Francie

Pobavene sa zasmiala, pretože Meg mala naozaj pravdu. Na pohľad rozhodne nevyzerali ako americké turistky, takže pokiaľ by sa naozaj stratili alebo by sa udialo niečo, s čím by nerátali, stále tu bola možnosť zahrať to na hlúpe, alebo minimálne na tie, ktoré nevedia ani po anglicky, ani po francúzsky a musia sa dorozumievať pomocou ukazovania. Bola to zábavná predstava a ona si bola viac než istá, že to Meg myslela ako žart, no takisto si bola istá, že by to mohlo fungovať. Bolo však zbytočné nad tým momentálne premýšľať, keďže všetko išlo podľa plánu a zatiaľ naozaj nemali absolútne žiadne problémy. Celý ich spoločný výlet bol zatiaľ veľmi príjemný a ona bola vážne šťastná, že sa vďaka svojej kamarátke opäť mohla pozrieť do tak čarovnej krajiny, akou bolo Francúzsko. Bola to pravdepodobne jedna z najkrajších zemí, ktoré kedy navštívila, aj keď každá krajina má niečo do seba. Tu by si však možno v budúcnosti dokázala predstaviť aj svoj život, keby sa samozrejme odhodlala na štúdium francúzštiny, ktorá bola poriadne ťažká a pravdepodobne by ju momentálne popri náročnom štúdiu medicíny nestíhala, no stále mala možnosť učiť sa ju ako samouk. Bol to však len nápad, len malá myšlienka, ktorá sa pravdepodobne nikdy nebude dať zrealizovať. Ako už totiž priznala pred Meg, bola veľmi domácky typ a chýbala jej rodina, a to sa nachádzali len pár hodín lietadlom od seba. Keby mala žiť v Európe, pravdepodobne by tú situáciu nezvládala už vôbec. "To je pravda," pousmiala sa na kamarátku keď jej pripomenula, že aj v San Franciscu sa nachádza prístav. "Nikdy som tam nebola," doplnila, no sama nevedela prečo. Teda, tak trochu to tušila. Na jednej strane nemala až toľko voľného času a na druhej strane tam ani nemala s kým ísť. Priateľov mala ozaj iba zopár a väčšina z nich bola taktiež zaneprázdnená školou, brigádami a inými povinnosťami, takže prechádzky po prístave asi pre ňu zostanú len peknou sentimentálnou spomienku na strednú školu, kedy bolo všetko do istej miery oveľa jednoduchšie, ako teraz. Ani nad tým však nechcela nejako extra rozmýšľať, aby si nepokazila náladu. Nebolo by nič horšie, ako keby ju teraz premohol smútok a Meg by si myslela, že sa jej ich výlet nepáči alebo že s niečím nie je spokojná. "Áno, ja svoje rozhodnutie vôbec neľutujem. Keby som si mala vybrať, opäť by som si vybrala San Francisco. Bez premýšľania. Veď keby nie, nikdy by som nestretla teba," kútiky úst sa jej mierne nadvihli, aj keď samozrejme, určite bolo aj Meg úplne jasné, že by sa tak nerozhodla len kvôli nej. Svoju školu mala naozaj rada, mala rada ich spolok a ľudí v ňom, dokonca mala rada aj mesto, hoci z neho počas svojho štúdia zatiaľ nevidela až tak veľa. Nevedela si predstaviť, že by mala študovať niekde inde, proste to nešlo. Pravdou však bolo to, že najviac pozitív videla práve kvôli ľuďom, ktorí jej tu prirástli k srdcu. Meg, Rose či Sierra. Proste si nevedela predstaviť, že by ich nemala každý deň vidieť. Aj keď to všetko znamenalo, že sa najbližší človek v jej živote nachádza tak ďaleko. "V tom máš pravdu, aj keď musím uznať, že niekedy poriadne krútim hlavou nad tým, čo Malia vyvádza," jej spoločenská povaha na výške ešte viac prekvitala a keby ich rodičia vedeli aspoň polovicu z toho, čo Malia vyskúšala, s kým čo mala alebo do čoho sa zaplietla, pravdepodobne by jej zaplatili letenku na prvé lietadlo, aby prišla svojej sestre robiť dozor a trochu ju krotiť. Tak ich vzťah proste fungoval. Malia ju vyťahovala z jej bubliny slušného, poctivého a zodpovedného dievčaťa, zatiaľ čo ona slúžila ako Maliine svedomie, ktoré úprimne povedané bez nej často nemala. Obe však boli momentálne naozaj šťastné a spokojné, čo znamenalo že aj ich rodičia boli šťastný a spokojný. "To nestojí za reč," zľahka mávla rukou a tým ukončila rozhovor na túto tému, aby sa mohli obe sústrediť na ich deň strávený v Paríži.
Keď konečne dorazili, naozaj sa snažila vstrebať všetku tu krásu, ktorá sa okolo nich zrazu rozprestrela ako na tanieri. Užívala si každý pohľad, každý zvuk, každý nádych. Oči jej behali z jednej strany cesty na druhú, takmer ignorujúc fakt, že sa okolo nich pohybovali desiatky, možno stovky ľudí. Ona ich vôbec nevnímala. Bola vo svojom vlastnom svete, do ktorého pustila iba Meg a pozorne ju nasledovala, aby sa náhodou niekde nezabudla a nestratila ju z dohľadu, aj keď to bolo v istých momentoch vážne ťažké. Jej kamarátka však bola trpezlivá a keď pribrzdila jedna, pribrzdila aj druhá. "Cítim sa tak trochu ako vo filme," krátko sa zasmiala a otočila sa okolo svojej osi, presne tak, ako by to urobila herečka. "Vieš, tie filmy, kde mladé dievča z vidieka prvýkrát príde do veľkomesta. Ibaže ja nie som z vidieka a nie som vo veľkomeste prvýkrát, v jednom dokonca žijem," znova sa zasmiala, aj keď vyzerala asi trochu šialene, v tom momente jej to bolo naozaj úplne jedno, pretože si skutočne užívala ten čarovný deň. Jej pocity ešte zosilneli v parku, do ktorého ju Meg zaviedla, a ona bola v ten moment naozaj úprimne šťastná. Tak, ako už nebola veľmi dlhú dobu. Teplé slnečné lúče ju hriali na tvári, chladná voda z fontány jej pretekala pomedzi prsty a všade navôkol bol pokoj, no ruch zároveň. Naozaj sa cítila ako v filme. Bolo ťažké opísať to slovami. Keďže však chcela vidieť z tohto mesta viac a ich deň bol poriadne nabitý, po chvíli sa predsa len z fontány postavila a podišla ku svojej kamarátke, ktorá sa osviežovala minerálkou. "Hoci by som tu dokázala stráviť pokojne aj celý deň, asi by sme sa mali pohnúť ďalej, ak teda chceme vidieť všetko, čo sme si povedali."

Téma ohledně domoviny bylo pro mnoho lidí citlivým tématem, Nadine očividně nebyla výjimkou a proto se k tomu Meg snažila přistupovat co nejvíc šetrně a něžně, snažila se nabídnout jakousi náruč plnou útěchy, která by jí zdvihla náladu a hlavně pomohla tohle téma teď na výletě dostat z hlavy. Vyhýbala se zcela záměrně typickým frázím, které ve výsledku ani moc nepomáhají, i když nemůže lhát, ty fráze slyšela tolikrát, že jí samy lezly na jazyk, no vždy je nahradila něčím jiným a snad originálnějším. „Tak tam můžeme někdy vyrazit,“ navrhla jí s lehkým úsměvem a už teď si to v duchu dávala na svůj pomyslný to-do list s několika vykřičníčky u toho. Svým blízkým má potřebu pomáhat a chce tu pro ně být, snad i proto, že se jí takového pocitu v dětství dostávalo málo, tak kdyby na tom někdo byl stejně, snaží se mu to vynahradit, těžko říct, ale důležité je, že se o to snaží a pokud by příjemná návštěva přístavu mohla Nadine v dobrém připomenout domov, určitě tam s ní ráda vyrazí. Ona už tam párkrát byla, někdy sama, aby fotila krásné nebe nad vodní hladinou, nebo v doprovodu Viv, jen tak se projít a jednou či dvakrát ji tam požádala o fotky, když je zrovna potřebovala do školy. Zkrátka s tím místem nějaké zkušenosti měla, trefila by tam bez problémů a ráda tam zajde znovu s Nadine… Navíc, třeba se jí zrovna taky bude hodit na nějaké fotky, protože i Nadine v sobě má dobré geny na focení a na fotkách vypadá skvěle, dokonce i přirozeně a na tom Meg opravdu záleží, během let před fotoaparátem si vybudovala lehkou averzi k vyumělkovaným fotkám. „Jsem ráda, že i tak se ti v San Franciscu líbí,“ i přes veškeré zápory, co to mělo, si Nad dokázala najít tolik plusů, díky kterým by si i podruhé zvolila stejně, to bylo dobré slyšet. „Nápodobně,“ usmála se, sice jen zlehka, ale srdíčko jí radostí zaplesalo. Jistě, že věděla, že ona není jediným důvodem, proč by se vydala znovu do San Francisca, ale i to, že byla součástí určitého seznamu osob či věcí, ji těšil. Navíc není člověkem, který by byl nějak majetnickým a potřeboval by být u svých přátel tím Číslem jedna s velkým Č, kvůli kterému by měli hýbat skalami, to rozhodně není ona, proto i jen to, že patří k těm bližším lidem Nadine a důvodům, proč je zde ráda, ji plní štěstím. „Co je to nejhorší, co kdy provedla?“ optala se se zájmem, o Malii toho slyšela spoustu, ale většinou jen takové obecné věci nebo společné zážitky obou sester, ale z charakteru Nadine vypozorovala, že jejich společné zážitky nemohou být stejně dobrodružné jako sólo výpravy Malie. „A co nejhoršího jsi provedla ty, hm?“ tázavě zdvihla obočí, usoudila totiž, že taková otázka je skvělým způsobem, jak poznat člověka. Zároveň s tím začala přemýšlet, co nejhoršího asi provedla ona.. Zážitky sbírala jako na běžícím páse, ale nemuselo se jednat o nic nezodpovědného, jí stačilo procházet se po městě s místním obyvatelem, ale co si budeme, chodit s cizím člověkem, to je řádně nezodpovědné, a to se od nich i čas od času nechala svézt… Někdo jiný, kdyby ten někdo měl zastaralé názory, by mohl za nejhorší označit líbání se s dívkou, ona osobně na tom ale nic hrozného neviděla. Více než líbání stejného pohlaví ji ale rozrušila představa seznámení s rodiči, kterou ale se zdvořilým úsměvem přijala a hlouběji do toho tématu nezacházela, alespoň ne nahlas, v duchu jí to šrotovalo ještě jakou dobu, ale tím nechtěla Nadine vyrušovat ze šťastné cestovatelské bubliny.
Během cesty ulicí více sledovala navigaci a Nadine, než okolí, ale radost z toho výletu a výhledu měla skoro stejnou jako Nadine, ona tu radost ale čerpala z ní, z té její radosti, která naplňovala i ji. Jestli se takhle cítil každý místní človíček, kterého si někdy odchytla, z celého srdce jim záviděla. Díky tomu, že dávala pozor na Nadine, mohla i přibrzdit, aby se od sebe neztratily, no a dokonce díky tomu i stihla šáhnout po foťáku, jakmile se Nadine začala točit. Nebyla bohužel natolik rychlá, aby vyfotila spoustu fotek, stihla jen jednu a ještě k tomu rozmazanou, ale za to plnou upřímné radosti, která zářila jak z živé Nadine, tak z vyfocené Nadine. Jistě, rozmazanou fotku si člověk do portfolia nedá, ale i tak mají své kouzlo. „Přesně vím, který filmy myslíš, ale teď vidíš, že ty filmy mají přeci jen něco do sebe a aspoň něco realistickýho v nich je,“ tomu se trochu zakřenila, holt nebyla velkým fanouškem romantických filmů, ale rozhodně je neměla potřebu pomlouvat, občas jen poukázala na jejich repetitivní děj a odhadnutelný závěr, toť vše. „A navíc z toho byla pěkná momentka, koukej,“ otočila  k ní displej foťáku, dala jí moment si to prohlédnout a pak foťák dala stranou, aby mohly pokračovat dál. Stranou ale dlouho nezůstal, protože v parku se ho znovu chopila a hlavním cílem byla jak jinak než Nadine, společně s opravdu krásnou fontánou. Díky bohu si Nadine sedla právě na ni, a tak mohla Meg s klidem pár fotek cvakla. Nechala Nadine čas, aby si to místo užila, ona se mezitím osvěžila minerálkou, a jen co k ní Nadine přišla, na souhlas přikývla. „Prostředí je to pěkné, ale těch ještě pár uvidíme, tak pojďme,“ na mobilu našla nejbližší metro a už k němu mířila. Naštěstí se opravdu nenacházelo příliš daleko, během pár minut tam byly a mohly si na automatu koupit lístky. Vybavené lístky zamířily dovnitř, po pořádném zkoumání dokázaly nasednout na správný směr a už se vezly. „Tak, teď nás čeká Notre-Dame a ten ostrůvek, kde posledně měli farmářské trhy, takže kdyby tam zase byly, můžeme si na cestu koupit trochu ovoce do pytlíčku než se zastavíme v crepérii, co ty na to?“ bylo trochu odvážné navrhovat něco, čím si ani nebyla jistá, ale zkrátka doufala v to, že se jim na trhy poštěstí narazit. Bylo by to navíc zpříjemnění toho ostrůvku, když jeho hlavní chlouba je právě v rekonstrukci.
Cesta metrem netrvala nijak dlouho, no bohužel obsahovala jeden přestup a ony omylem po krátkém rozhodování nasedly do špatného směru. Nadine si toho naštěstí všimla včas, a tak tím zabili pouze několik minut. „Promiň, to bylo špatný rozhodnutí nasednout do toho prvního, co přijede,“ to Meg špatně vybrala stranu, ale naštěstí tolik času to neubralo a tak se necítila extra provinile. Kdyby jim tím vytvořila velký skluz, cítila by se mizerně, ale naštěstí jejich zpoždění plán moc nenarušovala, a tak to nechala být, aby jim nekazila náladu. Nakonec úspěšně dorazily a vystoupily z metra, Meg jemně chňapla Nadine za ručku, protože v metru se pohybovala spousta lidí, a vedla ji ven z toho bludiště. „Vítej na malebném ostrůvku,“ jméno nebyla schopná doplnit, jelikož ho zapomněla, ale kdo si má všechny ty francouzské názvy pamatovat? Obzvlášť když zapomíná občas i na jména ulic v San Fransiscu. „Támhletím směrem je Notre-Dame,“ prst směřoval ke jmenované katedrále, „a támhle byly trhy a taky tam přejdeme most a pojedeme metrem dál,“ shrnula svůj plán a pomalu se vydala směrem ke katedrále. „Asi nemusíme chodit úplně k tomu, když je to v opravě a dovnitř nemůžeme,“ to si zjistila na internetu, moderní cestovatelka, „ale i tak bys mohla kousek vidět, co myslíš?“ spíše se ptala, jestli o to má zájem a kdyby neměla, otočila by to na patě a doufala by, že i v tento den najdou trhy.

"To je od teba naozaj veľmi milé," pousmiala sa na svoju kamarátku, pretože na nej naozaj mohla vidieť to, ako sa snaží zlepšiť jej v tomto smere náladu. Nebol to však zlý nápad a ona by prístav naozaj rada videla, aj keď si nebola istá, kedy a či vôbec sa im to podarí, keďže onedlho začínala škola a to znamenalo, že obe budú mať oveľa menej času, ako to bolo počas leta. Štúdium medicíny totiž nebola žiadna prechádzka ružovou záhradou a aj Meg, ktorá študovala fotografiu, určite bude musieť pracovať na veľkom množstve kreatívnych projektov. Potešilo ju však, že na ňu myslela a vôbec jej niečo také navrhla. Skutočne si to vážila. "Jasné že páči, je to skvelé mesto, plné života, energie a dobrého jedla," skonštatovala na adresu miesta, na ktorom obe žijú. Pokiaľ sa mohla pýšiť jednou jedinou vecou tak to bolo to, že v San Franciscu mala naozaj obehané už veľké množstvo reštaurácií, pretože každý, kto ju aspoň trochu poznal veľmi dobre vedel, že jedlo je jej obrovská vášeň a momentálne aj jediná láska. Našťastie mala veľmi dobrý metabolizmus a vôbec to na nej nebolo vidieť. Na nejaký pohyb navyše totiž nemala extra veľa času, pokiaľ sa neučila, buď hrala na bicie alebo varila, alebo trávila čas so svojimi priateľmi. Cvičenie proste do jej režimu nepatrilo, a práve preto bola taká šťastná, že sa mu nemusí veľmi aktívne venovať a stále vyzerá relatívne dobre. V tom boli so svojou sestrou rovnaké, pretože ani ju veľmi pohyb nebavil a nenapĺňal. "Hmmm," zamyslela sa na chvíľu, fiktívne listujúc vo všetkých tých spomienkach, ktoré sa týkali Malie a problémov, ktoré spôsobila. Na pár sekúnd sa teda odmlčala, no nakoniec sa zľahka, pobavene zasmiala a pokračovala v konverzácii. "Najhoršia vec bola asi to, keď pred troma rokmi odišla na týždenný festival Burning Man a nikomu o tom nepovedala. Dokonca ani mne, až asi po troch dňoch, kedy sa mi s ňou konečne podarilo spojiť. Samozrejme že som ju pred rodičmi kryla, inak by ju asi vydedili," zľahka pokrútila hlavou a trochu ju zaskočilo, keď sa jej Meg opýtala na to, čo najhoršie kedy urobila ona, pretože takých zážitkov či skúseností veľa nemala a tie čo mala, no povedzme že na ne nebola veľmi hrdá takže o nich veľmi nerada rozprávala. Meg však bola jej veľmi dobrá kamarátka už nejakú tú dobu, a tak sa zhlboka nadýchla, so zahanbením si zľahka zahryzla do pery a pohľad mierne sklopila. "Keď sa raz moja sestra na strednej opila, bolo to na nejakej párty po výhernom zápase v americkom futbale, zobrala som rodičom auto, hoci som nemala vodičák a šla som ju vyzdvihnúť. Všetko prebehlo v úplnom poriadku, až kým som sa s autom nesnažila nacúvať späť do našej garáže a keďže som to nikdy predtým nerobila, asi ti nemusím hovoriť, že to dopadlo veľmi zle," mierne zdvihla pohľad a krátko sa usmiala, pretože z odstupom času to nebolo až také strašné, ako sa jej zdalo. Predsa len, nikomu sa nič nestalo, pokiaľ nebrala do úvahy stenu v ich garáži a kufor ich auta, no žiadna ľudská obeť ani nič podobné, takže to fakt nebolo úplne zlé. "Nikdy som nevidela svojich rodičov viac nahnevaných. Teda, aspoň nie na mňa," potichu sa zasmiala a zľahka pokrčila ramenami. Bolo fajn zdôveriť sa jej s tým, cítila sa k nej zase o krok bližšie. Potom sa už ale úplne sústredila na Paríž a na dojmy z mesta, o ktorom tak dlho snívala, preto konverzácia šla trochu do úzadia a obe si vychutnávali to, že tam konečne dorazili a že tam môžu stráviť celý svoj deň. Pre ňu to bolo naozaj ako niečo z filmu či rozprávky a dávala to patrične najavo svojimi slovami aj skutkami, proste sa usmievala od ucha k uchu a naozaj sa snažila vstrebať tú atmosféru do každej bunky vo svojom tele. Keď jej Meg ukázala momentku, ktorú vyfotila, mierne sa pousmiala a kývla hlavou. Bola naozaj talentovaná fotografka a ona vedela, že všetky fotky z Paríža budú čarovné a skvelo zachytia ich pocity, presne ako tá, ktorú jej ukázala. Keďže však mali toho na pláne fakt veľa, nemohli sa nikde zdržiavať príliš dlho, a tak sa opäť vybrala za svojou kamarátkou a nasledovala ju na zastávku metra, pričom nad jej plánom, čo ďalšie navštíviť s nadšením prikyvovala. Vôbec jej nevadilo, že plány robí Meg, predsa len, orientovala sa tam lepšie ako ona a vedela, čo sa oplatí vidieť, a čo nie. Dokonca aj keď sa zamotali v metre, veľmi rýchlo si to uvedomili a vrátili sa späť na správnu trasu. "Nič sa nestalo Meg, veď ešte máme čas," povzbudivo sa na ňu usmiala, pretože vážne nechcela, aby z toho mala nejaký zlý pocit či niečo podobné. Obe tak trochu rátali s tým, že sa to môže stať, predsa len, Paríž bolo obrovské mesto a ani jedna z nich ho nepoznala detailne. Dôležité boli, že sa nakoniec dostali tam, kam mali, a teda na ostrovček, ktorý jej Meg spomínala. Opäť sa teda obrátila okolo svojej osi, aby sa rozhliadla, čo všetko sa okolo nej nachádza a potom zakaždým pozrela tam, kde jej kamarátka ukazovala. "Je to tu naozaj nádherné," takmer každú minútu musela zadržať dych, zarezaná tým, čo vidí. Cítila sa úplne sureálne a bolo ťažké opísať to, čo sa v nej deje, a tak väčšinu času len mlčala, usmievala sa, nasledovala Meg a pozorne počúvala každé jedno jej slovo ktoré opisovalo, kde sa nachádzajú a čo si má všímať. "Áno, som za. Chcela by som vidieť aspoň tú časť, ktorá nehorela, a potom sa môžeme vrátiť k tým trhom."

Zakroutila nad tím hlavou a mile se usmála, o nic přeci nešlo, byla to pouhá maličkost, co pro ni mohla udělat. Někdo by mohl říct, že toho už pro ní udělala dost – však uspořádala tento výlet, ale podle Meg nebylo nikdy dost dělání věci pro přátele. Obzvlášť když se necítí dobře a vy víte o něčem, co by je mohlo povzbudit. „Tak to někdy uskutečníme,“ mrkla na ni a už to brala jako fakt, nebylo možno z toho vycouvat. Možná by mohla zkusit vykoumat víc bližších přátel, které tady Nadine má, a pozvat je také, ale… to přemýšlí moc dopředu, měla by se soustředit na to, co je teď, tudíž na Francii. „Myslím, že lepší popis San Francisco dostat nemohlo,“ souhlasně přikývla na její slova, jednalo se totiž o věci, které i Meg přiměly vytvořit si k tomu místu určitý vztah. Největší vliv na to samozřejmě mají lidé, které tady našla a přirostli jí k srdíčku, ale ta pozitivní energie, inspirující místa a dobré jídlo taky hraje svou roli v tom, proč má San Francisco v jejím srdci místo. Aby překlopila nostalgické vzpomínky ze smutných do veselých, optala se na vtipné historky o jejich společném životě a trpělivě vyčkávala, zatímco Nad přemýšlela, a těšila se, co se dozví. Takové příběhy vám o člověku řeknou mnoho. „O tom jsem slyšela, celkem divoký festival, ne?“ dobrou otázkou možná je, který festival není divoký, pokud se nejedná o nějaký festival dechovek a i u toho by asi nebyla překvapená, kdyby se to nějak zvrhlo. Ale od Nadine bylo hezké, že Maliu kryla a ukazovalo to, jak dobré srdíčko má, no a Malia se prostě ukazovala jako svérázná osoba, kterou nic nezastaví. Její přístup se jí líbil, určitě by s takovou osobou obohatila své vlastní zážitky o nějaké novinky, co nikdy nezažila, a takoví lidé se hodí. Musela se pousmát nad tím, že její nejodvážnější zážitek byl spojený s Maliou, dokonce s tím, že ji tahala z problému. Stejně jako předtím, jen to ukazovala, jaká úžasná Nadine je, a toho si na ní cenila, i předtím než to měla dokázané tady v těchto drobných příbězích. „Ale i tak jsi neskutečně šikovná, když jsi zvládla jet bez řidíčáku.. Já třeba auto nikdy neřídila, takže řidičák nemám a věř mi, dopadla bych hůř než ty,“ zazubila se při představě, že by si ona půjčila auto. Neměla k tomu žádný vztah, nikoho, kdo by jí pro tento obor zaujmul a když bydlela s matkou, ani auto neměly. Prý to bylo k ničemu, říkala její matka, která nesnášela řízení a raději platila víc za taxík nebo nějakou jinou odvozovou společnost místo toho, aby si koupila auto. Meg nikdy nezjistila, proč se jí to řízení tolik příčí, ale abychom byli upřímní, ona po tom nikdy moc nepátrala. Jenže tenhle odpor se přenesl i na ni, v trochu jiné formě – nepříčí se jí to, jen si dokázala celý život poradit bez toho, že nenašla motivaci k tomu, aby něco měnila a řidičák si pořizovala.
První část výletu byla za nimi, užily si krátký odpočinek u fontány, ale poté se rychle vydaly dále, aby vše, co se nacházelo v jejich plánu, stihly. I přes menší problém v metru měly pořád dobrý čas a Meg neztrácela hlavu, hlavně díky podpoře Nadine, takže se úspěšně dostaly na ostrůvek, na kterém se nacházela i překrásná katedrála Notre-Dame. Na fotkách působila opravdu kouzelně, jediné, co nebylo kouzelné, byly davy lidí, které ji pokaždé obklopovaly. Navíc teď kus svého kouzla ztratila kvůli té tragédii, ale i přesto navrhla, že se tam mohou jít podívat. Byla by škoda to nevidět, i kdyby jen část. „Jsem ráda, že se ti tady líbí,“ široký úsměv a vnitřní hřejivý pocit – tenhle výlet má úspěch! „Dobře, tak pojďme,“ přikývla na souhlas, chápala, proč to chce Nadine vidět, a tak zamířila k tomu, co lze vidět z katedrály. Bylo to první místo, kde foták nevytahovala, protože to bylo v takovém stavu, v jakém to bylo. Pozitivní bylo, že se zde nacházelo méně lidí, koneckonců se nesmělo dovnitř, tak to asi nevzbuzovalo takový zájem. „Bylo to vážně impozantní a majestátní,“ prohodila k Nadine tiše, aby ji příliš nevyrušovala z jejího rozjímání a užívání si okolí, ale přišlo jí důležité podotknout, jaké slávy se tahle budova kdysi dotýkala.. a snad se brzy k oné slávě navrátí. Nějaký čas v tichosti uctívala tu fotografickou památku, kterou už má několikrát zachycenou doma, a dávala čas Nadine si to místo užít, než se vydaly k trhům. „Je neuvěřitelný, jak křehký ty památky jsou, viď?“ prohodila jen tak do vzduchu lehce filozofickou otázku, která vedla k tomu, že vlastně všechno je neuvěřitelně křehké, i lidé, ale tím se teď úplně nechtěla zatěžovat. Trhy, které se naštěstí konaly, už nepřetékaly nabídkou, ale pořád bylo z čeho vybírat, jen ne tolik jako kdyby přišly hned z rána. Ona osobně zvolila pytlíček jahod, které v nedalekém pítku omyla a plánovala je mít jako svačinku na cestu. Jakmile byly obě připravené vyrazit, zavedla je na most, který vedl k blízkému metru. „Myslíš, že tyhle zámky mají nějakou cenu a ty lidi spolu pořád jsou?“ kývla na zámky, které se houpaly na vhodných místech, kde je bylo možné zamknout. Jí osobně se tohle nikdy nelíbilo, přišlo jí to příliš… asi příliš svazující. Jakoby se lidé snažili svou lásku uzavřít, přitom je naprosto přirozené, že láska občas uteče. Podle ní je to divoký element, který nelze svázat, a takovéhle zámečky tomu taky nepomůžou. Neberte to tak, že by nevěřila na monogamii, na to věří, jen nevěří, že můžete navěky zůstat s každým, protože najít někoho „navěky“ je mnohem komplexnější proces. Tato diskuze je doprovázela až do metra, kterým se svezly k Louvreu. Bohužel neměly čas na to, jít se podívat dolů, ale Meg ji vzala alespoň ke skleněným pyramidám navrchu. Pokud chtěla typickou fotku, ve které si hrajete s perspektivou, byla jí k dispozici. Sice jí to přišlo poměrně stereotypní (jen co se týče Louvreu, jinak fotky, kde si hrajete s perspektivou, zbožňuje), ale pro úplný zážitek její kamarádky by udělala cokoliv. „A teď k důležitému bodu našeho programu – domácí palačinky!“ zasmála se, když to označila jako to nejdůležitější. „Chceš nejdřív vyjít nahoru k bazilice nebo si nejdřív dát palačinky? Čas na rozhodnutí máš, než tam dojedeme,“ metro je bohužel dostane jen pod onen chrám, takže budou muset podstoupit lehký výšlap vzhůru, ale můžou se na to posilnit jídlem. Nebo se mohou odměnit po výšlapu, to už nechá na Nadine. Dala jí tedy prostor k přemýšlení a vedla je k nejbližšímu metru, které je dostalo k Montmartru a řídily se podle rozhodnutí Nadine. Tedy, musely se vydat kousek tak jako tak nahoru, aby se dostaly do historické čtvrti, kde se nacházela i zmiňovaná crepérie, ale zbytek cesty řídila podle rozhodnutí Nadine. Pokud se rozhodla jít nejdříve nahoru, tam zamířily. Meg doporučila návštěvu uvnitř, jelikož se jednalo o opravdu nádhernou architektonickou stavbu, která za to stojí a když už nemohly vidět uvnitř Notre-Dame, tohle jim to naprosto vynahradí. Zde se párkrát chopila foťáku, cvakla jak Nadine, tak baziliku, což musela dělat samozřejmě bez blesku, na to dávala dobrý pozor, protože památky ctila a raději by měla horší fotku, než nějak narušovat jejich strukturu nebo proč vlastně ten blesk vadí. Poté následoval opět sestup dolů do crepérie, do které byla cesta trochu složitější, motaly se různými bočními uličkami, protože se nejednalo o úplně turisticky zatížené místo. Hned, co vstoupily dovnitř, na ně dýchla příjemná vůně, která si snad získá každého. Vše v crepérii bylo vyráběno z domácích zdrojů, taky tomu odpovídaly ceny, ale Meg samozřejmě slibovala, že to za to stojí.  Ona si objednala palačinku s domácí verzí nutelly a lesním ovocem s kafem, zaplatila a posadila se ke stolku, kde čekala na Nadine. „Co sis objednala?“ vyzvídala, co zvolila tato nadaná kuchařka, a pokud se jejich objednávky lišily, vřele jí nabídla, že jí klidně dá ze svého kousku ochutnat. Jídlo jim bylo doneseno nastejno, popřály si dobrou chuť a Meg si neodpustila poslední poznámku: „Vážně to za ty peníze stálo, uvidíš,“ a pak už se pustila do jídla, spokojená z té výborné chuti, která jí dokázala pokaždé unést skoro do jiného světa.
„No, Vítězný oblouk už asi nestihneme, nevadí? Místo toho bych rovnou zamířila k Eifellovce, co ty na to?“ jakmile obě byly dosyta plné, mohly se opět věnovat řešení jejich výletu. Kdyby se hned sebraly, možná by to stíhaly, ale Meg nechtěla, aby se zbytečně hnaly skrz naskrz Paříží, proto by raději zvolila krátký odpočinek, aby jim strávilo, a pak by se vydaly rovnou k Eifellovce. „Navíc je rychlejší, nebo, je menší fronta na vstup po schodech než výtahem, ale výstup pěšky taky zabere nějaký čas, tak ať neběžíme maraton do schodů Eiffelovky, to by bylo nepříjemný,“ pousmála se, plánovala totiž jít pěšky, ale samozřejmě kdyby měla Nadine něco proti, teď byl ideální čas něco namítnout. A jakmile bylo vše dohodnuté, ony měly stráveno a byly připravené vyrazit, mohly buď zamířit k nejbližšímu metru nebo se teprve teď pustit do cesty na vrchol k bazilice, podle toho, jaké pořadí Nadine zvolila. Poté se šlo k nejbližšímu metru, které je pravděpodobně dovezlo k Eifellovce.

"Dobre, budem ťa teda brať za slovo," pousmiala sa, skutočne veľmi šťastná, že našla niekoho takého, ako bola Meg. Skutočne to bola jedna z jej najlepších priateliek v San Franciscu, ak aj nie rovno tá najlepšia. Vždy sa na ňu mohla spoľahnúť a ešte viac sa o tom presvedčila na tomto ich spoločnom výlete, za ktorý jej bola naozaj nesmierne vďačná a dúfala, že jej to raz bude schopná nejakým spôsobom vynahradiť. "Aby to však bolo fér, aj ty by si mi mala povedať o nejakom mieste, na ktoré by si chcela ísť a na ktoré ťa budem môcť zobrať pre zmenu ja," napadlo jej, aj keď bola pravda, že tých pekných miest v meste veľmi veľa nepoznala. Teda, pokiaľ nebola reč o reštauráciách, pretože o tých mala reálne pomerne dobrý prehľad. Dalo by sa povedať, že každý týždeň sa snažila vyskúšať nejakú novú, no nebola si istá, či by to bola pre Meg postačujúca vďaka. "Myslíš?" Pousmiala sa nad slovami svojej kamarátky, pretože ten jej popis mesta sa jej zas až tak výborný nezdal, no rozhodne bola vďačná za kompliment. Nedostávala ich totiž často, no ani nebola jedna z tých dievčat, ktoré by žili iba na tom, že ich ostatní chvália. Sama seba poznala veľmi dobre a vedela, v čom sú jej silné stránky a v čom sú tie slabé a nepotrebovala, aby ju niekto vyzdvihoval za každú maličkosť, no sem-tam, keď nastala správna situácia ako napríklad táto, ju to naozaj potešilo. Potom sa už ale konverzácia presunula späť na Maliu a na to, čo najhoršie kedy urobila, a hoci mala naozaj problém vybrať jednu špecifickú vec, nakoniec sa pre niečo rozhodla a Meg to prezradila. "Áno, vraj je to poriadne zverstvo. Je to niekde v púšti a nedá sa tam ani poriadne dýchať, keďže je tam vždy obrovské množstvo ľudí ktorí víria prach," mierne pokrútila hlavou, no aj tak sa potichu zasmiala. Nebola to možno jej forma zábavy, teda, ťažko povedať, keďže to nikdy neskúsila, no divoké večierky a hlavne nebezpeční situácie, to bola vždy parketa jej sestry. Mal bola vždy centrom pozornosti a vždy sa cítila ako doma vo všetkých spoločenských situáciách, v ktorých ona pociťovala istý druh úzkosti. Z časti to bolo tým, že sa s nimi od malička nikdy veľmi nesocializovala, no z časti aj tým, že bola možno trochu inteligentnejšia ako oni a každovíkendové opíjanie sa jej nikdy neprišlo ako tá pravá forma zábavy. "Popravde s tým vodičákom o nič neprichádzaš. Ja som si ho síce neskôr urobila, aj keď som prekvapená, že mi to po tom fiasku rodičia dovolili, no takmer vôbec ho nevyužívam," priznala veľmi otvorene, pretože to proste bola pravda. Nie že by sa šoférovania bála alebo ju nebavilo, proste len nemala na škole možnosť venovať sa mu. "V San Franciscu je oveľa rýchlejšie presúvanie sa metrom, tak načo zbytočne zaťažovať životné prostredie autami," s ľahkým pokrčením drobných ramien sa pousmiala, no potom sa už sústredila na ich spoločný výlet.
Paríž bol zatiaľ naozaj čarovný a ona si užívala každú sekundu. Prvá časť ich dňa bola fakt skvelá, no výlet ku katedrále Notre-Dame znel ešte lepšie, a preto bola vážne rada, keď tam zamierili. Vedela, že to nebude úplne ono, keďže pred niekoľkými mesiacmi horela, no aj tak sa na to veľmi tešila. Spokojne teda kráčala popri Meg a zvedavo sa obzerala okolo seba až do momentu, kým sa nezastavili neďaleko od katedrály. Vôbec jej nevadilo, že sa nesmie ísť do vnútra, dokonca ani to, že na nej prebiehajú rekonštrukčné práce. "Stále je impozantná a majestátna, len má zopár jaziev navyše," nemohla si odpustiť drobnú lekársku referenciu, predsa len, bola študentka medicíny. Možno bolo výhodou, že predtým Notre-Dame naživo nevidela, pretože v nej stále videla neskutočnú krásu, odolnosť a jedinečnosť aj napriek ničivému požiaru, ktorý ju tak vážne poškodil. Keďže však mali málo času a veľké množstvo chodenia, nechcela zbytočne zdržovať, a tak po chvíli kývla svojej kamarátke na znak toho, že môžu vyraziť k trhom. "Áno. Je fakt smutné, že po tých stovkách rokov sa stane niečo takéto aj napriek tomu, že je to miesto tak chránené," hlesla s náznakom smútku v hlase, pretože históriu mala celkom rada a vždy bola skôr ten typ výletníka, ktorý si viac užíval návštevy pamiatok ako ležanie na pláži. Samozrejme, aj to jej niekedy prišlo vhod, no väčšinou bola radšej za rozsiahle prehliadky miest a štátov. Nechcela sa však sústrediť na smutný osud krásnej katedrály, a tak si vychutnávala cestičky mesta, ktorými ju Meg viedla. Keď prechádzali cez most, ktorý bol úplne plný popísaných zámok, pousmiala sa. "Pochybujem, ale chcela by som veriť, že áno. Myslím si však, že lásku jedna zámka na moste nezachráni," opäť nemohla byť nič iné než úprimná, pretože pri Meg mala pocit, že sa nemusí na nič hrať a môže byť sama sebou bez toho, aby mala pocit, že ju niekto súdi. Vedela, že nie so všetkými jej názormi bude jej kamarátka súhlasiť, no to jej nevadilo. Nemusela bezhlavo prikyvovať na všetko, čo povedala. Dôležité pre ňu bolo to, že ju vypočula. Nič viac od nej nemohla chcieť. Vážne Meg verila, možno aj to bol jeden z dôvodov, prečo s týmto výletom súhlasila a prečo ju slepo nasledovala späť do metra, ktoré ich vyhodilo pri asi najznámejšej galérii na svete. Podobne ako jej kamarátke, aj jej sa zdali perspektívne fotky od sklenených pyramíd veľmi mainstreamové, a tak sa radšej opäť odfotila pri neďalekej fontáne, pričom sa sklenená pyramída nachádzala niekde v pozadí, čo jej vôbec nevadilo, práve naopak. Potom ale prišiel jeden z pre ňu najdôležitejších bodov programu, presne ako Meg predpokladala, a to bolo jedlo. Keďže však vedela, že je bazilika na kopci, s plným žalúdkom by sa im asi šlapalo veľmi ťažko. "Najprv bazilika, potom palacinky," uškrnula sa a aj keď bol ten výšlap pomerne unavujúci, bazilika ako taká naozaj stála zato, pretože bola skutočne nádherná ako zvonku, tak aj zvnútra. Každopádne ale bola naozaj rada, keď sa konečne posadila vedľa svojej kamarátky s palacinkou s čokoládou a horúcimi višňami a pustila sa do jedla, pričom podobne ako Meg, aj ona jej odkrojila kúsok zo svojho neskorého obedu alebo lepšie povedané skorej večere, aby ochutnala. "Tak teda hor sa na Eiffelovku," pousmiala sa, keď mali obe prázdne taniere a so širokým úsmevom vstúpila do metra, ktoré ich malo vyhodiť pred tou najväčšou dominantou nie len Paríža, ale celého Francúzska. Na cestu metrom už bola zvyknutá, pohybovala sa ním nie len doma, ale aj v San Franciscu a teraz aj tu preto vedela, že ich nečaká dlhá cesta, v čom mala aj pravdu. Keď sa konečne vyštverhali desiatkami schodov z podzemia, ocitli sa takmer úplne pod preslávenou Eiffelovou vežou. Vedela, že je vysoká, no nikdy si nedokázala reálne predstaviť ako veľmi. Z fotiek sa to nedá posúdiť tak, ako v realite. Na sekundu jej to dokonca vyrazilo dych a ona nevedela, ako zareagovať, no po chvíli počiatočného šoku vyrazila spolu s Meg k jednej z "nôh" veže, kde sa nachádzali schody na prvé poschodie a kde bol naozaj úplne minimálny rad ľudí. Bola síce ešte plná z palaciniek, ktoré si nedávno vychutnali, no ten výstup ju lákal, proste si ho chcela užiť na vlastnej koži. Zhlboka sa teda nadýchla, nasadila vážnu tvár a začala pochodovať smerom nahor, aj keď bola pravda, že asi po prvej stovke schodov to začala poriadne ľutovať. "Dobre, možno to nebol úplne najlepší nápad. Vyššie sa už prosím odvezme výťahom," uškrnula sa na kamarátku a z čela si utrela pot, keď sa konečne dostali na spomínané prvé podlažie, z ktorého bol skvelý výhľad. Pokiaľ dobre videla, nad nimi boli ešte dva a na to druhé sa vraj dalo ešte vyjsť aj pešo, no to už fakt nezvládala. Povedzme si úprimne, bola dobrá čo sa týka školy, varenia a bicích, no kondičku nemala žiadnu. Po tom, čo sa teda prešla okolo celej plošiny a užila si výhľad na každú svetovú stranu dotiahla svoju kamošku k výťahom, kde sa zviezli na ešte vyššie poschodie. "Páni," vydýchla so zatajeným dychom a obzrela sa okolo seba, pričom si ale rukami pridržiavala šaty, pretože čím vyššie boli, tým viac fúkalo a keďže jej šatičky boli voľné, naozaj nemala v pláne ukazovať okolostojacim ľuďom svoje spodné prádlo. Dokonca ju zamzrelo, že si nezobrala žiaden svetrík, ktorý by ju pred vetrom aspoň trochu ochránil. Aj tam sa však na nejakú tú chvíľu zdržali, dokonca odfotila pár fotiek na svoj telefón a poslala ich rodičom a Malii, no potom už nedočkavo zamierila späť k výťahu, ktorý ľudí v pravidelných intervaloch viezol až úplne hore, na najmenšie a najvyššie tretie poschodie. Samozrejme, v prípade, že Meg fotografovala, ju pri výťahu počkala a hore sa vyviezli spoločne, pretože naozaj nemala v pláne svoju kamarátku niekde stratiť alebo zabudnúť. Keď sa však konečne dostali úplne na vrch, predtým, než sa vrhla k zábradliu sa vrhla k malému okienku, v ktorom predávali šampanské. Sama nevedela, čo to do nej vošlo, bola to akási spontánna reakcia, ktorú si nedokázala odpustiť a ktorá jej prišla úplne prirodzená. Vypýtala si od predavača dva poháre, s ktorými sa vrátila za Meg a s úsmevom na perách jej jeden podala. "Na jeden z najlepších výletov v mojom živote. Ďakujem."

Jen aby potvrdila, znovu, svou nabídku, tak přikývla a brala tento plán za platný, dokonce v blízké budoucnosti splnitelný. Snaha toto gesto oplatit ji přiměla k úsměvu, no kdyby to byl někdo jiný než Nad, odbyla by to se slovy, že za své gesto nechce žádnou odměnu, že to kvůli tomu nedělá. A proč že by neodbyla Nad? U ní si totiž byla jistá, že to nedělá z nějakého dlužného pocitu, ale protože i ona chce, aby se Meg cítila příjemně. Neviděla to od ní jako povinnost splatit dluh, ale čistou přátelskou pomoc, právě proto se zamyslela, co vždycky chtěla zkusit, ale nikdy k tomu neměla příležitost. Napadalo jí plno věcí, některé z toho už zažila třeba i s Vivi, ale určitě by se nebránila opakování právě tady s Nadine, protože takových aktivit si v dětství moc neužila. „Můžeme jít třeba na bowling, nebo.. bruslit, ale slyšela jsem, že ve městě je i pěkný lunapark,“ vyjmenovala hned několik míst, která by ráda viděla. Všechno to bylo aktivnější než požadavek Nadine, ale doufala, že s tím nebude problém. „Proč by ne,“ pokrčila nad tím rameny, možná se dalo o San Franciscu říct něco jiného, možná i lepšího, ale rozhodně se nejednalo o nějakou Paříž Ameriky, proto ten popis ani nemusel to místo popisovat jako neskutečně kouzelné - tím totiž doopravdy není. Spíše je to město jako jedno z mnoha, a to pozor, ona to tam má vážně ráda, není to myšleno zle. „O té poušti jsem slyšela, ale vůbec si to nedokážu představit, musí to být šílený,“ uchechtla se, ale nijak to neodsuzovala. Rozhodně se muselo jednat o pořádný zážitek, kterému by se možná taky nebránila, tím si nebyla jistá. Tohle na ni možná bylo už příliš divoké, vyhovovalo by jí spíše něco ve stylu Coachelly, akorát to je natolik mediálně známé, že by se cítila jako obyčejná ovečka ve stádu a už jen z toho principu by tam nejela. No jo, občas má uvažování až příliš složité, všechno ale vychází z toho, že není milovníkem mainstremových trendů, příkladem toho může být, že u ní na profilu nenajdete ani jednu fotku jídla svrchu a plánuje to tak zachovat. „Možná právě nechtěli, aby se to opakovalo, tak tě chtěli nechat naučit, jak se couvá,“ navrhla s pobaveným úsměvem, co mohlo její rodiče přimět k povolení řidičáku, ovšem ona osobně by se vsadila, že za to může čistě dobrota těch lidí. Osobně je (zatím) nezná, ale z vyprávění znějí jako zlatí lidé, takže by jí to sedělo, no není žádný psycholog, může se mýlit. To ostatně mohou i oni, ale to není podstatné. „Jo, to máš pravdu, metro je super,“ rychlejší, efektivnější, člověk se na nic nemusí soustředit a ještě to víc šetří životní prostředí, kdo by to auto vlastně potřeboval? Meg rozhodně ne, alespoň ne v současném rozpoložení, vše se ale může jednou změnit a tomu se nebrání, bere to totiž jako přirozenou součást života. Stejně jako přijala důležitou změnu - že je bisexuální, což sice moc lidí neví, ale ne protože by se za to styděla, jen nemá potřebu to někomu strkat pod nos. Když se vám líbí kluci, taky neříkáte všem okolo, že se vám líbí kluci, ne? Prostě to tak je a co má do toho kdo jiný strkat nos.
Notre-Dame patřila spolu s Eifellovkou k hlavním chloubám Paříže, proto se tam vydaly i přes nedávné problémy, které katedrálu poničily, ale Meg se snažila trochu přiblížit krásu jejích slavných dní. „Máš pravdu,“ něžně se pousmála nad její odpovědí, protože nemohla nic namítnout. Navíc to byla naprosto dokonalá věta, dala se použít u všeho. Smutný člověk, jehož jas přešel? Pořád ten jas má, jen má jizvy, ale ty ten jas nijak neničí. Možná tím Nadine mířila spíše do lékařské roviny, těžko říct, ale ona si to pobrala po svém do čarovné myšlenky o neutichající kráse. „Holt ochrana ne vždycky pomůže,“ jemně pokrčila rameny a dále to téma raději nerozpitvávala, aby se opět nevrhly do spirály smutku, do které se předtím blížila Nadine kvůli nostalgii po rodině. Následujícím tématem to ovšem příliš nevylepšila, ačkoliv to nevypadalo, že by to její společnici příliš rozhodilo. „Souhlasím, je to sice milý gesto, ale když to neklape, stane se to spíš prázdným gestem než milým,“ ona obecně nebyla fanouškem velkých romantických gest, které můžeme vídat v romantických komediích. Mnohem romantičtější jí přišly drobné věci, například když si někdo zapamatuje vaší oblíbenou hudbu a něco vám v tom stylu koupí, například. Ale slibovat si věčnou lásku zamčených zámkem na mostu? To klidně vynechá.
Přišla předposlední část jejich výletu - palačinky a bazilika. Nejprve tedy podstoupily výlez vzhůru, kde nabraly druhý dech a obdivovaly krásy baziliky, a za odměnu za ten náročný výšlap si dole dopřály výborné palačinky, za které tolik orodovala. Vyměnily si kousky palačinek, aby každá ochutnala víc, a samozřejmě pochválila i její volbu, no s tou svojí byla více než spokojená. Jakmile dojedly, přišel konečně hřeb jejich výletu do Paříže - Efiellova věž, to hlavní, kvůli čemu se do Paříže jezdí a ani ony to nemohly vynechat. Samozřejmě si všimla, jakým dojmem to na Nadine působilo, a plně tomu rozuměla, sama se tak cítila, když tu byla poprvé. Cítila se tak maličká a drobná, zároveň ale pociťovala hluboký respekt k lidem a jejich zručnosti. To oceňovala i dnes, jen už nestála v onom prvotním němém úžasu. Doporučila výstup pěšky a Nadine se toho chytla, proto se k ní přidala, ale brzy si všimla, že to asi nebyl nejlepší nápad. Ona také není zrovna atletkou, no i přesto jí to až takové problémy nedělalo jako Nadine, no musela souhlasit, že výtah bude zkrátka rychlejší, ale nejdříve přišlo prohlížení ze všech stran. „Určitě můžeme, tak pojď,“ jakmile měly prohlédnuto, vzala zlehka Nadine za ruku, aby se v tom davu jdoucím k výtahu neztratily. Sice už se blížil večer, ale to nijak nesnižovalo davy na Eifellovce. Stejnou obhlídku provedly i o patro výš, a až teprve poté dojely na úplnou špici. Vítr se pomalu měnil z příjemného chlazení na skutečný chlad, proto párkrát přejela po svých holých pažích, ale uklidňovala se, že se zahřejí na večeři. Mile ji překvapilo, že se zahřejí už o chvíli dřív, konkrétně alkoholem, který jim Nadine zajistila. S úsměvem si od ní pohár vzala a než se Nadine pustila do přípitku, zavedla ji k nejhezčímu výhledu, podle ní, na Paříž z tohoto místa. „Nemáš vůbec zač, já děkuju, že jsi jela se mnou, ve více lidech se cestuje líp,“ a s tím si ťukla s její skleničkou a zlehka odpila. Nebylo to špatné, rozhodně lepší než to kyselé víno, ale sladké víno by přeci jen zařadila na vyšší úroveň, než toto. „A támhle do té uličky se pak půjdeme najíst, vidíš?“ ukázala jedním směrem, i když tušila, že to nic moc člověku neřekne, když to ukazuje z takové výšky, ale co. Znovu se napila, nechtěla totiž, aby tady tvrdly dlouho, když se začíná takhle vysoko ochlazovat. Každá si tak znovu prohlédla Paříž ze všech možných i nemožných úhlů, během toho dopily své sklenky a mohly zamířit dolů. Meg je rovnou zavedla do nedaleké restaurace, kde si objednala specialitu šéfkuchaře a každé jednu sklenku sladkého vína, no výběr jídla nechala na samotné Nadine. „Tak teď ochutnáš pravou francouzskou kuchyni, vybírej moudře,“ pousmála se na ni, ve více autentické restauraci už být nemohly, tahle byla svou francouzskou kuchyní vyhlášená. Jakmile obě dostaly svůj pokrm, popřála jí dobrou chuť pomocí přiťuknutí skleniček a pustila se do jídla, které pro lepší trávení ředila vínem a prokládala to konverzací s Nadine, vyptávala se na názor o Paříži a pak se to odchýlilo do různých končin, které už měly s Paříží pramálo společného. Víno je nejlepší icebreaker. Klidně by tam s Nadine vydržela sedět až do rána, kdyby to umožňovala otevírací doba a kdyby taky nebydlely mimo Paříž. Meg věděla, v kolik jede poslední vlak, který jen tak tak stihly, málem nastala katastrofa, což způsobil zvědavý číšník na dvě cizinky, ale naštěstí vlak stihly a mohly v pořádku dojet na hotel. „Nevím jak ty, ale padnu na postel jako mrtvá,“ možná trochu přecenila jejich schopnosti, protože tenhle celodenní výšlap ji opravdu vyčerpal a už se těšila, až si v klidu lehne. Nadine si ale nestěžovala, tak snad to bere tak, že to za to stálo. Jen co dojely na hotel, rychle zapadla do koupelny, kde se odlíčila, vyčistila si zuby, ale na sprchování neměla energii, proto se jen převlékla do pyžama a zapadla s ospalým „Dobrou noc“ do postele.
Další dny výletu strávily v tom malebném městečku a nejbližším okolí, kde byla Meg opravdu aktivní s foťákem, jelikož tam nikdy předtím nebyla a opravdu se vyřádila hlavně v tom rozkošném hotýlku, který měl tak úchvatnou architektoniku a vybavení. Byla ráda, že s ní měla Nadine tolik trpělivosti a pochopení pro její vášeň, za což jí slíbila, že jí nějaké fotky pošle, aby je mohla ukázat doma nebo si je jen nechat na památku. Bohužel ale jejich pár dní v ráji vyprchalo a ony se musely vrátit zpět do reality, ale naštěstí byly obohacené o skvělé vzpomínky, které jim vydrží na zbytek života.

-> San Francisco

Megine návrhy jej prišli všetky veľmi dobré, pretože sa týkali miest, na ktoré sa ona sama ešte stále nedostala. Bowling, korčuľovanie aj lunapark, každé z nich bolo pre ňu niečo novým no zároveň aj niečím, čo by určite chcela vyskúšať. S úsmevom teda kývla na jej slová hlavou na znak súhlasu, pretože jej tieto nápady prišli naozaj veľmi fajn. "Skvelé, som za," hlesla len tak mimochodom, aby doplnila aj svoj neverbálny súhlas tým slovným a pokračovala v konverzácii ďalej, keďže festival Burning Man bol niečím, na čom by si vedela Meg úplne predstaviť. Teda, aspoň z toho umeleckého hľadiska. Nebola si istá, či by sa tam jej kamarátka dokázala tak zabaviť a odviazať ako jej sestra, no z fotiek, ktoré jej Malia ukazovala, sa tam nachádzalo aj množstvo impozantných stavieb a obrovských moderných sôch ktoré by sa umeleckej duši ako bola Meg určite veľmi páčili a s jej kvalitnými foťákmi by boli na milión percent ešte krajšie a pútavejšie ako na rozmazaných snímkach jej sestry. "Ja to úplne neviem posúdiť, no musí to byť vážne neskutočný zážitok. Keďže tam nikde na okolí nie je žiadny hotel alebo nič podobné, jediná možnosť je spať v autácch alebo karavanoch. V stane by tam v noci človek asi celkom premrzol nehovoriac o tom, akú kadejakú háveď by v ňom našiel," pri myšlienke na obrie pavúky, škorpióny a hady ju až striaslo, pretože žiadne takéto živočíchy nemala v láske a rozhodne by sa nechcela pri žiadnom z nich zobudiť. V tomto bola úplne stereotypné dievča, aj keď v mnohých veciach by sa za stereotypnú označiť nedala. V prípade, že by tento festival mala niekedy navštíviť aj ona sama, určite by volila možnosť bývania v karavane, ktorý bol rozhodne najpohodlnejší, človek tam mal k dispozícii aj chladničku, toaletu či sprchu a to boli vymoženosti modernej doby, bez ktorých ona proste nedokázala fungovať. Samozrejme, šoférovanie toho karavanu by pokojne prenechala niekomu skúsenejšiemu, pretože ako si Meg mohla všimnúť z príbehu, ktorý jej porozprávala, cúvanie nebola jej silná stránka a o to ťažšie by to bolo s niečim tak obrovským, ako bol práve obytný karavan. "Možno máš pravdu, nad tým som sa nikdy takto nezamýšľala. Popravde som bola prekvapená že sa nebáli, že rozbijem auto v autoškole a oni ho potom budú musieť platiť," pobavene sa zasmiala, aj keď to nemohla vedieť na sto percent, keďže nevidela svojim rodičom do hláv. Možno sa toho naozaj báli, to vedeli len oni a rozhodne sa s ňou o to nepodelili. Autoškolu však nakoniec urobila bez problémov a vodičák získala hneď na prvýkrát, no ako už spomínala, veľmi ho nevyužívala. Aspoň nie keď bola v San Franciscu. Doma sa vozila pomerne často, no tam sa nachádzala len pár týždňov v roku.
V meste sa však sústredila viac na zážitky, ako na rozprávanie. O domove, škole či minulosti sa mohli rozprávať aj neskôr, pri večeri alebo na hotelovej izbe, no Paríž bol Paríž a keď už sa v ňom mali o niečom baviť, chcela sa baviť o pamiatkach, o zaujímavých miestach a o jeho histórii. Meg to ale očividne veľmi dobre chápala, pretože ich konverzácia bola odľahčená a komunikovali presne o tom, o čom sa komunikovať v takom úžasnom meste malo. Napríklad o katedrále Notre-Dame, ktorá možno nebola vo svojej plnej kráse, no aspoň v jej očiach nestratila ani milimeter svojho čara. Bola rada, že s ňou jej kamarátka súhlasila, no mala pravdu, že ochrana je nie vždy postačujúca. Množstvo pamiatok postihol ničivý osud, katedrála určite nebola prvá ani posledná. Niektoré z najväčších a najzaujímavejších svetových pamiatok a miest dokonca už dlhé stáročia nestáli, napríklad Babylonské záhrady či ruiny Tróje. To ale veľmi rýchlo vytesnala z hlavy, keďže prechádzali po moste so stovkami zámok a Meg jej položila dosť filozofickú otázku ohľadom párikov, ktoré tam zámky so svojimi iniciálkami pripínali. Ona sa ohľadom lásky a podobných vecí veľmi vyjadrovať nemohla, no aj tak svojej kamarátke odpovedala úprimne. Nebola však v tejto oblasti natoľko skúsená aby vedela s určitosťou povedať, či to je naozaj tak, ako si myslí. Bol to však jej názor a momentálne sa ho nechystala zmeniť. "V tom máš pravdu," uznala, pretože aj ona zastávala názor, že pokiaľ to vo vzťahu neklape, tak to vážne žiadna známka na moste nezmení.
Nasledujúce minúty a hodiny taktiež prebehli bez problémov, užili si baziliku, palacinky aj Eiffelovku, ktorá bola naozaj čerešničkou na torte za ich celodenným programom. Výstup hore síce nebol boh vie čo, aspoň pre ňu, no chvalabohu že Meg súhlasila s tým, že sa na vyššie poschodia odvezú výťahom. Výhľad bol fakt strhujúci, hlavne na tom najvyššom a najmenšom poschodí, kde im kúpila dva poháriky šampanského. "Rada pôjdem aj nabudúce," pousmiala sa a štrngla si s ňou pohárikmi, pričom si drobný dúšok odpila. Nebolo to nič extra, no určite to bolo lepšie ako to víno, čo vo Francúzsku pila s rodičmi, a tak sa trochu prekonala a svoj pohárik dopila, dokonca aj bez toho, aby sa nejako extra mračila či robila iné grimasy. "Skvelé, už sa neviem dočkať," zahľadela sa na miesto, ktoré jej kamarátka ukazovala no nebola si istá, či vidí správne, keďže boli naozaj vysoko. Každopádne sa však na večeru naozaj tešila, pretože aj keď nedávno mali tie výborné palacinky, nenahradilo jej to reálne varené jedlo, ktoré pozostávalo s niekoľkých chodov. Hore sa teda nezdržali nejako dlho, pretože tam bolo vážne chladno a ani jedna z nich sa nechcela vrátiť do Spojených štátov chorá, a tak po niekoľkých minútach zamierili naspäť na zem a do reštaurácie, ktorú jej Meg ukazovala. Tam si dopriala typickú francúzsku kuchyňu, ktorá bola veľmi špecifická a dokonca sa odhodlala vyskúšať aj žabacie stehienka, dokonca si dala aj to sladké víno a dlho sa so svojou kamarátkou rozprávala, nie len o tom, čo v daný deň zažili ale aj o všetkom ostatnom. Keď sa konečne dostali na ich izbu v Orleáns, dokázala sa už len rýchlo osprchovať, umyť si zuby a podobne ako Meg, aj ona padla do postele s prianím dobrej noci. Zvyšné dni trávili v meste, v ktorom bývali. Vyskúšali ďalšie desiatky typických francúzskych jedál, vín a koláčov a nakoniec sa pobrali späť do San Francisca, keďže sa začiatok školského roku nezávratne blížil.

>>> SF

Dalo by sa povedať, že na Vianoce od rodičov čakala čokoľvek, letenky do Paríža to ale neboli. Trvalo nejakú chvíľu kým pochopila, čo tie dva lístky sú, rovnako ako kým pochopila, že v rukách drží ubytovanie pre nich oboch. Potom samozrejme nezabudla vyobjímať rodičov, rovnako ako Lincolna, keď už pravdepodobne obaja rozmýšľali čo chcú vidieť. Teddy by si nikdy neodpustila, ak by nevidela záhrady Versailles či iné menšie, ktoré sa tam nachádzali. To bolo na jej zozname ako bod číslo jeden! Samozrejme aj vedela, čo beží v hlave jej dvojčaťu, pozná ho už nejaký ten piatok. Nemala s tým ale žiadny problém, bolo by dosť pokrytecké keby áno. Ale možno nie je do kníh a do tej všetkej histórie fanatik ako on, ale rada sa dozvie niečo nové a to ona vždy rada. Hlavne ak jej niečo to nové hovorí jej milovaný bráška, ktorý sa na ňu nikdy nedíva ako na idiota, ak náhodou niečomu nerozumie. Čo sa stáva dosť často, ak sa rozprávame o knihách a všetkých tých autoroch. Ale rovnako si to vymenia, keď mu Teddy rozpráva o všetkých kvetoch, ktoré dnes v kvetinárstve zasadila alebo prichystala pre zákazníkov.
Let nebol až tak dlhý, z toho pohľadu, že ho buď prespala, alebo sa dívala na film či počúvala hudbu, ale bola rada, keď si konečne mohla natiahnuť nohy a nesedieť na tom jednom mieste. „Súhlasím. Nič zbesilé by som teraz nezvládla. Kto by povedal, že sedieť niekoľko hodín na jednom mieste človeka tak vyšťaví,“ uchechtne sa potichu a svoj kľúč si vezme. Apartmán, ktorý bol na nejaký čas ich sa jej nehorázne páčil. Možno by pridala viac kvetov, ale to je asi choroba z povolania. Svoju pozornosť upriami ale na jej dvojča, ktoré sa očividne pripravilo. Samozrejme, že sa pripravil, on bol z nich dvoch vždy ten viac zodpovedný, ktorý sa pripravil dopredu. Za to Teddy to riešila až na mieste. Oops? „To znie super! Ako tie stánky, tak aj tie záhrady. Dal si si fakt záležať,“ uculí sa na neho a po dohade, že sa tam vyberú až po prezlečení z oblečenia, ktoré mali na sebe tak dlho, si to obaja namieria do svojich izieb. Tak polovicu kufru si vybalí, rozhodne sa ale, že ostatok urobí potom. Alebo ďalší deň, uvidí sa ako veľmi príde unavená. Po menšom rozmyslení si na seba oblečie džíny a biely over-sized svetrík, ktorý si mierne zroluje dovnútra. Nezabudne ani na nejaké tie šperky, ktoré nosí stále a menší batoh, ktorý si vyhodí na chrbát. Predtým si do neho hodí všetko potrebné a po menšej úprave vlasov sa presunie do spoločného priestoru, kde menšiu chvíľu čakala, než sa k nej pripojil aj Lincoln. „Samozrejme! Teraz, keď sme už tu, tak som viac prebudená a nadšená než predtým,“ vyhŕkne s úsmevom a zahákne si ruku o tú jeho, „to ani ja. Musíme rodičom na oplátku kúpiť niečo tiež skvelé. Ale teraz poďme, neviem sa dočkať,“ dodá ešte, než ho potiahne za tú ruku, ktorú má o neho zaháknutú aby spolu vyrazili do ulíc Paríža.

Zasmeje sa a pokýve hlavou. Presne vie, čo jej drahý braček myslí, za tie roky ho predsa len pozná a vie, že keď si zasadne niekde s knihou, tak tam vie vydržať aj hodiny. Koľkokrát ho musela volať na večeru, pretože nevnímal a bol až príliš zažraný do čítania. Nie, že by ona bola lepšia, keď sa pustila do fotenia, tak si ledva uvedomila, že je už dávno večer a ona mala byť dávno doma. „Oh, to samozrejme. Dnes by si ma tam nedostal. A asi by som si to ani nejak veľmi neužila,“ povzdychne si nad tým, je to ale pravda. Stále má energiu na to ísť niekde, ale trepať sa až hore na vrchol Eifellovky? Nehrozí. Určite tam ale niektorý deň chcela, toľko úžasných fotiek, ktoré by nafotila! To si nemôže nechať ujsť. A možno odfotí nejakú novú fotku Lincolnovi na flickr! Yay! Rovnako ako on zapluje potom do izby s menším uculením na jej tvári. Niečo si našla aj ona, čo by navštívili obaja, ale skôr s týmto verila Lincolnovi. On bol predsa len ten z tej dvojice, ktorý niečo vymyslel. Ona sa väčšinu času len viezla. Ups? Po prezlečení a urobení zo seba človeka, sa v nej nabudila nejaká tá energia, čo dala Lincolnovi určite najavo, ktorý to ale s ňou veľmi nezdieľal. Veď aj on sa chytí. Možno. Možno inokedy. „Prepáč,“ uchechtne sa a nevinne sa na neho zaculí. Je rada, že s ňou súhlasí, rodičia si niečo zaslúžia. Samozrejme to nebude asi niečo úplne úžasné ako tento výlet, ale aspoň im ukážu, že na nich myslia!
Zo začiatku po uliciach teda trochu blúdili, z čoho sa Teddy len smiala, ale nakoniec ich dnešný cieľ našli, vďaka tomu, kto vymyslel mapy. Samozrejme bola hneď zatiahnutá ku stánku s knihami, nad čím sa len zasmiala, ale nechala sa. Kým si to tam všetko Lincoln prezeral, ona robila to isté. Nebola do kníh zamilovaná tak ak on, ale rada si niekedy niečo prečítala. Skoro ničomu ale nerozumela, lebo prekvapenie.. boli vo francúzštine. Keď počuje Lincolna, zvedavo k nemu pricupitá a zadíva sa na knihu o ktorej hovoril. „Oh, Malý Princ?“ usmeje sa a pokýve hlavou. Tú knihu má rada, hrozne sa jej páčila, keď si ju dávnejšie prečítala, „pre teba?“ opýta sa ešte a zatěká očami medzi ním a knihou. Keď za knihu zaplatí, tak obaja zamieria ďalej, pričom si to tam všetko obzerá. Sama nič ale nekúpi, ona si šetrí peniazky na iné veci, za to Lincoln vyzerá, že by tam najradšej nechal všetky svoje peniaze, preto ho nakoniec odtiaľ musela až hnať, aby išli aj niekde inde. Nie, že by nechcela aby sa bavil, čo on pri knihách sa určite baví, ale všetko vykúpiť nemusí, nie? Očami už behá okolo, keď pomaly vchádzajú do záhrad a pritom odpíja z kávy, ktorú si kúpili pred malou chvíľou. Uculí sa a natočí sa na neho, aby na neho videla. „Hm...“ zahmká potichu a stočí pohľad na kávu v ruke. Našpúli trochu ústa, než pokýva hlavou zo strany na stranu. „Asi skôr francúzska. Ale nesmiem si zvyknúť, ešte by som bola sklamaná, keď sa vrátime,“ zasmeje sa a zavrtí hlavou. Zase sa otočí na záhrady, pričom sa jej rozleje široký úsmev na tvár. „Páni, to vyzerá úžasne!“ Vyhŕkne nadšene. Na nič nečaká a voľnou rukou zahrabe do batohu a vytiahne foťák, ktorý si hneď dá okolo krku. „Dúfam, že si nadšený, budem fotiť aj teba,“ povie s pohľadom upretým niekam do záhrad, než sa pomaly otočí na bračeka s nevinným uculením na tvári.

Úprimne, Teddy vždy trvalo nabiť energiou, keď bola unavená napríklad, ale tá informácia kam by dnes mohli zajsť, jej určite o dosť pomohlo. Ak to bolo niečo na čo sa naozaj tešila, tak to skončilo ako teraz. Snažila sa ale krotiť, videla na bračekovi, že on chudák na tom rovnako nie je ale verí, že po menšom obzretí mesta sa to zmení! Začiatok im teda nevyšiel ale na ich obranu, ani jeden z nich v Paríži ešte nikdy predtým neboli, to sa dá ospravedlniť. To už sa jej braček ocitol v raji, obklopený knihami. Vyzerala ona takto rovnako, keď bola pri kvetoch? Pravdepodobne. Samozrejme si nejaké tie knihy prezrela tiež , ale nezdržala sa tam dlho, skôr už väčšinu času čakala na bračeka, čo jej nevadilo, aspoň si to tam mohla prezrieť. A možno aj niečo odfotila. Pozornosť si vypýtal Lincoln až keď videla ako kupuje nejakú knihu, na ktorú sa samozrejme opýtala. „Ah. To je milé. Tiež by som mala Casssovi niečo kúpiť,“ podotkne s trochu našpúlenými ústami, pričom sa jej myšlienky rozbehnú do rôznych strán o tom, čo by mohla kúpiť jemu. Začne ale dávať poriadne pozor, keď uvidí, že kupuje ďalšiu knihu, kde na neho vypáli rovnakú otázku ako predtým. Keď ale aj na túto otázku odpovie, že nie, že je to pre niekoho iného, pre Giu, nezabudne sa uculiť a párkrát na neho zdvihnúť obočie. Aký roztomilý, že myslí aj na Giu. Keďže ale vie, že jej braček by tu strávil večnosť, tak div, že ho nemusí odtiahnúť. Musia predsa vidieť tie záhrady. Alebo aspoň ona. Teší sa na ne a že by ich nevidela? Nehrozí. To by Lincolnovi potom nedarovala.
Káva bola skvelá, preto pri navrhnutí, že by si ju mohli zobrať do spolku na to okamžite prikývla. „To je dobrý nápad! Aspoň to bude aj dobrá spomienka. Kým to samozrejme nevypijeme,“ zachichoce sa s pokrčením ramien. Napije sa ďalšieho dúšku kávy a natočí sa pri chôdzi na neho. „Oh! To je ešte lepší nápad!“ vyhŕkne s nadšením v hlase. Ich rodičia si to určite zaslúžia a vie, že kávu majú obaja radi, takže to by mohli určite kúpiť. „Kúpime to pri ceste späť alebo inokedy?“ Ona by to kľudne kúpila aj keď pôjde naspäť ale možno sa Lincolnovi nebude chcieť, preto chce počuť aj jeho názor. Keď sa ale konečne dostanú do záhrad, nejaká káva jej úplne vyfučí z hlavy. Môže ona za to, že miluje tak kvety? Preto si rovno aj vytiahne foťák, skoro to aj vyzerá, že jej káva zletí na zem ale nejak to predsa len udrží a prehodí si svojho kamoša okolo krku. Samozrejme sa to nezaobíde bez jej modela. Nevinne sa uculuje, pričom ho sleduje a jej úsmev sa rozšíri ešte viac, keď s tým nakoniec aj súhlasí. Tak nejak vedela, že nebude namietať, už je to predsa pár rokov a vždy kývol. Možno by ho mala začať ľutovať. „Díky!“ zvolá a nakrátko ho aj objíme, než sa odtiahne a zamieri si to ďalej aby mohla všetko prezrieť. Niekedy si odfotí len kvety, inokedy do toho zahrnie aj Lincolna. Samozrejme si ho niekedy nezabudne nastaviť, tá fotka musí vyzerať predsa skvelo! „Natoč sa hlavou viac ku mne, ale nie telom, zostaň mi otočený chrbtom, tvár ešte viac doľava, ešte trochu.. super!“ Cvak. Ďalšia do zbierky. A možno si ju niekedy hodí na flickr a bude jej môcť poďakovať neskôr. Už po chvíli ale na ňom vidí, že by to najradšej už nerobil. So zamysleným pohľadom sa zadíva na foťák, kde prechádza z jednej fotky na druhú. Pozná Lincolna už pár rokov, preto vie aj spoznať, keď sa cíti čo i len trochu nekomfortne. Alebo je to možno tou telepatiou medzi dvojčatami. „Odfotíš mňa?“ Opýta sa po chvíli prezerania fotiek, pričom rovno k nemu podíde a s úsmevom sa zadíva na svoje dvojča. Nerada sa fotí, nejak rovnako ako Lincoln ale možno bude lepšie, keď sa odfotí aj ona a nie len on.

Vedela, že to meno pred svojim bratom vyslovovať nemala. Už len z toho dôvodu, že to bolo meno chlapca (!) a Lincoln sa vždy hral na toho staršieho brata, keď prišla na toto reč. Určite sa nemal o čo báť, keďže sa jednalo o Cassa. Je pravda, že ešte na začiatkoch ich priateľstva sa u nej vyskytol crush na spomínaného chlapca, ale tam to aj skončilo. Cass bol len kamarát, sama pochybuje, že by tam niekedy bolo niečo viac. Už len z toho dôvodu, že pochybuje, že by ju videl inak než kamarátku a že ona sama si myslí, že nie je dosť dobrá aby sa vôbec niečo také stalo. Svoje pochybnosti ale nahlas nikdy nehovorí, možno aj preto, že ich nemá veľmi komu povedať a určite ich nepovie Lincolnovi, vie si predstaviť tú jeho reakciu, keby to počul. „A v parku. Kaviarni. Knižnici. Zoo,“ vymenuje pár ďalších miest, kde sa s Cassom stretla, samozrejme ich bolo viac, ale aj tieto stačia. Venuje mu len čo najviac nevinný úsmev a spolu aj s ním zamieri od kníh preč, smerom k záhradám, ktoré jej Lincoln sľúbil.
„Hádam som si zobrala dostatok peňazí so sebou,“ poznamená so smiechom. Nechce minúť veľa, ale darčeky pre seba, rodinu či pre Cassa sa nekúpia len tak samé od seba. Je si istá, že Cassovi by určite stačila nejaká tá magnetka, ktorá sa nachádza v každom obchode so suvenírmi, ale chce mu kúpiť niečo oveľa lepšie. Čo, to ešte úplne nevie, ale na to príde. Hádam sa to stane ešte pred odchodom domov. „Platí,“ vyhlási so širokým úsmevom na tvári, ktorý bračekovi aj ukáže. Určite sa káve potešia a hlavne z Francie. Sama nie je nejaký znalec kávy, ale chutila jej, takže si je istá, že bude chutiť aj rodičom. Samozrejme, že keď prišli k záhradám sa Lincoln stál obetným baránkom. Mohla fotiť aj tých neznámych ľudí, ktorí sa tam nachádzali (a že pár fotiek aj odfotila, samozrejme, že tak aby im nebolo úplne vidieť do tváre) ale jej braček je viac dôležitý než nejakí neznámi ľudia. Preto je mu aj vďačná, že to celé pretrpí a nechá ju odfotiť nejaké tie fotky. A že vyzerajú skvelo. Kvety a Lincoln je dobrá kombinácia, ešte keby to aj on videl. Nakoniec foťák dostane do rúk aj Lincoln, aby ju mohol odfotiť. Čo si pamätá, tak je to jediný človek, ktorému verila natoľko, že mu vložila do rúk svoj foťák. Má ho rada až príliš, vždy sa bojí, že by sa jej rozbil a nikomu neverí natoľko aby mu ho požičala. Iba Lincolnovi, verí mu, že s ním bude opatrný. „Povediem ťa, neboj.“ Sama nerada stála pred foťákom, vždy bola tá, ktorá stála za ním a nerada to menila, ale koľkokrát sem príde? Možno už nebude mať nikdy šancu, takže potrebuje fotky, niečo na flickr pridať musí. Alebo ani nemusí, proste nech má aspoň spomienky. Počas fotenia mu ale dáva nejaký rady aby tá fotka vyšla dobre, rovnako ako sa snaží ona sama. S pózovaním pred foťákom sú asi obaja rovnakí. Na jeho radu sa mierne pousmeje, venuje krátky pohľad na kvetiny ku ktorým ju chce posunúť, než k nim prejde tých pár krokov a rovno aj zápozuje na ďalšiu a poslednú fotku. Na tvári sa jej objaví ďalší úsmev a na ponúkaný foťák uprie zrak, pričom si začne všetky fotky od neho prezerať. Úsmev sa jej ešte viac rozšíri a spokojne pokýve hlavou. „Si dobrý,“ povie, pričom si od neho foťák prevezme a nasadí okolo krku.
Samozrejme to neskončilo s fotením pri ich pózovaní, ďalej si to tam pri prechádzaní fotila, rovnako ako sem tam odfotila aj Lincolna, keď o tom nevedel a bol jej otočený chrbtom. Možno na konci výletu mu ich aj ukáže. Odfotí jednu kvetinu po ktorej už dlhšie pokukovala, než sa otočí na Lincolna po spomenutí večere. „To znie ako dobrý nápad. Ešte nie som príliš hladná, ale už to pomaly čakám,“ zaculí sa a vypne foťák, ktorý si potom odloží do batohu, než sa úplne natočí na Lincolna aby tým ukázala, že sa mu venuje. „Takže káva a potom večera. Na čo máš chuť? Chceme skúsiť nejaké ich špeciality?“ opýta sa, pričom si to už pomalými krokmi zamieri k východu od záhrad, nezabudne sa ale stále okolo seba obzerať. Možno už odchádzajú, to ale neznamená, že si to nemôže ešte pozrieť poslednýkrát. Ešte predtým, než odídu úplne si vytiahne mobil a odfotí pár rýchlych fotiek, ktoré pošle Cassovi, ktorému sľúbila (alebo skôr nanútila) že ho bude updatovať, kde sú a čo robia. A má v pláne to splniť samozrejme!