Bar

Zarazí se a svraští obočí, jak se snaží přijít na to, co se stalo. Čeho má Jamie dost, jeho blbých keců, pití? Vždyť se ještě ani pořádně nerozjeli a nemá ani pocit, že by byl příliš zlý, dokáže být horší. Dnes do něj jen rýpe a při tom svá slova nemyslí nijak vážně. Naštěstí se ukáže, že má Jamie dost akorát řečí o své matce, alespoň tak si to přebere a docela to chápe, a tak zvedne ruce, říkajíc tím, že už se o ní bavit nebudou. Vůbec mu to nedělá problém, nepotřebuje o ní mluvit a rýpnout si do něj může i jinak. “Proti tomu nemám námitky,” dodá spokojeně, koneckonců si přál, aby Jamie přestal fňukat a teď se mu to konečně splní. Je fakt, že kdyby do něj neryl, mohlo se mu to vyplnit mnohem dřív, ale to je nepodstatný detail - stálo to za to. Podiví se ve chvíli, kdy se mu Jamie svěří s tím, že si vzal nějaké léky. Nepamatuje si, že by ho někdy viděl nějaké brát, anebo tím myslel drogy? To je asi hloupost, to by mu nejspíš řekl, že si s ním nezahulí, jelikož už si dal něco jiného a tím něčím jiným nejsou myšleny léky předepsané lékařem. Pocítí nutkání se ho zeptat, o co jde, zvědavost někdy přepadne i jeho, ale nakonec si to zakáže a jen se nad Jamieho slovy uchechtne - opice zdarma zní dobře, ne, že ne. Všimne si třesu v kamarádově noze a přisoudí to netrpělivosti, anebo nervozitě - má s tím zkušenost. Otázkou je, proč je Jamie nervózní? Měl by být naopak uvolněný - jsou venku, jsou volní a úspěšně se vyhýbají povinnostem. Co víc by ještě chtěl? Samozřejmě to také nemusí znamenat vůbec nic, možná je to jen tik, který ho ovšem docela otravuje, vlastně ho tím taky znervózňuje, a proto ho kopne do holeně, aby s tím přestal. “Dost, co je to s tebou?” optá se ho, ne však proto, že by se opravdu zajímal, zní spíš podrážděně. Je to jeho podivný způsob, jak říct, že mu to vadí.
Jakmile se mezi nimi vše uklidní, pustí se do hovoru o bytu, do kterého by se Jamie rád nastěhoval, aby měl pokoj od rušného spolku, což se mu ani trochu nelíbí, a proto se mu to hned pokusí vymluvit, a jako bonus mu k tomu vymyslí, kam by se mohl chodit učit, kdyby nechtěl být rušen. Není to sice kdovíjaký geniální nápad učit se venku, to by asi napadlo každého, ale i tak je s tím spokojen, hlavně když vidí, že to na jeho kamaráda zabírá. Pokrčí rameny a zatváří se jako neviňátko - že má hned vše vyřešeno by mělo být považováno za kladnou vlastnost, anebo něco jako talent. Mohl by dělat poradce, to je jasné. Následně pokývá hlavou, čímž odsouhlasí, že má Jamie pravdu - měl by své penízky hezky šetřit. Šetřit, anebo mu je darovat, proti tomu by taky nic nenamítal.
Po druhém panáku, který do sebe vyklopí, hodí peníze na stůl a Jamiemu poručí, aby ho následoval ven z baru. Zavede ho do samoobsluhy, kde jim obstará alkohol a namíří si to k pokladně. Vše probíhá normálně, dokud se vedle něj nepostaví Jamie s divnými poznámkami. Dokáže ještě přehlédnout to otravné slovo paninka, ale co ten zbytek? Nejistě se uchechtne s pohledem zkoumajícím prodavaččin obličej - nebohá ženská, vypadá otráveně. “Prostě ho ignorujte, jako to obvykle dělám i já,” poradí jí a vezme si zpět vodku, kterou již Jamie zaplatil a vyrazí za ním ven, přičemž pozoruje jeho další počínání - vykračuje si jak pán. Přijde mu to docela vtipné, ale zároveň pro Jamieho neobvyklé, svede to ovšem na alkohol, každý s hladinkou se chová bláznivěji než normálně. Určitě je to tak vždy i u něj, ne? Musí mít pravdu, zažili spolu hodně podivných věcí, které jeho teorii potvrzují. “Moc se jí nedivím, paninko,” odvětí s důrazem na poslední slovo a ušklíbne se při vzpomínce na to, co se před chvílí stalo. Ta prodavačka by mohla být jeho mámou, proboha. “Nenuť mě, tě zmlátit,” pohrozí s pobavením v hlase a ukáže na něj, než se pustí do balení vodky do papírového sáčku. Byl by nerad, kdyby je někdo naháněl s tím, že porušují zákon, na to ještě není dost mimo, uvidí se později. Odšroubuje flašku, upije z ní a nakonec jí podá Jamiemu, aby si taky mohl cucnout.

Zaregistruje, že mu Jamie lže, prozradila ho dlouhá prodleva mezi otázkou a odpovědí, navíc se tváří, jako by v sobě cosi dusil. Trochu se nad tím zarazí, přestože se o třes jeho nohy zajímal jen proto, že ho tím otravoval. Vypadá to, že na cosi narazil, i když jeho jediným cílem bylo Jamieho zklidnit. Myslel si, že je nervózní z nějaké banality, jenže kdyby šlo jen o nějakou hloupost, neměl by důvod mu lhát a ještě tomu nasadí korunku, když se vymluví na cukr. Je pravda, že na to lidé reagují různě, ale jelikož ví, že mu lže, zní mu to hrozně směšně, a proto se nad tím také uchechtne. “Tak cukr, hmm, zajímavé,” řekne to tak, aby bylo jasné, že si jeho podivného chování všiml, a aby poukázal na to, jaký má skvělý postřeh - možná je zhulený častěji, než je zdrávo, ale není blbý. Úplně se nabízí, aby se začal vyptávat, co se děje, ale nakonec se spokojí s tím, že už se Jamie netřepe. Nehodlá z něj cokoliv tahat, pokud se mu bude chtít svěřit, udělá to, aniž by ho musel nutit, ostatně dal najevo, že mu kecy o cukru nevěří, teď je na Jamiem, jak s tím naloží. Pořád platí - nestrkám nos do tvých věcí, nestarej se o ty mé.
Následuje samoobsluha, ve které si měli jen vyzvednout vodku a pak se odebrat na klidnější místo a to bez zbytečných řečí, jenže to by se to nesmělo u pokladny zvrhnout v jakousi podělanou seznamku nebo co. Naštěstí se však ukáže, že má prodavačka všech pět pohromadě - což se  o Jamiem v tuto chvíli říct nedá - a ani jednoho z nich domů nechce; lhal by, kdyby tvrdil, že je mu to líto. Nechápe, co to Jamieho popadlo, ale nakonec usoudí, že se po alkoholu každý chová jako idiot, a tak to po tom co vyjdou ven, moc neřeší, pokud se nepočítá malá poznámka ke slovu paninka. To je prostě příšerné slovo, které by už neměl Jamie nikdy použít, alespoň ne před ním a stejně tak by mu nemělo být říkáno, ať dá pokoj, když je to blonďák, kdo tu dělá rozruch. Bylo to mířeno na něj, ne? Na koho jiného taky. “Ty s tím dej pokoj, anebo.. jestli se za ní chceš vrátit, nebudu ti bránit,” ukáže za sebe k obchodu a pokrčí rameny. Nakonec, pokud má Jamie zálibu ve starších ženách, je to jeho věc, soudit ho nebude. On sám proti nim nic nemá, pokud jsou sexy, ale o téhle by to zrovna neřekl, to je však otázka vkusu, každý to má jinak.
Jeden by řekl, že už Jamie vyčerpal všechny blbosti, ale ukáže se, že ne. Nemá rád lidi? Ano, říkal, že mu kluci ze spolku lezou na nervy, ale to automaticky neznamená, že je k smrti nesnáší, naopak ví, že je z nich dvou Jamie ten lidumil, jestli tu někdo nemusí lidi, tak je to Seth. Zamračí se, jak si to probírá v hlavě a při tom si Jamieho prohlédne. “Od kdy? Od kdy ty, prosím tě, nesnášíš lidi?” optá se nakonec se smíchem, vezme si od něj vodku nazpět a vydá se na to klidné místo, jak si pan hater přeje, anebo si to rozmyslí a vážně půjde za tou ženštinou?

Chápe, proč se mu Jamie nechce svěřit, on by se sám sobě taky nesvěřil, a ani mu to nevadí, alespoň tak není nucen na sebe tahat cizí problémy, má těch svých beztak dost. Ta radost, že se vyhnul kulce, mu však moc dlouho nevydrží. Poté co ukončí šaškárnu kolem prodavačky, se totiž odeberou na klidnější místo, kde se mu Jamie přece jen otevře, a že je to síla. Uznává, že si u něj všiml podivného chování, ale většinou to přisoudil alkoholu, protože právě tehdy se jeho kamarád choval nejzvláštněji. Stejně jako na cukr i na alkohol každý reaguje jinak. Někdo je agresivní, někdo příliš přítulný, jiní jsou zase naprosto v klidu, a přesně tak si myslel, že to má i Jamie, že je to prostě jen jeho podivná reakce na lihoviny. Spletl se, což je mu teď už naprosto jasné. Nic prostě o Jamieho duševním stavu, nevěděl, ani netušil, ale asi měl pár příležitostí to poznat, jen tomu nevěnoval tu správnou pozornost. Rád všechno smete ze stolu tím nejjednodušším možným vysvětlením, aby se tím nemusel zabývat a zdržovat. Ani teď si není jistý, že to chce řešit, ale ono mu asi nakonec nic jiného nezbývá, jedině, že by utekl. Nechá si to v koutku hlavy jako jednu z možností, pokud se to tu vyhrotí třeba v objímání nebo tak něco. “Takže jsi blázen,” vypadne z něj bez obalu a jakýchkoliv obav o kamarádovy city, a podívá se na něj s nepatrným úsměvem na rtech. “No.. aspoň mi konečně dává smysl, proč se se mnou bavíš,” uchechtne se nad tím a přihne si z flašky. Normální člověk by od Setha utíkal co nejdál, není zrovna zářným příkladem nejlepšího přítele, jenže jak se zdá, ani Jamie není v pořádku, takže to do sebe hezky všechno zapadá - jsou to dva pokažení idioti, jaká skvělá společnost. “Dobře, to zvládnu,” dodá, jen co polkne a neodpustí si další škleb spojený s úsměvem. Zažil tolik nepříjemných věcí, že na něj Jamieho rozdvojená osobnost působí jako procházka růžovým sadem, alespoň prozatím. “Ale nemysli si, že na tebe budu brát ohled a jak jsem řekl.. jestli se mě ještě někdy pokusíš dát dohromady s prodavačkou, dostaneš ránu,” řekne ještě na závěr k tomuto tématu, aby v tom měli jasno. Není si jistý, že by Jamieho opravdu zbil, teď když ví, že je ovládán čímsi ve své hlavě, navíc kvůli takové blbosti, ale to je fuk, hrozně rád vyhrožuje. Nemyslete si ovšem, že mu dělá problém se s někým porvat ve chvíli, kdy ho něco opravdu rozčílí. Už měl párkrát rozbitý ret a to i jeho protivníci. Pak už pokračují v úplně normální konverzaci, kdy je mu jedno, jestli mluví s Jamiem, anebo s tím druhým, možná třetím, a jakmile dopijí, vydají se na dlouhý pochod směrem ke klučičímu spolku.

>> klučičí spolek

Oliver na tom v posledních dnech nebyl úplně nejlépe. Po setkání s jeho bejvalkou, která nesla to odporné jméno Gabrielle, byl ke svému okolí v jednom kuse nevrlý a ke všemu se stavěl podrážděně. Na školu snad už ani více srát nemohl, bylo mu jedno, jakým směrem se ubírají jeho studijní výsledky a jestli letos získá svůj vysloužený diplom. Nebylo to pro něj podstatné. Podstatné pro něj byly párty, které navštěvoval v jednom kuse a které poněkud často pořádal v klučičím spolku, kterému s jistou hrdostí velel. Alkohol, tráva, a někdy i bohužel tvrdé drogy mu pomohly zapomenout na tu jednu jedinou osobu, která mu neustále pobíhala v hlavě. Jeden by mohl říct, že to až přeháněl, vždyť Gabrielle pro něj byla minulostí, za kterou už dávno zabouchl dveře, jenže jejich nedávné setkání mu holt otevřelo staré rány a on se nedokázal smířit s faktem, že ji teď mohl potkat na každém rohu. No jo, světě, div se, taky měl city, ačkoliv by to do něj málokdo řekl. Jeho stavu už si pochopitelné pár lidi všimlo, hlavně kluci ze spolku, kteří ho kolikrát ráno nalezli spát třeba na kuchyňské lince v kuchyni či na zemi ve společenské místnosti. Ne, že by projevili jakousi starost nebo tak, spíše ohledně toho vtipkovali, u čehož Oliver vždy jen mávnul rukou se slovy, že si jen užívá poslední dny svého studentského života, který se mu každou sekundou krátil. Měl to hezky vymyšlené, nebylo tedy divu, že mu na to všichni skočili a nikdo se nadále nevyptával – přesně jak chtěl.
Byl páteční večer, hodiny ukazovaly desátou hodinu a Oliver potěšil svou přítomností jeden z vyhlášených barů San Francisca. Patřil mezi jeho oblíbené, měli tu dobrou whiskey, a navíc sem pokaždé zavítaly moc hezké slečny, které mu o pár hodin později zahřívaly postel. Noc sice ještě byla mladá, ale on už teď byl v dost dobré náladě a házel do sebe jeden drink za druhým. V jednu chvíli se dokonce rozhodl, že všem přítomným zazpívá na karaoke, kde si vybral písničku Heaven Is a Place on Earth od Belindy Carlisle a pěkně to na pódiu rozjel. Bohužel neuměl zpívat, většina si u jeho čísla zacpávala uši, přičemž banda kluků, se kterými tu byl, na něj hlasitě pokřikovala jakási nesrozumitelná slova. Své číslo ukončil otočkou, u které se mírně zamotal a následným puštěním mikrofonu, kterým podráždil ušní bubínky všech přítomných. ,,Autogramy nedávám,“ oznámil s pobaveným úšklebkem a své kroky nasměřoval k baru – zase a opět. Tam si objednal další skleničku whiskey a mrkal snad na každou slečnu, která se podívala jeho směrem. Byl pěkně rozjetý, a ne, opravdu nehodlal jen tak přestat. (outfit)

Dianiny páteční večery se od jejího nastěhování do San Francisca pokaždé nesly v duchu nudy a osamocení. Za ty necelé dva roky, které v tomto městě strávila, si nikoho nedokázala připustit k tělu... obrazně i doslova. Její zvláštní povaha totiž vyžadovala speciální přístup a bylo těžké narazit na někoho, kdo by to s ní hned nevzdal. Noci tak obvykle trávila sama ve svém bytě u nějakého hloupého seriálu. Jednou za čas se rozhodla, že se svým sociálním životem něco  udělá, vyrazila do nějakého baru, ale jen pár minut stačilo k tomu, aby si uvědomila, že to celé byla chyba. Tohle všechno se opakovalo v  pravidelných intervalech a dnešek byl zrovna dalším z těch dnů, kdy si usmyslela, že se začne chovat jako normální lidi. Nasoukala se do lesklých černých koženkových legín, jako vršek zvolila jen černé tílko s úzkými ramínky lemované jemnou krajkou, přes které si přehodila koženou bundu, jak jinak nez černou. Neopomněla ani boty na podpatku tak vysokém, že by si na nich netrénovaný jedinec zlámal nohy. Obličej si s pomocí pár líčidel a spousty času změnila k nepoznání a vydala se do světa. Těsně před odchodem z domu si předsevzala, že si večer užije. Po boku někoho takzvaně normálního, kdo si bude myslet, že je taková i ona. Když vcházela do svého oblíbeného baru, byla stále ještě plná naděje. Její idylická představa se však záhy rozplynula. Pódium měl právě pod palcem ten nejhorší zpěvák na světě a nějaké prase jí cestou k baru sáhlo na zadek a přidalo k tomu pár nemístných poznámek. Hlavou jí přitom akorát proběhla fráze „všichni chlapi jsou kreténi“ a účel návštěvy tohoto podniku se během okamžiku od základu změnil. Žádné seznamování. Jen se trochu opije, aby se jí ulevilo, a vrátí se domů ke svému pianu. Lepšího společníka by tu stejně nenašla. Jen co se vyšplhala na barovou stoličku, ozvala se z reproduktorů ohlušující rána jak z děla. Svůj pohled proto obrátila k pódiu a zaměřila ho na toho chudáka, co právě dokrákoral. Zavrtěla nad ním hlavou a sledovala, kam se při své opilosti dobelhá po tom svém děsném koncertu. „Samozřejmě,“ prohodila s očima v sloup, když dosedl na židli vedle ní. Byla vážně magnet na blby. Vždy se k ní přimotal někdo, o koho neměla nejmenší zájem. Tenhle kluk jí možná někoho připomínal, ale jelikož se neorientovala ve školních celebritách, netušila, o koho se jedná. „Vodku se sodou, prosím,“ objednala si u barmana s falešným úsměvem a snažila se nevšímat si toho náfuky vedle. Jistě, neznala ho, ale dnes pro ni byl každý muž symbolem všeho zlého, bohužel. Rozpuštěné vlasy si přehodila na druhou stranu, aby jí pan zpěvák neviděl do obličeje, a svou pozornost se snažila upnout na svůj telefon, kde vlastně neměla nic otevřeného, ale předstírala, že tam má něco hrozně zajímavého. Z toho týpka to ale táhlo jak z lihovaru, takže na jeho přítomnost nedokázala přestat myslet ani na vteřinu.

Uběhla již nějaká ta doba od toho, co vodkou zapil dva poměrně významné úspěchy – konečně něco zapil vodkou a konečně se dokázal dostat do blízkosti Timmyho Conrada. Ještě lepší nakonec bylo to, že se nenacházel jen v jeho bezprostřední blízkosti, ale zároveň měl jeho pozornost rovnou na několik desítek minut, čímž se pyšnil u všech svých kamarádek. Tedy jedné, ale ta v podstatě tvořila všechny. Rozhodně to neukončilo jeho potřebu svou podivnou radost z té příhody dát najevo, celý další týden byl pro tohoto podivína… podivnější, než obvykle byl. Sporadicky, zcela náhle a bez jakéhokoliv podnětu se mu na tváři mihl třeba úsměv, což by mnozí jeho známí označili za příznak nějaké té psychické poruchy, a když jen uslyšel to jméno, či viděl jeho příspěvek, nedokázal se soustředit na nic jiného. Jednoduše a prostě byl zcela dojat tím jedním nijak dlouhým střetnutím, což jistým způsobem pro něj bylo typické, ale tím jedním výjimečným a zcela novým to zase bylo něco nevídaného. A kdoví, jak to viděli ostatní, on měl již tak dost problémů uhádnout, zda jsou úsměvy ironické, či veselé, či… kdoví. On většinou ani ne. Stačilo tomu věnovat pár dalších dnů, aby opět vychladl a nahodil se zpět do té své podivné, jaksi nejisté nálady, kterou popisoval tím svým přirovnáním ke klacíků. Všechno bylo tak, jako naposledy - škola jej tížila, přátelé mnohdy ani neexistovali, jeho rodiče se stávali kuriozitou pro psychology a rodinné poradce a nakonec i jeho milostný život se opět vyklidil stranou na hromádku velkého nic. Vlastně ne na dlouho. Zjistil to opět vcelku náhodně, procházel se chodbami, přemýšlel bůhví o čem, načež zahlédl jeden z těch typických a nijak pěkně vytvořených – jako by jej to zajímalo – plakátků na nějaká ta vystoupení v místních barech. A stačilo nato zahlédnout název jedné jemu blízké kapely, aby si jej bez váhání ofotil a připravil se na další výlet do baru, ty obvykle celkem ani nemusel. Jednoduše nepil, neuměl se bavit tak jako ostatní mladí jeho věku, a celkově byl jednoduše jiný. Opět nic nového. Byl pátek, pozdní večer, rozhodně ne máj a jeho nálada se pohybovala někde kolem „jen trošku polámaného klacku“, což značilo jen jediné – byl čas vyjít. Oblekem teď nikoho překvapit nemohl, a tak se rozhodl pro tu svou typickou kombinaci, vcelku prosté volnější džíny se starším opaskem, který raději zakryl jedním z těch barvitějších (tím myslel tmavě modrých) triček. A protože očekával, že se v takovou dobu úplně sluníčka nedočká, vzal na sebe i černý – možná i modrý – kardigan.  Pokračovalo všechno potřebné, načež se rozloučil se spolubydlícím jedním pěkně vztyčeným prostředníkem. Cesta nebyla nijak zajímavá, autobusy odjakživa nenáviděl a výhled z nich mu nebyl ničím novým, to až onen bar. Jeden ze známějších a mnohem oblíbenějších, tedy dle ostatních. On zde mohl být nanejvýš jednou, ani už nevěděl proč. Usadil se k baru, požádal o něco nealkoholického, k čemuž dostal jen jeden pěkný úsměv od barmana. A taky vodu. Zatím jej přeci jen zajímalo vystoupení, usadil se proto i tak, aby měl pěkný výhled na baskytaristu a aby případně i on viděl na něj. S tou svou fází, kdy se ukrýval ve stínech, už dozajista skončil, dnes se hodlal s Conniem pobavit, ačkoliv z toho měl takový nemilý pocit… to určitě bylo tou vodou. Jo. Ovšemže.

Od toho, co se na jarním plese po měsících občasného zdravení se a pokyvování na sebe na znak uznání existence toho druhého konečně seznámil se svým pravděpodobně nejvěrnějším fanouškem, zahráli s Killery cover písničky od Depeche Mode a udělali s Charliem z Davieho oběť jejich ďábelsky geniálního plánu, uplynul nějaký čas, během kterého na všechny tyhle zážitky rád vzpomínal. Vlastně to dopadlo nad očekávání dobře – jeho očekávání totiž bylo takové, že přijde, pokecá s Charliem, popřípadě s Daviem, sedne si někam do koutku na bar, kde počká, než přijde řada na jejich vystoupení, a po něm se odebere zase hezky zpátky na byt. Nebýt toho, že se rozhodli tam zahrát, ani by tam nešel, nebyla to prostě jeho scéna. A nakonec byl fakt rád. Normálně v to ani nedoufal, ale tentokrát ano – teda v to, aby svou podivností, poznámkami a vůbec celou svou existencí neodehnal toho kluka, co si ho tam našel a kterého sem tam zdravil třeba ve škole nebo na koncertech. Toho Alphu, co s jejich kapelou sdílel jméno. Běžně prostě neřešil, co si o něm lidi myslí, a ne, ani tady se tím zase tolik nezabýval – v tu samotnou chvíli. Takhle zpětně, když si vzpomněl, co z něho párkrát vylétlo za poznámku, si říkal, že rozhodně musel zasáhnout jeho komfortní zónu. I když… To, co mu řekl na konci, než odešel, docela podrývalo jeho teorii, že pro něho byl až moc divný. No co, prostě se uvidí. Na ten pátek se pilně připravovali – obvykle hrávali v trochu zapadlejších barech, takže tohle pro ně byla trochu novinka, když tedy pomineme ten ples, kde bylo taky dost lidí. Každopádně to nechtěli pokazit, a tak ve zkušebně, v niž proměnili garáž jednoho z členů, trávili dost času. Plně spokojení nebyli, ale to umělci nejsou snad nikdy, pokud nejsou narcisti, tudíž bylo jasné, že jsou připravení. Nikdy nebyl známý svým vytříbeným módním stylem, a tak na sebe hodil akorát jakési bílé tričko s tenkým černým proužkem, které zastrčil do černých džínů s opaskem a nohavicemi odhalujícími kotníky schované v tmavě hnědých ponožkách (těžko říct, jestli šlo o umělecký záměr, nebo zrovna vyhrabal kalhoty, ze kterých vyrostl, a zapomněl se jich zbavit, ale kdybyste se ptali, určitě šlo o tu první možnost), boty zvolil rádoby kožené s tlustou podrážkou a celé to završil tmavě šedou o pár čísel větší košilí. Vážně stylový. Vlasy měl toho dne zvlášť divoké, ale naštěstí ne tolik, aby kolem jeho hlavy tvořily hnědou svatozář, to by nebylo úplně lichotivé. Brýle tentokrát nechal radši doma, naposled je v baru ztratil, zato měl na tvářích maličko strniště a byl kapku líný riskovat, že se ještě podřeže, než to odehrají, a tak mu pro dnešek dal zelenou. Byl v baru pochopitelně o něco dřív, než měl koncert začít, aby si nachystali potřebnou aparaturu – bohužel jim tentokrát nepomáhal Davie. Zkontroloval svou milovanou basu, jestli je řádně naladěná, protože co kdyby náhodou, že ano, a když zjistil, že nikdy nebyla v lepším stavu, mohl se v klidu dát do řeči se zbytkem Killerů, než nastal čas, aby začali. Postavil se pěkně na své místečko, naposledy odpil z kelímku, ve kterém byl džus s možná vodkou, a zaujal svou typicky ležérní pózu se zasněným úsměvem. Killer-zpěvák se s úvodními řečmi moc nezdržoval, ale výjimečně za to byl Connie nerad, poněvadž se konečně pořádně rozhlédl po publiku a v něm zahlédl toho, koho tak trochu doufal, že dneska potká. Jeho úsměv se o kousek rozšířil a neodpustil si takové malé nenápadné (v překladu velké a nápadné) zamávání jeho směrem. To se mu zamlouvalo, to tedy jo. Ponořil se do prvních tónů a s elánem začal vybrnkávat své časti prvních písniček. Odehráli jich několik a při té poslední před krátkou přestávkou si neodpustil jednu ze svých otoček, kterou pak zakončil houpavým pohybem a potřesením vlasů na závěr. Zpěvák ohlásil patnáct minut pauzu a sotva to dořekl, Connie už letěl odkládat basu, popadnout kelímek s džusovým mixem a k Alphovi, aby ten čas využil. „Říkal jsem si, jestli tady dneska budeš,“ oslovil ho a s pozdravem se ani nezdržoval. „Jsem si myslel, že budu nervózní, když poprvé hrajeme někde takhle,“ máchl rukou kolem sebe, aby naznačil, že tím myslí větší bar, „ale vlastně to není zas tak jiný,“ pokrčil rameny s uchechtnutím. „Tak co, stihl’s to předtím včas, než ti spolubydlící spálil tam ty… no, pomůcky?“ zeptal se a úsměvem skryl vlastní udivení, že si pamatuje, že něco takového Alpha na závěr večera říkal.

Příliš se svému okolí nevěnoval. Jediné, co jej v této tak zamyšlené chvíli dokázalo zaujmout, bylo ono prázdné místo vedle, které víceméně udržoval prázdné tím, že si na něj položil ručku pokaždé, co se někdo byť jen přiblížil – zde seděl Timotheus, ať už si to přál, či ne. Mlčky a bez jakéhokoliv nadšeného či pobaveného výrazu přečkal jedno další vystoupení jakéhosi neznámého, ale lehce povědomého klučiny, který dle všeho očekával větší dav fanoušků a řadu na autogram… nebo co to vlastně říkal. Vlastně jej ani neposlouchal, stále se snažil někde zahlédnout alespoň jednoho člena Killerů, úspěch však neměl žádný, dle všeho mu v tom překáželi ti hemžící se lidé, kteří si pospíchali pro další panáky, nebo- vlastně ani nevěděl. Jen jej to iritovalo, neměl však příliš způsobů, jak to dát najevo, a tak jen lehce nafoukl tváře a s krátkým povzdychem se ještě na chvíli vrátil k té své sklenici vody. Stačilo ji vypít pro ten dobrý pocit jednoho hodného klučiny a ihned nato ji třeba vyměnit za nějaký ten alkohol, ačkoliv ani neměl jasnou představu toho, co si objednat. Začal svým pohledem probíjet výlohu alkoholu, přičemž se s tím svým poměrně špatným zrakem pokusil přečíst značky alkoholu, třeba i druh, on to podle těch barev vlastně většinou ani nepoznal – a nakonec se mu stejně zalíbila ta láhev rumu, ani nevěděl proč. Asi mu z toho všeho byla nejvíce povědomá, ale co třeba tamta láhev? Vodka? A když se tak nakláněl přes bar, aby mohl vyřešit svou banální záhadu, zasáhl jej onen známý pocit znovu, a ne, alkohol to tentokrát nebyl. Název. A-C-K. Pohotově se otočil zpět k pódiu, stále na nohách, aby pohledem přistál přímo na něm – Conniem. A překvapivě si jej on všiml taktéž. Ona výměna pohledů trvala krátce, na tvář se mu mezitím pomalu vyškrábal úsměv a jakési přikývnutí, jako by jej tím zdravil, a když mu zamával, musel udělat totéž. Možná jen doopravdy méně nápadně, příliš pozornosti dalších tedy nepotřeboval, dokonale si vystačil jen s tou jeho. Kdyby toho byl schopen, začervenal by se, ale v jeho podání to byl jen ten širší úsměv. Zpátky se již rozhodně neposadil, úvod totiž již skončil a všichni členové se docela řádně (popravdě asi chaoticky) pustili do představení. Neodolal, přidal se k tomu zástupu, začal se pomalu, vcelku nenápadně houpat do rytmu a části textů, které poznával, si pomyslně odříkával s nimi, stačilo tedy jen málo, pár dalších pohybů, společnost někoho dalšího, aby se tam pořádně uvolnil. K té povědomé otočce se musel uchechtnout, což se docela lehce ztratilo v okolí. Každopádně jej nespustil z očí, to ani ve chvíli, co se vyhlásila pauza, málem tedy vykřikl „encore“, ale zastavil se včas. Tak se opět posadil, konečně, spokojeně si oddychl, zpátečně si připomínal to jejich vystoupení a v davu se opět snažil najít Connieho, který dle všeho někam pospíchal, vlastně nad tím ještě chvilku tápal. A pak, poněkud náhle, jej zarazil onen známý hlas, nemusel ani hádat. Uchechtl se, přidal k tomu menší úšklebek a obrátil se na Conrada. „Vždycky jsem,“ připomněl mu těch pár svých slov z posledního – vážně i prvního – setkání. Když se mu svěřil s tou nervozitou, musel jen zamávnout rukou a krátce se k tomu uchechtnout. „Je to úplně stejný,“ máchl rukou na podobný způsob, „lidé jsou stejní, je to tu i větší, takže se nikde nemusím cpát,“ svěřil se on tentokrát s tím svým problémkem u zapadlých barů, „a hlavně,“ poukázal ke stropu a svá další slova zvýraznil společně s dalším úšklebkem, „osvětlení funguje.“ Neodolal, opět se uchechtl, přičemž se mu ten pobavený úsměv na tváři ještě chvíli držel. Ne, že by se opět potřeboval hádat o tom, co zde vypadne a co ne, naposled to snad již dostatečně uzavřeli, ale i přesto na to rád vzpomínal. S radostí si připomněl, že s tím klukem už nějaký ten vtípek měl. Další otázka jej docela překvapila, patrně se tak na chvíli zarazil, dokud z něj nevypadla první slůvka. „Neměl to ani jak spálit, usnul na rohožce,“ vysvětlil mu, stěží tak odolával tomu se té vzpomínce zasmát, „a nakonec si stejně na nic nevzpomněl – ani nevím, kde se tak ztřískal.“ Byla to jedna z těch dalších nevyřešených spolubydlovských záhad, které společně měli, a nakonec se přeci jen ještě jednou uchechtl. Jistým způsobem byl rád, že zde nebydlí sám, k tomu se mu ty další příhody vždycky hodily. „Co ten tvůj kamarád? Dave? Snad se tam vážně nepoblil,“ optal se na oplátku, pokusil se znít starostlivě, ale neodolal tomu úšklebku při vzpomínce na jeho legendární a nezapomenutelná slova na pódiu.

Rozhodně před začátkem jejich koncertu (což byl možná až moc přehnaný výraz pro to, co tu předváděli, ale budiž) nepil tolik, aby byl opilý, jak už tomu bývalo jindy během posledních skladeb, kdy s basou spíš vlál a vlnil se, jako kdyby stál po krk ve vodě. Jenom si to prostě užíval a nejspíš se na tom podepsal i fakt, že si všiml Alphy, který seděl a pak vlastně i stál u baru. Nebyl jediný, kdo na ně chodil pravidelně, pár tváří mu bylo trochu povědomých, jenže s Alphou už se poznal, věděl, jak se jmenuje, a i něco málo o něm. A měl jeho sympatie. Takže jo, to, že tu byl a že pak dokonce zůstal stát, mu udělalo radost. S chutí se pustil do hry, sem tam se naklonil ke svému mikrofonu, aby se přidal jako druhý hlas k refrénu, a ty lehčí kousky se houpal do rytmu a jel si prostě svoje jako ostatně vždycky. Když už tam byli, musí si to přece užít a tohle pro něj prostě byl ten nejlepší pocit. Po první sérii písniček přišla desetiminutová pauza na oddych, napití se a takové ty věci, čehož musel Connie využít k tomu, aby popadl své pití a proklouzl davem až k tomu divnému (haha, že zrovna on tohle o někomu říká) vědátorskému klukovi, co mu nechce dopřát radost z vypadnuté elektřiny. Úplně nevěděl, co mu na to, že tu vždycky je, odpovědět, měl z toho takový… hodně podivný pocit – ale rozhodně v dobrém slova smyslu. Takže se prostě jenom zazubil a doufal, že to bude jako odpověď stačit. „To říkáš, jako kdyby na našich koncertech bylo narváno,“ neodpustil si s uchechtnutím poznámku, kterou je a jejich hudbu tak trochu podrýval, ale zase byl realista a věděl, že nejsou kdovíjak známí, aby měli kdovíkolik fanoušků. „Jo, osvětlení funguje, ale nejsou tu disco koule, takže ti je doufám jasný, co potom přijde, až dohrajeme,“ zamrkal spiklenecky a obočí rošťácky trochu snížil, jako kdyby právě kul nějaký svůj tajný plán, jak po tom, co odehrají poslední písničku, půjde a vypojí přívod elektřiny. Vůbec netušil, kam by kvůli tomu musel jít a jestli by to zvládl, aniž by se nenechal trefit proudem, ale o to nešlo, byl to jenom vtip. Teda snad to byl jenom vtip, u něho těžko říct. Líbilo se mu, že mají takovou narážku – a že nezapomněl, o čem se na plese bavili. Nešlo o nic podstatného, ale tou vzpomínkou se pořád bavil. Spolu s představou toho, že by fakt vylezl po žebříku ke stropu a na někoho shodil jednu z těch třpytivých koulí. Překvapeně zamrkal nad tou rohožkou. „Ou? Chudák? A zůstal tam aspoň do rána?“ opáčil trochu tázavě, jak nevěděl, jestli mu to má přát nebo ho naopak litovat, že skončil na tak nepohodlném místě. I tak mu ovšem koutky rtů cukaly do pobaveného úsměvu, to byla ta jeho škodolibá část. „To zní, jako kdybys to ani radši neměl chtít vědět. Kvůli vlastnímu zdraví a tak, chápeš,“ vážně pokýval hlavou, než ho ta vážnost zase rychle přešla a křenil se od ucha k uchu. „Davie – vlastně David, já si to jenom zkrá- no, nezkrátil, ale chápeš,“ uchichtl se pod svůj imaginární plnovous, „nepoblil, pohlídal jsem ho,“ hrdě vypnul prsa, „dobře, nepohlídal, to ten jeho kámoš, ale doprovodil jsem ho ke spolku a pokud vím, byl v pohodě,“ přiznal barvu a ne, nic si nedělal z toho, že se Alphovi ta starostlivost úplně nepovedla. Sám se tomu smál a byl si jistý, že se tomu bude i Davie časem smát. Otevřel pusu a chtěl ještě cosi říct, jenže to už nastal čas, aby se zase vrátil a pokračoval se skupinou ve hře. „Tak jo, zas letím, ale,“ významně se odmlčel, „těš se na novinku, bude překvápko,“ uculil se spokojeně a s rychlým mávnutím si pospíšil zpátky na pódium. Osvěžil si rychle ještě rty v džusovém mixu, chopil se basy a po krátkém upozornění, že budou pokračovat, se dali do dalších písniček – teda do druhé poloviny toho, co měli dneska předvést. Tahle byla trochu roztahanější než ta předešlá, hráli v intervalech několika písní, pár minutek pauza a zase pár písní. Nikdy ale neměl možnost si zase odskočit za Alphou, na kterého se aspoň pravidelně kouknul a zazubil. Nu a pak, jako předposlední písnička, přišel jeho výtvor. Začal ji psát před plesem, ale nějak ji pak neuměl dokončit, protože se prostě zasekl. Až potom byl schopen ji dokončit, skoro jako kdyby ho setkání s Alphou inspirovalo. A tak tam teď stál, držel se stojanu na mikrofon a zpíval první kousky, než se do písně úplně ponořil. Přivřel oči, začal se houpat a vlasy mu spadly do obličeje. Takhle to mělo být. Are we dancing after death, you and I?

Neměl ponětí, co jej v té chvíli donutilo stát. Na takovém jakémsi koncertě, spíše již vystoupení, rozhodně nebyl poprvé, tu kapelu přeci jen sledoval již nějakou tu dobu, ale dnešek byl opět jiný, připomínalo mu to jarní ples. Ten pohled, úsměv, jeho pozornost, kterou získal a kterou si dokázal udržet i po samotném konci, bylo to něco, co jako by mělo vypadnout z jeho nejlepších a nejvzácnějších snů. A bylo to tady, všechno, jako kdyby si to sám měl režírovat, jeho tak známé pohyby a onu otočku, již mu předvedl předtím, své vlastní pohupování do rytmu – letmý oční kontakt během jednoho tak divokého vystoupení. Možná to byl jeden z těch důvodů, proč zůstal na nohou, ve přání, že se objeví v tom svém snu a že si připomene, proč jej ten klučina natolik fascinuje a proč jej natolik obdivuje. Postupně jako kdyby se tak dostal do nějakého transu. Byl tam on, jejich hudba a výběr všelijakých žánrů, známé i neznámé texty, ke kterým si tak i tak pozpěvoval, především jej však zaujal onen baskytarista, Timotheus. Podivné jméno s ještě podivnější přezdívkou, což mu jistým způsobem připomínalo své vlastní a také to, že oba měli více než dost podobností, ačkoliv se pohybovali na zcela opačných koncích téže školy. Že je čas na pauzu, si pravděpodobně uvědomil až poté, co viděl Connieho odcházet, pohotově se tak usadil, opět v naději, že k němu přicupitá a že prohodí alespoň pár slov – vážně ne příliš, už jenom to zamávání bral jako vrchol večera a něco, co by jej uspokojilo na dalších několik dní. Zbavil se své vody několika loky, tedy aby dal přednost něčemu dalšímu pro případ, že by se potřeboval urychleně ve společnosti nabudit. A kdoví, právě teď měl pocit, že je nabuzený až příliš. Příliš ani neřešil, že se na něj pouze zazubil, v podstatě jen konstatoval fakt. A měl pravdu, tedy jako skoro  vždy. „To neposoudím,“ opáčil, přidal se k němu, také se uchechtl, „možná jen… těsno.“ Znělo to celkem vtipně, ale bylo patrné, že to myslí vážně, nebo se o to alespoň snaží. Nikdy se neúčastnil velkých koncertů, jeho rodiče se takovým akcím celkově vyhýbali, a k tomu se samotnými bary také zkušenost neměl, tudíž jedno takové menší vystoupení v malém a zapadlém podniku působilo i na takového předměstského klučinu jako trochu moc. Nátlak zde býval rozhodně velký, alespoň pro něj. Takže když z něj vypadlo něco ohledně absencí disko koulí, musel se ještě jednou uchechtnout a potřást hlavou, přičemž spíše obávaně odvětil: „Asi bude lepší, když mi to jasný nebude.“ To již příliš vážné nebylo, pouze jej probil svým pochybovačným pohledem, nezapomněl pozvednout ani obočí, jako kdyby se spíše strachoval o něj než o elektřinu. Kdyby tedy viděl, že do nějaké takové místnosti zalézá, pravděpodobně by jej následoval – aby jej ochránil před proudem, samozřejmě. Chvíli nad tím zčásti ještě přemýšlel, alespoň nad tou představou té jedné malé, životu nebezpečné místnosti, ve které by se ocitli. Vlastně ne, v takové situace by jej vážně tížil spíše ten proud. Odpověď k otázce ohledně spolubydlícího si musel celkem promyslet, zejména tak litoval toho, že jej to nenapadlo, nechat ho tam ležet, překročit to spící tělo. „To bych mu neudělal,“ uchechtl se, potřásl nad tím i hlavou, ačkoliv si někde hluboko vevnitř popravdě říkal, že to je geniální nápad. Další. Tak tedy tu svou škodolibou a zákeřnější část potlačil. „Stejně na to nějak přijdu,“ potřásl rameny, „ale určitě to vědět nechci – kvůli zdraví a tak.“ Lhal, patrně se to dalo odvodit z jeho úšklebku. Zajímalo jej to, ale zároveň to nepatřilo mezi něco, co by jej celé dny zrovna tížilo – to nanejvýš jen ta osůbka vedle. Opět se uchechtl, když se mu pokusil vysvětlit ono zkracování, nebo vlastně… kdoví, prostě jen přikývl na znamení, že chápe, s čímž své pobavení dal najevo ještě jednou. „Obdiv,“ pronesl s víceméně překvapeným pohledem, aby mu nahrál do té hrdé pózy, měl poté chuť říci něco na způsob, že to bere zpátky, ale… no, to by pak lhal. „Tak aspoň neusnul na rohožce, nebo něco,“ pousmál se k té staré vzpomínce, rychle se mu tak vybavila i slova toho Davieho. Takové věci mu obvykle nepřicházely vtipné, to snad máloco, ale patrně si musel zvykat na výjimky. A taky na to, že byl pro Connieho čas se vrátit. „Jasný, jasný,“ přikývl, a když padlo ono osudové ale, napjatě si vyčkal na odpověď, k ní se musel pousmát. „Novinka?“ optal se, zcela připraven se jej vyptat dál, to už se však vydal směrem k pódiu, aby mu mohl předvést onu novinku a dokončit jejich dnešní vystoupení. Mlčky se tak nadále modlil, že se opět vrátí. V prvních několika minutách seděl, postačil však jeden pohled od Connieho, aby se při další písni mohl vyškrábat na nohy a pokračovat ve svém předešlém pohupování, v čemž se zastavil až ve chvíli, co začala ta píseň. Strnule a v naprostém obdivu poslouchal tu zcela novou melodii, ono překvapení. A čím více se tam Connie ponořoval do vlastní hudby, tím ztracenější z ní Alpha byl, až byl nakonec jen schopen mlčky odzpívat útržky poslední části společně s ním, a když byla píseň u konce, pokud vůbec, nadále jen strnule stál. Pozoroval jej, jeho nepořádné vlasy, přivřené oči, v uších jako by stále měl echo posledních několika tónů – a v té chvíli si uvědomil, že pokud múzy vážně existovaly, musel chlapec před ním jednou vskutku být.

Ani ve snu by ho nenapadlo, že právě to, že nějakému téměř cizímu klukovi věnuje pozornost v podobě pohledů, mávání a úsměvů, patří ke klukovým nejtajnějším a nejsladším přáním. U holky by ho to možná napadlo, pár takových už ostatně potkal – nebo ty aspoň tvrdily, že celou dobu netoužily po ničem jiném, jenže… Na konci mu stejně řekly to samý jako vždycky. Poslouchá je, je pozorný a hodný, v posteli je to skvělý, není s ním nuda, ale. Tohle „ale“ se občas trochu lišilo – ale nejsi můj typ, ale nechci dlouhodobý vztah, ale nehodíme se k sobě. Časem už si z toho dělal akorát srandu a sám se sebou se sázel o to, o který z těch důvodů půjde tentokrát. Párkrát se dokonce i trefil, jenže co mu z toho zůstalo? Hořkosladký pocit z toho, že sice měl pravdu, ale nechala ho další holka. Malou útěchou mu bylo akorát to, že to byly ony, kdo iniciovaly jejich krátkotrvající vztahy. Asi mu mělo dojít, že Alpha se jim v tom fanouškovství tak trochu podobá. A že je tu z podobného důvodu jako ony. Jenže jak ho to asi tak mohlo napadnout, když byl Alpha taky kluk? Přitom mu koncept homosexuality nebyl cizí, jenom… vzdálený. U sebe by na něco takového ani náhodou nepomyslel. A to ani přes to, že se právě na Alphu zubil z pódia a z velké části hrál hlavně pro něho tak, jako by to dělal, kdyby byl jeho přítelem. Pravdou však taky bylo to, že u ostatních lidí nerad odhadoval tyhle aspekty jejich osobnosti. Byla to jejich věc a mohli se chovat všelijak, to ještě neznamenalo, že jsou hetero nebo homo nebo bi nebo cokoliv. Každopádně z toho byl nadšený. Zdálo se, že si jejich hudbu vážně užívá, a to byla ta největší pochvala, jakou mohl on nebo Killeři celkově dostat. O to raději za ním během přestávky šel a i když se tlemil částečně i díky té troše vodky v džusu, který mezitím pomalu upíjel, hlavním impulzem byl právě ten černovlasý podivín, co na něj čekal na baru. „Vážně? Bývá ti na našich koncertech těsno?“ Dobře, asi z toho nemusel dělat takový dvojsmyslný vtípek, ale když on se vážně nabízel! A ne, vážně neměl vždycky potřebu všechno zkroutit tak, aby to mělo sexuální podtext, to jenom, když se to hodilo, no a teď se to prostě hodilo. A taky kolikrát dřív mluvil, než přemýšlel, takže tak. „Chápu, to, aby tě pak nemohli označit za spolupachatele nebo účastníka na trestné činnosti,“ vědoucně a velice důležitě pokýval hlavou, jakože plně rozumí, proč nechce, aby mu to bylo jasné. A stejně mu to určitě jasný bylo a Connie si z toho jen dělal srandu. Stejně by nic takovýho neudělal, to byla další z těch věcí, která musela být jasná. U něj jeden nikdy neví, co myslí vážně, což je taky součást té zábavy s ním. Kdyby se však rozhodl něco takového podniknout, asi by se sebou Alphu táhl taky. Prostě proto, že partner ve zločinu se vždycky hodí. A proto, aby viděl jeho reakci, až by to fakt udělal. Naštěstí si vzpomněl na to, co mu minule říkal o svém spolubydlícím, což ho odvedlo od těch nebezpečných myšlenek a raději ho přimělo zeptat se, jak to nakonec dopadlo. „Ne? Myslel jsem to pochopitelně jako výchovnou lekci, aby tolik nepil, bral si klíče a tak – samozřejmě,“ upřesnil s úšklebkem, který ho ale prozrazoval. Představa spolubydlícího, co se opil, až usnul na předložce, a byl nucen na ní zůstat do rána, ho bavila a mrzelo ho, že jednoho taky nemá, aby to na něm mohl vyzkoušet. „Tak až na to přijdeš a nebudeš to chtít v žádném případě vyzkoušet, dej vědět, můžu ti dělat dozor,“ oplatil mu to šklebení se. Informaci, že by pravděpodobně musel hlídat Alpha jeho, pro jistotu zamlčel. Nemíval vyloženě nutkání opíjet se, no ale známe Connieho, občas neodolal. A občas měli někteří v jeho okolí až moc velkou potřebu mu objednávat další panáky, případně mu nalívat další kelímky kdovíčeho. „Nebylo to zas tak těžký,“ mávl nad tím rukou, i když věděl, že to asi jen pokračoval v tom jeho vtípku, že je strašně zodpovědný a obětavý kamarád, co se o Davieho postaral. „To bych nedovolil, by ho tam někdo zašlápl,“ uchechtl se – i přes to, že šlo o vtipnou představu, Daviemu by to fakt neudělal. Bohužel už se blížil konec přestávky, což znamenalo, že musel zase odejít, ale večer ještě ani zdaleka nekončil, takže si z toho nic nedělal a jen nalákal Alphu na tu svoji novou písničku. Normálně by se ani moc nechlubil, neměl moc pocit, že to lidi tak zajímá, ovšem u něj to bylo jiné. „Novinka, nech se překvapit,“ mrkl jen tajemně a odcupital na pódium. Během sérií dalších písniček pomalu upadal do své typické taneční a rozlítané nálady, aspoň dokud nenadešel čas na jeho písničku. Odložil basu, byť nerad, a plně se soustředil na zpěv. Bylo evidentní, že si to vážně užívá a že ani moc nevnímá, co se děje okolo něho. Dokud neskončil, neotevřel oči a nesklidil aplaus. Rozevlátě se uklonil a s malým ruměncem na tvářích a přihlouplým úsměvem sáhl opět po base, aby doprovodil jejich poslední píseň, kterou hráli vždycky až na konci jako formu takového rozloučení s publikem. Po ní a po tom, co se osazenstvo baru vybouřilo, se odebral pomoct s uložením jejich nástrojů na bezpečné místo, odskočil si na záchod, aby si opláchl obličej, a vrátil se do lokálu. Hned zase vyhledal Alphu a šel se k němu přidat. „Tak už víš, jakou novinku jsem myslel,“ zazubil se, posadil se vedle něj a vydatně se napil vychlazeného džusu s vodkou. Bylo mu horko, ale nemohl by být spokojenější.

Byl zase ve svém živlu, na veškerou strast a problémy ve svém životě zapomněl a užíval si zdejší atmosféru, která jeho opilému já přišla kouzelná. Dokonce i své vystoupení považoval za zdařilé, ačkoliv v davu viděl pár kyselých ksichtů, kteří mu ukazovali palec dolů a vrtěli u toho hlavou. Určitě jen žárlili na jeho krásný hlásek; závistivých lidí bylo v tomhle světě plno, takže si z toho nic nedělal, a navíc je zastínili pískající kluci ze spolku, kteří Oliverovi hlasitě tleskali a křičeli na něj, že by se měl přihlásit do jedné z těch trapných pěveckých soutěží. Teď mu to vůbec neznělo jako špatný nápad, ale ráno nad tím jen určitě zavrtí hlavou, a naopak se bude proklínat za to, že nějaké karaoke vůbec zkoušel. Ale co, lepší než být nějaký upjatý vysokoškolák, co každý den tráví na svém pokoji a neužívá si všechny ty krásy, co mu studentský život nabízí; právě ztrapnění se v baru byla jedna z nich. ,,Hned jsem u vás, hoši," křikl k několika klukům ze spolku, co ho tu po celou tu dobu povzbuzovali, načež se otočil čelem k baru, kde si objednal další skleničku whiskey - v podstatě tu nepil nic jiného. Při vyčkávání na zhotovení své objednávky mapoval své okolí a věnoval úsměv všem ženuškám, které ho potěšily svým pohledem. ,,Dík," pronesl s okouzlujícím úsměvem k barmance, která před něj po nepatrné chvíli postavila jeho objednanou whiskey a už se chystal vyrazit ke svým kumpánům, dokud si tedy nevšiml jedné dívčiny, která se tu očividně snažila být neviditelná. Bylo divné, že jí přehlídl, když se nacházela hned vedle něj, ale na druhou stranu byl opilý, takže pro něj bylo těžké vnímat… všechno. Svůj odchod od baru tak rázem zatrhl, jelikož tyhle holčiny, co ignorovali své okolí a koukali do mobilu byly… no, zajímavé. Většina patřila mezi stydlivky, které tady Oliver moc rád lovil a užíval si jejich nejistotu, případně i nervozitu. Navíc klukům určitě nebude vadit, když se tu chvilinku zdrží.
K dané hnědovlásce bez jakéhokoliv ostychu přistoupil, natočil se k ní čelem a svou skleničku se zlatavou tekutinou odložil na bar. Musel teď dosti narušit její osobní prostor, byl u ní opravdu blízko, ale na druhou stranu mu bylo tak nějak fuk, že byl tolik troufalý. Risk je zisk, no ne? Loktem se opřel o bar a sjížděl ji svýma nebesky modrýma očima, přičemž mu už v hlavě začaly naskakovat ty jeho typické neposedné myšlenky; holt si nedokázal pomoci. ,,Není škoda tu tak posedávat sama?" promluvil po chvíli a ruku natáhl k jejím hnědým vlasům, které mu zakrývaly výhled do její tváře. Měl v plánu ji je dát za ucho, ale kdo ví, jestli jej třeba její plachost ihned neodstrčila.