Arkádová herna s laser game

>>dům Airy a Sao

Byl obyčejný letní den. Saoirse by se normálně vydala někam surfovat nebo si zaplavat. Možná by se šla podívat na Romea, jak dělá plavčíka nebo by se sestrou vydaly do zoo, ale dneska tomu bylo jinak. Saoirse neměla náladu na ani jednu ze svých obvyklých činností. Dnešní den byl den, kdy ji tohle počasí trošku štvalo. Tak se rozhodla, že navštíví arkádovou hernu, o které slyšela. Milovala seriál Stranger Things, tak si říkala, že by to mohlo být jako v tom seriálu. Usmyslela si taky, že si oběd koupí cestou tam.
Hodila na sebe obyčejné černé tričko a džínové kraťasy. Vlasy si smotala do drdolu a popadla batoh, do kterého si strčila peněženku a mobil. Rozloučila se s Jonathanem. Svým milovaným ježkem a vyrazila po schodech dolů, kde nezapomněla se zmínit aspoň svojí sestře nebo mamce, že razí ven do města. Měla ve zvyku to vždycky dát aspoň jedné z nich. Ani netušila, jak to vlastně začalo, ale bylo to z toho důvodu, že kdyby se něco stalo, tak aby věděly, že zrovna je tam a nebo šla někam. Je to asi lepší pro dobro všech. Slunce ji pálilo do obličeje, tak vytáhla z batohu sluneční brýle, které si nasadila na oči. Strčila si do uší sluchátka a začala ji vyhrávat hudba. Spokojeně si to kráčela ulicemi a nikam nespěchala. Měla prázdniny, takže celé dny volné. Napadlo ji, že by mohla někdy vyzkoušet skate, když stejně pořád jezdila na surfu. Drdol si rozmotala a nakonec si nechala na hlavě jen culík, jelikož ji to bylo mnohem příjemnější. Zastavila se u podniku, kde dělali kebaby. Vešla dovnitř a za nějakou tu chvilku vycházela s kebabem v ruce. Posadila se na nejbližší lavičku, kde se do něj dala. Takové dny o samotě se jí docela líbily. Mohla si všechno dělat po svém a užívat si svou přítomnost. Kebab měla za pár minut snězený. Zvedla se a vyrazila přímo k herně. Věděla, kde se nachází, protože si to předtím našla na mapě. Došla do podniku a hned si všimla těch výrazných retro barev. Dokonale ji to připomínalo onen seriál, což ji donutilo do malinkého úsměvu, který nebyl zrovna na její tváři velmi častý. Vešla dále do prostorů herny a začala se rozhlížet na všechny strany. Jelikož bylo venku teplo, tak to tu zrovna moc lidí netrávilo svůj čas, o to líp pro Sao. Ne, že by byla antisociál, ale rozhodně neměla seznamování s lidmi na prvním místě.
Ujala se nakonec volného herního automatu, na kterém byla hra Donkey Kong. Hodila do této staré mašiny. Rozjela se hra a ona všechnu soustředěnost položila do ní. Hry nehrála často. Občas si zapla na počítači Valorant, ale to bylo všechno. Nebyl vůbec gamer, ale zase tohle bylo něco úplně jiného než současné hry, které jsou úplně vymazlené a na mnohem vyšší úrovni. Tady měla jen pár tlačítek a páček. Soustředila se na toho opičáka na displeji a snažil se plnit svůj cíl. Nechtěla tady trhat žádné rekordy. To vůbec, ale spíše se jen chtěla dostat na konec hry. Hra se rozjela a Sao se úplně zabrala do prvního kola, které se jí nepovedlo. ,,Sakra! Co to je?” byla první slova, která dostala z sebe po selhání. Zhluboka se nadechla a vydechla. Hodila do automatu další minci a spustila hru znovu. Tentokrát se snažila ještě více než předtím, ale i po té vší snaze přišlo selhání. ,,To je ale kravina! Jak tohle mohli hrát?” oddechne si frustrovaně a opře se o automat. Dá se do dalšího zkoumání herny pohledem. Možná si i prohlíží, kdo tu právě s ní je. Asi si dělá průzkum svého okolí a zjišťuje, jestli jsou tu jen nerdi a nebo i někdo přijatelný...

-->> Byt Caleba

Už odjakživa byl přesně ten typ člověka, který je oddaným milovníkem léta a proklíná zimu. Kdyby ho někdo postavil na snowboard nebo na lyže, pravděpodobně by narazil do první překážky, která by byla v cestě a něco si zlomil. Sportovní nadání neměl nikdy a jediné, co dokázal, bylo udržování si jakési pomyslné kondičky posilováním, které v prázdninovém období lehce flákal díky spoustě jiných aktivit. Díky jeho akčnosti měl málokdy den, kdy by byl sám nebo nic nedělal a ani dnešek není výjimkou. Své volno vždycky tráví skoro pořád venku s přáteli a když není zrovna s nimi, tak je zalezlý ve svém menším studiu, kde něco fotí nebo někoho tetuje. Nějakou obživu mít musí i přesto, že jeho rodiče by mu mohli s jejich finančním zabezpečením pořídit tři vily a mustanga k tomu. Závislý na jejich penězích být nechtěl a navíc jeho práce pro něj je zároveň i koníčkem a to jak fotografování, které studuje, tak i tatérství. Zrovna dnes trávil celé dopoledne upravováním fotek, odpoledne za ním přišli asi tři lidi, které měl objednané na tetování a na podvečer se domluvil, že něco podnikne s přáteli. Prvotně si myslel, že vyrazí na pláž, něco popijí nebo se budou bavit naprostými nesmysly jako je soutěž o nejlepší hrad z písku, v některých případech spíš o zříceninu, ale jeho přátelé ho zaskočili s návrhem návštěvy herny. A vyhlídka videoher zrovna pro něj nebyla nejlepším programem, který by si přál dělat, ale byl jaksi přehlasován, takže se psychicky připravil na uzavřený prostor plný nerdů nebo gamblerů. Proti nerdům osobně nic neměl, ale pravděpodobně by ho ve hraní videohry porazila i šestiletá holčička, takže pro něj to spíše bude jako náhled do minulosti, kdy koukne na pár starých her a vyhodí pár drobných za marné pokusy o projití alespoň minutou hry.
Jakmile nastal čas, kdy se měl s přáteli sejít, dorazil na místo určení odkud pak společně se dvěma klukama a jednou holkou zamířili do herny. Byla to jeho obvyklá sestava přátel z jeho oboru, se kterou trávil nejvíc času. Dnes ale tušil, že budou zahraní do her a on spíše bude pokoukávat po okolí, což se mu také potvrdilo, když už v herně chvíli byli. Jeho tři kamarádi byli u jednoho modernějšího automatu a předháněli se v tom, kdo bude mít lepší skóre. On je pozoroval s pobaveným úsměvem na rtech a nakonec nad nimi s tichým uchechtnutím zakroutil hlavou. Poklepal konečky prstů o nějakou herní desku pro něj absolutně neznámé hry a porozhlédl se kolem. Pořádně ani nevěděl, co hledá, ale po skenování místnosti mu do oka padla nějaká brunetka, která působila lehce frustrovaným dojmem u nějaké videohry. Díky tomu mu koutky rtů zacukaly do lehce pobaveného úsměvu a bez nějakých rozpaků se vydal jejím směrem a kousek od ní se bokem lehce opřel o nějaký herní automat. "Vypadáš jako obrovský fanoušek..ehm.." Podívá se na hru, kterou hraje, protože nemá nejmenší tušení, co to přesně je díky své zaostalosti v tomhle směru. "Oranžové opice." Nakonec hře věnuje vlastní název i přesto, že by se na automatu název někde našel. Byl ovšem líný se po něm kouknout, protože to by přece dalo příliš práce a mluvení považuje za mnohem lepší využití času. "Ale dopadla si líp něž já, neprošel bych ani třiceti sekundama hry." Prohodí s lehkým pobavením v hlase a veselá nálada je znát i v jeho očích, přičemž ho vůbec netrápí, že by jí mohlo třeba vadit, že na ni mluví naprostý cizinec. On už takový prostě je, dá se do řeči s kde kým a pokud ho někdo odpálkuje, většinou to přijme s pokrčením ramen. Zatím ale z těch pár sekund nedokázal posoudit, jestli ho brunetka před ním nenakopne nebo naopak jeho přítomnost uvítá.

Sao nikdy moc nebyla na to, aby se dala do řeči s někým náhodným. Tedy ne, že by se cizí lidí bála nebo podobně, ale spíše je neoslovovala první, pokud to nebylo nutné. Všechny kamarády našla tím, že buď ji oslovili oni jako první nebo se setkali při nějaké situaci či přes její milovanou sestru Airu. Třeba Bastiena poznala tím, že se pokusila zastavit kotě, které ji uteklo a nakonec ji ho pomohl zachránit právě on. Takové okamžiky jsou fajn. Třeba se i tohle setkání stane jedním z těch fajn okamžiku. Sao měla vcelku dobrou náladu, teda dosud ji tady nezačala drtit tato opice.
Byla zprvu natolik zabraná do herního automatu, že ji úplně uniklo, že tam někdo stojí kousek ode ní. Snažila se za boha vyhnout těm kouskům, co na ni ten vopičák házel, ale nedařilo se jí to. To, že tam někdo je, si uvědomila až v okamžiku, kdy na ní tento mladý muž promluvil. Musela se pobaveně ušklíbnout nad jeho slovy, zejména ji pobavila ta oranžová opice. ,,To na mně jde poznat, jaký jsem velký fanoušek této oranžové opice?” oči a svou pozornost z toho proradného automatu přesunula na něho. Tuhle tvář viděla poprvé v životě, tak ji docela překvapilo, že ji oslovil někdo neznámý, ještě když musela působit naštvaně a frustrovaně z této hry. Hádala, že tento človíček bude jeden z těch, co nemají absolutně žádný problém se dát do řeči s někým cizím. Když už na ni takhle hezky promluvil, tak se rozhodla, že tomu dá šanci a nebude ho posílat někam pryč. Přece jenom si potřebovala trochu oddechnout od těch proher s herním automatem, protože kdyby ji nevyrušil tento mladý pán, tak by tam hodila další minci a po další prohře by s největší pravděpodobností chtěla rozbít tento automat. Vážně by už měla začít chodit na hodiny sebeobrany, jak to bylo v jejím plánu, aby mohla se někam vykopat a neschytal by to nějaký nevinný automat v herně. ,,Nejsem na tom zas tolik lépe než ty,” na tváři ji stále přetrvával ten pobavený úšklebek, ,,protože jsem beztak prošla jen snad o pět sekund déle.” Možná se trošku podceňovala a nebylo to tak s ní hrozné, ale přesto si takovou poznámku nemohla nechat. Byl to možná i takový menší vtípek. ,,Je tady něco s čím bys prošel déle než třiceti sekundami hry?” povytáhla zvědavě obočí nahoru a rozhlédla se po herně. Zřejmě hledala nějaký jiný automat, který by ji padl do oka a netušila, jak na tom s hraním je druhý, ale třeba se tady najde nějaká hra, kterou bude znát. Drobáky, které chtěla ještě darovat automatu s opičákem si nakonec strčila do kapes u kraťas. ,,Venku je docela horko, většina se válí na pláži, co tě sem dostalo?” chtěla vědět, jak získal tento mladý muž nápad, že půjde do herny, když byl krásný letní den, který mohl být využit na to, aby se válel na pláži nebo někde lízal zmrzlinu. U Sao nebylo vůbec žádné překvapení, že se v takový den nacházela na takovém místě. Hlavně, když věděla, že se tu zrovna moc lidí nebude nacházet. Hlavně, chtěla využít toho, že má volno v práci a trochu si ozvláštnit všední den. Normální člověk by zašel na párty, ale Sao si zašla do herny. I když její den byl už nevšední díky této návštěvě, tak bude o něco více díky tomu, že na ni promluvil nějaký cizinec, to se taky vůbec neděje běžně, protože lidi si o Sao mysleli, že není milá a sympatická, protože se zas tak často neusmívala, přitom ona se ráda smála a zejména se svou sestrou se dokázaly pořádně nasmát a nebo si její úsměv získávaly zvířata, která milovala velice. Každopádně, tohle bude opravdu zajímavý den.

Celý den pro něj byl nesen hlavně v pracovním duchu, takže když se mu ozvali jeho přátelé, že něco podniknou, tak to docela ocenil. Tedy až do momentu, než se dozvěděl, že byl přehlasován všemi hlasy a zbytek večera bude muset strávit zalezlý v herně. Určitě to nebylo zrovna jedno z míst, kam by se vydal dobrovolně během léta, protože slunečné letní dny mnohem radši trávil někde na pláži nebo podnikal různé výlety mimo San Francisco, aby se někdy taky někam podíval. Cestování vždycky zbožňoval a to hlavně díky focení, protože fotit přírodní památky, města nebo nějaké staré budovy ho vždycky bavilo. A taky to bylo přesně to, na co se zaměřoval když fotil a společně s tím ještě na fotoportréty, které ale nejčastěji praktikoval sám na sobě díky jeho názoru, že jen on sám se dokáže nejvíc vžít o toho, jak by chtěl, aby fotka vypadala. Nicméně, dnes nikde po světě necestoval a ani to neměl ještě nějakou chvíli v plánu, takže v závěru na večer lepší plány neměl, a tak na tu hernu kývnul a nakonec tam šel.
Jak si ale myslel, herní automaty mu nic neříkaly a svoje kamarády nenapodobil, když se společně vrhli na první automat, který viděli a předháněli se v tom, kdo bude mít lepší skóre. Spíše je pozoroval z povzdálí s pobaveným úsměvem na rtech a sem tam se uchechtnul nad nějakými jejich poznámkami. Na okolí zřejmě působili jako taková ta typická parta, co se snaží být středem pozornosti a pravdou je, že to tak dost často bývá, protože jeho kamarádi jsou stejně jako on energičtí. Jinak by to ani nešlo, protože někdo, kdo je tichý, by s nimi zřejmě nedokázal držet krok. Tak či tak měl i on chvilky, kdy ho spíše přemáhala tichá nálada a ta chvilka se projevovala zrovna teď, protože k hrám toho neměl příliš co říct. Hraní videoher ho nikdy příliš nebavilo a ani neměl doma play station, aby něco takového trénoval, takže se nakonec spíše porozhlédnul po herně. Jeho původním záměrem nebylo najít si jinou společnost, než se kterou sem přišel, ale jakmile uviděl brunetku, kterou dost očividně herní automat vytáčel, neodolal a vydal se jejím směrem.
"Totálně. Vypadáte jako dokonale sehraný tým, který by se měl o víkendu brát." Mrkne na dívku před ním s lišáckými jiskřičkami v očích a zase začíná cítit trošku více energie, která se v něm tak nějak automaticky hromadí, když s někým mluví. Podle několika minut, které spolu zatím strávili nedokáže posoudit, jestli ho náhodou nepošle pryč s tím, ať ji neotravuje, ale soudě podle její poznámky a toho, že s ním stále mluví, ho žádné vykázání z její osobní zóny nečeká. "Tomu se mi nějak nechce věřit. Už jen z toho co jsem viděl, sis vedla docela dobře." Mrkne na ni, ale pravdou zůstává, že ji nesledoval nějak dlouho, protože není stalker, takže její herní schopnosti nějak dopodrobna neprostudoval. I přesto ale věří tomu, že by ho porazila v jakékoli hře, co tady je. Po její otázce se porozhléne kolem a hledá nějakou hru, která vypadá lehce. Koutky rtů mu povyjedou do úsměvu, když spatří Pac-mana a ukáže tím směrem. "Hmm.. možná támhle ten. Co může být těžkého na procházení bludištěm a utíkáním před.. chobotnicemi?" Radši poslední slovo protáhne do otázky, protože se nemůže rozhodnout, zda jsou záporáci ve hře duchové nebo nějaká zvláštní odrůda chobotnic. Pohled přesune zase zpátky ke své nové společnici a trošku se pousměje a pokrčí rameny u její otázky. "Jsem tu tak trochu nedobrovolně." Přizná a pohledem zase projede hernu, aby ním vyhledal své přátele, ke kterým kývne hlavou. Jsou u nějakého herního automatu a předbíhají se v tom, kdo koho dřív porazí. Nad tím jen s uchechtnutím zavrtí hlavou a podívá se zase na brunetku naproti němu. "Popravdě jsem hlasoval za tu pláž nebo fast food, ale jak vidíš, prohrál jsem." Schválně povzdechne, aby naznačil, jak hrozně ho tahle prohra zdrtila, ale očima se spíše pobaveně usmívá, než že by se cítil zdrceně. "Mimochodem, jsem Caleb." S lehkým opožděním se dívce před ním představí, protože si uvědomí, že to doteď neudělal a 'hej ty' na ni volat nechtěl. Takže doufá, že se během chvilky i on dozví její jméno, aby tohle doopravdy nenastalo.

Sao měla na léto naplánované cestování. Byl v plánu roadtrip, kdy si vezmou surfy, budou jezdit po pobřeží Kalifornie. Přes den podnikat různé výlety a jezdit na surfu, když budou vlny a noci strávit u auta. Udělat si nějaký táborák. Prostě takový ten teen letní sen jako z filmu. Kdyby, ale Sao měla dost peněz, tak by určitě ráda poznávala Evropu a nebo i Asii. Její hlavní cíl tedy byl se zase někdy podívat do Austrálie, která byla její rodnou zemí. Dost ji to tam chybělo a po škole měla v plánu se tam vrátit a pokud možno usadit se tam. Najít si tam práci jako veterinářka a žít v domku u vodu. Krásné představy, co?
Ale u automatu tak krásné představy neměla, protože ji obrovská opice stále drtila, i když se jí to zrovna dvakrát nelíbilo. ,,Když u toho jsme, nechtěl bys na naši svatbu?” broukla se smíchem jeden malý vtípek. I ona uměla vtipkovat, když se jí do toho chtělo. Často si lidé o ní mysleli, že je chladná, protože narozdíl od sestry, která byla veliké sluníčko, ona se tak často neusmívala, ale to neznamená, že by ji humor byl nějakým způsobem cizí. Všechno je jen o správné náladě a správném načasování. S tím taky souviselo, že prozatím neměla v plánu ho někam posílat pryč. Působil na ni sympaticky, tak proč ne zkusit hodit nějakou malou řeč. Ani něčeho takového nikdy neuškodí. ,,Děkuji, ale opravdu tomu tak bylo. Nebo aspoň mně to přišlo,” zasmála se, přičemž věnovala krátký pohled hernímu automatu. Podívá se směrem, kterým ukazuje. No, jasně, Pac-man. To je ta největší klasika, která vůbec může existovat. To by mohlo bý zajímavé, jak by si s tím poradili. ,,Pac-man?” ujistila se, jestli se dívá na ten správný automat, ale to se musí zasmát tomu, jak nazve duchy z Pac-mana. ,,Já bych řekla, že je to docela výzva. Líbí se mi, jak jsi tomu řekl chobotnice, asi to budu používat,” broukla s pobaveným povytažení koutky. Tohle bude určitě doma vyprávět svojí sestře. Ona si s Airou říkala úplně všechno, co se jim událo v jejich životech, když zrovna spolu nebyly. Aira pro ni byla úplně nejbližší osobou na celém světě. Není vůbec divu, když jsou dvojčata a sestry. Ve všem se vždy podržely a jsou tu jedna pro druhou. ,,Nedobrovolně?” zopakovala jeho poslední slovo a pozorovala ho, jak kývá hlavou ke skupince svých kamarádům, kterým věnovala krátký pohled, jak se předhánějí u herního automatu. Ušklíbla se nad tím pobaveně, než její zrak zase spočinul na mladíkovi. Zasmála se nad jeho prohrou a naoko ho zalitovala. ,,To mě strašně mrzí, snad se s tím brzy vyrovnáš,” ale koutky ji pobaveně zacukaly. To už se jí představí, tak ona přece jenom má slušné vychování a tak se dá do představování i ona. ,,Já zase Saoirse. Můžeš mi, ale jen říkat Sao,” vybavila si vzpomínku, jak ji jeden člověk zkomolil jméno a řekl ji Čao. To dodnes nedokázala pochopit, jak se mu to tehdy povedlo, protože ji nepřipadalo, že by měla nějak těžké jméno, ale evidentně pravda byla někde jinde. ,,Tak jdem na toho Pac-mana?” broukla směrem k Calebovi otázku a kývla hlavou k automatu. Pokud mladík souhlasil, tak se pomalým krokem vydala k automatu. Přece nikam naspěch neměli a hlavně tu byl poměrně klid. ,,To jsem myslela, že jenom takový introverti jako já se zašijou v herně v takovém hezkém počasí,” uchechtla se sama nad sebou. Teda nebyla nijak velký introvert, ale stále preferovala svůj klid a do společnosti chodila, když už to byla třeba nebo jednoduše občasně. Jelikož herna nebyla nějak rozehlá, tak byla za chvíli u automatu, přičemž se zase otočila na Caleba. ,,Dáme si výzvu, kdo vydrží déle?” vyzdvihla tázavě obočí. Taková minisoutěž by mohla být sranda.

Už se začíná vnitřně docela srovnávat s tím, že hezký letní den tráví v herně, když by ho mohl trávit někde na pláži, kde by si užíval trošku čerstvého vzduchu a slunka. Určitě by nesurfoval, protože s jeho antitalentem na jakékoli sporty, by se nejspíš utopil a nepotřeboval by k tomu vlnu. Pro něj byl maximálním sportovním výkonem zdvih činky nebo v případě návštěvy pláže doplavání k bójce a tam to končilo. Občas sám nechápal, že se mu daří udržet si vcelku dobrou postavu, protože s množstvím jídla, které do sebe denně narve, by se vůbec nedivil, kdyby se za chvíli nevešel ani do dveří. Ovšem minimálně vchodové dveře do herny mu napověděly, že nimi zatím projde, takže jeden den strávený v herně ho nakonec nezabije. A i přesto, že není zrovna maniak do hraní videoher, zábavu si zde očividně najít dokázal, protože jeho introvertská stránka ho popohnala k oslovení Saoirse, která nevypadal, že by tu s někým byla. A dokonce se mu to potvrdilo i tím, že když na ni promluvil, nepřistála mu na tváři ničí ochranitelská pěst, což bylo samo o sobě znakem úspěchu. A tak si s ní teď povídá, s pobavenými jiskřičkami v očích a veselým úsměvem na rtech. "Jedině pokud mi necháš větší porci svatebního dortu a budu moct jít za svědka." Významně na ni povytáhne obočí, aby dal najevo, že jako regulérní host její svatbu s automatem navštívit nehodlá a bylo by to pod jeho úroveň. Nezapomene se ani narovnat, aby nabral vážnějšího dojmu, ale koutky rtů cukající do pobaveného úsměvu jeho rádoby vážný zjev pravděpodobně docela narušují. "To je úhel v pohledu. Z toho mého si to té opici nandala." Mrkne na ni a na moment přesune pohled k automatu, o kterém je řeč. Je si přitom dost jistý, že by vážně neprošel ani prvním kolem. Holt vždycky držel v ruce radši tužku nebo foťák, než herní konzoli a to se přeneslo i na jeho herní dovednosti. Automat, který už se mu nezdá tak náročný, je Pac-man, ale později se náročnosti téhle hry bude možná ještě divit. Přikývne na její ujištění, že myslí ten stejný automat a radši se tím směrem sám ještě jednou podívá, než se zasměje nad jejími dalšími slovy. "Neříkej, že to tak nevypadá. Vždyť to má i skoro chapadla." Namítne, ale jak tak duchy na obrazovce automatu pozoruje, připomínají mu chobotnice stále míň a míň, což ale neřeší a jen nad tím pokrčí rameny. Pro něj to prostě budou divné barevné chobotničky. Neunikne mu její následná hraná lítost, nad kterou se musí tiše uchechtnout, přičemž si přiloží dlaň na srdce. "Falešnější lítost jsem ještě neviděl. Očekávám nějakou omluvu, protože s tímhle se nevyrovnám." Mrkne na ni a musí k sobě semknout rty, aby se nezasmál a dodal tak svému hereckému výkonu trošku větší autentičnost. ''Sao zní dobře. A je menší šance, že to nějak zkomolím." Není úplný nešika, ale jméno Saoirse na něj působí jako menší jazykolam a vážně nerad by použil nějakou jeho zkomoleninu, takže pravděpodobně zůstane u zkratky jejího jména. "Jasně, jdeme."
Díky tomu, že herna není nijak ultra rozlehlá, dojdou k Pack-manovi doslova pár kroky. U automatu se zastaví a sjede si pohledem jako kdyby to byla reálná osoba a on zkoušel vykoumat, jakou u ní má šanci. Svým způsobem tu šanci taky zkoumá, jen v tomhle případě je to herní šance, než jakákoli jiná. "Takže introvertka?" Zvědavě na ni koukne, ale pousměje se. On moc introvertů nezná, protože málo z nich dokáže vydržet v jeho přítomnosti. Zatím na něj ale Sao jako introvertka nepůsobila, ale jak se zdá, první dojem může vždycky klamat. "Každý se asi potřebuje čas od času zašít. Lidi umí být dost vyčerpávající." Dodá a musí se nad tím sám zamyslet, protože on patří spíš k těm lidem, kteří vyčerpávají ostatní, než že by někdo vyčerpával jeho. Zavrtí nad tím lehce hlavou a začne se soustředit zase na svou společnici, se kterou hodlá pokořit Pack-mana. "Pokud si troufáš na soutěž s mistrem automatů, směle do toho." Uculí se na ni a potlačí smích, protože je docela pravděpodobné, že spíš pokoří ona jeho, než on ji. Nikdy se ale nesmí vzdávat dopředu, takže to neudělá ani teď a ukáže rukou na automat. "Dámy mají přednost." Mrkne na ni s nevinným výrazem, kterým se snaží zamaskovat fakt, že se nejdřív potřebuje podívat na to, o co v té hře vůbec jde. Sice ji trochu zná, ale menší nápověda v podobě ukázky by mu neuškodila. Proto hodí do automatu peníze a lehce se opře o ten vedlejší, čímž jí dá najevo, že na svém plánu trvá. "První kolo je na mně."

Caleb zatím působil jako někdo s kým není nuda a taková společnost je vždycky velmi fajn. Saoirse se moc často neusmívala, tak lidé si mysleli, že je suchar, který neocení srandu, ale to vůbec nebyla pravda. Ráda se smála, akorát ten úsměv nenosila na tváři příliš často. I v tuhle chvíli se musela zasmát tomu, co pronesl onen mladík. Pokývala souhlasně hlavou. ,,Dostaneš tu největší porci svatebního dortu. Klidně i jedno celé patro,” už si představila, jak má před sebou třípatrový svatební dort, nějaký nádherně zdobený, ale jedno patro je fuč, protože ho získá Caleb. ,,Sice jsem tuto roli chtěla nechat své sestře, ale platí! Budeš můj svědek,” kývla hlavou jako, kdyby svoje slova myslela opravdu vážně. Teď se tvářila, že by člověk uvěřil tomu, že se bude skutečně konat nějaká svatba s tímto herním automatem. Teda dokud ten výraz nenarušilo to, jak se začala znovu smát, protože si představila, jak automat stojí u oltáře a ona k němu jde v svatebních šatech. Dost ujetá a vtipná představa. ,,Tak to tedy budeme brát z tohoto úhlu, ale to je teda hezký začátek manželství, když jsem mu to nandala,” ušklíbla se pobaveně, ale to už se konverzace přesune k jinému automatu, tedy k tomu s tím obrovský žlutým panáčkem, spíš kuličkou, co má pusu a honí ty chobotnice nebo duchy, každý v tom asi vidí něco jiného. Popravdě teď Sao netušila, jestli jsou to vážně duchové a nebo chobotnice. Takže se zadívala k automatu, kde to bylo všechno namalované. ,,Hele, máš pravdu, vypadá to jako malé chobotničky. Teď na tím přemýšlím, jestli jsou to vůbec duchové,” zas takový expert na staré arkádové hry nebyla, aby to mohla tvrdit s jistotou, ale to se zasmála nad tím, jak si mladík tak dramaticky položil dlaň na srdce. ,,Mohu ti poskytnout ještě falešnější omluvu,” mrkne ona na něj nazpátek, ale ona se narozdíl od něho zasměje, jelikož herectví asi není zrovna její parketou. ,,Je to menší šance, ale přesto se to někomu povedlo,” ušklíbla se při vzpomínce zase na to, jak ji jeden mladý muž zkomolil Sao na Čao.
Byla zvědavá, jak moc bude úspěšná u této hry. Přece jenom bylo to něco jiného než ten vopičák, co na vás hází věci. Hlavně doufala, že nebude mít zase nutkání rozbíjet automat. Bylo jediné štěstí, že tady s sebou neměla surf, aby ten automat mohla s ním rozmlátit. Pokývala souhlasně hlavou. ,,Svým způsobem jo. Ty budeš asi extrovert, co?” odhadovala to podle toho, jak se rozhodl ji oslovit, i když byla někdo úplně cizí. Nepůsobila tak, protože nebyla úplně ten typický introvert, kterému by dělalo problémy socializovat, ale když mohla, tak se tomu vyhýbala a sama se o to nepokoušela. A za extrovertku by se rozhodně v žádném případě neoznačila. Měla radši svůj klid o samotě nebo s těmi pár blízkými, co měla ve svém životě. ,,Souhlasím, naprosto souhlasím. Jsou někdy dost náročný,” uchetla se. Takhle se hlavně cítila po dnech v práci, když pracovala na kase v obchodě s sportovním oblečením a potřebami. Jeden by se divil, co všechno zákazníci dokážou vymyslet za nesmysly a stížnosti nebo na co se teprve ptají, když tam přijdou nakupovat. Jeden by se z toho zbláznil. ,,Není nic na, co bych si netroufla,” broukla a naoko zamachrovala, to víte, občas to měla v povaze trochu machrovat. Ale to už kývla hlavou. ,,Děkuji vám, mladý gentlemane,” ale to už zaparkovala u automatu a chytila do ruky páčku. Jakmile tam Caleb hodil minci, tak se do toho dala. Rozhýbala panáčka pryč od duchů/chobotnic. Nasadila ten nejvíc soustředěný výraz. ,,Oh no, rychle tam,” zvedla páčku, aby unikla o fousek. ,,Ne, ne, nechte mě být!” takhle promlouvala k duchům na obrazovce, asi ji docela stresovali, ale tak nějak hrála než se nějakému duchovi povedlo sežrat jejího panáčka. Nakonec její skóre bylo jen nějaký deset tisíc bodů, ale to je velmi slabý úspěch, když nejvyšší skóre je 3 milióny bodů. ,,Tak teda, konec. Blbec mě sežral nebo co dělají,” ušklíbla se nemile na automat, ale na Caleba se už tvářila mile. ,,Je řada na vás, králi herních automatů, hodně štěstí,” uvolnila místo Calebovi, ale to už sahala po minci, aby mu tu hru mohla zaplatit, když on zaplatil jí. Slušnost, ne?

I přesto, že Sao vůbec neznal se rozhodl ji otravovat svou přítomností a musí říct, že toho teď vůbec nelituje, spíš naopak. Nepřipadá mu jako sucharka, spíš naopak, dokáže držet krok s jeho až abnormálně rychlými a občas docela šílenými myšlenkovými pochody, které jí zrovna dnes předvádí na plné čáře. Jako vždycky totiž plácá páté přes deváté a dokáže mluvit o věcech hodných malého dítěte, které si právě začíná rozvíjet svou fantasii a kreativitu. Nicméně, jakožto od někoho, kdo má zálibu v umění, se dá mírná potřeštěnost i očekávat. Sice je momentálně jeho obživou i tatérství, pod kterým si každý představí drsného týpka s potetovanou hlavou a zadkem, ale on z tohohle standardu zkrátka lehce vybočuje. Autonehoda kterou si kdysi prošel ho zkrátka naučila užívat si života, kort když věděl, že tu zlomkem vteřiny taky nemusí být, což se naštěstí nestalo a on tenhle svět ještě chvíli otravovat bude. "Hmm.. tak to asi beru. Jen to musí být to spodní. Chápeš, nejrozsáhlejší." Mrkne na ni s šibalským úsměvem a vůbec se nesnaží skrýt jeho vypočítavost. Není sice nějaký zarputilý milovník sladkého, co si dává k snídani tabulku čokolády, ale dortem by nikdy nepohrdl. Natož rovnou celým patrem, takže tuhle nabídku musí bez váhání přijmout, i když se jedná o imaginární dort na imaginární svatbě s automatem. "Sourozenecké dilema sice neznám, protože žádné sourozence nemám, ale jsem si jistý, že ti tvá sestra odpustí. Nechám jí kousek dortu z mého patra jako bolestné." Prohodí, aniž by si uvědomil, že se z naprosto absurdní konverzace dozvěděl i něco užitečného o ní. Ne, že by teda hodlal nějak využít fakt, že má sestru, ale rozhodně není na škodu o někom něco vědět, protože od toho přece seznamování s lidmi je. "Já bych řekl, že dokonalý. Rovnou si ukázala, kdo přesně bude pod pantoflem." Zasměje se a sám pravděpodobně jednou pod pantoflem bude, protože je přesně tím typem, co pod ním skončí. Pobaveně stočí pohled k automatu, o kterém je teď řeč a sám se snaží vydedukovat, co ty malé barevné potvůrky vlastně jsou. "Třeba jsou to nějací kříženci. Klonování už určitě bylo i v době, kdy vznikaly automaty." Nadnese novou a naprosto nesmyslnou teorii, z které by šel asi každý technik do kolen, ale to on není, takže mu místo zoufalství přelétá po tváři neustálý úsměv, který ho mimochodem málokdy opouští. Zasměje se nad jejími dalšími slovy, protože i jeho herecké výkony mají své limity a místo dalších, na ni zvědavě povytáhne obočí. "Tomu nevěřím, už tahle mi zlomila srdce, falešnější určitě neexistuje." Uculí se na ni a když mluví o komolení jmen, je najednou rád za to, že jeho jméno je normální, docela obyčejné a hlavně se snad ani zkomolit nedá. Konec konců nemá ani zkratku. "Víš, že se tomu vlastně nedivím? Není to zrovna typické jméno. Ale i tak je hezké." Pousměje se, tentokrát upřímně bez nějakého hravého nádechu. Nikdy nikoho s jejím jménem nepoznal, takže je pro něj dost originální. Zato s jeho jménem po světě běhá nejeden člověk.
Když přejdou k Pac-manovi, automat si nejdřív prohlédne trochu podezíravým způsobem, jakoby se na něm snažil najít nějaké chytáky, které stejně určitě objeví až bude hrát. Proto se radši začne soustředit zase na Sao. "Extrovert každým coulem." Přizná a prohrábne si rukou hnědé kadeře, takže si vlasy lehce pocuchá, ale rozcuchané už beztak byly, když opustil svůj byt. "Hodně lidem to leze na nervy, občas i mně samotnému, ale na druhou stranu si říkám, že přebytek energie není vždycky na škodu." Navíc když chce, dokáže se i soustředit na nějakou věc déle, jen je to pro něj těžší, protože by nejradši dělal sto věcí naráz. To hlavní, při čem se dokáže naprosto uklidnit a na extroverta by ho v ten moment nikdo netypoval, je focení a tatérství. To se dá ale očekávat, protože za zbrklým tatérem by asi nikdo nešel, aby náhodou pak z obličeje přítelkyně nevznikl nějaký paskvil. Pobaveně a s lehkou výzvou v očích si ji prohlédne, když prohlásí, že není nic, na co by si netroufla. "Opravdu? Takže kdybych tě náhodou pozval na.. bungee jumping, hrnula by ses do toho s radostí a odhodláním?" Koutky rtů m cukají do veselého úsměvu a v hlase je mu znít i podtón smíchu. Ve skutečnosti ale nemá páru o tom, jestli náhodou není bungee jumping její každodenní kávou. Jen pokývne hlavou a smýkne rukou nad jejím poděkováním v náznaku, že si z hlavy sundává neexistující cylindr a ležérně se opře o automat vedle toho, na kterém jsou teď oni. Pozorně sleduje, co vlastně mačká za čudlíky nebo jak mele páčkou a snaží se pochytit, na jakých principech hra vlastně funguje, protože ji doteď nikdy nehrál. Občas se taky zasměje nad jejími herními výroky a sykne, když žlutého Pac-mana zmasakruje nějaká ducho-chobotnice. "Nechápu, jak si to mohl dovolit." Zavrtí nevěřícně hlavou a zadusí v sobě smích, který se mu dere na rty. "Oh, děkuji, lady. Teď vám předvedu, jak se to má dělat. Těch vašich.." Podívá se na skóre, které nahrála, přičemž se trochu zděsí, protože to je na jeho herní poměry skóre hodné mistra světa. "Deset tisíc bodů s přehledem překonám." I přes své prvotní zděšení nahodí zase masku hotového profesionála a přistoupí k automatu, na který se trošku nevěřícně podívá. "Počkej, ne, ne. I druhé kolo je na mě." Mrkne na ni a rychle do automatu vhodí mince před ní, protože jeho povaha by mu nedovolila nechat za sebe platit holku. Jakmile se hra rozjede, snaží se najít nějakou taktiku, kterou by mohl přelstít barevné záporáky hry, ale očividně jeho taktika stojí za prd, protože se nedostane a na poloviční skóre toho, co Sao. "Hej! To teda ne, takhle mě sežrat na třech tisících!" Vyhrkne na automat, kde se rozsvítilo vysměvačné Game over a on se zatváří naprosto dotčeně a otočí se k Sao. "No vidělas to? To absolutně nebyla moje chyba." Chvíli se snaží tvářit vážně ale nakonec se sám začne smát, protože to absolutně byla jeho chyba. Páčkou totiž pohyboval jiným směrem než měl a naběhl tak duchovi přímo do spárů.

Naoko důležitě pokývala hlavou na znamení souhlasu, že opravdu bere jeho slova na váhu a opravdu se postará o to, aby dostal to spodní patro, ale z očí šlo poznat, že se v nich odráží čiré pobavení. ,,Chápu naprosto. Tak teda ti zamluvím spodní patro a ostatní si vystačí se zbytkem,” ale to už se nepovede udržet tu vážnou tvář a zasměje se pobaveně. No, kdyby to nebyla imaginární svatba s imaginární dortem, tak by to určitě byla komedie na druhou. Už jenom to, jak o tom mluvili, byla docela komedie. ,,Tak to rozhodně překousne, když ji necháš i bolestné,” poznamenala s mávnutím rukou, že evidentně to nebude zas takový problém, jak se to zdá být na první pohled. Ani ona si neuvědomila při rozhovoru o svatbě, že se vlastně dozvěděla nějakou věc o Calebovi. Možná by mohla chodit častěji mezi lidi, protože to není tak špatné seznamovat se s novými lidmi, ale to by musela mít štěstí, aby byla většina sympatická jako Caleb. ,,To víš, v naší domácnosti bude vládnout ženská ruka nebo tak nějak,” ušklíbla se na svoje slova, ale ona to byla celkem pravda, že Sao dokázala být taková ta vůdčí osobnost. Takže je dost možné, že by to takhle celé mohlo dopadnout. Neúmyslně, samozřejmě. Ale momentálně pro ni byly největší záhadou potvůrky v hře Pac-man. Caleb ji nasadil brouka do hlavy a věděla, že to bude muset ještě prodiskutovat doma s Airou, která určitě bude mít taky nějaké nápady k tomu. Teorie Caleba byla nesmyslná, ale něco na ní bylo. ,,Páni, kříženci, to by bylo, ale asi nejrozumnější řešení záhady, co jsou zač,” rukou si i promnula bradu, páč opravdu nad tím uvažovala. Neměla vůbec tucha, jak se to mělo s klonování a už vůbec se vznikem automatů, možná proto se jí ta teorie nezdála úplně špatná. Je pravda, že studuje veterinu, tak by mohla vědět něco málo o klonování zvířat, ale přece jenom byla v prvním ročníku, tak ji to s největší pravděpodobností teprve čekalo. ,,Sleduj,” odkašlala si a položila si ruku na hruď. ,,Upřímně mě to velmi mrzí, doufám, že se ti s tím povede vyrovnat a už se ti to nikdy nestane,” hraje naoko lítostivý hlas, ale to už ji v koutkách začne cukat pobavením, než to vzdá a zamává rukou, že to nejde. ,,Ne, dobře, to nejde,” uchechtla se a zavrtěla hlavou. ,,Asi fakt, že bych se taky neměla divit, ale děkuji!” jméno ji samozřejmě vybírali její rodiče, ona ho měla velmi ráda, i přes to všechno jak ji ho komolili. Ale Caleb ji taky nepřišlo jako špatné jméno. Někdy i obyčejná jména jsou krásná a někdy prostě k tomu člověku i sedí.
[color=#6633ff],,Myslela jsem si to,” konstatovala s malým úsměvem, když ji Caleb odhalil její domněnku. Už to, že ji náhodně oslovil, tak to by jen tak někdo neudělal. Působil, že se rád socializuje, tak proto to na něj hádala. Zatímco koutkem oka se podívala na automat, jako kdyby mu naznačovala, že má na ni být ready, že si ho za chvíli podá. ,,Není, někdy by se mi to hodilo, protože spousta lidí si o mně zase myslí, že jsem protivná a tak,” jo, nepomáhalo tomu ani to, že se Sao moc neusmívala. Tedy dneska tomu bylo trochu jinak, ale jinak ve větší společnosti lidí si nasazovala neutrál výraz, protože si moc nechtěla ostatní pouštět k tělu. Nebyla moc otevřená vůči ostatním lidem a prostě si chránila svoje soukromí, které pro ni bylo vším. Jeden by řekl, co by si mohla strážit devatenáctiletá holka, ale ona toho měla hodně, svoje pocity, myšlenky či názory a to nechtěla sdílet s kdejakým člověkem, proto na ostatní působila protivně a odtažitě. ,,Hm, bungee jumping zní dost lákavě, takže bych to rozhodně zkusila, ale nevím, jestli s radostí,” zasmála se, přece jenom je to docela strašidelné. Teda Sao ve většina případech měla pro strach uděláno, ale asi by to bylo trošku jiné, kdyby stála někde na budově s vědomím, že má teď prostě skočit do prázdna a že ji jistí jen guma. Ale v čem neměla strach bylo hraní na automat, kterému se momentálně věnovala. Mačkala ty tlačítka a hlavně využívala tu páčku. Pac-mana tedy nehrála poprvé, ale většinu času to bylo na počítači, takže to bylo přece jenom jiné, ale to ji přesto nebránilo v tomu, aby se ho snažila rozsekat. Je dobré konstatovat fakt, že na počítači to není taky největší sláva, ale nakonec se sekne na deset tisíc bodů, což je takový průměr u většiny hráčů Pac-mana. Možná od sebe čekala víc, ale nebylo to tak hrozné. ,,Taková neúcta, že jo? To, abych na něj poslala svého manžela,” uchechtne se a kývne hlavou k automatu, u které byli před nějakou tou chvílí. ,,Tak to se ukažte, pane, jsem na vás zvědavá,” povytáhla obočí nahoru, přičemž se jí na tváři držel menší úšklebek, byla opravdu zvědavá, jak se povede Calebovi. Nechala po slovech a aktu Caleba minci na pokoji: ,,Dobře, tedy.” Vůbec by ji, ale nevadilo, kdyby to měla zaplatit, ale rozhodla se mu neodporovat, protože stejně hra už byla zaplacena. Založila si ruce na hrudi a pozorovala Caleba při tom hraní. No, opravdu byl král automatů, o tom vypovídalo to jeho “zkušené” mačkání čudlíků a hýbání páčku. Musela se nad tím pobaveně usmívat, ale nijak to zatím nekomentovala, protože byla opravdu zvědavá, jak mu ta taktika vyjde a jestli ji opravdu překoná. Když skončil na tři tisících, tak se pokusí udržet smích a nasadí naoko chlácholivý výraz. ,,To nevadí, aspoň těch tři tisíce, snaha byla,” kdo ví, jestli ji to přijde celé vtipné a nebo se opravdu snaží chlácholit mladíka. Podle jejích špatných hereckých zkušeností je spíš pravděpodobnější ta druhá možnost. ,,No, že nebyla! Tys mu akorát běžel naproti a on neuhnul,” pronese velmi ironicky a se smíchem. ,,Takže hádám, že právě teď nosím korunu automatů já,” ukázala na svou osobu a povytáhla významně obočí nahoru.

Co se týče jeho přítomnosti na její imaginární svatbě, rozhodl se na to jít čistě z taktického hlediska, jehož hlavním účelem bylo získat co největší plochu dortu, který by do sebe bez sebemenších problémů narval klidně celý. Dobře, menší problémy by ho zřejmě potkaly a to pravděpodobně v podobě otravy kufru a vyvrácení obsahu žaludku do záchodové mísy, ale tyhle nepříjemnosti by mu za celé patro dortu klidně stály. "Samozřejmě, když mě někdo hezky poprosí, možná mu dám olíznout polevu." Uculí se nevinně a vůbec se nezaobírá tím, jak strašně nechutné a nehygienické by bylo, kdyby mu někdo olizoval dort a on ho pak jedl. Jakmile z jejích rtů zazní smích, neudrží už ho na uzdě tak úplně ani on a koutky rtů mu tak zacukají do doteď zadržovaného úsměvu doprovázeného následným veselým zasmáním. "Ještě aby si stěžovala byla by to ode mě velká oběť. A možná bych jí věnoval i úsměv, ten by jí určitě stačil a dort by mi nakonec nechala." Jeden takový sluníčkovský úsměv, který by věnoval její sestře vykouzlí na ukázku i pro ni ve snaze ji přesvědčit, že by to pro její sestru byla určitě mnohem lepší nabídka, než nějaký kus cukru. "A jako bonus by po úsměvu nepřibrala." Dodá ještě a sjede pohledem k vlastnímu břichu, které by pravděpodobně s takovýmhle stylem brzy vypadalo jako majetek zkrachovalého čtyřicátníka co sedí doma na gauči před telkou, popíjí pivko a na pivním pupku má vysazenou misku s chipsy nebo popcornem. Do toho má zatím naštěstí daleko a jemu se pod trikem místo bečky schovává menší svalstvo. Jen se zasměje nad jejím dalším výrokem o vládnutí ženské ruky a s pobavením nad ní zavrtí hlavou, kterou zároveň na kratičký moment sklopí k zemi a zkontroluje očima své tenisky. "Kdoví na čem vývojáři her jeli, když tvořili hry. Některý blbosti totiž jen tak nevymyslíš." Na moment se zatváří zamyšleně, ale během chvilky se mu to z hlavy zase vykouří. Málokdy dokázal nad něčím filozofovat, protože to pro něj bylo nudné a nezáživné. Mnohem raději měl akční věci, podobně jako jeho přátelé, kteří teď pravděpodobně zkouší laser game a jeho se kvůli jeho antitalentu na hry raději radši ani neptali a nechali ho klábosit s novou známou. A popravdě je to pro něj určitě příjemnější, než laser game. Lehce povytáhne bradu, když ho pobídne ke sledování a zaostří svou pozornost na ni, přičemž lehce soustředěně pozvedne bradu. Jakmile ale její dramatické přiložení ruky na hruď doprovodí její slova, musí k sobě semknout rty, aby potlačil smích, kterému se ale nakonec stejně částečně poddá. "Jsi ta nejhorší herečka, co jsem kdy viděl. Tvůj výkon se ti vůbec nedal věřit. Asi tě budu muset zaučit." Zazubí se na ni, ale jen ji popichuje, což dá najevo i šibalským mrknutím naznačujícím, že až tak marná není. Co se týče jmen, sám je s tím svým docela spokojený a i přesto, že to jeho nemá žádnou zkratku, sem tam mu někdo řekne Cale, což je ale stále mnohem míň originálnější než Saoirse.
Vůbec ho nepřekvapí, když Sao usoudí, že je extrovert, protože uhodnout to určitě nebylo nic těžkého. Za to na ni by asi introvertku netypoval, protože s ním teď jako introvertka vůbec nepůsobila. Proto ho taky docela překvapí, když zmíní, že si o ní lidi často myslí, že je protivná. Obočí mu vylétne někam do výšin a on si ji sjede nedůvěřivým pohledem. "Fakt? Asi neví, jak na tebe. Já jsem to zvládl geniálně." Uculí se na ni s nevinným úsměvem na rtech a šibalskými jiskřičkami v očích. Samozřejmě se nevytahuje a opět jen zveličuje své ego. Nejradši by se jí zeptal, proč si to o ní lidi myslí, protože jemu zatím žádnou záminku k tomu, aby si to myslel, nedala. Nicméně, nezeptá se. Možná by to bylo příliš vlezlé a ačkoli zrovna on nemá s otravováním žádné problémy, má své limity, které nepřekračuje. Navíc, kdo ví, třeba mu to na sebe práskne sama. "Kdybych byl vedle tebe, určitě bys s radostí skočila." Mrkne na ni s naoko vážným výrazem, než se mu na rtech zjeví zase jeho typický úsměv. "A nebo bys mě strčila, aby ses mě konečně zbavila a nemusela poslouchat neustálé mluvení." Ví o sobě, že je ukecaný. Nic s tím ale dělat nemůže, protože je to zkrátka jeho povahový rys a toho se zbavit nedokáže. Každopádně, vždycky takový není. Díky tomu co se mu stalo v minulosti nemá jen dobré dny plné pozitivity a nabité energií. Kvůli jedné ledvině mu občas bývá špatně a necítí se nejlíp a nebo mívá i posmutnělejší náladu, když si uvědomí, koho pár let dozadu ztratil. A i když je to už pár letá minulost, nikdy před tím vnitřně úplně neuteče. Lidi kolem něj by ale pravděpodobně vůbec nepřišli na to, čím si prošel, pokud by jim to sám neřekl. Na okolí totiž působí skoro pořád veselým dojmem, protože žádný jiný ve společnosti ani najevo nedává. Jakmile s ní přejde k Pac-manovi potřebuje se nejdřív chvíli koukat, aby vůbec pochytil, co má přesně dělat. "Jsem si jistý, že opičák by mu to nandal, aby ochránil tvou čest." Zasměje se, čímž souhlasí s jejími slovy a oči na moment přesune k automatu, kterého společně pasovali na jejího manžela. "Levou zadní." Odfrkne si a odmávne její slova rukou. Pak konečně přistoupí k tomu pekelnému automatu, jehož ovládání samozřejmě vůbec nepochytil a dá se do hraní. Nebude to přece vzdávat předem. Když ale uvidí své skóre na obrazovce, o tom, že to měl vzdát, na moment zauvažuje, protože tohle je možná ještě více pokořující. Trochu do automatu frustrovaně plácne, jakoby za to mohl snad on a otočí se k Sao, které okamžitě vyliji své srdíčko. Koutky rtů mu ale po chvilce opět začnou cukat do úsměvu, když vidí ten její výraz a rádoby chlácholení. "Mám na seznam tvých neexistujících dovedností přidat i utěšovatelku?" Namítne naoko uraženě a kousne se zevnitř do tváře, aby se nezačal smát, což jde dost těžko. "Hej!" Vyhrkne a trochu do ní se smíchem šťouchne, když slyší její slova. "Nemůžu za to, že jsem ho chtěl přátelsky přivítat v sousedství." Namítne, ale s úsměvem na rtech musí přikývnout, protože koruna automatů patří právoplatně jí, takže i naznačí, že ji z hlavy přendává na tu její. "Bohužel je to tak, byla to zdrcující porážka." Tiše si povzdechne, ale očima se i nadále usmívá. "Slibuju, že pokud se ještě někdy uvidíme, korunu ti přinesu." Mrkne na ni, přičemž svůj příslib myslí vážně a doma jí klidně nějakou korunu z papíru vystřihne. Porozhlédne se na okamžik po herně, protože hledá své přátelé, které zrovna uvidí vycházet z laser game, tak jim jen mávne a pohled vrátí zase k ní. "Chceš vyzkoušet ještě něco, nebo už máš pro dnešek hraní dost?"

,,No, ty jsi vlastně jako matka Tereza, obětuješ kvůli ní polevu na dortu,” pouze si pobaveně rýpne do Caleba a nezapomene přidat i nějaký ten úšklebek, za který by se kde kdo nemusel stydět, přičemž se ale úšklebek rozpadl v momentě, když se uchechtla slovům, že po jeho úsměvu nepřibere. Je vidět, že Caleb evidentně má rád jídlo nebo alespoň dorty. Saoirse milovala jídlo. Vlastně, kdo by nemiloval jídlo, pokud to tak někdo měl, tak Sao mrzelo, že to tak ten daný člověk má, protože jídlo je nejen obživa, ale i vášeň a radost. ,,No, jestli na něčem jeli, tak to musel být dobrej matroš,” ušklíbne se znovu pobaveně, protože jí osobně by něco takového asi nikdy nenapadlo, protože sama nebyla příliš kreativní člověk. Byla spíš praktická a realistka než, aby si dokázala vymýšlet svoje vlastní světy. Její sestra byla velmi kreativní, není divu, dyť studovala i fotku. O tom, že není příliš kreativní člověk dokazoval i ten její herecký výkon, který byl opravdu špatný, i když to teď dělala spíš naschvál a pro pobavení chlapce, ale i kdyby se snažila, tak by ten její herecký výkon by byl stále špatný, v tomhle si nebudeme lhát. ,,No, nevím, nevím, ty, že jsi lepší herec? Abys mě mohl zaučovat?” popíchne ho samozřejmě se šibalským úsměvem na rtech, ale kdo ví, třeba Caleb umí hrát, jen to neví, tak ho takhle popichuje, stejně jako on ji. Popichování a rýpání ji docela jde, ať je to v přátelském nádechu i není. V tomhle případě je to rozhodně kamarádské.
Ano, nebylo to opravdu těžké poznat, že Caleb je extrovertní povahy. Sao sice byla introvertka, ale zase ji moc nedělalo problém prohodit s někým řeč, když už na ni ten neznámý člověk promluvil, jednak to byla slušnost a jednak ona byla introvert tím způsobem, že neměla ráda velké akce a byl ji milejší její pokoj nebo společnost zvířat či sestry. ,,Fakt,” přitakala souhlasně, přičem i pokývala hlavou, ale to se na něj pouze krátce ušklíbla, ,,měl bys jim asi dát nějaký manuál.” Nepřímo potvrdila, že není úplně vedle od pravdy, že se mu povedlo s ní prohodit pár slov. Mohla za to i dobrá nálada a navíc pro Sao působil Caleb od začátku jako sympaťák, takže jeden z důvodu, proč ji nedělalo problém s ním prohodit těch pár slov. ,,Nebo já bych se možná mohla méně mračit,” dodala o chvilku později zamyšleným tónem, ale to už přešli k tématu skákání z letadla, takže nebyl čas na nějaké mračení, pokud bylo v plánu, protože Sao se musela zase smát. ,,Nebo bych tě strčila jen kvůli škodolibé radosti,” nevadilo ji vůbec, že je ukecaný, teda zatím ji přišlo, že mluví tak normálně a nebo na to byla zvyklá, protože Aira taky dost mluvila a ona ji ale vždy ráda poslouchala, takže proto ji to evidentně nějak nevadilo. Když toho člověka měla ráda a nebo ji přišel sympatický, tak klidně ji stačilo jen to, když mohla poslouchat, co vykládá a vypráví a ona sem tam něco prohodí, zkrátka takový ideál.
Z toho samého smíchu či usmívání ji docela bolela pusa, protože tak dlouho se nenasmála, Caleb je zkrátka zábavnej a hned poznala, že s ním není nuda. Podívala se taky na ten automat a naoko vážně pokývala hlavou. ,,Taky si myslím, je to fakt věrnej manžel, je na něj spoleh,” zavtipkovala, než se očima zase obrátila k mladému muži před sebou, který se chystal na to hraní hry, jehož skóre bylo nakonec menší než to její. ,,Mohl bys, třeba se mi to bude hezky vyjímat v životopise,” mrkla na něj spiklenecky a koutky rtů měla povytažené do šibalského úsměvu. ,,Nevděčník, takovej hodnej soused a on tě takhle zabije, no, hrůza,” její grimasa se naoko změnila v zhrozenou, než se dala do dalšího smíchu. Ona zase naznačí rukama, jak si tu korunu na hlavě upravuje a nasadí si maličko samolibý úsměv. ,,Tak zdrcující to nebylo, nakonec jsi měl i pár bodů,” broukla s úsměvem, ale to už rázně pokývala hlavou. ,,No, tak s tím teda počítám. Koruna musí být jakbysmet,” zahlásala a sama doufala, že to nebude poslední setkání, protože ji byl sympatický a dobře se s ním povídalo. Byla by to škoda, kdyby to byla jen otázka jednoho náhodného setkání. ,,Původně jsem měla v plánu si jen zahrát na jednom automatu, ale hádám, že už tu máš kamarády, ” podívala se s úsměvem na skupinku, co vychází z laser game. ,,Takže hádám, že bych tě už neměla zdržovat,” zhoupla se na patách, zřejmě přece jenom Caleb tady byl se svými kamarádama, tak ji to přišlo nezdvořilé ho rušit od jeho původní společnosti. Byla i v tomhle okamžiku trochu rozpačitá a ozývala se její introvertní povaha. Přemýšlela, jestli má dál něco říct, aby neplácala nějakou kravinu. ,,Ale už dopředu mohu říct, že to bylo moc fajn, teda takhle dlouho jsem se nezasmála,” prozradila Calebovi a poškrábala se na zátylku, tohle ji moc nešlo, teď proklínala toho svého vnitřního introverta.

"Vidíš? Konečně ti to došlo." Mrkne na brunetku vedle něj s šibalskými jiskřičkami v očích které by leckomu mohly napovědět, že matkou Terezou není. Nicméně, neřadí se mezi nějaké bad boye nebo lidi, co by se neuměli rozdělit, i když u dortu by byl možná na lehkých pochybách. Přece jen, je to dort a čím víc dortu by na svém talíři měl, tím líp. Proto si za svými slovy, že je úsměv mnohem výhodnější, stojí, ale jen a pouze z obchodního hlediska, které je naprosto zbytečné, protože se tady společně baví o imaginárním manželství a on bohužel žádný dort nedostane. "Myslím, že v té době mohli jet na čemkoli, takže bych se tomu vůbec nedivil." Podotkne s lehce zamyšleným výrazem na tváři, protože ho okamžitě napadne myšlenka, že dnes lidé ujíždí na ještě větších svinstvech, než kdysi, ale jako vždy, u vážných úvah příliš dlouho nezůstane a ani je nerozebírá. Místo toho je nahradí povýšeneckým odfrknutím a ledabylým odmávnutím rukou. "No a ne snad? Jen se na mě podívej, jsem znovuzrozený Brad Pitt. Až na pár detailů." Poukáže rukama tak nějak na svou celou osobu, která vzhledem nemá s Bradem Pittem vůbec nic společného a i co se hereckých výkonů, ho právě urazil. I přesto ale pokračuje. "Hodiny mám každou středu a pátek, dal bych ti vizitku, ale bohužel mi došly." Tiše povzdechne, aby naznačil jak zdrcující to je, ale koutky rtů mu povyjedou do veselého úsměvu, který na jeho rty dotírá téměř celou dobu, co se se Sao poznal. Konec konců, snášela jeho neustálé žvanění a zatím se nepokusila mu ničím zacpat pusu, což je samo o sobě dobré znamení.
Co se týče jí a introvertky, kdyby mu to slovně nenaznačila, nejspíš by mu to vůbec nedošlo. Jistě, to on přišel za ní a kdyby to neudělal, zřejmě by za ním jen tak nešla, ale když na ni promluvil, neměla problém s tím se chytit, ale introvert člověk může být všelijakými způsoby. Třeba jí vadí skupinky, ale nad tím teď polemizovat nebude, třeba se to o ní někdy i dozví. Místo toho pokračuje dál ve svém trapném humoru. "Dávat jim manuál? No to nevím, pak by ho používal každý a moje obchodní tajemství by bylo vyzrazeno. Asi bude každý nejdřív muset projít konkurzem a já uznám, zda je vhodným kandidátem na přátelství s tebou." Věnuje jí lehké uculení, jakoby to snad myslel vážně, ale spíš to ve skutečnosti působí naopak. Jakmile zmíní mračení, automaticky očima prolétne její obličej, na kterém dneska moc zamračený výraz neviděl, ale co on ví.. třeba má dnes brunetka naproti němu kvůli něčemu výjimečně dobrou náladu a on měl prostě jen šťastný den, že ji v ní zastihl. "No úsměv ti určitě sluší líp, ale ani mračení není někdy na škodu." V případě nějakého úchyla z keře by se zamračený výraz hodil, ale pravděpodobně by jí v téhle situaci pomohl spíš pepřák, než vražedný pohled. Schválně od ní o krok ustoupí, když zmíní, že by ho shodila z letadla kvůli škodolibé radosti a sjede si ji lehce podezřívavým pohledem, než to sám už nedokáže potlačovat a zasměje se. "To bys neudělala. Určitě by ti pak moje mluvení chybělo." Vůbec mu nevadí, že mluví, jako kdyby se znali už delší dobu. On to tak zkrátka má, alespoň ve většině případech, což je způsobené to jeho extrovertní náladou. Občas ji ale sám nesnáší, protože se snaží odlehčovat situaci i v é nejméně vhodné době a málokdy dokáže něco řešit s pochmurnou náladou, i když ho to třeba trápí. Svým způsobem je to taková jeho sebeobrana před větším otevírání se lidem, protože od rozchodu s jeho bývalou, se snaží nějak rozptýlit, i když je to už x let dozadu. Zkrátka mu to pomáhá nepřemýšlet nad tím, co zavinil. Každopádně teď nijak pesimisticky nepřemýšlí, protože Sao je skvělá společnice a on ani nemá čas nad něčím podobným přemýšlet, což naznačuje i to, že on se také skoro celou dobu usmívá nebo směje a popravdě na moment i zapomněl na to, že tu vlastně není s ní, ale s někým úplně jiným. Opět se zasměje nad její další poznámkou, ale už nic nedodá, protože se začne aspoň na krátkou chvilku soustředit na hru. A že byla doopravdy krátká s jeho polovičním skóre oproti ní. V automatech ho doslova pokořila, ale naštěstí není příliš soutěživý typ, takže mu to žíly netrhá. "Vsadím se, že by to tvůj životopis pěkně oživilo, když mi ho přepošleš, rád ti to tam přidám." Mrkne na ni s šibalským úsměvem na rtech. Pohled na budoucího zaměstnavatele, který si pročítá kolonku neexistujících dovedností a vlastností, by ho docela zajímal. Pokusí si zapsat do hlavy, že pokud se s ní ještě někdy uvidí, přinese jí nějakou korunku, přičemž by mu nějaké další setkání vůbec nevadilo, protože dnes se baví dobře. Alespoň on a doufá, že i Sao. Taky se podívá na skupinku svých kamarádů, kteří vyšli z laser game. Když mu jeden mávnul, vrátil mu to, ale pak se zase věnuje Sao, protože i když přišel s nimi, přece jen je tu teď s ní. Proto se na ni lehce usměje a odmávne její slova rukou. "Prosím tě, jim jsem vůbec nechyběl. Určitě by losovali, kdo si mě bude muset vzít na hru do týmu- a ne v tom pozitivním slova smyslu." Mrkne na ni a ze rtů mu unikne i zasmání, protože ví, že se jim určitě ulevilo, protože mít jeho v týmu na jakoukoli hru, znamená automatickou prohru. Alespoň u her, jaké jsou v herně. Pousměje se nad jejími dalšími slovy a lehce přikývne. "Vážně? To je docela škoda, smích ti sedí." Mrkne na ni a vzhledem k opačné povaze, než má Sao, mu momentální situace nedělá problém, takže se bez nějakých rozpaků zeptá, jestli mu na sebe nedá nějaký kontakt. "Řekl bych, že si tě někdy najdu, abychom se zase potkali, ale stopovací schopnosti zatím bohužel nemám a ani ty stalkerské, takže tě asi budu muset požádat o číslo. Nebo sociální síť, abych nepůsobil jako starý dědek. Volá vůbec dneska ještě někdo?" Jednoduchou otázku o výměnu kontaktu zase rozvede někam úplně jinam, než chtěl, ale ani si to neuvědomuje a vytáhne z kapsy telefon, načež se podívá na Sao a v otázce lehce povytáhne obočí. Opravdu od ní nechce odejít jen tak se slovy 'tak nazdar a zase někdy', to prostě nebyl jeho styl.

Chvíli zadržuje smích tím, že si i přiloží ruku na pusu a radši se nedívá přímo na Caleba, ale nevydrží to a rovnou vyprskne smíchy. Zvedne jednu ruku na obranu a chvíli ji to trvá, než se přestane smát. ,,Pardon, ne, že bych chtěla nějak vyvracet ten fakt, že jsi znovuzrozený Brad Pitt, ale pobavilo mě to,” poznamená a prohlédne si o hlavě k patě. Sice netušila, jaké má herecké výkony, ale rozhodně ji to tak i tak pobavilo. ,,Až takhle žádanej jsi, tak já se teda někdy stavím na tu hodinu,” broukne a stále má rtech pobavený úšlebek. Na Brada Pitta asi jen tak nezapomene. Bude to muset všechno povyprávět svojí sestře. Ta ji nebude věřit, že se potkala s někým a dokonce se s ním dala do řeči, ale bude mít určitě radost, že se Sao seznamuje s novými lidmi.
Saoirse ten Calebovo humor opravdu bavil, protože takhle se nasmála jen málokdy, takže ona by ho za trapný rozhodně neoznačila. Je možné, že někomu by jeho průpovídky nepřišly vtipné, ale ji snad už bolela pusa od toho samého smíchu. ,,Takže mi budeš posuzovat, kdo má právo se se mnou přátelit?” broukne se potichým uchechtnutím a povytáhne rovnou nahoru i jedno obočí. ,,Tak to by mě pak zajímalo, co bude za kritérie,” dodá po chvilce, sice se lidem neotevírala hned, ale když už, tak jste pak poznali, že je to vlastně fajn holka, která miluje koukání na seriály a zvířata, takže seriály a zvířata by mohlo být jedno z kritérií pro to, abyste se mohli kamarádit se Sao. Tedy lépe řečeno můžou to být společné zájmy. ,,Není, aspoň takhle odeženu nějaké ty protivné lidi,” zasměje se, zřejmě ji to netrápilo. Někdy za svou masku byla ráda, protože aspoň takhle pozná, kdo má skutečný zájem, o to se s ní bavit. Dalo by se říci, že měla docela dobrý čuch na lidi, málo kdy ji někdo zlomil srdce či nějak zranil její city. ,,Možná by mi chybělo, možná ne, to už se nedozvíš, když budeš venku z letadla,” broukla a na rtech stále ten ďábelský úšklebek, byl teda sice hraný, ale stále ho tam měla. Někdy dokázala být na kamarády taková, že jim dávala agresivní lásku, byla ten typ, která vám láskyplně říká idiote.
Někdo měl svou extrovertní povahu jako obranný mechanismus, ona zase měla tu svou nedůvěřivost. Dříve taková nebyla. Kamarádila se s každým a byla si docela podobná svojí sestře, ale po smrti otce se v něco zlomilo. Měla pocit, že nesmí už být taková naivní. Asi to bylo tím, že kvůli tomu, jak zemřel otec, tak ji to zlomilo srdce a ona ten pocit nesnášela. Proto si pouštěla k tělu málo lidí, protože nechtěla ten pocit zažívat znovu. Ale teď taky neměla ani chvilku pomyšlení na nějaké pesimistické myšlenky, protože Calebovi průpovídky ji nutily do neustálého smíchu a šklebení se. ,,Tak já ti ho přepošlu, až budu mít po škole, tak se mi to bude hodit! Mi napíšeš i nějaké hezké doporučení!” skoro jako, kdyby mu to i nařídila. Ale určitě jenom vtipkovala, i když nějaké to doporučení by se hodilo vždycky. Tu korunu očekávala se vším všudy, kdyžtak si na něj pak musí vzít nějaký kontakt, i když v tomhle ohledu, už taková stydlivá bude, protože ji to bylo lehce nepříjemné o něco takhle žádat, neuměla to. Ale snad se nějak překoná a povede se jí to. Za chvíli už vylezli Calebovi kamarádi z lasergame, které si jen krátce prohlédla, než se zase pohledem věnovala Calebovi přímo před sebou. Jeho dalším slovům se uchechtla. ,,To ne, to bych neřekla, když už tak příště můžeš být v týmu se mnou,” houkla a zhoupla se v patách. ,,Děkuji,” odpoví okamžitě na ten malým kompliment. Musela uznat, že ji setkání s Calebem opravdu rozzářilo den, protože nikdy předtím nepotkala nikoho tak extrovertního a optimistického kromě své sestry nebo spíše se s nikým takovým nikdy předtím nedala do řeči. Obdivovala takové lidi, jak dokážu zářit takovou pozitivní energií. Ona to pořádně neuměla, ale aspoň tu pozitivní energii nasávala od těch druhých. Třeba i od své sestry. ,,Ty kráso, já volám akorát svojí ségře, když mám nějaké nové zvíře nebo tak,” broukla na tu jeho jednoduchou otázku, ale to už mu rovnou nadiktovala svoje telefonní číslo. ,,Jinak mě najdeš na flickru, kdyby něco. Normálně pod Saoirse Fowler,” dodala po chvilce. ,,Abych nepůsobila jako stará babka,” zavtipkovala, protože trochu pozměnila jeho předchozí slova. Zahleděla zase krátce k jeho přátelům a pak zase k němu. ,,Jelikož se moc neumím loučit, tak řeknu, že jsem tě ráda poznala. Jsem nečekala, že tady narazím na někoho nového, ale každopádně furt počítám s tím skákáním z letadla,” oznámí ještě Calebovi, ale to už se poškrábe na zátylku. ,,Takže hádám, že na viděnou a měj se skvěle!” rozloučí se s mladíkem, ale to už se otočí na patě a s zamáváním opustí hernu s lasergame. Vyrazí rovnou domu s obrovským úsměvem na rtech. Tohohle setkání pro ni byl jeden z nezapomenutelných zážitků, těšila se, až to bude vyprávět Aiře.

>>dům Airy a Saoirse

Nevydrží se nesmát, když se začne smát Sao a to i přesto, že se chtěl prvně tvářit dotčeně kvůli tomu, že by snad mohla zpochybňovat jeho podobnost Bradu Pittovi, který je mimochodem blonďák s modrýma očima, mezitím co on je hnědovlasý a hnědooký. A k tomu potetovaný, což ale dnes vidět nejde, protože má bílé triko s dlouhým rukávem. Tak či tak mu zkrátka vážný výraz nevydržel, protože smích je všeobecně až moc nakažlivý. "Ne, to ti neodpustím a na tenhle výsměch jen tak nezapomenu." Zakroutí aspoň rázně hlavou, když už ho zradil ten smích, který mu stále doznívá v hlase. "Budu tě čekat a buď dobře připravená, nesnáším lajdáky." Popíchne ji se sladkým úsměvem na rtech a je snad jasné, že žádné kurzy herectví nepořádá. Byl by totiž katastrofální herec, protože by se zřejmě pořád smál, jak je u něj zvykem. Vždyť i tady se Sao se dneska skoro pořád směje, za což teda samozřejmě z hlavní části může ona sama, než že by se smál svým přitroublým výrokům.
"Přesně tak." Přikývne a odsouhlasí její otázku, která mohla být spíše řečnická, ale on má zkrátka dodatek skoro ke všemu. No nad její další otázkou jen nevinně pokrčí rameny a nasadí i úsměv podobného rázu. "To si nechám pro sebe, abys pak měla nějaké překvapení. Kdoví, koho na tebe pošlu. Máš ráda čtyřicátníky jako společníky?" Zvědavě na ni povytáhne obočí, přičemž mu koutky rtů cuknou do hravého úsměvu, který nemůže potlačit. Rozhodně si nemyslí, že by Sao trávila svůj volný čas se čtyřicátníky, co mají krizi středního věku a nakupují ferrari, na které pak loví dvacítky, ale přátelským způsobem si rýpnout může. Nicméně, pokud by se na ně mračila, možná by je od sebe odehnala hodně rychle, takže na fakt, že mračením se dobře odhání protivní lidé, nemůže vůbec nic namítnout. U něj by asi mračení jen tak nezahlédla, ale určitě není jen svatoušek, co má permanentně dobrou náladu a nic ho nedokáže vyvést z míry. To by asi musel na něčem jet, aby to tak bylo. Na druhou stranu je tahle jeho veselá stránka docela nevýhodná, protože na rozdíl od Sao má docela problém v rozeznávání lidí, kteří by s ním jen vymetli od těch, kteří by byli skuteční přátelé, ale naštěstí na to ještě nikdy nijak víc nedoplatil. No nad jejími dalšími slovy si naoko nespokojeně odfrkne a zatváří se i dotčeně, což mu samozřejmě dlouho nevydrží a ze rtů tentokrát unikne smích jemu, když zahlédne ten její ďábelský úšklebek, kterého by se možná i lekl, kdyby se tak na něj tvářila od začátku. Takhle naštěstí ví, že na něj žádný automat neshodí, snad. "Tak mi aspoň zařiď pěkný pohřeb, když už mi nedopřeješ klidnou smrt na stáří v posteli." Mrkne na ni s úsměvem na rtech a raději se vůbec nezamýšlí nad tím, jaký by byl volný pád z letadla bez padáku.
"Samozřejmě, napíšu na tebe takové ódy, že se o tebe ještě poperou." Uculí se na ni s lehkým nakloněním hlavy a šibalskými jiskřičkami v očích, které jasně naznačují, že na to, co by napsal, by zaměstnavatelé určitě hodně dlouho nezapomněli. Otázkou už je v jakém slova smyslu. Klidně by jí nějakou tu ódu předvedl rovnou, ale všimnul si, že jeho kamarádi už opustili laser game, přičemž na něj jeden z nich mávl, což byl lehký náznak toho, jestli se k nim dneska ještě hodlá přidat nebo ne. Zatím nehodlal, protože by od Sao jen tak z ničeho nic neodběhl, na to nemá povahu. "To je od tebe milé. Doufám, že ráda prohráváš." Mrkne na ni, ale na tváři tentokrát vykouzlí spíše vřelý úsměv, než nějaký šibalský, protože její slova byla milá. Samozřejmě by se snažil jí to nekazit, ale ve hrách je prostě děsné střevo. Vždyť ani dnes sem nešel zrovna s nadšením, ale nakonec je vlastně rád, že se rozhodl sem jít, protože kdyby nešel, vůbec by neměl šanci potkat tuhle sympatickou brunetku.
"Nové zvíře?" To ho okamžitě zaujme, takže na ni lehce povytáhne obočí, i když je to spíš řečnická otázka. Sám je milovník zvířat, hlavně psů. Jednoho dokonce má, ale během toho co studuje, je u rodičů, protože by se mu nemohl tolik věnovat vzhledem k tomu, že během školy i pracuje. A byl by zkrátka nerad, kdyby musel trápit svého psa vysedáváním na gauči mezitím co on je ve studiu nebo se učí na zkoušky. Každopádně má tímhle u něj hned další plusový bod navíc, protože milovníky zvířat snad nejde nemít rád. Jakmile mu nadiktuje číslo, tak si ho zapíše a uloží do telefonu s tím, že ji později prozvoní, ať má i ona to jeho. "Dobře, nebudu jen staromódní a mrknu i na flickr." Ujistí ji s úsměvem na rtech a svůj účet jí nediktuje, protože až ji začne sledovat, stejně na ni jeho celé jméno vyjede. Pobaveně se na ni podívá, když zmíní, že se neumí loučit nakonec se jejím slovům i tiše zasměje. "Já bych řekl, že tohle bylo ukázkové rozloučení." Ujistí ji a zároveň na ni i spiklenecky mrkne při zmínce seskoku z letadla. "Jasně, uvidíme se. Měj se." Mávne jí nazpátek, načež za ní ještě chvíli se spokojeným úsměvem kouká, než se vrátí zpátky ke svým kamarádům, se kterými ještě chvíli zůstane v herně, ale po nějaké době se pak i on vydá zpátky k sobě domů.

---> byt Caleba