-> ateliér
Dnes se celý den těšila, až skončí výuka. Tedy, neberte ji špatně, ona má ráda obor, který studuje, a skutečně je do toho zapálenou studentkou, ráda poslouchá o historii umění a teorii technik, ale dnes dokázala myslet jen na ty rysy tváře drobounké dívenky, kterou potkala ráno úplnou náhodou na chodbě. Neměla ponětí, kdo to je, ale měla moc krásné črty tváře, že Gab okamžitě zatoužila přenést je na plátno. Během všech hodin jí tak svrběla ruka, že si dělala nákresy všude kolem – do učebnic, do sešitů, i na náhodné papírky, co jí přišly pod ruku. A tak během dne vykreslila ty krásné klíční kosti, které děvčeti vystupovali, jemné pramínky, ve kterých se kroutily její vlasy, ale které byly uplácnuté velikými sluchátky. Nezapomněla si ani hrát s rysy tváře, těmi plnými rty, které bohužel netvořily úsměv, a také se snažila načrtnout si to zamračené obočí. Byla tím úplně posedlá a neskutečně se těšila, až bude moct zamířit do ateliéru.
Konečně odzvonilo i na konec poslední hodiny, Gabi naházela všechny věci do svého roztomilého batůžku a spěchala do ateliéru. Nejdřív jen nakoukla dovnitř, zda tam vůbec bude místo, protože občas kreativní múza popadne více lidí a ona se tam nerada mačká, ale naštěstí tam byl asi jeden nebo dva další lidé, hledíc si svého, takže Gabi tiše vklouzla do místnosti, aby nerušila, a odložila si batoh do skříňky na věci. Nezapomněla si vyndat některé náčrty, aby měla inspiraci na očích, a také přes sebe přehodila jednu volnou, starou košili, která už schytala pár cákanců. Vlasy si svázala do ledabylého drdolu a vrhla se do příprav na malování. Posbírala si pár štětců, co by se mohla hodit, sehnala si paletu i barvy a vodu, no a to odnesla k volnému stojanu co nejdále od jiných lidí. Do stojanu dodala i plátno a už se pustila do práce, to děvče ji skutečně oslovilo a ona se vrhla na základní rysy, aby si stanovila proporce obličeje. O půl hodinu, pár nových stříkanců na košili a na rukách později byly základy stanoveny a Gabi se už vrhla na dokreslení detailů obličeje, kde věděla, že největším problémem budou ony vrásky u obočí, ale pustila se nejdříve do očí, ty jí šly vždy od ruky a bylo pro ni nejlehčí začít právě s nimi. Během necelé hodiny dokončila všechny detaily na obličeji, jako oči, pihy, ty neutrálně stažené rty, výrazné lícní kosti, no a konečně byl čas pustit se do té zamračené vrásky. Gab dokonce chvíli přemýšlela, že by to nedělala, že by dívce dodala úsměv na rty, ale to by nebylo ono, takhle to Gabi dělat nechce. Ráda zachycuje výrazy přesně tak, jak jsou, protože přesně tak, jak byly, jí oslovily. Měnit to by byla hloupost a i když by to pro ni bylo lehčí, neudělá to. Fuh, tak vzhůru na vrásku.

Dnešní múzou pro ní byla zajímavá slečna, jejíž krásu nutně potřebovala zachytit na plátno. Celý den si črtala její rysy, skoro jako by se bála, že je zapomene, ale to skutečně nehrozilo, základní rysy měla vryté v paměti, stejně jako spoustu dalších zajímavých tváří, které už někdy přenášela na plátno, ať už s vědomím nebo bez daného člověka. Takové věci si nosí v paměti dlouho, má dobrou paměť na detaily… Například by pořád dokázala nakreslit črty obličeje svého bývalého, a to už to jsou dva roky, co se pořádně neviděli. Jistě, na sociálních sítích ho viděla, ale to není jako vidět člověka naživo, její umělecká dušička by nikdy nesnesla kreslit podle fotky, protože ačkoliv jsou fotky krásné, už samotná fotka je napodobenina reality. A kdybyste kreslili podle fotky, tak kreslíte napodobeninu napodobeniny reality, což ona nechce. Ona se chce přiblížit svými obrazy co nejvíce realitě, chce zobrazovat přímo to, co vidí na vlastní oči, takže raději si bude malovat z paměti, než aby si vás vyfotila, nebo si vás pozve jako modela. To tedy nedělá často, protože by tím nechtěla lidi otravovat, ale čas od času se k něčemu takovému odhodlá… nebo někteří se nabídnou sami, protože od ní chtějí být nakresleni. Upřímně to je nejlepší nabídka, co po ní můžete chtít, akorát problém je v tom, že musíte mít něčím zajímavý obličej, jinak vás odmítne, samozřejmě velice něžně! Holt chce zobrazovat jen to, co jí skutečně zaujme a i když máte pěkný obličej, nemusí to hned znamenat, že je něčím výjimečný. Byla natolik ponořená do svého díla, že sice věděla, že tam není sama, ale rozhodně nepostřehla, že se děvče k ní začalo blížit. Ona se mezitím soustředila na vrásku mezi obočím, u které udělala první črty a hned co oddálila štětec od plátna, uslyšela odkašlání. „Hm?“ broukla jemně a otočila svou pozornost k blondýnce, která se u ní náhle objevila. Trochu překvapeně zamrkala, koukla k stojanu té blondýnky a znovu na blondýnku… Kdy se sem dostala? „Nerušíš, úplně v pohodě,“ na tváři se objevil něžný úsměv a na její požadavek přikývla. Sáhla ke své sbírce štětců, kde se nacházel tenký štětec, a který následně podala dívce. „Promiň, asi jsem si omylem přivlastnila dva,“ očkem kmitla ke svému, v barvě namočenému štětci, kterým se právě věnovala vrásce mezi obočím. Když jí vyhověla, teprve pak začala přemýšlet, kdo je ta slečna, protože ji minimálně v hodinách umění nikdy neviděla, ale přeci jen tyto ateliéry jsou volně přístupné i studentům jiných oborů, tudíž může studovat.. no, vlastně cokoliv. Což jí vůbec neusnadnilo zjištění o tom, kdo ta slečna může být, a tak zvolila jednoduchou metodu – představit se. „A já jsem.. Joanne,“ představila se s širokým úsměvem na rtech. Proč že zvolila své druhé jméno? Pod jejím prvním jménem ji zná jedna konkrétní osoba na univerzitě, ke které nechce, aby se dostalo, že je zpátky na škole, když se takovou dobu neviděli.

Mile se usmívala na Michaelu a vůbec ji netrápilo, že byla nějak vyrušena, protože věděla, že neztratí svou múzu. Drahá múza ji provázela celý den, jako temný stín, co se za ní táhl a nutil ji pořád kreslit a črtat detaily než bude mít možnost vrhnout se na plátno. Konečně měla tu možnost a už se blížila ke konci, už črtala jen detaily, ale za to ty nejdůležitější detaily, krátkou pauzu ale asi potřebovala, protože už začínala cítit křeč v ruce. Přece jenom si čmárala úplně celý den a teď tady poslední hodiny byla jako přilepená na plátno. Co ji ale mrzelo, byl fakt, že zdržovala to děvče od její tvorby, a to jen kvůli její vlastní hlouposti a nešikovnosti. „Každopádně, promiň, fakt jsem si nechtěla přivlastnit všechny štětce a no, omezovat tvojí tvorbu,“ pohledem se přesunula do míst, kde stálo plátno té dívky, ale nestihla se na to zaměřit, raději se znovu podívala na Michaelu, s jemným úsměvem. „A teď šup do práce, ať to dokončíš, protože to bude určitě skvělé!“ sluníčkově se usmála, ano, snažila se tím vynahradit to zdržení, tak jí popřála štěstí. Asi by se obě vrátily zpět ke své tvorbě, ale to do ateliéru vešla blondýnka, což tedy jejich, minimálně Gabiinu pozornost neupoutalo, ale její příchod k nim, na to se už chytla a s milým úsměvem se otočila na děvče. Začala zdvořile, tak neměla potřebu se na ni mračit nebo tvářit se nějak nepříjemně. „Uhh,“ vypustila zvuk značící zamyšlení, jemně našpulila rtíky a jedním prstem si začala poťukávat na bradu. Viděla je? Přeci jen když sem přišla, tak si musela posbírat potřebné věci a trochu se prohrabat tím chaosem, který tu vládne, ale který jí nikdy nijak nevadil, jen občas při hledání jedné konkrétní věci to bylo trochu na nic. „Možná,“ dostala ze sebe velice neurčitou věc a hned si uvědomila, jak moc nenápomocná právě je, a tiše si povzdechla. „Černý uhly tady určitě najdeš, ten penál už bude horší, ale, jestli chceš, tak ti můžu pomoct,“ pohledem sjela k Michaele a kývla hlavou, že si klidně může jít dál pokračovat, ať už se chudák víc nezdržuje, když už ji zdržela opravdu hloubá chyba Gabi. „Vim, že to tady vypadá jako chaos, ale nějakej ten pořádek to má, takže bychom to mohly zvládnout,“ povzbudivě se usmála na blondýnku, kterou znala díky surfování. Občas prohodily pár slov, okomentovaly, jaké byly vlny, ale nijak víc se do řeči nedaly, protože… na to asi prostě nebyl čas, přeci jen se sem vrátila teprve nedávno. Možná by se znaly více, kdyby nejela do Itálie, ale kdyby nejela do Itálie, dělo by se plno dalších jiných věcí, které nechtěla, aby se děly, takže to, že se neznají, je malá oběť. Navíc, co není, může být, třeba je to dnešní pátrání sblíží a budou spolu surfovat častěji. Co si budeme, Gabi by uvítala nějakou kamarádku na surfování, ve dvou se to lépe táhne, což vlastně platí úplně na všechno.

Tabbs byla takovým milým sluníčkem, alespoň jí to tak přišlo ze společných akcí v dívčím spolku i z občasného surfování nebo prostě potkání u vody, tudíž jí její reakce nijak nepřekvapila ani nezarazila, ale samozřejmě jen potěšila a na její tváři se objevil vřelý úsměv. „S tím se nemusíš trápit, múza mě neopustí a navíc to není žádný úkol nebo tak něco, je to jen pro mou radost,“ vysvětlila jednoduše a doufala, že tímhle uleví dušičce Tabbs, která se nebude cítit špatně z toho, že by ji snad mohla vyrušovat. „A nemáš vůbec zač, je to maličkost,“ mávla nad tím ručkou a odložila si štětce, které držela v ruce kvůli té předchozí dívce. Potřebovala si uvolnit ruce, aby mohla jít pomáhat s hledáním. Přeci jen to byla maličkost, která určitě nezabere tolik času, a i kdyby zabrala, tak co. Podle Gabi je důležité, aby si lidé pomáhali, hlavně aby si pomáhali nezištně a kdykoliv, když mohou, čímž se ona sama snaží řídit a vlastně by se tohle dalo označit i za takové její životní motto. A navíc, kdo by dokázal odmítnout takové sluníčko, jako je Tabbs? Opravdu málokdo, patřila ke sluníčkům a oblíbenkyním spolku, čemuž se nešlo vůbec divit, však se nešlo ničemu divit!
A tak se mohly dívky pustit do hledání v tom chaosu, který se s umělci tak neoddělitelně pojil, ale který zároveň jakýsi pořádek měl, ale jen málokdo ho chápal. Upřímně, občas ho nechápala ani Gabi, ale zvykla si, protože jí nic jiného nezbývalo. Jistě, mohla by si někdy dát výzvu a celý ateliér uklidit, ale bylo by to vskutku zbytečné, jelikož během týdne by to bylo v původním stavu. „Přesně tak,“ usmála se povzbudivě na Tabbs, líbilo se jí, že neztrácela naději, to je příjemná vlastnost. „Takže, uhly jsou v támhletom,“ ukázala na protější skříňku se stolkem, které byly zaskládané uměleckými pomůckami, „prostoru, možná se tam trošku ušpiníš, takže radši opatrně,“ varovala jí, než jí tam vyslala. „A já se zkusím kouknout po tom penálu, protože ten netuším, kde by mohl být, tak tě tady nechci nechat bloudit,“ a tak jim rozdala úkoly, ovšem ochotna si role vyměnit, kdyby se to Tabbs nelíbilo, ale pokud žádná námitka nepřišla, vydala se do rohu místnosti, od kterého se rozhodla začít. Víte, vezme to postupně od jednoho rohu k dalšímu, to se prostě musí trefit!

Vypadalo to, že skutečně Tabbs přesvědčila o tom, že jí nevyrušuje. Byla to pravda, nijak ji nevyrušovala, jednalo se jen o práci pro její vnitřní potěšení, ale potěšení jí poskytne i pomoc druhým, takže bude mít dvě radosti během dne. Jednu teď z pomoci a druhou až později dokončí obraz, no není to krása, jak vám život může hned zkrásnit den pouhým jedním setkáním? Úžasné, minimálně podle Gabi. A tak se na sebe tyto dvě sluníčka usmívala, jedna z radosti, že může pomoct, ta druhá protože získá pomoc a obě se usmívaly hlavně z radosti ze života. A tak se pustily do hledání, Tabbs zamířila někam do prostoru, ale Gabi si nedokázala odpustit zásah. Přeci jen kdyby nezasáhla, mohla by tady Tabbs bloudit třeba i celý den než by našla to, co potřebuje, a to jednoduše proto, že se tady nevyzná tak jako Gabi. Jistě, i Gabi občas něco nemůže najít, ale má přehled o tom, kde by co mělo být. Právě proto Tabbs nasměrovala tam, kde by měly být uhly, a ona se chopila těžšího úkolu – nalezení penálu, který by mohl být skutečně kdekoliv, ale Gabi začala na svých oblíbených místech na zapomínání věcí. I ona si tu párkrát něco nechala, odložila to na výhodnou pozici, u které si byla jistá, že si ji při odchodu všimne, a nevšimla. Nejčastěji si ale vzpomene po cestě do spolku, že jí něco chybí, a utíká zpět, no ale někdy si vzpomene až ve spolku, taky prostě umí být zapomínající trdlo. „Jak jsi na tom, jsou tam?“ optala se, když slyšela, jak se Tabbs hrabe ve skříňce. Ona sama byla neúspěšná, proto se přesunula k dalšímu místu, kde by penál mohl být.
Poklidné hledání přerušila otázka od Tabbs. Co život? Náročný. Na začátku školního roku se vrátila po dvou letech z Itálie, kam utekla před svým průšvihem ze střední. Nebylo to dospělé řešení, ale bylo efektivní. Ráda by řekla, že už dospěla, ale když se tak často špitá ve spolku o Oliverovi, raději by se vrátila zpět do Itálie, aby nemusela své chyby řešit, ale už nemůže. Ztratila svoji nejlepší přítelkyni, kterou musela nechat v Itálii a sice se rychle seznamovala, ale to jí nevynahrazovalo. No co byste na takovou otázku řekli na jejím místě, hm? „Složitý,“ vydechla ze sebe s tichým povzdechem, ale nechtěla být negativní, proto se hned rozjela s dalšími slovy. „Chybí mi Itálie, bella, ale díky spolku si zvykám rychle, je tam totiž tolik skvělých lidí, že mi to pomáhá tolik nemyslet na Itálii, nevím, co bych bez spolku a holek tam dělala, navíc i škola je super, baví mě to,“ už se zase usmívala od ucha k uchu a nejlepší na tom bylo, že vůbec nelhala, myslela to zcela upřímně, spolek jí hodně pomáhal. Jistě, vmetával jí do obličeje zmínky o Oliverovi, ale aspoň sbírala střípky toho, jaký je, nutno dodat, že se jí ty střípky ale vůbec nelíbily a akorát v ní rostla vina. „Ale teda, fascinuje mě, že se ve spolku dost často mluví o pár klucích, co jsou zač? Často jsem slyšela jméno Lockwood, Tonkin a myslím Kavinsky a Price? Proč se o nich mluví, to to jsou místní hvězdy, nebo… chodí s nějakýma důležitýma holkama?“ moc dobře věděla, že tahle bandička s nikým nechodí a tušila, proč se o nich mluví, ale potřebovala víc jmen, ne se jen ptát na Olivera, to by mohlo být podezřelé a ona nechce chodit po škole a vyprávět svůj, vlastně jejich příběh, minimálně ne dokud si nepromluví s ním. „A co u tebe, třeba nějaký milý kluk na obzoru? A škola?“ byla si jistá, že kolem Tabbs se určitě musí motat plno kluků, byla takové sluníčko, co si je k sobě umí přitáhnout, ač nevědomky, ale ne každý z nich má skutečně zájem o vás, to se sama poučila, proto by Tabbs přála nějakého milého, se kterým by se nespálila. Ale to jí určitě přeje každý, kdo jí potká.

Doufala, že když poslala Tabbs do správných končin tohoto nepořádného a chaotického místa, bude mít štěstí a nalezne to, co potřebuje, zatímco ona se věnovala hledání oné druhé věci, která neměla žádnou zadanou pozici, tudíž s tím bude asi větší problém, ale Gab nepřestávala věřit, že se jim to oběma podaří a Tabbithina kamarádka bude šťastnou majitelkou svých uměleckých potřeb. Navíc, co je umělec bez svých malovátek, že? Ona si to nedokázala představit, hlavně proto, že spoustu barev měla i od blízkých osob darem, takže kdyby je ztratila, mrzelo by jí to o to víc. No jo, holt jaký dar dáte umělecké duši? Samozřejmě že něco, čím jejich kreativitu podpoříte a věřte tomu, že za to vám budou i vděční. Nemusíte se bát, že by takový dar neocenili, protože ocení, víc než třeba..
Ponožky. „Joo, tam by měli být, trefila jsi na správný místo,“ povzbudila ji, zatímco se sama dál věnovala hledání penálu, které zatím vypadalo ale beznadějně. Tedy, Gab rozhodně neztrácela naději, ale někdo jiný by už mohl. Navíc jí zpříjemněním hledání byla právě přítomná Tabbs, která navíc rozvinula konverzaci i o něčem jiném než hledání zapomenutých věcí. Dobrá, ze začátku to téma Gab trošku zasáhlo, protože univerzita pro ni představoval spoustu nových věcí, návratů ke starým, zakopaným věcem... A také jí chyběla Itálie, bezpečné místo, kde se všemi byla za dobře. Ale na to teď nesmí myslet, ještě by tím chudinku Tabbs odehnala a to nechtěla! Bylo od ní hezké, že se zajímala, proto se rychle sebrala a vyrukovala s mnohem pozitivnější odpovědí, než jaká jí jako první naskočila v hlavě. „Je, rozhodně, vážně mi pomáhá mít takovouhle partu, je to fajn,“ pousmála se, zcela upřímně a od srdíčka, protože ten spolek fungoval skoro jako taková rodina. Alespoň většina holek tam tedy tak fungovala a byla milá, jakoby byli všichni příbuzní. Ale od milých děvčat ve spolku se pozvolna přesunula k chlapcům, konkrétně k těm, o kterých se ve spolku hodně mluvilo. Tedy, jí zajímal jen jeden, Charles, ale bála se zeptat jen na něj, mohlo by to vyvolat otázky a Gab by se cítila špatně, kdyby lhala, ale neměla by na výběr. Už teď vlastně trošku lhala, nebo, spíše trošku manipulovala Tabbs, aby zjistila to, co potřebovala, a i z toho se necítila dobře, ale přišlo jí to lepší než ji zatahovat do svých problémů, které si nejdřív chce zkusit vyřešit sama, než o tom tady někomu bude vyprávět. Ten smích ji nepotěšil, obvykle byla ráda, když se lidé smáli, ale tohle ji jen utvrzovalo v nejhorších myšlenkách. Ublížila mu, to jí bylo jasné, ale netušila, do jaké míry mu ublížila. Dělal tohle kvůli ní? Nevěděla, ale myslela si to. „Jakože.. Uh, spí s víc holkama?“ pokusila se to co nejjemněji zaobalit, hlavně kvůli tomu, jak se tomu Tabbs vyhýbala, zkrátka nechtěla, aby se cítila nepříjemně. Raději tedy nadhodila příjemnější téma, ke kterému se ale Tabbs chvíli nevyjadřovala, proto na ni koukla zvědavým pohledem těsně před tím, než se zase začala hrabat v uhlech, takže viděla ten úsměv i tvářičky v odstínech rudé, ale ty nic znamenat nemusely, vzhledem k předchozímu tématu. Ten úsměv ale mluvil za vše! „No? Tady to vypadá, že někdo někoho potkal,“ něžně do ní takhle slovně dloubla, ale použila jemný tón a doplnila to úsměvem, který jí věnovala. Tedy, pokud na ní zarovnat Tabbs koukala. Bývaly časy, kdy i ona byla takhle roztomile zakoukaná a nevinná, než to všechno pokazila. Zatřásla hlavou, nechtěla na to myslet, ne teď, když řeší tak příjemnou věc. Sice ta příjemná věc není v jejím životě, ale Tabbs to přeje a chce se z toho radovat s ní, minimálně dokud budou společně hledat, pak se Gab asi ubere do soukromého bičování za to, co provedla. Dneska rozhodně bude potřebovat volat se svojí drahou z Itálie.

Spolek byl pro ni po příjezdu velkou záchranou, díky němu si totiž hned našla spoustu opory a lidí, u kterých by našla otevřenou náruč, kdyby se něco pokazilo, protože… u ní se mohlo něco pokazit velice brzo, Oliver byl chodící bombou a ona netušila, kdy dojde k jejich setkání a samotnému výbuchu.. emocí, jen to nebudou moc pozitivní emoce, tak to Gab alespoň předpokládala. „Děkuju, toho si cením,“ opět zdvihla hlavu od hledání a široce se usmála na Tabbs, tahle věta pro ni znamenala opravdu mnoho a zahřála ji u srdíčka. Už předtím věděla, že Tabbs je prostě sluníčková osůbka, takže nepochybovala o její pomoci, kdyby se něco semlelo, ale slyšet to takhle nahlas bylo zkrátka příjemné a Gab to nabilo novou pozitivní energií, která ji i popoháněla zpět do hledání. Když jí tady Tabbs nabízí ramínko na vyplakání, musí přece najít ten penál! „A nápodobně,“ dodala ještě, ale tentokrát už jen koutkem oka mrkla na Tabbs, jinak dál hledala onen ztracený penál. Jelikož se jí Tabbs tak pěkně nabídla, že jí kdykoliv pomůže, rozhodla se jí položit dost podstatnou otázku. Ono to vypadalo jen jako pouhé zjíšťování, co se děje na univerzitě, protože je Gabi koneckonců svým způsobem nová, i když už tu bude skoro jeden školní rok, ale pořád se moc neorientuje v tom, co a jak tu chodí, pořád neví, jak je na tom Charles. Tabbs navíc vypadá jako typ, co se nebude vyptávat na otázky typu „taky by sis dala říct, co?“ a to je přesně to, co potřebuje. A tak nenápadně položila svou otázku, značně oklikou, protože i když Tabbs nevypadala, že by se zbytečně vyptávala, člověk nikdy neví a proto zvolila takovou okliku. Zamrazilo ji při zjištění, jak se to teď s Oliverem má, ale nedávala to na sobě znát, raději se ponořila do hledání. Ovšem další slova Tabbs ji zarazila, překvapením pootevřela ústa a chvíli jen tupě zírala před sebe. Zatřásla hlavou, aby se probrala, ale moc dobře to nešlo. Proč? Protože ona věděla, že za jeho chováním je něco víc. Dokonce i věděla, co to je. A právě teď si to všechno kladla za vinu. Pokud někdy někomu ublížil, cítila se za to vinná ona. „Víš, určitě na tom něco je, takže si myslím, že ta Annys má taky důvod, proč tohle říká. Když takhle přistupuješ k Oliverovi, měla bys takhle brát i jí,“ chvíli se odmlčela, než vyslovila jeho jméno, protože ho byla zvyklá oslovovat jinak, ale to nesměla dát najevo, vyvolalo by to zbytečné otázky, na které není připravená. Svá slova doplnila jemným úsměvem, se kterým na ni koukla, než se vrátila k hledání. Stejný úsměv jí držel na tváři, když Tabbs mluvila o kamarádovi, bylo to roztomilé a ona se nemohla neusmívat. Nechtěla ji ale trápit, proto do ní nechtěla moc zbytečně rýpat, vypadala totiž, že je všechno poměrně křehké a ona by se jim do toho nerada pletla. „Je hodný?“ položila hlavní otázku, něžným hlasem, protože o tohle vlastně jde. Chcete být s hodným klukem, co vám neublíží, což by přesně přála Tabbs. „Našla jsem ho!“ z předchozího tónu se stalo hlasité zvolání a Gab přiskočila s úsměvem za ní, aby jí ukázala penál, který odpovídal popisu. „Je to ono?“ chtěla se ještě ujistit, ale radost v ní už bublala.