Wallace už pár dní přemýšlel nad tím, kam půjde fotit. Jistě, napadla ho spousta míst, ale na většině už jednou buďto byl, nebo tam chodil pořád, vlastně střídal asi tři místa pořád dokola a přišlo mu to už natolik nudné, že se rozhodl pro změnu. On i jeho foťák byli plně připraveni na akci už od oběda, ale musel ještě zařídit pár věcí, než vyšel. Bylo to asi taky kvůli tomu, že toho teď na univerzitě měl spoustu, navíc jak se pomalu, opravdu pomalu, blížil jarní ples a on měl v plánu přispět svou fotografií, kterou pořídil při výletu s jeho kamarádkou Grace, musel zařídit pár věcí. Trávil čas vybíráním správné fotky a všeho kolem toho, především taky chtěl, aby všechno bylo perfektní, nemohl svou dobrou kamarádku nijak zklamat! Mělo to pro ni být hlavně překvapení, a tak se musel ujistit, že se o tom předtím nedozví. Když tedy zařídil pár věcí k tomuto, mimo samozřejmě jiné školní povinnosti, vzal si vše, co potřeboval, a vyrazil na místo, které se tentokrát rozhodl navštívit. Za celou dobu, co byl v Californii se ještě do botanické zahrady nepodíval, možná se i trochu bál, že se tam ztratí, ale doufal, že ho v nejhorším případě někdo nasměruje správně a nebude se nikde motat. To by jeho ego opravdu nesneslo. Oblékl se do vcelku obyčejného oblečení, černých džínsů, zelené mikiny a obyčejné černé bundy, foťák v pouzdru si pověsil na krk v případě, že by už po cestě narazil na něco, co by stálo za vyfotografování, a vyrazil tedy k místu, kde měla být podle všeho botanická zahrada. Nakonec tam došel rychleji, než si myslel, jelikož počítal s tím, že se stihne někde ztratit, což se naštěstí nestalo. Za nějakou dobu už byl tedy v zahradě a rozhlížel se po správném místě na fotky.

Musel tedy uznat, že botanickou zahradu si představoval menší. Když se díval na mapu při začátku vstupu, trochu se podivil, když uviděl tolik cestiček a označených míst, že to raději vzdal a prostě se vydal rovnou za nosem. Přeci jen se ale po chvíli zastavil, aby se rozhlédl, kterou cestu si vlastně zvolí jako první, jelikož tu bylo vlastně docela dost možností. No, přinejmenším takové dvě, a protože byl zcela rozhodnutý, že je mu to vlastně jedno, pro vlastní pohodlnost se prostě vydal po té, která vypadala, že má hladší a bezpečnější povrch. Už se viděl, jak civí do foťáku, nedává pozor na cestu, zakopne o kamínek a spadne. Samozřejmě by se mu to mohlo stát i tady, ale určitě to bylo mnohem bezpečnější, než cesta druhá. Vydal se tedy po úhlednější cestě a pozoroval bedlivě své okolí pro případ, že by se naskytla nějaká dobrá příležitost pro fotografii. Z vlastní zkušenost věděl, že nejkrásnější jsou ty náhodné, téměř vždy, když nějakou takovou totiž pořídil, cítil z ní tu skutečnost a opravdovou možnost darování vzpomínky, což bylo to, co plánované fotografie nenabízely. Když už tedy byl mezi všemi těmi..rostlinami a ne tolika lidmi, vytáhl foťák a občas udělal nějaký snímek. Nic mu ale nepřišlo dost dobré, proto pokračoval prostě dál. Nakonec se zastavil za jednou zatáčkou a rozhlédl se. Jo, pořád tak zhruba věděl, kudy by měl jít zpět, je to v pořádku. Potom už ale zase tiskl oko k foťáku a prohlížel si svět z té malé krabičky. No, dobře, ten foťák zase tak malý nebyl.

Jeho den byl tedy vcelku všední, avšak byl opravdu rád, že konečně vytáhl paty z koleje a podíval se do botanické zahrady, kterou dosud nenavštívil ani jednou, ač se na to už několikrát chystal. Jako první ho napadlo, že sem brzy musí vzít Grace, protože se jí to určitě bude líbit. Tak trochu se neubránil představě toho, jak se tu mohou procházet a smát se, což bylo naprostou samozřejmostí, když byli spolu. Vháněla mu úsměv do tváře tím, jak se v jednom kuse tvářila jako sluníčko. Nakonec si ale uvědomil, nad čím to tu přemýšlí a raději zakroutil hlavou, zastavil se na jednom místě a kdyby to šlo, hlavu by do toho foťáku ponořil úplně. A tak tedy, s foťákem přitisknutým ke tváři, si prohlížel své okolí a hledal ten správný snímek, který by jeho tvořivou potřebu uspokojil natolik, aby se snad i upřímně usmál a mohl si říct, že přeci jen tenhle výlet za něco stál. Jenomže když se tam tak rozhlížel a vnímal jen krajinu v objektivu, nevšímal si ničeho, ani dívky řítící se ze zatáčky. Jenomže to ani neměl šanci – právě proto, že byla za zatáčkou. Jenomže jakmile se z ní vynořila, ozvalo se jakési zaječení, které ho probralo a poměrně solidně vylekalo, takže se otočil jejím směrem a už jen v tom spěchu se mu podařilo omylem zmáčknout spoušť, která dívku na bruslích zachytila zrovna při otočce, kterou se mu tak tak vyhnula. V jeho tváři se objevovalo čiré překvapení a dalo se říct, že byl vážně zaražen událostí tak rychlou, že ji sotva zvládal vstřebat. Jenomže to už se dívka řítila po trávě až k jakési cedulce s nápisem a kmenu stromu, zatímco se pomalu, nebo spíš vlastně poměrně nebezpečně rychle, skládala k zemi.
Ano, Wallace opravdu potřeboval chvilku, aby se trochu probral a rozkoukal, proto mu trvalo tak dlouho, než foťák pustil, takže se mu už zase samovolně pohupoval na poutku kolem krku, když se pohotově rozeběhl za tou holkou na bruslích. Stála tak nějak na čtyřech, jako by si zkoušela polohu kočky při protahování, ale jen co se přiblížil k ní a spěšně si klekl, všiml si toho výrazu. Asi nebyl jediný, kdo byl celou tou situací poměrně vyveden z míry, ale co také čekal, tohle asi nebyl úplně její úmysl. Rychle se ale otřepal z toho udivení a zeptal se na kontrolní: „jsi v pořádku?“ aby se ujistil, že jí opravdu nic není. Předpokládal ale, že bude mít jen odřená kolena a dost možná i ruce, naštěstí se ale nějakému velkému zranění vyhnula – teda alespoň to tak na první pohled vypadalo. Ta holka měla asi zatracený štěstí, ale stejně si připadal trochu provinile, protože to byl přeci jen on, kdo ji polekal a kvůli němu skončila mimo cestičku. Ale kdyby to nebyl on, určitě někdo jiný, ne? „Promiň,“ dodal potom ještě, kdyby se náhodou rozhodla zlobit se na něj, „fakt jsem neplánoval pokus o vraždu,“ ujistil ji a zvedl ruce tak nějak na úroveň hlavy, aby si snad nějak přidal na důvěryhodnosti nebo co.

Jeho pokus o jakousi útěšnou otázku byl zcela přehlédnut, stejně jako jeho snahy nějak se jí omluvit, jelikož mu skočila do řeči a on to ani nestihl řádně, jako správný gentleman. Ne, že by ho to zrovna trápilo, ve skutečnosti mu to bylo celkem šumafuk, ale nechtěl se potom cítit blbě, že jí nepomohl. Cítil, že je to trochu jeho vina, a také toho, že se díval do foťáku místo toho, aby kontroloval svět kole sebe. Tak se tedy rozhodl jí omluvit – což nakonec udělala i ona a on se vlastně ani neopovažoval odporovat, protože tahle rozlítaná holka vypadala zrovna teď, že by ji nezastavil ani kdyby jí zakryl pusu tím šálem, co měla omotaný kolem krku. „Mně se neomlouvej,“ krátce zakroutil hlavou a sledoval ji, jak se jí podařilo nějakým způsobem sednout si na zadek, alespoň ten ji, doufejme, moc nebolel. Kdyby spadla na něj, dost možná by si ho narazila. Ale její pozadí nebylo teď zrovna to, nad čím by přemýšlel, raději ji ujistil, že se ji opravdu svou přítomností nesnažil zabít, na což zareagovala snad líp, než mohl doufat. A její odpověď ocenil smíchem, který jednoduše prozrazoval, že už teď si jaksi získala alespoň pár minut jeho pozornosti. „Taky mám pocit, že to není úplně dráha, po které se chci vydat, raději bych měl zůstat u focení, ale děkuji, že jsi byla mým pokusným králíkem, nyní jsem si zcela jist, že talentovaným vrahem vskutku nejsem“ přitakával se svým viditelným britským přízvukem, zatímco pozoroval, jak si prohlížela své rány a kontrolovala, jestli se jí náhodou něco nestalo a zda je vše tak, jak má být. Očividně ale bylo. Pohledem taky sám zkontroloval, jestli si nevšimne nějak neobvykle zkroucené nohy, ale naštěstí to i z jeho pohledu pozorovatele vypadalo, že je vše v jakémsi relativním pořádku a není třeba strachovat se o její život. Za což byl opravdu docela rád, protože medicínu nestudoval a sanitce by asi nedokázal popsat jejich přesnou polohu, protože si vlastně sotva pamatoval, kudy to vůbec šel. Nad tímhle se na chvíli zamyslel, ale hned to přerušila zase ta dívka, u které tu klečel, svými slovy. To ho donutilo podívat se jí do tváře, která mu najednou připadala docela povědomá. Z jejích slov vyplynulo najednou jakési představení, a dokonce se i zdálo, že díky originální cestě, kterou ho podala, si snad i zapamatuje, jak se dívka jmenuje. Dokonce se mu ta přezdívka, kterou si dala zalíbila natolik, že se ji rozhodl používat, jelikož by byla škoda toho nevyužít. „Tak dobře, Hopíku, já jsem Aidan,“ byl by jí podal i ruku, ale přišlo mu, že s odřenými dlaněmi je asi nebude chtít nikomu podávat, a tak prostě jen zůstal klečet a koukal na ni. „Ne, možná jsem prožil trauma a nikdy nevlezu na kolečkové brusle, ale po fyzické stránce jsem naprosto v pořádku,“ sám sobě se divil, že vůbec používal ve svých větách tolik slov, ale asi se tomu nějak nedalo ubránit. Potom už si odložila šálu na zem a sedla si úplně normálně na zadek, zřejmě aby si mohla zkontrolovat svoje věci. Až když vykřikla to své ‚ale né!‘ všiml si foťáku, který jí na poutku visel kolem krku podobně jako jemu, a ihned mu došlo, odkud mu přijde tak povědomá. „No počkat, Hopíku, neznám tě z ročníku?“ při těch slovech se sám sobě musel pousmát, jak se to hezky rýmovalo, že by ještě změnil svůj obor na literaturu? Mohl by z něj být slibný básník, no ne? A potom už jen sledoval, jak si fotí rozbitá kolena a sotva odolal pokušení udělat to samé. Když potom viděl její snahu přitáhnout si chodidla blíže k sobě i přes zcela očividně nepěkně odřená kolena, která musela bolet jako čert, posunul se kousek před ni a s pobaveným úsměvem prohlásil: „počkej, pomůžu ti,“ jako ochotný a úžasný princ, načež jí začal rozvazovat jednu brusli, aby si její nožka mohla co nejrychleji od těch ďábelských nástrojů odpočinout.

Jaksi ho bavilo její omlouvání a to, že si opravdu kladla celou tu věc za vinu. Teda, vlastně za to mohla, ale to vyčítání si chyb, jako by mluvila s druhou sebou, mu prostě přišlo v téhle situaci natolik vtipné, až se mu na tváři objevil ten pobavený úsměv. Netušil, co měla v plánu, ale očividně jí to moc nevyšlo. Neodvažoval se ale něco říkat, místo toho se jen nadále usmíval a čekal, kdy přijde řada na něj, aby promluvil a zavalil nějaký ten svůj skvělý divný vtip. Samozřejmě jeho chvíle nadešla poměrně rychle a navazovala na to její poznámka o divném přízvuku. Má ho to urážet? Povytáhl jeden koutek úst do úsměvu. „Jsem Brit,“ oznámil jí zcela očividný fakt, ale jen pro jistotu, kdyby to náhodou z toho přízvuku nepoznala. Světe div se, byli i lidé, kteří v tom měli docela bordel. On sám měl problém rozpoznával přízvuky z některých zemí, ale tu svou poznal zcela bezpečně vždycky. Ale to snad každý, no ne? To už se ale objevil ten pohled, který mu napovídal, že si z něj jen utahuje, a výraz v jeho obličeji se povolil, i když ani předtím nevypadal nijak naštvaně, ani dotčeně – neměl k tomu důvod.
Jako další si vyslechl její zamotání se do prosby o doprovod, dokonce už i málem odpověděl, ale potom mu došel druhý význam a zarazil se podobně jako ona, jen s takovým podivným výrazem nebo snad potutelným úsměvem. Rukou si vjel do vlasů a zasmál se, ne nijak nervózně, naštěstí. „Já vím,“ přikývl na její slova, „pochopil jsem to,“ a stejně jako ona, i on se podíval na její kůži, nehledě na to, že byla celá taková hliněná, jako Golem nebo tak něco. Dobře, to zase ne. Ale určitě se při tom pádu hezky ušpinila. A odřela. Au? Asi jí moc nezáviděl, a tak se mohl pokusit udělat alespoň něco málo. „Asi tak jako s normální lékárničkou,“ což znamenalo, že to moc slavný není, ale to samozřejmě nemohla vědět. „Ale s dezinfekcí to ještě umím,“ dodal, s čímž snad nějak naznačil, že úplně mezi lékaře bez hranic nepatří a jeho hranice jsou někde u náplasti. I když cestoval po různých zemích, většinou se mu podařilo vyváznout tak nějak bez zranění, která by se musela řešit jinak, něž opláchnutím vodou a případnou náplastí s nějakými pěknými dětskými obrázky.
Musel tedy uznat, že jeho jméno ještě nikdo nikdy k postavě ze Sexu ve městě nepřirovnal, možná proto vypadal mírně zaražen, ale zároveň pobaven její otázkou, načež jen potřásl rameny a pokusil se nějak zbavit toho zmateného pohledu a vypadat, že alespoň trochu ví, o čem ta holka mluví. „Nevím, co to je, ale ano, určitě to tak bude,“ kývl na náznak souhlasu a nijak odporovat ani nemohl, jelikož to, o čem mluvila znal možná tak z reklam v televizi. Potom mu padl pohled na její ruku, kterou mu podala, ale ihned taky stáhla. „Taky mě těší,“ zahlásil podobně důležitým hlasem jako ona. Ani moc nevěděl, jak to dělá, ale najednou se choval jako nějaký komik – a byl dokonce i od začátku příjemný. To ovšem přisuzoval způsobu jejich setkání a taky tomu, že byl značně rozhozen tím, co se stalo. To už se ani pořádně nestačil vzpamatovat a probíral tu s nějakou holkou její kolečkové brusle. „V tom případě jsi celkem pohroma,“ informoval ji zcela vážným hlasem, ale na tváři mu hrál ten jemný úsměv. Poté mu pohled padl na její brusle, které zmiňovala. „Jo, jsou fakt pěkný, takový… růžový,“ asi pro to nedokázal nalézt správné slovo, které by to vyjadřovalo více, než byla jejich barva. A taky fakt, že byly trochu víc zašpiněné díky pádu, jo, asi z toho moc nadšená nebyla, předpokládal.
Jakmile si všiml foťáku, nechybělo moc aby si dal dvě a dvě dohromady a zjistil, že tuhle holku vlastně zná z ročníku. Sice s ní nikdy nemluvil, ale byl si celkem jistej, že už ji tam někdy viděl. On si teda lidí moc nevšímal, ale většinou potom poznal, jestli je někde viděl. Nad její reakcí ale trochu váhal, tohle už mu párkrát někdo řekl, ale většinou nevěděl, kdo to je. On sám to nepoužíval, většinou lidem rovnou řekl, že nemá ponětí, kdo jsou. Takže jelikož si nebyl jistý, jestli to myslela upřímně, nic na to neříkal a jen se pousmál, protože to už se jal rozvazování tkaniček na její brusli, načež nenápadně podsunula i druhou s tím, jestli by ho mohla poprosit. Jen se jaksi zasmál a rozvázal i tuhle brusli, načež je obě vyzul a natáhl se, aby je mohl položit blíž k ní.

Většinou opravdu zněl poněkud nejednoznačně a jeho odpovědi častokrát jeho okolí zmátly ještě víc, než kdyby prostě mlčky pokýval či zakroutil hlavou, jak to by bylo jednoduché. Proto se asi ani nedivil, když se to děvče potřebovalo ujistit, jestli s ní tedy opravdu půjde, a pouze s úsměvem souhlasil. „Půjdu,“ potvrdil slovy a poté už jen poslouchal, co má na srdci. Nad tím se musel znovu pousmát, přišlo mu legrační, jak byla zmatená. Totiž, ona vlastně působila docela jistě, ale už jen tím, jak se potkali a jakým způsobem mluvila, jí připomínal, že je asi docela ztracená ve vlastní hlavě. Neodvažoval se ale odhadovat, zda žije ve svém světě, nebo je jen v její hlavince trochu chaosu. Ostatně, on byl taky docela nohama na zemi, ale přesto se cítil ztracený ve svém nitru, ale o nějakém vlastním světě se asi hovořit nedalo. Pouze v jeho flegmatickém chování s kapkou sangvinických předpokladů, zazněla i známka melancholie v deštivých dnech. Asi byl tak nějak trochu od všeho a proto bylo tak těžké se v něm orientovat, jeho reakce buďto byly nepředvídatelné nebo nijaké, občas obojí. „Pro začátek by tomu mohla stačit i voda,“ ovšem za předpokladu, že vodu má, to už se potom mohlo vyřešit onou návštěvou toalet, kterou zmínila, samozřejmě pouze ve zcela počestném slova smyslu. Wallace měl plnou hlavu Grace, než aby ho napadaly takové věci.
Potom už byl jen rád, že nijak dál nerozbírala Sex ve městě, o němž nikdy netušil, zda je to film, seriál, obojí, nebo nějaký hodně střelený dokument o šílené ženské a jejích kamarádkách. To bylo opravdu mimo jeho zájmy. Stejně tak ani nedokázal pořádně zhodnotit její brusle, asi pro ně nenalézal žádné slovo, snad jen tu růžovou, která z nich opravdu přímo křičela - zřejmě kvůli tomu, že opravdu růžové byly. K jejímu poděkování s lehkostí pokývl hlavou, ale nic neříkal, a místo toho se dal do jejich rozvazování. Po jejích dalších slovech, díku, předpokládal, se znovu musel usmát. „Po tom jsem vždy toužil,“ přišlo mu to celé jako podivně vtipná situace, a během přemýšlení, jak se to vůbec všechno seběhlo, sledoval jak si zavazuje tenisky, připraven v nejhorším pomoct jí i s touto úlohou - nechtěl přece, aby si zbytečně působila bolest na už tak nešťastně odřená kolena. Ale jak se zdálo, byla schopná zvládnout to i sama, což mu taky nevadilo. Pak už ale trochu zvážněla a on, mírně překvapen, pohlédl do její tváře, čekajíc, co z ní vypadne.  A nakonec i ta vážnost povolila v příjemný pohled, na který odpověděl dalším ze svých mírných úsměvů. Ať už se ale tvářil jakkoli, stále vypadal, jako by byl člověku vzdálený. „Půjdu s tebou,“ řekl, zcela jednoznačně rozhodnut a postavil se na nohy. „Navíc, stejně ani nevím, jestli bych sám zpátky trefil,“ což byla pravda, kdyby zašel ještě dál do zahrady, pravděpodobně by se opravdu ztratil. A tak k ní natáhl ruku s tím, že jí alespoň trochu pomůže tak nějak se postavit na nohy.

Asi se mu zamlouvala ta holka, i její chování. V poslední době měl štěstí v narážení na lidi s jakýmsi zvláštně vyhvoujícím smyslem pro humor. On, jakožto angličan, měl být zřejmě ne až tak vtipný, spíše suchý a neustále nezaujatý člověk. Pravda, většinou tak působil, ale jeho smysl pro humor byl asi tak vláčný, jako lupínky po dlouhé době v mléku. Jo, já vím, hnus, ale chápete, ne? Její poznámce o něm, jakožto hrdinovi, se jen uchechtne a hezky ji zvedne na nohy, nebo jí k tomu alespoň trochu vypomůže. No jo, vážně byl vlastně celkem skvělej člověk, vlastně nemilujte ho. Všichni by měli. Povinně. Mohl by se založit i nějakej kult, kde by ho lidi uctívali. Dobře, to trochu přeháním. Ale neříkejte, že by to nebylo skvělý. Následovala její otázka, na kterou pouze přikývl, načež následoval její popis místa. Vážně se ho právě snažila napodobit? Mírně svraštil obočí a zavrtěl hlavou. "Takhle já přece nemluvím," podotkl, ale hned na to se samozřejmě taky zasmál, protože musel uznat, že její napodobování bylo celkem vtipné. Minimálně už jen tím, že jí to vážně nešlo. Poté už jen kývl hlavou na její poděkování na znamení, že nemá za co. A potom se zasmál ještě jednou té její hlášce s UK a potřásl rameny. "To je dobrý, rád se projdu," semkl rty a přemýšlivě si ji prohlédl od hlavy až k patě, "ne, že bych nevěřil tvým řidičským schopnostem, ale.." přivřel víčka a vrátil se pohledem k její tváři, "nevěřím," čemuž se uchechtl, snad aby bylo jasné, že je to vtip navazující na předešlé události. Nebo to možná myslel vážně, no, kdoví. To už ale Ophelia zamířila na cestu a po chvíli rozhlížení zavelela k pohybu, zno se pokoušejíc napodobit jeho přízvuk. "S tímhle musíš přestat," zasmál se a přešel k ní. "Tak teda jdeme," přikývl a vydal se směrem, kterým ukazovala, načež se otočil čelem k ní a cestě zády, jak tak šel kousek před ní. Mohl jen doufat, že do ničeho nenarazí. To už se začala rozplývat o nějakých kytkách, chtěl i říct, že se u nich můžou na chvíli zastavit, ale to už dodávala, že teď zrovna nerostou. A tak neřekl nic, jen se zasmál a zavrtěl hlavou. Ta holka byla pako.