Školní zahrada

Jistě že nebylo moudré kouřit v okolí skleníků, natož uvnitř, a jistě, asi to pár pravidel porušovalo, ale dokázal si najít takovou kličku, kterou svou vnitřní morálku dokázal uklidnit. No jo, nikdy nebyl zrovna rebelujícím dítětem, náctiletým a ani dospělým, většinou se držel svého světa knih a jediné, co snad kdy porušil byla lhůta na vrácení knih, ale když ony byly všechny tak skvělé, že se jich nemohl vzdát. Snad i proto si jeho kuřáctví ukradlo první porušení pravidel, aby si i on něco málo zažil a něco si z té vysoké odnesl, tedy kromě znalostí… a pomotané hlavy z dívek. Právě ten druhý faktor bylo to, co jej vyhnalo ze spolku do jeho kuřáckého doupěte, které si našel tak chytře, že snad ani příliš květinkám neubližoval, navíc si říkal, že i když lidé kouří například v parku, ty květinky to dokáží přežít, proč by to neměly přežít i ty ve skleníku, že? Jeho plán zalézt si do svého koutku mu ale nevyšel, minimálně ne tak, jak plánoval, jelikož před skleníkem se nacházel jeden jeho… známý? Těžko definovat jejich vztah, vzhledem k tomu, že se bavili jen nad cigaretou a zbytek času se každý pohyboval v trochu jiném okruhu lidí, nicméně Lincoln býval za jeho společnost rád, alespoň se s tou svou dirty pleasure necítil sám. Nikdy by ho nenapadlo, že by dokázal přes srdce přenést vyzrazení svého malého tajemství, nicméně s Rayem to bylo jiné, ten neměl šanci si o něm vytvořit nějakou představu bez cigaret, ten ho rovnou viděl s nimi, asi i proto s tím Lincoln neměl takový problém, pořád ho to ale nenakoplo, aby se s tím pochlubil svým blízkým. Dnes se cítil, jako když se poprvé potkali, jen si prohodili role – to protože Lincoln neprojevoval přílišné nadšení z přítomnosti další osoby při cigaretové chvilce, bral to jako něco tajného, jenže Ray se jen tak nedal a teď… teď se jen tak nedal Lincoln a dokonce se ke svému cigaretovému parťákovi sám přimluvil, no volil spíše tišší tóny. Jednak nikdy nebyl hlasitým typem člověka, co jiného byste od človíčka s láskou ke knihám čekali, a jednk přeci oba dva kouřili stranou od společnosti, k čemuž měli své důvody, tak proč to teď pokazit hlasitým pokřikováním. „Byl jsem prozrazen?“ zareagoval na jeho otázku otázkou s pobaveným úsměvem poté, co se probral z vteřinového šoku. Vyzrazení jeho tajemství bylo něco, co jej opravdu trápilo, proto ho to dokázalo zaskočit, ačkoliv zachechtání Raye jasně naznačilo, že jen vtipkuje. Jeho úzkostlivému mozku to ale chvilku na zpracování zabralo, navíc se uklidňoval faktem, že by se jistě nikdo nezaobíral kuřákem ve skleníku, to je jistě na místní poměry nudné téma. „Nebylo by lehčí si něco půjčit od toho tvého spolubydlícího? Říkal jsi, že se stará.. snad o všechno, určitě nějaké listy má,“ navrhl se zamyšleným výrazem, jelikož se mu krádež lístků ze zahrádky někoho jiného zdála přespříliš namáhavá, pokud k listům máte přístup hned z domova. Jestli ale Ray potřeboval z domu zmizet, aby se nadýchal trocha vzduchu, plně to chápal. On sám si musel jít oddechnout… a ulevit si cigaretou, jemu to tedy nemohl zazlívat, to by bylo nanejvýš pokrytecké a jestli se něčím snažil nebýt, tak pokrytcem. „Tak pojď,“ kývl na něj a po vybídnutí, nad kterým se zlehka pousmál, se vydal do skleníku. Zvolil klidnější tempo, aby Ray stíhal a případně stačil provést nějakou krádež listů, i proto po něm občas mrknul, jen aby si zkontroloval, že jde pořád za ním. „Jak se ti vlastně daří? Se staráním se o želvu?“ zajímal se s úsměvem na rtech, jelikož on sám nikdy žádného mazlíčka neměl, nedokázal si tudíž ani trošičku představit, jaké to musí být, ačkoliv želva se zdála jako poměrně snadné zvíře na starání se. Z tohoto omylu ho mohl Ray případně vyvést, proto touto debatou vyplnil jejich debatu po cestě k onomu kuřáckému místu. „Jsme tu,“ zahlásil po chvíli proplétání se skrz skleníky, jakmile dorazili do poměrně zapadlého rohu, který byl dobře stíněn vysokými rostlinami. Obhlédl situaci a natáhl se k okénku, které rovnou otevřel, to aby jejich kouř trošku filtroval venkovní, čerstvý vzduch, a poté se opřel o jakýsi sloupek. Lehkým kývnutím pobídl Raye, ať se neostýchá, a on sám ze své kapsy vytáhl krabičku cigaret. Za krátký moment se jedna rozžhavená cigareta nacházela mezi jeho rty a on spokojeně natáhl a o něco spokojeněji vydechl první kouřový opar.

Nakonec byl vcelku rád za onu společnost, tedy za Lincolna. Nedokázal si tak představit někoho dalšího, jehož přítomnost by mu právě zcela vyhovovala – možná jen taková Evelyn, ač bylo záhadou, kterou z nich myslel. Pravděpodobně obě. Každopádně zde neměl snad žádného jiného parťáka, který by o jeho menší neřesti měl byť sebemenší ponětí. Pach cigaret dokázal vždy zakrýt nějakou dobrou kolínskou a žvýkačkou navrch, k tomu se tahal s různými lidmi, na které to mohl jednoduše svést. Ne tedy, že by k tomu někdy byl donucen, ale měl to v zásobě pro všechny případy. Pohledem těkal od svého společníka k vlastní kapse, přičemž se ještě jednou ujistil, že se v blízkém okolí nenachází žádná z těch známějších tvářiček, a když vážně na nikoho nenarazil, mohl s tím svým typickým úsměvem pokračovat v konverzaci. „Obávám se, že to už před nějakou dobou,“ potvrdil s přikývnutím, načež s docela posměvačným výrazem zasykl. Samozřejmě to znamenalo, že byl v potížích a že měl po srandičkách s květinkami, tedy kdyby o tom doopravdy někdo věděl. Ale nevěděl, dal to jasně najevo, když si všiml té jeho reakce. Zasvěcený teď byl pravděpodobně jen on, což kromě nemilého pocitu na zátylku, který jej před takovýmto kouřením varoval, přinášelo i jakousi radost z toho dalšího tajemství, které je spojovalo, přestože se snad nikdy jindy nevídali – a nevídali by se, nebylo by té slabosti, kterou sdíleli. Otázka, kterou nato dostal, jej vcelku zmátla, zejména při zmínce spolubydlícího. Měl ten blbý pocit, že jich měl rovnou několik, ale nevybavoval se mu nikdo, kdo by se staral o… vlastně ano. A měl ono tušení, že právě na toho narážel. „Caleb,“ nadhodil jméno toho svého známého, „není můj spolubydla, jen se dost bavíme. Stará se spíš o zvířata, určitě i nějaké ty listy má, ale… řekl jsem si, že tady bude větší výběr.“ Nějak se nezmiňoval o té své touze si na chvíli o samotě vyjít ven, nepatřilo to mezi něco, s čím by se zrovna svěřoval. „A taky mám chuť,“ dodal o něco tišším hlasem, poplácal kapsu těch svých kraťasů na znamení, což bezpochyby musel druhý pochopit. Ona otázka jej doprovázela ještě nějakou tu chvíli, jistým způsobem tak ani neznal pořádnou odpověď, nebo se jí vyhýbal. Nad představou toho, že by Caleb byl jeho spolubydlícím, se však musel pousmát. Znělo to jako něco, čemu by rozhodně neodporoval, alespoň ne v této chvíli, kdy společnost těch dalších, oblíbenějších, úspěšnějších a lepších chlapců mu byla až irelevantní. Právě potřeboval jen nějaké to zapadlejší místečko, dobrou cigaretu ze své krabičky Winstonek a třeba i nějakou tu nezávaznou konverzaci s Lincolnem, kterému rovnou naznačil, ať jej k tomu pomyslnému ráji vede. Pousmál se nazpátek, krátce si za jeho zády oddychl, pravděpodobně úlevou, a následoval jej bůhvíkam to chodil kouřit, nezapomněl se po cestě ani obhlížet po těch barevnějších z květin, hlavně také zelenině a jejímu umístění, což si zapamatoval vcelku lehce. Z prohlížení jej vyrušil až Lincolnův pohled, ujištění, a otázka. „Ještě ji mám u Caleba, zatím se snažím všechno přesunout na pokoj – terarko, lampičky, krmivo, takový věci,“ opáčil s podobným, snad jen o krapet radostnějším úsměvem při představě, že ji brzy již bude mít o sebe. Také neměl příliš zkušeností s mazlíčky, vlastně snad žádné, což se pěkně odráželo na jeho seznamu záložek na mobilu. „Asi to není příliš těžké, starat se o ni, jen vážně nechci udělat žádnou chybu,“ svěřil se nakonec, k čemuž mu úsměv zlehka popadl. No, věřil si dostatečně, aby žádnou snad neudělal, stačilo jen dodržovat pár těch návodů a dost se jí věnovat, ačkoliv v jeho případě šlo o to, aby ji někdy nechal na pokoji. Želví Ev mu mysl okupovala po zbytek té cesty, a kdyby nebylo chlapce před ním, pravděpodobně by už zapadl někam mezi zelí. To poté vystřídaly o něco vyšší rostliny, které je v tom koutě, kam jej Lincoln zavedl, perfektně oddělovaly od zbytku kolemjdoucích. Krátkou chvíli se porozhlížel, a když jim společník tak chytře otevřel ono okénko, vypadlo z něj: „Geniální.“ A to vskutku bylo. Poklekl si, urychleně si vytáhl krabičku, z ní poté cigaretu a bez dalšího zbytečného čekání si ji zapálil, aby si mohl urychleně potáhnout. Lincolnovi, či vůbec svému okolí věnoval pozornost až po výdechu, na tváři se mu tak rozlinul spokojený úsměv, který daroval druhému. „Díky, žes mi to tu ukázal,“ uchechtl se s dalším úsměvem ze sbírky, rovnou tak nahodil další otázku. „Co sem přivedlo tebe? Tedy… kromě cigarety.“ Ani netušil, zda za tím bude něco hlubšího, či významnějšího, sám vlastně kouřil spíše s důvodem – a nadějí, že se mu pro chvíli uleví.

Původní šok z odhalení – ačkoliv mu jeho racionální mysl vysílala hned od začátku signály, že se jedná o pouhý vtip, rychle přešel převážně přesvědčením, že něco takového by nikoho nemohlo zajímat, a také díky nadnesenému vystupování Raye. Ani jeden z nich nepatřil k příliš otevřeným kuřákům a oba to věděli i o tom druhém, jak jinak by se potkali? Kdyby se nesnažili skrývat před světem se svými závislostmi, nenatrefili by na sebe a na asi jedno z větších tajemství toho druhého. Prozrazeno naštěstí nebylo nic, proto Lincoln mohl pokračovat ve vtipu, nicméně lehké zamrznutí na něm bylo očividné. Studuje jen literaturu, ne umění, dobrým hercem opravdu není. „Před nějakou dobou? Ani jsem si nevšiml,” naoko překvapeně pokroutil hlavou a rty mu už lemoval lehký úsměv. Ten obří kámen jakési směsice strachu a viny z něj opadl, a tak se mohl bavit, alespoň v rámci mezí. Pořád tu ležela ta slečna v jeho hlavě, kvůli které si přišel pročistit hlavu cigaretou, tenhle problém stále čekal na vyřešení. „Ach, ano, ten,” odkýval povědomě znějící jméno Caleba, který figuroval v jednom, snad i ve více, z příběhů, kterými ho Ray pravidelně zasypává, když na sebe narazí při kuřáckých chvilkách. Ačkoliv se vždy snaží všem historkám věnovat svou plnou pozornost, vyskytuje se tam tolik různých lidí, na což on jakožto (lehký) introvert opravdu není zvyklý, až se mu to trochu prolíná, no myslel si, že alespoň v jeho přátelích má jakžtakž přehled, ale z tohoto omylu byl rychle vyveden. Zprvu se cítil zahanben a jako špatný naslouchač, když si popletl jeho přátele, a tak jen pokýval hlavou, zatímco mu hlavou proběhlo několik možných odpovědí, ze kterých si nedokázal vybrat, vše se mu totiž zdálo hloupé. „Očividně nestíhám držet krok se tvými přáteli, měl bych si na ně pořídit nějaký deník,” zavtipkoval, i když se uvnitř cítil pořád trochu špatně za svou nevědomost (obvykle se honosí právě svými vědomostmi), to všechno se ovšem snažil maskovat jemným úsměvem a pravděpodobně špatným vtipem. „Chápu,” odvětil podobným tónem a věnoval mu vskutku pohled plný pochopení, protože tyhle chutě ho přepadaly také. I proto se tedy dal do pohybu, aby se mohli brzy ocitnout na onom opěvovaném místě. Sice měl ticho rád, ale cítil potřebu to mezi nimi čímsi vyplnit, snad aby nevypadali tak podezřele, a tak stočil konverzaci k té jeho želvě, kvůli které tu vlastně byl. „Aha,” hlesl neurčitě, jelikož pro něj tyto informace nebyly úplně známé, v oblasti mazlíčků zkušený nebyl a s jejich stěhováním měl zkušeností snad ještě méně. „Nevím, jak těžké je starat se i želvy a nerad bych ti lhal,” začal poměrně učebnicově, ale bylo vidět, že se nadechuje k dalším slovům, „ale jsi připravený pro ni krást listy, takže věřím, že zvládneš i to ostatní,” dokončil poněkud povzbudivěji, než začínal, a věnovat Rayovi jeden ze svých větších úsměvů, než se zase věnoval správné cestě. Nebál se, že by se ztratili, kdyby se příliš ohlížel, spíše nechtěl do ničeho narazit, svou míru vandalismu spotřebovává na kouření mezi květinkami, na něco omylem šlápnout je přes čáru. Na své místečko by došel snad i se zavřenýma očima, nebylo se tedy čemu divit, že brzy ohlásil dosažení cílové destinace, do které se mohli pěkně zašít a být díky rostlinám odděleni od zbytku skleníků. Člověk pořád musel dávat pozor, ale když děláte něco tajně, pozor si dáváte pořád, nehledě na místo, kde to provozujete. Nechal Raye obhlídnout terén a on sám se natáhl k okénku, které pro ventilaci vzduchu, a hlavně kouře, otevřel, díky čemuž si vysloužil pochvalu od svého společníka. „Díky,” hlesl s jedním koutkem povytaženým do úsměvu, „chvíli to sice zabralo, ale stálo to za to,” shrnul to jednoduše a bez okolků si strčil cigarety mezi své rty. Během chvíle se od něj oddálil první obláček dýmu a Rayův obláček se k tomu brzy připojil. „Nemáš zač,” kývl hlavou a popotáhl si spokojeně ze své vytoužené cigarety, když v tom přišla osudná otázka. O něco protáhl svůj potah z cigarety, i s vydechnutím si dal víc na čas, než by dělal normálně, ale to si jen snažil v hlavě srovnat, co má říct. „Potřeboval jsem na chvíli klid,” začal poněkud váhavě a pohledem sjel na Raye, načež po krátkém přemýšlení doplnil: „od svých vlastních myšlenek.” Po těchto slovech sklonil pohled opět před sebe a znovu potáhl z cigarety. Normálně by mu onu otázku oplatil, ale jeho motivy už znal – krádež listů. Zase tak špatným posluchačem, aby mu i toto proklouzlo, skutečně nebyl, a tak jim oběma nabídl chvilku klidu, kterou jistě potřebovali. „Občas se tady potloukají i jiní, co se chtějí... ukrýt, to jen aby sis nemyslel, že je to jen mnou objevený ráj,” prohodil nakonec, jelikož se za toto doporučení cítil zodpovědný a nerad by, aby prozrazení tohoto tajemství padlo na Lincolnovu hlavu.

„Znáš lidi,“ odůvodnil mu onu zcela vymyšlenou situaci, ve které se sám již pomalu ztrácel, „kdyby nebylo mě, ani se o tom nedozvíš,“ mrkl na něj spiklenecky, vlastně bylo záhadou, co tím myslel – pravděpodobně něco na styl, že mu zjevně dluží. Nebo by dlužil, kdyby ten jejich malý svět věděl o tom nemilém tajemství, které jako by si kryli ve formě vzájemného mlčení. Raye drby nikdy příliš nezajímaly, rozhodně ne ty týkající se těch nepříliš známých a jemu blízkých, proto také bylo nepravděpodobné, že by to někdy někomu dalšímu mohl říci. Soucítil s ním, rád si říkal, že jsou na stejné vlně a že jsou v tom společně, ačkoliv ve skutečnosti šlo o dva zcela odlišné a náhodně se potkávající chlapce, kteří by spolu za jiných okolností příliš času netrávili. To si uvědomoval i právě teď, snad po celou dobu, přeci jen to bylo také zřejmé. Každopádně byl mile překvapen, když padla ona otázka ohledně Caleba, želvičky, kterou u něj měl, a těch několika důležitých listů. Jistým způsobem o tom dokázal mlít celé hodiny, avšak zřídkakdy jej k tomu někdo rovnou vybízel, ačkoliv tentokrát to nebylo… zrovna tak přímočaré. „Ale kdoví, jednou by moh být, možná,“ dodal o pár chvil později, co jej opravil, přičemž z hlavy nedokázal dostat představu toho, že společně vážně bydlí a že jej Caleb krmí podobně jako jedno z těch malých háďátek. Až se z toho lehce uchechtl. Nic nového. Když o chvíli později zaslechl vtípek z druhé strany, zachechtal se ještě jednou, načež se mu úsměv na tváři držel ještě dobrou chvíli. „Tak to ať jich máš několik,“ varoval jej pro případ, stále ve vtipu, což také vyplynulo z jeho dalších slov. „Ale ne, tolik jich fakt nemám.“ Tahal se s různými lidmi, znal jich hodně, byť oni ne jeho, ale že by je všechny označoval za přátele, se úplně říci nedalo. Měl je rád, cenil si jich, potřeboval je k tomu svému společensky náročnému živůtku, avšak do škatulky těch pravých, jedinečných přátel si zařazoval málokoho. A Lincoln k tomu měl překvapivě blízko, čistě z důvodu, že jej poznával ze zcela jiného úhlu. K jeho pohledu mu daroval jeden z těch vřelejších úsměvů ze sbírky, načež se také rozešel k tomu jeho tajnému kuřáckému místečku. Vlastně ani nevěděl, co si přesně představit, tyto skleníky pro něj byly neprobádaným územím, která si potřeboval alespoň zčásti zmapovat pro případ, že by nějaké ty listy své skvělé želvičce chtěl darovat. Svěřil se tak se svými myšlenky skrze několik krátkých, nepříliš promyšlených slov, přičemž očekával nějakou podporu nazpátek, ať už ve formě lží, či čehokoliv jiného, a nakonec se nedalo říci, že by jej zklamal. „Děkuji,“ vyšlo z něj tišším tónem, přidal k tomu jeden z těch typických úsměvů. Byl za to vděčný, a kdyby to dokázal, dal by to najevo snad i nějak jinak. „Někdy bych ji sem třeba mohl přinést, někde jsem četl, že se můžou venčit,“ napadlo jej po další chvilce té rádoby procházky k onomu místečku, prohlížel si ty rostlinky a přemýšlel nad tím, jak skvěle by se tu jedna taková hladová želvička měla. Zajisté to musel být ráj, ač zde bezpochyby byl nějaký zákaz mazlíčků, který hodlal obejít. A po zbytek cesty tak kráčel s o krapet lepší náladou, jednak kvůli tomu, že si v brzké budoucnosti mohl zakouřit, jednak kvůli těm slovům a úsměvu od Lincolna. Několik dalších kroků poté strávil mlčky, patrně již zacházeli do té zapadlejší části skleníku, což mohlo značit jediné – už byli blízko. Opatrně tak našlapoval v případě, že by se pod ním ocitla nějaká z těch rostlin, případně její list, či něco dalšího, co by mohl poškodit a co by jeho želvička na druhou stranu mohla sníst. Tajný koutek si docela důkladně prohlédl pro případ, že by zde šlo nakukovat, a byť ta šance byla mizivá, stále probíjel těch několik vyšších rostlin, jako kdyby zpoza nich měl někdo vykukovat. A nikdo tam nebyl, překvapivě. Mysl mu krátce okupovala myšlenka na další taková místa, která si Lincoln vyhlédl, hodlal se jej na to i zeptat, ale… ne teď. Teď jen potřeboval tu pěkně nezdravou cigaretku do jeho brzy pěkně nezdravých úst, a to mu nakonec zlepšilo celý den. „To určitě,“ přitakal k jeho shrnutí s dalším letmým pohledem do okolí. Stále jej to fascinovalo, a zatímco se on tedy nechával unést svým prostředím, přicházel druhý na svou odpověď, a když padla, příliš z ní překvapen ani nebyl. Jistým způsobem nebyl jediný s podobným důvodem, ale Ray se ujistil, že má další výmluvy, než vyšel. Pro případ, že by se někdo zeptal. „Chápu.“ Nic jiného z něj jednoduše nevyšlo, k ničemu dalšímu se nepřinutil, pouze přikývl, potáhl si ještě jednou a držel zobák, jelikož otázku, co jej trápilo, měl na jazyku. Překvapivě věděl, že asi není vhodné se ptát, když jeho společník hledal jakousi krátkodobou nikotinovou spásu od svých problémků. Ostatně jako mnoho dalších, včetně jeho. „Jiní?“ optal se pro jistotu, snad jako by potřeboval seznam oněch jedinců. „Asi mě to příliš nepřekvapuje – kouření ve sklenících,“ uchechtl se z té jakési ironie, kterou v tom viděl, potřásl k tomu i rameny. Dobře, možná to nakonec nebylo zrovna to nejlepší místečko pro takové tajnůstkáře, ale stále to bylo zatraceně odpočinkové a jiné než ty zapadlé uličky. „Ale umím rychle típnout, takže by to mělo být v pořádku.“  

Tiše se uchechtl a musel nad tím zakroutit hlavou, protože říct něco takového Lincolnovi bylo značně ironické, lidi totiž moc neznal. Kdyby je znal, možná by tolik netápal ve svých citech k Tabbs, nebo v těch jejích, když jasně projevovala náklonnost, ačkoliv on si to nepřebíral jako nic výjimečného. Znal tak maximálně ty knižní lidi, kteří mu ale v těchto situacích nebyli vůbec nápomocní. „Nevím, jestli je zrovna tohle lepší vědět, nebo nevědět,” lehce oponoval slovům Raye, nicméně šlo o pouhou nadsázku, což oba moc dobře věděli, ale Lincoln skutečně netušil, za co by byl raději. Kdyby věděl, že je jeho místo prozrazeno, mohl by si sice dávat větší pozor, případně od tohoto místa upustit a ukrývat se se svou tajnou radostí někam jinam, na druhou stranu by z toho byl naprosto špatný a jeho svědomí by jej nenechávalo spát, možná ani tu cigaretu by si nedokázal vychutnat tak jako dřív. Kdyby o ničem nevěděl, byl by ve větším riziku odhalení, ale v blahodárné nevědomosti, těžký to výběr. Nad ničím takovým se naštěstí rozhodovat nemusel, jelikož jejich tajemství bylo stále tajemstvím a oni stále měli tu jednu jedinou věc, jež je spojovala. Možná toho neměli mnoho společného, ale to neznamenalo, že by se Lincoln nezajímal, rád poslouchal Rayovi příběhy, i proto ho k jednomu z mnohých pobídl, ačkoliv začal poněkud nemotorně, no jeho společník z toho dokázal vybruslit i za něj, proto mu věnoval jemný úsměv, když se zmínil, že by spolu jednou třeba bydlet mohli. Sám tuto situaci nadnesl lehkým vtipem, ačkoliv on sám sebe nepovažoval za mistra humoru, o některých tématech měl co říct a moc dobře věděl, kolik příběhů obsahujících neustále měnící se lidi Ray nosil ve své hlavě, však mu o tom pořád vyprávěl a on díky tomu měl inspiraci k malému, nevinnému vtipu. Úsměv se mu rozšířil, když se k tomu sám Ray připojil, protože mu to dalo dobrý pocit o tom, co řekl. Byl tímto drobným gestem, že nepřekročil žádné hranice a že se vlastně trefil tak akorát. „Pořád bych na tvůj seznam spotřeboval víc papíru než na můj,” prohodil jen tak do prázdna, nijak smutně či vyčítavě, nebo dokonce závistivě, šlo o prosté konstatování faktů, které muselo být zřejmé každému, kdo by je byť jen chvíli poslouchal. Lincoln byl ale naprosto spokojen s těmi pár přáteli, co měl, protože věděl, že to jsou ti praví, kteří by pro něj udělali první poslední, například i dohazování kamarádek. A naopak by pro ně udělal to samé i on sám. K této nejbližší skupince asi Ray nepatřil, to protože tvořil svou vlastní skupinku, která znala jeho tajemství, ale jako osoby si ho vážil. I proto se ho pokusil podpořit při obavách z péče o želvičku, jen to pojal poněkud po svém. Nechtěl ho zkrátka krmit planou lží, rád z úst vypouštěl věci, které myslel skutečně vážně a nehodlal dělat výjimky. Nakonec zvolil asi ta správná slova, a tak jen jemně kývl na poděkování, čímž to bral za uzavřené. Neměl problém lidem lichotit, když si to zasloužili, například Teddy za ty úžasné fotografie, co pořizuje, nebo například Tabbs, které to vždy ohromně sluší, ale někdy jedna pochvala bohatě stačí, což byl přesně tento případ. „Pokud by se tu neztratila, skleník zní jako příjemné místo,” odkýval jeho nápad, „zeleně tu je dost,” rukou ukázal na náhodný záhonek, kolem kterého procházeli, a který sloužil jako skvělý příklad. Na druhou stranu, co ve skleníku nebude sloužit jako skvělý příklad?
Zbytek cesty proběhl v tichosti, ale i tak jim to poměrně uteklo a brzy se již nacházeli na tom skvělém místě, které Lincoln poctivě představil a připravil vše potřebné k zapálení cigarety – tedy, otevřel okno a vyndal si ji z krabičky. Těšilo ho, že Ray vypadal s tímto místem stejně spokojeně, jako byl sám Lincoln. Kupodivu se cítil podobně hrdě, jako když někomu doporučil knihu a trefil se přesně do jeho vkusu, ale jak knihy, tak cigarety, patřily k velké části jeho života, asi dávalo smysl, že mu to přinášelo obdobné pocity. „Navíc jsem se nedokázal soustředit na práci do školy, potřeboval jsem trochu.. provětrat,” s lehkou ironií na posledním slůvku se podíval na svou hořící cigaretu, která jeho plíce moc neprovětrává, za to mu přináší pocit úlevy, a to mu bohatě stačí. Tuto poznámku doplnil pro případnou zvídavost Raye ve snaze jeho otázky přesunout spíše k zájmu o školu než k tomu, co mu nedá spát, protože on sám moc nechápal, co přesně mu to nedává spát. Přemýšlet nad tím ale nechtěl, asi se i bál, a tak raději znovu popotáhl. „Nevím, jestli sem ti jiní chodí kouřit,” připustil nejistě, „většinou se seberu, než se tu někdo jiný usadí, možná si sem jen chodí odpočinout, možná dělají něco úplně jiného, ale párkrát jsem se musel předčasně pakovat,” zakončil své varování, které si dost možná mezi sebou vyměňovali i ti jiní lidé, co sem chodili. Přeci jen toto místo působilo jako takové útočiště, jenže na průzkumníky se neproměnil jen Lincoln, ale i další, což se nikomu nedá vyčítat, obzvlášť když už tu pár let studujete a toužíte po něčem novém než po svých starých dobrých místech. „Základní vlastnost pro zachování tajemství,” neodolal poznámce, kterou doplnil o pobavený úšklebek. Kolikrát už musel poplašeně típnout cigaretu a rychle ji zahodit, aby nikdo na nic nepřišel. Ten stres mu poskytoval podobný high jako cigarety, jen cigarety zanechaly uklidňující pocit, tohle schovávání rozpumpovalo jeho srdce do maxima.  

Rozhodně nad tím příliš nepřemýšlel – zdali by mu něco takového vůbec sdělil, či ne. Pravda ležela spíše u druhé z možností, což k Rayovi jednoduše patřilo. Ale že by mu vlastní mlčení mělo pomoci, již netušil, přeci jen jeho mysl fungovala na primitivním systému toho, že řekne vše, co ví a tuší. A bylo to snad pokaždé, až už to některé, včetně něj, iritovalo. Těch vlastností koneckonců bylo víc, a kdyby nebylo jeho optimistické a usměvavé hlavičky, pravděpodobně už by některé z nich potkal brzký konec. Potřásl hlavou na znamení, že si také ani není jistý, a když už se jeho mysl schylovala k bůhvíjakému to přemítání, rozhodl se rovnou i potřást rameny. Nezáleželo na tom, byl to jen nějaký hloupý vtípek, důležitá byla ty vysněná – a překvapivě existující – krabička cigaret, jež mu ve formě nemilé představy a narvané kapsy připomínala, proč zde vůbec je. Kvůli rostlinám, ovšem, a úlevě. Především tomu. Zatraceně, jak moc by se mu teď jedna hodila… Kdyby nebylo toho tajemného rajského místečka v hlubinách skleníků před ním, pravděpodobně by si již odběhl za nejbližší náhodný koutek, nebo záchody. Ale nemusel, vypomohla mu i začínající konverzace, která se dotkla Caleba, jeho údajného spolubydlícího. S rozjařeným úsměvem a uchechtnutím se jej vyvedl z omylu, byť se nedalo pochybovat o jeho přání, aby pravda ležela na straně druhého. „Víš, co se říká,“ nadhodil nazpátek, zbytek však již nedořekl. Byla to jedna z těch věcí, o které věděl snad každý, bylo to něco, co kolem něj procházelo až nezdravě často – a byl to ten příšerně děsivý fakt, že se kvantita nerovná kvalitě. Byla to jedna z těch známých deziluzí, již přežíval horlivou sugescí. Ne, že by se kvůli němu cítil špatně, jen měl jakési nutkání to prostě zmínit. Nevracel se k tomu, téma to nebylo přímo pro něj, k tomu měl pocit, že o svých kamarádech toho bude moci říci jindy, přeci jen dnešní novinkou byla ta jeho želvička a jejich budoucí plány spojené s tímto skleníkem. Nebyl si nakonec ani jistý tím, zda si sem mazlíčka brát mohl, ale… to bylo irelevantní. Když byla potřeba, dokázal se přes takové zákazy tím či oním způsobem dostat, což se i jistě hodilo pro jeho budoucí povolání, ač to také leželo po krk v nejistotě, to společně s jeho chovem o želvičku. Stále to pro něj bylo tím spontánním a nejistým rozhodnutím, které se odehrálo před několika týdny, stále se učil novým věcem a stále se obával toho, že to nějakým způsobem pokazí. Musel tedy uznat, že se mu nějaký ten realistický pohled ale hodil, alespoň jej dokázal držet na té jakési zdravější úrovně, ačkoliv se dalo debatovat o tom, jak moc zdravě na tom to jeho sebevědomí vůbec je. Lehce řečeno nijak nízko. „Mám v plánu jí nechat něco ušít,“ uchechtl se nad svým geniální nápadem, „a vždycky si ji můžu dát i na provázek, jsem slyšel, že jsou prý strašně rychlý.“ Tím si zatím ještě jistý nebyl, svou malou Evču totiž zahlédl jen v jejím akvárku, avšak hodlal to někdy vyzkoušet… tedy na podlaze, kde by jí nehrozila rychlá smrt nějakým hadem. Přikývl k poznámce ohledně zeleně, poslal jeden úsměv i směrem, kterým odkazovala jeho ruka, načež mlčky pokračoval, samozřejmě se vzpomínkou na tu svou malinkatou a roztomilou želvičku.
Procházka to byla zajímavá, vážně – viděl všechny ty zajímavé okrasné květiny, které jeho máma milovala, viděl zeleninu, jednoduše leccos. Jenže to tajné místečko s kouzelným heslem bylo v nedohlednu, tedy doslova, a když už se zdálo, že na to nenarazí, zatočil Lincoln vcelku nečekaným směrem mezi hustší a vyšší rostlinky. A pak už jej, jakožto Ali Babu, přivítala celá ta jeskyně se vším, po čem toužil, tedy izolací od okolí a větráním. Docela patrně se to odráželo na jeho úsměvu, na tom spokojeném pozvednutím koutků, které mu z jedné strany držely i tu konečně zapálenou cigaretu. Těch pár slov rozhodně nebyla poslední chvála, která Lincolna potkala, na cestě toho bylo ještě hodně, ale to stálo až za několika potahy a pozdější urgentní otázkou toho, kdo by se zde ještě potuloval. Byl lehce zaskočen, ale rychle si uvědomil, že kdyby šlo o populárnější místečko, pravděpodobně by jej sem jeho společník ani nevzal. Jeho poslednímu slůvku se musel uchechtnout, přičemž si raději i podržel cigaretu v případě, že by mu opět někam ulétla, opět ale přikývl, že chápe. „Ve spolku to jde těžce, no,“ dodal, tedy alespoň ze svého hlediska. Jistým způsobem to tam miloval, ale některé aspekty byly jednoduše až příliš drásavé a vyčerpávající, třeba ona nemožnost se mnohdy věnovat… čemukoliv. Byl si snad až jistý, že se totéž nebude dít na druhé straně, byť jeho představy byly ovlivněny tím, co slyšel a co si sám domyslel. V nějakém dalším rozebíráním vlastních problémků jej tedy přerušila zmínka dalších, což jej rozhodně zaujalo. „Asi to tu fakt vypadá dost útulně i na… jiné věci.“ Jistá obava v něm tedy zůstala, ale byl schopen ji potlačit, věnovat se dále vlastní cigaretě a Lincolnovi. Bylo to vcelku podivné, kouřit s další osobou poblíž – nebylo to poprvé, ale stále si na to jaksi nedokázal zvyknout. Něco v něm mu nadále říkalo, že by jej neměla vidět žádná osoba. Podivné. Když však padla zmínka o základní vlastnosti pro zachování tajemství, nahodil úsměv, načež si ze zadní kapsy vytáhl balíček žvýkaček s krátkým doplněním: „A základní výbava k tomu, že?“ Neodolal další vlně smíchu, po které následovala další minutka ticha k tomu, aby si mohli potáhnout. Začínal se konečně cítit lépe, ačkoliv bylo otázkou, zda za to mohla jejich konverzace, nebo právě ta cigareta. Spíše to druhý, zase. „Navštívils ples?“ vypadlo z něj vcelku náhodně, pravděpodobně aby zase rozproudil konverzaci a dostal nějaký podmět k tomu se zasmát.  

Lincoln nikdy nebyl přespříliš společenským člověkem a jeho maximálním výkonem bylo... asi když se nechal od Tabbs vytáhnout na ty dvě společenské události tady na univerzitě. V tomhle byl tedy úplným opakem Raye, nebylo tedy divu, že se v jeho nekonečných příbězích trochu ztrácel. On se vždy snažil poslouchat, rád lidem naslouchal, bylo to mnohdy příjemnější, než kdyby měl on sám mluvit, jen to na jeho poměry bylo mnoho jmen a mnoho zážitků, takže se mu to očividně trochu pomotalo dohromady. Ray z toho naštěstí nedělal velkou vědu, byl to pohodář každým coulem, i přesto se Lincoln cítil lehce zahanbeně. Vždy si o sobě myslel, že je dobrý naslouchač, ale očividně... se přecenil, ach. Zlehka se pousmál při tom naznačeném rčení, které moc dobře věděl, jak pokračuje. Kvantita se nerovná kvalitě. To vlastně shrnovalo celý jeho život. Měl přátel méně, za to se ale obklopoval jen těmi správnými a pravými lidmi, kteří za to stáli. Dobrá, občas se spálil, občas se s někým přestal bavit, protože to pouto mezi nimi vymizelo, ale to se stává, ačkoliv mu vždy trvá se s něčím takovým smířit a většinou k onomu smíření potřebuje zajít na kávu s někým blízkým. Ono rčení platilo i pro akademickou půdu, když psal seminárky a eseje. Raději odevzdal pět skutečně propracovaných stran, než aby odevzdával dvacet stran plných “blábolů” či zbytečných informacích. Ve výsledku to platilo například i o cigaretách, bohatě mu stačila jedna či dvě, aby se mu poskytl ten očekávaný úlevný pocit, nepotřeboval vykouřit krabičku na jeden zátah. Tohle všechno ale neznamená, že by se na Raye díval skrz prsty a podivoval se nad tím, kolik přátel má, nebo snad dokonce jeho přátele shazovat. On sám byl přesvědčen, že si každý žije svůj život podle svého nejlepšího přesvědčení, a nerad se do toho někomu motal, pokud se nejednalo o jeho blízké, kteří o to motání zcela očividně stáli. Ray jednak nepatřil k těm nejbližším, ačkoliv je to skvělá osoba, a jednak by spíše měl o rady prosit Lincoln jej, ne naopak. Zajímavějším tématem byl chov želvy, který Lincolna překvapil, asi protože Raye netipoval jako člověka na chov želv. Na druhou stranu, o tom klukovi ví jen to, co mu sám prozradil, těžko tedy říct, zda ho vůbec pořádně zná, překvapen by tedy být neměl. „Ušít?” přeptal se, zda slyšel správně, „to se dělá?” navázal hned druhou otázkou, ale nebyla v tom ani špetka shazování. Byl jen upřímně překvapen, jelikož o tom nikdy neslyšel. Vidět oblečky na psech, dokonce i na kočkách, ale žádnou želvu v oblečku ještě nepotkal. Želva na provázku jej ale přiměla zdvihnout koutky vzhůru do úsměvu, jednalo se totiž o vtipnou a rozkošnou představu zároveň, hlavně když si k tomu doplníte Raye cupitajícího tam, kam si jeho želva zamane.  
Netrvalo to dlouho a dovedl ho na své posvátné místo ve skleníku, které pohotově připravil – otevřel okno, aby je už nic nezdržovalo od vytoužené cigarety. Minimálně Lincoln to potřeboval už jako sůl. Mile ho potěšilo, že si Ray toto místo pochvaloval, přeci jen se podělil o něco osobního, takže bylo příjemné slyšet slova chvály. „V nerdském to většinou jde, ostatně většina se tam na něco soustředí, ale dneska... jsem potřeboval ven,” podotkl a chápavě pokýval hlavou, jelikož věděl, že s Rayem spolek nesdílí, a tak nějak tušil (možná ho jen ovlivňovaly předsudky), že v tom chlapeckém to s tím klidem až tak slavné nebude. Jistě ten spolek má co jiného nabídnout, klid k tomu ale asi nepatří... což byl další z mnoha důvodů, proč by tam Lincoln nemohl patřit. Musel ale poskytnout i varování ohledně tohoto skvělého místa, že se už párkrát potkal i s někým jiným. Bylo to sice minimální, ale chtěl připravit Raye na to drobné riziko, které tu bylo, ale drobné riziko nad jejich hlavami viselo vždy, ať už kouřili kdekoliv, protože při udržování tajemství vám vždy něco hrozí a jakákoliv shoda náhod to může pokazit. „No..jo,” neurčitě se rozhlédl kolem sebe, protože si tak úplně nebyl jistý, jaké jiné věci má Ray přesně na mysli a možná nad tím raději ani nechtěl přemýšlet. „Ale naštěstí to není moc časté, stalo se mi to asi jen dvakrát a většinou až později večer, takže mi do karet hrálo i šero,” ubezpečil jej, aby si mohl v klidu vychutnat cigaretu, protože to poslední, co by chtěl, bylo zkazit mu chuť. Sám si spokojeně potáhl a vyfoukl dým před sebe, na moment se cítil odlehčený od všech starostí. „Přesně tak,” rty se mu roztáhly do úsměvu a poklepal si na vlastní kapsu, kde se nacházely žvýkačky. Bylo podivné, jak v tomto tajnůstkaření byli stejní, ale asi to k tomu patří, když doopravdy nechcete, aby na vás někdo přišel, a zápach cigaret se na člověku táhne dlouho, stopy je třeba maskovat jak to jen jde. Znovu potáhl a s nově nabytým uvolněním vydechl obláček dýmu, nicméně zmínka plesu s ním celým zamávala. Z neutrálního výrazu se mu po rtech rozlil jemný úsměv a celý najednou působil o něco uvolněněji. „Vlastně ano, byl jsem tam,” odpověděl neurčitě a ačkoliv netušil, zda je moudré pokračovat, nadechl se, aby mohl mluvit dál. „Vzal jsem tam moji sestřičku a jednu moji kamarádku, chtěl jsem ten ples využít, aby se seznámily, ale Teddy nám někam zmizela,” u toho si zlehka povzdechl, jeho plán totiž nevyšel, „ale i tak to byl skvělý večer, i když umění, tomu malovanému a focenému, vůbec nerozumím,” dokončil své vyprávění s nemizejícím úsměvem na rtech, až si musel odkašlat, aby svůj výraz trochu zmírnil a nevypadal jako měsíček na hnoji, typický výraz, když vzpomínal na Tabbs. Tvář mu pomohla zkrotit i vzpomínka na Arthura, onoho kamaráda, u kterého jej vždy něco v duchu nakoplo, ale teď se tím trápit nechtěl. Před tím a spoustou jiných neznámých pocitů utekl právě sem, nechtěl je tu probouzet. „A co ty?” optal se spěšně, aby odlákal pozornost od své maličkosti na svou společnost, která bude mít v rukávu jistě nějaký vtipný příběh. Ostatně jako vždy.

„Dělá?“ vyšlo ze světlovláska okamžitě poté, co padla otázka druhého, v tónu jako by zněl vcelku zamyšleně. Pohlédl vzhůru, nebe skrze nepříliš čisté sklo pozdravil dalším dumajícím pohledem, a když došel k závěru, že jednoduše neví, sklesl pohledem opět k zemi, přičemž potřásl rameny. „Bylo by super, kdyby ne,“ uchechtl se, „mohl bych nastolit nový trend – živil bych se šitím oblečků pro želvy.“ Fakt, že k šití má blízko jako želva k nosorožci, raději opomíjel, představa to koneckonců byla až moc idylická a absurdní na to, aby ji odhodil k těm dalším, mezi něž patřila třeba ta nějaké vysněné rybářky. A ne, do robustních rybářek stále nebyl, zjevně ani nikdy nebude. Bohužel. Každopádně měl v plánech své malé potvůrce něco objednat, buď tedy požádat vlastní mámu, nebo najít někoho šikovného ve svém okolí, ačkoliv mnoho takových nebylo. Jeho známí vynikali v lecčem, ale šití zjevně nebylo v dnešní době až tak populární. Kdoví proč. „Určitě bys měl slevu, kdybys teda… nějakou želvu měl.“ Že by jej dokázal přesvědčit? Nepravděpodobné, avšak ta myšlenka na to, že by svou želvičkou mohl venčit s nějakou další, byla opět až příliš lákává, tudíž si ji uložil do temného kouta vlastní mysli, aby mohla později strašit každého dalšího chudáka bez mazlíčka. Možná by se pak nemusel tak zoufale ztrácet v houští, zatímco by ji naháněl, protože ano, rychlé byly, a ano, jeho zrak nebyl zrovna dobrý. A zároveň to mohl brát jako hru schovky.
Tu jistým způsobem hráli i teď, tedy ve chvíli, co společně zalezli za pár vyšších exemplářů místní flóry. Následovali vyšlapanou cestičku, za což určitě školní zahradník rád nebyl, a usadili se opodál u kraje skleníku, kde se již vrhli na vše potřebné – zapalovače byly vytaseny, krabičky cigaret taktéž, a nakonec zbývalo se nahodit do pohody a párkrát si potáhnout, což si nemuseli namlouvat dvakrát. „Závidím,“ povzdychl si v doprovodu kouře. Asi by s radostí pronesl něco dalšího, bylo to patrné z jeho výrazu, ústa jako by se připravovala se otevřít, něco jej však přinutilo mlčet. Snad jen pocit špatného svědomí, nebo alespoň představa toho, že by jeho stížnosti někdo zaslechl. Ona šance zde byla, a on příliš riskantní nikdy nebyl. „To občas potřebuje každý.“ Jedním dalším přikývnutím tak opustil pátrání po důvodu, který sem Lincolna dnes přivedl, a namísto toho se zaměřil na něco lehce akutnějšího, tedy možné vetřelce. Nebyl vlastně vetřelcem on? Nebo kdokoliv, kdo se rozhodl opustit danou cestu? Možné zde bylo cokoliv, ale jeho samozřejmě zajímala pouhá přítomnost dalších možných jedinců. Strach nakrátko zahnat dokázal, avšak jakási instinktivní obava stále přítomna byla, stále jako by jej pošťuchovala a nutila, aby se otáčel směrem, odkud přišel, zdali tam nenarazí na neznámého. Nenarazil, to ani napotřetí, co se takhle obracel za sebe. Na úsměvu mu to nijak rozhodně neubíralo, toho místa si nadále cenil a stále byl vděčný, že jej tam Lincoln zavedl. Když mu jeho parťák přitakal k myšlence, že jde o vcelku multifunkční místečko, musel se krátce uchechtnout. Byl to přeci kluk, a tento humor či cokoliv s ním spojeného, jej jistým způsobem také poháněl, ostatně jako mnohé jiné. „Budu s tím počítat,“ pohlédl vzhůru, čímž si zkontroloval, kolik by tak mohlo být, „ale jsem i skvělý herec, určitě bych to dokázal nějak zakecat.“ Lež. Napohled pěkná, vevnitř nijak působivá. Nebylo tedy pochyby, že by každého náhodného kolemjdoucího dokázal zahltit vodopádem slov, ale… že by si tím přesně dokázal ukrýt záda, se říci nedalo. Jeho tajemství, společně s tím od Lincolna, mohlo být komprimováno, což jako snad budoucí novinář věděl, že není zrovna žádoucí. Na své straně. A když přišlo na základní výbavu a vlastnosti, musel dalším letmým úsměvem přiznat, že na tom ani jeden už lépe být nemohl. Lincolna tak ozářil zcela pyšným a nadšeným výrazem, k tomu i takovým pozvednutím koutků, jaký mu ta cigareta mezi rty dovolovala. Jakýchsi prvních pár otázek měli již stranou, teď konečně dostával příležitost se vyptávat dále, a ovšem, že jej zajímal ples, přeci jen se bez té otázky mnoho lidí, včetně něj, poslední dobou neobešlo. Již jen dle výrazu druhého poznal, že se jej účastnil a že si z něj musel odnést alespoň jednu tu milou příhodu, a ve chvíli, co se připravoval se dotázat dále, jako by mu rovnou odpověděl. „Ah, sestřičku,“ poznamenal vcelku zaraženě. Pravděpodobně zapomněl, skoro bezpochybně, ale díky této zmínce si dokázal vybavit alespoň něco málo, dostatečně k tomu, aby nepůsobil jako naprostý ignorant. Mlčel, poslouchal, a nakonec se jen zlehka pousmál. Dobře, romantika nepatřila mezi jeho talenty, v podstatě by nepoznal lásku, ani kdyby jej silně praštila do tváře, ale něco z toho pohledu mu říkalo, že je Lincoln o něco… šťastnější. Nebo na něj šla nějaká nemoc, možností bylo rovnou několik a on vážně, vážně netušil. „Jsem na tom úplně stejně… s uměním teda. K tomu jste bez Teddy mohli mít více prostoru pro sebe, no ne?“ Ani si nebyl jistý, jak to myslí, možná se jen snažil najít něco pozitivního, byť jeho parťák vypadal dost pozitivně. Až nezvykle. Děsivý. „A s kým jsi to tam vůbec byl?“ otázal se se zdravou kapkou zvídavosti a mírně pozvednutým obočím, napůl tak doufal, že onu neznámou bude i znát, snad aby mohl nějak i přispět. A tu příležitost dostal, když se jej optal nazpátek. Cigaretu uchytil mezi prsty, načež se hluboce nadechl a spustil: „Šel jsem tam s Bayem, teda Hayem – nebo Baymaxem? – no, prostě jsme se sešli s Haydenem a… pak se přidala další tuna lidí. A pak odešli a přidali se další, to se tak dobrou hodinu opakovalo, dokud mě to neomrzelo a nedotáhl jsem ho se podívat na vlastní tvorbu. Rád fotí, něco tam měl i vystavený, ale příliš jsem z toho asi nevyčetl,“ potřásl rameny, přeci jen už zmiňoval, že se v takovém umění prostě nevyzná, „a nakonec nás, spíš jeho, zas obklopili lidi. Bylo to suprový, ale více času jsem určitě mohl strávit na parketu,“ zakončil svůj vodopád slov menší výčitkou a chvilkou k tomu, aby se mohl uchechtnout. Bylo to parádní, ale jistým způsobem i typické. Večer naplněn společností a pokrytectvím. „Dostali jste se k tanci vy dva?“  

Asi ho ani nepřekvapilo, že chlapec neměl tušení, zda se oblečky pro želvy vyrábí nebo ne. Na jednu stranu měl pocit, že se vyrábí snad vše, na co si jen vzpomenete, tak proč ne oblečky pro želvy, na druhou stranu... mělo by to vůbec své zájemce? Nad čím tak dumá, jsou v Americe, jasně, že by se zájemci našli, tady se uchytí snad všechno. Odpovědi se ovšem nedočkal, ale dále nad tím už nepřemýšlel, jelikož na tom příliš nezáleželo, alespoň jemu ne. Ostatně, žádnou želvu nemá. Trochu překvapeně zdvihl pohled k Rayovi, když s takovým entuziasmem pronesl, že by bylo super, kdyby to ještě nebylo, jelikož on na tom nic skvělého neviděl, ale hned vzápětí pochopil, co měl Ray na mysli. „Nevěděl jsem, že v sobě máš takového obchodního ducha,” poznamenal a koutky mu vystřelily vzhůru. Nebyl typem člověka, co by si do jiných často rýpal, i proto tato poznámka zněla jen napůl jako rýpnutí a napůl opravdově překvapeně. Představa to ale byla opravdu úsměvná, už viděl Raye u šicího stroje a s krejčovským metrem, jak bere míry malým (i velkým!) želvičkám, a podle toho šije různé oblečky na přání. Neměl ponětí, jak zručný jeho přítel je, nechtěl jej podceňovat, ale přeci jen mu něco říkalo, že Ray se možná baví se spoustou lidí a má spoustu zájmů, ale šití k nim patřit nebude. „Tak kdybych si nějakou želvu pořídil,” opravdu nepravděpodobné, „aspoň budu vědět, na koho se mám obrátit,” zažertoval s lehkým úsměvem na rtech, ačkoliv moc dobře věděl, že sám od sebe se doopravdy neodhodlá k nákupu nějakého mazlíčka. Ne že by měl něco proti zvířatům, to ne, jen je spokojený se svými knihami a cigaretami. A přáteli, s těmi taky.  
„Myslím, že by to na tebe bylo moc,” na chvilku se zarazil, aby zvolil správný výraz, a u toho si potáhl, aby se mu lépe přemýšlelo, „nudné,” dokončil svou větu a spokojeně si nad tím kývl. Jistě, v nerdském spolku byl klid, ale byl tam klid neustále, když tedy nebudeme počítat oslavy zvolení. Lincolnovi to takto vyhovovalo, byl to jeden z hlavních důvodů, proč se do onoho spolku přidal a nešel třeba na kolej. Ano, silným faktorem byla i Teddy, společné přidání do spolku bylo totiž lákavé, ale i bez jejího vlivu byl rád, že se tam přidal, jelikož to bylo přesně místo pro něj a vzhledem k tomu, že s Rayem byli přeci jen odlišní... nebyl si jist, zda by to bylo i místo pro něj. Nicméně zachytil ten nádech, který jako kdyby zahajoval nějakou další konverzaci, ale z jeho úst nakonec nic nevyšlo. Nechtěl z něj tahat nic, co by mu bylo nepříjemné, a tak jen lehce kývl hlavou, ať už to mělo znamenat cokoliv, myslel to v dobrém. „To je pravda,” odkýval jeho slova a než se ponořili do absolutní nirvány, cítil vnitřní potřebu Raye upozornit, že o tomto místě ví více lidí než jen on, nicméně jaksi nepochytil důvod uchechtnutí při zmínce multifunkčnosti, na tohle byl, ačkoliv je mužem, lehce mimo. Ne že by byl tímto tématem nepolíben, jen zkrátka neměl oko na dvojsmysly a lehce mu proklouzly. „Hlavně, že se o sebe postaráš,” shrnul celou tu záležitost s případnými narušiteli a vlastně i předem pochválil jeho výbavu na zamaskování cigaretového oparu, kterou se mohl chlubit i sám Lincoln. Jedná se přeci jen o poměrně specifickou vůni, kterou je potřeba překrýt, pokud se snažíte udržet tajemství pod pokličkou. Upřímně, i kdyby nekouřil tajně, snažil by se pach cigaret na sobě mírnit. Možná by ohledně toho nebyl tak úzkostlivý, jako nyní, ale stejně ví, že dost lidem to zkrátka nevoní a nerad by je od sebe odháněl tímto.  
Tak nějak mohl tušit, že ačkoliv právě před plesem utíkal, stejně si jej najde, protože pro zážitky z plesu v posledních týdnech žila celá univerzita, a kdyby byl Ray zrovna v tomhle výjimkou, dost by ho to překvapilo (myšleno v tom nejmilejším smyslu, samozřejmě), a tak se dal do vyprávění. „Ano, Teddy tam dokonce vystavovala, hlavně z toho se zrodil můj nápad tam jít,” doplnil ještě k tématu své drahé sestřičky, než pokročil v popisu celého večera a nutno dodat, že mu na rtech po celou dobu hrál úsměv. Ve výsledku bylo uklidňující o tom večeru mluvit, obzvlášť když záměrně opomíjel ty nepříjemné pocity z toho saxofonisty, nicméně stačila jediná zmínka a byl opět rozhozen. „Jo, uhm, to jsme měli, to je pravda,” vyklepal ze sebe na své poměry kostrbatou větu a rozpačitě se na Raye podíval. Možná na tom byl s pojmem láska o něco lépe než Ray, ale přiznat si něco takového stejně nedokázal. „S Tabbs,” odvětil prostě, než by se opět zamotal do svých vlastních slov a vylezlo by z něj něco podobně kostrbatého jako předtím. Byl normální, oni dva byli přátelé a neměl tedy z čeho být nervózní. Proč tedy byl? „Studuje vědu, ve čtvrtém ročníku,” doplnil v následujícím momentu, aby usnadnil Rayovi přemýšlení o tom, zda ji zná, protože tušil, že něco takového se teď v jeho hlavě odehrává. Vlastně by ho nepřekvapilo, kdyby ji znal, protože... Ray znal kdekoho a Tabbs byla pro změnu tak sluníčkovým človíčkem, že neměla problém se s kdekým seznámit. Pro změnu dal prostor svému společníkovi, aby se podělil o svůj večer, zatímco on se vrátil zpět ke své pomalu dohořívající cigaretě. Ah, poznatek číslo jedna bylo, že Baymax a Hayden jsou jedna osoba, zajímavé. Zbytek příběhu byl pro Raye tak typický, ale přesto se Lincoln nepřestával divit, kde bere energii na bavení se s tolika lidmi? On byl rád, že se tam bavil jen s Teddy a Tabbs a i ten okolní hluk mu občas trošku vadil, zatímco Ray... Si to očividně užíval. „Věř mi, taky jsem nic moc nevyčetl z ničeho, co tam bylo vystavené, ale všechno vypadalo hezky, to se počítá,” jeden koutek zdvihl do polovičního úsměvu, holt byli oba marní na umění, to se stává, „ale jinak to zní, že sis to užil, to rád slyším,” myslel to upřímně, i když to možná znělo jako otřepaná fráze, no svým přátelům přál dobré věci, včetně užitého plesu. On sám si to užil, zasloužili si to tedy i ostatní. „Ano, párkrát jsme se na parket vydali,” myšlenkami odcestoval do onoho večera a v mysli měl jen jejich těsnou blízkost, její tvář a tlumenou hudbu v pozadí, „ale většinu plesu jsme strávili někde bokem a povídali jsme si,” tiše si odkašlal a raději znovu potáhl ze své cigarety, kterou bude nucen v nejbližších chvílích típnout. A jak předvídal, tak se i stalo, cigareta došla svého konce a Lincoln ji poctivě uhasil, nechtěl by tu způsobit katastrofu. „Bylo fajn tě vidět,” hlesl jemně a s pokývnutím hlavou se s Rayem rozloučil. Odlepil se od stěny skleníku a odkud přišel, tam se vrátil, aby se mohl vrátit ke čtení. Rozptýlení od myšlenek stejně nepomohlo, naopak jej Ray nutil uvažovat o tom víc... a možná i díky tomuto rozhovoru se přestal oněch myšlenek tolik bát a naopak s úsměvem na ples vzpomínal, když se svalil na postel ve spolku.