Ateliér

Jejich debata se točila okolo dívčí naivity a chlapcích, kterým nedělalo problém jí zneužít. Takovou naivitou oplývala i Tabitha a vlastně svým způsobem i Gabrielle, i když mnohem méně, než ona. Svou sladkou nevinnost a láskyplnou naivitu střežila ale spousta lidí. Annys například. Ta především. Dělala jí strážného anděla ať byla kde byla. Ani nevěděla, co by bez ní dělala. "Teď zníš jako ona," musela se nad tím zasmát, protože v podstatě říkala to, co jí vždy kladla na srdce i Annys. "Ale máte obě pravdu," s povzdechem jí věnovala letmý pohled přes rameno. "Jenomže já si prostě nemůžu pomoct," pokrčila rameny a pokračovala v přehrabování se v uhlech. Potom už se soustředila jen na ně, což přestalo s jejími dalšími slovy. "To je, nevím, co bych bez ní dělala," ona se totiž Annys rychle dostala mezi ty lidi, kteří pro Tabithu znamenali hodně. Bezmezně jí důvěřovala, vždyť tu pro ni vždy byla. A stejně to platilo i opačně. Zkrátka za ni byla zcela upřímně vděčná. Ne každý mohl říct, že má Annys za kamarádku. Vlastně ona moc takto bízkých přátel neměla -o to větší poctou to pro Tabithu bylo. I když jejich začátky byly těžké a ona se musela spíše vnucovat, než Annys přijala její existenci za ne až tak otravnou a zbytečnou. Chvíli bylo ticho a poté se rozběhla debata o Lincolnovi. Bylo to vlastně jen pár slov, ale i to Tabbs stačilo k tomu, aby se nekontrolovaně usmívala od ucha k uchu a úplně zapomněla, že vlastně i něco dělá. Ani jí nedocházelo, že by mohly její pocity něco znamenat, samozřejmě až do chvíle, než o tom začala mluvit. A potom přišla Gabina slova a její prozření, tedy alespoň částečně. Na chvíli se zarazila v pohybu a zamyšleně hleděla před sebe. "Jo," řekla skoro překvapeně, "on je-" zamrkala a zavrtěla hlavou, aby se nějak od jeho úsměvu přenesla do reality, jelikož jí Gabrielle ukazovala penál, který našla. A opravdu se zdálo, že to byl on. Se zářivým úsměvem přikývla a dala se zpět do hledání, tedy teď spíše už skládání uhlů zpět. Při tom ale našla označené balení a neváhala radostně oznámit, že ho našla. Odložila je tedy bokem a pokračovala v uklízení, v čemž jí Gabi ochotně pomohla. A tak za chvíli bylo vše tak, jako předtím. "Ano," šťastně přikývla a vzala penál i s uhly do ruky. "Děkuju ti moc za pomoc, nevím jak bych to bez tebe našla," poděkovala jí a věnovala krátký pohled místnosti. "No, už půjdu do spolku, budeš tu ještě malovat?" kdyby ne, mohly by jít spolu, ale jelikož ji vyrušila od tvoření, nechtěla ji tahat hněd do spolku, tudíž pokud chtěla, mohla zůstat a pokračovat tam, kde přestala.

Samozřejmě, že to nemyslela zle, jak by také mohla. Ač bylo možné, že to tak vyznělo, nebylo to mířeno jako urážka, to by Tabbs nikdy nemohla udělat. Nebo se to zatím alespoň ještě nestalo. Ona byla vždy usměvavá a vždy se držela jen toho dobrého, pozitivního, a na chyby druhých nehleděla. Jediné chyby, které byla schopná zpozorovat, byly ty její vlastní, což bylo vlastně docela žalostné, jelikož potom o sobě měla špatné mínění a celý její okolní svět viděla zcela růžově. Právě od toho se ji snažila Annys varovat, a teď také Gabriella, která se debatou o Oliveru Tonkinovi zabírala více, než by si zezačátku myslela. Nicméně jí to nijak divné nepřišlo, jelikož se o něm neustále bavili téměř všechna děvčata ve spolku, díky čemuž by si leckdo udělal zcela jiný obrázek než Tabitha. Jenomže ona byla tak hrozně naivní, tak moc, moc moc naivní, až bylo těžší a těžší se tomu ubránit. A sic měla přátele, kteří by ji z toho vytáhli, ale jak oni, tak i ona sama moc dobře věděli, že s každým dalším ublížením je člověk křehčí a křehčí. A Tabitha? Ta byla křehká až až. „Ale vždyť já vím, jenomže jim chci pomoct, nebo tu pro ně alespoň být,“ i když to oni nechtějí, že ano, „a umím dobře plavat, zvládnu to, ustojím to,“ plavat sice uměla opravdu dobře, ale tohle nebyla schopná snést ani ona. Jak ale později řekla, nemohla si pomoct, bylo pro ni zatraceně těžké odolat potřebě pomoct i tam, kde nebylo pomoci. Zkrátka a dobře, byla v tomhle marná. Ať už se o to snažila Annys, nebo Gabriella, nedokázala v té chvíli odolat. Ona prostě musela pomáhat. Musela. Gabi se rozmluvila, proto k ní stočila pohled. Poté se ale zasekla, což ji překvapilo a docela přitáhlo pozornost. Opravdu hodně. Povytáhla obočí a v očekávání sledovala, co z ní vypadne. Jenomže nevěděla, jestli to z ní chce tahat na sílu, viděla, že jí v tomhle ohledu moc do řeči není. Zřejmě šlo o něco nevyřešeného, nebo bolestivého. Sama to dobře znala. Zhluboka se nadechla a přikývla k jejím slovům, když ze sebe konečně dostala, co chtěla říct. Rozhodla se v tom příliš nenimrat a nerozebírat to do detailů, ani se moc nevyptávat a raději to prostě nechat na ní. Pokud jí bude chtít něco říct, řekne. Ale asi ještě nebyl ten správný čas. Respektovala to, zcela upřímně to respektovala a chápala. „Neboj se, neřeknu to jediný živý duši,“ řekla s jemným, povzbudivým úsměvem a věnovala se dál své práci, „věřím ti, budu se snažit ovládat svůj mateřskej pud,“ pokusila se o cosi podobného vtipu, a ještě se na ni přes rameno ohlédla s širokým úsměvem. Snažila se v téhle chvíli alespoň trochu Gabi rozesmát. Nezasloužila si být takhle… rozladěná? Na chvíli tak vlastně působila, a to si Tabbs uvědomila až teď. Trochu si to vyčítala a slíbila i sama sobě, že to nechá být. Už jen kvůli Gabi. A věřila, že toho bude schopná. Udělat něco pro jiné pro ni bylo jednodušší než pro sebe samotnou. Na sobě jí vlastně tolik nesešlo. Ona toho ustojí hodně, alespoň si to myslela. Chtěla tomu věřit. Debata potom zaběhla trochu jinam, a to ji donutilo více než usilovně přemýšlet. Soustředila svou mysl i tělo do jediného okamžiku, na jediné místo, a přitom to bylo tak neurčité. Lincolnův úsměv a způsob, jakým se na ni díval, jakým se díval na vše. Ohňostroj. Polibek na tvář, který mu dala. Proč to vůbec udělala? Bylo to něco tak obyčejného a nevinného, přesto jaksi podstatného v tomto momentě uvědomění. Gabriella jí vážně pomohla, začala totiž přemýšlet nad tím, co pro ni vlastně znamená. A zjistila velmi důležitou věc. Netuší. Vždy měla jasno, kam lidi zařadit. Byli to neznámí cizinci, ti, které znala od vidění, milí známí, přátelé, blízcí přátelé, rodina… a Lincoln. Nedokázala ho zařadit. Řekla by, že patří někde mezi přátele, ale to se jí nezdálo dostatečné. Blízcí přátelé? Tam jí neseděl. Co pro ni tedy byl? Zkousla si ret. Hledání. No jistě. Konečně ji probrala Gabriella. Odsouhlasení. Další hledání. Nález. Skvěle. Ulevilo se jí, že má všechno a ona se mohla v klidu vrátit do spolku s dobrými zprávami. Dala se do děkování Gabi a samozřejmě nezapomněla i na svůj široký úsměv, značící spokojenou Tabbs. „Jasně, vyřídím!“ uchechtla se nad Gabiným slovy a přikývla na souhlas, snad aby svá slova ještě potvrdila. Dívka, která ji o tuto laskavost žádala se určitě také zasměje, přeci jen nebyla žádný morous, a až jí řekne, že jí s hledáním pomáhala i Gabi, určitě jí ještě sama osobně poděkuje. Tedy zřejmě, měla ten pocit, ale neznala všechny dívky tak dobře, aby předvídala jejich kroky. Tato se však zdála milá. A i kdyby nebyla, Tabitha vidí opravdu na všech jen to dobré. Poté už se ptala Gabi, zda bude ještě malovat, čímž jí nepřímo nabízela, že by mohly jít do spolku spolu, jelikož ona sama musela odevzdat věci a chtěla si po dlouhém dni plném učení trochu odpočinout a snad i napsat chlapci, na kterého před chvílí přišla řeč. Nepočítala, že se Gabi jen tak odtrhne od toho, co měla naplánované, ale kdyby přeci jen už chtěla jít, chtěla mít jistotu, že nebude vypadat neslušně, když odejde jen tak. Proto se raději ptala. Ihned se jí dostalo odpovědi, kterou vlastně vcelku čekala. S úsměvem tedy přikývla a hrnula se ke Gabi, aby ji mohla obejmout, a ještě jednou jí poděkovat. „Dobře, věřím, že se to pěkně vydaří, a buď cestou opatrná, za chvíli se setmí,“ pokud se tak ovšem už dávno nestalo, že ano. Co se dalších Gabiných slov týče, vehnaly jí do tváří snad ještě větší úsměv, pokud to vůbec ještě bylo možné. Nadšeně přikývla a odtáhla se od Gabrielly, kterou dosud srdečně objímala. „To bych taky ráda, tak snad co nejdřív,“ uculila se jako sluníčko. Právě surfování byla činnost, při které se seznámily. Gabrielle to šlo samozřejmě mnohem lépe, ale to Tabbs vůbec netrápilo, jelikož byla pouze vcelku nováček a nesurfovala tak často, a i kdyby ano, nevadilo by jí to. Měla radost z každého Gabiného úspěchu. A co se Tabbs týkalo, nejraději si jen tak pro radost plavala a objevovala podmořský svět, korály a rybky, které ve vodě plavaly. Mořské dno jí vždy přišlo jako něco neskutečně fascinujícího. To už ale byl čas se rozloučit, protože jí pípla zpráva v mobilu a ona nějak tušila, že už se bude ozývat kamarádka, které měla věci zanést. A tak zamávala Gabi a s úsměvem se rozloučila. „Tak se měj a hodně štěstí s malováním!“ houkla na ni a doufala, že nevyrušila nikoho dalšího v místnosti, načež se rozeběhla z místnosti na chodbu. Proběhla i část té, než zpomalila krok a zbytek cesty šla spíše rychlochůzí, aby se co nejdříve dostala do své postele. A taky, aby mohla odevzdat nalezené pouzdro a uhly.
…A než se nadála, byla ve spolku a klepala na dveře pokoje dívenky, která ji přes zprávy už chvíli naháněla, zda se jí něco nestalo a jestli ty věci našla. Jakmile vše odevzdala a prohodila s ní pár slov, zamířila do svého pokoje, převlékla se do dlouhého trička a krátkých kraťasů na spaní a zalezla do pohodlné postele, kde mohla, nikým nerušena, dlouze přemýšlet nad úplně vším. Nakonec už jen popadla mobil, který připojila na nabíječku, jelikož už byl téměř vybitý, a po dalším rozjímání se rozhodla napsat Lincolnovi.
→ dívčí spolek

--> chlapecký spolek
Člověk, co tady nikdy nebyl, tak by se mohl dost lehce ztratit, protože tady je hrozně moc místností, které jsou například propojené s dalšími, takže vám stačí jedna nebo dvě odbočky a jste pravděpodobně ztraceni. Reece si tohle už párkrát zažil, když nastoupil na univerzitu a byl tady úplně nový, takže teď už by se dalo říct, že je docela zběhlý a ztratit už by se neměl. Asi ani nebude žádné překvapení, že nejvíc času tráví v té části, kde je takový provizorní foto ateliér, který se k údivu všech nachází na severní straně budovy. Někdo asi přemýšlel, když to tady budovali. Takže jako obvykle po příchodu do ateliéru si to rovnou zamíří bez přemýšlení po schodech do druhého patra skrz asi dvě další místnosti, ale tentokrát ho vyruší hluk, který jde z místnosti vedle. Většinou tady moc hluku nezažijete, protože když se někdo pekelně snaží vymyslet něco originálního, většinou mlčí. Proto se zastaví a po menší rozvaze nahlédne do oné místnosti a zahlédne nějakou dívku, která se zrovna pro něco pravděpodobně sehla, jelikož je v takovým vyzývavějším předklonu, takže se Reecovi naskytl pohled na její partie, které nebyly zrovna nejhorší. Co si budeme, nebyl by to on, kdyby se u toho nezdržel a nějakým způsobem to nekomentoval. Teď mu ještě do karet hraje to, že ho dívka nejspíš neslyšela přicházet, protože mu nevěnuje pozornost, ,,tyjo, ještě chvíli takhle vydrž, abych si to stihl vyfotit," řekne s úplnou upřímností v hlase, zazubí se a jednu ruku si položí na foťák, který má pověšený okolo krku. Co se popruhu u foťáku týče, tak ho moc rád nemá, protože mu u focení překáží, ale co se týče přenášení, tak to ho využívá docela často. Kdyby věděl o koho se jedná, tak by z jeho pusy možná vyšlo víc věcí a byly by ještě trochu víc perverznější, jelikož se ale neznají, tak se trochu krotí. Není to totiž žádné tajemství, že má rád nezávazný flirt a zkouší to na každém kroku, protože mu to přijde jako fajn způsob zábavy, když i druhé osobě o nic nejde a je to jen hravě nezávazný.

Nechtěl jí úplně vylekat nebo tak něco, spíš to měl být jen takový nevinný vtípeček, ale po její reakci se nemůže udržet a musí se aspoň trochu přidušeně zasmát, ale tak aby to neslyšela. Když se na něho pak otočí, tak na jeho tváři už není ani zmínka po smíchu. ,, Vypadá to, že bych tě fotil?" řekne zvídavě a uculí se, ,,jen jsem si tě tak prohlížel," pokrčí ledabyle rameny, přimhouří oči a hlavu dá na stranu, přičemž si dívku ještě jednou a pořádně sjede pohledem. A musí uznat, že zepředu vypadá stejně dobře jako zezadu, má to dneska ale štěstí. ,,Ale kdybys měla zájem, tak tě klidně vyfotit můžu," ukáže jednou rukou za sebe, kde se o kousek dál nachází fotoateliér, ,, vidíš? Krásný slušný dotaz," usměje se na ní kulišácky, ,, nestojím o to, aby se po mě někdo vrhal, abych smazal tu fotku, když se nezeptám. To nemám za potřebí," uchechtne se, jelikož si to dokáže úplně živě představit. Nějaká upjatá osoba, kterou by si vyfotil, třeba jen z důvodu, že je krásná kompozice a na onu osobu jde krásné světlo, tak by to mohlo způsobit oheň na střeše a na scény on úplně nemá chuť ani povahu, ,,teda, nemám problém s tím, když se na mě někdo vrhne, ale ne teda kvůli fotce," dodá aby vše ujasnil a přikývne si na to. Jak si tak dívku prohlíží, tak úplně nedokáže přesně odhadnout jaký obor by asi mohla studovat, opravdu, na nějakém člověku se to pozná jednoduše, protože sportovci jsou podle něho tupý hovada, takže přesně ví, když okolo něho nějaký je. Tady by ale zase úplně netvrdil, že jde o sportovce, už jen proto, že se nachází v ateliéru a slovo ateliér většina sportovců určitě ani neví, co znamená. Takže typuje nějaké umění, ale těžko taky říct o jaký přesný druh by šlo. Je dost možný, že stejně jako on studuje fotku, ale to jí zase chybí její věrný přítel pověšený na krku nebo hozený s taškou přes rameno, foťák. Ale zase nějak extra ho to netrápí, třeba mu to pak sama řekne, jestli teď okamžitě neodejde. A co se týče té nabídky na focení, kterou by se zdálo, že prohodil jen mezi řečí, tak to bylo opravdu myšleno vážně, protože rád fotí krásné a nové dívky, které ještě nezná a neměl tu čest, aby je mohl vyfotit.

Jakmile po nějaké chvíli dojde řeč na focení, tak se kulišácky uculí, protože jakmile jde o fotografování a ještě s krásnýma holkama, dělá mu to největší radost. Opravdu. Někdy si příjde jako malé dítě před Vánocema, protože ho fotografování naplňuje a baví. Neměl úplně v úmyslu po ní něco chtít, protože mu stačí, že by měl pár pěkných fotek na památku, ale když už se zeptala, tak proč nad tím aspoň nepopřemýšlet, ,,to jsem ani nikdy netvrdil,” ušklíbne se na ní a na tváři se mu objeví nepatrný úsměv. On sám zrovna není ten typ člověka, co by se nějak permanentně mračil, nebo teda spíš takhle. V přítomnosti nějaké pěkné slečny má na tváři úsměv skoro neustále, ale jakmile je v přítomnosti nějakého chlapce, stává se z něho úplně jiný člověk, který je neustále zamračený a naštvaný na celý svět, ,,mohli bychom vyfotit nějaký slušivý fotečky pro mě na památku,” uculí se na ní kulišácky. I když jeho řeči někdy můžou znít perverzně, tak co se týče fotek, tak v nich vždycky uchovává kus citu a elegance, takže i kdyby měl na mysli třeba nějaké akty, jakože měl, tak by je nikdy žádným způsobem nezneužil nebo neudělal nějak nevhodné. Když k němu přistoupí, tak si olízne rty a přimhouří oči, ,,taky se mi nezdáš nějak povědomá. Tady jsem tě asi ani nikdy neviděl,” nedovolil by si tvrdit, že tady potkal všechny umělce, ale nějaký ten přehled o těch lidech co sem chodí asi má. Po jejích dalších slovech se ale potvrdí, že asi nebude nikdo, kdy by se věnoval nějakému druhu umění. ,,Tak to se omlouvám,” uchechtne se. Když z ní vypadne nějaké cizí slovíčko, tak jen tak přimhouří oči a jelikož by se nepovažoval za úplného blbce, tak mu došlo, že se asi právě představila a že se jmenuje Sofia, ,,já jsem Reece,” přitaká jí na odpověď, ,,budeš mi teď nadávat v cizím jazyce, abych si to nebral tak osobně, nebo?” ušklíbne se pobaveně. V hlavě mu naskočí obrázek toho, že by jí třeba plácnul přes zadek a vzduchem by začaly létat sprostá španělská slovíčka. Tahle představa mu dělá opravdu dobrý den, protože mu na tváři drží pobavený výraz, takže se asi bude muset hlídat, aby jí přes ten zadek opravdu neplácnul, nebo tak něco.  ,,Ateliér je támhle,” ukáže jednou rukou za sebe na bílé dveře, ,,jestli si to s tím focením rozmyslíš, tak mě tam najdeš,” přikývne si na to. Sice měl v plánu fotit jen nějaké zátiší, co by si provizorně vytvořil, ale fotit člověka je vždycky lepší. Nebo teda spousta fotografů by možná nesouhlasila, protože focení lidí obnáší jisté problémy, co se například týká retuše, nebo při postprodukci může hodně zlobit odstín kůže a další podobné věci. Ale holt je to pro něho to nejzájímavější.

--> přesun, fotoateliér
,,Na co bych měl čekat? Až budeme starý a vrásčitý? Eh,” ušklíbne se na ní s úsměvem, ,,já mám radši všechno teď hned, když..všechno drží tam kde má,” zazubí se na ní, ale pohled neodtrhne od jejích očí i když je asi úplně jasný na co naráží. Typické. Na ne každého je ale takový, někdy dokáže být milý a pozorny, jindy má zase slizké a dvojsmyslné kecy, ale pokaždý to aspoň z části myslí s humorem. Teda, on se baví skoro pokaždý, takže těžko soudit podle ostatních. Po jejích slovech mírně nakloní hlavu na stranu a přimhouří oči, ,,není teda na místě otázka, kde ses tady vzala?” uchcetne se, ,,řekla sis: Hm, tyjo. Dneska je krásný slunný den, úplně ideální hledat nějakého krasavce v ateliéru, který ani nevím k čemu je?” ušklíbne se na ní, ,,jako klidně mi to neříkej, tvoje věc, ale je to vtipný,” pokrčí nad tím rameny. Když řekne, že jí těší, tak jenom ledabyle nadzvedne koutky úst, protože úplně jejím slovům nevěří. Kdo by taky věřil. Jejich konverzace je zatím na začátku a nic extra se nestalo. Teda až na Sof v předklonu, což by mnozí mohli brát jako největší úspěch dne. ,,Dobře, tak se na to budu těšit,” mrkne na ní kulišácky jako by se mu v hlavě vymýšlel nějaký plán, ale pravdou je, že tam má teď docela přehlceno kravinama a na nic speciálního nemyslí. Někdy dokáže oklamat i sám sebe.
Jakmile ale situace nabere obrátky a Sof souhlasí s tím, že se od Reece nechá vyfotit, tak se mu na tváři rozlije natěšený výraz. Rozešla se ke dveřím dřív jako on, takže se vydá hned za ní a když oba vstoupí do místnosti, tak za nimi zavře dveře. Je to taková menší, tmavá místnost, ideální pro fotografa, ale možná trochu stísněné pro někoho, kdo se v tom nevyzná. Proto hned další krok je, že najde vypínač a rozsvítí světlo, takže se oboum naskytne pohled na všechny věci, které se v ateliéru nachází, ,,ta tma, zavřený dveře a všechno divný k tomu patří, nechystám se tě tady zavřít a věznit,” ušklíbne se na ní. Foťák, který má pověšený přes krk si položí na menší stoleček a vydá se k softboxům, ,,máš nějaký speciální přání na to, jakou fotku bys chtěla? Abych věděl jak připravit světla,” řekne směrem k Sof, ale přitom se na ní nedívá, protože přemýšlí, jak to tady všechno vymyslí, aby to vypadalo dobře. Samotné focení není tak těžké jako samotná příprava. Najednou se na ní otočí s úsměvem na tváři, ,,víš co? Už to mám!” zasmejě se na ní, protože si přijde docela ujetě, takže to může působit vtipně, ale tohle je holt jeho útočiště, takže se v tom vyžívá. Nastaví dvě světla tak jak potřebuje a ještě chvíli si hraje s foťákem, aby všechno vypadalo tak jak má. Když mu přijde všechno dobré, tak zase položí foťák na stolek a rychlým krokem přejde k Sof, docela na těsno, ,,takže hele jo,” sundá jí z ramene kabelku, kterou položí na zem, chytí jí za ruku a dovede jí před plátno tam jak potřebuje, ,,mám jasnou představu,” řekne pobaveně a ustoupí dozadu. ,,Nejdřív musím zkusit jak je nastavený foťák, takže bacha na oči, ten blesk je docela síla, když nejsi zvyknutá,” řekne a hned na to zhasne světla, takže místnost je osvětlená jenom softboxema. Následuje asi deset cvaknutí foťákem do prázdna než se všechno nastaví tak, aby výsledná fotka byla opravdu dobrá a nevypadala jako fotka na občanku. ,,Můžeme?” houkne na ní, ,,viděl bych to tak, že jak máš ten svetřík, tak by sis chytla ten rolák u krku,” ukáže prstem okolo svého krku aby vše ujasnil, ,,a tvářila se tak, jako bys mě chtěla vysvléknout a rozdat si to se mnou támhle,” ukáže rukou na takový divně straý gauč na kterým někdo neseděl minimálně půl století, ,,reálný přirovnání jsou někdy ty nejlepší,” řekne a uchcetne se. Namíří na ní foťák a párkrát stiskne spoušť, dokud se mu jedna z pořízených fotek prostě nezalíbí. ,,Tahle je nejlepší,” prohlédne si ještě jednou vyfocenou fotku a uculí se, ,,chceš se podívat?” zvedne pohled k Sof, kterou má kousek před sebou. Fotka ,,Ještě si pak pohrát s barvama v postprodukci a bude dokonalá," konstatuje sebejistě.
--> přesun, fotoateliér