Planetárium

I přesto, že nepatří mezi lidi, kteří nutně potřebují akci a zábavu a vyhledává spíš klidnější místa, kde se nejlíp nepije alkohol, zrovna ve zdejším planetáriu ještě nikdy nebyl. Samotného ho to trochu udivuje, protože když je noc, rád si od nekonečných hodin učení se do školy odpočne formou vysedáváním u okna a pozorováním hvězd. Nikdy ho ale nenapadlo jít do planetária, protože jeho nejčastěji navštěvovaným místem byla spíš knihovna, různá muzea nebo taky jazyková škola, kde se snažil zdokonalovat v jazycích. Přece jen nebyl rodilý Američan, takže mu čas od času nějaké slovíčko vypadlo i přesto, že už tu žije od třinácti. I tak pro něj ale byla angličtina nejlehčím jazykem z těch, které se učil. Tak či tak, dneska svůj mozek nehodlal zahlcovat nějakým učením, protože bylo přece jen léto a i on chtěl někdy dělat něco jiného, než učení se i o prázdninách. Proto tedy navštívil zrovna planetárium, ve kterém před chvílí zašel do místnosti, která svým popisem slibovala promítání vesmíru v realistické podobě a musel uznat, že to doopravdy realistické bylo. Nebýt planet, které by samozřejmě jen tak okem vidět nemohl, věřil by, že je noc a on doopravdy stojí pod širou noční oblohou. Přišlo mu neuvěřitelné, že se lidé dokázali vyvinout takovým způsobem, že vymysleli planetária a on tu teď může koukat na podobizny planet. Kdysi dávno si nikdo neuměl nic takového ani představit a dneska existují výlety do vesmíru. Přijde mu to prostě neuvěřitelné a dostává díky tomu lehce filozofickou náladu, kterou obvykle mívá právě v momentech jako je tenhle. Poté, co se tu trošku porozhlédne, se posadí a zkoumavým pohledem začne zkoumat všechno, co se tu promítá. Občas jsou obrazce doprovázené i nějakým komentářem, který se vždy snaží poslouchat. Jeho soustředí lehce napraskne v momentě, kdy uslyší klapnutí zavírajících se dveří, což ho donutí pootočit hlavu jejich směrem. Kvůli šeru musí trošku zaostřit na osobu, co se dnes rozhodla trávit čas stejně jako dnes. Uvidí brunetku, zhruba v jeho věku, ale nijak víc ji neřeší, protože proč by taky měl. Očividně je okolím zaujatá stejně jako on a určitě k tomu nepotřebuje nějaké jeho komentáře. Proto hlavu zase stočí zpátky k promítané obloze a zrak mu tentokrát padne na souhvězdí Lyry, které jako jedno z mála pozná. Koutky rtů mu ovšem cuknou do letmého úsměvu, když uslyší nadšené výrazy dívky, co mu teď dělá společnost, aniž by o tom zřejmě sama věděla. Chvíli přemýšlí nad tím, že by ji nějak opatrně upozornil na to, že tu není sama, aby z něj nedostala infarkt, ale dřív než se stihne rozmyslet, jak to udělat, aby nepůsobil jako nějaký úchyl, osloví ona jeho. Vytrhne tím ze zamyšlení, takže v první moment nejspíš působí trochu zmateně, jakoby o ní snad vůbec nevěděl, ale během pár sekund se zase zorientuje a upře hnědý pohled k dívce, která už se taky posadila. Opět se nad jejími slovy musí pousmát, protože před chvílí v podstatě přemýšlel nad tím úplně samým. "To teda. Chvíli předtím než si vešla jsem nad tím zrovna přemýšlel. Jak je fascinující, že lidi dokázali vybudovat tohle. A jak malí vlastně jsme oproti všemu tam nahoře." Všimne si jejího omluvného pohledu, a tak se na ni s mrknutím usměje, aby jí naznačil, že mu nijak nevadí, že na něj promluvila. Pohled z ní na chvíli přesune zase nad jejich hlavy a krátce zamyslí, než znovu promluví. "Zajímalo by mě, kolik životů musí probíhat někde úplně jinde." Prohodí s lehce zamyšleným výrazem ve tváři. Je to otázka, na kterou se někdy zeptal snad každý, ale nikdo na ni nedokáže nikdy odpovědět. Možná tak nějací vědci, kteří pracují v přísném utajení a stejně by to nikdy nikomu říct nemohli.

Zprvu si vychutnával zcela opuštěnou atmosféru planetária, které dnes bylo až na zaměstnance opuštěné, ale po nějaké době se ona opuštěnost rozplynula, protože jak mu naznačil zajímavý příchod hnědovlásky, už nebylo až tak opuštěné. Jeden člověk se v podstatě nedá považovat za řádnou návštěvu, ale dva? To už je určitě víc potěšující, kort když se vezme v úvahu, že je srpen v San Franciscu a mnoho lidí tráví den spíš na pláži, než v zatemnělé místnosti. On ale ani trochu nelituje toho, že si na dnešek zvolil právě planetárium, protože kdyby tu nebyl, přišel by o krásný pohled na „vesmír“ a taky o zpestření dne v podobě dívky, co sem zavítala. Už jen podle jejího nadšeného a tak trochu fascinovaného příchodu usoudí, že je vcelku sympatická a jeho domněnka se mu potvrdila i v momentě, co na něj promluvila a ještě se tvářila omluvně, skoro až provinile. Už jen to naznačilo, že to nebude nějaká protivná primadona, která by na něj ještě byla nepříjemná, že tu musí být ve dvou. A ačkoli není příliš velký extrovert a nedává se do řeči s náhodnými lidmi, které potká někde v planetáriu, s dívkou, co se posadila kousek od něj, to udělal. I když, aby byl spravedlivý, konverzaci začala ona, protože být to na něm, pravděpodobně by se jen pobaveně usmíval nad jejím nadšením, které trošičku působilo jako kdyby doteď žila v jeskyni s pralidmi a jejich jediná zábava spočívala v malování jeskynních maleb. To je samozřejmě nesmysl, ale přece jen se mu tahle myšlenka hlavou prohnala. Mnohem větší pravděpodobnost je, že třeba nikdy nebyla v planetáriu a proto ji to tak zaujalo. Konec konců, jeho to taky dost zaujalo, protože minimálně v tom zdejším planetáriu ještě nikdy nebyl. Vlastně byl naposledy v planetáriu jako dítě, takže ještě když žil v Polsku a to už je vážně dávno.
Tak či tak, její začátek ho rozpovídal, nebo spíše rozpolemizoval, aniž by si uvědomoval, že jí jeho slova můžou připadat divná a možná by taky mohla litovat toho, že na něj promluvila. Přece jen, nevytáhl zrovna typické téma, o kterém se bavíte s kdekým. Takový ale byl. Byl zkrátka schopný mluvit i několik hodin o nesmrtelnosti chrousta, když by na to přišlo. No nad jejím přiznáním, že se do toho v podstatě zamotala, mu povyjedou koutky rtů do pobaveného úsměvu, který následuje i tiché zasmání a odmávnutí ruky. "Promiň, občas prostě moc mluvím." Přizná a pohled z nějaké promítané planety přesune na svou společnici. "Asi jsem mohl začít líp, než polemizováním nad galaxiemi a mimozemšťany, takže to zkusím napravit." Mrkne na ni s letmým úsměvem a trošku se k ní přes sedačku, co je dělí, natáhne, aby jí podal ruku. "Jsem Tobiasz." Představí se jí, ačkoli to vzali trošku pozpátku, ale to bylo stejně jedno, protože očividně s podobnými myšlenkovými pochody nehodlají přestat, na což sama poukáže její další otázkou, nad kterou se musí zamyslet, což na něm jde pravděpodobně znát. Kdo ví, co všechno tam nahoře je. Třeba zrovna nic, i když všichni tvrdí, že je to nesmysl. Klidně ale mohou být na jediné obyvatelné planetě, které si lidi ve všeobecnosti moc necení vzhledem k tomu, jak se k ní v některých koutech světa chovají. To už ale zase zachází do úplně jiných okruhů, což si taky v duchu připomene. "Hmm.. já vlastně nevím." Přizná trošku zmateně, přičemž nad tím stále přemýšlí. "Teoreticky je možné všechno, klidně někde může existovat nějaká planeta, kde mluví zvířata a lidi jsou naopak jako zvířata tady. Kdoví. Nebo fakt někde pobíhají zelení mužíčkové s třema očima a pěti nohama. A nebo další život vůbec neexistuje." Pokrčí lehce rameny, načež mu opět koutky rtů cuknou do úsměvu a tentokrát věnuje omluvný pohled on jí a přejede si rukou po zátylku, což někdy dělává, když je rozpačitý. "A zase moc mluvím." Prohodí s lehce pobaveným hlasem a zavrtí sám nad sebou hlavou. Ví, že tahle jeho vlastnost, kdy všechno až moc rozvíjí, leze lidem často na nervy, ale je to zkrátka něco, co v sobě nikdy nezapře. Ani si totiž neuvědomuje, že to dělá.

Ačkoli není zrovna fanda vesmíru, rozmluvit se o něm dokáže levou zadní. Ovšem vše, co brunetce vedle sebe vykládá, nemá ničím podložené. Zkrátka jsou to pouze jeho lehce filozofické domněnky, kterými disponuje docela často. Díky zálibě v literatuře a nemalému množství přečtených knih, je jeho představivost docela rozvinutá, i přesto, že polovina jeho života byla spíš konzervativní. Nejkonzervativnější byla hlavně ta část kdy žil ještě v Evropě a od tety a strýce v USA dostával jen obálku s penězi a přáníčkem na narozeniny a Vánoce. Tehdy se naučil hrát na piano a na housle nebo trávil dovolené s rodiči v golfovém resortu, kde se snažil trefit míčkem do díry- v tom byl vždycky mizerný a dnes by to bylo možná ještě horší, protože po přestěhování do Californie v ruce golfovou hůl nedržel, na rozdíl od nástrojů, u kterých zůstal. Každopádně ho taky rodiče, když ještě žili, učili, jak se správně chovat k ostatním, takže v momentě, co se tu objevila Maddison ho ani nenapadlo, že by se nějak vysmál jejímu okouzlení doprovázeného samomluvou. Ani ho nenapadlo ji odbít nějakou strohou poznámkou a místo toho se s ní dal do řeči, jen se do toho klasicky moc položil, protože jakmile šlo o nějakou zajímavou věc, nedokázal si prostě pomoct. A vesmír mu jako zajímavý připadal, i když se v něm neorientoval o moc líp než ona a maximálně si tak přečetl brožurku, kterou si vzal při příchodu do planetária a teď je zastrčená někde v zadní kapse jeho džínů a pravděpodobně už je pěkně zmuchlaná vzhledem k tomu, že na chuděře sedí. Každopádně cítí potřebu omluvy, když si všiml počátečního překvapení jeho nové společnice, protože si až opožděně uvědomil, že by možná vůbec nemusela mít zájem o poslouchání jeho fantazírování. Naštěstí tomu tak snad není, což usoudí díky jejím následujícím slovům. Jakmile se dívka vedle něj začne motat v jeho jméně, nedokáže zadržet koutky rtů vlnící se do pobaveného úsměvu. Vždy si říká, že se lidem musí začít představovat anglickou verzí svého jména, ale i přes tolik let, co tu žije, na to vždycky zapomene. Možná je to ale dobře, protože na svůj původ by nikdo zapomínat neměl. "Toby stačí. Měl jsem se tak představit rovnou, polština je jazykolam." Společně se svou národností naznačí i další omluvu, která ale slovo ‚promiň‘ neobsahuje. Nechce se pořád dokola omlouvat, i když tak byl naučený. Bylo by to nejspíš otravné a otravnosti by se docela rád vyhnul. Maddison je jediný člověk, co očividně v tuhle letní dobu rozhodl navštívit zatemněné planetárium místo zmrzlinárny, takže by ji odsud nerad vyhnal. Už ale nezadrží tiché uchechtnutí nad jejím představením, protože když se neomlouvá on, bude to dělat očividně ona. "Víš co? Mám menší návrh, Maddison. Co kdybychom se oba přestali pořád omlouvat?" Navrhne se stále lehce pobaveným tónem hlasu a zvědavě na ni povytáhne obočí. No nad její další poznámkou už se vážně zasměje a sjede si ji v tomhle přítmí pohledem. "To je nějaká dlouhá přezdívka. Asi zůstanu u Maddie, i když hrozná holka, co komolí jména, je určitě originálnější." Zatváří se lehce zamyšleně, jakoby snad doopravdy zvažoval tuhle variantu, ale než by si na ni vzpomněl, zřejmě by uběhlo pět minut. "A nezkomolila si to až tak, bývá to horší." Dodá ještě, aby se snad necítila blbě kvůli tomu, že mu lehce zkomolila jméno. Téměř denně se mu stává, že se nad jeho jménem někdo zarazí a i po třech letech na univerzitě se vždycky každý profesor zarazí, když čte jeho jméno. A když chce náhodou přejít k příjmení, tak skončí zase u křestního, protože příjmení je ještě horší, než to křestní. Každopádně po jejich zmatkářském představení stáhne ruku zase k sobě a trošku víc se opře do sedačky a očima se na moment zase vrátí na moment k okolí, než zabřednou zase do filozofických debat. I když, teď to začíná být spíš nerdská debata, když do ní zapojili zelené mužíčky s kdovíkolika očima a nohama. Trochu se zasměje nad její otázkou a pokrčí lehce rameny. "Můžeme naivně doufat, že by byli přátelští a přinesli by nám na uvítanou koláč." A nebo by si ten koláč udělali z nich, ale to už je spíš pesimistická stránka věci, kterou nehodlá zmiňovat, protože o tom, že by skončili na mimozemském talíři jako večeře, se asi radši bavit nechce. Místo toho pootočí na moment hlavu zase jejím směrem a trochu se zasměje. "Promiň, asi bych tě měl spíš zkoušet okouzlit popisováním souhvězdí, než mimozemskými debatami." Sám zase pronese omluvu, i když ještě před chvílí řekl, že by mohli zavést pravidlo neexistujících omluv, ale jaksi si to neuvědomil.

Zkomolení jeho vlastního jména jejím dílem, mu vykouzlilo na rtech krapet potlačovaný úsměv, takže z něj nakonec vznikly spíše cukající koutky rtů. Na zkomoleniny svého jména je sice zvyklý díky tomu, kolik let už v USA žije, ale stejně ho pokaždé docela pobaví, jak s tím ostatní zápolí. Už nejednou ho napadlo, že by se měl začít představovat poangličtěnou verzí, ale síla zvyku ho vždy přemůže a ostatní, stejně jako před chvílí Maddie, si pak musí lámat jazyk. U ní to ale bylo o něco vtipnější, protože mu neuniklo, že Maddie bude zřejmě ten typ člověka, co blábolí, když se do něčeho zamotá. On to ale považuje spíš za něco roztomilého, než nepříjemného, takže i díky tomu pobavený úsměv nedokáže zkrotit. Nemusí být zrovna génius, aby mu došlo, že i v potemnělém prostoru si toho všimla, protože mu to naznačila přimhouřením očí. Pod jejím pohledem se pokusí zatvářit jako nevinné dítko, co si prostě nemohlo pomoct, ale má to za následek jen to, že se mu chce ještě víc zasmát, což zastaví semknutím rtů k sobě. V očích mu ale i přesto zatančí pobavené jiskřičky, takže v závěru v téhle jejich němé konverzaci jen pokrčí omluvně rameny a raději očima sjede nějakou planetu, co je zrovna promítaná a něco o ní vykládá audionahrávka linoucí se z reproduktorů. Ještě že je ten pán, co to namluvil, nevidí, protože by se určitě zhrozil nad tím, že ani jeden nedává pořádně pozor. Místo vnímání naučného vyprávění o Saturnu, jí na sebe prozradí svou zemi původu a nad jejími dalšími slovy už tiché zasmání potlačit nedokáže. Pootočí hlavu opřenou o opěrku zase tak, aby se koukal na ni, a musí se krátce zamyslet. "Hmm.. slyšel jsem spíš, že jsme idioti, co nic nedělají pořádně." Přizná, protože si vzpomene na svého strýčka, který si před nedávnem pořídil do pracovny nějakou skříň vyrobenou v Polsku a u jejího montování nadával jako špaček s tím, že od Poláků už si nikdy nic nekoupí. Samozřejmě s tím přestal, když si uvědomil, že mu s montováním pomáhá on, který v Polsku třináct let žil a měl odsud otce. Bohužel zrovna v tomhle by se s ním nepřel, protože jeho otec byl kretén.
Po vzájemném představení a komolení jmen, si uvědomí, že se jeden druhému už snad po sté omluvili, takže musí znít jako nějací dva teenageři, co se neustále omlouvají za vše, co udělají, aby se náhodou neztrapnili. Svým způsobem je to docela komické vzhledem k jejich věku, ale stejně se rozhodne vznést návrh zákazu omluv, který se samozřejmě bude snažit dodržet. "Tak tedy platí." Mrkne na ni se stejně vážným výrazem, který má i ona, takže si skoro připadá jako na nějaké schůzce dvou podnikatelů, kteří právě podepsali nějakou důležitou obchodní smlouvu. Oni naštěstí nic nepodepsali, protože jak se později prokáže, on by sankce platil hodně brzo. "Takže bys ode mě chtěla utíkat, jo?" Převezme si z její věty právě tu poslední část a zvědavě, zároveň s lehce pobaveným výrazem, se na ni podívá. Samozřejmě si ji jen trochu dobírá, což popravdě moc často nedělá, ale její přítomnost ho k tomu tak nějak vybízí. Nejspíš to bude tím, že Maddie působí jako energický člověk a to zase nabíjí energií jeho. Je totiž příjemná změna trávit čas v přítomnosti někoho, kdo s vámi neprobírá, na jaký golfový resort zavítáte příště. Ačkoli sice už rodiče dávno nemá, jeho strýc s tetou mají dost podobný způsob života, takže těchhle aktivit se nikdy nezbavil a ze slušnosti by jim nikdy neřekl, že golf nesnáší a vždy tam chodí s hrůzou, komu způsobí omylem monokla svou holí. Teď ovšem nemá na přemýšlení nad takovými věcmi čas, protože debata o zelených mužíčcích je mnohem záživnější. Kort pokud by jim donesli koláč. Pobaveně se na ni podívá a dokonce se i zasměje, přičemž se podívá směrem k její ruce, jakoby se tam ta vidlička snad měla objevit. "Jen jednu? To snad ne, přece by ses se mnou nezapomněla rozdělit." Téměř se na ni uculí, ale pravdou je, že by nebyla první dívkou, která si své jídlo hlídá jako oko v hlavě, takže by ho vůbec nepřekvapilo, kdyby ho poslala do toho nejvzdálenějšího kouta od ní, aby minimalizovala případnou možnost krádeže koláče.
Jak tak přemýšlí nad úplnými nesmysly, nenapadne ho samozřejmě nic lepšího, než další vytasení omluvy, které si doslova pár minut dozadu zakázali- a to jako bonus na jeho iniciativu.  Vůbec si nejdřív neuvědomí, co to právě vypustil ze rtů. To až s jejím potutelným výrazem mu dojde, že zase jednou dřív mluvil, než myslel a vyslovil zakázaná slova. I přes tohle uvědomění, které přijde hlavně po jejích slovech, se zatváří naprosto nechápavě a ještě se nezapomene rozhlédnout kolem, jakoby hledal někoho třetího, ke komu teď mluví. "Ne, ne. To ses určitě přeslechla." Zavrtí velice přesvědčeně hlavou a ještě její slova odmávne, jakoby to, co říká, byl naprostý nesmysl. "Omluva? Co to vůbec znamená? Nikdy jsem o tom neslyšel." Odfrkne si, jakoby ho snad právě nařkla z nějakého zločinu. "Vůbec si na takovou dohodu nevzpomínám. Jsi si jistá, že sis mě s někým nespletla?" Zvědavě na ni koukne i přesto, že se jí doteď snažil vyhýbat pohledem. Bylo mu totiž jasné, co přijde, když se na ni podívá. Okamžitě ho zase začnou  koutky rtů zrazovat, protože opět začnou nezbedně vyskakovat do pobaveného úsměvu, když vidí ten její záškodnický a asi i vítězný pohled. Nevydrží to dlouho a sám se nakonec společně s ní zasměje. "Pro.. Ne, nepromiň. V žádném případě se neomlouvám." Tiše se znovu zasměje, když se naštěstí stihne zarazit v další omluvě, která tentokrát měla být mířená na to, že nedodržel jejich dohodu, kterou by další omluvou porušil rovnou podruhé. Prohrábne si rukou vlasy, aby si zase tak nějak srovnal myšlenky, načež se zase zasměje a s jiskřičkami v očích se na ni podívá. Vlastně už se k ní natočí trošku víc celkově, aby furt nemusel otáčet hlavou. "Tak tím pádem jsem určitě zabodoval, možná z kapsy vytáhnu ještě nějaké jiné podivínské triky, když tě bere tohle." Neodpustí si menší popíchnutí a kousne se zevnitř do tváře, aby aspoň trochu zkrotil úsměv, který se mu zase dere na rty. Pak se tiše nadechne a na moment zvedne oči k promítané obloze a snaží se vyhledat nějaké souhvězdí. Bohužel zrovna na tohle odborník není, zato kdyby chtěla zarecitovat nějakou repliku z literatury, hned by se mu machrovalo líp. Ne, že by měl zrovna tohle v povaze. Díky jeho nepříliš velkým znalostem v astrologii, se mu podaří najít jen jedno jediné souhvězdí, takže se k ní trochu nakloní, aby se na promítané obloze zorientoval i z jejího úhlu pohledu a následně zvedne ruku směrem nahoru, aby jí ukázal souhvězdí Cassiopeii, jehož tvar se rukou pokusí napodobit ve vzduchu. "Cassiopeia. Pět hvězd ve tvaru dvojitého vé. Můžeš ji na obloze najít úplně každý večer, nehledě na roční dobu. A je pojmenovaná po manželce etiopského krále Kéfea a matce Andromedy." Řekne strohý popis toho, co o Cassiopei ví, protože informací o samotné Cassiopei by se díky jeho zálibě v literatuře našlo určitě víc, ale nechce ji tím zasypat. Nicméně, o samotném souhvězdí toho tolik schopný říct není, takže to pojal spíš tímhle způsobem, než že by jí začal popisovat jednotlivé hvězdy v souhvězdí. Jakmile to dořekne, tak se zase vrátí do své původní pozice a s tichým zasmáním se na Maddie podívá. "A tady mé hvězdné znalosti končí, protože všechno ostatní vypadá jako čáranice." Přizná, jak na něj působí rozložení hvězd. Z jeho popisu by šel bez debat do mdlob každý astronom.

Své divadýlko nevinné osůbky si odpustit nemohl, ačkoli zrovna herec roku není vzhledem k tomu, že nedokázal potlačit veselé jiskřičky v očích, které celou jeho habaďůru prozradily. Konec konců, dramatickému kroužku se naštěstí jako jednomu z mála vyhnul a bylo to něco, kam ho máma neposílala. Když se nad tím tak zamýšlí, byl docela mamánek, když ještě žila. Dělal prostě všechno, co chtěla, navíc to bylo lepší kvůli klidu doma. Ne, že by byl jeho otec agresor, když byl zlitý, ale jeho poznámky byly občas horší, než by byla nějaká rána pěstí. Každopádně, kdyby se o tu v jeho zlitých stavech pokusil, určitě by spadl při prvním pokusu, protože se sám nebyl schopný dostat ani do postele, kam mu vždycky musel pomáhat. Na přemýšlení nad svým dětstvím naštěstí nemá čas, protože svou veškerou energii se momentálně snaží využít právě na svůj chabý herecký výkon, o kterém mu je naprosto jasné, že mu ho Maddie nežere. Ale co? Přece to nevzdá. Proto se o nevinný pohled ještě chvíli pokoušel, než ho od ní nakonec odvrátil v momentě, kdy začal hrozit smích. Ten v sobě naštěstí zadusil, i když to bylo těžké pod náporem jejího pohledu. Jejího nenápadného a v podstatě naprosto nenuceného ‚vyzvídání‘, si vůbec nevšimne. Nebo spíš, nedojde mu, že z něj vytahuje věci, aniž by musela vynaložit nějakou velkou snahu. Navíc stejně nemá problém jí o sobě nějaké informace sdělit, jako třeba to, že je vlastně Polák. Konec konců by jí samotné určitě díky tomu jménu došlo, že rodilý Američan není. Přece jen zní jeho jméno v polštině docela jinak, než v anglické verzi, takže jí na sebe svůj původ nenuceně prásknul a teď se to na nějakou chvíli stalo i jejich předmětem konverzace. Koutky rtů mu povyjedou do podobně pobaveného úsměvu, jaký má ona, když ho vidí u ní, je to nakažlivé. Pak lehce pokrčí rameny, načež se tiše zasměje. "Když jsem pomáhal strýčkovi montovat polskou skříň, vypustil pár peprných poznámek na adresu Poláků." Tentokrát už v sobě při té vzpomínce zasmání neudrží a pobaveně se na Maddie podívá. "Věř mi, tehdy jsem se o sobě dozvěděl spoustu nových informací, včetně té s idioty a flinkařství." Samozřejmě by mohl ještě přihodit informaci o otci alkoholikovi, což by byl asi pádnější důvod k tomu, aby mu věřila, ale není to něco, čím by se chlubil na potkání. Navíc je to pro něj přece jen citlivější téma a vždycky bude, nehledě na to, kolik let uběhne. Dnes už je s tím ale rozhodně smířený víc, než kdysi. Nemůže se utápět v minulosti, protože pak by se zbláznil. Proto taky přesune konverzaci na ni. "Ale dost o mě, co mi na sebe prozradí Američanka, co má tu drzost komolit jména a má neodolatelné nástupy?" Opět ji obdaruje lehce popichovačným pohledem, ale tím přátelským způsobem, ne nějak bodavým nebo zákeřným. Každopádně se ani nepokouší skrýt zájem, který je doopravdový, ne hraný. Kdyby ho nezajímala, tak by se s ní ani nebavil. Nebo bavil, díky jeho vychování, ale rozhodně by u toho nebyl tak uvolněný, jako je teď.
Následně mezi sebou uzavřou domluvu, která se týká omluv, protože se zdá jako výhodná. Oba dva mají totiž zřejmě slovo ‚promiň‘ jako hlavní ve slovníku a nebýt té dohody, na kterou si ještě v tenhle moment dával pozor, by se už omluvili určitě několikrát. Takhle si to ale zatím hlídá, takže v nejbližších minutách žádná omluva z jeho strany nehrozí. Místo toho ji zase popichuje, skoro jako náctiletý kluk, jen v trochu jiné verzi, než se obvykle náctiletí pošťuchují. Ona se ale očividně nenechá vyvést z míry, jak měl původně v plánu, ale na tom není vůbec nic špatného. Spíše naopak, její reakce mu na rtech vykouzlí pobavený úsměv, kterým ji dnes obdaruje už poněkolikáté. "Pokud si toho konce vůbec všimneme." Prohodí jen tak mimoděk, s podtónem smíchu v hlase, protože si zase uvědomí, že opět neposlouchá nic z toho, co se line z reproduktorů a spíše se jen občas podívá na promítání. Pokud se chtěli dnes oba dva vzdělávat, své plány si vzájemně překazili. "Ale určitě tě tak ohromím, že nikam utíkat nebudeš." Dodá ještě a víceméně hravě na ni mrkne, ale musí zase odvrátit pohled někam bokem, aby se nesmál. Sám o sobě nemá zrovna nějaké vysoké mínění ohledně toho, že by snad někoho dokázal ohromit. Vždyť tady probírá mimozemšťany, co by jim nosili koláče- to není zrovna konverzace, ze které by někomu spadla brada. Ale stejně mu to nevadí, na frajeřinky a drsné kecy zkrátka nikdy nebyl. Jakmile tedy mluví o mimozemských návštěvnících s koláči, pokusí se ji nachytat, ale musí uznat, že je v mluvení docela obratná a jen tak se nachytat nenechá. I tak na ni ale přimhouří oči a sjede si ji lehce pochybovačným pohledem, jakoby jejím slovům vůbec nevěřil. Nicméně, její nevinný pohled rozhodně zabírá, protože asi tak jako by ona odpustila cokoli jemu, on by to udělal také, kdyby se na něj takhle dívala. "No dobře.. ale mám větší kousek." Promluví jako nějaký obchodník, co právě smlouvá o ceně a nezapomene svůj návrh doplnit sladkým uculením, které by mu v získání většího kusu koláče mohlo pomoci. To, že by v reálu nechal větší nebo poslední kousek jí, je teď nepodstatné, protože žádný koláč nemají, takže teď může mít úplně jiné nároky, než kdyby před nimi koláč doopravdy stál.
Vůbec si ze začátku neuvědomil, že z něj vypadla další omluva, což je očividné, protože kdyby si to uvědomil, určitě by se v ní zarazil vzhledem k tomu, na čem se domluvili. On má ale omluvy ve zvyku tak často, že to z něj prostě vypadlo úplně automaticky a Maddie tak dokonale nahrál na to, aby si tentokrát mohla dobírat ona jeho. Chvíli se snaží ji ubít různými nesmyslnými argumenty. Za pokus to přece stojí, ne? Škoda jen, že se mu jeho pokus příliš nevydařil, i když mu to ve skutečnosti samozřejmě nijak nevadí. Máchne rukou ve stylu, kdy jí ukazuje, že jí dá klidě tolik času, kolik potřebuje, ale jakmile na něj vychrlí slova o podvodníkovi, zvedne ruce ve vzdávajícím se gestu. "Samozřejmě, že ano!" Vyhrkne nazpátek, čímž se vůbec nepokusí vyvrátit její tvrzení o tom, že by ji chtěl nachytat. Vážný výraz už si na tváři ale neudrží a musí se tiše smát, během čehož si přiloží ruku na hruď a lehce se pokloní. "Děkuji vám, slečno. Toho si velice vážím, má kariéra profesionálního podvodníka má ještě stále šanci na budoucnost." Zašveholí, načež se zase srovná s veselým úsměvem na rtech, který by jakémukoli náhodnému příchozímu naznačil, že tady dneska asi na promítání hvězdných soustav klid mít nebude. Maddie se zanedlouho znovu málem omluví, což si naštěstí uvědomil dřív, než ze sebe omluvu stihl vysypat. Znovu už se nachytat nenechá, takže ledabyle odmávne rukou tvrzení o jeho nevychovanosti, aby dal najevo, jak moc mu na tom nezáleží. Znovu ji prostě vyhrát nenechá! Alespoň prozatím. Navíc je mu jasné, že slzy kvůli tomu neprolije, což je jednak evidentní z jejich celkové konverzace a taky z jejího zasmání.
Ačkoli jeho ta jejich trošku potřeštěná konverzace baví, přece jen na něj na chvíli dopadnou obavy z toho, že by ji třeba mohl nudit, nebo děsit tím, že je nějaký pošahaný blázen. Díky tomu vlastně taky vznikla ta další proklatá omluva, kterou Maddie předtím nahrál. Ona ho ale nakonec uklidnila, když mu jasně naznačila, že jí nic takového nevadí, spíše naopak. Proto se teď vůbec nebrání dalšímu dobírání a provokování, přičemž se ale zase tváří jako neviňátko. I když u narážky na něco jako fetiš, po ní loupnul spíše provokativním pohledem. V očích se mu mihnou jiskřičky, když slyší její odpověď a přes rty se mu na chvíli převalí i pobavený úsměv. "To ne, ty další si nechám na jindy, přece je na tebe nemůžu vybalit všechny najednou. Ještě bys z toho omdlela nadšením." Pronese to jako něco, co jí mělo být naprosto zřejmé, přičemž si vůbec neuvědomí, že nějaké jindy vůbec být nemusí. V ten moment ho to zkrátka vůbec nenapadlo, to až teď. Už chce vyklopit nějaké objasnění svých slov, ale na poslední chvíli se kousne do jazyku, aby nežvástal. Nikde není napsané, že si toho všimne, třeba to prostě bude brát jako on v ten moment a vůbec si neuvědomí, že na něco takového narazil. Rozhodně to v ten moment nebyl žádný záměr, i když by lhal, kdyby tvrdil, že by se bránil tomu, aby ji ještě někdy potkal. Protočí nad sebou samotným v duchu očima a děkuje všem svatým, že zabrousili k tématu souhvězdí, protože to ho odreaguje od toho ostatního a on si tak chvíli pohledem pročesává promítnutou oblohu a pak své hnědovlasé společnici sdělí něco málo o Cassiopei- jediném souhvězdí, o kterém něco ví. Jakmile se rozpovídá, jeho humorné rozpoložení se na moment úplně vypaří, protože když může mluvit o něčem, co ho zajímá, vždycky nahodí soustředěný a zaujatý výraz, přičemž pozapomene na své okolí. Ne snad kvůli tomu, že by ho najednou Maddie přestala zajímat, ale kvůli tomu, že se pro věci lehce nadchne. Další pohled jí tedy věnuje až když svůj monolog ukončí a samozřejmě si nezapomene srazit hřebínek tím, že dodá, že to je to jediné souhvězdí, co zná. Naštěstí jsou na tom očividně úplně stejně a astronom ani z jednoho nebude, takže hloupě se necítí. "Teď už z nás jsou hotoví astronomové." Mrkne na ni a úsměv jí oplatí, než pohled přesune k brožuře, kterou vytáhla. S její otázkou zašátrá v kapse svých kalhot, aby i on mohl vytáhnout brožuru, kterou taky dostal u vstupu. Hnědýma očima prozkoumá, co ještě planetárium nabízí. Určitě už nic nebude tak zajímavé, jako tohle, ale po chvilce ho na plánku upoutá sekce, ve které by měly být modely planet visící ze stropu. Něco si o té části rychle přečte, takže se dozví, že tahle část planetária by měla imitovat něco jako procházku vesmírem, což ho okamžitě zaujme. "Co tohle?" Navrhne a ukáže jí to na její brožurce. Nechá ji, aby se na to sama podívala, načež se postaví a natáhne k ní ruku, aby jí pomohl vstát. "Tak co, staneš se mým doprovodem po vesmírné túře?" Povytáhne na ni se stále nastavenou rukou obočí a věnuje jí i letmý úsměv. Kdyby nechtěla, určitě by to pochopil a nenaštval by se, ale za optání stejně nic nedá.

Není nějakým světovým tajemstvím, že se o Polácích vykládá, že vše dělají jen tak napůl, aby se neřeklo. On tohle rčení ale popravdě neznal, dokud právě nemontoval onu polskou skříň. Přece jen byl Polák, co žil dlouho v Polsku a jeho soukmenovci samozřejmě na svou vlastní národnost nenadávali. A tady v USA to bylo všem jedno. Valná většina lidí, se kterými někdy řešil svůj původ, ani nevěděla, kde Polsko najít na mapě, natož aby někdo dokázal říct, co se o jeho národnosti říká. Celkově mu přijde, že v Evropě se mnohem víc řeší všechno o okolním světě, než tady v USA, alespoň co tedy může porovnat sám dle vlastní zkušenosti, protože na školách tady se učil hlavně věci o USA, přece jen má USA stejný počet států jako samotná Evropa- to je hodně učiva. Montovat skříně ho ale bohužel neučili nikde, takže sám měl s pochopením polského návodu tehdy docela problém a to hlavně od momentu, kdy si všiml, že přibalili špatné hřebíky. Proto o tom teď nedokáže mluvit zdrceným a dotčeným způsobem. Navíc ani Maddie ho moc nepodporuje v nějakých slzách, leda tak v těch od smíchu, protože ten se mu díky jejím slovům dere na rty. "Být truhlářem byl můj životní sen. Zničil mi tím tvrzením mé veškeré naděje." Pokusí se alespoň na zlomek vteřiny vyčarovat pohled hodný nakopnutého štěněte, ale dlouho mu to nevydrží, protože ho po pár sekundách rty zradí a zase se začnou samovolně usmívat. Hrůza, jeho vlastní tělo je mu nepřítelem, asi na něj taky podá reklamaci. Když na sebe prozradí, že je vlastně Kanaďanka, tak si ji automaticky prohlédne- ne že by mu to snad mohlo pomoct v jeho očividně mizerných schopnostech rozpoznávání národnosti. Vjede si rukou do vlasů, které si prohrábne při zamyšlení nad vhodným argumentem, proč to nepoznal, ale žádný ho nenapadne. "Bohužel. Mé určovací schopnosti jsou na tom zřejmě podobně jako čtení návodů pro stavbu nábytku." Prohodí a svá slova doplní lehce omluvným výrazem, jakoby snad nedokázal něco, co jiný smrtelník dokáže úplně běžně. "Každopádně tvůj příchod přátelský byl, povídala sis i s promítacím plátnem, takže to nejspíš sedí." Věnuje jí jeden nevinný úsměv, jakoby ji právě vůbec nepopíchnul a hlavu otočí směrem k plátnu, na kterém už se promítá zase něco jiného, než pár minut dozadu.
"Já a rozptylovat tě?" Povytáhne na ni obočí a věnuje jí dost nevěřícný pohled, jakoby nemohl věřit vlastním uším. "To ani omylem. Dobrá duše jako já by nikdy nikomu kousek vzdělání neodepřela." Zavrtí paličatě hlavou, tedy alespoň na oko, protože zrovna tvrdohlavosti příliš nepodědil, ale to ona zatím neví, takže se paličatě tvářit může. Nakonec se na ni ale přece jen zase usměje, protože se prostě nedokáže neusmívat. Na to je mezi nimi až moc uvolněná atmosféra, která jeho veškerou snahu o vážné chování kazí a to společně s tématem mimozemského dortu, které je naprosto mimo mísu. Neuvěřitelné, jak se dokázali z polemizující debaty o vesmíru dopracovat k tomuhle. "Tak to vůbec není. Musíš to brát tak, že kdyby byl otrávený, umřu dřív." Vytasí na ni další ‚geniální‘ argument a nezapomene se přitom tvářit jako největší dobrodinec světa, co chce větší kousek dortu jen kvůli jejímu dobru a zdraví. Vůbec za tím není záliba ve sladkém. Mnohem radši by teď však pobíral dorty a koláče, protože následná debata sklouzne k tomu, že je podvodník. A přitom to vzniklo tak nevinně! Jen se omluvil, zase. A to byl ten hlavní důvod, proč se vůbec dopracovali k tomu, že je podvodník, protože se samozřejmě snažil chvíli tvářit, že se na ničem jako zakázání omluv nedohodli. Ona je ale až moc dobrý detektiv, takže kápl božskou dřív, než mohla čekat. Má tedy alespoň malý pocit zadostiučinění, že se mu podařilo ji vykolejit. I proto se mu zdá její reakce úsměvná a nakonec ho ke smíchu přemůže její vítězné prohlášení. Skoro jako kdyby vyhrála olympiádu. "Ano, vyhrála. Nechceš náhodou i medaili?" Neodpustí si další menší rýpnutí, které je stále doplněné pobaveným úsměvem. Po tomhle dnešním setkání ho určitě bude bolet pusa, protože má dojem, že nedělá nic jiného, než že se tu společně s ní směje. Ne, že by byl jindy suchar a nevěděl co to je smích, ale málokomu se povede ho dostat až do takhle uvolněné nálady. I když to nejspíš bude způsobené i tím, že se s tak energickými lidmi jako je Maddie nikdy příliš nestýkal vzhledem k tomu, jakou společnost preferovali jak jeho rodiče, tak i teta se strýcem. Ti v tomhle sice až tak striktní nejsou, ale geny jsou geny a i oni si potrpí na lehce konzervativnější způsob života.
Střelené debaty se u nich dnes zřejmě hodlají střídat s těmi rádoby inteligentními, protože předchozí rozjívenou atmosféru na chvíli zase přeruší, když konečně uznají za vhodné, že by nebylo na škodu věnovat svou pozornost alespoň na chvíli i tomu, kvůli čemu sem původně oba přišli- hvězdám, planetám a vesmíru. A jak u něj už bývá zvykem, když se pro něco nadchne nebo ho něco zaujme, vypadá jako kdyby ho ani nic jiného nezajímalo, což se na krátký okamžik stane i teď, když jí začne předávat pár informací o jednom jediném souhvězdí, které je tu schopný rozeznat. Je to jednoduché, symbol W, určitě by ho dokázala najít i na skutečné obloze, protože sám si troufá říct, že je to dost výrazné souhvězdí. Ale kdoví, třeba se to tak zdá jen jemu a pro Maddie může být noční obloha jeden velký nepřehledný chumel. Tak to má ostatně i on, protože s žádnými dalšími souhvězdími před ní bohužel zazářit nemůže. Je to spíš milovník literatury, takže volný čas tráví radši v knihovně, než studováním hvězd. To ho přivede na myšlenku, že vlastně vůbec neví, co Maddie studuje. Pokud vůbec studuje a už není ve světě dospělých. Je to pro něj v podstatě naprosto cizí člověk, o kterém skoro nic neví a i přesto si tu povídají jako kdyby se znali už dlouho a jeden druhého popichují. I přesto, že ho to co dělá, zajímá, nakonec se na to nezeptá. Takový už prostě je, nechce působit nemístně nebo vyzvídavě, takže raději bude vnitřně tápat nad tím, co by tahle usměvavá brunetka mohla dělat, než aby se zeptal. Kdyby náhodou byla nezaměstnaná, hned jí nastíní jednu možnou kariéru, i když jako vtip, a sám se pak její odpovědi zasměje. "U východu to můžeme zkusit. Určitě nás přijmou všemi deseti. Kort pokud tu mají kamery a celou dobu sledují náš zápal pro věc." Mrkne na ni s veselým úsměvem na rtech, přičemž se musí držet, aby se nesmál. S jejich zápalem pro věc by je totiž spíš vyhodili vzhledem k tomu, že jejich původní debata byla o mimozemském životě a jediná serióznější debata proběhla teprve pár minut dozadu a ani tak jim moc dlouho nevydržela. Třeba ale ještě nějaká seriózní debata přijde, což by se klidně mohlo stát, když se chtějí přesunout někam dál. On osobně o tom sice docela pochybuje, ale jeden nikdy neví. Navíc v tento okamžik ještě stále nemá zaručené, že Maddie bude chtít projít zbytek planetária s ním. Třeba ho tu doteď jen trpěla, protože jí přišlo neslušné mu říct, ať je zticha. To se dozví za chvíli, protože po rychlém přelétnutí očima po doprovodné brožuře mu padne do oka část, která má zřejmě sloužit jako další názorné nastínění vesmíru. Svůj návrh jí také přednese a nezapomene se postavit, aby pomohl vstát i jí a to ať už by s ním šla, či nikoli. V něčem se na něj jeho výchova zkrátka nalepila, takže podobné detaily jako je držení dveří, výpomoc při vstání a tak dál, mu nejsou cizí. Maddie souhlasí, že budou pokračovat společně a to jejím vlastním originálním způsobem, nad kterým se zase musí zasmát. Jinak to prostě nejde. "Přesně tak. Musím mít přece někoho, koho kdyžtak předhodím mimozemšťanům, abych měl větší šanci při útěku." Věnuje jí jeden ze sladších a hlavně nevinných úsměvů, který následně vystřídá ten zcela obyčejný při jejím poděkování, na které jen kývne a společně s ní se vydá na další průzkum planetária, když ho zatáhne za ruku a určí tím rovnou i směr.
Není asi žádným překvapením, že jim chvíli trvá to najít, protože minimálně on to tu ještě nikdy nenavštívil, takže mu chvíli trvá se tu zorientovat. Planetárium naštěstí není labyrint, takže zoufalé bloumání po chodbách nenastane a oni se za chvíli ocitnou přesně tam, kde se ocitnout chtěli. A musí uznat, že je to další kouzelná část, kterou v sobě tahle budova ukrývá. Možná se mu to líbí dokonce o něco víc, než promítání, protože mu to připadá mnohem více autentické. Na rozdíl od Maddie, která projevuje nadšení vyběhnutím několika schodů, je jako vždy při chůzi spíš ležérní, ale to neznamená, že nesdílí její nadšení. Sdílí, jen jeho vlastním tichým obdivným způsobem. Očima přejíždí mezi jednotlivými planetami, přičemž se těm, které jsou trošku níž, snaží úspěšně vyhnout, jelikož je docela vysoký a nerad by způsobil kolizi a následnou záhubu nějaké planety. Zpátky ze zaujatého pozorování ho vyvedou její slova, díky kterým otočí hlavu zase jejím směrem. "Řekl bych, že víc, než promítání." Přizná nakonec s lehkým úsměvem a vyjde další schody, aby ji dohnal a nemusel na ni mluvit z dálky. Zastaví se kousek od ní u planety, u které stojí i ona a zadívá se na její model. "Stejně je zvláštní, co všechno existuje a my o tom ani nevíme." Přece jen nakonec pronese jednu myslitelskou myšlenku, která mu proběhla hlavou při pohledu na planetu, jejíž název popravdě nezná. "Existuje tolik filmů, knih a představ, jak to kde ve vesmíru vypadá, ale stejně není ani zdaleka prozkoumaný." Sice se toho ví o vesmíru dost, ale zároveň je to v podstatě jen úplný zlomek v porovnání s jeho velikostí a to ho lehce fascinuje i přesto, že není žádný fanatik do věcí spojených s vesmírem.

Naštěstí pro Maddie není učitelem zeměpisu, který tu vytáhne ze zadní kapsy kalhot slepou mapu a přezkouší ji ze zemí Evropy. Popravdě ho ani nenapadlo, že by věděla, kde to je. Ne, že by si snad myslel, že je hloupá, protože tím dojmem na něj nepůsobí, ale nikdo přece nezná všechno a ano.. lidi z tohohle kontinentu ho zkrátka naučili, že zrovna evropskými zeměmi se v zeměpise zdejší školy příliš nezabývají. Konec konců ani on není nějaký všeználek a to i přesto, že se dá asi považovat za jednoho ze vzdělanějších lidí. To každopádně neznamená, že kdyby někdo říkal random názvy států, ukazoval by je na mapě jako robot. Nejspíš by se ztratil při první záludnější otázce a díky tomu, že není rodilý Američan, si je dost jistý, že by možná zaměnil i nějaké státy USA, za což by zas bylo nejspíš vyhubováno jemu- kdyby byli v zeměpisné třídě. Zkrátka se do tohoto tématu sám nějak nadšeně nehrne a raději zůstává u ručních prací- ne že by v tom byl zdatnější, spíš naopak. Tu už ale zabloudili do komediálních míst, což značí i úsměvy na jejich tvářích, takže se nemusí trápit tím, že by vypadal neschopně. To už totiž vypadá. "To víš, jsem talentovaný ve všech směrech. Až budeš potřebovat něco namontovat, dej si mě na horkou linku." Mrkne na ni s lehce pobaveným úsměvem na rtech. Pokud by si ho někdy na něco takového doopravdy pozvala, doufal by, že to nebude postel, protože by se asi nedožila dalšího rána a i s postelí by se propadla k sousedům. Zručností a svaly zkrátka zrovna obdařený nebyl, takže ano, kdyby to Maddie řekla nahlas, měla by pravdu. Je spíš myslitel, než stavitel.
To, že nepoznal, že je Kanaďanka, ho možná na moment lehce vykolejilo. S jeho povahou to není nic divného, protože ho samozřejmě napadlo, že by ji jeho nepozorností mohl třeba urazit. To se naštěstí, jak se zdá, nestalo. Může si tedy oddechnout, že nenarazil na hrdou vlastenkyni, která by se okamžitě urazila. Neví, jestli někdo takový vůbec existuje, ale jeden nikdy neví. Lidi jsou různí. Ovšem Maddie se mu nezdá jako nějaký hnidopich, spíše naopak. Zdání sice může klamat, ale on svému úsudku prozatím věří. Navíc mu jeho hvězdná společnice ukazuje, že se doopravdy nemusí bát mluvit a nemusí si hlídat každé své slovo, na což je popravdě zvyklý ze svého všedního života. Díky uvolněné atmosféře, která dle jeho názoru vznikla hlavně díky ní, si tedy dovoluje ji celý večer popichovat a teď tomu není jinak. Původně její entré zmiňovat nechtěl a chtěl to hezky zamést pod kobereček, ale nemohl si prostě pomoct. Na rtech mu hraje lehce potutelný úsměv, když si začne schovávat obličej do dlaní, ale drží se, aby se nezasmál. Ztrapňovat ji samozřejmě nechce. I tak se k ní ale natáhne a lehce do ní zvesela šťouchne. "Nemusíš se stydět, každý máme nějaké úchylky a tahle bude krásně doplňovat i ten tvůj fetiš na podivíny." Téměř sladce se na ni uculí, jako naprosté neviňátko a svými slovy narazí na jednu z dalších věcí, které už dnes společně probírali. Pro jistotu se ale hezky vrátí na své sedadlo a už se k ní víc nenaklání- co kdyby měla v plánu nějaký protiútok za jeho pošťuchování?!
Opět mu ze rtů dnes již poněkolikáté unikne smích, který zkrátka nemohl potlačit. Sám sebe trošku sjede pohledem, jakoby chtěl snad něco namítat k oné fasádě slušného chlapíka. Nebudeme si lhát, vážně ji má. Tričko na něm uvidíte výjimečně, stejně jako rifle. Převážnou většinu času totiž nosí kalhoty a košile, zkrátka něco elegantnějšího. To ovšem neznamená, že nemá v harmonogramu čas od času vepsané i teplákové dny na gauči s pizzou a colou. To na sebe zatím neprozrazuje a místo toho jen pokrčí lehce rameny s nicneříkajícím výrazem. "Jsi si tím jistá? Já bych řekl, že zatím mi ji žereš i s navijákem." Uculí se na ni a nezapomene přihodit i šibalské mrknutí, které si nemohl odpustit. Následně jí zkusí ‚natlouct‘ do hlavy svůj geniální plán s kouskem dortíku, přičemž vůbec netuší, že ona má ještě geniálnější plán než on. To se samozřejmě ani nedozví, pokud ji nepozve někam do kavárny, takže prozatím může být sám se sebou spokojený, jak chytře to vymyslel.
Ať chtěl nebo nechtěl, Maddie ho převezla- zase. Je v tom zatraceně dobrá, což ho vlastně nepřekvapuje. Nepůsobí hloupě a to se mu na ní právě líbí. Čas tráví mnohem radši s lidmi, co umí zapojit mozek, než s někým, koho zajímá jen to, že se blíží pátek a může propařit celý víkend. On osobně takhle za celý svůj život nestrávil ani jeden jediný den. Ono, kdo by taky chtěl na party člověka, co abstinuje, že? Samozřejmě u Maddie nemá tušení, jak čas tráví a dost pochybuje o tom, že by na nějaké takové akce nechodila, ale prozatím na něj nepůsobí ani jako někdo, kdo se každý pátek opíjí do němoty. To teď ale řešit nebude, místo toho řeší medaili, kterou by si popravdě zasloužila a proto se i porozhlédne kolem, jako kdyby nějakou hledal. Žádnou velice překvapivě nenajde, ale něco ho přece jen napadne, takže se na svou hnědovlasou společnici podívá s otázkou v očích. "Hmm.. nemáš u sebe propisku?" Nadhodí a zvedne i koutky rtů do jemného úsměvu. Jak už si stihl všimnout, holky sebou nosí kdeco a to hlavně v kabelkách, které někdy doopravdy považuje za bezedné tak jako byla ta Hermionina v Harry Potterovi. Maddie samozřejmě zatím nevykládá, co by chtěl s propiskou dělat, ale kdyby se nad tím zamyslela, určitě by jí netrvalo dlouho to zjistit vzhledem k jejich konverzaci. Medaili jí totiž milerád nakreslí! Brožurka od planetária by jednu vytrženou stránku určitě snesla, což už se bohužel nedá tvrdit o jeho uměleckých schopnostech, ale to je už jen pouhý detail. Kolečko by snad nakreslit zvládl. "Samozřejmě, nakonec mě ještě budou prosit, abych tady pracoval." Zasměje se, protože i jemu to přijde jako největší lež, co zatím vyslovil. Ne, že by jich bylo hodně, proto je i zrovna takhle banální ta největší. I když největší nejspíš byla ta, že už se znovu neomluví, protože jak jsme si všimli, to porušil během pěti minut. Od svého omluvného přestupku už to ale znovu neudělal! Alespoň zatím.
Po nemalém množství stráveného času v promítací místnosti nadešel okamžik vhodný pro přesun, který navrhla ona a on neměl jediný důvod k námitkám, takže se s ní ochotně přesunul do další sekce planetária, kterých je tu celkově docela dost a nemá vůbec naivní představy o tom, že by je prošel za jednu návštěvu všechny. O důvod víc se sem někdy vrátit a příště by klidně mohl vzít strýčka s tetou, jak ho napadlo, když do planetária vcházel. Teď je nakonec rád, že šel dnes sám, protože kdyby šel s nimi, s Maddie by se určitě do řeči nedal. A to by byla škoda. Tak potřeštěného a energického člověka totiž jen tak nepotkáte a on už vůbec ne. Jeho otec by nad ním kroutil hlavou, kdyby ho teď viděl, ale vzhledem k tomu, že už ho neuvidí nikdy, si s tím nemusí lámat hlavu. Nadšení Maddie z další části planetária se mu líbí a sdílí ho společně s ní, i když jeho vlastním způsobem. Tak či tak ji následuje po schodech k dalším a dalším planetám visícím ze stropu a u jedné, která ho nejvíce zaujala, se i zasekl. Nemohl si odpustit svou další polemizující chvilku, během které planetu zkoumá pohledem, jakoby snad byla skutečná. A Maddie na jeho chvilku zase přistoupí. Neví, jestli ji tím náhodou nenudí, ale i kdyby ano, stejně by bez toho nevydržel. Její myšlenka se mu dost líbí a rozhodně je hodně zajímavá, proto se i na chvíli zamyslí. "Možná se spíš dostali oni k nám. Protože jak říkáš, kdyby to bylo naopak, už jejich planetu dávno ničíme." Pokrčí lehce rameny a z planety na moment přesune pohled na ni a lehce se pousměje. "Přemýšlení ti docela sluší." Šibalsky na ni mrkne, čímž ji částečně popíchne, jakoby toho snad ani nebyla schopná, ale byl to samozřejmě hlavně kompliment.
Po zaseknutí u téhle planety se zase přesune dál, takže postupně s ní prochází celou tuhle sekci, dokud se nedostanou až na její konec. Obešli takový pěkný oblouček po schodech nahoru a pak zase hezky dolů, kde se zastaví u poslední planety soustavy, která je z ní už vlastně dneska vyškrtnutá. To jim očividně nezabránilo vystavit i model Pluta, což je podle něj dobrý nápad kvůli vzdělanosti dětí. "Skoro jsem zapomněl, že v soustavě bylo i Pluto." Přizná a malou planetku si prohlédne. "Doufám, že mě teď neslyšel žádný zaměstnanec, protože jestli jo, to místo tady doopravdy nezískám." Schválně si dramaticky povzdechne a ještě se porozhlédne kolem, aby zjistil, jestli se kolem nich náhodou nějaký nepohybuje. Dneska prostě ani on nedokáže udržet vážnou konverzaci. Maddie ho nakazila.

Když tu o sobě pronášel, jak skvělý montér skříní je, vůbec si neuvědomil, že by ho mohla chytit za slovo a zavolat mu, až bude potřebovat něco namontovat. Je mu sice jasné, že Maddie dokázala odhadnout, že stavitel z něj nikdy nebude, ale něco mu říká, že by ho zavolala schválně, aby do něj mohla rýpat a mohla ho pošťuchovat. A on by samozřejmě jako slušně vychovaný hoch přikývnul i přesto, že by nejspíš den předtím vykoupil ve všech knihkupectvích příručky o tom, jak montovat nábytek. A stejně by se skříň možná rozpadla. Teď už je ale na přiznání nějakých nejistot pozdě a proto její slova odmávne, jako kdyby se toho vůbec nemusela bát. Ovšem koutky rtů začínající lehce cukat do úsměvu, vypovídají o přesném opaku. "Žádný strach. Ta skříň bude stát ještě v dalším století a budou ji používat tvoje vnoučata- tak skvěle postavená bude." Mrkne na ni s rádoby hrdým výrazem, načež ale pohled raději přesune směrem k plátnu, protože touhle dobou ještě byli v promítačce. A on nemohl dovolit, aby mu v očích vyčetla nějaké pochybnosti! Musel se zkrátka tvářit jako někdo, kdo se nebojí o ztrátu své skříně.
Ano, s Maddie se cítí příjemně. Kdyby to tak nebylo, vůbec se nechová uvolněně a byl by spíš napjatý- tak jako bývá, když je u tety a strýce a jejich snobských přátel. Kdyby je teď sledovali, nejspíš by přemýšleli nad tím, kde udělali chybu a Maddie by pravděpodobně probodli pohledem, aby jí naznačili, že jim ho kazí. Což samozřejmě není vůbec pravda, spíš ho dokázala vytáhnout z té jeho upjaté ulity. Jen se na ni po její sarkastické poznámce s nevinným pokrčením ramen koukne a poslechne si její dotaz, načež se zasměje. Má nějakou úchylku? Je v něčem divný? Těžko říct. Celý život je moc zaneprázdněný tím snažit se plnit očekávání druhých, že toho sám o sobě ví docela málo. To je trochu smutné, když nad tím teď uvažuje. Rád by jí na sebe něco na oplátku prozradil, ale pravdou je, že nemá tušení, co by to mělo být. Nakonec se rozhodne, že jí na sebe prozradí něco, co o něm ví jen hrstka lidí, protože se to nemají jak dozvědět- pokud to neřekne sám. "Hmm.. nevím, jestli je to zrovna úchylka, ale nikdy jsem nepil alkohol." K tomu má dost pádné důvody, které samozřejmě vynechá, ale na ni se podívá s lehkým úsměvem na rtech. "Svým způsobem to vlastně v dnešní době divný je." Řekne nakonec po krátkém zamyšlení a trošku se zasměje. Asi by se to za divnost považovat dalo, když jste vysokoškolák a na nějaké vysokoškolské párty si dáte vodu místo vodky. I tak se za to ale nestydí, protože na pohledy vrstevníků, které za volbu pití vždycky schytá, si už dávno zvykl.
Je pravda, že občas za dnešek myšlenkové pochody své hnědovlasé společnice trošku nestíhá- je na něj zkrátka hrozně rychlá- takže i teď, když z ní vypadne takové moudro, se nad ním musí na chvíli zamyslet. Trošku mu tím zavařila mozek, protože si musel její slova přeříkat znovu v hlavě, aby se do toho nezamotal a neřekl nějakou pitomost. Musí u toho vypadat asi vtipně, jako nějaký nechápavý ťulpas, ale pochopí to akorát v momentě, kdy se ho Maddie zeptá, zda tomu rozumí. Neodolá pobavenému pohledu a ze rtů mu unikne další krátký smích. "Naprosto." Rozhodně přikývne a musí k sobě semknout rty, aby se nezačal smát, což se mu ale moc nedaří a on si tak radši promne rukou obličej, aby smích zastavil, a tentokrát on přesune pohled ke stropu, ale jen kvůli tomu, aby se nekoukal na Maddie. "Až budu potřebovat pomoct s nějakou látkou ve škole, určitě se za tebou zastavím." Prohodí a pohled na ni přece jen nakonec přesune, přičemž má na tváři stále pobavený výraz. Vlastně jí na sebe prozradil nevědomky další věc a to to, že je student, což ho vede k myšlence na to, co asi tak dělá ona, ale zatím se neptá. Třeba to z ní vyklouzne tak, jako z něj.
Následně dostane menší nápad, když se začnou bavit o tom, jak by si Maddie zasloužila medaili za její.. už vlastně ani neví jaké výkony a proč že si tu medaili zaslouží, ale to je jen nepodstatný detail! Tak či tak má v plánu jí ji dopřát, i když zrovna pozlacená nebude- maximálně tak jeho nulovým uměleckým talentem. Proto ji požádá o propisku, pokud nějakou má a mezitím co sleduje, jak se hrabe v kabelce, málem vyprskne smíchy, když zmíní hůlku. Tentokrát v sobě naštěstí ten smích stihne zadusit dřív, než by poprskal on ji. "Přesně tak, Harry Potter je oproti mně amatér." Neodolá další egoistické poznámce, kterých dnes řekl víc, než za celý svůj život. Hned na to, si od ní propisku v podobě černé tužky na oči, převezme. A věřte nebo ne, na kouzlení ji doopravdy má, protože pokud dokáže nakreslit kulaté kolečko, bude se to moct považovat za kouzlo. "Uh-mm.." Zahuhlá jen něco na naznačení souhlasu, když se ho ptá, jestli mu to bude stačit, protože už vytahuje ze zadní kapsy kalhot brožurku planetária, kde najde nějakou stránku, kde je nejvíce volného místa. No a následně se dá do práce a doopravdy se snaží! S tou tužkou se sice nekreslí zrovna nejlíp, takže s tím chvilkami doopravdy bojuje, hlavně když třeba na nějakých částech papíru vynechává, ale nakonec své mistrovské dílo dokončí a nezapomene doprostřed medaile napsat jedničku. Ovšem, místo nápisu queen napíše k medaili 'cena útěchy'. Nemohl jí přece dopřát všechno, co chtěla. Tužku na oči jí vrátí a stránku z brožurky opatrně vytrhne, načež jí vytrženou stránku s medailí se spokojeným úsměvem podá. "Tvůj největší úspěch."
Po nekrátkém zaseknutí se v promítací místnosti, se nakonec přece jen přesunuli i někam dál, což vůbec nebylo na škodu, protože měli šanci poznat i další zajímavé věci, co planetárium nabízí. A s tím se jim nabídla i další možnost hloubavých a tak trošku filozofických otázek a odpovědí, které jeho osobně bavily. Má rád, když může zapojit mozek a trošku si zapřemýšlet a občas u toho tak trošku zapomíná na to, že z jeho myšlenek už ostatní tak nadšení být nemusí. Maddie mu ale zatím facku nedala, aby se probral, což bere jako dobré znamení. Vlastně se ho sama na nějaké věci ptá a hloubá nad tím společně s ním, což se mu líbí. "Jestli jsme, někdy mají dost zvrácený smysl pro humor." Nadhodí a nedovede si představit, že by někoho bavilo vymýšlet věci, jako jsou války, hladomor, násilí a spousta jiných věcí, které sužují lidstvo. Z jeho zamyšlené chvilky ho hodně rychle vyvede její otázka a no.. částečně asi splní její očekávání, protože se na moment zpanikařeně odmlčí a sjede si ji pohledem, což by jindy takhle okatě vůbec neudělal. "Chci tím říct, že ti to sluší ještě o něco víc, než normálně." Mrkne na ni nakonec, sám se sebou spokojený, že to snad zvládl zahrát do outu, ale popravdě mu moc nechybělo k tomu, aby splnil její očekávání paniky. Za to, že se tak nestalo, může být vděčný své výchově, protože kdyby ho neučili jak být galantní, nejspíš by řekl nějakou blbost. "Ne, že ti to teď vleze do hlavy!" Vychrlí na ni ještě dodatek svých slov a s přimhouřeným pohledem na ni ukáže ukazováčkem. Není asi těžké uhodnout, že to myslí opět s nadsázkou, což naznačí i to, že se mu na rty zase začíná vtírat úsměv.
Po téhle jejich výměně se dostali na závěr další části planetária, což značí, že se budou muset přesunout zase někam jinam a tentokrát k tomu ani nebudou potřebovat brožurku, protože odsud vede cesta rovnou ke vzdělávacím tabulím. To už asi taková zábava nebude, leda tak kdyby tu byl každý sám a doopravdy se chystali vzdělávat. To měl sice v plánu na začátku, ale teď, když je tu s Maddie, se mu čtení o vesmírných věcech nezdá až tak zábavné. "To sice nezapomnělo, ale navždy zůstane v našich srdcích." Na místo, kde se nachází srdce, si i přiloží na krátký okamžik dlaň, než se zasměje nad její poznámkou a přesune se s ní právě k těm vzdělávacím tabulím, na které se podívá. Mají hromadu textu a jejich tu tolik, že by to četl tak hodinu. Zastaví se tedy kousek bokem od dveří, aby nepřekážel případným návštěvníkům a ještě předtím, než se podívá na Maddie, se porozhlédne kolem. "Nevím jak ty, ale řekl bych, že nevzdělancem zůstanu i nadále, protože tolik informací moje hlava stejně nezpracuje."