Kolej

Pro Rachelle to bylo obvyklé a naprosto nezábavné ráno. Od brzkých hodin, protože nemohla spát, seděla ve výklenku a sledovala deštivý den. Ulice byla plná děštníků, když už nějaký ten člověk prošel, jinak vlastně nechodill nikdo. Komu by se taky chtělo do toho deště chodit? Lidi byli blbí, když pořád někam trajdali, cožpak to nemohou vyřešit, až nebude pršet? Večer, nebo třeba další den. Ona spokojeně seděla ve výklenku zakrytá dekou, v pravé ruce držela mobil a projížděla svůj playlist, zatímco jí do sluchátek hrála hudba. Blonďaté vlasy měla sepnuté do takového ledabylého culíku, ze kterého jí spousta vlasů trčela a vlastně je nechala tak, jak je měla už po probuzení. Začínala mít ale hlad, jako opravdu velký hlad. A tak ještě chvíli sledovala ulici, než se trochu neochotně zvedla ze svého teplého místečka a rozhodla se, že si zajde udělat cereálie s mlékem. Vzala si tedy misku a cereálie, zatímco si v uších nechala sluchátka a přes ramena měla hozenou teplou a pěkně huňatou deku. Jinak ve skutečnosti nebyla v ničem kdoví jak pěkném. Měla tmavě šedé tepláky a tmavě modré tílko, to bylo tak nějak vše. Na nohou měla vlastně úplně dokonalé huňaté, teploučké ponožky a s nějakými papučemi se neobtěžovala. A tak, v tomhle domácím oblečení, nenamalovaná a naprosto unavená, vyrazila ze svého pokoje vstříc kuchyňce, kde měla v ledničce mléko. Vážně se už těšila na svoje jídlo. Jenomže sotva za sebou zavřela dveře a vyšla na chodbu, ozval se nějaký hlas. Ona to nevnímala, měla na uších sluchátka a prostě by šla dál, kdyby ta osoba nestála jen kousek u ní. To si tedy uvědomila, že nejspíš mluví na ni. Nevěděla proč, v životě tu holku neviděla, nebavila se s ní a ani v nejmenším to neplánovala. Chtěla původně využít těch sluchátek na uších, ale už bylo pozdě a tak si je sundala a počkala, co ta holka chce říct. Nezaslechla prvních pár slov, ale stejně z toho nějak pochopila, co po ní chce. Horko těžko zabránila protočením očí, ale nakonec přeci jen zabránila, a s povzdechem kývla. "Tak jo, pojď se mnou, stejně tama mám cestu," prohodila a rychlým krokem se vydala chodbou po patře. Ta holka se jí ještě k tomu představila, to je znamení toho, že se s ní bude chtít bavit, no skvěle. Asi ale nechtěla být úplně nepříjemná a zlá a tak se rozhodla jen pro takovou mírnou nevrlost a s rozespalým zamručením řekla: "Rachelle." Brala jako slušnost a docela samozřejmost také se jí představit. Stejně si ale nemyslela, že se ještě někdy potkají. "Tak fajn, Angee, kdo že je ta tvoje kamarádka?" její terapeutka říkala, že se má snažit chovat se k lidem mile a třeba i navázat konverzaci, což pro ni bylo něco docela těžkého a tak. Ale dobře, dokázala to přežít a projednou dělat, co jí ta ženská říká, ač tam už minimálně tři měsíce nebyla. Ta holčina se zdála milá a přátelská, takže by Rachelle bylo možná i trochu blbé ji prostě ignorovat, nebo na ni být vyloženě zlá. A přeci jen, byla sice trochu citově zamrzlá, ale ne úplně bezcitná.

Retro podnik -> kolej

Ten rozhovor s Mavis ji skutečně zvedl tep natolik, že z toho podniku div nevyběhla ven, ale to samozřejmě neudělala, protože do sebe ještě nejdřív musela kopnout panáka a i to kafe. Tím si tedy trochu opařila jazyk, ale rozhodně to stálo za to, protože s tou holkou nechtěla být už ani minutu. Takhle se šťourat ve starých záležitostech, to má určitě od Sebastiana. Mířila rovnou na kolej, kde se chtěla zavřít ve svém pokoji a asi se vrátit k věcem do školy, nebo si prostě jen pustit hudbu a malovat si u toho, do toho si člověk může perfektně vylít své emoce, a to i když není žádný Picasso. Za cestu vykouřila alespoň tři cigarety, takže do spolku vcházela už uklidněná, ale také doprovázená nemilou vůní cigaret. Tedy, jí ta vůně milá byla, ale většině společnosti ne. Ale na to ona zvysoka kašle, že. Původně plánovala jít hned do svého pokoje, ale možná by si ráda něco ukradla v malé kuchyňce, co tam byla poskytnuta pro potřeby studentů bydlících na koleji. A taky tam zamířila, otevřela ledničku a s rukou v bok zkoumala, co by si tak mohla vzít. Nakonec zahlédla jednu flašku piva, kterou si tam sice ona nedala, ale co, třeba ji tam pak doplní a nebo někdo bude hodně zklamaný. Prostě po tom pivu sáhla, sice to nebyl její oblíbený alkohol, ale v nouzi nejvyšší je i pivo dobré. Ještě v kuchyni ho otevřela a spolu s pivem zamířila skrz společenskou místnost. Ve dveřích vedoucím k pokojům zrovna stály dvě dívky, nějaká nadšená brunetka, která někoho vyhlížela, a zpruděně vypadající blondýnka. Chtěla se kolem nich protáhnout, ale zrovna odpíjela z lahve a koordinace pohybů nevyšla tak, jak plánovala, takže bohužel jemně drcla do oné blondýny. To ale znamenalo víc než že se blondýna trochu otřásla, ono se na Annys vylilo trochu toho piva. Jen nespokojeně zavrčela, sama nad sebou, ale trochu i nad těma dvěma u dveří. „Sorry,“ hodila směrem k té blondýně, zatímco zkoumala, jaké škody pivo napáchalo, „ale nemáte stát ve dveřích,“ dodala ještě, to by totiž nebyla ona, kdyby se jen omluvila, navíc se na blondýnu ještě ušklíbla.

A tak ji odvedla. Cesta? Zase kdoví jak si nepovídaly. Rachelle by raději potichu trpěla sama se sebou, než aby se bavila s lidmi. Ale tahle holčina? Ta byla ukecaná a veselá, že to na ni skoro začala přenášet. Skoro! Naštěstí včas došly ke společenské místnost, dost brzy na to, aby jí nezačaly cukat koutky do úsměvu. Udržovala si svou otrávenou tvář i náladu. Pořád doufala, že si bude moct zase brzy dát sluchátka do uší a nevnímat svět. Nikoho kolem sebe. To se ale ještě chvíli nestane. Sice se s ní Angee rozloučila, ale sotva vkročila do sálu, už do ní narazil nějaký človíček. Ne jen narazil, dokonce i vylil kapku z obsahu jeho láhve piva na její tmavomodré tílko. Zaškaredila se a zvedla k ní hlavu. "Kdybys řekla třeba pozor, nebo na sebe nějak upozornila, byla bych uhla." zakoulela očima a raději dveřmi prostoupila, aby měla blondýnka s pihami prostor, zatímco zkoumalá své tričko. No skvěle, teď ho bude muset prát, převléct si ho. Něco dělat... něco navíc! A to byla tak ráda za poklidný den. No jistě. Naštěstí to nebyla kdoví jak velká skrvna, v délce asi jako malíček. Přesto to bylo na nic. Byla by i něco pronesla, ale místo toho spíš zdeptaně vydechla a promnula si kořen nosu. A to si chtěla jen udělat cereálie. No jo, pořád v ruce držela tu misku.

Potřebovala se uvolnit, a to rychle, ale zároveň potřebovala být pryč ze společnosti, nechtěla riskovat, že by třeba narazila na samotného Sebastiana či na jinou osobu, co by viděla nerada. Chvíli si pohrávala s myšlenkou, že by se ozvala Tabbs, ale to zavrhla, byla až příliš mrzutá na to, aby viděla to sluníčko. Samota bude lepší, a s trochou alkoholu ještě o něco lepší. Proto zamířila do společné kuchyňky, kde někomu šlohla pivo, ale že by ji z toho trápilo svědomí? Rozhodně ne. Rovnou si to pivo i otevřela a hned se napila, příjemně to chladilo, ale ta chuť nebyla tak příjemná jako chuť whiskey, co se dá dělat, ona ale není nijak vybíravá, vypije to, co je. Těšila se do svého pokoje a možná trochu nedávala pozor na cestu, více se hrabala ve svých myšlenkách a soustředila se na pivo, než na okolí, takže to dopadlo srážkou s nějakou blondýnou, co tak hloupě stála ve dveřích. Jelikož byla lahev piva plná, tak díky tomu nárazu trochu vycákla ven, na samotnou Annys a menší kapka i na tu blondýnu. Kvůli tomu se omluvila, a už na začátku to neznělo jako milá omluva, ale pak tam dodala ještě jednu větu, která vlastně házela vinu i na tu blondýnu, klasická Annys. „Nemyslím, že jsem šla tiše jako myš a ty parkety tady nejsou nejtišší,“ pokrčila rameny na svou obranu, že se teda měla ozvat. Pf, ozvat se. Ona si myslela, že se zvládne protáhnout, tak proč by se měla ozývat, že. Holt jí to jen nevyšlo, protože byla pořád mimo z toho setkání a s trochou alkoholu v krvi, těžko říct, co přesně za to mohlo. Odpila z piva, jednak aby se tohle neopakovalo a jednak protože měla chuť a tohle setkání vypadalo, že taky nebude úplně příjemné, na to e člověk musí posilnit.

Povytáhla jedno obočí a skoro až pohoršeně sledovala pihatou blondýnku. Její výraz ji pobuřoval, to vážně? Založila by ruce na prsou, ale pořád v ruce držela tu misku. To se jí snad zdálo, ta holka se ani nemohla normálně omluvit, a ještě měla kecy. Stála ve dveřích -och, proboha, jakýpak to hrozný zločin. Jako by se nemohla protáhnout kolem. Ale ono to asi nebylo tak jednoduché v jejím stavu. Stavu, no, dobrá. Nevypadala zase tak opile. Ovšem vzhledem k pivu, které držela v ruce předpokládala, že přeci jen něco vypila. Navíc, co si budem. Člověk jde alkoholem prostě cítit, když už s ním přijde do styku. Třeba minimálně. Dávala to však za vinu i její nešikovnosti, určitě byla úplně levá. "O můj bože, no jistě, takže to mám jako stát u stěny pokaždý, když uslyším někoho jít? No skvělý," zakoulela očima, "možná kdybys příště dávala taky trochu pozor a nesvalovala to hned na ostatní - hah, nebo nebyla úplně mimo..." odfrkla si a hned na to zavrtěla hlavou. Skoro až s výchovně zklamaným pohledem. Ač Rachelle byla určitě mladší než tahle blondýna, přesto její výrazy dělaly hodně. Nebylo to tak, že by se s ní chtěla hádat, ale to s jejím přístupem jinak přece nešlo. Možná s přístupem obou dívek. Ani jedna na vině nebyla sama.

Pobaveně se ušklíbla, když viděla ten výraz bloncky, konečně v ní vyvolala pořádnou reakci, to se jí líbilo. Doopravdy to odhadla správně, tohle rozhodně nebude procházka růžovým sadem a tahle bloncka si nic nenechá líbit. To jí samozřejmě celkem imponovalo, dokázala to na lidech ocenit, minimálně v duchu, protože každý by si měl stát za svým názorem a rvát se za sebe, tak jako to dělá ona. Navíc jsou takové rozhovory větší zábava. Jakmile si děvče překřížilo ruce na hrudi, ona volnou ruku dala v bok a vytáhla obočí, čekala, jak se k tomu všemu vyjádří tady slečna. „To netvrdím, jen rozhodně nemáš stát ve dveřích, které se používají k tomu, aby skrz ně mohli lidi procházet, když někdo jde,“ vysvětlila svou původní myšlenku a jakmile popisovala dveře, tak zpomalila tempo řeči, ale ne natolik, aby to znělo, jako kdyby to vysvětlovala postiženému, jen na to dávala velký důraz, aby jasně ukázala na to, co dělala ona blondýna špatně. Pak se ale karty otočily a najednou poučovala ta blondýna ji, což bylo poměrně vtipné, protože vypadala mladší, ať se tvářila jakkoliv, prostě byla mladší, a Annys tohle poučování nedokázala brát vážně. Z jejích úst se proto vydral krátký, bodavý smích, ale když si odkašlala, smích ji přešel. „Děvenko,“ začala a schválně to oslovení mířila na to, že je mladší než ona, „to spíš ty jsi mimo, když si tohle o mně myslíš, protože nemáš moc dobrý úsudek,“ ušklíbla se, ale chystala se pokračovat. „Jestli jeden panák a lok piva stačí k tomu, aby byl člověk úplně mimo, tak… hm, dva panáky a celé pivo, to už bude otrava alkoholem, ne?“ na rtech jí hrál úšklebek, v určování toho, jak je kdo mimo, byla Annys rozhodně lepší než tady slečna, protože má s alkoholem pravděpodobně lepší zkušenosti. Navíc moc dobře ví, že není mimo, aby ji něco skolilo, je k tomu potřeba víc než jeden blbej panák a lok ne moc dobrého piva, to ona moc dobře ví, ale tady slečna to ani nemůže tušit, což je koneckonců dobře. Kdyby každý člověk věděl, kolik alkoholu vás může skolit, bylo by to opravdu nebezpečné.

Zdeptaně ji sledovala. Na hádky s nějakou rádoby vševědoucí nádherou fakt neměla náladu. A hlavně jí scházela energie, ale to při všem. Už byla vážně při bodu mrazu. Chtěla se plácnout do čela, ale pořád měla v ruce tu misku a v druhé svírala sluchátka. Nejraději by si je nasadila a prostě odešla. Nevěděla, proč to vlastně neudělala. "To jsou mi novinky." zahuhlala téměř nesrozumitelně a zakoulela očima. Její nálada byla právě ještě horší, než před příchodem téhle blondýnky, jejíž jméno vlastně ani neznala. A asi ani nepotřebovala. Potom to přišlo. Začalo to oslovením 'děvenko,' byla by se uchechtla, ale raději udržovala onen otrávený výraz, aby její společnice hravě poznala, jak moc ji nudí. "Kolik jsi toho vypila a nevypila je mi celkem jedno, myslela jsem to jinak," zavrtěla hlavou, "alespoň to potvrzuješ, to je jedno." mávla nad tím rukou, ve které předtím držela sluchátka, teď už byla zastrčená v její kapse tepláků. Pohled přesunula k cestě, plánovala co nejdřív odejít a zase se věnovat ignorování nepříjemných lidí kolem. Božíčku.

Těšil ji ten zoufalý výraz, který měla ta bloncka na tváři, právě ten zdeptaný obličej podporoval ten její škodolibý úšklebek. Skoro to působí, jakoby zdeptanost té blondýnky jen posilovala dobrý pocit tady Annys, jako taková sukuba, akorát se živí tím, že z vás vysává dobrou náladu a zanechává jen tu špatnou, takže… vlastně spíš takový mozkomor. Ať už to bylo jakkoliv, ten úšklebek zkrátka z jejích rtů nemizel. „Žádné novinky, tak je to dlouho,“ jelikož u sebe byly poměrně blízko, přeci jen se nacházely u prostoru dveří a před chvíli se dokonce srazily, tak ji slyšela a nemohla si nějakou rýpavou poznámku odpustit, protože zkrátka byla v právu. Ačkoliv to zavinila ona sama, tohle děvče nemělo co stát ve dveřích jak solný sloup, protože dveře jsou prostě určený k procházení, ne k tomu, aby se v nich stálo. Při svém proslovu si důležitě překřížila ruce na hrudi a narovnala se, aby ještě podtrhla fakt, že ona je tady ta starší. Uchechtla se a zavrtěla hlavou, obdobné gesto, co udělala ona. „No, hlavně jsem myslela, že jsi větší pokrytec a urážíš lidi jen podle toho, co vidíš,“ očima poukázala na flašku, „holt jsem nečekala, že budeš schopná urážet nějak… hm, jak to říct, smysluplně?“ úšklebek se jí roztáhl po rtech, spokojena s tím, jak pomyslnou urážku dokázala obrátit proti ní, no a samozřejmě k tomu jejímu pokusu jí urazit, který zcela očividně nevyšel, se už ani nevracela, teď se hodlala soustředit na tu svou urážku a čekala, jak tahle děvenka zareaguje, protože neměla představu. Třeba ji teď natolik podnítila, že vybuchne. Nebo jen nudně odejde, to by byla škoda, zrovna se začínala bavit. Když měla takhle pěkně navrch a nikdo o ní nevěděl žádné soukromé informace jako předtím Mavis, hned byla spokojenější a dokázala si tuhle jejich šarvátku mnohem víc užívat. Vážně se bavila, proto odpila z piva, třeba to tady malinkou pobouří ještě víc.

Tohle pro ni nebyla zábava, ani nebude. Zkrátka ji nebavilo dohadovat se s lidmi, kteří se v dohadování vyžívali a museli za každou cenu vyhrát tuhle pomyslnou bitvu. A tahle holka se zdála jako přesně ten typ. Přišlo jí to primitivní, to se opravdu hodlala snížit na její úroveň tím, že se tu s ní bude dohadovat? Ani náhodou. Tahle holka to očividně neměla v hlavince úplně v pořádku. Dřív by asi měla chuť ji praštit, nebo na ni začít řvát. Teď? Nezaujatým pohledem ji sledovala, už ji začínala nudit. Vyslechla si, co jí dámička chtěla říct a zakroutila hlavou. "Bože, ty to vážně nemáš v hlavě v pořádku." zakroutila hlavou a na moment při tom zavřela oči. Byla unavená z toho jejího žvanění kravin. A to všechno jenom kvůli tomu, že stála ve dveřích. Sakra. Tihle lidi nemají nic lepšího na práci, než rýt do ostatních? Ráda by tu s ní marnila čas -vlastně ani ne,- ale rozhodla se, že si raději půjde udělat to jídlo. Respektive, pro mléko. Ještě jednou tedy na dívčinými poznámkami zakoulela očima a beze slova se vydala do kuchyně, kam tedy měla namířeno původně. Přesně kvůli takovým neměla ráda lidi. Nejen.

Slečně očividně docházely slova, protože většinu času se jen nespokojeně tvářila, alespoň tady Annys měla možnost se vyjádřit a vyzpovídat se ze všeho, co ji tady vůči slečně trápilo, což bylo vlastně úplně všechno, počínaje místem, kde stála, a jejím přístupem konče. „Jen protože se ti nevrhnu k nohám a nezačnu se ti omlouvat za to, že jsem do tebe vrazila, když ty jsi stála ve dveřích?“ tázavě zdvihla obočí a musela se uchechtnout. Netušila, v jakém ideálním světě to tady slečna žije, ale takhle to určitě nefunguje, nikdy. Vždy nesly vinu obě strany a ona si svou část viny smazala, ona se omluvila, což už tak byl na ni dost velký krok, a aby nevypadala až tak mile, holt se musela ozvat s něčím, co by jí ještě řekla a trochu jí vynadat. „Tak takhle to nefunguje, sundej si brýle toho, že se ti musí každý omlouvat a ty se nemusíš omlouvat nikomu,“ odsekla a probodla ji důležitým pohledem, tohle nemyslela úplně tak zle, spíše se snažila dát důraz na to, že to vážně takhle nejde a měla by se nad sebou zamyslet. Musela se uchechtnout, když se od ní slečna beze slova vydala do kuchyně, což si nenechala líbit, protože se líným krokem vydala za ní. „Na to, že mě odsuzuješ, že to nemám v hlavě v pořádku, se nechováš úplně nejlíp, myslela jsem, že rozloučit se je slušnost,“ ledabyle se opřela o rám dveří do kuchyňky a odpila si z piva. Ona má o slušnosti co říkat, ale aspoň základní slušnost projevit umí. Sice u toho nezní mile, jak by měla, ale dokáže to a vlastně to i dělá, však i jí se omluvila, no ne? Ale tady slečna neměla ani tu odvahu se rozloučit, i kdyby to mělo znít sebehnusněji, bylo by to lepší než takhle odejít. A navíc, právě pro tu absenci slušnosti a klidně i nehezkého rozloučení, se Annys rozhodla vydat za ní, aby ji ještě chvíli potrápila. Znovu si odpila z piva, zatímco sledovala tu slečnu.

Ta holka ji prostě nebavila. Jediné, co chtěla, bylo dát si sluchátka do uší a poklidně okráčet udělat si své jídlo. Jídlo. Cereálie s mlékem. To je ale jídlo. Nicméně, jí to bude stačit. Myšlenkami už tedy byla někde úplně jinde a ji vůbec nevnímala. Měla takovou schopnost civět s nezaujatým a naprosto otráveným výrazem někam do zdi a ignorovat, co jí druzí říkají. Přišla na to, když se na ni shrnul tucet lidí, které ani pořádně neznala, jen aby ji mohli politovat. O to nestála, nikdy nechtěla, aby ji někdo litoval. Nad tou myšlenkou se zamračila, tu část svého života neměla ráda, vážně ji nesnášela. Zatřásla hlavou a koukla na se blondýnu před ní. Její jméno neznala a ani o to nestálo. "Stačilo by, kdybys nehrála, že je vina jenom na mě, pardon, že jsem stála ve dveřích, zrovna jsem se s někým loučila, ale to zase ty jsi do mě strčila." jo, vina byla na obou stranách a ji už vážně nebavilo tohle řešit. Rozhodla se odejít. Ovšem ani to se blondýnce nelíbilo. Už došla do kuchyňky, holčina se opírala o rám dveří a zase cosi žvatlala. Otevřela si dveře lednice a chvíli v ní hledala. "No jo, pardon madam slušná, měj se, stačí ti to tak?" zakoulela očima a natáhla se po mléku.

Tohle brala jako jedno veliké, veselé rozptýlení, protože přesně to po tom rozhovoru v retro podniku potřebovala. Příští návštěva toho místa bude nepříjemná, i když příští návštěva určitě proběhne až s Tabbs, která ji určitě nějak rozptýlí něčím pěkným, pokud zase nebude mluvit o tom hňupovi Tonkinovi. Ale ona stejně bude v myšlenkách vzpomínat, jak se objevila Mavis a znovu se rýpala v uzavřené minulosti, což je přesně věc, které se Annys bála ze všeho nejvíc. Celkově se bála, vždy, že lidi využijí to, co se stalo, proti ní, jen aby jí tím znovu a víc ublížili. Že se na ní na školních chodbách šklebil Price, to si zvykla a naučila se s tím žít, ale nepotřebovala to i slyšet od ostatních, kteří by o tom správně neměli vůbec vědět a i kdyby věděli, tak by o tom neměli mít právo mluvit. Ani nepotřebovala psychologické rozbory její osoby od lidí, co si mysleli, jak bůh ví nejsou chytří. Nic z toho nepotřebovala a nechtěla, potřebovala se jen soustředit na studium, aby se jednou mohla věnovat tomu, co jí baví, a třeba by i mohla nalézt spokojenost a klid, utéct před svými chybami tak daleko, jak jen to půjde. Jo a taky možná potřebuje Tabbs, někoho blízkého, to potřebuje každý, ale nahlas to neřekne, minimálně ne nikomu cizímu.. Té Tabbs, té to jednou určitě řekne, jednou. Pokud se mezi nimi nic nepokazí, v což Annys rozhodně nedoufá, protože by jí to, inu, bolelo, i když se asi tváří, že ne. Každopádně už zase moc přemýšlela a potřebovala to ztlumit, alkohol se nezdál jako šťastná volba, a tak se rozhodla dál pronásledovat tady nebohou blondýnku, která asi nebyla tak úplně nebohá, protože kousat uměla, a zamířila za ní do kuchyně, kde se ležérně opřela o rám, skoro jakoby spolu vedly přátelskou konverzaci. „To jsem nikdy neřekla,“ upozornila ji s důležitě zdviženým ukazováčkem. „Já svou vinu uznala už na začátku a taky se za to jakž takž omluvila, protože co já vím, tak sorry je omluva,“ zrekapitulovala, co se tedy stalo, pro případ že by si to bloncka nepamatovala, to by ji totiž hrózně mrzelo. „Navíc si z tý šťastný brunetky nevypadala moc nadšeně, tak se netvař, jako by ses loučila se svojí nejlepší kámoškou,“ ušklíbla se při matné vzpomínce té brunety, která vypadala snad stejně sluníčkově jako Tabbs… A sice se s ní Annys kdysi neloučila moc mile, ale to se rozhodně změnilo, takže sama dobře věděla, jak se i ti nabručení lidi loučí. Musela se uchechtnout nad tím označením, to ji skutečně pobavilo. „Ale prosimtě, zase tady ze mě nedělej nějakou učitelku výchovy,“ úšklebek neopouštěl její tvář a na naznačení, že si tady ohledně celé té záležitosti se slušností vlastně jen dělala legraci a byla to víceméně jen záminka na to, jak ji potrápit, odpila z lahve piva, které se nebezpečně blížilo ke dnu.

„Chovala ses t-“ zarazila se a odmítavě zavrtěla hlavou, nehodlala to už dál rozebírat, akorát jí brala energii. Byla jako nějaký upír sající její energii a kdyby nějakou měla, tak dozajista i dobrou náladu. Teď ale sála i tu špatnou a Rachelle už toho měla akorát tak dost. „To je jedno. A mohla bys mě už sakra nechat? Jak sis asi všimla,“ rozhodila rukama, „o tvou přítomnost nestojím.“ natáhla se pro mléko, kvůli kterému sem směřovala a při tom vrtěla hlavou. Ta holka je děsná pijavice. Už předem věděla, komu se bude vyhýbat velkým obloukem. Její už tak prázdné myšlenky pohybující se stále jen kolem nudné a stereotypní přítomnosti ji dělaly nezaujatou, tedy její pohled. Stejně tak vzpomínky. Odměřenost. A teď, teď cítila jen znechucení a potřebu rychle od ní vypadnout. Bohužel se moc nezdálo, že by se jí chtělo odejít. „Proboha, nemluv o věcech, do kterých ti nic není. Nebo o nich nic nevíš.“ zakoulela otráveně očima a nalila si mléko do misky, kam si nasypala cereálie. Potom jej vrátila zpět do ledničky. Misku vzala do ruky a připravila se k odchodu. „A teď, když mě omluvíš…“ povytáhla jedno obočí a dala se k odchodu. Snad už ji sakra nechá jít.

Konečně to začínalo být zase zajímavé, ve smyslu, že se konečně i blondýnka projevila i nějak jinak než nepříjemnými pohledy, teď už si zase pustila pusu na špacír. Rychle se ale zasekla, což Annys velice zklamalo, čekala totiž nějakou úctyhodnou hádku nebo že se tady blondýnka bude aspoň snažit bránit, ale očividně se Annys snažila skutečně málo a blondýnku nedokázala dostatečně vyprovokovat. To se ale třeba může změnit. „Jak jsem se chovala?“ ušklíbla se a byla zvědavá, jestli to ze slečny vypadne nebo ne. Ta dramatická gesta oceňovala, protože to začínalo vypadat, jakože je velice blízko výbuchu a od toho výbuchu ji dělí jen jedna dobře mířená poznámka, proto hrál Annys na rtech pobavený úšklebek, který vlastně během celé jejich konverzace nemizel. „Všimla, ale člověk nestojí o plno věcí a stejně se dějí,“ filozofická myšlenka hozená jen tak do placu s neutrálním výrazem, Annys o tomhle věděla své a blondýnka vlastně taky, což tady Annys samozřejmě ani nemohla tušit, takže tuhle poznámku nijak zle nemyslela a když už, tak snad jen proti sobě. Pokud to ale blondýnku pobouří, za tohle se omlouvat nebude, protože tohle úmyslné nebylo a není to ani její vina, takže i kdyby na ni zkoušela takové vymámení omluvy, jako to udělala Annys, fungovat to nebude. „Sorry, jen říkám, jak to vypadalo a že se mi to zdá jako chabá výmluva,“ pokrčila rameny a konečně dopila lahev piva. Výborně, aspoň ji může rovnou nechat v kuchyňce a nemusí ji skladovat u sebe na pokoji, to by ještě za to zdržení měla bloncce poděkovat. Haha, to tak. „Ale samozřejmě madam, jen běžte a dál se na všechny koukejte povýšeně, jako byste si toho i přes mladší věk zažila spoustu,“ uchechtla se, narážela na to, jak se v jednu chvíli naparovala a snažila se působit starší, což na Annys vůbec nefungovalo a ten jejich věkový rozdíl skutečně viděla, to musel každý. Odtáhla se ode dveří, aby jí uvolnila cestu, a sama zamířila ke koši, kam uklidila lahev.