Komiksárna

Získat si Lizzie na svou stranu není jen tak a každý, kdo jí pozná si je toho vědom. Nebaví se hnedka s každým a její přátelství si musíte získat nelehkými způsoby. Není proto divu, že těch lidí kolem sebe moc nemá, i když to může vypadat jakkoliv. Kirsten měla to štěstí, že Lizzie zaujala na první dobrou. Ještě aby ne, když jí chtěla jako svou múzu a to Lizzie pořádně polechtalo ego. Od té doby ví, že je Kirsten jedna z lidí, na které nikdy nedá dopustit a o které se bude rvát hlava nehlava. Taky jí ale musí být jasné, že se Lizzie jen tak nezmění. Stále bude chodit se vztyčenou bradou a s tou skoro neprůstřelnou, neviditelnou bariérou, která umí střílet nepěkná slova. Rozhodně to s ní není snadné, ovšem na druhou stranu je to nekončící dobrodružství.
“Jop. Tebe jsem měla potkat“ uznale si přikývne s pobaveným úsměvem a tím jí chtěla říct, že děkuje a z kávy se napije, přičemž vydá slastné „mmm“. Káva bodne kdykoliv, bez ohledu na čas a místo. “Meeeh“ její obličej se protáhne, jakoby Kirsten řekla něco nechutného. Svým způsobem vlastně řekla. Ležet hodiny, dny a týdny v knihách není přece žádný život, takže je potřeba s tím něco udělat! “Ještě, že mě máš. Zabavím tu tvoji krásnou hlavičku a na školu si ani nevzpomeneš. Musíš trochu žít, Kirsten! Život je krátký a my takhle boží nebudeme na věky!“ obejme jí rukou kolem ramen, když jí to začne říkat. Její volná ruka poletuje světem, neboť výrazná gestikulace patří k jejímu umu. Na konci na ní zvětší oči, uchopí její bradu mezi prsty a zavrtí s její hlavou, jako to dělají lidé, když vidí něco roztomilého. Jednou budou staré, ošklivé a aby si došli na nákup, tak se nejdřív budou muset poskládat dohromady jako ti nauční kostlivci ve školách. “I když“ pohodí hlavou ledabyle do strany, neboť oni dvě budou boží i kdyby se v sedmdesáti musely oblepovat izolepou, aby mohli vůbec fungovat!
“Oh“ pozvedne obočí krátce do čela, jakoby jí něco došlo. “To by asi nebylo fajn“ zavrtí hlavou a konečně stáhne ruku zpátky z jejích ramen. “Tak se mi libíš“ zazubí se na ní jako největší andílek, kterému ale v očích tančí plameny. Jop, ten ďábel se v ní nezapře. A jakmile vejdou do Komiksárny, tak je Lizzie ve svém světě a zapomíná na to, že to její kamarádka tak nemá, čemuž odpovídá i její popis toho, co hledá. Ovšem jen do doby… “Měla bych tě asi více zasvětit“ ukáže na ní prstem, když vidí její výraz a pokračuje dál v uličce. “Řekla bych, že je to podmínka proto, abychom byly kamarádky“ zastaví se o pár kroků dál, a aniž by se na Kirsten podívala, tak se lehce skloní a očima zaloví v poličce. Zase se narovná asi tak po třech vteřinách a konečně se na Kir podívá. “Dělám si srandu. Na to jsem si tě až moc oblíbila“ pobaveně se zasměje a položí jí krátce ruku na rameno. Samozřejmě si Lizzie nehledá kamarády podle toho, co mají rádi, což samozřejmě neznamená, jak už bylo řečeno, že se baví s každým. S přáteli musí mít něco společného ať už jde o koníčky nebo styl humoru. Úplně nejlepší je, když je to všechno dohromady, to je potom sakra ideální! “Ráda bych ti ale něco pustila, přečetla…teda, ty si to přečteš, já ti dám knihu“ ukáže střídavě na Kirsten a potom na sebe, aby bylo jasno, že Lizzie rozhodně není žádná chůva a nikomu nebude předčítat. Natáhne se do poličky pro jednu z figurek, čímž je Mystique z X-Mena a natočí jí směrem ke Kirsten zrovna ve chvíli, kdy se jí zeptá, jak se má. “Jedna z mých nejoblíbenějších…Mystique. X-Meni. Tím bychom mohli začít“ usměje se na Kirsten a vrazí jí tu postavičku do ruky. To znamená, že tu si bere taky. “Mám se fajn“ odpoví krátce, protože její oči zbystřily toho fešáka v latexovém kostýmu! “A mám tě!“ šťastně se zazubí a přitiskne si ho k hrudi jako plyšového medvídka. “Pojď, sedneme si“ ukáže do koutku, který slouží jako posezení a nikdo tam není. Posadí se na pohovku a kelímek s kávou si položí na stůl. “Škola je skvělá, je nádherná. Teda až na ty pokoje, možná budu bydlet mimo kolej“ zauvažuje nahlas a mávne nad tím rukou, protože to teď řešit nechce. “Musím se hodně snažit, protože tu máte dívčí spolek a někoho jako mě, ve vedení potřebují“ řekne zcela vážně a ještě si několikrát přikývne, než nahodí ten svůj šťastný úsměv, protože už teď se vidí jako vedoucí. “Máma mi pořád volá a ptá se na bráchu, jakobych mu snad dělala chůvu. Začínám si říkat, že jí to budu posílat jako pravidelné oznámení“ pohodí si vlasy na záda a odkašle si. “Ahoj, mami. Seb mě pořád nesnáší . Miluju tě, Lizzie“ začne ťukat do imaginární klávesnice telefonu, který jakože drží v ruce a následně ho vyhodí někam do prostoru. Ona přece nemůže za to, že je adoptovaná a že jí rodiče tolik milují! Kdyby se Seb nechoval jako kretén, tak i on by měl jejich plnou podporu a přízeň. Taky nemůže za to, že je ambiciózní a že ví, co chce od života! Však ona mu ukáže zač je toho loket a že není tak marná a neschopná, jak si Seb myslí! “Ale nebudeme si tím butanem kazit náladu“ lehce se zamračí, při další zmínce o svém bratrovi a napije se kávy, aby zahnala ta sprostá slova, která jí leží na jazyku. “A mám na tebe pár otázek, ale nejdřív mi řekni ty, jak se máš?“ poukáže k ní rukou a už bylo dost řečí o jejím životě, ačkoliv je Lizzie jedna z těch, která o sobě mluví ráda. Jenže v přítomnosti Kirsten umí být dobrá kámoška.

Bodaj by Kirsten dokázala zdieľať Lizzin optimizmus, ale v tomto sú naozaj úplne odlišné. Zatiaľ čo Kirsten je väčšinu času ponorená v tmavých myšlienkach, Lizzie je ako žiarivé slniečko na oblohe. Samozrejme, že aj ona má svoje chvíľky, hádam nikto nie je pozitívny každú sekundu svojho života, ale ten kontrast medzi nimi je jasný. Možno aj preto sa tak skvelo dopĺňajú, Kirsten musí uznať, že pozitivita Lizzie je niekedy priam nákazlivá. A má pravdu v tom, že ju dokáže tak zabaviť, že aspoň na chvíľku vypne a na svoje problémy zabudne. „Máš pravdu,“ zľahka sa pousmeje na sladkú Lizzie. Tento menší výletík do komiksárne jej dobre padne, tým si je viac než istá. „Viem, viem, život je krásny, som mladá, celý život pred sebou,“ zasmeje sa. Kirsten vedela, že Lizzie s jej pozitivitou niečo takéto povie, už ju celkom dobre pozná. „Bola by som ti vďačná,“ zasmeje sa, keď si aj sama Lizzie uvedomí, že Kirsten bude potrebovať trošku viac kontextu, nie len na ňu chrliť náhodné hlášky. „Kto vie, možno to chytí aj mňa a spravíš zo mňa maniaka,“ uškrnie sa. Nebráni sa tomu, ale keďže za celý jej doterajší život sa k tomu nemala, tak je asi dosť nepravdepodobné, že by z toho teraz zostala taká očarená. „Kedy vôbec táto tvoja vášeň k tomuto všetkému začala?“ mávne rukami okolo seba, keďže ani nevie, akoby toto celé nazvala. Nejde predsa len o komiksy, ale celé je to príliš zložité nato, aby to Kirsten dokázala vôbec pomenovať. „Mám pocit, že si mi to nikdy nepovedala, to by som si určite pamätala,“ krátko sa zamyslí, ale je si takmer istá, že tento kúsok informácie od Lizzie ešte nemá. Kirsten je naozaj dobrý poslucháč, čiže čo sa dozvie, to si v hlavičke poriadne uschová. Ako tak sleduje Lizzie a jej nadšenie z akčných figúrok tak jej to vyčaruje úsmev na perách. Je rada, že má niečo do čoho je tak zapálená a ona teraz môže s ňou túto radosť zdieľať. Je vďačná, že sa rozhodli pre stretnutie zrovna na takomto nezvyčajnom mieste. Kirsten by sem, pravdepodobne, nikdy sama od seba nevkročila. Nasleduje Lizzie, ktorá to tu teda oveľa lepšie pozná, smerom k pohovkám, kam sa na malú chvíľku posadia. Kirsten to teda vôbec neprekáža, rada si trochu oddýchne od toho šialenstva akčných figúrok a komiksov, ktoré dokážu pre ňu byť dosť mätúce. „Myslím si, že by si, nepochybne, vyzerala na čele spolku naprosto skvele,“ sladko sa usmeje na Lizzie, hoci je sladká, tak dokáže byť aj poriadne ohnivá, rodená na kráľovnú spolku. Naopak Kirsten vôbec nie je na takéto veci, popravde ju to nikdy nelákalo, ale je si istá, že záujemcov o takéto miesto bude viac než dosť. „Som tu pre teba, ak si chceš vybiť zlosť alebo zanadávať na brata,“ venuje jej jeden povzbudivý úsmev. „Ako tak premýšľam, tak by si možno by si mala skúsiť box,“ zasmeje sa a usrkne si z lahodnej kávy. Možno vtipkuje, ale, pravdepodobne, by to nebol až taký zlý nápad. „Vieš, aby si tieto silné pocity o Sebastianovi náhodou neschytal niekto z tvojho okolia,“ poukáže sama na seba s úškrnom na perách. Vie, že vzťahy medzi nimi sú komplikované. Samozrejme, že nevie každý jeden detail, to od Lizzie ani nikdy nevyzvedala, avšak má predstavu, keďže si toho už dosť od Lizzie vypočula. Ale ako správna priateľka ju v tom bude podporovať, keď bude potrebné, tak si spoločne s ňou na brata zanadáva, aj keď ho sama ani nepozná. Kirsten nie je zrovna nadšená, keď sa z rozprávania o Lizzie rázom presunú na ňu. Celkovo to nemá rada, rozprávanie o sebe, vždy má pocit, že ostatných iba zbytočne zaťažuje. „Poznáš ma, je to ako na horskej dráhe,“ zľahka sa uškrnie, možno aj na uľahčenie svojich slov, ale sama nad sebou musí zavrtieť hlavou. Samozrejme, že osamote sa nesnaží pretvarovať, veď prečo by to vôbec robila, ale v spoločnosti iných ľudí si svoje negatívne myšlienky snaží aspoň trošku krotiť. Naozaj nechce byť jednou z tých, ktorí svojou zlou náladou ťahajú dole aj všetkých naokolo, to vôbec. Je rozdiel sa trošku posťažovať priateľke, veď aj od toho tú priatelia predsa sú, ale je niečo úplne iné prenášať svoju negativitu na každého v jej ceste. „Mám sa dobre, naozaj,“ zľahka sa pousmeje na Lizzie a pokýva hlavou. Možno to nie je až tak úplne pravda, ale to je proste Kirsten, nie vždy má chuť rozprávať o svojich starostiach a radšej si to necháva pre seba. Občas to treba vyventilovať, ale je to náročné, najradšej by to všetko nechala len v svojej hlave. „Ako som už spomínala, mám toho teraz veľa, čo sa týka školy, ale tak aspoň som niečím zamestnaná a nie som stále len vo svojej hlave,“ aj keď tie školské zadania a málo času preklína, musí uznať, že to má aspoň nejaké výhody. „Takže späť k tomu, čo si sa chcela spýtať?“ Kirsten dúfa, že týmto odvedie pozornosť od seba, aj keď ani len netuší, načo Lizzie narážala a či sa to neobráti opäť k nej. V tom prípade bude musieť opäť vymyslieť stratégiu, ako konverzáciu presmerovať na Lizzie. Tá o sebe veľmi rada rozpráva, čiže by to nemal byť až taký veľký problém.

“Víš, víš, ale občas si jako senilní babča, která si potřebuje sednout k nedoháčkovanému svetru“ utrousí nespokojeně a už jí s tím přístupem občas vážně štve. Měla by se vážně víc bavit, vždyť s takovou bude brzy na antidepresivech a s kým potom bude Lizzie chodit na její nejvíc tajné místo, čímž je právě Komiksárna? Pobaveně se usměje a krátce si k sobě Kirsten přitáhne za paži, když jí řekne, že jí bude vděčná. “S mými lekcemi z tebe bude za chvíli profesionál“ uznale si pozvedne bradu a ukazováčkem svou kamarádku trkne po špičce nosu a zase jí pustí. “Nikdy není pozdě. Moje máma se teď třeba stala fanouškem Upířích deníků“ zasměje se tomu a přikývne, že to myslí opravdu vážně. Člověk nikdy neví, kdy objeví něco nového, pro co na stará kolena nadchne. Tím však nechtěla říct, že už jsou jednou nohou v hrobě!. Někomu může začít hrabat ve třiceti a začne sbírat funko postavičky z pohádek. Z někoho se může stát třeba fanda do sbírání poštovních známek a s Kirsten by klidně mohla být komiksová fanynka. Lizzie by se určitě nezlobila, na naopak. “To už je hodně dávno. Myslím, že můj první komiks, co jsem viděla byly Želvy ninja. Táta mi pak koupil papírovou verzi a už to jelo. Spiderman, Hulk, X-Meni atak dále“ odpoví na její otázku celkem nadšeně, neboť je to pro Lizzie velká úleva, že může trávit čas s někým, před kým se nemusí přetvařovat. S někým, před kým nemusí skrývat svoje závislosti a může se chlubit věcmi, které má ráda, jako třeba komiksy. “Občas si zahraju i deskovky, jako třeba Dračí doupě, k čemuž jsem se dostala teprve před pár lety“ nad tím ovšem mávne rukou, protože tohle zná ještě míň lidí než třeba komiksy nebo superhrdiny. Taky, co si budeme, není to úplně snadná hra a člověk u toho musí dost přemýšlet, ale taktické hry nejsou úplně její slabou stránkou. “Já se tím moc nechlubím. Popravdě jsi třetí nebo čtvrtý člověk, co to ví“ přizná a krátce se na ní podívá, ale to jen proto, aby si nemyslela, že mluví do zdi. Jen se to k její povaze moc nehodí a v dnešní době je nerdovství něco jako mentální porucha. Ví to tedy jen její rodiče, možná brácha a teď Kirsten, proto třetí nebo čtvrtá. “Takže to nikomu neříkej. Nechci, aby si o mě dělali obrázek jen na základě tohohle“ ukáže ledabyle rukou do prostoru, čímž chtěla naznačit komiksy a vše okolo toho. Lidi musí poznat hlavně její kvality, které by byli prospěšné pro školu a proto jí tolik záleží na reputaci. Kdo by chtěl nerda jako Královnu dívčího klubu? No, ty holky asi ne. Nechce být nikomu pro smích, to by asi nezvládla. S nalezenou figurkou se s Kirsten odebere k pohovkám, kde si můžou sednout a chvíli si povídat, aby neprobíhaly stále kolem regálů a u toho se Lizzie zmíní o dívčím spolku. “To bych rozhodně vypadala. Mám spousty předností , které jim můžu nabídnout a ty holky, to určitě poznají“ přikývne si na svá vlastní slova s pyšným úsměvem, který se změní do sladkého jako poděkování za kompliment a podporu, kterou od Kirsten dostala. Bude úžasná královna! Oh, bože. Už teď se tam vidí a nemůže se dočkat! Lizzie si rozhodně nepřipouští, že by se jí to nepovedlo a vlastně to nedělá nikdy. O to je pak ale horší se smířit s porážkou, kterou nese docela těžce. “Já vím. A děkuju“ pousměje se na kamarádku a krátce jí stiskne koleno, než si dlaň přesune do svého klína. “Box?“ pozvedne na ní obočí a opravdu se nad tím zamyslí, jestli by jí to mohlo pomoct. Pobaveně se zasměje a ihned nad poznámkou Kirsten zavrtí hlavou. “Svou frustraci si občas vybiju na fotbale. Tam se těžko pozná, jestli jsem jí nakopla schválně nebo ne“ opět se zasměje, i když to tak vtip úplně není. Třeba minule jednu spoluhráčku nakopla vší silou do lýtka, když si jakože chtěla „vybojovat“ míč. No, co. Neměla jí štvát! Kirsten by ovšem nikdy neublížila, pokud by k tomu neměla pádný důvod. “Jen ho prostě nechápu. Vážně mě tak nesnáší? Nemůžu přece za to, že mě adoptovali, a že se chová jako idiot. Kdyby mi dal třeba šanci“ povzdechne si a nechápavě si našpulí rty, než nad svým bratrem zavrtí hlavou. Ano, před ním se tváří, že má jeho a jeho názory u prdele, ale celé ty roky si přeje jen to, aby jí bratr začal brát a nebyli spolu v nekončící válečné zóně. Ale proto je tady, aby mu dokázala, že není jen rozmazlená holka, která bez svého tatínka nic nedokáže. Ovšem jako správná kamarádka se o Kirsten musí zajímat. Jak se má a tak. “Právě proto se ptám, takže jestli něco máš, tak sem s tím“ mávne rukou k sobě na znamení toho, že je připravená jí vyslechnout, ať už má Kirsten na srdci cokoliv. Zúží na ní oči, když začíná mít podezření, že to, co Kirsten říká nebude tak úplně pravda. “Tak fajn. Jen doufám, že mi nelžeš“ řekne nakonec, usměje se na ní mile, a i když to občas tak nevypadá, tak je Lizzie dobrá kamarádka k těm, kdož jsou dobří kamarádi k ní. Pochopitelně nechce, aby se její kamarádka trápila a měla pocit, že tu pro ní nikdo není. “A největší ironie na celé škole je, že polovina těch věcí ti bude stejně k ničemu“ zakoulí si očima a třeba takovou matiku by zrušila úplně nebo biologii. K čemu jí to v žurnalistice jako bude? Jasně no, všeobecný přehled. Pff. “Oh, no jasně“ laškovně na ní pozvedne obočí a přehodí si vlasy na záda. “Celkem by mě zajímalo, komu ze studentů se mám vyvarovat? Nerada bych se zapletla s někým, kdo za to nestojí. Taky kdo je největší sukničkář, u jakého učitele se nejlépe podlejzá. Kdo je nejoblíbenější a kdo nejméně? A co třeba taková královna a král školy?“ začne na Kirsten chrlit hromadu otázek, které mají pro Lizziin život životně důležité funkce. Musí si udělat přehled všeho, co je pro ni podstatné a to se týká hlavně studentů a učitelů. “Nebo naopak. Kdo je velký sukničkář, ale za hřích by stál?“ zkousne si spodní ret, z čehož nakrčí svůj nos a pak se pobaveně zahihňá, ale pozor, tohle nebyl vtip! No, teď může jen doufat, že Kirsten na něco z toho má odpověď.

„Wau, ďakujem, ty si zlatá,“ zasmeje sa nad jej poznámkou o senilnej babči, z Lizzie tieto uletené poznámky idú tak prirodzene, a to na nej zbožňuje. Kirsten vlastne ani sama nevie ako pre ňu zábava v týchto časoch vyzerá. Mala toho veľa a hlavu plnú úplne iných myšlienok, ale život ide ďalej a ona si je vedomá toho, že sa potrebuje niekam posunúť. Momentálne sa najradšej len schováva v izbe na koľaji, kde jedinou nástrahou sú jej negatívne myšlienky. Sama dobre vie, že sa však týmto veciam nemôže vyhýbať navždy a je potrebné sa pomaličky k tomu dopracovávať. Aj napriek tomu, že si to uvedomuje, tak to reálne nie je pre ňu len také jednoduché. Je ťažké chodiť na večierky, aj keď už sa zopár skúsila zúčastniť, dlho tam nikdy nevydržala. Všetko to pokušenie okolo nej nie je dobré pre jej hlavu, hlavne vtedy, keď sa na tieto akcie vyberie úplne sama. Má však pocit, že komiksáreň je naozaj celkom bezpečné miesto, na ktorom nemusí číhať na žiadne nástrahy, ako tomu je napríklad v klube alebo na inej párty. „To je skvelé, že už odmalička si mala niečo takéto, do čoho si zbláznená,“ zľahka sa usmeje, keď jej Lizzie trošku viac rozpovie príbeh o tom, ako sa k tejto záľube vôbec dostala. Popravde však nechápe, prečo by to chcela tak veľmi pred ostatnými skrývať, ale rýpať sa v tom pre teraz nechystá. Kirsten vie, že Lizzie sa snaží udržať si akýsi imidž a na tom nie je nič zlé. Nemusí predsa každému prezrádzať všetky svoje tajomstvá, tajné záľuby a vášne. Nechce však, aby mala pocit, že to musí skrývať, a že by sa zato mala nejakým spôsobom hanbiť. „Tvoje tajomstvo je u mňa v bezpečí,“ rukou si akože zazipsuje ústa a kľúčik odhodí bokom načo sa zľahka uškrnie. Keď si to Lizzie nepraje, tak to Kirsten rozhodne nikde roztrubovať nebude, to je hádam jasné. „Lizzie, si mojou inšpiráciou,“ sladko sa usmeje na svoju priateľku. „Ako stíhaš futbal, dievčenský spolok, roztlieskavanie, školu a ešte aj sociálny život?“ a Kirsten je vôbec rada, keď sa jej podarí dostaviť na prednášku. Nejakým spôsobom prejdú na zložitú tému alias Lizzie a Sebastian. „Naozaj netuším, čo všetko za tým je,“ zavrtí hlavou nad touto ich situáciou, ktorá sa jej vôbec nepáči. To nie, že ona by mala rodinné vzťahy úplne najlepšie, ale teda, rozhodne, to nepociťuje tak veľmi ako Lizzie. Je jej to ľúto, samozrejme, že chce aby jej priateľka bola šťastná a spokojná a tieto problémy s bratom jej k tomu naozaj nepomáhajú. „Avšak keby ti dal šancu, tak by si ťa, nepochybne, zamiloval,“ zľahka pohladí Lizzie, ktorá sedí neďaleko nej na gaučíku, po ramene. „Veď pri tebe nič iné ani nie je možné,“ zľahka sa pousmeje. Chce Lizzie ponúknuť povzbudzujúce slová, ale je si vedomá toho, že je to celé úplne komplikované a ona tomu tak jednoducho nepomôže. Tohto Sebastiana osobne ani nepozná, aspoň si toho teda nie je vedomá, ale podľa rozprávania Lizzie skutočne nestojí za nič. „Avšak teraz si tu a je tam šanca, že sa všetko obráti na dobré,“ možné to predsa je, Kirsten sa nesnaží Lizzie dávať len takú falošnú nádej. Musí povedať, že ďalšie slová Lizzie v nej prebudia trošku previnilosti, ale ani to nie je silnejšie ako tie pocity, o ktorých, momentálne, vôbec nechce rozprávať. Je pre ňu ťažké sa otvoriť, a keď Lizzie patrí k tomu málo priateľov, ktorým sa zčasu načas, naozaj len výnimočne, vyrozprávať dokáže. Avšak vždy si necháva istú časť pocitov pre seba a inak tomu nie je ani dnes. Proste nie je pripravená hovoriť o tom, čo sa jej deje v hlave, a preto sa radšej na Lizzie jemne pousmeje. „Nemusíš sa báť, naozaj som v poriadku,“ možno keď to bude opakovať stále dookola, tak tomu časom aj sama uverí. „Vybrala si si práve mňa na tie najnovšie horúce reči a pikošky o ostatných,“ poukáže prstíkom na seba a jemne sa zasmeje. „Ach, nie, to ťa čaká skutočné sklamanie,“ zľahka sa uchechtne a jemne si poťuká po brade na náznak premýšľania. „Sotva chodím von, aby som sa stretávala s ľuďmi a ty si myslíš, že ja som nato správny človek,“ zavrtí nesúhlasne hlavou, ale aj napriek tomu nechce Lizzie sklamať tým, že jej žiadne informácie neposkytne. Nemôže však zato, ozaj sa málokedy ocitá v centre diania. „Mali by sme niekedy zájsť na niektorý z univerzitných zápasov,“ navrhne po chvíľke premýšľania. „Tam budeš mať celý tím fešákov, z ktorých si môžeš vyberať,“ zľahka sa uškrnie. Vlastne ani len netuší, či je to pravda, na žiadnom z týchto zápasov sa už pekne dlho neukázala. Avšak pri toľkom množstve mužov sa tam určite nejaký ten čo by stál za povšimnutie nájde.  „Vlastne ty patríš k roztlieskavačkám,“ teraz jej to doťuklo, ako sa dostali k téme univerzitných športových zápasov. „Tak to máš, predsa, pohľad na všetkých hneď z prvej rady,“ na tvári sa jej po týchto slovách objaví menší úsmev. To, že sama nie je súčasťou diania alebo randenia na univerzite ešte neznamená, že ju to v prípade jej priateľov vôbec nezaujíma. „Nehovor mi, že aj za ten krátky čas, čo tu si, tak ti niektorí z nich nepadol do oka,“ zľahka nadvihne obočie, aby svoju priateľku postrčila k tomu, aby jej niečo prezradila. „Neverím tomu, že tam nie je nikto, kto by aspoň stálo za povšimnutie,“ zavrtí nesúhlasne hlavou. Ona naozaj prehľad nemá, v poslednom čase sú vzťahy niečo nad čím vo voľnom čase absolútne nepremýšľa. Zopár skúseností má, ale naozaj máličko, nežila zrovna taký ten typický vysokoškolský život, ako väčšina jej vrstovníkov.

Jo, v tomhle Lizzie celkem vynikala, říkat občas divný věci nebo přirovnání a potíž byla v tom, že je neuměla udržet jen ve své hlavě. Neumí se pořádně pozastavit nad tím, jestli je její poznámka na místě či nikoliv a neuvědomuje si, že ne každý jí rozumí. Potom se Lizzie tváří, jakože je jí to jedno, ale přitom dumá nad tím, co řekla špatně. Naštěstí je Kirsten jedna z těch lidí, jenž její poznámky a přirovnání berou z humorem. Je ovšem pravdou, že ke své kamarádce by si nedovolila vznést nějakou urážku, která by jí mohla ublížit. Spíš se jí jen snaží trochu „rozhýbat“, aby nebyl její život jen o škole a učivu. A komiksárna je místo, kde není moc lidí, ale přesto jste mezi lidmi, což Kirsten potřebuje jako sůl a ostatně i Lizzie. “Jo, to asi jo“ lehce pokrčí rameny, protože už to bere jako součást sebe sama, ačkoliv to před okolním světem tají, aby nebyla za exota. To by jí v reputaci moc nepomohlo a navíc by měl bratr jen další důvod do ní rýpat. Na téhle škole ho musí předčít, ukázat mu, že dokáže všechno, co si umane bez pomoci taťky. “Ty už taky fotíš roky, ne?“ zeptá se zvědavě a něco se jí v hlavě mlží. Není si ovšem jistá, jestli už se o tom bavili, když popravdě má většinu času hlavní slovo Lizzie a se svou povahou je o sobě schopná mluvit hodiny, na čemž se také snaží pracovat, protože kamarády potřebuje. Mile se na Kir usměje, když jí kamarádka přislíbí, že to nikomu neřekne a Lizzie ví, že to tak bude. Má v ní plnou důvěru. “Jak?“ zopakuje po ní, načež se pobaveně usměje. “Horko, těžko. Ale ne, snažím se si to rozvrhnout tak, abych všemu věnovala stejné množství času a navíc nejsem roztleskávačka. Musela bych je tam všechny uškrtit, nány namyšlený“ odfrkne si a představa, že by měla někde skákat jako hopík a usmívat se stále jako kretén jí přijde absolutně nepřípustné. “Hraju fotbal“ připomene jí tento fakt, ale nezlobí se, že se spletla. Fotbal je pro ní další únik z reality, kdy si tam dokonce může vybít svou frustraci a občas někoho nakopat – doslova. Popravdě ale učení moc nedává. Ne, že by byla nejchytřejší štěňátko v košíku, ale není ani hloupá a učení jí jde celkem samo. Ten obor jí baví a je odhodlaná získat titul a pak to roztočit jako na kolotoči. Už se nemůže dočkat až bude vidět třeba v televizi! “To ani já ne“ semkne k sobě rty, jejichž koutky úst se smutně ohnou dolů a dokonce se její zrak na krátko upře na podlahu. Mrzí jí, že to má s bratrem takhle, protože jiného sourozence nemá. Byla by ochotná to s ním vyříkat, promluvit si jako dva dospělí lidé, ale Seb nemá absolutně žádný zájem. Nepatrně trhne hlavou zase nahoru, když k ní Kirsten pronese ta milá slova. Její oči se lehce zvětší překvapením, že něco takového slyší a opravdu jí to zahřeje na srdíčku. Na tváři se jí rozlije vděčný úsměv a na znamení díků si kolem kamarádky paži omotá tu svou a krátce přiloží spánek k tomu jejímu. Je hezké to slyšet. “Máš pravdu. Teď jsem tady a on časem pochopí, že je velká chyba mě odstrkovat“ potvrdí její slova a odhodlaně si u toho zvedne bradu. Hlavou jí projede myšlenka na to, jak hezký to bude, což její chmury alespoň pro tentokrát zažene do kouta. Větší obavy má o Kirsten, u které ví, že své problémy moc neventiluje, ale to ostatně ani Lizzie. Jen si myslí, že je na místě, aby Kirsten věděla, že je tu pro ní, kdykoliv bude potřebovat a nemusí se bát, že by její problémy a trápení smetla ze stolu. “Dobře“ pousměje se na ní a krátce jí chytne za koleno. Téma se jim ale změní, což je vlastně dobře, protože má Lizzie tak milion otázek. “Ano“ řekne přesvědčivě, protože je Kirsten kamarádka a koho jiného by se měla ptát? Chodit po škole s dotazníkem? “Ouh“ vydechne trochu zklamaně, protože měla za to, že by jí Kirsten mohla poskytnout nějaké informace, vzhledem k tomu, ze na škole déle a zná tam víc lidí. “Vy tišší lidé jste skvělý pozorovatelé, takže…“ pokrčí jedním ramenem. “Vážně…nic?“ lehce si na ni našpulí rty s očekáváním v očích, které se jí ale nevyplní tak, jak by mělo. Teď bude muset najít někoho jiného nebo jiný způsob jak si tohle všechno zjistit. Naštěstí není Kirsten jediná kdo jejich školu navštěvují a navíc teď, když je v dívčím klubu. No jasně! Holky z klubu! “Ho! No, jasně! To by jsme rozhodně měli!“ ihned se pro ten nápad nadchne a horečnatě přikývne než se pobaveně zasměje. “Mm, svalnatí a zpocení“ zavrtí se v ramenou a slastně si protočí očima než se podívá na Kirsten a obě vyprsknou smíchy. Teď to bylo vtipné, ale jinak to má Lizzie opravdu ráda! Která by to ale neměla ráda že? Obzvlášť na takových zápasech. “Ty vážně toužíš po tom, abych létala vzduchem“ poznamená pobaveně a pak se jí zvětší oči, protože jí něco došlo. “Já být roztleskávačka, tak chodím bez kalhotek“ řekne zcela vážně, i když to vůbec vážně nemyslí a přece jen se nakonec zasměje. Věří však tomu, že kluci pod ní by měli celoživotní zážitek. “Dělám si srandu. Jsem schopná skoro všeho, ale tohle ne“ nesouhlasně, ale stále pobaveně zavrtí hlavou. “Mmm“ zkousne si vnitřní stranu rtu, když přemýšlí a musí říct, že pěkných kluků mají na škole celkem dost. “Vlastně jich na škole máme celkem dost, i když většina z nich jsou namyšlení idioti. Hlavně ti, co se motají kolem bratra. Možná bych mu to měla udělat na truc. Vyspat se s nějakým jeho kámošem“ přemýšlivě si o sebe promne rty a vážně nad tím přemýšlí. Takový Oliver nebo Charlie. Byla by to zajímavá „pomsta“ a ještě lepší by bylo, kdyby to nebylo jen jednou. Na druhou stranu by dala bratrovi další záminku k tomu do ní rýpat a nadávat jí. “Chm, ne. Od jeho kámošů raději ruce pryč“ kývne si odhodlaně hlavou a zvedne ruce do obranného gesta. “Ale vztah teď stejně nehledám, Kir. Sice všechno stíhám, ale jsem spíš typ, který rád objevuje nové“ lehce na ní zúží oči, jakoby jí říkala tajemství a zaculí se. “Jak se říká, nechávám to na osudu“ usměje se na ní celkem vítězně, protože si nemyslí, že by nakonec zůstala sama. Má klukům, co nabídnout a teď nemyslí jen svůj dokonalý vzhled. “Tebe se na takovou otázku asi ptát nemám, viď?“ lehce nakloní hlavu na stranu, ale nechtěla tím vyznít rýpavě. Obě bohužel ví, jak to má Kir se svým sociálním životem.  “Nevím jak ty, ale mám celkem hlad. Zašla bych někam na jídlo a pak se musím jít trochu učit“ navrhne a pokud Kirsten souhlasí, tak si Lizzie dojde ještě zaplatit svůj dnešní úlovek a s Kirsten opustí komiksárnu.

Konec