Nákupní Centrum

S ranním vstáváním do školy začíná i hledání brigád a pracování. Občas i to pracování o víkendech a ráno. K tomu člověk potřebuje, aby se ráno probudil a nevyspával bůhví do kolika. Přesně jako dnešní případ toho nevinného kluka, který běžel po ulici až k nákupáku. Div se nezabil o lampy, nesrazil pár chodců a nevletěl mezi jedoucí auta, asi by to nestihl. Samozřejmě, že to nestihl, kdo by to taky stíhal? Doběhl do obchodu s oblečením a snažil se tvářit, že tam je už od začátku směny. Problém je, že má tak všímavou vedoucí, která po něm ihned vyjela. Se sklopenou hlavou poslouchal všechny výčitky, které mu házela na hlavu a poté se odebral pro oblečení, které musel dát na stojany a ještě nějaké přemístit. Stíhal u toho dost dalších věcí. Pracovat, přemýšlet nad změnou práce, broukat si do rytmu hudby, která momentálně hrála z reproduktorů a ještě promýšlet dnešní oběd. Za dnešek jedl jen malý toust, který stejně nedojedl, protože mu v polovině jeho cesty spadl na zem. Málem umřel, když to viděl, ani ho nestihl chytit. Taková škoda jídla, ale aspoň to nebyl třeba kebab. To už by na tom místě stál jeho malý hrobeček, který by měl na zemi obrázek kebabu v srdíčku.
Očkem sledoval jak lidi chodí kolem a každý něco drží v ruce. Buď nákup, jídlo nebo se jen tak procházejí. Už chce konec a jít domů. Spát a najíst se. Konečně dával na posledních pár ramínek nějaká trička, když v tom někdo vykřikl jeho jméno. Už se lekl, že je to vědoucí, protože určitě udělal něco špatně. Pomalu se otočil a čekal, že na něj začnou padat všechny chyby, která právě udělal. Mírně ho zaskočilo když neviděl tu šílenou ženskou, ale někoho koho znal. Tedy aspoň viděl, ale moc s danou osobou nemluvil. Poupravil si brýle a už chtěl pozdravit, ale nestihl to. Místo toho poslouchal Charlie. Už když to vypadalo, že ji bude moci pozdravit, tak zase něco řekla a odběhla pryč. Aspoň mohl dodělat svou rozdělanou práci, kterou měl během pár vteřinek hotovou. Zase se objevila v šatech u kterých chtěl poprosit o radu. Pomalu se nadechoval, že něco řekne, ale zase zmizela. To snad není ani možné, aby byl někdo tak rychlý. Během vteřinky se objeví, pak zase zmizí. Třeba by se to dalo založit jako nový sport a šlo by to na olympiádu. Sundal si z očí brýle, aby si je mohl očistit, protože je měl nějaké špinavé. Mezitím by se mohl nějak dát dohromady a vymyslet nějakou smysluplnou větu a ne plácnout hned první věc, která ho napadne. Už tak se v něm pomalu zvedá hladina nervozity, která se začala zvedat po jeho zameškání. Nikdy neměl rád svojí povahu a když se pokusil chovat jinak, nikdo mu to nepovolil a musel se chovat zase tak jako dříve. Prý takový jaký je, je nejlepší. Zase se vynořila z kabinky a tentokrát už nezmizela. Asi mu konečně dává prostor, aby mohl odpovědět. "Ahoj, Charlie?" Pozdravil do otázky a snažil se vybavit kde ji viděl naposledy. "Um.. Myslím, že ty bílé jsou hezčí." Pokrčil rameny a snažil se vymyslet nějakou vhodnou otázku, která by nějak navázala konverzaci. "Co tě sem přivádí?" Výborně Christophere, určitě si sem přišla koupit nějaké rybičky.

Celou dobu se snažil moc nemluvit. Nebylo to důvodem, že musí pracovat nebo se s ní nechce bavit, ale z důvodu, že plácne nějakou blbost, zase. Vždy se stydí za to jakou blbost pokaždé plácne, ale co člověk nadělá. Někdo dělá blbosti, někdo je plácá. Christopher dělá obojí a to se o to ani nesnaží. Chudák malý. Měl by se sebou něco dělat jinak skončí sám v malém bytě a s hromadou koček. Všichni mají rádi kočky. Nebo psy, ale to by už musel chodit s nimi na procházku a do malého bytu by se s nimi nevešel. Ano, takhle si svou budoucnost plánuje Christopher. Práskl by i s prací a vydělával by přes nějakou počítačovou hru, jídlo by si objednával až domů. Pak by ho někdo našel přilepeného k židli, jak po něm rostou houby a něco co bude připomínat chlupy. "To asi ne. Není tady led." Uchechtl se nervózně. Je to stydlivka největšího kalibru, že to ani není možné. Aspoň něco pozitivního, už neomdlívá, když je toho na něj moc. "No.. Pokud bych ti měl poradit něco z mých oblíbených delikates, tak kebab." Poradil jí naprosto rozhodnutý. Každý chce kebab k obědu. Hlavně když má člověk hlad. "Jo.. Bylo to první volné místo co jsem našel, tak jsem po něm hned skočil. Je to tady fajn, jen vedoucí dokáže být občas otravná." Rychle se otočil jestli není někde kolem, protože ta má oči a uši naprosto všude. Určitě je teď zašitá někde mezi pánskými košilemi a tajně je odposloucháotom mu to vyčte a bude tady muset zůstat ještě déle než by měl. Vytáhl z kapsy telefon, aby zkontroloval čas. "Za půl hodiny bych měl končit. Proč se vůbec ptáš?" Pozvedl nechápavě obočí. Snad nepřijde ta část, že ho někam pozve. Sice by to mělo být obráceně, ale Christopher se svou povahou počítá spíše mezi to křehké pohlaví. Bojí se plno věcí, občas mu dlouho trvá než si něco vybere a stejně si to nevezme, nebo brečí u dojemných momentů. Určitě je to ženská v mužském těle. Občas má i zvláštní chutě a někdo se dokonce ptá jestli není v tom. "A co vůbec ty? Jak se máš?"

Nad jeho poznámkou o ľade sa zasmeje a venuje mu pohľad. Nič už na to nepovie, stále sa ale tak pobavene usmieva. Vraj čo tu robí. Naozaj ju tou otázkou pobavil, ani mu to nemala za zlé. Vedela, že tento chlapec pred ňou býva nervózny, videla to na jeho reakciách, to by nemusela ani chodiť na psychológiu aby to zistila. Keď začuje slovo kebab, hneď sa jej začnú zbiehať sliny. Ten naozaj dlhý čas už nemala a je pravda, že niekoľko dní na neho mala chuť. Ešte, že jej to pripomenul, asi si na neho naozaj zájde. Keby si mala vybrať jedno jedlo, ktoré by mohla jesť celý život, bolo by to asi ono. Alebo pizza. Alebo niečo z mekáču. Proste samé nezdravé veci. Keď to jedlo je tak dobré, že ten človek tomu proste nedokáže odolať. "Kebab milujem tiež. Dlho som ho nemala. Hmmm... Asi si ho pôjdem naozaj kúpiť. A možno si kúpim dva, mám hrozný hlad." Tvári sa nadmieru spokojne, pri predstave, že už má v rukách kebab. Na dnes už pravdepodobne skončila s nakupovaním, jediné čo dnes ešte kúpi bude jedlo. "Len dúfaj, že ťa práve teraz nepočula." Zasmeje a poobzerá sa okolo ako keby sa ju snažila nájsť. No nevie ani ako vyzerá, takže jej to bude vlastne na nič, preto sa radšej pozrie na Chrisa. "Bola som len zvedavá. Ale teraz keď som zistila, že máš tak rád kebab, tak by sme mohli ísť spolu. V mojom okolí nie je nik, kto by ho mal tak rád, všetci sa len divia, že to dokážem jesť. Vôbec ich nechápem, veď je to predsa tak dobré. Alebo by sme mohli ísť niekedy inokedy, kľudne by som ti ho aj kúpila, čo ty na to? Mal by si jedlo zadarmo, to sa predsa neodmieta." Široko sa na neho usmeje v očakávaní čo na to povie. Nevadilo by jej ani keby ju odmietol a nikam s ňou nešiel, veď sa predsa len nejak dobre nepoznajú ale aj tak dúfa, že odpoveď bude kladná. "Och, ja sa mám skvele. Nemusím ísť do práce, keďže mi dali voľno a snažím si ho užiť. Ale aj tak väčšinou skončím pri jedle, pretože som stále hladná. Nie je to divné, však? Mama mi hovorí, že je divné, keď stále jem ale mne to príde normálne." Zavrtí hlavou v znamení, že tomu nechápe ale úsmev jej z tváre aj tak nemizne.

Naprosto s ní souhlasil. Kebab je asi to nejlepší co může být. Pak ještě pár jídel, ale kebab je stejně nejlepší. Možná by se kvůli němu i odstěhoval tam odkud se vzal a tam by ho jedl pořád. "Vím o čem mluvíš. To ostatní jí divné věci. Vždyť kebab je naprosto klasické jídlo, které dokáže člověk zasytit a ještě si na něm pochutnat. Já kdybych měl dost času tak asi prosedím celý den u kebabu." Zasmál se sám nad sebou. Už vidí jak se z něho stane nějaký věrný zákazník někde v kebabárně. "Rád s tebou půjdu, ale až skončím tady. A nechci, aby jsi za mě platila. Já si to zaplatím sám." Podrbal se nervózně na zátylku. Příště by měl přemýšlet, jestli opravdu někam chodit když bývá takhle nervózní. Ale být to někdo jiný, asi by někam nešel. Raději by šel domů. I když by to znamenalo nejít na kebab. Třeba by si ho aspoň objednal. Samozřejmě by mu přišel pozdě a studený. Proto si nerad jídlo objednává, protože se na poslíčky nedá poslední dobou spoléhat. "Buď v pohodě. Já bych taky jedl každých 5 minut. Nikdo mi to ovšem nevyčítá. Ale jelikož většinou jím sám, tak mi to nemá kdo vyčítat."Zasmál se. Ale je to pravda. Když nemá s kým chodit na jídlo, nemá mu kdo vyčítat jeho chutě. Ovšem jeho stydlivost má dost dobrou výhodu. Nikdo ho nezve na žádné akce, kde se navazuje až moc kontaktů. Ani ho to moc nemrzí. Aspoň musí riskovat, že by se mu jeho omdlívání vrátilo a žil by zase ve starých kolejí. Doteď si pamatuje každý pád nebo jeho omdlení. Na nějaké vzpomíná v dobrém. Některé byly krapet horší. Třeba když málem spadl na ježka. To by ho asi dost bolelo. Možná víc, než toho ježka. "Když chvilku počkáš, tak já si skočím dozadu pro věci a budeme moc jít." Oznámil a pomalu se rozešel ke dveřím. Konečně přišel konec jeho směny. A čas na jídlo. Sundal si brýle, které uklidil do pouzdra a následně do batohu, který si hodil na záda. Ještě oznámil, že odchází a rychle vyšel ven, aby mu ta baba nestihla nic říct. "Um.. Můžeme?" Optal se a pomalým krokem vyšel před obchod, kde počkal.

Trochu se pousmál a už chtěl jít, ale než mohl udělat první krok, už byl táhnut. A držen za ruku. Christopherova laťka nervozity stoupla o několik stupňů výš. Přemýšlel zda se mu to nezdá, ale opravdu nespal a byl vzhůru. Teď by si nejraději zakryl svůj obličej do dlaní, ale za jednu ruku ho držela a druhou si držel batoh, aby mu nespadl. Opravdu byla milovník jídla. Nikdy nepotkal člověka, který by pomalu za jídlem běžel. Ale on nebyl jiný. Byl stejný, jen takové věci dělal, když byl sám. Nikdo nemusí vědět co potají dělává, když je sám a nikde nikdo koho zná. Jak mohl někdo tak stydlivý jít na psychologii? Otázka nad kterou přemýšlí pokaždé, když se dostane do stavu, kdy není schopen mluvit jak je nervózní. Chtěl jí říct, jestli by trochu nezpomalila, ale než to stihl říct, byli tam. Konečně uviděl ceduli s nabídkou. Na tváři se mu objevil úsměv od ucha k uchu. Přesně věděl co si dát. To jako vždycky a to kebab se sýrem a hodně chilli. Takovou kombinaci naprosto zbožňuje i když někomu to může přijít dost nechutné. Kdo by kombinoval kebab, sýr a chilli? Normální lidi co jí kebab. "Tady mají nejlepší kebab ve městě. Nikde jinde není tak dobrý jako tady, ale celkem se divím, že sem nechodí moc lidí." Podíval se na ceduli a pak hledal nějakou frontu. Stáli tam jen dva lidé. Sundal si batoh, aby si mohl vyndat peněženku. Když ji vytáhl, batoh si zase hodil na záda a ještě zkoumal co by si ještě k tomu mohl dát. Když už je tady, tak proč si toho nevzít více? Potřebuje si udělat nějaké zásoby pro dnešek. Přeci pak nebude hladovět. "Co si dáš?"

Nemyslela na to, či mu to vadí alebo nevadí, proste ho vzala za ruku a už ho ťahala za sebou. Nikdy takto nepremýšľala, skoro vždy robila niečo podľa seba. Ach ako len jedlo milovala. Niekto by povedal, že skoro nič ne je, keďže ma postavu akú má a popritom si dosť často dopriala fastfoody či nejaké podobné jedlá. Cestou ku kebabu sa párkrát pozrela dozadu na neho ale ani raz nezastavila alebo aspoň nespomalila. Znova na toho druhého nebrala ohľad ale je pravda, že keď sa niečo deje a celé sa to točí okolo jedla, druhých ľudí zcela ignoruje. Široko sa usmeje, keď uvidí ich cieľ, preto zastaví a ruku mu pustí. "To je vôňa." Privrie na pár sekúnd oči než ich zase otvorí. Miluje túto vôňu, dokázala by tu sedieť aj celý deň a s radosťou by vdychovala túto vôňu. "Ja viem! Úplne to tu milujem a vždy sem rada prídem. Škoda, že je to tak ďaleko od môjho domu, inak by som sem chodila stále." Povzdychne si ale zase sa usmeje, keď uvidí ceduľku s ponukou. Dlho si to ale neprezerá, hneď vie čo si dá. Jej obľúbené. "Uvidíš." Žmurkne na neho. Postaví sa do rady, ktorá tam je ale prišli práve včas, pretože tí dvaja ľudia po chvíli odtiaľ odišli. Hneď sa posunie dopredu s veľkým úsmevom na tvári, až takým, že všetkým naokolo ukazuje svoje zúbky. Objedná si kebab pre seba, nezabudne na ruke zdvihnúť dva prsty, že si to prosí dvakrát. To sa otočí na Chrisa s nadvihnutým obočím, čo si dá on.

"Já to mám taky daleko, ale zase to mám u práce a v té jsem každý den. Což je celkem výhoda." Zasmál se a ještě delší dobu si prohlížel ceduli a nemohl se stále pořádně rozhodnout. To je špatné, hodně špatné. Když už se konečně rozhodl a chtěl něco říct, Charlie už dávno stála u pultu a už si objednávala. Jen mu hlavou problesklo, že je opravdu rychlá. Christopher by byl taky rychlí, kdyby byl sám. Právě teď, v její přítomnosti, se bojí pomalu i dýchat jak je nervózní. Došel k pultu, když od něho Charlie odešla a začal si objednávat svou klasiku. Ovšem místo jednoho si to vzal 3x. Za celý den měl jenom malý toust, který mu ještě spadl na zem, takže skoro nejedl. Se svým jídlem se vydal k Charlie. "Nepůjdeme si s tím někam sednout? Už opravdu umírám hlady." Dlouze si povzdechl a porozhlédl se po nějakém volném stole. Viděl jeden v koutu. Tam by to bylo ideální. Bylo vidět, že má opravdu hlad, který mu zaplňoval jeho mysl. Proto chytil Charlie a rychlým krokem se tam rozešel to místo zabrat, aby ho neobsadil někdo jiný. Jeho obsazování území bylo úspěšné a hned se usadil. Na stůl položil první kebab a začal ho pomalu jíst. Opravdu miluje kebab se sýrem a chilli. Nikdy nezažil nic lepšího. Možná to bude i tím, že miluje hot věci v jídle. Od stolu měl krásný výhled z okna, které bylo hned vedle. Rozhodně není nic lepšího než dobré jídlo s dobrým výhledem. U dalšího sousta si uvědomil, co právě před chvilku udělal. Ztěžka polkl a vložil si obličej do dlaní. "Promiň! Já tě sem potáhnul jako psa. Odpusť mi to prosím!" Začal se zběsile omlouvat.

Další den a znovu do práce. Jaká to novinka. Ze školy do práce a domů se vyspat. Ani neví, kdy měl klidný den a měl i nějaký ten čas. Nebo je další možnost, že to až moc přehání a jenom si nenápadně stěžuje. Ale když to nikdo neslyší, může mu to být jedno. Dokonce měl i pocit, že se mu celý dnešní den začíná sypat už pod rukama. Zaspal do školy, nestihl autobus, ale dokonce někde ztratil peněženku. Ještě by ho dneska mohlo někde sejmout auto a den plný smůly by byl ukončen. Není si jistý, že by prošel pod žebříkem, přeběhla mu kočka přes cestu nebo ho někdo proklel. To je asi za něco karma. Ale za co? Asi za tu jeho nemožnou stydlivost. Neměl rád svou stydlivost. Občas přišla vhod, ale když se dostavila skoro pořád, mohl z toho mít i velký problém. Hlavně v práci.
Do práce přišel pozdě, opět. Vedoucí nezajímal důvod proč. Pokaždé hledala v něčem chyby. Ať už se snažil sebevíc, bylo to špatně. Pokaždé musela mít pravdu. Vadilo jí, když měl někdo jiný pravdu a ona prohrávala hádku. To nemohla být ženská. Ženská nemůže být tak agresivní. Vždycky dostal seřváno a pokaždé mu něco málo strhla z výplaty. Mohl by se roztrhnout na několik částí, aby stíhal ty úkoly, ale té rašpli by to stále přišlo nedostačující. Zrovna dával na ramínka košile. Zase přišla a začala mu vyčítat, že to dělá blbě. Jen se díval do země a připadal si jako malé ublížené štěně. Raději začal ty košile skládat jinak. Hlavně se blížil čas pauzy. S tou pauzou se blížilo i jídlo. Ještě dodělával poslední úkoly, které dostal a šel se někam uklidit se svým sendvičem. Věděl, že si jich měl udělat více. Jeden mu nestačil. Pro příště nebude tak hloupý a udělá si jich víc. Nasadil si brýle a přesunul se za pokladnu. Bylo poněkud prázdno. Celkem se divil. Bylo to takové zvláštní. Opřel se o skříňku, upravil si jmenovku a začal hledět někam do blba. Modlil se, aby už nikdo nepřišel a mohl jít domů. Najíst se, vykoupat se a jít spát. Hlavně se vyspat. Probudil se ze svého koukání do ničeho a promnul si spánky.

Už to vypadalo, že nikdo nepřijde a bude moci jít domů, ale přeci jen někdo ještě přišel. V duchu nadával, proč. Ten člověk ho dělil od jeho domova a pohodlí. Ta osoba mu přišla tak cizí, ale přesto tak známá. “Um.. Joo.. Tam vzadu v rohu.“ Vykoktal ze sebe. Nejraději by se právě plácl do čela. Opravdu není schopný mluvit před někým plynule. Tedy je, před vlastním odrazem v zrcadle. Ani to pomalu nedořekl a už uslyšel své jméno, které někdo vykřiknul. Pomalu se otočil a tam stála jeho vedoucí. Celá rudá s obrovskou žílou na čele na něho začala řvát, že ve skladu je obrovský nepořádek. Se sklopenou hlavou pobral své tělo a rychle odcupital do skladu. Pozvedl nechápavě obočí. Nic tam není. Jenom jedna spadlá krabice. Plácl se do čela. Nechápal, proč s tou prací brzo neskončí. Ale to by musel zase hledat něco dalšího a hlavně něco kde nebude mít tak velký kontakt s lidmi. Sice tady ho má dost, ale stále se tomu dá nějak vyhnout. Zvedl krabici a dal ji na hromadu k ostatním. Zakroutil nechápavě hlavou a zase vylezl ven. Pomalu se došoural zpátky na své místo u pokladny. Sundal si z očí brýle a položil je na skříňku za sebou. Vytáhl z kapsy telefon a začal projíždět různé stránky, plné zajímavých věcí.