Francie

Každý, koho mala v živote možnosť stretnúť, rád cestoval. Jej rodina, priatelia aj známi, všetci milovali cestovanie a každý z nejakého určitého dôvodu. Niekto bral cestovanie ako spôsob relaxu, váľanie sa na pláži, popíjanie drinkov, teplé more. Iní zas preferovali spoznávanie nových krajín, ich históriu, významné osobnosti ale aj bežných ľudí. Ďalší brali cestovanie ako dobrodružstvo a cestovali do hlbokej amazonskej džungle, do indických slumov či medzi austrálske domorodé kmene. Každý si dokázal niečo svoje, niečo vlastné, niečo, prečo ho cestovanie lákalo a prečo dokázal opustiť domov na niekoľko dlhých týždňov. Ona sama cestovala rad a často, no dôvod, prečo to robila, bol trochu iný. Ľudia, ktorí ju veľmi dobre nepoznali by to zhrnuli jednoducho - rada spoznáva nové kultúry. To bola do určitej miery pravda, keď sa na to človek pozrel obšírne. Zbožňovala navštevovanie rozličných krajín už od mala, čím boli exotickejšie, tým to bolo pre ňu lepšie, no nebránila sa ani návšteve tých mainstreamovejších krajín, pretože aj tie mali niečo do seba. Konkrétne jednu vec. Jednu vec, ktorú mala každá krajina inú, svoju vlastnú. Jednalo sa o kuchyňu. Nie takú, akú má každá domácnosť v byte alebo v dome ale o takú, ktorá je charakteristická pre jeden národ. Ich recepty, tradičné chute, suroviny. Ona milovala cestovanie kvôli jedlu. Nie len preto, aby ho skúšala ale hlavne preto, aby z neho nabrala inšpiráciu vo svojom vlastnom varení. Našťastie patrila medzi pomerne dobre zabezpečené decká na škole, a tak si popri nej nemusela privyrábať ako množstvo jej spolužiakov. Praxovala v nemocnici, poctivo sa učila, vo voľnom čase hrala na bicie alebo varila a keď chcela niekde ísť, na bankovom účte mala slušný obnos peňazí, ktorý využívala najmä na cestovanie. Tento rok si však myslela, že cez leto zostane doma, poprípade navštívi len východné pobrežie Spojených štátov aby si dala pár dní oddych od celoročného stresu z náročného štúdia. Naozaj nečakala, že sa jej podarí vytiahnuť päty niekam za hranice, až pokým za ňou neprišla jedna z jej spolužiačok zo spolku s tým, či by jej nechcela robiť spoločnosť vo Francúzsku. Meg ho vraj poznala veľmi dobre a patrila medzi veľkých fanúšikov jej varenia, preto sa jej chcela odvďačiť akousi exkurziou po Paríži, ktorú Nad s veľkou radosťou uvítala. Bolo to síce veľmi vtipné, keďže navštívila už množstvo krajín a dokonca aj Francúzsko, no v jeho metropole nikdy nebola. Navyše, Meg bola naozaj skvelá a ona sa v jej spoločnosti vždy cítila veľmi príjemne, preto neváhala ani sekundu a okamžite sa chopila tejto príležitosti.
Keď ráno otvorila oči, slnko presvecovalo cez jemný, presvitavý záves z čoho jednoznačne usúdila, že už musí byť minimálne deväť hodín, a tak pomaly, potichu zoskočila z vysokej postele. S Meg sa rozhodli bývať v mestečku Orléans, ktoré sa nachádzalo približne stopäťnásť kilometrov od Paríža, no bolo naozaj nádherné. Podarilo sa im zarezervovať si izbu v malom hotelíku v historickom centre mesta, takže ich obklopovali nádherné budovy a chrámy z pätnásteho, šestnásteho a sedemnásteho storočia. Našľapovaním na špičky prešla až k oknu, záves ľahkým potiahnutím odsunula a okno otvorila dokorán, aby do izby vpustila čerstvý vzduch. Ten bol príjemne čerstvý, nie príliš horúci, nie príliš studený. Odhadom predpokladala, že môže byť približne dvadsať stupňov, no vzhľadom na to, že bolo len ráno jej bolo jasné, že s pribúdajúcimi hodinami bude stúpať aj teplota. Okno však aj tak nechala otvorené a vykročila smerom ku kúpeľni, pričom pohľadom skontrolovala ešte spiacu Meg. Nemala v pláne ju budiť, aspoň zatiaľ nie. Predsa len, potrebovala ešte sprchu a trochu sa upraviť, a tak za sebou zavrela dvere, z ramien si zošuchla saténovú košieľku a vkĺzla do sprchového kútu, kde strávila niekoľko minút. Užívala si ten pocit chladných kvapiek stekajúcich jej po chrbáte, no keď už jej niekoľkýkrát zaškvŕkalo v bruchu, vodu zastavila, okolo tela si obkrútila veľký, biely huňatý uterák a podišla k umyvadlu. Pri ňom si rýchlo umyla tvár, zuby, na oči naniesla svetloružový tieň a riasenku, pery pretrela balzamom s čerešňovou príchuťou a vlasy si zľahka presušila uterákom. Potom už však, stále potichu, opäť vstúpila do izby, opatrne si sadla na posteľ a mierne sa naklonila k spiacej kamarátke. "Meg?" Jej hlas bol jemný a tichý, pretože jej nechcela hneď ráno spôsobiť šok tým, že bude vrieskať a dupať ako slon. To by nedokázala urobiť, jednoducho nebola taká povaha. Keby sa Meg nechcelo vstať, pravdepodobne by sedela v kresle a čítala knihu kým by sa neprebrala, no určite by nerobila žiadne scény alebo drastické opatrenia, aby ju zobudila. "Meg, je pol desiatej, o jedenástej sme chceli ísť do Paríža," pripomenie jej veľmi pokojne a odtiahne sa trochu ďalej, aby mohla skonštatovať, či sa jej spoločníčka aspoň trochu pohla, alebo je jej snaha márna a ona pôjde na raňajky sama. Nevadilo jej jesť osamote, no vždy si jedlo viac vychutnávala v spoločnosti, aj keď sa vtedy musela trochu krotiť, aby nerozprávala len o rozličných chutiach a ingredienciách, ktoré by dané jedlo mohlo obsahovať a s čím všetkým by ho dokázala skombinovať. "Ak chceš, môžem ísť dolu po raňajky a doniesť nám ich sem," dodala ešte, no potom sa opatrne postavila z postele a podišla ku skrini, z ktorej vytiahla biele voľné šaty s čipkou, ktoré nemali klasické ramienka ale voľné, spustené, ktoré sa nachádzali asi desať centimetrov pod ramenami a dĺžkou jej siahali približne do polovice stehien. Okrem nich ešte vytiahla aj nejaké to spodné prádlo a opäť vkĺzla do kúpeľne pričom dúfala, že sa jej Meg podarilo prebrať a keď z kúpeľne vyjde, jej kamarátka už bude na nohách a pripravená začať ich spoločné dobrodružstvo.

Cestování bylo důležitou součástí jejího života, jedna z radostí, kterou ve svém životě měla. Společně s fotografováním se jednalo o dvě věci, kterých by se nikdy nechtěla vzdát, protože ji zkrátka naplňovaly štěstím. Cestování totiž bylo jedinou dobrou věcí na tom, jak ji s sebou matka tahala po všech modelingových událostech. Meg modeling nikdy nebavil, nechtěla jít stejnou cestou jako její matka, i přestože by kariéru měla dobrou, už jen díky dobrému jménu a silnému vlivu její matky. Svět modelingu jí ale přišel příliš umělý, nic tam nebylo opravdového, ani ti lidé okolo vás, to se Meg hnusilo. Samozřejmě má pár kladných vzpomínek, pár fotografování, která se jí líbila a fotky si dokonce chtěla nechat, ale to jen v případě, že na daných fotografiích mohla být sama sebou, těmi přeumělkovanými opovrhovala. Stejně to měla i s vlastní fotografickou tvorbou, mnohem radši fotila věci tak, jak jsou, než aby si je upravovala do perfektní podoby. A právě to se jí dařilo během cestování, kdy mohla fotit lidi, přírodu, památky, prostě přímo danou kulturu země, do které se podívala. Milovala to, a pokud měla přetrpět pár hodin na nějaké modelingové akci, stálo jí to za to. Díky tomu poznala spoustu míst na světě, hlavně spoustu měst spojených s módou, například Paříž. To, že zná Paříž, je důležité, protože právě díky tomu mohla své kamarádce ze spolku, Nadine, nabídnout prázdninový výlet do Francie. Proč to vlastně dělala? Jednak chtěla někam vypadnout, potřebovala jet pryč ze San Francisca a nadýchat se čerstvého vzduchu, ale to ještě nevěděla, kam by jela. Pak jí přišla do mysli Nadine, která má skvělé kuchařské nadání a toho Meg čas od času zneužívá, ona sama není úplně skvělá kuchařka, takže Nadininu kuchyni naprosto zbožňuje a přijde jí, že takhle musí chutnat jídlo od milujících rodičů, ne od toho v čem ona vyrůstala. Nepředstavujte si tak úplně katastrofické dětství, jen u nich moc nebodovalo domácí jídlo. A díky tomu, co pro ni Nadine dělá, se rozhodla udělat i ona něco pro ni – vzít ji do Paříže. Ukázat ji krásu této metropole, kterou sama poznala několikrát a párkrát i s někým místním, takže zná různá místa, kam nechodí tolik turistů. Ani neprotestovala proti ubytování mimo Paříž, v Paříži je mnohdy ubytování zbytečně drahé a ona sice o peníze nouzi nemá, ale nepotřebuje a ani nechce matku moc obírat, takže ubytování na stejné úrovni, ale rozhodně za jiné peníze v městečku Orléans, kde ani nikdy nebyla a nová místa mají své kouzlo, obzvlášť pro blázna do fotografií a že v Orléans se nachází tolik zajímavých budov k focení, na ty si bude muset najít čas! První den jejich dobrodružství byl ale určen pro Paříž, lepší si to cestování odbýt na začátku a procházení ve městě, kde bydlíte, nechat ke konci výletu.
Po dlouhé cestě z Ameriky do Francie byla unavená, i přestože cestování milovala, nikdy si tak úplně nezvykla na jetlagy a lehký diskomfort během cesty, proto si spokojeně spala v pohodlné posteli o něco déle než Nadine. První náznak probouzení byl v momentě, kdy Nadine odhrnula závěsy a do pokoje tak vpustila jemné sluneční paprsky, před kterými se Meg jen otočila na druhý bok. Čemu se už ale nemohla bránit, byl tlumený šum vody tekoucí ve sprše, který ji probudil natolik, aby pro ni hlas Nadine nebyl žádným překvapením. „Nad?“ oplatila jí oslovení a promnula si oči, aby se rozkoukala. „Tolik?“ překvapeně vydechla a v další minutě už se hrabala z postele, ačkoliv se jí vůbec nechtělo z toho měkkého ráje, podle toho času tušila, že je to potřeba. Zatímco se Nad převlékala v koupelně, Meg zaujala její místo u skříně a prohlížela si své věci s jedinou otázkou v hlavě – co si vzít na sebe. Vykoukla z okna, venku svítilo sluníčko a na nebi ani mráček, chystal se na ně teplý letní den, proto sáhla po červeném kraťáskovém overalu, na kterém byly bílé puntíky a měl výstřih do V. Přibrala i spodní prádlo a s připravenými věcmi čekala, až Nadine vyjde z koupelny. „To zní asi nejlíp, ušetří nám to dost času, já bych si mezitím skočila do sprchy a tobě věřím, že vybereš ke snídani něco výborného,“ usmála se na ni a sice ji trochu mrzelo, že bude Nad hned první den někam posílat samotnou, ale rozhodně lepší než aby nestíhaly své plány, ne? Brala to tedy jako plán, hodila na Nad omluvný pohled za to, že zaspala, a vklouzla do koupelny. Věci si odložila na bezpečné místo, aby je nepocákala, a vlezla do sprchy. Nechala po sobě téct vlažnou vodu, aby se pořádně probrala a přes den na ni nepadala únava, namydlila se hotelovým sprchovým gelem a všechny bublinky ze sebe poté smyla. Pobyt ve sprchách si obvykle užívala, dokázala by se sprchovat klidně i čtvrt hodiny, ale věděla, že teď na nějaké rozjímání není čas, proto rychle vyskočila ze sprchy, osušila se a zůstala zabalená v ručníku. U zrcadla si nanesla řasenku, vysušila si vlasy a poté si je spletla do drdolu, aby ji během dne moc nepřekážely a nebylo jí teplo. Oblékla si připravené věci, navoněla se a vrátila se do pokoje, kde už očekávala, že Nad dávno bude, proto se už v otevírajících dveřích z koupelny pustila do omlouvání. „Promiň, že jsi tam musela jít sama, ty první rána po cestování jsou.. prostě náročný, pro mě,“ pousmála se a pokroutila sama nad sebou hlavou.

Hoci by jej naozaj nerobilo problém počkať, kým by sa Meg zobudila sama od seba, predsa len bola rada, že sa im vopred stanovený plán podarí dodržať. Predsa len, do Paríža ich čakala ešte jeden a pol hodinová cesta,  čo znamenalo že tam dorazia krátko popoludní. Popravde, aj tak mala drobné pochybnosti, či si stihnú obzrieť a navštíviť všetko, čo chcú, a či náhodou nebudú musieť prenocovať v Paríži a pokračovať aj ráno, no keby vyrazili neskôr, nestihli by to určite. V podstate sa ale nemuseli ponáhľať, pretože vo Francúzsku mali stráviť niekoľko dní a nebolo to teda tak, že by hneď na druhý deň museli odlietať domov. Pokiaľ by im ale vyšiel čas, Nad sa chcela pozrieť aj do iných miest a nepovedala by nie ani návšteve južných plážových oblastí, ako boli Nice, Saint-Tropez, Marseille či Montpellier. Teraz sa však plne sústredila na Paríž. "Áno, trochu sme zaspali," poznamenala na kamarátkine slová, aj keď vlastne vstala vtedy, kedy si povedala, že vstane. Nikdy nepotrebovala budíky, vždy keď potrebovala ráno vstať, prebudila sa sama, častokrát ešte predtým, ako musela. Akoby to aj počas spánku nejako vedela, alebo ako by jej telo dokázalo vnímať čas aj napriek tomu, že myseľ stále odpočívala. Bolo to zaujímavé, no naozaj doposiaľ nikdy nezaspala. Aj napriek tomu však aj ona pociťovala časový posun a istý druh únavy, ktorý samozrejme súvisel s tým, že v San Franciscu ešte len prichádzal čas zaliezť do postele. Nedalo sa však nič robiť, museli sa cez to len nejakým spôsobom preniesť. Potom sa už ale išla do kúpeľne prezliecť a keď z nej vyšla, Meg ju už čakala pred ňou. Zľahka sa teda na ňu usmiala, naozaj rada, že pravdepodobne všetko stihnú tak, ako majú. "Jasné, utekaj do sprchy a ja sa za chvíľu vrátim," vydýchla zo seba, pričom jej črty tváre stále zjemňoval drobný úsmev. Nečakala, kým opäť buchnú dvere kúpeľne a Meg vojde do sprchy, takmer okamžite prešla naspäť ku skrini, z ktorej vytiahla biele sandále bez opätku, ktoré sa šnurovali okolo lýtok a nastokla si ich na nohy a pred odchodom z izby nezabudla zo stola stiahnuť aj malú telovú kabelku so strapcami, v ktorej už mala pripravenú peňaženku a všetky drobnosti, ktoré potrebovala na výlet do Paríža.
Chodba hotelíka pôsobila rovnako honosne, ako jeho exteriér. Svojim pomerne presným odhadom dokázala určiť, že sa jednalo o renesančnú architektúru, ktorá bola charakteristická pre šestnáste storočie, a odpovedal jej aj nábytok na chodbách či obrazy na stenách. Izby boli zariadené modernejšie, čo bolo úplne prirodzené pre komfort hostí, no práve chodba návštevníkom pripomínala, že sa nachádzajú vo veľmi starej budove s bohatou históriou. Kým prešla ku schodom vedúcim na prízemie, pohľadom narýchlo obdivovala mohutný, drevený, vyrezávaný stôl s dvomi rovnako skrášlenými stoličkami, nad ktorým sa vynímala kópia klasického renesančného obrazu Zrodenie Venuše. Nikdy nebola fanatikom do histórie, no keďže bola v niektorých veciach naozaj typická, ba až stereotypná aziatka, aj ona sa veľmi rada učila, škola ju bavila a jej rodičia ju podporovali v tom, aby sa jej v pamäti usídlilo čo najviac vecí z čo najrôznejších oblastí života. Jej všeobecný prehľad bol teda veľký, niekedy až priveľký pre jej vlastné dobro. Dokázala totiž na ľudí pôsobiť až premúdrelo, a práve preto si veľa z jej spolužiakov myslelo, že je nudná a že ju nezaujíma nič iné, len škola. To však samozrejme nebola pravda, pretože ju zaujímalo množstvo vecí, medzi nimi aj škola. Dôležité tam však bolo to slovíčko aj. Niekedy mala pocit, že ju aj tak najviac zo všetkého zaujíma varenie, a práve to ju doviedlo až sem, do malého hotela v meste Orléans vo Francúzsku. Keď dorazila na jeho prízemie, kde sa nachádzala malá recepcia a reštaurácia pre hostí, recepčnému venovala drobný úsmev a cez sklenené dvere prešla priamo do miestnosti plnej stolov a stoličiek. Nechcela sa tam však zdržiavať, preto prešla rovno k podnosom s rozličnými francúzskymi pochutinami, a keďže boli raňajky podávané vo forme švédskych stolov, zobrala si strieborný podnos, na ktoré opatrne položila dve čierne kávy, dve malé smotany, pár sáčkov cukru, dva maslové croissanty, dva toasty s maslom a džemom a misku čerstvého ovocia. Pre francúzov boli raňajky najmenej dôležitým jedlom dňa a ona vedela, že práve preto výber pozostával hlavne s rozličných druhov sladkého pečiva a cereálií. Viac by toho ale neodniesla, preto veľmi pomaly a opatrne vyšla opäť hore schodmi, čo sa jej podarilo viac-menej bez problémov, a nejakým čarovným spôsobom sa jej dokonca podarilo aj otvoriť dvere na izbe. "Som tu," oznámila, pričom nohou zľahka zabuchla dvere na izbe a pomaly zamierila k stolu pri okne, kde opatrne položila podnos. "To vôbec nevadí. Len dúfam, že som vybrala správne," skonštatovala a pohľadom si premerala všetko, čo priniesla, no potom sa už natiahla za jednou šálkou kávy, ktorú zovrela v ruke, naliala do nej mlieko, pridala jeden cukor a spokojne si odpila. "Nebola som si istá, ako piješ kávu, tak som pre istotu doniesla všetko," dodala ešte na záver, do voľnej ruky si vzala croissant, oprela sa o rám otvoreného okna a kúsok si z neho odhryzla. Nebolo nič lepšie, ako čerstvé pečivo a hoci ona nikdy nebola veľmi na sladké, toto bolo naozaj výborné. Doma by si croissant asi nikdy nekúpila no byť vo Francúzsku a nejesť ich tradičné jedlo, to by sama sebe neodpustila. Odhryzla si z neho teda aj druhýkrát, zapila ho kávou a na sekundu privrela oči, užívajúc si teplé slnečné lúče, ktoré ju šteklili na chrbáte. "Aké teda máme na dnes plány?"

Sice se prospaly jen o trochu déle, než bylo v plánu, ale i hodina vám může rozhodit celý den, obzvlášť když toho chcete stihnout co nejvíce, což Meg chce a tedy doufá, že Nadine to bere stejně a nebude se aktivnějšímu rázu prohlídky Paříže bránit. Mrzelo ji, že zaspala, i když věděla, že se tím neboří svět. Ve Francii ještě pár dní budou, jistě, ale stejně je lepší držet se plánů, protože když nestíháte, těžko můžete vidět všechnu tu krásu, kterou Francie oplývá. Ona toho minimálně z Paříže viděla už spoustu, ale Nad na tom byla trochu jinak a proto nechtěla, aby kvůli ní musela o něco přijít, cítila by se jako mizerný průvodce. „Zatracený jet lagy,“ zamrmlala si pod vousy, ale nijak se neobtěžovala svá slova před Nad skrývat, proto je s největší pravděpodobností slyšela. Ne že by se chtěla vymlouvat, měla si nastavit budík a nenastavila – její chyba, ale byla ráda, když dorazily na místo, že se jí to prostě vypařilo z hlavy. Teď už je pozdě bycha honit, ale může to pořád napravit! Proto neváhala ani chvíli a zatímco se Nadine převlékala, ona si připravovala věci na cestu a také na sebe, teď byla každá minuta důležitá a ona se chystala šetřit časem, jak jen to bylo možné. Z toho vznikl i nápad, že budou každá dělat něco jiného a za chvíli se sejdou, což znělo naprosto ideálně k jejich časové tísni. „Děkuju, jsi skvělá,“ ustaraný obličej jí rozjasnil široký úsměv, který vyjadřoval jednu jedinou věc – veliký dík. Nad totiž celou situaci brala naprosto s nadhledem a v pohodě, toho si Meg vážila, protože si moc dobře uvědomovala, co všechno se mohlo stát. Jet s někým jiným, kdo by byl třeba trochu nervák, asi by na ní ten někdo začal křičet, byl by nabručený a vysílal by samou negativní energii, která se k dnešnímu výletu vůbec nehodí. Místo toho kolem Nad pořád zářila příjemná nálada, která i to zaspání dělala snesitelným.
Každá tedy zamířila splnit svou část úkolu, Meg sprchování a nějaké to zkulturnění pro jejich výlet, a Nadine zajistila snídani. Chudák holka, Meg ji vyveze na dovolenou a Nadine jí i přesto bude dávat něco k jídlu. Některé zvyky se očividně nemění ani v jiných zemích. Tentokrát to sice nebude kuchyně Nadine, ale stejně, to se počítá. V koupelně nechtěla trávit příliš mnoho času, takže i přestože byla typ, co by se dokázal sprchovat, dokud by se neroztekl, to dnes vzala hopem. Ta snaha jí ale stejně nevyšla přesně jak předpokládala, protože když vešla do pokoje, Nadine už tam byla, a Meg v ten moment jen doufala, že jí nenechala čekat dlouho. Právě proto ze sebe jako první vychrlila odměnu, ještě než se vůbec zaměřila na to, co vybrala za chutnou snídani. Vůbec o ní nepochybovala, to jí dala jasně najevo, a kdyby pochybovala, veškeré pochyby by se právě rozplynuly. Nad přinesla bohaté spektrum jídla a dokonce i celý servis ke kávě. „Vypadá to výborně,“ ujistila ji, že se snídaní je nadmíru spokojená. Natažení po hrníčku s kávou zopakovala hned po Nadine, stejně tak opakovala každou přidanou ingredienci. „Očividně piju kafe stejný jako ty,“ usmála se nad tou podobnou rutinou a odpila z hrníčku, aby ochutnala, co si to namíchala. Spokojeně si přikývla hlavou a ruku natáhla po toustu, do kterého se s chutí zakousla a takto vybavená se usadila na svou postel, aby tam pořád nestála jako trubka. Trocha klidu ke snídani patří a za to, že pobyt v koupelně zkrátila na minimum, si to zaslouží. „No,“ pronesla, jakmile dojedla sousto, „to se může i během dne měnit, ale projdeme takové ty základní věci jako je Vítězný oblouk, ty pěkné mosty, co tam mají, ale názvy si vážně nepamatuju, chtěla bych tě vzít na Mortmartre, tam je moc pěkná basilika a aspoň k těm pyramidám u Louvru,“ bylo toho vážně spousta, co by se dalo na Paříži ukázat, měli tu hlavně spoustu muzeí či galerií, ale na ta opravdu neměli čas. „Klidně bych zašla i do Louvru, ale je to tam obrovské a upřímně? Mona Lisu stejně pořádně neuvidíš, vždycky kolem ní jsou hordy lidí,“ i tak se jí tam líbilo, když tam byla, působilo to totiž celé naprosto monumentálně a při první návštěvě byla skoro až ochromená. Strávila tam několik hodin, a i když umění, tomu kreslenému, příliš nerozumí, její srdíčko plesalo radostí nad tím vším. Vidět to umění pro ni bylo jako darem z nebes, tehdy se totiž rozhodla, že si chce jít za svým snem co se týče studií, ne skákat tak, jak píská její matinka, ale to máme zase úplně jiný příběh. „Během dne se můžeme najíst v jedný skvělý, domácí bagetérii, kde si ty bagety i čerstvě vyrábí, a pak znám ještě jednu pohádkovou crepérii,“ bylo možná trochu zvláštní mluvit o jídle ještě u jídla, ale byla si jistá, že zrovna Nadine to ocení. Vybrala tato dvě místa, protože právě ta jí tehdy při její návštěvě ukázala milá franzouzka, která se jí ujala jako průvodce. Jednalo se o vskutku místní kuchyni, více zaměřenou na trvalé obyvatele Paříže než na turisty, proto nebylo pochyb o kvalitě. „A celý den bychom zakončily na Eiffelovce, kde třeba stihneme i západ slunce, ten je nad Paříží krásný, a někam zajdeme na večeři, můžeme i klidně přímo tam,“ zakončila představu toho, co za dnešní den stihnou, a pak si znovu konečně kousla do svého toustu. Koukla se na Nadine, aby z jejího výrazu vyčetla, co říká na jejich plán, a pokud by to neklaplo, jen by si počkala na slůvka. Trochu se bála, že toho vychrlila hodně a že by se toho mohla Nadine zaleknout, takže se raději začala věnovat své snídani, no a během chvilky stihla spořádat celý toust a vypít kafe až do poloviny.

Nad Meginými slovami sa zľahka pousmiala, no inak na ne nereagovala. Jasné že bolo veľmi príjemné vypočuť si nejaký kompliment, naozaj ju to tešilo, no to, že sa rozhodla skočiť po raňajky sama, aby sa Meg stihla pripraviť na ich výlet bolo pre ňu úplne samozrejmé. Urobila to veľmi rada, pretože veľmi dobre vedela, že aj jej kamarátka si zaslúži chvíľu pre seba a bolo by úplne zbytočné, aby na ňu čakala, a potom by šli na raňajky do reštaurácie spoločne. Prišli by tak totiž o ďalšie dôležité minútky času a to ani jedna z nich nechcela. Nad totiž veľmi dobre vedela, že Meg má pre ňu pripravený pomerne nabitý deň plný nádherných miest, turistických monumentov a múzeí, takže naozaj platilo, že každá minúta navyše bola pre nich dobrá. Dostať sa do reštaurácie ich hotelíka zvládla teda bez problémov a rovnako bezproblémové bolo aj prinesenie plného podnosu s jedlom a pitím. Vôbec jej nevadilo, že Meg ešte bola v kúpelni, každý predsa potreboval určitý čas na rannú hygienu a ona na tom nebola inak. Vždy jej to trvalo minimálne pol hodinu a to bola ešte jednou z tých dievčat, ktorým to trvalo pomerne krátko. Jej sestra väčšinou zabrala kúpeľňu minimálne na hodinu, a preto bola na univerzite rada, že ju s ňou nemusí zdieľať ako doma.
"Výber nebol až tak veľký ale doniesla som to, čo vyzeralo najlepšie," skonštatovala po tom, čo Meg vyšla z kúpenľne a opäť jej sklonila drobnú pochvalu. Potom sa už ale pustila do miešania svojej kávy a do croissantu, ktorý bol tak jemný, že sa jej rozplýval na jazyku. Jedlo proste milovala a dobrá káva k nemu patrila. Nebola od nej rovnako závislá, ako množstvo jej spolužiakov, ktorý by si bez kávy nevedeli predstaviť svoj deň a popravde by bez nej ani nedokázali fungovať, ona si kávu vychutnávala. Nepila ju teda preto, aby si dodala energiu ale preto, lebo jej chutila. Nepatrila však ani k tým pravým milovníkom kávy, lebo tí ju pijávali bez mlieka a bez cukru, aby vynikla jej chuť. Meg ale očividne taktiež nebola tou pravou milovníčkou tohto nápoja, keďže si do neho primiešala všetko to, čo aj ona. "To je dobré vedieť," opäť sa na ňu usmiala a o niečo pohodlnejšie sa usalašila na okenici otvoreného okna, o ktorú bola opretá. Jedenie postojačky nikdy veľmi neobľubovala, no príjemný chladivý vánok a teplé slnečné lúče, ktoré ju šteklili na chrbáte jej proste nedovoľovali presunúť sa na iné miesto, a tak si zľahka odsrkávala zo svojej kávy a odhrýzala z croissantu, aby sa pred cestou do Paríža aspoň trochu zasýtila. Vedela, že ich čakal dlhý deň, čo jej Meg aj potvrdila po tom, čo sa jej spýtala na ich podrobnejší plán. Krátko naň kývla hlavou na znak toho, že rozumie a na chvíľu sa odmlčala uvažujúc, či chcela vidieť ešte niečo, čo Meg nespomenula. "Znie to naozaj skvelo, už sa neviem dočkať," očká sa jej rozžiaria, pretože to myslí naozaj úprimne vážne. Už dlho chcela navštíviť Paríž, no doposiaľ sa jej to nepodarilo a toto bola naozaj skvelá príležitosť, ako spoznať to nádherné mesto. Navyše, oceňovala hlavne to, že ho Meg už viac-menej poznala, a teda sa mohla spoľahnúť, že si to s ňou naozaj poriadne užije. Dopila teda posledné dúšky svojej kávy, dojedla skromné raňajky a šálku položila späť na podnos. "Pokiaľ si pripravená, môžeme pokojne vyraziť," oznámila kamarátke, pričom si na ramene napravila remienok malej kabelky, ktorú tam mala ešte odvtedy, ako išla dolu do reštaurácie a potom sa načiahla do jej vnútra, aby z nej vytiahla svoj mobil. "Môžeme ísť vlakom, uberom alebo si môžeme požičať auto," vydýchla, pričom prstom klikala do obrazovky telefónu a skúmavo naň hľadela. Každá z možností mala niečo do seba a jej bolo naozaj jedno, ktorú využijú. Cesta vlakom bola možno najrýchlejšia, no autom by si viac užili scenériu. Keby si ho však požičali, museli by niekde v Paríži aj odparkovať a ona si nebola istá, ako to tam s tým parkovaním je. V Uberi by sa ale zas nemohli extra rozprávať, keďže predsa len, komunikovať o súkromných veciach pred cudzími ľuďmi bolo proste zvláštne. Navyše, keď drvivá väčšina francúzov angličtine rozumela, len ňou odmietali komunikovať. "Výber teda nechám na tebe. Predsa len, máš s touto krajinou viac skúseností, ako ja," venovala Meg ešte jeden nenútený úsmev, telefón strčila späť do kabelky a pomaly sa odlepila od okenice, pričom od nej mierne odstúpila, aby mohla otvorené okno aspoň trochu privrieť a zatiahnuť záves. Keby ho totiž nechali odtiahnutý s oknom do korán, vrátili by sa do izby plnej mušiek a komárov a vyhriatej na veľmi nepríjemnú vysokú teplotu. A kto by chcel v takom niečom zaspávať?

„Myslím, že jsi i vybrala to nejlepší,“ pousmála se, protože jejímu úsudku věřila, hlavně co se týče jídla. A právě kvůli tomu jídlu měla i naplánovaných pár míst, kde mohou ochutnat vskutku autentickou místní kuchyni. Naštěstí měla pár míst ověřených, ale lákalo ji najít něco nového, avšak nechtěla Nad zklamat, tak raději vsadila na klasiku během plánování jejich výletu. A když jsme u plánování, tak teprve dnes se Nadine dozvěděla jejich kompletní plán, co se týká Paříže. Zbytek výletu byl v rukou obou děvčat, ale Paříž byla jakýmsi dárkem či poděkováním Meg za skvělou Nadiinu kuchyni, možná proto si to nechávala jako jakési překvapení, které jí konečně odhalila. Potěšilo ji, že se její plán setkal s úspěchem, vykouzlilo jí to úsměv na rtech. Tento výlet byl první, kam si někoho vzala, jindy jezdila buď sama nebo s matkou, což ve výsledku dopadalo stejně, jako kdyby jela sama. Možná by to někomu přišlo osamělé a tvrdil by, že ve více lidech se lépe cestuje, že si člověk užije více zábavy, ale Meg se s tím sólo cestováním naučila nějak žít a našla si i vychytávky, jak zařídit, aby se necítila osamělá. Nejenomže to bylo poprvé, kdy jela s někým jiným, pokud nepočítáme Amsterdam, ale to byl školní výlet, proto to nepočítá, ale navíc to bylo poprvé, co využívala svých znalostí pro někoho jiného, chtěla tudíž, aby měla Nad z Paříže ten nejlepší zážitek. Plán se jí líbil, už to dávalo Meg příjemnou naději, že to všechno dopadne nad její očekávání. „To ráda slyším,“ vydýchla s jakousi úlevou, přeci jen měla trošičku strach, že by se něco Nad mohlo nepozdávat, s něčím mohla být nespokojená, nebo si ten výlet mohla představovat úplně, ale úplně jinak. Všechny tyto varianty Meg před odjezdem trochu děsily, ale teď se všechny její obavy rozplývaly jako obláčky páry a na ní bylo vidět, že se o trochu víc uvolnila. Těžko ale poznat, že to bylo kvůli souhlasu s plánem, vzhledem k tomu, že předtím zaspala, to zkrátka mohlo být jen opadnutí původního šoku, její skutečné důvody úlevy tak pravděpodobně zůstaly skryty. Snídani dojídala trochu pomaleji než Nad, hlavně kvůli tomu, že během snídani mluvila víc ona než Nad, ale když měla i ona dojedeno, přikývla na návrh zahájení jejich výletu. Natáhla se po kabelce, ve které ještě naposledy zkontrolovala obsah, a nasadila si ji přes rameno na sebe. Kolem krku si zavěsila foťák, který nemohl chybět, i přestože fotky z Paříže už má. „Jo, můžeme vyrazit,“ odsouhlasila a rozhlédla se po pokoji, jestli jim ještě něco nechybí. Okno zavřela Nad, a tak všechno vypadalo v pořádku. „Možná bych využila vlak, u auta je těžký parkování a uber, no, nikdy nevíš, jaký jsou ti lidi řidiči,“ a ještě k tomu, když zná pařížskou dopravu, která je naprosto šílená a místní v ní jsou taky poměrně šílení, to opravdu bude raději důvěřovat vlaku. To byl i důvod, proč neměla moc zájem o auto, krom toho parkování. Navíc pro ně plánovala, že ochutnají večer italské víno, to si ale nechávala jako překvapení, ale uznejte sami, po tom by se řídilo špatně. Tentokrát mobil vytáhla ona, aby se podívala na nejbližší spoj. „Jede nám to za patnáct minut aaa,“ krátká odmlka, protože hledala, jak daleko jsou od vlakového nádraží. „Cesta má trvat tam nějakých sedm minut, takže.. jdeme,“ vyhlásila odchod, chopila se klíčků od pokoje a vyšla ven jako první, počkala, až vyjde i Nad, a zamkla za nimi. Klíče si uklidila do kabelky a společně zamířily z budovy krásného hotelu. I v Paříži byly takto krásné hotely, ale rozhodně byly několikanásobně dražší, než tento architektonický skvost, který si plánovala nafotit, až budou mít čas a nebude je tím od ničeho zdržovat.
Obě jsou naštěstí poměrně fit, takže i když nijak nepospíchaly a šly spíše vycházkovou chůzí, dorazit na nádraží stihly včas a měly i časovou rezervu o pár minut větší než měly mít. „Skočím koupit lístky, zatím můžeš zjistit, z jaké koleje to jede,“ byl to takový polorozkaz a položádost, kterou doplnila o jemný úsměv. Ne že by tam bylo spousta nástupišť a hrozilo by, že se ztratí, ale pár jich tam přeci jen bylo a bylo lepší si na tabuli dojezdů najít, kam váš vlak přijede. Meg rychle odťapkala k okénku, kde se kupovaly jízdenky, poručila si dva studenty do Paříže a náležitou částku zaplatila. S lístky v ruce se vrátila k Nad. „A už můžeme jet, kam máme jít?“ optala se, co zjistila její kamarádka, a jen co se to dozvěděla, společně zamířily na dané vlakové nástupiště, kde už stačilo jen pár minut počkat, než přijede jejich vlak a ony se dostanou do Paříže. Nebyly tam samy, ale rozhodně nebylo přeplněno, proto počítala s tím, že by si dokonce mohly najít i nějaké trochu oddělené místo od ostatních a mít svůj klid. Nemohla sice tušit, kde byl onen vlak předtím a jestli má někoho uvnitř, ale doufala, že se místo pro dvě Američanky, kde mohou být víceméně samy, najde.

Na Meg sa zľahka usmiala, vďačná za kompliment, ktorý jej dala. Keďže cestovali samé dve, museli si jedna druhej vzájomne dôverovať, a tak ako ona dôverovala jej s plánovaním ich výletov, bola naozaj rada, že jej Meg dôverovala v závislosti s jedlom. Predsa len, práve jedlo ich dostalo až do Francúzska. Ktovie, či by sa tam v danom momente nachádzali, nebyť jej neskonalej vášne vykrmovať všetkých naokolo, čo väčšinou znamenalo celý ich spolok. Samozrejme, iba keď mala čas. Pri štúdiu medicíny ho bolo menej, no keď si nejaký predsa len našla, rada svojim spolubývajúcim pripravovala špeciality zo všetkých kútov sveta. Vybrať teda vo Francúzsku niečo na raňajky pre ňu nebolo až tak zložité, riadila sa inštinktom ale zároveň aj tým, čo by ich potencionálne zasýtilo na najdlhšiu dobu keďže netušila, kedy najbližšie budú jesť. Meg mala pre ne pripravený naozaj skvelý program na ktorý sa veľmi tešila a vážne jej bola vďačná, že do neho zakomponovala aj nejaký ten ľahký obed a večeru. Vedela totiž, že to robí hlavne kvôli nej, pretože keby tam šla sama, pravdepodobne by jej bolo úplne jedno, kde a čo by si dala pod zub. O to viac si teda vážila to, že ju do Paríža vôbec pozvala a ona vedela, že sa jej bude musieť určite nejako odvďačiť. "Myslíš si, že to všetko stihneme za jeden deň?" Neodpustila si ale drobnú otázku, pretože aj keď to vyzeralo tak, že by to teoreticky mohli vtesnať do jedného nabitého popoludnia a večera, situácia sa mohla zmeniť v závislosti od počtu turistov, dopravy či iných ďalších vonkajších činiteľov, ktoré nedokázali ovplyvniť. Stráviť viac času v Paríži by jej ale rozhodne nevadilo, pretože by aspoň mala čas všetky tie zážitky poriadne vstrebať a nehltať ich unáhlene kvôli časovej tiesni. Problém bol však s oblečením a inými potrebnými vecami, keďže si neplánovali brať do mesta nič okrem malých kabeliek a Meginho fotoaparátu. Radšej sa jej teda opýtala, pretože si vážne bola istá, čo by robili v situácii, pri ktorej by museli v Paríži ostať aj na noc. Potom už sa ale ešte raz poriadne rozhliadla po izbe aby sa uistila, že nezabudli na nič dôležité, a keďže jej kabelka s dokladmi, peniazmi a telefónom ešte stále visela na pleci, skonštatovala že má všetko potrebné. "Tak teda vlak," kývla hlavou na kamarátkine slová, pretože predsa len, spoliehala sa na to, že Meg už mesto pozná a preto bude najlepšie vedieť, aká doprava bude najvhodnejšia. Cesta vlakom bola určite najrýchlejšou možnosťou a keďže mali toho na pláne pomerne dosť, naozaj to bolo pre ne najlepšie riešenie. Povzbudivo sa teda na Meg usmiala, ešte raz sa obzrela okolo seba a bez ďalších slov vyrazila vonku. Mali ešte nejaký ten čas, preto sa nejako extra neponáhľala, no zároveň sa ani nevliekla keďže nechcela riskovať, že by im vlak ušiel. Nahodila teda pohodové tempo, ktoré očividne vyhovovalo aj Meg a spoločne dorazili na vlakovú stanicu, ktorá naozaj nebola ďaleko a našťastie ani nebola preplnená, takže bez problémov stíhali kúpiť lístky. Na to sa podujala Meg, čo s radosťou privítala, keďže francúžština nebola jej silná stránka, a tak sa podľa jej slov vybrala radšej skontrolovať, z ktorého nástupišťa im vlak odchádzal. Keď na veľkej tabuli s odchodmi našla ten ich, energicky sa rozhliadla okolo seba pretože ju napadlo, že si nezobrali nič na pitie. Našťastie neďaleko od nej sa v stanici nachádzal malý obchodík, do ktorého rýchlo vbehla a lámanou angličtinou si od predavačky vypýtala dve minerálky, za ktoré zaplatila drobnými eurovými mincami a vrátila sa späť pod tabuľu s odchodmi vlakov, aby ju Meg náhodou nehľadala. "Nástupište dva, koľaj štyri," vydýchla smerom k nej, keď sa zjavila s lístkami a do ruky jej vtisla fľašu minerálky. "Pre istotu, pitný režim," uškrnula sa a pomaly vykročila smerom na spomínané nástupište, kde ešte pár minút počkali, kým sa vlak dostavil, no potom spokojne nastúpila do jedného zo zadných vozňov a rozhliadla sa okolo seba. "Možno ešte trochu ďalej," skonštatovala pri pohľade na obsadené miesta a vykročila ďalej, pričom sa snažila do nikoho nestrčiť no čo najrýchlejšie sa dostať k nejakej menej preplnenej časti vlaku, čo sa jej nakoniec podarilo. Predposledný vozeň bol takmer prázdny, no aj tak prešla až do jeho zadnej časti, aby mali svoje súkromie, a opatrne sa posadila na sedačku k oknu. "Kedy si tu bola naposledy?"

Když odříkávala vše, co jim naplánovala, opravdu začínala litovat, že zaspaly, kdyby vstaly dřív, mohly i dříve vyrazit, ale na tom teď už nesejde, musí prostě věřit, že se to zvládne. „Snad?“ s nadějí se podívala na kamarádku a věnovala jí drobný úsměv. Přestávala si tím být jistá, ale kdyby musely něco vynechat, svět se nezboří, nebo by tam přinejhorším mohly přespat a něco si doprojít ještě ráno. Sice si nezabalily nic potřebného na spaní, ale většina hotelů stejně nabízí ručníky a kosmetické potřeby, no a kdyby potřebovaly něco jiného, obchody, které vás neoberou o všechny peníze za jeden artikl, tam také jsou, ale to je ta poslední varianta, kdyby se jim to opravdu nedařilo stíhat. „Přinejhorším mají celkem rychlou městskou dopravu, ta by nám mohla dost pomoct,“ je sice pravda, že se trefily do nejrušnějšího období, ale i tak měli městskou dopravu alespoň trochu solidně pořešenou, alespoň do té míry, že vám pořád poskytne transport rychlejší než chůze. Nebo by si mohly půjčit kola, která můžou jet tak rychle, jak vy chcete, ale nevýhodou je, že se musíte trochu proplétat mezi lidmi, kterých tam bude s největší pravděpodobností spousta, takže by je to mohlo ve výsledku ještě víc zdržet. To se ale dořeší na místě, až uvidí, jak budou stíhat a jaká bude doprava ve městě. Už jen tím, že si vybraly vlak, by měly získat nějaký ten čas do plusu, jelikož vlaky patří k rychlým způsobům dopravy a kdyby někde byla kolona, ony se jí vyhnou, protože vlak si jede po své vlastní cestě, tedy, kolejích. Zamířily společně na blízké vlakové nádraží, příjemným tempem, během kterého si mohly v klidu povídat, protože nefuněly z toho, že by šly příliš rychle. Na nádraží zaúkolovala Nad nalezením nástupiště, zatímco ona šla sehnat lístky. Už tu párkrát byla, umí tedy pár frází, takových těch základů, ale už se naučila, že plno Francouzů i takové gesto ocení a jejich vztah vůči angličtině se trochu zlepší. Většina totiž anglicky umí, jen tak nemluví, dokud vysloveně nemusí, a někteří patrioti u toho umí být dost nepříjemní. Zásadní rada do Francie, nenechte se tím rozhodit. S úspěchem se tedy vracela k místu jejich rozdělení s dvěma lístky ve své ruce a mile se usmála, když viděla, jak tam Nad stála s minerálkou. „Dobrý nápad,“ kývla na ty lahve a vděčně se usmála, když jí jedna z lahví přistála v ruce. „A výborně, můžeme jít,“ kývla a spolu s Nad zamířila na nástupiště dva. Vše stíhaly naprosto v pořádku, proto měly i chvíli čas, než přijel vlak. Když zabrzdil na nástupišti, vlezly dovnitř a Nad nastoupila první, takže měla lepší výhled a Meg jejím slovům o tom, že víc vzadu bude místo, a vydaly se tam. Vskutku se to vyplatilo, protože v jednom vozu bylo skoro prázdno, takže měly své vlastní soukromí. „Hm,“ musela se zamyslet, kdy tady byla naposledy? „V posledním roce střední, když jsem končila,“ to ještě bydlela u matky a skákala, jak pískala, a ano, sice bylo příjemné s ní cestovat, když pominete ty módní přehlídky, kterých se musela zúčastnit. Jen nepříjemnou částí bylo, že na nějaký čas byla zatažená i do světel kamer, to bylo nemilé, ale aspoň se usvědčila v tom, co chce jednou dělat – doopravdy stát za foťákem a dokumentovat svět okolo. „Byla jsi ty někdy ve Francii? Vím, že v Paříži ne, ale byla jsi někde jinde?“ optala se se zájmem, zatímco se vlak pomalu začal rozjíždět a nástupiště jim mizelo před očima. Teď už je čekala nějaká doba ve vlaku a pak se mohly pustit do prozkoumávání Paříže. Už v duchu přemýšlela, kam půjdou jako první památku, ale nebyla si úplně jistá, kde se v Paříži nádraží, takže to asi vyřeší na místě.

Veľmi dobre si uvedomovala, že ich deň bude asi poriadne nabitý a že budú mať čo robiť, aby stihli všetko, čo jej Meg chcela ukázať, a tak ju jej reakcia veľmi neprekvapila. Naopak, trochu pobavene sa nad ňou zasmiala, veď čo iné jej aj ostávalo, všakže. Zatiaľ mohli len dúfať a ona naozaj dúfala, že pôjde všetko podľa plánu a nepostretne ich žiadny problém, ktorý by ich zdržal ešte o niečo viac. "Snáď," zopakovala po kamarátke, no nie v otázke, no pevným a serióznym hlasom. Musela tomu predsa veriť, iná možnosť nebola. Jasné že by sa nezrútil svet, keby nestihli úplne všetko čo chceli, no ona dúfala, že z Paríža uvidí čo najviac, a preto sa rozhodla dôverovať tomu, že to bude v poriadku. Dokonca pociťovala aj drobnú nervozitu alebo vzrušenie, predsa len, bolo to dobrodružstvo a ona sa naň tešila odkedy sa jej Meg opýtala, či by tam s ňou nechcela cez leto ísť. "To je dobre, metro sa vždy hodí," skonštatovala k mestskej doprave, aj keď si nebola istá, či Meg myslela práve metro, no z jej skúseností bola preprava týmto spôsobom vždy najrýchlejšia. Bola pravda, že nie vždy bola pohodlná a že sa v preplnených vagónoch často nachádzali vreckári a iní zlodejíčkovia, no pokiaľ si človek dával poriadny pozor na svoje veci, nemal sa veľmi čoho báť. Ona si so sebou brala len svoju malú kabelku a preto si bola úplne istá, že ak ju v metre bude poriadne držať, nič sa nemôže stať. Toto rozhodnutie nebolo skvelé len kvôli prípadnému presúvaniu mestskou dopravou ale aj preto, že ju pri chôdzi na vlakovú stanicu nič neťahalo k zemi, nič ju netlačilo ani nerezalo na ramene, cez ktoré mala kabelku prevesenú. V škole vždy v kabelke nosila aj notebook, nejaké tie knihy, veľkú fľašu vody a ďalších milión hlúpostí a toto bola pre ňu príjemná zmena. Dokonca mala pocit, akoby sa tak trochu vznášala. Možno to však bolo aj letnými šatami a ľahkými sandálkami, ťažko povedať, no cesta k vlaku prebehla úplne bez problémov a ona sa celý čas zoširoka usmievala. Nemohla si veľmi užívať výhľady na mesto, keďže sa ponáhľali, no v danej chvíli jej to vôbec nevadilo a keď konečne dorazili na miesto, urobila presne to, čo jej Meg povedala a samozrejme, neodpustila si ani kúpenie drobného občerstvenia v podobe minerálky, pretože pitný režim bol proste dôležitý a to vedel každý, aj človek ktorý neštudoval medicínu ako ona. "Začína už byť poriadne teplo, v meste si asi budeme musieť kúpiť ďalšie," pohľadom skĺzla na slnkom zaliate vlakové nástupištia, fľašku s vodou opatrne otvorila a niekoľko dúškov si odpila. Bolo to príjemné osvieženie, no hneď potom nasledovala svoju kamarátku vonku, kde spoločne počkali na príchod vlaku. Našťastie to vážne netrvalo dlho a oni už o chvíľu sedeli v pohodlí a súkromný jedného z vozňov a čakala ich približne hodinová cesta do metropoly Francúzska. "Chýbalo ti to tu?" Spýtavo nadvihla obočie v ďalšej otázke, pretože ju to úprimne zaujímalo. Vedela, že Meg istý čas pracovala ako modelka a vedela aj to, že Francúzsko navštívila viackrát. Bola to krásna krajina do ktorej sa bolo ťažké nezamilovať, a hoci bola presvedčená o tom, že Meg bola na štúdium fotografie priam predurčená, vážne ju zaujímalo, či sa dá vymeniť San Francisco za Paríž. "Bola som tu raz, pred pár rokmi, v Bordeaux. So sestrou nás sem zobrali rodičia na naše osemnáste narodeniny. Prvýkrát som tu ochutnala víno," zaspomínala so širokým úsmevom, pretože ten rodinný výlet si naozaj poriadne užili, hoci netrval dlho a do Paríža sa nikdy nedostali. Teraz mala možnosť si to vynahradiť a možno dať vínu druhú šancu. Prečo? "Popravde mi vôbec nechutilo, a to sú vraj francúzske vína jedny z najlepších na svete," na perách sa jej stále pohrával veľmi úprimný a nevinný úsmev, ten ktorý jej na pohľad ubral hneď niekoľko rokov. "Ale som pripravená zmeniť na ne názor."

Na rtech se jí rozprostřel vděčný úsměv a ona jen pokývala hlavou, slovně se k tomu už nijak nevyjadřovala, k tomu neměla potřebu. Jen svým výrazem vyjádřila, jak si jejích slov váží – a kdo by si nevážil takové pochvaly, že? Navíc, projev takové důvěry k člověku, kterého vidíte poprvé v životě něco plánovat, to je odvaha a Meg to dokázala ocenit. Ona osobně neměla problém věřit komukoliv, co se týče plánování, však i díky tomu se vrhala do náručí cizinců kdykoliv někde byla, ale věděla, že ne každý to má stejně a někteří, možná dokonce většina lidí, pevně věděla, co kdy přijde a že se všechno stihne. Bohužel takové jistoty Meg nenabízela, asi i protože ona sama je nikdy nevyžadovala, ale Nadie nepůsobila, že by jí to nějak trápilo. „To rozhodně, i když jejich metro rozhodně nepatří k nejlehčím na světě, mají tam dost linek,“ zazubila se na ni, jednalo se o takové drobné varování, ale rozhodně tím nechtěla ani jednu z nich znejistit, jen chtěla, aby obě věděly, do čeho se vrhají. Navíc by se nic moc nestalo, kdyby se vydaly špatným směrem, prostě by jen na další stanici přestoupily na opačný směr, ale víte, kolik času by to zabralo? Určitě dost a už tak mají nabitý program, který jen tak tak splní, no a ještě aby se ztratily v metru? To se prostě nesmí stát!
Na cestu byly připravené, Meg zařídila lístky, Nad zjistila nástupiště a dokonce jim koupila minerálku, chytré gesto, které jí úplně vypadlo z hlavy, no a přitom byla v cestování poměrně zběhlá. „Dobrý nápad,“ odsouhlasila a i ona se napila příjemně chladivé vody. Rozhodně bylo lepší koupit menší lahvičku než kupovat obří lahev, protože velké flašky by mohly rychle zteplat a alespoň pro ni není nic horšího, než teplá voda. Hlavně takhle během cestování, protože to člověka vůbec neosvěží a nenakopne. „Jo, to bude fajn, stánků je tam všude plno, takže někde nějakou vodu určitě najdeme, to se nemusíš bát,“ ujistila ji, aby se mohla v klidu napít a nebát se, že jim dojde voda a naruší se tím jejich pohodlné cestování, nebo něco takového. Paříž byla metropole a hned na první pohled to člověk pozná, proto tam o nic není nouze. Jistě, otázkou zůstává, kolik to tam bude stát, protože jako v každé metropoli, i tam se nachází pár vychytralých obchodníků, co cizincům rádi přirazí velkou částku, ale pokud budete dávat pozor, nic takového se vám nestane. Ona bude dávat pozor, klidně i za ně dvě, ale vůbec nepochybuje o tom, že i její kamarádka se umí takovým zlodějíčkům vyhýbat. Jakmile se usadily ve vlaku, čas cesty se rozhodly vyplnit konverzací, jak jinak, a hned po první otázce se Meg neubránila pobavenému úsměvu. „Paříž, a Francie obecně, je nádherná, ale hrozně přeplněná, hlavně během sezóny, takže.. chybělo mi to tady, stejně jako mi chybí plno dalších míst, kde jsem byla, ale za pár dní budu ráda zpátky doma,“ jemně pokrčila rameny a na chvíli se zadívala z okna než pohled přesunula zpět před sebe, na Nadine. Tím ale rozhodně nechtěla říct, že by nic nevyměnila za San Francisco, měla pár destinací, které by klidně vyměnila, kam by se klidně přesunula, ale to brala jako krok do budoucnosti, který zatím neřešila. Úplně nejvíc by se jí totiž líbilo cestovat po světě, fotit a za to dostávat placeno, takže uznejte, to už by bylo ve výsledku jedno, kde by měla ten hlavní domov. Nechtěla ale mluvit jen o sobě, proto stočila pozornost na osůbku před sebou. „To je hezká oslava narozenin,“ i ona se široce usmívala, ale někde v hloubi jí trošku bodlo u srdíčka, že něco takového nezažila, ale.. byla šťastná i za ni, znělo to úžasně a to si zasloužilo úsměv, proto ten osten závisti nedávala vůbec najevo. „Sice můžou být nejlepší na světě, ale když ti nechutná suchý a dáš si suchý, tak je ti úplně jedno, odkud je,“ zaksichtila se, jakoby zrovna ochutnala opravdu suché víno, ale brzy jí došlo, že možná Nad neví, co se tím myslí, a že vlastně ona sama neví, jaké víno chutnala. „Teda, nevím, jaký víno jste chutnaly, ale já první víno pila suchý a bylo takový… hořký? Ty umíš chuť popsat líp, ale prostě mi nechutnalo, no později jsem ochutnala něco jako polosladký nebo polosuchý, nejsem úplně expert na tohle, a to mi chutnalo, takže to můžeš zkusit taky,“ popsala svou cestu k vínu, která rozhodně začala dřív než u Nad, protože její matka si často doma otevřela lahvinku vína, někdy ji celou vypila za jeden večer, proto si ani nevšimla, že si Meg jednou trošku uloupila pro sebe. Snažila se tím podat i jakýsi návod k tomu, jak se dostat k dobrému vínu, když už je tedy odhodlaná dát tomu druhou šanci. Konverzace se dál ubírala směrem kolem vína a cestování, což je velice příhodné téma během cestování, až dokud jim ony dvě hodiny úplně neutekly a z rozhlasu ve vlaku se vydralo dlouhé hlášení, které oznamovalo Paříž. Jak už bylo zmíněno, Meg něco málo dokázala pochytit, takže slova „zastávka“ a „Paříž“ zvládla poznat, ale i kdyby to nepoznala, stejně se začal vyprazdňovat celý vlak, což by bylo nad míru podezřelé. „Tak jsme tu, můžeme vyrazit a hned ti řeknu, kam půjdeme,“ hned po zvednutí ze sedačky zkontrolovala, zda tam něco nenechaly, ale když viděla, že má všechno, pomaličku vyrazila z vlaku, zatímco v mobilu zkoumala nejbližší okolí. Nikam se necpala, volně vycházela ven, někoho i pustila, a před vlakem počkala na Nadine. Jakmile se ten největší dav uklidnil, pokývla Nad a vedla ji směrem z nádraží. „Projdeme se směrem k parku, kde je krásná, historická fontána, po cestě je nějaký památník a opera, tam pak nasedneme na metro a dojedeme k Notre-Dame, sice je to v rekonstrukci, ale byl by hřích se tam nezastavit, navíc je to na tom ostrůvku, po kterém se projdeme a pak.. zamíříme metrem dál,“ seznámila ji s prozatímním plánem a vykročila si to směrem, který vyčetla z mobilu, ale zarazila se, teď se taky trochu chtěla o jejich blaho starat ona. „Ale nemáš ještě hlad, že ne?“ původní plán, ten její, bylo zajít do crepérie u Mortmartru, ale ten byl na programu spíše u konce, tak by ji nerada nechala trpět hlady, to by si udělala špatnou reklamu, navíc u Nad, která žila vařením, takového človíčka by v kulinářsky proslulé Paříži nemohla nechat hladovět! „Nebo nějaké námitky? Jsem otevřená změnám,“ usmála se na ni, byla tu hlavně kvůli tomu, aby udělala Nadine příjemný výlet, proto v případě jakýchkoliv problémů byla ochotná se přizpůsobit.

Samozrejme, že Meg verila. Bola predsa jej kamarátka a aj napriek tomu, že možno nikdy predtým žiadny výlet neplánovala, Francúzsko už do istej miery poznala. Keby si Nad mala vybrať ešte raz, či pôjde na zájazd do Paríža s profesionálnym sprievodcom no kopou cudzích ľudí, a uvidí možno pár najznámejších pamiatok, alebo či pôjde s Meg, ktorá pozná už aj menej známe lokality a zákutia, skvelé miesta na jedenie a v prípade potreby si program dokážu upraviť podľa seba, znova by si zvolila Meg. Aj keby mali v meste trochu poblúdiť alebo nasadnúť na zlú linku metra. Aspoň by sa vždy v budúcnosti, keď budú spomínať na tento ich spoločne strávený čas, mali na čom zasmiať. "Nejako to zvládneme, snáď nás pár liniek navyše nerozhádže," skonštatovala veľmi pokojným hlasom, v ktorom sa neodrážala žiadna panika, nervy či stres, práve naopak. Aj ona na Meg veľmi vďačne usmievala, pretože veľmi dobre vedela, že sa snažila pripraviť pre ňu naozaj atraktívny program, ktorý by ju zaujal a to sa jej na sto percent podarilo aj napriek tomu, že také niečo robila prvýkrát. Ona by si na niečo také určite netrúfla, preto to oceňovala ešte viac. Vedela si totiž predstaviť, aké to pre jej kamarátku muselo byť náročné a stresujúce, zatiaľ čo ona bola ako klbko radosti usmievajúce sa na každú stranu.
Keď sa však konečne dostavili na stanicu, začala pociťovať jemnú nervozitu. Nie takú ako pred náročnou skúškou z latinčiny alebo takú, ako keď sa na ňu usmeje chlapec, ktorý sa jej páči. Bolo to niečo medzi tým - medzi vzrušením a úplnou panikou. Dalo by sa to možno charakterizovať ako príjemné napätie. Ona totiž vôbec nevedela, čo má čakať a čo bolo najdôležitejšie, nechcela byť sklamaná. V hlave si za pomoci obrázkov a fotiek Paríž vybudovala ako nejaké Kráľovstvo nebeské a nebola si istá, či svoje očakávania nepostavila až príliš vysoko. Na tvári sa jej však tieto pocity vôbec neodrážali, no prstami úplne mimovoľne zoškrabala etiketu a ani si to sama neuvedomila, až kým nedržala mokrý papier v ruke spolu s fľaškou. "To teda dúfam, lebo toto nám veľmi dlho nevydrží," minerálku, ktorú pre ne kúpila zdvihla o niečo vyššie k svojim očiam, no v podstate to ani nemusela robiť, keďže bolo viac než jasné, že je to klasická pol litrová fľaška. Ona však bola zvyknutá piť veľmi veľa vody, a hlavne v letných mesiacoch, kedy by človek mal vypiť dvojnásobok toho, čo by mal vypiť v zime. Bolo jej však úplne jasné, že ak sa teploty vyšplhajú vysoko nad tridsať stupňov Celzia, aj pouliční predavači si za vodu búdú pýtať viac. To jej však popravde vôbec nevadilo, keďže voda a jedlo boli jediné dve veci, za ktoré dokázala utratiť aj väčšie množstvo peňazí. To už sa ale usadili do vlaku a ona si nedokázala odpustiť pár otázok smerom na svoju kamarátku, aj keď ju samozrejme zaujímala aj scenéria za oknom, takže pohľadom striedavo prechádzala z Meg na mihajúcu sa prírodu vonku. "Neviem čím to je, no ja sa ešte stále v San Franciscu necítim ako doma," prezradila veľmi úprimne, pretože aj napriek tomu, že tam študovala už niekoľko rokov, stále za svoj domov pokladala Houston, kde žili jej rodičia a kde prežila celé svoje detstvo. San Francisco bolo v jej očiach stále len ako nejaké prechodné bydlisko a ona vážne pochybovala o tom, že niekedy bude mať pocit, že tam zapadla. Nie že by sa na univerzite cítila zle alebo mala problémy v spolku, to vôbec nie. Jednoducho sa len cítila sama, čo bolo zrejme spôsobené tým, že samú seba prinútila žiť bez svojej sestry. A nie obyčajnej sestry, bez svojho dvojčaťa. A to bolo ešte niekoľko násobne ťažšie. "Áno, rodičia sa pre nás na každé narodeniny snažia pripraviť niečo špeciálne. Zrejme je to tým, že v prvé dni nikto netušil, či sa vôbec dožijeme prvého mesiaca, nie to ešte celého roka," vydýchla zo seba veľmi neutrálne, no kútiky úst mala stále jemne nadvihnuté. Samozrejme že si na to obdobie vôbec nepamätala, to nebolo možné, no dokázala si predstaviť, aké to muselo byť pre ich rodinu ťažké. Práve preto sa rozhodla študovať medicínu. Aby dokázala pomôcť zúfalým rodičom tak, ako iní doktori pomohli tým jej. "Vôbec netuším, aké bolo. Popravde sa v alkohole vôbec nevyznám, poznám jedine tak saké, ktoré si príležitostne doprajem v japonských reštauráciách a hoci u mňa v izbe nájdeš pár fľašiek alkoholu, používam ich pri varení a vydržia mi vždy naozaj veľmi dlho. Okrem vína a piva, pretože tie by vyprchali, takže to, čo nespotrebujem, dávam dopiť našim príležitostne prisediacim spolubývajúcim v kuchyni," v očiach sa jej odrážali pobavené iskričky, no cítila sa aj trochu zahanbene, keďže asi ako jedna z mála dievčat v jej veku vôbec nemala tušenie aké to je byť opitý. Na také niečo proste nikdy nemala čas, aspoň o tom samú seba presviedčala celú strednú školu a prvé roky na výške. Postupne si však začala uvedomovať, že jej chýba strašne veľa zážitkov a skúseností a práve preto je často v spoločnosti viacerých ľudí zakríknutá a cíti sa nesvoja. Možno keby jej to víno vtedy chutilo, všetko by teraz bolo inak. "Možno by sme mohli skúsiť niečo sladšie, pretože ak si dobre pamätám, to čo sme pili bolo na mňa až príliš kyslé," zapátrala vo svojej pamäti a s úsmevom túto kapitolu uzavrela, pričom ju ale plánovala znovu otvoriť neskôr, keď sa s Meg pôjdu niekde najesť.
Slovo Paríž, ktoré sa ozvalo z vlakového rozhlasu pochytila aj ona a znovu začala pociťovať napätie. Bol to zvláštny pocit, no snažila sa mu nevenovať veľkú pozornosť a sama sebe pripomenula, že by mala urýchlene vystúpiť, ak sa nechce odviesť ešte niekde ďalej. Našťastie so sebou nemala veľa vecí, kabelka sa jej stále hompáľala na ramene a vodu zo stolíka schmatla okamžite, ako zabrzdili, a tak energickým krokom nasledovala Meg, aby ju náhodou nestratila niekde v dave. Keby to hrozilo, určite by ju chytila za ruku a bolo by jej úplne jedno, čo by si o tom okoloidúci mysleli. Rozhodne totiž nemala v pláne skončiť niekde, kde to vôbec nepozná, úplne sama. Našťastie sa to však nestalo a na stanicu vystúpili bez problémov, pričom Meg znovu vstúpila do plánovateľského módu a ona ju s úsmevom pozorovala. "Nie, hladná nie som, takže môžeme pokojne vyraziť tak, ako si povedala," kývla hlavou na znak súhlasu a vykročila za svojou kamarátkou, pričom sa jej s každým krokom pery rozširovali do čoraz väčšieho úsmevu a napätie, ktoré pociťovala, pomaly ale isto opadávalo.

„Jsme na to dvě, takže to určitě půjde líp,“ ne že by si začala zázračně věřit a všechny pochyby zmizely lusknutím prstu, jen Nadine zářila tak neuvěřitelně pozitivní energií, že naskočila na stejnou vlnu a všechno negativní se snažila vytěsnit, protože když viděla klidnou a natěšenou Nadine, nemohla jinak. Ani trošičku nepoznala, že tu dívku vedle ní svíraly podobné obavy, jako právě ji, ale ve výsledku to bylo jedině dobře. Hlavním faktem, že její obavy mizely, byla radostná Nadine, co by se asi dělo teď uvnitř její hlavinky, kdyby viděla, že i Nadine ovládá nervozita? Určitě by se přes to nedokázala tolik přenést a být nad věcí, jako je tomu právě teď. Většinu času viděla svou neschopnost v lidech číst jako velkou nevýhodu, ovšem teď se tato (ne)schopnost zařadila k jasným výhodám, avšak to ona nemohla vidět a nemohla to pořádně docenit. K její slepotě ohledně lidských emocí můžete zařadit i fakt, že skoro ani nepostřehla, jak Nadine loupala etiketu z flašky a i kdyby to postřehla, asi by to neoznačila za projev nervozity, možná jen za projev nudy a hned by se to snažila napravit, aby se nenudila a vytvářela si vzpomínky na jejich výlet, i když ve vlaku má poměrně omezené možnosti k tomu, aby se vzpomínky vytvářely. Mnohem víc než do činností Nad byla zabraná do jejich rozhovoru a případného sledování přírody a okolí z okénka, když se vlak dal do pohybu a nestál zrovna v nějaké stanici, které sice byly občas také pěkné, ale příroda byla víc obdivuhodnější. „To máš pravdu, ale o turisty se tam starají dobře a umřít žízní by je nenechali, všude něco je,“ co by si totiž bez turistů počali, když do Francie jich jezdí tolik a určitě to tvoří veliký díl jejich ekonomie? Nebo možná netvoří, to Meg opravdu netuší, protože v ekonomii se moc nevyzná a hlavně jí nikdy nezajímala, jen vychází z toho, kolik tam těch lidí je, no a při představě, že by tam nebyli… Asi by to bylo nic moc období pro Paříž a Francii obecně. Až v ten moment si všimla odloupnuté etikety, ale hlubší význam tomu nedávala, navíc to zaregistrovala jen koutkem oka, než si její pozornost opět přivlastnil výhled z okna. Tedy, alespoň pozornost zraku, jinak pozornost mysli a poslouchání byla pořád pevně v rukou Nadine a žádné její slůvko jí neuteklo, i když se možná mohlo občas zdát, že nevnímá nebo vnímá víc to, co se nacházelo za oknem. Bylo to ovšem jen domnění, což dokazovala každá její odpověď, která byla vždy pohotová a k tématu. „Chybí ti rodiče.. nebo spíš sestra k tomu, aby ti to přišlo jako domov?“ možná to nebyla úplně taktní otázka, mohlo se totiž jednat o poměrně citlivé téma, ale ona si nikdy moc neuvědomovala, jak moc můžou rodinná témata hrát na city, vzhledem k tomu, že v jejím srdci si rodina nevybojovala úplně silnou pozici. Možná i kvůli tomu se v San Franciscu cítila jako doma. V jejím předchozím domově si nevytvořila tak silné vazby, které by jí měly chybět v San Franciscu a ona tak měla snadný přesun do spolku, kde si vytvořila asi silnější vztahy než jaké měla doma. Na střední sice také měla dost přátel, ale vzhledem k jejím častým cestám s matkou na ně neměla tolik času, navíc pořád byla plně zapojená do světa fotomodelingu a nikdy nevěděla, kolik děvčat se s ní bavilo jen aby se tam dostaly také. Na univerzitě to ale bylo jiné, jednak fotomodeling víceméně opustila, vytvořila si nové a skvělé přátele, například tady Nadine nebo i Vivi, poznala skvělé lidi ze svého oboru a navíc byla nezávislá na rozhodnutích své matky, měla svou vlastní svobodu, což ze spolku dělalo víc její domov než cokoliv předtím. A dokonce poznala kouzla domácí kuchyně, díky Nadine. Kdyby to takhle předložila komukoliv, nikdo by se jí nemohl divit, že bere San Francisco jako svůj domov. Nemusí to nutně znamenat, že tam plánuje strávit zbytek svého života, ale v tento daný moment se tam cítí skvěle, ráda se tam vrací a ví, že se tam má za kým vracet, víc nepotřebuje, alespoň prozatím. „Je to od nich hezké, ale myslím, že by něco takového dělali i bez toho, těch problémů,“ jemně se pousmála, nevěděla, jak galantně o tomto tématu mluvit a nebýt úplně nezdvořilá. Jak se zdá, každé štěstí má nad sebou mráček, ale ona pevně věřila tomu, že i kdyby jejich štěstí nad sebou ten mráček nemělo, stejně by měly každé narozeniny stejně výjimečné, protože to rodiče obvykle dělají, ne? Možná by to pro ni dělala i její matka, kdyby nebyly tolik rozdílné, kdyby Meg k modelingu přistupovala se stejnou vášní, jaký pro něj měla její matka, mohl být jejich vztah na jiné a možná i skvělé úrovni, ale nedopadlo to tak, ty dvě byly diametrálně rozlišné, a to provedlo velké škody na jejich vztahu. Asi by nemělo, rodič by tu pro dítě měl být vždy, ale stalo se tak, nešlo to opravit. „Saké jsem taky párkrát ochutnala a víno mám celkem ráda, ale jinak nejsem žádný alkoholový expert, takže u mě radu nehledej,“ pokrčila rameny a na rozdíl od Nadine se za to necítila ani trošičku zahanbeně, neviděla to totiž jako chybu. Ne každý se musí opíjet na party a to je v pořádku, společnost vás za to možná bude hnát na hranici, ale ona ne, ona to respektuje, protože každý jsme nějaký a měli bychom takoví zůstat, ne se měnit pro společnost. Rozhodně ale nechtěla Nadine kritizovat za to, že se rozhodla dát vínu druhou šanci, věřila totiž, že to dělá z vlastního zájmu, ne z vlivu společnosti. „Ty sladší vína jsou podle mě taky lepší, ale nejsem pořádný vinař, takže můj názor není úplně odborný,“ zazubila se na ni, aby toto téma trochu nadnesla a v duchu si odškrtla, že si dají něco sladšího, což bylo vlastně i jejím plánem od začátku.
Povídání ve vlaku skončilo, bylo totiž načase dát se na cestu. Společně se úspěšně prodraly z vlaku a Meg už se pouštěla do plánování jejich cesty, ovšem vložila do toho starostlivou vsuvku ohledně jídla a celkově prostor pro námitky, i když úplně nevěděla, jak by si s vynucenou změnou programu poradila. „Dobře, to je super,“ věnovala jí spokojený úsměv, celá šťastná, že nic nebrání jejímu plánu, a zamířila si to směrem k náměstí, podle navigace v mobilu. I když tady už párkrát byla, bohužel nemá v hlavě celou mapku Paříže, a nerada by se ztratila, proto se raději pro jistotu nechávala navádět mobilem. „Tak co, jak se ti zatím líbí Paříž?“ jakmile se vzdálily od nádraží a už šly po jedné víceméně hlavní třídě, na které už Nadine mohla obdivovat atmosféru města, tak se Meg zeptala na tuto důležitou otázku. Chtěla vědět, jak na ni zatím Paříž působí, i když zatím ještě nic pořádného ani neviděly, ale už jedna ulice na vás dýchne atmosférou, no a přesně ta atmosféra Meg zajímá. Holt si všímá maličkostí a chce vědět, jak ty maličkosti vnímají ostatní. Po cestě, která byla možná trochu delší, než Me čekala, stihly vypít jejich půl litrové lahvičky vody, proto udělaly malou zastávku v krámě, kde tentokrát Meg koupila další vody na cestu a pokračovaly dále, až k Bastilleskému náměstí, v jehož středu čněl památník. „Tak, to je ten památník a támhle přes ulici je park,“ rukou nejdříve ukázala na památník, které nebylo možné přehlédnout, a pak jej přesunula směrem, kde na ně už z dálky vykukovala zeleň tohoto města. „Tam si chvíli odpočineme, protože fuh, jsem to trochu neodhadla, promiň, a pak využijeme to metro,“ vlastně jen zopakovala to, co už jednou Nad řekla, ale zároveň s tím se omluvila za trochu delší procházku, která v tomto vedru asi nebyla úplně příjemná. Pak nechala Nadine, aby se porozhlédla, zatímco ona sama se chopila foťáku a udělala pár snímků tohoto místa, občas i s Nad v záběru, ale většinou když nedávala pozor. Jednou už tu byla, což znamenalo, že nějaké ty fotky už ve své sbírce má, ale to jí vůbec nebránilo v tom, aby si vyfotila další, navíc některým fotkám dodávala Nadine novou jiskru, o to by se nemohla připravit. Jakmile obě skončily s prohlížením si náměstí, a že dávala Nadine spoustu času, nechtěla na ni nijak tlačit, proto nechávala rozhodnutí o přesunutí právě na ní, mohly se vydat do parku k historické fontáně, kde si na chvíli odpočinou, než vyrazí dále na cestu.

Byla vděčná za to, s jakým klidem k celému výletu Nadine přistupovala, no, lépe řečeno, za ten klid, který z ní zářil a který Meg viděla, protože opravdu netušila, že s nervozitou nebyla sama, jen každá měla nervy z něčeho jiného. Možná by si toho u Nad všimla, kdyby nebyla zabraná svými vlastními starostmi, nebo by to i tak možná úplně přehlédla, není jisté, jak by to dopadlo, ale ono na tom ani nesejde. Nad se netrápila natolik, aby to upoutalo Megiinu pozornost, takže se starala o své myšlenky, které krotila dobrá nálada, velice nakažlivá dobrá nálada. Měla pocit, že i díky tomu jim cesta ubíhala tak rychle a bez problémů, nějakých záseků či trapných tich, byly spolu naladěné na jednu vlnu, jednu velmi pozitivní vlnu, hlavně díky Nadine. „Dokud nepromluvíme, nikdo to nepozná, takže kdyžtak můžeme jen ukazovat, co chceme,“ navrhla a i když se jednalo spíše o žert, něco do sebe to skutečně mělo, protože když odmítají někteří Francouzi komunikovat anglicky, což se dá chápat vzhledem k historii, člověk si musí poradit jinak a jazyk „rukama nohama“ je nejsnazší k naučení a dokonce by se dal označit za mezinárodní jazyk, rozumí tomu totiž snad každý. Samozřejmě tím narážela na to, že ani jedna z nich nevypadá jako typická Američanka. Nadine, u té na první pohled vidíte, že není Američanka, no a Meg se taky vzhledem neřadí úplně k běžným Američanům, což má na sobě vážně ráda, alespoň sebou během cestování netáhne stereotypy jejího národu, které lidi při pohledu na Američany mohou napadnout. Tohle štěstí ale Nadine bohužel neměla, dokázala si představit, že ji provází spoustu stereotypů a upřímně doufala, že se s žádným takovým na své cestě nesetkají, cítila by se nepříjemně jak za sebe, protože by nevěděla, co říct, tak za Nadine, protože si takovou generalizaci nezaslouží. S jemným úsměvem poslouchala, jak hezky vyprávěla o tom, co jí chybí, a z jejích slov cítila emoce, které jí k daným místům, lidem i vzpomínkám pojí, a poslouchalo se to moc pěkně, i když se jednalo o víceméně smutné téma. Zahlédla ten smutek v její tváři, ale byl pochopitelný, jednalo se o velký krok a změnu, odchod od všeho známého, který ne u každého znamenal jen pozitivní dopad, jako tomu bylo u ní. „Přístav máme i v San Franciscu,“ nemohla jí nahradit ty věci, co jí chyběly, to nenahradí nikdo ničím, ale nabídla jí milou alternativu, jak si zavzpomínat na domov a třeba se na chvíli cítit i trošku jako doma. Nebude to ono, s tím ani Meg nepočítá, ale lepší aspoň lehký závan domova než být úplně odtržený, že? Ona si tím nebyla moc jistá, jestli by to mohlo Nadine udělat radost, protože jí domovina nechyběla a neuměla se tolik vcítit do její kůže. „Ale tak sama jsi řekla, že jsi zodpovědnější a co si budem, studium takhle daleko potřebuje dost zodpovědnosti,“ možná měla Malia do plusu odvahu, kterou k vycestování taky potřebujete, ale zodpovědnost vás udrží na příjemné životní úrovni během vašeho studia mimo domov. Meg si navíc byla jistá, alespoň z toho, co zatím o Malii slyšela, že svou odvážnější povahu využila k tomu, aby namotivovala Nadine. „A aspoň si máte co vyprávět, když se vidíte, když máte každá zážitky z jiného kouta,“ dodala po chvíli jako takový vítězný bod, který se jí osobně opravdu zamlouval, protože když s někým sdílíte střední i domovinu, máte většinu zážitků stejných, ale takhle se můžete těšit na to, co se tomu druhému stalo, jelikož není šance se to dozvědět už ze zdrojů ve škole. Asi to brala z trochu jiného úhlu, pořád nebyla schopná úplně počítat s tím, že vám rodina může bolestně chybět, takže najít na vzdálení od rodiny plusy jí šlo vcelku dobře. „Vážně? To je milý,“ chvíli byla zaseklá, než ze sebe dostala tahle slůvka, avšak upřímná slůvka. A co že jí to vlastně zarazilo? Nadiina rodina zněla úžasně, skoro jako z reklamy na perfektní rodinu a na něco takového z domu nebyla zvyklá, proto se různým setkáním s rodičů přátel vyhýbala, však doteď nepoznala rodiče Vivi a nijak jí to nechybělo, bohatě stačilo, že znala jejího bráchu, už i tím se cítili příliš zapojená do jejich rodiny, ale naštěstí Sama nikdy nezastihla v úplně familiární náladě, takže se necítila jako páté kolo u vozu u sourozeneckého momentu. Bála se ale, jaké by bylo setkání s Nadiiními rodiči, u kterých se nějakého páté-kolo-u-vozu pocitu nebála, naopak, spíše se bála, že si bude po dlouhé době připadat jako doma, což nezní špatně, ale akorát by viděla, o co vlastně přišla. Nemohla by ale Nadine odmítnout, krom toho, že by nechtěla, neměla ani dvakrát v oblibě detailní vysvětlování toho, jak to u ní v dětství probíhalo, což by asi při odmítnutí zmínit musela. Myšlenky zahnala diskuze o víně, ve kterém se obě vyznaly asi stejně neboli skoro nijak. Jen přikývla, diskuze byla uzavřená a při večeři si alespoň ušetří čas při vybírání, když do užšího výběru postoupila jen sladší vína.
Měla naplánovanou cestu, po které se daly a mířily k první jejich zastávce. Schválně vybrala takovou hlavní třídu, jednak to byla nejkratší cesta, to udělalo své, ale jednak v sobě skloubila historickou krásu a normální běh města, takže se nejednalo o rušné turistické místo, bylo to prostě jakoby byly součástí Pařížanů a jejich cest. Jistě, nějací turisté tudy taky chodili, ale nebylo to hlavní místo, kam by se chtěli všichni jít podívat. Pousmála se při komentáři, který se jí líbil, působilo to umělecky a Meg se snažila uložit si to do paměti, kdyby se jí taková poetická věta někdy do budoucna hodila, například pro popisky fotek u seminárek. Nezapomněla by se zeptat Nadine, zda to může použít, ale na to se zeptá, až to bude aktuální, zatím se soustředila jen na to, aby onu magickou větu nevypustila z hlavy. Bylo pro ni snazší se na to soustředit, když nemusela vstřebávat všechny ty krásy kolem poprvé, ale nemyslete si, že by jen šla s pohledem před sebe a opakovala si onu větu, ona se rozhlížela kolem stejně jako její kamarádka, jen asi nepůsobila tolik okouzleně. „To jsem ráda,“ usmála se při sklizení zatím pozitivní recenze a užívala si krásy okolí po svém – s foťákem v ruce. Stejně tak si plánovala užít i onen park, kam mířily, a do karet jí hrála sama Nadine, která se usadila na okraj fontány a užívala si vlahou vodu. Nemohla odolat a zachytila momenty od dosednutí na okraj až po její zavření očí. Neměla těch fotek ale tisíc, asi jen nějakých pět nebo šest, pak už objektiv sklopila a nerušila Nadine od vychutnávání si okolí. Zatímco někteří sem přišli na oběd v podobě pikniku, ony si tak maximálně můžou otevřít minerálku, což Meg i udělala, žízeň trochu měla a když už mají pauzu, musí toho naplno využít. I proto jejich maličkou výpravu nikam nehnala, odpočinku není nikdy dost, hlavně v takovém počasí.