Letní kino

Není radno rušit Morda ze čtení. Opravdu ne. A ještě ke všemu tímhle způsobem – abyste ho poučili o faktu, který je více než evidentní a který je mu evidentně naprostou ukradený. Dnes skutečně neměl náladu na společnost jiných lidí. Počkat, on ji někdy vůbec měl? Pravda, neměl. Byly tu jen ty výjimečné chvíle, kdy vedle sebe někoho snesl a neměl chuť z něj po několika minutách prázdné konverzace vymlátit tu snahu o její udržování a rozvíjení. Což o to, neměl problém diskutovat se svými vyučujícími o významu toho či onoho literárního díla, o některých by byl s to se bavit klidně i hodiny, nicméně k tomu byl potřeba někdo další, kdo tomu rozuměl a neměl potřebu z toho dělat něco osobního. To nenáviděl. Proč se v něm potřeboval každý rýpat? Proč se každý pokoušel ho poznat? Proč si vůbec každý myslel, že za tím vším jeho vztekem a nenávistí leží něco hlubokého a většího? Možná, že leží, ale no a co? Není to jejich věc a stejně do toho nepřestávají strkat ty své dlouhé vtíravé nosy. Stejně jako ten kluk za ním, co na něj promluvil a vyrušil ho tak ze čtení. Už jen to, že se tu vyskytoval ve stejný čas jako Mord, bylo… nemilé a hrálo v jeho neprospěch, avšak že si dovolil na něj i mluvit? To bylo neslýchané. Jeho přesun z jednoho místa na druhé, během něhož zvládl nadělat tolik hluku pouze svými kroky, ohodnotil hlasitým povzdechem, který ovšem bohužel asi nedosáhl až k tomu klukovi. Nemůže prostě zůstat sedět na zadku? Musel sem vůbec přijít? Bohužel zjevně musel a ani se nezdálo, že se v nejbližší době odporoučí, když sotva přišel. Jak nepříjemné. A pak promluvil. Kolem Morda jakoby se v ten moment zastavil čas. Strnule se k němu otočil, prsty zaryl do hřbetu Psa a napjal snad všechny svaly, nad nimiž měl jeho vědomý mozek fyzicky moc. „A co je ti kurva po tom?“ vyštěkl po něm bez váhání a bez dlouhého přemýšlení. Svraštil černé obočí do poměrně hrozivého výrazu a zabodával do něj svůj téměř černý pohled. Tenhle kluk si právě nejspíš podepsal ortel smrti. Dostal hned dva striky – jeden za vyrušení jeho četby, druhý za pletení se do jeho kouření. Ostentativně z cigarety mezi prsty potáhl, vyfoukl kouř směrem k tomu idiotovi a típl ji o zem nad řadou lavic nad ním. A aby toho nebylo málo, rovnou si z krabičky vytáhl ještě jednu a s očima stále zařezanýma do toho narušitele si ji připálil. Proč mu vůbec něco takového říkal? Vždyť o tom ví, píše se to na každé té zatracené krabičce, že kouření ničí zdraví, to si jako myslí, že neumí číst nebo co? Snad o něj nemá upřímnou starost. To by ho možná i litoval, že má starost o někoho, jako byl právě on. Fajn, spíše by se mu vysmál ještě víc, že něco takového řeší u naprosto cizích lidí. Taková hloupost. Radši by se měl starat sám o sebe a o svoje zdraví, které by mohlo být zanedlouho ohroženo celkem vážněji než jenom nějakým pasivním kouřením. A dost možná nejenom ohroženo, nýbrž i skutečně narušeno, jestliže v tomhle bude pokračovat. Zatím však nepředbíhejme, ještě stále tu byla jistá šance, že z toho nějak šikovně vybruslí. Ale ne, nebudeme zase tak optimističtí, pravděpodobně nevybruslí. Dost možná ho Mord ani nenechá. Dneska nebyl v dobrém rozpoložení, a tak by se mu nějaká ta možnost ventilovat hněv na někoho dalšího možná i hodila.

Kdyby věděl, kdo sem přijde a bude takhle otravně strkat nos do jeho záležitostí, určitě by si rozmyslel, jestli sem vůbec má chodit. Odpovědí by totiž pravděpodobně na tuto otázku bylo něco velice jednoduchého – ne. Opravdu sem nešel proto, aby tu od nějakých moralistů a veřejných ochránců zdraví ostatních poslouchal, jak si kouřením ničí zdraví. Krásné a co ještě je nového? Má ho snad za úplného idiota, co neví, co v těch malých roličkách smrti je všechno za hnusy? Přesně o ty ale jde! Jsou to hnusy, ale nic hnusnějšího nemůže být než to, co vládne téhle zemi a celému světu. Tímhle vším byl daleko víc znechucený než tady nějakou cigaretkou. Na té totiž nebylo nefér vůbec nic. Sám se mohl rozhodnout, že ji vykouří s vědomím toho, co obsahuje a co mu může způsobit. A pokud to jednou způsobí? Tak co. Beztak jednou umře, otázkou zůstává jen to, co toho bude příčinou. A jestliže ho od kouření neodradilo ani vědomí o tom, co v tom vše je, vážně si myslí, že ho od toho odradí nějaký jeden malý skrček, co má tolik drzosti, aby mu z kouření kazil požitek? A kdyby jen z kouření, on mu pokazil požitek i ze čtení! Moc se mu proto zamlouvalo, když viděl, že zbledl a došlo mu, jakou udělal chybu, že mu něco řekl. Sjel ho pohrdavě očima. Posera. Cítil z něho strach. Ten se vždycky poznal. I v zápasech ho na svých protivnících rozpoznával. Tvářili se, že je nic nerozhodí, ale pak přišlo na věc a měli co dělat, aby si nenadělali do kalhot. Holt neuměli poznat předem, do čeho jdou. A podle toho také dostali pěknou nakládačku. On se totiž nechodil bít proto, aby dostal peníze nebo aby se snad v zápase zlepšil. Mu o tohle nešlo, on prostě chtěl mít pocit, že má pro jednou něco pod kontrolou. A někoho. Přesně to potřeboval. Sice by se tomu nejspíše měl raději vyhnout, aby to v něm opět neprobouzelo ony kriminální sklony, jak mu radila terapeutka, ovšem proč by ji poslouchal, když to bylo to jediné, co ho v tu dobu udržovalo nad vodou, a když je to dnes něco, co mu spolehlivě pokaždé vyčistí hlavu. Asi by měl Jaxtonovi poslat děkovnou kytici. Vyfoukl mu do obličeje kouř, jen aby ukázal, že mu je jedno, zda mu to vadí nebo ne. „Přesně tak. Nepřemýšlel jsi, stejně jako nepřemýšlí skoro nikdo,“ opáčil s mocným protočením očí, až by se leckdo divil, že si neutrhl zrakové nervy, „kdyby se všichni idioti radši starali o sebe, bylo by na světě mnohem líp,“ dodal potom ještě s odfrknutím a ještě znovu si ho prohlédl. „Ty budeš asi dobrej poseroutka,“ zhodnotil ho pak a zakroutil hlavou, jako kdyby se tím rozhodl, že mu kvůli tomu ten kluk ani nestojí za pozornost. A možná, že stál. Možná, že by se mohl stát jeho dnešním terčem hněvu. To není úplně záviděníhodná pozice, avšak to je asi poměrně jasné. Ale lhal by, kdyby tvrdil, že není tak trochu zvědavý, jestli se mu odváží něco říct a pokusit se alespoň trochu zachránit svou hodnotu v jeho očích (což nejde, ale to neznamená, že by se o to nemohl ani pokoušet). Ta totiž už klesla pěkně hluboko. Ne že by začínala nějak extra vysoko, tam totiž nezačínal nikdy nikdo. A vlastně jediný, kdo se pohyboval v aspoň trochu kladných hodnotách, byl Hubert. A Jaxton tak trochu taky. Možná.

Tihle moralisté ho vždycky dostávali. Plná pusa keců o tom, co je a co není zdravé, co je a co není správné, co je dobré a co špatné, a ve výsledku se tím sami neřídili. Pokrytečtí idealisté, takhle jim v duchu říkal a z tohohle kluka měl zatím pocit, že se mezi ně bude řadit také. Ostatně jako spousta „obyčejných“ lidí, co ještě nezjistili, že všechny ty jejich ideály jsou jenom prázdné pojmy tvářící se jako něco lepšího a ctnostného. Přitom bohužel, je to jen přetvářka a nic víc. Nicméně mu nešlo ani tolik o to, že ho tu poučuje o něčem, co dávno ví. Vyrušil ho ze čtení. Narušil jeho chvíli klidu. A jako bonus mu dal tu pravou munici, jíž potřeboval, aby mu to mohl dát sežrat. Tedy, ani by ji nepotřeboval, kdyby se vážně rozhodl, že ho odtud potřebuje vyhnat čistě proto, že tu byl, i kdyby na něj třeba ani nepromluvil. Takhle to však bylo snazší a popravdě? Někde hluboko uvnitř byl za tu příležitost i rád. „A řekl jsem snad, že se o mě zajímáš?“ povytáhl obočí ironicky a pak se dokonce musel uchechtnout té hlouposti, kterou vypustil z pusy. „Kdybych se snažil zabít, skočím z mostu. Vlastně ne, to není moc spolehlivý. Radši si podřežu žíly, přesně takhle, protože pak by nešly sešít – nebo alespoň ne tak rychle, abych mezitím nevykrvácel,“ zvedl ruku a prstem si přejel přes předloktí, aby mu to názorně předvedl. „A jestli to tvým slabým plicím tolik vadí, měl’s použít tu růžovou věc, kterou máš pravděpodobně v lebce, a nesedat si za mě – nebo sem radši nechodit vůbec. Ne, počkej, to bys radši neměl chodit nikam, pokud se teda bojíš, že tě trocha kouře zabije,“ odsekl a jeho úšklebek ztvrdl v hrozivé grimase. Možná, že se ho trochu pokoušel zastrašit. Možná, že ho tím tak trochu vyzýval, ať si mu zkusí ještě něco říct. Ale ano, chtěl, aby mu odpověděl. Aby se hádal. Takhle to je vždycky u podobných lidí. Odpověď je to, po čem prahnou. Jenže Mord byl trochu jiný. On odpověď nepotřeboval, aby pokračoval. Byl totiž chytřejší než ta děcka, co šikanují ostatní na hřišti. A v něčem byl zase stejný. Promítal na ostatní to, co se mu stalo ve vlastním životě, a prskal kolem sebe nenávist na všechny, kdo ani za jeho tragédie nemohou. Pobaveně si odfrkl, to si totiž všiml jeho snahy se od něj o kus odtáhnout. Takže malý pacifista a posera k tomu. Rozkošné. Jenže po tom, co znovu promluvil, se jeho obličej proměnil v kamennou masku. Horší než jakýkoliv úšklebek, horší než jakékoliv mračení se. „Tys ještě skutečný násilí ani nezažil, tak nemel hovadiny,“ zavrčel s očima plnýma odporu zapíchnutýma do těch jeho. Kdyby uměl pohled vraždit, přesně k tomu by právě teď došlo. Udělal krok blíž k němu a čekal doslova na cokoliv. Cokoliv by se teď mohlo stát jeho záminkou. Byl na pokraji výbuchu, byť to tak nepůsobilo – tedy, Hubert by to pravděpodobně poznal, ten už ho znal, ale někdo cizí? Ne. Bylo to o těch detailech v jeho tváři, ta byla jedinou, podle níž to šlo znát. Jinak totiž nezatínal pěsti, nechvěl se. Byl vlastně úplně uvolněný, uvolněnější než před chvílí, kdy jen seděl a četl si. Mezi prsty stále držel doutnající cigaretu, ale skoro jakoby na ni zapomněl.

Kdyby byl zticha, prospěl by tím jim oběma, to už bylo nad slunce jasnější. Ani kdyby byl v té nejlepší možné náladě, nenechal by ty jeho kecy jen tak a ztratil o něj zájem. Možná, že jeho cílem nebylo strkat nos do cizích lidí, ovšem kdoví? Co kdyby náhodou? A i přesto – měl by se naučit dvakrát si rozmyslet, než něco vypustí z pusy, aby to neznělo přesně jako strkání nosu do cizích věcí. A to, že cigarety jsou nezdravé? To je úžasná novinka! Na to by v životě sám nepřišel. „V tom případě bys měl víc používat tu měkkou věc ve tvý lebce, než něco řekneš a pak budeš tvrdit, žes to tak nemyslel,“ vyštěkl bez zaváhání a zakroutil hlavou nad jeho ubohostí, „za předpokladu, že nemá velikost rozinky.“ Možná, že bylo neférové, že se do něj takhle pouštěl. Ale co je na tomhle světe vůbec fér? Nic, správně. Kdyby však lidé jen o trochu víc používali mozek a uvažovali nad tím, co dělají a říkají, možná, že by se tahle situace právě teď vůbec neodehrávala. Pravděpodobně ne, poněvadž by tu vůbec nebyl. Místo toho by se s Camillou učili na další zkoušky a sepisovali další eseje, protože hádejte co? Nebyla by mrtvá a on by nebyl ve vězení. Samozřejmě, že i on měl tehdy přemýšlet, než udělal to, co udělal, jenže alespoň pro to měl důvod. A lidi, co jsou na dně, holt prostě dělají chyby. „Zjevně bojíš, jinak bys neměl potřebu tady ventilovat svý názory, který tu nikoho nezajímají,“ ušklíbl se na něj svým klasickým neveselým stylem vyjadřujícím, co si o něm a jeho názorech myslí. Bylo znát, že ačkoliv se stále drží pevně na uzdě, zvedá se v něm vztek, který může mít jen jediné východisko. Tedy za předpokladu, že by se nestal zázrak, jež by Davida zachránil. Plus, co bychom si nalhávali, líbilo se mu, jak před ním bledne. Bál se ho, což také bylo jediným důvodem, proč po něm ještě nevystartoval i jinak než slovně. Upřímně mnohem větší zábava byla setřít někoho, kdo se mu pokouší vysmát a odporovat pořádně než jen takhle chabě, nicméně na vybití se mu stačil i tady posera. To, co mu řekl o násilí, ho donutilo mocně protočit oči. To bylo tak trapné a klišé prohlášení, jaké už dlouho neslyšel. „V tom případě lituju, ale obávám se, že v tomhle světě nepřežiješ,“ sykl a přistoupil k němu o krok blíže. Tenhle svět je plný násilí. Děje se všem, i těm dobrým lidem, co si to nezaslouží, zatímco ti špatní jsou pěkně doma v teple a v bezpečí. Proč? Protože svět není fér. A nikdy ani nebude. A chudáček tady pan posera, jestli se bojí i jen jeho, když tu jsou daleko horší věci, které by se mu mohly přihodit.

Domnívat se, že s někým jako s Mordecaiem, bude rozumná řeč, by bylo opravdu hodně naivní – zvláště po tom, co ho tak nepěkně vyrušil a dal mu tím tak nádhernou záminku se do něj s chutí opřít. Jenže David ho neznal, v tom byl ten problém. Kdyby ano, pravděpodobně by mu prve nic ani neřekl a nechal by si pro sebe veškeré své myšlenky, které ohledně kouření měl. Smůla. „Přesně proto, že to je všeobecně známej fakt, to tady nemusíš říkat nahlas a rušit lidi při čtení. Jedinej, kdo se tu musí přes něco přenýst, jsi ty. Nelíbí se ti, že někdo kouří? Možná si příště nesedej přímo za ně, idiote,“ odfrkl si a těm jeho rozkošně zatnutým pěstičkám se musel posměšně uchechtnout. Jako kdyby mu s nimi něco zmohl. Vždyť se tu před ním div nekrčil strachy. Seděl tu jako první, copak je jeho problém, že si ten kluk sedl přímo za něj tak, aby na něj šel ten kouř? Přesně tak, nebyl to jeho problém, byl to problém toho, kdo přišel jako druhý a kdo neměl dostatečně vysoký inteligenční kvocient na to, aby si sedl někam jinam. „Jestli ti tak vadil ten kouř, měl ses otočit a dělat, že neexistuje,“ opáčil mu se zlověstným úšklebkem nevěstícím nic dobrého. Bez potíží jeho slova obracel zase zpátky proti němu, poněvadž ne, vážně nebyl v právu. A taky protože už v tom měl nějakou praxi. Potýkal se s mnohem horšími individui, tenhle byl absolutní nicka, s níž by normálně ani neztrácel čas a vybral si hodnějšího oponenta, jenže nikdo takový tu nebyl. A pak taky sem přišel, aby byl sám a mohl si v klidu číst. Nebylo žádným překvapením, že ho vytočilo, když ho někdo vyrušil a navíc takhle stupidně. „Ne, to je výsledek mýho pozorování. Možná bys neměl být tak očividnej,“ obrátil nad ním oči až někam do vesmíru, hloupější už ten kluk vážně být nemohl. A možná, že se pokoušel tvářit co nejklidněji, avšak to Morda neobalamutilo za žádnou cenu. A dokázal mu to také jeho ústup. „Jo, vysvětli si to, jak chceš, a vymlouvej se dál, sralbotko,“ zkroutil rty do vítězoslavného úšklebku nad tím jeho zamračením se a sbíráním se k odchodu. Díkybohu. A obešlo se to bez pěstí. Škoda. Docela rád by viděl, jak mu z nosu teče krev – nebo jak bere nohy na ramena. Což sice bral i teď, jenže pomalu. Ani do něj nemusel tlačit, ustoupil mu a v očích měl spokojenost. Takhle to tu měl zase celé pro sebe, mohl se usadit zpět ke knížce a tentokrát skutečně v klidu číst. Pár hodin tu pobyl a přečetl několik kapitol, než se začal blížit večer a s ním i návrat domů.

→

Jaro a léto, teplo, spousta lidí venku. Z těchto tří bodů Mordecaie netěšil snad ani jeden. Především ne ten poslední. Toho dne zamířil na své oblíbené místo na čtení - letní kino. Čerstvý vzduch, hezké prostředí a obvykle žádný ruch. Až na to, že se dnes dopustil obrovské chyby; zapomněl, že začíná promítání. Vzal si jen lehkou bundu a deku, aby neprochladl odspodu, do brašny knížku a poznámkový blok a pro lepší pocit také poznámky k nejbližší zkoušce. Ohledně té se však cítil dost dobře, a tak pochyboval, že je vůbec vytáhne. Jaké bylo jeho zklamání, když přišel a spatřil krátící se frontu u pokladny. Nejlepší, co mohl udělat, bylo obrátit se a zase jít - třeba do parku, kde by sice návštěvníci byli také, ale… mnohem více rozmístěných.
Povzdychl si a na okamžik zaváhal. Už sem tu cestu podnikl, vracet a přemisťovat se jinam se mu nechtělo. Na druhou stranu, letní kino nebylo k zahození, ani když se opravdu promítalo, navrch takhle ze začátku sezóny, kdy se sem nehrnuly takové davy. S dalším povzdechem se tedy rozešel k pokladně, aby obhlédl, co dávají, a dal kinu ještě šanci. Mamma Mia. Muzikál? Zkoumavě si prohlédl popisek a povytáhl obočí. Dobrých herců tam bylo dost. Ohlédl se a zahlédl jednu z povědomých tváří z oboru. Jak že se jmenovala? Anette? Aida? Aileen? Upřímně, spolužáci ho nezajímali, držel se od nich dál a vyhovovalo mu to tak. Neušlo mu, že stojí u občerstvení, a musel protočit očima. To ti lidé vážně neuměli vydržet dvě hodiny nic nejíst? Neustále museli šustit nebo něco křoupat nebo mlaskat nebo jim zvonil telefon nebo něco dalšího. Mezitím na něj přišla řada, a tak beze slova podal peníze, se zamumlaným poděkováním si vzal lístek a posunul se, aby nezavazel. „Je to vůbec dobrý?“ utrousil k blondýně a kývl směrem k plakátu s filmem. Nebyl si jistý, jestli to veselé poskakování do rytmů písní přežije. Nebo pomlaskávání někoho, kdo si to jídlo prostě koupit musel.