Čajovna

Energie, kterou si Meg vytvořila a která z ní zářila, díky které neměla problém navazovat nové známosti, pramenila i z toho, že stejně jako Val, uměla věci hluboce prožívat a chtěla všem těmto citlivým dušičkám poskytnout... jakýsi komfortní pocit, když s ní mluví. Tento šetrný přístup jí do cesty přivedl i Val, se kterou se sice bavily jen na půdě univerzity, ale dnes se rozhodly tuto neviditelnou bariéru překročit a pomyslně posunout jejich vztah dále. Navíc se těšila na možnosti focení, které řešila pravděpodobně s každým svým známým, byla totiž fotografkou tělem i duší, o čemž svědčil fakt, že jen co mohla, stočila jejich konverzaci právě k focení. Nemyslete si, že by to dělala záměrně nebo že by se snad nedokázala bavit o ničem jiném, jen pro svůj obor opravdu žila a když měla příležitost, mluvila o tom klidně i hodiny, no nesnažila se to vecpat za každou cenu do každé situace, takto sebestředná opravdu není. „Ale ten příběh zní zajímavě, o čem jsi psala?” optala se zvědavě, protože jestli něco opravdu ráda poslouchala, tak lidi mluvící o svých vášních. Takoví lidé v sobě měli jakousi jiskru, byl na nich vidět zápal pro věc, který se tak skvěle vyjímal i na fotkách, ačkoliv byl tak těžký zachytit. Tento zápal totiž nejde napózovat, musí být přirozený, což se při focení těžko lidem říká. „A rozhodně to do školy vezmi, aspoň dostaneš nějaké hodnocení a budeš vědět, co a jak,” povzbudila ji s milým úsměvem. „Sice je podle mě hlavní, aby se dílo, jakýkoliv, líbilo hlavně autorovi, ne aby se tvořilo nutně podle nějaké normy, co se lidem líbí,” na to byla Meg příliš kreativní a příliš svá, normami byla svázána, když se musela věnovat fotomodelingu, teď netoužila po ničem jiném než po volnosti, „ale nějaký feedback je vždycky přínosný,” dokončila svou myšlenku s lehkým úsměvem na rtech. Ráda poslouchala názory ostatních na její fotografie, ať už to byli profesionálové a budoucí profesionálové ve škole, nebo jen laikové na sociálních sítích, byla na to zvědavá. „Klidně bych ti na to taky řekla svůj názor, ale formální stránce literatury moc nerozumím, když se mi něco čte dobře, tak se mi to čte dobře, úplně učitelsky ti na to neodpovím,” připustila a sama nad sebou se tiše zasmála, jak byla znalá kritiky ve svém oboru, ale v nějakém jiném nedokázala hodnotit objektivně, pouze subjektivně, ale možná se i to hodí? Neměla ponětí.
Překvapeně zamrkala, jen co přišla slova chvály, která zkrátka neočekávala, a po rtech se jí rozlil lehce rozpačitý úsměv. „Chápu, jak to myslíš, neboj,” nejdříve ji ubezpečila s vlídným výrazem ve tváři, že pochopila význam jejích slov a nepřebrala si to nijak zle, než se chopila pokračování, „a díky, nějaké čajové hodnocení by se lidem možná vážně hodilo, ale můj influence by nešel dál než do téhle čajovny a k focení,” a zkrátka jí přišlo, že influenceři často mluví tak nějak do všeho, módou začínaje, politikou konče, což rozhodně nevidí jako špatnou věc, je dobře, že se mluví o politice, jen... ona by takovýmto směrem netoužila jít. Navíc nevěří, že vše, co vidí na internetu, je tak růžové, jako to ti influenceři malují a přidávají, a zkrátka by nechtěla žít v iluzi perfektního života, o toto se už ale se svou přítelkyní nepodělila... možná později, pokud u tohoto tématu zůstanou. „To ráda slyším,” spokojenost z jejího hlasu přímo čišela, toto místo má opravdu ráda, proto jí těšilo, že z něj má někdo stejnou radost jako ona.  

Ráda se zajímala o zájmy svých přátel, protože naprosto zbožňovala ty momenty, kdy lidé mluví o něčem, co je naplňuje. Úplně nejraději by takové chvíle pokaždé zvěčnila na fotografii, ale to se ne vždy hodí a možná je i lepší zrovna tyto čisté radostné momenty ponechat jen jako kouzlo okamžiku ve vaší paměti... S drobným úsměvem na rtech tedy naslouchala příběhu, který Val zrovna dokončila. „To zní zajímavě, líbí se mi, že se jejich osudy pořád proplétají a vlastně si jsou pořád na blízku, ale ten poslední krok, co je spojí, přijde až mnohem později,” opravdu se jí tento námět líbil, protože jí osobně přišlo, že tak to v reálném světě mnohdy je. Někoho máte po boku, různě se s ním míjíte, ale nikdy se nic nestane, až pak jednou se něco změní... „A věřím tomu, že píšeš hezky, takže bych s tím problém neměla,” dodala ještě s chlácholivým úsměvem, to aby o sobě Valentinka přestala neustále pochybovat. Sebedůvěra ohledně rukopisu možná není tak klíčovou vlastností, ale vzhledem k její sebekritice všeho, co napíše, se někde začít musí. „To chápu,” odkývala její obavy, nicméně byla připravená argumentovat dále a přesvědčit ji, že by to za to stálo. „Nemáš třeba nějakého oblíbeného profesora? Který by hodně kladně hodnotil tvoje práce, co děláte ve škole?” navrhla, „já mám jednu profesorku, se kterou občas něco konzultuju, protože mi přijde, že nad focením přemýšlíme podobně,” uvedla sebe jako příklad a doplnila tento příběh vřelým úsměvem na povzbuzení. Je těžké se někomu, kdo se v oboru pohybuje, otevřít, proto je důležité najít si pro začátek tu správnou oporu, která poskytne kritiku, ale nevysměje se vám nebo něco takového. „To by ale ten nálezce nevěděl, koho má chválit,” povzbudila ji s kulišáckým mrknutím, protože ji právě trochu převezla v její vlastní úvaze. No jo, dokázala lichotky a slova podpory vecpat téměř všude, ale to protože věřil v talent svých přátel a chtěla, aby i oni jej viděli a vážili si ho.  
Pousmála se na obsluhu, když před nimi přistály hrníčky a čaj, který si rovnou nalila, a už ze zvyku si omotala prsty kolem svého čaje a zdvihla si ho k obličeji, aby si mohla přivonět. To se nikdy neomrzí. Hrníček zase položila zpět na stůl, čaj byl na pití příliš horký a neměla v plánu srkat. „Jestli ti stačí tohle, to ti určitě budu schopná říct,” slíbila jí s jemným úsměvem na rtech. „Ale kdybys chtěla, znám Lacey,” náhle ji osvítilo a uvědomila si, že by ty dvě sluníčkové osoby mohla spojit, určitě by to pro obě bylo užitečné, „ta studuje taky literaturu, a je vážně neuvěřitelně milá, ta by ti taky dokázala říct svůj názor a ještě k tomu i nějak “profi”, ale nebudeš se muset bát, že by ti to zkritizovala, to není její styl,” vysvětlila, proč zrovna ji zmínila. „Kdybys měla zájem, můžu se jí na to zeptat,” navrhla jí s povzbudivým výrazem a byla zvědavá, co jí na to Valentinka řekne. Jistě, taky bylo možné, že by na to Lacey neměla čas nebo chuť, ale jak ji znala, mnohdy by se pro druhé rozdala, takže by si na tohle chviličku našla. Ale kdo ví, třeba o to Val ani nebude mít zájem. „Na to se člověk asi musí obrnit, to holt k úspěchu patří,” ledabyle nad tím pokrčila rameny, „ale to by mi asi taky nedělalo zrovna dvakrát dobře,” přiznala po chvíli s opravdu jemným úsměvem. Většinu času jí nezáleželo na tom, co si ostatní myslí, ale přeci jen snášet úpor negativních komentářů by bylo moc i pro ni. Když se jí dílo líbilo, nedokázal jí to nikdo vymluvit, ale i její neoblomnost by asi praskla, kdyby byla příliš dlouho pod náporem negativity, zkrátka to nebylo nic pro ni, ačkoliv bylo milé, že si něco takového Val myslela. „Jak ti chutná ten čaj?” optala se, jakmile si všimla, že se její kamarádka napila.
Odpoledne jim příjemně uteklo a než se nadály, jejich společný čas byl už tentam a jejich čajové hrníčky zely prázdnotou. Bylo příjemné se pobavit i mimo spolek, protože se nakonec ukázalo, že si toho mají spoustu co říct, což měly i předtím, ale vždy to byly takové střípky konverzace, až dnes to konečně vzešlo v něco víc. „Jsem ráda, že jsme se sešly, ale ještě si musím pro něco skočit do města, takže.. se uvidíme až ve spolku," poznamenala lehce rozmrzele, že nemohou v konverzaci pokračovat po cestě do spolku, ale však ony si na sebe ještě najdou čas, to je jisté. „A pak se chci někdy podívat na tvoje texty," myslela to vážně a vlastně to brala už jako hotovou věc, co by pro své přátele neudělala... Možná zkusí i ukecat Lacey, když tomu koneckonců rozumí více, ale to se ještě uvidí, nerada by ji obtěžovala. Zamávala Valentince a s vřelým úsměvem odťapkala do města vyřídit si své záležitosti, a pak se také vrátila zpět do spolku, kde jen zapadla do pokoje a k práci do školy.