Kolej

Je hluboká noc, jinak by se čas přímo v tento moment nedal nazvat. A co dělají normální, střízliví lidé, když přijde hluboká noc? Odpověď není kdovíjak těžká – spí. A přesně to dělá i blondýnka ve své posteli. Je to její druhé neoblíbenější místo na světě, přestože život na koleji je pro ni přímo utrpením. Naštěstí schytala poměrně inteligentní a nepřátelskou spolubydlící, se kterou hned ze začátku uzavřela nevyřčenou dohodu. Její spolubydlící má kolej přes den; pokud to jde, v noci někam prostě zmizí a zásadně se nebude ptát na otázky, když se Ivy připlahočí do jejich pokoje smrdící alkoholem, cigaretami a navíc od krve. Na oplátku se blondýnka v jejich pokoji téměř nevyskytuje, pokud tu zrovna nepotřebuje přespat. Je to dohoda jednoduchá a snadno splnitelná.
Kór dneska je dívka vděčná, že je sama a může se v klidu vyspat. Večer dostala docela nakládačku a není překvapením, že si asi namohla svaly na rameni. Navíc se vrátila teprve tak hodinu zpátky, protože její přátelé se vítězství rozhodli oslavit (oni sice zapíjí i prohru, ale co). Ivy sice byla celou dobu pouze o vodě, ale stejně se na kolej dostala v poměrně bídném, motajícím se a unaveném stavu. Není tedy divu, že jakmile vlezla do pokoje, strhala ze sebe špinavé oblečení, obvázala si to rameno a jak dlouhá, tak široká se jen v obyčejném černém spodním prádle svalila do postele, kde během pár minut usnula tvrdým spánkem.
Přesně tak je rozvalená i v momentě, kdy její smysly zaregistrují podivný hluk, dost nepřirozený pro její prázdný pokoj. Zamkla ho? Nebo ne? Když tak nad tím zpětně přemýšlí, pravděpodobně je nezamčený, jelikož si ze své cesty na kolej moc nepamatuje. To ji ale teď netrápí, protože ještě spí, rozvalená na břiše, peřinu shozenou na zemi a k tomu tiše chrápe. Jakmile uslyší otevření dveří, konečně se začne drápat do bdělého stavu. Trochu zachrochtá, jak začne otevírat oči a drápat se na všechny čtyři, aby se mohla rozhlédnout kolem. Tiše vysloví jméno své spolubydlící, ale to se její unavené oči zaostří na poněkud neostrý, avšak mnohem mohutnější obraz někoho, kdo rozhodně nebude drobná holčina.
Když její mozek zpracuje informaci, že je v jejím pokoji někdo, koho nezná, vrhne se ke svému stolu, kde má lampičku. To se jí povede, i když se při tom dost nepříjemně praští do boku, kvůli čemuž začne klít jako zedník. Po tichém cvaknutí její pokoj zalije slabší světlo, které odhalí toho vetřelce. "Děláš si prdel, kurva? Tohle je holčičí pokoj!" Začne hulákat naprosto hystericky, aniž by nevěděla, kdo ten vetřelec vlastně je. Srdce má až v krku a nepěkně jí tepe ve spáncích. Když se bolest trochu sníží, dovolí si pohlédnout na poměrně vystrojené a dost nechutně opilého muže, kterého už párkrát viděla na některých hodinách. Jak se jmenuje? Noe? Tak nějak pošahaně.
V tu chvíli si také uvědomí, v jakém stavu to před ním sedí, takže si přes sebe hodí peřinu, aby zakryla svoji vlastní polonahotu. To, že už má v koutku rtu zaschnutou slinu, anebo její vlasy vypadají jako po výbuchu, už ji naprosto nezajímá.

Pištět? Vážně její hlas nazval jako pištění? A ona si vždycky myslela, že zní trochu jako chlap, hlavně tak krátce po probuzení. Očividně se však celou dobu pletla. Asi nezní jako chlap, ale rozhodně taky nezní jako nějaká poťouchlá holka! Co si o sobě ten kluk vůbec myslí? Je tak zabraná do svého nadávání v duchu, že se ani neobtěžuje mu na jeho otázku odpovědět. Pravděpodobně byla stejně řečnická. Během svého vnitřního vztekání ho nepřestává probodávat pohledem a sleduje ho, jak si jde sednout na postel její spolubydlící, jako by se nechumelilo. "Seš blbej?" Vypadne z ní nevěřícně, když jí položí tak absurdní otázku. Pokud ví, tak rozhodně nežádala o změnu spolubydlící a navíc si ani není jistá, jestli je možné dát dohromady do jednoho pokoje osoby rozdílného pohlaví. Sice se Ivy jako chlap chová, ale co tak naposledy kontrolovala, tak má pořád prsa a… jiné části lidského těla, které ten kluk snad nemá.
Postupně jí začne docházet, co se to vlastně děje. Má v pokoji cizího kluka. Cizího, navíc na šrot slitého kluka. Najednou je jí úzko u srdce a jen s hodně velkým sebezapřením se donutí nepanikařit. Nikdy nezůstává s opilými lidmi sama. Sice chodí do různých barů, ale to má s sebou vždy partu jejích mimouniverzitních přátel. Naposledy, když byla s někým opilým sama v pokoji, skončila od krve, ubrečená a nadosmrti zjizvená. Ta vzpomínka jí vžene do krku kyselé žaludeční šťávy, které se donutí polknout. Není potřeba panikařit. Ten kluk je jenom opilý, rozhodně se jí nepokusí ublížit. Navíc už není ta malá ustrašená holka, dost pravděpodobně by ho dostala na záda jedinou ránou. Vždyť sotva stojí na nohách sám o sobě. Přesně tak, není potřeba se stresovat, snaží se samu sebe trochu uklidnit. Pomalu se nadechne, poté vydechne, a pak se její nejistý výraz změní v ten klasický nasraný, který odhání všechny potenciální přátele z univerzity. Prohrábne si vlasy, promne obličej a je připravena ho odsud dostat.
"Tak hele, zkusím ti to vysvětlit pomalu, abys to pochopil, ano?" Zacukruje jeho směrem téměř mile, ale pořád se tváří, jako by snědla celý kyselý citron. "Ty… máš… pokoj… o… patro… níž," ucedí s dlouhými přestávkami mezi slovy skrz sevřené zuby a převrátí oči v sloup. Proč má takový nepříjemný pocit, že si bude muset hrát na chůvu? Ta představa se jí vážně nelíbí, ale pokud to znamená, že ta podivná existence vypadne z jejího osobního prostoru, tak je ochotná obětovat trochu své důstojnosti. Pokud mu ale bude muset dělat podpěrku, tak se potřebuje první obléct. Nemá v plánu se promenádovat po chodbách jenom ve spodním prádle, od krve, potu, a vystavovat tak svoje svaly, jizvy a menší celulitidu na místech, kde to má většina dívek. Pomalu si prohlédne muže ve zbídačeném stavu a nakonec usoudí, že i kdyby se hodně snažila, tak on by si beztak nevšiml, že je téměř nahá. To jí dodá odvahu, aby sama zvedla zadek z postele a obalená peřinou se pomalu přesunula ke své skříni, odkud vytáhne velikou, zkonfiskovanou mikinu. Tu si pomalu, aby neublížila svému bolavému rameni, oblékne. Díky tomu může konečně odhodit peřinu zpátky na postel. V rychlosti si ještě natáhne kraťase, které jsou sice celé schované pod enormně velikou mikinou, ale to je jí jedno. Jde jí hlavně o ten pocit, že není úplně nahá.
Jakmile se nemusí bát o svoji nahotu, tak k muži udělá dva opatrné kroky a natáhne k němu pravačku. "Vstávej, kámo," promluví překvapivě mírně a s netrpělivým podupáváním nožkou čeká, jestli se teda ten blbeček postaví, anebo ho bude muset tahat na silu. Sice je docela Rambo, lhát v tomhle ohledu nebude, ale už dneska dostala nakládačku a má v prdeli rameno, takže vážně doufá, že bude ten kluk spolupracovat. "Řekni mi číslo tvého pokoje, půjdeme tě uložit." Bože, vážně si přijde jako matka, anebo nějaká chůva, která se stará o unavené děcko. "A pokud chceš, můžeš se mi vyzpovídat, co tě donutilo se ožrat jako hovado," navrhne a nejraději by samu sebe praštila za to, jak si pod sebou ještě podkopává zem, ale v tuhle chvíli by pravděpodobně udělala cokoliv. Hlavně ať pohne zadkem a ona může jít zase spát. Je vážně utahaná. Navíc ví, že se lidé málokdy opijí jen tak ze srandy. A pokud ano, tak rozhodně ne sami.

Ach, pro Kristovy rány. Ten kluk se jí určitě jenom zdá. Ano, určitě. Prostě leží v posteli a zdá se jí o cizím klukovi, kterého nikdy neviděla, jak se pokouší usnout na posteli její spolubydlící. Haha, jak moc je něco takového pravděpodobné? Vůbec, na to si dokáže odpovědět i sama. Což znamená, že tenhle borec je skutečný a okupuje jí už tak malý prostor v pokoji. "Tvoje jméno je mi vážně u prdele, Noe," zakoulí jeho směrem očima. Vážně mu něco takového přijde vtipné? Jak ona nesnáší opilé lidi. Nesnáší je a bojí se jich. Teď se ale svůj strach pokouší ovládnout, protože ho první musí dostat do jeho pokoje. Už teď jí to přijde jako nemožný úkol, ale musí se o to alespoň pokusit. Nemůže ho tady nechat spát, přestože by to bylo nejjednodušší řešení. Pokud by ho tady nechala spát, sama by pak byla celou noc vzhůru. Dost pravděpodobně by seděla na posteli, zabalená v peřině a sledovala ho, jestli spí, z čisté obavy o svůj vlastní mladý život. Proto se mu pokusí vysvětlit, že si vážně spletl pokoj. Ve tváři Noaha se objeví menší osvícení, které naskočí pomaleji, než by Ivy bylo příjemné.
Postaví se, aby se mohla obléct, a pak se postarat o jeho maličkost. Hraná laskavost je ta tam, když se Noah velmi inteligentně rozhodne okomentovat její kyselý výraz. "Usměji se, až tě praštím do obličeje," zavrčí otráveně. "To bys chtěl? Mít zlomený nos? Pochybuji, že by to tvoje ego přežilo," utrousí. Asi není zrovna nejlepší nápad se obouvat do člověka, který ji děsí k smrti, ale u ní je to jakýsi obranný mechanismus, kterým si pokouší namluvit, že je nad věcí a všechno má kontrolu, což nemá už asi deset let, kdy si poprvé její opilý otec nakráčel do jejího dětského pokoje a rozmachoval se lahví piva. Trochu nad tou vzpomínkou polkne a raději se pustí do oblékání, aby se před ním nepromenádovala jenom ve spodním prádle a neukazovala svoje jizvy, které tak pracně schovává.
Dlouho jí ten nakrknutý výraz nevydrží, jelikož ticho v pokoji najednou protne chlapcův smích, ze kterého se jí zkroutí vnitřnosti. Ve tváři se jí objeví výraz čisté hrůzy, jelikož nedokáže pochopit, čemu se tak moc směje. Je to magor? Ucítí, jak se jí ruce rozklepou a jedna jí vystřelí ke tváři, aby prsty přeběhla po malé, z dálky neznatelné jizvy pod levým okem – pozůstatek po odstřeleném sklu. Měla štěstí, že o to oko nepřišla, o pár centimetrů výše a byla by slepá. Má pocit, jako by jí srdce mělo vyskočit z hrudi, v hlavě jí začne nepříjemně tepat a jen s hodně velkým sebezapřením se jí povede uklidnit. Ruce stiskne v pěst, provede pár rychlých dechových cvičení, a pak k němu natáhne ruku, aby se ho pokusila trochu milejším způsobem donutit vstát.
Jednu ruku má nadále nataženou k němu a tou druhou si rozcuchané vlasy zastrká za uši, aby jí neustále nepadaly do obličeje. Povytáhne jeho směrem obočí, když se chlapec rozhodne, že vstane sám. Trochu na to jeho rozhodnutí pokrčí rameny. Když myslí. Ruku svěsí dolů a odstoupí trochu stranou, aby mu dala dostatek prostoru na manévrování. Pozorně Noaha sleduje, jak se mu povede téměř postavit, ale pak ho zradí vlastní rovnováha a on se svalí zpátky do postele její spolubydlící. Tiše si nad tím povzdechne a promne si unavený obličej. Musí se pořád smát? I když, asi je to lepší, než kdyby jí nadával do, bůh ví, čeho. "To si děláš srandu, že jo?" Zaúpí, když si ten idiot nedokáže vzpomenout na dvě podělané číslice jeho pokoje. Tohle je jako její noční můra. Co má teď s ním asi dělat? Nemůže ho tahat ode dveří ke dveřím a ťukat na ně, aby zjistila, ve kterém pokoji ho jeho spolubydlící postrádá. Pokud ten kluk spolubydlícího vůbec má. Mohla by ho vyhodit na chodbu, to je taky možnost. Je pro úplně cokoliv, pokud to nebude zahrnovat jeho v jejím pokoji a další bezesnou noc. Už tak má špatné sny, nepotřebuje mít v jejím osobním prostoru její ztělesněný strach.
"Jmenuju se Ivy," odfrkne si trochu při tom oslovení bloncko, které ji vytrhne z chaotických myšlenek o tom, kam ho uložit, aby se ona sama mohla v klidu a míru vyspat. Nevěřícně se na něj zadívá, když se jí doopravdy začne svěřovat s jeho životně důležitým problémem. "Chtěla bych mít tvoje problémy, vážně," odfrkne si otráveně. Takže je v tom holka. No super. Proč je v tom vždycky nějaká ženská? Není to poprvé, co má takový rozhovor s nějakým klukem. S pár se kamarádí a všichni mají stejné problémy – holky. V těchto chvílích je ráda, že nikdy vztah neměla. Jsou z toho jenom problémy. "Nemyslím si, že mluvit o sobě jako o playboyovi ti přidá nějaké body," převrátí oči v sloup a přistoupí k němu trochu blíž. "Jsem si ale jistá, že je na světě nějaká holka, co tě bude mít ráda. Těžko ji ale najdeš, když budeš ožralý jako hovado," dodá téměř mile, i když se tváří značně znechucena vlastními slovy. To klesla až tak hluboko, že uklidňuje kluka se zlomeným srdcem? Hnusí se sama sobě.
Když si povšimne, že si Noah zase lehl, trochu se zamračí a mírně se nad něj nahne. "Nespi, sakra!" Zavrčí a silněji, než by bylo potřeba, ho poplácá po pěkné tváři. No co? Sice ji vztahy nezajímají, a pokud nepočítáme její první pusu v 11 letech od spolužáka jménem Michael, tak v nich ani zkušenosti nemá, ale stejně dokáže ocenit, že je Noah hezký. Kéž by nebyl ožralý, to mu vážně ubírá body. Jakmile ho propleskne, popadne jeho ruce, zapře se nohou o rošt postele a začne ho tahat do sedu. Sice ji z toho bolestivě škube ve zraněném rameni, ale prostě zatne zuby a tahá dál. Pokud se ten blbeček nevzpírá, tak se jí povede ho posadit a okamžitě k němu přiskočí, aby ho mohla chytit za ramena, kdyby chtěl náhodou přepadnout dopředu, nebo si opět lehnout. "Bože, ty to vidíš," zafuní směrem ke stropu.

Jakmile ji vetřelec v jejím posvátném prostoru klidu, míru a bezpečí, opraví, že se nejmenuje Noe, nýbrž Noah, ani se neobtěžuje na to nijak slovně reagovat. Prostě jenom převrátí oči v sloup. Copak ten chlap nechápe sarkasmus, trochu toho rýpání si? proletí jí hlavou. Očividně ne, odpoví si sama. Přesně proto a protože má jiné a větší problémy, se na jeho opravu nehodlá nijak nahlas vyjadřovat a v hlavě si usmyslí, že mu nadále bude říkat tím nelibozvučným jménem. Jenom proto, aby ho trochu vytočila, protože to jí jde na jedničku a má to velice ráda. Nehledě na to, že tím od sebe odhání potenciální přátele, anebo si vyslouží párkrát pěstí od opilých zástupců mužského pohlaví. Na nějaké to násilí už je zvyklá, a tak ji to popravdě ani nezvedá ze židle a prostě v rýpání pokračuje dál. Jako by si nemohla pomoct. Jako by si snad myslela, že si to zaslouží – to mlácení a být sama. Možná proto ji matka tak tlačila do terapie. Hm, kdo ví?
Z přemýšlení o tom, jak moc na psychiatrii je, ji vytrhnou až Noahova slova o tom, že by se měla více usmívat. Nesnáší řeči tohoto typu a ještě více je nesnáší, když je říkají nějací ožralí chlápci. Noah má jediné štěstí, že jí tohle říká z očí do očí a nepořvává to na ni přes celou ulici. Přesto se mu dostane značně odmítavé, sarkastické a varovné odpovědi, že by si v podstatě z jeho obličeje chtěla udělat plátno. Všimne si, jak mu zvážní rysy v tom otravně pěkném obličeji, z čehož se jí zkroutí žaludek strachem. Vybaví se jí mnohem horší obličej, více na sračky a také více vzteklý, obličej jejího otce předtím, než jí ublížil. Stejně jako vždycky, když se k ní vrátí traumatické vzpomínky, se rozhodne v nich nijak nebabrat a prostě je jednoduše potlačí. Aby si dodala pocit kontroly nad situací, tak se rozhodne ochránit silnými, leč pravdivými slovy: "Věř mi, chlape, ty seš ten poslední, koho se bojím." Na rtech se jí usadí menší úšklebek, jako by snad chtěla schválně ještě vydráždit, aby zkusil, jakou má sílu. A že ne zrovna malou. Sice je drobná, kvůli čemuž je mnohdy vůči svým protivníkům v nevýhodě, ale právě teď by dle jejího Noaha porazila na zem byť jen pouhým šťouchnutím. Vždyť se na něj podívejte, sám stojí sotva na nohách, idiot.
Po chvíli jí dojde, že touhle cestou ho ze svého pokoje nedostane, a tak se rozhodne překonat bezpečnou vzdálenost mezi nimi a pomoct mu na nohy sama. Nebo mu přinejmenším ze začátku nabídne pomocnou ruku. Jelikož je Noah chlap a snaží si asi udržet nějakou tu hrdost, tak se jí dostane odmítnutí a tmavovlasý muž se pokusí postavit svými vlastními silami. Totálně selže a v další chvíli už se nachází zpátky na posteli a směje se tak, až málem Ivy přivodí tik v oku. Ten pocit, že jí v očním víčku škube, se zhorší v momentě, kdy z Noaha vypadne, že si nepamatuje číslo pokoje, ve kterém bydlí už několik měsíců. Dělá si z ní ten chlap srandu? Je vůbec skutečný? "Ach bože," vydechne nevěřícně a pokusí se vymyslet nějaké řešení, kam muže uklidit, aby jí přestal otravovat život. Během toho mu jako hloupá husa nabídne, aby si vylil srdíčko. Noah nevypadá, že by chtěl o svém problému, který ho dovedl k alkoholu, mluvit, ale nakonec z něj v podstatě vypadne to, co ho trápí. Holka. Protože je v tom samozřejmě vždycky ženská. Řekne mu, co si o jeho problému myslí – a to že je naprosto stupidní. Nebo se to přinejmenším svými slovy snaží muži sdělit.
"Ne, není, Noe. Vážný problém je týrání, alkoholismus, pokusy o sebevraždu. Zhrzené ego není vážný problém," odfrkne si blondýnka. Přesně tohle je důvod, proč ona dost pravděpodobně nebude mít nikdy vážný vztah. Protože jí žádný chlap ani nestojí za to, aby se snažila, a protože jí přijdou vztahy jako naprosto zbytečný problém navíc, který řeší hrozně moc lidí, přestože jsou na světě i horší věci, co by je mohli potkat.
Nakonec se ale pokusí staršímu chlapci trochu zvednout náladu, a tak mu řekne, že na něj určitě někde nějaká blbka, co se do něj zamiluje, čeká. Málem se jí z vlastních slov navalí, ale podaří se jí žaludek udržet v klidu. "Anoo," protáhne pouhé jedno slůvko a doplní ho o protočení očí, jelikož se už na víc nezmůže. Tahle konverzace ji vyčerpává víc, než samotné úsilí Noaha odsud vypakovat.
Přimhouří oči, když si najednou všimne, jak muž leží a vypadá to, že se odebírá to říše snů, na což nemá nárok, jelikož je pořád ve špatném pokoji! Okamžitě se nad něj nahne, aby mu věnovala ne příliš něžné proplesknutí se slovy, že nemá spát. Noah se na ni sice zadívá, opět při smyslech, ale nevypadá to, že by se chtěl zvedat, a tak mu Ivy také do sedu pomůže. Málem se při tom bolestí rozbrečí, ale prostě zatne zuby a tahá dál. Jelikož ví, jak jsou na tom opilí lidé s rovnováhou, tak k Noahovi hned přiskočí a chytí ho za ramena, aby ho náhodou nenapadlo si znovu lehnout. To už by se asi naplno rozbrečela zoufalstvím.
Ohromeně zůstane přidřepnutá, když se kolem jejího drobného těla omotají chlapské pevné ruce a přitisknou si ji blíže k sobě. Chvíli jí nedochází, co se děje, jelikož by očekávala spíše násilí, než nějaké… obejmutí. Kdy ji naposledy někdo objal? Upřímně si nedokáže vybavit. Srdce se jí zastaví, když uslyší ta tichá slova, kterých se jí nedostalo ještě delší dobu než obejmutí. Na moment ji hloupě napadne, že je to vlastně sladké, ale pak si uvědomí, kde je, s kým a co se děje. Vždyť ji Noah vůbec nezná a navíc je naprosto mimo. Neví, co říká. Neví, co dělá. Jenže Ivy to ví a rozhodně se jí to nelíbí. Proto ho od sebe překvapivou silou prudce odstrčí, a jelikož sama nemá zrovna nejlepší rovnováhu, tak padne dozadu na zadek, v očích vztek a pomalu mizející šok a špetku, špetku strachu. "Co si jako myslíš, že děláš, k@rva?! Už na mě nikdy nesahej!" Vyjekne chlapcovým směrem a začne se hrabat na slabé nohy. Při pohledu na své chvějící se ruce se zamračí a sbalí je do pěstí. Nemá strach, nemá strach, nemá strach. Zadívá se raději na chlapce s nervy v koncích. "Víš co? Zůstaň tady. Hlavně už spi," vyhrkne, jelikož se k němu už nehodlá znovu přibližovat a raději si vleze do postele. Zády se přimáčkne na stěnu, nohy skrčí, aby si kolena mohla strčit pod bradu. Přes nohy si přehodí peřinu a oči nespouští z nevítaného hosta, kvůli kterému se jí teď po zbytek noci nedostane spánku.

Už odmala byla Ivy na svůj věk spíše zakrslá a ne příliš vyvinutá, co se ženských předností týče. Seděl by k ní spíše popis „samá ruka, samá noha“, když ohlédneme od její nízké výšky. Díky (nebo možná kvůli, záleží na situaci) stavbě těla, kterou má, jdou tudíž její vydřené svaly vidět pouze tehdy, když zatne, a tak se není čemu divit, že ji už od dětství všichni podceňovali. Viděli totiž jenom tu malinkou holčičku s obrovskýma očima a dlouhými, blonďatými vlasy, která by přeci neublížila ani mouše. Taková panenka. Kvůli tomu pak docházelo k takovým situacím, kdy se ve škole paní učitelky ptaly, co dělají jejich žáci za koníčky, a Ivy byla pyšná, když mohla odpovědět, že dělá box. Bylo to něco, co ji bavilo, pojilo ji to s jejím otcem a ku podivu jí to i šlo. Kdykoliv však to slovo zmínila, začalo působit jako nějaké zaříkadlo a jí se dostalo možná tak posměchu od spolužáků a pokárání od paní učitelky, že si nemá vymýšlet. Nikdo jí to nikdy nevěřil, dokud ji neviděli na vlastní oči trénovat, ať už v tělocvičně, anebo se svým otcem, který v té době byl ještě jejím velkým vzorem.
Po pár takových zkušenostech, kdy ji lidé ustavičně podceňovali, na to začala být poměrně alergická. Na podceňování, a když ji člověk nebere vážně, což je přesně to, čeho se Noah dopustí těmi svými přihlouplými poznámkami. Ano, ona totiž je drsňačka. Bohužel pro Noaha, to on nemyslel vážně, Ivy v jeho hlase jasně uslyší jakýsi náznak sarkasmu, což jí pěkně zvedne mandle. Nejraději by mu jednu natáhla, aby pochopil, že svá slova, své výhrůžky, nemá problém splnit, ale nakonec se spokojí s tím, že téměř neslyšně vydechne pár vzteklých nadávek na chlapcův účet. Však ona mu jednou ukáže. Ale ne teď, teď je příliš omezená strachem a také tím, že se nachází u ní v pokoji a ona nechce, aby se to individuum nacházelo u ní v pokoji. Musí ho nějak vypakovat ven. Jenže jak?
Zpočátku se na tmavovlasého hocha snaží jít přátelsky, nabídne mu pomocnou ruku, ale její trpělivost nemá zrovna dlouhého trvání, protože se ukáže, že Noah si ani nepamatuje číslo jeho pokoje. Jak si někdo může nepamatovat číslo svého pokoje? Vždyť v něm bydlí už kdovíjakou dobu! Každé ráno tu místnost opouští a každé odpoledne nebo večer se do ní zase vrací! Nejraději by s ním zatřásla, propleskla ho, ale zmůže se na pouhou nevěřícnou otázku, jestli si z ní dělá prdel. Očividně nedělá, a tak se naděje blondýnky, že by mohla muže odsmýčit do jeho pokoje, rozplynou v prach. Jenže co s ním teda teď? Nemůže ho jen tak zaparkovat na chodbě a rozhodně s ním nehodlá obcházet celé koleje a zjišťovat, komu chybí opilý spolubydlící.
Než se stihne dobrat k nějakému řešení jejího problému, konverzace se stočí směrem k Noahovi a jeho životně důležitému problému s nějakou holkou. Protože je v tom vždycky zakopaná holka, samozřejmě. Buď nás totiž milují, anebo nenávidí, pomyslí si hořce Ivy a na moment jí na mysli vyvstane vzpomínka na jejího otce, který se změnil z milovaného rodiče na noční můru během pár let. Kdo ví, jak se ve vězení má. Ne že by ji to příliš zajímalo. Zapudí myšlenky, které by její náladu ještě zhoršily a dost pravděpodobně by přivolaly pláč. Místo toho se zaposlouchá do Noahova úpění o tom, jak ho nějaká holka nechce, takového playboye. V tom asi bude ten problém, copak ho to nenapadlo? Očividně ne. Blondýnka pokrčí nechápavě obočí, když si všimne, že se Noahova ústa hýbají, ale zvuk, který se z nich dostane, její mozek nedokáže přetvořit v nějakou srozumitelnou větu. Naštěstí je dostatečně příčetná, že se ho nezeptá, cože to říkal. To by tu taky mohli být do soudného dne. Raději se rozhodne zareagovat na jeho sebelitující úpění. "Možná protože jsi kretén?" Položí mu spíše řečnickou otázku, rty se jí zkroutí do sarkastického úculu.
O chvíli později už se jí z hrdla vydere povzdech a rozhodne se ze sebe vymáčknout poslední špetku soucitu, který cítí vůči tomu narušiteli jejího klidu a tvrdého spánku. Začne ho ujišťovat, že se určitě najde nějaká blbka, která ho bude mít ráda. To Noaha, zdá se, uklidní. Očividně ale až příliš, protože si najednou Ivy uvědomí, že cizinec začíná zase usínat. V momentě už stojí u něj, aby ho mohla proplesknout a pak ho násilím také vytáhnout do sedu. Namožené rameno sténá bolestí, unavené tělo protestuje, ale ona překoná veškerou únavu a nechuť a podaří se jí tu těžko váhu posadit. Za to si zaslouží nějakou medaily, doopravdy. K její smůle si Noah její ruce kolem jeho těla vyloží jako pokus o objetí, protože v další chvíli už se chudinka vykolejená Ivy nachází v jeho pevné náruči. Smrdí jako allohol, možná dokonce i cigarety, tím si není jistá, ale ví, že ani ona nesmrdí jinak, jelikož se rozhodla sprchu odložit na dobu neurčitou, až bude nějakého takového pohybu schopná. A tak usnula zpocená a cigaretami zapáchající.
V první chvíli, jakmile trochu odezní šok, se Ivy v Noahově náruči dokonce i uvolní, protože to vlastně… není ani tak špatné. Nijak jí neubližuje, neosahává ji, dokonce jí i říká, že ji má rád, což za boha nedává smysl, protože ji nezná a Ivy je k němu už od první chvíle nepříjemná jako prdel. O pár sekund později ale naskočí její zdravý rozum zpátky do pochodu a zvedne se v ní vlna příšerné paniky, která ji donutí ho vší silou odstrčit, až sama s tichým bolestivým vyjeknutím přepadne na zadek na studenou podlahu. Značně rozčileně se rozkřikne po Noahovi, co ho to napadlo takto ji objímat. Vypadá vztekle, avšak kdokoliv inteligentní a při smyslech by pochopil, že se jedná jen o obrannou reakci maskující strach. I přes protesty jejího unaveného těla se jí podaří vyhrabat na nohy. Prohlédne si své chvějící se ruce, které sbalí do pěstí. Slyší Noahův zmatený, unavený hlas, avšak rozhodne se na jeho slova nijak nereagovat a pouze se přesune do bezpečí její postele.
Posadí se zády ke zdi, zachumlá se do peřiny a směrem k cizinci zahučí v podstatě to, že může zůstat. Cokoliv, hlavně aby na ni už znovu nesahal. A pokud na ni nebude ani mluvit, bude to rozhodně bonusové plusko. Přimhouří varovně oči, když uslyší Noahův povzdech. "Tak se nejmenuji," odsekne tvrdohlavě. Jmenuje se Ivy, to už mu přeci vysvětlila. Má ale takový pocit, že už se té „přezdívky“ nezbaví. Blondýnka překvapeně povytáhne obočí, když se muži podaří postavit a dost nejistým krokem se rozejde směrem k ní. Zvedne se v ní chuť utéct, ale jaksi nemá kam, a tak se pokusí jenom více schovat do peřiny, až jí pomalu čouhají jenom oči a čelo s vlasy. Noah se na ni po usazení do tureckého sedu (jak to dokázal?) upřeně zadívá, a pak se jí v podstatě… omluví? "Neublížil jsi mi," odfrkne si dívka. Nic jí neudělal, ona jenom reaguje přehnaně, protože nemá ráda doteky, opilé lidí a přílišnou náklonnost, což se jemu povedlo všechno hezky zkombinovat do jednoho obyčejného gesta a pár slůvek.
Tiše, s menším náznakem hysterie, se zasměje, když konečně Noah po dlouhých minutách přemlouvání souhlasí s tím, že by mohl opustit prostor jejího pokoje. K čemu jí to ale teď je? Nemůže ho vykopnout na chodbu, ne po tom co se jí v podstatě omluvil a konečně přišel k rozumu. Pochopitelně tohle není důvod, který by pronesla nahlas. "Vždyť ani nevíš číslo tvého pokoje, Noe," připomene mu milostivě, kde leží kámen úrazu, a sama tiše vydechne. Pomalu spustí peřinu do klína a začne si okusovat kůžičku na spodním rtu. "Když přesuneš svůj zadek zpátky na tamtu postel –" Názorně pro jistotu ukáže, kterou myslí. "– tak… tu asi můžeš zůstat," svolí opatrně, značně nejistá svým rozhodnutím. "Nemůžeš spát na chodbě," dodá a váhavě si ho prohlédne.

Co to toho kluka napadlo, ji objímat? Přemýšlel vůbec nad tím, než se po ní natáhnul a přimáčknul si ji do své smradlavé náruče? Ne, nepřemýšlel. Samozřejmě, že ne, vždyť je naprosto na káry. I když si to Ivy uvědomuje, stejně vyletí jako čertík z krabičky, jelikož nesnáší podobné doteky. Dělá se jí z nich špatně a přijde si při nich příliš zranitelná, odhalená. Je zvyklá na nadávky, pěsti, kopance. Jak od svých blízkých osob, tak od těch, ze kterých chce dostat peníze. Na nějaké projevy náklonnosti ji vážně neužije, což lze snadno poznat, jelikož od sebe muže jménem Noah prudce odstrčí, až přepadne na zadek, a s nadávkami se do něj pustí. U toho se klepe jako ratlík. Aby se nějak uklidnila a dostala se od něj do bezpečné vzdálenosti, tak si vleze do vlastní postele, kde si zaleze pod peřinu. Sice se jí do toho neuvěřitelně nechce, protože ví, co to bude obnášet, ale stejně k muži zahučí, že může tedy přes noc zůstat spát na posteli její spolubydlící, která moudře vyklidila na noc prostor.
K jejímu překvapení muž nevypadá nijak nadšeně z té představy, naopak má v očích poměrně… střízlivý pohled, se kterým se také rozejde jejím směrem. Jen s hodně velkým sebezapřením zůstane blondýna sedět na zadku a sleduje ho, jak se posadí do tureckého sedu vedle ní na postel. Dostane ze sebe jakousi omluvu, kterou dívka smete ze stolu, jelikož jí vážně neublížil. On neudělal svým způsobem nic špatně, to ona je prostě divná a rozbitá. Není jeho vina, že je na něj tak nechutná. Ví, jací muži dokážou být v opilosti, a může být vlastně ještě ráda, že z něj není agresivní blázen. Takových už si za svůj život zažila dost. "Ne," zavrtí trochu hlavou, že jí doopravdy neublížil, načež si tiše povzdechne, když muž nadhodí, že ji tady už nebude otravovat. Vážně? Kdyby věděla, že taková scéna ho probudí a donutí ho začít trochu přemýšlet, tak by ji předvedla již na začátku. Teď ale cítí menší… výčitky, což by nikdy nepřiznala nahlas, a hlavně vážně neví, kde bydlí, takže zopakuje to, že zůstane tady. Samozřejmě, jestli se mu to nelíbí, tak si může jít po svých, ale ať nespoléhá na její pomoc. "Na to bych příliš nespoléhala," ušklíbne se opatrně, když muž souhlasí pod tou podmínkou, že ho ve spánku nepodřízne. Ať neříká dvakrát, ještě by se mu to mohlo splnit.
Tiše vydechne vzduch z plic, když se muž zvedne po několika dlouhých minutách z její postele a přesune se na postel její spolubydlící. "Dobrou, Noe," odpoví, načež překvapeně povytáhne obočí, když se muž začne vyslékat. Nejistě si odkašle, když i ve slabém světle její lampičky může vidět svaly, které obalují mužské tělo. Proti své vůli ucítí, jak jí trochu začnou hořet tváře, což ji donutí si je promnout. "Ježiši, ty seš blbá," zamručí si neslyšně k sobě a trochu pokroutí hlavou. Tak je pěkný, no a co? To nic neznamená. Zaslechne zavrzání postele, jak se do ní muž svalí, a během pár minut se ozve i hlasité zachrápání. "No to si ze mě děláte prdel," ujede jí nevěřícně, ale je jí jasné, že teď už muže neprobudí, a tak se s tím chrápáním bude muset nějak smířit. Popadne tudíž polštář a zkroucená vsedě se pokusí za světla lampičky nějak usnout.
Moc se jí to nedaří, aby bylo jasné. Vlastně je dnešní noc jedna z nejhorších nocí, které kdy zažila, a tak je svým způsobem i ráda, když se konečně ozve budík na jejím mobilu, který značí, že by asi měla vstávat a chystat se na dnešní den. Konečně, proletí jí hlavou, když se pokusí nějak postavit na naprosto rozlámané nohy. Zadívá se na chrápající hroudu lidského masa a peřiny na vedlejší posteli, kterou raději nechá spát a místo toho se zaměří na sebe.
Skočí si do sprchy, která krásně pomůže jejím namoženým svalům. Vlasy si trochu vyfouká, nahodí slabší make-up, hlavně aby schovala kruhy pod očima značící příšernou noc, a pak se vrátí do svého pokoje. Nepřekvapivě – muž stále spí. Blondýna nad tím zvedne oči v sloup, ale stále ho ještě nebudí. První by se ráda převlékla do něčeho, co nesmrdí, aniž by ji u toho očumoval nějaký zvědavec. Ze skříně vytáhne ponožky, kalhotky, úzké rifle, sportovní podprsenku a černý rolák. Všechno na sebe oblékne, aniž by nějak moc okukovala vlastní svaly a jizvy. Jakmile v zrcadle zkontroluje, že žádná jizva není vidět, zaměří se na nezvaného hosta, který ji nenechal celou noc vyspat.
S tichým povzdechem najde v batohu láhev s čistou vodou, sice včerejší, ale stačit mu to bude muset, a následně nějaký prášek od bolesti, jejího věrného parťáka, který jí pomáhá přežít noci, kdy neví, jak si bolestí lehnout. Poté udělá pár kroků směrem k posteli a kolenem trochu silněji štouchne do chrápající hordy. "Noe!" Zavrčí a kopne do něj silněji, aby ho probrala. Ne, vážně se s ním nehodlá mazlit jenom proto, že chlapeček bude mít asi pěknou kocovinku. On pil, takže je to jeho problém. Může být jenom rád, že se s ním podělí o zásoby vody a prášků. "Vstávej, ty kreténe!" Zvýší trochu hlas. Jestli se muž teda rozhodne probudit, tak mu k obličeji přistrčí obě ruce, v jedné láhev s vodou, a v dlani druhé ruky prášek od bolesti. "Na. Dobrou chuť," zahučí jeho směrem. Proč se o něj vůbec tak stará? Vážně netuší. Určitě je to jenom proto, že čím dřív bude schopný fungovat, tím dřív vypadne a ona bude moct žít svůj vlastní, spokojený (ehm, ne) život.