← Nerdský spolek

Dnes ho čekal poněkud náročný den. Ve svém rozvrhu měl plno přednášek, nějaký ten seminář a večer musel jít zkoušet svou novou roli, se kterou má vystupovat již příští týden. Nebude lhát, trochu teď nestíhal, toho učení bylo strašně moc a taky chtěl mít vydatný spánek. Přeci jen, když je člověk nevyspaný, tak nepodá tak dobré výkony jako když se vyspí dorůžova. Nehledě na to, že zrovna on si nemůže dovolit vypadat sklesle či unaveně, když tráví většinu času na jevišti. Ach, těžký úděl herce. Ale co, vybral si to, a nelituje toho, ačkoliv ve své kariéře prozatím moc nestoupá. Neztrácí však naději, jednou to přijde, jednou si ho někdo všimne, jednou zazáří ve filmu, který se stane trhákem a pak už se bude hezky jen vozit na vlnách slávy. Tedy, ono mu o tu samotnou slávu ani tak nešlo, jen prostě chtěl být vidět, aby mohl dostávat jen ty nejlepší nabídky na další jeho účinkování. A byly to právě jeho ambice, které ho vedly k tomu, aby si dnešní den o něco více přivstal, aby se naučil scénář na večerní zkoušku, kde už měl všechno umět. On byl v takových věcech dost zodpovědný, jenže tentokrát ten scénář viděl jen párkrát, což byl docela malér, když dostal hlavní roli ve hře Hamlet, králevic dánský. Ano, přesně tak, hrál Hamleta a byla to pro něj čest, i když to tedy stále nebyla role v televizi. Původně se chtěl celý scénář naučit večer, ovšem na to byl moc unavený, takže si řekl, že bude lepší, když si ráno přivstane a alespoň část se naučí, načež se zbytek doučí během dne. Toť jeho plán. Jenže víte, jak to bývá, rána bývají těžká, takže jeho vstávání bylo tak brzo nesmírně obtížné, ačkoliv splnil základní spací dobu, a tudíž by měl být vyspaný. Nakonec se mu však vstát přeci jen podařilo, protože pomyslel na to, jaké zklamání by bylo, kdyby o svou roli Hamleta přišel. Takže si protřel oči, dolů do kuchyně si šel udělat kávu a pak se pustil do učení scénáře. Jenže… Neustále byl něčím rušen. Nejprve si na chodbě nahlas povídaly nějaké dvě nány, které se hádaly o nějakém problému ve fyzice, čemuž on tak úplně nerozuměl, ale bohužel vnímal každé jejich slovo. Pak odešly a on měl chvíli klid. Pak pro změnu začal někdo strašně hlasitě chrápat ve vedlejším pokoji a on už měl všeho tak akorát dost. První přednáška mu má začít zhruba za dvě hodiny, což je kupa času, ovšem ten scénář se nenaučí, pokud tu zůstane, tudíž musel jít pryč a rovnou i věděl, kam budou jeho nohy směřovat. Bez jakéhokoliv váhání se vydal do koupelny, kde si hezky upravil a nageloval vlasy, udělal nějakou tu základní ranní hygienu, aby nebyl jako nějaký neandrtálec, oblékl si jeden ze svých novějších obleků, obul si své naleštěné botky a pak i se všemi potřebnými věcmi vyrazil směrem k univerzitě. Chudák si ani tu kávu nedopil.
Pro své učení potřeboval klidné místo, ovšem zároveň chtěl být blízko univerzity, aby pak náhodou nemusel stresovat s tím, že nestíhá svou první přednášku. Pochopitelně se mu nabízela studovna, kde teď tak brzy ráno nikdo nebude, a tak tam bude klid, jenže na druhou stranu by byla škoda, kdyby byl někde v uzavřené budově, když je venku tak hezky. A právě proto pro něj byla ideální školní zahrada, kde se teď určitě nikdo vyskytovat nebude. Takže zamířil právě tam. Díky bohu byla univerzita kousek od spolků, takže už o pár minut později seděl na lavičce v zahradě, užíval si ten klid okolo a konečně do své hlavy dostával všechny své části ve hře. Zhruba hodinu byl nerušen, jen cvrlikání okolních ptáčků rušilo ticho, což mu samozřejmě nevadilo, protože zvuky přírody mu vlastně byly docela milé. Jenže pak ho přeci jen něco vyrušilo. Někdo. Pochopitelně se nacházel poblíž skleníků, jelikož ty tvořily největší část zahrady, a právě u jednoho z nich se objevila jakási brunetka i se svým malým pejskem. Taková věc ho pochopitelně přinutila k tomu, aby je chvíli pozoroval, protože byl zvědavý, co tu chtějí. Po chvíli měl však po srandě, jelikož brunetka i se svým pejskem zalezla do skleníku a tam nějakou dobu setrvala. Ono to tak bylo lepší, protože ho tu mohla rozptylovat, a to teď přeci nepotřeboval, že? Jasně, to učení bylo otravné, ale musel myslet na své ambice, jinak se nikam nedostane. A tak se zase vrhl na učení textu, přičemž si ho začal i mumlat, aby se mu do hlavy dostal o něco lépe. Jenže z mumlání se nakonec stal poněkud hlasitý monolog, který si Hamlet vedl ke konci hry a Samuel se do toho tak moc vžil, že si nevšiml svého hlasitého výstupu. Upozornil ho na to až nějaký kolemjdoucí kluk, který se začal hlasitě smát a pod vousy si mumlal, jaký je Samuel autista. Skvělý, už ani tady neměl klid. Býval by byl odešel, kdyby ho však nenapadl přesun do skleníku, kde sice nebude mít kde sedět, ale alespoň si bude moci zkusit i scénické poznámky. A tak se do jednoho ze skleníku odebral a tam ve svém monologu pokračoval, pochopitelně už o něco tišeji. Byl sice zvyklý vystupovat před davem lidí, ale tady v zahradě by to bylo asi divné, kdyby vykřikoval své pasáže. Zřejmě by ho měli za blázna, a to mu za to nestálo. Potichu si vše opakoval, když do jeho skleníku zničehonic zavítala ta brunetka, kterou před chvíli viděl jít do jiného skleníku. To bylo tedy divné. Přecházela z jednoho skleníku do druhého, aby se kochala zdejšími rostlinami? Jako kdo ví, třeba to byl něčí koníček, ale moc velkou váhu tomu nedával. Obzvláště když tu sebou měla toho psa. Pohledem sklouzl k jejím rukám, ve kterých něco svírala, načež se vrátil k jejím očím. Bylo jasné, že se svým monologem přestal, protože by jí to tu mohlo obtěžovat. ,,Ehm," odkašlal si a poškrábal se na zátylku, přičemž ruku s textem spustil dolů. ,,Klidně odejdu, nechci tě rušit u…" volnou rukou poukázal k tomu, co držela v rukou a snažil se pro to najít vhodné označení. Nevěděl, jestli je to právě to, co si myslí, protože nechtěl někoho hned odsuzovat, ale holt to tak působilo. On byl jinak nevinnost sama, vždyť ani pořádně nepil alkohol!

Učení se venku, tedy přesněji ve školní zahradě, asi nebyl úplně nejlepší nápad. Zprvu to vypadala jako idylka – čerstvý vzduch, cvrlikající ptáci okolo, všude samá zeleň a hlavně klid… Bylo totiž ráno, a to většina studentů spí, protože proč by vstávali dříve, než musí, že? Chápal to, taky by ještě spal, kdyby před sebou neměl náročný den. Holt musel ještě nacvičit Hamleta a když byl vyrušen venku, mimo skleníky, tak byl nucen se přesunout do jednoho z nich – pro větší klid. A vlastně taky proto, aby nerušil kolemjdoucí studenty. On se občas až moc odvázal s těmi svými monology, nemohl za to, vžil se do role a pak nevnímal své okolí. Na jevišti to vlastně ani tak nevadilo, právě naopak, ale venku mezi nic netušícími lidmi? To už byl docela problém. Mohli ho mít za blázna, a ačkoliv mu většinou na názorech ostatních nezáleželo, tak teď mu bylo docela nepříjemné, když na něj ten kluk koukal jako na nějakého autistu. A tak se ocitl v jednom ze skleníků. Zde mohl pokračovat ve svém tréninku závěrečného monologu a k tomu si rovnou vyzkoušet i scénické poznámky. Při tom všem se snažil ignorovat fakt, že je v poněkud malém, uzavřeném prostoru. On měl totiž Samuel z takových věcí fobii, ale na druhou stranu… tohle bylo mnohem lepší než třeba takový výtah. Tam by asi zešílel, proto se jim taky vyhýbal. Nějakou tu chvíli šlo vše jak po másle, ovšem pak se ve dveřích objevila dívka, kterou předtím zahlédl, jak se promenáduje mezi skleníky. I se svým psem. Asi bylo pochopitelné, že se v tu chvíli ve svém monologu zasekl a narovnal se, aby nevypadal jako… no, idiot. Všiml si toho, co držela v jedné své ruce a asi mu i došlo, co tu dělá, proto se okamžitě nabídl, že půjde pryč. Sice tu byl první, ale taky byl gentleman. Ano, světě div se, ještě existovali! Dívce však jeho přítomnost nevadila, za předpokladu, že nikomu nenapráská, že ji tu viděl hulit. Musel se nad tím ušklíbnout, byla upřímná a rázná, to se v dnešní době cenilo. ,,Nemám důvod to někomu vykládat," ruce si založil za sebe a pokrčil rameny. Koho by to vlastně zajímalo? Profesory? Vždyť ani neznal její jméno, a navíc to nebyl žádný práskač. ,,Ne, děkuji,“ odpověděl ji téměř okamžitě a několikrát zavrtěl hlavou ze strany na stranu. Nad odpovědí ani nemusel přemýšlet. Byl to slušňák, který by nerad zklamal své rodiče. Vlastně ani moc nepil alkohol, jen příležitostně, tedy když k tomu měl opravdu pádný důvod. ,,A ano, je to Hamlet," přimhouřil oči a dívku sjel pohledem od hlavy až k patě. Co si o ní myslet? Hulí trávu, čímž se u Samuela ihned řadila k fetkám, které nebývají zrovna nejvzdělanější, obzvláště co se týče divadelních her. Nebo knížek, celkově… A pochyboval, že studovala třeba takovou literaturu. Ano, vzhled sice klame, ale on měl dobrý odhad a tahle holka prostě nebyla knižní typ, tečka. Zkoumavě si ji prohlížel, přičemž přemýšlel nad tím, že bude opravdu nejlepší, když odejde. Raději by teď byl sám. Sám s Hamletem. Jenže hnědovláska jej překvapila svými dalšími slovy, nad kterými musel svraštit obočí. Více přísnosti? Co ona o tom mohla vědět? Ne, že by se chtěl nad ní nějak povyšovat, ale neměl pocit, že by to chtělo více přísnosti. Nebo snad ano? Odkašlal si a text přesunul opět před sebe, aby si závěrečný text mohl opět v duchu pročíst, zatímco ona si balila ten hnus. ,,Četla jsi Hamleta?" zeptal se klidným hlasem, když text dočetl, přičemž pohled přesunul zpátky na ni. Z jeho tváře se momentálně nedalo nic vyčíst, měl kamenný výraz – skoro jako vždy. Chtěl jen zjistit, jestli o té hře něco ví a pak posoudit, jestli si vzít její radu k srdíčku nebo ne. Nejradši by si tu část zkusil hned teď, ale tak trochu se bál, že by se mu ta hnědovláska začala smát. Ne, že by ji hned odsuzoval, jen vážně nevěděl, co si o ní myslet. Nevěděl, do jaké kategorie ji zařadit, což se mu popravdě moc často nestávalo.

Maddox bol rád, že ona bola tou múzou, ktorá ho teraz k sebe vábila stále bližšie a bližšie. Chcel sa dotknúť jej kúzla. Ale nemyslel pokožky. Každý jeden človek mal v sebe kúzlo, len ho treba nájsť a pochopiť. A to mnoho ľudí nevedelo urobiť alebo nechcelo. Kto vie, ako to tí ľudia v skutočnosti vnímali. Človek, ktorý sa venuje maľovaniu alebo hudbe musel vo veciach vidieť niečo viac. A takto to robil aj on. „Nemyslím si, že by som si vybral zle. Ba naopak, myslím si, že ty si ten správny objekt na maľovanie.“ Maddox sa v tej chvíli zarazil, ako to povedal. Pretože takto to nemyslel, ako by to mohla pochopiť. „Nemám na mysli telesný objekt, kedy by som v tebe nevidel nič viac. Chcel by som vedieť nakresliť to, čo sa nachádza v tých očiach.“ Maddox na malý okamih musel dať svoj výtvor stranou a potom sa usadil o trocha pohodlnejšie. „Prečo si nemyslíš, že by si nebola hodná toho, aby ťa niekto nakreslil?“ zaujala ho jej reakcia. Niekto by za to bol rád, niekto by sa urazil. Ale chcel určite vedieť aj jej názor na toto všetko. Maddox niekedy nechápal, prečo ľudia nevidia samých seba tak, ako ich vidí niekedy on.

Neubránil se ušklíbnutí, když si před ním ta drzá hnědovláska zapálila tu odpornou věc. Nebál se ukázat, jak moc mu jsou tyto věci proti srsti, i obyčejné kuřáky závislé na tabáku odsuzoval. Tohle pochytil od své mámy, ta na lidi podobného typu nadávala v jednom kuse a jelikož pro něj byla bohyní, tak od ní většinu názorů převzal. Jeho máti totiž měla pokaždé pravdu. ,,Hmm, slečna je drsňačka?" s vážným výrazem na ní přimhouřil své hnědé oči, přičemž si jednu ruku zastrčil do kapes svých kalhot. Byl to už takový zvyk, a navíc to vypadalo elegantně, což se hodilo, když pořád nosil ty obleky, že jo. Byl docela zvědavý, jakým způsobem by mu vysvětlila, aby držel jazyk za zuby, protože… no, nemohl si pomoci, ale její slova mu zkrátka zněla docela výhrůžně. Proto ta otázka, a proto ten vážný výraz. Kolikrát už na takové „drsňačky“ narazil, většinou to totiž byla jen maska, o tom přeci jen, jakožto herec, něco věděl. Těžko říct, jak tomu bylo u této dívky, ale to se možná co nevidět dozví. Nakonec totiž její přítomnost neopustil a zůstal, jelikož ho zarazila její slova. Co si budeme, s tou trávou nevypadala jako pilná studentka, která v kuse leží v knihách či čte drama. Na druhou stranu to byl jen jeho první dojem, kdo ví, jaká byla ve skutečnosti. Možná právě proto se nad jejími slovy zamyslel a znovu do textu nakouknul. Více přísnosti… Vrtalo mu to hlavou, nebude lhát. Pohled přesměroval zpátky jejím směrem a text zase sklopil dolů, přičemž rty stáhl do rovné linky. Možná, že když si ji trochu proklepne, tak pak bude vědět, jestli na její radu dát či nikoliv. ,,Neřekl bych úplně blbá," namítl na její slova a zavrtěl hlavou, aby podtrhl vážnost svých slov. ,,Jen mi nepřipadáš jako někdo, kdo by četl Hamleta, ale spíše jako někdo, kdo si raději zapálí a nahlas nadává na to, jak je škola blbá," vysvětlil jí s kamenným výrazem ve tváři. Neměl problém s upřímností, lhaním se přeci nikdy nic nevyřešilo a je docela smutné, že to tak většina lidí nevidí. ,,V četbě?" svraštil na ni své obočí a upřeně jí pozoroval. Každý pohyb, každý mimický sval. A musel tedy ocenit, že ten dým, co z ní vycházel nesměřoval jeho směrem, nýbrž z okna ven. Nerad by to dýchal a co hůř… byl by vážně nerad, kdyby po tom šel cítit jeho oblek. ,,Co studuješ, že máte Hamleta v četbě?" zvědavě nadzvedl obočí a udělal jejím směrem menší krůček – snad aby na sebe nemluvili z takové dálky. No, maličko ho ta četba zarazila, jelikož Hamlet bývá v povinné četbě na střední škole, kde se také v hodinách angličtiny rozebírá. Nebo to možná špatně pochopil, kdo ví. Každopádně byl velmi zvědavý, v jakém světle se mu ještě tady hnědovláska představí. Možná ji hned ze začátku špatně odhadl, možná nebyla jako ostatní fetky… Byl by rád, kdyby se mýlil, protože přeci jen, už jen tím Hamletem ho dosti překvapila.

Maddox sa pustil do práce. Dokonca počas toho, ako sa sústredene snažil vystihnúť každý jeden detail, tak sa zahryzol do spodnej pery. Jeho oči doslova behali po jej tvári a potom po papieri. Myslel si, že takto sa tam nachádza celé hodiny no skutočnosť bola taká, že to mal hotové naozaj rýchlo. Pozrel sa na ten hotový obrázok a bol s tým naozaj spokojný. Položil ho vedľa seba, rovnako ako aj tú ceruzku a potom si prekrížil jednu nohu cez tú druhú. „Nechaj ma hádať, umenie nebude asi tvoj predmet, nemám pravdu?“ no vedel už aj on sám na to odpoved, takže nemusela o tom hovoriť. Nemala možno ani poňatie o tom, čo svojim kreslením chcel dokázať. Ale kto vie, možno ak by sa na to pozrela, tak by videla seba ako iného človeka. Bolo mu jasné, že toto dievča je svojim spôsobom iné. Pretože mal pocit, že ak by oslovil takto nejaké iné dievča, tak by doslova s nadšením sa posadilo k nemu a chcelo počuť to, aká je úchvatná aká je krásna. Už niekoľkokrát sa takto dievčatá Maddoxa spýtali, čo by ich nemohol nakresliť no on im povedal, že hľadá niečo jedinečné. V tom sa potom zachovali, ako keby Maddox prilial benzín do ohňa a potom len urazene odišli preč. Pričom Maddox ani nevedel, prečo si to takto zaslúžil. A vlastne kto vie, možno sa venovala umeniu ale niečomu inému. Mohla sa venovať hudbe. Ved ani on sám nebol ten, kto by sa venoval umeniu. Chcel to, ale jeho rodičia to nechceli a na miesto toho sa venuje vede. Maddox sa musel pozrieť aj tak následne na ten obrázok. „Sú len dve možnosti. Bud si tento obrázok vezmeš a ja budem dúfať, že ho nezahodíš pri prvej príležitosti do koša. A možno si spomenieš na to, ako ťa vníma okolie okolo seba. Alebo si ho vezmem ja a budem to brať ako jednu z múz k tvoreniu.“ Maddoxovi by bolo skutočne ľúto, ak by sa rozhodla pre to, že si to vezme a potom by to vyhodila. Možno to nebolo dokonalé ale aj tak ten obrázok mal rád a nechcel, aby skončil niekde v koši. „Tvoje oči by mohli rozprávať príbeh. No srdce tomu nedovolí. Myslím si, že toto, čo vidím..“ povedal Maddox a otočil pohľadom na malý moment k nej. „Myslím tú ľadovú tvár, žiadne určité odpovede, to ako sa napríklad odťahuješ len aby si mala svoj osobný priestor hoci v ňom nie som. Tak sa za tým niečo skrýva viac. Myslím si dokonca, že ak by si sa skutočne usmiala, z chuti tak ako to robia ľudia v daných momentoch, mnoho ľudí by sa do toho úsmevu vedeli zamilovať.“ nemal na mysli lásku muža so ženou alebo podobne. Len vyvodenie dobrej nálady niekým.

Dobrá, alespoň něco se tady hnědovlásce muselo nechat – byla vtipná. Je pravda, že většina holek by se na jejím místě už dávno urazila a zřejmě by odešla anebo v tom horším případě by to tady Samuel pěkně schytal. Ale ona ne, ona brala celou situaci s nadsázkou a možná si tu ze Sama i trochu utahovala, což bylo fér vzhledem k tomu, jaké narážky tu na ní měl on. Neberte to tak, že by byl zlý, jen je nádhernou ukázkou toho, co by se stalo, kdyby všichni okolo byli upřímní. A ne, nepovažoval to za špatnou vlastnost, takhle totiž každý večer mohl usínat s myšlenkou, že není falešný jako většina obyvatel téhle planety. Ono je fajn, být jiný. ,,Řekl bych, ať mi to dokážeš, ale to by asi nebyl zrovna nejlepší tah," obličej zkřivil do úšklebku a rty pevně semkl k sobě. Nerad riskoval, přeci jen to nebyl žádný bojovník, který by se dokázal při nějakém tom přepadení ubránit, v tomhle směru byl úplné poleno. Kdyby se tedy tady hnědovláska na něj rozhodla jakkoliv zaútočit, tak by neměl šanci, nebál se to přiznat, ačkoliv by jej za to všichni příznivci patriarchátu ukamenovali. ,,Řekla jsi to o sobě ty, já nic neřekl," namítl a zlehka pokrčil rameny. Fajn, brala to sice s nadsázkou, ale docela se chytala slov. Už se mu v hlavě pomalu začal tvořit obraz ohledně její osobnosti, postupně sbíral kousky ze všeho, co říkala, něco jako puzzle. ,,Tohle není o vzhledu," reagoval téměř okamžitě na její slova a zavrtěl hlavou. Stále byl klidný, ačkoliv to mohl brát jako urážku a namítnout, proč se vlastně od něj čeká více než třeba od ní. Nebo od kohokoliv jiného. Ale mělo cenu jí to vysvětlovat? Nechtěl si tu hrát na nějakého inteligenta, který ji bude přesvědčovat o tom, že jeho pravda je ta správná a ta její špatná. Ne. Každý měl svou pravdu, každý věřil, že ta jeho pravda je ta správná, tak proč to někomu vyvracet? Pokud tedy pomineme tupce, co vyloženě melou blbosti, které se dají vyvrátit ověřenými fakty. Nebyl tu tedy od toho, aby ji poučoval, to totiž ani nebyl důvod, proč tu zůstal. Důvodem byla její poznámka k jeho projevu, který pro něj byl dost důležitý, jelikož v divadle chtěl vždy podat ten nejlepší výkon. Bohužel se však odklonili od tématu, za což tedy mohl hlavně on, ale šlo se mu divit? Potřeboval vědět, jaký vztah vlastně k četbě má a jestli tak její doporučení brát opravdu vážně či jen jako výkřik do tmy. Její vysvětlování celou dobu pozorně poslouchal, nespouštěl z ní oči a lehce pokyvoval hlavou. Sport. V tom byl taky poleno. Neviděl do jejich oboru, ale kdo ví, třeba si zapsala nějaký seminář z jiné fakulty, kde se právě knihy probírají, jen je to zvláštní kombinace. Sport a knihy. Potvrzuje mu to, že před ním stojí zajímavá osůbka. Drzá, to ano, ale zajímavá. ,,Je fajn, že máš zájem o knihy," zareagoval na její dlouhý monolog a pohledem sjel ke svému textu. Více přísnosti. Oh, bože, tohle mu bude vrtat hlavou ještě dlouho. ,,Jen více přísnosti? Nic víc bys mi nevytkla?" promluvil po menší odmlce a opět k ní zvedl pohled. Těžko říct, jestli k němu bude upřímná, takhle daleko se svým puzzle ještě nebyl, ale doufal v to. Názor se mu hodil a pokud opravdu četla, obzvláště drama, tak to pro něj bylo cenné. Možná byl jeho první dojem přeci jen špatný, ale i to se stává.

Tempa nebyla kdovíjakou zahradnicí, to vůbec. Nicméně když přišlo na pěstování určitého typu rostliny, najednou z ní byl úžasný vševědoucí botanik. Dobře, to přeháním, ale minimálně o tomhle něco věděla, byť ji nepěstovala ani proto, aby ji mohla sklízet a mít z ní bůhvíkolik použitelného materiálu, ten by si mohla úplně klidně koupit nebo sehnat jakkoliv jinak. Tohle bylo spíš pro její vlastní malé potěšení. Měla tu svůj malý koutek, který sice nebyl úplně skrytý všem ostatním, tudíž tam na ni čas od času někdo narážel, nicméně nebyla přímo na hlavním chodníčku, nýbrž v jednom z menších přidružených skleníků v rohu. Tam měla své klidné místo, kam se někdy chodila učit, když potřebovala trochu změnu prostředí. To však nebyl dnešní případ. A aby se neřeklo, založila si tam i vlastní malý záhonek s pár dalšími bylinkami – mátou, meduňkou, bazalkou a podobně. Dnes sem šla zkontroloval svou rostlinku i záhon, zalít je a případně vytrhat plevel a podobně. Na sebe si vzala jen něco jednoduchého – černé úzké kalhoty s opaskem, tmavý krátký svetr, který pěkně obtahoval její hrudník, a olivovou šálu s červenými vzory. Jak přecházela přes školní kampus, hodila na sebe ještě i bundu, aby nezmrzla, což by bylo dost pravděpodobné, kdyby ji neměla, vzhledem k tomu, odkud pocházela a na jaké podnebí byla většinu svého života zvyklá. Nic moc elegantního, přece jen šla na zahradu a chystala se tam trochu pracovat. To doplnila o kotníkové boty se zvýšeným podpatkem, který ještě zvýraznil její už tak nadprůměrnou výšku. V nose se jí třpytil septum a v uších ladící náušnice, ovšem co se týkalo líčení, tím moc času nestrávila – nebylo proč. Takže jen trochu zvýraznila obočí a oči jemnými stíny a řasenkou a šla. Venku si přetřela rty balzámem s příchutí granátového jablka a bylo hotovo. V zahradě našla svůj koutek, rozhlédla se kolem sebe, jestli se někdo nedívá, ale takhle pozdě odpoledne tam stejně skoro nikdo nebyl, takže bez nesnází našla svoji soukromou skrýš za pár nízkými keříky a opřeným prknem a vytáhla svou rostlinku ven. „Čau Sheilo, tak jak je?“ zamumlala k ní a zamrkala na ni, jako by byla taky člověkem. Vypadala v pořádku, vlastně víc než v pořádku. „Brzy budeme sklízet, honey, rosteš jako z vody – doslova,“ mluvila k ní dál polohlasně, zatímco si navlékala zahradnické rukavice. Trochu ji zalila z konve, kterou si donesla, zkontrolovala její lístky, jestli nejsou něčím napadené, a zase ji raději vrátila do její skrýše. Pak následovala péče o záhonek jako takový. Hodila si před záhon hadr, aby si na něj mohla kleknout a nezašpinila si kolena, a začala vytrhávat plevel z hlíny kolem bylinek. K tomu se nedostávala zase tak často vzhledem k tomu, že měla dvě brigády, k tomu ještě sportovala a navíc ráda trávila čas mezi lidmi. Někdy si však na plení čas vyhradit chtěla (a musela, jinak by jí ty kytky pomřely), a tak byla tady.

Nějak neočekávala, že by se tu objevil někdo další. Školní zahrady nebyly tak moc oblíbeným místem, pokud teda nepočítala ty zamilované párečky, co sem chodily láskyplně vrkat, a pak taky ty, kdo se sem chodili starat o většinu těch ostatních záhonů. Tudíž když zaslechla kdesi za sebou kroky, trochu se ad tím v duchu pozastavila, ale svou práci nepřerušila. Možná ten někdo jen hodlal projít kolem ní ke svému záhonku. Či ke své skrýši. Vytrhla další plevel a hodila ho vedle sebe na pomalu rostoucí hromádku, to už však koutkem oka zahlédla, že je jí čím dál blíž a že evidentně míří k ní. Zahlédla tedy hlavně jeho nohy a boty vzhledem k tomu, že klečela, ale i podle nich poznala, že se jedná o příslušníka mužského pokolení. Ten styl oblečení i chůze byl nezaměnitelný. Obočí jí povyjelo kousek vzhůru i spolu s koutkem rtů, ale ještě se k němu neotáčela. „Mrzí mě, že jsem zklamala tvoje představy,“ odpověděla svým hlubokým medovým hlasem a až tehdy k němu natočila hlavu. Oči jí svítily a mírně je přimhouřila, jelikož jí neuniklo, jak si ji prohlíží. A kdo by taky neprohlížel, věděla moc dobře, že se na ni nekouká vůbec špatně. Zatím neuměla odhadnout, jestli to prohodil prostě jen tak proto, že procházel kolem a přišlo mu to vhodné než ji nevzít nijak na vědomí, ovšem… S tím, jak si ji prohlížel, by se vsadila, že by mu vůbec nevadilo prohodit i víc než jen pár slov. Což jí tak trochu potvrdil i tím, že promluvil znovu a zastavil se u ní úplně. Takže vytáhla ruce ze záhonu, trochu si je oklepala od hlíny, která na nich ulpěla, a narovnala se v zádech, načež se otočila celou horní polovinou těla k němu. „A proč ne? Je fajn si něco vypěstovat. Nebo by se pěkný holky neměly hrabat v hlíně?“ zvlnila rty do mírného úšklebku a sledovala, jak sahá do kapsy pro krabičku cigaret. Trochu nad nimi neznatelně ohrnula nos, ale nic neřekla. Ať si kouří, jak je libo, dokud to nebude foukat přímo na ni. Kdysi sama kouřila, ale dnes upřednostňovala něco trochu jiného, co se rovněž kouřilo. A ne, nemyslím to, co mají kluci mezi nohama, sprosťáci. Mám na mysli to, co před chvilkou opečovávala v květináči. Mimochodem nad tím označením „tak pěkná holka“ nehnula ani brvou. Nebyl prvním a určitě nebude ani posledním, kdo jí tak kdy řekne. Navíc to byla pravda. Sice nepatřila mezi ty, co se musely neustále obdivovat v zrcadle, avšak že je hezká, věděla. Jak si ho tak prohlížela, musela uznat, že ani on není tak úplně k zahození. Přemýšlela, jestli ho tu už někdy zahlédla, ale neměla ten pocit. Nedělala si naivní iluze a nedomnívala se, že jeho tvář by nezapomněla. Chlapeckých tváří už viděla spousty a když prochází skrz školní areál, opravdu nemá na to zapamatovat si všechny, co se kolem ní mihnou. Jediným plynulým elegantním pohybem se z kolenou vyhoupla zpátky na nohy. Oprášila si kolena a natáhla k němu ruku. „Jsem Tempa. A ty jsi…?“ Ne, nezapomněla na slušné vychování, ačkoliv by technicky vzato on měl být ten, kdo se má představovat dámě. Ona však na taková pravidla kašlala. K čemu to vůbec bylo dobré? Nepřišlo jí, že by jí tím někdy někdo vyjadřoval respekt, tudíž to nebrala jednoduše vůbec v potaz. Nebavilo ji dávat si na takové věci pozor, nebavilo ji řešit, kdo se má představovat první, kdo má komu držet dveře, kdo zdraví jako první… Jistě, základní lidská slušnost potřeba byla, ale to bylo celý.