Zdeptaně. Frustrovaně. Otráveně. Znechuceně. Slova opakující se pořád dokola v přítomnosti výrazu na její tváři od chvíle, kdy se jí do cesty připletla tahle blonďatá královna. Byla rozhozená a zároveň měla pocit, že ji nic rozhodit nemůže. Smíšené to pocity, vskutku. Přesto zavelel její pud sebezáchovy s prostým rozkazem. Co nejrychleji se dostat pryč, než ji tahle holka zdeptá k smrti. Ne, výbuchu se u Rachelle dočkat vážně nemohla. Na to by musela být ještě mnohem víc nesnesitelná, ona toho snesla hodně. Měla na to skvělý trik upouštění páry pěkně pomalu a neustále bez přetržení díky svým výrazům. A tak se nemohlo stát, aby se z ní stala činná sopka. „To je jedno.“ byla ráda, že už potlačila nutkání vylít na ni omylem to mléko, jen tak aby si uvědomila, že se chová příšerně, při čemž by si nechala svůj klidný, až lehce otrávený výraz, aby jí vmetla do tváře, že se jí nepodařilo ji naštvat. I když by si její činy a výraz trochu protiřečily, ale kdo to řeší. Mléko se objevilo zase v lednici a s tím zmizela i šance ušpinit blondýnu. Jak ráda by jí v duchu pomsty něco provedla… Ale to je vlastně jedno. Další její poznámka ji také nerozhodila, ač zřejmě nevědomky poukázala na určité okamžiky jejího života. Polkla. „Tak si je užij.“ pronesla podivně klidným tónem. Ano, bylo tomu až těžké uvěřit. Blonďatá do ní zřejmě furt musela rýt. To si našla nějaký nový koníček? Otravovat Rachelle? No skvěle. S tím se ale dokázala vypořádat. Pořád ty její poznámky nebyly nic, s čím by si neuměla poradit. „Skvěle. Škoda, že tvý domněnky tu nikoho nezajímají.“ povytáhla obočí, jistě, poukazovala tím na sebe, na koho jiného. Mléko a cereálie už měla v misce a lžičku stejně tak, vše, co potřebovala tedy držela v ruce a měla se k odchodu. Páni, už to vážně vypadalo, že vyvázne z pařátů bloncky úplně v klidu. Ale potom to přišlo. Zezačátku to nic nebylo, jen kolem ní prošla a zakoulela očima, než to tedy nedořekla. V tu chvíli se zastavila na místě. Jen pouhý půlkrok od místnosti. Otočila se k ní zrovna ve chvíli, kdy se vracela od koše, kam vyhodila láhev, v níž se předtím nacházelo pivo. Přistoupila zase o kousek blíž, avšak ne příliš. Teď už vážně měla co dělat, aby jí mísu s mlékem a cereáliemi nepřevrhla na hlavu. Ne, že by ji dokázala vytočit, naštvat, spíš chtěla vidět, jak by se tvářila. Ten úsměv by snad zmizel. Nebo ne? Rozhodla se to nechat na jindy a místo toho říct pěkně to, co měla na srdíčku. „Kdybys zažila z půlky to, co jsem ve svým mladším věku zažila já, ten tvůj samolibej úsměv by ti z tý tvářičky zmizel, ani bys nevěděla jak.“ dívala se na ni s ledovým pohledem bodající jako malé dýky. „Tak už. Konečně. Zmlkni.“ dala důraz na každé slovo a dávala si pozor, aby poznala, jak moc znechucená teď byla. A s těmi slovy, ignorujíce cokoli, co by mohlo přijít, nechala blondýnku kde byla a se sluchátky už v uších vyšla ke svému pokoji.

Dívka už byla blízko vybuchnutí, ale stáhla se a ani po jemném dloubání už se k tomu nepřiblížila. Roztomilé, slečna se asi chce tvářit jako ta lepší, která se udržela a bude z jejich setkání asi odcházet jako pomyslná vítězka. Vskutku úsměvná myšlenka, ale poměrně hloupé uvažování. "Když myslíš," pokrčila rameny, přeci jen nemá potřebu do ní dloubat dokud jí neřekne, co měla na jazyku, až tak otravná není a to už by si i ona sama pro sebe přišla trapně. Hlavně moc dobře ví, že tím by ničeho nedosáhla, tak se to prostě rozhodla nechat být. Pozorovala přípravu plnohodnotné stravy - cereálií s mlékem, a sama ucucávala z piva, což asi nemá takovou nutriční hodnotu, ale byla s tím spokojená. Nezdálo se to, ale Annys uměla být dobrou pozorovatelkou, když se zrovna soustředila na lidi kolem, což se tedy moc často nestávalo, ale tady blondýnka měla její pozornost zcela, právě proto si všimla, jak tak trochu nasucho polkla přesně po té její poznámce, což v ní vyvolalo pár otázek, že se třeba trefila do černého nejen u sebe, ale i tady u své mladičké společnice. "Jak si člověk má užít něco, o co nestojí?" další filozofická otázka doprovázená zdviženým obočím, protože to trochu působilo, že slečna jen něco řekla, aby přesunula pozornost od tohoto tématu... Že by Annys skutečně trefila střed? To ji i trochu potěšilo, protože skutečně chtěla vidět tuhle drobnou dívku naštvanou, chtěla, aby tenhle ledový přístup praskl a uvolnil ten oheň, co je uvnitř. Moc dobře totiž věděla, že ten oheň a věčné naštvání tam je, sama ho má v sobě, jen nemá potřebu hned po každém štěkat, lepší je být ke každému odměřená. Tady s blonckou to byla výjimka, na kterou spustila hned svou špatnou náladu a snažila se rozptýlit tím, že ji jen zhoršovala den.. a skutečně to funguje. "Ještě tady máme svobodu projevu, takže i když tě to nezajímá, říct to můžu," odvětila jednoduše a jen se uchechtla, když na sebe tak důležitě ukázala. Jistě, protože koho jiného asi tak měla na mysli? Ty cereálie? Ale co, náladu si už zvedla a proto bez problémů blondýnce uvolnila cestu ze dveří a nechala ji projít pryč, ještě něco zamrmlala na rozloučenou a už se věnovala svým věcem, ale očividně ta poslední slova udeřila hřebíček na hlavičku, protože když už ona sama mířila z kuchyně, u dveří stála blondýnka a v očích ji skoro sršely blesky. Annys se musela hodně snažit, aby se její pošklebek nerozšířil. "Každej si něco zažil," odsekla a ten pohled, co by měl nahánět hrůzu, s ní nic nedělal. Jak by s ní mohl cokoliv dělat, neměla strach z takové malé holčičky. Navíc, cizí lidi vám pořádně nemůžou ublížit, ti vaše srdce neroztrhají na cucky, jako to udělají ti blízcí, takže od téhle dívky jí skutečně nic nehrozilo. Při dalších slovech na ni nezaujatě koukala a ještě než to stihla doříct, ozvala se ona sama. "No jo bouřlivko," mávla nad tím rukou a sama se vydala ke svému pokoji, ovšem v žilách ji koloval adrenalin, který ji uspokojoval a zlepšoval náladu. S tímhle lepším pocitem zapadla do svého pokoje, kde si nasadila sluchátka a dál se věnovala školním věcem.

>> Japonský park
Saoirse před krátkou chvilkou byla v parku, kde pomáhala venčit své sestře psy z útulku. Její sestře se tam stala i nemilá příhoda a ten chlapec ji přišel nějaký podezřelý, bude se pak muset své sestry na něj zeptat a získat více informací o něm. Nějak se jí mu nechtěla věřit, jak to bylo obvyklé. Cizí lidé si její důvěru těžko získávali a sestru chtěla před nimi ochránit. Byla sice jen o minutu starší, ale po smrti táty měla pocit, že by na ni měla dohlížet. Jednak byla až moc optimistická, tak se bála, že by ji někdo mohl ublížit a ona ji nechtěla vidět smutnou. Pokud to někdo udělá, tak ho vezme surfem po hlavě. Ani Romeo, ke kterému právě mířila, to s ní neměl lehké. Už jenom to jak se poznali, nasvědčovalo k tomu, že ségru chrání za každou cenu. Mířila k němu, protože si chtěla ověřit, zda budou spolu aspoň trochu ladit. Na ples se docela těšila a to se moc neúčastnila společenských akcí. Těšila na to, že uvidí dílo své sestry vystavené a nebo zaslechne hrát nějaké známé či spolužáky. Věděla, že tam bude vystupovat i ten kluk, kterého tenkrát poznala na pláži. Doufala, že tam potká i nějaké kamarádi. Ona takhle talentovaná jako její spolužáci nebo Aira nebyla. Nikdy jí to moc nešlo po umělecké stránce, zpívání nebyla její silná stránka, na žádný nástroj neuměla hrát, fotit jen když to bylo nutné a nakreslit zvládla jen sluníčko nebo nějakého jednoduchého panáčka. Někdy jim to záviděla, jak jsou talentovaný. Jí šla nejvíce jízda na surfu, ale tu jim tam bohužel nemohla předvést. Říkala si, ale že kdyby tam už něco měla předvádět, tak by byla nervózní. Všichni vystupující měli její obrovský obdiv, o tom není pochyby. Na ples se opravdu, ale opravdu těšila, což bylo neobvyklé docela, nejvíce se teda těšila na to, jak si ho užije s Airou a s Romeem. Svými nejoblíbenějšími lidmi na světě. Teda aspoň si myslela, že tam půjde celá jejich trojka. Po nějaké chvíli došla ke koleji, říkala si, že někdy by bylo super, kdyby měla auto, ale to si nemohli, tak úplně finančně dovolit. Vešla do budovy. Došla k pokoji, kde bydlel Romeo a zaklepala. Ona měla své šaty vybrané, Aira ji s tím jako správná ségra pomáhala. Z těch šatů byla nadšená a těšila se, až je vytáhne na ples. Jinak šaty moc nenosila, protože to nebyl její styl. Musela dohlédnout na to, aby Romeovi to taky slušelo a sladkou třešničkou na dortu by bylo, kdyby spolu i ladili. Nevěděl o tom, že ho chce navštívit, tak to pro něj bude takové menší překvápko. Kdo by neměl rád překvápka? To ji už otevřel i ona se na něj usmála, po jeho poznámce se na něj jen ušklíbla, protože dobře poznala tu jeho nadsázku. Vešla dovnitř a sedla si rovnou na jeho postel. ,,Jistě, že jsem tě přišla zkontrolovat,” potvrdila mu jeho otázku a sjela si ho pohledem. ,,Já se nebojím, Romeo. Jen mě zajímá, jak vypadáš v tom obleku,” vysvětlila dál svůj pravý důvod návštěvy. ,,Prosím, že nemáš vybraný obyčejný černý oblek,” modlila se za to, aby Romeo měl vybráno něco jiného, protože černou tam bude mít beztak devadesát procent účastníků. Navíc Romeovi by slušelo více něco světlého, protože v černé rozhodně zanikne. Třeba taková bílá nebo béžová, to jsou moc hezké barvy, ve kterých bude vypadat jako sekáč. Sundala si ze zad batůžek: ,,Mám tě od Airy pozdravovat a ještě ti mám prej říct, co se jí dneska stalo. Počkej, zkus to uhodnout,” Uchechtla se pobaveně, protože si vzpomněla na to, jak před chvilkou srazila díky psí smečce jednoho mladíka, což je něco na Airu opravdu typického, takže to Romea vůbec nepřekvapí. Její sestra byla někdy takový malý střevo, kvůli ní Sao měla vždycky při sobě aspoň jednu náplast, třeba dneska se opravdu hodila. I Saoirse si myslela, že půjdou všichni spolu, protože byla zvyklá, že jsou taková trojka. Dokonce i věděla, že Aira má nějaké ty šaty vybrané. To ještě netušila, že to na plesu bude tak trochu jinak.

Jeden by se divil, že na to vůbec přistoupila, ale Megan měla vždycky tak trochu slabost pro Petera a bylo pro ni těžké říct mu ne, především pokud šlo o čas strávený s ním. Předchozí den se jí zničehonic zeptal, jestli se jí nechce jít na ples. Samozřejmě, že se jí nechtělo, na nějaké šatičky a tanečky ona nebyla. Silvestrovský večírek? To bylo něco jiného. Neměla šaty a jejich tanec byl taky něco prapodivně odlišného od čehokoli formálního. Ale jarní ples? To vůbec. Megan zásadně odmítala nosit šaty, protože si v nich připadala neskutečně hloupě, a nějaké plesové už vůbec. Když ji ale Peter pěkně poprosil a udělal na ni ta jeho štěněcí očka, spolu s dalšími pár minutami vyjmenovávání výhod, mezi něž patřila jeho přítomnost, přeci jen se nechala obměkčit a souhlasila s tím, že s ním na ten ples půjde. Netušila ale, proč se rozhodl tam v prvé řadě vůbec jít on sám, protože pokud si to dobře pamatovala, měl nějaké plány se svou přítelkyní, ale řekla si, že asi nemohla dojet. Nechtěla od něj moc vyzvídat, protože jí to nepřišlo úplně správné, a taky to možná ani slyšet nechtěla. Její srdíčko bylo hrozně křehoučké, když se to týkalo právě tohoto tématu. Každopádně se na další den, tedy den plesu, vzbudila s pocitem, že to třeba nemusí být zase tak špatný nápad. Přeci jen, bude tam s Peterem, a to se nikdy nenudí. Byl tu ale jeden kaz – šaty. Původně si je vlastně neplánovala vzít, ale ta holka z vedlejšího pokoje nějak zaslechla, když si stěžovala do telefonu Peterovi, k čemu ji to přemluvil, a rozhodla se vzít si ji do parády. I tentokrát Meggie odmítala, ale ta holka byla tak nehorázně otravná, a asi ji fakt toužila vidět v šatech, že nakonec Megan jen s krčením ramen přikývla na všechno, co řekla. I tak si ale říkala, že to opravdu nemůže být nic hrozného. Prostě půjde na ples, půjde tam s Peterem, bude se bavit, v nejlepším případě se trochu napije, bude šťastná, a nějaké pitomé šaty jí to přece nemohly pokazit! Přišlo naráz odpoledne, ani netušila jak, a ta holka z vedlejšího pokoje, která měla podobné jméno jako jedna postava z kresleného filmu pro děti, se rozhodla, že právě to je čas na to, aby si Meggie vybrala některé z jejích šatů. Byla tedy nucená dojít právě do vedlejšího pokoje, sedět na posteli a kroutit hlavou na všechny šaty, které jí ukázala. Vážně se divila, kde je všechny vzala, a hlavně, jak je všechny narvala do skříně. To už se ta holka se srandovním jménem ale začala rozčilovat a řekla jí, ať jde do svého pokoje a že jí šaty vybere sama a donese jí je. A tak se taky stalo. Megan se vrátila do svého pokoje a rozhodla se dát si sprchu, umyla si i vlasy a když vyšla z koupelny, na posteli už ležely šaty – a u nich boty? Při těch nenávistných myšlenkách na svého úhlavního nepřítele – šaty – úplně zapomněla, že k tomu patří i boty. A ta holka měla jediný štěstí, že vybrala docela nízký podpatek, protože jinak by se na nich asi zabila. Pohroma. Zhluboka se nadechla a očima přejela po šatech. Musela uznat, že vypadaly docela pěkně, na minutku se pro ně i nadchla, ale potom si vzpomněla, že ona je ta, co je má mít na sobě. Hrůza. Zavrtěla nad tím tedy hlavou a vrátila se do koupelny, aby se trochu zkrášlila, nebo jak se tomu říká. Meggie měla opravdu vytříbený vkus, všechno svoje oblečení si pečlivě vybírala a měla svůj styl, který byl zkrátka nezaměnitelný, ale zároveň nebyla ten typ, který by se nějak často maloval, vlastně to bylo docela ojedinělé, proto ani tentokrát nezkoušela nic extrémního, pouze si upravila obočí, nanesla lehké stíny, řasenku a bezbarvý lesk na rty s příchutí jahody. Měla ráda jahody. Jenomže tyhle lesky s příchutí jí nikdy moc nevydržely. Ale komu ano! To už se tedy blížila chvíle, kdy se pro ni měl Peter stavit, takže se oblékla do modrých šatů a vyrazila k zrcadlu. Vlasy jí mezitím už přirozeně uschly, takže si s sebou vzala jen hřebínek, aby je rozčesala. Když však stanula před zrcadlem, zděsila se. Měla ze sebe hrozný pocit. V šatech se cítila nepřirozeně a taky jí přišlo, že jí vůbec nesluší. Hřebenem párkrát přejela po hnědých loknách, které najednou vypadaly ještě lépe – jelikož nechala vlasy uschnout, byly jemně vlnité, ale ne nijak příliš. Další čtvrt hodinu strávila přecházením po pokoji a přemýšlením nad tím, k čemu se to upsala. V dalších pár minutách už byla zalezlá ve své posteli s tureckém sedu, přes sebe měla přehozenou šedou deku, že jí nešla vidět ani hlava, a v rukou svírala mobil, do kterého ťukala zprávu pro Petera. Stav nouze, kdy tu budeš?

Byla zalezlá pod dekou jako nějaké strašidlo. Pravděpodobně by raději šla přikrytá tou dekou než jenom takhle. V těch krásných šatech, v nichž si připadala tak hloupě. Asi to nebylo úplně poprvé, co měla šaty. Možná pár roků zpátky byla donucená někam si vzít taky něco formálnějšího, ale nikdy si nebrala kratší verzi Popelkovských šatů. Jak to tu holku vůbec napadlo? Byla sice pravda, že se docela scházely s jejím stylem, a kdyby byla schopná nosit šaty, pravděpodobně by si vybrala něco takového, ale přesto... bylo to prostě divné. Čekala tedy na zprávu od Petera, která dorazila již v pár sekundách po odeslání její. Ihned si ji zobrazila a pousmála se, skvěle. Už jenom patnáct minut a uvidí ji v tomhle příšerném stavu. Nechám odemčeno. Oznámila mu ještě skrze textovku, než vypnula mobil, položila ho vedle sebe a deku, kterou měla přehozenou přes sebe, si přitiskla blíž k tělu. Takhle byla ještě pár minut, kdy ustavičně přemýšlela nad rychlou změnou oblečení, kdyby si tak měla co vzít. V jejím šatníku nebylo příliš plesových položek, mohla si vzít možná tak nějaké pěkné tričko a černé rifle nebo kancelářské kalhoty. Hm. Chvíli to vážně zvažovala, ale to už uběhlo deset minut, a tak ze sebe setřásla deku a natáhla se k zemi při posteli pro boty, které si trochu neochotně obula. No skvěle. V dalších čtyřech minutách stála u okna a vyhlížela Petera, který také za chvíli dojel, jeho auto už prostě poznala. A samozřejmě ho za minutku viděla, jak z něj vylízá, zamyká ho a štráduje si to přímo do budovy kolejí. Znovu ji přepadala panika. Vzala do ruku hřeben a nervózně si začala česat vlasy, jenomže to jí taky dlouho nevydrželo, ani tak dlouho, aby Peter stihl přijít. Pár sekund se tedy ještě nervózně procházela po pokoji, než se ozvalo zaťukání a dveře se pootevřeli. Zpoza nich se objevila Peterova hlava a ona se otočila přímo čelem k němu s tím naprosto zoufalým pohledem. “Jo,” odpověděla a trochu ironicky se uchechtla, blbá otázka. Viděla, jak si ji prohlédl, bylo to divný, že? Kdyby byla jím, asi by se začala smát, nebo by to hrozně moc prožívala – ostatně, ona to prožívala i teď. A potom ta jeho slova... její tvář byla ještě zoufalejší. “Vypadám směšně,” prohlásila zcela vážným tónem, “ale za to může ta holka, co bydlí vedle,” dodala ještě pro pořádek a zhluboka se nadechla, načež založila ruce na prsou, jako by tím mohla zakrýt pohled na ni. “Víš, jmenuje se Minnie, proboha, nikdy nevěř holce, co se jmenuje jako kreslená myš,” jednou rukou si promnula spánek a hned na to zakroutila hlavou a pár kroky se objevila u postele. “Co teď budu dělat?” přešla zase na předchozí místo, “vždyť vypadám jak nějaká...” udělala pár kroků zase k posteli a rukama přejela po látce šatů, kterou jemně pozvedla a zase pustila, aby na ni lépe poukázala, “mořská pěna,” dodala a prudce se posadila na postel s pohledem stále patřícím Peterovi.

Věděla, že může Romea takhle kdykoliv přepadnou, protože mu věřila, ale někdy byla dokázala být i žárlivá. No, někdy. Věděla, že by ji Romeo jen tak neopustil a ani nepodvedl, ale prostě měla to nutkání, když viděla, že to na něj zkouší jiné dívky, přece jenom Romeo byl pohledný, sportovec a charismatický. Ostatním holkám to nedalo, proto měla na flickru kopající profilovku, která dávala najevo nápadnicím, že si na ní mají dát pozor. Trochu si ho musela hlídat, ne? Zazubí se znovu na svého přítele: ,,Jasný, budu dělat, že jsem nic netušila a že jsem z toho překvapení štěstí bez sebe, toho se nemusíš bát.” Svoje slova, ale myslela vážně, opravdu má radost z toho jeho gesta. Pokývala hlavou. ,,Určitě se ji to bude líbit. Máš pravdu,” přitakala souhlasně. Saoirse nebyla velká milovnice překvápek, ale překvápka od Romea a nebo Airy měla ráda, jelikož ty věděli, co má ráda a jak ji překvapit. Jinak byla radši, když to dopředu věděla a měla o tom přehled. Jen se na něj pobaveně zašklebí: ,,Ale dyť víš, že v nich budu vypadat docela dobře, stejně jako ty v tom obleku, jen zjistím, který sis vybral.” Romea si tak trochu dobírala, samozřejmě s láskou. Nechala se stáhnou do jeho náruče. Doteky taky moc nemusela, tedy hlavně od cizích lidí a těch, co pořádně znala, ale Romeova objetí a polibky měla nejraději. Díky nim se cítila vždycky v bezpečí. Saoirse opětovala Romeovi jeho polibek. V jejich vztahu se cítila pořád jako na začátku. Nikdy neměla pocit, že by to nějak zevšednilo. Milovala ho stále, jak na začátku a stále se do něj zamilovávala více a více, někdo by nevěřil, že to vůbec ještě jde. ,,Ach, Romeo,” zalamentovala dramaticky rukama ze srandy, ,,sice je to nejelegantnější způsob, ale je to nuda. Černou bude mít snad každý. Navíc, nebudeme si lhát, jsi tmavý, tak v něm zanikneš a to já nechci.” Chtěla, aby Romeo, co nejvíce zářil. Navíc moc dobře věděla, že černá by mu akorát uškodila. Byla holka, tak na takové věci měla oko. Černou měla ráda, stejně jako tmavé barvy, ale tady se prostě hodily světlejší, zvlášť když šlo o jarní ples. Pozorovala ho, jak jde k skříni. ,,Víš, jak to myslím,” povytáhla obočí a pousmála se. Jasně, že ho už viděla v obleku hodněkrát. Dyť to spolu už táhli dlouho. Právě, tak dlouho, že věděla, že si vybere černý jednoduchý oblek a tomu ona chtěla zabránit. Moc dobře věděla, že se Romeo může trochu odvázat a zkusit nějaké ty barvy, i ona to udělala, když si vybrala světlé šaty, které byly docela nezvyk. ,,Můžeš se trochu odvázat,” mrkla na něj s úsměvem na rtech, ,,nakonec Aira byla tak nadšená, tak se toho ujala a vybrala mi ty, jak byly dorůžova.” Její sestra se přece jenom o tu módu zajímala více než Sao, dyť ji i bavilo kombinovat kousky a barvy, tak bylo jasné, že když to vybere ona, že to bude správná volba, ale stejně tak by věřila i Romeovi. Zasmála se nad variantami, co by se mohlo stát Aiře. Nic z toho by nebylo netypické. Aira byla ten typ, kterému se stávají všelijaké nemilé příhody. Zkrátka dělala čest svému jménu. ,,No, když to tak vezmem, tak jsi nebyl tak daleko s tou nohou,” pronesla se smíchem. Rozhodla se, že Romea ještě nechá trochu napínat. Aira dokázala zažít vždycky něco nového a Sao se nad tím zasmála, ale samozřejmě s láskou, pak ji třeba nabídla pomocnou ruku, když u toho byla. ,,Jsme šly vyvenčit psíky z útulku. Navštívily jsme ten nový japonský park, to najednou Aiřina smečka se rozběhla jako bleska a stáhla s sebou Airu. Skončilo tím, že se srazila s jedným klukem, co tam byl taky se psem. Chtěla jsem hned běžet na pomoc, ale jeden pes z mé smečky vykonával potřebu,” ušklíbla se pobaveně nad tou situací z parku, stalo se to před chvilkou, tak to ještě měla živě ve své paměti. ,,Samozřejmě, že si rozbila koleno, ale naštěstí jen tohle se jí stalo, i ten kluk vypadal v pohodě,” pokračovala nadále ve vyprávění příhody z parku. Aira ji o to přece jenom poprosila. ,,Ale ten kluk se mi nějak nezdál. Kendrick to byl,” svěřila se Romeovi s svými pocity ohledně Kendricka, do kterého Aira vrazila. Její podezíravá povaha se ozvala. Zvlášť ještě, když ji řekl Čao. Zkrátka se jí zdál divný a moc to nevylepšil tím, když začal mluvit o perníku. Samozřejmě, že myslel ten sladký, ale jejich téma se pak chvilku točilo kolem dealování. Navíc Sao měla ochranářské instinkty, když šlo o Airu.

Začala vlastně celkem vyšilovat. Totiž, uh, opravdu hodně. Měla pocit, jako by ji zrovna přejel buldozer, dýchala neskutečně rychle a přišlo jí, že se její srdíčko chystá běžet maraton. Nebo ho už běží. Nebo odběhlo. Vidíte? Byla vážně zmatená! Ani nemohla Peterovi na nic pořádně odpovědět, většinou mu věnovala jen jakýsi zoufalý pohled, kterým naznačovala, že vlastně o ničem nemá ani nejmenší ponětí a je fakt na dně. Ani netušila, proč ji to tak vzalo. Jsou to jenom pitomý šaty, ne? Jenomže toho bylo víc a ona byla prostě zvyklá věci až zbytečně dramatizovat. Šaty obvykle nenosila a přišla si v nich vážně hloupě, ale zároveň věděla, že nic jiného už si teď asi nevezme, navíc šla na ples. Opravdovej ples. S Peterem, jejím kamarádem. Eh. (Vypravěč si potřebuje odkašlat.) Nakonec toho všeho ani nedokázala ocenit jeho vtip a místo toho se složila na postel, seděla tam jako pecka a měla chuť se jenom znovu zakrýt dekou a už nevylézt. Dost možná taky chtěla, aby ji Peter ještě chvíli přemlouval, jako by to mělo být něco zázračnýho. Asi už ale hledala výmluvy, jak si ho ukradnout jen pro sebe, a svým způsobem se docela bála, že ho od ní na plese někdo odvede a ona tam nebude mít co dělat. A taky tak bude ochuzena o čas strávený s ním. No jo, byli spolu vlastně celkem často, minimálně s ním tedy trávila víc času než s jinými kamarády, ale to bylo prostě tím, že ho z nějakýho důvodu před ostatníma vždycky upřednostnila. No nedivte se, ta holka byla zamilovaná až po uši, ale jen stěží si to přiznávala. Navíc, vždyť už měl holku. A tak to prostě nechala být a všechno své trápení nechala proudit ven přes svoje stresování ohledně šatů. To už si k ní Peter přisedl na postel a se o něj tak nějak instinktivně opřela, byla to ta první věc, která ji v tu chvíli napadla. “Víš, že máš fakt skvělej nápad?” řekla najednou a trochu se rozzářila, “to beru!” protože takový večer s popcornem a filmy by byl přece nejlepší. Ale jo, to byl docela obvyklý večer v jejím podání a možná něco bylo na tom vyrazit do společnosti. Užít si trochu zábavy, že? “Tohle? Netuším, o čem to mluvíš,” zakroutila hlavou, “je to dokonalý popcornovo-filmový outfit,” oznámila mu a kdyby ji neznal, možná by to znělo i docela přesvědčivě. Jeho další slova ji potom už ale donutila jaksi se přemoct a s povzdechem se velmi neochotně postavit na nohy. “No tak fajn,” pronesla a svěsila ruce s mírným nahrbením, jako by byla nějaký zombie. Pohled jí mířil k zemi a jediné, co šlo vidět byly ty vlasy. Natáhla k němu ruku na znamení, že ji má vzít. “Snad mě tam nikdo nepozná!” ohlásila své přání, než se trochu narovnala a zvedla hlavu, aby opravdu už mohli opustit koleje a vydat se na ples.

Byla opravdu rozrušená, dobře? Její zvyk být přehnaně dramatická a dělat vědu z něčeho, co byla ve skutečnosti nehorázná banalita, se nyní ukazoval ve světle, které už ale Peter musel dobře znát. Bohužel, tentokrát to její šílenství zahrnovalo i jeho, aniž by to on však mohl tušit. Byla docela diskrétní o svém malém tajemství, které se pořád snažila tak nějak trochu sama sobě zapírat. Všichni víme, jak moc zbytečné to bylo. O to víc se to ukázalo při chvílích jako byla tahle, kdy nic netušící Peter stejně dokázal z vyšilující královny dramatu, udělat o něco klidnějšího člověka. Ale než k tomu došel, musel ji, opět nevědomky, ještě víc rozhodit. Začalo to oslovením, jak zvláštně najednou znělo její jméno, tedy spíše jeho zkratka. Na chvíli tedy zmlkla ze svých výlevů paniky, která se točila kolem naprostých blbostí, aby si vyslechla, co jí chtěl říct. Jeho hlas byl uklidňující, ale slova v ní vyvolávala ještě větší zmatek a potřebu paniky. Ta však byla potlačena jakýmsi splínem, který přišel zcela náhle, nečekaně. Byl to právě jeden z těch dnů, kdy to s ní šlo jako na horské dráze a člověk nikdy nemohl vědět, jak zase zareaguje. Co říkal bylo milé, kdekdo by byl za něco takového rád, vážně by ho to potěšilo, ale Meggie myslela jen na tu jednu část. ”...nejeden kluk se za tebou otočí…” krucinál, Petere, kdybys jen věděl, že by jí docela postačilo, kdyby ses otočil ty! (Tedy, za předpokladu, že by ses musel otáčet, protože třeba teď byla přímo před tebou, takže se raději neotáčej, to by bylo zlý.) Všechno tohle ji nějak přivádělo k zoufalosti a smutku, který naštěstí odešel ve chvíli, kdy musel udělat jeden ze svých vtipů. On to vlastně ani vtip nebyl, měl pravdu. Její doprovod byl opravdu... páni, doteď si ho vlastně pořádně neprohlédla, ale vypadal skvěle – tak jako obvykle. U něj to nebylo nic zvláštního. “Jo,” přikývla a uchechtla se, “jsem si jistá, že se za tebou nejedna holka otočí a pár kluků tě bude chtít pořádně nakopat,” trochu upravila jeho verzi s určitým pobavením v hlase. Věděla, že má pravdu. Kdyby neměl přítelkyni, určitě by tu byla spousta jiných dívek toužících po jeho pozornosti. V určitém ohledu si připadala jako husa, když na to pomyslela – a samozřejmě si nezapomněla dokola připomínat, že jsou jen přátelé a ať svoje emoce nečte špatně jenom kvůli tomu, že to viděla v televizi. Chabá výmluva. Ale to už se ho snažila přemluvit k jeho vlastnímu plánu, který byl sice jen ironický nástin toho, jak by tenhle večer rozhodně vypadat neměl. Následně vyjmenoval několik věcí, které měly být zřejmě dobrými a mělo ji to nějakým způsobem přimět uklidnit se a hezky odcupitat na ples. Hah. Ani nápad. Pořád docela šílela. Připadala si v těch šatech zkrátka směšně, ať už říkal cokoli. Beztak se snažil být jen podporující kamarád. “No jo, jako bys ty rozuměl umění,” dloubla mu prstem do hrudi a mírně se pousmála. Poté ale zase sklonila hlavu a tiše si povzdechla. Najednou k ní ale přistoupil blíž, na což byla samozřejmě docela zvyklá (jestli se na to vůbec zvyknout dalo,) jenomže potom přišel ten filmový moment. Přišla si zničehonic jako v telenovele, ale to nebylo úplně to, na co dokázala myslet právě v ten moment. Mírně nadzvedla hlavu, což byla, tak trochu, přiměna udělat. Ale jeho slovům se neodhodlala k odpovědi, nebo jakékoli dostačující reakci. Jen zírala. Zírala a přistihla se snad dřív, než to začalo být zvláštní. Mohla jen doufat. Krucinál, příště bude muset být trochu opatrnější. “Jasně, máš pravdu,” vypravila ze sebe nakonec s velkou obtíží, čehož si, doufejme, nevšiml, a v dalších pár minutách už si jen zkontrolovala, jestli má vše, aby mohli vyrazit na cestu. Ještě párkrát mu věnovala trochu nejistý pohled ve stylu ”opravdu musíme?” ale věděla, že se na to těší, a tak s těmi nešťastnými štěněcími pohledy přestala už někdy v polovině cesty autem. Místo toho si mohli alespoň povídat, než konečně dorazili na místo.

..> společenský sál

Saoirse byla ráda, že Romeo nebydlí v nějaké spolku, zvlášť v tom klučičí, tam by za ním moc nechtěla chodit, protože by se jí ji ty ostatní určitě nezdáli. Saoirse zase bydlela v domečku s Airou a mamkou, což ji zatím takhle krásně vyhovovalo. Měla tam svůj pokoj, který milovala. Mohly tam mít všechna ta zvířátka. Mrzelo by ji, kdyby nemohla mít u sebe Jonathana a nebo Aira Chewieho. Saoirse nikdy neškatulkovala lidi podle barvy pleti, nebudeme si lhát, ale sportovcům moc nedůvěřuje, tedy obecně, proto přece jenom šla na místo Airy na ono rande. Vlastně, Sao nedůvěřuje jakýmkoliv lidem, které nezná, ale Romea milovala, ať vypadal jakkoliv, protože milovala jeho dobré srdce a usměvavou povahu. ,,Neboj, překvapení ti nezkazím,” uklidnila Romea. Opravdu se pokusí tvářit překvapeně, co by pro svého muže snů neudělala nebo Aira to udělá určitě za ní, protože ta bude určitě nadšená. ,,Víš, jak to myslím,” zakoulela pobaveně očima. Nemyslela to samozřejmě nějak rasisticky. Jen to byla pravda, že by v tom černém obleku zanikl a nevynikla jeho krása a ta usměvavá tvářička, na kterou se zbožňovala dívat. ,,Jinak se to nedalo říci a jako správná budoucí manželka musí se postarat o to, aby můj budoucí manžel zazářil,” mrkla na něj spiklenecky. Bylo hezké slyšet, že s ní plánuje takovou budoucnost. I ona to měla stejně, nedokázala si představit jiný život. Život bez Romea. ,,Děkuji!” poznamenala nadšeným tónem, když Romeo odstoupil od své původní volby, tedy černého obleku. Pohlédla na jeho nový výběr, který se jí líbil mnohem více než ten černý. ,,Naprosto skvělá volba. Budem ladit a navíc budeš vypadat úplně skvěle,” přitakala spokojeně. Měl pravdu jeho barva bude ladit k jejím šatům. Budou určitě krásný pár na plesu.
,,V naprostém pořádku. Měla jsem náplasti, tak si to koleno zalepila. Aira by si to nenechala ujít ani, kdyby si zlomila ruku,” zasmála se, protože to přesně odpovídalo na její sestru. Byla takový živel, že by ji právě ani ta ruka nezastavila. Saoirse vždycky chtěla mít její energii a nadšení. Romeo měl pravdu, Saoirse svoje sestru až někdy moc ochraňovala, ale toho nějakého přítele ji přála, ale ne zrovna toho z parku, když tam začal mluvit o prodávání perníku. Kdo ví, jestli doma nemá nějakou laboratoř na jeho výrobu a pak to nedealuje lidem v parku. Třeba ten perník nabídl Aiře chvilku potom, co Saoirse odešla. Bude si muset svou sestřičku doma prověřit. Nikdy nelitovala toho, že na místo Airy šla na rande ona. Jen si říkala, jaké by to asi bylo, kdyby tam šla Aira, to se už nikdo nedozví a Saoirse mohla být šťastná za to, koho měla. Aira si určitě najde kluka svých snů, tomu Saoirse věřila, kdo by nechtěl její sestru. Takovou milou a zábavnou holčinu. ,,Ale já taky chci, aby se Aira s někým seznámila, ale tenhle byl vážně divný. Mluvil o perníku a tak,” postěžovala si Romeovi ohledně svého podezření. Nechala se přitáhnout do jeho náruče. Milovala tyhle objetí, klidně by na žádný ples nešla a jen by se takhle objímala s Romeem, tohle ji k spokojenosti stačilo. ,,Já vím, že se o ni postaráš. Kdyby to byl nějaký hajzlík, co by ji chtěl ublížit, tak ho vezmu surfem po hlavě,” svoje slova myslela vážně, za svou sestru by se klidně i poprala. ,,Nemáš zač, Romeo. Brzy mě uvidíš v šatech,” usmála se na něj. Polibek mu opětovala. ,,Večer, můj Romeo!” zamávala mu, otevřela dveře a vyrazila z jeho pokoje. Musela se řádně připravit na ples. Hlavně ji Aira bude muset pomoci, protože Sao na tyhle věci opravdu nebyla. Jen, když ji Aira na něco přesvědčila, jinak se malování a manikúře nebo dalším podobným činnostem souvisejících módou opravdu nevyznala. Od toho tu měla Airu. Její kroky následovaly do skromného příbytku. Popravdě těšila se víc na společnost svých oblíbených lidí, než na samotný ples.

>> Dům Airy a Sao