Retro podnik

Každý den pro něj byl nějak jiný. Buď naprosto normální, nebo si jej jednoduše dokáže naprostou blbostí. Jeho celičký život byl jedna velká naprostá blbost. Chvílemi naprosto drsná blbost, ale i v tom všem, co si prožil dokázal najít něco dobrého, za což byl vlastně rád, jinak by tohle dlouho nezvládl. Rád si hledal něco, čím by si svoje bytí na této planetě zpestřil a nejvíce, co si naprosto užíval byly samozřejmě knihy. Nebyl den, kdy by snad klidně i tři různé knihy nedržel v ruce. Jednoduše nemohl číst jenom jednu, to mu přišlo vždycky nudné, proto dokázal číst více knih najednou, měl tak více zážitků, myšlenek a k jeho překvapení se mu to ani nepletlo, což pro něj bylo zrovna taky něco velkolepého. Pamatovat si hromadu věcí? Nic moc pro něj, byl spíš ten, co zapomínal i malé drobnosti, u kterých si to však hodně rychle dokáže připomenout a včas to napravit. Důležité věci? To je horší, někdy se přistihne jak po svém poněkud bídném bytě má různé lístečky všeho, co musí udělat. Jak říkal, jeho život je pokaždé jiný...
Jeho dnešní ráno bylo opravdu líné a hlavně dosti otravné. Sluníčko se rozhodlo být na obloze hned od brzkého rána, takže mu nepříjemně svítilo do očí a on byl nucen vstát velice brzy. Ostatně nijak mu to nakonec nevadilo, i když to byl typ člověka co se považuje spíše za lenocha. U snídaně, kterou si pro jednou udělal hodně bohatou si četl samozřejmě knihu. K snídani si musel dát jeden ze svých dětských džusíků, neboť jeho oblíbená káva došla. Jistě mohl si jít tak akorát do obchodu, koupit si ji a být spokojen, avšak měl jiné plány. Znal jeden malinký podnik, pěkně zapadlý, měl jej rád. Vždycky tam byl klid, i když tam bylo dost lidí. Proto se oblékl do naprosto jednoduchého oblečení. Šedé triko, klasické džínové kalhoty. Vlastnil takovou jednoduchou brašnu přes rameno, ve které neustále nosil nějaké sešity, deníky a samozřejmě knihy. Všechno z ní vytáhnul, krom deníku s tužkou a jednoduše do ní dal dvě aktuální knihy, které četl. Moc dlouho nevyčkával a rovnou se tam vypadal.
Jeho cesta netrvala dlouho, a tak než se nadál stál ve frontě s plánem objednat si svoji kávu jakmile přijde na řadu. Nathaniel je člověk, co je spíše introvert, bylo to dokonce poznat tím, jak si udržoval lehoučký odstup od nějaké dívky předním. Měl zaujatě zastrčené ruce v kapsách, i když to mnoho lidí nemusí považovat za slušné, ale on to neřešil. Koukal do země, avšak i tak si všiml, jak se najednou dívka na něj otočila a pustila se do mluvení. Docela jej to překvapilo, trochu sebou cukl, ale i tak nakonec zvedl pohled a podíval se na křížovku, kterou držela v ruce. "Co zkusit TNA, nebo TTA? Jedno z toho by to mělo být," ozval se po chvíli přemýšlení a pak se lehce nahnul, aby viděl na křížovku lépe. "Asi podle toho, co máš okolo a co následně vyjde bych dal TNA," poví nakonec jenom s lehkým úsměvem a pak se jenom zasmál jejímu komentáři o tom, že spousta Američanů stejně neví, kde to je. "Já to vím," pokrčí nevinně rameny a pak se podrbe trochu nervózně na zátylku. Jistě.. rád se bavil s lidmi, i když byl hodně opatrný, a hromada lidí okolo něj na sebevědomí moc nepřidávala, spíše měl co dělat, aby se nervozitou, že řekne něco špatně nezakoktal. "Ty," zasměje se jenom a kývne na tu její složenou křížovku. Pak se ale nadechne. "Moc mladých už nevidím, ale křížovky jsou dobrá věc, sám ráno rád luštím," poví jen tak, jako kdyby to byla snad ta nejzajímavější věc dneška, ovšem.. v hloubi duše doufal, že ji to zajímá aspoň dneska. "Ale dle mého názoru osmisměrky jsou lepší," uchecthne se nakonec jenom lehce a kouká na ni. Bylo to podivné, jak rychle se dokázal dát do povídání s cizí holkou, samozřejmě se potil jenom kvůli tomu, že si nebyl jist, jestli tykání není moc. Byl slušně vychovaný - to se naučil sám -, ale přišlo mu to trochu zbytečné, přeci jen... vypadaly stejné věkové kategorie.

Následuje další lehké zívnutí, když tak zírá do papíru s křížovkou, co ji dává velmi zabrat. Možná, že se neměla tak rychle vrhnout do startu dne. Možná by bylo logičtější, kdyby začala pomalu – nějakou lehkou flow jógou, snídaní a ranní studenou sprchou. Dobře, lhala by, kdyby tvrdila, že tohle je její rutina. Nehledě na to, jak moc se snaží žít holisticky, tak není jedna z těch dívek, které by byly perfekcionistky. Jsou dny, které jsou lepší a zase ty horší. Dnes to spadá do druhého bodu. Frustrace ji doprovází v každém poklepáním propisky o noviny, když nemůže přijít na odpověď. Jedna její část má tendenci vzít telefon a vyhledat si odpověď. To je takový ten čert na rameni, který vám našeptává ty špatné věci. Anděl zase říká, aby vynaložila trochu snahy a uvědomila si, že studovat na prestižní škole v oboru žurnalistiky znamená přeci nějakou tu logiku a znalosti. Bohužel, všechno okolo ní ji přijde zpomalené stejně jako ona. Kéž by tak dokázala spát. Alespoň na více než čtyři hodiny bez nočních můr.
Ruku na srdce – moc nepřemýšlela nad tím, koho osloví. Nedokáže si všimnout ani jeho reakce, jelikož absolutně nevěnuje žádnou pozornost své oběti. Je až moc soustředěná do textu před sebou a získání uspokojující odpovědi. Světle hnědé oči si vyhledají jeho tvář ve chvíli, kdy se ji naskytne odpověď. Ochotně noviny posune více do strany, aby měl dostatečný přístup k prázdnému políčku. Vlastně prázdným políčkům a pár přepsaným písmenkům. Je v nich více nevyplněných než naopak. Měla by se cítit, hm, trapně? I kdyby, tak necítí. Jednoduše to není její silná stránka, ale zase exceluje v jiných věcech. „TNA, říkáš?“ Nazvedne pravé obočí a nečeká na odpověď, prakticky ji ani nepotřebuje. Naškrtá ty tři písmenka, a ještě k tomu prohodí další poznámku, ačkoliv by mohla působit nevhodně. Rty roztáhne do širokého úsměvu, přičemž ji unikne uchechtnutí hned dvakrát po sobě. „Uhm, nechtěla jsem…urazit vás Američany. Jenom, občas jste obdivuhodní v zeměpise.“ Přizná se nakonec a musí se zasmát. Její anglický přízvuk je neskrývaný a dalo by se říci, že je na něj pyšná. I přes to, že už několik let žije na půdě USA, tak v srdci vždycky zůstane Angličanka. „Promiň, to znělo hrozně. Předstírejme, že jsem to neřekla.“ Zavrtí nad svými slovy několikrát hlavou. Opravdu by se měla vyspat a nespoléhat na nějaký čaj na spaní, ale říct si o pořádné prášky, které ji vysloveně knockoutují.
Pozoruje ho s úsměvem a zbaví se zábavy, která už vlastně ani tak není zábavou. Jak ale zjistí, možná by měla noviny znovu rozložit a přijít na vyluštění společně s (ne)známým cizincem. Nestává se často, že se dá jenom tak do rozhovoru. Je ale pravdou, že ji seznamování nevadí a už vůbec s ním nemá problém. Někoho zpovídat a setkávat se s lidmi je součástí toho, co chce jednoho dne dělat. „Opravdu? To asi máš hodně kuráže, že ano?“ Znovu se ji na tváři objeví úsměv. Tak, přeci jenom to byl on, kdo zmínil, že dnes už mnoho mladých neluští. Někdy má pocit, že bohužel ani nepřemýšlí. Spodní ret si na okamžik sevře mezi zuby, když přistoupí blíže k pultu a dostane se tak na řadu. S nádechem se ale ještě soustředí na něj než na značně nervózní obsluhující. „Osmisměrky mám ráda. Definitivně zábavnější, než křížovky a sudoku…“ Odvrátí pohled od něj a přesune ho k pobízející slečně za pultem.“ …prosím překapávanou kávu a jeden borůvkový raw dort. Co si dáš ty?“ Otočí se s otázkou na něj. Zní to troufale? Možná. Někde uvnitř se chce ještě zeptat, jestli je opravdu dort ve veganské verzi, jak je uvedeno na cedulce, ale nechce znít před ním jako pitomec, takže to nechá být. „Za to, že si mi pomohl. Vlastně, budu ještě potřebovat pár rad k dokončení. A nic není zadarmo, že ne?“ Pokrčí rameny a doufá, že nebude odmítnuta. Nebrala by si to osobně, jelikož už se setkala s mnoha typy lidí a někdo zkrátka by mohl říct, že je to trochu moc. Ovšem s ním se snaží zkusit své štěstí. Co je koneckonců špatného na tom seznamovat se? Život má být jenom víc než práce, škola, ti samí lidé a ty stejné zážitky, jenom trochu upravené. Svět je barevný a takový by měl být i život. Pestrý a barevný. „Teda pokud nejsi ve spěchu. Já mám v plánu se zašít někde do rohu.“ Otočí se tak, aby měla výhled na podnik. V rychlosti analyzuje volná místa k sezení a zaujme ji malý stoleček v rohu pro dva s křeslem a obyčejnou židličkou. S vyzývavým výrazem ve tváři se znovu zaměří na vysokého muže, kterého s lehkým napětím pozoruje.

Rozhodně by nečekal, že by takhle rychle dokázal najít nějakou společnost. Sice netušil, jak dlouho ta společnost bude trvat, ovšem rovnou to bral jako další okořenění jeho života. Jistě, nikdy nebyl na společnost, avšak mu z nějakého důvodu nešlo odolat, křížovky byly pro něj něco a to jak dívka jednoduše a docela očividně oslovila prostě jeho osobu, jako kdyby to vůbec neplánovala jej zaujalo. Tohle dlouho neviděl, potkával spíše lidi, co lpí na výběru své společnosti. Dle něj společnost byla mnohem více rozdělována než kdysi, ovšem... dnešek nebyl na morální přemýšlení, proto jednoduše nad vším zavrtěl hlavou a snažil se probrat z lehkého překvapení z toho, že oslovila právě jeho. Avšak neváhal a jednoduše ji odpověděl na tu otázku. Nakonec jenom přikývl na svoji odpověď, aby ji snad tím dokonce i ujistil, tedy v tom si trochu věřil, byla to asi jedna ze snadných křížovek, možná proto věděl tak nějak rychle odpověděl. "Myslím, že jsi nás Američany neurazila, tedy aspoň né moji malou osůbku," poví s vtipem, nezapomene poukázat na celou svoji maličkost a nakonec jenom a pak ledabyle mávne rukou. "Plácat blbosti je někdy mnohem lepší, než dlouho přemýšlet nad slovy, jen se musí dávat pozor, na to, komu slova povíš," opravdu si aktuálně přišel jako nejchytřejší člověk na světě, samozřejmě tomu tak nebylo, jenom spíše měl velká moudra z knih, které samozřejmě rád využíval. On sám mnohokrát plácal hlouposti, dokonce tušil, že to bude moc zažit i tahle dívka, která jej oslovila kvůli křížovce. "Podle tvého přízvuku hádám Angličanka?" zeptá se zvědavě, dokonce naklonil hlavu, až mu z toho jeho jemné kudrlinky spadly do obličeje a hned si je dával stranou.
Pak už se ale přiznával ohledně toho, že docela rád luští křížovky, na trénink mozku jsou opravdu skvělé, ovšem každý den to opravdu nejde. "Kuráž? To ani ne, spíš vůle na trénink mozku," zasměje se jenom uvolněně, byla příjemnou společností, o tom žádná. Bylo pro něj překvapení i vlastně to, že vždycky když myslí na něco jiného krom třeba... řady před sebou tak utíká opravdu rychle, teď toho bylo důkazem, neznámá dívka se dostala až k pultu, kde barmanka chtěla slyšet její objednávku, ale nakonec to dopadlo tak, že se Nathaniel jenom usmíval tomu, jak prvně reagovala na něj a pak se jenom otočila a objednala si. Trochu nechápavě zamrkal, když se jej zeptala, co si dá on. "Překapávanou kávu ale s karamelovým cheesecakem," řekne hned, aby moc nezdržoval a pak se postavil vedle ní, neboť když si objednali stejně, přišlo mu to, jako kdyby byly na stejné úrovni. "To je naprostá maličkost. Chvíli jsem se bál, aby otázka nebyla řečnická nebo se nakonec neukázalo to, že máš v uchu sluchátko a s někým voláš. Ani nevíš jaký trapas by to byl," řekne se s lehce nervózním smíchem a chvíli hledí na objednávku, jak se jim hezky dělá. Sice byl pln ještě své snídaně, ale karamelový cheesecake nikdy neodmítne, to prostě nejde. "Ne, nijak nespěchám," poví hned vlastně ani nepřemýšlel. Jednoduše jeho mozek sám od sebe rozhodl, že chce rozhodně zůstat. Sám pohledem začal koukat okolo sebe a pak si všiml toho místečka, kterého si musela všimnout i ona. Jenom se na ni podíval, a aby neslušně neukazoval prstem, mírně kývl hlavou. "Křeslo, nebo židlička?" zeptá se zcela vážně. Ano.. jako pravý gentleman by ji mohl nechat křeslo, avšak.. gentlemanství bylo trochu mimo jeho mísu a proto se raději ptal, aby svoji zadnici nepoložil někam, kam nemá.

Obdaruje ho vřelým úsměvem, ale dál se k tomu nevyjádří. Nikdy nevíte, kdo před vámi stojí a jak může reagovat. Kdyby to byl upřímně Brit, tak by měla větší obavy z pochopení humoru. I přesto, že sama pochází z oné země, tak ví, že mají strašný humor a většina lidí jemu nerozumí. Stejně jako oni nerozumí běžnému humoru. Kupodivu tohle ji obešlo pořádným obloukem. Asi za to může stěhování do Ameriky, protože buďme upřímní, kdyby doteď žila na stejném místě, asi by se nedalo jistým specifickým rysům uniknout. Je si více než jistá, že nějaké z nich už má. Třeba jako to, že se snaží být vždycky, co nejvíce slušná a omlouvá se téměř za všechno. I když je pravda, že v dnešní době to polovina lidí nedělá.  Ono záleží na výchově společnosti a ta už pěknou řadu let pokulhává.
Na krátký okamžik se mihne ve tváři překvapivý výraz. Vlastně má naprosto stejnou teorii jako on, a právě proto musí jemně přikývnout na souhlas. „Přesně tak. Nikdy nevíš, koho potkáš.“ Poznamená o něco slabším hlasem. Někdy potkáte lidi, kteří jsou naprosto odlišní a nemáte si s nimi, co říct. Jindy jsou tu ti, kdy najdete společná témata a rozumíte si. Stanou se z vás přátelé a čím více trávíte čas společně, tím silnější pouto vzniká. A potom jsou tady ti, jež poznáte naprosto náhodně a během pár vyměněných slov se dokážete shodnout na až děsivě mnoho věcí. Říká se tomu spojení. Alespoň ona to tak nazývá. Možná je ještě brzy na to usoudit, že tohle je ten případ. Věří, že nikdy není příliš brzy a nikdy není příliš pozdě.
Panenky převrátí směrem nahoru a usměje se stylem, že je to až příliš očividné. Ne, že by se vůbec snažila o opak, že ano. „Můžeme to tak nazvat.“ Přejede si jazykem po rtech, které pro ni působí vyprahle a s hlubokým nádechem pokračuje. „Jsem z Walesu. Většinou jsme velmi dotčení, když nás někdo spojuje s Anglií. Neuvěřitelné, jak lidi dokážou lpět na historii i po tak dlouhé době. Avšak nejsme jediný, že? Každý většinou je pyšný na to své.“ Při zakončení pozvedne koutky nahoru. Ani netuší, zda ho to vůbec zajímá. Jednoduše mohla souhlasit a ukončit tak téma. Rozhodla se ale pro jinou verzi a jenom v srdci doufá, že tady nevystojí důlek nudou.
„Ouch.“ Zamručí dotčeným hlasem, přičemž nakrčí nos. Svraští jemně čelo a opravdu předstíraně se na něj zadívá, že ji hluboce zasáhl. Jelikož nepatří k fanouškům křížovek, tak to snad znamená, že je lempl na trénování mozku? Ovšem při celém tom falešném „divadelním“ představení ji cukají koutky do stran. Není to víc než jenom utahování. Dotčená se ani cítit nemůže, navíc to není v její povaze. Popravdě je velmi těžké ji zasáhnout a když už se to stane, tak to poznáte. Bez nějakého ostýchání dává poměrně najevo, že je ji milejší jeho společnost než objednat si něco, co její tělo potřebuje. Dalo by se říci, že vyžaduje okamžitě, protože by neodmítla infuzi kofeinu přímo do žíly. Buď je to velká shoda náhod anebo jenom jeho zdvořilost, že nápoj si objednávají stejný. Problém? Nikoliv, právě naopak. Ještě jednou si ho prohlédne, a to o něco zřetelněji, jakmile se ocitne v její blízkosti. Zašmátrá ve své tašce, načež vytáhne peněženku, kde vyloví potřebné bankovky a i s menším dýškem je předá slečně ne tak pobavené, jako jsou oni dva. Rozesměje se tak středně hlasitě až si dá dlaň před ústa. Kruhy pod očima bohužel nevymizely, právě naopak jsou o něco výraznější. Stáhne ruku nazpět k němu, a ještě chvíli doznívá pobavení. „Bože, až bych si to uvědomila, tak by si nebyl jediný, kdo by se cítil trapně. Bych ti tu kávu koupila z lítosti.“ Přiloží si ruku na hruď, že do takového situace by ho opravdu nechtěla dostat. I když by to jistě stálo za pobavení, ale ne pro něj. Cítí jakési potěšení, že bude mít dalších pár minut na to, aby si s ním ještě na nějakou chvíli popovídala. Cítí se v jeho společnosti tak nějak uvolněně, až přestává myslet na to, co vlastně říká. Jednoduše se řídí instinktem a je svá. Takových okamžiků by si měl každý cenit. „Mmm, křeslo?“ V očích ji jiskří jakási prosba spojená s omluvou. Každý chce křeslo, ale od ní to působí jako nějaké prominutí. „Příště tě nechám sedět v křesle, přísahám, možná.“ Nadechne se, aby pokračovala, ale to už ji iritovaná obsluha upozorní na to, že je tady servis a nemusejí čekat na svou objednávku a zdržovat tak ostatní.
Proto se rychle rozejde směrem k vybranému místu. „Ježiš, měla by si najít nějakého gigola.“ Musela se k němu lehce naklonit, protože taková slova vyžadují snížení hlasu. Pokud by ji slyšela, pak si je jistá, že by v kávě měla nějaký jed na krysy. Není někdo, kdo pomlouvá anebo je zákeřný, ale nevyhne se poznámkám. Práskne svůj velectěný zadek do koženého křesla. Tašku odloží někde na zem a dá si nohu přes nohu v automatickým rytmu. „Mimochodem, jsem…“ Zarazí se v polovině věty, kterou nedokončí. „…pokud jsi jeden z těch, kteří preferují tajemno, pak mi to musíš říct hned. Po kávě mám tendenci hodně mluvit.“ Vlastně i ona sama má ráda tajemno, ale opět jsou rozdíly mezi tajemnem a tajemnem. Co když ani o její jméno nestojí a jednoduše tohle je jenom příjemné setkání, kde začne a skončí tady?

Snad okamžitě souhlasně přikyvoval. Byla to vlastně pravda, každý den mohou potkat slušnou hromádku lidí, které ani neznají. Nathaniel tuhle část života prožíval hlavně ve škole, kde neměl snad žádné přátelé. Byl tam tak dlouho, avšak mu často přišlo, jako kdyby tam nikoho neznal. Jednoduše musel pocházet z jiné planety, to ho napadlo jenom díky tomu, jak moc často se lišil od ostatních. Jistě moc dobře si uvědomoval, že si za to z poněkud velké části může sám, když se vyhýbal přebytečnému sociálnímu kontaktu v těch velkých skupinách. Těm se vyhýbal vlastně každý den víc a víc, tedy aspoň tak mu to připadalo. Uvědomil si, že se ztratil ve vlastních myšlenkách, proto jenom zamrkal, čímž se vrátil zpět do reality a už hádal to, odkud je. "Tak to promiň, za to spojení s Anglií, pro příště si to budu pamatovat," poví zcela vážně, ano nechtěl se ji dotknout takovou maličkostí. Tedy pro něj to byla maličkost, ovšem pro ni to může být něco velkého, každý přeci jen měl něco a on by si rozhodně nedovolil se ji dotknout, kdyby to tušil. "Já jsem přímo odsud a nikdy jsem odsud nezmizel, ani na chvíli...,"  přizná se ji na oplátku, i když se neptala, měl prostě tu chuť povědět něco taky, aby to nakonec nevypadalo tak, že mluví jenom ona. Dokonce při tom svém přiznání lehce rozpřáhl ruce, jako kdyby jimi mohl ukázat celý stát Kalifornie, což je samozřejmě nemožné, ale on měl rád gestikulaci, přišlo mu to tak, že jeho slova se sem tam šířila hezky do prostoru. "... tedy aspoň myslím," poví a lehce se mu zachmuří obočí, neboť jeho úsměv na pár vteřin opadl. Je možné že jako vetřelec v břiše cestoval někde po světě a pak byl akorát vysazen zde, aby si tu ztvrdl napořád, kdo ví, nikdy své pravé rodiče nehledal a ani to neměl za potřebí vlastně.
Když zaslechl to její ouch, chvíli se bál, že by ji opravdu urazil tím, co řekl. Proto mlčky koukla, doufal, že se její tvář a postoj změn, když se však nic nedělo, už se nadechoval, aby se omluvil, ale to si najednou všiml cukajících koutků, které pro něj byly dobrým znamením, proto hned vydechl a svoji pusu rychle zavřel. Pozvání neodmítnul, nebyla ani třeba. Spíše by byl asi za hlupáka, kdyby to odmítl a proto začal přemýšlet na zákusek. Káva byla jasná, protože to byla jeho nejoblíbenější. Pak se musel přiznat, že se chvíli bál, aby z toho nevznikl trapas, upřímně. Přesně takový trapas se mu stal už několikrát a on by se častokrát hanbou propadl. Nebo taky takový, jak člověk vidí naproti sobě mávat nějakou osobu, hned mává zpět, ale najednou se za ním objeví jiná osoba, které pozdrav patřil. "Aw, tak to děkuju!" zasměje se a tentokrát to byl on, kdo si položil ruku na hruď, samozřejmě s hraným dojetím. Sám se tomu smál, neboť moc dobře věděl, čeho všeho je jeho maličkost schopná. Pak už se ji jednoduše ptal, kam by si chtěla sednout. Když řekla křeslo, jenom se pousmál a hned přikývl. "Je tvoje," poví nakonec přátelsky, rozhodně by se s ní nedohadoval o tom, kdo kde bude sedět. On byl spokojen s tím, že byl pozván na něco dobrého a může s ní strávit ještě nějakých těch pár minut. "To si beru k srdci, raději nic neslibuj!" zasměje se hned a pak se podívá na tu dosti jedovatou servírku, která je slušně poslala do hlubokých končin. Proto ji následoval jako ocásek k tomu místu, na kterém se domluvili a on svůj zadek rozplácl na méně pohodlné židli, ale aspoň se měl o co opřít a to mu stačilo. Tentokrát to byl on, kdo vyprskl smíchy. Ani netušil proč mu to přišlo vtipné, nemohl si pomoct. "To je přesné, asi pro ni frustrace není moc dobrá," ušklíbne se jenom a pak se pohodlně zavrtí na židli. Najednou ji slyšel povídat a po jejích slovech si sám uvědomil, že nezná její jméno a ani on sám se nepředstavil. "Tajnosti mi nevadí, ovšem teď je necháme stranou. Bude to lepší než na sebe volat hej ty. Jsem Nathaniel, Nathaniel Chapman, stačí ale Nate," poví a hned slušně natáhne ruku přes stůl na seznámení. Rozhodně chtěl vědět jak se jmenuje, byla příjemnou společností a tak ji chtěl nějak říkat.

Omluva. Za co přesně se omlouval? Pokud se někdo vyloženě nezajímá o historii Spojeného království a konfliktům, které nastaly v minulosti mezi Anglií a Wales, pak nemůže vědět, že lidé nechtějí být, jak se lidově říká házeni do jednoho pytle. Je to milé gesto vůči její osobě, avšak je pravda, že ho nevyžaduje. Kdyby zůstala ve svém rodném domově, pak by možná měla jiný přístup, ale to není to, co se stalo. Domovem se stala Amerika a nemyslí si, že se vůbec někdy vrátí nazpět na více než prodlouženou dovolenou. Je pravda, že ji spoustu věcí chybí a nedá se porovnat život v Evropě a život na půdě země, která se považuje za tu nejlepší ze všech kontinentů. Pozvedne ruku k tváři a zastrčí si pár neposedných pramínků vlasů za ucho, aby ji snad nepřekážely ve výhledu na něj. „Prosím, neomlouvej se. Převážně v případech, kdy nemáš za co.“ Odpoví přátelským, tišším hlasem. Nedluží ji vůbec nic, natož nějakou omluvu. Kdyby byla narozená ve Francii a nesla si v srdci automatickou pýchu, která je jim snad vstříknuta jako novorozencům, pak by to bylo na místě. Ovšem tohle není ona, to není její charakter. Proto tohle téma považuje za uzavřené.
Následuje vlna mírného překvapení a na druhou stranu není překvapená ani trochu. Taková směsice pocitů, kdy netuší, co za verzi v její hlavě je správné. Buď nikdy necestoval, stejně jako další více než polovina Američanů, protože mu bohatě stačí to, co Amerika nabízí. Považuje to trochu za staromódní, jelikož vaše mysl se stává bohatším každým novým zážitkem, každou novou zkušeností a poznáváním jiných kultur. Bohatství může znamenat majetek a položme si ruku na srdce, že ten, kdo tvrdí, že peníze nejsou potřeba je blázen. Avšak je zde bohatství, které vytvářejí lidí, zážitky, vědomosti a vzpomínky, a to je něco, co vám nikdo nikdy nemůže vzít. Nikdy nemůžete mít víc, než dokážete nést na ramenou a nikdy nemůžete zbankrotovat. Po celý čas svého přemýšlení jen pozoruje jeho pronikavě modré oči a zůstává mlčet. To je její odpověď. Na jazyku ji pálí tisíce různorodých otázek, avšak hlas zůstává tichý. Nasaje místo toho vzduch do plic, jako kdyby ho potřebovala víc, než normálně a ve tváři ji pohrává ten stejný, přátelský a vlídný úsměv. Taky tady může být ta druhá varianta, že zkrátka nechce cestovat a taky to bude správné. To je krása lidí, že nikdo z nás není stejný.
V dalším okamžiku jejich kroky se prakticky spojí jedno, když ve stejném „hudebním“ rytmu kráčí ke stolu. Zvuk vzájemného pobavení je doprovází jako ptačí zpěv v korunách stromu za příjemného, letního počasí. „Dobrá, výzva přijata. Příště sedí v křesle ty.“ Mrkne na něj spiklenecky a roztáhne rty do dalšího širokého úsměvu. Riskuje? Možná. Proč by, ale ne? Má snad předstírat, že ji tohle setkání není příjemné, když všechno ostatní, co doteď udělala naznačuje, že tomu tak definitivně není? Vždyť ho pozvala na společně strávený čas. On ho přijal a pokud není blázen, který si vymýšlí a přizpůsobuje scénáře, tak neměl žádné ostýchání s nějakým odmítnutím. Mohl ji zastavit v objednávce pro dva, mohl ji zastavit v placení a nic z toho se neodehrálo. Právě proto usoudí, že je v zájmech obou prodloužit si malý, nevinný rozhovor.
S uvelebením pohodlně sedí v křesle, které si vybrala. Pravou nohou houpe dopředu a dozadu, snad proto, že už je to nějaký ten ženský zvyk. Za normálních okolností by se cítila trochu nervózně a nejistě, něco jako, když jdete na slepé rande. Jenomže tohle není ten případ a ona je zvyklá na rozhovory s cizími lidmi. Jako budoucí žurnalistka je to něco, co bude dělat pořád. Snaží se být opatrná a nedělat to, co chce jenom ona, ale dívat se i na jeho potřeby. Přeci jenom ho nezná, on nezná ji a její pochody myšlenek se nemusí synchronizovat s těmi jeho. Potěší ji, když nemá problém s představením. V přátelském gestu k něj natáhne ruku. Prsty obejmou jeho dlaň, kterou jemně stiskne a dvakrát s ní potřese. Po celý čas s ním udržuje oční kontakt. „Nathaniel“ Zopakuje jeho jméno ihned po něm. „Biblické jméno. Líbí se mi.“ Levý koutek rtů pozvedne nahoru a stále svírá ruku. „Olivia Morgan, ale stačí jenom Liv.“ Jsou jména, které se zkrátit nedají anebo jim zkráceniny nesluší. Jejich případ to však není a těžko odhadnout, zda nevyslovila svou kratší verzi jenom proto, aby byla na stejné vlně společně s ním. Na konci dne je to jenom jejich rozhodnutí, jak se budou vzájemně oslovovat. „Pro mě stejně budeš ten, co má rád křížovky.“ Uchechtne se a konečně uvolní sevření. Mohlo to trvat jenom pár sekund, co svírala jeho ruku nebo to mohlo být více. Nevnímala to a bohužel ani nepomyslela na sekundu na fakt, že to mohlo být nepříjemné pro něj.
Konečně obsluha dorazí i s jejich kávou a zákuskem. Napřímí se v zádech a nechá slečnu, aby před ně naservírovala objednávku. V tom okamžiku se natáhne pro svůj šálek s kávou a přiloží si ji ke rtům. Je to jako droga, kterou si potřebuje závislák vpíchnout do žil okamžitě. Teplý, ne však horký kofein se dostane do systému a v ten moment cítí jisté uvolnění a uspokojení. Až v tento moment se cítí pořádně probraná a její den může být produktivní. „Promiň, že se tak ptám, ale,“ S dalším hlubokým nádechem ještě jednou upije další doušek, než hrníček vrátí nazpět na podtácek. „, zajímá mě, proč si nikdy neopustil Ameriku? Strach z létání?“ Zeptá se se zájmem v hlase. Neutahovala by si definitivně z něj, pokud by její varianta byla správná. Zajímá jí to a nemůže být opatrná s každou otázkou, kterou mu položí. Sedí tady naproti sobě, aby mluvili, aby se poznali, že ano? A ona je ta, kdo hodlá udělat krok kupředu.

Nepatřil mezi lidi, co by ostatní házel do jednoho pytle. Vždycky se snažil okolí aspoň trochu poznat, než soudil a proto si vlastně teď přišel trochu blbě, když ji jednoduše hodil do jednoho pytle, který nesl název 'Anglie a její obyvatelé'. Jistě, nebylo to plánované, protože historie pro něj byla důležitá jenom v oblasti knih, nebo kdy se ji musel učit, avšak si bohužel nezapamatoval to, že se části Anglie mohou takto rozdělovat. Jistě byl si vědom toho, jak je rozdělená Velká Británie, ale to bylo tak nějak všechno. Po její větě nevinně pokrčil rameny, sklopil pohled a trochu mlčenlivě se zhoupnul z pat na špičky a zase zpět.
"Asi se omlouvám už tak nějak automaticky," řekne nakonec jenom tiše. Byla to pravda, celý svůj život se omlouval, neustále říkal omlouvám se jen proto, aby aspoň na chvíli časté rány ustaly. Když si vzpomenul na dětství, rychle zamrkal a vrátil se zpět do reality, na tohle opravdu myslet nemohl, věřil, že tohle je pro něj dobrý den a nechtěl si to prostě zkazit. Na konec se jenom pousmál a pak se jednoduše přiznal, že on je s největší pravděpodobností odsud a jednoduše ani nikde nikdy jinde nebyl. Dokonce nebyl ani mimo stát, avšak to byl už jenom detail. Vždycky se chtěl někam podívat, na místa, kde byly napsané knihy, třeba takový Nový Zéland, vidět místa Pána Prstenů nebo Hobbita, Anglie, vidět Bradavice a další věcí. V dětství neměl možnost kvůli peklu, které jej postihlo a teď byl rád, že mu banka nedávala velké úroky za to, že někdy nestihl včas splatit svoji studentskou půjčku, která byla vlastně dost velká na to, jak ubohý byt měl. Nikdy se nepovažoval za chudého člověka, do takového stádia života opravdu nedošel a rozhodně cítil, že na to snad nemá ani právo. Chudí lidé si prožili větší peklo, které si mohli zavinit i sami, ale i tak. Stále si myslel, že to co zažil on nebylo sice nic růžového, ale taky to rozhodně nebylo nejhorší. Raději svoje myšlenky přenesl na něco jiného, hezky zpět do reality, neboť v myšlenkách se mohl topit v osamocení. "Tak jo, to si nechám líbit," uchechtne se a mrknutí ji oplatí. Nate stejně moc dobře věděl, že když uvidí, jak hezky si hoví v křesle tak ji nechá hovět i příště, pokud tedy nějaké příště bude, inu.. nestěžoval by si, už teď její přítomnost byla hezká a příjemná, avšak rozhodně nebude na něco tlačit, nebo něco takového. To by prostě nebyl on. V určité chvíli si přišel špatně, že ji nechal zaplatit za oba, správný muž by měl platit za sebe a ještě pokud možno zaplatit i za dívku, aspoň v hromadě knih to tak bylo, ovšem mlčel, jednoduše se nechal pozvat a hlavou se mu honily trochu sobecké myšlenky, ohledně toho, že aspoň pro jednou ušetří, nu což, každý dolar se mu hodí. Pak už se jenom vrtěl na židli, aby si našel pohodlnou polohu a lokty se lehce opřel o stolek mezi nimi.
Sám by snad zapomněl na to, že celou dobu si hráli na tajnůstkáře, že si neřekli ani jména a jednoduše se bavili naprosto normálně, jako kdyby se znali už nějaký ten pátek, ale opak byl pravdou. Neubyla snad ani hodina od toho, co na něj promluvila. Ovšem Nathaniel nijak nezahálel a rovnou přátelsky natáhl ruku na seznámení. Pověděl ji svoje jméno a měl co dělat, aby se nezačal ironicky smát. Biblické jméno? To slyšel prvně, vlastně.. on své jméno neměl moc v oblibě. Byla to sice jediná věc, co dostal od pravé matky, možná i otce, ale to byl právě důvod proč jej neměl moc v oblibě. Byla to vzpomínka na lidi, kteří se nezamysleli nad tím, jaké peklo malé dítě může zažít. "Tak to děkuji, prvně slyším, že mám biblické jméno," zasměje se nakonec přátelsky, svoji nechuť si nechal pro sebe, protože ji nechtěl znepokojovat. Pak se dozvěděl její jméno a jeho úsměv se zvětšil. "Tak tě rád poznávám, Olivie," poví nakonec jenom. Jistě on sám řekl, že může používat jeho zkratku jména, ale nikdy sám tohle moc nepoužívá. Najdou se nějaké chvíle, ale spíše měl radši celá jména. Pustil její ruku po přijatelné době, aby ji nedržel moc dlouho, což by se mohlo považovat za nevhodné, anebo moc krátce, což by mohlo zase vypadat, že nechce mít s ní nebo jenom s její rukou nic společného. "Skvělé! Snad nikdy jsem neměl přezdívku," zasměje se a pak si uvědomí, co plácl. Doufal, že to nebylo moc trapné... každé dítě si určitě prošlo tím, že mu někdo říkal jinak než jménem, avšak on mezi ně bohužel nepatřil.
Jakmile pustil její ruku, obsluha přišla s jejich objednávkou, proto dal ruce hned ze stolu, neboť moc dobře věděl, že by byl schopen něco shodit dřív než by se obsluha otočila a odešla. Jakmile bylo všechno před jejich očima na stole, slušně poděkoval a hned sáhl po kávě. Ta mu po ránu chyběla, i když měl svůj oblíbený džusík, tomuhle se prostě nic nevyrovná. Zaslechl její otázku a tak jenom zvedl oči, aby se na ni podíval a když položil šálek zavrtěl hlavou. "Nevadí mi, že se ptáš. Když jsem byl dítě... rodiče měli mnoho jiné práce... než.. než mě brát někam na výlety. A teď, když jsem osamocen, nemám potřebné možnosti, jako třeba finance," přizná se nakonec jednoduše, ani se nestyděl za to, že patří mezi lidi, co musí pomalu počítat každý dolar. Ano jiná práce rodičů, bylo jejich týrání jeho osoby, avšak to nemusela vědět, ne teď. "A co ty? Byla jsi ještě někde jinde než v Anglii, teda Walesu a tady?" zeptal se nakonec zvědavě, ano chtěl o ni vědět něco víc a vlastně jej cestování zajímalo, kdo ví, třeba se mu to jednoho dne splní a on si bude moci vyškrtnout jedno ze svých přání na svém seznamu.

Povytáhne pravé obočí nahoru ve znaku otázky, jak je možné, že netuší, jaké jeho jméno má význam? Darování jména je něco, co by dle ní měl každý zvážit a nejednat bezmyšlenkovitě. Je to něco, co si člověk ponese už navždy. A i když žijí v době, kdy změna jména je poměrně lehkou záležitostí, tak to nemění nic na tom, že s ním nebyli narozeni a je to něco jako podvod. Jenom proto, že se vám nelíbí znamená to snad, že není vaše? Olivia tvrdí, že je to něco jako identita. V životě potkáte lidi stejného jména, ale pokaždé budete mít jiný, svůj vlastní otisk. I ona si v patřičném věku vyhledala, odkud přesně její jméno pochází a kladla otázky rodičům, proč právě takové jméno. I přesto, že pro rok, ve kterém se nachází se může zdát, že je už docela staromódní, přeci jenom je toho názoru, že k ní sedí. O významu právě společnosti, kterou má naproti sobě ví ze dvou důvodů. První je ten, že rodiče ze strany matky jsou katolíci a věřící. Druhý je ten, že patřil do výzkumu, který vedla před pár lety ohledně jmen. Věřte nebo ne, ale vášeň pro žurnalistiku a vědomosti vás mohou zavát i k vyhledávaní významů.
Může zahlédnout řadu bílých zubů, když se na něj uculí po jeho slovech. „Vlastně jeden ze dvanácti apoštolů se jmenoval Nathaniel.“ Nebo, že by to byl Nathan? Má ale pocit, že babička ji říkala, že to byl právě Nathaniel. Koneckonců záleží na tom? Pro ni je to naprosto stejné. Nadechne se, aby pokračovala. „Znamená to „Dar od Boha“ nebo „Bůh daroval“.“ Už – už otevírá ústa, aby pokračovala v dalším přívalu informací, když v tom si uvědomí, že může působit dotíravě. Neptal se ji na to, co to znamená. Semkne rty k sobě a se skloněním hlavy se usměje někde do prostoru, když její oči se zaměří na linii dřevěného stolu před sebou. Opotřebovaný stůl na sobě nechal šrámy poškození, které se někdo snažil zakrýt novým nátěrem a velmi dobrou ochranou na dodání lesku. Se zavrtěním hlavy z jedné strany na druhou ji pozvedne, aby se mu znovu podívala do očí. „Neboj se. Nevytáhnu lístečky s katolickou církví a nebudu tě verbovat, aby ses přidal ke kultu.“ Usměje se nervózně a párkrát se zavrtí v židli. Přesně tak jako jsou věci, které byste nikdy neměli říkat na prvním rande, tak přesně existují pravidla, které byste neměli říkat na prvním setkání. Ovšem tady je kámen úrazu. V její povaze je mluvit, stejně tak jako vyzvídat a stejně tak jako příliš nepřemýšlet u věcí, které nemají hluboký význam anebo nemohou vyloženě ublížit. Cítí se uvolněná a v příjemné společnosti, takže proč by se měla pokaždé kousat do jazyku, když chce něco říct? Dvě různé verze osobnosti se v ní bijí o sebe jako železná hůlka o hudební nástroj jménem triangl. „Mám ráda jména a jejich význam. Plus část mé rodiny je, uhm, nábožensky založená.“ Pokrčí rameny na vysvětlenou. Nikdo při prvním setkání nepotřebuje nic vědět o vašich nejbližších, ale měla ten pocit, že je správné mu udat důvod jejich vědomostí. I přesto, že mu nic nedluží. Ještě jednou a naposled, především, jakmile se dozví, že je jeho potěšením poznat její maličkost, mu stiskne ruku v posledním sevřením. „Nápodobně.“ A i s těmi slovy ji stáhne nazpět k tělu. Ještě nějakou tu další sekundu může cítit teplo, které z něj sálá na konečcích prstů. „Opravdu ne?“ Odpoví s tónem překvapení v hlase a na chvíli zkřiví rty do úšklebku, avšak stále přátelského. „Já měla na základní škole křivozubka.“ Převrátí pobaveně očima. Jako dítě to nevnímala ani zdaleka tak, jak se na to dívá dnes. Tenkrát to byla pro ni šikana a nenáviděla se za své zuby. A to nemluví ani o tom, že chodila za školu na první hodinu jenom proto, aby nemusela čelit svým mizerným spolužákům. „Trvalo mi až do šestnácti let se nebát usmívat. I kvůli rovnátkům.“ Rozpovídá se tenkrát o něčem úplně jiném. Možná, že ani tu kávu na povzbuzení nebude potřebovat. V jeho společnosti ta otevřenost jde nějak samo. Alespoň z její strany. „Nesnášela jsem základní stupeň. Většinou je plný malých, zákeřných děcek.“ Zakončí tak svůj malý proslov. Vždycky jsou dvě skupiny lidí – ti, co šikanují a ti, co jsou šikanování. Není potřeba se ptát do které zapadala ona sama. Avšak její den přišel, když se změnila téměř k nepoznání.
Zvědavost ji nikdy neobcházela obloukem a nesnažila se ji ani potlačit. Lidé se rodí s mnoha charakteristickými rysy a některé si po čase vybudují. Především ony, jako ženy musejí o mnoho víc skrývat a předstírat, že jsou někdo jiný než uvnitř svého srdce. Avšak tohle není její příběh, protože ona tvrdí, že buď ji lidi budou mít rádi přesně pro to, jaká je nebo ať ji nemají rádi vůbec. Po těle ji přejede hřejivý pocit, když se jenom ujistí, že mladý muž sedící naproti ní je někdo, kdo se řadí do velmi příjemné společnosti. Právě proto se tak často a vřele usmívá. Při jeho povídání opětovně upije ze šálku s kávou. Jakmile ho odloží, tak uchopí do pravé ruky vidličku, ale ještě se dezertu nedotkne. „Ach tak.“ Odpoví s výdechem a přikývne na náznak, že tomu rozumí. „Studentské výdaje?“ Přijde s další otázkou. Jelikož předpokládá, že jsou ve stejném věku a vzhledem k jeho značné inteligenci, protože buďme upřímní, že lidé vyplňující křížovky mají široké vědomosti v této oblasti, tak může být studentem. A studentský život? To jsou těstoviny a nějaká konzerva. A ještě spousta energy drinků. „Anebo práce?“ Protože ruku na srdce, tak v dnešní době je to jedna velká katastrofa v mnoha oblastech. I když máte vystudovanou vysokou školu neznamená to, že máte úspěch. „Ano. Navštívila jsem hodně zemí.“ Přitaká a ukrojí si první sousto dortu. Napíchne ho na vidličku, ale přestane se tomu věnovat. Veškerou pozornost znovu přesune na něj. Ona pochází z rodiny, kdy finanční nouzi nikdy nezažila, ale neznamená to, že nemusí s penězi nakládat. Jednoduše v tomhle směru měla život více než jednoduchý. „Prarodiče mě brali většinou na výlety po Evropě a rodiče zase do Ameriky nebo Indonésie. A ještě Střední východ.“ S výdechem si tentokrát vloží do úst kousek dortu. Má sice přístup k penězům, ale chtěla si vyzkoušet jaké to je žít na vlastní pěst. Právě proto šla na koleje, aby pocítila studentský život, a dokonce se snažila mít i brigádu, ale je pravda, že nikdy nedokázala odolat kartě v peněžence, která ji usnadňuje možnosti. „Některé si pamatuji více než ty druhé. Kde by ses chtěl podívat jako první? Kdyby si mohl odejít hned teď bez ohledu na finance. Já například jsem vždy chtěla vyzkoušet takový ten road trip. Vzít si do batohu pár věcí a stopovat. Nechat se vysadit na nějaké benzínové pumpě a v ruce svírat balíček čipsů. Nevědět, absolutně, kde jsem, ale předstírat, že se dokážu orientovat v mapě a nepotřebuji chytrý telefon.“ Zasměje se krátce. „Ale ne sama! S mým štěstím by mě naložil nějaký Jeepers Creepers a vykuchal mě v lesích. Nebo Ted Bundy.“ Oklepe se jenom nad tou představou masového vraha. Kdo z Američanů by neznal Teda Bundyho, že ano? Tentokrát už mu konečně dá prostor, aby i on mohl odpovědět. Varovala ho, že po kofeinu dokáže mluvit až příliš hodně.

Nikdy nad svým jménem nepřemýšlel, vždycky měl prostě za to, že jméno je jméno. Hlavně v jeho situaci, kdy mu pomalu jako dítěti nikdo neříkal jménem, nebo mu neříkali, jak jsou na jeho jméno hrdí, když vyhrál nějakou školní soutěž, tak akorát za to vždycky dostal další výprask jako za každou věc co udělá a co neudělá. Když pověděla ten význam, jenom se na ni podíval a lehce cuknul koutky. „Jestli je to opravdu takový význam, tím pádem nechápu proč jsem to jméno dostal,“ okomentoval suše jenom a raději se podíval někam jinam. Rozhodně ji nechtěl něco zatěžovat, nebylo ji nic do toho a on neměl právo povídat soukromé a hlavně citlivé věcičky holce, kterou sotva potkal. Napil se hned své kávy a pak si jemně promnul zátylek. „To je v pohodě, jsi věřící?“ zeptá se nakonec zvědavě, aby nedonutil její zvědavost ptát se na to, proč nechápe svůj význam jména. Jistě tohle nemusela být taky zrovna dobrá otázka, měl by ji možná položit trochu jinak, ovšem on často plácne hned to, co má na jazyku. Pak si však uvědomil, že otázku položil docela brzy, když pak pověděla něco maličkého o její rodině. Jenom semknul rty do úzké linky a chápavě přikývl. Nepotřeboval na to něco říct. Pro lidi, co v něco věřili měl jednoduše pochopení. Jistě, kolikrát to jeho mozek nepobíral, ale to byla jenom čistá síla názorů. Pro představení a přiznání, že snad nikdy neměl od nikoho přezdívku až teď jenom přikývl. „Opravdu ne,“ potvrdil slovně, tohle byla pravda. Jenom se trochu pousmál, když zjistil tu její přezdívku, ano… jeho pohled na okamžik utekl na její zuby, to byl celý on. Jednoduše lítal pohledem všude možně, aby si všímal detailů. A ne, teď už rozhodně křivé zuby neměla. „Zní to roztomile, i když to tak asi nebylo. Abych byl upřímný… moje… moje… rodina mi sotva říkala i jménem,“ poví nakonec jenom s lehkým ukázáním, že má problém říct slovo rodina. Netušil co to pořádně znamená, nikdy to nepoznal a tak ani jednoduše netušil, proč by to měl používat, přišlo mu to docela zbytečné. Naklonil hlavu a jenom se jemně pousmál. „Myslím, že to za snahu mít hezký úsměv stálo. Máš ho krásný a určitě si ho měla i předtím, oni byli slepí že to neviděli,“ pokrčí jemně rameny a pak jenom sklopi pohled přičemž se napil své kávy. „V tom ti naprosto rozumím. První stupeň bývá nejhorší, ovšem když to nepřejde a táhne se to i dál, je to ještě horší,“ poví jenom. On se šikanou ve škole neměl moc zkušeností, ostatně… bohatě mu stačilo týrání doma, a to mu přišlo docela dobré přirovnání, bylo to docela podobné, no ne?
Byla to zábava, upřímně mu nevadila její upovídanost, nebo snad i zvědavost. Sice společnost lidí nebyla moc pro něj, avšak tohle bylo naprosto pohodové. Byl na tom podobně. Jeho mozek plaval v moři zvědavosti a ztrácel kontrolu nad ústy, které chtějí plácat nesmysly, které si Nathaniel ani nestihne včas promyslet. Avšak byl i upřímný, jednoduše ji popsal svoji situaci, neměl se za co stydět. Hold není z lepší rodiny a moc dobře si uvědomoval, že se nemusí ani litovat, protože na světě jsou lidi, co to potřebují mnohem víc. "Studentské výdaje. Rozhodně bych nikdy nečekal, že jich je tolik. A vlastně i práce, rovnou dvě," uchechtne se nakonec jenom. Ano, pracoval po večerech, aby se přes den mohl vzdělávat a měl větší šanci na lepší budoucnost. "Co ty? Studentka, nebo už pracantka?" zeptal se s čisté zvědavosti s lehkým zazubením na tváři a pak se podíval na svůj moučník, který byl stále nedotčen, proto vzal svoji malou vidličku a jednoduše si kousek ukrojil. Pak už se ptal, jestli navštívila hodně zemí. Jistěže cítil závist, ale kdo ne, že? "Páni, zrovna takové hezké země," pokýval obdivně hlavou a pak se jenom usmál. Nakonec se, ale musel zamyslet a pořádně se zasmát nad její formou dobrodružství. "Vlastně jak to vyprávíš, je to něco, co bych si rád zkusil taky. Ale taky ne sám. Moc dobře vím, že bych se tak akorát někde ztratil a našli by mě někde nakonec mrtvého pod nějakým stromem. Nejsem si jist, jestli bych se masovým vrahům líbil, ale usnadnil bych jim práci," bral to s vtipem samozřejmě, ale moc dobře se znal, někde by spadl ani by si nezavolal pomoc, to je celý on. "Ale první země, kterou bych chtěl navštívit... to je opravdu těžký výběr, ale buď Nový Zéland nebo ostrovy Panamy," poví nakonec jenom. Každý by asi řekl, že Francii, nebo Španělsko, ale Nate je hold výjimečná osůbka.

Je pravda, že jeho reakci nerozumí. Taky ví, že by se ptát neměla. Jsou věci, které si můžete dovolit zeptat a potom je tady ta hranice, kterou nelze překročit u prvního setkání, ať už je ta osoba, jakkoliv otevřená. Samozřejmě, že vnitřní zvědavost ji nedává spát a na špice jazyka cítí hořkou touhu po vědomosti. Naštěstí se může spoléhat na svůj mozek, aby nevyslovila nic, co by jemu mohlo ublížit a ji tak přivést do nepříjemné situace. Občas je lepší se kousnout zevnitř a nechat si myšlenky čistě pro sebe. Pro někoho jako je Olivii je to poměrně těžké, dokonce i proto, že studuje žurnalistiku, a tak nějak vrtat se ve věcích po kterých ji nic býti nemělo anebo útočit na citlivé struny je v její krvi. Tady ovšem se nenachází v práci, ale u přátelského posezení.
Jeho otázka ji nepřekvapí, právě naopak. Očekávala ji. Jemně si skousne spodní ret a drží ho mezi zuby, jako kdyby snad potřebovala chvíli na rozmyšlenou. Pravda je, že potřebuje. Sama totiž nemá ponětí, jak přesně odpovědět, jelikož ať už přemýšlí nad čímkoliv, tak žádná alternativa není správná. S hlubokým nádechem vypustí ze sevření ret a konečně odpoví. Vlastně by se dalo říci, že se znovu ujme slova, jelikož občas je opravdu těžké ji zastavit. Těžko říct, zda se tak komunikativní narodila nebo se tenhle „dar“ vyvinul až někdy mezi studiem. „Nevím, jestli zrovna věřím v něj. Část mojí rodiny ano, ale,“ Odmlčí se. Nasaje vzduch do plic, aby zase mohla pokračovat, jako kdyby to bylo bůhvíjak těžké téma. Samozřejmě, že není. „, věřím, že něco existuje. Každá víra ti přinese jisté uspokojení na duši, takže bych řekla, že věřící jsem, jenom se nikde nezařazuji.“ Pokrčí u toho rameny na náznak, že tohle téma je pro ni uzavřené. Na planetě se děje až příliš mnoho jevů, které nejdou vysvětlit z logického a vědeckého hlediska. Jak vůbec někdo dokáže říct, co je to ten šestý smysl? Jak vůbec někdo může říct, co se opravdu stane po smrti? Protože nejsou jenom maso a krev. Potřebují živly, aby mohli žít. Potřebují přírodu, aby mohli dýchat a potřebují lásku, aby mohli cítit. To je něco, co nebylo vytvořeno zásahem technologie a vědy. Je velmi těžké říct, v co přesně věří, možná, že by to zkrátka mohla nazvat přírodou, ale to nebyla jeho otázka.
Přehlédne jeho zrak na svých zubech, možná, že je to dobře, protože by měla asi potřebu je na dalších několik minut schovávat, jako kdyby se měla za co stydět, což v tomhle věku už nemá. Chystá se něco říct, ale přiznání, se kterým přijde ji přinutí semknout rty do tenké linky. Lze ji vidět v očích jakýsi neskrývaný soucit, ačkoliv je pravda, že tomu nemůže rozumět. Vyrůstala v úžasné, milující rodině a stále vyrůstá. Jenom tragická událost s mámou narušila ten perfektní porcelánový hrníček ve výstavní skříni. Nezeptá se dál, protože přejde na kompliment k její osobě. Roztáhne rty do velkého úsměvu, kterým ho obdaruje a na konci se i lehce zasměje. „Možná, kdybych ti ukázala fotografie z oné doby, tak by si změnil svůj názor. Každopádně, děkuji.“ A to myslí od srdce. Pokaždé, co slyší kompliment se cítí potěšená a v srdci ji zahřeje, protože nebere v tomhle světě nic za samozřejmost. Z vlastních zkušeností ví, že jeden den máte postavený nádherný hrad a další den nezbyde z něj nic než jenom ruiny, které nelze složit do původní podoby. Souhlasně přikývne na následující slova, ale už se k nim více nevrací.
Nemůže přestat myslet na jeho zmínku o rodině a neustále ji straší v hlavě, i když téma vede naprosto jiným směrem. Prozatím ale zůstává tam, kde má správně být, než její zvědavost zvítězí nad rozumem. „Páni, opravdu? Dvě práce?“ Vyhrkne ze sebe v úžasu a obdivu. Nedokáže si představit studovat a do toho mít ještě dvě práce, to by už nespala absolutně vůbec a pravděpodobně by velmi brzy skončila na nemocničním lůžku se selhaným organismem. Zavrtí hlavou z jedné strany na druhou. „Studentka. Ještě nějaký čas chci v tomhle světě zůstat. Ne, že bych se vyhýbala práci, ale je pravda, že už následně nebude nic, jako dřív.“ Pro ni je to takový ten totální bod dospělosti. Moment, kdy se začnete starat jenom sám o sebe bez pomoci rodičů či státu. Jenomže osoba sedící naproti už si tím vším prochází, že ano? V ten okamžik si uvědomí, že někteří lidé, včetně ji, mají naprosté štěstí. „Co studuješ? A v čem přesně pracuješ?“ Položí mu hned dvě otázky za sebou, jelikož si nemůže pomoct. Mezi konverzací, kdy zrovna ústa nezaplňují slova, tak vedení přebere zákusek. Začne se smát, což ji přivede k tomu, aby si dala ruku před ústa, kdyby náhodou něco, co se snaží dostat do žaludku, chtělo vyletět ven. Odkašle si na konci. „Úplně otevřeně, tak kdyby šlo o ženu, pak si myslím, že by si měl vysoké šance na přežití.“ A myslí to naprosto vážně. Musela by být slepá, aby neviděla, že je přitažlivý. Dost na to, aby si dokázal poradit i s nějakou psychopatickou ženskou, snad. No, alespoň okouzlit by ji jistě dokázal. „Líbí se mi tvůj výběr zemí. Jednoho dne se tam jistě dostaneš.“ Věnuje mu jeden z upřímných úsměvů, jako kdyby mu dávala najevo, že pokud tomu on sám nevěří, tak alespoň ona ano, i když se znají pouhou chvíli. „Mimochodem,“ A s těmi slovy se sehne pro tašku, ve které se začne hrabat. Nakonec z ní vytáhne diář, který otevře někde na konci v poznámkách a cvakne propiskou. „, jednoho dne bychom mohly alespoň na krátký výlet někde místně, pokud budeš chtít. Někde se s cestováním začít musí. Můžeš mi napsat kontakt na tebe.“ S natáhnutím obou rukou směrem k němu mu nabízí diář a propisku. Nebude se cítit dotčená, pokud odmítne. Ovšem potěší ji, pokud ne.

Nathanielovi vždycky trvalo, než si najde lidi, kterým by mohl věřit. Tedy spíše... věřil jim moc snadno a to byla jeho chyba. Avšak, teď se to snažil vylepšit, nevybalit kousky své černo černé duše hned na poprvé, během okamžiku. Možná se mu zdálo, že Olivia trochu vypadá, jako kdyby se chtěla zeptat, tedy... myslel si to. Netušil, jestli to byla pravda. Věděl ale to, že kdyby se zeptala, asi by ji normálně odpověděl. Avšak... na to bude hromada času jindy, tedy pokud nějaké jindy bude, což vlastně i doufal. Nijak by mu to nevadilo.
Chvilku si přišel hloupě, že položil hodně rychle otázku a pak stejně dostal odpověď. Sice ne úplnou, protože se ptal hlavně na ni, ale není to většinou tak, že když věří rodina, dítě věří taky? Zřejmě se pletl i v tomto, aspoň u ní. Opravdu byla zvláštní osobou, samozřejmě v tom dobrém slova smyslu! "Naprosto chápu. Každý má nějakou víru, dokonce i já v něco věřím. Někdo si jednoduše myslí, že nad námi žijí nějaké lidi velikosti obrů, nebo naprosto obyčejné velikosti a jejich posláním je řídit naše obyčejné životy. Na každém je v co věří,"  pokrčí nevinně rameny. Nikdy nikomu nebral nějaké to náboženství, nebo víru. Měl proto jisté pochopení, i když on sám nedokázal věřit v nějaké takové osoby. Bůh, Budha a tak. Jednoduše řečeno měl pro to velké pochopení.
Pak už nenápadně koukal na její zuby. Nechápal, jak některé děti mohou být nebo mohly být tak škodlibí jenom kvůli zubům! Každé dítě mělo problémy se zuby no ne? Hromada sladkého, děti jimi jsou posedlí, kdo ví jestli ona měla ten stejný problém. Nathaniela ihned napadlo, že kdyby se vrátili do dětských let, určitě by nebyl mezi dětmi, co se ji posmívaly. Spíše by našel někde v hluboko sobě odvahu na svoji první rvačku, jenom aby ji ochránil. Upřímně... ani netušil, jak jej toto mohlo napadnout, myslet na minulost, ovšem ne jako obvykle. Díky ní to bylo snad poprvé co nemyslel na tu svoji špatnou stránku a proto to pro něj bylo vlastně příjemné. "O tom zase já pochybuji, nejsem člověk, co by se smál za nějaké takové věci, jsme lidi a ti mají nedokonalosti," ledabyle pokrčí rameny, jako by o nich nešlo. Ostatně... byla to pravda pořádně o nic nešlo jenom se podělil o svůj názor.
Pak už ji dokázal povědět o sobě další věc. A to takovou, že má dvě práce, když slyšel její hlas jenom souhlasně pokýval hlavou. "Abych si mohl splnit sny a dát se na studování musel jsem si vzít půjčku. Navíc... můj byt, který nepatří mezi nejlepší má částku nájmu, že by rozhodně mezi nejlepší měl patřit," odůvodnil svůj důvod, proč má dvě práce a pak se jenom trochu podivně zatvářil kvůli tomu, že si vzpomenul na svůj byt. Byl strašný, ani by mu tolik nevadilo, že není největší, ovšem... mezi nejlepší nepatří, opravdu ne. Pokaždé když je doma, zvládne zabít tak pět švábů, vymést několik pavouků a sem tam dokonce vyhnat i myš! Ano takový byt měl, rovnou to mohl nazývat zoo, no ne? Oplatil ji otázku a když si vyslechl její odpověď jenom chápavě přikývl. "Rozumím ti, sice... už mám s prací nějaké té zkušenosti, ovšem i tak chci být stále studentem, protože.. až to všechno skončí, budu mít pocit, že stárnu moc rychle," podělil se s Olivií o své takové starosti, nad kterými se jenom uchechtl, když je nakonec vyslovil nahlas, protože mu to znělo poněkud absurdně. "Studuji literaturu a práci mám všude možně, často asi jako číšník v kavárně, nebo někdy pracuji i v knihovně," poví jenom a pak se na ni podíval. "Hm.. nevím proč, ale podle tvé upovídanosti, a častých otázek, což neber špatně tě tipuju na nějaký obor s mluvením a dobrou komunikací s lidmi. Že by žurnalistika, teď pokud se pletu budu za pěkného hlupáka," ani netušil proč se pustil do poněkud jednoduchého hádaní, inu.. vlastně tušil. Přeci jen, nechtěl neustále opakovat její otázky a tak chtěl zkusit něco nového, co vlastně ještě na nikoho nezkusil.
Ani netušil jak se dostali až tam, kde se musel jednoduše smát a rozhodně to bylo něco, co bylo opravdu k popukání. "Děkuji ti za důvěru," pověděl jenom se smíchem a lehce vrtěl hlavou. Chtěl ji říct to samé, ovšem byl takový menší realista a z mnoha filmů věděl jací muži jsou, neváhají hned zabít, jenom aby nebyli prozrazeni, ovšem... na něco takového opravdu myslet nechtěl, proto jenom raději mlčel a usmíval se. Pak se podělil snad o všechny země, které by chtěl navštívit."Doufám v to, když se podívám aspoň do jedné, budu naprosto spokojen," upřímná úsměv ji oplatí a pak si nabral pořádné sousto svého zákusku, který hned zapil tou výbornou kávou. Chvilku se jen tak cpal, jako kdyby mu ten jeho zákusek mohl někam utéct a nakonec jenom opravdu překvapeně pozvedl hlavu, když ji znovu uslyšel. Byl překvapený jenom z toho, že vlastně cizímu člověku nabízí to, že by mohli někdy jednoho dne spolu někam vyrazit. Jistě.. než se něco takového uskuteční tak budou mít hromady času se poznat, ale i tak to bylo překvapující. Podíval se na její ruku, kde držela propisku a nakonec na její diář. Vzal si od ní propisku. "Je to opravdu zajímavý způsob jak si najít přátelé, ale všechno je jednou poprvé," okomentuje to nakonec jenom a bez váhání ji napíše svoje číslo, aby mu mohla kdykoliv zavolat. "Nebojíš se, že bych tě nakonec nechal někde v křoví, neznáš mě," poví nakonec jenom, samozřejmě že to myslel jako vtip, není člověk, co by dokázal někomu ublížit, spíše by panikařil a nakonec by se i sám udal, rozhodně.
Než mu jeho společnice stihla odpovědět, začal mu vyzvánět mobil jako o závod. Trochu se leknul, ale jakmile si všiml čísla, uvědomil si, že je to důležité. "Promiň... budu muset jít, doufám že tě ještě potkám," rozloučil se a bez dalších slov se zvedl ze židle a vydal se pryč z obchůdku, chtěl by tam zůstat delší dobu, avšak nemohl a proto se vydal rovnou domů
---> Domů