Bar

Při další otázce se musel krátce uchechtnout, ačkoliv bylo patrné, že jej to zprvu zarazilo. „Na žádných jiných mi těsněji nebylo,“ opáčil s jasně pobaveným úsměvem a jedním letmým pohledem do okolí, jako kdyby tím měl porovnávat jakési stupně těsnosti – a bezpochyby si tuto stupeň vážně pomyslně již vytvořil, byl to přeci jen Alpha. Uchechtl se na znamení, že dvojsmysl pochopil, což nakonec sloužilo spíše jemu jako takový menší náznak úspěchu. Jednoduše nebyl stavěný na významy a dvojsmysly a všechny takové abstraktní, nepřímé a složité slovní hříčky, kterým oproti číslům, ve kterých dominoval z každého aspektu, příliš nerozuměl. Většinou stejně pochopil jen dvojsmysly tohoto rázu, bylo to v něm zabudováno, jako jedna z těch mála vlastností, které s dalšími jedinci svého pohlaví sdílel. Překvapivě se na seznam přidávaly ony naprosto banální představy. „Přesně proto,“ potvrdil s úšklebkem, přičemž vyzdvihl prst, jako by jím měl jeho slova vypíchnout. Ne, že by to bylo přesně něco, čeho by se přímo obával, porušování zákonů a věci s tím spojené jej po celý život prostě míjely, ostatně jako cokoli nekalého. „Ale určitě bych šel s tebou,“ nadhodil o něco tišším tónem, „bezpečnost a podobně.“ Zejména ale neodolával představě, že by se s ním mohl ocitnout v nějaké uzavřenější místnosti, byť plné elektriky a kdovíčeho, co by jim, spíše tedy Conniemu, mohlo ublížit. A zatímco většina mužů měla reflexy a pozornost nejlepší v případech, kdy je ohrožovalo jakési zvíře, či další osoba, Alphonse dokázal nejlépe reagovat v těchto chvílích. Nemohl tak popřít, že si to zčásti nepřál, to společně s nutkáním se svému spolubydlícímu pomstít. „Takovou…“ odmlčel se, chvíli jako by ona slova přežvykoval, čímž dal najevo, že mu příliš nesedí, „výchovnou lekci mu můžu dát jindy, pěkně nečekanou.“ Myslel tím pomstu, ovšemže, ale to se dalo lehce zakrýt za jakékoliv jiné označení. V hlavě se mu tak rodil nejeden nápad, jak mu to vrátit – a ty prostředníky, které po něm střílel, byly také odůvodněné. Úšklebek se mu na tváři ještě chvíli držel, pokývl hlavou k jeho návrhu. „To bych potřeboval i normálně.“ A potřeboval, možná by pak zamezil svým příšerným zlozvykům. Každopádně jeho motivace to zjistit vzrostla na takový trojnásobek, čistě z důvodu, že by jej pak mohl zkontaktovat, kdovíjak, aby vyzkoušeli cokoliv to ten jeho neschopný, prostor zabírající ničema spolubydla udělal. Rozhodně to nebyl jeden z těch, které by přímo nenáviděl, jistým způsobem měli vztah podobný symbióze, tolerovali se, občas, vlastně málokdy, spolu trávili čas, povětšinou se však příliš nevídávali, pouze míjeli, což mu přišlo naprosto ideální. „Vsadím se, že alespoň obtížný,“ dodal s potměšilým úsměvem. Byl si snad jistý, že jej nepřesvědčí a že vážně o nic nešlo, ale pokračovat nějak potřeboval, stále se tak mohl držet toho jejich posledního setkání, toho jednoho skvělého večera - důkazu toho, že se jeho sny mohou dotknout reality. K další představě se poté uchechtl, vlastně hodlal pokračovat a nadhodit pár dalších nápadů, co by se s takovým spícím chlapcem mohlo stát, ale Connie mu dal jasně najevo, že se jeho přestávka blíží ke svému konci a že si jej pódium opět volá k sobě. Příliš nadšený z toho rozhodně nebyl, ale jejich hudba přeci jen byla na seznamu důvodů, proč zde dnes seděl, k tomu stačilo zmínit nějakou novinku, aby se dal do netrpělivého vyčkávání. Šlo to lehce poznat z jeho pohledu, těch nepatrných jiskřiček v očích, ač ty byly přítomny snad neustále, tedy když byl v blízkosti druhého. „Budu muset,“ odsekl s doprovodem krátkého povzdychu, naštěstí byl ale Connie dostatečně daleko, aby se ta dvě slůvka ztratila v éteru. Nasadil úsměv, vyčkal na začátek, aby se opět mohl poddat hudbě, a když vše bylo splněno, stačilo čekat na ono překvapení – a neztratit svého společníka, který se právě stal středem toho jeho kapesního vesmíru. A když tak začal s novou písní, tím jasným překvapením, měl pocit, že i v tom černobílém vzduchoprázdnu zahlíží barvy, cítí jednotlivé tóny a samotnou melodii písně a že se všechno, jak on, tak i ostatní, pomalu, ale jistě pohupuje do rytmu celé té písně, ve které se dozajista neztrácel jenom Timotheus. Všechno to trvalo krátce, až příliš, a s krátkou vlnou potlesku, jež byl součástí, se kapela těch skvělých zlodějů přezdívek vrhla na poslední skladbu, během které se dokázal opět dostat do vlastní kůže a posbírat střípky své vlastní mysli. Vše ostatní opět uběhlo jako obvykle, dav jásal encore, skupina se začala balit, on sám se usadil zpět k baru, kde se s několika dobrými nádechy připravil na jeho příchod. Doufal, že si bude moci seřadit slova a myšlenky. Nepovedlo se. Ani nevěděl, jak dlouho tam pořádně čeká, jednoduše hleděl před sebe na výlohu, přičemž přemýšlel nad tou novou písní, možná až moc. „Oh,“ vyšlo z něj ve chvíli, co jej z přemítání vyrušil ten známý hlas, pohotově se tak otočil vedle, otevřel ústa, ze kterých měl ihned nato vypadnout i kompliment, ale zastavil se. Otázka. Vlastně. „No… jasně,“ přikývl, na tvář se mu vyškrábal docela nervózní úsměv, „poznal jsem to lehce.“ Měl takové tušení, že i nezasvěcení by poznali, že je ta píseň něčím výjimečná. Dalších pár vteřin strávil mlčky, pohledem probíjel jeho nápoj, ze kterého začínal mít jakési dilema. Měl si také něco objednávat? A byl alkohol vůbec pro něj? K té druhé otázce patřilo jedno obří ne, ale ohledně té první si stále jistý nebyl, což mu mysl okupovalo ještě na nějakou tu chvíli. Pak, když už byl dostatečně připraven, se dal do řeči. „Ta píseň byla jiná,“ úsměv roztáhl, byl o něco vřelejší, „taková… ani nevím – prostě novinka. Překvapilo mě to, ten tón, ta slova, bylo to nové a… skvělé, vážně, vážně úžasné.“ Nebyl by to tedy on, kdyby uprostřed věty netápal po správných slovech. „Napsal jsi ji sám?“ otázal se nato, ačkoliv těch otázek měl rovnou několik. Tak tedy začal tou nejjednodušší.  

Pochopil tu narážku? Podle toho, jak se nejdřív zarazil, se dalo předpokládat, že asi ano. Minimálně přemýšlel, jestli se nepřeslechl nebo jestli je to tak vážně míněno, než přešel do pobavení. „Taak to jsem asi poctěn a tak, teda my všichni,“ zazubil se na něj a radši už v tom svojsmyslu dál nepokračoval, nepotřeboval, aby si ho zapsal jako toho kluka, co musí z každého tématu udělat tohle. Občas to asi byla sranda, ale všeho moc prostě škodí a popravdě Connie ani na to údajné „jedno“ tak často neměl. Radši přemýšlel o mnohem zajímavějších věcech, kreativních a barevných. Ano, takže nad blbostma, zjednodušeně řečeno. Výpadek proudu v baru nebyl tak vzrušující jako výpadek proudu na plese s minimálně dvojnásobkem, ne-li trojnásobkem hostů, to byla sice pravda, ale koneckonců může začít u menších akcí a postupně se vyšplhat k těm větším. Může chodit, stříhat drátky, cvakat páčkami, zkratovat obvody a tak podobně, dokud své umění chaosu nedovede k dokonalosti. Zašklebil se na Alphu na oplátku po tom, co tak skvěle odhadl důvod, proč by nechtěl, aby mu bylo jasné, co možná má Connie v úmyslu. A stejně pak prohlásil, že by šel s ním, což bylo tak nějak podivně hezké. „Šel? A nebál by ses? Víš co, určitě to tam bude malý a to vysoký napětí je… vysoký,“ nakrčil obočí nad svým vlastním výběrem toho slova, ale nestihl vymyslet nějaké jiné, které by se hodilo víc, „takže si troufám říct, že by to tam bylo dost nebezpečný. Myslíš, že by tvoje přítomnost tu akci trochu zbezpečnila nebo tak?“ dodal ještě otázku, jako kdyby opravdu zvažoval, že to podnikne, a potřeboval věděl, jestli s ním může počítat jako se svým parťákem. Zdali to ovšem myslel vážně nebo si jen dál dělal srandu, se odhadnout úplně nedalo. Jako nikdy. Možná by tam mohli jenom nakouknout, z čistě akademického zájmu samozřejmě. Co na tom, že Connie nestuduje vůbec nic ani lehce blízkého elektřině. Spolubydlícímu, který si pořád zapomíná klíče a pak otravuje s tím, aby mu ten druhý přišel otevřít, by si podle jeho názoru rozhodně zasloužil jednou nechat spát venku na rohožce. Nebyl vyloženě škodolibý (i když maličko ano), jenom se mu nelíbila ta představa, že si na to zvykne a bude s tím vždycky počítat, načež by pak nemohl ani nikam pořádně vyrazit, protože co kdyby ten idiot zase potřeboval odemknout. Na druhou stranu, co bychom si nalhávali, současně byl schopen zapomenout si ty klíče taky a brečet na rohožce, aby mu spolubydlící přijel otevřít. Naneštěstí momentálně žádného neměl, což sice trochu lezlo do peněz, nicméně tam aspoň měl svůj klid a chaos. „Vážně? Jakou třeba?“ podepřel si bradu loktem a vypadal nanejvýš zaujatě – a taky byl. Zajímalo ho, co by si na něj vymyslel. „Jo? Jak to? Každopádně i tak jsem volnej, jenom asi nejsem ten nejlepší dozor, heh.“ Alpha mu nepřipadal jako někdo, kdo potřebuje dozor, i když kdoví, znali se chvíli a rozhodně ne dostatečně dobře na to, aby ho mohl odhadnout. Což stejně Connie nedělal, radši se nepokoušel lidi číst a nechával je, ať ho svým chováním neustále překvapují. Nebo naopak nepřekvapují, protože když čekáte všechno možné, je těžké vás překvapit. A taky tím podtextově říkal, že ho kdykoliv znovu rád uvidí, aniž by si to sám uvědomil. „Maximálně tak v tom, že se mi trochu pletly nohy, jinak fakt ne,“ ušklíbl se, když to tentokrát zkoušel s trochu jiným stupněm obtížnosti. Ale ne, byla to maličkost a většinu stejně obstaral ten jeho druhý kámoš. Naneštěstí neměli moc času kvůli krátkosti Connieho přestávky, a tak se museli prozatím smířit s tímhle. Rozhodně ale měl v plánu se vrátit, jakmile bude mít zase příležitost. Odmítl mu prozradit, co za novou písničku má nachystanou, a naštěstí byl už dost daleko, když z jeho tajnůstkaření vyjadřoval Alpha svou frustraci. Ale i kdyby o tom věděl, stejně by mu nic nevyzradil, prostě ho chtěl překvapit. Což se mu nakonec snad i povedlo. Bylo to něco trochu jiného než normálně, ale pořád to mělo podobnou energii a styl jako jejich jiné písničky. Teda v tom smyslu, že jejich písničky nejsou plné takových těch romantických keců o lásce, životě a štěstí, tahle byla… zvláštní a taky byla jeho. Slova napsal a zazpíval sám, noty pro basu napsal taky, ale nehrál na ni, aby se mohl plně soustředit na zpěv. Zvládl by to, po nějakém čase, kdy ji budou hrát, jenom ještě ne dneska. A tak dozpíval poslední slůvka, naznačil hlavou úklonu, až se mu rozlétly kolem hlavy ty jeho přerostlé kudrny, a vrátil se na své místo k baskytaře, aby odehráli i poslední písničku tohohle večera, tu jejich rozlučkovou. Po ní se vrátil na bar k Alphovi, aby u něj tentokrát i zůstal, přesně jak si předtím v duchu slíbil. Zakřenil se jeho výrazu a pak pokýval hlavou. „Jo, asi to jde lehce poznat,“ uznal, „trochu jsem s ní experimentoval.“ Prostě měl inspiraci, tak začal psát a když jí měl málo, jako na zavolanou potkal Alphu, který mu dodal ten zbytek, který potřeboval, aby ji dopsal a dokončil. Ještě trochu popadal dech a uklidňoval se z koncertu, takže zatím jen mlčky seděl a srkal ze svého pití, dokud i jeho tělo nezjistilo, že už je po všem a může se uklidnit. Stočil očka k černovláskovi, když promluvil, a automaticky rozšířil koutky do úsměvu, když ho viděl. A nemohl být širší, když si vyslechl jeho slova. Vlastně se mu v koutku oka i zaleskla slzička, což by se asi nestalo, kdyby v sobě neměl něco vodky, ale teď ji v sobě měl, takže tak. „Díky, to je... no, měl jsem celkem obavy, jak se bude líbit,“ odvětil evidentně dojatě tou pochvalou, „ale tak za zkoušku jsem nic nedal, žejo, maximálně po mně mohl někdo hodit flašku,“ setřásl ze sebe ty divné emoce a zasmál se. „Jo, teda – skoro,“ lišácky se uchechtl, „začal jsem ji psát, ale zasekl jsem se a nemohl s ní hnout. No a pak jsem přišel z toho plesu a ještě v tu noc jsem ji dopsal, najednou to šlo samo,“ vysvětloval, zatímco si prsty hrál s brčkem ve své skleničce. Říkal to stylem, jakoby se i on sám podivoval, že se mu to najednou dařilo – a taky, že se vážně podivoval. Bylo to tam hezké, ale že by z toho získal takovou inspiraci, to by ho nenapadlo. Teď si jenom dělal legraci a vlastně měl náhodou pravdu, že mu k tomu dopomohlo seznámení s Alphou na plese.

Několik týdnů samoty a bezedného přemýšlení nad vlastní existencí – a samozřejmě i tou jeho společníka – jej stále nenaučilo se vyznat v idiomech a podobných, složitých významech, jejichž jádra ležela někdo daleko od té jeho faktické a nepříliš nápadité mysli. Ale teď? Teď dokázal jakžtakž spolupracovat, pravděpodobně díky těm hodinám, které strávil s dalšími svého pohlaví, nebo… nebo to vážně v něm bylo. No, kdoví, každopádně se mu tento úspěch nedal odepřít. Dalším menším úsměvem jako by uvítal jeho slova, čímž jaksi zastřel i své vlastní tápání po slovech. Mnohdy nevěděl, jak navázat a mnohdy, například teď, se stále ztrácel v předchozím tématu, který se v tomto případě týkal jejich koncertů. Toho, možná i jistého dvojsmyslu. Jeho mysl však poměrně rychle obsadila strast, vcelku iracionální obava toho, že se Connie vážně odebere mimo tento bar, aby přivítal pár pojistek jedním přepnutím. A pravděpodobně by jej přivítalo pár dobrých ampérů nazpět, s čímž měl sám nejednu zkušenost. V jeho oboru se holt zažívá leccos. Věděl tedy, že to nemyslí vážně, takovými konverzacemi si přeci jen už prošel, ale představě se rozhodně neubránil, to on snad nikdy. Pomáhalo mu to lépe pochopit anekdoty a… reálně posoudit situace. Nezapomněl jej rovnou, tedy až po svém úsudku, i ujistit, že by se jej tak lehce nezbavil, dráty nedráty. Vlastně raději nedráty, další silné kopnutí již rozhodně nepotřeboval, dle něj se mu to projevovalo na vlasech, které si už také prošly vlastním Dantovským peklem. „Bát se?“ pozvedl mírně jedno obočí, krátce se i uchechtl, vlastně vypadal vcelku pobaveně – a rozhodně pobavený byl. Strach? On? Vždyť vyrůstal v předměstí, tam se malé dítě bojí nanejvýš hygieny a sociálních interakcí. Spíš to druhé. Bezpochyby. „Spíš vysoký proud,“ opravil jej rychlým špitnutím, načež ihned pokračoval, „a dokud to nebude fakt vysoký proud – a snad nebude -, asi se nemáš čeho bát.“ Svá slova zakončil pohledem vzhůru, měl takový pocit, že na něco zapomněl, tedy dozajista něco vynechal. „Možná nějakého malého lomeno většího kopnutí?“ Dobře, vlastně ani nevěděl, co je pro ostatní malé kopnutí, on toho snesl poměrně hodně. Za to mohly ty roky zkušeností, ovšem. „Ale jo, šel bych s tebou, abys měl skvělou výmluvu a nezabil se o koště, nebo něco podobnýho.“ Tato část z něj vyšla sama a nečekaně, až si ani nebyl jistý tím, odkud se to potvrzení a jistota vzala. Šel by s ním? Pro jakési soukromí, byť naplněné jiskrami – ne mezi nimi, bohužel –, by zjevně udělal cokoliv. A tak přikývl, ačkoliv očekával, že to všechno je jen nějaká rádoby rozvedená představá, ve které se ztrácel. Nebo nebyla? Opět nevěděl. Třeba by se mohl zeptat později, teď se již zmiňoval o svém spolubydlícím, jehož povaha mu stále drásala nervy. Jeho vztah s ním byl založen na bůhvíčem a bůhví, jak to všechno mezi nimi fungovalo, pravděpodobně si ale přebral něco z vlastní domácnosti, která také nebyla zcela… vyvážená. Či radostná. Kdyby je analyzoval nějaký psycholog, došel by k pozoruhodným objevům, snad by i dokázal vysvětlit, proč se pro něj pokaždé vracel, když jim usnul na rohožce. „To bych neměl říkat,“ potřásl hlavou, jako kdyby se divil nad vlastní zákeřností, „ale kdybych potřeboval pomoc, dám vědět. Určitě jsi i dobrý herec, no ne?“  Ať už řekl cokoliv, hodlal jej využít k té své vlastní pomstě. Mohl to sloužit i jako takové tajemství, prozatím. „Stačí, když u toho budeš, případně to půjde na tebe,“ potřásl rameny s letmým pohledem naprostého neviňátka. Ne tedy, že by to vážně potřeboval, to nanejvýš jen jeho přítomnost, ta jej tedy rozhodně dělala mnohem uvolněnějším než cokoliv, čím si to ten druhý prošel. Záleželo také na tom, co by to měl zkoušet, a pokud to bylo něco spojeného s vědou, což dozajista ne, dozor by potřeboval. A pokud ne, asi by se sám vzdal. „Tak snad odsud nevyjdeš stejně,“ zadoufal s podobným úšklebkem, vlastně si z něj lehce utáhl, ale to již zastřel jeho urychlený odchod zpět k pódiu, zejména jej ale umlčelo oznámení toho překvapení. Žádného brzkého odhalení se bohužel nedočkal, pouze strohého odchodu a následujících několika minut frustrace a napětí. Překvapivě ne elektrického. Stěží vydržel až do konce, kdy si již myslel, že jej zbytečně napínal – nenapínal. Jejich nový song dostal krátký úvod a on na oplátku krátkou chvilku na tu zprávu zareagovat, jelikož se rychle spustily jemu cizí akordy a noty a tóny, které jej uvedly do zcela nového, avšak povědomého světa. Kdyby to měl popsat, snad by to ani nedokázal, myšlenek bylo příliš, emocí taktéž, všechno, tedy ona romantika, ten osud a samotný nádech skladby, jej pohltilo. Do několika momentů, které on vnímal jako pouhé vteřiny, se píseň zakončila posledními, pro něj již známými slovy. Vše bylo na chvíli ukončeno, opět se navrátil zpět do toho monotónního baru, kde byl přinucen se opět posadit k baru a nějak zpracovat to, co se právě odehrálo. Timotheus se do několika chvil vrátil, nezapomněl jeho směrem pohodit pár slov, ale… stále se věnoval svým myšlenkám. Stále byl uchvácen. K jeho slovům zprvu přikývl, pohled se mu usadil na baru, kde také i na chvíli zůstal. A když se vrátil zpět k jeho tváři, byl opět zaskočen tou reakcí – vypadal… No, jednoduše také vypadal emocionálně. Nevěděl, zda nějak reagovat, a tak se zase vrátil ke sklenicím na baru, ačkoliv se to těžce opomíjelo. „Ještě aby se nelíbila!“ vyhrkl, prohodil rukama, jako by šlo o naprostou samozřejmost, a raději se ihned zase uklidnil. Měl jistý pocit, že by se mu v tom očku také objevila i nejedna slzička. „A to by si snad nedovolili – pokud by nechtěli schytat nějakou skleničku nazpátek.“ Vlastně si teď ani nebyl jistý, zda to myslí jako vtip. Naštěstí to nikdo nezkoušel, odpověď znát nepotřeboval. Nakonec dostal i celkem podivnou odpověď nazpátek, chvíli jen mlčel, přemýšlel. Měl se zeptat? Otázka zde byla přímočará, záleželo jen na tom, zda to mělo cenu se ptát. „Takže… jsem pomohl?“  pozvedl opět pohled ke svému společníkovi, v očích mu zajiskřila jakási naděje, primitivní radost, rychlých záchvěvem nejistoty se však vrátil k původnímu centru jeho soustředění – jedné poloprázdné a zanedbané skleničce whiskey.  

Nebylo otázkou, jestli to někdy udělá. Otázkou bylo, kdy to udělá. A taky kde. Jenže jak už to u Connieho bylo, sám neměl ponětí a ani ho mít nejspíš nebude až do poslední chvilky, kdy se k tomu skutečně uchýlí. Nebýt toho, že tu tento večer měli ještě hrát, nedalo by se vyloučit, že to provede právě dneska v noci. Bohužel pro něj a naštěstí pro všechny ostatní je čekal ještě koncert a ani náhlé nutkání vrhnout se po hlavě do svého malého elektrizujícího dobrodružství by mu nedovolilo jim ho překazit. Ve skutečnosti nepředpokládal, že by se mohl Alpha bát. Sice ho moc neznal, ale už jen proto, že věděl, že studuje vědy a tyhle věci okolo a že o tom něco víc, mu přišlo jako hloupost, že by se toho bál. Ledaže by se bál, že je chytnou. I když co by jim asi tak mohli udělat, hm? Pravděpodobně je vyhodit. A zakázat jim sem chodit. Úplně. Což by bylo krajně nemilé, zvlášť teď, když už tu začínají hrát. „Bát se,“ zopakoval, aby tím potvrdil svá slova a otázku, „mohlo by ti jít o život.“ Chtěl znít vážně, ale to nepotlačitelné culení se mu to úplně překazilo. Každopádně to nebylo zase tak přemrštěné, když na to přijde a vezmeme v potaz, jaké kvítko Connie umí být. I když přímo o život mu snad nikdy nešlo. Nebo o tom aspoň nevěděl – a to bylo dobře. I když… asi by bylo naivní myslet si, že by to udělalo nějaký rozdíl. „Tak proč se na těch cedulkách vždycky píše ‚Pozor, vysoké napětí‘?“ zmateně nakrčil obočí. Ze svých mladých let kdesi na základce si pamatoval, že asi tak trochu je rozdíl mezi proudem a napětím, ale aby si pamatoval, jaký ten rozdíl je? Nebo jak to vysvětlit a odlišit jedno od druhého? Vůbec, na to už neměl kapacitu. „Fakt? Vždyť stačí strčit vidličku do zásuvky, aby z toho byly problémky, ne? Tak jak to, že tam by to nemohlo nic moc udělat?“ Teď už to fakt přestával chápat a bylo to na něm vidět. Zmateně krčil obočí a pokoušel se posbírat a dát dohromady střípky svých dávno ztracených znalostí ohledně elektřiny. Moc jich teda nebylo, rozhodně ne dost na to, aby z nich poskládal něco srozumitelného, takže holt musel doufat, že mu to Alpha vysvětlí a nebude si o něm myslet, že je úplně hloupej. Což už si beztak myslí, ale tak co, vědy už jdou až moc mimo jeho pole působnosti, znalostí a zájmů. „Ale no tak, přece si nemůžeš myslet, že bych umřel tak trapně,“ zaskučel pohoršeně a svěsil koutky, jako kdyby z toho byl doopravdy smutný, „a moment, jak jako výmluvu? Že to tys mě tam donutil jít?“ nechal spadnout tu ne úplně funkční masku smutku, jak mu došlo, co ještě k tomu říkal. Zatím se zdálo, že odborný doprovod v podobě Alphy by se fakt hodil. Takže se dalo předpokládat a odhadovat, že to jednou provede spolu s ním, klidně i nedobrovolně, kdyby na to přišlo. No co, vždyť se mu prakticky sám nabídl! „Ale no tak, jsem jako hrob!“ mrkl na něj spiklenecky a okamžitě začal překotně přikyvovat. „To teda jsem a jsem vždycky k dispozici.“ Dobře, to byla možná trošku lež. Nebyl zase tak dobrý herec, respektive se za něj nepovažoval. Takže možná byl a možná nebyl. Nakonec ale třeba Davie vůbec nic netušil až do poslední chvilky, jak to mělo být, takže to by řekl, že se mu povedlo. „Aha, aha, už je mi to jasný! Hodláš mě využít, abys to mohl hodit na mě a vyjít z toho bez vroubku,“ zvolal se zdviženým prstem a už-už se nadechoval, jako kdyby se hodlal pohoršit nad tou nekalou praktikou, jenže místo toho se k němu jenom naklonil, „to beru.“ Tohleto spiklenectví se mu zamlouvalo čím dál víc. Nejdřív Charlie, teď Alpha. Co víc si přát. „To abys mě pohlídal,“ pokrčil rameny a nevinně se zakřenil. Opíjení se na dnešním programu nebylo. Ono na něm nebylo nikdy, pravda, jenže tentokrát došel k závěru, že chce být co nejvíc při smyslech, když už má možnost trávit s ním další čas.

Pro tu chvíli se musel bohužel rozloučit a ztratit zase v davu, aby se mohl znovu objevit nahoře na pódiu spolu se svou skupinou. Pochopitelně mu o tom překvapení nic nevyzradil, tím by mu zkazil požitek. Akorát nevěděl, jestli to vůbec požitek bude. No, uvidí se. Ta písnička byla jiná než zbytek jejich obvyklé tvorby. Tu a tam se objevilo něco podobného, co vybočovalo kvůli svému stylu, ale tohle byl unikát. A sklidil docela úspěch. Kdovíproč ho však nejvíc zajímalo, co na ni řekne Alpha. Pravděpodobně by ho to zajímalo u jakéhokoliv jejich fanouška, co jim chodí pravidelně na koncerty a zná jejich texty, ale takové další neznal, takže se jeho pokusným hodnotitelem musel stát právě černovlásek. Ponořil se do slov, která mu splývala jedno za druhým ze rtů, a nemyslel na nic jiného. Nebyla to jedna z těch, co mají kdovíjak hluboký a případně osobní význam, to vůbec, nicméně důležitá pro něj byla. Skončil a přesunul se zpět na své místo, aby odehrál i poslední písničku toho večera, po níž se po rychloúklidu s kluky vrátil zase zpátky na bar. Byl moc rád, že se mu líbila, i když popravdě… úplně nevěděl, jak má reagovat. Nečekal až takovou reakci a celkem to s ním i pohnulo. A to se taky nestávalo moc často, když byl většinou jen samý vtípek. „Díky,“ špitl proto s maličko zardělými tvářičkami – popravdě ani nečekal tak silnou reakci, Alpha mu připadal spořádaný a krotící své emoce. „Hodil bys po nich skleničku, kdyby to udělali?“ Nemohl si odpustit tlumené pochechtávání se, jak ho představa takové hozené skleničky vzrušovala skoro stejně jako záměrně vyhazované pojistky. „To bych chtěl vidět, škoda, že nikdo žádnou fakt nehodil,“ posteskl si s povzdechem, to opravdu přišel o vzrůšo. I když házení skleniček takhle v baru mezi hodně lidmi by bylo kapku nebezpečné. Na jednu stranu tím líp a na tu druhou… To si i Connie uvědomoval, že by to neměl podporovat. Někde hodně hluboko. Vysvětlil mu, jak se to vlastně mělo s celým tím psaním téhle písničky, a nepřipadalo mu na tom nic divného. „No v podstatě jo, řekl bych,“ opáčil bez váhání s mírným pousmáním a napil se ze své skleničky, aby si pak všiml, že on vůbec nepije. „Myslíš, že když na ni budeš dost dlouho koukat, nateče ti to samo do pusy a sklenička pak odletí plesknout někoho do čela?“ prohodil, nikoliv však posměšně, jak by se mohlo očekávat. On to pronesl, jako kdyby se na to skutečně a ve vší vážnosti ptal a vědecky dumal nad (ne)možností takového aktu - a současně začal na tu skleničku urputně civět taky.

„Šlo mi o horší věci,“ mávl rukou, čímž naznačil, že jeho život je oproti tomu áčku z fyziky jen pouhou banalitou. A nejednou také byl, tím úsměvem na tváři však dosáhl alespoň toho dojmu vtipu, kterým to také myslel. Na mysli měl právě o něco pozitivnější věci než svou blízkou smrt, zejména svého společníka. Musel přiznat, jeho plány jsou dosti netradiční a pofiderní, ale to byl přeci jeden z důvodů, proč jej natolik fascinoval. To, a mnoho dalších vlastností. Každopádně byl fakt, že se proudu příliš nebojí, byť se s ním několikrát seznámil… zblízka. Energetika a elektřina však nebyla středem jeho studií, což snižovalo šanci na to, že mu právě toto vezme život. Zatím to vypadalo jen na dluhy a brýlaté kluky. A Connieho. Vlastně v něm byl natolik ztracen, že zcela souhlasil s nápadem se vydat na místo vysokého napětí a přepnout pár pojistek, byť to zatím vypadalo tak, že skvěle přehazuje jen ty jeho pomyslné spínače. Příliš překvapen tím ani nebyl, snad s tím i dopředu počítal – a jak bylo řečeno, právě toto jej jednou dostane do hrobu. „Vysoké napětí, vysoký proud, vysoká šance, že…“ odmlčel se, prstem si přejel přes krk, čímž chtěl naznačit jakousi hrozivou smrt, ačkoliv ta vypadala trošku jinak. „Představ si to jako trochu víc… šokující,“ uchechtl se s pohledem do okolí, a pro chvíli raději již mlčel. Toto mu nikdy nešlo, slova tedy, improvizace. Mohl se mu pokusit vysvětlit rozdíl mezi proudem a napětím, mohl to všechno okořenit intenzitou elektrického pole a elektrickou silou a upéct z toho svůj výklad, který byl předurčen k tomu, aby nebyl pochopen. Alespoň ne drtivou většinou přítomných. „Vidličku ti nikdo dávat nebude,“ pozvedl jeden prstík, aby měli jasno v tom, co by se teoreticky za takové situace dělo, „nikdo se nebude patlat jinde než v pojistkách,“ prostředník tak napnul společně s ukazovákem, „a nikdo, vážně, vážně nikdo se nedotýká ničeho, čeho nemusí.“ Těch varování měl nakonec více, ale tři vyzdvižené prsty mu zatím stačily – a to se nezmiňoval o své představě, že by nějakou chybou vyvolali korónu a následně se pěkně nadýchali ozonu, tedy pokud by izolace vážně byla tak nekvalitní, jak s ní předem počítal. Ale ne, ihned potřásl hlavou. Vše bylo jen teoretické, blbá a vtipná představa, dosud neměl potřebu do toho zatahovat fyziku do větší míry, a s radostí by u toho také zůstal. „Kdyby tě to, nebo cokoliv jiného zajímalo více, dej vědět – můžeme to probrat na lepším místě,“ nabídl mu ihned poté v případě, že by v něm probudil jakéhosi vědeckého ducha. Nepravděpodobné, ale představa to opět byla až moc idylická, aby se jí vzdal, podobně na tom byla i ta týkající se smrti koštětem. „Lepší, než umřít nudně,“ podotkl s letmým úšklebkem a raději se od kuriozních smrtí nechal zanést až k… co to vlastně měl zkoušet? Nějaký divoký večer. Hodně alkoholu, v případě jeho spolubydlícího i pár dívčin, několik nachozených kilometrů, jež strávil v náhodných barech, možná v tom byla i kapka něčeho ilegálnějšího, avšak tomu se jeho mysl pro případ vyhýbala. Té přeci jen stačily ty pojistky. A když se ozvalo jakési obvinění, musel se s dalším pobaveným výrazem vyhnout pohledu na něj, čímž se rovnou přiznával. „Jsem připravenej se takhle obětovat, tak ať to za to stojí,“ pronesl pološeptem při konstantním úsměvu, který jako by každou chvíli měl přejít až k chichotu. Z nejasného důvodu odolal, za což mohl snad jen děkovat vyšším fyzikálním silám. Na pár vteřin poté utichl, dle všeho byl připraven opět zčásti navázat oční kontakt, byť se cítil lehce rozpolcen – vážně se právě oddal tomu nápadu? Měl ten pocit, že na tu otázku již dávno odpověděl. „S vidličkou v ruce bys už dávno byl,“ zamumlal si zcela nevědomky, a když se při oné poznámce přistihl, okamžitě se ji pokusil zastřít jinými průpovídkami. „Teda…“ odmlčel se, pohledem opět sjel níže, „fajn, vlastně jsem mu to chtěl vrátit tím, že se někde napiju a složím se před dveřmi,“ vlastně k tomu mnohdy ani nepotřeboval alkohol, ale… pro efekt cokoliv, „a proto se mi hodí i špatný dozor, herec vlastně.“ Vyklouznout z toho tak lehce prostě nedokázal, vlohy pro to jednoduše neměl, ač jeho matka v improvizaci zcela vynikala. Dvacet let manželství se na ní dobře poznamenalo. „A přesně to potřebuju,“ zazubil se, když mu Connie odkryl vlastní plány, za nimiž stálo ještě něco, kromě dobrého obětního beránka teda. Ne, že by na sebe byl příliš pyšný, ale za tu podlost si pár bonusových bodů stále uděloval, vždyť to u něj bylo tak vzácné, že by si toho cenil leckdo. Vlastně zprvu očekával nějaké to hrané kárání, konečná reakce se však od jeho představ lehce lišila. Stačilo mu tak, ať se k němu jen nahne, aby se mu zatajil dech, a když vyslovil ta dvě slůvka, roztáhl se mu přes tvář rádoby šibalský úsměv, nebo alespoň jakýsi pokus o něj. Ten se začal vytrácet společně se žádostí o to, aby jej pohlídal. On? Jeho schopnost vnímat ostatní byla již dosti chabá, v podstatě mnohdy neuhlídal ani sebe, což už mu dnes i sděloval. „Nic neslibuji.“ A vážně nemohl, to ani kdyby chtěl – spíše nechtěl. Měl tušení, že by mu alkohol mohl otevřít vrátka ke Connie. Ty zadní teda.
Z těch mu také i utekl, s vyhlášením jakési novinky nechal jeho otázku viset ve vzduchu, utekl zpět za svou kapelou, na kterou snad více už žárlit ani nešlo, a pokračoval v představení. Kvůli tomu tu přeci byl, no ne? Pro jistotu se tedy zaměřil opět na Connieho, jinak zde mohla být šance, že nezvykle zezelená. Z onoho stavu jako by jej vteřiny nato uzdravila píseň, s níž, a jednou další nato, se pro dnešní den bar mohl zase oddat svým monotónním skladbám či horším umělcům, kteří zde vystupovali. Jako dobrý příklad by uvedli chlapce, jenž zde byl předtím. Killeři se dočkali jásotu, potlesku, obdivu a všech těch podobných, jemu cizích darů publika, a co oni darovali na oplátku dalším, nebo alespoň jemu, bylo pár dalších stěžejních myšlenek týkajících se té nové písně. Nevěděl tedy přesně, kde začít, zdali tedy mlčet, vyčkat na vybídnutí druhé strany, nebo zda ihned vyhrknout první spršku slov a emocí, jež mu mysl obsazovala už dobrých pár chvil. A dalo se říci, že vyhrála možnost druhá. „Spíše… ne,“ odvětil po krátké pauze, kterou si vyhradil k rychlému pročistění mysli. Popravdě se lehce nechal unést, což bylo vcelku patrné, zjevné bylo tedy i to, že by se ničeho takového obvykle nedopustil. Obvykle. „Záleželo by, kam dopadne.“ Na koho, samozřejmě. Necítil se v být v náladě zjišťovat, jak by za takové chvíle reagoval, dále se prostě nepokoušel a raději se zaměřil na onu píseň, která s ním dle všeho pěkně otřásla. Zpráva, že dokonce přispěl, se na něm také poznamenala, alespoň na jeho výrazu, který v mžiku začal odrážet všechno to jeho dojetí a zaskočení. Patrně ani nevěděl, co na to pořádně říci, tudíž to vše zakončil prostoduchým úsměvem a přikývnutím, byť se vevnitř cítil trochu… bouřlivěji. Rázem mu tak to sebralo i všechno chuť k pití, ačkoliv se docela horlivě přemlouval, že by mu bodlo. „S menší pomocí by se to stát mohlo,“ mrkl nazpátek s nekalým úsměvem a pohledem za sebe, jako kdyby měl určit oběť létající skleničky. Pokud ji tedy někdo ovšem nedržel, k čemuž také směřoval. A co zprvu byla jakási fixace na náhodný objekt, se pomalu proměnila v dvojitou soutěž v nemrkání. „Každou chvíli, cítím to.“

Jeho jediným štěstím bylo, že jí vlasy dorůstaly do takové délky, že jimi byla schopná kromě sebe zakrýt i výhled na cokoli, čemu nehodlala přihlížet, což momentálně ztělesňoval ten klučina se špatným hudebním sluchem. Kdyby měla jen ponětí o tom jeho mlsném pohledu, jímž ji celou dobu sjížděl, nejspíš by mu jednu vlepila, ale díky sladké nevědomosti dokázala jeho přítomnost jakžtakž snášet. Ten smrad samozřejmě ignorovat nešlo, ale rozhodla se, že si teď nebude teatrálně odsedávat, když si ten Elvis pravděpodobně jenom chce vypít drink a zase vyrazit mezi lidi. Měla dojem, že tohle určitě nebyl ten typ, který by jen tak postával s pitím u baru a spokojeně se kolíbal do rytmu hudby, a obzvlášť ne když byl v podnapilém stavu. Očekávala tedy, že jakmile do sebe kopne panáka whisky, vytratí se a už ho nikdy neuvidí a hlavně neucítí. Ťukla na ikonku Flickru a začala klasicky stalkovat svoje spolužáky, jejichž jména si ani po dvou letech studia na vysoké nedokázala zapamatovat. Ta sociální síť v ní akorát vytvářela další a další komplexy, ale ani navzdory tomu si nedokázala říct dost a jednou provždy se s těmi lidmi přestat srovnávat. Byla do sledování těch šťastných tváří tak zabraná, že si ani nevšimla náhlé blízkosti toho opilého zpěváčka. Když na ni promluvil, nepatrně sebou cukla a rychlým přejetím prstu po displeji telefonu zobrazila domovskou obrazovku, čímž zavřela příspěvek nějakého Olivera C. Tonkina, kde byl na fotce s několika dalšími lidmi. Diana však nevěděla, který z nich byl právě Oliver a už vůbec netušila, že ten samý Oliver teď postával vedle ní. Natočila k němu hlavu, a než stačila najít vhodná slova, jimiž by ho odpálkovala, vztáhl k ní ruku, po které se instinktivně ohnala. „Co blbneš?“ na čele se jí objevila vráska, která se tam udělala pokaždé, když byla naštvaná… takže tam vlastně byla skoro pořád. Většinou to žádnou konkrétní příčinu nemělo, ale nyní byla Dianina rozzlobenost reakcí na všechny ty chlapy, kteří si z nějakého důvodu mysleli, že je společensky přijatelné sahat na cizí ženu, aniž by ona předtím jakkoli dala najevo, že by o to měla zájem. „Hele, jestli je teď něčeho škoda, tak tvýho času tady,“ povzdechla si, a když jí zhasla obrazovka na mobilu, položila ho na bar. „Se mnou se moc nepobavíš,“ snažila se o milý tón, aby jí za to odmítnutí třeba jednu nenatáhl. Neznala jeho povahu, a tak nemohla tušit, jestli v něm ten alkohol v krvi neprobudí nějakou agresivitu.

Co by kecal, tenhle přístup se mu zamlouval. A moc. „Jo? O jaký třeba?“ podepřel si zápěstím bradu, jak se naklonil zaujatě blíž a skoro doslova mu nastavil ucho. Tušil pochopitelně, že to bude mít co dělat například se školou, ale stejně to chtěl slyšet přímo, zatímco se mu rty chvěly, jak se mu chtělo začít smát. Každopádně fakt, že už teď to zlehčoval, mu jedině nahrával do karet. Ano, takový společník se mu bude vážně hodit. Teda, doufal, že v ohrožení života nebudou, zase nebyl takhle mimo, co se pudu sebezáchovy týkalo, ale měl minimálně jistotu, že nezačne okamžitě vyšilovat, jenom co vezme za kliku té místnůstky. A jo, v tomhle momentu už to bral prakticky za uzavřenou věc a jasný plán do budoucna. Vůbec neměl ponětí, jak se pojistky vypínají, respektive vyhazují, ovšem věděl, že už si nějak poradí až na místě samotném – improvizace mezi jeho schopnosti taky tak trochu patří. Spolu s uměním něco naprosto zničit. To druhé se mu asi bude hodit víc. „Jak moc vysoká?“ Zněl až moc nadšeně. Nebezpečně moc nadšeně. Přitom neměl sebedestruktivní ani sebevražedné sklony. Zamlouval se mu hlavně styl, jakým to dramatizoval – lépe by to on sám nesvedl. Pak si připleskl dlaň ke rtům a vydal zvuk podobný vyprsknutí v kombinaci s kýchnutím. A pak ještě jednou. A pak ruku sundal a normálně se rozesmál. „Šokující, to je tak strašný, až je to skvělý,“ chechtal se, jako kdyby tu právě Alpha vyhrál cenu komika roku. Musíme však myslet na to, že Connieho humor je… mnohými nepochopený a poměrně zvláštní. A že slovní hříčky a puny v něm mají neodmyslitelné místo. Ukazováčkem si otřel slzičku z koutku oka a další smích zarazil pár hlty ze skleničky. Na zvedání prstíků kulil oči přesně jako to děcko, co za zády schovává tu vidličku, kterou se chystalo ozkoušet, co se stane, když ji vrazí do zásuvky. Pořád by to mimochodem chtěl vědět. Kývl jednou, kývl podruhé a uprostřed třetího kývnutí se zarazil. „No a co když se v té tmě začnu bát a budu potřebovat vzít za ruku, až se teda budu patlat jenom v pojistkách a bez vidličky?“ rozhodil dramaticky rukama, jako kdyby to myslel smrtelně vážně. A skoro taky ano, až na to, že se ve tmě nebál snad nikdy. „Nebo co když!“ vyhrkl a přitiskl si dlaň na tvář. „Co když se v té tmě omylem zapatlám v něčem jiným?“ nevinně zamrkal. V podstatě už ho jen zkoušel – jak by mu zabránil v něčem takovém? Čistě hypoteticky, pochopitelně. Zatím ještě se nechystal porušovat jeho bezpečnostní pokyny, zvlášť když bylo evidentní, že toho o tom všem ví Alpha mnohem víc než on. A byly to znalosti velice ceněné, o tom žádná. „Takže bys mi to přece jenom vysvětlil? Beru,“ souhlasil nadšeně, než to mohl vzít zase zpátky. Asi nehrozilo, že by byl kdovíjak dobrým „žákem“, ale nemohl popřít, že některé ty věci ohledně elektřiny ho opravdu zajímaly. „Radši umřu pro ostatní nudně a pro sebe vtipně než pro všechny trapně,“ namítl a důležitě pokýval hlavou. I když teda musel začít pomalu uznávat, že vidlička v zásuvce je taky docela trapná, ne že ne. „Fajn, budu si to pamatovat, ale člen posádky, součást lodi, takže když půjdem ke dnu, půjdem oba,“ ocitoval jedno důležité pravidlo z jednoho ze svých oblíbených filmů, aniž by mu to nejdřív došlo. A když si to uvědomil, přemýšlel, jestli to Alpha pozná. Snad neexistoval v téhle místnosti člověk, který by o těch filmech neslyšel, ale aby si z něj pamatovali všechny možné hlášky… Přirovnání sebe sama ke hrobu se ukázalo být s jeho přídavkem ještě vtipnější, a tak se (částečně i pod vlivem vodky) znovu rozchichotal. „Ale říkal jsi, že mi nikdo vidličku dávat nebude!“ Ano, přesně tohle říkal, takže žádné takové! Ale stejně to z něj dostal a nestačil se divit. „To by se ovšem dalo celkem snadno zařídit – a můžeš mu to vrátit i s úroky a lehnu si tam taky,“ potměšile se ušklíbl při té představě, jak tam místo jednoho spáče jeho spolubydlící najde hned dva. Pomsta je sladká, ne? Sice nevěděl, co by na tady té bylo právě sladké, ale můžou si pak dát třeba dort. „Máš to mít,“ souhlasil se smíchem a podal mu ruku na potřesení si ke stvrzení jejich malé vtipné dohody. Nebral to jako nic extra závazného, byla to jen součást toho vtipu. A možná trošku závazné. Nějakou takovou odpověď měl snad i očekávat. Úplně stejně ho mohl žádat Alpha, aby ho pohlídal, a odpověď by byla stejná. „Pak za sebe ale neručím,“ upozornil ho a jeho nevinný úsměv se během vteřinky proměnil v malý úšklebek někoho, kdo možná něco provede. Jenom možná.

Moc rád by si povídal dál, ale povinnosti ho volaly, a tak musel utéct zpátky na pódium na zbytek jejich dnešního vystoupení. Užíval si ho a vědomí, že tamhle u baru je i někdo, komu se jejich hudba doopravdy líbí, mu ten prožitek ještě posilovalo. Pak přišel i jeho čas, kdy mohl zazářit se svou novou písní, což se mu snad tak nějak povedlo. Sám se sebou a svým zpěvem byl spokojený a popravdě, i kdyby se to většině publika moc nelíbilo, protože by to třeba nebyl jejich šálek kávy, nic by si z toho nedělal. Jejich hudba prostě nebyla pro každého a pořád se trochu měnila a vyvíjela. Když se však pak pustil do úklidu jejich náčiní a panákování s kapelou na závěr koncertu, zajímal ho jenom jeden další názor. A pro ten si taky hned vyšlápl, jen co získal tu příležitost. A tentokrát už mu nemusel nikam utíkat. „Je pravda, že by se pravděpodobně rozbila a pravděpodobně by někoho zranila,“ uznal, že by to asi nebyl ten nejlepší nápad, „proto je lepší házet vajíčka,“ zamumlal s pokrčením ramen spíš pro sebe, ale ne tak potichu, aby to nemohl zaslechnout. Každopádně onen vajíčkový incident nerozebíral, o vajíčkovém incidentu se nemluví. Pochopitelně ho dojalo, že se mu ta písnička tak líbila, naprosto mu to ke štěstí stačilo. Hlavně, když to fakt asi byl on, kdo měl vliv na to, že se mu ji nakonec podařilo dopsat. „Radši to neříkej dvakrát, prosímtě,“ varoval ho v malém záblesku střízlivého sebeuvědomění, že ho v takovém stavu nesmí k něčemu podobnému vyzývat, jinak by to mohlo dopadnout přesně takhle. Jemu už za střízliva stačilo málo, aby ho někdo k něčemu navedl a navezl, zato takhle v přiopilosti? Skoč z tam toho okna – a on skočí. Fajn, to už přeháním, ale nějak takhle to s ním funguje. Ne že by byl snadno ovlivnitelný, akorát mu všechno připadalo jako skvělý nápad. Nechtěl být zlý, co se týkalo jeho nepití, ale tomu rýpnutí si neodolal. Ne že by mu chtěl narušovat jeho koukací soutěž, ale… Uchopil tu jeho skleničku a ve vodorovných vlnách se s ní začal přibližovat k jeho obličeji. „Už letí!“ zvolal překvapeně, jako kdyby to nebyl on, kdo ji přiměl „létat“. Pokud mu neuhnul nebo se nebránil, „přiletěl“ s ní až k jeho puse a pomalu mu ji naklonil, aby dopil její obsah. „A teď k tomu házení…“ už-už se rozpřáhl, že to vážně udělá, ovšem neměl v úmyslu to i dokončit. Naštěstí.
Po společně stráveném večeru zaplněném i nějakým tím tancem a možná i házením skleniček se nakonec někdy v ranních hodinách odebral domů.

→

Původně se u baru nehodlal zdržovat dlouho, balení holek si chtěl nechat až na pozdější část večera, kdy mu v oparu alkoholu samy padnou do náruče, ovšem tichou hnědovlásku, která se nacházela v podstatě hned vedle něj, jednoduše nemohl ignorovat. Kluci na něj z dálky naléhali, ať se k nim vrátí a on to měl taky v plánu, nechtěl je přeci zanedbávat, ovšem chvíli se rozhodl u neviditelné hnědovlásky zdržet a zjistit, jestli s ní bude nějaká řeč. Lépe řečeno – jestli bude ochotná mu dnešní noc zahřát postýlku. Už ho klasicky napadaly kdejaké věci, jeho mysl se za ta léta dost zkazila, holky měly různé úchylky a on teď v opilosti dumal nad tím, co se asi líbí této slečně. Vypadala jako tiché neviňátko, které na podobné věci nemyslí, ale on už měl s takovými zkušenosti a dle něho byly jí podobné kolikrát zkaženější než on sám; a to už bylo co říct. Prohlížel si ji s hladovým pohledem a chvíli čekal, jestli si jeho pozorování všimne, přeci jen to dělal dost okatě. Hnědovláska si však nadále hleděla svého mobilu a okolí si absolutně nevšímala. Světě, div se, to jeho zájem ještě více navýšilo. Přesunul se tedy blíže k ní a nakouknul ji přes rameno, aby viděl, co tam má zajímavého. To, co viděl jej překvapilo, ale tím milým způsobem, tady holčička si totiž prohlížela Flickr a jak to tak vypadalo, tak sledovala i jeho. Heh, tu měl v hrsti a možná se ani nebude muset tolik snažit. S takovým sebevědomím si tak dovolil sáhnout na její jemné vlásky, které měl v úmyslu přesunout za její ucho, aby ji lépe viděl do tváře a konečně ji začít okouzlovat svým neutuchajícím šarmem. Něco se však pokazilo. Hnědovláska se po něm ohnala a Oliver od ní zmateně ustoupil – pouze však o malý krůček, jinak se pořád držel v její těsné blízkosti, nehodlal se přeci jen tak vzdát. ,,Klid, ne?" rozmáchl rukama a pobaveně se na ni ušklíbl. Nechápal, co ji tak naštvalo, vždyť se ji skoro ani nedotkl a ona už ze sebe dělala hysterku. Loktem se opřel o bar a nepřestával se svým svlékacím pohledem, u kterého si nezapomněl mlsně olíznout svůj horní ret. Ne, že by se mu bůh ví jak líbila, ale postavu měla hezkou a on ji teď v hlavince hodnotil jako nějaké vystavené zboží. ,,S tím nesouhlasím," zareagoval na její slova a konečně své modré oči zakotvil v těch jejích; bylo pro něj však velmi těžké nezačít nimi sjíždět zase dolů. ,,No tak, nemusíš předstírat nezájem, tuhle část můžeme přeskočit a rovnou se přesunout k příjemnějším věcem, hm?" nadzvedl na ni obočí a zase se k ní o něco přiblížil, aby mezi nimi nebyla tak velká mezera. Nenechal se jen tak odbýt, v tomhle už měl praxi a když chtěl, tak dokázal být obzvláště vytrvalý; samozřejmě se však i stávalo, že se na to po pěti minutách vysral. ,,Oliver, ten na fotce," představil se a hlavou kývnul k jejímu zamknutému mobilu, kde ještě před chvíli zahlédl svou sladkou tvářičku. Šikovně chtěl poukázat na to, že viděl, jak jej tam stalkovala a možná ji tím i uvést do rozpaků. ,,Ty jsi?" zeptal se rovnou a dostal do sebe další várku zlatavé tekutiny, přičemž trpělivě vyčkával na její odpověď.

Ačkoli na barovém pultu přistála její objednávka, vypadalo to, že si toho buď vůbec nevšimla, nebo ji s Oliverovou přítomností alkohol přestal zajímat. Tedy, ne že by byla jeho osoba zajímavější než panák zředěné vodky, ale to, že vedle ní stál tak blízko, její hlavinku zaměstnalo natolik, že se nedokázala soustředit na okolní dění. „Já jsem v klidu,“ hájila se s jistou naléhavostí v hlase, nicméně se samozřejmě jednalo o lež. Nemohla být v pohodě, ne po tom všem, co se jí dnes večer stalo, ale co mu bude vykládat. „Nesouhlasíš, říkáš?“ to ji donutilo se uchechtnout. „Tak hlavně, že sis to ujasnil,“ protočila oči a s pobavením sledovala jeho reakci. Fascinovalo ji, že si tak věřil. Jistě, musela uznat, že vůbec nebyl ošklivý, jenže se svými slovy v jejích očích dostal až na samotné dno. Na jeho místě by takové sebevědomí rozhodně neměla. Chtěla mu říct, ať už na ni nemluví, ať už konečně vypadne, ale tak nějak tušila, že kdyby ho o to požádala, udělal by úplný opak. Jako druhá možnost se nabízelo nechat ho být, ale to by ho musela dál poslouchat a nechat si od něj dýchat do tváře, dokud si to nerozmyslí... a to mohlo být hned, ale klidně taky za dlouho. Usoudila tedy, že by asi nakonec bylo lepší snažit se ho nějak odradit. „Prosím,“ povzdychla si a hledala vhodná slova, jak ho poslat k šípku, aby to fungovalo. Než však stačila říct cokoli dalšího, představil se jí. „Oliver,“ zopakovala po něm se zmateným výrazem, aby získala čas na to pochopit, co myslel tím, že je „tím na fotce“. „Co prosím?“ Stále nechápala. Přejela prstem po displeji a před nimi se objevila fotografie, na níž byl mimo jiné i ten mistr světa v karaoke. Nasucho polkla. V rychlosti mobil zase zamkla a položila na bar, jako by snad přede všemi chtěla skrýt, že se dívala na něco nevhodného. Sklopila zrak a z úst jí vyklouzlo tiché „do prdele“. V tu ránu si všimla vodky a zhluboka se napila, jako by doufala, že jí ten pořádný lok alkoholu vrátí důstojnost. Tím, že projížděla Flickr, vlastně nedělala nic špatného, koneckonců toho kluka doteď ani neznala a neměla v úmyslu prohlížet si vysloveně jeho fotky, ale i tak si teď připadala jako dítě, jehož rodič ho právě načapal při nějaké nepleše. Byla teď za naprostou idiotku a nebyl způsob, jak to okecat, aby z toho nevyšla jako úplný trotl. Ta bezmoc ji zlostila víc než celý Oliver. „Víš, co já jsem?“ vyštěkla úsečně, pohledem stále uhýbala, protože se mu prostě nedokázala podívat do očí. Pod makeupem byla stále rudá jak rak, ale ta tlustá vrstva omítky její zabarvení dokonale odizolovala. „Já jsem právě na odchodu,“ dodala ihned. Seskočila z barové židle v domnění, že ho teď děsně setřela. I na těch vysokých jehlách byla skoro o dvě hlavy menší než on, takže by musela udělat krok vzad, aby se mu mohla podívat do obličeje, ale to z dobrého důvodu dělat nehodlala. Mnohem příjemnější variantou pro ni bylo mluvit do jeho svetru. „Jsi nechutnej.“ Otočila se na podpatku a zamířila ke dveřím. Doprovázel ji pocit vítězství, jejž dávala najevo spokojeným úsměvem. Sice se skoro ani nenapila, ale na toho blba určitě vyzrála. No, jistě by se takhle neuculovala, kdyby věděla, že na baru nechala ležet svůj telefon.

Koutky úst mu začaly nekontrolovatelně šlehat do stran, když se ho tady slečinka pokoušela utvrdit v tom, že je v klidu, ačkoliv naléhavost v jejím hlase prozrazovala něco jiného. ,,Jistě," pronesl se značnou pobaveností v hlase a svá modrá očka přesunul na panáka zředěné vodky, jehož přítomnost snad ani nezaznamenala. Opatrně ho přisunul blíže k ní, aby na něj upozornil a ona se tak po jeho konzumaci mohla v jeho společnosti maličko uvolnit. Přeci jen, v takovém stavu nebyla tolik atraktivní, a to by mohl být Olda sebevíc opilý; protivné holky nebyly sexy. On sám do sebe ládoval další skleničku lahodné whiskey a očividně neměl dost, v hlavě mu totiž stále poskakovala ta protivná děvka Gabrielle, která mu se svým sladkým hláskem připomínala, že je zpátky ve městě a on s tím nemohl absolutně nic udělat. ,,Neboj se, za chvíli se mnou budeš souhlasit i ty," řekl se širokým úsměvem a svá slova podtrhl šibalským mrknutím. Byl to svým způsobem takový dvojsmysl, ovšem neočekával, že ho tady hnědovláska pozná - ono ale bohatě stačilo, že to měl ve své hlavince on. Tyhle nedostupné holky byly všechny stejné; dělaly, jaké jsou čestné, slušné a bůh ví, co dalšího, ovšem uvnitř sebe chtěly to samé, co on, jen to odmítaly vypustit na povrch. Pak bylo dobře, že existoval alkohol, který právě všechny tyto zábrany vymazal a on pevně doufal, že se s ním tady paninka napije. Nehodlal ji nechat na pokoji, obzvláště, když viděl, že si prohlíží jednu z jeho fotek, kterou měl umístěnou na Flickru – to muselo znamenat snad jen to, že z něj byla hotová stejně jako všechny ostatní holky. Velice stylově se jí tak představil, přičemž nezapomněl poukázat právě na fotku, která ještě před chvíli svítila na jejím mobilním displeji. Když viděl její zmatený výraz, tak se musel tiše zasmát, určitě to tu na něj jen hrála. Nebo snad ne? ,,Jo, to jsem já," ukázal na její mobil, kde se opět zjevila jeho božská fotografie a samolibě se usmál, přičemž spokojeně pozoroval její reakci; ta totiž byla k nezaplacení. Pocit trapnosti z ní přímo vyzařoval a on měl chuť se jí vysmát do ksichtu, což pochopitelně neudělal, protože si u ní nechtěl pokazit svou potenciální šanci. ,,No vidíš, jak to jde," znovu se uchechtl, když viděl, jak na ex dala celého panáka. Pak však přišlo něco, co ani trochu nečekal. Hnědovláska tu před ním doslova vybouchla a bez toho, aniž by mu věnovala jediný pohled, se dala na odchod. To byla škoda, mohla si dnešní noc po jeho boku vážně užít, ale tak její mínus, že. Mohl za ní běžet a prosit jí, ať zůstane, ale takový on jednak nebyl a jednak měl moc práce se smíchem, který zapříčinil právě styl její odchodu; tomu se jednoduše nešlo nesmát. Už se jí chystal nechat plavat, jen ať si táhne, ovšem v tu ránu si všimnul jejího mobilu, který zanechala na baru a který měl teď on ve svém držení. ,,Hej, maličká, nezapomněla sis něco?" huknul na ní ještě před tím, než stihla úplně odejít a ve vzduchu zamával s jejím mobilem. Už byl zase hezky nad věcí, přesně tak, jak to měl rád, a to byl úžasný pocit.

Tvář mu zdobila viditelná škodolibost, když si uvědomil, že má ve svých spárech mobilní telefon tady maličké, bez kterého bar určitě jen tak neopustí. Chudina zřejmě ještě ani netušila, jaké nepříjemnosti pro ni tahle skutečnost znamenala. Sám tedy ještě nevěděl, co přesně s jejím mobilem provede, ale přeci jen byl velice vynalézavý, takže určitě co nevidět na něco přijde. ,,Pokud bez něj odejdeš, nedopadne to pro tebe dobře," pronesl s jasným provokativním podtónem v hlase a posměšně se celé situaci zasmál. Jo, rád se bavil na účet ostatních, ačkoliv tady už šlo vyloženě o šikanu, která musela být pro Dianu velmi nepříjemná, ale… Oliver si to holt neuvědomoval – obzvláště, když byl zrovna na káry. Stále to však nebyla nejhorší věc, která se Dianě tuto noc stala. Celou situaci totiž značně zavařil příchozí kamarád Olivera, Damian, který byl taky pěkně opilý a poctil je svou společností. ,,Co to je?" vzal Oliverovi bez dovolení Dianin mobil z rukou a začal si jej prohlížet. ,,Mobil tady slečinky," odpověděl mu Oliver opět posměšně a věnoval maličké laškovné mrknutí. ,,Ale, ale," zareagoval Damian a ušklíbl se, přičemž si mlsně olízl své rty. ,,To abychom ti ho vrátili i s dárečkem," mrkl na Olivera a opustil jejich společnost, a to i kdyby Diana protestovala – přes Olivera neprošla. Damian si to zamířil na pánské záchody, kde pro Dianu nafotil poměrně peprné fotky, které se ji s největší pravděpodobností líbit nebudou. Oliver si v mezičase Dianu dobíral nejrůznějšími sexuálními narážkami, ovšem celé to zůstalo pouze u slov – naštěstí pro ni totiž nebyl takové prase, aby jí bez dovolení osahával. Jeho opilému já trvalo značně dlouhou dobu, než pochopil, že o něj opravdu nemá zájem a že dneska nebude tou, která mu zahřeje postýlku, což byla škoda, ale jak už bylo řečeno, nebyl ten typ, který by ji do něčeho nutil. ,,Tady máš," mrkl na ni Damian, když se vrátil z toalety a pošeptal Oliverovi detailní popis toho, co na záchodech pro maličkou vyfotil. Oliver se neovládl a musel nad tím vyprsknout smíchy, protože jo… to se mu povedlo. ,,No, měj se, maličká," našpulil na ni rtíky a společně s Damianem se vrátil zpátky za svými parťáky, kteří teď hlasitě pokřikovala název jejich milovaného spolku. S kluky tu blbnul do rána, všichni se pěkně ztřískali a někteří odtud odešli i s pěknými úlovky. Oliver sice odcházel sám, ovšem cíl jeho dnešní návštěvy baru se mu splnil, což byl sám o sobě taky úspěch.