Posilovna

Jako celku velká milovnice sportu si dala malou pauzu od malování a vydala se do posilovny v její klasické tmavě červené sportovní podprsence a černých kraťasech ukazovala několik tetování na jejímž těle, ovšem nějak se tím nezabývala. Měla vlastní život, ignorovala řeči ostatních. Došla do posilovny, nejdříve se protáhla a pak šla na běžící pás. Nejraději na něj chodila, dokázala tam strávit dost času. S malým úsměvem na tváři si dala do uší černé sluchátka, zapnula si hudbu, která ji posouvala dál a dávala ji správný rytmus na cvičení a pak si zapnula ten přístroj, který si nastavila už na střední rychlost. Běžela úplně bez problémů, cítila jak se jí napínaly svaly na nohou, lehké pálení na plicích, ale nebylo to nic, co by ji zastavilo. Ponořená do svých vlastních myšlenek pohledem upřeným předu sebe si v klidu představovala jak zase drží v ruce štětec a neco maluje. Zvláštní, začínala si na tom štětci být závislá, což tak dost možná vypadalo když každou chvíli malovala, ale nějak ji to nevadilo. Ještě nějakou dobu běhala ovšem potom se zacinalau rozhlížet okolo jestli by neuviděla i nějakou tu známou tvář, což se jí nedařilo. Byli tu jen tací, které neznala.

Rosalie se cítila uvolněná, i když se ji napínaly všechny svaly a na čele se ji rosil pot. Ten běžecký pás se ji líbil, byl hezky umístěný a ona se tak mohla alespoň rozhlížet okolo. Přidala na rychlosti, rukama se popoháněla dopředu a zhluboka dýchala, aby ji nepíchalo tolik v boku, a aby brzy neodpadla. Nikoho tu neznala, nějak se tím ani nezabývala, jen si v klidu poslouchala svoje písničky, které nebyly tolik nahlas, neboť pořád chtěla slyšet okolí. Sem tam se rozhlédla okolo, samozřejmě ignorovala jak mlsné pohledy nějaký svalovců tak znechucené pohledy nějakých namyšlených holek, možná kvůli tomu, že i s tetováními byla krásná. Když už byla řeč o namyšlené dívce, všimla si jak k ní jde jaká si holka v modré sportovní podprsence. Natočila na ni hlavu, neboť se postavila bokem, ale s během nepřestala. Nad prvními slovy se pouze ušklíbla a prohrábla si své hnědé husté vlasy. To určitě. Pomyslí si, neboť lehce poznala ten falešný úsměv. Rozhlédla se okolo a všimla si hned několik dalších pásů. "Nevypadá to, že by si někdo něco přivlastňoval. Máš tu tolik běžeckých pásů, že by sis mohla jen dlouhou dobu vybírat," ušklíbne se a sníží si rychlost. Mluvila klidně, přeci se nenechá jen tak rozladit. Pozvedla udiveně obočí a nasadila pomalé tempo běhu, které se spíš podobalo chůzi. "Nemusím tě poslechnout. Jsem svobodná občanka, najdi si prosím jiné místo," neměla ráda takové chování. Mohla slušně poprosit, ale už podle toho jak vypadala ta holka si Rosalie uvědomila, že ona na slovo prosím nebude.

"Heh, naivní? Rozhodně si nepřipadám naivní, jediný kdo je tu naivní jsi ty. Nikdo si tu neprivlastňuje stupidní posilovací stroj jen ty," Rosalie bohužel netušila, že takové odporování by mohla být její zkáza, ovšem její tvrdohlavost vyplula rychle napovrch a navíc už nikdy si nenechá v životě rozkazovat. Zažila si takových rozkazů dost, byla plnoletá a tak si směla dělat cokoliv. Dokonce pronést i kousavou poznámku což taky udělala. "Podle toho jak vypadáš, a jak se chováš si myslíš jak kdyby z tebe měl každý padnout strachy. Jak nějaká královna tohodle světa," protočila očima, což dost možná byla chyba. Chudinka to možná ani nepřežije a to si dovolovala k ní víc a víc. Pozvedla obočí a poslouchala ji. Cítila, tedy spíš viděla z ní tu velkou faleš a to jí v poznámce ještě víc utvrdilo. Kousne se do rtu, stále byla klidná, vždycky se všechno snažila řešit s kliden, zvlášť když věděla že hádka s namyšlenými kravámi to nemá snad ani cenu. "Opakuj si to kolikrát chceš. Je mi to jedno," nepřestávala s během a zopakovala znázornění každého slova, jak ti použila jinak. Po jejích slovech se zarazila a rozhlédla se okolo sebe. Mně?! Aspoň kdybych něco udělala zlého. pomyslí si a znovu protočí očima. Nechápala jak kvůli běžícímu pásu mohla vyhrožovat. "A co uděláš? Zlomíš mi nehet?" Rosalie se nějak rozjela, což opravdu neměla tušení kdo je vlastně ta holka před ní, tedy vedle ní a vlastně bylo jí to i jedno. Nechápala takové lidi a chvíli přemýšlela jestli má cenu je vůbec řešit.

Možná by měla trochu uvažovat nad tím co řekne, ovšem sama začala být pomalu naštvaná, ale přesto se zdála být klidná, aspoň se o to snažila. "Ne pro všechny je stupidní. Myslela jsem to tak, že je celkem zbytečné vyhazovat lidi ze stroje, kterých je tu snad asi padesát," řekne rázně a samozřejmě nenápadně protočila oči. Sledovala ji, neboť ani trochu se jí nelíbila. "Nevím a je mi to úplně jedno," takové lidi neměla ráda a ani trochu je nechtěla znát. Pozvedne obočí a teď už se i vražděně zamračí. "Nikdo, nikdy mi nebude rozkazovat. Můžu si dělat co chci," hnusně po ní prskla, neboť ji tím chováním připomněla minulost a její rodiče. Měla v plánu že bude volná a dělat si co chce a nějaká namyšlená kravka ji to rozhodně nezmění. Nebála se jí, což se dalo taktéž počítat jako chyba, ale kdo ví. Jen nad ní zavrtí hlavou, ano myslela si, že je hádka u konce, ale ta holka tam pořád stála, až do té doby. Nestihla včas zareagovat, když její ruka vystřelila k tlačítku a začala ho mačkat. "Co to sakra děláš?! Chceš mě zabít?!" byla nucena kvůli pásu o dost zrychlit, ovšem i to udělala pozdě. Sotva pás stíhala, nedokázala chytit tlačítko pro zpomalení a tak nakonec uklouzla a velkou ránou se ocitla na zemi o něco dál od pásu. V ruce cítila nepříjemné křupnutí a následnou malou bolest. Byla rozhodně naštvaná, zvlášť když udělala takovou blbost. I přes to všechno vstala a mračila se. Držela si ruku, neboť bolest stoupala. "Jsi blázen. Tohle udělat kvůli debilnímu stroji!" křikla po ní, žduchla ji do ramene a šla ke svým věcem aby si mohla zkontrolovat ruku.
Po tomhle neměla ani nejmenší chuť na cvičení, nebo na zjištění kdo to je. Pořád ji nedocházelo že může mít kvůli tomu všemu peklo v jejím pubertálním životě, dokud studuje. Bylo ji to jedno, Rosalie se jen tak nevzdává.

"Aspoň nějaký mám, narozdíl od tebe," mírně zavrčí, hold už nebyla klidná jak si myslela ale nevadí. Nebála se jí ani trošku, neměla strach a při tom ji něco říkalo že rozhodně nedopadne všechno tak jak chtěla. Ovšem rozkazování ve svém životě si zažila dost. Proto se téhle 'královně' postavila. Jen pokrčí rameny, bylo na ní jak se rozhodne a co udělá a proto ji to mohlo být úplně jedno. "Mám svou hlavu, nenechám si rozkazovat od nějaké milovnice růžové," ušklíbla se po její větě o naivitě ale kdo ví. Možná si za to všechno Rosalie mohla sama, ale neměla se čemu divit. Prohlédla si ji, nikdy nevěřila na Americký sen, byl ji totálně jedno jen měla svůj život tak jako každý jiný a nemusel ji do toho vlezl nikdo jiný. Když však nestihla zareagovat nad tím jak začala mačkat rychlostní tlačítko na stroji, začala panikařit. Chvilku to stíhala a pak slyšela její slova. Dnes ne, to mě jako zabije někdy jindy? Bláznivá holka?! Pomyslela si a po chvíli namáhavého běhu se ocitla na zemi s bolestí v ruce, která střílela do celého těla. Cítila jak kdyby to měla zlomené, ovšem malinko s ní pohnout měla a tak to nebylo tak vážné. Maximálně nalomené to mohlo být, ale to zjistí až se dostane k doktorovi. Ta namyšlená holka najednou vykřikla nějaké jméno a objevila se nad ní. Rosálie došlo hned o co se chystá a tak už od doby co jí začala 'pomáhat' se bránila. "Nejsem v pohodě! Chtěla si mě zabít!" Vykřikla ovšem, všichni lidé okolo věřili tomu hnusnému herectví. "Jsi kráva! To ty nevíš o čem mluvíš!" Vrčela, kvůli ní nebude moct nějaký čas pořádně malovat a to jí naštvalo ze všeho nejvíce. Nikdo ji od ní nepomohl, to oni měli růžové brýle které v té holce viděli jen to dobré a nikdo si nevšímal toho co udělala."Nech. Mě. Být," vrčela ji do ucha, když si ji držela pevně u těla. Strkala do ní, bránila se, ale pak se ozvala velká bolest a tak to vzdala a nechala se odvézt k věcem. Když byla u svých věcech odstrčila ji od sebe a zamračila se. "Já se tě nebojím!" Řekne pevným hlasem. Jednou rukou si vezme všechny své věci, druhou si drží u těla a pak odejde zpět na střední rovnou na ošetřovnu. Ta kráva si ji nevšímala a tak konečně měla pokoj. Na to jen tak nezapomene, co udělala jen kvůli stroji, který tam byl snad ještě desetkrát.

Jeden z poměrně obyčejných dnů. Měla chuť se na všechno vykašlat a nic nedělat, ale místo toho se musela zvednout, obléknout se do něčeho, co bude vypadat méně jako pyžamo, a vyrazit vstříc dobrodružství. Posilovna bylo místo, kam by sama bez donucení nikdy nešla, ale potřebovala sehnat Darrena a když se dozvěděla, že tam je, nemohla si odpustit využít toho a překvapit ho. A tak rychle popadla tašku, nasedla na motorku a vyrazila do posilovny. Rozhodně ho hodlala upozornit na to, aby cizincům a náhodným lidem na sociálních sítích nedával na odiv svoje pozadí, a taky kde právě je, protože to ji sem dovedlo. Ten blbec jí neodpovídal na zprávy, protože byl zřejmě moc zaneprázdněný zvedáním činek a dělání bůhví čeho. Ona neposilovala. Jediné, co v životě dělala, bylo slídění a přehnané se zajímání o věci, do kterých jí nic nebylo. To dělala neustále a vůbec se za to nestyděla. Naopak s úsměvem, který na její tváři vlastně moc často nebyl, takže spíše bez něj, odrážela poznámky o tom, že si má hledět svého. Nezajímalo ji to. Žádné své neměla. Žádné kromě toho jejich. Pár zatáček a pár rovných cest, sem tam minula obchod, do kterého se chtěla podívat, jako ten se starými vinylovými deskami, ale odolala tomu a dojela bezpečně a bez zastávek až k posilovně. Zaparkovala motorku, ještě se rozhlédla a přeběhla silnici k budově, do které rozrazila dveře a s helmou v ruce si to chtěla napochodovat rovnou mezi cvičící svalovce, než ji zarazil chlapík u pultu s tím, že si musí zaplatit vstupné, jestli chce cvičit. „Heleďte, vypadám snad jako někdo, kdo jde cvičit?“ povytáhla obočí na chlapíka naproti ní, který si ji prohlédl od pasu k hlavě, jelikož víc vlastně neviděl, načež pokrčil rameny. „Někoho tu vyzvedávám,“ s těmi slovy se odebrala mezi stroje, ignorujíce povzdechy muže za pokladnou a rozhlédla se kolem. Bylo tu pár těch, kteří cvičení potřebovali, a potom těch, jako Darren, kteří už by s tím klidně mohli na chvíli seknout, sednout si na gauč k televizi a chvíli neřešit, jestli se jim dostatečně rýsují břišní svaly. Trvalo jí sice, než se zorientovala, ale nakonec přeci jen zahlédla Darrena u jednoho ze strojů, načež neváhala rázným krokem k němu vyrazit. „Máme povinnosti, ty pako,“ sedla si vedle stroje a helmu na motorku položila vedle sebe. „Je ti jasný, že to máme mít do týdne hotový, a ještě jsme ani nezačali, žejo?“ cvrnkla ho do čela, jakmile se jeho hlava objevila v její blízkosti a zakoulela očima. „To se sem chodíte předvádět? Koukej na ně, namyšlení dutohlavci,“ ohrnula nos, když kolem ní prošel nějaký kluk, který si zrovna sundával tričko. Samozřejmě, že jí to nevadilo, ještě aby ano, ale stejně jí to přišlo na nic. Tyhle namachrovaný gorily, který žerou steroidy jí nepřišly ani trochu jako normální lidi. Potom se podívala na Darrena a povytáhla obočí, snad i čekala, že konečně sleze, půjde si dát sprchu a bude se jí věnovat.

Nie že by bol vyslovene posilkový typ, to on prosím pekne nikdy nebol. Bol síce profesionálny športovec už od mladého veku, no dvíhanie činiek ho nikdy veľmi nebavilo a lakros mu úplne postačoval k tomu, aby sa udržiaval v dobrej kondičke. Sem-tam keď mal náladu, zacvičil si vlastnou váhou, čo mu pomohlo krajšie vyrysovať svaly, no nič viac, nič menej. To teda bolo dovtedy, kým sa nedozvedel, že Cassie brigáduje v posilňovni. Odvtedy tam príležitostne zavíta, podobne ako tentokrát pričom naozaj dúfal, že ju tam stretne, čo sa bohužiaľ nestalo. Až potom si totiž uvedomil, že sa asi ešte do San Francisca nevrátila, predsa len, bolo leto a ona išla domov. Rozhodol sa teda aspoň na hodinku si zacvičiť, pretože by vyzeralo dosť trápne, keby sa vo dverách rovno otočil a odišiel, a tak prešiel rovno do šatní, kde sa rýchlo prezliekol, zobral si fľašku s vodou, svoje oblečenie s batohom strčil do skrinky a sadol si hneď k prvému stoju, ktorý zbadal po tom, čo vošiel do haly plnej prepotených chlapov. Bol to poriadne blbý deň, aj keď pohľadom preskenoval celú posilku minimálne dvakrát, do očí mu nepadla ani jedna jediná žena, na ktorú by sa mohol sem tam po očku popri cvičení pozrieť. Nespokojne teda pokrútil hlavou a povedzme si úprimne, jeho nálada nebola najlepšia, a tak po chvíli zmenil stroj, presunul sa viac dozadu, kde bol väčší pokoj a začal cvičiť chrbát a prsia. Aké však bolo jeho prekvapenie, keď ho ani nie po dvoch sériách vyrušil známy hlas. Musel uznať že sa trochu strhol, pretože ju vôbec nečakal. Claru už poznal nejaký ten čas a preto mu nebolo divné, že ho dokázala nájsť, no aj tak bol v miernom šoku, čo však na sebe nechcel dať za žiadných okolností najavo. "Vyzerám na to, že mám čas?" Spýtavo nadvihol obočie smerom k nej a ďalej pokračoval vo svojom cvičení bez toho, aby si ju nejako extra všímal. Veľmi dobre vedel, že mu nedá pokoj a bude ho otravovať dovtedy, dokým sa nepostaví a neurobí to, čo od neho bude chcieť, no keďže bol ich vzťah taký aký bol, veľmi rád by jej urobil na začiatok aspoň malé nervy. "Nie, som úplný tupohlav a nemám ani potuchy o tom, že by sme mali niečo robiť," sarkasticky precedil pomedzi zuby a mierne potriasol hlavou, čím ju pravdepodobne trochu ovlažil drobnými kvapôčkami potu, ktoré sa mu držali na končekoch polodlhých vlasov. Mala však pravdu, a tak cvičiť prestal, mierne si nadvihol tielko, aby si do neho mohol utrieť tvár a otočil sa k nej. "Povedala tá, čo si o sebe myslí, že je lepšia ako všetci ostatní," s úškrnom poznamenal na jej slová o nejakých namyslených dutohlavcoch a postavil sa, pričom k nej natiahol ruku, aby jej taktiež pomohol vstať zo zeme, na ktorej si našla svoje miesto. Clara bola veľmi špecifická osoba, no robila z neho lepšieho novinára a dovolil si tvrdiť, že to isté robil pre ňu aj on. Práve preto spolu dokázali tak dobre spolupracovať, aj keď si niekedy liezli poriadne na nervy. Ich vzťah bol jednoducho...komplikovaný. "Idem do sprchy. Ideš so mnou?" Zoširoka sa na ňu zazubil a cúvol o pár krokov smerom k dverám šatne, pričom si neodpustil krátky, vyzývavý pohľad, no veľmi dobre poznal jej odpoveď ešte predtým, než ju vôbec povedala. "Ja viem že nie, nemáš na to gule," dodal na záver, otočil sa na päte a so zreteľným smiechom odklusal do šatne, kde si zo skrinky vybral šampón, sprchový gél a uterák a čo najrýchlejšie vkĺzol pod studenú sprchu, ktorá uvoľnila jeho svaly a zároveň ho poriadne prebrala. Nezdržal sa tam dlho, maximálne päť minút a keď vyšiel zo šatne, vlasy mal ešte stále poriadne mokré. "No poďme ty osina v zadku. Aký máš plán?"

Zřejmě ho její hlas vcelku překvapil, ale ani se nedivila, vzhledem k tomu, že ona do posilovny nikdy nechodila. Neviděla v tom smysl, raději byla ponořená ve svých případech, zcela zaujatá princi a princezničkami školy, u kterých se snažila odhalit všechno to zlé, aby si pro své vlastní potěšení potvrdila, že jsou to opravdu jen zabednění tupci a peníze z lidí dělají rozmazlené spratky. Znala jich hodně, bylo jich na škole tolik, že to ani na prstech nešlo spočítat. Vlastně by je asi řešit neměla, jenomže její problém bylo, že pořád řešilo všechno. A všechny. Nějak moc. Ale nevadilo to, brala to jako součást sebe a ostatní si na to prostě museli zvyknout. A když ne, ať si na... No. Chápete. A Darren? On byl on, zvládal její chování a ona zvládala to jeho. "Hmm, jo," přikývla na jeho otázku po krátkém rozmýšlení a zhluboka a zcela frustrovaně se nadechla při jeho dalších slovech. "Zapomínáš na plán? Když nedoděláme tohle, bude se muset všechno posunout a nestihneme to. A jo, tupej trochu seš, očividně," zakoulela očima nad tím jeho sarkastickým výrazem i tónem, kterým pořád mluvil, načež se ošila, když na ni spadly kapičky jeho potu. "Nechutný," poznamenala a zamračila se, přesto s tím, co dělal, ať už to bylo cokoli, přestal a nadzvedl si tričko, aby si do něj mohl utřít obličej. Jasně, předváděj se, zamračila se sama pro sebe a rozhlédla se kolem sebe. To bylo ale ještě horší a tak se zase zaměřila na Darrena, navíc ještě k tomu začal mluvit. To jí tak scházelo. "Nemyslím si, že jsem lepší než všichni," zamručela nespokojeně a s jeho pomocí se vytáhla na nohy. Sehla se potom pro helmu, kterou měla položenou na zemi a zase se podívala na jeho tvář, vždycky se tvářil takhle. Prostě...takhle. Chtěla mu odpovědět i na otázku, zcela pohoršeně, snad i začít moralizovat, dokonce už nakrčila obočí, ale v tu ránu odpověděl skoro za ni. "Máš pravdu, koule nemám," podotkla a mezi tím, co se otáčel a chtěl vyrazit ke sprchám, ho plácla po zadku. "Ale dělej, budu čekat před šatnama," houkla na něj, zatímco odcházel a šla si stoupnout před šatny tak, jak řekla. Mezitím se rozhlížela a odrážela podivné poznámky a pohledy procházejících chlapíků. Ale zase tolik jich nebylo. Asi moc nechápali, proč tam čeká. Nezajímalo ji to, jen chtěla, aby Darren už vylezl. Naštěstí to ani tak dlouho netrvalo. Sotva ale vylezl, už začal mít poznámky, ale jak jinak, byla zvyklá. "Já? Proč si vždycky myslíš, že mám plán?" zcela seriózně se na něj zamračila a založila ruce na prsou a věnovala mu skoro dotčený pohled. Chvíli na to si ale povzdechla a rozešla se před posilovnu. "Prvně jdeme do zoo," prohlásila, zatímco otevírala dveře.

Vážne nečakal, že by Clara zavítala do posilňovne. Jednoducho nebola ten typ. Možno by tam prišla iba vtedy, keby naháňala nejakú svoju úbohu obeť, ktorú si v danú dobu vytypovala a rozhodla sa na ňu vytiahnuť všetku možnú špinu. On síce veľmi dobre vedel, že minimálne polovica ľudí, ktorých Clara pravidelne stalkovala naozaj nerobila nič zlé, jej sa to však nedalo vysvetliť. Keď si niečo zaumienila, odhovoriť ju nedokázal jednoducho nikto.  Bola proste tvrdohlavá a kritická a hlavne presvedčená o svojej vlastnej pravde. "Je mi úplne jasné, že tvojou najobľúbenejšou činnosťou je otravovanie ľudí C, no my ostatní máme aj život pomimo školy," zhodnotil pomerne rýchlo a stručne, pretože mal pocit, že Clara sa naozaj nikdy ani na chvíľu nezastaví a neužíva si život tak, ako by si na vysokej škole mala. V tejto oblasti to s ňou však už dávno vzdal a nehodlal ju presviedčať o niečom, o čom veľmi dobre vedel, že to bolo úplne zbytočné. "Dobre dobre veď už končím, prestaň ma poučovať," mierne zavrčal, pretože aj keď bol naozaj zodpovedný človek a vedel, že danú úlohu musia urobiť a popravde sa na ňu aj celkom tešil, Clara sa až príliš vyžívala vo vytváraní plánov a pravidiel hoci ako sama tvrdí, pravidlá neznáša. Na jej mierne pokryteckú osobnosť si už však za tie roky zvykol a bral ju teda s menšou rezervou. "A opäť sa ozvala tá pravá," neodpustil si drobnú poznámku, keď ho nazvala tupcom, no musel sa mierne pousmiať, pretože taký už ich vzťah jednoducho bol a keď mal byť úprimný, ani si nevedel predstaviť, že by to malo byť inak. To už ju ale pokropil potom a pekne odignoroval jej ďalšiu poznámku, pretože nemal potrebu sa k nej vyjadrovať. Nechutné či chutné, bolo mu jedno, čo si o tom myslela. Je mu vlastne vždy bolo jedno, čo si o ňom kto myslí a ani ona, hoci ju pokladal za niečo ako kamarátku, nebola výnimkou. "Tak prepáč, myslíš si že si lepšia ako väčšina ľudí," poopravil sa, pričom nezabudol dodať dôraz na potrebné slovíčko, no nakoniec sa predsa len zasmial a dal jej ten návrh na spoločnú sprchu, na ktorý poznal odpoveď ešte predtým, než jej ho položil. "No neviem. V týchto nohaviciach vyzerá že nemáš len tie gule, ale aj poriadny párok," zakričal ešte za ňou cez celú posilňovňu, no potom už so smiechom zmizol za dverami šatní, aby sa dal dokopy čo najrýchlejšie a ona na neho nemusela dlho čakať. Popravde ju nerád nechával v spoločnosti cudzích mužov aj keď vedel, že sa o seba dokáže postarať. Nebola to však príjemná predstava keďže vedel, čo sa im pri pohľade na ňu asi honí v hlave. Aj preto bol teda taký rýchly. "Pretože máš vždy plán," skonštatoval úplne vecne, pretože to naozaj bola pravda. Vždy bola pripravená a nie len na jednu, ale na všetky možné možnosti. On bol skôr ten typ, ktorý sa síce pripravil, no prispôsoboval sa situácii na mieste podľa toho, ako sa vyvíjala. "Fajn, tak teda zoo," prikývol a vyšiel za ňou s posilky, pričom sa krátko rozhliadol okolo seba a z vrecka na košeli vytiahol slnečné okuliare, ktoré si založil na oči. "Môžem šoférovať?"