Školní zahrada

Pozdní večer je vždycky ideální doba dát si cigaretu, hlavně protože snadno proklouznete ven a zase dovnitř, když svou malou úchylku tajíte celému okolí, jako tady Lincoln. Každopádně čtení knížek ho vážně táhlo k tomu si zapálit, dnešní četba dokonce i kouření zmiňovala, což je velký budič chuti. A tak se převlékl z volných tepláků do džín, aby kdyžtak mohl říct, že má namířeno někam do společnosti, do kapsy strčil krabičku se zapalovačem a zamířil ven. Samozřejmě nezapomněl ani na žvýkačky, co by bez nich dělal! Takto vybaven proklouzl ven, ve spolku nepotkal živou dušičku, šel hezky tak, aby se co nejvíce lidem kdyby náhodou mohl vyhnout. Nad svými kroky po opuštění spolku moc dlouho přemýšlet nemusel – zamířil rovnou do zahrad, které byly blízko a poskytovaly ideální úkryt před světem, on tam navíc měl vyhlédnuté své místečko. Zprvu tohle bral jako riskantní místo, vzhledem k tomu, že jeho sestra miluje přírodu a květiny, no a on se potlouká zrovna v zahradách, vážně hloupé. Vždy si ale dával dobrý pozor, byl obezřetný, takže nakonec zjistil, že se správným přístupem vlastně není žádné místo příliš nebezpečné.
Po rychlém propletení skrz různé uličky konečně došel ke svému místu, kam vždycky chodil, kde se cítil nejbezpečněji a nejmíň lidem na dohled, což si raději pořádně zkontroloval. Když uklidnil všechny své obavy, konečně vytáhl krabičku, vyklepl jednu cigaretu a přiložil si ji ke rtům. Druhou rukou si k cigaretě přiblížil zapalovač a pořádně potáhl, aby se cigareta zapálila. Spokojeně vydechl dým a zaklonil hlavu, první potah je vždycky nejlepší, o tom se nedá diskutovat. Znovu popotáhl, hlavu už vrátil do normální polohy a bystrým očkem pozoroval co se kde šustne, aby se k němu někdo neblížil. Ve volné ruce, která se nevěnovala cigaretě, už jen ze zvyku a aby se nějak zabavil, si pohrával se zapalovačem, různě ho točil mezi svými dlouhými prsty, to už mu neodmyslitelně patřilo ke kouření.. Však kolik zapalovačů už kvůli tomuhle ztratil, když si s nimi točil během chůze a někde mu vykouzly, to by se nedalo spočítat.

Od západu slunce se spolu s foťákem nachází ve školních zahradách. Nerad fotí květiny, ale má to na jednu seminárku, tak do toho chce dát trochu sebe. Trochu rozbitého Ethana. Trochu světla ve tmě, nebo tmy ve světle. Sám neví. Jen doufá, že ty fotky vyjdou tak, jak chce. Běhal od jedné květiny ke druhé a snažil se zachytit nejdokonalejší nasvícení. Nejkrásnější část západu.
Momentálně se mu už foťák houpe na krku a v plicích mu mizí dnes už několikátá dávka nikotinu a dehtu a ostatních látek, které mu dávají pocit života. Žití a přitomnosti. Vyfoukne poslední oblak kouře a zadupne nedopalek do země. Protáhne se a prohrábne si vlasy, načež se rozhodne vydat zpět na koleje. Semkne rty a motá se potemnělou zahradou. Ucítí pach cigaretového kouře a překvapeně pozvedne oboči. Koukne kolem sebe, protože nečekal, že by tam někdo v tuhle dobu byl. Nakoukne přes keře a uvidí tam kluka mírně ozářeného světlem nedaleké lampy. Trochu se pousměje a tiše se natáhne pro foťák. Udělá několik fotek toho neznámého a pak asi vystoupí ze stínu a pobaveně si ho přeměří pohledem. "Přichycen při činu!" Ušklíbne se na něj, protože jako jediná věc, která ho napadla, že je v tuhle dobu sám schovanej mezi keříky, je že se schovává. Dá si ruce v bok a přeměřuje si ho pohledem. Mohl na něj možná spíš bafnout, ale co už. Šanci promarnil. Navlhčí si rty.

Užíval si chvíle klidu a samoty, tedy – relativní samoty, přeci jen jednu společnici měl, jemu hodně drahou společnici. Mezi rty třímal cigaretu, ze které si užíval každé potáhnutí a každé mu přinášelo pocit úlevy. Přesně po tomhle toužil, konečně toho dosáhl. Zaslechl nějaké kroky, ale jeho cigareta se blížila ke konci, tudíž tomu nevěnoval tolik pozornosti v naději, že než daná osoba přijde, stihne ji dokouřit. Omyl. Zahlédl fotoaparát, ale bylo už pozdě, to už totiž vystupoval zpoza keřů mladík, kterého nikdy na škole neviděl, ale on si stejně moc lidí kolem nevšímá, takže se není čemu divit. „Doslova,“ zamrmlal a nespokojeně se zamračil na foťák, co chlapci patřil. Moc dobře znal ty návyky fotografů zachycovat kouzla okamžiku, využívat nepozorovaných momentů… Však Teddy mu o tom často vyprávěla, měl tedy tyto informace doslova z první ruky. Díky tomu si byl naprosto jistý, že ho ten chlapec fotil, což mu nebylo úplně po chuti. Ne že by mu vadilo být objektem fotek, to by asi přežil, ale nelíbilo se mu, že byl zachycen s cigaretou, se kterou se světu neukazuje. „Doufám, že ty fotky nepůjdou do nějaké výstavy či úkolu,“ odmlčel se, přemýšlel, jak podat to, co ho trápí. Jak někomu říct, že o kouření nikomu neříkáte, když vás onen člověk dokázal načapat? „Vlastně bych byl rád, kdyby ty fotky nešly nikam, nejradši bych byl, kdyby neexistovaly, ale k tomu tě nepřinutím, co?“ pokud byl každý fotograf jako jeho sestra, byl si téměř jistý, že se svých fotek nevzdá, protože je považuje za kouzelné a jako své dílo, ale za pokus to stálo. Zatím se mu rozhodl neprozradit pravý důvod, proč nechce, aby ty fotky existovaly, i když pokud si ten chlapec umí dát dvě a dvě dohromady, určitě mu to dojde i bez Lincolnovi pomoci. Stejně jako se chlapci nechystal říct důvody tajnůstkářství, nehodlal mu v blízké chvíli prozradit ani své jméno, anonymita byla to poslední, co mu teď ještě zůstalo.

Zasměje se nad jeho poznámkou a trochu zavrtí hlavou. Takovéhle schovávání se prostě nikdy nepochopí. Přejde k němu nejspíš trochu blíž, aby na sebe nemuseli nějak moc křičet, nebo něco a foťák vypne. Nechá si ho zavěšený na krku a trochu se zasměje, když pronese tu prosbu. „Můžu tě ujistit, že je nikomu neukážu.“ Pousměje se na něj. „Myslím, že téma kouření – ničitel zdraví, jsme v rozpisu seminárek neměli. Jaká škoda.“ Ušklíbne se ještě, protože mu to přijde docela vtipný, do něj tak trochu rýpat. Prohrábne si vlasy a hned nato rázně zavrtí hlavou. „Tak k tomu mě určitě nepřinutíš.“ Zasměje se. Nikdy žádné nemaže. Opravdu nikdy. Ani když nevyjdou. Má pocit, že každá fotka má svůj důvod a taky účel, takže někdy i zdánlivě nepovedený fotky použije. Na chvíli se ztratí v myšlenkách o všech svých fotkách, kterých má v počítači snad tisíce. Pak trochu pohodí hlavou, protože mu dojde, že tam není sám a stočí pohled na chlapce před sebou. „Proč ti na tom tak záleží? Nechytil jsem tě přece fetovat, nebo tak něco.“ Ušklíbne se maličko, jelikož cigarety opravdu nepovažuje za něco, za co by se měli lidé stydět. No a jelikož nad tím tak začal přemýšlet, musí si jednu vytáhnout a zapálit. Olízne si rty a nepřítomně se usměje. Ani neví, proč mu dávají pocit žití, když jsou to hřebíky do hrobu, ale tomu pocitu se nikdy nic nevyrovná.

Trochu se uklidnil a celkově nebyl tak napjatý, když přišlo ujištění ohledně nevyužití fotek, opadl z něj strach a obavy, co by se mohl stát, nicméně pořád si toho chlapce prohlížel s nedůvěřivým pohledem. Ten kluk teď má vyfocenou velkou část jeho soukromí, ten kluk drží jeho soukromí ve svých rukou a Lincoln je proti tomu bezbranný, takže se v této společnosti asi úplně uvolnit nedokáže, minimálně ne teď a ještě nějakou chvíli to taky nepůjde. „To mě těší,“ svá slova myslel vážně, opravdu rád slyšel, že fotky se nikde nebudou vystavovat a hrozba odhalení se opět o něco snížila. „Vsadím se, že bys dokázal kouření vecpat i pod jiné téma, s trochou kreativity,“ cítil, že si do něj ten kluk trochu rýpnul ohledně toho tajnůstkářství, takže se rozhodl mu to jemně oplatit. Možná tím trochu riskoval, ale už mu dal své slovo, že to nikomu neukáže, takže pokud je pan fotograf čestný, určitě ho ani drobná poznámka nepřiměje změnit názor. „Tušil jsem to,“ pronesl to prostým tónem, vážně nebyl překvapený a nijak ho to nerozesmutnilo, stejně s touhle odpovědí už počítal, byl na ni připraven a naopak by byl zaskočen, kdyby odpověděl kladně.
Přijít to muselo, to Lincoln věděl, jen doufal, že třeba na tak brzy, ale bylo to tu. Musel vymyslet, proč mu vadí být viděn s cigaretou anebo říct pravdu. Sám nevěděl, co dělat. „To je složité, ale prostě to moc lidí neví,“ shrnul do jedné věty, kterou ze sebe dostal skoro na jeden nádech. Obvykle mluví hezky plynule a pomalu, aby mu bylo pořádně rozumět, ale to teď nechtěl. Když ale viděl, že si i chlapec vytáhl cigaretu a vložil si ji mezi rty, koutky mu cukly nahoru, jen na chvilku. Přítomnost dalšího kuřáka ho uklidňovala, necítil se v tom sám, ale pořád se s tím klukem necítil nejlépe, věděl toho o Lincolnovi tolik a to se ani neznali. Děsilo ho, že by jeho tajemství měl znát nějaký cizinec.. Že o tom ví Aaron, to byla Lincolnova chyba, navíc se s tím naučil žít, ale tenhle cizí kluk, ugh, to neplánoval.

Sleduje ho a pak se trochu ušklíbne. "Jasně, to bych nejspíš mohl." Přikývne. "Ona zhouba lidstva, se dá strčit kamkoliv a nikdo nic nenamítá, protože je to důležité téma." Zamyslí se trochu nad svými vlastními slovy a dlouze potáhne z cigarety. Chvíli ten kouř převaluje v ústech, než ho vypustí ven a trochu se u toho zašklebí. Upřímně vlastně nemá rád smrad cigaret. Ale jejich chuť, to je úplně něco jiného. Potěšeně se usměje, když znovu natáhne do plic všechny ty zabijácké látky a znovu pohlédne na toho chlapce před sebou. "Na druhou stranu jsem myslel, že jsme se teda dohodli, že je zamknu do toho nejhlubšího šuplíku a ještě k tomu na jeho úplné dno, aby nikdy nespatřily ani jediný paprsek slunečního svitu." Pozvedne tázavě obočí, jestli teda jako změnil názor, nebo co.
"Moc lidí to neví." Zopakuje po něm, jakoby ta slova potřeboval říct, aby si plně uvědomil jejich význam. "Proč ne?" Ani neví, proč se ptá. Většinou jsou mu takové věci docela jedno. Ale tak nějak vidí, že se o tom tomu klukovi nemluví moc snadno, takže ho možná chce jen potrápit. Ušklíbne se nad svými myšlenkami a naposledy si potáhne z cigarety, než zmizí pod jeho podrážkou. Využitá a zadupnutá do země. Je zvláštní, že někdy o cigaretách takhle přemýšlí, když jsou to jen věci. Olízne si rty a zvedne pohled ze země. Zkoumavě si prohlíží osobu před sebou a pak se rozhlédne kolem sebe, jako by se ujišťoval, jestli jsou pořád sami. Když usoudí, že ano, znovu koukne na něj. Nemá pocit, že by ho kdy dřív viděl, ale to by nejspíš mohlo být tím, že se moc s lidmi ze školy nebaví. Nemá to moc zapotřebí. Má pocit, že samotnému je mu líp. Když potřebuje chvilkovou společnost, jde spíš někam do baru a to někam hodně daleko, aby se s nimi pak už nikdy nemusel vidět. Možná obranný mechanismus. Zase se až příliš ponořil sám do sebe. Zamračí se nad tím, protože přemýšlení mu prostě nedělá dobře a zavrtí hlavou. Udělá krok blíž k tomu klukovi, aby nestál pořád tak napůl za keřem a napůl normálně. Semkne rty a mhouří oči, jelikož je pořád větší a větší tma a on prostě trochu blbě vidí.

Pokyvoval na jeho slova, koneckonců to on ho přivedl na tuto myšlenku, tak jak by s ním mohl nesouhlasit? „Zhouba lidstva je hlavně tolik věcí, že máš široké pole působnosti a když to dobře odůvodníš, nemůžeš šlápnout vedle s ničím,“ poznamenal, lidstvo se holt pomalu řítilo do záhuby, jak jednotlivec, tak celkově lidstvo, ale s tím se podle něj už nedá nic dělat. Dá se to zbrzdit, ne však se tomu úplně vyhnout. Dinosauři taky měli fajn život, ale nakonec došli k záhubě. Smůla, jednou to určitě čeká i lidi, výhledově za dalších několik milionů let, to mají ještě trochu času. Komu by milion let mohl znít tragicky? Snad nikomu a přesto to všichni řeší, ale ne všichni asi přemýšlí jako Lincoln. „Dohodli, to mi ale nebrání poukázat na absenci tvé kreativity,“ názor rozhodně nezměnil, jen chtěl chlapci ukázat, co všechno se dá obejít, aby si člověk zařídil, že bude po jeho. Když měli psát eseje o knihách, které třeba Lincolna tolik nebraly, vždy tam dokázal nějak kreativně vecpat to, co prostě chtěl, ale vždy to mělo hlavu a patu, učitel ho za to často chválil, ale jeho obecně učitelé často chválí, do školy věnuje 110% sebe a svého času.
„Nechci,“ odpověděl opravdu prostě, až by se za to snad i měl stydět, když čte tolik knih, kde používají takové krásné barvité a rozvité věty, zatímco on to tady odbil jedním slovem, ani ne pořádnou větou. „Je to moje záliba, kterou rád dělám o samotě, pomáhá mi přemýšlet. Proč to mají vědět ostatní?“ rozhodl se to vzít trochu oklikou, využít barvitosti jejich jazyka a hlavně vytvořit diskuzi, aby zapojil toho kluka. Když začne přemýšlet nad různými otázkami, bude mít míň času přemýšlet nad tím, co bylo v té konverzaci podstatné a Lincoln snadno unikne z nějakého osobního zpovídání, které nikdy neměl rád, hlavně od rodičů. A že své rodiče jinak miluje!
„Když už jsi moji cigaretovou meditaci narušil a nebudu sám, tak..“ neptal se ho úplně na souhlas, zda si může zapálit další, spíš mu jen oznamoval, že si tu další dá. Nejdříve se rozhlédl kolem, čistě ze zvyku, ale pak už vytáhl cigaretu se zapalovačem, kterou přiložil ke rtům a dlouze z ní potáhl. Zapalovač poté schoval, aby ho tady někam neodložil a pak na něj nezapomněl. Dále se věnoval své cigaretě, spokojeně popotahoval, ale neměl z toho takový požitek jako z té první, protože už prostě nebyl sám a nemělo to kouzlo toho tajemství, té samoty. Rozhodně si ale nestěžoval, lepší taková cigareta než žádná.

"Jo. To je fakt. Na druhou stranu nevidím smysl snažit se za každou cenu všechno pojmenovat a cpát to někam, kam to nepatří." Povzdechne. Jo, nejspíš to opravdu jde, ale má plné kecky dohadování se s vyučujícími o pravdivosti toho, či onoho názoru. Vyfotí prostě to, co se po něm chce s menším zamilcháním tam sama sebe tak, aby proti tomu nemohli nic moc namítat, že si to snad až příliš změnil k obrazu svému a teprve až ve volném čase si fotí to, co mu dodává energii do žil.
Uchechtne se nad jednoslovnou odpovědí, ale pak přikývne k tomu, co dodá. Semkne rty a na chvíli se zamyslí nad tím, že on dělá taky spoustu věcí sám. Je přece normální, že nepotřebuje diváky, když se snaží odprostit se od svých emocí jakýmkoliv způsobem. Kouření pro něj tímhle nebylo. Když ho lidé vidí kouřit, připadá mu to, jakoby ho prostě jen viděli dýchat. Olízne si rty a zavrtí hlavou. "Chápu." Trochu se na něj usměje a prohrábne si vlasy. "Teda.. v rámci možností." Maličko se uchechtne a pak pokrčí rameny. "Nevěděl jsem, že s cigaretou pořádáš meditační dýchánky." Pousměje se. Rozhodně nečekal otázku na dovolení, ani by mu nic nezakazoval. Není to jeho věc. Sleduje pohyby, které udělá, aby si zapálil a usměje se. Připadá mu to takový přehnaně umělecký. Dá si další cigaretu taky. Ve dvou se to naopak podle něj lépe táhne. Vyfoukne kouř a natočil hlavu na stranu. "Chodíváš se schovávat vždycky sem?" Pozvedne obočí. Raděj se ptá, než odpovídá.

Jemně se pousmál, zatímco poslouchal chlapcův názor, se kterým tedy ne tak úplně souhlasil. Naštěstí umí své názory podávat jemně a do nikoho je necpe, ale zase se je nebojí říct.. Tedy, pokud se nejedná o nějaké veřejné vystupování, kde by musel svůj názor přednést více lidem než jednomu nebo dvoum. Naštěstí je tady ale jen jeden společník, tudíž se nemusí tolik stresovat s tím, co říká. „Však to tam patří, všechno je totiž se vším propojené, díky tomu i vzniká literatura, kde se odráží i politické názory a zároveň umění,“ vyzdvihl literaturu, ostatně jak to dělával často, literaturou žije a dýchá jen pro ni. To by vlastně bylo neskutečně romantická věta, kdyby ji ovšem pronesl o nějaké jeho vyvolené, ne o literatuře. „A jen když jsi dostatečně kreativní a umíš hledat souvislosti, tak na tohle přijdeš,“ dodal ještě ke svému proslovu, které sice mohlo působit jako poučování, ale rozhodně se o to nesnažil, vážně jen chtěl sdělit svůj názor.
I chlapec uznal, že jednoslovné odpovědi jsou nic moc, to poznal z toho uchechtnutí. Občas se v lidech vyzná, občas chápal, co myslí.. Ale většinu času byl zcela upřímně ztracen a neměl ponětí. Ovšem potěšilo ho, když bylo vidět, že nad tím ten chlapec přemýšlí. Nemá rád lidi, kteří jen přijmou to, co říkáte, ani tomu nevěnují tu chvíli přemítání, a prostě to přijmou, ani to nezváží. Má rád lidi s vlastním názorem, kteří ale umí ocenit ten váš, kteří dokážou vyvinout snahu a zamyslet se nad tím vaším pohledem. „Lepší než nic,“ broukl jen a pokýval, jemu prostě stačilo, že alespoň viděl tu snahu, tu oceňoval. „Uklidňují mě. Lépe se mi s nimi přemýšlí, protože uklidňují překotný tok mých myšlenek, takže mi usnadňují urovnání myšlenek,“ o tomhle mu nevadilo mluvit, tu nejhorší část, o které nerad mluví, s tímhle chlapcem jaksi vynechal. Když ho načapal, nemusel se mu svěřovat s tím, že kouří, protože to sám viděl, a teď o tom jen mluvit, to Lincoln zvládá. Koutkem oka pozoroval, jak si i on zapálil, přišlo mu to svým způsobem příjemné, kouřit ve společnosti kuřáka. Ačkoliv ve společnosti jednoho člověka kouřil a věřil tomu, že ho za to neodsuzuje, ale jak si tím mohl být jistý. Tohle bylo pro něj víc.. svobodné kouřit s kuřákem, protože tam nebyla žádná šance, že by vás ten kuřák mohl soudit. Leda by byl pokrytec a pokrytce Lincoln nemá rád, to by tomu klučinovi asi zamával na rozloučenou. „Spíš ne, většinou chodím někam na procházky, do přírody, ale párkrát už jsem tady byl,“ přikývl a potáhl z cigarety. Byla to poměrně zvláštní otázka, jakoby se ho ten kluk chystal stalkovat, ale nechával to být. „Proč tady vlastně jsi ty? Předpokládám že tady nečíháš na lidi, co se ukrývají před světem,“ jemně se ušklíbl, narážel na to, jak na sebe narazili. Ono totiž bylo vskutku zvláštní tady někoho potkat takhle večer, to se mu moc často nestávalo, takže na tuhle otázku byl vážně zvědavý.

"Hm.." Zamyslí se nad jeho slovy, že je vše se vším propojené a nejspíš by měl souhlasit. Jasně, asi se to předpokládá, protože když upustíš kamínek, možná zabiješ nějaký mikroorganismus a možná kvůli tomu spadne někde nějaký strom, protože onen mikroorganismus by mu pomohl přežít, ale protože jsi upustil kamínek, spěje civilizace ke konci světa. Trochu zamručí, protože takhle to nejspíš onen kouřící mládenec před ním vůbec nemyslel. Což nejspíš pak doložil svou myšlenkou o literatuře. On nečetl.Moc to neměl zapotřebí. Olízne si rty, když vyfoukne další dávku dýmu a zadívá se na něj. "Možná máš pravdu. Jenže pravda je někdy až příliš složitá." Rozhlédne se kolem a pak se na něj trochu ušklíbne. "Myslíš, že kreativita je definována tím, co odevzdáš ve škole?" Pozvedne obočí, protože jemu je ta kola vlastně docela jedno. Ani neví, proč ji studuje. Lásku k focení by mohl realizovat i bez toho papíru, který obdrží, když to na škole vydrží.
Souhlasně pokývá hlavou. Bývaly časy, kdy kouřil jen proto, aby se uklidnil. Jen, když se s někým pohádal. Pak začal kouřit když měl blbej den, nebo se na něj někdo ošklivě podíval, kvůli tomu, jakej je. Pak začal kouřit po sexu a když pil. No a nakonec si přestal odůvodňovat jakoukoliv cigaretu a přiznal, že prostě kouří, protože chce. Protože cigareta mu dávala něco, co nic jiného neumělo a samosebou ho to stále uklidňuje. Pousměje se na něj. "To sice ne, ale možná bych to měl začít dělat. Založit si nějaké album lidí, kteří se schovávají se svými démony před světem, protože věří, že je to špatné." Pokrčí rameny a opravdu nad tím chvíli přemýšlí. Je to naprosto úžasný nápad. Kývne sám pro sebe, že by to možná měl vyzkoušet. Nakonec zase koukne na chlapce před sebou a ušklíbne se. "Vlastně jsem ve školních zahradách poprvé a tak úplně nevím, jestli se sem někdy hodlám vracet. Jsem tu kvůli seminárce. Víš, měli jsme fotit květiny." Trochu si odfrkne, protože to prostě opravdu nemá rád. Nevidí v nich žádnou krásu, která by se měla zachytit. Nepřijde mu to podstatné, protože když květina uschne, vyroste tam jiná, která bude skoro na chlup stejná, jako ta první a běžný člověk v nich nevidí ani ten nejmenší rozdíl. Všude roste plno květin jedna jako druhá a není na tom nic obdivuhodného. Miluje focení prchavých okamžiků, jako například toho chlapce s cigaretou v puse a dýmem kolem jeho hlavy, protože onu cigaretu už nikdo nevrátí. Semkne rty, protože je to asi pěkná blbost. Úplně stejně by někdo mluvil o těch květinách. O tom, že žádná stejná už nikdy nevyroste, protože to bude vždy jiná květina. Blbost. Zavrtí trochu hlavu. Moc nechápe, proč se pořád ztrácí ve svých myšlenkách. Čím to je, že ho ten kluk nutí až tak moc přemýšlet nad věcmi, nad kterými by normálně nepřemýšlel. Zapne foťák a znovu ho namíří na toho kluka. On však v záběru vůbec není. Jde mu jen o tu hořící cigaretu a její dým kroutící se v ponurém světle vzdálené lampy, takže je na té fotce vlastně hodně tma.

Byl vážně rád, že se chlapec uměl zamyslet a že mu jen všechno neodkýval, měl rád dlouhé diskuze, a to ani nemusely být o smyslu života, stačily i takovéto prkotiny, jak by to někdo mohl nazvat a odbýt. Ale přitom si každá věc zaslouží svou pozornost, jen některé věci vyžadují pozornost větší než jiné, tak už to je, ale žádná by neměla být opovržena se slovy „nepodstatné“. „Pravda je vždycky složitá, protože je..hm, relativní, záleží na úhlu pohledu. Takové nejostřejší téma by bylo náboženství, kdybych věřil na Boha, tvrdil bych, že mám pravdu a že existuje, protože ho třeba cítím u sebe, ale ty bys mi mohl oponovat, že nikdo takový není,“ jemně pokrčil rameny a vyfoukl dým. O náboženství něco věděl, přeci jen to bylo v minulosti dost aktuální téma a v některých dílech se taky odráží, takže to musel studovat jakožto souvislosti k textům. On tedy skutečně na nic nevěří, ale to nemusí nutně znamenat, že něco takového neexistuje, protože kdo ví. Třeba věda může tvrdit, že to takhle je, ale věda třeba může zakrývat nějaké nejasnosti stranou, aby prošla jejich teorie, ale tohle je už moc konspirační a on úplně nebyl typem člověka, co by tohle zkoumal, to u literatury nepotřebujete. „To rozhodně ne, jen je s tím větší zábava, když si na tom umíš vyhrát kreativně a neodevzdáváš jako robot přesně to, co se po tobě chce, bez zapojení sebe samého, i ty učitele by to mělo víc bavit, ne?“ pousmál se. Ano, skutečně to dělal jen pro své potěšení, ani nepotřeboval ty extra body navíc, co někdy získal, ale prostě ho to bavilo víc a přišel si, že odevzdává něco hodnotného.
Pokroutil hlavou, chystal se mu oponovat a už si to v duchu dával dohromady. „Ale ono to skutečně špatné je. Inu, škodí to zdraví, to je jisté, škodí to prostředí, rozhodně bys neřekl, že je to něco dobrého,“ byl zvědavý, co na to vymyslí, protože na tenhle argument byl hrdý. On sám to nepovažoval ani tak za něco špatného, jako za něco, co by všem změnilo představu o něm, jenže jemu se líbilo být za slušného nerdíka, vlastně to tajil jen ze sobeckých důvodů, což je po morální stránce snad ještě horší než fakt, že to tají. „Každopádně je to originální, jen to kazí tu iluzi, že se se svými démony můžeme schovat. Jestli je někdo schopný nás najít, tak se schovat nemůžeme,“ pronesl, ale sám zněl zamyšleně, jakoby nad tím ještě i on sám přemýšlel. „Dobrá série fotografií by byla, kdyby si ty lidi takhle fotil, a pak vyfotil jejich reakci na to, že je někdo viděl. Víš, jak byla taková ta série „než a po jim fotograf řekl, že jsou krásní“ a ti lidi se tam usmívali, ty výrazy u tohohle by byly vážně zajímavější,“ dodal ke svým slovům a spokojeně se usmál, teď se cítil vážně kreativně a skoro byl i na sebe hrdý. Jeho hlava fungovala až natolik dopředu, že ho i napadlo, že by výrazy na fotkách pak mohli hodnotit studenti psychologie a dělat z toho nějaké psychologické závěry, to by také bylo určitě zajímavé. Tedy, alespoň podle něj, ale on se tolik v těch psychologických věcech moc nevyzná. „Proč jsi nešel radši někam do přírody?“ optal se ho se zájmem, Teddy by určitě vyrazila do přírody hledat zajímavé květiny, protože ty ve školních zahradách má beztak nafocené už stokrát a pokaždé jinak, takže by prostě mířila někam do terénu. Všiml si, že na něj chlapec znovu míří foťák, což ho překvapilo. Nemohl vědět, že chlapec mířil na kouř a cigaretu, proto se zatvářil zaskočeně. „Vím, že jsme se dohodli, že ty fotky nikam nepůjdou, ale jedna nestačila?“ tázavě zdvihl obočí a potáhl si z cigarety, která se už překlenula přes polovinu a začala se blížit konci.

Trochu se uchechtne. To ten kluk chce opravdu mluvit o náboženství a Bohu? Olízne si rty, na kterých pořád cítí chuť cigarety a trochu semkne obočí. Bůh a celkově náboženství jde naprosto mimo něj. Nikdy nad takovými věcmi nepřemýšlel, protože neměl pocit, že by měl. "Jo jasně. Bůh je všude kolem nás a v každém z nás. Bůh je relativní pojem a každej si ho může brát i vnímat po svém." Vydechne a kousne se do rtu. Nemá to rád. Odmlčí se a koukne jinam. Nejspíš na některý ty květiny, který tam rostou a trochu opovržlivě nakrčí nos. Má tak trochu pocit, že zase hodně sklouzává k tomu, aby mu bylo všechno jedno a na všechny se koukal z patra, protože oni mu nerozumí a svět je celej na hovno. Zhluboka se nadechne a vydechne, aby kousek toho neštěstí vytěsnil.
"Jo. Máš pravdu, že je lepší, když si s tím trochu vyhraješ, ale proto jsem tady a proto jsem tady byl při západu slunce. To je jediný, co jsem těm kytkám ochotnej dát." Pokrčí rameny. Když se mu zadání nelíbí, nedokáže se od toho tak úplně oprostit a udělat to nejlépe, jak umí. Je příšernej, bohužel. Prohrábne si a chvíli toho kluka skenuje pohledem. Vlastně neví, jestli je to šprt, nebo prostě jen zatraceně dobrej a talentovanej člověk. Je mu z toho přemýšlení zle.
UChechtne se nad jeho argumentem a kývne. "Jasně, škodí to zdraví, ale i tenhle pohled nemusí mít všichni. Já třeba tyhle hřebíky do rakve považuju za něco úžasného a nevidím na nich ani kapku špatnosti." Zamyslí se a natočí hlavu trochu na stranu. "Pro někoho je to jediná věc, která jim dává pocit, že žijou. Že dýchají a existují, protože nic jinýho už jim nezbylo. Beru to fakt dost pozitivně." Pokrčí rameny, ale argumenty, proč je kouření vlastně dobré, nemá. "Úplně se nejspíš nejde schovat nikdy. Ani s démony, ani bez nich. Ale už jen to, že to někdo zkouší, je vypovídající. Ta hrůza v očích, že je teď někdo bude vnímat úplně jinak a hůř. Že to, co dělají je tak strašně zavržení hodné." Zavrtí hlavou. Vůbec nerozumí tomu, proč teď takhle uvažuje. O cigaretách a kouření nikdy nepřemýšlel takhle, prostě to byli cigarety. Pocit, že žije a že něco má smysl. Konec. "Jo, tuhle sérii znám. Je zajímavé, že to dělají jen v pozitivním slova smyslu. Proč se pokoušet zachycovat jen dobré věci? Proč lidem nezkusit říct, že jsou oškliví, nebo k ničemu?" Zamračí se nad tím trochu, že by to jako asi bylo hodně hnusný a možná by to na nich něco zanechalo, ale negativní emoce jsou úchvatný. NA všech fotkách je pořád jen smích a štěstí, ale proč nezachytit pravý vztek. Ne jen takové to, teď se tvař naštvaně. Nakonec narovná nakrčené čelo a trochu se uvolní. Neměl by takhle uvažovat, ne teď, když je v takovém rozpoložení. Neměl by chtít lidem ubližovat.
Pozvedne obočí, když mu položí tu otázku. "Jak jsem už řekl. Nelíbí se mi, co musím fotit, tak odmítám vynaložit větší úsilí, než je potřeba." Pokrčí rameny a doufá, že další přednášku o tom, jak by to přesto všechno mohl pojmout po svém a kreativně, si nechá pro sebe. Uchechtne se po vyfocení té fotky a zavrtí hlavou na jeho další otázku. "Jedna nikdy nestačí. Navíc, na téhle ani nejsi. Přitom by to vypadalo fakt úžasně, ale když nechceš." Pokrčí rameny a koukne na něj. Foťák si pověsí na rameno. To, jak ho ozařuje ponurý svit nedaleké lampy vypadá tak úchvatně tajemně a přitom mu přijde, jakoby ta fotka mohla představovat naději. Klidně jen naději kluka, sedícího skoro ve tmě, aby ta cigareta nikdy nedohořela. Což vlastně nemusí. Když bude zvěčněná na fotce, už nikdy nedohoří. Sakra. Vážně zase uvažuje tímhle způsobem nad cigaretou. Začíná to vypadat jakoby pro něj cigareta znamenala úplně všechno. Radost, bolest, žití a smrt, znak naděje, i když přijde zklamání. Zamračí se sám nad sebou a obrátí pozornost na kluka před sebou. "Co vlastně studuješ?" Pozvedne obočí.

Viděl, že téma náboženství není chlapci zrovna blízké – teda, ono není blízké ani Lincolnovi, ale ten chlapec k tomu očividně zastával víc negativní postoj než Lincoln, ten to totiž bral víceméně jako fakt, že lidi v něco věří a bylo to tady od počátků civilizace, holt s tím nic nenadělá, tak se s tím naučil žít, a to hlavně díky literatuře. „Jo, to jsem tím chtěl říct, hlavně teda jsem to mířil na tu pravdu, jen mě lepší příklad takhle z patra nenapadl,“ nechtěl nějak znepříjemňovat večer tomu neznámému, hlavně proto pronesl tuhle jakousi omluvu něžným tónem a s poloúsměvem se na chlapce podíval. Nerad znepříjemňoval život lidem okolo, přišlo mu to zbytečné a nefér. „I to se cení,“ pokýval hlavou a celkem zacítil touhu ty fotky vidět. Možná se i překoná a vážně ho požádá, jestli by si je mohl prohlédnout. „A koneckonců je stejně nejhlavnější, abys byl spokojený ty se svým dílem,“ dodal ještě nakonec s pokrčením ramen, jeho názor mohl být tomu chlapci opravdu na místech, kam slunce nesvítí, koneckonců Lincoln není ani nějaká autorita, není to žádný profesor nebo umělec, jeho rady a poučování v podstatě nemá žádnou hodnotu, jen se jedná o dobře míněnou radu. Navíc se ani neznají, proč by vám mělo zajímat na názorech cizinců?
Zaujatě poslouchal jeho vyprávění o cigaretách, poprvé o nich slyšel někoho takhle mluvit, za což asi může fakt, že se nikdy s žádným kuřákem ještě nebavil, ale skoro hltal každé jeho slovo, protože mu perfektně protiřečil a sám Lincoln teď skoro netušil, co říct – což byl celkem výjimečný pocit, protože vždycky věděl, co říct. Třeba to někdy neřekl, některé věci je totiž lepší neřešit a nevyvolávat zbytečné spory. Teď byl nahraný. „Proti tomu nemám co namítnout, očividně další věc, která je relativní,“ odkázal na jejich předchozí debatu a pořád měl v obličeji ukrytý obdiv nad obratností toho argumentu. „Za pokus člověk nic nedá, ne?“ jemně se uchechtl nad využitím tohoto přísloví, ale co, však to byla pravda. Zkoušet se schovávat má cenu, nějakou dobu vám to totiž může vydržet a poskytnou tak čas na to, abyste s tím vyrukovali sami od sebe na světlo světa. Když vás začnou přistihávat lidi, tak pochopíte, že se vám krátí čas… A teď to vypadá, že se začíná krátit čas už i Lincolnovi, taky s tím bude muset brzy vyrukovat, bude totiž lepší, když se to jeho blízcí dozví od něj, než odněkud z doslechu, to by se cítil opravdu hloupě. O tom teď ale přemýšlet nechce, bude si to muset promyslet, až bude o samotě a v klidu. „Chtěl bys riskovat, že ti někdo přinejhorším třeba vrazí?“ uchechtl se, sice by to neudělal každý, spíš by to udělal málokdo, ale věřil, že by se tam našel člověk, který by se naštval a začal být třeba agresivní. No a to není úplně ideální, krom toho, že se něco stane tomu fotografovi, kdyby se něco stalo foťáku, což není levná záležitost, většina fotografů by to asi neriskla. Možná proto takové série neexistují.
Jen pokýval hlavou, holt každý fotograf má své vlastní postupy a preference toho, co chce fotit, do tohohle Lincoln moc nevidí, to estetické cítění fotografů mu chybí, nemá na tu krásu oko, cit... Pokývl na tuto novinku hlavou, i když tušil, že tuto vědomost nikdy nevyužije, v jejich rodině fotí Teddy a to stačí, focení veškerých výletů a dovolených má na starosti ona, takže jeho to nikdy netrápilo. „K čemu ti bude víc fotek, když je nebudeš moct nikde využít?“ optal se, tohle ho zajímalo, co vlastně fotograf bude dělat s fotkou, co nikdy nebude moct využít. Samozřejmě že ví, že Teddy má taky milion fotek, co aktuálně nepotřebuje třeba do školy, ale kdyby byla vhodná tématika, samozřejmě by je využít mohla, ale tenhle chlapec onu fotku nevyužije, ani kdyby se naskytlo vhodné téma. Navíc cítí, že by mohlo být těžší odolávat v nezveřejňování, kdyby měl těch fotek více, ale to nahlas neříká, přijde mu to možná trochu jako pitomá úvaha a takové nevypouští z úst. „Literaturu, v pokoji na mě čeká ještě práce k četbě,“ od které utekl na jedno rychlé cigáro a teď tady kouří už druhé, které se opět pomalu blíží ke konci. „No, já se ptát nemusím,“ pousmál se, obvykle se totiž ta zdvořilost vrací, že se zeptáte, co studuje ten druhý, nicméně u nich tento konverzační obrat je zbytečný, vzhledem k tomu, že se teď víceméně celou dobu bavili právě o jeho oboru.
Jeho cigareta se už dostala na konec, on vydechl poslední obláček dýmu a cigaretu típl. „Náš čas vypršel, ještě mám nějakou práci, takže,“ lehce pokrčil rameny a na rtech se mu mihl jakýsi úsměv. „Díky za společnost a dávám ti svou důvěru, važ si toho,“ narážel na ty fotky, samozřejmě, ale více to už nerozmazával, prostě na chlapce mávl a odebral se zpět do spolku.

Školní zahrady -> nerdský spolek

Ze včerejška na dnešek se nevyspala až tak špatně, ale má i lepší dny. Nezdálo se jí nic pěkného a má teď často noční můry. Nějak to moc neřeší, spíše si řekne, že se jedná jen o sen a nic se zatím nezrealizovalo vyloženě do jejího života, tudíž se její mínění dá považovat za pravdivé. Zvedla se líně z postele a chvíli se opírala o parapet okna, které se nacházelo hned u její postele. Koukala ven, snažíc se odhadujíc dnešní den a počasí. Nebude to žádná sláva, furt to samý asi jako včera a velké změny nejsou. Tudíž si dala ranní sprchu pro smytí všech těch hnusných snů.. No samozřejmě protože se za tu noc hodně potila a různě převalovala a nebyl by to super start dne. Pak následovala typická ranní hygiena v podobě zubů a trochu pleti. S tím se nesrcala do detailů, není to moc její styl a ani se v tom extra nevyzná jako některé holky, co znají každou druhou značku. Pečuje o sebe, nezapírá to, ale aby každý den na sebe plácala tři masky za sebou, to vážně nemá v oblibě a nebaví jí to. Neví, jestli holky co to dělají obdivovat či jim spíše říct no lifeři. Eheh.. Nicméně dále její cesty pokračují k vysušení vlasů a taktéž k oblečení. Neřeší moc extra co má na sobě, jde jí o to aby se jí to líbilo, kolikrát ani neřeší, že je to třeba ze sekáče. Tam mají taky dost často značkové věci, ale to je jedno. Nejrychlejší to má vždy s kalhotama, takže černé úzké džíny a nazdar. Vršek už občas řešila, to musí uznat no, ale dnes není ten den, tudíž si hodí nahoru nějaké tričko černé barvy s potiskem Eminema, které mimochodem taky vyhrabala bůh ví kde a možná je i nějaké její staré známosti. Přes to delší větší tričko, které si nezastrčila jako většina do kalhot, si dala šedou kostkovanou košili, a ty “kostičky” byly rozděleny šedými proužky. Vyhrne si rukávy u nich, nazuje si vansky a už si pobere nějaký ty saky paky. Moc si na kabelkách nepotrpí, spíše nějakej batoh a ani to ne, tahá všechno po kapsách když to jde. Takže do zadní kapsy krabičku cigaret a ano, její jedno, že bude třeba rozsezená. Dále je mobil, sluchátka pro jistotu a do přední kapsy klíče. Mohlo se jít, jenže tu je jeden háček a to je její mazlíček, kterému jakmile vstala dala samozřejmě najíst, to je základ každého dne, přece její Zoe nenechá o hladu. No teď je čas venčení, takže ji rovnou vezme sebou na místo, kam se hodlá vydat. Pro dnešek vzala vodítko, vzhledem k tomu, že půjdou městem. Ona poslouchá, hodně, avšak jsou lidi kteří mají strach a byli by schopni na ni zavolat policii i kvůli tomu, že nevzala vodítko pro psa. Tomuto problému se vyhne. Nandá Zoe obojek, připne ji na vodítko, které si následně omotá kolem ruky a vydají se ven z bytu do ošklivé a nevkusné chodby. Výtah je nefunkční, stále.. Vlastně už od doby co tu bydlí. Jedinou změnou je možná více pásky na náznak, že to prostě nefunguje a víc grafit a tagů od spreje. Dokráčí přes tu strašidelnou chodbu, zatlačí na těžké dřevěné dveře a hurá. Krásný čerstvá vzduch a i denní světlo. Trochu přimhouřila oči, nebyla na to ještě tak připravená, avšak rozešla se poměrně rychlým krokem s Zoe ulicí. Cestou se samozřejmě zastavily, aby se vyvenčila, avšak pak jejich cesty pokračovaly dál a vzhledem k tomu, že škola je docela daleko, hupsla s ní rovnou do tramvaje, kde si ji dala pod nohy, aby neotravovala ostatní. Nebo spíše, aby ostatní neměli pocit ohrožení. Cestou necestou hleděla z okna a pozorovala lidi. Přemýšlela nad tím, jací asi jsou, co dělají, proč se támhle ti dva hádají? Plno otázek a jejích smyšlených odpovědí, se jí honí hlavou. Probudila se naštěstí včas a zastávku nepřejela. Postaví se a hned vyhupsne se Zoe ven z tramvaje a už jen kousek si společně dojdou až k budově školy. Nezajdou samozřejmě do ní, asi by z toho psa nebyli dvakrát nadšení. Zabočí za budovu na školní pozemky a do školní zahrady. Zoe byla hodně zvědavá, bylo na ní od začátku poznat, jak moc by si to tu vše chtěla prohlédnout, ale i tak poslušně kráčela jak se od ní tak nějak očekávalo a společně se dostali až k jednomu skleníku. Skleníky byly opravdu velké a dlouhé, navíc se zde odehrávalo i pár hodin některých oborů. Dojde k druhým dveřím skleníku, za které zajde a porozhlédne se kolem. Pozorně sledovala, zda-li někdo nejde a zahrabala za jeden záhonek, kde se nacházela menší krabička v hlíně. Otevřela si jí a jeden balíček marijánky, co si tu už dlouho někdo pěstuje si vezme. Není to zlodějka, je to.. Obchod? Životní obchod? No prostě jí to dlužil a ona si vezme co jí patří a ještě mu udělá tu laskavost, že to na něj nepráskne a něco mu nechá. No není to milé děvče? Odejde z menšího místa činu a přeleze do jiného skleníku, kde se usadí na jednu ze zídek a nechá si Zoe lehnout na krásně vyhřátý beton a z kapsy si vyndá krabičku cigaret, ve které má také papírky. No a může se začít balit.