Pizzeria

,,No, jasně, že jich je víc. Třeba Čikošó, to je jako, předem se omlouvám, ale normálně nejsem sprostý, to znamená Do prdele. Asoko wo namasasero. Tohle dlouhé spojení, používají, když jsou vážně naštvaný, ještě si to představ je to říkat rychle a to znamená Táhni do prdele. A asi největší herní klasika je Bakkaro shite yaru zo. Což znamená, já tě zabiju." Japonština opět v jeho podání vyzní strašně vtipně. To mu asi nikdo už nevymluví. Jen pokrčí rameny ve znamení, že je to naprostá klasika. Sám moc vulgárně nemluví. Tedy jen, když hraje s Japoncema. Někdy si zahraje i s Amíkama, ale často stráví čas na Evropských serverech, kde má známé hráče například z Irska, Anglie nebo i Ruska. Sám si s touto skupinou známých psal, domlouval hry a některé i osobně znal. Jeden z této skupiny. Mladý Ir byl i jeho spolužák na střední, ale jejich cesty se rozdělili s volbou školy. Tak se aspoň spojují přes svět her. ,,Wow, španělština. Ta je strašně hustá. Ale přijde mi, že Španělé moc nehrají. Pamatuješ si ještě něco?" Podívá se se zaujatým výrazem na Ryana. Sám španělštinu obdivoval. Kouká hrozně rád na Narcos. Takže umí pár slovíček. Ale chlubit se s tím nechystá. Taky se mu nadále líbí i ruština a norština. Ale z těchto jazyků neumí ani ň. S ruskýma hráčema komunikuje pomocí angličtiny. Pak se zasměje ke zbývajícím komentářům a poznámkám. Sám on nesnášel slohovky. A celkově psaní. Rád četl, to jo. Ale ve tvůrčím ohledu byl ztracen. Radši psal noty, ale nikdy ne slohovky. Ze slohovek většinou míval déčka. A učitelé mu psávali pod slohovky, perfektní pravopis, čárky, háčky, ale nedodržení zadaného úkolu. Nebo slabota a takové věci. Což Arthura nadosmrti odradilo od psaní. Nechtěl s tím mít nic společného. Ale obdivoval lidi, co se tím živili nebo se tomu věnovali či studovali to. Jelikož četba komiksů a různých knížek je jeho vášeň. Tak ho někdy trošku zamrzelo, že psát neumí. Ale pak pokrčil rameny a řekl si, že umí spoustu jiných věcí. Když se začne Ryan usmívat při zmínce Irska, jen se smutně usměje. ,,Je to tam naprosto boží. Miluju Irsko. Ale babi s dědou, chtěli abych se vydal do světa a navíc jsem k tomu vyhrál peníze na Mistrovství Evropy v COD. Měli jsme fakt skvělý tým. A nějak to takhle vyplynulo. Ale Irsko mi chybí." Přizná se, že mu chybí rodná země a depresivně dojí poslední kousek pizzy. Ameriku zvolil, kvůli tomu, aby získal zkušenosti. Taky to bylo kvůli tomu, že prarodiče, chtěli, aby byl, co nejdál od matky, která byla závislá na drogách. Ale to Arthur vůbec netuší, že svou matku v životě už několikrát potkal. Ani potom, ale netoužil. Je spokojený. Má nejlepší babičku a dědu. Nic mu prostě neschází. Pak se ve vzpomínkách vrátí ke své rodné zemi. Vzpomíná, jak si každé ráno šel projít k útěsům. Když dostal řidičák. Jak byl schopen tou přírodou projezdit hodiny a hodiny. Nebo vzpomíná, jak pozoroval ze oken při výuce budovy v malebném Corku. Jak chodil s babičkou a dědou do malebných restauracích a kavárniček. Dali si irské toastíky a nějaký čajík. Babička s dědou si dali i rovnou Guiness. A nebo chodili do hospod a fandili svejm. Mají svou oblíbenou, kde jejich tříčlennou bandu znají všichni. A Arthur vždy dostával od majitelky nějaký dortík. Nebo ochutnat pěnu z piva. Jeho srdce prostě patří Irsku.

Z jeho strany se opět ozval krátký chechot, zejména tedy byl z těch složitých a napohled podivných slov – a taky ze shite, to znělo extra skvěle -, samozřejmě se na tom také podílel ten přízvuk. Jak očekával, asijské nádavky byly stále nesrozumitelné, přílišně složité a jaksi, no, na jeho styl až moc formální. Ono mu tedy vždy přišlo, že tyto jazyky mluvily jako praví gentlemani, tedy namísto Anglie, kterou si představoval jako zemi buřinek, čajů o deváté se sušenkami s obézními kočkami. „Teď mám chuť se napojit k Japoncům a jen odposlouchávat,“ uchechtl se nad svými slovy a představou toho, že by mu v uších zněly cizojazyčné hádky těch nejdivočejších hráčů, kteří snad vůbec existovali. Krásná symfonie vtipných nadávek, což jej zase dostávalo k Rusům. A mnoho dalším slovanským jazykům, jejichž nadávky mu vyzněly vtipně. Ani neočekával, že by se Arthur na jeho španělštinu nějak dále vyptal, a když tak učinil, docela se zarazil. Jeho hlava se musela okamžitě přepnout do své staré španělské verze, která se aktuálně dala přirovnat k Internetu Explorer. Nepořádek, selhávající znalosti gramatiky a šnečí rychlost myšlení. Skvělé, vážně skvělé. „Na ty jsem třeba fakt nenarazil, možná jen v Jižní Americe,“ dodal ohledně herní populace Latinoameričanů, po tom ale na chvíli zmlkl, aby si vzpomněl alespoň na pár těch zajímavějších slov. „Puta,“ vyhrkl snad ihned, co mu v hlavě naskočila ona slovní zásoba, „to úplně překládat nechci. Ale známá z Argentiny říkávala a la mierda, což by mělo být něco jako do háje.“ Co se jeho přízvuku týkalo, také nebyl tím nejlepším v blízkém okolí, zněl však více přirozeně, což bylo docela jednoznačné. A co se týkalo jeho pojetí vulgarismů, držel si od nich odstup. Samozřejmě ale slova jako vole a hajzl tak v podstatě neviděl, za což mohl vliv jeho kruhu přátel. Když dozněl Arthurů smích, sám se rozhodl zeptat jinak. „A co komiksy? Kreslit tě nebaví?“ optal se s pohledem na ten jeden, který ležel na stole. Tedy samozřejmě, jaksi chápal, že ne každý měl uměleckého ducha, on sám ho spíše věznil a nechával hladovět, ale zeptat se musel. Vlastně měl celkově ke komiksům takový smíšený názor, za což opět mohlo jeho okolí. Překvapivě. Ovšemže jej ale více zaujal důvod a způsob, kterým se na školu dostal. Překvapením jen pouze vykulil oči, ústy naznačil něco ve smyslu “wow“. „To jako fakt?“ vypískl nadšený, když zjistil, že naproti něj sedí výherce turnaje, „o tom mi pak budeš muset všechno říct!“ Bylo jasné, že žárlil, přeci jen jeho mladší já mělo sen se nějakého takého zúčastnit a vyhrát a žít šťastně až do smrti. „Hodláš se pak vrátit?“ zeptal se dále, ačkoliv úplně do budoucnosti zacházet nechtěl. Jen ho zajímalo, jestli je vážně takovým ztroskotancem, který pochází až z Irska s tím, že již zůstane. Tedy samozřejmě, jeho věc to jasně nebyla, cíle měl vlastní a jeho budoucí kariéra sídlila v nějakých kasárnách na válečném území. „Třeba přes prázdniny, nebo po konci studia, nebo někdy,“ rozvedl onu otázku s dalším hřejivým úsměvem, a samozřejmě s dalším a předposledním kouskem pizzy, který se rozhodl jíst trochu pomaleji. Měl to blbé tušení, že po tom, co dojí, se bude blížit konec jejich konverzace, která ho milým způsobem nadchla a připomenula mu tu starší, a snad i lepší stránku, svého já.

Ohledně Japonců souhlasně přikývne. Obdivoval japonštinu, i když byla strašně naročná. Jeden z tajných snů byl umět plynně japonsky. Načež dopije sklenici s ledovým čajem a odstrčí ji od sebe. ,,Puta? Hm, třeba to jednou využiju. Teď zním, jak nějaký týpek, co nedokáže mluvit bez vulgarismů," uchetne se: ,,ale ve skutečnosti nemluvím skoro vůbec sprostě. Jen vyjímečně." Upozorní raději spolusedícího. Vulgarismy se opravdu nenacházely v jeho slovníku. Jedině dobře. Když byl mladší a něco mu ujelo, babička ho byla schopna prohnat po celém domě s válečkem, aby ho to odnaučila. Což se jí povedlo. Chtěla, aby její vnuček byl vychovaný a správný gentleman. A to se jí povedlo. Teda, dá se říct, že má blízko ke gentlemenství. ,,Ty jsi Američan, že?" Zeptá se, docela si s tím jistý je. Zeptá se ho na to ve souvislosti s přízvukem u španělštiny. On svůj přízvuk zbožňuje, přízvuk ukazuje, že pochází z Irska. Z vlasti, kterou miluje. Ale líbí se mu i americký přízvuk. O tom není pochyby. Na seriály rád kouká v původním znění a hádá podle přízvuku původ herce, málokdy se zmýlí. Už to má těma rokama koukání na filmy a seriály vytrenované. Zaskočí ho otázka ohledně kreslení. Je fakt, že v kreslení na tom nebyl nejhůř. I zkoušel kreslit komiksy. Ale nikdy to nikomu nepověděl, ani neukázal. Rozmýšlel si odpověď: ,,Eh, no. Věc se má takhle. S kreslením na tom nejsem nejhůř, ale. Nemám tvůrčí myšlení, takže komiksy, které jsem zkoušel nakreslit, byly eh, no nudné." Pokrčí rameny. Zda říká pravdu, by musel pousoudit onen člověk, přečtením jeho komiksu. Nedalo se říct, že by kvalita kreslení byla špatná. Ba docela dobrá. Umí kreslit komiksovým stylem, ale normálně by nic nenakreslil. Jen a jen komiksovým stylem. Ale myšlenka a texty v komiksu, to už nebylo příliš dobré. Spíš takové průměrné. Nenadchne, neurazí. Sám to ví, že je tomu tak. Proto svoje pokusy nikdy nikomu neukázal. Má to zastrčené v krabicích pod postelí. Pryč od cizích zraků. Když Ryan vykulí oči, nervózně se zaškrábe na zátylku a nejistě se usměje. ,,Jo. Ale výhra mi stačí, tady na studium a letenky. Takže. Ale zábava to byla rozhodně." Znovu se vrátil ke vzpomínkám, jak nedávno s kamarádi soutěžili proti zkušeným i slavným hráčům. A přesto se tě bandě kluků z Irska povedlo vyhrát. Zážitek je to neskutečný. Rozhodně to nebyl jeho poslední turnaj. Chystá se přihlásit na další. Pizzu dojí. Ale k odchodu se ještě nechystá. Pokrčí rameny. ,,No, rozhodně bych se tam chtěl vrátit. Nevím, kdy. Nejspíš o prázdninách. Do Irska se chci vrátit vždycky. Ale Californie je taky fajn." Irsko prostě je místo, kde má srdce a rodinu. Ale v Californii se mu taky líbí. Líbí se mu, jak svítí každý den sluníčko, což mu pomáhá k tomu, že skoro neustále pozitivně naladěný. Lidé tu jsou pohodový a sympatický. Život tady je akční a zároveň tady plyne příjemným způsobem. Líbí se mu, i jak jsou tady lidi všelijaký. Ne, že by v Irsku nebyli, to ne. Ale prostě jsou všelijaký. A tady to dávají, co nejvíc na jevo a neřeší, kdo co si o nich myslí. Teda takhle to na něj působí. Docela ho momentálně mrzí, že konverzace se nejspíš chýlí ke konci. Doufá, že s Ryanem ještě někdy střetne. Prostě po té chvíli, co tady byl sám, je rád, že potkal někoho se společnými zájmy. A někoho s kým rozhovor plynul v pohodě a v klidu. Ubrousek, co ležel u talíře, složí na talíř. Položí na něj nůž a vidličku, přesně na čtvrtou hodinu. Komiks si vloží do batohu, aby na stole nepřekážel.

S jeho poznámkou se ke konci uchechtli oba, a když se zmínil o tom, že sprostě nemluví, souhlasně přikývl. „Já většinou taky ne,“ poznamenal, důraz však kladl i na to slovo většinou, přeci jen nebyl dokonalým a tato slova mu docela lehce vylezla z úst, když byl pod tlakem, nebo jednoduše udělal nějakou blbost. Můžete věřit, že on těch blbostí vskutku dělal vážně dost, byl takovým nemehlem, u kterého bylo překvapením, že má jednadvacet nežli třináct. Občas se tak i vážně chovat dokázal. „Jako určitě, občas mi to prostě nemyslí a trochu to ze mě vyjde, ale toho se ty bát nemusíš,“ ujasnil mu, vlastně se tak rovnou i přiznal, což bylo vzácné. Nedělával to každý ten, tedy to, že by s něčím vyšel na rovinu, takových věcí však bylo rovnou několik. Nebavil se s lidmi o svých starých – a zčásti tajných – zálibách tak zapáleně a plný štěstí, neměl by před sebou komiks a za normálních okolností by se od šprtů držel alespoň trochu stranou. Zjevně byl den opaků, takhle to viděl. Na jeho otázku s přivřenýma očima jen pokývl hlavou. Tedy, stál si za tím, že má předky někde v Evropě, pravděpodobně v Anglii. Na odpověď ano/ne však byla správná ta možnost první. Bohužel. Často si tak přál být nějakým cizincem se zajímavým přízvukem a trochu odlišnějším vzhledem, který by mu zaručil lístek v předních řadách těch nápadnějších a zajímavějších studentů. Ti povětšinou byli i jaksi nadanější, třeba ve psaní, vědách, nebo i v kresbě, na kterou se právě vyptával. Když Arthur zmínil ono slovo, nudné, mávl rukou na znamení toho, že jde o nesmysl. Nevěřil by, dokud by mu to nedonesl přímo pod nos. „Určitě jsou zajímavý, hustý, pěkně nakreslený, napínavý…,“ pozastavil se ve vyjmenovávání všech těch vlastností, kdy mu došlo, že to asi bude muset uznat na vlastní oči, „víš co? Někdy mi to můžeš ukázat.“ A ten miloučký úsměv opět zdobil jeho tvář. Už teď tvořil jeho podstatnou část, všechnu tu laskavost a trpělivost, vlastně to bylo jeho umělou svatozáří. Kdoví, čím by byl bez něj. Ničím, čímž vlastně mohl být i teď. „O tom mi ještě řekneš,“ ujistil se, možná to mohl použít i do rozhovoru. Vítěz celoevropského sportovního klání, to znělo jako krásný název, bohužel, na konci chybělo jen slovíčko videoher. Už teď věděl, že by se to mezi jeho spolužáky rychle nerozneslo, možná jen ta zpráva, s kým se to tahal. „Očekávám suvenýry,“ mrkl na něj s uchechtnutím. Když zmínil Kalifornii, opět jen přikývl. Byla pěkná. Stále ta stejně pěkná Kalifornie, ve které vyrůstal. Upřímně, i když věděl, jaké krásné místo to je, nepřál si zde zůstávat. Miloval svět a dobrodružství, miloval akci a napětí, miloval tolik možných věcí, které na ně čekaly mimo ten idylický státeček. Samozřejmě to však byla jen část toho velkého celku, toho důvodu, proč si přál cestovat až na válečná území, proč měl ten sen opustit Ameriku. Kdoví, stále to mohl být jen sen toho malého kluka, který prahl po něčem více. Mlčky tak jen dožvýkával kousek pizzy, načež si z brašny vytáhl peněženku, na oplátku zpátky do ní ledabyle hodil mobil. „Arthure,“ oslovil jej rádoby vážnějším tónem, „asi vás miluju.“ Vlastně se pak dal do chechotu a konečně postavil na nohy. „Dělám si srandu,“ praštil jej mírně do ramene, „dík za skvělej pokec, a nezapomeň – dlužíš mi pár proher v Mortalu,“ pousmál se, tašku si přehodil přes rameno a s pouhým zamáváním vykročil směrem k pultu, kde položil desetidolarovku. Odtud vyšel s úsměvem, hřejivým pocitem a plným žaludkem směrem domů.

Ohledně sprostých slov to měl stejně. Využíval je pouze při prohře v hrách. Ale tomu tak nebývalo často. Takže tedy vyjímečně. Jak už zmiňoval. Ohledně jeho amerického občanství se už více nevyptává. A jen kývne hlavou. Když Ryan začne vyjmenovávat pochvalná přídavná jména. ,,Jestli ti to někdy ukážu, tak uvidíš, že mluvím pravdu." Pokrčí rameny. Co jiného na to měl odpovědět. Není vůbec ten typ, který by kecal jako ne, vůbec neumím kreslit a psát. A pak udělá veledílo hodné mistra. Tyhle blbý přetvářky a lži kvůli obdivu a pochvalám hrozně nesnášel. Přišlo mu absurdní a hloupé. Jen tvrdil pravdu, kterou si myslel. Tedy tušil, hlavně když to nikomu neukázal. ,,Dobře." Odvětí ohledně turnaje. Sám na ten turnaj rád vzpomínal. Tak byl rád, že si ho někdo chce vědět o jeho zatím největším herním zážitku v životě. Znovu souhlasně pokývá hlavou ohledně suvenýrů. ,,To si piš!" Irské suvenýry mají podobu ovčí vlny, leprikónů, čtyřlístku a jiných takových věcí. On sám nesnášel suvenýry s leprikóny, nesnášel je. Děsí ho. Přijdou mu nevkusný a ošklivý. Takže tomu se vyhne při výběru suvenýrů. Po uklizení komiksu hodí i svůj mobilní telefon do batohu. Batoh si nasadí na záda. Pro jistotu, ještě zkontroluje, zda má všechny kapsy zapnuté. Jeho batoh je černé barvy a jsou na něm připínáčky s herními a komiksovými motivy. Nejvýraznější tam byl poměrně velký zelený čtyřlístek, který dostal od své malé sestřenice, než odjel do Ameriky. Asi, aby na ně nezapomněl. Zatím čtyřlístek svůj úkol plnil velice dobře. I když si to nechce přiznat, tak se mu velice, ale velice stýská. Trochu ho zaskočí falešné vyznání lásky. Když se Ryan začne smát, uleví se mu a začne se taky smát. Poté se on sám zvedne. ,,Taky děkuju. Nezapomenu." Mávne na něj s malým úsměvem. Vytáhne peněženku a chvilku po Ryanovi jde ke pultu a usměje se na obsluhu. ,,Výborná pizza!" Nechá jim tam dvanáct dolarů. A vyjde ven. Hned ho ovine kalifornský teplý vánek. Se spokojeným úsměvem vyjde ven do ulic směrem neznámým.

Otevřel dveře pizzerie a zadíval se do davu lidí, kteři byli uvnitř. S úšklebkem směrem k barmanovi se usadil u nejbližšího volného stolu a s kamennou tváří se zahleděl do menu.
Ve studentském životě se ztratil natolik, že už téměř zapomněl jak chutná jídlo odjinud, než z té odporné jídelny vedle stadionu, kde snídá, obědvá i večeří, jen o vánocích si dovolí navštívit sestru. Ne, že by uměla nějak dobře vařit, na to, že používá tutoriály z internetu, ji to však jde docela dobře.
Na otázku, co si dá, odpověděl odměřeně a jednoduše, „pětku a vodu,“ také mu bylo naprosto jedno, že jsou číšnikovy kalhoty příliš upnuté, na to myslel před pěti minutami… teď je čas myslet na zkoušky. Přestože zní univerzita jako zábavná záležitost, pro Kevina je to jen cesta ke kariéře a osvobození od rodiny. Ne, on si chce jen připadat, jako že je k něčemu. Protože ne všichni rodiče vám to cpou do obličeje při každé příležitosti, někteří rodiče vám ani neposlalli pohled na minulé vánoce, a někteří vás dokonce už nejméně dva roky neměli zájem vidět. Ne vždy máte to, co mít chcete. A ne vždy je to, co chcete, splnitelné.
Nicméně nejsme v pizzerii pro filozofické proslovy, no ne? Přišli jsme si sem dát svou perfektní pizzu a naučit se na zkoušky. Kevin tedy vytáhl laptop a zakoukal se do něj.

Alpha často na jídlo nechodil. Nebylo to příčinou jeho peněženky, která škemrala jako ovdověla matka šesti dětí, ani jeho překvapivě zdravého, byť lehce pofiderního jídelníčku, dle kterého se naoko držel. Mohla za to spíše společnost. Tedy, aby bylo jasno, on ostatní až tak příliš nenáviděl, byly to jen konkrétní rysy druhých, pár nepěkných interakcí a… stravování. Byl to všímavý (snad) muž, který si okolí dokázal pečlivě prohlédnout, vrýt si ho do paměti, a tudíž mu vzpomínka na to, jak se nějaké malé pětileté dítě plácalo hlavou do pizzy, v té nespolečenské nátuře příliš nepomohla. Jinak vycházel snad se vším, na střední byl u pitvy, párkrát nějaké holčině držel vlasy, když to s alkoholem přehnala, dokonce viděl umírat svou kočku – což každý kočkomilovník pokládá za největší utrpení. Takže když před obchůdek přišel s tím příšerným hladem a představou dobrého, pořádně nezdravého kousku pizzy, počítal s tím, že se nejlépe mít zrovna nebude. Ale přiznejme si – on se nejlépe neměl už nějakou chvíli. V ten den byl fastfood přecpaný, již skrze výlohu viděl zaplněné stoly, uspěchané brigádníky, kteří si právě museli říkat, že za tohle jim těch pár dolarů zajisté nestačí, a jídlo. Zatracené jídlo, pro které by udělal snad cokoliv, dokonce byl ochoten vlézt dovnitř. Přirovnal by si to k nějaké džungli, ve které se hemžilo až příliš špinavých opic. Ale kdoví, i mezi opicemi by si někoho mohl oblíbit. Nadechl se, párkrát to ještě zvážil. Vešel dovnitř. Jako první jej přivítalo teplo, které mohl rovnou uvést jako jeden z důvodů, proč se zde ještě na chvíli zdržet. Jeho tenká bunda jej v pohodlí udržet rozhodně nemohla, ne, když si pod ní oblékl jen nějakou sportovní mikinu, která se mu povalovala po pokoji.
Rozhodl se rovnou objednat v případě, že by se teplíčka a pohodlí chtěl vzdát a rychle odejít zpátky. I když to nejblíže rozhodně neměl. Požádal o špenátovou, číšník věděl kterou. Chodil si pro ni kdykoliv se cítil pod psa. Dnešek byl ale lehce jiný, přivedl jej zde hlad. Ještě ukázal na džus, který se mu tou zářivě oranžovou barvou jaksi zamlouval, a šel se postavit o kousek dál, aby si podnik mohl lépe prohlédnout. Potřeboval si někam sednout, někde bez malých ratolestí, vřelých stařečků, teenagerů – upřímně, nic mu nevyhovovalo. Až nakonec pohledem zabloudil k nějakému samotnému klukovi, kterému se zjevně každý vyhýbal. To potřeboval! Tedy, jeho ne, ale to místo ano. Bohužel pro něj, jeho tvářičku nezdobily žádné brýle, jeho vzhled by označil za průměrný a již jen náznak té samoty mu zaváněl něčím nepříjemným. Tomu by se mělo věřit, měl s tím zkušenosti. Jednu ruku si zastrčil do kapsy džínů, pokusil se vypadat celkem uklidněně, i když to on snad vždy. Pak ke stolku jednoduše přistoupil. „Pokud nevadí,“ pověděl nezaujatým, jaksi odtažitým tónem, načež z oné kapsy vylovil mobil a jako nějaký hokejový puk ho poslal až na druhou stranu stolu, jako kdyby si ji tím zamlouval. Úplně na žádné povolení nečekal, společně se svou menší brašnou se usadil a chvíli jen mlčky, docela zřetelně, sledoval kluka naproti. Ne, ani kontaktní čočky tam nebudou. Škoda. Jeho zklamání možná bylo až příliš vidět.

Celý svět kolem Kevina se točil kolem šedé barvy, docela monotónní, ani jeho vlastní oči se neblýskaly karamelově hnědou barvou, jak by měly. Číšníkovy ruce vypadaly jemně, tvář měl poměrně kulatou a rty až příliš úzké, docela se mu líbil, a možná bu byl vlastně úplně ukradený. Každý člověk je uvnitř špatný, i on sám. Je to proč nemá moc přátel? Protože jsou všichni prostě k ničemu? To bych neřekl. Tak proč?
Do krámku vstoupil další klon toho chlapíka sedícího asi 7 metrů od něj. Vážně. V černobílé vypadají všichni stejně. Jeho individualita se projevila, až když si – Na Kevina až příliš směle – přisedl. Nic moc, co se týče tváře, tělo docela fajn, obočí bylo zajímavé, ale vzhled je jen obálka povahy, kterou Kevin rozhodně nemá zapotřebí poznat. „Jsem nakažlivý,“ řekl aniž by zvedl hlavu od laptopu.
Napil se ze sklenice a znovu se podíval na chlapce před ním. Rozhodně nečekal, že odejde, protože jinde místo nebylo. Chvíli zkoumal jeho pohled, vlastně mu bylo úplně jedno, jestli zírá. Byl čas vrátit se k učivu. Všechno je to jen neskutečná snůška keců o historii Ameriky. Aby bylo jasno, Kevin nikdy nebyl rád, že žije v Americe, ale jinak to prostě nejde.
Stálo ho velké úsilí zaklapnout laptop a vložit jej zpět do tašky. Tak učinil, jakmile byla jeho pizza na stole. Samozřejmě i přes veškeré slušné vychování jedl rukama. Opravdu. Lidé, kteří jí pizzu příborem jsou idioti nebo důchodci… nebo obojí. Kevin jednu takovou zná. Říkávali jí Koza, protože její tvář jim kozu připomínala, bylo to už dávno. Ještě ve Vietnamu. Měla krámek s až příliš dobrými sýry, on a jeho sestra je zbožňovali. Možná proto se i nadále krmí hlavně sýry a možná i proto má tak vysoký cholesterol. Jen pár desetin nad normou, ale přesto..
Chlapec sedící naproti něj byl potichu, Kevina však neskutečně doháněl k šílenství. Možná proto, že na něj zíral. Když si to uvědomil, pošklíbl se tomu a dopil sklenici vody. Dnes je speciální den. Když už se Kevin rozhodl jít do pizzerie, co si tak dát něco jiného než vodu? Zavolal číšníka „Colu prosím, 3 deci.“
Opravdu se musel dívat, jak čísník odchází, nejspíš je to sportovec. A pak se musel znechuceně koukat, jak přináší svému drahému příteli (přesně tak jsem ho teď nazval, ironie, viďte) pizzu s podivnou zelení vyrůstající na nádherném chutném plnění… Jen to maso by si také Kevin odpustil. Svou Colou chvíli pohupoval v ruce. Kdo by věřil že jedna z největších firem na světě prodává směs fosforečné kyseliny. Přesně tak. Nádherně lepkavé kyseliny, ale chemikem on nebyl. Jediná chemie, která jej zajímala byla ta lidská. Kevin obrátil oči v sloup a pustil se do své pizzy. Abych mluvil fér, tak dobrý sýr, jako od paní Kozy už nikdy nikde něměl, a ta pizza taky nebyla nejlepší. (to jen tak na okraj)

Kdyby nebyl natolik líný, pravděpodobně by se již zvedl, nějakým tupým, nevrlým pohledem se omluvil a odnesl si jídlo domů. Zasáhla však i jeho kapka hrdosti, toho něčeho, co nechtělo vypadat až tak podivně. Bohužel, vypadal tak již od prvního momentu, co sem vkročil a co se jen tak uvelebil naproti. Když zjistil, že mu neznámý vážně nepřijde zajímavě, rozhodl se působit trochu klidněji, ačkoliv nemohl popřít, že by naproti raději uviděl sedět nějakého krásného blonďáčka s hranatými brýlemi, pěkným úsměvem a sladkými slovy. Našel pravý opak, a stále nevěděl, co to znamenalo. „Vidím,“ pronesl nezaujatě po tom, co se označil za nakažlivého. Upřímně mu na takovou setinu věřil, rozhodně nevypadal úplně zdráv, za což asi mohlo už jen to, že se mu nelíbil, a taky to byl Asiat. Alpha nikdy nebyl rasista, jaksi rasu, pohlaví a podobně věci neřešil, jen se poslední dobou bál novin a cizích lidí, těch tedy dvakrát tolik než obvykle. Nakonec došel k závěru, že bude nakažlivý samotou, nebo že mu předem říkal o pohlavní nemoci v případě, že by se mu líbil. Ale ani jedno z toho mu nedělalo starosti, ba naopak. Měl místo! A chlapík ani nevypadal na někoho zrovna ukecaného, takže, až na samotné místečko, si nemohl najít nic lepšího. Chvilku čekání na jídlo si zkrátil tím, že sledoval pracujícího, přemýšlel tak nad tím, co asi dělá. Bylo mu to celkem jedno, spíše se pomyslně divil tomu, jak může něco dělat na tak hlučném místě. Sám by to určitě vzdal po prvních pěti minutách a pustil si nějaké video roztomilých koček, nebo něco naučného. To vše mu připomnělo, že mu doma leží fakt dlouhá trubice z plastových sáčků, díky které chtěl svým sousedům ukázat využití Bernoulliho rovnice. Kdyby ji teď měl záhadně u sebe, snad by toho chudáka – v jeho očích právě šprta – mohl nějak zabavit a odtáhnout od příšerné, příšerné školy. Když jej po chvilce fakt zavřel, málem mu na tváři vykvetl úsměv, ale dříve si prohlédl tu jeho pizzu. Nep. Špatné znamení, žádný špenát. Své zhnusení zakryl tím, že se zaměřil na číšníka, který zrovna k zahození nebyl. Pousmál se, a jako kdyby si toho muž všiml, dostal pizzu hned jako druhý. A tak se pousmál ještě jednou, pro případ. „Dík,“ poděkoval, vypadal tak i celkem stydlivě. To on tedy dokázal být, v blízkosti těch pěkně vypadajících, jemu neznámých lidí. Pak se stačil otočit na černovláska naproti a všechny ty představy lichotek a romancí skončily. Hlavně tím pohledem, který se až děsivě podobal tomu jeho. „Jseš divnej,“ řekl po tom, co si jej ještě jednou prohlédl. Zněl jaksi vážně, monotónně. Kdyby se na tohle mělo dívat jeho budoucí já, označilo by to za své období, kdy se cítil jako zlomenej klacek. Dalšími slovy neplýtval, pohodlněji se opřel, jednou rukou si otevřel mobil a druhou si vzal kousek. Odolal tomu napsat svým kamarádům, naproti komu to sedí, raději si jen prohlédl oznámení a zas ho odhodil někam na stůl.

Málem se zasmál, když viděl chlapce naproti koukat na číšníka jako by jej chtěl sbalit. Zrovna teď a přímo před jeho očima. Kevin neměl potřebu vyjadřovat své zalíbení k číšníkovi, jelikož je to již třetí kluk, na kterého dnes narazil, a kterého by chtěl ve své posteli. Ne, chlapec naproti něj mezi ně nepatřil, jelikož vůbec nevyhovoval jeho standartům, dokonce by řekl, že je totálně mimo Kevinovu ligu. Blonďák, trochu svalnatější – vždycky jej přitahovali němci, áríjské typy nebo britové.
„Myslím, že nejseš jeho typ,“ ušklíbl se,“Jeho holka dělá nějaký bojový sport nebo co“. Viděl je spolu párkrát v místní posilovně, ne že by tam trávil spoustu času, ale na takový „gentle booty“ Kevin nezapomene. Vlastně zněl pobaveně. Musel přemýšlet, co jej nutí k neznámému cítit takovou rivalsku energii. A pak zjistil, že to bude tou nezajímavostí, kterou dával chlapec najevo Kevinovi.
Abych pravdu řekl, je velmi zvyklý na to, že je sám. A to proto, že ještě nepoznal nikoho, kdo by stál za to, tento zvyk měnit.
„Dík,“ prohlásil na poznámku o jeho divnosti. Upřímně je docela fajn nebýt jako ostatní. Být divný. Občas zabloudit ve vlastní hlavě, ve své posteli procestovat svět nebo ten pocit, když po vás tečou hvězdy – přestože jen sedíte ve sprše a snažíte se najít odvahu vstát a přežít další den nenávistných pohledů, jaké si arogantní zbohatlíkův syn tak moc zaslouží.

Alpha si příliš nevěřil, co se tedy kluků, či případně holek týkalo. Své sebevědomí neviděl jako nijak nízké, ač zajisté bylo, problémem vždy byl jen ten první, klíčový krok. Ty dokázal dělat s kýmkoliv jiným, bez problému dokázal na ostatní promluvit, dokonce si dokázal utáhnout i z toho klučiny naproti, který tím nejhezčím jablíčkem v košíčku, jeho košíčku, rozhodně nebyl. Takže když se mu pokusil zkazit ty krásné představy, na tváři se mu objevil jen úsměv, načež pokračoval v pozorování. Když se poté číšník ztratil někde za pultem, musel se, bohužel, obrátit zpátky ke klukovi. Poměřil si jej, v hlavě jako kdyby si říkal, zda je vážně tím správným člověkem, který by měl mluvit o typech lidí, když sám, z jeho pohledu tedy, na tom nebude o moc líp. Pokrčil rameny, nějak na tom nesešlo. „Jednou ho stejně omrzí,“ pronesl sebejistě. Myslel tím tu jeho holku, kterou sám párkrát zahlédl. Vlastně zde chodíval dost často na to, aby zahlédl i pár těch kamarádů, které měl. A taky se možná párkrát vyptal nějakých známých. Stále si ale nebyl jistý tím, zda se mu nějak pořádně líbí. Ono to dokázalo být s Alphou složité, ten výběr, a pokud ona osoba neměla pěkně brýle, psa nebo zajímavé oči, pravděpodobně by se jen díval. A kdyby někdo tato kritéria splňoval, nezbavil by se Alphy do té doby, dokud by si nenašel někoho lepšího. „A já budu čekat,“ dodal ironicky, poté už jen pokračoval v jídle a přemýšlel nad tím, jestli by vůbec čekal. Asi ne, měl to tušení, že by si do zítřejšího odpoledne našel někoho lepšího než jen někoho, kdo nebyl k zahození.
K jeho poděkování pouze přikývl hlavou, nechtělo se mu mluvit s plnou pusou, což bylo jen dobře. Měl ten pocit, že by řekl pár dalších upřímných poznámek, nebo by dodal něco, co by druhého donutilo mluvit. On si vystačil už jen s jeho přítomností, už teď tušil, že pokud by se dali do řeči, tak by jej brzy začal nějak otravovat. Nebo kdoví, možná by si v něm něco našel, ale on na přátelské rozhovory náladu neměl, chtěl se jen najíst, možná obhlédnout pár pěkných lidí a vrátit se zpátky domů. Na mobilu ještě jednou zkontroloval oznámení, a aby vypadal zaměstnaně, rozhodl se napsat někomu známému. Ve tváři se mu na chvíli ukázala kapka nejistoty, jelikož mu trvalo pár sekund, než se dostal přes kupu kontaktů, které si měl už dávno smazat. Ex, kamarádi ze střední, nějaká záhadná čísla, dokonce tam měl i mrtvou babičku. Co tak napsat jejímu duchovi?

Kevin se rozesmál, kde on už tohle odhodlání viděl? Není to nijak zvláštní, chlapec se neustále pošklebuje, ale tohle byl upřímný smích směrem dotyčného naproti. „Samozřejmě, že budeš čekat,“ ušklíbl se po chvilce potichu, pak se zasmál a sbalil své věci ze stolu.
Zbytek pizzy si nechal zabalit do alobalu jinou číšničkou, nakonec ji nechal docela velké dýško, protože měl díky casanovy naproti docela dobrou náladu. Možná by mohl mezi lidi chodit častěji (čehož by později litoval, tohoto rozhodnutí se dnes večer rozhodně zřekne).
Chlapec naproti Kevina alespoň trochu Kevina zaujal. „Jsi docela vtipný,“ ani nevěděl, jestli si ho dobírá nebo jestli to myslí vážně,“určitě se ještě uvidíme, měj se,“ ani se neptal na jméno, odešel se smíchem v očích, na tváři mu však zůstal jen pobavený úšklebek. Chlapec zůstane v jeho myšlenkách maximálně po cestu domů (což je jen pár bloků), dál se jím však zaobírat nebude. Rozhodně se těší zpět do svého prázdného bytu, kde jediná nejživější věc (i v Kevinově přítomnosti) je robotický vysavač. Protože ten alespoň nebrečí ve sprchách každý druhý večer a netráví víkendy učením se jako ten největší trouba.

Dobře, onen smích úplně ignorovat nedokázal. Jednoduše jeho směrem poslal docela nemilý pohled, s radostí by k tomu přidal i nějakou kousavou poznámku na jeho osobu, ale ty mu poslední dobou nešly. Poslední dobou mu vlastně nešlo dost věcí, nedokázal být pořádně ani sám sebou a z jeho napohled dětinské nátury se stávalo něco, co by označil spíše za konstantní zmatek a nepochopení. Vše to muselo pramenit ze školy, toho hnusného počasí, dlouhé nepřítomnosti nějakého pěkného chlapce. Možná by tam zařadil i úmrtí své babičky, ale k té nikdy neměl nějak blízko, doslova. Bydlela ve Washingtonu, byla zcela bez starostí a jednou za rok svému jedinému vnukovi poslala pohlednici s pěkným pejskem. Alphonse tím rozhodně nic neztratil, možná jen příležitost poznat jediného řecky mluvícího člena své rodiny, nebo někoho, kdo přímo netrpěl nějakou duševní nemocí, které, bohužel, musel po rodičích zdědit. Zkusil si to spojit s tím pohledným číšníkem, to, že by s ním mohlo být něco v nepořádku, že by měl nějaké starosti s tak roztomilým kukučem. Ne, to rozhodně nemohl. Vypadal šťastně, žil v pěkném stereotypu. Měl přítelkyni, práci, na kterou si mohl stěžovat, školu, pěkné tělo a- ne. Alpha musel přestat v tom svém pomyslném listování všech těch bonusů, aby si dnes udržel alespoň tu chuť k životu. Jako na zavolanou se mu tak náhle vynořil z davu lidí, tudíž se mohl opět jen pěkně opřít a sledovat, jak pracuje. Konečně se cítil být zpět ve své kůži. Chyběl mu jen nějaký parťák, lépe tedy parťačka, nějaká jeho blízka kamarádka, která by jej popichovala a nutila ho na chlapce promluvit. V představách jej opět vyrušila slova neznámého naproti, příliš pozornosti mu tedy nevěnoval. „Ovšem,“ souhlasil polohlasem, pohledem stále zkoumal číšníka. Musel přiznat, teď už jen neušel. Nevěděl, zda v něm ten pocit vyvolala zoufalost, nebo lepší úhel pohledu. Rád by řekl, že obojí. Každopádně nad slovy Kevina moc nepřemýšlel, a kdyby přeci jen ano, byl by opět zmatený. On tedy moc vtipný nebyl už jen z toho důvodu, že jeho vtipy se točily kolem osobních narážek. Když zjistil, že se začíná balit, pocítil kapku radosti. Konečně by měl volno! Tedy ne, samotu úplně nemiloval, ale rozhodně by uvítal prázdné místo než jednoho nebrejlatého kluka, který měl daleko od jeho typu. No, působil ale zatím docela divně, takže zde byla šance, že by si na něj vzpomněl. Rukou mu zamával, ústy naznačil pouhé „zatím“. V té chvíli už jej pracovník až tolik nezajímal, chtěl jen vypadat zaměstnaně a nepřítomně, kdyby náhodou měl ještě něco na jazyku. Odešel. Alpha se konečně mohl otočit k prázdnému místu, kde před chvíli seděl. Jednou rukou jedl, tou druhou se věnoval mobilu, až tak nakonec z pizzy zbylo jen pár drobků. Poté se už zvedl, zaplatil, pousmál se na číšníka a s o krapet lepším pocitem vyšel domů, aby mohl svému spolubydlícímu vysvětlit, proč se přes celý pokoj táhne plastová trubice a proč na ni vypotřeboval právě jeho sáčky.

Druhý měsíc prázdnin v plném proudu. Jungkook byl zpět v San Franciscu, poté co strávil měsíc doma v Koreji se svými sourozenci a rodiči. Potkal i své kamarády, kteří mu přes ten semestr v Americe opravdu chyběli  a hlavně si poňuchal a strávil dlouhé dny se svým milovaným kocourem Gregorem. Teď, ale byl zpátky a mohl si užívat pravé kalifornské léto. Většinu času strávil tím, že se poflakoval v skateparku, který byl jeho obrovskou vášní. Na školu neměl ani pomyšlení, zkrátka si užíval toho, že je léto a může mít volno a dělat si, co chce. Když už nebyl v skateparku, tak si občas vyšel ven s nějakou svojí kamarádkou, protože těch měl dost, hlavně z spolku. Ale radši měl svoje chvilky o samotě s prknem.
Dneska tomu nebylo úplně jinak. Jako každý obyčejný den se rozhodl, že si zajde do skateparku. Hodil na sebe černé velké tričko a k němu kraťasy šedé barvy, na nohou zas obyčejné conversky. Vlasy si akorát upravil pár pohyby rukou a vyrazil z spolku na svém skateboardu, který měl zespodu motiv Spongeboba. Prkno dostal od svého expřítele, když si v Koreji rozbil to svoje. Rozešli se, protože se rozhodl jít studovat do Ameriky, ale přesto všechno zůstali velmi dobrými kamarády. V skateparku strávil nějakou tu chvilku, kde si vyzkoušel pár svých klasických triků. Nedával se do učení žádného nového, protože to většinou končilo pády a on nechtěl v tuhle chvíli mít na sobě nějaké modřiny nebo tak. Po nějaké té době se, ale ozvalo jeho břicho, které dávalo najevo svým kručením, že má hlad. Přitom Jungkook snídal, ale on je nenasytný a neustále má potřebu jíst. Rozhodl se, že se zastaví v pizzerii, kterou objevil ve svém první ročníku, když se sem přestěhoval na studia. Pizza je jeho nejmilovanějším jídlem na celém světě, takže není divu, že si ji dával i klidně víckrát než jednou týdně. Naskočil na skate a vyrazil směrem k pizzerii.
Jakmile dojel na místo, tak seskočil z prkna, šlápl na něj a nahoře si ho chytil. Vešel do podniku, kde ho hned do nosu udeřila vůně upečené pizzy. Až mu z toho už sbíhaly sliny. Zaplul k volnému místu, což nebylo těžké najít, když v podniku nebylo příliš mnoho lidí. Skate si opřel o nohu stolu a do rukou si vzal jídelní lístek, i když už mu bylo naprosto jasné, jakou pizzu si on dá. V tomhle nebyl příliš náročný, samozřejmě, nejedl pouze jeden druh, ale ve většině případech měl chuť na salámovou a tomu bylo i teď. Jakmile se objevil u jeho stolu onen mladý číšník. Trochu se ho lekl, jak byl zabraný do studování jídelního lístku, ale to už se jen na něj otočil. Číšník mu společně s obyčejnou otázkou, co si objedná i vylíčil, že mladý muž u jednoho stolu od něj požadoval onu zajímavou objednávku. Soustředil se na jeho slova, uměl dobře anglicky, ale pořád se měl, co učit. ,,Oh, zajímavé,” ušklíbl se pobaveně, možná mohl udělat ďábelský plán a objednat nějakou hroznou pizzu, ale on takový vůbec nebyl. ,,Já si dám salámovou a s jablečným džusem, ale jemu klidně můžete dát kolu a asi mu vyřiďte i, ať si nechá chutnat,” poručil tomu mladému číšníkovi, než se podíval směrem k Coleovi, o němž věděl díky číšníkovi a mávl na něj. Sám neměl odvahu se zvednout a jít si k němu sednout, ale aspoň ho zatím pozdravil na dálku.