Fotoateliér

Poèet pøíspìvkù : 33 Join date : 03. 07. 17

Dnešek byl podezřele krásný den. Měl domluvenou schůzku s jednou svou známou ve fotoateliéru, kam měl i zamířeno. Na sobě měl svůj normální Outfit, na zádech měl pouzdro s kytarou, kterou chtěl použít k focení své známé a přes rameno měl brašnu s fotoaparátem. Připadal si jako stěhovák, protože toho nesl až moc. Ovšem, nemohl se zbavit pocitu, že se dnes něco stane. Mohla by mu prasknout struna na kytaře, nebo by měl vybitý foťák. To by asi nebylo dost příjemné, protože by se muselo celé focení zrušit a to opravdu nechce. Hlavně ne, když se uvidí po dost dlouhé době se starou známou.
Po necelé hodině pomalu přicházel k ateliéru. Už se chystal natahovat po klice, ale v tom mu cinkl telefon. Asi to opravdu zakřikl, protože mu psala osůbka, se kterou měl domluvenou schůzku. Nepřijde, protože si zlomila nohu. Trochu posmutněl, protože se na dnešek opravdu těšil. I tak ho to neodradilo, aby se vydal zpátky do spolku, ale pokračoval dál do ateliéru. Otevřel dveře a vydal se dovnitř. Vešel do místnosti, kde bylo všechno. Plátna, různé stojany, židle. O zeď vedle jednoho stojanu opřel svou kytaru a vedle ní položil tašku s fotoaparátem. Z pouzdra vyndal kytaru, protože potřebovala naladit, byla celá rozladěná. Neměl co dělat, tak aspoň si ji mohl naladit. Možná tady udělá pár fotek své kytary a pak se vydá zpátky do spolku. Možná doufal, že sem někdo přijde a bude moc udělat to, proč sem vlastně přišel. Dlouze vydechl, když zvládl doladit i kytaru. Zahrál pár tónů a pak ji odložil stranou. Tentokrát vyndal foťák, posadil se na zem a zády se opřel o zeď. Natáhl nohy před sebe, zmáčkl tlačítko a začal projíždět fotky. Promazával ty nepovedené a nad některými se občas i nad některou zasmál. Měl nafoceno plno nových fotek, které by chtěl vytisknout a vystavit si je ve svém pokoji, kam skoro nikdo nechodí. To mu ani nijak nevadí, aspoň tam může mít soukromý. Tedy, pokud se tam nerozhodne někdy přijít Teddy. To by mu ovšem nevadilo, kdyby tam někdy zase zavítala, až bude mít čas, protože bude jedině rád. Nad jednou fotkou se musel zastavit. Nepamatoval by se, že by někdy takovou fotku fotil. Sice to byl obyčejný výhled na přírodu, ale něco na té fotce bylo špatně. Proto začal se zamyšleným výrazem fotku přibližovat a zase oddalovat. Chtěl najít co na ní špatného je.

Poèet pøíspìvkù : 57 Join date : 13. 02. 18

Dneska měla opět plno práce, proto si ráno trochu přivstala, aby se ujistila, že celý den půjde podle plánu a ona tak vše v klidu stihne. Nechtěla se moc stresovat, stres byl špatný, proto si neustále v hlavě opakovala, že jediná věc, kterou musí v životě udělat je ta, že musí zemřít. Nic jiného nemusí. Ačkoliv tedy peníze se samy od sebe neobjeví, že ano. Ale pracovat musel každý, nebyla jediná, kdo dřel, a přesně tahle myšlenka ji uklidňovala. Dopoledne měla naplánovanou návštěvu fotoateliéru, musela nafotit pár fotek na jednu svou práci, kterou měla zadanou ve škole. Docela se na to těšila, focení ji vážně bavilo a o to lepší bylo to, že studovala obor, který ji baví. Odpoledne musela zajít do centra města zařídit pár věcí, no a večer ji čekala práce. Naštěstí by se měla někdy o půlnoci vrátit, takže se dneska pořádně vyspí. Takové noci pro ni byly vzácné. Ráno vstala někdy okolo osmé hodiny, počítala totiž s hodinovou přípravou, která zahrnovala ranní sprchu, úpravu vlasů, důkladné nalíčení a v neposlední řadě i správnou kombinaci jejího outfitu. Sice neměla moc oblečení, ale i tak se z těch pár kousků daly dělat zázraky. Vše proběhlo hladce, bylo fajn, když někam vyloženě nemusela spěchat, dodávalo ji to vnitřní klid a ten byl, alespoň podle ní, velmi důležitý. Když byla vysprchovaná, tak si osušila své vlasy a následně se oblékla do naprosto obyčejných džínů a černého tílka. Líbil se jí takový obyčejný styl, však nemusela být extravagantní, to nikdy nebyla její parketa. Následně ji čekalo důkladné vyžehlení vlasů a nanesení makeupu na tvář. To ještě doladila rudou rtěnkou a trochou řasenky. Nijak víc to však nepřeháněla. A pak byla konečně připravená vyrazit. Na cestu si vzala svůj nový růžový kabátek, který měly ve slevě a ona se na něj nedokázala vynadívat. K tomu samozřejmě nějaké ty kozačky, protože na kecky ještě nebylo to správné počasí. Popadla ještě foťák s kabelkou, kde měla všechny nezbytné věci a poté vyrazila do ateliéru. Cesta ji moc dlouho nezabrala, přeci jen to zas tak daleko neměla a jelikož chodila docela rychle a neloudala se.. Vstoupila do budovy, kde se fotoateliér nacházel a poté pokračovala po schodech nahoru. Mohla sice použít výtah, ale těch se tak trochu bála, takže pro ni byly schody mnohem pohodlnější způsob. Když do ateliéru došla, tak ji tam čekalo nemilé překvapení. On byl totiž ateliér obsazený někým jiným. Mírně se zamračila na kluka s kytarou a zmateně zatěkala po místnosti. Co teď bude dělat? Kam jinam by měla jít? A jindy sem zajít nemůže, to by se protivilo jejímu rozvrhu. ,,Ehm," odkašlala si a upřela své zelené oči na toho kluka, kterého si matně vybavovala ze školy. Měla pocit, že studují stejný obor, ale nebyla si tím úplně jistá. ,,Máš tu nějakou práci nebo ti nebude vadit, když si tu trochu prostoru vypůjčím?" zeptala se jej milým tónem hlasu, lépe to neuměla, často na lidi milá nebyla, protože si to jednoduše nezasloužily. Jenže teď milá být musela, protože tuhle místnost potřebovala a pokud by byla hnusná, tak by svého nedocílila. To přeci dávalo rozum.

Fotoateliér Tumblr_or5cr0WUIu1v9flopo1_500

Fotoateliér 7afe883c9fe0812c8fdabb47100e03f1

Poèet pøíspìvkù : 33 Join date : 03. 07. 17

V ateliéru byl obrovský klid. Nebylo to, jako ve spolku nebo někde na ulici. Tady byl o dost větší a to se mu i líbilo. Ovšem si tam připadal až moc sám, ale to neměl v plánu. Jeho super plány byly zrušeny a teď má volné dopoledne. Co víc si přát? Usmyslel si, že tady bude do doby oběda a pak se vydá do práce, kde se optá, zda nemůže vzít dnešní odpolední směnu. Nic jiného ho totiž nenapadlo a žádné jiné plány neměl. Nikomu psát nechtěl, zda nemá něco v plánu a nikam hrát jít také nechtěl. Takže mu vlastně nezbývalo mnoho možností, jak zabít odpoledne. Hleděl do fotoaparátu a vůbec nevnímal své okolí. Kdokoli by přišel, asi by jeho přítomnost nezaregistroval a stále by se věnoval své aktivitě, kterou zrovna provozoval. Byl tak zabraný do zkoumání oné fotky, že ani nestihl postřehnout, že někdo další přišel. Ať už se snažil sebevíc, stejně tam nic neviděl. Projede ji znovu ve spolku na počítači, kde bude mít větší obraz a všechno to bude moci hezky prohlédnout. Buď pak bude zklamaný z toho, že měl jen falešné podezření, nebo tam bude opravdu něco, co neviděl. Z myšlenek ho vyvedlo jemné odkašlání. Pozvedl pohled od fotoaparátu a podíval se na onu osůbku před sebou. Znal ji ze školy, ale nikdy s ní moc nemluvil. Ani přes ten fakt, že studují stejný obor, který je pravděpodobně oba baví. Vlastně o ní nevěděl vůbec nic. Maximálně to, že je ženského pohlaví. Ani jméno neznal. Možná znal, ale jen si ho nepamatuje. Možná to je trochu smutné, ale nikomu to nevadí. Hlavně to nikdo neví a může se vymluvit na to, že zrovna v jejím okolí nebyl, když svou identitu prozradila. To je skvělý plán a určitě se mu i podaří ho praktikovat. “Vypůjči si, kolik prostoru chceš. Moje práce jaksi nedorazila.“ Pokrčil nad tím rameny, protože nedokáže zabrat celý prostor sám, a zase se začal věnovat fotkám a promazáváním těch nepovedených. Sice to mohl udělat spolku, ale když byl tady a měl volno, tak proč ho nevyužít na takové věci, že? Po chvilce pohled opět zvedl a podíval se jejím směrem. Byl celkem zvědavý, co má za práci a zda dopadla stejně jako on sám a někdo ji nedošel, nebo bude fotit něco úplně jiného a ničí pomoc k tomu nepotřebuje. “Co máš vůbec za práci? Pokud se ovšem mohu zeptat a není to nijak tajné.“ Optal se s milým úsměvem a v jeho očích byla vidět zvědavost, kterou se nijak nesnažil skrývat. Proč by to také dělal. Ani se neuměl tvářit nijak vážně, prostě úsměv je něco jako jeho značka. Pokud tam není, není to Law a je to jeho nepovedená kopie. Ono si ho ani nejde splést, možná ano, ale ten člověk musí být podivín. Dobře, je sám podivín, ale to je jen malý detail, který nikoho nezajímá a určitě zajímat nemusí. Proč by taky zajímal, že? Chtěl ještě něco říct. Už se pomalu nadechoval, ale hned zase zavřel pusu. Nechce ji nijak rušit od práce a hlavně nechce být nijak extrémně upovídaný, protože by mu určitě řekla ať je ticho a neruší.

Poèet pøíspìvkù : 57 Join date : 13. 02. 18

Daný človíček musel být pořádně zamyšlený, když si ani nevšiml jejího příchodu. Asi by se měla obávat toho, jestli ho náhodou nevyrušila z něčeho děsně důležitého, ale taková ona bohužel nebyla. Starala se jen o své zájmy, nikdo jiný ji nezajímal. Jenže na druhou stranu pokládala za vhodné, když se ho slušně optá na to, jestli tu má trochu volného prostoru. Zas tak neslušné nebyla, aby si sem jako nějaká královna nakráčela a začala dělat na své práci. Naštěstí si její maličkosti po jejím odkašlání všiml a rovnou ji i odpověděl na otázku. Naštěstí v pozitivním slova smyslu. Kdyby tu totiž volno nebylo, tak by si šla asi hodit mašli. Život si z ní už od narození dělal srandu, očividně se na její smůle bavil, tak nač nepokračovat, že? ,,Pro tebe smůla, pro mě štěstí," oddychla si a přemístila se do jednoho rohu, kam si položila své věci, které si sebou přinesla. Foťák se jí houpal na šňůrce, která ji visela na krku. Ostatní nezbytné věci měla ve své kabelce. Z té si následně vytáhla láhev s čistou perlivou vodu a z ní trochu upila. Ta cesta ji zmohla. A taky se trochu zapotila, když zjistila, že tu není volno a že tu následujících pár minut nebude sama. Nebyla totiž zrovna nadšená z toho, že se o tuto místnosti bude muset s někým dělit. Ale na druhou stránku se uklidňovala tím, že to mohlo skončit mnohem hůře, takže lepší než nic. Láhev s vodou vrátila zpátky do kabelky a protentokrát z ní vytáhla sáček, ve kterém byly různé druhy ovoce. Nechtěla moc otálet, čím dřív bude mít svou práci nafocenou, tím líp. Překvapilo jí, že se zajímal o její práci, moc lidí se totiž celkově o její osobu zrovna moc nezajímalo, takže na něco takového nebyla zrovna zvyklá. ,,Zadání zní krásy přírody. Je mi jasné, že většina vyrazí do přírody, proto já se rozhodla pro něco úplně odlišného," poukázala na svůj sáček s ovocem a potulně se usmála. Nevěděla, jestli by její nápad dobrý, ale kreativita přeci neznala žádné meze. Navíc tady hrál jistou roli čas, neměla totiž zrovna čas na to, aby vyrazila někam do přírody. Tohle jí přišlo jednodušší. A když se bude snažit, tak z jejího focení vyjde moc hezká věc. Pokud tedy ostatní pochopí to, proč si vybrala právě ovoce. Jen ještě zbývalo vymyslet, jak to celé udělá. Proto si taky na focení vzala celé dopoledne. Musela to vše pořádně promyslet. ,,Na čem děláš ty?" optala se jej na oplátku, zřejmě předtím nezaregistrovala, když říkal, že mu jeho práce nedorazila. Třeba by ji mohl pomoct s její prací, a kdo ví, ona by mu to třeba mohla ihned oplatit. Fotogenická byla, řekl ji to jeden fotograf, kterého obdivovala, takže si jeho slova vzala k srdíčku.

Poèet pøíspìvkù : 33 Join date : 03. 07. 17

Jemně přikývl, protože měla pravdu. On měl smůlu a ona zase štěstí, že tady byl jen on. Kdyby tady byl s někým, pořád by jí tady nechal prostor. Nedělá mu problém se podělit o cokoli s ostatními. Kromě svého fotoaparátu! Na ten si dbá a nenechá na něj sahat jen tak někoho. Dříve ho i půjčoval, ale od jisté nehody, si na svého malého miláčka dbá a má ho výhradně jen ve své péči. Po vyřčení jeho otázky očekával, že by mu ani odpovědět nemusela, ale ona odpověděla. To ho donutilo k úsměvu na jeho tváři, protože ho to potěšilo. Pozorně poslouchal její zadání práce. Měla pravdu, protože i on by možná šel do přírody. Nebo by se vydal do zoo a fotil by zvířata. “Je to skvělý nápad. Rozhodně i originální a bude se i lišit od ostatních. Dokonce i skvělý výběr materiálu, tady je někdo umělecká duše.“ Přikývl s úsměvem a zvedl se ze svého místa. Dlouze se protáhl a vypl svůj fotoaparát, který ještě před chvilkou měl zapnutý a nastavený k prohlížení fotek. Její nápad se mu líbil, rozhodně byl jiný a tím pádem jedinečný. Přemýšlel, proč si vybrala ovoce, ale pár možností ho rozhodně napadlo. Dokonce si vybrala i takové dobré a čerstvé kusy, takže to bude škoda to sníst. Svůj pohled přesunul k ní hned, jak začala opět mluvit. “Moje zadání je hudební téma. Chtěl jsem nafotit pár fotek své staré známé s mojí kytarou, ale ta jaksi nepřišla a sebe fotit nechci.“ Vysvětlil ve zkratce a pokrčil lehce ramena. Podíval se směrem ke své kytaře a dlouze vydechl. Asi mu nezbude nic jiného, než ji zase vzít a fotit ji na různých místech a z různých úhlů. To rovnou mohl vzít fotky, které již má vyfocené a odevzdat je. Jenže kdyby to udělal, nebyl by pravděpodobně tady a nepřemýšlel nad svou zábavou. Nad hlavou mu problikla neviditelná žárovka a hned se zase podíval na onu dívku, která mu tam nyní dělala společnost. “Co si s tím pomoci navzájem? Já nějak pomohu tobě a ty mi za to můžeš udělat modela.“ Pronesl svůj nápad. Netušil, zda myslela na to samé nebo přemýšlela nad svou prací, ale pokud ji vyrušil, tak se jí rozhodně omluví! “Ovšem, pokud s tím budeš souhlasit. Byl bych nerad, kdybych tě do něčeho nutil.“ Nevinně se usmál a šňůrku od svého fotoaparátu si proplétal mezi prsty nebo si ji motal na ruku. Pokud by jeho super plán odmítla, nevadilo by mu to. Nápadů na fotky měl opravdu plno, takže by mu to opravdu nevadilo. Respektoval by její rozhodnutí a rozhodně by se nesnažil ji nějak přemluvit, protože není vlezlý člověk. Možná by se potom i za své chování styděl a zase by se omluvil. Hlavně si připadal i dost upovídaný a pravděpodobně jí musí lézt na nervy. Měl by se trochu krotit svým rozsáhlým slovníkem.

Poèet pøíspìvkù : 57 Join date : 13. 02. 18

Byla sice ráda, že její nápad schválil, ovšem na svém výrazu to nedala nijak znát. Nikdy moc nedávala najevo své city, měla totiž pocit, že to je nebezpečné. V jejím životě ji už ublížilo tolik lidí a to jen proto, protože jim ukázala, že má i tu slabou stránku. A to byla ta chyba. Proto měla většinu času vážný nebo neutrální výraz, aby ostatním dala najevo, že je nedostupná a tím pádem by si od ní měli držet odstup. ,,Tak trochu," pokrčila nad tím rameny a pokračovala ve vybalování svých věcí. Zprvu nečekala, že s tímto klukem bude vést nějakou delší konverzaci, nikdy se do nich zrovna moc nehrnula, ačkoliv si byla vědoma toho, že nějaké ty známosti by byly třeba. Obzvláště v oblasti fotografování. To byl hodně dobrý argument proti všem těm myšlenkám, které ji bránily v tom, aby na něj promluvila. Proto tak nakonec učinila. Zajímala se o jeho projekt, určitě tu nebyl jen tak, vysokoškoláci totiž neměli moc volného času a při tak krásném počasí by určitě netrávil svůj volný čas zrovna v ateliéru. Jeho téma znělo zajímavě, rozhodně zajímavěji, než to její. Sice nebyla nijak hudebně nadaná, ale určitě by si s tím tématem nějak více pohrála a nakonec udělala něco spíše abstraktivního. V takových věcech excelovala, sama si toho byla vědoma a moc ráda se s tím vytahovala. I když vlastně většinu času neměla komu, ale to už bylo vedlejší. ,,Na ostatní se nedá nikdy spolehnout," poznamenala, ovšem spíše si to pro sebe zamumlala, protože své názory nikdy nikomu nevnucovala. Ona měla smůlu, že se na ní většina lidí vykašlala, proto spoléhala téměř ve všem jen sama na sebe. Ale kdo ví, někdo mohl být dobré kamarády, to ona nemohla vědět. Sklopila pohled a opět se začala věnovat svým věcem. Nevěděla o čem dál mluvit, proto raději mlčela. Tentokrát to byl tedy on, kdo pokračoval v jejich konverzaci. Normálně by nad jeho návrhem jen mávla rukou s tím, že všechno zvládne sama, ale... když se nad tím trochu více zamyslela, tak by to vlastně bylo prospěšné. Získala by nové zkušenosti a stejně tak i novou známost. Byla by blbá, kdyby odmítla. ,,To by šlo," řekla po menší chvilce ticha, které se mezi nimi rozhostilo a nepatrně kývla hlavou. Ve tváři přitom měla ten svůj neutrální výraz. Možná by se mohla krapet usmát, ale ono to nešlo i kdyby chtěla použít vynucený úsměv. ,,S čím tedy začneme?" zeptala se vzápětí a narovnala se, ruce přitom spojila před sebou a vyčkávala na jeho odpověď. V tomhle ohledu se je schopna přizpůsobit. Jen tedy doufala, že ji nevyužije na svou práci a potom rychle uteče s tím, že už má být dávno na jiném místě a že se strašně omlouvá. I to by bylo možné. Sakra, možná mu neměla dávat na výběr, ale čert to vem, už svá slova nebude brát zpátky.

Poèet pøíspìvkù : 33 Join date : 03. 07. 17

Slyšel, že si tam něco zamumlala, ale nerozuměl, co to bylo. Trochu doufal, že to nebylo nic k jeho osobě, protože to by se asi cítil trochu dotčeně, ale co s tím nadělá. Každý si o někom udělá svůj obrázek. I on by si klidně mohl udělat nějaký obrázek o ní. Přijde mu trochu nekomunikativní, ale to jí rozhodně nebude brát a nebude se ji snažit rozmluvit. Bude ji respektovat stejně jako ostatní. Stejně jako Teddy a její stydlivost. Proto se snaží na ni s ničím netlačit a nechat jí hezky volný průběh, vlastně se o to aspoň snaží. Nemá tušení, zda to pomáhá, ale už před ním tolik nekoktá, takže to asi trochu pomáhá. Nad její otázkou lehce zapřemýšlel. Chvilku trvalo, než se nad svou odpovědí plně rozhodl a na tváři se mu objevil lehký úsměv. “Můžeme začít tou tvojí.“ Pravda, mohl říct, že chce začít tou svou, ale je gentleman a raději se rozhodne svou práci nechat na později. Nikam mu neuteče a může to vyfotit kdykoli jindy. Chvilku přemýšlel nad tou svojí. Jak by ji mohl vykomponovat k tomu všemu, jak to hezky naaranžovat. Vlastně celkově přemýšlel nad tím, jak to celé pojme. Může to pojmout jakkoli nebo to vzít úplně z jiného konce. Nad hlavou mu blikla imaginární žárovička. “Nebo…“ Odmlčel se a ve své hlavě si formuloval onen návrh, který jí chce navrhnout. “Můžeme spojit obě naše práce dohromady. Bude to rychleji a oba překvapíme, protože to ještě nějak okořeníme. Ovšem, pokud s tím souhlasíš, nechci tě do něčeho nutit.“ Dokončil svůj monolog a pohlédl na ni s lehkým úsměvem. Pokud s tím nebude souhlasit, vadit mu to nebude. Asi by byl blázen, kdy mu to mělo vadit. Ale jak již řekl, nechce být ten, kdo ji bude nutit, aby něco dělala proti vlastní vůli. Přešel od ní ke své kytaře, kterou vzal do rukou a chvilku si ji prohlížel. Pak ji chytil za hmatník a vydal se zpátky na své místo, kde před tím stál. Čekal na její vyjádření k jeho návrhu, ale třeba bude mít také nějaký návrh a bude ještě lepší než ten jeho. To je jenom otázkou, která teď nezávisí na něm. Asi to je krásný pocit, že něco nezávisí na něm. Kytaru chytil tak, jako by na ni chtěl začít hrát, ale nechtěl na ni hrát. Párkrát brnknul na nějakou strunu a zase ji trochu začal ladit, protože se mu nějak rychle rozlaďuje. Bude si muset k někomu skočit, aby se na to podíval, ale myslí si, že má jen nějak povolené mechaniky. Kytaru položil a opřel si ji o nohy. Nechce ji válet na zemi, protože by se mohlo stát, že by na ni mohl šlápnout a to by se pak mohlo stát něco, co by nechtěl, aby se stalo. Jak stál na místě, ještě se rozhlédl po ateliéru, zda by se tady nenašlo něco, co by se dalo využít k focení, ale nijak nic neviděl.

Poèet pøíspìvkù : 57 Join date : 13. 02. 18

Ve vzduchu visela její otázka a ona trpělivě vyčkávala na jeho odpověď. Stále litovala toho, že se ho na to ptala a že jednoduše nerozhodla sama, protože tak by to pro ni bylo mnohem výhodnější. Zase se tímto projevila její tvrdohlavost a taky lehké uvážení. Nad některými věcmi ani nepřemýšlela a rovnou je řekla, což byl většinou hodně špatný tah. Koutky úst ji jemně zacukaly do stran, když navrhl, že můžou začít s její prací. Dobrá, možná nebyl jako ostatní, možná ji měl přeci jen v úmyslu pomoci. Ale šlo se jí divit? Lidé už ji za život kolikrát zradili, i na takových drobnostech jako byla třeba tahle a ona si tak začala postupně říkat, že už příště nenalítne. A že vlastně pomoc ostatních nepotřebuje, protože má sebe. To ji naučila její oblíbená interpretka Iggy Azalea. Milovala její životní příběh a milovala její hudbu. Dost se s ní ztotožňovala, byly si dost podobné, až na to, že Eleanor neuměla tak dobře rapovat. A ano, už to zkoušela, jen to zrovna nebyla její parketa. ,,Tak jo," kývla hlavou a začala přemýšlet nad tím, jak by mohli začít. Začátek byl vždy nejhorší, šlo to těžce, ale jakmile se do toho úplně ponořila, tak šlo vše jako po másle. Mhouřila oči na různé druhy ovoce ve svém sáčku a už si v hlavě vše začala dávat dohromady. Když už měla vypracovaný hrubý náčrt, tak se chystala o tom povědět tomu brunetovi kousek od ní, jenže on jí předběhl. Otočila se k němu čelem a hlavu naklonila mírně do strany, čímž se ho ptala, co má na srdci. Jeho nápad se jí rozhodně líbil, ačkoliv v její tváři se samozřejmě nic takového neodráželo. Neuměla moc dávat své city najevo. ,,Uhm..." zamručela a zatěkala pohledem mezi svým materiálem a jeho materiálem. ,,Zní to skvěle, ale..." pohled upřela zpátky na něj, přičemž se zakousla do rtu. Dělala to vždy, když nad něčím hodně uvažovala, což se dělo hodně často. ,,Jak bys to chtěl dát dohromady? Máme úplně odlišná témata," zeptala se ho se zájmem v hlase, načež si založila ruce na prsou. Šlo na ní vidět, že jí to zajímá a pokud on měl nějaký nápad, tak mu samozřejmě byla otevřená. Jí samotnou bohužel nic nenapadalo. Asi teď bylo její kreativní já vypnuté nebo líné. To se jí taky bohužel stávalo. A pak se zapnulo až když šla v noci spát. To nebylo zrovna příjemné, ale lepší, než aby se neozvalo vůbec. ,,Ale musím uznat, že by nám to rozhodně usnadnilo práci," poznamenala a mile se na něj usmála, což byla u ní vzácnost, protože ona se neusmívala skoro vůbec. Byla to svým způsobem taková lichotka, jen nepřímo řečená, ale ten brunet ji určitě pochopí, vypadal chytře.

Poèet pøíspìvkù : 33 Join date : 03. 07. 17

Viděl ten její výraz, který značil, že tak trochu neví, jak to chce spojit dohromady. Ano, to nevěděl ani Lawrence, ale on už na něco přijde. Vždycky na něco přišel a pak to i stálo za to, podle něho. Trochu se zarazil, když se na něho mile usmála. Rozhodně ji ten úsměv slušel, ale bylo to překvapující, protože zatím celou tu dobu se tvářila dost… Kamenně. Ale to ji nijak nevyčítal, protože každý je nějaký. Samozřejmě, že ten milý úsměv ji oplatil. “To ano, rozhodně to usnadní práci.“ Přikývl nad její větu, protože měla pravdu. A pokud ona někam potom spěchá, bude mít i nějaký ten čas, aby spěchat nemusela. “Je mi jasné, že to zní bláznivě a zcela hloupě.“ Pokýval hlavou nad tím, ale rozhodně měl nějaký ten plán a rozhodně se s ní o to hodlal podělit. Kytaru položil opatrně na zem a odběhl někam do zadních útrob ateliéru. Během chvilky se vrátil s jednou dřevěnou stoličkou, kterou položil před plátno. “Ale všechno to vlastně zní zcela normálně.“ Bylo vidět, že je ve svém živlu. Fotografování bylo jeho. Hlavně, když šlo o různé experimenty a vymýšlení celého toho obrazu, který pak mohl poskládat dohromady jako nějakou skládačku. “Dejme tomu, že tohle je něco jako… Hádanka. Dáváš k sobě různé indicie, až ti najednou z toho vyjde ono slovo, které potřebuješ uhodnout.“ Nevěděl, jakou jinou věc by mohl uvést jako příklad, ale i tak mu přišlo, že ona hádanka by mohla být použita naprosto skvěle a taky, že byla. Aspoň pro něho. Chvilku si prohlížel plátno a stoličku před ním. Poté těkal mezi svou kytarou a jejím materiálem a dával dohromady, jak by to mohlo vypadat. Měl opravdu hodně nápadů a opravdu dost možností, jak by to mohlo vypadat. Ovšem, určitě by bylo jednodušší, kdyby myslel nahlas, protože ona mu pravděpodobně do hlavy nevidí. Což je škoda, protože pro lidi by to bylo v takových věcech opravdu jednodušší. Ohnul se pro svou kytaru, aby ji mohl vzít do rukou a ještě chvilku přemýšlel. “Když si sedneš na tu stoličku zády ke mně, já ti půjčím kytaru, kterou si natočíš tak, abys ji měla na zádech, hlavu natočíš doleva a na levou ruku si položíš ovoce. Na to ovoce by ses mohla dívat nebo bys ho mohla jíst. To už bych asi nechal na tobě a uvidíme, jak to bude vypadat.“ Pronesl skoro na jeden nádech a dlouze vydechl. Možná to znělo složitě, ale doufal, že ona ho pochopí. Většinou, když někoho fotil, plno lidí ho nechápalo a tak to skončilo u klasického pózování na stoličce stylu: Bradu trochu dolů, narovnat se a ruce do klína. Bylo to přesně tak, jak to dělávalo hodně fotografů. “Ovšem, pokud tě taky něco napadá, jen mluv a můžeme využít obojí. Nebo ten tvůj bude znít lépe.“ Usmál se ze široka, aby viděla, že mu to nebude vadit. Rád si poslechne i její nápad, pokud nějaký navrhne, protože opravdu rád si třeba vezme inspiraci a pro příště, když bude fotit, může fotit něco podobného.

Poèet pøíspìvkù : 57 Join date : 13. 02. 18

Přimhouřila svá zelená očka a hlavu naklonila mírně do strany. Byl to takový ten tázavý pohled, který čekal na to, co se stane. Vypadalo to, že plán má, ale očividně si tím nebyl tak úplně jistý, když ho nazval hloupým a bláznivým. Ale to nevadí, i tak byla Eleanor zvědavá na to, co vymyslel. Ten kluk se zdál být fajn. Sice trochu upovídaný, ale to ničemu nevadilo. I když je tedy pravda, že někteří upovídaní lidé ji lezli na nervy. Ale to už byly vyloženě extrémy. Když zničehonic kamsi odběhl, tak si tiše povzdychla a vytáhla si svůj mobilní telefon, kde začala kontrolovat všechny zprávy. K sakru, dneska bude muset do práce o něco dříve, prý jedna její kolegyně náhle onemocněla. To bude určitě Sarah, která do práce skoro vůbec nechodila, protože předstírala, jak je nemocná. No, alespoň, že jí to neplatili, to by jinak El docela naštvalo. Je sice na nic, že tam bude muset jít dřív, ale alespoň si o něco více vydělá. A to se jí hodí. Vysoká škola je totiž dost drahá. A stejně tak i její byt. I jídlo začínají zdražovat! Oh bože, nemluvě i o tom úžasném oblečení! Prostě každý dolar se hodil. Mobil schovala zpátky do kapsy svého kabátu, když se ten brunet vrátil zpátky i se stoličkou v ruce. ,,Zatím tvé myšlenkové pochody tak úplně nechápu," přiznala nahlas a opět přimhouřila oči. Doufala, že v tom svém vysvětlování bude pokračovat, protože zatím byla úplně ztracená a netušila, co má brunet v plánu. ,,To tedy hádanka je," zamumlala si pod nosem a založila si ruce na prsou, přičemž ho pečlivě pozorovala. Nemohlo jí přeci nic uniknout. Poté i ona zaměřila veškerou svou pozornost na plátno a stoličku. Taky se snažila přemýšlet nad něčím smysluplným, nebyla tu přeci od toho, aby jen civěla a nic nedělala. Podívala se zpátky na bruneta, který měl nápad. Vyslechla si jej a nakonec trochu váhavě přikývla na jeho návrh. ,,Jo, to by mohlo vypadat dobře," pronesla docela tiše, protože si zkoušela představovat, jak to bude vypadat. Tuhle práci ji musí uznat, jinak by nepostoupila dál a to by znamenalo opakování semestru. Což by vedlo k zbytečné ztrátě hromady peněz za další ročník na univerzitě. ,,Buď se to povede, nebo ne," pokrčila nad tím rameny a začala si sundávat svůj růžový kabát, který následně položila na svou kabelku. ,,Mě bohužel nic nenapadá, ale možná mě něco časem trkne do nosu. Většinou to tak bývá," ušklíbla se nad tím a ze svého sáčku vylovila hezky červeňoučké jablko. S výběrem ovoce si dala velkou práci, muselo být perfektní. Vzápětí opatrně popadla jeho kytaru a tu si přehodila přes záda. Pak už si jen stačilo sednout na lavičku a na oko si kousnout do jablka. Samozřejmě byla natočená do boku a pevně zírala před sebe. Byla fotogenická, dokonce by mohla dělat i modelku, ale vzhledem k práci, kterou teď dělá… To by ji asi nikde nevzali. Jak by to vypadalo? Doufala, že její momentální pozice vypadá dobře a pokud ne, tak snad ji na to ten brunet upozorní. Nemíní být v takové pozici napořád, už jí začínala bolet ruka, kterou jablko držela.

Poèet pøíspìvkù : 33 Join date : 03. 07. 17

Nad její nechápavostí se lehce zasmál. Ovšem, nebyl to takový ten výsměch, který by naznačoval, že je úplně hloupá. Byl to takový ten nevinný smích. “Občas je nechápu ani já.“ Pokrčil nad tím rameny a jen nad tím mávnul rukou. Z toho si nemusí nic dělat, je naprosto normální, že jeho myšlenky kolikrát nikdo nechápe. Vlastně se jí ani nedivil, že to nechápala, když zbytek prozradil až později! Když tak nějak svůj úžasný plán, nebyl zas tak úžasný, vysvětloval, prohlížel si celý interiér, aby mohl třeba ještě něco použít. Vždycky se dalo něco použít a mohlo to i vypadat dobře. Lehce na její větu přikývl. Je pravda, že i jeho občas nějaké nápady napadaly až při práci nebo prostě při vykonávání jakékoli činnosti. Čekal, až zaujme pozici, kterou pronesl jako svůj nápad. Musel říct, že ona tu pozici vystihla naprosto perfektně, proto už na nic nečekal a začal fotit. Z různých úhlů a hlavně si dával záležet, aby to vypadalo opravdu dobře. “To je snad poprvé, co vidím někoho tak přirozeného.“ Pronesl potichu, ale s jistým úžasem se chvilku zadíval na jednu fotku. Poté se podíval na ni a zase na fotku. Bylo vidět, že nad něčím silně uvažuje a v hlavě mu to šrotovalo. Přemýšlel, jak to ještě vylepšit nebo udělat fotku z jiného postavení. Prostě jinou pózu, snad se chápeme. Vlastně… Pomalu si začal uvědomovat, že asi nezná její jméno. Trochu trapas, ale to se nějak vyjasní. “Mimochodem, jsem Lawrence.“ Představil se s velkým úsměvem na tváři a krátce se na ni podíval. Asi by bylo nezdvořilé, kdyby se při představování na ni nekoukl. Třeba ji jeho jméno ani nebude zajímat, ale tak co. Nechce si připadat nijak hloupě, že se někomu nepředstavil i přes to, že s dotyčným pracoval. Vrátil se zpátky k přemýšlení nad další pózou. Podle její přirozenosti jí nemusely dělat jakékoli problémy, ale rozhodně ji tady nechtěl trápit něčím složitým. V hlavě ho napadlo tolik možností a každá vypadala nějak fantasticky, ale hledal jen tu jednu, která by byla nejvíce ideální. “Zkus se teď postavit, kytaru postav na tu lavičku, chytni ji za hrdlo a ukousni si kus toho jablka, pokud ti to tedy nevadí, a dívej se na mě, jako bys právě nad něčím hodně přemýšlela, protože to by mohla být opravdu dobrá fotka.“ Navrhl ji další svůj nápad. Musí toho udělat více, aby pak bylo z čeho vybírat. Byl ten typ člověka, který raději udělá sto fotek, aby pak měl několik možností než udělat jednu a čau. Hlavně ona sama, si přeci musí vybrat, která se jí nejvíce líbí. Jelikož mu posloužila jako model, tak jí rozhodně některé fotky dá, aby na tento den mohla vzpomínat třeba v dobrém. Sice neví, kdy by jí je dal, ale třeba ve škole až ji uvidí. Prostě jí je vrazí nehledě na to, že by třeba nemusela mít čas. Hlavně to má být i její projekt, takže jí ty fotky bude muset dát určitě! No, ale to se ještě pořádně domyslí, až to bude všechno nafocené a ona si nějaké vybere. Podle potřeby je Lawrence ještě nějak upraví v nějakém tom photoshopu, aby to vypadalo ještě lépe. Buď by nějak upravil barvy, nebo jen upravil pozadí, aby nebylo tak obyčejně bílé. Ovšem, to si všechno určí ona sama, jak se jí to bude líbit.

Poèet pøíspìvkù : 57 Join date : 13. 02. 18

Nad jeho slovy svraštila obočí, přičemž několikrát po sobě zamrkala víčky. Proboha, ten brunet začínal být čím dál tím bláznivější. Nebo byl jednoduše blázen do focení, což bylo vlastně obdivuhodné. Je hezké vidět, jak je někdo plně ponořený do svého oboru, většina lidí svou práci dělá s otráveností, třeba tady Eleanor. Ale šlo se jí divit? Skoro každý večer se odhalovat těm starým, nafoukaným páprdům není jen tak. Nesnáší ty jejich samolibé výrazy, vidí jim až do té jejich kebule, ono není těžké odhadnout, co si právě myslí, když jsou ve Strip clubu a koukají na polonahou ženskou. Zavrtěla hlavou, teď na svou práci myslet nebude. Bude myslet na to, co jí baví, a sice na focení. Nápad od bruneta se jí líbil a tak neváhala a zaujala pozici, která bude na fotkách dobře vypadat. Nemrkala, nehýbala se, zkrátka držela stále tu stejnou pózu, aby ji mohl zachytit v tom nejlepším světle. Když přestal s focením, tak na něho zaměřila své zelené oči a pozorovala ho. Koutky úst ji zacukaly do stran, moc dobře slyšela, co říká, zas tak daleko od sebe nebyli a samozřejmě ji to moc potěšilo. Pochvaly jsou důležité, tvrdí to snad každý psycholog a zrovna tady El jich v životě moc nedostala. Překvapilo ji, když se jí zničehonic představil. Nepotřebovala znát jeho jméno, pro ni byl prostě a jednoduše ten brunet. Tedy, teď už ne, teď už to byl Lawrence. Své jméno mu prozrazovat nechtěla, mohl by si o ní něco zjistit, a pak by se styděla. Vlastně jen málokdo znal její jméno, byla pod ním zaregistrovaná ve své práci, proto většinou používala falešné. Občas to bývá těžké, ale takový prostě její život je, už se s tím smířila. ,,Lawrence," zopakovala po něm velmi pomalu. ,,Hezké jméno," alespoň se na něj pousmála, když už mu odmítla prozradit své jméno. Asi si teď o ní bude myslet, jak je neslušná a tak. No, je to hodně neslušné, ale kdyby znal její situaci, tak by to pochopil. Jenže on ji nezná, a to je dobře. Takže raději bude za neslušnou holku. Jeho další póza zněla skvěle, jen si hodlala tak trochu podle svého upravit. Vstala a ze sáčku vytáhla hrozny, opět byly krásně vyleštěné, přímo k nakousnutí, ale na to teď určeny nebyly. Opatrně je zavěsila na kytaru, bohužel se jí to nepovedlo hned na první pokus, bylo jich hned několik, a když už si myslela, že to vzdá, tak hrozny držely. ,,Vypadá to dobře?" podívala se na Lawrence s tázavým pohledem. Neviděla to z dálky jako on, zblízka to vypadalo chvalitebně, bez těch hroznů by to určitě vypadalo hůře. Nebo taky měla velmi špatný vkus, kdo ví. Pomalu se nastavila do pózy, kterou ji navrhl, načež se zakousla do jablka. Koukala jeho směrem, snažila se tvářit zamyšleně, což doladila lehkým přimhouřením očí. Zase tak nějakou dobu stála nehybně, snažila se nemrkat, jen to bylo v tomhle případě těžší, když se dívala jeho směrem. Když se přestaly ozývat zvuky foťáku, tak se zase uvolnila a jablko odlepila od svých úst. ,,Chceš se teď vyměnit?" nabídla mu a z kytary pomalu sundala hrozny. ,,Můžeme vymyslet nějakou poslední pózu, kterou uděláš ty, nějaké ovoce mi tam ještě zbylo. Třeba něco s avokádem by vypadalo dobře," zauvažovala nahlas a přesunula se ke svému sáčku s ovocem. Chtěla zkontrolovat, co všechno si sebou vlastně vzala, přičemž vyčkávala na reakci Lawrence. Kdo ví, jestli její nabídku přijme nebo ji raději odmítne.

Poèet pøíspìvkù : 33 Join date : 03. 07. 17

Lehce se pousmál, když pochválila jeho jméno. “Děkuji.“ Ani se neptal na to její. Kdyby chtěla, tak by mu ho rovnou prozradila. Třeba se i za své jméno stydí, ale to on nevěděl. Když si prohlížel fotky ve fotoaparátu, chvilku nevnímal okolí. Až potom, kdy se ho zeptala, pozvedl svůj pohled a podíval se na ní. “Vypadá to naprosto skvěle.“ Pronesl nadšeným hlasem. Ještě vyfotil pár dalších fotek další pózy a zase se na ně díval. Ty, které byly trochu rozmazané ihned mazal. Smazal celkem asi jenom tři fotky, zbytek byl skvělý a dal se opravdu použít. Ještě udělal pár fotek a skončil. Teď si jenom prohlížel fotky, které dnes vyfotil. Už se chtěl nadechnout a nabídnout jí, zda se nechce podívat, ale ona byla rychlejší. Pozvedl od fotoaparátu pohled. Chvilku přemýšlel, protože před objektivem stál minimálně a kolikrát mu to moc nebylo příjemné. Raději stojí na místě fotografa a fotí, než když je focen. Ale tak co, třeba to bude pro tentokrát fajn a nějak to přežije. “Ale jo, ať toho je více.“ Pokrčil nad tím rameny a opatrně položil svůj fotoaparát na stolek. Chvilku ji sledoval a čekal, až mu řekne, co má dělat. Něco s avokádem? Proč ne. Jakmile z jejího sáčku vytáhla onen předmět, opatrně si ho převzal. Bál se, aby ho nijak nepomačkal nebo mu neupadl na zem. Přesunul se ke stoličce, na kterou se usadil. Do ruky vzal ještě kytaru. Vůbec netušil, co by měl dělat za pózy, protože v tomhle nebyl dobrý a jak, jsem zmínila, stál před objektivem minimálně. Ale něco tam vytvořil, slečna Neznámá pár těch fotek udělala. Asi ani nepotřeboval vidět, jak vypadá, protože tam určitě vypadal jak nějaký hlupák. Po chvíli toho všeho focení se podíval na čas. Už měl být dávno v práci, ale když řekne, že dělal věci do školy, třeba mu to odpustí. Opatrně položil svou kytaru, ale i ono avokádo, které bylo jeho momentálním krátkodobým společníkem. Došel si pro pouzdro, které bylo opřené o jednu z bílých zdí, a přešel s ním ke své kytaře, kterou do něj opatrně uklidil. Možná by si měl koupit nové pouzdro, protože to, které momentálně má je dosti ošoupané a už se v něm tvoří i díra. Možná mu někde párkrát spadlo nebo tak. “Když mi dáš na sebe nějaký kontakt nebo tak, pošlu ti fotky. Nebo ti je mohu dát ve škole.“ Oznámil jí dvě možnosti, kterými ji mohl dát její fotografie. “Nebo poslední možnost, stav se pro ně zítra v pizzerii, ale záleží čistě na tobě.“ Navrhl ještě tuhle poslední možnost a uklidil svůj fotoaparát do brašny. Na záda si hodil pouzdro i s jeho nejvěrnějším společníkem, přes rameno si hodil brašnu s fotoaparátem a ještě se otočil, zda má vše. “Klidně bych ti je vytiskl i teď, ale už musím letět.“ Zatvářil se trochu posmutně, protože ho opravdu mrzelo, že to nemůže udělat, co nejdříve. Ale třeba se někde potkají nebo si pro ně přijde zítra, pokud bude mít čas. Třeba bude mít na práci něco zajímavějšího. “Tak zatím a třeba se zase někdy tady sejdeme.“ Rozloučil se s ní se širokým úsměvem a opustil místnost. V tom všem spěchu si ani nevšiml, že mu chybí krytka od objektivu! To až zjistí, tak se asi zblázní. Ale teď neměl čas kontrolovat foťák, teď se snažil soustředit na rychlou chůzi, aby přišel do práce v čas.

Poèet pøíspìvkù : 57 Join date : 13. 02. 18

Byla ráda, že po ní na oplátku nevyžadoval její jméno, i když by tedy nebyl první a bohužel ani poslední. Bylo to tak vždy. Někdo se jí představil a automaticky očekával, že ona udělá to samé, což odmítala. Hrozilo, že by se dotyčný dozvěděl o její práci, která ji umožňuje studovat na vysoké škole, a to by byla katastrofa. Pozorovala, jak si fascinovaně prohlížel právě vyfocené fotky a musela se usmát, když nahlas zhodnotil, že se povedly. Sice měla nutkání se na ně také podívat, ale nechá to na jindy, prioritou teď pro ni bylo, aby odsud co nejdříve vypadla. Musela se jít totiž připravit do práce. A tak dále pózovala, sem tam se usmála, jindy zas nahodila neutrální výraz nebo se zamračila. Přestala až tehdy, když byl Lawrence spokojený. Byla sice ráda v roli modela, ale dnes tu přišla fotit, nikoliv jen pózovat, proto taky navrhla, aby se vystřídali. Pochybovala, že by to Lawrencovi mohlo vadit, každý fotograf by si měl zkusit roli modela, kolikrát to totiž mohlo být součástí jejich práce. Koutky úst ji zacukaly do úsměvu, když s jejím návrhem souhlasil, už se těšila, až si zase odfotí pár fotek. ,,Výborně," zamumlala a energeticky vstala ze židle. Odložila jeho kytaru a taky ovoce, se kterým pózovala, načež se chopila svého milovaného foťáku. Pomocí šňůrky si ho zavěsila na krk a začala si tam nastavovat veškeré věci, které jsou potřeba. ,,Avokádo je v sáčku," zabrblala směrem k Lawrencovi, aby mu naznačila, že už se může připravit. V podstatě jí bylo jedno, do jaké pózy se nastaví, důležité pro ni totiž bylo, aby byl přirozený. Nechtěla nějakou přeumělkovanou scénu, z těch jí bylo na blití, proto nechala vše na něm. Fotila jej z různých úhlů, sem tam mu řekla, ať změní scénu a taky výraz ve tváři, protože ten byl u focení velmi důležitý. Na Lawrencovi šlo vidět, že v roli modela moc často nebývá, ale kupodivu mu to i přesto šlo. Bylo by sice potřeba zlepšit pár věcí, ale to jsou vyloženě jen detaily, kterých si všimne jen pár lidí. ,,Myslím, že hotovo," zhodnotila po pořízení pár fotek a narovnala se. Začala si prohlížet veškeré fotky a ihned likvidovala nežádoucí, tudíž chvíli své momentální společnosti nevěnovala žádnou pozornost. Pohled od fotoaparátu zvedla až tehdy, když na ni Law promluvil. Už se balil, což muselo znamenat, že se chystá pryč. Oba někam spěchali, lepší to už snad ani být nemohlo, alespoň nebude vypadat blbě, když se rychle sbalí a zmizí. ,,Ehm, napíšu ti svůj mail," odkašlala si a přesunula se ke své kabelce, kde měla všechny nezbytné věci – tudíž i svůj blok a propisku. Na prázdnou stránku v bloku napsala svůj mail, který samozřejmě obsahoval pouze její přezdívku, nikoliv jméno. Hold byla na vše velmi opatrná. Stránku s mailem vytrhla a s neutrálním výrazem jej předala Lawrencovi. ,,Pošlu ti i ty mé fotky," sdělila mu, aby si nemyslel, že si je nechá jen pro sebe. Následně se i ona začala balit, už měla docela zpoždění, ale nehodlala se házet do stresu, ten byl zbytečný, vždyť v práci počkají. ,,V pohodě, měj se," věnovala mu ještě krátký pohled a zamávala mu na rozloučenou. Sama si dobalila poslední věci a pak zamířila pryč z ateliéru.