Retro podnik

Nepotřeboval vynaložit nějak zvlášť více úsilí na to, aby si všiml té náhlé změny. Ať už to způsobilo něco, co řekl, nebo šlo obecně o jeho přítomnost, něco se v ní zlomilo a onen neexistující tlak, který cítila jen ona, ji dostal. Jak vtipné… někdy i ty nejzbytečnější věci dokážou určité jedince přivést k šílenství. Je pravda, že očekával, že ji to po chvilce přejde, že onen strach a nervozita vyprchá a možná bude zbytek jejich konverzace ukončen sofistikovaně. I když na druhou stranu jakýmsi způsobem ten strach překonala, a dokonce se odvážila se mu jaksi postavil, přestože se onen boj odehrával zejména pomocí neverbální komunikace. Jenže to se nepočítá. Až ho to přimělo se zamyslet kolik toho vůbec její maličkost snese, soudíc podle toho, jak moc se už dokázala naštvat, přestože k ničemu vůbec nedošlo. Mluvili spolu sotva tři minuty, a i to stačilo k tomu, aby tu teď stála naproti němu, plně připravená se na něj vrhnout jako nějaké divoké zvíře, které má jeden jediný cíl, a to zabít.
Předpokládal, že mu takovou otázku položí, potřebovala od něj jasné potvrzení svých dedukcí. Na světě dosavad bylo nespočet momentů, kdy nesprávná komunikace vedla k totální katastrofě, což ho vede k domněnce, že se chce takovému případnému scénáři co nejraději vyhnout. Jenže ona se odpovědi nedočká, nechá ji napjatou, ani slovo mu z úst neunikne. Jeho komentář o tom, že by se nikdy na žádné party neobjevila nebyl nijak zle myšlen, jednoduše konstatovat fakt. Nezapomeňme, že mu nedělá sebemenší problém respektovat zásady jiných, jejich volby, jak budou žít svůj život jsou jejich a nikoho jiného, o to mají pak jednodušší dosáhnout svého vysněného cíle, jelikož mají o jedno rozptýlení méně. Jaxton ale nemá sebemenší potřebu jí něco takového sdělovat nahlas.
Takže přeci jenom jeho dedukce byla správná, Delilah nakonec je jednou z těch bezmyšlenkovitých ovcí. Dokonce by se dalo i říci, že doufal v pravý opak, alespoň by tu na světě bylo o jeden vymytý mozek méně. Divili byste co všechno pověry dokážou. Bohužel dneska není jeho šťastný den. “Zrovna ty bys měla vědět lépe než poslouchat drby.” Nepatrně na ni pozvedne jedno ze svých obočí, zatímco jsou jeho oči stále soustředěny na ty její, snažíc se vyčíst její reakci na jeho slova dřív, než stihne sama cokoliv vyslovit. Občas rád hádá, co lidé řeknou nebo jak zareagují, jen aby zjistil, jak moc předvídatelní vlastně jsou. Jen tak pro zábavu. Protože nejde o nikoho jiného než o ony laciné dívky, kdo vymýšlejí ony klepy. A jelikož mu před krátkou chvilkou na ně sdělila svůj názor, aneb že jsou pro ni pomalu odpadem společnosti, tak poté by rád vědět proč jejich slovům, která se nesou šepotem na chodbách, dává takovou váhu. Až to vypadá, že její zásady nejsou zas tak pevně a jasné dané, jak by se na první pohled mohlo zdát. Divil by se, kdyby si toho nebyla vědoma, jelikož to zaznamenal téměř okamžitě a k tomu mu stačila pouhá minutová konverzace.
On rozhodně nemá žádnou silnou potřebu své jméno v jejích očích jakkoli očistit, proč by to proboha dělal? Co si o něm cizí lidi myslí mu může být vy víte kde, obzvlášť když se jedná o někoho jako je ona – člověk s momentálně žádnou mocí ovládat jeho život. Její vztek je zbytečný, rozčiluje se kvůli ničemu. Vadí jí styl života někoho, koho nezná, s kým nesdílí jakýkoli vztah, s kým měla minutovou konverzaci. Asi dokáže být dost přecitlivělý člověk ať už je téma konverzace sebe míň vážné. Teď alespoň ví, že by se od ní měl držet dál, lidi jako ona dokážou být otravní až nesnesitelní. Do určité míry dokáže udržet jazyk za zuby, jenže i jeho trpělivost má své meze. A pokud z toho nebude nic mít, její příčka je pak posazená nebezpečně nízko.
Jaxton na ní ponechá svůj pohled i v momentě, kdy se od něj prudce otočí zády a spěšně se vrací ke svému stolu. Jenže ještě, než se stihne posadit, tak už se jeho pozornost vrátí na onen kus papíru, co doposud ležel před ním. Její opožděnou odpověď shledává celkem úsměvnou, přesto na jeho obličeji nenajdete ani sebemenší náznak pobavení. Ani se na ni nedívá. Mohla by si jednoduše usmyslet, že ji ignoruje, že ji nevnímá, přestože ji slyšel, jasně a zřetelně. A ať už předvedla sebelepší herecký výkon při usmívání, zapomněla ale dodat trochu šmrncu i jejímu hlasu, takže to celé vyšlo celkem vniveč, když jí nevěnoval jediný pohled. Rozhodl se totiž pro žádnou reakci, žádná totiž není potřeba. Mobil si schová zpět do bezpečí své kapsy a jelikož už je to chvíle, opět se napije svého čaje – ten už stihl za tu dobu co tu vysedává lehce vychladnout – a volnou rukou sáhne po své knize. Dlouho se ale nezdržel, hned co vypij svůj čaj, tak knihu uklidil do tašky, v tichosti se zvedl a hned po zaplacení odešel.

→ dům Jaxton Welsh

Pokud existuje karma, musí být poslední dobou značně pomatená, protože se mu akorát lepí smůla na paty, ačkoli nikomu nic zlého neprovedl. Dnešní test z biologie naprosto pohnojil a po návratu na kolej s plánem dospat hodiny, které v noci obětoval studiu, musel místo odpočinku jako vždy poslouchat svého cholerického spolubydlícího, jak se vyrovnává s prohrou v počítačové hře tím, že ustavičně buší pěstí do stolu. Jestli platí to známé úsloví o štěstí ve hře a lásce, ten kluk musí mít zatraceně kvalitní milostný život. Vzhledem k předchozím zkušenostem Felix věděl, že teď nemá smysl prosit ho, aby se utišil. Je pravda, že by mu určitě nasliboval, že se uklidní, ale v nejlepším případě by to vydržel tak deset minut.
Po půlhodině převalování se v posteli nakonec usoudil, že snažit se v tomhle hluku usnout by bylo kontraproduktivní.
Vyhoupl se do tureckého sedu, promnul si unavené oči a zamračil se na toho otravu sedícího zády k němu. Před půlrokem by ho ani v nejmenším nenapadlo, že v prvním ročníku na vysoké bude jeho největší problém představovat nesnesitelný spolubydlící. V ubytovací kanceláři mu řekli, že jsou letos koleje přeplněné, a tak do konce letního semestru nebude přesun na jiný pokoj možný, takže mu nezbývá nic jiného než vytrvat… případně si najít bohatého sponzora, který by mu platil podnájem… ale na to je lepší nespoléhat.
Minulý týden se během laboratorním cvičení dal do řeči se spolužačkou a téma jejich hovoru se brzy stočilo k jeho neschopnosti učit se na kolejním pokoji. Doporučila mu nedalekou kavárnu, kam prý nechodí moc lidí, je to tam celkem hezké a pro studenty cenově dostupné. Natáhl se tedy pro svůj stařičký iPhone SE, který v jeho rukou působí jako drobeček, a napsal jí, že má do oné kavárny právě namířeno a že se tam s ní rád sejde. Nijak by mu neublížilo, kdyby nepřišla, přeci jen je velká pravděpodobnost, že právě teď nebude mít čas, ale její společnost by ho potěšila. Od začátku roku se snaží najít si v novém městě přátele, ale z nějakého důvodu je stále neúspěšný. Naštěstí už je smířený s tím, že mu to zkrátka trvá déle než ostatním.
Rozhodne se pro svůj malý výlet ještě využít oblečení, které si před svým marným pokusem o spánek přehodil přes židli. Nejde o žádný poslední výkřik módy, většina jeho šatstva je z druhé ruky. Dnes má zrovna ten typický outift, ve kterém ho můžete pravidelně spatřovat na chodbách univerzity – skládá se z černého bavlněného trička, rozepnuté kostkované košile a černých džínů, v chladnějším počasí jako dnes doplněným ještě hnědou manšestrovou bundou s kožíškem. A ačkoli je venku pod nulou, vystačí si pouze s teniskami, z nichž vyčuhují pestrobarevné ponožky, kdykoli se posadí. Při pohledu do zrcadla ho vyděsí rozcuchané strašidlo, což hned spraví zamotáním do uzlu a jeho upevněním gumičkou, kterou vždy nosí na levém zápěstí společně s hodinkami. Jen nezřetelně houkne na spolubydlícího pozdrav a vydá se vstříc kalifornským ulicím doufaje, že si správně pamatuje cestu.
Bez bloudění se to zcela neobešlo, zabočil totiž do špatné uličky, ale nakonec doporučenou kavárnu úspěšně najde. Seběhne pár schůdků vedoucích ke dveřím, které následně otevře, a vstoupí do útulné místnosti plné obstarožního nábytku, jenž vyzývá k příjemnému posezení s přáteli, což mu připomíná… už přišla? Pohledem postupně přejede každičkou židli, křeslo, pohovku, zkrátka všechno, na čem se dá sedět, nikoho jí podobného tu nevidí. Odebere se tedy k volnému stolu pro dva, aby zbytečně nezabíral místo. Bundu si odloží na opěradlo křesílka, do kterého se vzápětí posadí. Obsluhu poprosí o kávu se sójovým mlékem a neperlivou vodu. Možná je to jen jeho subjektivní pocit, ale připadá mu, že i přes ty všechny hlasy lidí je tu větší ticho než na jeho pokoji. Během čekání na objednávku má nutkání neustále zírat směrem ke dveřím, neboť se stále nevzdává naděje, že sem jeho kamarádka zavítá, i když mu ještě ani neodepsala na zprávy. Ale zobrazila si je. Neuvědomuje si, že by to mohlo vypadat tak, že celou dobu horlivě okukuje chlapce v huňatém svetru sedícího naproti.

Už to bude půl roku. Půl roku od doby, co se jeho svět jako lusknutím prstů obrátil vzhůru nohama. Na jednu stranu má pocit, že od toho dne muselo uplynout aspoň půl století, protože s nástupem na univerzitu přišel i úplně jiný styl života, jiní lidé, jiná místa. Přesto mu občas připadá, že se s ním rozešla teprve včera, neboť jeho hlavu stále okupují představy o společném životě s ní. Jenom on může být takový pošetilec, aby doufal v návrat k dívce, která ho nikdy nemilovala. Samozřejmě jeho racionální já by mu to zakázalo být s ní znovu, ale stejně se nedokáže ubránit občasnému zasnění, jak by bylo krásné, kdyby mu jeho city opětovala. Potřebuje změnu, potřebuje si opět najít cestu k lásce, tedy milovat a být milován. V kom má ale svou spřízněnou duši hledat? Možná je to pouze náznak jeho skrytého zoufalství, ale snaží se v poslední době nacházet zalíbení v lidech, od kterých by dříve odvracel zrak, protože by mu například připadali nezajímaví. Uvědomil si totiž, že k sobě potřebuje člověka krásného vnitřně, a to pouhým okem spatřit nelze.
Možná zbytek života stráví se svou spolužačkou, kterou sem před pár desítkami minut pozval. Na tu myšlenku se neupíná, ale je pravda, že si během cesty do kavárny párkrát představil, jak se spolu drží za ruce.  Ne, není do ní zamilovaný, nemá ani do čeho být, vždyť ji vůbec nezná. Jeho telefon ležící na stole zavibruje a ruka se k němu natáhne nadsvětelnou rychlostí. Z jeho výrazu je hned patrné, že obdržel nemilou zprávu, jelikož se v jeho tváři okamžitě zračí smutek. Ona nepřijde. Teď to má černé na bílém. Těšil se na ni, ale ve výsledku si ani nedělá hlavu z toho, že se sem nezastaví. Ještě by ji odradil svou zkaženou náladou způsobenou značným spánkovým deficitem. Místo spolužačky začne vyhlížet obsluhu s kávou, která se brzy dostaví a položí před něj obří sklenici sójového latte a vedle nalije do skleničky vodu bez bublinek. Při pohledu na tu zázračnou tekutinu se mu patrně rozzáří oči štěstím. Jakmile poděkuje, pomalu nabere trošku našlehané pěny a nechá si ji rozpustit v ústech. Ještě by pokračoval v tomto barbarství namísto samotného pití, ale z této uklidňující činnosti ho vyruší přítomnost onoho chlapce v teplém svetru. S upatlanou lžičkou v ruce k němu zvedne zrak a bez váhání odpoví pro něj typickým flegmatickým tónem: „Jasně, posaď se.“ V jeho podání to zní, jako by mu bylo úplně jedno, jestli se k němu chlapec přidá, ale opak je pravdou, což naznačuje i jeho přátelský výraz. Naprosto si užívá poznávání nových lidí, i když je pravda, že si vždy rozuměl spíše s děvčaty. Se staršími děvčaty. Tento drobný zrzeček snad ještě nedávno dostal svou první občanku, ale čert to vem, třeba si budou rozumět, třeba ne. Trošku se se svým křeslem odsune dozadu, aby chlapci udělal místo, protože doteď celý prostor pod stolem zabíraly jeho dlouhé nohy. „Je to tu fakt pěkný. Chodíš sem často?“ snaží se zapříst rozhovor prvním tématem, které ho napadne. Vážně si to tu stihl za tak krátkou chvíli oblíbit, takže sem i v budoucnu určitě rád zavítá. „Já jsem tu dnes poprvé, utíkám před spolubydlícím,“ dodá ještě a pobaveně mu ucuknou koutky. Celou tu dobu v ruce svírá lžičku od mléka, což si uvědomí, až když spatří několik bílých kapek na stole, a teprve potom lžičku položí na talířek. „Moc jsem toho nenaspal,“ okomentuje nadílku a setře kapky složeným látkovým kapesníkem, který vytáhne z kapsy u kalhot. „Promiň, zapomněl jsem... Jsem Felix,“ představí se, až když si uvědomí, že tak doposud neučinil, a natáhne k chlapci ruku.

Jelikož už ví, že se rande nekoná, přestává být v takové tenzi, protože najednou přesně tuší, co ho v následujících několik hodinách čeká. V klidu si vypije výbornou kávu, projde se po městě (jemu na rozdíl od jeho společníka zima nevadí) a na večer už bude na pokoji ujídat z bochníku chleba, který si sám upekl. Když byl ještě malý, pečivo jeho rodiče vždy kupovali, to teprve před pár lety se nadchl pro pečení. Začalo to sladkými koláči, jimiž se snažil získat srdce mnohých děvčat, postupně přesedlal spíše na slané pečivo, které naopak chutná jemu samotnému. „Nikam nechoď, na nikoho nečekám,“ zní o něco zainteresovaněji než předtím. To protože by ho mrzelo, kdyby od něj odešel i kluk, kterého zná sotva pár minut. Pro dnešek mu bohatě stačí, že se na něj vykašlala spolužačka. Nemá však pocit, že by chlapec chtěl brát nohy na ramena. Naopak působí docela nesměle na to, že měl dostatek odvahy na to, aby si přisedl. „Myslím, že můj spolubydlící není kdovíjak zábavný téma, ale pokud tě to zajímá, klidně ti o něm povím. V jednom kuse řve. Hraje nějakou počítačovou hru, nevím, co to je, ale asi v tom není moc dobrej, a tak pořád nadává,“ odmlčí se, aby si loknul kávy. Měl pocit, že o svém spolubydlícím řekl všechno, ale vzápětí mu dojde, že takto vytržené z kontextu to nemusí vyznít tak, jak to je ve skutečnosti. „Zkoušel jsem o tom s ním mluvit, ale je to zbytečný. Neumí se ovládat. Jsem tady na koleji, byt si úplně nemůžu dovolit. V kanceláři mi řekli, že mi jinej pokoj dát nemůžou. No, to je jedno.“ Uvědomí si, že teď pro změnu zase mluvil moc. Rozveselit? Nad tím slovem nakrčí čelo. Úplně neví, kam tím Dexter směřuje, ale v duchu nad tím mávne rukou a dále to nerozvádí, nit mu totiž přetrhne Dexterův pevný stisk. To je tak nervózní, nebo takhle lidem mačká ruce běžně? Z nepopsatelného důvodu cítí, že v tomto rozhovoru by měl převzít iniciativu, aby nedošlo na takzvané trapné ticho, což by mohlo být Dexterovi velmi nepříjemné. Jemu by to nevadilo, nemá s mlčením problém, spíše naopak, ale ostatní se cítí nesví, když na ticho dojde. Nechápe, proč tomu tak je, ale respektuje to. „A co vlastně děláš? Asi ještě chodíš do školy?“ Vypadá sice na patnáct, ale nedivil by se, kdyby bylo skutečností číslo o deset větší. Na věk nemá odhad. Tedy alespoň ne na základě vzhledu. Zato chování toho o člověku vypoví hodně.

Ta jeho hláška o trapném odchodu ho pobaví tak, že se musí snažit skrýt své lehce cukající koutky, aby Dextera nějak neurazil. Přeci jen ho nezná a nemusí to z jeho strany být myšlené jako vtip. Stejně tak ho pobaví i to, jak Dexter vypráví o svém spolubydlícím. Tomu už se ale zasměje nahlas. Kéž by měl také spolubydlícího, se kterým by si mohl povídat. Nejraději by byl na pokoji s nějakou dívkou, ty si povídají rády a nesmrdí jako jeho aktuální spolubydlící. Bohužel s člověkem opačného pohlaví ho nikdo bydlet nenechá, jako kdyby to něčemu vadilo. Okukovat se přeci mohou i lidé stejného pohlaví a žádná prevence se na tuto situaci neaplikuje.
V hlavě si ještě jednou přehraje Dexterovu nabídku pomoci. Sice si není jistý, jak to přesně myslel, ale tak jako tak to v něm vzbuzuje zvláštní pocity. Snaží se své rozpaky nijak nedávat najevo, jediný jeho pohyb je nepatrné pozvednutí obočí, ale nic nápadného. Naštěstí i Dexter se v tento moment vyhýbá očnímu kontaktu. Felix tak učiní závěr, že buď je Dexter extrémně milý, nebo ho balí. Nebylo by to poprvé. Už se o něj pár chlapců pokoušelo, ale žádný z nich u něj nepochodil. Je si vědom toho, že na spoustu lidí působí jako gay a absolutně netuší, co s tím má dělat. Ne že by mu to jakkoli vadilo, ale to vysvětlování občas bývá nepříjemné, zvláště pro tu druhou stranu. „Dobře, děkuju,“ poděkuje za potenciální budoucí pomoc. Všímá si, jak intenzivní rudou barvu získala Dexterova tvář, takže ho v tom nechce dál koupat. Jemu určitě brzy dojde, jak se to s Felixovou orientací má.
Dexterův věk ho velmi překvapí. Nečekal, že by mohl být starší než je on sám. „Vážně? Tak to jsme spolužáci. A co studuješ za obor?“ Věnuje mu další ze svých přátelských úsměvů. Těší ho, že poznal dalšího člověka ze školy. Zatím tu mnoho kontaktů nemá a stále kvůli tomu je tak trochu upnutý na rodinu, zvláště na bratry. Potřebuje někoho, kdo by s ním trávil volný čas, aby neměl příležitost přemýšlet nad svým zpackaným životem. Prášky mu sice znatelně pomáhají, ale rád by se jich postupně zbavil, ale na to si nejdříve musí opatřit pevnou půdu pod nohama v podobě blízkých lidí. „Jestli to tady dobře znáš, nechtěl bys mi to tady ve městě trochu ukázat? Chybí mi tu příroda.“  Povzdychne si při vzpomínce na les nacházející se kousek za domem, kde žijí teď už jen jeho rodiče.

Ačkoli to navenek nijak nedává najevo, je nadšený z toho, že stačilo jen vystrčit paty z kolejí, aby potkal někoho normálního. Jistě, i tento roztomilý zrzeček může být uvnitř prevít, ale to by kromě toho musel být také zatraceně dobrý herec. Felixovi je sympatické, že je Dexter tak usměvavý. Pokud zrovna nechce být sám, rád se obklopuje pozitivně naladěnými lidmi, protože v opačném případě mívá tendence sklouzávat ke svým obvyklým splínům. Ty teď ovšem potlačuje předepsanými antidepresivy. Možná by měl konečně uvažovat nad tím, že prášky po tak dlouhé době vysadí a pokusí se žít s vlastní myslí… ne, ještě by to nezvládl. I teď mu pouhá myšlenka na ni způsobuje bolest prostupující celým tělem. Co by se stalo, kdyby ho přestaly tlumit léky?
„Teprve začínám. S tím oborem jsem asi šlápl vedle,“ zavrtí hlavou a mírně sklopí pohled k zemi. „Fyzika je skvělá, baví mě, ale radši bych něco skutečně dělal, víš…“ na pár momentů se odmlčí, aby si v hlavě utříbil myšlenky. „Sedět na přednášce a poslouchat je hrozně hezký a ušlechtilý, ale chci to tak dělat i další čtyři roky?“ Ztrápeně si povzdychne, ale výraz v jeho tváři zůstává neměnný. „Já nevím.“ Zní trochu posmutněle, ale jinak svým projevem nebudí dojem, že by hovořil o své budoucnosti. Spíše působí, jako by se ho to netýkalo. Když si uvědomí, že to jeho společníka absolutně nemusí zajímat, nervózně si prsty prohrábne vlasy. „Promiň, nechtěl jsem hned začít filozofovat.“ Vážně nerad by Dextera vyplašil svými depresemi. Obrátí tedy list a z jeho netečného výrazu se stane docela milý úsměv. „Literatura,“ zopakuje po něm přemýšlivě. Původně má v plánu k tomu něco dodat, ale nakonec ho nic vhodného nenapadne. Knihám rozumí jako koza petrželi. A tak místo aby mluvil o něčem, o čem nic neví, vrátí se k pomalému upíjení vystydlé kávy. Studené kafe je také kafe.
„Ty bys se mnou někam jel?“ sjede ho podezřívavým pohledem, načež se mu po tváři nečekaně rozlije úsměv. „To by bylo skvělý. Klidně bych zašel i někam tady. Dá se v tom jezeře plavat? To bych asi rád, až se trochu oteplí.“ Odmlčí se, aby měl Dexter prostor reagovat na jeho návrh. Asi mu úplně nedochází, že pozvánka na společné koupání v jezeře by mohla vyznít poněkud teple. Z jeho perspektivy se jedná o obyčejnou kamarádskou záležitost. „Jsem z Oregonu. Konkrétně z takovýho malýho městečka kousek od hranic s Kalifornií. Jméno by ti asi nic neřeklo. Ale můžu ti říct, že je to tam mnohem zelenější než tady.“

Ne že by byl Felix před rozchodem nějaký lenoch, nicméně po tom, co ho opustila přítelkyně, se z něj stal dobrodruh první třídy. Důvod je prostý. Nicnedělání ho od té doby přivádělo k ponurým myšlenkám, které mu z hlavy dokáže spolehlivě vyhnat jen nějaká činnost, jež namísto mozku zaměstná jeho tělo. Negativní rozpoložení v něm kromě jiného vyvolává i pomyšlení na studium, a tak jejich rozhovor na toto téma ponechá bez dalších komentářů, namísto kterých si prsty projede ve vlasech, protože si dobře pamatuje, jak děsivě rozcuchané byly, když opouštěl svůj kolejní pokoj. Rozcuch sice zamaskoval s pomocí gumičky, nicméně ten pocit neupravených vlasů ho znervózňuje, což je nyní několikrát znásobené jeho únavou, kterou nespravila ani káva.
Bohužel nemám auto podivně zarezonuje v jeho lebce. Koutky rtů se mu okamžitě stočí do pobaveného úsměvu. Sám totiž automobil nevlastní a nikdy to pro něj neznamenalo obtíž, takže mu připadá vtipné, že jeho společník považuje něco tak malicherného jako překážku. „Auto není problém. Můžeme jet stopem. Lidi tě většinou hodí zadarmo, a ještě se přitom dozvíš spoustu zajímavých i nezajímavých věcí o jejich životech.“ Při těchto slovech se zasní a v duchu si promítne všechny ty cesty doprovázené monology těch sdílnějších řidičů. Sám si s lidmi povídá rád, to ano, ale někdy se mu vysloveně hodí, když má jeho řidič povídavou náladu, díky níž se on, jakožto mlčící pasažér, může vžít do jeho role a na chvíli zapomenout na své vlastní útrapy. „Až to zjistíš, dej mi vědět,“ prohodí tónem značícím skutečný zájem na místo jednou společně vyrazit. Mile ho překvapí, když se jeho společnost zajímá o jeho rodné město. „Co kdybych ti o tom vyprávěl cestou na kampus?“ tázavě pozvedne obočí. „Já asi stejně budu muset pomalu jít, protože to tady každou chvíli nejspíš zalomím.“ Jen promluví o spánku a hned je nucen utišit potřebu zívnutí, taktak si stihne zakrýt otevřená ústa dlaní. „Myslel jsem, že má káva mít opačné účinky,“ využije pár svých posledních sil k mírnému úsměvu. Vážně už by tu neměl strávit více času, protože by pak asi usnul na křesle, proto bez návaznosti na Dexterovu odpověď vstane s úmyslem vrátit se do své postele, ať už v pokoji jeho spolubydlící dělá cokoliv.