Pokud bychom o její schopnosti řídit měli hovořit podle pravdy, bylo by zapotřebí přiznat, že ani náhodou není způsobila k tomu, aby ovládala cokoli s motorem a vlastně i bez něj. Její zbrklá povaha je totiž hotová roznětka k vyvolání katastrofy, a kromě toho si občas splete plyn s brzdou, protože má nově auto s ruční převodovkou. To předchozí s automatem totiž rozflákala namaděru. „Děkuju, jsi hrozně šlechetnej,“ odpoví s přehnaným vděkem v hlase na jeho souhlas s podstoupením zvýšeného rizika autonehody. V rámci tohoto rozhovoru záměrně volí zvláštní slova, která se podle ní pravděpodobně používají v britské angličtině častěji. Chce se tak svému zachránci více přiblížit. Ne že by byl nějak výjimečný, jen je pro ni novou, a tedy docela zajímavou tváří. Z jeho nepříliš rozjařených reakcí naopak vyčte, že on jí buď není tak nadšený, jak by si představovala, nebo jen není tak rozjívený jako ona. Rozhodně netouží po tom, aby tu kvůli ní skákal radostí sto metrů do výšky, ale je zkrátka zvyklá na hlučnější typy.
„Něco?“ podiví se označení její maličkosti za věc a obočí jí vystřelí kamsi do nebes. „Máš na mysli něco… něco hezkýho? Chytrýho? Úžasnýho? Jestli jo, tak nemůžu nesouhlasit,“ dopoví už s úsměvem ve tváři, který se vzápětí promění ve smích, a pokračuje v cestě podél všelijakých záhonů včetně těch pivoňkových, u nichž se jejich řeč na chvíli zastaví. „Ty pivoňky,“ zdůrazní název květin a obdaří ho jedním ze svých jízlivějších pohledů, i když ji vlastně ani trochu netrápí, že to po ní nedokázal zopakovat, „kvetou někdy, když je teplo. Byla jsem tu, když bylo teplo, muselo to být v…“ nahodí výraz Edisona, snažícího se vymyslet žárovku. Ne, nedokáže si vzpomenout na konkrétní měsíc, kdy tu ty keříky viděla poseté květy, a tak nad tím jen v duchu mávne rukou a rozhodne se dál svůj mozek nenamáhat – prostě to někdy bylo a nikdo se už nedozví, kdy přesně. "V neděli. Jo, kvetou v neděli," dodá vážně.
Musí se nahlas zasmát, když jí Aidan dokončí svou poslední větu, protože ji hned napadne další rádoby vtipná odpověď, kterou se nezdráhá použít: „Já zase nefotím jenom do školy.“ Míní to samozřejmě tak, že fotí všechno možné, jen ne to, co dostane za úkol. Než se dočká jeho reakce, dojdou k vysokému kovovému plotu ohraničujícímu pozemky zahrady. Projde otočnými dveřmi určenými pouze pro východ a po pár krocích písčitou cestičkou sejde na plochu nevelkého parkoviště. Její hračka na čtyřech kolech stojí opodál a je tak trochu odstrčená od dalších několik aut nacházejících se na tomto místě. Než k jejímu fialovému fordu dojdou, rozhodne se ho představit svému společníkovi, a tak na auto ukáže prstem a spustí: „To je Eggie. Celým jménem Eggplant. Můžeš mu klidně říkat Aubergine, nebo jak to říkáte, jestli jsi tak zvyklej.“ Přistoupí ke své lilkově zbarvené káře, stojící naprosto mimo pruhy vyznačené parkovací místo, a mateřsky ji pohladí po kapotě. Sundá ze sebe ten šíleně těžký batoh a doslova ho hodí na zadní sedadlo. „Konečně se můžu normálně hýbat,“ zajásá a rameny předvede krátký taneček. Přejde ke kufru a otevře ho způsobem tak neobratným, že by někdo mohl mít pochybnosti, zda je skutečným vlastníkem vozu právě ona. „Nedívej se, prosím,“ automaticky vyhrkne, když se zastydí při pohledu na ten nepořádek zabírající veškerý prostor kufru. Začne se v něm přehrabovat, načež z něj po pár minutách vytáhne červenou taštičku na zip s natisknutým bílým křížem. „Myslím, že to je ono,“ řekne tónem značícím skutečné pochybnosti. Koukne na Aidana a zabouchne auto, aby se společně mohli vydat na další dobrodružnou cestu, tentokrát s cílem veřejné toalety. Ještě předtím však zkontroluje obsah autolékárničky. Kromě hory obvazů je v ní i dezinfekce a spousta dalších udělátek, s nimiž by si v případě havárie asi ani nevěděla rady.
Pro vstup do zahrady tentokrát využijí branku pro vstup i výstup ze zahrady, která je od parkoviště rovněž nedaleko. Cedulka s piktogramy označující záchodky je na dohled, takže jsou během chvíle na místě. Než vstoupí do jedněch ze dveří, zastaví se a její výraz změní na zamyšlený. „Půjdeme na dámské, nebo na pánské? Co je horší? Kluk na dámských, nebo holka na pánských?“ Zvedne k němu oči. Obvykle nad věcmi moc nepřemýšlí, ale tuhle otázku si sama často klade, protože sama tvrdí, že záchody by měly být smíšené, protože člověku přeci může být jedno, jaké pohlaví má jedinec trůnící ve vedlejší kabince.

Jeho chytrou úvahu týkající se záchodových kabinek ohodnotí zprvu jen dokořán otevřenými ústy. Něco tak důvtipného by ji nenapadlo, ani kdyby své hlavince na pár chvil dovolila, aby se z ní kouřilo. Když si uvědomí, že na něj zírá jak vyoraná myš, navíc ještě s vytelenou pusou, okamžitě ji zavře, aby Aidana následně mohla pochválit za jeho úžasné myšlenkové pochody. „Myslím, že jsi na to kápl,“ konstatuje tónem Watsona uznávajícího svého přítele detektiva při řešení spletitého případu. Je si totiž vědoma toho, že něco tak komplikovaného jako výběr toalet by rozřešit nedokázala. „Díky, sire,“ prohodí při vcházení do potemnělé kobky, jež se po rozsvícení světel s čidly promění v bílou místnost, jejíž stěny z jedné strany lemují umyvadla se zrcadly a z té druhé dveře vedoucí do kabinek. Tyto odlehlejší toalety náležící zahradě zřejmě neoplývají vysokým počtem návštěvníků, neboť působí docela čistě a člověk se v nich může zhluboka nadechnout, aniž by utrpěl šok. „To není vůbec hrozný,“ zhodnotí zdejší sterilně vyhlížející prostředí, jež se asi jen od pohledu skvěle hodí k dezinfekci ran. Přejde k prostřednímu umyvadlu a začne si s pomocí mýdla a vody odstraňovat špínu z dlaní. K jejímu překvapení se z větší části opravdu jedná o nečistoty, takže z proudu vody vytáhne ruce jako ze žurnálu. „Teď kouzli ty, mistře,“ předá Aidanovi lékárničku s těmito slovy, vejde do kabiny, která je prostornější než všechny ostatní, a jako nějaká královna usedne na zavřenou záchodovou mísu. „Ještě předtím se ale na moment otoč,“ dodá, když její pohled spočine na nohou stále oblečených ve strakatých legínách. Ta by se dezinfikovala dost těžko. Mohla by se tam teď zavřít, ano, ale nechce vypadat, že tam chce vykonávat jinou potřebu než potřebu sundat si kus oblečení v soukromí. Znovu tedy vstane a opatrně se vysouká z legín, přičemž u toho párkrát zaskuhrá bolestí, protože se jí látka přilepila k jedné z ran. Aby mohla zakrýt část těla, kterou její pan doktor zatím spatřit nemusí, svlékne si mikinu, kterou si po dalším dosednutím na mísu přehodí přes klín. Jí by nevadilo, kdyby Aidan viděl její kalhotky s potiskem melounů a nějakou tu kůži kolem nich. Kdyby k jejich bouračce došlo někde poblíž bazénu, určitě by si také nezakrývala plavky. Nicméně v minulosti zjistila, že je lepší v tomto ohledu občas předstírat stud, zvlášť před někým, jako je právě Aidan, a tak se nakonec rozhodne pro zahalení. „Hotovo.“ Natáhne nohy – ještě štěstí, že jsou oholené –, aby k nim měl její zachránce lepší přístup, a natrhá asi půl role toaletního papíru, který si nechá spočívat ve žlábku vytvořeném její mikinou. „To by se ti mohlo hodit,“ přesvědčeně si uhájí horu toaleťáku, již plánuje využít k umytí či utření kolen, která opravdu potřebují vydrbat, protože jsou jako prasátko, které se právě vynořilo z bláta. Všimne si, že se v kabině nachází i umyvadlo, takže to pan ošetřovatel nebude mít daleko ke zdroji vody.

Kombinace Eleanor a nádherné rozkvetlé botanické zahrady nešla vůbec dohromady, a přesto její přítomnost zde dávala perfektní smysl. V poslední době si oblíbila focení květin, a těch vzácných obzvláště, s dobrým prostředím tak z jejích fotografií vznikl ráj pro každé očko a Eleanor to konečně mohla vydávat za něco uměleckého. Kdo by to byl řekl, že ji v jejím oboru chytne právě tato tématika? Vzhledem k její povaze by každý spíše očekával temné uličky či depresivní prostředí, ze kterého v konečném důsledku nemáte tak dobrý pocit, ale ne, ona si bůh ví proč oblíbila focení s pestrými barvami, které naopak lidem rozjasní den. Nebo minimálně na ni tento efekt měly kvalitní fotografie. Měla to tu ráda, pokaždé tu dokázala zapomenout na veškeré problémy, které ji sžíraly smysl a ona se tak alespoň na chvíli odpoutala od toho krutého světa, ve kterém žila. I teď si tu vesele pobíhala ve svých roztrhaných džínách a lehkém tílečku, přičemž ji na krku visel její věrný služebník, a sice foťák. S jiskřičkami v očích poletovala od jednoho zázraku přírody ke druhému, přičemž každý tento úžas vyfotila hned z několika stran a úhlů, aby zachytila ten nejlepší. V tomhle ohledu byla dosti precizní, focením by se chtěla jednou živit, a tak bylo důležité, aby se každá její fotografie minimálně přiblížila k dokonalosti. Byl květen, takže jí sluníčko hezky hřálo a dopřávalo celé její návštěvě ještě lepší zážitek; přeci jen, v deštivém počasí by moc dobré fotky nenafotila.
Uběhlo několik minut a ona svou zadnicí potěšila jednu z místních laviček, na které si chtěla chvíli odpočinout. Z černého batůžku, který ji až doposud spočíval na zádech, vytáhla láhev s neperlivou vodou a několika dlouhými loky se napila. Láhev pak schovala zpátky do batůžku, který položila na lavičku vedle sebe – to aby si vedle ní nikdo nesedal, o společnost totiž nestála ani ve své rozněžnělé náladě. V následující chvíli do rukou opět popadla svého nejlepšího parťáka, v němž si začala prohlížet všechny doposud vyfocené fotografie. Na tváři měla opět svůj neutrální výraz, který ani trochu neodrážel to, jak se teď v duchu nad všemi fotkami rozplývala. Musela se pochválit, byla dobrá!

Tužka se náhle zastavila. Drobná dívenka, jež ji setinu zpátky využila k jakémusi tajemnému zápisu kdovíčeho – snad dadaistické básně tvořené z biologické učebnice -, strnula při pohledu na těch několik pěkně, byť urychleně zapsaných slovíček. Jako by jí byl význam skrytý taktéž. Ono zaskočení nemělo dlouhého trvání, po několika vteřinách bloček, ve kterém se tato šifra zjevila, s radostí zavřela, přičemž její pohled usedl na vlastním podpisu. Nora. Jenom Nora. A pokračovala, přeci jen jí tato botanická zahrada nabízela mnohem více než jen pár metrů procházky mezi hyacinty a begóniemi, jež zkoumala se zájmem v očích. Při své práci, či celkových studiích, se dosud botanice vyhýbala, květiny jí bývaly cizí, a tudíž nebylo divu, že se snad okamžitě zaměřila na sojky, které se usazovaly na blízkých stromech. Potřásla by hlavou, rozhodně na to měla chuť, ale namísto toho jen pevněji sevřela zápisníček a pohledem sjela níže, tedy k dalším různým záhonkům. Pokaždé, když tak narazila na jakýsi zajímavý exemplář, si rozšířila báseň o další slovo, nebo dvě, až se z toho stávala zcela automatická činnost. Popošla dále, porozhlédla se, zapsala. Stále dokola. Nedalo se popřít, že ji to bavilo, onu změnu rozhodně uvítala, čerpala inspiraci ze samotné atmosféry okolo ní, ze všech těch barev, až se pomalu začínala ztrácet v nostalgii, vzpomínkách z dob, kdy se malbě věnovala častěji. Dnes už to mohl být jen pouhý koníček, stín něčeho jednou skvostného. Pro chvíli její pozornost upoutalo několik tulipánů. Barvou připomínaly její tričko, modré, avšak… modré rozhodně nebyly. Jediným modrým tulipánem zde byla ona, a její outfit tomu zcela komplementoval.

Opět zkameněla. Středem její pozornosti tentokrát nebyla žádná sojka, ni květina, nýbrž neznámá několik metrů před ní. Zprvu jejím tělem proběhla vlna jakéhosi napětí, avšak to rychle vystřídalo spíše zklamání. Ne, nebyla to ona, pouze někdo jí podobný. Foťák v ruce byl poznávací značkou jedné z uměleckých duší, proto se také rozhodla strávit pár minutek na téže lavičce, nezapomněla si ji ani zapsat. A možná to bylo i kvůli tomu, jak moc jí připomínala právě ji. První dojem je zatraceně zrádnou věcí – a Nora si toho byla vědoma, jen stěží odolávala. Upravila si svou černou bavlněnou tašku, v níž spočíval penál pro případné náčrtky, pití, peněženka a snad i něco navíc, a vyšla směrem k ní, doufajíc, že bude alespoň tak milá, jak napohled vypadala. Tedy to nevěděla, ale byla dostatečně pěkná a… Musela přestat. „Mohu?“ optala se vcelku nejistě, zjevně hodlala pronést ještě něco, ale zastavila se včas. Mlčela, s nervózním úsměvem pozorovala neznámou, zejména její foťák, a vyčkala na odpověď.

Byla natolik zabraná do prohlížení svých fotografií, že pořádně nestačila vnímat svět okolo sebe. Její zelená očka upřeně hleděla do černého fotoaparátu, který měla pomocí šňůrky zavěšený na krku, a velice zaujatě zkoumala jednu fotografii za druhou. U některé se zdržela déle, u některé zase méně, některé fotky dokonce vymazala, jelikož se jí nelíbila hra světel, anebo u nich byl špatně zachycený úhel. Některé fotografie se jí však naopak velmi povedly a nemít okolo sebe tolik lidí, tak se snad nad nimi začne culit. Tohle bylo znamení, že byla ve své kariéře na dobré cestě, znamení, že už se brzy nebude muset ponižovat striptérstvím, ale žít normální život a dělat to, co ji skutečně baví. Normálně by se takové myšlence zasmála, bylo to totiž dosti naivní, ale teď, když byla ze všeho tolik rozněžnělá, si ještě chvíli své růžové brýle ponechala. Ze všeho toho rozjímání ji však vyrušil ženský hlas a ona byla nucena vzhlédnout, aby si danou dívku prohlédla a rovnou ji věnovala svůj podrážděný výraz. Jednak ji otravovala svou přítomností a jednak ji štvalo, že si k ní chtěla přisednout na lavičku. Cožpak neviděla, že byla zabraná jejím batůžkem? Už se chystala hnědovlásce říct, že je její lavička zabraná, ovšem když se tak na ní dlouze dívala, tak si uvědomila, že ji zná; a možná až příliš dobře. Eleanor sem tam měla výkyvy nálad, kdy se rozhodla, že se v nějakém baru naprosto ztříská a pak o sobě pořádně nevěděla. V takovém stavu pak dělala divné věci, kterých následující ráno často litovala, což byl i případ jedné osudné noci, kterou strávila tady s hnědovláskou. Dodnes si nepamatovala, co přesně se dělo, v hlavě měla jen útržky a… no, docela se za sebe styděla. Tak tomu bylo vždycky. Tady byl však ten rozdíl, že noc strávila s holkou a ano, nebylo žádnou novinkou, že se Eleanor líbily i holky, jen to byla její první zkušenost a ona teď upřímně nevěděla, co dělat; nebo spíše, jak na hnědovlásku reagovat. Nebylo by přeci jen lepší předstírat, že ji nepoznává?
Nějakou chvíli mlčela, v hlavě si vše srovnávala a hnědovlásku si zamyšleně prohlížela. ,,Uhm," dostala ze sebe po chvíli a volnou rukou si prohrábla své vlasy, přičemž přemýšlela, jak pokračovat. Její přítomnost ji vyvedla z míry, v hlavě ji naskakovaly určité scénky, které si z onoho večera pamatovala a ona se je pokoušela zatlačit do kouta. Ugh! ,,Nevím, jiné volné nejsou?" dostala ze sebe nakonec a porozhlédla se okolo sebe. V jejich okolí byla opravdu každá lavička zabraná a Eleanor měla chuť podrážděně zavrčet. Klid. Chtěla jen klid. Chtěla toho moc?! Nechtěla problémy a kdyby ji nezbývalo ještě tolik fotek k prohlédnutí, tak by odtud vypadla, ale bohužel… Nakonec tedy svůj černý batůžek, s velmi hlasitým povzdechnutím, stáhla blíže k sobě a tím hnědovlásce uvolnila na lavičce trochu místa.
Minuty se táhly hodinovou rychlostí a Eleanor z přítomnosti brunetky byla velmi nesvá. Stále se jí v hlavě odehrávaly útržky z oné osudné noci, takže se pořádně nedokázala soustředit na fotky, které teď procházely důkladnou selekcí. Tiše si povzdychla a pokoušela se její přítomnost ignorovat. Obě mlčely, což ji vyhovovalo, protože jednak neměla zrovna náladu na nějaké socializování se a jednak to znamenalo, že ji brunetka nepoznala. V podobném duchu na lavičce strávila několik dalších minut, dokud se jí nepodařilo důkladně protřídit všechny pořízené fotky z botanické zahrady. Když byla hotová, tak vstala a mlčky se od brunetky a lavičky vzdálila. Pak už si zase hleděla pouze sebe a svého milovaného foťáku, kterým ještě pořídila pár fotografií. V botanické zahradě se zdržela zhruba další hodinu a možná by zde strávila mnohem delší dobu, kdyby na již zmíněnou brunetku nenarazila; bála se totiž, že se opět potkají a že ji tentokrát brunetka pozná, takže když byla s focením hotová, tak místo kochání se přírodou zamířila zpátky domů.

dům →

Cítila by se špatně, kdyby nevyužila dnešního nádherného slunného víkendového dne. Jejím nejoblíbenějším ročním obdobím se bez potřeby se rozmyslet stalo jaro, ale léto má taky své kouzlo. Líbí se jí, jak se všichni v létě náhle cítí volnější, svobodnější. Pozitivní atmosféra jaksi pohltí celý svět a všichni mají chuť vyrazit na dobrodružství. S koncem dalšího semestru přišlo dlouho očekávané letní prázdniny a toho mnozí studenti využili jako možnost vydat se za hranice Californie. Bohužel nic luxusního jako pobyt na Hawaii si Georgia a její rodina nedokážou dovolit, takže i toto léto – stejně jako všechna předešlá – stráví doma. Někteří by si mohli stěžovat, jenže jí nevadí pobývat u své rodiny – právě naopak to naprosto miluje. Všechny, od rodičů po své sourozence, nadosmrti miluje, a čas strávený v jejich společnosti je pokaždé absolutně senzační. Pro svoji rodinu by vždy udělala první poslední, a bez pochyby ví, že to samé by udělali oni pro její maličkost. A to, že je neváže krev ji absolutně netrápí, to spíše o to více je respektuje a váží si jich. A jelikož už nemá žádné studijní povinnosti a v práci má dneska volno, tak se po lahodném obědě hromadně celá rodina rozhodla, že tedy půjdou ven. K jejímu štěstí mohla destinaci vybrat ona, a právě proto všichni míří do městské botanické zahrady. Jediné, co si vzala s sebou, je mobil a klíče, které má uložené v kapse, a zápisník s květinovou propiskou. Tohle je jedno z jejích nejoblíbenějších míst ve městě, je tu klid, pokoj, a i v ruchu velkoměsta si může dopřát půvabu přírody. Proto také vskutku pohodlný outfit, krémový top a šortky v kombinaci s hebkým kardiganem v pastelovém odstínu zelené. x Celkem rychle se všichni rozprchnou do všech stran, moc pozornosti jim ale nevěnuje. Ona se rozhodne klidným krokem přesunout k lavičce schované v rohu. Její vyhlídnuté místečko. Pokaždé, když jsem jde, tak si sedá sem. Naštěstí se jí ještě nikdy nestalo, že by byla lavička obsazená, a ani dnešek tomu není jinak. Proč je to její nejoblíbenější místo tady? Nejen, že jí poskytuje více soukromí než jakákoli jiná lavička zde, jelikož je mírně zasazená v rohu skály, ale navíc se jí v tomto úhlu naskytne dech beroucí výhled na protější vodopád. Prostě magické. Tomu se říká výhled jako z pohádky. Pohodlně se posadí a bez dalšího otálení už otevírá svůj zápisník. Na tváři se jí impulzivně vykouzlí potulný úsměv, jak její oči přelétávají nad posledními větami, které do něj napsala, než cvakne propiskou a pokračuje v psaní. Takto tu sedí necelou hodinku, než z daleka zaznamená slabé volání svého jména. Už je na čase se vrátit ke své rodině. Spěšně zaklapne desky svého deníku, jako by snad někdo za jejími zády číhal a toužil si přečíst její slova, a připojí se zpět k ostatním.

→ dům