Kebab

Poèet pøíspìvkù : 122 Join date : 03. 07. 17

First topic message reminder :

Poèet pøíspìvkù : 58 Join date : 04. 07. 19

Je ráda, že první na co se zeptal nebylo, jak to, že už nehraje. Samozřejmě by mu hned nevyklopila, že její brácha už je po smrti, protože má zkušenosti s tím, že to většinou docela pochroumá konverzaci a to co bylo fajn, teď už není, protože jí všichni litují. A Alvaro by na tom byl asi podobně, protože jí přijde docela starostlivý. ,,Taky jsem nebyla obdarovaná těma nejlepšíma hlasivkama,” uchcetne se, ,,nebo teda, asi to úplně netrhá uši a po nějakém tréninku by to možná mohlo být docela fajn,” řekne jen tak mimo, protože opravdu ano. Zpěv je asi jediný “talent” který má. Nikdy se tomu nevěnovala, takže neví, co se svým hlasem dělat, ale když si zpívá doma jenom pro sebe, tak to tak hrozný není, ,,ale není to nic pro mě,” dodá nakonec a pokrčí nad tím rameny. ,,Děkuju za nabídku,” přitaká okamžitě překvapeně, ale mile překvapeně, ,,budu nad tím přemýšlet, ale vůbec nevím. Mám opravdu levý ruce,” ušklíbne se na něho, ,,teda, co se takovýhlech věcí týče. Jinak mám ruku pevnou a přesnou!” zasměje se, ale řekla to aby vše ujasnila, protože doktor, který nemá přesnou ruku je spíš řezník. ,,To by bylo hodně divný. Vždycky jsem doufala, že se mi nic takového nestane, protože jsem si představovala, jak to musí být hrozný pocit, když se na tebe všichni otočí a pozorují tě. Ugh,” ušklíbne se nad tou představou a čeká, co bude ten malý háček, ,,jo, tak ne mě by možná sedělo to, že bych byla taková ta šedá myška o které moc lidí neví,” zazubí se, protože tak to většinou v těch filmech je. Oblíbený student vrazí do té neviditelné holky, kterou nikdo neznal a najednou se stane středem pozornosti. ,,Jo. Je to i jedna z těch tělesně nejvíce namáhavých prací, ale,” na vteřinu se odmlčí a pokrčí nad tím jemně rameny, ,,nějak mě to k tomu prostě táhne, víš?” položí trošku řečnickou otázku. Opravdu jí to v tomuhle zákoutí medicíny táhne nejvíc a je to z části i kvůli jejímu bráškovi. ,,Tyjo, tak pediatrie by asi zase zrovna nebyla nic pro mě. Samozřejmě nemám nic proti dětem, ale je to prostě takový, nevím no,” nikdy neví, jak ty své pocity popsat, ale prostě ví, že pediatrie by nebyla nic pro ní. Což jí nemůže mít nikdo za zlé. ,,To je jasný. Doufám, že se ti podaří mít svou vlastní pediatrickou ambulanci,” přikývne na to s úsměvem na tváři, ,,jestli budu mít někdy děti, tak si tě vyhledám!” řekne pobaveně a zaťuká na to do stolu. Až teď jí došlo, že se skoro nevěnuje svému jídlu, které se ale i přesto blíží ke konci, samozřejmě na pár kousanců to ještě bude, takže neváhá a s chutí se do toho zakousne. Sice má plnou pusu, ale na jeho další otázku mu odpoví pouhým zakrucením hlavou, aby na něho neprskala, než to sousto spolkne, ,,to mi nevadí. Klidně bych se mohla najíst nad rozpáraným břichem,” ušklíbne se, ,,samozřejmě ve vší počestnosti a sterilizaci,” zasměje se, uculí se na závěr a znovu se napije ze své limči, aby zapila kebab. ,,Já bych možná vybírala i podle vzhledu, ale kdybych se nemohla rozhodnout, tak bych to nejspíš vyřešila jako ty a dala si obojí,” přikývne na to co řekla, protože by to nebylo poprvé, co by vybrakovala cukrárnu. Má holt sladké ráda. ,,Jasně, no proč ne?” přikývne na to. Nepřišlo jí to nějak vtíravé nebo podobně, popravdě nad tím ani nepřemýšlela a byla ráda, že jí někdo chce ukázat dobrou cukrárnu. To za to vždycky stojí. ,,Já moc vařit neumím. Teda, hlady neumřu, ale nějaký gastronomický zážitky to nejsou,” řekne s klidem v hlase, protože se za to nestydí. Stačí jí, že si uvaří večeři a není to hned na vyhození, na dobré jídlo si může vždycky někam zajít.

Poèet pøíspìvkù : 35 Join date : 31. 07. 19

Alvaro mal rád svojich študentov. Nikdy sa na nich nepozeral tak, že by boli neschopnými alebo podobne. Nevidel v tom dôvod. Pretože mal rád, ak vedel v niekom vzbudiť ten záujem. A to ho robilo šťastným. Alvaro sa musel zasmiať nad jej poznámkou ohľadom tých ľavých rúk, pretože mu to prišlo naozaj vtipné. „Nemusíš sa báť, ako učiteľ som naozaj dobrým. Pretože sa snažím o to, aby to človeka bavilo.“ povedal pokojným hlasom. Pretože nechcel v nej zbudiť napríklad zo začiatku nejaké pochybnosti, kedy by jej to prekážalo alebo ju to nebavilo. Alvaro nebol ten typ, ktorý by chcel za každú cenu niekoho presvedčiť o tom, že by ho to bavilo. Alvaro nechával v týchto veciach voľný priebeh. „Nikdy nevieš, možno ťa to opäť osloví a možno zasa nie. No neverím, že by si mala krivé ruky. Pretože ver mi, videl som už naozaj hrozných študentov.!“ musel sa tomu zasmiať, pretože to bola pravda. Väčšinou to boli tie deti, ktoré sa snažia len ísť za cieľom rodičov. „Naozaj je to ale potom vtipné. Pretože vždy ide len o tie deti, ktoré to nebaví ale predstava rodičov, že by im to išlo tak to je pre nich na nezaplatenie,“ rodičia, to bol niekedy naozaj veľký problém.
„Nechcem si to ani predstaviť. Také stretnutia ako vo filmoch. Nechápem kde na to ľudia vlastne vôbec chodia.“ ak by sa ho mal niekto spýtať na takzvané dokonalé prvé stretnutie, tak by nevedel odpovedať. A to kvôli tomu, že podľa neho žiadna dokonalosť neexistuje. Ľudia sa môžu spoznať jedinečným spôsobom. Niekto sa mohol spoznať za horších podmienok a aj tak vytvorili silné puto. Alvaro si upravil rukávy svojej bundy a potom si dal další kúsok jedla, ktoré bolo aj ked len fastfoodm ale naozaj dobrým. Pretože nech sa snažil človek ako chcel, nikdy nevedel doma pripraviť presne také zloženie ako tu. A aj keby to malo byž dobré zloženie to doma, tak aj tak to je niečím iné. A on jedlo vedel naozaj obdivovať. Alvaro vedel obdivovať takých ľudí, ktorí sa venovali niečomu ako ona. Ked chcú ísť takým smerom a zachraňovať ľudské životy. Určite bude rád za to, ak by sa jej všetko naplnilo po čom túži a tým pádom by sa dostala tam, kde chce. „Dobre, budem s tým počítať! A dakujem. Dúfam, že sa nám splnia všetky ciele, ktoré si dávame. Niekedy si myslím, že študent medicíny si ich dáva zo všetkých ľudí naozaj najviac.“ už len to študovanie medicíny bolo veľkým cieľom. Alvaro tiež nebol ten typ, ktorému by podobné veci vadili. On si často pozeral aj operácie pri tom, ako jedával. Prišlo mu to ako správne využitie času a aj to, že jeho to počas toho naozaj bavilo. „Bude to znieť naozaj divne, to mi ver.“ ani nevedel, či to má povedať, pretože mohol prísť ten okamih, kedy by sa na neho pozerala ako na nejaký druh takzvaného blázna. Ale v tejto chvíli mu na tom nezáležalo lebo sa cítil v jej spoločnosti dobre, ako keby sa poznali už niekoľko mesiacov alebo celé roky. „milujem pozeranie seriálov o medicíne alebo priamo operácie počas jedenia.“ bolo to malé, nesmelé tajomstvo ale mal pocit, že to tak má viac ľudí, ktorí študujú rovnaký odbor ako on. A ak nie, tak by sa cítil naozaj zle.
„Ja som sa naučil variť pred niekoľkými rokmi. A čím dalej, tým viac ma to baví. Dokonca som zvažoval, že pri tom ako som kandidoval na kráľa spolku alebo presnejšie na hlavu spolku, lebo to je lepšie pomenovanie, tak som chcel urobiť aj rôzne kurzy varenia. Ale to by určite mnoho ľudí nejako neoslovilo.“ vedel, že mnoho mladých ľudí by určite o to nemali záujem aj z toho dôvodu, že to je pre niekoho zbytočnosťou a radšej by sa zaujímali o druhy párty a podobne. Aj to mal v záujme, lebo nechcel, aby sa ľudia na spolok ktorého je hlavou pozerali ako na podivínov. Alebo len ako na bifľošov. Oni neboli len bifloši. Boli rovnakými ľudmi ako ostatní študenti v ostatných spolkoch. „Ale nie tom v tom najlepší. Neviem veľmi piecť sladké alebo slané a to z toho dôvodu, že to neviem dobre ochutiť. Je to smiešne? Pretože normálne jedlá viem variť vynikajúco!.“ už niekoľko ľudí jedlo tie jedlá a vždy mu to pochválili. A to ho vždy aj tešilo. „Kvôli tomu radšej sa nachádzam v cukrárni..“ na jeho tvári sa objavil úsmev.

Kebab - Stránka 4 1538fad6280f94fd100056844268

Kebab - Stránka 4 Tumblr_pdtfug2g9F1xbn363o2_500

Kebab - Stránka 4 2146005193_1_15_XtrwaswQ

Poèet pøíspìvkù : 58 Join date : 04. 07. 19

,,Nemám ráda ty učitele, kteří si myslí, že tím, že na tebe budou vyvíjet určitý tlak, tak že to z tebe dostane lepší výsledky. Třeba když za tebou stojí a jenom na tebe křičí, že děláš všechno špatně, tak tě to akorát donutí s tím přestat,” protočí nad tím trošku nenápadně oči, jelikož už pár takových učitelů poznala. Na střední si díky tomu prožívala docela peklo a škola jí o to víc nebavila, tady na univerzitě ty učitelé už takovou potřebu křičet nemají, protože vědí, že ty studenti jsou dospělí a je to jejich rozhodnutí tu být. ,,Ty tedaaaa,” zasměje se, ,,takhle bys o svých studentech mluvit neměl,” uchcetne se ještě trochu, jelikož jí to opravdu pobavilo. Vždycky jí zajímalo, jestli třeba učitelé mezi sebou studenty pomlouvají a jak na to tak kouká, tak na tom možná trošku pravdy bude. ,,Nerozumím tomu, proč rodiče do něčeho nutí své děti. To je potom stejný jako když na tebe ty učitelé křičí. Prostě tě to kvůli tomu nebaví,” dodá už klidným hlasem, ale na tváři má úsměv, i když tohle není zrovna úsměvné téma. Opravdu to totiž nechápe, její rodiče jí díky bohu nikdy do ničeho nenutili, ,,třeba vůbec nechápu, když ti někdo řekne, že ho na tuhle a tuhle školu donutili chodit rodiče, protože prostě chtěli, abych byl právník. Tohle povolání prostě musíš chtít dělat sám. Kdo by chtěl trávit sto let ve škole aby byl právník, když ho to přitom vůbec nezajímá a nebaví?,” mávne nad tím rukou, jako gesto že to nechápe a ještě nezapomene na nepatrné pokrčení rameny.
,,Vůbec nevím no,” zasměje se nad tím, protože taky vůbec neví, kde na to ty režiséři chodí, ,,beztak se ptají svých malých dětí a podle toho, co jim říkají, tak sepisují scénáře takovýhle filmů,” ušklíbne se na něho pobaveně, protože občas na nějaké filmy by to sedělo. ,,Super, já taky!” přikývne na to, když řekne, že s ní bude do budoucna počítat, ,,asi na tom něco bude, no. Ale když si to tak vezmeš, tak musíme mít nějaké ty přání do budoucna, jinak bychom se z toho zbláznili,” uculí se na něho. ,,Tak to jsem zvědavá,” uchechtne se a zakousne se do svého kebabu. Už jí z neho moc nezbývá, takže by se dalo říct. že ještě takový dvě kousnutí a bude po něm. ,,Nevidím na tom nic divného,” řekne potom, co dojí své sousto a zapije to limonádou, ,,taky se ráda dívám na doktorské seriály. Sice ne při jedení. Sem tam jo, ale nějak pravidelně ne,” zasměje se a ještě jednou si ukousne ze svého jídla, ,,Doktor House je dobrej, je to takový o něčem jiným,” na chvíli se odmlčí a znovu se napije limonády, ,,ale asi mám nejradši The Good Doctor, tam jsou vždycky krásně ukázaný vnitřnosti z blízka,” uculí se a zasměje se. Přijde jí to vtipný, protože tohle je prostě téma nad kterým se můžou bavit opravdu jenom doktoři. ,,Tyjo, to nevím no,” dodá už ne tak rozesmátě, ,,většinu lidí spíš táhne alkohol než dobrý jídlo. Kdybys to nedělal jenom pro lidi ze školy, ale tak obecně pro všechny možný lidi, tak by to určitě úspěch mělo,” řekne si zamyšleně tak pro sebe. Těžko říct kolik lidí ze spolku by to oslovilo no. ,,Směšný bych úplně netvrdila, ale vtipný trochu jo,” uchechtne se, ,,já třeba nesnáším recepty, kde je napsaný: tohohle a tohohle dejte přiměřeně, nebo od oka. Co to je potom za recept? Já to potřebuju všechno přesně,” zasměje se nad tím, jelikož je to čistá pravda. Poslední kousek kebabu co drží v ruce si ještě rozdělí na dvě kousnutí, aby si to celé nenarvala do pusy a nevypadala jako čuně. Poté co dojí, tak si utře ruce do ubrousku a celé to zapije limonádou.

Poèet pøíspìvkù : 35 Join date : 31. 07. 19

Alvaro vedel presne o čom hovorila. Pretože takto sa to stávalo vo viacerých prípadoch, kedy ľudia nevedeli prejaviť nejaké veci alebo sa snažili vo viacerých veciach aj toho človeka znechutiť či už v praxi alebo v učení. „Myslím si, že na to je niekoľko faktorov, ktoré by to mohli ovplyvniť. Napríklad. Poznám niekoľko trénerov športu, ktorí sa niekedy aj oni venovali športovaniu na profesionálnej úrovni. Ich sen sa rozplynul no ostali v tom odbore? Ak sa to tak dá nazvať.“ nevedel to pomenovať správnymi slovami ale myslel si, že to je celkom správne pomenovanie. Možno v rovnakej práci. Aj keď si myslel, že takto veľmi ten človek pri práci premýšľať nemusel, pretože vo viacerých prípadoch stačilo len motivovať človeka a naučiť ho základy. No ale aj to vedeli niektorí veľmi dobre a kvalitne pobabrať. „A v tom prípade nastáva moment, kedy sa snažia tie deti demotivovať, pretože im sa nepodarilo dlhšie sa udržať na tom poste kariéry alebo ako to nazvať. Čo je smutné alebo nie?“ bolo zaujímavé, že títo dvaja sa vôbec nepoznali ale vedeli sa rozprávať o toľkých témach. Alvaro bol rád za to, že si vybral toto miesto a bol rád aj za to, že ju mal možnosť spoznať. „Rodičia sa snažia o to, aby si prostredníctvom svojich detí splnili svoje sny. Moji rodičia sa o to snažia aj v tejto chvíli. Možno pochádzam z rodiny doktorov ale viem, že ak by som k tomu nemal vlohy alebo to správne odhodlanie, tak by som to nerobil aj keby mi povedali, že to je to najviac správne rozhodnutie, ktoré musím urobiť.“ povedal pokojným hlasom, pretože si ani neuvedomil, že možno z určitej časti na neho aj mali rodičia ten vplyv. Ale niekedy to je potreba. Lebo niekoľko ľudí ani nevie, čo chce robiť. Musí niečo vyskúšať a až potom príde na to, či to je to správne alebo naopak, musí skúšať niečo iné. „čo chceli z teba tvoji rodičia? Chceli, aby si bola doktorkou? Alebo čo si ty chcela, ked si bola malá?“ predstavivosť malých detí bola naozaj pozoruhodná. Ved len jeho dcéra hovorila o tom, že by najradšej chcela byť princezná a mať bieleho koňa, že jej princa k tomu ani netreba. Bolo to naozaj zlaté počúvať, tie predstavy malých detí. Fantázie sa údajne hranice nekladú.
„Seriály. Sú dobré. Nie sú stratou času, pretože v tých dobrých a premyslených tam naozaj ukazujú prípady, ktoré by sme na živo nikdy nevideli ale môžu sa stať. Mám rád tie seriály alebo filmy, kde sa ako si povedala ukazujú priamo orgány alebo napríklad metastázy. To je pohladenie na duši a najlepšie pri nejakom dobrom jedle. Niekomu to príde nechutné ale pre študenta medicíny by to asi tak nemalo byť, nemám pravdu?“ jemne nadvihol obočie, pretože jemu to tiež takto vyhovovalo viac a dokonca mu to chutilo aj keď sa pozeral niekedy naozaj na ohavné veci. Ale to mu už nevadilo sa na niečo podobné pozerať. „Alkohol. Niekedy mám vážne pocit, že študent sa bez toho nevie ani na jeden deň obísť. Ako keby to bola súčasť života.“ musel nad tým prevrátiť očami asi tie časy, kedy aj on mal rád alkohol a opíjať sa a užívať si na každom jednom posedení alebo na párty, tak to ho už dávno prešlo. Teraz mal naozaj vyššie priority ako si užívať ten život. Niekedy mal pocit, že niektorí študenti ani nechcú skončiť školu, pretože by to znamenalo nastúpiť do normálneho zamestnania a tým pádom naučiť sa žiť normálny život. Ale oni nie, oni chcú ostať a prežívať to preliate obdobie alkoholom stále dookola a dookola. „Tie recepty neviem, kto píše. Od oka. Primerane. Čo to je vôbec za slovo? Ako to potom môže dobre chutiť?. Dobre aj ja varím už napríklad bez receptov alebo si ich kombinujem ale keď som niečo varil s receptom alebo keď príde čas na niečo nové, tak tiež to využívam podobne. Vieš si predstaviť to urobiť v chirurgii?..“ zasmial sa Alvaro, pretože mu takmer okamžite prišiel na rozum aj určitý príklad, ktorý určite má v pláne predviesť. „pani doktorka, urobte jeden primerane veľký alebo malý rez na bruchu pacienta. Ako potom budeš vedieť, kedy je dosť a kedy málo? Hlavne spočiatku!“ povedal Alvaro a potom ju opäť sledoval svojim pohľadom. Bolo to naozaj príjemné dievča.

Poèet pøíspìvkù : 58 Join date : 04. 07. 19

,,Jojo, takových lidí taky pár znám. Chápu co tím myslíš,” přikývne jednoznačně Leyla, protože moc dobře věděla, co tím myslí. ,,To mi přijde hrozně smutný. Nechápu, že to ty lidi mají za potřebu, spíš by ty malé děti měli motivovat k tomu, aby byly lepší a hlavně aby je to bavilo,” tohle jí přijde jako hlavní úkol lidí, kteří se snaží být trenéři. Přeci když se chce někdo živit jako trenér, musí vědět jak lidi správně namotivovat a ne obráceně. A učitelé jsou to samý. Když chce člověk pracovat s lidmi, měl by přeci vědět jak se k nim správně chovat. ,,To chápu, většina lidí, nebo teda rodičů to tak má. Nebo mi to aspoň tak přijde, co jsem viděla. Něco se jim v životě nepovedlo, tak si udělali dítě, aby pak plnil ty jejich sny, a to mi nepřijde úplně dobrý. Teda, když to che i to dítě, tak to je pak zase o něčem jiném,” odkýve si to krátce a lokne si limonády, kterou má hned po ruce, ,,a je dobře, že by ses nenechal ovlivnit k tomu, aby z tebe byl doktor. To člověk prostě musí chtít sám, každej na to nemá žaludek,” je pravda, že od minulých témat trošku zvážněli, ale pořád se dobře baví, takže po celou dobu jejich konverzace má na tváři úsměv. ,,Moji rodiče? Ty mě k ničemu nenutili, moje rozhodnutí nechali plně na mně,” řekne vesele, protože po té nehodě s jejím bratrem se v jejich životě hodně změnilo a nějak si všichni uvědomili, že život by se měl užívat a ne se trápit na něčím, co by je nebavilo. Proto by nikdy Leylu nenutili chodit třeba jen na univerzitu, kdyby to sama nechtěla. A jelikož tam chtěl jít sama, tak má jejich plnou podporu, ,,tyjo,” uchechtne se pobaveně a přejede si rukou přes bradu, ,,už ani nevím, čím jsem chtěla být jako malá. Mám pocit, že jsem to pořád měnila a jakmile jsem někde viděla nějaké zaměstnání, tak jsem jím hned chtěla být,” zasměje se a pak si vzpomene na to, co si jednou slíbili s bráškou, když byli oba malý a Leyla nemohla usnout, protože se bála, ,,vlastně si vzpomínám, že jsme s bráchou říkali, že si založíme cirkus. Takže jsem chtěla být asi cirkusačka,” uculí se nad tou vzpomínkou. Je jí jasné, že v téhle době už nejsou cirkusy to co to bývalo, protože v nich op většinu času zvířata jen trpí, ale to by se u nich v žádném případě nedělo. Pravděpodobně by spali s nima v postelích. ,,A co si chtěl být ty, když si byl malý?” položí tuhle otázku se zájmem v hlase, protože koho by tohle nezajímalo. ,,Student medicíny by se na to měl asi dokázat podívat v jakémkoliv stavu, protože jestli se tomu pak chce dál věnovat, tak nikdy nevíš v jaké situaci bude někdo potřebovat pomoct. Třeba budeš v restauraci a někdo si prořízne tepnu. Večeření u jídla tě na to prakticky připravuje,” uchechtne se pobaveně, protože to docela zlehčuje, ale dalo by se to tak možná i brát. ,,Jako nějaký lidi to tak možná mají, že se bez alkoholu prostě neumí uvolnit a bavit se, jen úplně netuší, že si tím začínají na pěkný problémy do budoucna. Teda neříkám, že si někdy nemám nějaký víno nebo pivo, ale na denním pořádku to opravdu nemám,” ujistí ho, aby si nemyslel něco špatného a usměje se. Bez úsměvů by to tady dneska snad ani nešlo. ,,Jsem ráda, že to tak vidíš taky,” zasměje se, i když jí je jasné, že Alvaro recepty už asi moc nepotřebuje, ,,prostě já to potřebuju slovo od slova celý přesně, to je jak kdyby někdo napsal odborný text na to, jak něco složit a bylo by tam napsaný ať poskládáš od oka, tak jak ti to přijde dobrý,” nakroutí pobaveně hlavou a přitom, co poslouchá Alvara jak říká svůj příklad v chirurgii, tak dojídá poslední kousek svého jídla. Podobně jako po každém soustu si otře pusu, ale tentokrát kapesníček smuchlá a položí ho na talíř. Potom to na závěr hezky zapije. ,,To je přesný. Nebo od oka to někde řízněte, na co rentgen nebo ct?” uculí se na něho, protože přesně chápe co se tím snaží říct. Když si pak nahne ke své limonádě, tak si z ní ještě párkrát ucucne a položí jí zpět na stůl, ,,asi už za chvíli půjdu. Abych tady zbytečně nedržela místo, když je tady tolik lidí,” usměje se na něho vesele a rukou si hraje se svojí flaškou od limonády, kterou se chystá dopít než půjde pryč.

Poèet pøíspìvkù : 35 Join date : 31. 07. 19

Alvaro niekedy nevedel pochopiť to premýšľanie daných ľudí. Mysleli si, že to je v poriadku, ak sa snažili zmeniť myslenie detí. Ako keby to bolo jednoduché. Alvaro si uvedomoval, že niekoľko rodičov mali veľmi zlé myslenie na to, čo by malo byť pre ich deti správne. "Neviem, kde je tá závažná chyba, vážne nechápem, ako si niekto môže myslieť, že by niekedy mohli deti robiť presne to, čo im povedia..." Povedal Alvaro a musel nad tým len myknúť plecami. Mohol by povedať, že in takým rodičom nie je no uvedomoval si ten okamih, ako by to v skutočnosti znelo. Určite by sa na neho pozerala ako na blázna, ktorý nevie čo hovorí. No v podstate on veľmi dobre vedel, o čom hovorí. On bol rodičom pre svoju dcéru o ktorej nevedelo mnoho ľudí. Možno to bolo jeho malé tajomstvo o ktorom nemal nikto ani len vedieť. Sám vedel, že by to mohlo vyvolať niekoľko zvláštnych otázok. "Uvedomujem si, že pre každé jedno oddelenie musí byť človek tak povediac stvorený. Pretože niekto má radšej vidieť zranenia, zlomeniny a podobne veci. Niekto zasa preferuje starostlivosť o starých ľudí.." on si veľmi sám seba nevedel predstaviť na podobnom mieste. Nebolo to tým, že by sa nevedel o nich postarať ale bolo to niečo, pri čom bola najväčšia pravdepodobnosť, kedy by niekto zomrel. "A rovnako to je aj pri pediatria. Aj z toho dôvodu, že nie každý človek by sa chcel stať o deti. Ale myslím si, že to je jedna z tých najlepších vlastností. Kedy to človek dokáže.." Alvaro vedel obdivovať každého jedného človeka z ktorý sa rozhodol študovať tento odbor. A to už aj kvôli tomu, že mnohokrát tomu musel človek obetovať aj kus svojho života.
Následne sa musel Alvaro zasmiať, pretože to bolo naozaj milé predstaviť si niekoho, ako cirkusantov. "Je to naozaj zvláštne! Pretože mnoho detí presnejšie dievčat by chcelo byť v tom veku napríklad princezné alebo podobne. Ale cirkusantka? To je konečne niečo originálne!" Musel sa zasmiať z pretože si to vedel predstaviť a popravde, možno by to bolo aj zaujímavé. "Ale bol by to ten prípad, kedy by ste tam mali aj zvieratá?" Zamyslel sa, kto vie, aký ma na toto názor. Pretože vedel, že niektorým ľuďom to je jedno ako sa k nim v tých cirkusoch vlastne správajú."Ja osobne ani veľmi neviem. Alebo áno! Pretože keď som bol malým chcel som byť smetiarom. Asi to bolo tým, že sa mi veľmi páčili tie veľké autá na ktorých chodia." Povedal Alvaro so smiechom no pravda bola aj pri o, že niekedy mal aj ten nápad sa stať učiteľom. A možno sa mu to aj plnilo, keďže bol učiteľom pre svojich žiakov, ktorý sa chceli naučiť na gitare.

"Mohol by som ťa odprevadiť?" Povedal Alvaro, nechcel byť človekom, ktorý by sa niekomu vnucoval. To nie. Ale chcel s ňou ešte stráviť nejaký čas, pretože ten rozhovor s ňou bol naozaj zaujímavým. Alvaro ale čakal na jej odpoveď. Nepoznali sa veľmi dobre a vedel, že by mohla odmietnuť jeho pozvanie alebo skôr ponuku. On sám dopil svoju limonádu, ktorá bola skutočne lahodou a potom to položil na tú správnu tácku. Mala pravdu, bol čas na odchod. Pretože určite ešte mnoho ľudí čakalo na miesta, ktoré by mohli využiť na sedenie a vychutnanie si naozaj dobrého jedla.

Poèet pøíspìvkù : 58 Join date : 04. 07. 19

Upřímně, Leyla nikdy moc neuvažovala nad tím, že by měla děti, jelikož si myslí, že by nebyla dobrá matka. Rozhodně by nikdy své děti do ničeho nenutila, nebo jim nezatemňovala úsudek, ale nejspíš by nedávala ani užitečné a dobré rady do života. Mít děti je veliká starost a zodpovědnost a ona se na ní úplně necítí. Samozřejmě, kdyby náhodou někdy děti měla, rozhodně by se vynasnažila a milovala je. ,,Těžko říct no. Lidem do hlavy nevidíš. Jednou mi jeden doktor na praxi na pediatrii říkal, že tam přišla matka se svým dítětem a to dítě potřebovala transplantaci a jediný vhodný dárce v takovém krátkém čase byla její matka, ale ta odmítla pomoc, jelikož se bála, že to bude bolet a nechtěla to pro své dítě risknout. Někdy si říkáš, že kdyby si měl tu moc a mohl takovým lidem své dítě vzít, prostě bys to udělal,” dokončí svou připomínku. Tohle opravdu není jedno z nejlepších témat, ale takové věci se prostě a jednoduše dějí a musí se řešit i když se to někomu nemusí líbit. Občas doufá, že za svou profesi se nikdy nesetká s lidmi, kteří by ubližovali svým dětem, protože by musela vše okolo toho řešit se sociálními pracovníky a na to není úplně psychicky stavěná. Což je taky jeden z důvodů proč nemá zájem o to pracovat jako pediatr. ,,Jojo, přesně to si taky myslím. Člověk se prostě musí narodit pro své zaměstnání a to přesně platí i pro doktora. Ten se prostě musí narodit s tím, že přesně ví čemu se bude jednou věnovat. Já třeba hned věděla, že bych chtěla být chirurg a nikdy jsem o tom nijak neváhala,” přitaká okamžitě s úsměvem a jemným přikývnutím hlavy. Samozřejmě, že neměla problém starat se o lidi, protože to má doktor v popisu práce, ale vždycky moc dobře věděla, že by nemohla pracovat například jako sestřička v domově důchodců. Děti a důchodci si jsou tak moc podobní, že to prostě není nic pro ní. Ona radši bude rovnat kosti, nebo operovat a vrtat se ve vnitřnostech ostatních. Je to něco, k čemu jí to táhne víc, i když to zná zcela morbidně. ,,Ty mi přijdeš jako člověk, který se hodí na pediatrii. Zdáš se mi takový klidný a milý, s dětmi nemůže pracovat někdo, kde nedokáže ovládat své emoce a vybuchne okamžitě, když není po jeho,” docela se jí líbí, že si takhle sedly ohledně svým názorů. Opravdu si dnešní večerní posezení u kebabu užila víc než očekávala. Pravděpodobně kdyby tady byla sama, tak by ten kebab v sobě měla nacpaný tak třikrát a už by se válela zpátky na pokoji v posteli, ale jelikož je nevhodný se cpát a přitom mluvit, tak se to trochu protáhlo, a to jí vůbec nevadí. Opuštěný večer na pokoji, tak není to úplně nejlepší, co každý člověk chce. Nad jeho další poznámkou se musí podobně jako on zasmát, ,,jojo, princezny jsou typický. Taky jsem takový období měla, ale vím, že jsem si pak představovala, že můj princ na bílém koni přijede na cirkusáckém koni smotaný do tvaru preclíku,” zasměje se a plácne si rukou o čelo. Byla vážně trubka. Ale když byla malá, tak se jí hodně líbily akrobatky, ale ona se nikdy nedokázala, tak ohýbat. Škoda. ,,Jasně, že jo. Koně, poníci a na nich akrobati,” dodá zasněně, ,,ale musím tě ujistit, že všechny zvířata by se měli líp jak my,” řekne pro jistotu, aby si nemyslel, že je nějaká tyrantka. Stála si za tím, že ne každý cirkus musel být zlo, i když teda už dlouho v žádném nebyla, a to možná i proto, aby to nepodporovala. ,,Popelář! To je taky typický u kluků,” zasměje se vesele, ,,můj brat taky chtěl být popelář. Líbily se mu ty auta,” dodá hned na to a zasměje se. Každej má prostě to svoje. Holky chtějí být princezničky a kluci popelář. To je krása. Jakmile se to i s limčou blíží ke konci, tak si posbírá věci ze stolu a nacpe si je do kapes, ,,jasně, že jo. Budu jen ráda,” přikývne s upřímným úsměvem. Nerada chodila po tmě sama, takže je za společnost jenom ráda, zvlášť, když si takhle rozumí. Jakmile i Alvaro dojí a dopije svou limonádu, jedním lokem dopije tu svou a pomalu se začne zvedat od stolu. Když stojí, tak si na hlavu dá čepici, kterou měla do teď v ruce a trochu si jí poupraví, potom jedním pohybem zasune židli a zkontroluje, jestli má v kapse mobil a peněženku. Následně pak vyhledá pohledem Alvara a usměje se na něho, ,,můžeme?” zeptá se zvídavě. Jakmile jsou oba připravení k odchodu, tak se pomalu vydá ke dveřím, jakmile je u nich, tak do prázdna houkne: ,,nashle,” aby se neřeklo a potom už vyrazí pryč z kebabárny.
--> dívčí spolek

Poèet pøíspìvkù : 35 Join date : 31. 07. 19

Alvaro ju počúval no tie slová, ktoré povedala ho trocha znepokojili. Aj on sa stretol s rôznymi názormi rodičov, kedy nechceli súhlasiť s liečbou dieťaťa, pretože mysleli na ich dobro a mysleli si, že nejaký zvláštny šarlatán by mohol byť viac schopný ako doktor, ktorý sa podobným veciam venuje už viac ako polovicu svojho života. „Viem, že by sme mali rešpektovať ľudí. To je tiež náplň našej práce. Ale v niektorých prípadoch sa to možno nedá. Nerozumiem tomu.“ On sám by pre svoje dieťa urobil aj to posledné. Myslel si, že stať sa otcom bude jednoduché. Alebo, že to prepaľovanie plienok bude najťahšie ale nebolo to tak. Pretože, po prvýkrát, kedy mal možnosť vidieť svoje dieťa už to nebola gravitácia, ktorá ho priťahovala k zemi. On už musel dospieť tak rýchlo, ako sa len dalo. Už nemohol myslieť len na to, čo by sa stalo jemu ale to, kto by sa o jeho dcéru postaral. Mal dobrých rodičov aj keď ich názory sa v mnohých prípadoch rozlišovali ale aj tak im mohol byť vďačný za mnoho vecí. „A ako to napokon dopadlo, nevieš? Pretože musia potom existovať nejaké zákony k tomu, aby to bolo povolené. Uvedomujem si, že by len tak nemohli niekoho pripútať k operačnému stolu a postarať sa o to, aby im bol odobratý určitý orgán, ktorý potrebuje to dieťa. Ale myslím si, že v takých prípadoch musí zasiahnuť aj sociálka. Pretože takto sa môže stať, že to dieťa zomrie..“ boli to veci do ktorých sa Alvaro veľmi nerozumel a uvedomoval si, že tam má príliš veľké mezery. Ale aj tak si myslel, že tam musí byť nejaká štrbinka, ktorou by sa dalo prevliecť, ak by sa niečo podobné stalo. On si nechcel predstaviť to, ak by zomrelo to dieťa a potom ten rodič, ktorý by bol jedinou možnou variantou k tomu, aby bolo dieťa zdravé z toho len tak vyšlo. Ale to možno bol len jeho názor, toho človeka, ktorý už dýchal pre svoje dieťa. No v tomto si dával vždy veľký pozor. Vedel, že je mnoho ľudí, takzvaných rodičov, ktorí nežijú v dobrých sociálnych podmienkach a nevedia dať tomu dieťaťu všetko potrebné. V tomto sa snažil Alvaro o to, aby bol správnym doktorom, ktorí vie pomôcť ale nesnaží sa o to, aby zasahoval do rozhodnutia niekoho iného.
Alvaro sa musel usmiať, pretože tie slová ho potešili. Tým pádom mohol povedať, že urobil dobrý, prvý dojem, pretože len tak niekto by to takto nepovedal. „Dakujem, tvoje slová si naozaj, veľmi cením. Rád by som sa stal v budúcnosti pediatrickým doktorom a je dôležité si ísť za svojim cieľom. Budem ti držať palce v tom, aby sa ti podarilo byť výborným chirugom. A to sa dostávam aj k podstate veci..“ dopil svoju limonádu a potom sa na ňu pozrel. S úsmevom, pretože to myslel skutočne vážne. Tie slová, ktoré mal v pláne povedať. „viem, že štúdium na našej škole je ťažké. Ak by si niekedy potrebovala pomoc alebo ak by si sa chcela poradiť alebo spolupracovať, tak týmto dňom si si u mňa našla nového priateľa.“ Alvaro nikdy nebol tým človekom, ktorý by niekomu neponúkol pomocnú ruku. On bol rád za to, ak mohol ľudom pomcť a ešte radšej bol, ak sa to týkalo niečoho, čomu sa aj on rozumie. Bol študentom medicíny, nebol ešte takzvane hotovým doktorom ale určite ak sa dvaja ľudia spoja pri nejakom probléme, tak je to účinnejšie, ako keby na tom mal pracovať len jeden človek. Dúfal, že by sa mohol k nej prísť poradiť aj on. Potom sa musel zasa pousmiať, pretože tie povolania boli naozaj presne tak, ako to hovorila. Dievčatá by chceli byť princezné a čakať na princa na bielom koni a chlapci? Tí by chceli byť smetiarmi a prišli by si k svojej princeznej leda tak na smetiarskom aute. Ale napokon príde vždy ten čas, vek, kedy ten človek už vie, čo by chcel robiť. „každé jedno zamestnanie je dôležité. Ak teda.. povolanie princezná existuje..“ nad tým sa nikdy veľmi nezamýšľal. Alvaro sa postavil, pretože už bol ten správny čas na to, aby odišli spoločne. On ponúkol to, že by ju rád odprevadil a to mal aj v pláne. Nie kvôli tomu, že by chcel vidieť napríklad dievčenský spolok, pretože nemal veľa možností sa v ňom nachádzať ale kvôli tomu, že chcel v jej spoločnosti ešte stráviť nejaký čas. „páči sa ti bývať v spolku?..“ bola to možno zlá otázka ale vedel o tom, že bolo mnoho ľudí, ktorým sa ten život tak veľmi nepáčil. Ale potom tu bola skupina ľudí, ktorí sa práve kvôli tomu chceli dostať do spolku, aby si užili ten vysokoškolský život a všetky tie výhody, ktoré sú tam ponúkané. Alvaro bol spokojný v spolku ako by sa mu to aj nemohlo páčiť, ked sa v tento rok stal hlavou ich spolku? Bol by to paradox, ak by povedal, že sa mu tam nepáči. „Určite mnoho ľudí zaujíma aj to, ako to tam u vás vyzerá.. či náhodou sú tie večierky pri ktorých sa dievčatá ohadzujú vankúšmi alebo si lakujú nechty a robia si vlasy a maľujú sa..“ musel sa nad tým zasmiať Alvaro, pretože si uvedomoval to, že to bolo len vo filmoch, ktoré sú cielené na to, aby sa to páčilo aj mužskému pokoleniu. Ale musel sa na to jednoducho spýtať, pretože to bolo niečo, čo mu napadlo ako prvé. Alvaro bol v tomto naozaj pravým gentlemanom. Kedže si on sám uvedomoval to, že počasie už nebolo najlepšie, tak bez jediného váhania si dal svoju vestu zo seba dole a jemne ju prehodil cez jej ramená. Nemalo to nič znamenať len to, že bol svojimi rodičmi dobre vychovaný a nechcel určite to, aby jeho spoločnosť umrzla do štipku kosti. Nebol by to potom veľmi príjemný pohľad alebo ak by mala odpovedať na jej otázky a pri tom by sa jej klepali zúbky, pretože by cítila zimu, tak by to tiež nebolo veľmi príjemné. Alvaro nechcel počuť nie, nechcel aby si to rozmyslela a vrátila mu tú vestu z toho dôvodu urobil to, že sa na to ani nespýtal a rovno jej svoju vestu prehodil cez ramená. On sám si dal ruky do vreciek. Mal šťastie, že bol na toto počasie pripravený, pretože mal na sebe niekoľko vrstiev oblečenia a to sa vždy hodí. Niekedy treba myslieť aj na to, ako človek vyzerá ale v mnohých prípadoch sa treba vybaviť aj na to počasie, ktoré je vonku. „Kedže som vo vašom spolku ešte asi ani nebol, nechcel by som, aby sme niekde poblúdili. Takže bude mi potešením, ak by si ma viedla.“ Povedal Alvaro a musel sa pozrieť na oblohu na ktorej sa objavilo pár malých náznakov hviezd. On poznal určite niekoľko zaujímavejších miest, kde by sa mohol človek pozerať na hviezdy. V meste to nebolo také krásne, pretože ich človek nemohol voľným okom tak dobre pozorovať. A to aj kvôli tomu, že čím je väčšie mesto, tým to je horšie pozerať sa na tú oblohu a hľadať nejaké hviezdy. „Máš rada hviezdy? Nemyslím nejaké filmové alebo hudobné hoci aj to ma zaujíma, kto je tvoj obľúbený interprét a čo si rada vypočuješ, ak máš chuť počúvať hudbu. Ale mal som teraz skôr na mysli to, či máš rada pozorovať hviezdy. Pretože poznám niekoľko zaujímavých miest, kde by sme mohli niekedy ísť. A čo je najlepšie!“ povedal v tejto chvíli nadšene, pretože to bolo niečo, čomu sa rád venoval. Hviezdy boli súčasťou jeho života a len málo ľudí vedelo presne to, prečo. Vlastne okrem rodiny a pár prípadoch, ktorí vedeli o tom, že prišiel o svoju najväčšiu lásku a zároveň aj matku svojho dieťaťa, to takmer nikto nevedel. „A niekedy to je naozaj zaujímavé miesto na učenie. Myslíš si, že tam je tma alebo niečo podobné ale nie je to tak. Je to osvetlené miesto ale ten pohľad na tie hviezdy, to je doslova nádhera..“ musel v tejto chvíli na chvíľku aj zastaviť a ukázal na oblohu jedným prstom, kde sa snažil ukázať jednu z hviezd, ktorá bola vidieteľná ale bolo to o niečo ťahšie.
- Dievčenský spolok

Poèet pøíspìvkù : 100 Join date : 26. 12. 17

Setkání s Pricem nesla opravdu špatně, protože jí tak akorát znovu pomotal hlavu... Jemu sice řekla, že i kdyby byla jiná strana příběhu, dělá to z něj ještě většího lháře, jenže nedokázala svým myšlenkám zakázat o té jiné straně příběhu uvažovat, a zcela upřímně ji to dohánělo k šílenství. Nesnášela se za to, že nad ní měl ten parchant pořád takový vliv, a aby jej udržela mimo svou hlavu, nabrala si práci ve škole a naplno se zaměřila na svou studijní dráhu. Dny trávila ve studovnách, v laboratořích... a když nemohla být tam, mířila do barů. Po nějakém čase své myšlenky na Price vypudila, snad tomu napomohlo i zkouškové období, ale dala se zase do kupy (v tom jejím slova smyslu, takže moc ne) a fungovala jako dřív, čemuž odpovídalo i dnešní ráno. Upřímně, ono bylo poledne, ale Annys se teprve teď probudila s těžkou kocovinou, včera to totiž trošičku přehnala, ale ona za to nemohla, za to mohl ten blbeček v baru, který jí oslovil sluníčko a ona byla nucena si opět vzpomenout na Price a pak si objednal rundu, pak další... a pak už se její vzpomínky začínaly mlžit. Kruci. Promnula si spánky, které právě tepaly bolestí, jak se jí připomínal alkohol ze včerejší noci, a ztěžka si povzdechla. Obtížně se vymotala z postele, otevřela dokořán okno, aby vyvětrala ten pach alkoholu, pobalila čisté věci a zamířila do koupelen doufajíc, že nikoho nepotká. Její přání bylo vyplněno, pravděpodobně nikdo kolem poledne netoužil po sprše, a ona si tak mohla dopřát osvěžující čtvrt hodinku pod proudem vody, která smývala její těžkou hlavu, zamlžené vzpomínky i tu špínu včerejší noci. Když vyskočila ze sprchy, oblékla si volnou sportovní podprsenku, černé kraťasy a přehodila přes sebe over sized šedé tričko. Pozůstatky včerejší noci byly omyty, nyní se pro změnu ozval zoufalý žaludek, který byl dosti na vodě, a dožadoval se nějakého jídla, nejlépe pořádně mastného, a Annys hned věděla, kam si zajde. Líným krokem se vrátila na pokoj, do malého batůžku zabalila peněženku, mobil a blok, kdyby ji náhodou přepadla chuť načrtnout si mrtvého Price, unavené oči schovala za sluneční brýle, a ještě s mokrými vlasy vyrazila do ulic Kalifornie. Vzhledem k tomu, že bylo stále léto, jí vlasy brzy uschnuly, a když dorazila do prodejny kebabu, vypadala alespoň trochu jako člověk. Rovnou si poprosila o velkou porci kebabu s hranolkami. Byla to maličká prodejna, ale přeci jen drobné posezení se tam nacházelo, a ona měla v plánu uzmout jeden stolek jen pro sebe, jelikož skutečně neměla náladu na jednání s lidmi, alespoň ne dokud v sobě nebude mít ten kebab, který se jako na zavolání objevil před ní na stolkem. „Dík,” zamumlala směrem k obsluze a hladově se do své porce pustila.

color #b59277

Poèet pøíspìvkù : 14 Join date : 17. 07. 20

Léta strávil střídavě v Anglii a San Franciscu. Tentokrát byl právě v San Franciscu. Pořád si za tu dobu nemohl zvyknout na ta horka, i když už tu žil slušnou řádku let. Ale Anglie je prostě jeho srdcová záležitost. Plány na dnešní den byly naprosto nulové. Nechtělo se mu nic vařit, tak si říkal, že by si mohl zajít někam na jídlo. Pak možná půjde navštívit svou mladší ségru, kterou ještě po návratu z Anglie neviděl. Hodil na sebe proužkované černobílé tričko a černé kraťasy. Neodolal pokušení a hodil si na hlavu slaměný klobouk, který získal na nějakém festivalu za určité množství vypitého piva, takže na klobouku se vyjímalo i logo příslušné značky. Neváhal ani chvilku a vyrazil z bytu do ulic San Francisca. Bylo tu docela dost lidí. Hlavně i turisté. Není divu, bylo léto a krásné slunečné počasí. Rozhlížel se všude kolem sebe a nasával tu energii. Všichni tu štěbetali a povídali si, přičemž on jim pouze naslouchal. Zničehonic uprostřed ulice se plácl do čela, dyť on nevzal kytaru, aby mohl pak sestře něco zahrát. Kdyžtak se pro ni vrátí, pokračoval radši kupředu a vyhlížel nějaký podnik, kde by si dal něco dobrého k snědku, neustále si u toho potichounku pobrukoval různé písničky, které mu přišly na mysl. Neměl chuť na nic konkrétního, tak to asi bude podle toho, kam padne jeho zrak. Pizzerii přešel, protože pizzy měl dost, nezaujala ho ani francouzská restaurace, než se konečně zastavil u kebabu. Ten už neměl pěkně dlouhou dobu, tak vkročil do oné malé prodejny. Všiml si, že naštěstí je tady ještě nějaké to místečko na sezení, tak si to objedná tady. U pokladny obdaroval obsluhu zářivým úsměvem a objednal si kebab s hranolky a colou. Nechal si k tomu vzít i salát pro lepší pocit. Bylo mu oznámeno, že to k němu donesou, tak se otočil na patě a usedl si k stolku vedle jakési dívky, které zrovna přinesli kebab. Jelikož Owenovi nedělalo problém občas promluvit na někoho cizího, když se mu zdálo, že je na to správná chvíle, tak se rozhodl promluvit na slečnu. ,,Dobrou chuť!” popřál s úsměvem na rtech, klobouk si sundal z hlavy a zahákl ho za opěradlo židličky. Tohle oslování se naučil za nějakou tu dobu, co zde žil. Dříve nebyl vůbec zvyklý na to, jak Američané jsou přátelští, ale teď od nich tohle pochytával. ,,Snad je to dobré, jsem zvědavý, jak to bude chutnat, ještě jsem tady nikdy nebyl,” pokračoval k slečně, pokoušel se navázat takový ten “small talk”, jen tak prohodit s někým to slovo, když čeká na svůj kebab. Bohužel to schytala slečna, vedle které se posadil. Rozhlížel se po podniku a okukoval ho, když tu byl poprvé, než se konečně dočkal svého milovaného kebabu. ,,Děkuji mockrát!” zahlásal k obsluze svým britským přízvukem. Slyšel, že dámy mají rády britsky mluvící kluky, je pravda, že když poznaly jeho přízvuk, tak se pak někdy k němu chovaly trošku jinak, ale ještě na to nezkoušel holku balit. To třeba někdy v budoucnu, až přijde na to, jak se to dělá. ,,Tak je tady!” hodil si rovnou do pusy hranolku.

#00cc99

Poèet pøíspìvkù : 100 Join date : 26. 12. 17

Přeci jen se její ne příliš šťastné vstávání o něco rozjasnilo, když se před ní objevil talíř s kebabem a hranolkami, do kterých se ihned s chutí pustila a žaludek konečně pomaličku přestával nepříjemně mručet a svíravá bolest se začala dávat na ústup. No konečně. Jakýsi radostný pocit v ní ale příliš dlouho nevydržel, jelikož si nemohla nevšimnout, když se k ní posadil někdo další. Ugh, to měla čekat, přeci jen je to maličká prodejna a teď je čas oběda! Pokud ale chudák blonďáček čekal typicky přátelského Američana, neměl si sedat vedle protivné Skotky, které v těle ještě dojížděl včerejší večer a v hlavě ji trápila kocovina (a spousta jiných věcí). V duchu si vynadala za svou neprozíravost, měla si to totiž vzít s sebou na kolej, kde by mohla být úplně v klidu, sama a ve své bezpečné bublince, kde by jí neobtěžoval okolní svět, jen ten v její hlavě... jenže ten byl poslední dobou kvůli Priceovi tak otravný, že snad možná raději strpí tichou společnost u stolu. Jenže bohužel, společnost se očividně rozhodla nebýt tichá, škoda, ale to se dalo čekat, každý je tak otravně milý. Nad jeho slovy protočila oči a neurčitě houkla něco, co snad ani ve snu nepřipomínalo poděkování, nicméně přeci jen ji trošičku onen chlapec zaujal, konkrétně ten jeho přízvuk, který rozhodně nebyl americký a který byl o něco blíže právě jejímu vlastnímu přízvuku, tedy tomu skotskému. Alespoň se nemusí obávat, že by si z ní dělal legraci právě kvůli přízvuku, na což byla už tak zvyklá, že to byla schopná tak nějak ignorovat, ale přeci jen by to člověku mohlo pokazit chuť k jídlu. „Je to prostě kebab,” broukla jeho směrem a unaveně se na něj podívala. Ten chlapík vypadal, že má energie a pozitivní nálady na rozdávání, no Annys nijak zvlášť po něčem takovém netoužila. „Jako každý jiný,” dodala a pokrčila nad tím rameny, načež si konečně dala kus kebabu do pusy. Jak o tom mluvila, už na něj dostala chuť a hranolky přestávaly stačit. Snažila se hledět si svého talíře, ale po očku pokukovala po jejím nedobrovolném společníkovi, který se rozhlížel po restauraci, jak kdyby nikdy nebyl v restauraci, a musela se nad tím ušklíbnout. „To jsi turista nebo proč se tady rozhlížíš, jak když vidíš restauraci poprvý?” houkla na blonďáka s posměšným úšklebkem poté, co spláchla své sousto colou, a přeměřovala si jej nespokojeným pohledem. Tenhle oběd si neužije ani jeden z nich, nebo to tak minimálně vypadá, jelikož on stále mluví a Annys se mu to rozhodla oplácet, jen ona má na jazyku nepříliš milé větičky, jejichž hlavní účel není navodit small talk. Brzy na to přišla obsluha s jeho objednávkou, díky které by snad mohl zmlknout, ale když si nepovídal s ní nebo s obsluhou, uchýlil se k samomluvě. Ten tu pusu doopravdy nezavře!

color #b59277

Poèet pøíspìvkù : 14 Join date : 17. 07. 20

Samozřejmě, že mu mohlo dojít, že s ním ten daný člověk nebude muset chtít vést nějaký rozhovor. Není divu, přece jenom byl úplně cizí, ale toho netrápilo. Takhle se většinou nevzdával, takže “otravnej” se celkem na něj hodilo nebo tomu můžete říkat vytrvalý, to je velmi podobné tomuto slovu. Takže správně, ani její protočení očima ho nějak neodradilo. Ba dokonce ho dost možná na krásno ignoroval a nevšiml si ho. Na rtech se mu udržoval stále ten veselý výraz, který jen tak nic nerozhodí.
Když dívčina poprvé promluvila, tak měl pocit, že možná zavětřil nějaký jiný přízvuk než ten americký, což ho docela překvapilo, ale taky viděl, že nepůsobí zrovna nadšeně, ale spíše unaveně, ale to se rozhodl, že se to pokusí aspoň trochu nějak změnit. Ano, velmi rád si dával vysoké cíle, hlavně věřil tomu, že to bude jednoduché. Přece jenom Annys neznal. ,,Pravdu máš. Je to jen kebab, ale si vem, můžeš mít špatnej i dobrej kebab,” odvětil pohodově a zlehka zakmital rameny. Logické, ne? Přece nebudete jíst kebab, který nechutná dobře.
Zašklebil se trochu zklamaně: ,,Jako každý jiný? Žádná hitparáda? Tak to je velká škoda.” Těšil se samozřejmě na to, že to bude bůh ví co. Asi nejlepší kebab na světě, ale tak třeba on bude mít jiný názor a namísto toho se věnoval okounění po podniku. ,,Místní úplně nejsem, jsem totiž z Británie, ale tady jsem poprvé, tak se musím kouknout, jaké to tu mají,” vysvětlil veledůležitě dívce u vedlejšího stolu. ,,Když jsi kritik v restauraci, tak si ji taky musíš prohlédnout,” dodal o malou chvilku, jelikož přece jenom chtěl dokázat, že není jedinej, kdo není turista a takhle si prohlíží restauraci, v které se právě nachází, ale to už dostal od obsluhy kebab, do kterého se bez váhání s chutí pustil. Chvíli si ho tam zamyšleně přežvykoval v puse, uvažoval nad jeho chutí. ,,Je docela dobrej,” konstatoval, i když to dívku s největší pravděpodobností vůbec nezajímalo, ale bohužel měla tu smůlu a schytala jeho společnost. Načež si vzpomněl na to, že vůbec nedodržel pravidla slušného vychování a dívce se nepředstavil. Za to by dostal doma vypleskáno a to především od své babičky z rodné Británie, která si na tohle docela potrpěla.
Otočil se zase na slečnu u vedlejšího stolku. ,,Úplně jsem zapomněl na svoje vychování a nepředstavil jsem se,” položil si dokonce čistou ruku na hruď, nejspíše pro ten efekt, že ho to opravdu mrzí. ,,Takže, abych to napravil. Jsem Owen, těší mě,” při zmíňce svého jména ukázal rovnou i na svou osobu, aby to asi bylo jasné. Byl zvědav, jestli se děvče vůbec nějak představí, i kdyby to neudělala, tak co s tím nadělá, páčit to z ní nebude, její povinnost to není. Stačilo mu, že ona bude vědět, kdo je on, když už ji tady oslovil. Teď se zase pustil do kebabu, aby mu nevystydl. Docela si na něm vychutnával, přičemž ani nebyl jídlem, které by měl v lásce.
I když by nadále rád setrval a otravoval slečnu blízko něho, tak mu nebylo dopřáno, jelikož mu zazvonil mobil, že ho potřebují doma. Mrzelo ho to, protože děvče působilo velmi zajímavě, tak byl celý zvědav, ale nic jiného mu nezbývalo. S omluvou a rozloučením na rtech se zvedl od stolu a odešel přímo domu, kde ho potřebovali.

>>Domov

#00cc99

Poèet pøíspìvkù : 100 Join date : 26. 12. 17

Klučina vypadal vytrvale, svým způsobem jí dosti připomínal otravného Cartera. Copak jí tyhle typy nemohou dát pokoj?! Nejraději by nepotkávala žádné typy a měla věčně svůj svatý klid, ale očividně to tak nefunguje a svět jí neustále hází klacky pod nohy – dnešek může být ukázkovým příkladem. „Když má člověk hlad, dobrý je všechno,” ušklíbla se jeho ultra chytré poznámce a s chutí si do pusy dala další sousto kebabu, protože ona rozhodně hlad měla a snědla by cokoliv mastného, co by jí pomohlo zlepšit ten nepříjemný pocit, jež se s ní táhne od momentu probuzení. Po prochlastané noci si člověk nevybírá. „Bohužel si fakt nedělám hitparádu kebabů po městě,” protočila očima a frustrovaně si nad tím klukem povzdechla. Celkem mu záviděla jeho energii, která z něj doslova zářila, zatímco ona se spíše cítila, jako kdyby jí přejel bagr. „Mám lepší věci na práci,” dodala ještě tiše, ačkoliv sama netušila, co jsou ty lepší věci, a nacpala si další sousto do pusy. Čím dříve to sní, tím dříve od něj bude moct utéct, no ne?
Obočí jí poskočilo mírně vzhůru a ona se s jakýmsi náznakem zájmu podívala na něj, snad jako kdyby si chtěla ověřit, zda je skutečně Brit. Samozřejmě slyšela, že nemá tak úplně americký přízvuk, ale příliš se nezaobírala jeho původem... a ani nemusela, sám se pochlubil, jak ostatně měla očekávat. „Říkala jsem si, že budeš soused,” hlesla a pokrčila rameny nad zbytkem jeho věty, kterou naprosto odignorovala a nehodlala se k ní nijak vyjadřovat. Kupodivu se mu sama svěřila s náznakem svého původu, což byl na ní rozhodně velký výkon, ale pravděpodobně si v té únavě neuvědomovala, co říká. Zaradovala se, když chlapec dostal svou porci, protože jídlo jej určitě umlčí, alespoň na chvíli... jenže nakonec to byla skutečně krátká chvíle, během které si stihla dát do pusy jen jedno sousto, plán útěku jí příliš nevychází. „No to mě těší, že ti chutná,” pronesla škrobeně poté, co spolkla sousto, a věnovala mu jeden přehnaně falešný úsměv. Vteřinu poté její rty opět poklesly do neutrálního výrazu, se kterým stočila pohled zpět ke svému talíři.
Jakmile znovu promluvil, stočila k němu pohled a neskrytě si povzdechla nad tím jeho gestem, které bylo tak přehrávané, až to bolelo její oči. Věř mi, nijak mi to představení nechybělo, pomyslela si v duchu, zatímco pohledem setrvávala na jeho osobě. „Findley,” představila se nakonec i ona za pomoci svého příjmení, které naštěstí znělo trochu jako jméno a jí to hrálo do karet. „A neboj, já tě mravnostní policii nenahlásím,” rovnou se mu tím pokoušela naznačit, že ani nemusí pokračovat v tomto trapném small talku, jen protože sedí poblíž sebe, a ušklíbla se na něj. Pokud by něco takového existovalo, nahlásila by ho spíše za to, že se s ní mluvit pokouší, než že se zapomněl představit, ale jednak nic takového neexistuje, jednak je to naprosto zbytečná práce navíc, se kterou se nechce zahazovat. „Takže tě oficiálně zprošťuju nepochopitelný potřeby snažit se tvářit, že jsi slušňák, každý si můžeme jít po svém, hm?” nakonec usoudila, že by chlapec její náznak nemusel pochopit, rozhodla se tedy jejich situaci napřímo rozseknout, aby se každý mohl v klidu věnovat svému jídlu. Na jednu stranu by bylo jistě vtipné sledovat ho, jak se snaží dostát slušnému chování (které bylo jistě jen přetvářkou), zatímco ona mu hází klacky pod nohy, ale dnes se chtěla jen vzpamatovat z dlouhého večera, raději se zase pustila do svého kebabu. Její slova na něj sice nezabrala, ale naštěstí přišla spása z hůry (kdyby něco takového existovalo) a jemu zazvonil mobil. Hovor neposlouchala, ale z jeho chování vytušila, že Owen musí být někde jinde než zde, takže to do sebe naházel, díky čemuž nemohl příliš mluvit, a pak zmizel. Annys tak mohla v klidu dojíst kebab, nespěchat na své utrápené břicho a jakmile měla po jídle a cítila se přeci jen o něco lépe, zamířila ještě pro kafe a pak zpět na kolej.

>>> kolej

color #b59277

Poèet pøíspìvkù : 34 Join date : 08. 09. 21

--> někde z předešlého zápasu hh

Možná na ni nevypadalo moc často, že pro ni roztleskávání znamenalo tolik jako jiné koníčky, ovšem nebyla to pravda. I přes to jakým způsobem se k tomu dostala ji to docela chytlo, bylo to něco kde si mohla vybít energii, které rozhodně měla dostatek a taky při tom vypadat dobře. Vždycky ji to šlo až do toho momentu kdy do ní v dnešním zápase narazil jistý fotbalista. Zničila kvůli tomu sestavu, protože nohy se ji celé zamotaly a tak narazila i do dalších holek, které ji za to začaly dávat pořádnou čočku. Obořila se na něj, ale očividně si toho nevšiml anebo dělal že to neviděl a už jen ta představa Ellie poněkud rozčílila. Když byl konec zápasu neustále na něj koukala pohledem, který by ho rozhodně zavraždil, kdyby to šlo. Jakmile měla příležitost, ihned se na něj obořila a co víc ji vadilo bylo jak ze sebe dělá neviňátko! Pro ni fotbalisti byli často velké ne ne, hlavně kvůli bratrům, který ji namluvili bůh ví co do její hlavinky ale nenechala se sebrat jejich šarmem, teda alespoň se o to snažila. Nechtěla pomalu slyšet ani jeho omluvu, na kterou bylo pozdě, proto dokonce byla skoro i na odchodu! Chtěla si zachovat svoji uraženost. Ovšem tenhle pocit ji zmizel během vteřiny, div ne milisekundy jakmile zmínil pozvání na jídlo. Doslova se na něj otočila přes rameno a lehce svrašila své obočí. "Fajn, máš štěstí, že mám hlad jako vlk," zabrlala jenom a nakonec se zase otočila jeho směrem s taškou na rameni. Ellie měla hlad vždycky i když toho snědla tuny, pravděpodobně by do sebe ještě něco narvala, avšak neříkala cizímu klukovi, na kterého byla naštvaná, že jídlem ji získá kdokoliv.
Celou cestu byla však potichu, divila se sama sobě že ji to šlo, avšak byla opravdu dotčená. Nepřišlo ji, že by se s ním mohla prostě jen tak bavit. A netrvalo to naštěstí ani nijak dlouho když došli do nějakého bistra, kde dělají kebab a další různé věci. Hleděla už hladovýma očima co si dá a pak se krátce podívala na jejího společníka. "Můžu si dát cokoliv, a platíš je to tak?" zeptá se lehce s hravým úsměvem co ji nešel skrýt, protože tohle byla už teď zábava a ona věděla že svůj hlad rozhodně zpátky držet nebude.

color: #89cff0

Poèet pøíspìvkù : 98 Join date : 27. 12. 18

→ hnedka ze hřiště

Po každém fotbalovém zápase alespoň další hodinu čerpá energii zásadně z pozápasovém adrenalinu. A ani dnešní večer není výjimkou tohoto pravidla. Samotný fotbal probíhal senzačně – všichni odvedli úžasný výkon, každý do toho dal 120 % svého úsilí, což je dovedlo k zasloužené výhře. A takovéto úspěchy se přeci musí právoplatně oslavit. Jedna z mnoha tradic, které jako tým svědomitě dodržují, je pořádná pařba po takovém vítězství. Nepředstavujte si tu ale nekonečné lití tvrdého alkoholu, hudbu, ze které vás po pár minutách bolí uši, a neuklidnitelné chování rozjetých sportovců, kteří se cítí jak páni světa. To poslední možná platí, ale to prostředí, ve kterém tropí veškeré ty problémy, je nakonec přeci jenom mnohem klidnější. Pořádná večeře a zapití úspěchu pár pivky – to je spíš atmosféra, která by výstižně popisovala tyto večery. A pro dnešní večer se rozhodli zavítat do místního kebabu.
Zrovna byl uprostřed radostného pokřiku se svým týmem, když do jejich kolečka náhle přibude další osoba. Drobná blondýnka v kostýmu roztleskávačky, která na něj funí, jako kdyby po něm měla v další vteřině skočit a dát mu pořádný KO. Samozřejmě, že mu hned dojde, o koho jde. Co mu ale v jeho hlavě nedocvakne, je důvod jejího rozčílení. Žádat si o vysvětlení ale vůbec nebylo potřeba, vysvětlení jeho viny spolu s tím, jaký sebestředný fotbalista je, mu bylo řečeno téměř okamžitě. Peterovi onen nezáměrný zásah kompletně vypadl z mysli, takže ho její agrese nejprve zaskočí. Nepovažoval to totiž za nijak zásadní moment, za který by měl někoho prosil o odpuštění na kolenou. „Promiň, já to neudělal schválně, fakt.“ Omluví se jí znovu, lehce hravý úsměv mu ale na tváři přetrvává. Vážnost situace mu je ale zcela jasně dodatečně vysvětlena, když do něj roztleskávačka místo očekávaného: „To je v pohodě,“ zabodne další vražedný pohled. Konečně ho zalije pocit provinilosti – o což se ona zajisté celou dobu snažila. Ji za to možná pohltí pocit uspokojení, že mu dokázala den alespoň z části zkazit stejně jako prý on jí. Jeho mozek ale začne automaticky přemýšlet nad tím, jak jí jeho neohrabanost vynahradit. Přeci to nemůže skončit takto nešťastně, však se tu má oslavovat výhra! „Víš co, pojď s námi na jídlo,“ houkne jejím směrem, kompletně ignorujíc její uražený odchod, „je to na mě, samozřejmě. Můžem si to vyříkat tam. A pokud ti to nebude stačit jako omluva, tak…“ zarazí se uprostřed věty, jelikož si musí nejprve promyslet její pokračování. Rychlým pohledem si ji přeměří, snad jako kdyby mu ten bleskový pohled pomohl ke zanalyzování jejího charakteru a vypočítání úspěšnosti jednotlivých možností. „-tak jsem ochotný s tebou i jít za kapitánkou a vysvětlit jí, že je to na mě,“ spokojeně se na ni nad svým návrhem zaculí. Dle jeho názoru mu jeho nemotornost během jejího představení odpustí. Musí. A pokud ne, udělá dnes vše pro to, aby k tomu bodu dřív než později dospěli.
Hlučnost jejich party blondýnku možná zastrašila, jelikož toho během jejich přesunu moc nenamluví. Její ostrost je rázem tutam, nad čímž se více než párkrát musí pro sebe tiše uchechtnout. Žádná posměšná poznámka z něj ale nevypadne. Přestože stále pochybuje nad tím, že je on jediný důvod jejího vzteku, skutečnosti, že u ní aktuálně stojí na dost tenkém ledě, té si je nicméně plně vědom. Proto se rozhodne ji v tomto ohledu nijak zbytečně neprovokovat. V momentě, kdy ale konečně dorazí do kebabárny, tak svého bobříka mlčení už dále holka neudrží a jeho společnice přepne zpátky do předešlé ostrosti. „Ano. Už víš, co bys chtěla?“ Peterův upřímný smích se vmísí do ruchu bistra, zatímco se všichni postupně, přesto chaoticky, začnou zařazovat do fronty. „Opravdu mě to mrzí, jestli ti to nedošlo,“ zastrčí si ruce do kapes od kalhot, „nechtěl jsem vám zkazit vystoupení.“ Chtěl by jí nabídnou lepší výmluvu, jenže žádná tu není. Ani neví, jestli byl jednoduše myšlenkami jinde, zda s někým zrovna nekecal… však si sotva pamatuje ten náraz, natož důvod jeho nepozornosti. Krátce si nad tím povzdychne, přeci jenom svoji omluvu myslí vážně, než se otočí na patě zpátky čelem ke kase, jelikož na ně konečně došla řada. „Já vás poprosím o ten velký kebab s extra sýrem, hranolky k tomu a velkou Coca-Colu. A pro slečnu…“ koukne na ni přes rameno, než kousek odstoupí bokem a povytáhne na ni tázavě obočí, přenechávaje jí tak prostor k objednávce.