Galerie

Byl čas na chvíli odejít. Pokoj na koleji už ji dusil, být pořád zavřená, sedět ve výklenku a dívat se ven, to bylo hrozné. Jednoduše hrozné. Byla zvyklá, možná proto to vydržela tak dlouho. Jen němě sledovat, jak kdesi na ulici probíhají lidské příběhy všeho druhu. Láska, nenávist, přátelství a nevraživost. Vše možné i nemožné. Bylo to lepší než sledovat televizi, to byla jen hraná nuda, přehánění a přehrávání, sledovat lidi, jejich přirozenost, reakce na podněty, okolí. To vše jí přišlo zkrátka fascinující. Minimálně v určitém směru. Její druhá část je ale nazývala hlupáky. Všichni spěchali, i když neměli kam. Co je tak žene? Vše přeci pomine, ať už to trvá jakkoli dlouho. Když se od toho všeho ale rozhodla vzdálit, myšlenky na lidi venku ji opustily. Chystala se na místo, kde může i nadále tiše sledovat a nebýt rušena, přesto se dostat ze své malé klícky. Oblékla si tmavě modré džíny s černým koženým páskem, jednoduché černé tričko a tmavomodrý kabátek. Do kapes si dala vše, co potřebovala. Peníze, klíčky, mobil. Jednoduché. Nic víc, nic míň. K mobilu ovšem patřila i sluchátka, to však snad ani není potřeba zmiňovat, byla její součástí. Před odchodem si obula obyčejné černé tenisky a ještě, než za sebou zavřela dveře od pokoje, nasadila si sluchátka a pustila hudbu. Potom už jen pomalu mířila své kroky ke galerii, kde se měla v plánu chvíli zdržet. A potom by si možná mohla dojít do obchodu koupit nějaké jídlo na večer. Mohla by si třeba udělat špagety.
Ocitla se v galerii. Bylo to ideální místo, nebylo tu přeplněno, lidi sem tam přišli a zase odešli, nikdo se nepozastavil nad mladou dívkou a jejím nepřítomným výrazem, kterým propalovala jedno z děl na zdi. Jen tak stála a dívala se. Do uší jí hrála hlasitá hudba a tlumila svět kolem, hlasité ticho, které tu panovalo. I její myšlenky, které se snažila vší silou odehnat. Ty byly přehlušeny tóny hudby její oblíbené písničky, Fresh Roses. Snad ani nevěděla, co za obraz se před ní nachází, přestože na něj zírala už nějakou dobu. Byl to pohled člověka s myšlenkami jinde, někoho, kdo se nesoustředí na tento svět, nýbrž se nachází někde jinde. Duchem.

Je pomerne ťažké žiť s pocitom, že jediný človek, ktorý bol v tvojom živote ako tvojou pravou rukou už sa nenachádza v tvojej blízkosti. Žiť s tým pocitom, že nech robíš čokoľvek, nech sa pozrieš akýmkoľvek smerom, aj tak tam vidíš jeho podobizeň. To, ako sa na teba pozerá alebo to, akým smerom chce aby si išiel. V jeho prípade to bolo pomerne zvláštne. Bolo to ako keby stále sníval ten jeden sen. Prežíva jeden okamih za druhým. Rovnako to bolo aj v momente, kedy sa zobudil nad ránom spotení s pocitom, že to opäť bola ďalšia nočná mora, ktorú si bude musieť čoskoro zapísať. Cítil bolesť v ruke, ktorá už dávno bola preč. Mnoho odborníkov hovorilo o symptómoch fantomovej bolesti, ktorej jedinca nevedia zbaviť, pretože sa nejedná o skutočnú bolesť, no ako sa mal s tým Patrick vysporiadať? Nemohol vrátiť to, pre čo žil. Hry na klavíry už neboli také ako pred tou nehodou. Nenašiel v tej ruke, ktorú nemal cit. Ako by aj mohol? To, že mal na miesto tkanív, svalov, kostí mechanický prístroj, ktorý dokáže nahradiť pohyb článkov. Stále to nebolo to, čo by si človek mohol predstavovať. Patrick vedel o jednom mieste, kde vždy príde na nejaké zaujímavejšie myšlienky. Alebo to je len miesto, kde nemusí na nič myslieť.
Čierne nohavice, tmavé topánky a sivá mikina, ktorou sa snažil zakryť tú ohavnosť na ruke. Dokonca počas toho ako kráčal pešo, pretože už nemohol sadnúť do auta bez toho aby cítil tiahu na hrudníku,  si nasadil na hlavu kapucňu. Díval sa len pred seba. Na zem, z toho dôvodu aby nemohol do niečoho zakopnúť. Nechcel sa pozerať na ľudí ak by náhodou okolo neho niekto prechádzal. Bolo to možno arogantné, no takým človekom sa stane človek, ktorý príde o mnoho. Galéria bolo miesto, ktoré mal rád. Vedel prísť na nové myšlienky. Obdivoval nadanie iných ľudí. Aj napriek tomu, že tam mnohokrát nebolo vysvetlené, čo tým autor myslel, bola to možnosť nechať voľný priestor myšlienkam. Ani on, ked hral na klavíri v minulosti nehovoril, čo tým myslí. Ľudia na to museli prísť sami. Cítiť tú hudbu. A on takto chcel cítiť každý jeden výtvor v galérií. Dvere sa otvorili a on si dal dole kapucňu z hlavy, vedel čo sa patrí. Nebolo to po prvýkrát, kedy sa tam nachádzal. Vedel na aké miesto sa chce pozrieť. Nikdy predtým sa mu nestalo aby pred obrazom, ktorý by patril medzi tie zaujímavé pre neho sa niekto nachádzal. No dnešný deň mal byť iný. To patricka neodradilo od toho, aby urobil niekoľko krokov pred a nepostavil sa k neznámemu dievčaťu. Venoval sa rovnako ako ona práve obrazu.

Pohled na umění pro ni neznamenal nic až tak srdečního. Přesto bylo uklidňující stát naproti bílé zdi se všemi těmi bílošedými zdmi kolem, nemuset poslouchat hlasité ticho a nesoustředit se na nic, ač tak vypadáte. Únik. Je to jen můj pocit, nebo Rachelle doopravdy před něčím utíkala neustále? Možná to byly právě její myšlenky, které jí nedaly pokoj. Hlasitá hudba v uších a tóny známých písní je alespoň trochu utišily. Ne však dostatečně, stále je slyšela. Myšlenky a vzpomínky. Probíhaly jí před očima jako film a nechtěly se zastavit. Občas měla chuť řvát, jindy si zase jen lehnout a při tónech hudby usnout. Bylo to to jediné, po čem toužila. Co potřebovala. Ale teď? Ani sama nevěděla, co chtěla. A co tu vůbec dělá? Vylétla ze své klícky, vysoké věže princezny, aby se uvěznila někde jinde. Zírala na obraz a ani ho nebyla schopna vnímat. Ale proč? Znovu ty myšlenky. Objevovaly se znenadání a ani pokus zpívat si v duchu slova písně jí nepomohl. Stále tam byly. Měly otázky, poznámky. Svazovaly ji. Zhluboka se nadechla a párkrát rychle zamrkala, snad jako by se toho mohla zbavit. Hrozného pocitu. Myšlenek. Kdyby jen tak na chvíli mohla jen vypnout, oprostit se od nich.
Možná byla mimo sebe, vznášela se na obláčcích ve svém vlastním světě a prala se se svými démony, ani to jí ale nezabránilo všimnout si člověka, který se přiblížil více, než byla zvyklá. Odolala svému zvyku vzdálit se a pouze otočila hlavu. Jen mírně, aby viděla na člověka, který vedle ní stál. Byl to kluk, cítila strach. Takový ten vnitřní, těžko rozeznatelný s ostatními pocity, přesto tam byl a ona to věděla. Možná spíše vyděšení. Přesto nehnula ani brvou a její tvář nezkřížila žádná emoce, která by poukazovala na její stav. Jen ho tiše pozorovala, jeho tvář, jeho výraz, a poslouchala hudbu hrající jí do uší. Zírala. Chvíli opravdu ano. Semkla rty a vrátila se k prázdnému pozorování místa před ní. Obraz. Konečně mu věnovala trochu pozornosti. Zvláštní. Tak už jí ale přišlo všechno. Záleží na tom, zda dobře, nebo špatně. Na prst si namotávala šňůrku sluchátek. Blízkost chlapce pro ni nebyla nijak příjemná. Neznala ho. Nevěřila mu. A byl tam. Blízko ní hledíc na obraz, který neměl smysl. Ne napovrch. Uvnitř určitě ano, její pozorování však takové nebylo. Bylo jen povrchní stejně, jako všechna rádoby přátelství, která za život měla.

Dívať sa na obraz a pozorovať každý jeden možný pohyb štetca. Dokázal by v takomto rozpoložení byť aj niekoľko hodín. Kedy by sa v jeho hlave, v jeho mysli nenachádzala žiadna zlá spomienka alebo myšlienka. Kedy by všetko, čo sa nachádzalo v jeho hlave pred príchodom vôbec nedávalo zmysel. Bol dokonca rád, že sa odhodlal to miesto znova navštíviť.
No na miesto toho, aby tam len tak stál, rozhodol sa prejsť ešte možno jeden alebo dva kroky o čosi bližšie k tomu obrazu. Chcel sa pozrieť na niekoľko detailov, ktoré by sa dali pozrieť len z blízka. Pričom si dal jednu ruku za chrbát. Tú, ktorá bola nahradená kovovou konštrukciou stále nechával zahalenú, nechcel aby sa na neho pozerali ako na človeka, ktorého by mali nejakým spôsobom ľutovať. Dokonca aj napriek tomu, že by sa mohlo zdať, že hovorí k mladému dievčaťu, ktorému venoval len jeden krátky pohľad, bez jediného náznaku úsmevu alebo nejakej emocie, povedal niekoľko slov nahlas. Boli to len myšlienky, ktoré potreboval zo seba dostať.
,, na prvý pohľad je to presný predpoklad krásy. Každý jeden ťah znamená niečo jedinečné. Človek by na tom nevidel ani len jednu chybičku. Zvláštne aj napriek tomu, že to nie je nikde spísané aj tak v tom vidím živú bytosť..“ zamyslel sa Patrick pričom na jeho tvári sa po vážne dlhej dobe objavil náznak úsmevu. Dokonca aj napriek tomu, že ho niekto nemohol vidieť, nemohol sa pozrieť do jeho tváre, pretože sa sústredil len na obraz pred sebou, bolo to cítiť práve zo slov ak by ho niekto v ten moment počúval.
,, krása. Niekto si myslí, že krásny človek je ten, ktorý má symetrické črty tváre, dokonalú postavu ako lusk, jednotnú farbu vlasov, prenikavé oči. No niekedy aj tá najmenšia nedokonalosť dokáže urobiť dokonalého človeka.“ Bolo to po prvýkrát, kedy sa od obrazu otočil a po prvýkrát sa pozrel dievčaťu priamo do tváre. Nepoznal ju, nevedel kto to je no aj napriek tomu mal potrebu prihovoriť sa. Možno to bolo tým miestom, pretože v skutočnom svete, za týmto miestom by to neurobil. Prešiel by po ulici bez toho, aby sa pozrel okolo seba, kedy by jeho zrak smeroval len na zem chodníka pred sebou. No teraz to bolo iné. Možno sa v ňom nachádzala určitá potreba vedieť, ako znie jej hlas. ,, prepáč, ak som svojou menšou úvahou narušil tvoj priestor. Mimochodom moje meno je patrick..“ predstavil sa Patrick a dokonca aj kútiky pier sa mu nadvihli do malého úsmevu.

Pohledem zkoumala obraz, přesto občas těkla ke klukovi vedle ní. Popostoupil si dopředu, ani to ale příliš nezvětšilo prostor mezi nimi. To ale nic neměnilo na tom, že stála s rukama založenýma na prsou a sluchátky v uších, nevnímaje nic a nikoho. Jen ten obraz a kluka, který se vloupal do jejího malého světa. Nebyla z něj nijak nadšená, no nehodlala s tím ani nic dělat. Poslouchala tóny hudby a v duchu si zpívala každé slovo. Na ukazováček si stále namotávala šňůrku bílých sluchátek. Otočil se na ni. Zaznamenala pohled a všimla si toho, i když se v tu chvíli snažila nezírat. To bylo ale to jediné, co uměla. Sledovat. Stejně jako teď sledovala ten obraz. Poznala, že promluví. Asi si chtěla nechat sluchátka a předstírat, že ho prostě neslyší. No jo. Místo toho si ale trochu nejistě sundala jedno sluchátko zrovna ve chvíli, kdy promluvil. Poslouchala ho, kupodivu mu vážně věnovala alespoň část své pozornosti, zatímco sledovala obraz. O čem mluvil jí přišlo zvláštně blízké. Známé.
Na chvíli se odmlčel, myslela si, že to bude všechno, chtěla si znovu dát sluchátka a předstírat, že ho snad ani neslyšela, přeci jen ji nesledoval, třeba by si nevšiml, že ho přeci jen poslouchala. V ten moment ale znovu začal mluvit. Tak tedy zpozorněla. Možná v tom viděla i pravdu, což byl důvod, proč tu ještě stála a nepokračovala v nevnímání. Co říkal v sobě mělo něco pravdy, přesto jí to přišlo jako názor, který mají mnozí, ale ve skutečnosti se jím nikdo neřídí. Můžete ji zkusit přesvědčit, že nejste jedním z nich a třeba budete mít nějaké plusové body. Chtěla si tedy už nasadit ta sluchátka, snad i předstírat, že ho ve skutečnosti neslyšela. Zatímco mluvil se ale otočil na ni. Měla možnost prohlédnout si jeho tvář, což také udělala. Možná trochu zírala, no to u ní bylo zcela obvyklé.
Byli zticha. Byla to jen malá chvilka, než znovu promluvil. On asi rád mluví, co? První myšlenka, která jí vyvstala v hlavě byla právě o tom. Možná to nebylo tak špatně, mohl by ji nějakým způsobem rozmluvit. Nad tím však nepřemýšlela. To ona nikdy. Ani když promluvil se ale neodhodlala říct jediné slůvko. Mlčela dál. Koukala na něj a zhodnocovala situaci. Nakonec semkla rty a pomalu si sundala i druhé sluchátko. Potom je schovala do kapsy. Nepředpokládala, že by je teď potřebovala.
„Řekl jsi na první pohled,“ semkla rty a na chvíli se odmlčela, „co ty další?“ dokončila svou otázku, čímž docela zasklila jeho pozdější slova. A nejen to, i své jméno si ponechávala pro sebe a na jeho představení nijak nereagovala. Teď ji zajímala jen ta jedna jediná otázka a odpověď na ni.

Bolo to tak ľahké. Na moment prestať myslieť s nechávať len pocity rozprávať za neho. Niekto by mohol povedať, že mladý chlapec, ktorý za sebou takmer nič nemá, ktorý možno len pred malým okamihom opustil domov by mohol niečo vedieť o umení. Mnoho ľudí by povedalo, že na to aby niekto mohol vysloviť silné myšlienky by musel mať už čo to odžite. Roky, možno celé desaťročia. Nich jehovista prípade to ako inak, bolo všetko úplne iné. Dokázal vnímať umenie, bolo to niečo, čo sa nachádzalo niekde v jeho duši, mohol by hovoriť o tom ako sa umenie nachádza v jeho srdci pričom má tam nejaké svoje tajné miesto. No tomu neveril ani len on sám. Niekde v srdci sa mu nachádzala len temnota a vína za to, akým je človekom. Patrick si veľmi dobre uvedomoval, že v mnohých prípadoch nie je tým vzorným človekom, ktorého by niekto mohol dokonca nazývať priateľom. Prečo? Pretože v momente kedy sa v jeho tele objaví bolesť dokonca aj keď ide o tú Fantomovu ohľadom jeho stratenej časti tela, všetko čo cíti on dáva pociťovať aj ľuďom o ktorých vie, že sú mu najbližšie. Nie je to z toho dôvodu, že by im chcel ublížiť. Aj napriek tomu, že vie, že vždy to tak napokon dopadne. Kedy povie také slová, ktoré sa danému človeku vryjú do srdca a nepustia. No v ten moment, kedy ich povie aspoň na malú chvíľu tá bolesť pominie. Aspoň na maličkú chvíľku z ktorá pre neho znamená takmer všetko.
Patrick nemusel veľmi premýšľať nad tým, čo povie. Na miesto toho sa na jeho tvári objavil malý úsmev. Venoval jej pohľad. Nie dlhý na to, aby bol nepríjemným ani nie krátkym aby si myslela, že tá otázka bola položená len do vzduchu. Nemusel nad tým premýšľať, pretože myšlienky si našli tú správnu cestu na povrch k tomu, aby cez neho prehovorili.

„ každý jeden pohľad dáva iný rozmer. Možno niekto, kto by to chcel predať povedal by, že by si sa mala zamyslieť nad tým, čo tým autor chcel povedať no v skutočnosti to je pomerne nepodstatné.“ Patrick cítil ako sa v jeho ruke objavilo niečo, čo by sa dalo prirovnať k mravenčeniu. Aj napriek tomu, že tam nebolo žiadne tkanivo ani pokožka, na ktorej by sa jav mohol objavovať, zatvoril len na malý moment oči a tvár sa mu jemne stočila do bolestivého tvaru. Dúfal len, že si to nevšimla. Bolo by pomerne komplikované vysvetľovať čo sa deje, prečo sa tak tvári. Patrick otvoril oči a snažil sa opäť venovať myšienke, ktorú chcel povedať. ,, je jedno čo tým chcel autor povedať. Je dôležité to, čo v tom vidí človek. Povedz mi hneď prvú vec, ktorú tam uvidíš. Väčšinou je to tá správna vec, ktorá ti vyjde priamo zo srdca..“ pohľadom sa opäť vrátil k dielu.

Nějak ji teď nezajímal ani obraz samotný tak moc, jako odpověď kluka, který stál až moc blízko k ní, více, než by chtěla, nebo by byla zvyklá. Ale možná by si zvykat měla, byla přeci jen každý den vystavována tuctům lidí, všichni se mačkali a byli jako mravenci. To jí přišlo sice naprosto příšerné, ale asi by si vážně měla zvyknout. Přesto ji dokázalo vykolejit něco takového. Někdo takový. Prostě obyčejný člověk. Jenomže o to šlo. Nebyl snad jeden jediný, při kom by se cítila dobře. Což bylo vlastně docela smutné. Teď sledovala toho tmavovlasého kluka, jak sleduje obraz a na chvíli kouká i jejím směrem. Ty jeho pohledy byly vždy takové letmé, jako by tím vyjadřoval své naprosté zaujetí obrazem a nestaral se tak úplně o ni, spíše myšlenky a odpovědi, na které čekal. Přišlo jí to svým způsobem zvláštní. A asi jen její pocit. Ona teď koukala zase pro změnu na něj. Zase zírala. Neuvědomovala si to, možná jí to bylo docela jedno. Tak i tak, její pohled byl delší než ten jeho. Zkoumavý, hledala něco, čím by ji jeho tvář zaujala. Možná ten výraz. Nebo slova, která byla přesto všední.
Poslouchala, co říká. Měla z něj divný pocit. Divný. Definujte divný. Asi si jen nedokázala najít lepší slovo. Raději se věnovala pozorování jeho tváře. Potom si toho všimla. Podivné cosi, jako by z něj cítila bolest, snad fyzickou? Na chvíli skoro vypadala zmateně. Podařilo se jí naštěstí udržet jakýsi nezaujatý pohled, jak jí bylo zvykem. Ledová královnička. Neptala se. Kdyby o tom chtěl mluvit, něco by řekl. On ale nic neříkal a za chvíli se zase tvářil jako předtím. Nechala to být, nač se tím zabývat?
Znovu začal mluvit po tom krátkém odmlčení doprovázeném podivnou grimasou v jeho tváři. Nevypadala kdoví jak nadšeně, to ona nikdy. Zároveň tak nějak neměla na tváři nic, co by nějakou emoci vyjadřovalo. Minimálně ne takovou tu bijící do očí. Všechno zůstávalo pěkně pod pokličkou bez možnosti vyjít napovrch, protože to ona nerada.
Nevěděla, jak mu má odpovědět, nebo zda mu vůbec odpovědět má. Obvykle by se asi otočila a odešla, bez odpovědi, rozloučení, jen s nezodpovězenými otázkami a čímsi podivně poutavým skrývajícím se za ní samotnou. Teď tu ale stála, pohledem pátrala po obraze a vrtěla hlavou. „Proč bych tam něco měla vidět, hm? Proč by to vůbec mělo něco znamenat? Nemůže někdy něco prostě jenom existovat? Věcem přikládáme zbytečně neexistující významy.“ v tu chvíli se zase podívala na něj.

Bola to bolesť, ktorá sa nedala k ničomu prirovnať. Bolesť, ktorá sa nachádzala v tele aj napriek tomu, že by sa tam určite nachádzať nemala. V ten moment neboli žiadne lieky, ktoré by mu mohli pomôcť. Na miesto toho sa musel len zaťať a následne vydržať, to čo ho čakalo. Aj napriek tomu že tu bola možnosť toho, že to bude môcť vidieť. Nemohol na svojej tvári držať ten obyčajný výraz, ktorý by mohol všetko maskovať. V niektorých situáciách oči a dokonca aj celkovo mimika tváre dokázala mnoho vecí prezradiť o danom človeku. Aj napriek tomu, že Patrick sa snažil s plných síl aj napriek tomu sa tá bolesť v jeho tvári nachádzala. Dúfal, mohol len v ten daný moment dúfať, že mladé dievča nachádzajúce sa v jeho prítomnosti nebude mať žiadne otázky smerujúce práve na túto tému. Aj napriek tomu, že sa vzájomne nepoznali, dokonca on nevedel ani len jej meno alebo to, či študuje na rovnakej škole ako práve on, bola tu stále tá možnosť. Poznal ľudí, ktorí nemali takmer žiadne zábrany v tomto ohľade, kedy im neurobil ani len ten najmenší problém niekoho sa pýtať na osobné otázky a očakávať takmer okamžite nejakú odpoveď. Patrick v tom momente mohol byť dokonca aj rád za to, že sa spýtala alebo naopak len konštatovala nejakú otázku.
Patrick bol rád za to, že sa mohol opäť na niečo sústrediť a nemusel upadnúť do bolesti, ktorá prechádzala jeho telom. Musel svoju myseľ opäť nejakým spôsobom zaujať a toto bolo niečo, čo by ho mohlo zaujať na nejaký čas. Hoci len na pár desiatok sekúnd. Pootočil sa k nej, po prvýkrát to bol práve on, kto jej venoval dlhší pohľad aj napriek tomu, že po niekoľkých sekundách vždy musel uhnúť. Nedokázal sa niekomu pozerať do očí viac ako sedem sekúnd, v ten daný moment mu to prišlo nepríjemné a musel na malý moment zrak odvrátiť na nejaké iné miesto. Nebolo to tým, že by sa cítil v spoločnosti zle, to rozhodne nie. No bolo to niečo, čo sa nachádzalo v ňom. Mnohokrát pociťoval na svojej pokožke jeden z tých pohľadov, ktoré sa mu dokonalo dostávajú pod kožu. Ktoré by mu dokázali vypáliť diery do tela, boli to tie pohľady, ktoré dokázali spôsobovať samotné zimomriavky.
„ myslím si, že v tomto ohľade máš možno z časti pravdu. No v umení to je inak.“ Na jeho tvári sa nachádzal úsmev. On chápal to, že mnoho ľudí malo nadšenie pre niečo iné, rozhodne nebol jeden z tých, kto by niekoho nútili vidieť niečo rovnakým pohľadom ako to vidí práve on. ,, no skús sa na to pozrieť. Všetko má svoj význam a v tomto prípade to je rovnaké. Niekto vidí podstatu toho obrazu, niekto vidí myšlienky vyobrazené pomocou farieb, niekto vidí len tie farby, niekto zasa len ťahy štetcom. No nikto nemôže povedať, že tam nič nevidí..“ patrick prešiel bližšie k obrazu pričom rukou, ktorú mal doposiaľ schovanú v jednom z vreciek mikýn prešiel ako b pohybom štetca. Následne, kedy si udržiaval patričný odstup od dievčaťa jej opäť venoval svoju pozornosť. „ možno je to trúfalé spýtať sa, ale čo je vašou náplňou. Niekto má umenie, niekto má hudbu, niekto vedu, niekto medicínu niekto zasa šport..“ aj napriek tomu, že to bolo niečo, čo by o sebe prezradiť samozrejme nemusela on dúfal, že aspoň toto, mu povie.

Proč se soustředit na bolest? Odpověď na takovou otázku by nikdy nemohla dostat, ne dostačující natolik, aby ji uspokojila. Pro ni to bylo jednoduché. Nesoustředila se na ni. Nic jiného tu ale nebylo. Kromě strachu, nespokojenosti a nenávisti. Samé záporné pocity, byla vůbec někdy šťastná? Snad ani ne. Zhluboka se nadechla. Vzduch byl najednou příliš hustý, asi by nejraději vyšla ven a znovu zamířila do své klece. Do pokoje na koleji, odkud by zase nevylezla do chvíle, kdy by to byla nutnost. Sledovala obraz. Sledovala i chlapce. Občas to a jindy zase jeho. Střídala to. Nikdy se ale pohledy netajila. Proč by? Neskrývaně tedy hleděla na kluka vedle ní. Patricka. Ona své jméno neprozradila, zatím ne. Už se k tomu ale blížila. Možná, až mu odpoví na otázky, on zase na ty její, až ji prostě zaujme dostatečně natolik, aby trochu povolila svou odtažitost. Ale bylo to opravdu možné?  Občas měla pocit, že snad ani ne. Znovu se obrátila k obrazu. Patrick od ní trochu odstoupil, blíže k obrazu. Zdál se, že ho umění opravdu zajímá. To možná nebylo až tak špatné. Ona? Ona neměla nic. Jen svou nezaujatost a kamennou tvář. Zvláštní.
Co ona vidí? To sama nevěděla. Aby pochopila umění, musí mít snad klid v sobě, ne? Jinak je tam to jediné. Chaos. A to ona viděla všude, chaos, který jí nedal spát, nemohla dělat nic, aby se mu vyhnula. Byl všude. Chaos a naprostá ztracenost. Jak tomu mohla uniknout? Tvářila se tak poklidně, jako by neměla nic na mysli. Opak byl pravdou. A právě kvůli tolika myšlenkám, které se proháněly sem a tam byla tolik zraněná, unavená a neschopná pořádného projevu nějaké emoce. „Co když v tom nechci nic vidět? Co když se mi líbí právě ta bezvýznamnost?“ možná to byla pravda, vidět prázdnotu bylo depresivní, smutné, snad by to v ní mohlo přeci jen něco probudit, když ne nic jiného? Pravdou ale bylo, že úzkost pociťovala. Stejně ji nedokázala projevit. To bylo na jednu stranu dobře. Na druhou? Ani náhodou.
Znovu se zhluboka nadechla, jako by snad její odpovídání stálo její tělo příliš energie. Možná ano, nebyla zvyklá zodpovídat dotazy. Ne, že by se jí nikdo na nic neptal. Spíše prostě neodpovídala. Nechtěla. Nebyla zaujatá. Teď? Možná jí to chybělo. Bavit se s někým. Připadat si přijatá. Nepřiznala by si to, to určitě ne. „Mou náplní?“ jako by ji snad ten dotaz udivil, přesto její hlas nevykazoval žádné náznaky kdoví jakého údivu, „přežití dne, nejspíš.“ odpověděla jednoduše. Měla ráda hudbu, ale ne dostatečně. Box, ale ani ten ne dost. Všechno jen tak napůl, nebo vůbec. Nic ji nenaplňovalo. Jejím trestem za život, bylo žít.

Patrick by v jednom momente klamal ak by povedal, čo i len tvrdil, že jej odpovede ho nefascinujú. Priam naopak. Mnoho ľudí by povedalo len obyčajné odpovede, povedali by o tých pocitoch, ktoré by boli tak ukážkové. Dokonca práve tá tajomnosť, ktorá sa nachádzala okolo nej, ktorú dotvárala každým jedným svojim slovom mu dávalo najavo, že možno tento rozhovor bude po dlhom čase jeden z tých, na ktoré si dokonca aj rád časom spomenie. Bolo ich tak málo. Aj napriek tomu, že Patrick s určitými ľuďmi vedel komunikovať, no u niekoho tá monotónnosť, kedy jedno slovo vychádza z pier doslova z nutnosti, v tom momente sa stáva u neho takmer pravidelnosťou, že zabúda na rozhovory. Dokonca ak by sa na neho človek pozrel a spýtal sa počas rozhovoru, o čom tá dotyčná osoba vskutku rozpráva, neodpovedal by nič, pretože by na to odpoveď nevedel nájsť. No v tejto chvíli to bolo iné.
Na Patrickovej tvári sa objavoval malý náznak úsmevu, dokonca to miere nadvihnutie kútikov do strán bolo také samovoľné, že on sám si to spočiatku nevedel uvedomiť. No v momente, kedy to trvalo viac ako len pár sekúnd, možno ho to na malý okamih desilo. Desil ho fakt, že by mohol byť ešte niekedy vo svojom živote šťastným tak, ako to bolo v minulosti. Kedy smiech bol pri ňom takmer neustále. Ťažko sa usmieva pomerne zranenému človeku. Nešlo o zranenia na jeho pokožke alebo na jeho tele, ale práve o zranenia v jeho vnútri.
„ nemusíš v nich vidieť nič. Stačí, že v tebe vzbudia nejaký pocit. Pri pohľade na obraz môžeš cítiť šťastie, smútok alebo nenávisť. Je tak mnoho pocitov v ľudskom srdci a v ľudskej mysli o ktorých ani len nevieme. No a umenie, aj napriek tomu, že ho niekto nechce vidieť, tak na nás pôsobí..“ Patrick sa zasa musel pozrieť na ten obraz, ktorý sa nachádzal pred nimi. Zvláštne aj napriek tomu, že okolo neho bolo pomerne dosť diel aj tak práve toto, ktoré bolo pred ním ho vedelo vždy najviac nadchnúť.
„ rovnako to je aj napríklad s hudbou. Nemusíš ju vidieť, no cítiš ju. Nemusíš vedieť slová, ktoré sú v nej rozprávané. Pretože niekedy aj obyčajná melódia bez slov, dokáže človeka obmotať si okolo prsta. To sú tie momenty, kedy pri hudbe človek sa pousmeje alebo sa mu zatají dych, vynoria sa nejaké spomienky alebo slzy začnú padať po tvári..“ on sám bol niekedy rád za také moment. Kedy on mohol svojimi rukami chodiacimi po klávesoch v niekom vzbudiť nejaký pocit. Či sa jednalo o radosť alebo o smútok.
„ prežiť deň..“ Patrick sa musel na malú chvíľku posadiť na bielu, lesklú lavičku a položiť si mechanickú ruku na jedno stehno. „ niekedy to je ťažšie ako si človek myslí. 24 hodín sa niekedy zdá ako strašne dlha doba. V tom momente prežívam z minúty na minútu. Pretože sa to zdá oveľa jednoduchšie..“ jeho hlas sa v jednom momente pomerne zlomil.

Mohla ho poslouchat, jak chtěla a stejně by vždycky došla k jednomu jedinému závěru. Netušila proč tam ještě stojí a civí na něj stejně jako na ten obraz, prázdným pohledem a bez projevení jediné emoce, i když by asi jako správná lidská bytost měla. Nehnulo s ní ale nic, obraz, ani jeho slova, ať už byla jakkoli poetická, hluboká, nebo pravdivá. Podle ní to všechno byl jeho pohled, ono bylo vlastně obvyklé, že jeden druhému předají svůj pohled na svět, věci kolem sebe, třeba jen takový obyčejně neobyčejný, nebo neobyčejně obyčejný obraz, rozejdou se a zase ovlivní někoho dalšího, u Rachelle byl ale ten problém, že svůj náhled na svět jen tak někomu neukazovala. Nerada svoje okolí svými názory ovlivňovala, jelikož sama byla nerada ovlivňována. Ve zkratce řečeno. Neměla potřebu s lidmi mluvit a oni nechtěli moc mluvit s ní. Byla prostě divná. No a? Nevadilo jí to. Možná naopak. Občas, i když si to nikdy nepřizná, by stejně radši chtěla být jako každá jiná holka.
Dívala se na něj místo obrazu, naprosto otevřeně a neskrývaně. Nepřišlo jí to divné, jako většině lidí. „Utrpení.“ pronesla po jeho řeči asi tak dlouhé, jako všechny jeho proslůvky předtím. Nedalo se říct, že by jí to vadilo, i když tak možná občas vypadala. Ona se vlastně hodně často tvářila jinak, než by v danou chvíli měla. Ale to moc neřešila. „Ne v obrazu, v tobě.“ kývla k němu hlavou a založila ruce na prsou. Byl to také jakýsi její obranný postoj, trochu jako by se snažila zabránit lidem dostat se k ní tím, že bude vypadat co nejvíc odtažitě. Doteď se jí to dařilo, proto v tom pokračovala.
Nechtěla mu skákat do řeči, jeho krátkou pauzu jen zaplnila slovy, kterým nekladla kdovíjaký význam a nepotřebovala je rozvádět a potom už jen poslouchala, o čem mluví dál. Hudba. To bylo téma pro ni. Raději, než o hudbě mluvila, ji ale poslouchala. Nač o ní mluvit? To považovala za zbytečné. Vždyť na mluvení nic není. Věděla, jaký pocit popisoval, ten znala. Jen ona by ho popsala jinak. „Nebo ti naskočí husina.“ doplnila ho tím hlavním, jelikož měla pocit, že to se jí děje pokaždé, když slyší něco, co se jí dostane pod kůži.
Byla v pohodě. Ona vlastně vždycky byla tak nějak relativně v pohodě, pokud jste se ji nesnažili urážet, vytočit, nebo se o ni zajímat. Nezávislé rozhovory o random věcech, které se jí úzce netýkaly, byly v pořádku. Když už ale došlo na ni, nerada tohle téma nakousávala. Většinou to tedy utnula něčím neutrálním, obyčejným, odpověděla vyhýbavě, nebo vůbec. Například teď. Co má říct? Ten kluk, Patrick, si sedl. Ona si sedat nechtěla. Ale pak si řekla, proč ne. A tak si sedla. Na opačný konec bílé lavičky a s nakloněnou hlavou na stranu zírala na obraz před sebou bez jediné špetky zájmu ve tváři.
„Ráda nakopávám lidem zadky.“ jako by se její předchozí odpověď smazala a nahradila ji nová. Spíš to byl takový dodatek. Upřesnění. Něco, čím se snažila odpoutat pozornost od zajíždění hlouběji do jakéhokoli tématu. Tak totiž mohli zůstat jen na povrchu a nikdy se toho nedozvědět až příliš o vzájemné mentalitě. „Nebo je nevnímám.“ svým způsobem může být nepříjemné obojí. Jen každé jinak. "Ale to není náplň, spíš takový ty zbytečný slova, který dopíšeš do eseje, abys dodržel minimální počet slov." pronesla svou nejdelší větu za celou dobu s rozhodnutím se zase uchýlit ke svým dlouvlosným odpovědím.

„ utrpenie.“ Keď počul to slovo, ktoré sa malo spájať práve s ním, tak sa na jeho tvári objavil malý náznak úsmevu. Tak malý, že človek si ho spočiatku nemusel ani len všimnúť. No tie kútiky pier, ktoré sa mu jemne nadvihávali, sa nadvihávali čoraz vyššie a vyššie. Patrick v jednom momente nevedel ako má zareagovať. V mnohých prípadoch sa snažil svoju bolesť skrývať, stavať pred sebou múr v podobe jedného základu za druhým. V inom prípade zasa sa snažil svoju bolesť preniesť na niekoľko iného, len aby sa cítil on sám oveľa lepšie, alebo chcel aby ľudia pocítili presne to, čo on sám.
„ čo to vôbec znamená utrpenie. Mnoho ľudí to berie inak.“ On sám nechápal ako ľudia môžu nariekať napríklad nad rozliatym mliekom. Alebo nad zlomeným srdcom po nejakom krátkom vzťahu v podobe len niekoľkých pekných no aj tak nahraditeľných chvíľach. Jeho utrpenie bolo v niečom úplne inom. Nebolo to len po fyzickej stránke, kedy mu chýbala ruka. Ale taktiež aj po psychickej stránke, kedy prišiel o možnosť hrať na klavíri. Patrick sa stále po tom všetkom ešte nevyrovnal aj napriek tomu, že sa o to snažil zo všetkých síl. Aspoň on si to o sebe sám myslel.

„ v mojom prípade nejde len o fyzické utrpenie.“ On sám v tejto chvíli dal možnosť pozrieť sa na svoju ruku. Aj keby mu nevenovala ani len jeden krátky pohľad, nebol človekom, ktorý by potreboval ľútosť. Nemal rád, ak si niekto čo i len a malý moment myslel, že by mu pomohlo nejaké pohladenie po ramene a slová o tom, že vie daný človek, ako sa v skutočnosti cíti. To nebolo niečo, čo potreboval počúvať každý jeden deň. mnoho ľudí na tom bolo horšie, to rozhodne áno ale málo ľudí vedelo pochopiť, čo sa odohráva v jeho hlave.
„ no stále to je lepšie ako vidieť ľútosť. To je možno to najsebeckejšie, čo môže človek urobiť. Myslieť si, že niekoho chápe..“ Patrick si uvedomil, že v podstate nehovoria takmer o ničom. Boli to len témy z ktorých skákali jednu na druhú no aj tak to bolo to najkrajšie počas tohto všedného dňa. Na malý okamih mohol zabudnúť na to, čo sa nachádza v realite, nemyslieť na školu alebo na stratené chvíle pri klavíri, ktoré zjavne mohol v ten daný moment tráviť nejakým iným spôsobom. Pri jej ďalšej vete sa musel Patrick na malý moment zasmiať, pričom v ten danom momente si svoju ruku opäť zahalil pod rukáv dlhšej mikiny.
„ to by som možno ani nepovedal. Myslím to tak, že pri pohľade na teba by ma to určite nenapadlo, že by si niekomu nakopávala zadky.“ On sám vedel, že v ženách sa toho skrýva mnoho. Veď ani on sám sa nemohol pokladať za nejakého športovca s vypracovaným telom, s tehličkami na bruchu takými silnými, že by sa od nich mohlo hoc čo odrážať. „ aký je to pocit niekomu nakopať zadok?“ on vedel, aký je to pocit. Bolo už niekoľko možností, kedy sa mal možnosť pobiť.

Už když to vyslovila, bylo jí více než jasné, že tohle téma přinese něco víc než jen pokrčení ramen, jak by to zřejmě dopadlo u ní. On mluvil. A nejdřív ne moc, jen zopakoval klíčové slovo celého kolotoče. Už jen to v sobě neslo cosi, co ji donutilo poslouchat. A že ona nerada poslouchala lidi, protože jí většinou neměli, co zajímavého ve svých slovech nabídnout. Písničky byly něco jiného, v nich byly příběhy, pokud jste tedy vybrali ty správné. Nebo jen melodie, která mluvila za vše. I ta v ní dokázala probudit více emocí než lidi kolem ní. A přesto to bylo málo.
Nepřerušovala ho. Stejně jako obvykle. Nechala ho mluvit a až když cítila, že skončil, promluvila. To se zatím nedělo, proto koukala před sebe z opačného konce bílé lavičky, než seděl on a nechávala jeho slova získat význam i pro ni. To víte, že je něco pro ostatní jasné, pochopitelné, správné, nebo vlastně jakékoli, neznamená nutně, že to platí i pro někoho jiného. A u ní to tak bylo obzvlášť. Významné věci si určovala sama. A toto? Ani nevěděla, jen se jí zdálo, že by ho měla poslouchat.
Ve chvíli, kdy se zmínil o fyzickém utrpení a nejen tom, nechal ji, zřejmě vědomě, všimnout si jeho ruky. Kterou vlastně neměl. Což pro ni byl kapku šok, ovšem ne tak velký, aby to projevila. Chvíli jen zírala, tím svým neskrývaným, upřímným civěním, načež se po pár sekundách obrátila zase ke stěně před sebou, kterou sledovala už předtím. Neprojevila jediný náznak emoce. Lítosti se nedotkla, ani ji zpovzdálí neviděla. Proč by ho měla litovat? Sama to nesnášela. Opravdu a upřímně.
Když o lítosti začal mluvit, věděla přesně, co má na mysli. Jako by všichni věděli, jak se cítí a jak se přes to má přenést. Jako by to byla ta nejjednodušší věc na celým širým světě. I když pro ni to byl právě toho širýho světa konec. Její svět tady končil. Zasekla se na bodě, ze kterého se nedokázala dostat, protože nebyl nikdo, kdo by jí opravdu naslouchal. Nebyl nikdo, s kým by opravdu mluvila.
A to byl konec, přestal mluvit, což jí dalo povel k vyjádření toho svého. Ona nikdy neodpovídala příliš mnoha slovy, vlastně vůbec. Byla to jen směska pár náhodných slov, občas dávala smysl, jindy zase ne. Bylo to různé. „Všechno znamená pro každýho něco jinýho, a není to jedno?“ neměnila výraz ve tváři a pořád se dívala před sebe, „každej má právo být zbořenej z vlastních věcí, je jedno co to je.“ podívala se na něj a trochu pozvedla bradu. „Nejhorší je, když při tom ztratíš kousek sebe.“ nic víc už ale neříkala, už tak toho namluvila až až. Tohle na ni bylo dost. Opravdu. A mluvila všeobecně. Nemyslela to ani tak materiálně, jako že přišel o ruku, spíš duševně. Ona něco ze sebe ztratila.
Další téma, skvěle. To rychle otočila jiným směrem. Nerada se bavila o věcech, o kterých se bavit nechtěla. Což byla většina. Měla skoro nutkání se uchechtnout, ale to ji přešlo hned jak přišlo, tudíž její výraz zůstal neměnný. Dál koukala na něj se svým jistým pohledem, zakrývající fakt, že žije ve svém netušícím světě ze zbořených karet. „Nevím.“ odpověděla na jeho otázku. „Prázdný?“ znělo to spíše jako dotaz, který kladla jemu i sobě zároveň.

bol zvyknutý aj na tento moment, ktorý sa už niekoľkokrát v jeho živote opakoval. kedy na vlastnej pokožke, na vlastnom tele cítil pohľad človeka, ktorý si predstavoval jeho ruku v pôvodnom stave. nechal ju v tom. nepovedal ani len jedno slovo aj napriek tomu, že možno miestami mu to prišlo pomerne nepríjemné. no on môže za to, že sa na tú ruku pozrela. predsa len to bol práve on, kto na ňu svojim spôsobom aj upozornil.
zvláštne ako pri pohľade na jedného človeka, ktorého v skutočnosti ani len nepoznal a kto vie, či ešte niekedy vo svojom živote uvidí sa v jeho hlave nachádza tak mnoho otázok a myšlienok. myšlienky, ktoré sa točia do niekoľkých špirál a na miesto toho, aby sa sústredil na jednu a pustil ju tým správnym tokom, kedy by sa dostala do jeho úst a premenila sa na slová vychádzajúce z jeho pier, pozrel sa pred seba. nevedel sa na jedného človeka pozerať príliš dlho. prišlo mu to nepríjemné. pretože pri tom pohľade, ktorý by bol dostatočne dlhý by si zapamätal každý jeden detail jej tváre a to nechcel. v tejto chvíli to bol len cudzí človek, ktorý sa v ten daný moment rozhodol pre rovnakú vec ako on. navštíviť galériu v ktorej je vystavených niekoľko krásnych a pomerne zaujímavých diel. no ale teraz opäť k podstate veci. aj napriek tomu, že v jeho hlave sa nachádzalo mnoho myšlienok, dlhší čas nepovedal ani len jedno slovo. možno už za tento deň povedal už mnoho slov. možno sa zdal pre mladé dievča, ktoré povedalo len niekoľko krátkych viet skladajúcich sa len z niekoľkých slov, otravným. no takým on rozhodne nechcel byť.
" máš pravdu. všetko znamená pre mnohých ľudí niečo iné. peniaze, láska, priateľstvo." láska, zvláštne slovo. pociťoval lásku k hudbe ale nezamýšľal sa nad tým, že by mohol opäť niekoho milovať. niekdy v minulosti si prešiel vzťahom no teraz vie, že on na to rozhodne nie je stavaný. nie je tým človekom, ktorý by denno denne na tvári nosil úsmev, rozdával kvety na počkanie, pozýval neustále na večere a bol tým najdokonalejším stvorením na celej planéte. boli dni, okamihy v jeho živote kedy bol komplikovaným. kedy tú bolesť, ktorú pociťoval prenášal na iných ľudí. a po tom rozhodne žiadne dievča nejásalo od radosti.

patrick opäť pocítil ako mu bolesť prešla celým telom, pričom sa musel pozrieť opačným smerom. chytil sa za rameno, a bolestivo svoju tvár skrútil do rôznych grimás, ktoré nemohla vidieť. nemal to nikto vidieť. no kto vie, možno ľudia okolo si to všimli no aj napriek tomu sa čoskoro vrátil do pôvodnej polohy. " niekedy to je fajn. ukázať ľudom, že to, čo na prvý pohľad vyzerá krehko a krásne nevinne, dokáže udrieť presne a bolestivo..." patrick si dokonca ani len v jednom momente neuvedomil, že jej tým pádom zložil malý kompliment.