Cukrárna

Měli už nějaké úkoly, měli už něco napsat a jemu se všechny úkoly začaly kupit, jak typické. Pořád si neuměl uspořádat čas a splnit všechny úkoly, neuměl to už od střední a trvá to dodnes. Nesnášel se za to, ale nemohl se toho zbavit, ať se snažil sebevíc. Proto na sebe hodil obyčejné tričko, nasadil brýle a vyrazil do ulic, aby si našel nějaké pěkné místo ke psaní. Původně mířil do kavárny, ovšem tam bylo na jeho vkus poměrně plno a hlavně by toho moc v hlučném prostředí nenapsal. Pokračoval tedy ve své cestě městem a pohledem zabloudil do výlohy cukrárny. Lahodné dortíky a zákusky, které se na něj zpoza výlohy usmívaly, ho nalákaly dovnitř. I kručící břicho se ozvalo na souhlas, že by něco malého sluplo. Vklouzl tedy dovnitř a přešel rovnou k pultu. Mile se usmál na postarší prodavačku a prohlížel si nabídku. "Prosím, jeden tenhle dortík a dobrou kávu," spokojeně nadiktoval objednávku, prodavačka ho poslala ke stolku a on spokojeně přikývl. Usadil se k okénku u výlohy, aby se mohl dívat ven a rozptylovat se tak od práce.. Dobrá práce Matty, pochválil se v duchu. Vyložil na stolek svůj notes a tužky a vrhl se do rozepisování toho, co měl odevzdat. Během chvilky mu prodavačka s milým úsměvem přinesla dortík a kafe, za které slušně poděkoval, a okamžitě si uřízl kousek dortu. Byl úžasný a on se spokojeně usmál. Prohrábl si vlasy a pustil se do práce.

Plná energie a nadšení se rozhodla vydat Crystal do ulic. Sluníčko jí dneska příjemně donutilo vylézt z postele a ona tak i učinila. Jak se tak dívala do lednice, zjistila že tam zřejmě nic ani nevykouká, tudíž se rozhodla zavřít poloprázdnou lednici a vydat se někam na dobrou snídani. Tak nějak ví kam se v tuhle dobu zašít, má to zmáknuté. Nahodí na sebe pruhované tričko černo bílé barvy, přičemž bílá barva značně nad tričku vyhrává nad černou, jelikož jí je tam více. Tričko není na tělo a je volnější, zřejmě si Crystal na určitém pohodlí zakládá. Přes tričko oblékne kostkovanou košili. Na košili se nachází tři barvy a to vínová, bílá a nějaké proužky černé. No a protože Crystal nikdy zrovna sukni neholdovala, zvolila k tomuto oblečení tmavě modré džíny. Sebere svůj menší batůžek do kterého v rychlosti vhodí peněženku, klíče a knihu. Tyhle tři věci jsou taková její klasická výbava, nebo první záchrana. Zastaví se ještě před zrcadlem, když cpe své hubené nárty do bot a ještě si trubka sešlapuje nechtěně patu u bot. "No proboha.. Holka ty vypadáš." Zadívá se na mírně pocuchané vlasy, pohlédne k zemi a protočí nad sebou nevěřícně očima. Pomůže si rukou, aby si mohla nazout boty a ze svého zápěstí stáhne černou gumičku. Neposedně vlnité blond vlasy si stáhne do vysoce postaveného drdolu. Usměje se nad tím spokojeně, kývne hlavou. "To je hned lepší Crystal." Oddychne si, zatáhne za kliku a vydá se do ulic města. Pozorovala co se děje kolem, ty lidi.. Bavilo jí sledovat co lidi dělají, poslouchat co řeší, ačkoliv se to zrovna dvakrát nesluší. Její nohy jí v podstatě dovedou až ke krásné cukrárně. Vleze si dovnitř a po kavárně se rozezní zvoneček. Nadechne se té sladké vůně, co se jí zaryje až do morku kostí. "Krásné ráno přeji," Usměje se na prodavačku za pultem svým andělským úsměvem. "poprosím vás o jeden malinový dortík, však vy víte který myslím aa.. Pak ještě bych poprosila.. Hmm.." Najednou se zadrhla, ruce si založí na prsou a v hlavě má souboj jestli si dát čaj nebo kávu. Tolik velkých rozhodnutí právě teď musí učinit a to pouze u snídaně. Ach.. Těžký to život. Nakonec se nadechne ke slovu a usoudí, že dnes si dá kávu. "Tak kávu prosím.. Děkuji mnohokrát." Uculí se, otočí se na patě s tím, že si půjde sednout do té prázdné cukrárny kde není ani noha, když v tom se zadrhne. Úplně zkamení na místě když si všimne kdo si právě vychutnává svůj dortík z jednoho ze stolů nacházejícího se u velkého okna. Úsměv jí z tváře zmizí a tvář zůstane bez úsměvu. Stojí tam jak přišpendlená a neschopná jediného pohybu. Opravdu je to Matthew? Ten Matthew?

Zrovna se rozepsal, chytil múzu, spisovatelskou slinu, říkejme tomu jakkoliv, prostě psal, div mu ruka neupadla a z papíru se nekouřilo, a právě kvůli tomu naprosto ignoroval okolí, nevnímal, kdo vchází a vychází z cukrárny, soustředil se jen na svou myšlenku. Miloval tyhle momenty, kdy se rozepsal a nepřestával psát, kdy jeho myšlenka nebrala konců a on vypisoval vše, skoro automaticky. Avšak i tohle někdy končí a jakmile i tato myšlenka došla svého konce, Matthew spokojeně odložil tužku, konkrétně si ji strčil za ucho mezi pocuchané vlasy, a spokojeně se usmál. Nezaobíral se kontrolou textu, to dělal až úplně nakonec, teď chtěl ještě psát dál, vypsat ze sebe všechno, co mu přijde na mysl. Nejdřív ale krátká pauza, každá skvělá mysl potřebuje oddech a dobrou kávu. Opatrně usrkl, aby zkontroloval teplotu kávy, a když došel k závěru, že se může klidně napít, učinil tak. Do těla se mu vlila nová energie a on hrníček položil zpět na stůl. Svou pozornost přesunul k dortíku a spokojeně se do něho pustil, ale.. Jeho dobrý pocit pomalu mizel, protože když vás někdo pozoruje, máte z toho špatný pocit, nikomu se nelíbí být pozorován. Otočil se tedy směrem, ze kterého cítil ten nepříjemný pohled, a div se mu údivem neotevřela pusa. Stálo tam děvče jemu velmi známé a blízké, avšak vzdálené. Změnila se, no přitom si byla pořád podobná. Rozhodně musel uznat, že dospěla, ale to se stává, když někoho pár let nevidíte, že? V jistém neuvěření na sebe zírali, mlčící a nejistí. Pamatoval si, jaká byla, proto usoudil, že by měl být právě on tím, kdo rozetne jejich mlčení. "Cryst?" oslovil jí nejistě a zformoval jakýsi nesmělý úsměv. Vůbec netušil, jak na tu dívku.. Eh, teď už spíš ženu.. Reagovat. Je to tak dlouho, co ji neviděl, co mu odjela bůh ví kam a teď ji má tady před sebou. Skoro ani nečekal, že jí ještě někdy může vidět. Což neznamená, že by na ni zapomněl, nebo ji snad vymazal ze svého života, jen už to nepovažoval za pravděpodobné a v tomto setkání vidí malý zázrak. Přeci jen se vyplácí dělat dobré skutky, karma vám to nějak vrátí! Jemu to vrátila v podobě Crystal.

Krásný to den pro ní, už když věděla že každou dobou bude sedět, v ruce bude držet knihu a na stole jí přistane talířek s milovaným dortíkem. A co víc, bude u toho i káva která jí dodá ještě víc uklidňující a odpočinkové energie. Malé drobné vlásky jí trochu trčí mimo drdol, vypadá to roztomile, jako když se právě probudila. Vlastně, něco na tom pravdy je protože ještě před pár minutami nadávala u dveří že vypadá jako koště a nebyla si schopna ani nazout boty, jak moc se soustředila na svůj účes. Už se chystala, že se usadí k jednomu ze stolků, jenže se zadrhla na místě z pohledu na jednoho chlapce? Nebo už i muže? Sama neví, vzhledem k době jak dlouho se neviděli. Upře ty její krásné oči, co patřily vždycky jen jemu, na něj. Prohlíží si rysy jeho tváře, trochu se změnil, zmužněl ale pořád je to on. Ten Matthew kterého znala.. Ovšem jestli je stále takový jaký byl i povahou. Stále stojí na místě jako přikovaná, mlčící ale s jistou jiskrou v očích. Když uslyší jeho krásný hlas vyslovit její jméno, srdce se jí rozbuší tak rychle, že to vypadá že by z ní i mohlo vyskočit. Její tělo se uvolní, když vyřkne její jméno, i přes to že tak nejistým tónem v hlase. Ovšem nereagovala by jinak, kdyby si troufla něco říci první. Za tu dobu se ale dost změnila, ne jen vzhledem, ale i povahou. Vlastně díky němu, jelikož on jí dal tak pěkně do pořádku a aby si trochu věřila.. A ona se mu odvděčila tak, že vlastně odešla. Hrozně jí to mrzelo. V tuhle chvíli, kdy takhle stojí přímo naproti němu si není jistá co a jak. Nadechne se ke slovu, chvíli nic neřekne ale pak se její rty rozpohybují. "Matty?" Maličko se na něj usměje. Tak jak se na něj vždycky usmívala.. Ať je to divné jak to je, v tuhle chvíli jí nenapadne že to co má v plánu bude divné. Rozejde se přímo k jeho stolu. Nechá sjet batůžek po jejích zádech a v podstatě mu přímo vleze do klína. Ruce si pevně dá kolem jeho krku a zavře oči. Více slov neřekne, jelikož tohle zahrnuje všechno co chce říct. Navíc mu plno dalších věcí může říct později.

I přestože jí už oslovil, vytrvával v jejím prohlížení, jakoby si potřeboval ověřit, že je to opravdu ona a on tady neoslovuje náhodné kolemjdoucí, což by bylo.. nemilé, ale se svými schopnostmi by z toho dokázal brilantně vybruslit, i přestože by ho to mrzelo, protože ta vnitřní radost, kterou pocítil při představě, že to doopravdy je Crystal, by zmizela a on by si procházel procesem smutnění za její odchod znovu. Ona by mu to nevěřila, nebo alespoň ne ta stará Crystal, protože by mu říkala, že není tak úžasná, aby pro ní smutnil. Netušil, jestli se v tomhle změnila, jestli na ní zanechal nějaký vliv a třeba jí i dodal sebevědomí, ale teď měl možnost všechno zjistit. Byl rozechvělý nedočkavostí, ale zároveň se obával. Co když se Cryst změnila? Co když objevila své sebevědomí a víc, co když zpyšněla, od doby, co se neviděli? Přeci jen kvůli hudbě si ji někam povolali, mohlo jí to přerůst přes hlavu.. Ale ne, snažil se takové myšlenky vytěsnit, protože taková by Cryst nikdy nemohla být, znal ji. Nebo alespoň doufal, že ji znal. I její rty vysloví jeho jméno a nakonec zformují tak typický úsměv, který na střední viděl každý den při jejich ranních snídaních ve všemožných kavárnách. Srdce mu radostí poskočilo, přeci jen to byla Ta Crystal, nespletl se. Otázkou už jen bylo, jestli byla pořád stejná, stejně skromná Crystal. Vesele se usmál, když zamířila k němu, v rychlosti udělal místo na stolku a uskromnil svou potřebu zaplnit celý stůl svými věcmi, aby si Crystal mohla odložit dortík a kávu, předpokládal, že se jedná o kávu. Co přišlo pak ale nečekal. Cryst si odložila, ale místo toho, aby se usadila naprosti němu a plaše se usmála, oni by navázali nezávaznou konverzaci, která by byla zprvu trochu zvláštní, protože se dlouho neviděli, ale poté by z cukrárny vycházeli spolu s úsměvem od ucha k uchu, protože by si vzpomněli, jak si rozumí, Cryst udělala ale něco úplně jiného. Vlezla na něj a ruce mu obmotala kolem krku. Z toho nečekaného objetí byl překvapen, až mu vypadla tužka, co si strčil za ucho, a dokonce chvíli nevěděl, jak reagovat. Až po chvíli mu došlo, že sice Cryst není pořád stejně plachá, ale pořád je to ona.. Nebo alespoň doufal. Každopádně bylo milé ji znovu vidět, proto ovinul nakonec i on ruce kolem jejích boků a pousměje se. „Změnila ses, páni,“ zamumlá do jejich objetí, a ač to nemyslí zle, zní překvapeně a možná to pro Cryst nevyzní jako úplně pozitivní poznámka. Ale na to on teď nehleděl, jen přemýšlel, kde Cryst sebrala takovou odvahu. Prostě dospěla, uklidňoval sám sebe. Pořád je stejná, jen odvážnější, připomínal si v duchu. Po chvíli opakování této mantry tomu doopravdy uvěřil, viděl před sebou tu starou Cryst, která se jen stala trochu odvážnější. Možná kdyby byla odvážnější i předtím, věci by dnes byly jinak..

I jí samotné nějakou chvíli trvalo, než si uvědomila že je to on. Přece jen se vlastně odloučili, ona vlastně myslela že bohužel napořád. Hrozně jí to mrzelo, protože to že ho měla více než ráda, si uvědomila tak pozdě. Připadala si pak ještě hloupější než kdy jindy, ale pozvedla hlavu, řekla si že to on by rozhodně nechtěl. Sama si teď v duchu říkala, co když je vlastně jiný? To že řekl její jméno neznamenalo v podstatě nic. Co ta jeho slova? Že nemá rád tu pýchu ve společnosti? Co když ho to taky pohltilo, co když tak vyrostl že ho ani chováním nepozná. Slečny si může vybírat, co když tomu to tak je? Co když se bude divit tomu, že se z hodného kluka stal sukničkář? Tolik otázek, tolik neznámého, až jí to možná i děsilo. Nestojí tam ale tak dlouho jak si myslela. Tohle trochu trvalo, aby po něm takhle skočilo. Naštěstí nahromadila všechnu odvahu, co má hlavně od něj, a vlezla mu do náručí. Tiskne se k němu jako kdyby byla dítě a on nějaký její plyšák. Přivře si oči a stihne zachytit tužku padající z jeho ucha. Pak ho ale rukou opět obejme, zavře si oči a nechá se unášet touhle krásnou chvilkou. Možná má strach, co když je tohle jen její sen? Už nikdy nesplnitelný? Drží se ho tak dlouho, ale přeci jen při jeho slovech o její změně se na něj podívá. Ano, trochu se změnila, ale ze společnosti je pořád často vyklepaná a musí jí k tomu někdo pomoci, což nejlépe dovedl on, ale kamarádky ze spolku to taky dokáží.. Ale stejně, je to jeho zásluha. Ale pořád je v podstatě ta samá Crystal, ovšem se nikdy nechovala k někomu tak jako právě k Mattymu. "I ty ses změnil." Pozoruje rysy v jeho tváři, jemně mu palcem po ní přejede. Natáhne ručku pomalu k té své a jemně se do ní štípne, možná že si oddychne a uvolní se opět. "Není to sen." Spokojeně zašeptá, zářivě se na něj usměje, jako když najednou z ní vše opadne a ona pro něj rozkvete jako růže. "Já.. Já.. Nevím nějak co říct dřív. Mám tolik věcí co ti chci říct.. A.. Jestli jsem to tímhle objetím zkazila, omlouvám se." Pomalu se zvedne, dívá se na něj nevinně, pořád tu nevinnost v očích má. Pořád je to doopravdy ona. "A ano.. Jo.. Vzhledem jsem se trochu změnila.. Vlastně i chováním." Pozvedne trošku hlavu, ale pak se na něj opět s menším úsměvem podívá, stojí vedle něj a její drobná ručka se přiblíží k jeho uchu, kde zanechá opět tužku co mu díky ní upadla. "Ale věř že jen díky tobě.. Není to klišé, ale pravda.. Jsem pořád ta.. Co se bojí, ale je to se mnou lepší, hlavně díky tobě.. A já se ti odvděčila tím, že.. jsem.. No že jsem odešla. A to byla.. Chyba." Dostane ze sebe upřímně, promne si trochu spánek. Stojí tam s plnou hlavou slov, klidně by o tom mohla napsat knihu, o tom všem co mu chce říct. "Hrozně mě to mrzelo, uvědomila jsem si že bez tebe.. To bude těžké protože.. Ty jsi mi ukázal jak se s lidmi bavit. A.. Já jsem.. Odešla. Promiň. Všechno ti chci říct já.. Omluvit se.. A.. Můžu si tu s tebou sednout?" Mluví páté přes deváté, jak je z toho nervózní a nervozně si zarývá nehty do dlaní, bojí se jeho reakce. Co když odmítne a vše se to teď zkazí už tím, jak ho objala? Doufá že je to pořád Matthew, ten kterého vlastně i.. Milovala? Bála se si to říct sama, bála se to říct nahlas.

Připadal si zvláštně. Na jednu stranu šťastně, na druhou nejistě. Neskutečně ho těšilo vidět tuhle blonďatou hromádku nejistot, ze kterých se jí takovou dobu snažil vyléčit a ukázat jí, že svět může být i barevný, ne jen černý. Znejisťoval ho ovšem fakt, s jakým odhodláním si to k němu nakráčela a vrhla se mu do náručí. Jak sebejistě působila. Musel připustit, že její sebevědomí mělo kouzlo, ale zároveň ho to děsilo, tak si jí nepamatoval. Překvapení se rozšířilo, jakmile ucítil dotek lehoučký jako vánek na své tváři. Mráz mu přejel po zádech a rozšířily se mu zorničky, ten dotek byl intimnější, než by si od Cryst dovedl představit, obzvlášť když se tak dlouho neviděli a najednou se vlastně skoro neznali. Pobaveně se usmál, jakmile se Cryst štípla do tváře, což jí vlilo do tváře roztomilý růž, skoro jakoby se opět styděla. "Ne, není," ujistil ji, i když on si to na sobě nijak nepotvrzoval, protože.. to prostě věděl. Něco takového by se člověku nemohlo zdát. "Nezkazila, jen.. Jsi mě překvapila," připustil zcela otevřeně, protože mu něco podobného pravděpodobně už dávno vyčetla z tváře, a on chtěl věci uvést na pravou míru, takže svá slova podpořil úsměvu. "A ty víš, že tě rád pokaždé vyslechnu," uculil se na ni, jako to dělával. "Můžeme třeba zase zavést každoranní společné snídaně," navrhl s úsměvem a na potvrzení svých slov si ukrojil kousek dortíku, na znamení snídání. Upřímně, na tuhle tradici docela zapomněl a zmizela mu i motivace, proč na takové ranní dýchánky chodit, takže opět začal chodit na přednášky na poslední chvíli a snídani si bral do pytlíčku s sebou spolu s kávou. "Vzhled se dá očekávat," chápavě se pousmál, ale neodpustil si rychlé prohlédnutí a hledání změn. "Takže sis konečně vzala k srdci vše, co jsem říkal?" na rtech mu zavévodil spokojený úsměv, že odvedl dobrou práci, i když byla náročná. Tázavě si ji prohlížel, přemýšlel nad vším, co se jí motalo v hlavě a koneckonců i nad tím, co se motalo v hlavě jemu samotnému. "Neomlouvej se, vždyť to byla skvělá nabídka a já ti to přál," upřímně se na ní usmál, i přestože zastrčený koutek v jeho srdci řval něco jiného. Samozřejmě, že ho to mrzelo, že mu chyběla, ale jak by jí mohl něco vyčítat, když se prostě jen chopila své šance prosadit se a to musel respektovat, ba co, on jí to dokonce přál, naprosto upřímně. "Uh, samozřejmě, posaď se," pokynul jí rukou k volné židli a široce se usmál. V duchu si ještě vynadal, že jí to nenabídl první, vždy k ní byl prvotřídním gentlemanem. "Bude mi potěšením mít milou společnost," mile se na ni uculil a odpil ze své kávy, aby mu nevystydla. Snažil se na ni nezírat, ale jen si chtěl užívat pohled na někoho, kdo mu tolik chyběl. "Tak.. Povídej," pobídl ji a čekal, co zajímavého se dozví o jejím životě, zatímco se neviděli.

Nikdy by si nemyslela, že je něco opět přivede k tomu se zas vidět. Myslela si, že už tohohle skvělého člověka nikdy neuvidí. Tak moc to uvnitř ní bolela, neřekla to ale nikdy nikomu. Říkala si, že si nějak budou psát, ale ani to se nestalo. Měla strach, že jí nepřijme, bude se zlobit že od něj v podstatě odešla. Sevřený hrudník se najednou uvolní při jeho slovech. Dokáže jí stále uklidnit, opravdu mu jeho slova věří a ví, že od něj jsou opravdu upřímná. "Dobře já.. No prostě.. Upřímně jsem myslela v tu chvíli, že je to sen a udělala jsem to, co jsem dlouho chtěla udělat." Promne si nervózně ruce, při zmínce o snídaních, které mimochodem milovala, se jí vlije opět jemná růž do tváří. Pozvedne k němu pohled, zahledí se do jeho krásně zbarvených očí a koutky rtů jí zacukají do úsměvu. "To bych moc ráda.. Klidně by mohlo být víc společných věcí.. Nečekala jsem že tě tu najdu. Že tě ještě vůbec najdu." Přehoupne se ze špiček na paty, zvedne ze země malý poloprázdný batůžek, přejede po něm lehce rukou, zřejmě aby na něm nebyla žádná špína ze země. Ne že by ale chtěla tuhle cukrárnu nějak v úklidu podceňovat, ale z nervozity dělá dost věcí. Pověsí batůžek při přijetí ke stolu na židli a usadí se naproti němu. "Milou společnost? Snad máš pravdu." Uchechtne se pěkně, ale možná stále trošku nejistě, nadechne se ke slovu a v hlavě si v podstatě dělá seznam čím by chtěla začít. Upije kávy během jejího přemýšlení. "No.. Hrozně se mi stýskalo," opře si ruce na stůl. "Strašně mě to mrzelo a.. Uvědomila jsem si to bohužel až když jsem odjela.. Že vlastně to mezi námi bylo. Hrozně úžasné." Pousměje se, ale stydlivě sklopí pohled, zřejmě má strach to trochu říkat. "Bála jsem se ti napsat, protože jsem se bála že jsem ti ublížila mým odchodem. Přitom sem vlastně ublížila sama sobě." Přivře oči a zavrtí nad sebou hlavou, pozvedne jí však k němu a podívá se mu se strachem v očích do těch jeho. Mohla se do nich vždy dívat neskutečně dlouhou dobu, nekonečnou dobu. "Předpokládám že je možná trochu pozdě na omluvy.. Však ty už máš určitě svojí slečnu a tak.." Jednoduše se bojí odpovědi, co když jí opravdu má? Neměla tohle vůbec dávat do řeči, protože část v ní říká, že tohle bylo hrozně hloupé a odpověď by jí mohla akorát ranit. Polkne a skousne si nervózně plný ret. Hrozně věcí se jí honí najednou v hlavě, nedokáže teď ani pomyslet na to, že by si měla sníst svůj malinový dortík a něco vůbec celkově pozřít. Její drobné ručky se jí možná trochu chvějí. Nikdy jí ani moc nenapadlo, že by se mu opravdu líbila. Ano, něco mezi nima vznikalo, ale stejně tomu nemohla ani věřit, že on takový milý a pohledný by chtěl někoho kdo ve věcích nevidí nic hezkého.

Nečekané se stalo realitou už v ten moment, co k němu přiběhla tahle blonďatá.. no, teď by ji nazval skoro i vichřicí, protože se na něj doopravdy vrhla a on měl co dělat, aby se z toho vzpamatoval. Nějak pořád nemohl uvěřit, že je něco svedlo zpět dohromady. Člověk na náhody uvěří asi až poté, co sám nějakou pěknou prožije. Spokojeně se usmíval a nemohl se nabažit pocitu, že objevil svou ztracenou kamarádku, ke které měl tak blízko a kterou si vzal pod svá křídla a učil ji, jak se mít ráda. Jak se tak na ni díval, jeho slova doopravdy zabrala, protože byla jiná, pozitivně jiná, ale pořád jiná a nezvyklá. Asi mu bude trvat, než tohle překousne, ale osobně věří, že si na tuhle pozitivní změnu zvykne..brzy. „V pořádku, nemusíš mi nic vysvětlovat,“ chlácholil ji, jakmile začala obhajovat to štípnutí do tváře, protože jeho slova očividně vyzněla jinak než myslel a ona si je vzala špatně. „Heh, to jsme dva, abych byl upřímný,“ připustil a snažil se, aby mu v hlase nezněl ten smutek, který kdysi při jejím odchodu pocítil a který vlastně ještě tak úplně nezmizel. On smutek asi nikdy tak úplně nezmizí, jen ho přebijete něčím pěkným a něčím jiným. Pokroutil nad ní hlavou, přeci jen jí něco z té nejistoty zbylo, ovšem tentokrát se to rozhodl nekomentovat. Usoudil, že sebevědomí nasbírala dostatek, proto už do ní nebude tolik rýpat jako předtím. Svých lichotek si bude vážit, aby jí za chvíli nezevšedněly. „Taky se mi stýskalo, hlavně ze začátku, protože jsme si vytvořili tolik tradic a já je neměl s kým dodržovat, třeba ty snídaně, ty jsem po měsíci začal dost zanedbávat a bral si jídlo jen s sebou,“ jemně se uchechtl a sám nad sebou pokroutil hlavou, proč jí tady vykládá, jak ho její odchod rozhodil. Vlastně se tehdy choval, jakoby se s Cryst rozešli a on se zoufale vyhýbal místům, kde spolu trávili čas.. „A já myslel, že máš prostě moc práce a nechtěl tě rušit,“ pousmál se nad jejich důvody, které je naprosto zbytečně odloučili. „Myslím, že jsme si ublížili navzájem a ještě k tomu i sami sobě, kvůli vlastní hlouposti,“ poznamenal ještě, když tak nad tím přemýšlel, protože si po dlouhé době dovolil o tom přemýšlet. Holt se nechtěl trápit negativními vzpomínkami a se začátkem univerzity chtěl začít s „čistým štítem“, ale teď se jeho štít poměrně rychle zničil. „Já slečnu rozhodně nemám, no ale i kdyby, moc dobře víš, že bych si nikdy nevybral žádnou stíhačku, která by mi zakazovala bavit se s holkama,“ mile se na ni pousmál a nervózně si prohrábl vlasy. Samozřejmě věděl, jak to mezi nimi vypadalo kdysi, ale netušil, jestli se dá tak rychle navázat a pokračovat, kde skončili. Zatím jen hledal rozdíly mezi starou a novou Crystal. „No, spíš mi řekni ty, našla sis nějakou zahraniční lásku? Nějaký úlet z jiného státu?“ pobaveně se zasmál, snažil se znít pohodově, i když byl samozřejmě neskutečně zvědavý. Jen to nechtěl dávat tolik najevo, to se přeci nesluší, aby jí hned takhle ze začátku tak důvěrně zpovídal.

Nutně jeho objetí potřebovala cítit a proto se na něj vrhla tak jak se na něj vrhla. Prostě by ho nejradši objala znovu, kdyby mohla. Celou věčnost ho vždy může objímat. Nejradši by byla, aby to nikdy v životě neskončilo, aby navždy byla u něj.. Jenže všechno není tak jak si to člověk vysní, i když vše může být, ačkoliv se to třeba nezdá. Opravdu jí neskutečně pomohl, hrozně pro ní znamenal a vlastně doteď ho nedokáže občas vyhnat z hlavy. Možná že na sebe tak moc mysleli, že je něco dovedlo opět k sobě, aby se zase začali bavit. Dívá se na ta jeho krásná očka, možná že ani na moment nevnímá co vychází za slova z jeho plných rtů. Tak moc se soustředí na maličké detaily. Ale samozřejmě tak zasněná nezůstane dlouho, musí si s ním povídat, mají si určitě co říct. "Bylo to úžasné.. Stejně ale.. Jsi.. Jsi mi chyběl ty." Přizná to opravdu nahlas, i když to tak trošku stydlivě špitne, jelikož prostě.. Ne že by se za to styděla, ale bála se tyhle věci ještě pořád trochu říci. Ale v hlavince si nějak uvědomí, že u něj tohle není třeba. "Já jsem přestala snídat úplně.. Což je špatně, já vím. Byla jsem pak unavená. Ale.. Nedokázala jsem si zvyknout snídat bez tvojí společnosti.. Tak jsem to nakonec vynechala úplně." Povzdychne si, taky že jí to nedělalo zrovna dvakrát dobře, jelikož jídlo její tělo potřebuje, tak jako každé. "No ale zase jsem se do toho dostala.." Pokrčí nad tím rameny, jelikož je to docela jasné, když tady opět vysedává po ránu a vychutnává si tu kávu, na kterou mimochodem nějak zapomněla, ale ještě stále se z bílého hrníčku tvoří bílá pára. Zasměje se maličko nad jejich důvody, tady je vidět že jsou si trochu podobní, oba se báli si napsat. "Asi máš pravdu.. Oba jsme si to.. Zavařili. Já spíš víc protože.. Jsem odešla já, ne ty.. Ale.. Moc mě to mrzí protože.." Jsem tě měla ráda? Nemůže to jen tak vyplivnout, nikdy by to jen tak nevyplivla. Už to nedořekne, poslouchá ho dál s napětím o jeho nové přítelkyni, o které se nedozví nic, protože nic jiného. "No to moc dobře vím.. Vím že hledáš někoho výjimečného. Někoho pro sebe jedinečného.. Ale divím se, takový pohledný, úžasný." Koutek rtu jí cukne do menšího úsměvu, možná že se jí i uleví, ale ona by mu to přála, jen aby byl hlavně šťastný, o to by jí šlo. Když se zeptá na ní a na nějakou lásku, zakroutí nad tím trochu hlavou. "Myslím že na tohle odpověď asi znáš.." Tiše si povzdychne, skousne si ret a jen trochu zavrtí hlavou. "Pořád mi prostě ty lidi nějak nesedí.. Ano, na univerzitě jsem se dostatečně začlenila ale.. Já prostě necítím od těch kluků ani trochu něčeho co potřebuju.. Potřebuju někoho kdo mě bude mít doopravdy rád a.. To mi přijde že oni nehledají." Pokrčí rameny, možná se nad tímhle zamýšlela až dost. Kdyby tak věděl že on byl ta láska, ale netušila že by to on někdy oplatil. Znervózní a skousne si už tak dost prokousaný ret.

Během svých řečí si ani nevšiml, jak se Cryst očima toulala po jeho obličeji, protože jako klasický novinář se trochu nechal unést vlastní řečí a vlastními myšlenkami. To už je osud těch pisálků, ať už novinových či knižních, platí to pro oba případy. Roztomile se uculil, nebo alespoň jeho společnici to mohlo připadat roztomilé, no on v tom cítil plno rozpačitosti, jak z jejích slov, tak z vlastních pocitů. „Taky jsi mi chyběla, ale dejme tohle stranou, chci slyšet všechno,“ to už se z něj ozývala duše novináře toužícího po informacích a zajímavostech, o kterých by mohl psát. On se samozřejmě nehodlal o Cryst psát, ale jednalo se o pouhopouhou sílu zvyku. Jakmile se dozvěděl, že začala vynechávat snídaně, nespokojeně mlask jazykem o patro. Doopravdy se mu nelíbilo, co s nimi jejich rozloučení provedlo, protože, no, oba to nesli pěkně špatně a jeho to mrzelo. Už se smířil s tím, jak to nesl on, ale nelíbilo se mu pomyšlení na Cryst, co vynechává snídaně. „Jsem rád, že ses ke snídaním zase vrátila,“ oddychl si naprosto upřímně, lidské tělo prostě snídaně potřebuje, nerad by aby měla Cryst poté nějaké problémy. „A kdyby ses k nim nevrátila, možná bychom se ani nepotkali, takže bychom měli být rádi, že zase snídáš,“ sluníčkově se na ní usmál, jakmile jí předložil vlastní teorii o tom, jak důležité snídaně vlastně mohou být, se kterou byl náramně spokojen. „Nebudeme tady na nikoho házet vinu, hm?“ požádal ji jemným starostlivým tónem, nechtěl, aby se obviňovala, ale taky nechtěl, aby obviňovala jeho, takže se rozhodl celou tuhle obviňovací hru přerušit a přejít k pozitivnějším věcem. Pousmál se, když vyjmenovávala jeho nároky na slečnu a náhle si začal připadat až moc náročný, i když.. nehledáme vlastně my všichni toho někoho speciálního? Tím se trochu uklidnil, ale později se nad tím rozhodně bude muset zamyslet znovu. „Děkuju ti, ale hádám, že škola mě zaměstnává natolik, že vztah asi ani nehledám, prostě když přijde, přijde,“ jemně pokrčil rameny a odpil ze své kávy. Je zbytečné hledat lásku, nutit osud, aby vám nějakou poslal do cesty, a tak prostě jen čeká. Baví se, seznamuje se, ale že by obrážel bary a nabaloval děvčata? To se jeho stylem nestalo. „No vidíš, a to bych mohl říct to stejné o tobě a taky jsi sama,“ pousmál se na ni, zatímco přemýšlel, díky čemu vlastně jí on sedl a neměla s ním nikdy problém. No, ze začátku možná trochu měla, ale to už je dávno. „Jestli hledáš u kluků z klučičího klubu, moc toho nenajdeš,“ tiše si odfrkl, nejznámější děvkaři přeci jen patřili do toho spolku a to už něco naznačuje. „Čímž je nechci házet do jednoho soudku, protože ne všichni jsou špatní, ale většina si snaží udržet tu image spolku, i přestože jim to nesedí, takže přeci jen máš větší šanci v nerdském klubu, protože tam jsou, no, zajímavější charaktery, řekl bych,“ zamyslel se nad tím, jak ostatní nazvat, a poté ji obdařil širokým úsměvem. Ne že by se jí snažil poradit, kde má hledat přítele, ne že by se snažil hrát si na dohazovače, ale potřeboval jí ukázat, že normální kluci, kteří dokáží dívce nabídnout lásku, pořád existují. A samozřejmě, že existují i v klučičím spolku, ale tak co.

Opravdu je roztomilý, je pořád stejný. Pořád uvnitř ten samý úžasný Matthew. Jí to bylo jasné, obávala se opravdu zbytečně. Pozoruje jeho tvář s menší rozpačitostí, musí se nad tím usmívat jako sluníčko. Vyslechne si jak v debatě stesk posunul v podstatě dál, což jí přijde jako dobře, ale styl jeho další otázky jí donutí se smát. Ten spisovatelský a novinářský styl mluvy v něm je, jí to prostě přijde zábavné a hezké. Teď už nemyslí na to, jak jí chyběl, má ho prostě tady a snaží se vžít do téhle chvíle a ne se ohlížet za minulostí. "Proboha Matthew.. Ty to vždy řekneš tak zkoumavě, že to ani není možné. Jak jsem jen dokázala se na tebe tak chytnout, když jsi zvědavý jako malé dítě?" Zahihňá se pěkně, samozřejmě že to myslí jen dobře. Nikdy by si nedovolila ho urazit, nemá vlastně ani důvod to dělat. Matthew je skvělý člověk. Nikoho lepšího nikdy nepoznala. Tu radost ohledně jejího snídání na něm vidí, však on pro ní vždy chtěl jen to nejlepší. V jeho očích to jednoduše vidí. Tu upřímnost a radost najednou. I jí se v očích zaleskne hrozně moc radosti a štěstí. Zřejmě právě díky němu. "No možná je tomu tak, nebo možná je to spíše.. Osud? Řekněme to takhle, jo?" Určitě si nepřišla že je to kvůli ní, ale on to určitě jen tak řekl, aspoň to tak bere. Nikdy si nebude zrovna Crystal připadat speciální.. Možná tak kdyby měla někoho kdo by jí to každý den říkal, probouzela se u něj.. Ale s jejím stylem seznamování to na nikoho vlastně nevidí. Ale co. Umřít se psem je taky z jedno řešení, je to věrný společník. Neví vlastně co hledá.. Vlastně ani nehledá když se nad tím tak zamyslí. Hledá pouze někoho, kdo jí porozumí, bude jí milovat. Ale nehledá to násilím jako mnoha.. Jednou věří že přijde někdo výjimečný. "To chápu, i mě škola docela dost zaměstnává. Ovšem pořád mám čas na plno ostatních věcí. Užívám si docela života a teď.. Mám ještě lepší náladu když vím, že tu jsi." Pokrčí rameny, začervená se s očima plných nadšení. Nemůže se nabažit toho že tady je. Sedí tu před ní na židli v této cukrárně, kam tak ráda chodívá. Při slově nerdský spolek maličko pozvedne obočí. "Jo.. Jsou to fajn lidi. Docela se divím že nejsem tam a jsem v tom dívčím. Ačkoliv holky z dívčího mám ráda. Je to moje rodina." Uchechtne se nad tím, tohle myslí opravdu vážně. Připadala si jako ošklivé káčátko, ovšem tak úplně nebyla. Jenže ona na sobě nic pěkného neviděla, a to nikdy. "No kluci ze spolku jsou občas fajn.. Ale úplně si se všemi nerozumím. Jsou výjimky ale.. Nějak prostě nechci být jen ta další na noc." Upije své ještě trochu teplé kávy a lžičku zaboří do malinového do rtu. Nabere si kousek na lžičku a vloží si kousek do úst. Přivře si blaženě očka při té chuti dortíku. Tak moc jí tenhle dortík chutná, mohla by se v něm i utopit. Ne na dlouho si užívá chuť tohoto dortíku, pozornost získá opět její společník sedící na proti ní. "Ani nevíš jak moc.. Jak moc jsem ráda že tu jsi. Nejraději bych tě uobjímala k smrti.. Což zní divně ale.." Oddychne si tiše, maličko nejistě. "Snad to ode mě nebylo neslušné, ale přála jsem si obejmout tě strašně dlouho.." Prohlédne si stůl, všimne si dortíku na jeho talíři a přimhouří oči. V hlavě jí problikávají všechny dortíky co si kdy dával a tenhle se jim dost podobá, vykulí oči a ukáže na ten dortík. "To je ten dortík.. Ten Dortík, co jsi si vždycky dával a já nevěřila že je dobrý! Až když jsi mi dal ochutnat." Vzpomene si na krásnou vzpomínku z jejich kavárny, co se stala vlastně jejich tradicí.

S radostí pozoroval, jak volně opustili téma vyčítání toho, kdo komu ublížil a jak moc si chyběli. Nechtěl se s ní celé ráno patlat v minulosti a užírat se výčitkami, když by si mnohem raději užíval její společnost s pozitivní náladou mezi nimi. A to se mu teď plnilo, což mu vyvolalo drobný úsměv na rtech. „Právě kvůli tomu, protože tě baví na moje otázky odpovídat,“ sladce se na ni zaculil, jako andílek, no poté se krátce zasmál. „Navíc to musíš brát jako přípravu, až budeš slavná klavíristka a budeš každý den dávat nějaké rozhovory,“ dodal s naprosto vážným výrazem a ještě moudře pokýval hlavinkou, aby svým slovům dal váhu, ale všechnu tu vážnost pokazil, jakmile se mu zdvihly koutky nahoru. Tato slova myslel vždycky vážně, vždyť ji slyšel hrát a ví, co dovede. Vlastně, věděl to.. Po tom, co se intenzivně té hře věnovala, určitě se ještě zlepšila a její schopnosti se několikanásobně zlepšily. Chtěl ji znovu slyšet hrát, i to mu vlastně chybělo, nejenom ona a její společnost, ale i její šikovné prstíčky, které při kontaktu s klavírem tvořily krásné věci. „Chtěl bych tě zase slyšet hrát,“ vydechl trochu zasněně, vzpomínal, jak jí slýchával hrávat kdysi. „Určitě ses od té doby zlepšila,“ spěšně dodal, už normálním tónem, aby zamaskoval předchozí přehnané zasnění, a s milým úsměvem, doopravdy tomu věřil. „Osud, dobře,“ souhlasil s ní jemným přikývnutím, protože se nechtěl zbytečně dohadovat, obzvlášť když věděl, jaká Cryst je a že by mu stejně nevěřila. Proto se rozhodl ušetřit jim čas na rozumnější věci, protože měli co dohánět. „To já taky, kluci z klubu jsou fajn, i když to umí občas být blbci k holkám, no mezi sebou jsou lepší, hlavně člověka pořád někam tahají a nenechají ho v klidu sedět,“ pobaveně se zazubil, věděl, že o nich občas mluvil hůř, ale i přímo jim občas říkal, že by se k holkám měli naučit chovat, ale někteří jakoby neposlouchali. Zvykl si na to a vlastně si zvykl i na ně, a díky tomu mohl říct, že by klub nevyměnil. „Jo, mám tam pár známých z oboru,“ pokýval hlavou nad lidmi z nerd klubu a pousmál se. „Jak říkám, k holkám se ne vždycky umí chovat, protože se prostě předvádí, ale jinak jsou fajn,“ pokrčil nad tím rameny, člověk si na to prostě zvykne. Samozřejmě je pochopitelné, že dívky si na tenhle fakt asi těžko zvyknou, proto tohle téma nechtěl nějak rozvíjet, nebo ji snad přesvědčovat, že to může být lepší. „Já jsem taky rád, že mám konečně zpátky svou snídaňovou společnici,“ spokojeně se usmál a odkrojil kousek dortíku, který už se podezřele rychle blížil ke konci. „A nebylo to neslušné, bylo to překvapivé, ale milé,“ něžně se na ni usmál a z oček mu zářilo stejné nadšení z jejich objetí, jaké zářilo z Cryst. Musel se zasmát, jakmile si Cryst vzpomněla na takovou maličkost a posunul talířek směrem k ní. „Chceš zase ochutnat?“ nabídl ji se širokým úsměvem na tváři, aby si mohli zavzpomínat kompletně. Byl si totiž jist, že od doby, co ho neviděla, se tohohle dortíku ani nedotkla, i on se mu zprvu vyhýbal.

Přišlo jí až nemožné, jak dokázali najet na jejich klasické povídání. Jako kdyby se vrátila v čase a opět bylo šve jako dřív. Každopádně už si uvědomila, že toto není sen, ale všechno se dá do pořádku a oni spolu budou opět komunikovat. Pozvedne pobaveně obočí, donutí se jí dokonce smát. " No jasně.. Dnes tu máme Crystal Lee, výbornou klavíristku, nejlepší z celého světa. Co nám povíte ke svojí nové hudbě a tomu, že vám drahý Matthew Kyle dá ochutnat dortu?" Napodobí jiný hlas, všechno to myslí tak nějak ze srandy, protože si o sobě nemyslí, že je celosvětově dobrá. Ovšem to s tím dortem si nemohla nechat ze slov ujít. Jeho zasněný tón jí poměrně překvapil, ale jako kdyby jí to srdce příjemně zahřálo. Zavrtí nad ním hlavou, říkal to opravdu tak krásně vážně, že to ani není možné a nechce se jí to věřit. Ovšem nebyl den, kdy by jí on lhal. Položí si svou bradičku na ruku, zasněně nakloní hlavu na stranu. Jojo, poslouchá se to dobře, hlavně od něj. "Však kdykoliv můžeš. Udělala bych pro tebe cokoliv, to snad přeci víš ne? Navíc pro tebe jsem hrála vždycky moc ráda. Doteď si pamatuji písničku, co jsem ti složila." Zasměje se tiše, pohled jí spadne trošku ke stolu a poklepe prsty na stůl. Tu písničku hraje pořád, i když absolutně nikdo nemá šajna, o kom vlastně daná písnička je. Jen on a ti, co ho kdysi znali to věděli. O zmínce o klubu kývne, protože to chápe. Je zvláštní že zrovna on takový slušný a skvělý kluk je mezi těmi, co se k nim občas chovají jako ke kusu hadru. Aspoň někdo je tam peskuje, říkala si. "No ty je určitě všechny srovnáš aby k holkám byli andílci. Ale co si budeme povídat, ne každá slečna si to zaslouží." Pokrčí nad tím lhostejně rameny, jelikož je to pravda. Holky jsou mrchy, tudíž neříká že to mají kluci lehký. Najít občas slušnou holku je taktéž oříšek. Ukrojí opět svého dortu, který pomalu ale jistě mizí z jejího talíře. Zbožňuje tyhle dortíky, celkově na to sladké jede. Možná víc než na slané, ale všeho s mírou. Uculí se nad jeho slovy, do tváří se jí nahrne jemná červeň studu. Přivře svá očka a skloní svou hlavu, zřejmě snažíc se tuhle maličkost zamaskovat. Jako když je to věc, za kterou se jednoduše stydí. Ale to dělala vždycky, ovšem on jí za to nikdy nesoudil.  Se smíchem pozvedne oči k talířku a dortu. "No možná by mi kousek neuškodil. Vždycky mi moc chutnal." Vezme lžičku u dortu a trochu si nabere. Na jazyku se jí rozplyne úžasná chuť onoho dortu. Dostane se jí ta chuť snad všude, hned si vzpomene na ty vzpomínky s ním. Dívá se mu do očí s menším úsměvem a když dojí, zavrtí hlavou. "Chutná pořád báječně.. To mi připomnělo, jak jsem ti jednou plácla dort na lžičce do nosu, ale to sis zasloužil. Neměl jsi tak zlobit." Nevinně pokrčí rameny a vyplázne na něj trochu jazyk červený od dortu co má ona.