Planetárium

Kdyby Tobymu neustále necukalo v koutcích, věřila by mu, věřila by, že je schopný postavit skříň. Proč by taky ne? Na první pohled vypadá jako způsobilý mladý muž a jednu už přece se svým strýcem smontoval, musí mít tedy nějaké zkušenosti, jeho těžko potlačovaný úsměv jí však také napovídá, že je v tom nějaký háček. Má sice zkušenosti, ale jeho strýc byl ten, kdo montování vedl, že je to tak? Beztak ano. Co jiného by to mohlo být? Ještě by si z ní mohl utahovat, schválně ji mást a až na to dojde, stane se z něj hrdina s vlajícím pláštěm stavějící skříně pro nebohé dívky, které si s tím neví rady. Ano, to by taky mohla být samozřejmě pravda, ale ta první možnost se jí zdá pravděpodobnější, hlavně když pak Toby začne přehánět s vnoučaty a podobně. To je nepopíratelná známka toho, že jí lže, jako když tiskne! Ona o tom musí něco vědět, sama si pořád vymýšlí nějaké přehnané nesmysly - pochopitelně však jen v rámci zábavy. “Když je to pravda, proč se mi nedíváš do očí?” pronese vážně ve chvíli, kdy se od ní odvrátí, jako by se bavili o něčem hrozně důležitém. “Toby, mně můžeš říct pravdu, nikomu to neřeknu, jestli jsi levý jak poleno.” Dál se pokouší o zúčastněný výraz a seriózní tón, hlas jí však začne tak v půlce věty zrazovat. Asi že jí přijde vtipné, jak ho nazvala.
Pak nastane čas z něj vydolovat další informace o jeho skromné osobě a tentokrát se zaměří na úchylky. Když byly odhaleny ty její, je teď pochopitelně řada na něm, aby to bylo fér. Po krátkém přemýšlení jí na sebe Toby prozradí, že nepije alkohol, což podle ní není úchylka, ale asi chápe, kam tím míří, není to mezi mladými moc běžné. Ona osobně si ráda vypije, když je na nějaké party, v baru, anebo v klubu. Kolikrát to dokonce přehnala - například když se musela rozloučit s krasobruslením, - ale s tím se abstinentovi raději chlubit nebude, ještě by se mu zprotivila - někteří totiž umí být pěkné citlivky. Toby by mezi ně sice patřit nemusel, ale riskovat to raději nebude. Navíc se teď nebaví o ní, ale o něm, tak proč by se k tomu přiznávala, že? “Máš pravdu, je to neobvyklé. Možná jsi z jiné planety.” Poslední část zašeptá, jako by to mělo zůstat tajemstvím, jinak si pro něj přijde NASA společně s armádou spojených států a odvedou ho do oblasti 51, odkud nejspíš utekl. Dělá si z něj srandu, ale doopravdy si nemyslí, že je kvůli tomu divný; je jeho věc, jestli pije nebo ne. A třeba je dobře, že v tom nemá zálibu. Co kdyby se s vodkou v krvi měnil v hulváta? Někteří lidé to tak mají, jsou milí, dokud se neopijí. Ona je naštěstí pořád stejná - pro někoho to ovšem může být neštěstí -, jen trochu vláčnější a popletenější. “Proč vlastně? Nechutná ti to?” optá se, nepřemýšleje nad tím, jestli už to s tou svou zvědavostí nepřehání. Bere to jako nevinnou otázku, protože ji prostě hned nenapadne, že jeho nechuť pramení ze špatných zkušeností. A i kdyby jí to přeci jen došlo, myslela by si spíš, že se třeba jednou hrozně ztrapnil a proto už nesosá. To asi bude tím, že se alkoholismus v její rodině nevyskytuje, proto to není první věc, která jí přijde na mysl. Je to asi hloupé, ne každý má štěstí jako ona, ale zase by to všem moc přála, takže.. se na ni nikdo nemůže zlobit, tak!
Je na Tobym vidět, že jí nerozuměl, anebo aspoň ne hned, což jí vyčaruje úsměv ve tváři, protože si sama není jistá, jestli tomu rozumí, a jestli to vůbec dává smysl. Nakonec by ale řekla, že ano, když si to v hlavince znovu přeříká a pak se dočká potvrzení i od své společnosti. Opět si však není jistá, jestli jí nelže! Řekl sice, že jí rozumí a řekl to dost rozhodně, ale zároveň se směje, což by určitě nedělal, kdyby myslel svá slova vážně. A potom si dokonce dovolí útočit na její výukové metody, které teda nemá, protože ji málokdy někdo žádá o pomoc s učením, takže by jí to ani nemělo urazit, ale stejně se přestane usmívat a nafoukne se jako jedna z těch ryb z Příběhu žraloka. "Ještě mě budeš prosit," řekne naoko dotčeně a zaboří se do sedadla. Dlouho jí to hrané trucování ovšem nevydrží, když si uvědomí, že je Tobiasz student - stejně jako ona. Hodí po něm zvědavým očkem a chvíli takhle blbě čumí, než se odváží zeptat. "Kde studuješ? To já jen.. abych je tam mohla varovat, že jim budeš dost možná kritizovat výuku." Zamrká na něj nevinně, protože vůbec není zvědavá jako nějaká drbna z lavičky a ani ho neprovokuje. Nato si pro sebe zkusí odhadnout, jakému oboru by se mohl věnovat. Ufologie nebo stavařina to asi nebude. Historie? Možná chce být doktor, anebo to po něm chce jeho rodina; to bývá běžné. Právník! Bude bojovat za slabší a mimozemšťany. Ne, neví, je to velké záhada.
Poté prohledá kabelku, když jí Toby požádá o propisku, zvědavá, co s tím zamýšlí. Z nějakého důvodu ji napadne, že chce čarovat, na což se ho také bez skrupulí zeptá. Proč by ji mělo zajímat, jestli je její otázka hloupá, anebo moc dětinská? Ono, jak se zdá, je to nakonec stejně jedno, Toby nad tím totiž taky evidentně vůbec nepřemýšlí, nijak se nad tím neksichtí a hned reaguje - jen chudák Harry to schytá. “Ano, to my víme, Hermiono,” řekne, poplácá ho po rameni a nakloní se, aby viděla, co to tam tvoří. Kolečko, jednička. To je její medaile! Je tedy trochu bledá, pravda, a ne tak kulatá, jak by asi měla, ale.. no, určitě se snažil. “Pááni, díky, teď můžu zemřít s vědomím, že jsem v životě něco dokázala.” odvětí, převezme si od něj medaili, jen co ji vytrhne z letáčku a ještě jednou si jeho výtvor prohlédne. Napadne ji přitom, jestli náhodou nepřemýšlel, že by tvořil medaile na Olympiády, ale tentokrát si tu poznámku nechá pro sebe a jen se uculí.
Mezi planetami visícími ze stropu se potom s Tobym pustí do dalšího hloubání nad vesmírem a mimozemšťany, protože toho asi pořád ještě neměli dost. Tobiasz určitě ne, protože s tím začal, ale co si budeme, jí taky nevadí v tom pokračovat. “Nějak musí vyzkoušet, co všechno vydržíme,” pokrčí rameny, ač vůči katastrofám a podobně není netečná, jen jí to přijde jako logický postup, kdyby se opravdu něco takového dělo. Ale asi by měla s tou logikou a přemýšlením hodně rychle přestat, protože pak si z ní Toby akorát tak utahuje! Alespoň tak si to přebere, a proto mu to hned vrátí v podobě holky, která nemá daleko k trucování. Ví, že je to otravné, ale hlavně chce, aby se cítil trapně a provinile, že si k ní vůbec něco takového dovolil. Dělá to ovšem zase jen pro své pobavení, ne proto, že by byla opravdu uražená. A chvíli má pocit, že se od Tobyho dočká kýžené reakce, ale to by asi nebyl on, kdyby to nakonec elegantně neuhrál do outu. Tentokrát jí to ale nevadí, jelikož z toho vytěžila ještě lepší kompliment - je to win-win, s tím může žít. "No proto," řekne se spokojeným výrazem a zamíří dál, zatímco na ní Toby ještě cosi volá o tom, ať jí jeho poklona nestoupne do hlavy. "Tak na to už je pozdě!" křikne a dá se do lehkého kroku, aby nějak ukázala, že je z toho celá vedle, vznáší se a jen tak nepřestane.
Za dalšími dveřmi na ně poté čekají tabule s fotografiemi a nejrůznějšími informacemi o planetách, souhvězdích a beztak všem, co už měli mít naposlouchané z promítací místnosti, jen kdyby dávali pozor. Zběžně si to tam prohlédne a dokonce zahlédne nějaké další blázny, co se vydali sem místo pláže. Chytře si vydedukuje, že je nepotkali už dřív, protože si rozumně zvolili to nejnudnější na začátek, ne jako oni dva, co mají ty nejzábavnější části planetária za sebou. A zatímco si to tam takhle prohlíží, na jedno ucho poslouchá svého společníka - je to holka šikovná, stíhá vše. Toby je ještě pořád myšlenkami u nebohého Pluta, planety, co byla vyškrtnutá ze sluneční soustavy kvůli své velikosti. "To máš pravdu," řekne a napodobí ho v gestu, které ovládá každá popová hvězda, nebo-li si sáhne na místo, kde má srdce. "Asi si ho tady nechám vytetovat," dodá, než se její pozornost opět stočí k tabulím a proudícím lidem, kterým Toby slušně ustoupí z cesty, zatímco jí chvíli trvá, než si toho všimne, a než jí dojde, že by ho měla následovat. Nakonec si to však uvědomí a už zase stojí naproti němu. "Co to povídáš? Chceš mi říct, že si nezapamatuješ Merkur a jeho rovníkový průměr 0,382, hmotnost 0,055 a orbitální poloměr 0,387?" optá se ho jako znalec, že o tom ví houby a čte to z tabule za jeho zády, mohou prozradit jen její těkající oči. "Nebo.. Venuši s jejím rovníkovým průměrem 0,949 a.. ugh," vydechne znaveně a raději vzdá vyjmenovávání dalších hmotností a podobně, protože je toho strašně moc - to by tu také mohli být do zítřka. "To teda nechápu," nevěřícně zakroutí hlavou nad jeho neschopností, jako by sama před malou chvíli nevzdala zapamatování veškerých údajů o jednotlivých planetách. Musí ho přeci trochu potrápit, aby si nemyslel, že pro dnešek vyčerpala veškerou provokaci. Pak už ovšem jen rozhodí rukama, ještě jednou se podívá kolem sebe, než opět upře pohled na Tobyho a usměje se. "Tak už tě tedy asi nebudu trápit," řekne a natáhne k němu ruku, aby se rozloučili, jak se sluší a patří. Netuší samozřejmě, jaké má Toby ještě plány, ale už s ní prošel tři místa, což určitě nezamýšlel, když sem vyrazil, proto předpokládá, že je čas, aby ho přestala otravovat a on si tak mohl užít zbytek dne podle svého.

Kdyby byla hodně vztahovačná, vyložila by si Tobyho slova tak, že jsou hvězdy zajímavější než její oči, anebo ona celkově, a určitě by tím nebyla příliš potěšena, ale jelikož není a Toby by měl nakonec pravdu, pokud by to tak vážně myslel, nepřestane se při tom jeho pokusu o výmluvu culit. A pak si nepřeje, aby jí zavalila skříň, což je od něj milé, takže to prostě stejně nejde jinak, než mu všechny ty drzé poznámky odpustit. “Dobře, pozvu tě jen, pokud se budu chtít někomu pomstít, platí? Platí,” rozhodne za něj, aniž by čekala na jeho souhlas a stejně jako on se odvrátí ke hvězdám. Nato se jejich hovor přesune k úchylkám, i když v Tobyho případě jde spíš o jejich nedostatek. Zdá se, že žádnou nemá, ale něco se o něm Maddie přeci jen dozví - Tobiasz neholduje alkoholu. To je, uznává, docela neobvyklé, proto z něj udělá mimozemšťana, ale je to samozřejmě myšleno jen ze srandy. Nijak ho neodsuzuje, to by od ní bylo ostatně dosti hloupé. Haha, nemáš rád alkohol, to je teda trapné. No, v takovém případě by byla trapná spíše ona a to nejde; je to přece cool děvče. A taky nepotřebuje být věčně sťatá, jen se tomu prostě nebrání, když se objeví ta správná příležitost. “Už ti mělo dojít, že přede mnou nic neutajíš,” řekne ve stylu duh a zakroutí nad tím hlavou, že se před ní ještě vůbec snaží něco skrývat, načež se usměje, aby svou reakci trochu odlehčila a Toby ji tak nebral moc vážně. Pak následuje ještě více vyzvídání. Chce vědět, proč Toby abstinuje, co ho k tomu vede - a nebojí se zeptat. To až po jeho neurčité reakci ji napadne, že už to asi s tou svou zvědavostí trochu přestřelila. Neřekl jí žádné detaily, což je logické, moc se neznají, vlastně skoro vůbec, tak proč by se jí měl svěřovat, ale taky to bere jako známku toho, že o tom nechce mluvit, i kdyby se znali třeba sto let, takže by měla hodit zpátečku - a to také udělá. Nakonec jen zúčastněně pokývá hlavou a raději to nechá plavat. Co si ovšem neodpustí, je zkoumavý pohled, když se od ní Toby odvrátí. Doufá, že v něm svou hloupostí neprobudila špatné vzpomínky, anebo pocity.
Dále se pak dostanou k pochybnostem o jejich učebních metodách, za což se na Tobyho zašklebí, ale co je důležitější, dozví se, kde její polský společník studuje a co studuje. Málem jí z toho vypadnou oči z důlku a samým nadšením poposedne. Vůbec ji tedy nepřekvapuje, že se Toby učí literatuře, vlastně nechápe, že jí to hned nenapadlo, ale rozhodně je zaskočená tím, že studují na stejné univerzitě - jaká neuvěřitelná náhoda. “To já taky! Chci říct.. taky jsem na Kalifornské, ale mým oborem je sport,” odvětí se stejným nadšením, jako se tváří. Poté nakloní hlavu do strany a věnuje mu široký úsměv, když si vybaví jednu z jeho poznámek o stalkování. “To jsem tedy zvědavá, jak si s tímhle poradíš,” dodá pak s provokací v hlase - jeho plán s vyhýbáním se místu, kde se Maddie vyskytuje, má evidentně menší zádrhel. Jestliže se s ní nebude chtít potkat, bude muset koukat za každý roh. Ale ne, samozřejmě ho nemá v plánu stalkovat. Jasně, občas se rozhlédne, jestli ho náhodou někde nezahlédne, ale rozhodně ho nebude hledat v každém koutu univerzity. Nebude navštěvovat pánské záchody, jen aby zvýšila pravděpodobnost, že na něj narazí. Není přece bláznivá. Teda.. trochu je, ale ne tak moc! Toby je před ní v bezpečí.
Neubrání se lehkému uchechtnutí, když ji Tobiasz nazve Voldemortem, více už ho však neruší a nechá ho tvořit, ať už je to cokoliv. Nakonec z toho vznikne kostrbatá medaile, kterou si od něj převezme s pyšným výrazem olympijského vítěze, ačkoliv by se nejradši rozesmála. “Velice přínosné,” odsouhlasí jeho skromná slova a přikývne. Medaili si přitom přitiskne k srdci, načež si ji společně s tužkou uloží do kabelky. Půjde na čestnou nástěnku v jejím pokoji, kterou má plnou takových blbostí. Vlastně vzpomínek, to zní lépe.
Poté je nazvána egoistkou, když si až okatě užívá Tobyho komplimenty, ale to ji vůbec nemůže rozhodit, hlavně proto, že to Toby snad nemyslí vážně. A potom se musí zasmát, když jí sdělí, že si i on nechá vytetovat Pluto, aby v tom nápadu vycucaném z prstu nezůstala sama. “Wow, jak já se ti jen za tu tvou ochotu odměním?” optá se ironicky a pobaveně zakroutí hlavou, než se rozhlédne po místnosti, do které se přesunuli, jen co očíhli všechny zavěšené planety v té předchozí. Unikne jí tak, že Toby uhýbá jakési rodince a tím se jí vzdálí. Netrvá však dlouho, když si to uvědomí a už je zase u něj, aby ho mohla těšit svou přítomností a taky mu mohla předat vědomostmi okoukané z tabule za jeho zády, které si ani jeden z nich určitě nezapamatuje, ale to není podstatné, podstatný je ten efekt, který to na Tobyho má a jeho výraz, když si na milisekundu myslí, že je to všechno z její hlavy. To je prostě k nezaplacení, je jen škoda, že si to nemohla užít trochu déle, její podvod je totiž záhy odhalen. Nahodí nevinný výraz. “Je to tvoje vina, že o vesmíru nic nevím!” spustí obviňujícím tónem a dovolí si přitom použít i ukazováček, který na něj namíří. “Kdybys mě v promítací místnosti ignoroval, už bych to měla dávno všechno nastudované,” dokončí myšlenku a má co dělat, aby si udržela vážnou tvář. Nechala se do jejich diskuze přeochotně vlákat, není to tedy všechno jen Tobyho vina, ale toho si je určitě vědom, takže mu muselo dojít, že opět přehání. A možná to byla dokonce ona, kdo vlákal do diskuze jeho, takže.. chápeme.
Potom následuje loučení, jelikož si Maddie usmyslí, že už Tobyho ve své společnosti trápila dost dlouho, je tedy načase mu dát volnost. Ten jí na to sice řekne, že je to nesmysl, ale kdoví, jestli to myslí vážně, anebo jestli z něj nemluví takt. No ale to je asi jedno, ať je to jakkoliv, vyloudí jí to úsměv ve tváři, který se ještě rozšíří, když vidí, jaký pohled hodil na její nataženou ruku. Je to pro něj moc formální gesto? Uznává, že je to asi zbytečné, ruku však nestáhne a Toby ji nakonec přeci jen přijme - hodný chlapec. “Mě taky, pane. A buď si jistý, že neodříkám,” řekne, zatímco mu třese rukou a přikývne, jako by mu slibovala opak. Jako by říkala, že se to všechno naučí a bude na ni pyšný, akorát že nenaučí a měl by na to rychle zapomenout. A na závěr jí Toby poví, že mu zlepšila den a to už se začne culit do země. “Ale jdi ty,” mávne rukou, aby moc nekecal a už radši šel. Zamává mu na rozloučenou a ještě za ním chvíli kouká, než jí zmizí z dohledu. Nato se otočí připravená v plout mezi informační tabule a v ten okamžik jí taky dojde, že si neřekla o číslo. Shit. Měla to v plánu! Teď ho vážně bude muset vysondovat, což bude poněkud trapné. Maddie!

→ pokračuje ve studiu vesmíru a pak nerdský spolek