Cukrárna

*Dievčina za pultíkom rozhodne pôsobí na Alejandra príjemným dojmom, aj keď už od začiatku ich konverzácie vidieť, že je pomerne plachá a veľa toho nenahovorí. Avšak Alejandro to úplne chápe, každý sme nejaký, nie každý je predsa výrečný extrovert. Veď ona ho absolútne nepozná, tak prečo by mu o sebe mala vôbec niečo viac prezrádzať? Môže na ňu pôsobiť ako nejaký úchyl, ktorý sa ju vypytuje na školu a ona sa svojimi jednoduchými odpoveďami snaží byť slušná a zároveň sa vyhnúť tomu, aby sa jej začal vypytovať niečo viac. Teda Alejandro nerád premýšľa nad tým, že na niekoho pôsobí takýmto dojmom, ale tak, všetko je možné. Alejandro sa vždy snaží na každého usmievať, aby tým dal najavo, že sa s hocikým rád pustí do reči a zoznámi sa. Rozhodne existujú aj ľudia, ktorí sú ukecaní viac ako Alejandro, rozhodne sa nepovažuje za toho najvýrečnejšieho človeka na svete. Nemá síce problém sa pustiť do reči s úplne cudzími ľuďmi a vždy sa snaží prísť na niečo spoločné, o čom sa môžu ďalej baviť. Avšak v spoločnosti jeho najbližších je rozhodne viac výrečný. Dôvod je úplne jednoduchý, na cudzích ľudí chce zapôsobiť dobre, nechce omylom nahodiť nejakú tému, ktorá je preňho úplne normálna, no pre niekoho iného môže byť nepríjemná. Alejandro má naozaj šťastie, keďže práve keď sa snažil ich konverzáciu rozvíjať, preruší ich jedna hlučná žena, ktorá očividne so službami cukrárne vôbec nie je spokojná. Paničke očividne chýba pozornosť, preto potrebuje na chudinku za pultom kričať na celú cukráreň. Alejandro sa snaží ukľudniť ju, nechce byť ale priveľmi hrubý, a preto sa do toho radšej veľmi nemieša. Avšak niektoré slova tejto ženy ho naozaj nenechajú len tak ticho postávať, nedokáže to vydržať, musí sa ozvať.*Nepamätám si, že by sme si potykali.*Alejandro mierne pozdvihne obočie, pričom sa mu na čele zjavia drobné vrásky. Snaží sa stále zostať slušný, aj keď si táto neznáma žena naňho pomerne dosť dovoľuje. Rozhodne jej nespraví radosť tým, že sa zníži na jej úroveň. Z tohto nemilého rozhovoru, ak sa to tak vôbec dá nazvať, ich vytrhnú slová dievčiny, ktorá do toho v tejto chvíli vstupuje. Alejandro sa nesnaží zákazníčku ešte viac naštvať, aby si to na milej obsluhe vybila ešte viac, to by ho naozaj mrzelo. Všimne si, že preňho vyčaruje ospravedlňujúci sa pohľad a perami naznačí ospravedlnenie, avšak Alejandro sa nad tým len zľahka pousmeje. Milá obsluha sa vôbec nemá začo ospravedlňovať, to je v tejto chvíli úlohou niekoho iného. Avšak niektorí ľudia jednoducho nepoznajú slušné správanie, Alejandro sa nad tým už ani nehodlá pozastavovať. Práve preto opätuje slečne za pultíkom ospravedlňujúci úsmev. Alejandro ju jednoducho chcel ochrániť od tejto besnej ženskej, avšak nedokáže robiť zázraky, vidí, že táto žena si proste nedá od nikoho povedať a bude tu aj naďalej vrieskať. Alejandro si v tejto chvíli ale dokáže zachovať chladnú hlavu, veď je predsa pravda, že sa ho tento konflikt vôbec netýka. To ale ešte neznamená, že mu je úplne ukradnuté, ako sa k tejto milej obsluhe správa. Je si istý, že dievčina určite úmyselne nespravila nič, čo by tejto zákazníčke uškodilo. So záujmom teda počúva, či sa tá žena konečne dostať k jadru veci a vysvetlí vlastne, prečo tu celé toto divadielko zohráva. Alejandro si založí ruky na hrudi, pričom ju s údivom pozoruje a v hlave sa snaží spracovať, čo tým všetkým chcela vlastne povedať.  Do tohto celého sa zapojí aj iný zákazník, ktorý si v kľude popíjal svoj nápoj, ale pravdepodobne ho už toto škriekania taktiež nebavilo. Alejandro sa nemôže ubrániť úškrnu, avšak radšej si dlaňou prekryje ústa, aby sa náhodou naňho opäť nezamerala. Nechce svoju energiu venovať niečomu tak zbytočnému, ako je práve hádanie sa s cudzou ženskou, ktorá je k tomu všetkému ešte aj nevzdelaná. V sekunde, ako si vygoogli, či mladík mal pravdu, čo samozrejme mal, stíchne a vyrúti sa von z cukrárne. Toto divadielko našťastie skončila, táto žena sa sem hádam už nikdy v živote nevráti.*To je v poriadku. Naozaj mi nemusíte ďakovať. Snažil som sa vyhnúť tomu, aby ste si to celé odniesla, ale bohužiaľ, nedokázal som tomu zabrániť.*Alejandro zľahka pokrčí ramenami a venuje obsluhe opäť jeden ospravedlňujúci sa úsmev. V ideálnom scenári by dokázal danú ženu presvedčiť, aby si svoju zlosť nevybíjala na milej obsluhe.*Verím tomu, že práca s ľuďmi dokáže byť občas naozaj náročná. Takýmto indivíduám sa niekedy proste nevyhnete.*V tejto chvíli je Alejandro nesmierne vďačný zato, že žiadnu takúto brigádu nemá a takýmto ľuďom sa mu darí oblúkom vyhýbať. Ako sa tak pozná, pravdepodobne by sa tak päťkrát denne vytočil a následne by s tým proste skončil, pretože by na niečo také nervy nemal.*Vy ste zlatá.*Alejandro po týchto slovách venuje milej obsluhe veľký žiarivý úsmev, pričom si opäť letmým pohybom prehrabne neposedné kučery. K tomu, či sa od dievčiny nechá na niečo pozvať sa v tejto chvíli nevyjadruje, nie je to potrebné. Avšak, Alejandro je gentleman natoľko, že by ju rozhodne platiť nenechal a trval by na svojom.*Budem sa nato tešiť. Rozhodne vás ešte rád uvidím.*Týmto chce poukázať nato, že sa rozhodne ešte uvidia, Alejandro na ňu len tak jednoducho nezabudne. Následne si zoberie svoju tortu a sódu, ktorú si pred malou chvíľkou objednal a odoberie sa k jednému zo stolíkov. V priebehu pár minút to do seba nahádže, keďže slinky sa mu už zbierajú nejakú tú chvíľu, už ďalej nedokáže odolávať. Tortu zapije sódou, ktorá ho príjemne osvieži, v tejto chvíli sa môže spokojne vydať späť na cestu do spolku. Tanierik spolu s pohárom odnesie späť k pultu, aby obsluha nemusela zbytočne behať a upratovať po ňom, aspoň takto jej dokáže uľahčiť prácu.*Bolo to naozaj výborné. Na vašu voľbu rozhodne stavím aj nabudúce.*Venuje obsluhe posledný milý úsmev predtým, ako sa vydá na svoju cestu.*Majte pekný zvyšok dňa!*V tejto chvíli sa už pomalým krokom vydá von z podniku, zamieri si to späť do chlapčenského spolku. Aj keď s menšími nepríjemnosťami, toto bola rozhodne príjemná návšteva cukrárne.*

--> Chlapčenský spolok

---> Dům rodičů

I přesto, že bydlí v chlapeckém spolku, přes letní období to tak úplně není pravda. Často totiž tráví čas u své rodiny. Ne díky tomu, že by snad chtěl bydlet ve čtyřiadvaceti u svých rodičů, ale proto, že otec hlídá každý jeho krok a drží ho na krátko i přesto, že už dávno překročil i věkovou hranici legální konzumace alkoholu. Je to částečně díky tomu, že má podmínku, ale taky proto, že jeho otec prostě kretén, jinak se to asi popsat nedá. Nicméně, už se s tím dávno smířil a v závěru strávený čas doma není tak strašný, když vezme v potaz, že jsou tam i jeho dvě sestry. S těmi tráví čas docela rád i přesto, že jsou občas neskutečně dotěrné, zkrátka puberťačky, co jsou sice věkově vyspělé, ale mozkově stále zůstávají na úrovni sedmnáctiletých holek, které postupně poznávají hranice toho co mohou a co ne. Dost často tyhle hranice trénují na něm, ale jak už bylo řečeno, je to pro něj spíš příjemné oživení obytu doma, než něco, co by mu vadilo. Na druhou stranu, kdyby ho takhle otravovaly nějaké jiné puberťačky, tak by je s dost velkou pravděpodobností poslal do háje. Dnes je ale jeho nálada i přes jeho náladovost dobrá, protože Melany- mladší ze sester, má dnes narozeniny, což znamená pouze jediné. Obrovská oslava, protože nejmladší dítě je vždycky nejrozmazlovanější a u nich doma to nikdy nebylo jinak. Každý má v ten den nějaké povinnosti co nachystat a zrovna na něj dneska padlo vyzvednutí dortu. Sice si dovede představit, že by den mohl trávit úplně jiným a lepším způsobem, než návštěvou cukrárny, ale pro Melany by vyzvedl cokoli- klidně i růžový dort s kdoví jakými ozdobami. Naštěstí bude v krabici, takže se na něj nikdo nebude dívat skrz prsty, což by mu ale stejně bylo zřejmě naprosto ukradené.
Jakmile nastane ten správný čas, vyrazí s dost výrazným časovým předstihem do cukrárny, ve které by měl dort vyzvednout. Chtěl vypadnout z domu co nejdřív, protože mu všechny ty dekorace začínaly lézt na mozek společně se slavnostní náladou, kterou měl snad každý, kdo jejich dům připravoval. Nejradši by si šel zaběhat nebo zaboxovat, ale věděl, že by se pak ve fitku zapomněl a ještě by pak dostal kartáč za to, že zapomněl donést dort a nepřišel na oslavu vlastní sestry. Díky téhle úvaze, kdy došel na to, že ještě zaškrcením zemřít nechce, prošel za pár minut dveřmi cukrárny a pootočil hlavu směrem ke zvonečku nad dveřmi, který oznámil jeho příchod i obsluze. Bez nějakého otálení se zeptal, jestli už mají dort nachystaný. Když mu prodavačka rozpačitě odpověděla, že ne, tak jen přikývl s tím, že počká a objednal si černou kávu s nějakým malinovo-čokoládovým koláčem, aby nějak strávil dobu čekání na tu hlavní objednávku. S povzdechnutím se porozhlédnul po cukrárně, která byla na jeho vkus až moc přeplněná lidmi, ale nic lepšího stejně na práci neměl, takže se posadil k jednomu z mála volných stolů v rohu místnosti. Po té se ještě jednou porozhlédl a musel uznat, že až na to větší množství lidí, to tu nevypadá špatně. Vidět to na něm ale určitě nešlo, protože se jako vždycky tvářil svým nepřístupným dojmem a aby onu nepřístupnost ještě zdůraznil, vytáhnul si z kapsy telefon, na kterém začal projíždět nějakou sociální síť, která ho vůbec nezajímala.

I přesto, že si dokázal představit na dnešní den mnohem lepší aktivity, než vysedávání v cukrárně, tak nějak věděl, že kdyby se na to vykašlal, svou mladší sestru by zklamal a to bylo něco, co by v žádném případě nechtěl. Ať už měl se svými rodiči jakýkoli vztah, ten s jeho sestrami tím nikdy nijak netrpěl a on byl odjakživa typickým ochranitelským bratrem, který člověku občas zřejmě leze na nervy tím, že se až moc stará. Nicméně, tuhle vlastnost by si do něj nikdo na první pohled netypoval a zřejmě ani na ten druhý nebo třetí, protože dostat se mu pod kůži může být občas složité. Není to totiž ten typický typ člověka, kterého okouzlíte prvním příjemným úsměvem a milým oslovením a k tomu, abyste z něj vymámili i něco jiného, než podmračený výraz nebo sarkastické poznámky, je potřeba troška snahy. pokud ale člověk obrní svou trpělivost a vytrvá, najde si k němu po čase cestu, protože i jeho hradby se dají zbořit, stejně jakékoli jiné. Pár lidem se to už v jeho životě povedlo, takže naštěstí není zapřísáhlý introvert, který nemá žádné kamarády a bojí se vyjít na ulici. Zrovna teď by s nimi i mnohem raději trávil čas na basketbalovém hřišti, dribloval míčem o zem a mířil hody na koš. Basket pro něj byl takovým jeho druhým já, protože ho do toho odmalička tlačili rodiče a i přesto, že po čase projevil zájem i o box kvůli upouštění páry kvůli jeho cholerické povaze, basket pro něj byl stejně pořád tím hlavním a i díky tomu hrál ve školním týmu. Díky prázdninám už mu školní tým docela chyběl i přesto, že měl tréninky s mimoškolním týmem během svého volna. Školní hraní ale bylo přece jen něco jiného a jemu už to zkrátka chybělo. Nad tímhle vším přemýšlí celou dobu, co čeká na svou objednávku a když před ním na stole přistane, tak jen zahuhlá nějaké poděkování. Lžičku od kávy vezme mezi prste a začne s ní kafe promíchávat, aniž by si do něj dal vůbec nějaký cukr. Byl to takový jeho zlozvyk, kterého se nikdy nezbavil. Vždycky když ho takhle někdo viděl, čelil hned několika otázkám, proč si kafe vůbec míchá, když v tom nemá ani mléko ani cukr, ale žádné odpovědi se nikdy nikdo nedočkal, protože to sám nevěděl. Dokonce ani teď, když pozoruje rozvířenou hladinu kávy, neví, proč to dělá, ale dojde k závěru, že na tom stejně nesejde. Lžičku tak po půl minutě nechá napokoji a přisune k sobě talířek s koláčem, který si objednal, aby zkrátil dobu čekající na opravdový důvod, proč sem přišel. Pohrábne si volnou rukou vlasy a pohledem sjede k času na telefonu. Ten mu vůbec neutíká a připadá mu, že se minuty hrozně táhnou, takže si ve snaze ho zrychlit začne na mobilu zase projíždět instagram a do pusy si strčí kousek koláče, který je až překvapivě dobrý. Na sladké příliš není a dá si ho spíš jednou za čas, ale musí zkrátka uznat, že v téhle cukrárně zřejmě nepracují žádní nýmandi, ale zkušení lidé.
Lehce ho překvapí, když po nějaké době posedávání uslyší povědomý hlas, který ale okamžitě známé osobě nepřiřadí a díky tomu je jeho prvotním plánem nově příchozí osobu odpálkovat s tím, že si může najít jiné místo. To by se sice ve vcelku narvané cukrárně dělalo těžko, ale to ho vůbec netrápilo, protože neměl náladu na nějakého cizince, který by pravděpodobně nezavřel pusu. "Vypadám snad jako někdo, kdo.." Zvedne líně hlavu k osobě, která k němu přišla a jakmile spatří známou tvář, zarazí se v mluvení. Asi není těžké uhodnout, co měl v plánu říct, ale když na něj shora kouká známý výraz Mattyho, v odpálkování nepokračuje. Místo toho přikývne a kývne na místo naproti sobě, stále trochu překvapený, že ho vidí. "Promiň, myslel jsem si, že jsi někdo jiný." Vysouká ze sebe něco jako omluvu za své předchozí vyjádření a stále nedokáže potlačit překvapení, že ho vidí. Mattyho totiž neviděl už vcelku dlouho a rozhodně ho dnes nečekal. Seznámili se za trochu trapných okolností kvůli jeho idiotských kamarádech, ale i přesto se z nich stali kupodivu přátelé, což by asi nikdo nečekal, protože jejich zájmy byly docela odlišné. Teď sjede pohledem k jeho notebooku a je mu hned jasné, že sem šel pravděpodobně upravovat nějaké fotky, co nafotil, protože jak ho znal, tušil, že foťák jen tak z ruky nepustí. "Práce?" Povytáhne na něj v otázce obočí, přičemž si vzpomene na to, že Matty má trošku jiný způsob obživy, ale co on ví, třeba to už změnil. Ptát se ho na to ale nehodlá, protože to asi není příliš vhodné začít konverzaci s otázkou, jestli stále 'šlape'. U někoho cizího by byl schopný si do něj rýpnout, ale zrovna u něj to vynechá.

Ačkoli se v cukrárně nechtěl zaseknout na nějakou dlouhou dobu, protože měl přece jen ještě nějaké povinnosti, objednal si kávu i koláč. Soudě podle slov prodavačky měl ještě dost času, než tu hlavní objednávku, pro kterou sem původně přišel, dokončí, takže nakonec z chvilkového posezení neměl žádné výčitky. Navíc to také znamenalo méně času stráveného s rodiči, kteří se na něj stále dost často dívali skrz prsty a to i přesto, že se to třeba jeho máma snažila co nejvíce omezit. Nicméně, na syna s podmínkou se občas asi dívá docela těžko, kort když ten syn nemůže vystát vlastního otce a zároveň jejího manžela. Otce totiž nesnášel, neměli spolu hezký vztah, ale kvůli mámě se snažil s ním vycházet aspoň v rámci mezí. I tak byly jeho sarkastické nebo cynické poznámky často proneseny v absolutně nevhodný moment, který pak vygradoval v hádku. I z tohohle důvodu považoval za mnohem lepší, když se tu na chvíli zasekne, takže nehotová objednávka mu svým způsobem nahrála do karet. Díky jeho samotářství nevyžadoval ani žádnou společnost a dokázal se zabavit i sám, což momentálně taky dělal koukáním na instagram, kde mu na hlavní stránce vyjížděly všelijaké příspěvky včetně reklam, které nesnášel. Nikdy ho žádná nenalákala a upřímně nechápal lidi, které nějaká instagramová reklama někdy zblbla. Zrovna teď mu tam jedna vyskakovala na výhodnou koupi nádobí do kuchyně. Byl příšerný kuchař, takže by o koupi zvažoval možná tak v případě, že by k nádobí byla přibalená i osobní kuchařka. To ovšem nebyla, takže si dál projížděl hlavní stránku sociální sítě a občas se na nějaké fotce, která ho zaujala, zastavil nebo okomentoval něco někomu, koho znal i osobně. Sem tam se napil kávy, která byla ještě stále horká, takže skoro nepitná a volnou rukou ji dál promíchával, aby trošku vychladla. Také si občas odkrojil kousek čokoládového koláče, který si pak strčil do pusy a snažil se u toho nepřemýšlet nad tím, kolik kalorií do sebe právě cpe. Nebyl sice nějaký fanatik, co si hlídá každý gram, ale ani se necpal sladkým každý den. Spíš si dal něco jednou za čas a je mu jasné, že zrovna dnes díky narozeninové oslavě jeho sestry, si sladké vybere tak na měsíc dopředu.
Nijak nečeká, že by se ho snad někdo mohl zeptat, jestli si může přisednout. Maximálně by tak očekával, že si bude chtít někdo půjčit protější židli s otázkou, zda někoho nečeká a nebude mu to vadit, ale dotaz přímo na přisednutí prostě vůbec nečekal. Myslel si, že vypadá dostatečně nepřístupně nebo alespoň nezaujatě okolím, když čumí jen do telefonu, ale jeho taktika očividně nezabrala. Už chtěl na mladý mužský hlas vysolit nějakou nepříjemnou a rýpavou poznámku, kterou by dotyčného vyhnal možná i z kavárny, ale když vzhlédl a uviděl Matthewa, tak ji zase rychle spolknul. Na lidi které znal nikdy protivný nebýval a Matt měl to štěstí, že se znali, takže mu den neznepříjemnil. Skoro pokaždé, co ho vidí, si vzpomene na jejich úplně první setkání, které bylo dost nepříjemné pro oba dva a jemu se ho z nějakého důvodu zželelo a zastal se ho. Nejspíš to bylo způsobené i tím, že byl v ten moment naštvaný na své kamarády, protože překvapení v podobě někoho, kdo vás ochmatává, není zrovna příjemné, když nemáte zájem. Matta se tehdy zastal, protože na něm viděl, že by se v ten moment nejradši propadl do země a od toho momentu se z nich stali postupně přátelé, přičemž není pochyb, že k tomu napomohl právě nepříjemný zážitek, protože kdyby to bylo jakkoli jinak, nejspíš by se do řeči nikdy nedali. Teď mu ale dovolil i přisednutí v kavárně a nijak ho to neobtěžovalo. "Taky jsme se docela dlouho neviděli." Prohodí a s těmi slovy si ho trošku prohlédne. Určitě už to pár měsíců bude, protože přes školní rok mívá hodně učení kvůli medicíně plus tréninky, které mívá i v létě a jeho volný čas je tak zaplněný skoro celoročně. Taky ho hned napadla myšlenka, jestli se ještě pořád živí tím, čím když se potkali, ale nikdy se ho na to neptal, takže to nehodlal dělat ani teď. O některých věcech je totiž lepší nevědět a on stále částečně nechápal, proč si třeba nenašel práci v nějaké továrně nebo jako číšník, kde by ho určitě vzali. Plést se mu do toho ale nechtěl, takže se ho radši zeptal na práci na notebooku, kterou si sám v hlavě spojil s focením, které Matt dělal. "Je dobře, že to pořád děláš." Pousměje se lehce a pak zavrtí hlavou i přesto, že někomu cizímu by řekl, že ho vyrušil. "Ne, nevyrušil. Melany má dnes narozeniny, tak jsem šel vyzvednout dort, ale ještě to nemají." Pokrčí lehce rameny a při svých slovech pootočí hlavu směrem k pultu, za kterým pobíhá číšnice, která zrovna někoho obsluhuje. Pak hlavu otočí zase zptáky k Mattovi a napije se kávy. Zavrtí trochu hlavou a odmávne jeho slova rukou. "Jak jsem řekl, nerušíš mě. Klidně mi můžeš ukázat, cos vyfotil, pokud chceš. Na tvoje fotky se vždycky kouká dobře." Nadhodí a lehce v otázce povytáhne obočí. párkrát už viděl něco, co nafotil a ty fotky se mu vždycky líbili. On sám sice není žádný fotograf a vlastně fotí maximálně tak na mobilu, ale na fotky od Matta se vždycky díval rád, protože ten kluk měl podle něj vrozený talent a šlo vidět, že o focení něco ví a nepatří k těm amatérům, co si prostě jen koupí drahou zrcadlovku a tváří se jako profi fotografové.

Ačkoli by mohl mít mnohem lepší věci na práci, tak neměl. Dřepění v cukrárně a čekání na objednávku ale považoval stále za lepší alternativu, než trávení času v domě rodičů a sester, kde probíhaly chaotické přípravy na večerní oslavu. Na mámu pobíhající po bytě a vykřikující příkazy, se dívat nepotřeboval. Navíc by ještě něco omylem podělal a pak by z toho ještě dostala zástavu, protože na pořádání akcí byla vždycky hrozně puntičkářská a nic se nesmělo pokazit. Bylo to až fanatické, jak měla vysazeno na pořádek a v době kdy byl v pubertě, ho tím děsně štvala, protože jako téměř každého náctiletého kluka, ho pořádek příliš nezajímal. Spíše naopak. Po pokoji se mu vždy válely jednotlivé kusy oblečení a na stole se mu kupily všelijaké krabice od donáškového jídla, které vždy o víkendu snědl s kamarády u hraní videoher a nepořádek tam nechal do dalšího víkendu. Jeho máma vždycky hrozně zuřila, když to viděla, ale teď už na to naštěstí vzpomíná s úsměvem a on už krabice od jídla vyhazuje většinou hned po dojezení. Ovšem při představě, že bude dnešek muset strávit s pubertálními kamarádky jeho sestry, mu přijde dirigování mámy jako lepší alternativa. Věděl, že se neřadí mezi vyloženě ošklivé chlapy, i když nebyl narcis, takže tušil že alespoň jedna z kamarádek Melany na něj bude házet oči už jen díky tomu, že je vysokoškolák. Za normálních okolností by jakoukoli její kamarádku poslal do háje, ale už teď věděl, že to dnes nebude moct dělat, takže už si plánuje, jak se po nějaké dostatečně dlouhé době vypaří k sobě do pokoje, který pro jistotu něčím zabarikáduje. Při té myšlence sám nad sebou zavrtí hlavou a připomene si, že to není příliš dospělé chování, ale pak si uvědomí, že je mu to stejně jedno.
Na moment se v něm mihne podráždění, když uslyší nějaký hlas, ale když během pár sekund zjistí, že se jedná o Matthewa, tak se zase uklidní. Kamarády od sebe naštěstí často neodhání a Matty dnes narazil na jednu z jeho lepších nálad, což obnáší i to, že mu dovolí si přisednout bez jakékoli dobírající poznámky. Dokonce mu koutky rtů povyjedou do pobaveného úsměvu nad slovy kamaráda a stejně pobaveným způsobem se na něj i podívá. "Díky. Pár let k dobru zatím mám, pak už to půjde z kopce." Ušklíbne se a prohrábne si přitom vlasy. Ve skutečnosti není ještě tak starý, že by šel za pár let do důchodčáku, ale už mu není ani osmnáct. Naštěstí na sobě žádné změny necítí a ani nevidí, snad jen vyspělejší rysy v tváři podpořené strništěm, které na rozdíl od něj Matty nemá. On sám už ho nikdy neshazuje, protože když to náhodou udělá, připadá sám sobě jako nějaké štěně a působit štěněcím dojmem nikdy nebyl jeho zbožným přáním. Když zmíní, že ho přijali na univerzitu, uvědomí si, že už ani Matty není ve středoškolském věku. Kdyby ho neznal, nejspíš by ho netypoval věkem na univerzitu, protože podle něj měl vždycky docela mladiství vzhled. "To je super. Ani jsem si neuvědomil, že už budeš taky chodit na univerzitu." Přizná a na moment se trošku zamyslí, protože si uvědomí, že zřejmě budou chodit na stejnou školu, protože i on chodí na školu, co je nedaleko odsud. "Nejspíš budeme skoro spolužáci, taky chodím na tu, co je kousek odsud." Mrkne na něj i přesto, ž on už je o nějaký ten roční výš, než on. A taky určitě studuje úplně jiný oboro, protože dost pochybuje o tom, že by šel na medicínu. Sám by na ní nejradši nebyl a kdyby mohl, šel by na sport. Bohužel na to už je docela pozdě a jeho otec ho má stejně v malíku takže by na sport ani nemohl. Hraje alespoň ve školním týmu basketbal, což mu přináší malou útěchu. "Bude jí osmnáct, takže velká dospělá." Prohodí trošku sarkastickou poznámku, protože dost pochybuje, že by se ze dne na den změnilo pubertální chování Melany. Svým způsobem by to ale nechtěl, protože má své mladší otravné sestry rád a vždycky je stejně bude považovat za malé holky, co potřebují staršího ochranářského bratra, co by odháněl jejich veškeré nápadníky. Ne, že by mu zrovna za tohle děkovaly. "Jo, mají tu docela plno. Ale to snad znamená, že to není špatná cukrárna." Sám o ní nikdy neslyšel díky tomu, že to není zrovna podnik, kam by si jen tak zašel, ale soudě podle toho kolik je tu lidí a taky podle toho, že by jeho máma nikdy neobjednala nic pod úrovní, je to určitě dobrá cukrárna s kvalitními výrobky. A na ty se většinou čeká víc, než na nějaké odfláknuté šunty. Napije se kávy a jeho další slova odmávne rukou a sám se k němu na židli trochu přisune, aby měl lepší výhled na obrazovku jeho foťáku. "Víš, že se v tom nevyznám. Pokud tam nemáš rozmazané šmouhy, bude mi to připadat dobrý." Přizná svou neznalost v tomhle oboru, která se za dobu co se znají nezměnila i přesto, že mu Matt principy focení párkrát vysvětloval. Kdyby mu teď na fotce na obrazovce ukázal nějaký nedostatek, klidně by se s ním dohadoval, že to není pravda a že to jen zveličuje a sebe podceňuje. Dá si do pusy kousek koláče, který zapije kávou a když dožvýká, tak zavrtí lehce hlavou. "Jsou dobré, jako vždycky. Měl bys někdy udělat nějakou výstavu, aby se o tobě víc vědělo. Můj otec má určitě nějaký kontakty." Pokrčí rameny a letmo se podívá na Matta, kterému by s tímhle klidně pomohl, alespoň v těch kontaktech. Ví, jak to má doma těžké, hlavně co se týče finanční stránky. Jak se na něj chvíli kouká, mihne se mu hlavou myšlenka na to, zda ještě stále dělá to, co dělal, když se seznámili a tak trochu doufá, že ne. Neviděl to zrovna jako dobrý způsob obživy, ale to už mu několikrát řekl, protože v tomhle ohledu si servítky nebral. Potlačí povzdechnutí a pohled stočí radši zpátky k obrazovce notebooku. Ušklíbne se a zároveň tiše uchechtne nad jeho otázkou a vjede si na chvíli rukou do vlasů. "Z nějakého nevysvětlitelného důvodu na mě už nic podobného nezkusili." Přizná, ale pokrčí u toho rameny, jakoby vůbec netušil, proč tomu tak je. Ve skutečnosti tuší, že je stupidní žerty na jeho osobu přešly kvůli jeho reakci, která tehdy nebyla zrovna pozitivní. Nebyl suchar a chápal humor svých přátel, ale některé jejich kousky pro něj byly trošku přes čáru a zrovna ten, co předvedli s Mattym mezi ně patřil.

Celou dobu co vysedává v cukrárně a čeká, než tu splní zakázku, doufá, že nikoho nenapadne oslovit jeho osobu za účelem, aby si k němu přisedl. Neměl náladu na nějakého cizího člověka, který by se s ním nejspíš pokusil navázat nějakou konverzaci, protože sezení naproti někomu cizímu u stole v cukrárně, většinou vyvolává trapné a nepříjemné ticho. Jemu osobně to s jeho samotářskou povahou nijak nevadí, ale lidí jako je on, co by si přisedli k náhodnému člověku, po světě asi moc neběhá. Nejdřív se tedy zjistil, když se jeho obavy naplnily, ale po krátkém zvednutí pohledu si uvědomil, že onoho odvážlivce, co se ptá na přisednutí zná, takže i přesto, že něčí společnost vůbec nechtěl, teď ji má a zrovna on mu ani nevadí. Vlastně se docela dlouho neviděli, takže je fajn, že si zase můžou pokecat. A kdoví, třeba se o něm dozví i nějaké novinky. Teď si ale místo vyptávání na nové věci v jeho životě vystřelí z vlastního věku a koutek rtů mu povyjede do lehce pobaveného úsměvu nad slovy jeho kamaráda. "Těch šest let uteče jako voda. Za chvíli se mě každý bude ptát, proč ještě nezakládám rodinu a nemám už deset dětí na krku." Ušklíbne se nad svými slovy, protože tohle byly naprosto typické otázky a zároveň i otázky, které od srdce nesnášel. Často je slýchával od svých rodičů, kteří na něj v tomhle ohledu rádi naléhali, hlavně jeho máma. Nijak jí to ale nevyčítal, protože čelit těmhle otázkám bylo stále lepší, než čelit pochybovačným a podceňujícím poznámkám jeho otce, který mu velice rád předhazoval, co pro něj v životě udělal. Popravdě by si ale mnohem radši odseděl něco v base, než aby musel do konce života poslouchat, jak ho z něčeho dostal. Raději se napije kávy a sklopí na moment pohled k obsahu svého hrníčku, aby zaplašil myšlenky, které mu vytanuly na mysli. "Ale mladě vypadáš." Namítne s poloúsměvem a při těch slovech si ho zběžně prohlédne. Připadalo mu, že vypadal pořád stejně. Možná se mu zostřily nějaké rysy v tváři, tím si nebyl jistý. Na mužích si tohohle nikdy nevšímal vzhledem k tomu, že ho přitahovaly ženy, ale v poslední době si vzhledu nevšímal na nikom, protože si v tomhle ohledu do života nikoho pouštět nechtěl. Raději se věnuje dalším slovům Mattyho, které mu prozradí, že budou chodit na stejnou školu. Svým způsobem ho to nepřekvapuje, když bydlí ve stejném městě a navíc škola, na které je, nabízí slušný fotografický studijní program, což je jako na míru dělané pro Mattyho."Určitě ti nebude trvat dlouho a budeš tam znát i víc lidí." Ujistí ho, že si tam najde i jiné přátele, než jeho, o čemž nijak nepochybuje i přes povahu svého kamaráda. Dokonce ani on neměl problém si najít nějaké přátele a to je vážně velký samotář. Na druhou stranu by je spočítal na prstech jedné ruky a ani by je k tomu nepotřeboval všechny. "Možná tak číslem." Ušklíbne se, možná trošku ochranářským způsobem, který se na něm projevuje pokaždé, když mluví o svých sestrách. Vždycky vůči nim cítil nějakou povinnost a to hlavně kvůli tomu, že rodiče na ně nikdy neměli moc času. Ostatně ho tohle naučilo i vařit, protože čas od času musel sestrám dělat obědy a večeře. Samozřejmě, ne vždycky se to dalo jíst. Pobaveně se na Mattyho podívá, když k němu natáhne ruku s vidličkou a kouskem dortu a zvedne ruce v odmítajícím gestu, přičemž ještě zakroutí hlavou. "I když vypadá skvěle, tohle si nemůžu dovolit. Moje hlava už tak nadává, že jsem si dal jeden dort a až se dozví, že mě ještě večer čeká další dort, pravděpodobně mě vyžene navěky do posilky." Nikdy moc nejedl sladké, ne snad kvůli tomu, že by mu nechutnalo, ale právě kvůli tomu, že byl sportovec každým coulem a za jakoukoli kalorickou bombu měl lehké výčitky svědomí. Samozřejmě čas od času ujede i on co se jídla týče, ale když už to tak je, většinou spořádá celou pizzu nebo nějaký kebab. Jakmile se k němu přisune s notebookem, otočí hlavu směrem k jeh obrazovce a sleduje fotky, které dnes nafotil, přičemž se tiše zasměje nad jeho poznámkou. "Pravda, dneska je umělec každý debil." Pokrčí lehce rameny a jako vždy, neláme si hlavu s upřímností. Ne, že by chtěl naznačit, že je Matty debil, zkrátka je to něco, co je podle něj všeobecně známé. Občas má totiž pocit, že některé obrazy známých malířů, které jsou považované za mistrovská díla, by zvládl i on. Bohužel on nemá vystudovaných deset uměleckých škol a za čmouhu na plátně, by se mu každý spíš vysmál, než že by na něj skládal ódy. Plus na umění stejně nikdy nebyl, spíš mu do hlavy lezlo učení, díky čemuž se taky dostal na medicínu, třebaže na ní vůbec nebyl dobrovolně a mnohem raději by studoval sport. "Ale bez výstav se ani neproslavíš." Namítne s lehce povytaženým obočím, čímž se mu snaží naznačit, že by někdy nějakou zorganizovat měl. "Navíc já bych přišel, to už máš jednoho člověka. A určitě bych se přimluvil i u sester." Mrkne na něj a pak jen s poloúsměvem zavrtí hlavou. "Nejsem. Od toho jsou tu jiní lidi." Sám o sobě by nikdy neřekl, že je milý, protože kdyby byl milý, neměl by na krku podmínku. Milý je možná tak Matty, jeho sestry nebo jeho máma, ale on ne. On je cholerik, co musí chodit na box, aby vůbec ukočíroval svoje nervy. Opět přesune pohled na obrazovku notebooku a napije se kávy, která mu málem zaskočí, když se na obrazovce objeví polonahá fotka jeho společníka. Určitě to není něco, co potřeboval vidět, i když není homofobní, ale vsadil by se, že ani on nechtěl, aby tohle vůbec někdy spatřil. To se mu i potvrdí v momentě, kdy se na něj podívá a nad tím, jak si začne rukou zakrývat obličej, se přidušeně zasměje. "V klidu. Rozhodně nejsi první kluk, kterýho jsem viděl bez trika. Hraju basket za školní tým, takže.." Lehce do něj šťouchne ramenem jako pokus ho uklidnit, ale za empatické uklidňování se to určitě považovat nedá. Musí se ale zamyslet nad tím, co ho napadlo hned, co tu fotku viděl. Dělá pořád tu práci, co dělal i když se seznámili? Tohle byl lehký náznak toho, že ano, takže se na něj zase podívá s lehce zamyšleným výrazem a nakonec se přece jen odhodlá zeptat. "Pořád to děláš?" Je mu jasné, že nemusí vůbec nic konkretizovat a dojde mu, na co se ptá, takže to ani nedělal.

V cukrárně neměl na výběr. Bylo tu plno a jediná možnost byla oslovit mladého muže, který seděl u stolu sám, nebo si rovnou vzít dort a kávou sebou. Domů se mu ale ještě nechtělo, proto raději zvolil první možnost, a jak posléze zjistil, neoslovil nikoho jiného, než svého kamaráda. Potkali se za poněkud trapné situace, ale i tak se z nich stali přátelé. Čemuž se upřímně trochu divil. Byl si jistý, že by oba na takové setkání a trapas nejraději zapomněli a ne si ho pokaždé, když se uvidí, připomínali. Člověk by řekl, že se tomu za pár měsíců zasmějí, ale i když se znali už delší dobu, nikdy zatím na smích spojený s prvním setkáním ještě nedošlo. "S velkou pravděpodobností máš pravdu, a pokud rodinu zakládat nebudeš, budou na tebe koukat, jako bys byl," na chvíli se v půli věty odmlčel. Pokoušel se najít správné slovo, které by vystihovalo pohledy a myšlenky lidí, jež jsou utvrzeni v tom, že pokud už ve 30 letech nemáte rodinu, jste divní. Vždyť nic špatného na tom ale nebylo a kor u žen. Ne všechny chtěly být matkami a ne všem bylo příjemné dostávat otázky o dětech, o partnerech, o biologických hodinách a tak podobně. "Zvláštní," pozdvihl ramena, když dokončil svou větu a našel slovo, jež znělo lépe, než 'divný'. "Jo, ale jako všechno to má své plusy i mínusy," přikývl na označení, že vypadá mladě a jak řekl, takový vzhled měl své výhody, hlavně co se zákazníků týkalo. Byli totiž tací, které to jakýmsi způsobem vzrušovalo. To, že mají mladého zajíčka v posteli. To, že vypadá roztomile, jak mu i mnozí říkali, ale u některých to byl spíš problém. Chtěli vidět občanku, aby se ujistili, že není nezletilý. Dokonce ho jeden zákazník podezříval, že spolupracuje s policií. Že nasadili nějakého mladého klučinu, aby ho 'svedl' a jeho pak mohli zavřít za pedofilii. To mu přišlo asi jako nejvíce za vlasy přitažené tvrzení, jaké od nějakého zákazníka slyšel. Když přišla řeč na školu, dozvěděl se, že pravděpodobně budou spolužáci. Ne, co se třídy a ročníku týkalo, ale školy. Což znělo ve skutečnosti dobře. Alespoň někoho tam bude znát. Jak ale Julian řekl, určitě pozná víc lidí. Nebyl si však jistý, zda do takové míry, aby je nazýval přáteli. Neměl zrovna moc volného času, ale kdo ví. Třeba se to změní. Třeba si najde někoho, na koho si čas udělá a celé to nějak vymyslí, rozvrhne si práci, učení, pomoc matce a zvládne i chodit na nějaké akce, nebo se jen tak poflakovat s přáteli. I když, na nějaké chillování někde v parku zrovna nebyl. "Možná. Nebo máš jen zkreslený úsudek, jako starší bratr a vždy v ní uvidíš mladší sestřičku, která je nerozumná a tak," uculil se na něj, u čehož se mu i zadíval hluboko do očí. Ač o tom nikdy nemluvili, tak nějak odhadoval, že Julian je přesně ten typ staršího bratra, který by své sestry ochraňoval. Který na ně bude vždy dohlížet, ať ho něčím naštvou sebevíc a bratrem, který o sestrách vždy bude mluvit jako o mladých holkách, které toho ještě nezažily tolik, aby byly rozumné jako on. Přiznal mu pak svůj názor na cukrárnu, ve které právě seděli a také to, že tu mají výborný borůvkový dort, který před sebou měl. Nakonec se rozhodl kousek ukrojit a nabídnout mu ochutnání, ale když se setkal s odmítnutím, jen se zasmál a lžičku strčil do své pusy. Teprve pak Julianovu poznámku o tom, že si to nemůže dovolit, komentoval. "Takže nadává ti hlava. Mluví k tobě také? Nějaké hlasy, které bys neměl slyšet? Možná by to chtělo si o tom s někým promluvit." Zavtipkoval s úsměvem na rtech. Nějak si neodpustil do něj takovýmto způsobem rýpnout. Když mu pak ukazoval fotky, nezapomeň dodat, že ještě nejsou upravené a tím pádem to nebude žádná sláva. Sice tomu jeho kamarád, jak sám řekl, nerozuměl, ale i tak měl potřebu na tento fakt upozornit. Ne, že by všechny fotky potřebovaly úpravu, ale sem tam nějakou mohl tímto způsobem dobře vylepšit. Přidat někam kontrast, jas, poupravit trochu stíny. Dalo se tím udělat hodně a on byl upřímně rád, že žili v tomhle století, kdy šla veškerá technologie dopředu. Miloval focení a neuměl si představit, že by žil v době, kdy jste udělali jednu fotku a ta vám okamžitě vyjela ven. Kdy jste neměli možnost zkouknout, zda je dobrá, nebo je potřeba jiný úhel nebo změnit cokoliv jiného. A v době, kdy jste fotky nemohly ani nijak upravit v grafickém programu, který do jednotlivých obrázků vdechl jakýsi nádech života. Pokud s tím tedy člověk uměl a měl pro to cit. "S tím souhlasím a bohužel takových debilů není zrovna málo," zasmál se. V dnešní době si skutečně skoro každý říkal umělec a ne jen ti, co fotili rozmazané šmouhy, ale dokonce i lidé na sociálních sítích. Na instagramu kolikrát narazil na lidi, jež se označovali štítkem umělec a fotky, které přidávaly? To by zvládlo s prominutím i malé dítě, které by si hrálo s mobilem a omylem otevřelo foťák a vyfotilo rozmazaně svojí nohu nebo místo, které se před ním nacházelo. Nad tím, co Julian řekl, se musel zamyslet. Sice by na jeho výstavu jistě nikdo nepřišel, ale nakonec to jako špatný nápad neznělo. "Myslíš, že bych si u tebe tuto laskavost mohl nechat a využít jí, až budu na škole?" Pousmál se trochu. Tam by totiž mohl pozvat i nové spolužáky a učitele. S někým by mohl dát dohromady nějaké pozvánky a celé to udělat jistě lépe, než v brzké době, narychlo. Vážil si ale, že by Julian přišel a ještě by se pokusil přivést sestry. "Možná bys k sobě neměl být občas tak tvrdý. Ke mně se mile chováš. Ale pokud ti to nějak ubírá na vzhledu nějaké drsňáka, tak ne... milý rozhodně nejsi. Nikdy bych si nedovolil tohle tvrzení o tobě říct," vážně zakýval hlavou, ale po chvíli to už nevydržel a usmál se, u čehož si opět skousl spodní ret. Možná z důvodu, aby tím zabránil smíchu. Raději pak ukazoval dál, než se na obrazovce objevila fotka, kterou jeho společník vůbec neměl vidět. Okamžitě se začal cítit trapně a fotku rychle přepnul na jinou. Jediné, jak ho napadlo skrýt svůj stud, bylo připlácnout si ruku na obličej, což také udělal. V ten moment by se nejraději propadl do země a nemusel čelit takovému trapasu. Ruku stáhl a trochu nahraně a krkolomně se pousmál, když do něj mladík drknul ramenem s povzbuzující řečí. Tohle bylo trochu jiné než vidět ostatní sportovce bez trika. Měla to být jeho svůdná fotka, kterou měli vidět jen klienti a budoucí klienti. Ne kamarádi. Zarazil se pak znovu, když uslyšel otázku, která jeho kamaráda zajímala. Věděl, jaký na to má názor a už několikrát o tom mluvili. Ale přestat nemohl. "Jo, ale... nemusíme o tom mluvit," zadíval se do stolu a raději se nahnul pro hrneček, ze kterého upil. "Vím, jaký na to máš názor, ale... potřebuju peníze, takže nemůžu přestat." Zašeptal, když se na něj znovu podíval. Nejen, že teď potřeboval peníze na léčbu matky, ale i na školné. Matce ale řekl, že dostal stipendium. Nechtěl, aby si dělal starosti. Popravdě tohle ale nebyla první velká lež, kterou před ní měl. První byla placení její léčby. A ač to nebylo zrovna jednoduché, domluvil se s doktorem o mlčení. Byl to sice dobrý doktor, ale každý se dal nějak uplatit a Matty naprosto věděl, že kdyby jeho matka tušila, kolik taková léčba stojí, vůbec by se léčit nechtěla a hlavně by přišly otázky typu, kde na to vezmou. Neměla ani ponětí, že si nějak vydělává. Vždy to uhrál na to, že jde ke kamarádce. Že se budu učit. Že u ní přespí a tak podobně.

Mezitím co poslouchá Mattyho, který si k němu dnes přisedl, se napije kávy a souhlasně přikývne na jeho slova, protože jsou více pravdivá, než by měla být. Spousta lidí, spíš skoro většina, bere zakládání rodiny vážně a jako něco, co je samozřejmostí, takže pokud by mu bylo třicet a minimálně nikoho neměl, pravděpodobně by na něj někteří lidé koukali skrz prsty a přemýšleli by nad tím, co je s ním špatně a jaký je tu háček, že je stále sám. Nicméně, u něj by nad případným háčkem přemýšleli vcelku oprávněně, protože není nějaký snílek, do kterého by se každý okamžitě zamiloval. Spíš naopak je samotář, protože se snaží si u sebe moc lidí nedržet kvůli tomu, že je cholerik. Nerad by v tomhle ohledu někomu, na kom mu záleží, třeba ublížil, i když to ještě nikdy neudělal. Podmínka, kterou má, je zapříčiněná rvačkou s někým cizím, ale stejně to není něco, co by řekl kdekomu. Tuší, že to neřekl ani Mattymu, protože tohle o něm vědí doopravdy jen jeho nejbližší přátelé, které by spočítal i na prstech jedné ruky. To už se ale příliš ztratil v myšlenkách, což si taky uvědomí a vrátí se nohama zpátky na zem. "Tak to abych popadl hned první holku, na kterou narazím a požádal ji o ruku, abych to stihnul." Prohodí s lehkým sarkasmem v hlase a možná i cynismem. Dívka, které by tohle udělal, by nejspíš utekla a ještě na něj zavolala policii, což je to poslední, co by potřeboval. "O tom nepochybuji. Až ti bude padesát, budeš vypadat líp než já." Prohodí s náznakem pobaveného úsměvu na rtech. Možná tahle poznámka mohla vyznít egoisticky, jakože teď vypadá hůř než on, ale tak to rozhodně myšlené nebylo. Ačkoli nevypadá jako ošklivé káčátko, ego moc velké nikdy neměl a patřil k těm lidem, co svůj vzhled nijak neřeší. Nebyl zkrátka narcis, co by stál ráno dvě hodiny před zrcadlem a upravoval svoje vlasy do naprosté dokonalosti. Každopádně ohledně jeho sester má Matty svým způsobem pravdu. Je to jejich starší bratr, takže pro něj svým způsobem budou Melany se Sophie vždycky ty malé holky, kterými byly, když jim bylo deset. V tomhle věku ale ještě příliš ochranářský nebyl, to se spíš všichni navzájem prudili, jak to u sourozenců bývá. To vlastně přetrvává dodnes, jen úplně jiným způsobem. "To v žádném případě, je nerozumná." Zavrtí zamítavě hlavu i přesto, že v hlavě si před chvílí přiznal, že občas lehce přehání, ale to přece neznamená, že to musí hned přiznat. I tak mu koutek rtů povyskočí do letmého úsměvu, což je takový skrytý náznak, že s ním vlastně souhlasí a trocha pravdy na jeho slovech bude. Raději si strčí do pusy kousek koláče, který má ještě stále na talíři, protože zatím ho lehce opomíjel a věnoval se spíš kávě, což je potřeba napravit. Proto na jeho další poznámku jen lehce přikývne, aby na něj nemluvil s plnou pusou a neumožnil mu tak náhled na její obsah. Navíc k tomuhle tématu už stejně není moc co dodat, protože to Matty vystihl dobře. Debilů málo není a to v jakémkoli podání, ne jen ve sféře umění. I v jeho oboru se sem tam nějaký debil najde, ale je pravda, že v medicíně jich asi potkáte míň, než v takovém sportu, což sám moc dobře ví vzhledem k tomu, že hraje už odmala basket, kvůli kterému už pár idiotů potkal. Sportovci zkrátka bývají dost často frajírci s egem až na Mars a když se s tím člověk neumí poprat, dokáže to být dost.. nepříjemné. Sám už se několikrát chytil se členy protějších týmů, občas i toho svého, když byl ještě na střední. A to samozřejmě většinou vyústilo ve rvačku, ve kterých byl hlavně ve své pubertě častým účinkujícím.
Jakmile začnou řešit focení, okamžitě ho napadlo, že by třeba Matty mohl udělat nějakou výstavu, se kterou by mu mohl trošku pomoct v podobě kontaktů jeho otce, který zná nějaké lidi snad úplně ve všem- a taky je nutné dodat, že si velice rád vybírá různé laskavosti u ostatních, jak to vlastně udělal i v jeho případě, kdy mu zajistil jenom podmínku za napadení a těžké ublížení na zdraví. Škoda jen, že by si to mnohem radši odseděl, než aby byl jeho dlužníkem, protože to vždycky bylo to poslední, co by si přál vzhledem k tomu, že vztahy s otcem neměl nikdy růžové. "No určitě, mně je jedno kdy, spíš jsem ti chtěl naznačit, že bys tohohle měl někdy využít. Určitě nemůžu být jediný, komu by se tvoje fotky líbily." Mrkne na svého kamaráda, načež si vjede rukou do vlasů a při slovech Mattyho se raději dívá do jeho notebooku, kde se střídají různé fotky, které vyfotil. No nakonec se nad jeho slovy zasměje a pobavený pohled stočí zase k němu, než si tak nějak prohlédne sám sebe. "Tys vůbec někdy pochyboval o mé drsnosti? To je neslýchané.." Zavrtí hraně nechápavě a dotčeně hlavou, aby mu naznačil, jak moc ho urazilo, že ho vůbec napadlo, že by byl milý. Nicméně, těžko říct, jak na okolí působí. Kožená bunda, kterou často nosí společně s neutrálním výrazem nebo nepříjemným úšklebkem pravděpodobně zrovna andělsky nepůsobí, ale tak či tak by sám o sobě nikdy neřekl, že je drsňák. Na druhou stranu by se ani nezařadil mezi osoby, které mají pokoj vymalovaný duhovými barvami a rozplývají se nad tím, jak krásně na světě je. Je pro něj lepší o tomhle tématu vtipkovat, než řešit, že by na sebe neměl být tak tvrdý, takže je rád, že jeho kamarád tohle téma stočil tím humorným směrem. Ten humor je ale přejde tak rychle, jako přišel, protože Matty mu na notebooku předvedl fotku, která určitě nebyla určená jeho očím, ale spíš nějakému klientovi, což mu naznačilo, že s tím ještě pořád nepřestal. To ho vnitřně zamrzí, protože ačkoli nejsou nejlepší přátelé, už mu na něm přece jen záleží a vidět ho, jak si vydělává tímhle, se mu moc nelíbí. Proto si neodpustí otázku, která ho zajímala už když tu na sebe narazili. To se na ni ale zeptat nemohl, protože začít konverzaci otázkou, zda ještě stále spí s lidmi za peníze, se asi příliš nehodí. Teď na ten dotaz ale vhodná doba přišla a dostal odpověď, kterou čekal. Musí potlačit povzdechnutí, které se mu dere na rty, takže chvíli jen upírá hnědé oči směrem k němu, protože přemýšlí, co a jak říct. "Existují i normální brigády, Matty." Namítne nakonec i přesto, že by se do toho zřejmě neměl vůbec montovat. Bohužel si nemůže pomoct. Normálně se lidem do jejich soukromých záležitostí nemotá, ale tohle je něco úplně jiného vzhledem k tomu, že Matthewa považuje za svého kamaráda. "Můžeš pracovat v kavárně. V baru, v něčem co souvisí s focením.. V podstatě můžeš dělat cokoli." Pokrčí lehce rameny, ale nespouští z něj zrak, ačkoli tuší, že jeho ‚promluva do duše‘, bude zbytečná.
Ať jeho 'promluva do duše' byla, či nebyla úspěšná, se už bohužel nedozví, protože jeho soustředění na Mattyho naruší zaměstnankyně cukrárny, která se objeví u jejich stolu a podívá se na něj se slovy, že už je dort, který sem šel původně vyzvednout, připravený. Jen přikývne, že hned jde, ale ještě předtím, než se doopravdy postaví, se podívá na svého současného společníka. "Zkus popřemýšlet nad tím, co jsem řekl. Kdyby něco, můžeš se mi ozvat a něco vymyslíme." Dodá a rychle dopije poslední zbytek kávy, co měl v hrnku. Kousek dortíku ani nedojí a nechá ho tak, jak je. Sladkého bude mít zrovna dneska víc než dost, takže ho až tak doplnit nepotřebuje. "Tak se měj, zase někdy." Rozloučí se ještě s Mattym, když se postaví a hned po té zamíří k pultu, kde se platí. Dort společně se svou útratou zaplatí a pak už vyrazí zpátky domů, aby ještě pomohl s nějakými detaily oslavy narozenin jedné z jeho sester.

---> Byt

--Kolej

Jacob byl poslední dny jak tělo bez duše. Pravda byla taková že mu jeho přítel Aiden chyběl víc než by čekal. To že se musel vrátit domů Jacoba mrzelo, ale tak slíbil že se jednou určitě vrátí. Snad nebude Jacob už dávno někde v Indii. Chtěl si trochu zlepšit den a jelikož pravidelně běhal, mohl si dovolit nějakou tu sladkost. Jeho mysl tak nějak automaticky zabloudí do cukrárny. Místní cukrárnu moc dobře znal, za prvé před ní občas hraje a za druhé sem chodí mlsat. Miloval sladké. NEjraději měl čokoládový dort a lepší než tady nikde neměli. Rozhodl se před cestou do cukrárny ještě trochu projít. Vzal na sebe černé kalhoty a bílé tričko, do uší vrazil sluchátka a mohl vyrazit. Samozřejmě si nezapomněl ještě trochu upravit svoje černé vlasy, protože jak se celej den válel. No prostě vypadalo to jako když před pěti minutama vstával.  Prošel se parkem, dal si cestou ledovou tříšť a chvilku se jen tak povaloval na trávě a hrál si s telefon. Když ho i tohle přestalo bavit vydal se konečně do již zmíněné cukrárny. Jelikož bylo hezky bylo všude spousty lidí. Většina si chodila nejspíš jen pro zmrzlinu, ale i tak se bál že si nebude mít kam sednout. Vešel dovnitř a rozhlédl se. Musel najít nějaké to vhodné místečko. Procházel kolem stolu u kterého seděla pohledná blondýnka. Kdyby se na ní více zaměřil možná by mu došlo že jí od vidění zná. Všiml si kousku papíru který jí vypadl. Sám měl všude možně plno textů a rozhodně by ho mrzelo kdyby nějaký ztratil. ,,Promiň že ruším, ale tady ti něco upadlo.” Hned jak to dořekl se sehnul a sebral papír ze země. Nejdřív ho jen tak rychle přejede očima a pak jí ho podá. ,,Tady. Dávej pozor. Co kdyby to byl příští hit číslo jedna a někdo by ti ho vyfoukl.” řekl s úsměvem. Tak nějak sice nejdřív netoužil po společnosti, ale nakonec proč vlastně ne. ,,Máš tu volno.?” Zeptal se a ukázal na volnou židli naproti ní. Pokud měla, tak i on si objednal. Dal si jistě Americano a k tomu oblíbený čokoládový dortík.