KFC Restaurant

Je mu nad slunce jasné, že s ním zase ani v nejmenším nesouhlasí. Nepřijde jí úžasné, že mají něco společného, jen hluchý by to nepoznal - hluchý a slepý. Nakonec po ní souhlas ani nechce, jistě, mohlo by být hezké najít někoho, kdo by mu na vše přikyvoval, ale taky by to byla asi pěkná nuda. Když vám nikdo neoponuje, nic se neučíte, roste vám tak nanejvýš ego, které je pak těžké krotit. Navíc to řekl jen proto, aby ji trochu poškádlil a její den nebyl tak monotónní a vůbec ho nezajímá, že o jejím dni ví velké prd. Každý beztak potřebuje občas trochu pošťouchnout, aby vylezl z té své ulity. Ta její se sice zdá být z pancíře, ale i ten se dá překonat, stačí jen umět mířit. To viděl ve Fury, Brad Pitt válel. “Myslel jsem si to,” pronese nakonec a to velmi hrdě, jako by byl opravdu přesvědčený, že se trefil. Nikoho už by ovšem nemělo nepřekvapovat, že to jen hraje.
Veškeré napětí vyvolané dívčiným dušením se vytratí přesně v ten okamžik, kdy k němu promluví, opět z ní totiž nevyleze nic milého, ale také se mu samozřejmě uleví, že ji nemusí oživovat. Doufá ovšem, že kdyby to bylo potřeba, zvládl by jí pomoct. Sice to nikdy nedělal - myšleno v terénu - ale učili se to na základce, takže.. už je prakticky doktor. Pokývá hlavou s očima sklopenýma ke stolu a nepatrným úsměvem na rtech. “Docela se divím, že se o to dávno někdo nepokusil,” odvětí na její přátelská slova a vzlédne k ní těma svýma štěněčíma očima, které mu byly zjevně naděleny proto, aby za nimi mohl skrývat svou ďábelskou stránku. Někdy se to hodí, ale také je mnohdy těžké ho brát vážně, když je zrovna naštvaný. Vypadá asi jako rozčílené animované zvířátko. “Anebo ano? To by mě pak tedy moc nepřekvapovalo,” dodá a nakloní hlavu do strany jak puppy, jen přitom nevypadá vykuleně, spíš pobaveně. Ano, evidentně ho moc baví, jelikož se za celou dobu jeho výraz nezměnil. Tedy, pokud se nepočítá panika, která ho zachvátila, když jí zaskočilo. Dobře, nebyla to přímo panika, ale dobrý pocit z toho neměl, to je však dávno pryč, a tak zase může celý jiskřit. Vraťme se ovšem k její neschopnosti příjímat omluvy a k protáčení očí, kterého si také mimochodem všiml. “Je pro tebe těžké příjmout omluvu? Víš.. jednou by ti to mohlo zachránit život, příjmeš omluvu místo kyselých řečí, ten druhý pak nebude mít chuť tě zabít, přemýšlela jsi nad tím někdy? Možná bys měla,” vychrlí to na ni jedním dechem, po čemž rty obemkne brčko, aby se mohl napít, a tak mezi nimi z ničeho nic nastane ticho. Úplně normální rozhovor následován naprosto normálním tichem. Ne, vlastně na tom není vůbec nic normálního, povídá úplné nesmysly. Je fakt, že zatím neřekl nic smysluplného a proč taky, pochybuje, že by po něm chtěla opravdové rady, něco moudrého. Spíš si přeje, aby byl ticho, jenže to on nedokáže, takže.. má tohle.
Zakroutí hlavou, chystajíc se oponovat - překvapení! “Jsem podle tebe schopný mít přátele, víš.. jako.. že se mi lidé nevyhýbají,” objasní jí, proč si to, co řekla, přebral jako kompliment. Dává to smysl? Jemu ano, klidně si mohla myslet, že není schopný u sebe kohokoliv udržet, ale to si evidentně nemyslí. Řekla, že nevypadá jako někdo, kdo by měl nouzi o přátele, takže.. ano, jeho mysl pracuje velmi zvláštně. “Ale dobře, klidně můžeme konstatovat, že se ti zdám milý,” předhodí jí další výmysl, jen aby ji rozhodil, ne snad proto, že by byl delusional. To bývá jen občas a při úplně jiných věcech.
Mohl čekat něco jiného, než proklínání osudu? Nemohl. Vadí mu to? Ne a rozhodne se to víc nekomentovat - zázraky se dějí. Jen se nad tím uchechtne a nechá to plavat. Nakonec nemají o téma nouzi, což je docela překvapivé, když se celou dobu Annys chová tak odmítavě, ale nestěžuje si, aspoň už se tolik necítí jako vetřelec. “Chystám se mimo město až v srpnu,” odpoví a pokrčí rameny - tak je to jednoduché. Vždycky vyráží až v sprnu, v červenci se lelkuje. “A co je tvým šálkem kávy?” optá se pro změnu on a zvědavě vyčkává, přičemž v duchu hádá, jaká místa by mohla tuhle holku zajímat. Možná to, odkud pochází. Neuniklo mu totiž, že mluví jinak, jak by mohlo? Má dost výrazný akcent, mluví jako horalové. O něco podobného se snažil i Mel Gibson ve Statečném srdci. Je to tak, má rád filmy, ale kdo ne? “Nechci být vlezlý, ale.. to je skotský přízvuk?” zeptá se a hned na to mu dojde, že je vlezlý celou dobu, proto na ni znovu nevinně zamrká. Opravdu nechce být, ale je.

Pochybovala o tom, že svá slova myslel vážně, za tu krátkou dobu, co ji trýznil svou společností, si ho zařadila do jakési škatulky šprýmaře, který s ní nejedná úplně upřímně, což jí kupodivu bylo sympatičtější, než kdyby všechna svá slova myslel vážně. Byl by až přehnaným sluníčkářem, jedno sluníčko už si do života pustila, a to bohatě stačí. Koneckonců Slunce jako takové dosahuje vysokých teplot, které by člověku ublížily, a ona by se nerada spálila, proto se takovým lidem vzpouzí a raději ho bude vidět jako člověka, co s ironií žertuje. „A nejsi ty náhodou nějaký telepat a čteš mi myšlenky?“ tázavě nadzdvihla obočí a jen co obočí opět narovnala, rty stočila do úšklebku, pak se ale raději opět věnovala jídlu, ne jemu, což ovšem vedlo ke skoro tragédii – kousek jídla jí zaskočil a ona to musela pořádně rozkašlat. Naštěstí to nebyl žádný poplach, který by potřeboval zásah jiného člověka, nebo snad zásah Cartera, který by to beztak ještě zhoršil, však on to zapříčinil, určitě by nebyl schopný to napravit! O jeho schopnostech pochybovala, a to ani nevěděla, jakému oboru se věnuje, nebo prostě jen měla naučenou nedůvěru v cizí lidi. Jeho další slova ji vykolejila, opět. Nešlo tolik o to, co říkal, byla totiž zvyklá odrážet průpovídky cizích lidí svými vlastními, ale u takových rozhovorů se u sebe lidi různě ksichtili, on se pořád tvářil… vesele? Hlavně se culil jako nevinnost sama, a to i poté, co vypustil z úst, což ji bralo pevnou půdu pod nohama nejvíc, vůbec nedokázala určit, co by od něj měla čekat. „Třeba pokusil, ale jak vidíš, furt žiju,“ ach, jaká škoda, že? Problesklo jí to hlavou zcela automaticky, až se zahryzla do tváře, aby to neřekla nahlas, beztak by od něj schytala moralistický kecy, což vážně poslouchat neplánovala, „takže by sis měl dávat pozor, očividně se dokážu postarat o lidi, co měli takový pokusy,“ prohlásila zcela vážně a věnovala mu asi nejdelší pohled z očí do očí, co dokázala. Držela u toho neutrální tvář, jen se mu vpíjela do jeho očí. Možná by si pro takové zírání do očí přál romantičtější příležitost, ale to jejich situace zcela postrádala a minimálně Annys to doopravdy ani trochu netrápilo, jeho určitě taky ne, proč by měl vyhledávat romantické situace zrovna s ní. To by na tom musel být fakt špatně, kdyby se měl začít snažit o ní, hah. „Jsi chodící poradce nebo co, že tady poučuješ?“ vlastně vůbec nereagovala na to, co se jí snažil předat, tohle ze sebe jen zprudka vyhrkla a zamračení nemizelo. Co ji má tenhle floutek poučovat o životě a omluvách, když nic neví. Jednak nic neví o životě, a hlavně nic neví o jejím životě, tak ať si ty rádoby chytrý řeči strčí za klobouk. Naštěstí ale sklapnul na delší chvíli, a ona si alespoň mohla v hlavě projít jeho slova. Nečekejte zázraky, opravdu v tom nehledala žádný hlubší smysl, jen si to znovu přehrávala, čím by tak jeho řeči mohla srazit. „Málokdo je schopnej vraždy, takže toho se asi nebojím a ani nebudu,“ konečně povolila svůj výraz do neutrálu a ledabyle pokrčila rameny. Neviděla to jako výhru v argumentech, ale byla spokojená, že ten jeho žvást aspoň trochu srazila.
To vrtění hlavou se jí nelíbilo, znamenalo to totiž jasný nesouhlas, a to se jí nelíbilo. Nepotřebovala, aby uznával její názory jako celosvětově platnou pravdu, ale mohl to jejich dohadování vzdát. „I kdyby se ti vyhýbali, stejně si najdeš způsob, jak se k nim dostat,“ na chvíli se odmlčela a v očích se jí nebezpečně lesklo kvůli tomu, co se chystala říct. „Třeba tím, že řekneš, že všude jinde je plno,“ důležitě zvedla jedno obočí, aby mu opravdu došlo, na jakou situaci naráží. Při jeho další formulaci si odfrkla a měla chuť se plácnout do čela nad tou jeho absurditou, ale raději jen na chvíli přivřela oči, aby na něj nabrala sílu. „Pokud pod slovem milý chápeš dotěrný, pak se shodnem,“ odpálkovala ho s falešným úsměvem, který jí dlouho nevydržel, a navíc si ten jakože milý vzhled pokazila i protočením očí. Ale v milých gestech nekončila, měla připravenou další pálku, na kterou ji sám přivedl. „Škoda, že je jen červenec,“ pokývala hlavou jako kdyby snad byla fakt smutná, ovšem rozhodně ne z důvodů, že by mu přála dovolenou mimo město, ale protože kdyby byl mimo město, nepotkala by ho. Možná by potkala ještě většího divnočlověka, kdo ví, ale to ji ani nenapadlo. Při jeho všetečném dotazu se na něj podívala stylem „a-to-myslíš-vážně?“ na opravdu dlouhou dobu, aby měl šanci jasně vyčíst, že se mu tady nechystá vysypat svůj život a že by se měl prostě spokojit s tím, že na Hawai se nepotkají, to by ho mělo těšit. Beztak se ptal, jen aby věděl, kam nejezdit, což by se mu nedivila, taky by se nechtěla potkat. Ale co už jí přišlo méně všetečné byl dotaz ohledně přízvuku, oproti jeho jiným otázkám a výrokům to bylo v pohodě, alespoň pro ni. Navíc ani nevypadal jako někdo, kdo by se tomu vysmál, tak možná aspoň v tomhle nebude tolik k nevydržení. „Ty jo, ty na tu vysokou asi fakt patříš, máš dobrej postřeh,“ odkývala mu jeho dobrý sluch a znalost přízvuků, ale aby mu dala přímou pochvalu, to ne. Místo toho na něj hodila další kousavou poznámku.

Udělá přesně ten výraz, který lidé dělají, když si představují, jaké by to bylo, kdyby.. V jeho případě jde o čtení myšlenek. Nejdřív se mu to zdá super, proto se mu oči rozšíří vzrušením, ale pak se dostane do fáze, kdy mu dojde, že by to mohlo být i pěkně hnusné, a proto se nakonec zaksichtí. Mohl by se o sobě dozvědět věci, které by raději nevěděl. Nechtěné dítě, student, který to nikam nedotáhne. Kdo ví, co se jeho okolí honí hlavou. Je si v tuhle chvíli jistý jedině Annys, ta si o něm myslí, že je pitomec, ale to mu nevadí, jelikož  to vypadá, že si to myslí o každém a navíc ho vůbec nezná, takže je její názor irelevantní nebo nějaké jiné chytré slovo, co se sem hodí. Vrátí se zpátky na zem, přičemž přestane zamyšleně špulit rty a opět se zaměří na osobu před sebou. “Nemusím být telepat, abych věděl, co se ti honí hlavou, všechno vidím v tom tvém milém obličeji,” odpoví konečně, zakrouží prstem poukazujíc na její tvář a budete překvapení, znovu se na ni usměje. Věří, že je Annys složitá osoba s problémy, protože jak jinak si vysvětlit její chování [ještě ho napadá, že je rozmazlená], ale některé věci se dají snadno přečíst. Opravdu mu to nedělá moc těžké.
Opětuje jí pohled do očí, jelikož mu to vůbec nedělá problém, pokud zrovna nelže, pak si ji přeměří. Přemýšlí, jestli by měla tu sílu ho přeprat. Dojde k závěru, že by to pro ní nejspíš nebylo tak těžké, je sice šlachovitý, ale není nijak obrovský. Nemluvě o tom, že by se radši nechal zbít, než aby uhodil ženu. Nechápe, jak toho může být někdo schopný, měl by hrozné výčitky, ale to už asi moc hrotí, dělají si přece jen srandu. Nikdo nikoho nezabije, že? Nechce být případem pro FBI, radši by s nimi ty případy řešil. “Nevím, jak to děláš, ale zdáš se mi čím dál tím milejší.” opáčí na její výhružky, které samozřejmě bere velmi vážně. “Což je pro tebe jen dobře, nechám tě žít,” pokračuje, přičemž k ní natáhne ruku a ukazováčkem ji sáhne na špičku nosu, nebo ji tak nějak ťukne, aby podryl ten její drsný výstup. Evidentně pokročil k narušování jejího osobního prostoru, vůbec ho to však netrápí. Musí přeci otestovat, co všechno si nechá líbit. Jak objevíte něčí hranice, když se je nepokusíte překročit?
Prvně za celou dobu se zatváří jako mrzout. Nemá rád, když někdo říká, že poučuje, to on jistě nedělá. Tedy, možná dělá, ale nedělá! Chápete? V jeho hlavě to tak prostě není. “Já bych spíš řekl, že.. se dělím o poznatky,” opraví ji a je div, že se mu při tom nenafouknou tváře, určitě k tomu nemá daleko. “Přátelské.. poznatky,” dodá a pokrčí rameny. Okamžik to pak vypadá, že si bere její kousavá slova k srdci, jelikož docela dlouho mlčí, její další poznámka ho ovšem opět nakopne, a tak se vrátí do starých kolejí. “V roce 2018 bylo v USA spácháno víc jak milion násilných trestných činů, z toho víc než 17 tisíc vražd a prý se to stupňuje, jasně, Amerika je velká, ale.. i tak bych si nebyl jistý, že je toho schopno málo lidí, ale jasně, neboj, s tvým přístupem se ti to jistě nikdy nestane,” dořekne a s provokativním pohledem kousne do hranolky. To má za to, že z něj udělala chodícího poradce a to v sarkastickém slova smyslu - neodpustitelné.
Díky zvednutému obočí a beztak nejen díky tomu, je mu naprosto jasné, na co Annys naráží, proto se s vydechnutím opře a položí si ruku na srdce - těžce ho ranila. Nemůže to s ním být tak hrozné! V jednu chvíli se zatváří, jako by ji chtěl oponovat, ale do řeči jí neskočí, nechá ji, aby na něj vysypala úplně všechno, co má na srdci a u toho jen nevěřícně kroutí hlavou. Schválně to trochu dramatizuje, lépe se tak vyrovnává s kritikou a vlastně s celou situací. Je to pro něj forma odlehčení. “Nejsem dotěrný,” promluví konečně, jeho neodbytná hlava ho však donutí svá slova přehodnotit. “No, dobře, možná trochu, ale.. ale..” Nahodí psí oči, jak začíná být ztracený. Nechce být vnímán jako dotěrný, spíš přátelský, proč to nemůže vidět takhle? Třešničkou na dortu se stane její lítost nad tím, že je teprve červenec. Ouch! Ani tady mu neujde význam jejich slov a další zásah přijde v podobě odpálkování, když se ji optá na její přízvuk. V ten moment přimhouří oči, zdá se, že taky nesnese úplně vše. Snaží se být přátelský a ona... dělá tohle! Nezačne po ní šlehat blesky a nejen proto, že to neumí, ale začíná být znepokojený. Je už moc zlá a jemu se to nelíbí. Komu by se to líbilo? “Kdo ti ublížil, Annys?” optá se z ničeho nic a ví, že je to ta nejvlezlější otázka ze všech, ale to je mu jedno. Celou dobu ho zajímá, proč je taková a teď nastala dobrá příležitost se zeptat. Nemyslí si, že mu odpoví, jen chce, aby věděla, jak to vidí. Je na něj zlá, protože byl někdo jiný zlý na ni, nebo ne? Klidně ho může vyvést z omylu. Jistě, může to být způsobeno i jinými věcmi, ale on se zaměří právě na to, bude se s tím muset smířit, taky mu však může hodit hranolky na hlavu a odejít.

Sledovala ten proud myšlenek, který se mu silně odrážel v obličeji, a radši ani nepřemýšlela, co ty jeho výrazy způsobovalo – byla si totiž jistá, že to byly nějaké kraviny, a tak se radši jen šklebila nad jeho ksichtěním se. Navíc byl natolik zaměstnaný svými určitě šílenými konspiracemi, že ji nechal na chvíli být a ona se tak mohla v tichu věnovat svému obědu. Bylo jí jasné, že mu to dlouho nevydrží, o to víc si to užívala a čerpala na jeho všetečné dotazování novou energii. Bohužel se se svou myslí nedokázal zabavit příliš dlouho, tudíž se brzy vrátil ke své předchozí zábavě v podobě iritování nebohé Annys. „Jestli všechno vidíš v mým obličeji, proč se ještě snažíš?“ tázavě zdvihla obočí, ale to byla jediná mimika, kterou doplnila k této chladné větě. Nemračila se na něj, to ne, ale možná by mračení bylo lepší než zcela neutrální výraz, ze kterého nešlo nic pořádného vyčíst. Myslela to vážně? Vlastně ano. Skutečně nechápala jeho neutichající snahu se s ní bavit, těžko na něj mohla působit jako člověk, co se po chvíli nechá zlomit a ukáže i svou… ne tak strašnou stránku, bylo tedy záhadou, co ho tolik lákalo. Její nejlepší odhad byl, že se prostě nudí a nemá nic lepšího na práci.
Pohled z očí do očí při debatách o vraždění nakonec přerušila ona, což není nijak překvapivé, když takové dlouhé pohledy příliš nevyhledává. Často se říká, že oči jsou jako okna do duše, a i když na to nevěří, nechce nic riskovat. Obzvlášť u něj ne, ten by se v její duši až moc moralisticky rýpal, a to ani nevěděla, jaký obor studuje. Vědět to, asi by už utíkala pryč. „To bude jenom zdání, asi máš trochu rozházený standardy,“ uchechtla se a zavrtěla nad jeho pochybnou větou hlavou, vážně tomu nevěřila. Nemohl to myslet doopravdy, byla pořád stejná, možná jen on měl tak hroší kůži, že její slova dokázal skvěle ignorovat nebo pouštět jedním uchem dovnitř a druhým hned ven, jinak si to nedokázala vysvětlit. „Už jsme si vyjasnili, že já nechávám ží-“ nestačila svou větu doříct, protože ucítila dotek na svém nose. Automaticky se zamračila; co si to ten skrček dovoloval? A ještě k tomu takový dětinský gesto, je jim snad pět? Nejdříve se mračila jen na jeho prst, který viděla u svého nosu, a automaticky se ohnala po jeho ruce. Pokud to stihla, plácla ho přes ni, a pokud už stihl s rukou uhnout, tak jen máchla do vzduchu ve snaze ho odehnat. O to se pokusila nejenom tímto gestem, ale i tím, že přesunula svůj zamračený pohled přímo na viníka. Chvíli mlčela, co mu na to jako měla říct? Vzal jí vítr z plachet, o tom nebylo pochyb a určitě to šlo poznat i přes to mračení se. „Asi jsem si to s tím žitím rozmyslela,“ navázala na jejich předchozí debatu, výraz jí ale neměknul. Měla ráda svůj osobní prostor, kdo ho nemá rád?
Změna ve výrazu přišla, jakmile se on snad poprvé za celou tu dobu zatvářil jinak než jako sluníčko. Že by neměl tak hroší kůži, jak to působilo? Očividně se k němu její slova dostala, což bylo celkem obdivuhodné, když odolával posledních patnáct minut nebo jak dlouho tady už spolu sedí. „Otázka je, jestli se někdo po těch poznatcích ptal, hm?“ se zdvihnutým obočím ho upozornila na fakt, že ona se o jeho dobré rady skutečně neprosila a jejich vztah na úrovni skoro neznámých opravdu neodpovídal tomu, že by jí měl dávat rady do života. „Přátelské?“ trochu silné slovíčko na to, že se ani neznají krom pár základních informací a alespoň ona jejich vztah do přátelského neformuje. Vypadalo to, že konečně docílila svého a nastalo ticho, že by mu už přestala připadat milejší? „Nevím, kolik přesně je v Americe lidí, ale myslím, že kdyby se ten počet vražd dal do měřítka s tím počtem, zase tak vysoký číslo to nebude, ale jasně, takhle natvrdo to zní jako hrozný objem, ale Američanů je taky hrozný objem,“ prostě jednoduchá matematika, nic víc, nic míň. Pokrčila nad tím rameny, možná od ní bylo trochu bezcitné, že více než 17 tisíc mrtvých převáděla jen do číselného systému, ale o číslech to přeci je, aspoň když se na svět chcete koukat statisticky.
Z toho jeho melodramatu poznala, že pochopil její narážky, ale dokázal o tom vtipkovat, takže si to asi příliš k srdci nebral, tentokrát se asi netrefila do černého, ovšem jeho mlčení bylo trochu zvláštní. Když konečně promluvil, zjistila, že se silně mýlila, tentokrát se trefila snad ještě lépe než předtím, tentokrát sebrala vítr z plachet jemu. „Ale co? Vyžvejkni se,“ pobídla ho s pobaveným úšklebkem na tváři, tohle si až příliš užívala. To má za všechny ty otázky. Za to cvrknutí do nosu. A tak, prostě za všechno. Vyhrála, konečně neměl potřebu komentovat její slova a ona si mohla užívat ticho, které nastalo. Zaměřovala se na svůj tác, ale přesto periferně viděla ty výrazy, které nevěstily nic dobrého, ale o to se zatím nestarala, teď hodlala využít klidu na dojezení jídla, aby mohla odejít. Po Twisteru už zůstal jen sáček a ona dojídala hranolky, které už nebyly tak dobré, jako na začátku, takže by možná nebyla škoda je tu nechat, na druhou stranu na ni nečekají zásoby jídla, takže by neměla plýtvat. Ani tentokrát ticho nevydrželo, ale s tím už byla smířená a pochopila, že musí každý moment, co sklapne, využít naplno, a momenty, kdy se znovu rozmluví, musí přežít. Přežívání ale po jeho slovech platilo dvojnásob, tentokrát se totiž do černého trefil on. První reakce – zmatení. Nikdo si takové otázky nedovolil, ani Tabbs, zvědavá jako malé dítě, si netroufla vyzvídat tak brzy. Zcela zaskočeně se na něj podívala, v ruce měla pár hranolek, které se postupně oddálily od její pusy zpět na stůl, kam je vysypala zpět na tác. Absence vlažných hranolek ji probrala a ona nasadila neústupný výraz, ze kterého šlo vyčíst jediné – na ten dotaz neměl právo. „Spíš bys měl řešit, kdo ublíží tobě,“ hlesla, ale oproti jejím předchozím comebackům to byl jen slabý odvar, i ona to cítila, proto se beze slov zvedla od stolu, čapla svoje věci a zamířila ven. Jednak chtěla pryč od něj, ale jednak toužila po cigaretě, kterou okamžitě vyhrabala a zapálila si, jen co se dostala z prostor KFC. Možná se nesmělo kouřit ani takhle blízko u jejich budovy, ale na tom jí nesešlo. Tu cigaretu potřebovala, nějaký KFC manažer jí může klidně políbit zadek.

Uznává, že mu položila velmi logickou otázku, na kterou se mu ovšem těžko odpovídá, jelikož ví, že ať řekne cokoliv, nebude jí to stačit. Tuší, že chce, aby to vzdal, celou jejich konverzaci - je to bystrý chlapec a musí se to pořád připomínat, je to tak. Možná by změnila názor, kdyby jí řekl pravdu o tom, proč to dělá, pravdu, která sem byla jistě už několikrát vypsaná, jenže by to bylo z lítosti - pokud je vůbec schopná něco takového cítit - a to nechce. Ať je na něj radši zlá, to je aspoň upřímné, když už nic jiného. Nakonec ho ovšem napadne docela dobrá odpověď. “Nerad se vzdávám,” poví a zní to upřímně, ne jako nějaká divná balící fráze. Nevzdal se života a nevzdá se ani tohoto rozhovoru - bojovník. Jo, ten kluk je všechno. Je k nepochopení, že ji nudí, nebo že v něm nic z toho nevidí. Jistě to z něj vyzařuje na míle daleko, září jak polární hvězda a vůbec se tu nepřehání. Vůbec.
Moc ho nepřekvapuje, že se mu Annys nevydržela dívat do očí. Nechce tím říct, že je předvídatelná, jen působí jako ten typ, co se bojí, že mu pohlédnete do duše a uvidíte.. nemá páru, co by měl vidět a netroufá si to odhadovat, ale něco to bude! Raději se tedy soustředí na její slova a zakroutí hlavou, jelikož s ní nesouhlasí. Je si jistý, že jediné, co je v jeho životě rozházené, je jeho pokoj. Standardy jsou v pohodě, anebo si to rád namlouvá, ale ještě pravděpodobnější je, že si z ní utahuje a nasadí tomu korunku, když jí sáhne na nos. Uznává, že jde o velmi odvážný krok, což se mu potvrdí. Následuje totiž plácnutí, kterému se bohužel nestačí vyhnout, a tak dostane přes prsty. Automaticky sykne bolestí, přestože to zase tak moc nebolelo, jemné to však taky zrovna nebylo. Trochu s tou rukou zamává, jako by se právě o cosi popálil a zatváří se nesouhlasně. Tuší, že si za to může sám, ale bylo nutné ho hned plácat? Není to přece stejné, jako kdyby ji sáhl na zadek. Opětuje jí zamračení, ale jakmile si uvědomí, že se OBA chovají jako pětiletí, zasměje se tomu. “Promiň,” omluví se a zvedne ruce, čímž naznačí, že se vzdává, hlavně ať ho nezabíjí, jen si přece testoval hranice. Teď už aspoň ví, že na ni nesmí sahat a to se hodí, ne? Je pravda, že to mohl uhodnout i bez toho, ale to by přišli o zábavu.
Sranda končí ve chvíli, kdy mu řekne, že poučuje a to není všechno. Poté, co jí oponuje, se dozví, že se na jeho poznatky nikdo neptal - překvapení - a evidentně se jí nelíbí ani slovo přátelské. Chápe, na co naráží, nejsou přátelé, ale být přátelský hned neznamená, že musí být přátelé. Je zvláštní, jak je na tyhle věci citlivá. Mají to tak všichni s podobnou povahou, nejspíš ano, že? Jako by řekl nějaké sprosté slovo. Dokonce s ním nesouhlasí ani, co se týče vražd, což chápe ještě méně. Jak může být tak chladná? “Američanů je hrozný objem, tak je pojďme zabít, to si nejspíš říkali i Japonci,” zamumlá si pro sebe, ale dost nahlas, aby to slyšela i ona. Důvody Japonců byly pravděpodobně mnohem složitější, ale Annys jistě pochopí, co se tím snažil říct. Zase zní jako moralista, ale vážně na to nedokáže koukat jen jako na čísla. Hned v tom vidí zničené rodiny. To asi není dobře, co? Možná by měl být stejně chladný jako ona, jak se jinak vypracuje do pozice, kterou chce, když bude přecitlivělý? Jak bude moct fungovat, až bude mluvit s vrahy? Panebože, on kvůli ní ještě začne pochybovat o svém oboru, anebo to může brát tak, že se mu bude empatie hodit, až se bude do těch zločinců naciťovat, aby je lépe pochopil. Uff, to bylo o fous, málem se vzdal své kariéry! Je to samozřejmě jen přehánění, ale opravdu se nad tím musel na chvíli zamyslet. Naštěstí došel k tomu správnému závěru.
Jen co mu došlo, jaká Annys je, naplánoval si, že její řeči ustojí, proto teď také zkusil melodrama k odlehčení, jenže mu to tentokrát vůbec nepomohlo. Evidentně není schopný zvládnout tolik negativity najednou, nedávkuje mu to jako jiní. Byla to pálka za pálkou, to by rozhodilo každého, anebo ne? Nejspíš za to také může fakt, že je ve skutečnosti měkký, a že má všechno zmáknuté jen předstírá. Semkne rty v úzkou linku, když ho začne pobízet k vyžvýknutí a ještě k tomu s pobaveným úšklebkem. Neudělá to, zato jí položí dotěrnou otázku, za kterou se nejdřív vůbec nestydí, jelikož se od něj přesně takové očekávají, ne? Je podle ní dotěrný, tak tady to má! Vítězství se však změní v cosi hořkého v okamžiku, kdy se Annys zvedne a odkráčí. Celou dobu ji následuje pohledem, dokud mu nezmizí z očí, poté se znovu opře, odhodlaný zůstat na místě. Neměl by za ní chodit, může si za to sama a navíc hrozí, že mu ublíží, v podstatě to řekla. To by ovšem nebyl on, kdyby se řídil pudem sebezáchovy, proto popadne batoh a vylétne za ní ven - přes sklo si všiml, že se Annys příliš nevzdálila. Nakonec usoudil, že by se necítil moc dobře, kdyby ji nechal odejít a neomluvil se, anebo se to nepokusil aspoň trochu spravit. “Annys?” zavolá na ni, aby ji zastavil, kdyby už náhodou kráčela pryč. Hlavně ať ho nenutí běžet, to by jeho nožky beztak nezvládly. Tedy, dokáže běžet, ale rychle se unaví, jeden z důvodů, proč se nemůže věnovat sportu, dalším je, že to nesnáší. Po operaci už to prostě není, co to bývalo. “Omlouvám se, okay? Neměl jsem se.. ptát,” uzná a snaží se při tom neznít příliš neochotně, pořád si pamatuje, jak zlá na něj byla. Je těžké vzít všechnu vinu na sebe. Má chuť jí vyčíst, co všechno provedla a čím ho k tomu dohnala, ale tenhle přístup ho nikdy nikam nedostal, a tak už ze sebe nic dalšího nevysype a jen čeká, jestli mu na to něco řekne.

Kdyby jí řekl pravdu o tom, proč to dělá a dál se s ní baví, i když proti tomu zcela očividně protestuje, chtěla by tu konverzaci ukončit asi ještě rychleji. Nedokázala by se s někým bavit jen z lítosti, nepřišlo by jí to k tomu člověku fér, ale na druhou stranu by mu nechtěla znepříjemňovat život svou přítomností, když si toho zažil už dost, proto by dost pravděpodobně vypadla z boxu, vypadla by z KFC a taky co nejrychleji z jeho života, posranej ho má už očividně dost, tak proč ještě přihazovat do ohně. Vážně není tak zlá, aby si do takového mrzáka ještě kopla, ale lítostivé rozhovory by z ní nevydoloval. Místo reálné odpovědi ale přišla jakási motivační fráze, nad kterou byla nucena protočit oči. Odebírá ten kluk snad denní motivační citáty a teď na ni vychrlil tu, co mu ráno přistála na displeji? Něco jako „Jsi bojovník, nikdy to nevzdávej“? Nebo to ten kluk snad myslí vážně? Rozhodně to tak zní, zněl o tom vážně přesvědčeně, ale nechápala ho. Ona to vzdala už dávno, ačkoliv je těžké určit, co přesně se skrývá pod tím „to“. Vztahy? Sociální život? Naději na to, že je ve světě dobro? Jo, to bude asi ono, něco z toho určitě, nebo možná úplně všechno. Možná by mu to nevzdávání se měla závidět, místo toho v jejích očích ční pohrdání. „Good luck,“ ušklíbla se jen, protože štěstí s tímhle přístupem opravdu potřebovat bude.
Samozřejmě, že s ní nesouhlasí, proč by taky měl. Možná by se začala bát o jeho mentální zdraví, kdyby s nějakou z těch jejích kousavých poznámek souhlasil, ale to naštěstí nehrozilo. Jakákoliv potenciální starost ale zmizela ve chvíli, kdy jí ťuknul do nosu. Jednak narušil její osobní prostor, ale hlavně se choval jako děcko. Instinktivně ho po té ruce plácla, přičemž si samozřejmě neuvědomovala, že by se i ona chovala jako děcko, ona totiž jednala v pudu sebezáchovy, a to je něco úplně jiného! Každopádně si tím ten nebožák podepsal rozsudek smrti a ten smích tomu vůbec nepomáhal. Na omluvu jen znovu svraštila obočí, přičemž si od něj v duchu udělala ještě větší rozestup, než měla předtím. Nebylo tedy divu, že na něj po tomto gestu vybalila několik bomb za sebou. Nedělala to úplně schválně, nehledala záměrně urážlivá slova kvůli tomu cvrnknutí, ale šlo to z ní samo a nedalo se to zastavit. Dobře, to je lež, zastavit se to dalo, kdyby si jen dala chvíli na zamyšlení předtím, než něco řekne, ale proč by to dělala, nezáleželo jí na tom, co její slova způsobí, tak proč se nad nimi zamýšlet. Navíc je lepší být upřímný, ne? Věřila tomu, ona sama by nějakou tu upřímnost před pár lety ocenila, ale pozdě bycha honit, že. „Genocidy nepodporuju,“ nesouhlasně zavrtěla hlavou na ten jeho komentář, když se na počet Američanů podívala ze statistického hlediska. „Jen jsem tím chtěla říct, že když to řekneš takhle, tak to zní jako strašidelný fakt, ale kdybys to vyjádřil v procentech, tak to vůbec tak děsivý nebude, protože mnohem víc lidí přežilo minulý rok bez újmy,“ znovu mu představila svůj úhel pohledu, protože ten jeho moralistický nádech se jí nelíbil. Vždyť tím nechtěla podporovat vrahy, bože! Jen mu chtěla ukázat, že ten jeho fakt, co ji asi měl vyděsit, není až tak děsivý, když se to trochu propočítá, co je na tom špatného? Výjimečně na něj nehodila žádnou zlou poznámku a on si ještě stěžoval, no chápete to?!
Po neúspěšné debatě bez urážek se vrátila zpět k tomu, co umí nejlépe – rýpat do lidí a Carter to schytal v plné palbě, což konečně i to jeho vnitřní sluníčko neuneslo. Cítila výhru, konečně by mohl zmlknout a jí dát pokoj, mohl by si hledět svého, ji zaškatulkovat jako příšerného člověka, se kterým se nechce bavit, a šel by si každý po svém, ale nee, on to očividně vážně nechtěl vzdát. Bohužel ale nepřišel s žádnou poznámkou, kterou by jí to natřel, ale spustil na ní dost osobní otázku, kterou jí naprosto zaskočil a vyvedl z míry natolik, že se jen marně pokusila o nějaké to odpálkování, a pak se se ztvrdlým výrazem zvedla a vypálila pryč z KFC. Nechtěla ho vidět, poslouchat další vlezlé otázky… A potřebovala se dát dohromady. Nebylo překvapením, že se o tom jejím chování, respektive důvodu jejího chování, s ní někdo chtěl bavit, ale překvapení bylo, že to byl úplně cizí člověk, co nedělal nic jiného než jí brnkal na nervy, a najednou se chtěl zajímat? Nebo si do ní jen chtěl kopnout, stejně jako ona kopala do něj? Nechápala jeho motivy, ale nechtěla je řešit, raději si zapálila cigaretu a natáhla ten slastný nikotin. Vydechla velký obláček dýmu, když v tom uslyšela své jméno a hlas Cartera, ugh, kombinace, kterou teď vážně nechtěla. I když ji oslovil, zůstala civět před sebe a znovu potáhla z cigarety, měla ale dostatek taktu na to, aby mu to nefoukla do obličeje, ale jen stranou, pořád to ale cítit mohl. Neplánovala na něj promluvit, myslela si totiž, že přišel dál vyzvídat a užít si to, že narazil na její slabinu, ale on… se místo toho omluvil? To už se na něj podívala, nejdříve velice nepříjemně, proto uvnitř nedokázala uvěřit tomu, že by to myslel vážně a že se nejedná o žádný vtip. On ale nevypadal, že by žertoval, ale třeba je jen vážně dobrý herec? Prostě se jeho slovy nenechala uchlácholit, nevěřila mu to, ne potom, co ona sama do něj rýpala všemožnými způsoby. „Proč tohle děláš? Vždyť je úplně jedno, že ses zeptal, nemůžu ti zakazovat o čem můžeš a nemůžeš mluvit, nejsem tvoje máma,“ ušklíbla se, chtěla celou tu situaci hodit za hlavu, a ne se v tom piplat a omlouvat se za poničené city. Navíc už mu dala najevo, že narazil na citlivé místo, ale nemusí mu ukazovat, jak moc citlivé to bylo, proto se raději tvářila, že už je nad věcí.

Útěk? To dává smysl, hodí se to k ní a třeba by k tomu došel, kdyby se nad tím víc zamyslel. Věc se má tak, že před ním kvůli jeho zdravotním problémům ještě nikdy nikdo neutíkal, není tedy divu, že ho to nenapadlo. Lidé ho většinou litují, anebo se ho snaží nešikovně povzbuzovat (tím je myšleno, že jim je v obličejích vidět: jsi úplně v háji, ale nehodí se to říkat nahlas), a zažil i rozpačité ticho, které je z toho všeho snad nejhorší. Co se motivačních citátů týče, je divné, že ho ještě nenapadlo si je nainstalovat do mobilu, ale jednou se tak určitě stane a pak se o ně bude dělit s celým světem a nejvíc samozřejmě tady s Annys, protože ta vypadá, že takové pozvednutí ducha potřebuje, což je o to jistější ve chvíli, kdy v jejich očích zahlédne cosi nepříjemného - nelibost, otrávenost, anebo pohrdání? Moc milé. Na to její good luck, které bylo určitě řečeno od srdce, se rozhodne reagovat jen pokýváním hlavy, čímž se nejspíš snaží říct díky. Ať už to myslela zle, anebo ne, štěstí se mu bude hodit.
Dále ho Annys plácne po ruce, za což se může zlobit jen sám na sebe, neměl jí sahat na nos, ale stálo to za to! Její rozmrzelost z celého počinu je pro něj takové malé vítězství, kterého si ovšem neužije moc dlouho. Jeho milá společnost ho totiž zasype salvou urážek, které se snaží ustát, jak nejlépe umí, ale musí uznat, že to není nic příjemného a je mu úplně jedno, jestli má v něčem z toho pravdu. Je zlá, zlá, zlá a to se potvrdí i jejím přístupem k násilným činům. Dobře, možná je to kec, třeba jen patří mezi lidi, kterým je bližší logika než cit, ale to nic nemění na tom, že se mu její názor nelíbí. Statistiky podle ní sice říkají, že je ten počet zanedbatelný a nejspíš je to fakt, ale copak nezáleží víc na té lidské stránce? “Vidíš čísla a ne lidi, to je zajímavé,” podotkne zamyšleně a přihodí si ten poznatek k ostatním pomyslným puzzlíkům, ze kterých si pak poskládá její celkový obraz. S největší pravděpodobností nepřesný, ale copak mu zbývá něco jiného, nedává mu moc prostor na to, aby ji lépe poznal.
Člověk by si myslel, že už Annys všechny urážky vyčerpala, ale ono ne a dokonce to chvíli vypadá, že na něm hodlá vyplácat veškerou zásobu, není tedy divu, že mu z toho lehce rupnou nervy, takže na ni vybalí velmi osobní otázku, o které tak trochu tuší, že by ji mohla naštvat. Oni se totiž lidé nerodí protivní, něco se jim muselo v životě stát, aby k takovému stavu došli. Nemusí to být hned něco drastického, ale podle jejího úprku soudí, že to bylo vysoce nepříjemné. Je od něj hnusné, že v to trochu doufal, protože jí to chtěl všechno vrátit, ale jak z něj všechen ten adrenalin opadne, má chuť praštit hlavou o stůl - je to idiot. Ať už je Annys, jaká chce, neměl do ní takhle strčit, měl by se naučit ovládat. Je evidentní, že jsou v jeho charakteru pěkné mezery, nikdo koneckonců není dokonalý. Naštěstí mu netrvá moc dlouho si uvědomit, že by se jí měl omluvit, a tak ji bez problému zastihne venku, kde si zapálila cigaretu. Nice. Nejradši by jí to z té pusy vytáhl a zahodil, ale to by na ni asi taky moc nezapůsobilo, takže jen vyřkne omluvu a radši se podívá někam před sebe a pak na špičky svých bot, když po něm Annys šlehne jedním z těch svých krásně milých pohledů. Její následná otázka, proč se jí omlouvá, ho docela překvapí a to se mu taky odrazí v obličeji. Myslel si, že je důvod jasný, ale jak dívka pokračuje, dojde mu, že to pro ní není úplně zřejmé, anebo je to pro ni neobvyklé? Nikdy se jí nikdo neomluvil, nikdo nebyl ochotný přiznat, že to přehnal? “Mně to není jedno, okay? Rýpnul jsem si do tebe a doufal jsem, že se trefím do černého, to není správné, vlastně je to hrozné a je mi to líto,” objasní jí svou omluvu a zdráhavě se na ni usměje, není si totiž jistý, jestli je úsměv na místě. Nakonec rozhodí rukama, jako by tím chtěl říct a to je vše, hodí si batoh na rameno a vyrazí pryč, aby jí mohl konečně dopřát ten klid, jak si celou dobu přála. “Uvidíme se,” zavolá na ni ještě z dálky a mávne. Neodolal poslední a naprosto neškodné provokaci, je mu jasné, že si přeje, aby ho už nikdy nepotkala.

>> domov

Vůbec nechápe, co mu tak moc vadí na tom, že vidí čísla a ne lidi. Holt studuje vědu, trochu se od ní očekává, že jí bude logika blíže než city, no ne? No dobrá, to je asi jen kec, který by mu vpálila, kdyby věděl, co studuje, ale její kamarádka Tabbs byla jasným důkazem, že i vědátoři mohou mít srdce na správném místě a že mohou mít blíž k citům než k číslům, protože Tabbs by v otázce statistiky a úmrtí jistojistě stála na Carterově straně. Občas jí to její sluníčkářství lezlo krkem, ale ve výsledku to prostě obdivovala. „A proč je to jako zajímavý?“ nechápavě se zamračila a hodila po něm fakt nespokojený pohled, jeho slova totiž vůbec nic neřekla a ona nechápala jejich význam. „Jsi snad nějakej psycholog, co si mě vyhlídl jako téma svojí bakalářky?“ ušklíbla se pobaveně, ale asi by o tom s lehkým srdcem nežertovala, kdyby věděla, že psychologii se Carter věnuje. Asi by se celkově změnil její přístup k němu, cítila by se totiž příliš pod drobnohledem a možná by měla strach, že by se mu přeci jen podařilo odhalit dílky její minulosti. Už tak o ní vědělo dost lidí, nemusel se k tomu přidávat nějaký soft kluk z KFC, který ještě k tomu studuje psychologii a jehož jediné štěstí je to, že o tom Annys neví.
Po předchozím odvážném cvrnkacím kroku a dilematu se statistikou si opět pustila pusu na špacír a poměrně do něj šila, už byla po jídle a jejich společný oběd se tak jako tak blížil ke konci, tak proč to neurychlit. Ne, to nebyl důvod, proč do něj šila, prostě jí jen přišel na ránu a sám jí nahrával, ač nevědomky a určitě nechtěně, klidně by se vsadila, že by raději mlčel, kdyby věděl, jak jí nahrává. Bohužel to ale nedokázal vydržet a ruply mu nervy, nejdřív si myslela, že má vyhráno, ale v tom okamžiku jako by ztratila kontrolu a on toho využil, protože namířil na přesně to citlivé místo, ke kterému měl každý přístup zakázán. Beze slova si sbalila svých pět švestek a vypadla ven, potřebovala na čerstvý vzduch a cigaretu (ironie ne?), proto si hned před KFC zapálila. Doufala, že bude mít chvíli klidu, ale on za ní ten ťumpas vyběhl i ven, jsou sakra v nějaké špatné romantické komedii? Začne teď ještě pršet a oni si vzájemně vylijí srdíčko? Déšť sice nepřijde, ale omluva je skoro jako vylévání si srdíčka, proto na něj jen trochu překvapeně zírá a mávnutím ruky ho odbyde, o nic přeci nešlo. „Nemusíš zachraňovat svět, Cartere,“ byla to asi jediná věc, co mu dnes řekla, která v sobě neskrývala sarkasmus ani útok, tímhle mu jen chtěla dát pohov, aby nemusel na svých bedrech nést tíhu všeho. „Ale jestli je to hrozný, pak jsem hrozná já, takže tohohle divadla nech,“ a bylo to zpátky, ta ironie a věčné úšklebky se během minuty vrátily zpět a ona na něj už opět koukala posměšně. Popotáhla si z cigarety a sledovala, jak odchází, přičemž nad ním nepřestávala vrtět hlavou. „Budu dělat všechno pro to, aby se to nestalo,“ rozloučila se s ním těmito něžnými slovy, dokouřila cigaretu a vydala se na kolej.

Ellie si hodně často v tomto světě přišla jak kdyby pocházela z jiného. Už jenom kvůli její časté přebytečné energii, kterou se snažila spalovat všude kde se dalo. Kvůli její věčně sluníčkové tváři a srdci ze zlata, které již pár lidí přeci jen dokázalo rozbít. Ale taky hlavně kvůli času, který utíkal hodně rychle. Tahle blond dívka měla poslední dobou pocit, že nestíhá vůbec nic ve svém životě a než stihne jen mrknout, je zde zima a Vánoce za rohem. Neměla ani pořádně dárky pro svoji rodinu, pro svoji nejbližší kamarádku. Jediný pro koho měla tak nějak vymyšlený dárek byl její nejbližší kamarád Toby, pokud si tedy budou dávat dárky, i když... i kdyby si je nedávali, ona by mu to stejně nafařila, na to se znala až moc dobře. Vlastně ho měla už připravený.
Zrovna dnes měla se svým kamarádem po nějaké chvíli sraz, na který se docela hodně těšila. Dlouho jej neviděla, proto od něj nutně potřebovala slyšet novinky všeho druhu. Jakmile ráno vstala a udělala veškerou ranní hygienu. Vlasy si z části vyčesala do malého culíčku a zbytek nechala volně plát po ramenou. Měla neustále krátké vlasy, ale tak, aby z nich šel udělat culík. Ellie je schopna užívat si vánočního ducha od začátku prosince, proto na nic nečekala a oblékla se do roztomilého vánočního svetru, který ji byl trochu větší, ale to bylo právě lepší. Měla ráda volnější věci. Outfit zakončila kabátem a klasickými džiny. Pak si vzala malou kabelku, ve které měla základní věci, a rovnou se vydala na místo setkání - tedy vylezla ze svého obydlí a hned se otočila na patě, neboť dárek samozřejmě zapomněla doma. Chtěla jej vzít s sebou protože netušila, jestli jej někdy brzy před Vánoci potká, proto chtěla mít jistotu, že se to k němu dostane. Procházela městem, všude viděla vánoční atmosféru a to měla na vánocích nejraději. Po nějaké době došla do KFC restaurace, ano nebylo lepší místo setkání pro ty dva. Našla volný stůl, kam se posadila, sundala si svůj kabát a dárkovou taštičku s dvěma dárky položila vedle sebe, aby ji neviděl hned na první pohled. Její dárek byl jednoduchý, byl to sáček krekrů, díky kterým se seznámili a taky nějaká jeho oblíbená kniha v původním obale. Bylo skvělé, že za ni nedala majlant, byla v antikvariátu a proto dlouho neváhala a kupovala ji. Jen doufala, že se mu to bude aspoň trochu líbit. Když na něj čekala dobrých pět minut, dostala hlad, a tak se nakonec rozhodla si objednat. "Dobrý den, jeden Twister, malé hranolky a malé pití. Jo a jahodový milkshake!" řekne svoji objednávku před kasou. Pak čekala na jídlo a když bylo hotovo, vrátila se ke stolu, aby mohla čekat na svého kamaráda a hezky se u toho čekání cpát. To byla celá ona.

Bylo dost pravděpodobné, že Ellie snad nikdy nepochopí, jak se zrovna oni dva dokázali skamarádit. Sem tam by se dalo říct, že jsou naprosto rozdílný. Ellie byla často naprosto energetická, někdy až moc dětinská - momentálně její dětinskost důkladně znázorňoval vánoční svetr s motivem takového roztomilého soba s červeným nosem, ve kterém byla příjemně zachumlaná až po nos celou cestu do KFC. Avšak i přesto, že si kolikrát říkala jak rozdílní jsou, měla Tobiasze opravdu ráda a rozhodně by za něj položila i život. Když se pokochala vánoční výzdobou v ulicích, kterými šla, došla nakonec i na domluvené místo, čímž bylo ono KFC. Moc dobře věděla, že to není nijak moc vánoční, ovšem... Ellie byla velkým milovníkem jídla a musela nějak pořádně zacpat svůj věčně hladový žaludek. A ke všemu... Ellie byla zastánkyně toho, že pokud budou spolu s dobrým jídlem po boku samozřejmě, bude to pro ni dost vánoční.
Samozřejmě dorazila jako první, což ji celku překvapilo, většinu času byla ta nedochvilná ona. Proto nad tím jen sama pro sebe pokrčila rameny a prostě našla nějaké místo, které pro ně bude vhodné. Chvílí tam seděla, hrála si s uchy od dárkové tašky, neustále přemýšlela nad tím, jestli se mu bude její dárek líbit. Ovšem... Tobiasz byl milovníkem knih a krekry jsou takovou památkou, proto jenom usoudila že tam není nic, co by se mu líbilo. Nakonec ji to však nedalo, věčně hladový žaludek se začal ozývat na všechny strany a proto nedokázala čekat už dál a šla si objednat.
Zrovna, když se posadila, rozbalila si balíčky svého jídla a otevřela si milkshake, zahlédla svého kamaráda ve dveřích. Jakmile vkročil dovnitř, snažila se do pusy nabrat co nejvíce hranolek, co měla zrovna v rukou, aby to vypadalo, že ještě nezačala. Samozřejmě se ji to nepovedlo. "Můj hlad mě omlouvá! Navíc... máš zpoždění, to jsem měla čekat věčnost a vyhladovět?!" zabrblala lehce plnou pusou a pak mu objetí oplatila, šikovně aby jej ručkama ještě neumazala. "Diamantový prsten?" zarazí se, když ji došlo o čem mluvil. Pak ale zase nabrala normální obrátky, protože ji došlo, že si z ní dělá pouhou legraci. Tedy.. doufala v to. Neboť jeho oblíbená kniha v originálním obale a krekry budou nic oproti diamantu. "Jasně," poví jenom a pak sleduje jeho záda jak mizí k objednávacímu pultu. Samozřejmě ji to nedalo, jemně se nahnula, aby viděla taštičku, avšak do ní neviděla, protože kdyby se nahnula přes stůl ještě víc tak by s největší pravděpodobností vylila svůj milkshake.
Po chvíli se nakonec Tobiasz vrátil. Její očka se rozzářila, když uviděla, že myslel i na ni se zmrzlinou kterou si hned přitáhla k sobě. "Vážně si myslíš, že bych to reklamovala?" odfrkne si v jeho nedůvěru. "A děkuji," poděkovala samozřejmě slušně a jenom ho chvíli sleduje, načež si vezme hranolku do pusy a v tom zaslechne jeho další větu. Mrkla na svůj svetr, nasadila pyšný úsměv a zvedla bradu. "Děkuji! Taky si to myslím!" odpověděla hned spokojeně, že si jejího svetru všiml - upřímně... kdo by si nevšiml? "Ty vypadáš vždy jako elegantní nerd," pokrčí rameny. Byla to její forma lichotky, on určitě věděl, že to myslí dobře. "A taky.. už jsi zkoušel tuhle kombinaci?" vyhrkne hned, když si vzpomene na milkshake. Vezme hranolku a namočí ji do milkshakeu. "Je to fakt dobrý, snad nejlepší kombinace," řekne hned a normálně k němu natáhne hranolku, kterou tam namočila, aby ochutnal. Samozřejmě byla připravená na odmítnutí a hned by ji snědla.

Ellie nebyla ani výčitkami ohledně jejího brzkého pojídání jídla nějak dotčena. Věděla, že si ji jen dobírá, na to ho znala už tak moc dobře a navíc on sám věděl, jak to měla s jídlem. Když měla hlad, což bylo vlastně pořád, byla prostě jako posedlá. "Hm, to je pravda," pronese jenom s pokrčením rameny, čímž naznačovala, že to není nijak velká věc. Hold sportování si bralo velkou daň a tou bylo to, že rychle všechno spalovala. "V pohodě, určitě jsi mi kupoval dárek na poslední chvíli hm? Už ti paměť tak neslouží?" naklonila se smíchem hlavu. Samozřejmě, že ji nějaké to zpoždění nevadilo, ona sama nebyla dochvilným člověkem, protože se kolikrát do něčeho zakoukala, a prostě ji to dělalo radost jen tak bloudit po světě. Ale dobírat si svého nejlepšího přítele? Ještě větší legrace. Diamantová prsten ji vyděsil poněkud slušně. Hlavně kvůli tomu, že ona na nic takového nebyla a taky... začala přemýšlet o tom, jestli jeho zdržení náhodou nebylo o tom, že loupil banku, aby si prsten vůbec mohl dovolit. Pak sledovala chvilku jenom jeho záda, jak si šel objednat a nakonec si pochutnávala na svém jídle. Když se pak vrátí a k jejímu překvapení- tedy moc velké překvápko to nebylo, protože on už takový byl- dostala zmrzku i ona! Když pověděl cosi o menší porci, nahodila hned takový hraný šokovaný výraz a pak oči zúžila, protože začala poměřovat kelímky, jestli mají stejnou porci. "Mmm," zabručela jenom a podívala se na Tobyho. "Máš štěstí, reklamace neproběhne, zdá se že máme stejnou porci," poví s vážným výrazem, ale pak to stejně nevydrží a začne se smát. Pak ale musela ukázat svoji neskrývanou hrdost ohledně svého dokonalého vánočního svetříku. Nakonec mu samozřejmě ten jeho klasický ale přesto elegantní a nerdovský vzhled pochválila. "No ono to nejde brát ani nijak jinak," zasměje se a mrkla na něj po té jeho úkloně. Pak se sama chvíli věnovala svému lahodnému jídlu a jejím divným kombinacím se kterými se nakonec musela podělit i s Tobym. Hezky namáčela hranolku ve svém shaku a pak jenom přikyvovala hlavou. "Ale může!" snažila se ho nenápadně přesvědčovat o svém apetitu a pak už podávala hranolku přes stůl hezky jemu, aby se přesvědčil sám. Chvíli mu to trvalo, ale když si ji nakonec vzal začala se šibalsky culit a jenom sledovala jeho reakci. Inu... jeho reakcí byla lehce zklamaná, samozřejmě to chápala a proto si jenom hraně odfrkla. "Tvoje chuťové buňky uvízly někde v době kamenné. Ale fajn.. máš vkus na něco jiného, takže ti tvoji nechápavost nad lahodami odpustím," pronese jako kdyby říkala nějaký rozsudek. Někdy byla až moc dětinská, ale ten kdo ji znal - jako Toby- byl na to prostě už zvyklý. "Oh to neboj... rozhodně bych nerada, kdyby se něco takového stalo. Její jídlo je jedno z nejlepších co jsem jedla," poví hned. Ano, zase ji šlo o jídlo, ale ne, samozřejmě se starala i o lidi. Pak si zase kousne a když uvidí jak zvedal tašku s dárkem, začala si prstíky utírat do ubrousku. "No vidíš!" nebyl jediný kdo málem zapomněl, převzala si od něj tašku a pak mu sama podala to jeho. "Na tři?" uculí se dětinsky. Pokud souhlasil, napočítala do tří a pak tašku otevřela "NENE!" zajásala a vytáhla hned svetřík. "No tak ten je boží!" neskrývala svoji radost, dokonce i malinké slzičky radosti ji vyhrkly do očí a jenom se na něj koukala, přičemž mu radostně ukazovala svetr, i když on věděl jak vypadá, vybíral ho. Pak si všimla krekrů a čokolády. Věděl prostě jak na ní. "Děkuju, Toby, je to úžasné," usměje se sladce, natáhne se přes stůl a jen mu na tvář vlepí takového přátelského hubana. Pak jenom sledovala jeho reakci, doufala, že knížka byla dobrou volbou.