Nákupní Centrum

Pri výbere toho čo si obaja dajú, mladík tak trochu zašvindluje, z čoho ho samozrejme hneď obviní. Možno má v tento moment detinské správanie, ale nehanbí sa za to, v srdce je podľa nej každý ešte stále dieťa. Zasmeje sa ale, vyzerá to tak, že ju v tom nenechal samú a rovnako ako ona, odpovedal detinsky. Hah, tak jeho si ako priateľa necháva, páči sa jej. Po objednaní nasleduje výsluch, ktorý jej ani trochu nevadí, preto mu na všetky  otázky odpovie. To, či často pozýva chlapov na rande aj po pravde čakala, takže nebola vôbec prekvapená a jednoducho mu odpovie to čo si myslí. Možno sa do toho vžila až príliš, ale chcela mu povedať jej pohľad. Aspoň uvidí, čo si napríklad o tom myslí on. „Možno máš pravdu,“ odkývne jeho slová s menším úsmevom na perách, ktorý mu aj venuje. Kto vie čo sa tým chalanom ženie hlavou ale možno to čo povedal Carter bola pravda. Niečo na tom bolo. „Ale nie, vôbec mi to nevadí. Aspoň takto zistím, čo si o tom myslíš aj ty. Chlapský názor som na to ešte nedostala.“ Teraz ho mala a očividne si o tom mysleli to isté. Aspoň niekto. Vďaka bohu.
Názov miesta kde pracuje si nepamätá, ikonické. Ešte viac sa pred ním nemôže strápniť, že? Sľúbi mu ale, že hneď ako si spomenie tak mu dá vedieť, čo aspoň využije a získa tak jeho číslo. Do jeho mobilu napíše číslo, pričom sa nezabudne pomenovať menom za ktoré si nezabudne dať srdiečko, kvôli čomu sa pobavene usmeje. Nechá sa prezvoniť, pričom si jeho číslo uloží, aby vedela kam písať, než si mobil znovu uloží. „Tak sa možno niekedy stretneme aj v škole!“ zvolá nadšene, aj keď asi obaja vedia, že to nie je úplne tak isté. Tá škola nie je úplne malá, ale možno budú mať šťastie a narazia na seba. A ak to nevyjde, tak mu proste napíše SMS a vyriešené. „Tak dúfam v nejakú zľavu,“ odvetí so smiechom. Samozrejme si len uťahuje, ale nedalo jej to.
V hrách nie je práve najlepšia, ale pravdepodobne dôvod je ten, že je skôr zaujatá módou, než hraním hier. „Asi máš pravdu. Musím si nájsť niekoho lepšie,“ súhlasí hneď, pričom jej mykne kútikmi. To už obsluha pred nich položí ich objednávku, na čo sa spokojne usmeje, samozrejme si ale neodpustí malú poznámku smerom k muffinu, ktorý si nakoniec vybral. Zasmeje sa, než len zavrtí hlavou a rovnako ako on, sa do svojich pochúťok pustí.
Ich rozhovor o všetkom možnom sa pomaly tiahne, pričom si obaja vychutnávajú kávu a zákusky, nakoniec ale prišiel ten čas, kedy by bolo najlepšie ísť už domov. Nie, že by sa s ním nebavila, má pocit, že sa takto ešte nikdy nesmiala tak ako s ním. Dokonca jej aj zavolal taxík, čo ju úprimne potešilo, preto mu venovala ďalší z jej známych úsmevov. „Ja ďakujem za strávený deň a taxi,“ odvetí so sladkým úsmevom na ústach, než mu ešte na rozlúčku zamáva a nechá sa vodičom odviezť až k spolku.

>>> dievčenský spolok / koniec hry

>>> studovna


Bylo naprosto očividné, že Michael Jarsdale Grimes byl z tohoto spontánního výletu naprosto unešený a zmatený (v dobrém slova smyslu). Nejenže se konečně bavil s někým, kdo na univerzitě patřil mezi takovou tu pravou smetánku (on by tam sice mohl patřit taky, protože měl na to finance, ale s tím, že vypadal spíše jako koště, patřil mezi smetáky než mezi smetánku), ale mohl se projet i jejím autem, což byl zážitek samo o sobě, jelikož on volil spíš veřejnou dopravu anebo chůzi pěšky, protože všechno bylo blízko. Takže když toto bílé nablýskané auto zaparkovalo na parkovišti u nákupního centra, musel to trochu rozdýchat. Z nějakého důvodu se uvnitř něj rozprostřel nečekaný stres, přesně takový stres, který mívají herci před svým divadelním vystoupením, jenže tohle nebylo divadlo, ale realita. Rozhodl se tedy sebrat veškeré své zdravé sebevědomí a uklidnit se. Nechtěl přeci vedle Chloe působit jako puberťačka v rozpacích, musel být sám sebou. Vlastně i bytí sám sebou bylo trochu v rozepřích, jestliže momentálně trávil čas s někým jako byla ona. Zhluboka se nadechl a pak vydechl, když v tu si uvědomil, že moc nevnímal, co se děje kolem něj. Ani se nenadál a už se procházel po nákupním centru. Vlastně se neprocházel… Snažil se udržet krok s Chloe. Rozhlížel se po obchodech, snažící se objevit něco, co by se mu skutečně líbilo ve výloze a donutilo ho se jít podívat dovnitř. Co se týkalo jeho stylu tak to bylo trochu komplikovanější, než se mohlo na první pohled zdát. Kdyby se ho někdo zeptal, jak by popsal svůj styl, chvíli by to trvalo. Jak by se dal nazvat styl oblékání, který se zásadně skládal z pohodlného a často i aktivního oblečení? Sportovní? Rozhodně ne. Michael zvedal tak občasně bečky s pivem, než aby aktivně pracoval na svých neexistujících svalech. Ležérní? Tohle nebylo daleko od věci, ale i tak na tom něco nesedělo. Ač se na první pohled zdál, jako člověk, který seděl jenom na gauči a ládoval se všemožnými typy fastfoodů, tak často chodil ven do společnosti a když ne do společnosti, tak byl prostě venku a naháněl inspiraci pro další písničku. Jednou se mu stalo, že si ho někdo spletl s bezdomovcem, když se poflakoval venku uprostřed noci. To bylo ono! Kdyby Michael Grimes měl popsat svůj styl, popsal by to jedním slovem: bezďák. A když se na to koukal z druhého úhlu pohledu, ani se nedivil, že mu někdo nabídl, že by mu chtěl pomoct tuhle módní katastrofu vyřešit. I tak si nebyl jistý, zda právě Chloe mohla pochopit jeho smýšlení, co se stylu týče. „Myslím, že bys měla vědět, že se zásadně vyhýbám vzorům a pestrým barvám,“ vyhrkl zničehonic Michael, jakmile už kráčel po její pravici. Jestliže to měl být upgrade šatníku, tak zásadně podle jeho gusta, proto mu přišlo na místě, aby se dozvěděla, co se mu líbí a co ne. „Jo a mám rád černou, ale to je asi očividný,“ uchechtal se.

Ani se nenadál a ocitl se v obchodě. Michael neměl čas se ani porozhlédnout a ohrnout nad tím výběrem nos, protože už z těch navléknutých figurín tušil, že to nebude jeho styl, ale nebránil se. To Chloe tady byla módní odbornice ne on. Sotva mrknul okem, aby se zorientoval v prostoru a už musel projevit svůj názor na módní kousky, které mu byly předvedeny. Zahleděl se dlouze na ramínko, na němž visela košile a letmo pokýval hlavou. Oči mu sklouzly směrem ke kalhotám. Zorničky se mu trochu rozšířily překvapením, protože netušil moc jak na to reagovat. Trochu si odkašláním pročistil krk a spustil: „Tohle bych si představil na týpkovi, co právě prochází krizí středního věku.“ Michael nad tím nezaujatě pokrčil rameny. Ano. Samozřejmě jí ten výběr předtím neulehčil, když sám zmínil, že nenosí pestré barvy a vzory. Tohle byl ideální výběr. Neutrální. Vhodný pro každodenní nošení a vypadal i krapet formálně, jenže tohle nebyl on. Tohle spíše vypadalo jako něco, co si vzal na sebe jeho strýček Arthur na barbecue. „Ale dejme tomu,“ pokrčil nad tím rameny a ramínka si převzal, aby mohl oblečení prozkoumat vzhledem k materiálu. Michael trochu promačkal látku, aby zjistil, jestli to je fakt kvalitka. Samozřejmě že byla. Potvrdila cenovka, která mu protočila panenky mnohem víc než výběr samotného outfitu. Za takovou nudnou košili, tolik peněz? „Hele asi spíš ne,“ poznamenal trochu zklamaně. Byl to sice boháč, ale boháč z chatrče. Peníze se mu moc nechtěly utrácet, protože si žil jako v pohádce i bez nich. „Je to moc drahý,“ Michael řekl zcela upřímně a vrátil to zpátky na věšák, aniž by čekal na její názor a pak se rozešel k dalšímu z věšáků, aby si prohlédl něco, co ho skutečně zaujalo. Jenže tenhle obchod toho moc nenabízel.

Michael se ohlédl přes rameno, popravdě tak podivně se zatočil, aby se na Chloe mohl podívat v tváří tvář. Tak nějak doufal, že si to holka rozmyslí a prohlásí něco v tom smyslu, že se skutečně spletla a v tomhle obchodním řetězci nemají nic pro takového burana jako byl on. Odstoupil trochu dozadu, aby si vyslechl její přednášku. Rozhodně se mu líbil fakt, že mu nepodstrčila další košili za skoro za milion (alespoň tak si to jeho hlava převzala) by skutečně nezvládl. Vlastně by se mu i rozklepala ruka, kdyby jí musel vracet zpátky na věšák. Byl za to dokonce i rád. „Jo ty jsou fakt dobrý,“ pokýval nad tím souhlasně hlavou. Samozřejmě si představoval, jak si k tomu vezme nějaké volné triko nebo dokonce i mikinu. Přišlo mu to jako zajímavý kousek do jeho šatníku, „Triko rozhodně, ale košili k tomu asi ne. Je mi to blbý, ale… Nevím, jestli jsi o tom někdy slyšela, ale mám fobii z knoflíků,“ Mikey se jí to pokusil nějak nevinně vysvětlit, ale nešlo mu to podle plánu, protože se sám přistihl, jak se snaží zadržet smích. „Jakože ne v tom smyslu, že bych se jich bál sotva, co se na ně podívám… Kašli na to. Prostě nejsem fit na košili, chápeš? Nechci někomu vystřelit oko, kdybych se náhodou nadechl. Takže košile padají,“ konečně dokončil svoji výpověď. Když ale viděl košili se svetrem tak nějak ho ten strach opadl, ale pořád by z něj vypadal jako nagelovaný hezounek, a to on nechtěl. „Ne ne ne. Ty kalhoty budou stačit,“ pousmál se. Na kalhotách se nedalo nic zkazit, „Ale černé. A vezmu si jedny,“ zdůraznil, „jen jedny.“ A když řekl tak se stalo. Popravdě takových kalhot docela postrádal a na rodinné oslavy nebo shromáždění nemohl nekonečně chodit v roztrhaných džínách. Šel si tedy pro ty kalhoty v jeho velikosti, ale z nějakého důvodu ho tížilo svědomí. Chloe se očividně snažila, jenže on to ignoroval, protože se bál vyjít ze své komfortní zóny. Povzdechl si. Michael se snažil najít ta správná slova k tomu se vyjádřit. „Co by se ti na mně líbilo?“ Vyhrkl zničehonic. „Kromě tamtoho. Jakože co se oblečení týče,“ snažil se to nějak zachránit. Nechtěl, aby ho pochopila špatně. Měl pocit, že jí dává až přehnaně moc restrikcí, tudíž se v tom nákupu či transformaci zatím vůbec neposunuli a on to chtěl změnit. Třeba v něm probudí jeho vnitřního topmodela.

Michael pohledem kmital mezi modely, které mu doporučila, že by mu mohly slušet. Tiše nad tím zapřemýšlel. Ano, nad pohledem na jednotlivé figuríny se mu trochu ohrnul nos, protože to si na sobě prostě nedokázal představit. Ale něco uvnitř mu říkalo, že by měl svou neoblomnost trochu zkrotit a trochu si to vybírání oblečení užít. Zejména také kvůli své poradkyni, kterou by mohl nazvat profesionálkou. Nebo alespoň tak mu odjakživa utkvěla v paměti. On se v dívčím oblékání moc nevyznal, ale z jejích outfitů, jež na ní zahlédl na chodbách, usoudil, že v tom byla přebornice. Pravda byla taková, že Mike nerad něco měnil. A už vůbec nerad měnil svůj styl oblékání. S experimentováním přicházela zábava. A co Mike rád dělal, když ostatní neurážel? Bavil se. Zhluboka se nadechl a vydechl, bedlivě zamýšlející se nad svým rozhodnutím. S Jarsdalem nikdy nebyla nuda. „Fajn,“ vyhrkl odhodlaně, „tak ten červený.“ Přidal na hlasitosti, aby ji dal najevo, že to myslí skutečně vážně.  Zkrátka jej přesvědčila. Nebylo na denním pořádku, aby se mu nějaká žena (kromě jeho mámy a tetičky Fiony) svěřila s tím, co by mu sedělo za oblečení a co ne. On módě moc nerozuměl, a když se jej na to někdo zeptal, tak předstíral že ano. Před Chloe, školní módní ikonou, nic takového předstírat nemohl. Tohle byla jediná příležitost, jak v jejích očích zazářit. S úsměvem na rtech přešel k věšáku, kde byly pověšené kousky skládající outfit na figuríně. Popadl červené kalhoty a posléze i sako ve stejné barvě, u kterém trochu bádal nad velikostí. Úsměv na rtech se trochu zkřivil, když do své náruče přihodil ještě hnusně růžovou (v překladu fuchsiovou) košili. Rukama trochu zamáchal, když se netrefil a oblečení mu popadalo na zem, jak měl plné ruce oblečení, které se jednak chtěl koupit a některé z nich i vyzkoušet, protože si nebyl zas tak úplně jistý výběrem (vlastně hlavní bylo, zda se v tom bude cítit dobře). „Ksakru,“ zamumlal si pod nosem. Rychle a nemotorně to sebral ze země. Když se však prudce vzpřímil, tak se letmo praštil do hlavy o kovovou konstrukci věšáku. „To se právě nestalo.“ Sykl bolestí, ale rty hned semkl. To měl za to, že příliš odmítal. Karma mu to vracela. Nenápadně k tomu přihodil ještě jednu z košil, na kterou Chloe poukazovala, když se pro něj snažila navrhnout ten nejlépe padnoucí outfit. Náruč oblečení se mu plnila, až měl obavy z toho, zda jej personál do kabinky vůbec pustí, což se nakonec povedlo. Když zbrkle vešel do místnosti, úsměv se mu zkřivil, když zahlédl chlápka čekající před kabinkou. Nejspíše civěl do mobilu a četl si sportovní noviny nebo tak něco, jen aby se zabavil při dlouhém čekání na přítelkyninu ukázku outfitu. Tohle teď musela podstoupit jeho nákupní poradkyně, jelikož si Michael nebyl zas tak úplně jistý, že se do daného oblečení dokáže nasoukat. Mohl se o to však alespoň pokusit. „Přísahám, že mi to nebude trvat,“ prohlásil, zatímco si prohlédl dvě ramínka, „teda pokusím se o to. Už jenom kvůli tomu, abys mi tu neumřela nudou. To by byla obrovská ztráta.“ Michael se uchechtal nad svým vtipem, ale z jeho kyselého úsměvu šlo poznat, že sám tohoto žertu litoval. Ramena svěsil hanbou a radši šel do kabinky, kde zatáhl závěs a pokusil se domluvit těm démonům v hlavě, aby s holkou jako je Chloe neflirtoval. O to se vlastně ani nepokoušel, ale cokoliv plácl, tak bohužel vyznělo. V kabince byl trochu zmatený jak lesní včela, když zahlédl svůj rudý obličej v nejrůznějších úhlů zrcadel. Na sebevědomí mu to nic nepřidávalo. Mike si tedy oblečení začal zkoušet. Vlastně se ke spoustě z vybraných kousků ani nedostal, protože se zasekl u zapínání knoflíků, což byla naprostá ztráta času, vzhledem k tomu že jejich pořadí mnohokrát poměnil, že se mu z toho začaly nepříjemně potit ruce. Občas vykoukl ven skrz škvíru mezi závěsem a konstrukcí kabinky, aby se ujistil, zda mu nevzala roha. Vlastně by byl i za to docela rád. Nemusel by se bát ztrapnění. Michael byl nervóznější a nervóznější, dokud nesáhl po kouscích, o kterých Chloe básnila a dychtila po tom ho v tom outfitu vidět (samozřejmě nedychtila, ale tak si to převzal jeho mozek ve tvaru lentilky). Michaelovi se povedlo nasoukat jak do košile, tak i do zbytku červeného kompletu. Ani se nepodíval do zrcadla a odhrnul závěs: „Tadáá! Tak co říkáš? Dobrý?“ Ptal se s rozcuchanými vlasy a pokřiveným límcem košile.

Michael dychtivě čekal na její verdikt. Tohle bylo snad horší než čekat na vyhodnocení jeho přihlášky na vysokou, u které byl také donucen ji podat někým jiným. Zkrátka to vypadalo, že nejlepší rozhodnutí Michael dělal, když ho k tomu někdo dokopal, a to se mu i potvrdilo, když Chloe se svým výsledkem byla spokojená. Popravdě byl trochu napjatý, jak kšandy, když se k němu dívka natáhla, aby mu upravila ten límec, ale když si uvědomil, že se snažila opravit takovou viditelnou nedokonalost, nervozita z něj hned opadla. Z jeho strany se ozvalo malé uchechtnutí, „Fakt?“  Na první pohled se zdálo, že tomu moc nevěří. Musel zacouvat zpátky do kabinky a trochu se prohlédnout v zrcadlech. „Prosím tě, ti mě občas nepoznají ani normálně. Naposledy, co jsem měl dojít na večeři, tak si mysleli že jsem kurýr,“ smál se. Teď se nad tím usmíval, ale tehdy ho to štvalo, protože si vysloužil obrovskou pozornost u stolu, když se jako jediný na slavnostní večeři zjevil v mikině. Čím déle se na sebe koukal v zrcadle tím přišel ten bod zlomu. Docela se mu to líbilo. „Není to zas tak špatný, jak jsem si myslel,“ prohlásil s křiveným výrazem. Musel vypadat hloupě, když dělal takové scény kvůli oblečení. Ani drahé to moc nebylo. Jenom se mu do toho nechtělo moc investovat, protože to považoval za zbytečnost. Ale když se mu potvrdilo, že vypadá jakž takž k světu? Nevadilo by si koupit další kousky, které mu vybrala. „Vezmu si to,“ doplnil svoji původní myšlenku, kdyby to nebylo dostatečně jasné. Byl nadšený. Zejména kvůli tomu, že až to uvidí jeho rodina, tak si budou myslet, že se sebou začal konečně něco dělat. Kéž by. Vešel zpátky do kabinky a zatáhl za sebou závěs, aby se mohl převléct do normálního. „Díky! Fakt by mě nenapadlo, že by mi novej šatník fakt bodl,“ ozvalo se z kabinky, aby projevil své nadšení více. Zdálo se mu, že to nedával moc najevo. Jediné, co mu nelezlo do hlavy bylo její nečekané nabídnutí pomoci. V hlavě se mu pořád přehrávala konverzace z dnešního setkání, kdy mu tvrdila, že si myslí, že má na víc. Skutečně měl, a to se jí povedlo odhalit po neskonalém shoppingu. Ano, měl důvod být skeptický. Ačkoliv chtěl doufat, že to byl pouze počin z její dobré vůle, ani by se nedivil tomu, kdyby na něj z čista jasna vyskočila banda kameramanů a celý štáb, aby mu oznámili, že se nevědomky stal součástí nějaké reality show. Třeba Amerika hledala nového topmodela, no jo, ale to by nezašla za ním. Převléknutý byl raz dva a ostatní oblečení si jenom přeměřil. Nechtěl tady strávit dalších sto let. Závěs se opět roztáhl. Michael držel oblečení, které si odhodlal zakoupit a nesměl tam chybět ani ten ladící červený komplet.  „Takže, teď už mi povíš čím jsem si vůbec zasloužil tvou asistenci?“ Zajímal se.

Michael si sám sobě vykopal hrob. Tohle v něm vyvolal právě pronikavý pohled dívky, který po něm střelila a také jak rychle odešla. „Co?“ Vydal ze sebe chabě. Moc to nepochopil. Blbec. Že by se on měl nad sebou zamyslet? Ani náhodou. I když něco na tom bylo. Místo toho hloupého oblečení si měl sehnat neprůstřelnou vestu. Když ji tak pozoroval, jak mizí v dáli, zmocnil se ho ještě horší pocit. Možná za to mohlo jeho vyptávání, ale tak nějak z její reakce vydedukoval, že ji zklamal, a to opravdu nechtěl (nebo takhle si její odchod jeho hlava vyložila). Michael sklopil hlavu a podíval se na svůj bezdomovce připomínající ohoz a pak se zahleděl na předloktí, kde měl právě přehozený červený oblek, jenž si před chvílí zkoušel. Zhluboka se nadechl a vydechl. Popravdě neměl příliš času na to se cítit v tom oblečení komfortně, proto byl mnohem radši, když si ho mohl tak rychle sundat, avšak až teď si uvědomil, že jeho ukvapené rozhodnutí zkazilo atmosféru. Ani se nenadál a už byl zpátky v kabince, soukající se zpátky do červeného obleku a fuchsiové košile. Na to že knoflíky zapnul rychlostí blesku, seděly do páru. Sako si upravil. Dokonce i límec košile, když teď po ruce neměl svou shopaholic pomocnici. Prohrábl si před zrcadlem vlasy a vzal si vše ostatní. Ač to tenisky docela kazily, vyšel z kabinky poměrně sebevědomě. Koneckonců se cítil blbě za to, že se rozhodl zmuchlat a vyhodit do koše něco, na co byla Chloe pyšná. Mrzelo ho, že to špatně pochopil. Michael Jarsdale Grimes byl prostě idiot. Ale teď se snažil nebýt idiotem, a to bylo správné, ne? Vykračoval si to tedy k pokladně. Všichni na něj zírali. Tiše doufal, že v tom dobrém slova smyslu. I když z pohledu prodavačky si nebyl zas tak jistý. Vypadala jako by právě spatřila Kristovo zjevení. Jeho ego trochu kleslo, když už byl v přítomnosti Chloe. Nepřipadal si tak majestátně, ale popravdě řečeno, konečně už vedle ní se svými hadry nevypadal jako žebrák. Když na sebe tak mrkl do toho zrcadla za prodavačkou, konečně vypadal jako hoden částky svého konta na kartě. Slušně pozdravil slečnu prodavačku a oblečení položil na pult, aby se o vše ostatní mohla postarat.  Jo a taky jí musel vysvětlit, že si kupuje i to oblečení, co má právě na sobě. Kupodivu to v realitě nefungovalo, jak ve filmech, když přišla řada na spontánní shopping spree. „Hele Chloe, promiň,“ prohodil směrem ke Chloe v záchvěvu prodavaččina pípání snímačem čárového kódu, „já se netušil, že se budeš chtít tímhle pochlubit světu,“ uchechtal se. Bylo vůbec potřeba se omlouvat? Nebyl si jistý, ale v daný moment to uznal za vhodné. Prostě cítil, že to svou otázkou pokazil. Kdo by se však na jeho místě neptal. Maximálně tak úplný hlupák. Její pozornost si ničím nevyprosil, a to se stalo obrovskou záhadou. „Víš, to mně se tak normálně nestává, proto mě to trochu zaskočilo,“ smál se. Úsměv se mu na rtech na malý moment zamrazil, když si všiml prodavaččina výrazu doslova křičící ‚nedivím se‘. Částku za oblečení ani nevnímal, jelikož už kartu přikládal na terminál. Jak jedno moudré rčení pravilo: co sejde z očí, sejde z mysli. „Jinak si toho moc vážím, o tom žádná,“ pokračoval ve své omluvné řeči, i když plácal páté přes deváté. Znepřátelit si nejpopulárnější holku na škole kvůli nakupování nebylo zrovna nejrozumnější. Ač ho prodavačka proklínala pohledem, pomohla mu odstřihnout ty pošahané visačky. Poděkoval a vzal nákupní tašky, do kterých naházel i to oblečení, ve kterém sem přišel. Když mířil ven z obchodu, trochu se nad tím pozastavil. „Já… Já bych se ti měl nějak odvděčit. Můžu ti něco koupit, jestli teda chceš. Nebo si klidně řekni něco jiného, jestli tě něco napadne. Může to být fakt cokoliv.“  

Michaelovy oči spíše nebezpečně cukaly, než aby se rozzářily nad tím zbrklým pohybem Chloeiny ruky, když ho požádala o telefon. V hlavě se mu roztočilo pár ozubených koleček, aby jej uvedly zpátky do situace. Nejspíše byl tak nad věcí (že se odvážil něco takového navrhnout), že mu vůbec nedošlo, o co se vlastně jednalo. Když si to jeho myšlenky konečně přebraly, zareagoval okamžitě. „Oh! Jo, jasně,“ zamumlal. Vlastně si ani neuvědomil, jakou rychlostí mu ruka sklouzla do kapsy a on tak vytáhl svůj mobil. Dívce telefon s odemknutou obrazovkou s nadšením podal a následně pak trpělivě vyčkával, než mu do něj naťukala číslo. Měla štěstí, že se jednalo o Michaela, ten se s jejím číslem neplánoval nikde chlubit. Možná by se o tom zmínil své matce, která bude rozhodně překvapená s jeho novým upgradem (o nějž se jeho máti snažila už v tu chvíli co Michael začal chodit). „Díky.“ Byl docela v transu, když kýval nad nepatrným návrhem z její strany. Večeře? Zopakoval vnitřním hlasem.  Nebyl si úplně jistý, zda rozuměl správně. Kupodivu se ani nechtěl ptát, jelikož nechtěl, aby si na něj změnila názor. Naštěstí její příchozí hovor tomu zabránil a on si mohl své poznatky a otázky nechat pro sebe. A když se nad tím tak zamýšlel večeře nezněla vůbec špatně. Existovalo spoustu možností. Buď ji mohl někam pozvat a zapůsobit drahou restaurací, anebo mohl oprášit své kuchařské schopnosti a uvařit něco sám. Jenže teď si o tom mohl nechat jenom zdát. Víceméně si tento návrh zapsal za uši pro budoucí inspiraci. „Žádný strachy, já vymyslím něco, na co nezapomeneš,“ uchechtal se. Už teď tušil, že cokoliv si jeho hlava usmyslí, tak to bude naprosto geniální (anebo to takhle chtěl, aby to dopadlo). Než stihl však něco říct, nahlas tak se s ním rozloučila z důvodu nečekaného telefonního hovoru. „Jo, v pohodě. Tak se měj hezky—“ zasekl se uprostřed věty, nad čímž překvapeně zamrkal. Jeho ruka chabě mávla jejím směrem. Škoda, že si toho nepovšimla. Když mizela z jeho zorného pole, došlo mu, že je nejlepší čas na to taktéž odejít.  Neváhal a ve svém novém extravagantním outfitu si to začal štrádovat nákupním centrem, než si řekl, že je nejspíše vhodné se vrátit konečně domů a tu šaškárnu ze sebe strhnout. Ale ještě předtím si u zrcadla spokojeně zamumlal, Another day, another slay.

>> konec hry