Galerie

Těch pár dalších chvil ticha rozhodně uvítala. Za obvyklých okolností, tedy takových, u kterých očekávala lidskou společnost, by ji podobné potíže zajisté netrápily, dokázala by se po svém, nijak krátce vlastně, rozmluvit, nebyla by natolik strnulá v myšlenkách a zaražena tím, že doslova narazila na někoho dalšího v tomto tak často opuštěném patře. Nestěžovala si, to ani náhodou, milovala společnost, zejména tu o jedné osobě, kterou měla příležitost poznat. Nešlo zrovna o tu nejspolečenštější dívku, pravda, patřila však mezi ty, kteří využili každé příležitosti se dostat blíže k těm napohled zajímavým a vcelku ojedinělým lidem – ani nevěděla, co ji k tomu tentokrát táhne, pouze si pomyslně řekla, že tuto neznámou musí dalších pár chvil doprovázet. Mohla za to možná ta jakási přirozená lidská touha po společnosti, nebo třeba jen ta nepatrná kapka radosti, kterou z toho všeho měla. Mohla by třeba neznámé říci něco o svých názorech a dostat něco z toho i nazpět, mohla by se s ní ztratit a prožít pár dalších chvil zábavy při hledání východu (a ignorování šipek, které k němu vedly, ovšem). Vlastně těm svým naivním a vcelku vtipným představám nakonec darovala více pozornosti než samotné realitě, ale po chvilce si přeci jen uvědomila, že tam mlčí už nějakou tu delší dobu, což rozhodně příjemné být nemuselo. Sama ten pocit mnohdy zažila, přičemž to nedávala nijak najevo, samozřejmě. Častěji spíše ticho uvítávala. Prohlédla si ji ještě jednou, letmý pohled a úsměv tak darovala těm šatům, načež si ještě prohlédla tu tvář. Byla jí povědomá, to rozhodně, povětšinou si pamatovala kdekoho ze školy, teď jen bylo otázkou, kým tato osůbka je. Pousmála se ještě jednou, byť ne tak výrazně, navázala poněkud krátký oční kontakt, načež se tedy vrátila zpět k dílu v naději, že si vzpomene, co řešila chvíli zpátky. Úplně si nevzpomněla, což ji rozhodně nijak nezarazilo, její myšlenky a nápady byly vskutku prchavé. Úsměv se jí pomalu vypařil, pár dalších vteřin dumala nad dílem, zeptala se tak rovnou své nové společnice, zdali v tom nezahlédla nějaký symbol – žádný. Nic překvapujícího, letmo nad tím pokrčila rameny a vrátila se ke svým typickým touhám si jednu z těch sošek pohladit. A možná by to i udělala, kdyby ji z toho nevyrušila otázka, další dílo, na které se obě zaměřily. Její odpověď nebyla ničím dlouhým, žádným strohým a naučeným popisem díla, pouze vyjádřila ony prvotní dojmy několika slovy. „V obrazech jsem se nikdy moc neorientovala,“ přiznala v oné krátké pauze, kterou jí neznámá darovala, „všechny mi přijdou v něčem zajímavé, ale… mám pocit, že v nich nenacházím tu… bravuru.“ Jinak to popsat nedokázala, bylo to s ní celkově složité, její vztah k umění byl však mnohem komplexnější. Malby nadále milovala jakožto druh umění, avšak nedalo se popřít, že upřednostňovala sochařinu. Ničemu jinému pomalu ani nerozuměla. „Tak to se ráda přidám,“ pronesla nato s podobným úsměvem, vlastně ani nezáleželo na tom, co by jí řekla – držela by se jí tak či tak. S několika kroky za ní ji tedy následovala, darovala svému milovanému patru poslední pohled, načež začala stoupat do dalšího. „Studuji na místní univerzitě,“ odvětila poněkud zdlouhavě na své poměry, aby si alespoň objasnily, zda tedy chodí na stejnou školu, „první ročník,“ dodala vteřinku nato, to už je přivítalo další patro. Musela se pousmát, poněkud se na ty podivné kombinace umění těšila. „Myslím, že jsem tě tam už zahlédla,“ tipla si, její nejistota se odrážela na tom poněkud tichém hlásku. „Jaký je tvůj vztah k umění?“ zeptala se už o něco hlasitěji. Vykročila kupředu k něčemu, co by se podobalo další králičí sošce, zatímco očekávala odpověď. Nehodlala se nijak vzdalovat, ale asi bylo jasné, že se pokaždé nějak rozuteče, ostatně jako i její myšlenky.

Ta změna podlaží jí přišla vcelku podivná. Ne tedy, že by to tu neznala, v podstatě se zde vážně objevovala až často, jen většinu svého času raději trávila na tom jednom svém (ač ne doslova jejím) patře, kde se tak ráda ztrácela. Asi by řekla, že by raději zůstávala níže, ale nic nenamítala, přeci jen by si to další patro mohla znovu, lépe prohlédnout s další osůbkou. Měla by to své společné tajemství, po kterém tak toužila, a nakonec měla i dobrou společnost. Neznámá jí jednoduše byla sympatická, vypadala mile, sama by řekla, že i velice hezky, zároveň jí přišla jako dost… umělecká. Něco jí říkalo, že si mohou rozumět, případně se respektovat – a to byly osoby, která ona milovala snad ze všech nejvíc. Každopádně už uběhla nějaká ta doba od toho, co se naposledy s někým seznamovala, a tak si všechny ty své stěží existující společenské schopnosti musela oprášit, kousek po kousku. Představování jednoduše nepatřilo prvním místům, ono záleželo spíše na situaci, a tahle si spíše vyžadovala, aby se zaměřily na umění okolo. Když tak přišly na to, že navštěvují tutéž školu, musela mlčky přikývnout, darovat jí docela šťastný pohled. Znamenalo to třeba, že by ji mohla vídat i někde jinde, což ji… prozatím těšilo. A doufala, že nepřestane. „Super,“ uchechtla se, když jí potvrdila i ročník, jednoduše jí to těšilo, alespoň tu její společenskou stránku povahy, „a obor?“ nahodila otázku s dalším krátkým úsměvem. Byla si snad jistá, že nebude ze stejného, přeci jen tam většinu tváří znala jménem, ale očekávala, že od sebe nebudou mít daleko. Byla jí povědomá, což vlastně většina lidí, ale měla talent na to si lidi zařazovat. K její otázce nato přikývla ještě jednou. „Mám na lidi paměť,“ vysvětlila jí, vlastně celkově neodhadovala, že by se z toho cítila nějak trapně. Nějak si už zvykla na to, že pozná většinu, která na oplátku nemá tucha, kým je ona. Vyhovovalo jí to, tedy tím jejím jistým nejistým způsobem. „To mě těší,“ pousmála se nazpátek, „děkuji.“ Nevěděla, zda tomu děkovat, ale přišlo jí to vcelku pěkné, ta její slova. Až se z toho musela začervenat nazpátek, byť se jí ruměnec na tvářích držel snad po celou dobu, taková její typická reakce pokaždé, co byla v blízkosti nějaké pohledné neznámé. Tak ji tedy následovala k soše orla, kterou poté vystřídala za tu králičí. Pár chvil si ji prohlížela, zejména tedy její materiál, kámen. Byla starší, což se dalo lehce odvodit z několika prasklinek a něčeho, co vypadalo jako chybějící kus materiálu. Stále to bylo pěkné a z hlediska techniky tomu neměla co vytknout, alespoň ze své strany. Jen ji zajímalo, jaký příběh se k té soše pojil, proč právě králík? Proč kámen? Proč- zastavila se. Všimla si své společnice, která se k ní zase na chvíli přidala, dle všeho i s odpovědí k otázce, kterou před vteřinkou položila. A musela říci, že zklamaná rozhodně nebyla. Ráda poslouchala příběhy dalších. „Tak… to máme velice podobně,“ prohlásila s dalším z těch úsměvů, musela k tomu i přikývnout. Očekávala, že se zeptá nazpátek, přeci jen to byla otázka, která u takových lidí padne snad pokaždé. A tak i její odpověď byla něčím, co říkávala poněkud často. „Je to způsob, kterým ze sebe dostanu ty… zapeklitější emoce, mám pocit, že se v umění, skulpturách a plastikách, vyjádřím mnohem lépe.“ Pokračovala by, měla k tomu až příliš dalších chaotických myšlenek a pěkných vzpomínek a názorů, ale… cítila, že to mohlo prozatím stačit. Ke všemu bylo více, jak tedy k Noře, tak i k další. „Seznámit?“ optala se docela nejistě, jako kdyby jí to slovo zcela vypadlo z paměti, „jo- jo, to bychom měly,“ uchechtla se taktéž, lehce se opět začervenala. „Nora Baskerville,“ představila se konečně, uchopila ji za ruku a krátce potřásla, nebyla na to úplně zvyklá, polibky jí zjevně byly bližší, „a tím psem bude spíše můj bratr,“ zahihňala se ohledně svého příjmení. A vlastně to byla pravda, Nerana si vždy představovala jako toho psa z knihy, kterou nikdy nečetla. Když už to tedy měly za sebou, obrátila se opět k té soše toho králíčka, s pozvednutým obočím si ji rychle poměřila. „Co třeba najít nějaké fotografie?“ napadlo ji, rychle si vzpomněla, že se o ně druhá právě zajímala. A ji na oplátku zajímalo, jak se v tom svém oboru orientuje a co jí k tomu řekne. Ne, že by fotografování neznala – Meg znala až moc dobře.

Neřekla by, že jí to jakési pomalé seznamování příliš zavází, ba naopak. Nepotřebovala příliš informací, složité romány a eposy o životech druhých, to si jistým způsobem ráda stavěla sama, ty příběhy. Přirovnávala to k umění, k tomu svému potulování se napříč galerií, kdy si náhodně spojovala různé umělecké kousky a hledala mezi nimi ony jisté návaznosti. Totéž se pokoušela vytvářet u známých, dívat se na ně jako na umění, protože tím také i lidé byli – jedním komplexním, překrásným výtvarným dílem. „Tam pár znám,“ poznačila k její odpovědi týkající se oboru, každopádně se musela usmát ještě jednou. Především tam znala Meg, ta vzpomínka na ni ji vždycky dokázala přimět se pousmát, nostalgicky si zavzpomínat. Teď k tomu však nebylo příliš příležitostí, své strnulejší chvilky potlačila, zaměřila se na jejich konverzaci. „Umění, zaměřuji si na plastiky,“ odvětila nazpátek, musela to navíc specifikovat, přeci jen to byl dosti široký pojem, který jistým způsobem zahrnoval i ono fotografování. Očekávala, že právě to bude její společnice studovat, to jí tedy napovídaly její instinkty. A měly pravdu. Rovnou se jí tak svěřila s tím, že jí je povědomá. Nemohla si být jistá a na pravdu se dle všeho už ani přijít nešlo, každopádně to byl dalších z těch známých pocitů na zátylku. Měla na takové věci talent, lehce si všímala nenápadných detailů, lidí přežívajících v naprostém nevědomí svého okolí. Dalo se říci, že přesně takové jedince ona vyhledávala, naprosto tiché, lehce přehlédnutelné. Zčásti se k nim dala přiřadit, zčásti také ne – ráda si říkala, že ty dvě strany společnosti propojuje. Jako most. Mlčky si vyposlechla její postoj k umění, sledovala přitom zase nějaký ten zajímavý kousek, ačkoliv větší pozornost rozhodně darovala jejím slovům. Přišlo jí to také fascinující, tedy ten způsob, jak se vyjádřila a jak se k ní díky tomu sama připodobnila. Tak se jí k tomu také vyjádřila, alespoň tak, jak dokázala, a byla přitom naprosto upřímná, byť to bylo ve formě jedné krátké věty. Viděla to stejně, líbilo se jí to, a i kdyby s tím nesouhlasila, byl to přeci jen její pohled na ten široký a proměnlivým pojem, kterým umění bylo. „To teda,“ přitakala, pozvedla koutka úst do úsměvu, toho se až zbavila ve chvíli, co ji zarazilo ono seznamování se. „Samozřejmě,“ přikývla při zmínce jmen, jako kdyby jí to vážně na chvíli nevypadlo z mysli, lehce se začervenala a bez dalšího čekání tak pronesla své jméno, ještě to dále objasnila. „Ráda tě poznávám,“ pousmála se vřeleji, lehce stiskla tu její ručku, potřásla a s krátkým chichotem se zase několika krůčky vzdálila, pravděpodobně ji zase zaujalo nějaké to zvířecí umění, nebo něco na ten způsob. Každopádně byla ráda za tu příležitost Saru poznat, náhle jí nebyla tak cizí, když konečně znala její jméno. Nezapomněla představit i svého nepřítomného bratra, tedy toho pravého psa Baskervillského, ačkoliv tušila, že jí nebude povědomý. Neran byl… taky podivný. Sedělo to do toho jejich rodinného prokletí. Když dostala souhlas k tomu si najít nějaké pěkné snímky, snad ihned se šla porozhlédnout, přičemž pohledem probila každý viditelný kousek umění, zatím ji však nic úplně nezaujalo, to až otázka, kterou Sara vyslovila. Prvně se tedy vrátila zpět za ní, postavila se vedle, pohlédla na onu fotografii. Černobílé měla vždycky ráda, připomínalo jí to pár těch filmů, které viděla a které měla v oblibě. „Jako malá jsem ráda kreslila,“ začala tedy s tou svou odpovědí, tvář jí tentokrát zdobil spíše nostalgický úsměv, „ne nejlépe, ale zabavilo mě to, na chvíli. Začalo mi v tom pak něco chybět,“ ruce zdvihla, jako kdyby si tak měla protáčet nějaký pomyslná obrázek, „pohledy z dalších úhlů, detaily, chtěla jsem se dotknout všech těch křivek a tvarů – přišlo mi to jako kdyby mé umění bylo i přes všechny ty barvy stále černobílé,“ to už pohlédla zpět na fotografii zjevně nadšeného páru, „tak mě babička naučila pracovat s hlínou a přihlásila do kroužku, přirostlo to ke mně a teď si neumím představit, co bych bez špinavých rukou a špatných odlitků dělala.“ Ztichla, doufala v to, že jí ta odpověď vystačila, rozhodně toho měla více, dalších pár příhod, její rádoby prestižní střední, Itálii, hlavně ty maličkosti, které tvořily celou její lásku pro sochařství. Zaměřila se na pár chvil ještě na onu fotografii, ráda by se k ní vyjádřila, ale… nenacházela správná slova. Tušila, že Sara si už zvykla na tu jejich vzájemnou výměnu názorů, a tak prostě pronesla: „Proč fotografování?“  
A když dostala své odpovědi, v tichosti a se vším respektem přikývla. Na tvář se jí vyškrábal menší, zcela nenucený úsměv, který napovídal o její radosti z jejich konverzace, avšak ve chvíli, co se pokusila navázat a pokračovat, se z její kapsy ozvalo melodické zvonění jejího naprosto iritujícího mobilu, což značilo jediné - někdo volal. „Omlouvám se,“ špitla s ruměncem na tváři, ihned nato se odtáhla stranou, kde hovor zvedla. Byl to její bratr - pes Baskervillský -, který se dožadoval vysvětlení, kde je. A ihned nato se zpoza ozvala i její babička, kterou pořádně nezaslechla. A ať už to bylo cokoli, věděla, že bude čas se vrátit. „Je mi to líto, ale... Baskervillovi volají,“ uchechtla se, „můžeme pokračovat ve škole,“ navrhla vteřinku před svým odchodem, a když se ujistila, že to druhé nijak nevadí, pousmála se ještě jednou, zamávala a vydala se směrem dolů po schodech, aby se mohla vrátit do kavárničky a poté do galerie své babičky, kde potřebovali s čímsi pomoc - pravděpodobně další výstava, nebo socha, nebo... vlastně ani nevěděla. Jen byla zklamaná, že ztratila příležitost poznat někoho v té své pomyslné svatyni.

-->