Čajovna

Byl krásný navečer, při kterém se člověku nechce sedět doma, na pokoji či ve společenské místnosti vašeho spolku, a proto raději zamíříte někam ven. Přesně tak vnímala dnešní večer Meg, když už se po stotisícésedmé zavrtěla, protože momentální poloha, ve které se nacházela, jí byla nepohodlná. A tak zaklapla knihu o Bilbu Pytlíkovi a odložila jí stranou, aby na sebe hodila nějaké decentní oblečení, rozpustila si svůj provizorní drdol a vlasy urovnala aspoň do nějaké podoby, přeci jen jde ven, mezi lidi, měla by na to dbát, jinak jí bude čekat přednáška od matky, jak nedělá čest jejich rodině. Do malého batůžku strčila peněženku, mobil se sluchátky, rozečtenou knihu a další životně důležité věci potřebné k výpravě do města. Batoh hodila na záda, nazula si botky a se spokojeným výrazem vyrazila kamsi pryč z budovy. Dlouho ani ona sama netušila, kam vlastně půjde, jen věděla, že si chce někde číst. Přemýšlela třeba nad parkem, nebo i jen nad tím univerzitním altánem, ale nakonec zamířila do města a doufala, že narazí na něco vhodnějšího, nebo se prostě jen chtěla projít, to je přeci zdravé. Po chvíli procházení se po městě přeci jen našla to, co potřebovala. Čajovnu. Milované místo, na které si málem ani nevzpomněla, a to už tam přečetla tolik knížek! Vnitřně zajásala, našla to správné místo, a pospíšila si dovnitř. Po rychlém skenu čajovny, která nebyla nijak zvlášť přeplněná, našla perfektní, trošku zastrčené místo, na které se usadila. Na židli vedle sebe posadila batoh a do rukou vzala nápojový lístek, který byl plný čajů, jak jinak, a ona byla v sedmém nebi. Vybírala opravdu dlouho, ale nakonec přeci jen něco vybrala a krátce na to to nadiktovala své přání milé obsluze. Jakmile byla tato část úspěšně za ní, mohla si konečně vyndat knížku a vrátit se zpět ke čtení. Někdy během první stránky u ní přistál objednaný čaj, ale zatím byl stejně moc horký a ona se dále věnovala knížce.

Jako obvykle se toulal venku. Domů ještě neplánoval jít, a jelikož se začalo stmívat mohl by si sednout tam, kam si sedává skoro pořád. Jenom doufá, že zrovna dnes mu tam nikdo nezasedl jeho roh. Ano, myslí se čajovna, kde je i WifiFree a díky ní může koukat na nějaké filmy nebo seriály. Nebo si přečíst nějakou knihu, kterou má staženou v telefonu. Proč si nosit knihy, když si je člověk může stahovat? Je sice pravda, že i doma má hromadu knih, ale ty s sebou netahá na ulici. Zbytečně mu zabírají místo v batohu. Z rozlehlých lesů se vydal do města, kde sídlila jeho oblíbená čajovna. Už se těšil, jak se tam usadí a bude moci odpočívat po náročném dnešku. Prošel několika uličkami, nějakými možná dvakrát, protože jeho orientace je velice špatná. Po dobré půl hodině se ocitl před onou budovou. Otevřel dveře a vešel dovnitř. Do nosu ho praštila ta skvělá vůně všemožných čajů. Pozdravil se s obsluhou a vydal se ke svému místu, které bylo to nejvíce ideální v celé čajovně. Ale zarazil se, někdo mu jeho místo okupoval. Někdo neznámý mu narušil teritorium. Bohužel Theo není takový, aby toho člověk seřval a vyhodil. On se prostě vydal na svoje místo, sedl si před onoho vetřelce a upřeně ji sledoval. Po dobrých pěti minutách se zhluboka nadechl. “Jsem Theo a pravděpodobně se pro dnešní večer s tebou o tohle místo podělím.“ Představil se s úsměvem od ucha k uchu. Je možné, že ona ho bude ignorovat a bude se věnovat svým věcem a jeho bude mít někde u ocasu. Asi by mu to i vadilo, protože by nevydržel být ticho celý jeho pobyt v čajce. Po chvilce dorazila obsluha s jeho čajem. Je vidět, že ho tady znají opravdu dobře, protože už si ani nemusí objednávat. Za tu dobu co sem chodí, ochutnal všechny čaje, co tady mají, ale nejvíce mu chutná ten, který mu byl donesen. Nasál jeho lahodnou vůni a už tak si ho dokázal vychutnat. Miloval to tady, sice sem chodil jenom večer, nikoli přes den, ale pomalu to tady bral jako úkryt před světem.

Z širých plání Středozemě a od dobrodružství zprvu usedlého Bilba jí vyrušil něčí příchod. Bohužel nemohla zareagovat okamžitě, protože to by se ztratila v příběhu, ale narušení svého klidu zaznamenala. V poklidu dočetla větu, ke které přistrčila prstík, aby si lépe pamatovala, kde skončila, a pohled věnovala zdroji vyrušení. K jejímu překvapení to byl nějaký chlapec, který proti ní seděl jako tvrdé Y a upřeně ji pozoroval. S otázkou v očích nadzdvihla obočí a přemýšlela, zda ten chlapec umí mluvit, nebo jestli se snaží přečíst její myšlenky a právě kvůli tomu na ní zírá.. Ne, žije v moc fantasy světě, nikdo přece neumí číst myšlenky. V duchu si zanadávala do bláznů, ale to si uvědomila, že vlastně pořád zírá na chlapce a působí teda stejně divně jako on. S tichým povzdechem se vrátila ke knížce, potřebovala dočíst k odstavci, alespoň to! Jenže chlapec jí to nechtěl dopřát, protože promluvil. Zastavila čtení a uložila si do paměti alespoň jeho jméno, no poté se vrhla zpět do čtení. Akorát když obsluha přinesla Theovi čaj, ona dočetla odstavec a rty zvlnila do spokojeného úsměvu. Stránku založila, knížku zaklapla a odložila na stolek. „Ahoj Theo, promiň, jen jsem potřebovala dočíst odstavec,“ osvětlila své jednání, aby nevypadala jako totální ignorant, co se nechce s nikým bavit, a nadechla se k tomu, aby pokračovala. „No, jsem Meg, těší mě, s milovníky čaje se poznám vždycky ráda,“ doplnila i své jméno, aby jí chlapec nemusel oslovovat jako Ta-co-čte-Hobita. Když už padla zmínka o čaji, pohledem zabloudila k vlastnímu šálku, ze kterého se kupodivu pořád ještě kouřilo – přeci jen si nečetla tak dlouho, horký čaj je toho důkazem. Hrníček vzala do rukou a napila se, příjemná chuť se jí rozlila po patře a teplo prostoupilo celé její tělo. Takové podvečery by si nechala líbit pořád, ale přeci jen člověk nemá vždy čas zajít si do čajovny a posedět nad čajem, někdy si holt musí udělat čaj ve spolku a buďme upřímní, to rozhodně nemá stejnou atmosféru. Po očku koukala na hrníček Thea a z té vůně, která se objevila s přinesením čaje, přemýšlela, jaký čaj si objednal. Tahle hra ji bavila, většinu čajů, co zde ochutnala, si nejdříve oblíbila dle vůně a až poté podle chuti. Krom toho to pro ni nemělo žádný skrytý význam, jen si ráda krátila dlouhou chvíli různými hříčkami a hádání příchutě čaje byla jednou z nich.

Chvilku si myslel, že ho opravdu bude ignorovat a nebude se s ním bavit. Theovi by to ovšem nevadilo, jenom by se na sebe snažil upoutat pozornost, aby si s ním povídala. Nesnáší ticho. Když je ticho, snaží se nějak rozproudit konverzaci. Ať už zpíváním nebo vyprávěním vtipů nebo nějakým příběhů z jeho osobního života. Když se představil, tak byl rád, když se na něho podívala. Měl naději, že navázal kontakt a budou si povídat, jenže ona se vrátila ke čtení. Určitě jí hlavou proběhlo pár vět, které by nemohli vyznít hezky. Jako třeba – bože, on je určitě nějaký úchyl. Byl překvapený, když si zapamatovala jeho jméno. Tedy, nemusel být, ale byl. Opravdu si myslel, že ho bude ignorovat a raději si číst. Přikývl na důkaz, že chápe. I on by musel pravděpodobně dočíst odstavec než by začal mluvit. “Meg je poněkud zvláštní jméno.“ Aby se přiznal, nikdy nikoho s takovým jménem nepotkal. Možná to je hodně používané jméno, jen on neměl to štěstí ho potkat. “Čaj je fajn. Už jsem tady měl všechny čaje, ale tento mi chutná nejvíce.“ Podíval se na svůj hrnek, který vzal do rukou. Sice to bylo ještě horké, ale i tak se napil. Už to nemohl vydržet. Sice hrozilo, že se trochu spálí, ale má plechovou pusu. Nevadí mu to, protože když je člověk šikovný, tak se nespálí. “Co to čteš, pokud se mohu zeptat?“ Usrkl si z čaje a hrnek položil zase na stůl. Vždycky začínal konverzaci takhle zlehka. Nikdy nebyl moc hr na seznámení, protože nevěděl, zda se hlavně ten druhý chce bavit a neodpovídá jen ze slušnosti.

Jeho chápavé přikývnutí jí upokojilo, protože si to automaticky spojila s tím, že to chápe, že i on je čtenář a ví, jak těžko by se poté orientovala, protože to zná z vlastních zkušeností. Ani na chvilku jí nenapadlo považovat to jen za zdvořilostní gesto, prostě věřila tomu, že chlapec je čtenář, což mu vlastně získalo i pár bonusových bodů. „Jo, já vím, matka je poněkud extravagantní dáma,“ ledabyle pokrčila rameny, naučila se své jméno přecházet a nedělat z něj takovou vědu, jinak by se zbláznila. Od doby, co používá jen svou zkratku, je mnohem spokojenější a podobné poznámky jí nevyvádějí z míry. „Ale aspoň je to originální,“ dodala po chvilce s jemným úsměvem, musela sama sebe pochválit. V duchu se snažila vybavit si lístek s čaji, aby alespoň odhadem věděla, kolik čajů tady mají, no nakonec došla k závěru, že musí být doopravdy stálým zákazníkem, protože těch čajů nabízí poměrně dost a všechny vyzkoušet muselo nějaký čas zabrat. „Páni,“ hlesla obdivně, i když samozřejmě věděla, že by bylo slušné ještě něco říct. „To tady musíš být docela často, když jsi vyzkoušel všechny. Který to vlastně vyhrál?“ zeptala se a z jejího hlasu zněla zvědavost. „No, čtu Hobita, sice už podruhé, ale po tom, co jsem viděla ty filmy, chtěla jsem si to znova přečíst a teď jsem na to našla čas,“ na potvrzení svých slov na něj otočila knihu obalem, potom ji tedy zase položila stranou, aby tolik nepřekážela. Chvíli dokonce přemýšlela, že by ji uklidila do tašky, ale usoudila, že ty dlouhé minuty, než by tu knížku vtěsnala do tašky, jí za to nestojí, přeci zas až tolik místa nezabírá a Theo taky nevypadá, že by mu nějak překážela.

Musel se nad tím zasmát. Dlouho neslyšel, že by někdo řekl tohle o vlastní matce. Ale má pravdu, originální to je. Co by dal za nějaké originální jméno, které nemá moc lidí. Theodor je hodně používané jméno, až je to děsné. Pozvedl překvapeně obočí. Možná to je trochu divné, protože normální člověk sem přijde jednou nebo dvakrát měsíčně, ale on je tady skoro každý den. “Jojo, už mě tady znají a vědí, co si dám.“ Zasmál se a podíval se na svůj hrnek. Chvilku přemýšlel nad tím názvem, protože ten mu pokaždé vypadl. Je to neobyčejný název a ten i vysvětluje, proč se tomu čaji tak říká. “Vyhrál to Darjeeling. Je opravdu vynikající a má svou osobitou chuť i barvu. Jestli chceš, můžeš ho ochutnat, až nebude tak horký.“ Odříkal jí svou nabídku. Rád se dělil o věci. I když to bylo opravdu vynikající jídlo. Někdo další kdo přečetl Hobita. Skoro všichni koukají jenom na filmy a jsou líní přečíst si knihu. To samé je s Pánem Prstenů a Harrym Potterem. Měl by někdo zavést pravidlo, že před filmem se musí přečíst kniha a poté film. “To je úžasný. Já teď mám rozečteného Zaklínače a až ho dočtu, chci se znovu vydat po cestě Šifry Mistra Leonarda.“ Ona se mu začínala zamlouvat. Je celkem těžké najít někoho kdo by taky četl. Třeba se najdou další společné zájmy a třeba se z nich stanou pokrevní sourozenci a vymyslí plán, jak pomocí literatury ovládnou celý svět. Ne.. to už je moc fantasy a určitě by se to nepovedlo. Ale jako sen je to dobrý. “A co tebe vůbec zavedlo do těchto končit čajky?“ Zeptal se trochu zvědavě.

Ten smích asi patřil její matce, respektive způsobu, jakým se o ní vyjadřovala, ale i na to si už zvykla. Tomu hrál do karet i fakt, že se s matkou tak úplně neměly v lásce, takže si veškeré věci ohledně ní nebrala skoro osobně. „Ale to se zase vyplatí,“ ten servis mu, to se musí přiznat, v koutku duše záviděla. No uznejte, komu by se nelíbilo rovnou dostat svůj nejoblíbenější čaj bez nutnosti objednání? „Když mě obsluha uvidí s tebou, získám stejné VIP postavení, nebo takhle se VIP postavení nešíří?“ pohledem odbočila k obsluze a chviličku je pozorovala, dokonce se na ni i podívali, a přesně v ten moment se podívala zpátky na Thea. „Ráda ochutnám nový čaj, děkuju, a kdo ví, třeba mi i zachutná,“ usmála se a prohlédla si čaj v hrnečku, z kterého se ještě hodně kouřilo. Byla zvědavá, to ano, ale vše mělo meze a ona nehodlala chodit týden se spálenou pusou, jen protože nemohla chvíli počkat. „Šifra Mistra Leonarda byla pěkná, dokonce ani ten film nebyl špatný,“ pokývala hlavou jako správný znalec a napila se svého čaje, který nebyl tak horký jako Theův a dal se bezpečně pít. Bylo příjemné potkat někoho, s kým se dá mluvit o knížkách. Samozřejmě, ve spolku je takových lidí plno, ale ta náhoda,
že se s někým takovým potkáte venku.. To je mnohem zábavnější než bavit se uvnitř spolku. „Chtěla jsem si číst a ve spolku to prostě nešlo, moc hluku a když už jsem se rozhodla odejít z pokoje, řekla jsem si, že se vzdálím od univerzity a klid budu hledat ve městě,“ vysvětlila mu, ale vzápětí jí došlo, že to nezní moc logicky. „Ne jakože ve městě někde na ulici, ale třeba v parku a tak.. A nakonec jsem dorazila sem,“ doplnila svou předchozí odpověď, aby dávala smysl o něco víc a lehce pokrčila rameny.

Měla pravdu. Mít takové jméno se celkem vyplatí. Když se nad tím zamyslí, tak i obyčejné jméno se vyplatí více než nějaké výjimečné. Kolikrát i ta výjimečná jména znějí blbě a lidé si z nich dělají srandu. Další bod, proč nemá rád úplně všechny. Kdyby je měl vyjmenovávat, strávil by tady asi celý den. Možná dva nebo tři. Ovšem, přespávat několik dní v kavárně by nemuselo být špatné. Měl by přísun čaje 24 hodin a to by si dokonce nechal líbit.
Musel se smát tomu, že by mohl být nějaký VIP. To je jenom síla dlouhodobého zákazníka. “Pokud to chceš zkusit, tak příště budeš moci. Nebo sem choď každý večer jako já, objednávej si jeden a ten samý čaj a možná získáš takové VIP.“ Poradil jí svůj návod jak na to jak si nemuset objednávat čaj. O tom by mohl udělat nějakou příručku, která by obsahovala jen pár bodů, které by asi nefungovaly, ale to by nevadilo. Za pokus by to určitě stálo. Třeba by se díky tomu stal slavný a mohl by si založit vlastní kebabárnu, která by byla nejlepší.
“Také rád zkouším nové věci. Ale zatím sem nedostali žádný nový čaj, takže nic nového zkoušet nemůžu.“ Trochu posmutněl. Dlouho nezažil nic nového. Jak jídlo, tak adrenalin, který by si možná i užil. “To souhlasím. I to pokračovaní na Šifru. Třeba to Inferno. Sice to bylo trochu slabší než Šifra, ale pořád to bylo úžasné. Dokonce i díla od Kinga jsou naprosto dokonalé.“ Rozšířily se mu radostí zorničky. Měl z toho tak krásný pocit z toho, že si může s někým povídat o knihách a filmech. Měl z toho obrovskou radost. Možná by i kvůli tomu začal zpívat, ale nikdo nemusí slyšet jeho „super“ pěvecký talent. Zpívá tak, že všude praskají skleničky, ušní bubínky a další věci, které by se asi rozbíjet neměly, ale to už je pro jiný příběh. “Moc hluku? Tak to typuji, že budeš asi z dívčího spolku. Možná ještě náš nerdský, ale to jsou spíše všichni zalezlí v pokojích a dělají si tam svoje věci.“ Pronesl svůj typ. Vypadá na to, že by mohla být z dívčího, a pokud to je pravda, tak mu to asi bude i líto, protože ve spolku kde žije není moc lidí se kterými by si mohl takhle hezky povídat.
Sledoval dva kluky, kteří vešli do čajovny. Už od pohledu se mu moc nezalíbili, ale neměl k tomu zatím důvod. Trochu se zamračil, když viděl, že jsou dva a dokonce jsou stejní. Z toho by se asi během chvilky zbláznil. Sám by nemohl mít bratra, který by vypadal úplně stejně a možná by se choval stejně. Jeden Theodor tady stačí. Chvilku je sledoval, jak jdou někam dál a objednávají si dýmku. Dokonce si ji řízli. Určitě jsou nějací feťáci, které taky nemá rád. Co by na to řekla jejich matka? Asi by jí to už bylo jedno, ale to nevadí. To je jenom malý detail. Deptalo ho, že jsou stejní. Neviděl žádný rozdíl. Pokud je někdy ještě potká, bude jim říkat „Travka 1 a Travka 2“ “Bože. Já tak nesnáším kuřáky. Vraždil bych je. Jsou stejní jako ti kluci co si dělají tu cibuli na hlavě. Taky něco strašného.“ Protočil panenky a natáhl se po svém hrnku, ze kterého se opět napil. Teď už nebyl tolik opatrný, protože už nebyl tolik horký jako předtím. “Co sis vlastně vybrala za obor tady na škole?“ Zeptal se ze zájmem v hlase.

Usmívala se, zatímco se chlapec smál. Měl příjemný smích, žádná hýkavá hyena, rachot, co je slyšet na míle daleko anebo snad takové pitomé hihňání.. Proto se vlastně usmívala, jeho veselost byla očividně nakažlivá. „To zní jako docela velký časový závazek,“ usoudila nakonec, jakmile jí přednesl perfektní tutoriál, jak v této milé kavárně získat VIP post. Možná by o tom i přemýšlela, ale na druhou stranu si položila otázku – chtělo by se jí každý večer někam chodit? Natož ještě kdyby se musela učit, nebo dělat nějaké úkoly do hodin, to by se jí určitě nechtělo nikam chodit, a kdyby doopravdy nechodila každý večer, určitě by nikdy VIP nezískala. Takže vlastně nakonec snahu vyšplhat se na VIP pozici zavrhla a spokojila se s tím, že si bude jako normální lidé objednávat čaj. „Hm, tak tady si už vyzkoušel celou nabídku, takže musíš jít o dům dál, čas najít nový podnik, kde vyzkoušíš celou nabídku, staneš se VIP zákazníkem a nakonec.. No, zase budeš chtít zkusit něco nového a půjdeš dál a vytvoří se z toho nekonečný koloběh,“ navrhla mu svou skvělou a naprosto revoluční myšlenku, kterou se ho rozhodně nesnažila nabádat, aby zanevřel na čajovnu, ale spíše ho chtěla trochu rozveselit, jelikož si všimla, že absence nových věcí ho moc netěší. „Upřímně řečeno, drtivá většina pokračování je oproti prvnímu dílu slabší,“ další průlomová myšlenka opustila její ústa, avšak u toho se nehodlala zastavit, protože když najdete někoho, s kým si můžete povídat o knihách, proč byste se zastavovali? „King je úžasný, stejně tak jeho díla, to máš pravdu,“ odkývala jeho slova, i když se v duchu zastyděla – četla málo Kingových knih, rozhodně méně než by chtěla. „Upřímně si u mě ještě vysoké postavení zasloužil Oscar Wilde, hlavně Dorianem Grayem, ale vlastně i jeho životem, obecně ti dekadenti jsou zajímaví,“ to všechno na něj vybalila skoro jedním dechem, když se do něčeho zabrala, dovedla o tom mluvit vážně hodiny a s neumírajícím nadšením. Netušila jak moc zná literaturu, nebo jestli ji třeba náhodou nestuduje, ale tohle si pamatovala ze školy a doufala, že on také. A kdyby ne, s radostí by mu to osvětlila, alespoň v rámci toho, co si ona sama pamatovala. „Tak dneska tomu bylo jinak, u mě na pokoji byla živá diskuze a na mých obvyklých čtenářských místech buď byla další diskuze, nebo se někdo učil a četl a já nechtěla rušit. I v nerdském spolku to občas žije,“ poznamenala a jemně pokrčila rameny. Na tváři měla drobný úsměv, uměla si spojit dvě a dvě dohromady a doopravdy jí těšilo, že tento knižní fanda obývá stejný spolek jako ona a budou si moct povídat v podstatě kdykoliv. A copak by vás takový fakt nepotěšil? Ohledně dívčího spolku se raději nevyjadřovala, sama moc dobře věděla, že matinka by jí do něj nejraději strčila, ale Meg se rozhodla stát za svým a jít do spolku, kde se bude cítit dobře a bude mezi svými.
Samozřejmě i ona pohledem zkoumala ta dvojčata, co přišla do čajovny. Přišla jí povědomá, protože když jste dva a vypadáte stejně a pohybujete se po škole, je větší pravděpodobnost, že se vaše tvář vryje lidem do paměti. Nijak ji netrápilo, že si objednali vodní dýmku, to už tady zažila párkrát, ale vždycky ten dým voněl příjemně, nebo rozhodně příjemněji než dým z cigaret. Nejprve nechápala, proč tu vodní dýmku jeden z nich rozmontoval a co to do ní strčil, proto se nechápavě zamračila a koutkem oka hledala pomoc u Thea, ale ten už rozjel proslov o tom, jak jsou ti dva a kuřáci obecně příšerní, takže si svůj dotaz nechala pro sebe a jemně pokývala hlavou. „Občas to nepříjemně smrdí a některé prostory jsou blbě větrané, ale jinak to tak špatné není,“ žbleptla tiše svůj názor. Na cibule na hlavě se zatvářila pobaveně, samozřejmě věděla, co myslí, ale takový popis slyšela poprvé. „Fotografování, za foťákem se cítím přirozeněji než před foťákem,“ a přesně to pořád říkala matce, ale ta se nedala, prý že je Meg přirozený talent a musí se fotit. Štěstí, že tady se nachází daleko od jejího vlivu. „Co ty?“ oplatila mu otázku s nemenším zájmem.

Trochu nad tím zapřemýšlel. Uvědomoval si, že kdyby nevysedával v čajovně, měl by plno času na to, aby mohl dělat své věci. Dělat si věci do školy nebo si číst déle než jen přes den. Ale tahle rutina se nedá jen tak odnaučit. Už se tak naučil žít, tak bude žít do konce života, pravděpodobně. “To je sice pravda, ale to bych to potom zanedbával tady a zapomněl ty úžasné chutě a vůně čajů. A hlavní důvod proč to nechci dělat je ten, že nevím kde tady ve městě je další dobrá čajovna nebo kavárna.“ Přiznal se s pokrčením ramen a usrkl ze svého čaje, který měl tak nádhernou vůni. Nikdy by nevyměnil čaj za nic jiného na světě. Dobře, možná by za to dal kebab, ale to jenom proto, že ten kebab dělá. Kdyby ho nedělal, tak by ten čaj nevyměnil ani za ten kebab. Jenom šílenec by ho vyměnil. “Mé srdce patří Danu Brownovi, Kingovi a Darrenu Shanovi. Také naprosto skvělý spisovatel.“ Kdyby mohl tak by se o spisovatelích rozmluvil a mohli by tady sedět třeba měsíc, ale jelikož by nechtěl vykecat díru do hlavy této osůbce, která před ním sedí, bude se snažit krotit. “Jo to tam občas bývá. Hlavně když někdo přijde se zajímavým drbem, který se nějakým záhadným způsobem dostal až k jeho uším.“ Pokrčil rameny. Občas se stalo, že se k nějakým takovým konverzacím přidal, i když neúmyslně. Většinou to bylo tím způsobem, že ho tam brutálně dotáhli, zbili a donutili, aby s nimi komunikoval. No dobře, takhle to přesně napadlo, ale bylo by to cool. Z toho by se pak mohla napsat kniha a podle ní se udělat nějaký dobrý film, který by se stal nejlepším filmem roku. Už před sebou vidí ten titulek: V hlavní roli – Theodor Green. Vedlejší – Někdo kdo je nezná a nejsou důležití. Sice se to nikdy nestane, ale plán by to byl celkem dobrý. Bude si to muset napsat na seznam věcí, které se pokusí stvořit. Možná se nepokusí přímo o film, ale stačila by i tak kniha. Kniha o obyčejném prodavači kebabu.
Stále po očku ty dva sledoval. Kdyby nebyl tak líný, tak by se zvedl a šel by jim něco říci, protože mu to vadilo. Sice ta tráva nebyla nijak cítit, ale je nepříjemné vidět někoho, kdo zneužívá takových věcí. Ti dva mohli být rádi, že tady vodnice vůbec mají a nikdo jim na to zatím nepřišel. Jinak by už pravděpodobně letěli ven z čajovny. Svůj monolog poté nechal bez pokračování. Vyslechl si, co pravděpodobně studuje. Znělo to dosti zajímavě. “Já studuji literaturu. Jak jsi již mohla poznat tak opravdu knihy miluji. Dokonce mám sen napsat nějakou vlastní. Neříkám, že jsem něco nezkusil napsat, ale to byly jen takové blbosti.“ Zasmál se. “Ovšem jsem chtěl studovat při nejhorším umění, ale když jsem se dozvěděl, že je tady obor literatura tak jsem prostě neodolal a musel jsem jít na tenhle obor. Být blíže k psanému umění.“ Zasnil se jako by viděl nějakou světovou hvězdu. Pro Thea jsou knihy jako děti. Nikdy by je nikde nenechal válet, staral by se o ně, ukládal by je na příslušná místa a snažil se o to, aby se jim nic nestalo. Taková menší starostlivá mamka, knižní mamka. “Máš třeba i jiné koníčky kromě focení a čtení knih?“ Když už má tu šanci se ptát, tak proč jí nevyužít.

Jeho argument měl něco do sebe, to musela uznat, proto už vymýšlela novou revoluční teorii, která by nebyla v rozporu s jeho námitkou. „No, tak by sis vybral dva podniky, tudíž tenhle a nějaký. V podniku A by ses stal stálým zákazníkem, pak by tě lákala změna. V podniku B by ses stal stálým zákazníkem a až by tě lákala změna a chyběl ti podnik A, vrátil by ses a šlo by to pořád dokola,“ přednesla mu svůj naprosto propracovaný plán, u kterého byla šance, že je natolik propracovaný a složitý, že nebude vůbec dávat smysl. „Ale s nalezením jiného dobrého podniku ti neporadím, chodím v podstatě jen sem, protože kafe mě nějak neoslovilo,“ vysvětlila s jemným pokrčením ramen. Čaj byl pro ní mnohem lepší než kafe, ač to nebyl takový životabudič jako ono kafe nadupané kofeinem, ale chutnalo lépe. „Já se spíš zaměřuju na díla, než autory. Prostě ti spíš řeknu oblíbené knížky než autory, stejně tak spíš oblíbené seriály než režiséry, i když to je blbý přirovnání, u knížek alespoň ty autory znám, u seriálů režiséry moc neznám,“ dlouhý proslov založený na nějakých volných asociacích a hlasitém přemýšlení, to se u ní občas stává a můžete to brát jako znamení, že se s vámi cítí dobře a uvolněně, že jí netrápí předvádět své myšlenkové pochody, a toho je třeba si vážit. „Pravda, občas to umí být horší snad i než ten dívčí spolek,“ tvář zformovala do drobného úšklebku nad tím přirovnáním, byla si totiž jistá, že by jí za něj spousta lidí ukamenovala. Ať už z dívčího či jejího spolku, protože každý je přece úplně jiný! Pohledem vyprovodila ty dva chlapce, kteří měli vodnici. Musela uznat, že se nezdrželi moc dlouho, ale soudě dle Theovy reakce by za to vlastně měla být ráda, protože jinak by snad museli změnit lokaci, a ona svůj čajík opouštět nechtěla. Samozřejmě, v zájmu udržení konverzace se zajímavou osobou, jakou Theo je, by opustila i čajík, ovšem pouze výjimečně. „Budoucí pan spisovatel?“ tázavě se na něj zadívala a on jen mohl hádat, co se jí teď může honit hlavou, na jaké hlouposti myslí. „To bys mi mohl dát autogram a já bych ho pak prodala, až budeš slavný. No a nebo kopii toho, co jsi psal, protože až budeš slavný, svět to jako blbosti neuvidí,“ zazubila se na něj se svým plánem, jak na jeho slávě zbohatne i ona. „Vidím, že sis vybral správný obor,“ široký úsměv zmírnila na slabý, zato vřelý, když komentovala jeho výraz nad literaturou. „Cestování,“ vyhrkla vlastně bez přemýšlení, protože to bylo něco, co milovala od dětství. Vlastně je to jediná výhoda, když vaši rodiče mají často služební cesty a můžou vás brát s sebou. Takhle procestovala hlavní města módy, díky matčině kariéře. Kvůli tomu se vlastně dostala na dráhu fotomodelky, ale za to cestování jí to stálo. A alespoň to o nepatrné procento zlepšilo její vztah s matkou. „Proto taky jedu teď do Amstru, tam jsem ještě nebyla,“ rozzářila se jako sluníčko při vzpomínce na blížící se výlet a ze samého nadšení by mu málem zapomněla otázku oplatit. „No a co ty? Čteš a ochutnáváš čaje, nebo děláš i něco jiného? Jo a jedeš do Amsterdamu?“ musela uznat, že by bylo fajn tam někoho aspoň trošičku znát a někoho tam takzvaně mít, alespoň by měla nějakého společníka se společnými zájmy. Pokud tam vůbec pojede.. A pokud by nejel s nějakými svými přáteli.

“Také se většinou zaměřuji na díla než na autory, ale spíše dávám přednost dílům od těch, které považuji za dobré spisovatele.“ Obhájil svůj názor, aby se neřeklo. Odcházející mladíky nijak nekomentoval. Raději poslouchal, co dále říká. Zarazil se, když zmínila, že zrovna on může být budoucí spisovatel. “To spíše ne. Moje výtvory nestojí ani za pár babek. Beru to jako koníček, který nikomu neukazuji. Taková menší skrytá vášeň.“ Uchechtl se, a vzpomněl si jak málem někdo našel jeho sešit kam si píše své výmysly a touhy. Asi by ho zabilo, kdyby si to měl někdo přečíst. Bojí se toho, co by mu na to někdo řekl. „Jsi jenom psychopat.“ Nebo „Potřebuješ se léčit.“ Přesně tak, jeho výtvory jsou plné deprese, bolesti a utrpení. No není to něco zajímavého? Zrovna jeho „Jako pták“ je takové zvláštní. “Mohla by ses o to pokusit, ale nikdy se tak nestane. Asi nechci být spisovatelem. Spíše obyčejným klukem, který dělá kebab a radost ostatním.“ Pronesl s upřímným úsměvem na tváři, který mu nijak nemizí. Rád se usmívá a nesnáší, když se musí mračit. Už uvažoval nad tím, že půjde na operaci a nechá si předělat obličej tak, aby se jenom usmíval. I po smrti. Ale ta představa jak leží v té rakvi s úsměvem na tváři je dosti děsivá. Možná až moc. “Opravdu?“ Optal se s úžasem. “Už jsi byla někde dál než někde tady v Americe? Já se dokázal podívat jenom do Texasu a Mexika a stálo to za nic. Nejen, že nám ukradli psa, ale taky nám ukradli auto.“ Při téhle vzpomínce se vždycky musí smát. Rád na to vzpomínal, protože ho to dokáže pořád jenom pobavit. Dokonce se s tímhle rád dělí s ostatními, aby jim mohl rozradostnit den, protože nikdo se nesmí jenom mračit. “Bohužel ne. Nepustí mě v práci a to mě celkem štve. Ovšem bych tam jel, kdyby to šlo.“ Pokrčil rameny a po dlouhé době se zase napil z čajíku. “Tak píšu jak jsi mohla zjistit a vyrábím kebab. Velice záživná práce, já vím, ale baví mě. Taky rád pobíhám v přírodě, protože si v ní dokáži pročistit hlavu, kterou mám věčně plnou starostí ze spolku, když jsem jeho hlava a řešit plno věcí, že zase někoho zmlátili z klučičího a tak je dosti vyčerpávající. Buď ráda, že tohle nedělám. Pak ještě miluji filmy a seriály. Mohl bych na ně koukat od rána do večera a pořád bych neměl dost.“ Trochu se rozmluvil o tom, co rád dělá. Možná trochu dost, ale to nikomu snad nevadí. “Ovšem to je asi všechno na co si momentálně vzpomenu. Možná ti toho časem řeknu víc.“ Zazubil se a dlouze vydechl. Tohle bylo opravdu po dlouhé době, co si s někým otevřeně povídá. Je to opravdu nádherný pocit. Moc nádherný pocit, ale sám netušil na jak dlouho. “Kdy máš v plánu se sem zase zastavit?“ Optal se zvědavě. Neznamenalo to nějak, že by chtěl už odejít. Jenom ho to zajímalo. Rád by tady zůstal ještě déle a ještě si povídal, ale záleží jestli zrovna nemá něco důležitějšího na práci.

Chápavě pokývala hlavou nad jeho názorem a chviličku přemýšlela, zda tohle téma ještě rozebírat, no nakonec se rozhodla nechat způsoby, dle jakých vybírají knížky ke čtení, nechat být a věnovat se záživnějším tématům s o něco větším smyslem. „To si určitě říkalo plno jiných spisovatelů, třeba takový Kafka, ten myslím chtěl své dílo i spálit, protože nepsal pro čtenáře, ale sám pro sebe jako formu terapie, ale koukni na něj, je teď světoznámý a uznávaný autor,“ povzbudivá řeč mířená vlastně jen tak do prázdna, protože se nesnažila Thea k něčemu nutit či přesvědčovat, spíše ho chtěla jen přimět, aby se tolik nepodceňoval, protože člověk většinou bývá nejvíce kritický právě sám k sobě, ne k okolí. „Ale i jako koníček je to hezké, takové vyjádření sebe sama, něco jako fotky. Každý máme něco,“ mile se pousmála nad tou představou, že si každá osoba svým způsobem vede nějaké vzpomínky, zaznamenávání toho, co dělal a co cítil, ať už je to v jakékoliv formě blízké danému člověku, je na tom prostě něco poetického. „Kebab?“ zatvářila se nadmíru zvědavě, protože kebab patřil k jídlům, které měla ráda. Tedy, ona obecně měla ráda jídlo, tudíž by podobnou reakci měla, i kdyby byl třeba pizzař nebo tak, prostě jakákoliv spojitost s jídlem by ji zaujala. Mít přátele tam, kde se dělá jídlo? Nebe. Přikývla hlavou s drobným úsměvem na rtech, jednalo se asi o jedinou věc, za kterou by mohla být matce vděčná, ale i tak se s tím moc nerada nějak chlubí, protože musí mluvit o matce. „Dostala jsem se i do Evropy, sice vždy jen do hlavních měst, takže přírodu a takové věci jsem nikde moc nepoznávala, ale lepší město než nic,“ jemně pokrčila rameny, možná to brala až moc z pohledu fotografky, jelikož příroda vypadá mnohdy zajímavěji než města, ale holt musela pracovat jen s tím, co jí bylo nabídnuto. Jeho kraťoučký seznam zážitků z cest jí přinutil se krátce zasmát. „Páni, výlet za všechny prachy. Jak jste si s tím poradili?“ zajímala se, protože si živě dokázala představit ty scény, které by se rozjely v její rodině při takových situacích.. A to už tolik úsměvné nebylo, ale nedávala na sobě nic znát. „To je škoda, ale až se pak uvidíme, aspoň ti ukážu fotky a dám si na nich záležet, bude to skoro jako bys tam byl taky,“ slíbila mu a už teď věděla, jak těžký úkol si na sebe vzala, protože když měla ukazovat fotky, snažila se vždy vybrat jen ty nejlepší, což bývá mnohdy těžké. „Hlava spolku? Uh, úplně mi ušlo, s kým mám tu čest,“ zazubila se na něj, doopravdy jí to nedocvaklo, prostě se o chod spolku moc nezajímala a nikdy ani nezažila nějaké problémy, takže tu čest s ním neměla. Ale určitě je výhodné znát se s hlavou vašeho spolku, že? „To máš dost podobný zájmy jako já, teda krom psaní a dělání kebabu, s tím mám zkušenosti jen při jedení,“ a taky to pak poctivě chodí vyběhat někam do přírody, ovšem nezapomíná si brát foťák, právě z běžeckých výletů mívá ty nejlepší fotky. „Tak budu se těšit, co dalšího se dozvím,“ uculila se na něj a odpila ze svého čajíku, který už začínal chladnout. Nad jeho otázkou se zamyslela, naklonila hlavu o trošku do strany a jakmile se dobrala odpovědi, hlavu zase narovnala. „Ani nevím, tak věrný zákazník jako ty asi nejsem, ale jsem si jistá, že se tady ještě potkáme,“ odpověděla mu velice obecně a spokojena se svou nekonkrétní odpovědí se usmála, nemusí mu udělat tu radost a hned mu vykládat, kdy se uvidí. Ona ho přinejhorším najde, vždyť je to hlava jejího spolku, k tomu se nějak dostane vždy. On by to měl těžší, takže by jedině musel spoléhat na náhodná setkání v čajovně, no a ta představa se jí poměrně líbila.

Zasmál se, když se zopakovala slovo “kebab“. “Ano, ano. Jelikož patří mezi mé oblíbené jídlo, tak mým snem bylo stát po boku Turků a dělat tak božské jídlo s nimi. Nakonec se mi to splnilo a jsem naprosto spokojený. Třeba ti dám někdy nějakou slevu nebo ho budeš mít na mě.“ Pousmál se po kratším vysvětlení toho proč zrovna kebab. Kývl hlavou ohledně hlavních měst v Evropě a nedostatku přírody. “Ale pořád to musí být hezké i v těch hlavních městech, ne? Třeba Eiffelova věž nebo Šikmá věž v Pise musí být asi hezké místo pro fotky nebo ne?“ Zeptal se na tyto dvě otázky. Sice skoro nikdy nevzal foťák do ruky, ale i tak si myslel své. Nečekal hned, že by ji zajímalo co se dělo potom a jak to vyřešili. Očekával, že jí to nebude zajímat a raději se zeptá na něco zajímavějšího než na toto téma, protože jiní by se raději snažili získat jídlo zdarma. “Dopadlo to tak, že nám nabídli si vybrat v útulku jiného psa, takže jsme si odvezli malého labradora a každému dali kolo.“ Na tváři se mu vykouzlil úsměv od ucha k uchu. To byla asi jediná rodinná dovolená, kterou si užil a byli na ni všichni. Bylo to takové zvláštní. “To nejlepší na tom je, že já dostal takové kolo, ze kterého jsem nedosáhl na zem. Bylo na mě moc velké, takže jsem si ho moc neužil.“ Upřímně se zasmál a zase se napil ze svého čaje, který už byl vlažný. Ovšem to mu nějak nevadilo, protože má rád i studený čaj. Za to oslovení “hlava spolku“ se snažil trochu zneviditelnit. “Prosím, tak mě neoslovu. Nepřipadám si tak, protože tam nic nedělám a ani nevím, co bych měl dělat. Jsem jenom obyčejný kluk, který tam obyčejně bydlí.“ Podrbal se na zátylku a zase se usmál, když oba zjistili tolik společných zájmů. Už po několikáté mu tělem přejel naprosto krásný pocit toho, že si asi našel nového přítele, který není žádný zvláštní člověk. Tedy možná je, ale má tolik společných zájmů jako Theo. Usmál se nad tím, protože i on by byl rád, kdyby jí mohl říct něco dalšího o sobě. “To je pravda, ale já věřím, že se tady začneme setkávat často.“ Zazubil se a rukama objal svůj hrnek, kde už chyběla polovina jeho objemu. Přemýšlí nad tím, že dopije a půjde zpátky na kolej, kam si sedne za stůl a bude dělat něco životu užitečného. Ale jeho dopíjení je tak na další dlouhé hodiny s dalšími hrnky čaje. “Třeba se i dozvím něco navíc já o tobě. Ale do toho tě nějak nechci tlačit, protože stát se může cokoli za tu dobu, co se zase uvidíme.“ Uchechtl se a úsměv mu zase povadl. Bojí se toho, že by ho třeba mohla potom začít ignorovat a teď se s ním baví jen ze slušnosti. To by ho asi i ranilo, ale člověk by s tím nic neudělal. Tuhle myšlenku raději rychle vyhnal z hlavy. Nerad by si díky ní nějak pokazil krásný zbytek dne, který ho ještě čeká. Vzpomněl si na to, že by měl být za chvilku ples. Nikdy na žádném nebyl, protože proč by tam chodil, že jo. “Jen bych se tě chtěl zeptat jestli…“ Na chvilku se odmlčel a přemýšlel, jak by mohl tu otázku položit. “No jestli bys semnou nešla na vánoční ples, který se teď bude konat. Teda pokud tě už nepozval někdo jiný, protože pokud byl někdo přede mnou rychlejší, tak se nechci prát. Ale pokud ne, tak pokud chceš jít semnou tak já budu rád. Ale to neznamená, že tě nutím jít semnou.“ Teď se do toho opravdu zamotal a plácal jedno přes deváté. Bůh ví, jestli pochopila, co tak nějak chce a má na mysli. “Raději to nechme být. Určitě tě někdo pozval dřív, než jsem to stihl já, protože se známe asi teprve hodinu.“ Na tváři se mu objevil menší úsměv. Napil se zase ze svého hrnku, aby spolkl dalších tisíc slov, které měl na jazyku.