Eliotta spýta. Je rada, že jej niektoré z príbehov viac rozpovie, často by si tú kresbu takýmto spôsobom vôbec nedokázala vyložiť. Ale v tom je asi tá krása, len sám umelec vie, čo sa skutočne za jednotlivými ťahmi skrýva. „Nepochybujem o tom, že sa ti to podarí,“ súhlasne prikývne, keď jej prezradí, že by sa v budúcnosti rád venoval tvoreniu filmov. Betty vidí iba malý kúsok z jeho umenia, no aj tak je z jeho talentu naprosto unesená. „Wau, to je úžasné,“ Betty takmer nedýcha, ako pozorne počúva Eliottov zaujímavý príbeh, svojim rozprávaním ju dokáže úplne vtiahnuť do deja. Očami tiká medzi kresbou a rozprávajúcim Eliottom, pri tom párkrát súhlasne prikývne, aby mu dala najavo, že ho počúva. Nechce do toho vôbec vstupovať, aby tým nejakým spôsobom nenarušila jeho rozprávanie. Betty je, samozrejme, rada, že Eliotta svojimi slovami potešila. A nie, naozaj ich nehovorila iba zo slušnosti, naozaj bola jeho umením očarená. Betty radšej počúva o živote iných, akoby mala rozprávať sama o sebe. Na nej nie je nič priveľmi zaujímavé a rozhodne nie je tak šialene talentovaná, ako ľudia v jej okolí. Aj napriek tomu sa ale rozhodne Eliottovi prezradiť niečo viac o sebe, nech neťahá informácie iba z neho. Rozhodne sa mu prezradiť o svojej záľube v speve, ktorý tak veľmi zbožňuje. „Ďakujem ti, že mi tak veríš, hoci si môj spev ešte vôbec nepočul,“ Betty sa jemne uškrnie, ale vie, že Eliott tieto milé slová hovorí iba zo zdvorilosti. „Uhm, jasné, možno jedného dňa nazbieram odvahu, aby som spievala aj pred niekým iným ako pred zrkadlom,“ zľahka sa pousmeje, ale tento úsmev už nie je až natoľko žiarivý, ako všetky ostatné. Táto tréma ju pomerne dosť trápi, a naozaj nie je také jednoduché ju prekonať. „Ale netuším, ako dlho to potrvá,“ uchechtne sa a zľahka pokrčí ramenami. Nie, že by pred Eliottom nechcela spievať preto, že sa ešte len spoznali a je pre ňu takmer úplným cudzincom, to naozaj nie je ten problém. A teda hádam si Eliott nepomyslí, že toto všetko sú len nejaké výhovorky. Jediný človek, ktorý počul jej spev je jej milovaná sesternička Lilith. Lilith je pre ňu ten najbližší človek, nemá pred ňou absolútne žiadna tajnosti ani zábrany, sú predsa ako sestry. „Ak sa mi to ale jedného dňa podarí, rozhodne ti dám vedieť,“ opäť mu venuje jeden sladký úsmev. Rozhodne to prekonať chce, to je jasné, ale momentálne je to naozaj v nedohľadne. „Jasné, kľudne,“ prikývne a rukou jemne naznačí, aby si kľudne cigarety vytiahol. Nie je žiadnym tajomstvom, že Betty neholduje alkoholu ani cigaretám, a týmto veciam sa snaží oblúkom vyhýbať. Do života iných ľudí sa ale starať, samozrejme, nebude, a rozhodne sa nechystá ani Eliotta poučovať o tom, čo je podľa nej správne a čo nie. „Ja už by som sa aj tak mala pobrať domov,“ venuje mu opäť jeden zo svojich sladkých úsmevov. „Ale ďakujem ti za spríjemnenie dňa,“ Eliott je naozaj príjemný chlapec, s ktorým sa veľmi jednoducho rozpráva a rozhodne sa s ním opäť rada stretne. V tejto chvíli sa vyšvihne späť na nohy, privolá si k sebe zadýchaného Mila, ktorý tu počas celého ich rozhovoru behal ako splašený a pripne si ho na vodítko. „Uvidíme sa, maj sa pekne,“ mávne mu Betty na rozlúčku a o krátku chvíľu sa už stratí v diaľke, mieri späť k rodinnému domu. Je si istá, že toto nebolo jej posledné stretnutie s Eliottom, hoci si od neho žiaden kontakt nevypýtala.

>>> ukončenie hry

Byl opravdu nadšený, že mohl narazit na dívku, jako byla Betty, která dle něj opravdu vypadala, že ho poslouchala a tak se jeho mluva o umění, které praktikuje rozjela velmi bohatým směrem. Chvílemi nemohl přestat, dokonce sám věřil tomu, že jeho nadšení mluvit o své nejoblíbenější věci muselo být prostě vidět, ale jemu to nevadilo. Raději ukazoval svoji přehnanou energii než tu svoji rozbitou stránku, kterou se před lidmi snažil schovávat, aby se moc neptali. “Děkuji moc za důvěru,” poděkuje samozřejmě slušně s upřímným úsměvem a pak ji do toho všeho povyprávěl o svém největším díle, na který byl svým způsobem velmi hrdý. Usmíval se, když na ni občas koukl a ona opravdu přikyvovala a to Eliotta posouvalo ve vyprávění dál, protože věřil tomu, že opravdu poslouchá a rozhodně se zdála, že je to dívka, která by určitý stupeň otravnosti zastavila. Pak se samouřejmě dostalo i na ni a byla řada na na Eliottovi, aby poslouchal, což vlastně samozřejmě dělal, protože byl opravdu zvědavý. “Mám takové tušení už teď, že zníš skvěle,” zazubí se na ni přátelsky s lehce zvednutou bradou a pak jenom chápavě přikývl. “Nervozita je špatná, to chápu. Ale s tréninkem ji porazíš,” svůj úsměv mezi slovy pozmění na povzbudivý a pak pokrčil jemně rameny. “I kdyby ti to trvalo dlouho, důležité je aby ses toho nevzdala kvůli malému neúspěchu,” poví jenom svůj názor, jako kdyby byl nějak mimo jeho tok myšlenek, což trochu byl ale stále dokázal vnímat tu realitu. Pak se ji samozřejmě nabídl, protože to by jinak nebyl on, kdyby se hned na začátku nějakého nového talentovaného člověka nenabídl. Pak jenom přikývl. “Tak to budu čekat,” zasměje se. Nakonec vytáhne jenom cigarety, zeptal se jestli ji to nevadí, protože ten deficit mu opravdu chyběl, a když souhlasila jenom se usmál a hned na to si zapálil. “Oh, jasně,” řekne jenom s přikývnutím. “Já zase děkuju tobě,” usměje se hned a naposledy pohladí Mila, který přiběhl z jeho běhu okolo nich. “I ty se měj hezky, snad se potkáme,” poví jenom a taky ji zamává. Jakmile odešla, Eliott si pomalu dokouřil cigaretu, ještě chvíli něco čmáral do skicáku a pak se nakonec zvedl s tím, že i on šel domů s příjemným pocitem na hrudi, neboť Betty byla opravdu zpříjemněním jeho dne a doufá, že na ni znovu někdy narazí, dokonce přemýšlel o tom, že sem bude chodit častěji jen proto, aby ji znovu potkal.

>>> konec hry/domů