Bar Puzzle

Ušklíbl se nad tím, jak se natáhl po onom alkoholickém nápoji. Neuniklo mu, že neodtrhne ani na chvilku pohled z mobilu. Asi nějaký závislák nebo něco podobného. Zatímco druhý mladík upíjel z nápoje, kde zabijí mozkové buňky, tak on si zase přiložil k rtům sklenici té sladké limonády s příchutí citrónu, která mu údajně vyšumí mozek z hlavy. Odtáhl si sklenici od úst a zase ji položil na desku, která sloužila jako stůl. Mladíka pozoroval a jako vždy si už o něm v hlavě vytvářel psychologický profil. Jeho mozek pracoval na plné obrátky, i když by vám jeden řekl, že jsou prázdniny a na školu se nemá myslet. V tomhle ohledu, ale byl Aiden docela šprt, i když si to pravděpodobně nepřizná. ,,Připravoval na konverzaci se mnou? Tak to těžko, protože konverzace se mnou je vždy jen potěšení,” jelikož Aiden hledal na druhém vždy něco k rýpnutí, tak se rozhodl rýpnout do druhého. ,,Nebo já bych se měl snížit na tvou úroveň a koukat stále do mobilu jak nějaký závislák,” pokrčil rameny a tentokrát nečekal na žádnou reakci a zahleděl zase na dýdžeje v baru. Zezačátku hudba nebyla špatná, ale už teď na ní viděl nějaké chyby, protože Aidenovi se líbí opravdu málo věcí. Povytáhl obočí, když se zase ozval ten druhý člověk, takže mu věnoval pozornost. Čekal, co zase z něj vypadne. Už v hlavě si nabíjel další urážky a kecy, co by mu mohl vrátit na jeho slova. ,,Měl bych ti asi pořídit brýle, protože kdybys četl článek o urážkách, co jsem napsal já, tak by z tebe pak nepadaly takové nesmysly,” natáhl se opětovně po baru a napil se na svoje slova. Tímto tempem za chvíli ve sklenici nebude nic. ,,Nepotřebuješ, ty máš ty trapárny v hlavě,” ruce si složil na hrudi a probodl druhého mladíka ledovým a zkoumavým pohledem, jak u něho bývalo zvykem. ,,Umění, jo? Na mobilu děláš umění? Nějaký memes a pak si říkáš memelord?” odfrkl si a zakoulel očima. ,,Protože memes nejsou umění a navíc, pane, já umění rozumím velmi dobře,” nezapomněl si pochválit svoje ego, ale jestli to byla pravda nebo ne? Tak to už je jiná. Na kytaru hrál, slavné obrazy, sochy a podobně znal, ale jestli by tomu rozuměl do hloubky? To už se tolik nedá říci. Spíš považoval ten podtext, který se skrýval za uměním, za holé nesmysly. Takže jeho fantazie opravdu bohatá nebude. Co se týkalo těch memes, tak se mu povedlo narazit na lidi, kteří tvrdili, že je to umění a to nedokázal pochopit. I když většinou ho trolili, ale to už je vedlejší, že?

Michael nad jeho kousavými poznámkami pouze protočil očima v sloup a raději se k nim už moc nevyjadřoval, protože pomalu ale jistě začal zjišťovat, že to nemá cenu. Navíc bylo mnohem rozumnější se řídit příslovím moudřejší ustoupí než argumentovat s tímhle individuem. Ani by se nedivil tomu, kdyby jeho ego bylo větší, než jeho péro čili by si svou nepříjemností mohl něco kompenzovat, když se zrovinka pokoušel dostat Mikea do kouta svými hloupými poznámkami. ,,Nope,“ zavrtěl nad tím hlavou, když zmínil memes. Byl to sice zapřisáhlý člen Redditu, kde jich byla spousta, ale nebyl na nic tak závislý, aby je musel sledovat každou minutu, a ještě se nad jejich vtipností pochechtávat jako nějaký psychopat. „Skutečně?“ Optal se docela překvapeně, protože na první pohled by to do něj moc neřekl. Muž si získal jeho pozornost, takže mobil odložil kompletně stranou a zahleděl se na něj. Udělal to také kvůli tomu, aby mu dal najevo, že není závislý. „Tak mi pověz, jaký máš tím pádem vztah k hudbě,“ pobídl jej Michael schválně. Následně založil ruce na hrudi a jeho směrem trochu pokývl hlavou. „Vymyslet tolik argumentů muselo být pro tebe náročné a už ti tam asi nic nezbylo, takže si klidně dej na čas,“ ušklíbl se na něj.

I když Aiden věděl o existenci přísloví, že moudřejší ustoupí, tak se jím nikdy neřídil, protože ustupovat považoval za slabinu. Přičemž si sám o sobě samozřejmě myslel, že je nejchytřejší na celém světě, tak proto se rád tak dohadoval, protože si tím sám sobě dokazoval tu svou chytrost velké ego. Dost ho štvalo, že se s nimi někdy lidi nesnažili dohadovat, protože to pro něj pak nebyla zábava a on to všechno dělal kvůli tomu, aby se zabavil. Tak si to, ale pak přetočil tak, že vyhrál, protože neměli na to, co říci, tím bylo jasné, že je zatlačil do slepé uličky. Alespoň Aiden to tak vnímal.
Nad jeho stručnou odpovědí povytáhl obočí. Byl velkým odpůrcem kreslených a obrázkových vtipů. Nechápal tu jejich pointu a nepřišlo mu to vůbec vtipné. Ale zase to, čemu se smál Aiden, by nechápali ostatní. Jeho nejvíce rozčilovali lidé, kteří považovali memes skoro za náboženství. Tedy jejich galerie na mobilních telefonech byly plné těchto obrázků. Takže dle toho je jasné, že v Aidenově feedu je rozhodně nenajdete a ani žádnou zmínku o účtu na Redditu, ten taky patřil na jeho dloutánský seznam věcí, co nemá rád a odsuzuje.
,,Skutečně,” potvrdil jeho slova a opravdu v tomhle nelhal. ,,Náročné? Neřekl bych, ani jsem se nezapotil. Když to člověk dělá roky, tak má zkušenosti,” pokrčil rameny a usrkl si z sklenice se Spritem než se konečně rozhodl odpovědět na otázku, jaký má vztah k hudbě. ,,Hraju na kytaru,” odvětil stručně a asi to mělo stačit jako odpověď, ale to se na chvilku zamyslel. ,,A taky mám, no, kamaráda, co hraje,” to byl další dodatek k hudbě. Mluvil o Jacobovi, který studoval na umělecké fakultě a ten kluk uměl snad zahrát na všechno. Aiden si sám o sobě myslel, že je výborný hráč na kytaru, ale Jacob byl mnohem lepší. ,,Takže vidíš, rozumím umění,” musel zase udělat ramena, že ano. Nějak hádal, že Michael nebude čekat jeho odpověď. Tentokrát si do něj nějak nerýpal, jen prostě machroval, že v tomhle se zmýlil. Tedy hudbě se ale nevěnoval nějak blíže než, že si brnká na kytaru, ale to neznamená, že by ji nemohl rozumět. I jeho nejlepší kamarádka byla zpěvačka, kterou často doprovázel kytarou. Svým způsobem hudba hrála v jejich přátelství velkou roli, protože se díky ní poznali.

Michael si v hlavě odpočítával jednotlivé vteřiny, které uběhly od jeho argumentu. Aiden se zatím vůbec nechytal, proto tuhle konverzaci okamžitě považoval za ukončenou. Na jeho rtech se objevil samolibný úsměv, zatímco se pořádně opřel o opěradlo židle, což možná mohlo pro ostatní vypadat neslušně, ale jemu to bylo sakra jedno. Rukama si upravil svou džínovou bundu. Jeho samolibný úsměv z rtů zmizel, a to kvůli odpovědi, kterou mu Aiden poskytl. Nepatrně nad tím vytřeštil oči a pak nakrčil obočí, protože tohle nečekal. V daný moment mu nepřišlo vůbec možné a pravděpodobné, aby se setkal s někým, kdo má podobné zájmy jako on. „Fíha,“ vydal ze sebe docela překvapeně a užasle nad tím pokývl hlavou nahoru a dolů. „Tak to beru zpět, pane muzikant,“ Michael si nemohl odpustit další poznámku, ač to na první moment vypadalo, že se kompletně vzdal. „Tak nějak jsem předpokládal, že hraješ spíš ostatním na nervy, ale tohle mě mile překvapilo,“ jeho užaslý tón v hlase zatím ještě nevypršel. Prostě něco takového nečekal, avšak když ho sjel pohledem tak ta hra na kytaru k němu docela seděla, takže by ho to překvapovat vůbec nemělo. Zřejmě by měl více pozorovat ostatní či se je na něco zeptat a až pak dělat unáhlené závěry. „Já vím, že ses neptal, ale měl bys vědět, že právě mluvíš s hudebním producentem,“ lhostejně nad tím pokrčil rameny, jako by to nebyla vůbec důležitá informace, ale v jeho hlavě to znělo hrozně majestátně. Pro jistotu vynechal i fakt, že se tomu nevěnuje profesionálně, ale považuje to výhradně za svůj koníček. „A zrovna teď se snažím vymyslet text k jednomu beatu, co jsem složil,“ dodal, ač tahle informace byla zcela zbytečná. Chtěl mu spíše dát najevo, že je ten lepší. Faktem bylo to, že ho na soundcloudu sledovalo jenom padesát lidí.

Díky studiu psychologie se jen přece vyznal v lidech, teda ještě se měl hodně, co učit, i když Aiden si myslel, že svůj obor už zvládá nejlépe, jak jen může. Takže tak nějak hádal, že informace o tom, že má něco společného s hudbou, druhého mladého muže zaskočila. Je fakt, že na první pohled nepůsobí jako někdo, kdo by na něco hrál. Ale s hudbou toho měl opravdu dost společné, ať už šlo o přátele, jeho samotnou hru na kytaru a nebo ten fakt, že ho jako malého chtěli donutit hrát na housle, což samozřejmě vzdoroval, protože svým rodičům se snažil vzdorovat snad v úplně všem, jak se jenom dalo. ,,No, to bys měl,” neodpustil si arogantní tón, který byl jeho součástí. Tak nějak se cítil hrdě, že ten druhý naproti jemu se zmýlil v jeho osobnosti a jeho bavilo, když něčím lidi překvapil. Zakoulel očima nad tou poznámkou, ale rozhodl se to otočit ve svůj prospěch, i když někomu by to tak nepřišlo. ,,Na ty taky umím a nejlépe, jistě,” dolil si do sklenice zbytek Sprite, co mu zbyl v láhvi a upil si z ní, než začal dále mluvit. Pořád ho těšilo, že druhému se nepovedlo odhadování jeho osobnosti. Ale je fakt, že vzal svoje slova, takže svým způsobem to znal, to by Aiden nedokázal. Nikdy si nepřiznával svou chybu. Vždy si za vším tvrdohlavě stál nebo to zahrál do outu či to zakecal. Povytáhl obočí, tohle popravdě překvapilo jeho. Nehádal by do mladého muže naproti sobě, že by mohl být producent. Možná ho tipoval na nějakého kytaristu nebo bubeníka, ale až tak. To zas ne. ,,Vážně? Děláš pro sebe nebo někoho?” přece jenom ho zajímalo, jestli třeba už někde od něj něco nemohl slyšet nebo vidět na něčem jeho jméno. Ještě uvažoval nad tím, jestli to na něj udělalo dojem nebo ne. Bude si muset zjistit více informací a podle toho se pak rozhodne. ,,Yeah? Máš něco?” tohle ho docela zajímalo. Třeba ten beat nebude špatný, i když Aiden to zaobalí, protože komplimenty mu zrovna moc nejdou. ,,Takže,” rozhlédl se po baru, kde se právě nacházeli, ,,bereš inspiraci odsud? Nebo proč to píšeš tady?” Tohle nebylo zrovna místo, kde by on osobně našel svůj klid na psaní textů, takže to trochu nechápal, ale třeba se něco dozví.

Michael začal hltat každé jeho slovo. Možná to bylo kvůli tomu, že se ho vyptával na hrozně moc otázek, které se týkaly jeho vášni, takže bylo zřejmé, že se o tom dřív nebo později rozmluví, a ještě k tomu dobrovolně. Překvapeně nad tím zamrkal, protože ač se mladík choval předtím jako úplný idiot, tohle nemuselo být zas tak špatná konverzace. „Hlavně pro sebe,“ pochlubil se mu Michael s obrovským úsměvem, který se mu usadil na rtech. I když to moc nedělal, tak dokázal o sobě mluvit věčně, jestliže o něj skutečně jevil zájem. Netušil, zda je tohle právě ta chvíle, ale Aiden si získal jeho pozornost. „Výjimečně tvořím hudbu pro ostatní, ale to fakt výjimečně,“ pochlubil se mu. Problém byl v tom, že nebyl zas natolik v producentství zběhlý, aby skládal hudbu pro ostatní. Jednou dokonce rozeslal jednu ze svých písniček nějakým interpretům, kteří byli známí tím, že si písně sami nepsali, ale Michael v tomhle odvětví neměl tak velké jméno, aby to vzali. Chtěl pokračovat dál, ale úplně ho zarazilo, jak ho odhadl. Dokázal ho odhadnout takovým způsobem, že měl pocit, že momentálně se mu tohle musí zdát anebo musí být pod návalem pořádných halucinací. „Si piš,“ pokýval nad tím souhlasně hlavou a pak se zasněně rozhlédl po baru. „Tohle místo je něčím prostě speciální,“ vysvětloval mu, aby nějak pochytil jeho myšlenku, avšak v půli větě se zastavil. „Můžeš tu pozorovat ostatní a prostě přemýšlet nad tím, jaký je asi jejich životní příběh,“ krčil nad tím rameny, ale pak se nad tím zarazil. „Tím netvrdím, že jsem nějaký stalker nebo tak něco, ale snad chápeš, jak to myslím. Prostě určitý věci si můžeš domyslet a já, když píšu texty, tak nepíšu o sobě, ale vymýšlím si určitý charaktery, aby to bylo zajímavější. A je na člověku, jestli se ten příběh stal nebo ne,“ Michael nad tím pokrčil nezaujatě rameny. Pokračoval by dál, ale připadal si jako šílenec, když se mu právě svěřil s tím, že rád pozoruje lidi.

Stále měl obočí nahoře, jelikož se dozvídal ty odpovědi na svoje otázky. ,,Hlavně pro sebe,” zopakoval si pro sebe a pokyvoval hlavou. Dle obrovského úsměvu na mladíkově tváři soudil, že to bude zřejmě jeho obrovskou vášní, protože doteď se tvářil jako kakabus a nejednou se tvářil jako děcko, které dostalo nějakou vytouženou hračku. Zajímavé. Jeho vnitřní psycholog už pracoval na plné obrátky a hezky analyzoval všechno kolem sebe, momentálně právě Michaela. ,,Výjimečně,” zopakoval znovu a přejel si ho pohledem, kterým dával až dost jasně najevo, že ho momentálně posuzuje. ,,To je, že tě někdo kontaktuje nebo? Každopádně, ale jaký žánr tvoříš nejvíce?” popravdě se začal dost zajímat, protože asi se jen tak nesetkáte s někým, kdo produkuje hudbu. Teda pokud se nepohybujete v okruhu hudebníků. Aiden sice měl přátele, kteří se hudbě věnovali, ale on sám se jinak v tomhle okruhu příliš nepohyboval. Jedině, co ho s tím spojovalo, byla jeho kytara. Takže vyzvídal a kritiku si pro tuhle chvíli nechával pro sebe, dost to do něj napálil už na začátku, tak si může snad dát na chvilku voraz.
Pochybovačně se rozhlédl kolem sebe, když mu mladý muž naproti řekl, že tohle místo je speciální. On to nedokázal vidět speciálnost toho místa. Přišel mu to jako obyčejný hlučný bar, ale to se třeba dozví, proč je tohle místo speciální. V tomhle se tolik nelišili. Aiden taky rád pozoroval lidi, ale rozhodně ne za tímto účelem. ,,Jo, tak, ale myslím, že je spoustu lepších míst než takovej bar,” pronesl a pohled zase přesunul na Michaela a rozhodně ještě neskončil. ,,Jednak, jak se tady vůbec můžeš soustředit na svou hudbu, když je tady hluk?” To ho opravdu zajímalo, měl vždy představu, že to nahrávají v nějakém studiu, které je odhlučněno a má zvukotěsné stěny, aby mohli slyšet jen a jen to, co skládají, tak ho nikdy nenapadlo, že by někdo mohl skládat hudbu v baru. Nedokázal to moc pochopit. ,,Ale taky pozoruju ostatní, ale teda ne, abych jim vymýšlel životní příběhy, já je posuzuju a odsuzuju a to hlavně z psychologického hlediska,” nedělalo mu problém přiznat se, že ty lidi rovnou i odsuzuje. Každý to mohl poznat už jen z toho, jakým pohledem si ostatní přeměřoval. Byl tím i docela známý, teda aspoň ten kdo ho znal, tak tuto informaci věděl. ,,Takže ty podstatě píše texty o lidech, které vidíš někde kolem sebe?” stále měl to obočí nahoře a zřejmě si uváděl věci na pravou míru. ,,Ale o sobě taky, ne? Teda myslím, není jednodušší psát o vlastních pocitech a vlastních příbězích než o cizích?” přece jenom pak vycházíš z vlastních zkušeností, ale kdo ví, jak to má Michael, přece jenom, proto se ptá, aby se něco dozvěděl. I když to nevypadalo, tak Aiden, když ho něco zajímalo, tak se dokázal ptát, protože o tom chtěl vědět více detailů a podobně.

Michael se taky najednou cítil víc uvolněněji než předtím. Rozhodně to bylo tím, že z jeho pohledu se mladík nechoval jako namyšlený idiot, ale jako znalý jedinec. Vždycky když se totiž někomu zmínil o tom že produkuje hudbu a píše texty k písničkám, tak ho automaticky odsoudili, ač o tom věděli úplný kulový. Třeba ani neměli snahu si nějakou tu píseň od něj poslechnout, protože se kolem tohoto tématu točilo tolik předsudků, že člověk byl vlastně líný na to říct konstruktivní kritiku. Slýchával maximálně to, že jeho hudba nestojí za nic, ale i tak nehodlal se svou vášní přestat. On byl na tohle zvyklý, takže to byl důvod proč psal a produkoval písně hlavně pro sebe. „Je to takovej miš maš,” prohlásil Mike, když padla otázka na žánr. „Já bych to nazval takovou slátaninou už jen z toho důvodu, že strašně moc experimentuji a nedokážu se držet jedné linky. Takže jedu indie až po rap, ale u toho rapu jedu hlavně ty tracky, protože v tom nejsem zas tak zběhlý.” Mike nad tím pokrčil nezaujatě rameny, jako by to nebylo vůbec nic extra, avšak opak byl pravdou. Ne jen tak ledajaký hudebník se dokázal přizpůsobit jednotlivým žánrů. Tudíž jeho flexibilita bylo něco, co v branži spoustu lidí potřebovalo. „No, člověk si na práci takhle v hluku všimne, jestliže byl na internátní škole. Věř mi, člověk si myslí, že má ve svém vlastním pokoji klid, ale na chodbě pořádají turnaj famfrpálu,” zakřenil se nad tím. Byl rád, že měl teď svoje místečko v ve svém bytě, avšak hluk jako takový ho nerozptyloval. Spíše mu to dělalo takovou přátelskou kulisu. „Rád bych psal i o sobě, abych svou hudbu v určitém případě personifikoval, jenže problém je v tom, že nemám zajímavý život. Samozřejmě něco na něm je zajímavého, ale ne to o čem by se dalo psát. Rodiče jsou stále spolu, nikdy jsem neměl deprese a co se týče vztahů, tak nemám nutkání každou píseň psát o své ex. Takže když si to vezmu kolem a kolem, je lepší pro mě když budu psát o ostatních než o sobě. Koukám se na to i z perspektivy posluchače, co by je teoreticky mohlo bavit.” Nepatrně se nad tím usmál a pak sáhl po pivu, které se už blížilo svým obsahem ke konci a už ten věděl, že si objedná další aby zahnal žízeň.

Aiden působil vždy jako arogantní zbohatlík, kterým i byl, ale když chtěl, tak dokázal rozumně debatovat o různých problémech. Přece jenom nějaké té chytrosti pobral, tedy chytrost byla jedna z jeho předností. I se rád s ní chlubil, problém v jeho diskutování byl, že si vždy myslel, že má nad druhým víc. U Michaela tomu tak bylo, akorát do něj si rýpl už na začátku, tak teď se hodil do pozice člověka, který je ochoten debatovat a dozvídat se něco nového. Popravdě Aiden moc nerozuměl produkci hudby, tedy neměl v tom vůbec žádnou zkušenost, ale tvářil se jako, že ví, o čem Mike mluví. ,,Miš maš,” nějak si to neuvědomoval, ale měl po něm tendenci opakovat slova, asi to takhle v hlavě zapisoval, protože přece jenom stále ho analyzoval jako větší lidí, s kterými kdy mluvil. ,,Takže by se tam i našly nějaké znaky country či vážné hudby?” zajímal se dále, protože přece jenom stále to byla zajímavá zkušenost a on nad tím už přemýšlel jako psycholog, kdo ví, jestli mu Mike vnutí nápad na nějakou studii. ,,Ale musím uznat, že rap dokáže zapadnout do hodně jiných žánrů hudby,” měl svoji tajnou kapelu, která byla docela všehochuť, ale o té neříkal nikomu, protože to bylo jeho nejniternější tajemství. Asi by se propadl do země, kdyby se to někdo dozvěděl. ,,Jo, tak to jo. Ale já měl vždy představu, že hudba se tvoří v nějakém studiu nebo takhle. Jsem překvapen, že moje domněnky byly vyvrácené,” zavrtěl s údivem hlavou. On se nikdy nemýlil a nebo si to ve mnoha případech nebyl ochoten přiznat, ale tady se nebude dohadovat, protože to byla nějaká jeho představa a víc si o tom nezjišťoval, takže to neblyo něco, za čím by si tvrdohlavě stál a nikdo by s ním nehnul. ,,Nevěřím tomu, že to říkám zrovna já, ale zase, nemusíš psát jen o špatných věcech, klidně můžeš psát i o něčem pozitivním,” nevěřil tomu, že opravdu vyšla taková slova z jeho pusy, dyť on byl negativita osobně, ale měl pocit, že v tomhle Mikeho musí poučit, že by to měl dělat jinam. ,,Ale tohle je vcelku zajímavá myšlenka. Takže ti i záleží na tom, aby to posluchače bavilo,” asi to nebyl hudebník, co si tvrdohlavě skládá a produkuje svoje a nějakým způsobem si to najde svůj zástup fanoušků. ,,K tomu textu? O čem ho teď píšeš, v kom jsi teď našel inspiraci?” rozhlédl se po baru a snažil se odhadnout, který z lidí by mohl Mikeovi padnout do oka.

Michael při zmínce ohledně country a vážné hudby jenom nepatrně kývl hlavou. Samozřejmě nedělal hudbu, která by byla kompletně pojatá jako nějaká vykopávka z divokého západu, ale sem tam i použil znění nástrojů, které byly pro country typické. Navíc i country se dalo svým způsobem modernizovat, jestliže vezmeme v potaz úspěšný hit Old Town Road. Ta píseň hrála tak rok v kuse, protože jeden nejmenovaný umělec se chtěl na tomhle přiživit takovým způsobem, že neustále vytvářel nové a nové verze. O vážné hudbě by se dalo hodně polemizovat, protože ta se nedala využít jen tak někde, ale Michael měl sen vždycky o tom, že vytvoří píseň, která by obsahovala skupinu žánrů podobně jako třeba Bohemian Rapshody od Queen, ale zas tak talentovaný samozřejmě nebyl. Pozitivní texty jsou také svým způsobem zajímavé, ale on vážně myslel na to, jak by se mohli posluchači u dané písničky cítit. Například k některým šťastným okamžikům se člověk nemůže přirovnat. Ano tohle nešlo i u těch smutných či depresivní, ale lidé více prožívali smutek, alespoň on to tak vnímal. Na jeho rtech se usadil úsměv, když se ho optal a začal se rozhlížet kolem. „V tamtý holce,“ pohodil hlavou směrem k tmavovlasé dívce, co seděla nedaleko. Stůl sdílela s nějakým chlápkem, který seděl naproti ní. Na toho však neviděl. Michael viděl jenom na tu dívku. „Myslím, že si vybrala špatnou společnost,“ pokusil se mu to nějak přiblížit. Počkal až se Aiden podívá směrem, na který poukázal. „Ten týpek jí vždycky řekne něco vtipného, ona se sice zasměje, kdykoliv od ní odvrátí pohled, tak úplně změní výraz na takový ten otrávený. Prostě jako by s ním nechtěla vůbec mluvit. Přišli sem ruku v ruce, takže mám pocit, že jsou spolu a něco jim tam úplně neklape. Nic proti ženám, obdivuju je, ale jsem si jistý, že ten problém v tom vztahu je ona. Neustále drží svou kabelku, i když ji má položenou vedle sebe a chce něco říct, ale ten týpek jí vždycky vstoupí do řeči,“ podělil se s ním o své domněnky. Měl pocit jako by jí ten chlápek nechtěl prostě poslouchat, avšak byl si stoprocentně jistý, že má něco za lubem anebo něco tají. „Takže to tipuji na rozchod, kdy se ten týpek dozví, že ho podvedla anebo na těhotenství, ale o tom bych zrovna nepsal,“ uchechtl se nad tím. Jistě tam mohlo být něco jiného a on jejich konverzaci neslyšel, protože hrála nejen hudba, ale byli i příliš daleko, což bylo nemožné, takže mu nezbývalo nic jiného, než si to přibarvit podle svého.

Podíval se směrem k té tmavovlasé dívce a prohlédl si ji od hlavy, až k patě, že mohl působit jako nějaký svůdník, co si vyhlíží svou příští oběť a nebo prostě jako úchyl. Stejně tak prohlédne i toho muže, co tam seděl naproti ní, ani on moc dobře na něj neviděl. Zkrátka to byl nějaký chlápek, ale to se radši zase pohledem vrátil směrem k Michaelovi, aby si vyslechl, co tedy o ní píše. ,,Tváří se tak,” konstatoval ohledně toho, že si dívka vybrala špatnou společnost. Působilo to na něj z dálky, jak si ji prohlížel, ale dál to nějak nekomentoval, spíš poslouchal domněnky Michaela. ,,Teď otázka. Tys to celé vypozoroval a nebo sis tam něco vymyslel?” prohlédl si znovu onen pár a ta dívka si opravdu držela kabelku, tak se na ni zamračil, jako kdyby ona za něco mohla. ,,Dost možná drží tu kabelku, protože se bojí reakce toho muže a asi, aby byla připravená kdykoliv odejít,” přidal se sám k analyzování a znovu se projel slečnu bedlivým dohledem. ,,Nevidím mu do tváře, tak nemohu úplně nic moc říci,” dodal a oči mu zase skočily na muže naproti slečně. ,,Spíš bych to viděl na tu nevěru, dle toho jak drží tu kabelku,” dokonce si i zamnul bradu, protože tenhle rozbor myslel zcela vážně a opravdu nad tím hluboce přemýšlel. Hlavně si vzpomínal na všechny nabyté znalosti ze školy za ty dva roky. ,,Kdyby byla těhotná, tak by si podle mě schovávala břicho pod tou kabelkou,” nějak hádal, že to by mohlo být znamení toho, že něco tají pod tou kabelkou. ,,Takže o tomhle teda už máš něco napsaného?” kývl na Michaela, jako jestli teda jo. ,,Že bys mi to mohl pustit a já ti to zkritizovat,” nekecal, Aiden je opravdu tvrdý kritik, i když je to výborné, tak on si vždycky najde důvod, proč si rejpnout, protože si nikdy nemyslel, že by někdo jiný mohl něco umět lépe než on a nebo, co se týkalo například sportování, tak on se ničemu takovému nevěnoval, protože byl normální člověk a ti ostatní barbaři, kteří potřebují vybíjet svou agresi a vztek pomocí sportu. Přehodil nohu přes nohu a opřel se konečně o tu lavici, kde seděl. Vyčkával na to, co mu řekne Michael, jestli mu tu píseň pustí a nebo odmítne. Pokud udělá to druhé, tak už měl v hlavě rýpavé poznámky, jak velmi typické na Aidena...

Michaelovi se na rtech objevil nepatrný úsměv připomínající spíše úšklebek, a to jenom kvůli tomu, že očekával na to až se Aidem vyjádří k tématu, které vzniklo jenom okolo dívky, co držela kabelku. „Vypozoroval,“ vložil se mu do toho. Jeho úsměv se ještě prohloubil. Byl si totiž jistý tím, že je prostě v tomhle smyslu hrozný génius. Takové věci by nedokázal zpozorovat jen tak jedno. Samozřejmě to s tím těhotenstvím byl docela přešlap, ale v danou chvíli se snažil najít více možností. Přikláněl se tedy spíše k té variantě s nevěrou. Přišla mu realističtější, a navíc se text o tom psal snáze než o porodních bolestech. To nebyl zrovna šálek jeho kávy. „Jo, to máš asi pravdu,“ pokýval Michael souhlasně hlavou, když se Aiden zmínil o skrývání bříška. Bylo by to logické. Ženy, i když jsou v těch prvních týdnech těhotenství, mají tendenci své břicho zakrývat například volnějším oblečením, protože si připadaly více při těle, ač náznak těhotenského bříška nebyl ani vidět. „Tak zkritizovat, hm?“ vydal ze sebe docela posměšně, načež Aidena sjel trochu zvláštním pohledem, ale nemyslel to zle nebo tak něco. Spíš ho zaujalo, že jevil zájem i o nějakou hloupou písničku, ale tak co jiného měl dělat. Sedl si k němu ke stolu a teď spolu vedli konverzaci. Mohlo to dopadnout hůř. „Mám dejme tomu jenom raw nahrávku melodie a potom text mám napsaný vedle. Chci to nahrát až doma ve svým skromným studiu, takže ti můžu dát poslechnout max to,“ pokrčil nad tím nepatrně rameny, zatímco svůj pohled sklopil zpátky k displeji, aby našel soubor, který obsahoval nahrávku, co se mu povedlo sesmolit v baru. Koutky rtů se mu trochu zacukaly, protože v tom vážném výrazu nedokázal vydržet věčně, navíc to bylo způsobené tím, že našel to, co hledal. „Tady,“ prohodil jeho směrem, když nahrávku rozkliknul a pro jistotu stopl, aby Aidenovi nic neuniklo. Sebral pouzdro od airpods a jak sluchátka, tak i jeho mobil mu podal, aby se tedy mohl mrknout. Cizímu člověku by to jen tak nepodal, ale Aiden se o jeho hudbu víceméně zajímal a sám se nabídl, že to posoudí. „Slova jsou na druhý stránce,“ dodal, aby nebyl zbytečně zmatený. Jednalo se o takovou indie rock melodii, kde se na začátku a posléze v pozadí podařilo zaslechnout hlasy lidí, jak si v puzzle baru povídají. Dostalo to díky tomu takový zajímavý vibe.

Dívku nechal dívkou, už ho tolik nezajímala, evidentně, ať se děje, co se děje u ní, tak Aidena to nějak už nezatěžovalo, zvlášť, když doufal, že mu Michael pustí onu píseň, aby si ji mohl poslechnout a konstatovat k ní nějaké svoje klasické připomínky. Kritizování byla jedna z věcí, co mu šla opravdu velmi dobře. Vždy dokázal na všem vyšťourat nějakou chybičku, i když tam ani nemusela být. Nejvíc ho teda bavilo, když lidé se díky jeho kritice cítili dotčeni. Ale říkal si, že Michael nejspíš nebude ten typ, který by díky tomu měl nenapravitelně zlomené srdce. ,,Samozřejmě, že zkritizovat. Chvála je o ničem, kritika pomůže člověku se posunout kupředu,” z jeho hlasu byl úplně slyšet velmi přechytralý tón. Je pravděpodobné, že si o tom kdesi dočetl a teď se s tím oháněl. Možná je na tom něco pravdy, ale Aiden to určitě jen používá jako záminku pro svou kritiku. Vyslechl si, co vlastně má Michael k nabídce na poslech. ,,To nevadí, aspoň budeš vědět rovnou, co všechno můžeš změnit,” ušklíbl se, což byla jiná (jeho) podoba falešného sluníčkového úsměvu. ,,Sem s tím,” rovnou i pobídl mladíka naproti sobě, ať neváhá a dá mu to rovnou na poslech. Pozoroval jeho displej a netrpělivě vyčkával. Převzal si od něj mobil i sluchátka, přičemž asi kývl na znamení díky, protože nahlas by to snad nikdy neřekl. ,,Dobrá, jdu na to,” poznamenal, ale to už si dal sluchátka do uší a nasadil ten nejvážnější výraz, snad jako kdyby chtěl působit jako nějaký pravý nefalšovaný kritik. Spustil onu nahrávku a už ji jen tiše poslouchal. Působil přičemž velmi soustředěně, takže i zaregistroval hlasy lidí v pozadí, což ho překvapilo. Nečekal tam takový prvek, když doposlouchal, tak si ještě jednou přečetl ten text na druhé stránce, než si sundal sluchátka a společně s mobilem je navrátil zpátky Michaelovi.[color=#00ccff] ,,Překvapilo mě, že jsem tam slyšel ty lidi. Jen nevím, jestli to nebude rušit, i když to není špatná myšlenka, že se ten začátek začne odehrávat v baru, pak ten song a pak zas zpátky do baru. Řekl bych, že to není úplně můj jam, pár beatů mi tam nesedělo, ale co se týče textu, tak ten mi přijde v celku ok,” dokončil nějak zhruba tu svou kritiku, trochu se rozpovídal, protože to on umí. Vést monology, ale popravdě musel uznat, že v tom je nějaký potenciál, ale nahlas to asi nebude říkat.

Michael měl tendenci na něj koukat trochu víc fascinovaněji, než si měl vůbec dovolit, protože se jednalo pořád o cizího člověka, který si k němu sednul čistou náhodou, protože všude bylo obsazeno. Souhlasně nad tím pokýval hlavou, když se Adrian zmínil o tom, že si to tedy poslechne. Trochu se mu zablýsklo v očích. Koukal se tak jenom kvůli tomu, protože mu snad připadalo zvláštní, že konečně někdo jeví zájem o jeho hudbu, dokonce ani rodiče se o jeho nahrávky vůbec nezajímaly. Spíše byli rádi za to, že studuje psychologii, to bylo tak všechno, co na jeho bohémském životě podporovali. Mike zrak nakonec od něj trochu odpoutal, jelikož tušil, že na něj koukal jako hladový na kus masa, ale šlo skutečně jenom o to, že chtěl vnímat jeho reakci na píseň každým coulem. „Fakt?“ vydal Michael docela překvapeně a nad jeho verdiktem se docela podivil, protože na první pohled Aiden vypadal dost zamyšleně, jako by přemýšlel nad smyslem života, než aby přemýšlel nad hodnocením samotné písně. „Uh,“ ozval se pouze citoslovce. Netušil, jak by na to měl reagovat. Nevěděl, jestli by mu měl ihned děkovat nebo tak něco, že ho kompletně nezhatil. Byl rád za to, že se to nestalo. Zamrkal nad tím a s nepatrným nadšením a mírným zaculením si vzal mobil a zpátky své airpody. „Abych byl upřímný, tak jsem si těmi hlasy nebyl sám moc jistý, protože je to prostě něco jiného, co v písni jen tak nezaslechneš, ale docela mě inspiroval fakt, že spousta interpretů využívá třeba hlášky z filmů nebo seriálů, jako takové intro k písnička, tak jsem si řekl, tak proč toho nevyužít,“ pokrčil nad tím lhostejně rameny jako by to v podstatě nic neznamenalo, ale v jeho očích to byl docela pokrok. Posunoval se dál a dál a nebál se experimentovat. „Budu to muset ještě poladit,“ přiznal nakonec, když se mu Aiden zmínil, že tam několik beatů moc nesedělo. Takhle měla vypadat konstruktivní kritika a Michael si toho moc cenil, protože většina lidí dokázala jeho hudbu jenom nařknout nebo se k ní vůbec nevyjádřit. „Díky,“ poděkoval mu za jeho názor zformulovaný jako konstruktivní kritiku. „Ač jsem byl trochu skeptický, tak mě to dost nabudilo,“ řekl Mike zcela upřímně, protože to byla pravda. „Teď mi ani nevadí, že sis ke mně jen tak zničehonic sedl a nic neřekl,“ zakřenil se nad tím pobaveně.

Aidenovi rodiče by se podivovali, kdyby zjistili, že sedí právě v nějakém baru, který nevypadal ani v přinejmenším pro nějakou vyšší vrstvu. To by se podivovala vlastně většina lidí, co ho znala. Jednak když už někam šel, tak to byla většinou místa, kde jste zaplatili za jediného panáka opravdu hodně, protože tím si nějak asi vyšší společnost dokazovala, jak moc peněz má a může s nimi rozhazovat. No, ale hlavní důvod byl, že téměř vůbec nikdy nepil, tak proto nenavštěvoval taková místa. Nejvíce by se podivovali tedy tomu, že se tady dal do řeči s někým a teď si dokonce poslouchal jeho nahrávku. Teda sice za účelem kritiky, ale přesto by to dokázalo ti lidi opravdu velmi překvapit. Teď se opravdu soustředil na tu píseň, aby podal tu nejlepší kritiku a reakci, na kterou by mohl být hrdý především on sám. ,,Ano. Takový je můj názor. Ten text fakt není špatný, sice se neztotožňuji s jeho příběhem, ale napsané je to celkem ok,” potvrdil svůj verdikt. V hlavě si to ještě zkoušel tak trochu přehrát, aby kdyžtak to mohl nějak pozměnit nebo k tomu něco dodat. Přičemž samozřejmě vrátil Michaelovi jeho mobil i airpody. ,,Je to opravdu zajímavý prvek. To je pravda, že jsou někde hlášky z filmů. Jako není to opravdu špatný příběh, že prostě mezi těmi hlasy se začne odehrávat v tom baru onen konkrétní příběh, tedy ta tvoje píseň. Přemýšlel jsem chvíli, jestli by nebylo lepší, že kdybys to měl jen na začátku, ale i takhle je to docela v pohodě,” dodával k Michaelovi další svoje postřehy. Načež pokyvoval hlavou na to, že to bude muset poladit. Popravdě on by nikdy nic nesložil, tak měl docela i jeho respekt, že se o něco takového snaží, ale on to nepřizná. Nahlas prostě ne, to by radši se pokusil něco složit, než aby něco takového uznal, ale kritiku mu podal takovou, jak si to myslel. Nemělo smysl lhát. Na poděkování se pouze samolibě zazubil, načež se podíval na svou prázdnou sklenici i láhev od Sprite. ,,Opravdu? Tak to je jasné, že je to moje zásluha,” samolibý úšklebek mu z tváře nezmizel ani po dalších slovech, přidal k tomu ohrnutí nosem. Zvedl ruku a ukázal všude kolem sebe po baru. ,,Nebylo jinde místo, neměl jsem na výběr. Navíc, moje společnost není nikdy zklamání,” ego až v nebi, to je prostě už taková klasika. Pomalu se vytáhl na nohy s dalšími slovy. ,,Ale už je pro mě nejvyšší čas vyrazit. Třeba tě někdy zase svou přítomností potěším,” broukl, což bylo asi takové rozloučení, že kdyby náhodou zase na sebe někdy narazili. Kdo ví, jestli se něco takového opravdu stane a nebo to bylo pouze jen takové to setkání, co se stane jen jednou v životě. ,,Sbohem,” rozloučil se s mladíkem. Nezapomněl samozřejmě zaplatit za svůj sladký nápoj s bublinkami a jeho kroky nemířily nikam jinam než z baru do krásného bytu, kde momentálně bydlel sám. Nebyl to špatně strávený den.

>> byt Aidena