Cukrárna

Pobaveně se zasmál nad jejími slovy a u srdce ho zahřálo, jak rychle se vrátili k jejich kamarádským rozmluvách o veškerých blbostech, co jim přišly na mysl. Bylo to tak snadné, jakoby se jejich odloučení ani neodehrálo. Takové přátelství.. je to pravé. A on pochopil, že už ji znovu odejít nenechá, nebo jí alespoň přiměje mu psát. „Přesně tak! A ještě nezapomeň, že během toho interview přijdu já jako čestný host,“ doplnil ještě její představu a široce se usmál. To by se mu líbilo, i přestože věděl, že jakožto novinář se do žádného interview nedostane, ne jako ten objekt, který je zpovídán. „Výborně, tak kde je nejbližší klavír?“ uculil se a očička mu zářily jako štěňátku, které právě dostalo novou hračku. „Jo, tu si taky pamatuju. Teda, ne tak, jak si ji pamatuješ ty, protože noty neumím, ale pamatuju si ji,“ rozpačitě se usmál, protože se mu zdálo, že se do vlastních slov až moc zamotal a to je to žurnalista, ten by měl slova ovládat, měla by mu sloužit, ne aby se mu pletla na jazyku a tvořila zbytečné obtížnosti! „Ale to tehdy byl nejhezčí dárek k narozeninám, co jsem dostal, písničku už asi nikdo jen tak nepřekoná,“ tentokrát už mluvil jasně, s klidem a mírným úsměvem, zkrotil ta zlá slova. Pokroutil hlavou nad představou, jak takového Olivera rovná do latě.. Někteří jsou prostě beznadějní, ale co, někteří zase tak špatní nebyli. „Sice by to bylo super, ale to nedělám. Oni na to přijdou sami, až přijde ta pravá,“ jemně se pousmál, pár takových případů už viděl. Ne vždy to končilo happy endem, občas se ten pár i rozešel, ale to se stává, ne vše může být růžové. „Tak už to bývá, ale každý má něco do sebe, věř mi,“ potkal se už se spoustou lidí, na kurzech mývají docela zajímavé úkoly k odevzdání, obzvlášť v té době, kdy probírají rozhovory, takže měl tu čest s tolika různými povahami.. A hlavne ve spolku se často pořádají párty, kam většinou chodí děvčata z dívčího spolku, které pravděpodobně měla Cryst na mysli. Tázavě nadzdvihl obočí a přemýšlel, jak jen to myslela. „Proč by ti měl kousek škodit? Vždyť tobě by neuškodil ani celý ten dortík, vždyť koukni na sebe, hubená jako proutek a řeší tady kousek dortu,“ nespokojeně si odfrkl, no jakmile se na něj usmála, vychladl a všechny ty myšlenky nechal stranou. „Ještě aby nechutnal, vždycky jsem měl dobrý vkus,“ mrkl na ni a sám si dal kousek dortu do pusy. S plnou pusou na ní andílkovsky zamrkal a uculil se, což působilo spíš vtipně než roztomile, právě kvůli té plné puse, ale snažil se. Byl dospělý, ale pořád jako dítě. „Vůbec nevím, proč jsi to udělala, byl jsem hodný,“ prohlásil sebejistě, když už měl prázdno v puse, protože s plnou pusou se přeci nemluví! To ho učila babička a babiččiny zásady se musí ctít, to je základ vesmíru.

. I kdyby je něco opět odloučilo, což uz se nestane, protože ona to nedovolí. Nikam mu už neodejde, ne jen kvůli němu, ale kvůli sobě. Jako kdyby se najednou jejich životy opět propletly a ona se na něj upoutala za pouhých pár sekund. Z jejího srdce jako led najednou vyroste plno nádherných růží, i ona rozkvetla jako růže. Směje se poznámce o klavíru, byl jako malé dítě plné štěstí, že dostal novou hračku. Achjo.. Ty jeho oči ve kterých se zajiskří radost, když zmíní hru na klavír. Zbožňuje ty oči, hrozně moc. "Pro tebe cokoliv. A kde je nejbližší klavír? Možná ve škole, nebo nevím. Každopádně jsem ráda že si ji aspoň trochu pamatuješ." Projede si rukou vlnité vlasy, opravdu jí to uvnitř těšilo, že nezapomněl. On není člověk co zapomíná, nikdy nebyl a není. Vzpomínky si nechává pořád v sobě. Líbilo se jí jak se najednou zamotal do svých slov, vždy se tomu trochu smála, protože to z něj nebylo časté. A mluvou starost nikdy mít nemusel. "Dokonalé tahle slova slyšet. Byl jsi nadšený tak moc, že jsem myslela že budeš plakat. A jak jsi mě pak držel a dívali se na hvězdy." Teď se zasní ona. To byla nádherná noc. Držela se ho jako klíště a byla v jeho náručí, cítila se tak moc bezpečně a šťastně. Vlastně si teď uvědomí, že mezi nimi nebylo jen samotné přátelství, ale bylo v tom něco víc. Kus lásky.. Ovsem ne na dlouho nad tímhle opět sní, musí se vrátit do realit a třeba se to opět stane a bude se to opakovat a opakovat. "No jo.. Jednou každému do života přijde ta pravá nebo pravý." Pousměje se nad tím, co když svou šanci ona už promarnila? Říkala si v hlavě pro sebe s výčitkami, že to třeba zkazila. Kývne nad jeho dalšími slovy, jelikož chápe co se jí snaží naznačit. Dokáže vše tak skvěle Vysvětlit.. Popsat své pocity, to se jí na něm líbí. Neodsoudí jen tak někoho, což ona sama dobře ví, jelikož to byla zamklá holka pomalu bez života, který jí on vrátil. Nad jeho slovy zakroutí jemně hlavou, plácne ho něžně po ruce, protože sílu má leda jako moucha. Navíc by nikdy nikomu neublížila. "helee. Nejsem zas tak hubena jo? Radši moc nezlob, nebo ti zas plácnu dort do obličeje." Zakření se sladce, ovšem musí se uculit nad jeho menším egem, ze kterého si dělá srandu. "No to víš že jo ty křečku jedeen." Našpulí roztomile své plně rty a stiskne jeho nacpané tváře dortíkem v jemné dlani. Směje se tomu, jelikož vypadá opravdu vtipně, ale zároveň roztomile. Je v něm pořad to skvěle dítě, pro to ona má slabost, jelikož to působí sladce. Pohladí ho pak po té tváři a kroutí hlavou. "na zadek jsem ti měla dát, protože sis pak náramně užíval, jak ti to utírám ty kulišáku! Hrůza. Já tě chtěla zlobit, ale ve výsledku jsi zlobil ty mě." Zaskučí smutně, přičemž našpulí nazlobeně své plné rty. Občas byla taky hold jako dítě, ovšem to jen s ním.

Po větičce, že by pro něj udělala cokoliv, se na ni sladce usmál, snad aby se jí nějak odvděčil, ukázal, jak moc ho ta slova zahřála u srdce anebo prostě jen tak a nic poetického za jeho úsměvem nebylo. I když, byl by to Matthew, kdyby jeho úsměvy neskrývaly víc? „Ve škole říkáš..“ na kratičkou chvilku se zamyslel, jakoby znal její rozvrh a porovnával ho s tím svým a hledal volné hodiny. „Až budeme mít čas mezi přednáškami, určitě mi musíš zahrát,“ pohledem jí přímo prosil, aby mu to slíbila, aby mu přísahala, že mu již brzy prokáže tu laskavost a připomene mu, jak umí hrát, avšak jeho slova neprosila tak zoufale jako jeho oči. „No, jak jinak by měl reagovat člověk, který dostane vlastní písničku?“ jemně pokrčil rameny, no kdyby mohl, pravděpodobně by se červenal, protože se mu vůbec nelíbilo, jak si pamatovala ten drobný detail o jeho měkkosti. Doopravdy ho tehdy dojala s tak osobním a originálním dárkem, snad ani dárky od rodičů ho nikdy nebraly tolik, nebo alespoň ne tak moc za srdce jako ten její, zase nechce křivdit rodičům. Společně s ní se zasnil i on, ponořil se do vzpomínek a vybavoval si, jak se ten večer s ní cítil. Podíval se na ni, na dospělou a reálnou Crystal, ale v hlavě si promítal její mladší podobu a ten večer. Vždycky věděl, že na tom večeru bylo něco speciálního, ale až teď mu došlo, co to vlastně bylo. Pousmál se, opět se skrytým významem, a na chvíli se zahleděl do stolu. Věděl, jak se cítil se starou Cryst, ale netušil, jestli ty předchozí pocity automaticky nepřeváděl i na novou Cryst.. A nechtěl to riskovat, proto sám sobě slíbil, že na to, co bylo a mohlo být, zapomene, a budou se bavit s novým štítem, protože si chce vytvořit vztah i k nové Crystal. „Přesně tak,“ spokojeně se usmál, když už začala přebírat jeho optimismus. Přeci jen je to nakažlivé! „O tomhle téma s tebou odmítám mluvit, tvrdohlavče,“ káravě zakroutil hlavou a nespokojeně mlaskl, znal ten dívčí problém s tvrdohlavostí, obzvlášť pak v tomhle tématu, a do takového boje se pouštět nechtěl. Před tím i ten největší hrdina uteče. „Takové plýtvání dortem, to mi ho raději dej a já ho sním,“ zazubil se na ni, no myslel to vážně. Radši dort v žaludku než rozpláclý na obličeji. Společně s ní se zasmál i on, což mu trochu zobtížnilo žvýkání dortu, ale co, bavil se. „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá,“ vyplázl na ní jazyk a poté se zasmál, protože vypadala komicky roztomile. Pak ji ale jemně potlapkal po ruce, aby jí ukonejšil. „Prostě na sebe musíme být hodní a nezlobit se, to půjde, ne?“ navrhl ji s milým úsměvem na rtech, se kterým měl v plánu ukončit všechny jejich hádky, i přestože se dohadují z legrace. Ještě by se to nakonec mohlo změnit na opravdové dohadování a on by ji ztratil podruhé, což rozhodně nechtěl, a proto raději začal z dohadování rychle couvat pryč a vrátil se k milému chování.

Vždycky tady pro něj byla, i přes to že odjela si mohli napsat. Byla pro něj jako polárka pro námořníka hledajíc obrovský poklad. Ovšem u něj ví, že je vždy poklad být šťastný. Při jeho slovech přikývla, až jí spadl pramen uvolnění z drdolu do obličeje, zamručí nad tím nespokojeně a ten neposedný kus vlasů zastrčí za ucho s nadějí, že to k něčemu bude dobré a už pramínek vlasů dlouho neuvidí. Do její tváře se dostane jiskra šťastnosti, která jako víla vykouzlí do její tváře úsměv. "Kdykoliv bude čas, tak si mě můžeš ukrást do hudebny a já ti mile ráda zahraji. Možná tě konečně něco doučím hm?" Hlavu jako roztomilé štěňátko nakloní ke straně, opravdu vypadá rozkošně, když se na něj podívá zeleno šedýma očima. Kolik lidí by už tímhle dokázala okouzlit, i přes to si ale nevěří. Ovšem jeho oči? Největší kouzlo, které u nikoho neviděla snad nikdy. Vždy když si něco přál, o něco jí prosil, byl jako malé dítko co chce novou hračku. Ty jeho oči jí vždy donutí říct ano, nebo to, co on chce slyšet. Zahihňá se při  jeho odpovědi na to, jak byl hotový z písničky. Jemně ho cvrkne do tváře a vyplázne drze jazyk jako malá holka. "Nuu.. Úplně na tobě vidím, že kdyby jsi nepotlačoval reakce obličeje, tak jsi jako rajčátko." V ten moment si vzpomene, když ho viděla se červenat. Připadalo jí to tak rozkošné, vždy ho umačkala v náručí k smrti a občas se i bála, zda-li to na něj není moc. Ovšem on vypadal vždy jako když si to užívá a tu myšlenku vždy zahnala někam do kouta, zavřela do truhly a klíč od ní zahodila do řeky. Ano, uzavřela kapitolku strachu ho vůbec objímat. Nu a od té doby na něm visela každé setkání. Bude tohle někdy zase stejné, moci to pokračovat? Bude ho moct držet třeba minutu v tichu kolem krku a vnímat jeho vůni, hladit jeho vlasy jako to dělávala? Tolik věcí dělala a jedním činem se to rozplynulo, jako pára z horké kávy či čaje. Netrvalo dlouho co se opět dostala k myšlence o krásném dortu na jeho krásném obličeji. Prstíky si ze srandy před ním vyměřuje, kam asi tak plácne, ale bere to jako srandu. Protočí nad ním očima jako nějaká herečka a dělá nafoukanou, ovšem to jen předvádí, ona taková není. "No joo.. Bóže ty jedlíku. Nezblázni se." Ušklíbne se pěkně, ovšem pak se krásně zas usměje. "Tak si dej ty trdlo, sice ti ten dort vždycky slušel, ale pak jsem tě musela utírat místo maminky a ty sis to vždycky až moc užíval." Zakroutí nad ním lehce, ale přeci jen pobaveně hlavou. Ucítí jeho ruku příjemně na té své, což nelze odmítnout, ne takovýhle příjemně hřejivý pocit na její trochu studené ruce. Vždycky je měla studené. "Hmm. Nezlobit? Ty jsi mě vždycky zlobil.. Furt jsi mě lechtal a já jsem tak.. Hodná." Řekne rozkošně, ohrne svůj plný spodní ret a zkouší na něj ty svoje psí oči. Ovšem i ona ho zlobila, například s tím dortem co měl díky ní párkrát v obličeji. Ne že by mu to vždy neutřela. Sice dělá jak jí to občas vadilo, ale vždy byla ráda. Tohle cel bere však jako srandu. "Uvidíme jestli budu hodná nu. To se pozná. Asi mě musíš hodnou udělat a být hodný taky."

S úsměvem pozoroval její boj s pramenem vlasů, který utekl z jinak perfektního drdolu. S uvolněnými prameny měla problém vždy, vždy totiž musely být na svém místě a hlavně pryč z jejího obličeje, ovšem vlasy byly jiného názoru a tak byl Matthew svědkem nespočet zápasů, které většinou končily frustrovaným povzdechem Cryst. Očka mu nadšením zazářila, jakmile padl slib, že mu zahraje. Zbožňoval její soukromé koncerty jen pro něj. Samozřejmě zbožňoval i jiné její koncerty a vystoupení, ale ty zkrátka neměly takovou energii, jako když hrála jen pro něj. V takových chvílích ji mohl nerušeně pozorovat a užívat si její talent, bez toho, aby se o to musel dělit s nějakým davem. „Beru tě za slovo,“ uculil se naprosto spokojeně, ovšem za chviličku to spokojení zmizí. Dlouhou dobu se učení na klavír úspěšně vyhýbal, protože na takové věci byl vždy poleno a nechtěl se před Cryst ztrapnit. A najednou to bylo zpět, její roztomilé přemlouvající obličeje a neutichající vytrvalost. Co měl dělat. Tiše si povzdechl, no nakonec jen bezmocně přikývl. Moc dobře věděl, že nebude moct utíkat navždy, tak ať už to má za sebou, že? „Doobře, ale pokud ohluchneš, můžeš si za to sama,“ upozornil ji předem a zdvihl ruce do vzduchu ve stylu „vzdávám se“. Po chviličce ruce stáhl zpět dolů a překvapeně zamrkal, jakmile ho cvrnkla do tváře. „Slečna je nějaká drzá a já zlobím?“ tázavě nadzdvihl obočí a zakroutil nad ní hlavou, jakože neschvaluje její chování. Poznámku o červenání raději nekomentoval a taktně ji přešel. Nespokojeně se zamračil, jakmile si zkušeně začala vyměřovat, kam plácne dortík, a mlask jazykem o horní patro, snad jakoby jí to tím činem mohl vymluvit. „No vidíš, jak to jde,“ spokojeně se zaculil, i z očí čišelo spokojení. „A divíš se? Vždyť ve tvém činu byla hrozná ironie, sama jsi mě zašpinila, ale když jsem přetrpěl to plýtvání dortem a zdobení dortíku na obličeji, všechno sis po sobě uklidila. Stálo ti to za tu námahu? Nevím, ale bylo to vtipné,“ vysvětlil ji svůj úhel pohledu a nevinně se zaculil, kupodivu ho vždy bavilo něco takhle vysvětlovat, hlavně jí. „Já jsem andílek,“ upozornil ji a prstem si nad hlavou nakreslil imaginární svatozář, což ještě doplnil o nebeský úsměv. „A lechtal jsem tě, protože jsem chtěl slyšet, jak se směješ, a to byla jednoduchá cesta,“ dodal ještě a pořád si udržoval andělský výraz. Konečně se pustil do dortíku, který se dostal do jeho rukou místo na jeho obličej.

Jojo, pravda to pravda. Její vlasy se věčně neudržely v drdolu a vždy působil více volně. Ale sluší jí to tam mnohem víc, něž nějaký ulízlý drdol co vypadá, jako když na něj vylije tucet gelu, co ani nepoužívá. Vždycky jí musel snad pomoct i on, aby pramínky vlasů zvládla za ucho zastrčit a nezápasila s nima jako v nějaké aréně. Očka se jí rozzáří stejně tak jako jemu, jen jí z jeho nadšení a ne ze hry na klavír. Ty jeho zářivé oči, ta radost v nich co zničila všechno ošklivé co existovalo. Jako když najednou je v jejím životě všechno krásné a ošklivé věcí zmizí. Koncerty pro něj je určitá její součást, jelikož pro nikoho nedělala něco takového. Vždy to bylo jen před mnoho lidmi. Kývne na jeho slova, je jí to totiž úplně jasné, jak jinak. Musí se zasmát při ztuhnutí jejího výrazu nad hrou na klavír. Bavilo jí ho pozorovat jak se krásně soustředil na hru na klavír. Jak se u toho soustředěností mračil a jeho ruce, co se jí občasně hrabkaly ve vlasech, pluly po klávesách. Zapomněla ho vždy i opravovat, jak jím byla zaujatá. Nešlo mu překazit to zkoušení, i když to znělo jakkoliv hrozně, neupoutalo to její pozornost tak, jako on samotný. Proto ho tedy prosí nejvíce na světě jak může se psím kukučem ve tváři. Radostně vypískne když s tím souhlasí, nu teď je jako dítko ona. "Neohluchnu, protože ti s tím pomůžu a budeš ten nejdokonalejší klavírista všech dob." Prohlásí pyšně, jako když je na něj pyšná jako jeho máma. "Já nejsem drzá Matthew. Jsem ta nejhodnější na svět, vždy jsem byla." Zakření se tomu hezky, jen jeho občas pozlobila, ale to bylo tím že se mu snažila oplatit jeho zlobení. To ale nikdy nedokázala, protože lechtivá z nich dvou je jen ona. Zamyšleně prozkoumává jeho myšlenku, zda-li plácnutí dortu do obličeje za něco stojí, když mu to pak čistila. "Ve výsledku sis to asi užil nejvíce ty.. Protože sis náramně užíval že jsem tě utírala. A ještě sis vymýšlel kde všude je to špatně." Našpulí zabručeně rty, neřád je to, žádný andílek a ta svatozář tomu vůbec nepomáhá. Copak je to za svatozář s ďábelským úsměvem, ze kterého lze přečíst jak je zlobivý? Kroutí nevěřícně hlavou nad jeho činy. "Pak kdo tu zlobí.. Ale vždycky se ti to povedlo, to je pravda." Uculí se sladce, uzobne i svého dortíku co už zmizí posledním soustem z talířku. Upije své kávy, jejíž teplota je ještě dostatečná a stále káva chutná dobře. Vyhlédne ven z Cukrárny, opět ale na něj. "Co se někam.. Pak jít projít?" Navrhne opatrně, přece jen je škoda jen sedět uvnitř prostoru, když venku je tak příjemně. Paprsky sluníčka lechtají přímo v obličeji a občasně zafouká lehký vánek pro osvěžení.

Její vlásky konečně byly v klidu na určeném místě, dokonce i bez jeho pomoci. Moc dobře si pamatoval, jak jí občas musel pomáhat s vracením pramínků na jejich místo, vlastně se díky Cryst naučil používat i pinetky, protože občas pouhá ruka nestačila a museli použít pinetky. Ze začátku byly jeho snahy poměrně marné, neučil se být kadeřníkem a neměl ani mladší sestru, na které by to býval mohl trénovat, ale nakonec to zvládl. Každopádně, tohle ho bavilo, hrát si s jejími vlasy a postupně objevovat, co všechno holky běžně dokážou učesat. Během toho zjistil, že je rád, že nemusí tvořit žádné účesy s jeho vlasy, protože musel uznat, že se jedná o náročnou věc.
Ten její psí kukuč nemá rád, tedy, má, neskutečně se mu líbí, ale právě to je ten problém – líbí se mu až moc a ona to moc dobře ví a nebojí se tím kukučem zaútočit. Ovšem za to možné ztrapnění a náročnou výuku mu její radost stojí, její upřímná dětská radost je mu perfektním vynahrazením za všechny útrapy u klavíru. „Když to říkáš,“ odvětil s drobným úsměvem, alespoň se zbavil odpovědnosti za její případné ohluchnutí, když ho někdy nestihne opravit. „A budu až druhý nejdokonalejší,“ opravil ji se širokým úsměvem, zjevně hrdý na tuto narážku na její schopnosti. Neříkal to jen protože se to hodilo a znělo to hezky, ale protože to myslel zcela vážně. Ona moc dobře věděla, co si o jejím hraní myslí, no a on se jal neustále svá slova potvrzovat, což se mu stále daří (alespoň on si to myslí, jak to vnímá Cryst, to netuší, holt není telepat). „Jasně, vůbec,“ pobaveně se zakřenil, stejně jako ona, a zakroutil hlavinkou nad jejími slovy. Vždyť zlobila a provokovala pořád, ač to možná nevěděla či dělala nevědomky, no on jí to i tak oplácel. Pro něj navíc oplácení nebylo ani nijak zvlášť těžké, jakmile objevil její slabinu – lechtivost. Kdykoli začala trošičku zlobit, přišlo lechtání, které skončilo samozřejmě jeho výhrou, jelikož on sám lechtivý není. „Samozřejmě, že jsem si to užil, byla jsi taková hodná maminka, co se o mě pěkně starala,“ zazubil se nad tou vzpomínkou, která navždy bude komická a na kterou snad nikdy nezapomene. „Ale nezapomínej, že kdybys mi ten dortík do obličeje neplácla, nemusela bys mě utírat, takže děkuj jen sobě, že jsi mě utírala,“ upozornil ji s důležitým výrazem ve tváři, prostě se zbavoval viny, protože samozřejmě vinný nebyl on, nýbrž ona, což se jí snažil dokázat, ostatně jako vždy. Dokázali se takhle obviňovat dlouho, vymýšlet, proč za celou situaci nese zodpovědnost ten druhý, dokazování své svatozáře a andílkovství, to bývala jejich denní zábava. A ač se vždy snažil hodit vinu na ní a tvrdil, že ona rozhodně není andílek, sám pro sebe ji za andílka považoval. Ale to se nehodilo do jejich dohadů, proto to nahlas neříkal. „Ale zlobím za dobrým účelem, což vlastně nuluje to zlobení, takže nezlobím,“ stále se snažil očistit svůj štít všemožnými řečičkami a věřil, že se mu to nakonec podaří. S její pomocí dojedl svůj dortík a sáhl po hrnku kávy, která už začínala být vlažná, proto ji v několika rychlých locích vypil, aby nebyla úplně studená. „Proč ne,“ s úsměvem na její návrh přikývl a vstal od jejich stolku, aby došel zaplatit. Zaplatil jak za sebe, tak za Cryst, poděkoval milé paní u pokladny, účtenku schoval do kapsy a jakmile se vrátil ke stolku, s úsměvem pronesl: „Jakmile dopiješ, můžeme vyrazit. Asi bych šel jen tak do ulic města, co ty na to?“ navrhl jí a také se zahleděl ven.

Nu jo, pinetky byly jejich přátelé. Uměla si nandat pinetku co by dup někam dozadu do vlasů, když on se vždy roztomilým způsobem nabízel, že ho to nechala udělat za ní. Trvalo to, jelikož jeho opatrnost k ní byla až moc velká. Po každém jeho kroku se ptal na stupeň bolesti, kterou způsobil, ačkoliv byla vždycky na nule. I ona mu dělala různé účesy, i přes to že to třeba ani nechtěl. Jen tak s emu radostně vždy hrabkala ve vlasech, čechrala je do tvarů se kterými by nevyšel do společnosti. U filmu když usnul mu pletla malinké copánky a přímo se nad tím bavila. Nejvíce jí zaujalo, když spal, jak se roztomile tváří. To jí vždycky dokázalo dostat a roztekla se jako zmrzlina na rozpálené silnici. Nad jeho poznámkou mírně pokroutí hlavou. Neskutečný to lichotník tento muž před ní. "Ale prosím tebe.. Ty jsi pořád to trdlo." Zahihňala se tomu hezky, ruce si složila na stůl a nervózně si je promnula. Její klasická nervozitová rutina, kdy neví moc co třeba říci. Na jeho další slova se nervózně začervená a jemně ho plácne do jeho o něco větší ruky. Nemůže jí takhle osočovat. Chudák za to nemůže, nějak jí táhne ho zlobit. "Hele joo." pohrozí velice vážně.. Ehmm.. 'Vážně'. Měla plno slabin o kterých věděl. Dokázala se rozsypat když jí sahal na vlasy, nebo jí objal. No, taky když jí začal lechtat. Hrůza.. Smíchy chudák slzela a on ne a ne přestat. Už to vypadalo, jako když se vyžíval v jejím smíchu. "Matthew, ty jsi takový obrovský komik, že to snad ani není možné.. Já mám tak krásně viditelnou svatozář a ty to vůbec nevidíš ty čerte." Přidrzle na něj vyplázne svůj červený jazyk od jahodového dortu. Nebyl to jen nějaký jahodový krém, opravdu tam na něm jsou jahody. Opět jí velice vyvede z 'míry' jeho další odpověď. Přikyvuje ironicky hlavou, u čehož si našpulí své plné rtíky a prohlíží si naschvál nehtíky. Povzdychne si, zvláštně se rozhlédne kolem, tak zkoumavě a jinak. "Jako by tu někdo lhal? Kecka nějaká.. Aa! To bude Matthew. Žádné nulování." Se smíchem ho cvrnkne do tváře. Přišlo jí opravdu rychlé, jak se zvedl od stolu a odběhl zaplatit. Nečekala však, že zaplatí i za ní.. Vždycky byl v těhle ohledech gentleman. Usměje se na něj andělsky, hlavičkou kývne na známku díky a jakmile se vrátí, její hlavička jen a jen přikyvuje. Je jako natěšené dítě, co se nemůže dočkat až půjde ven za to, že si udělalo úkoly. Nacpe do sebe dortík, takže na moment vypadá jako malý křeček. Přikryje si dlaní ústa ze slušnosti, zalije svůj dortík vlažnou kávou a čapne Mattyho jemně za ručku. "Vzhůru za dobrodružstvím!" Hezky jeho ručku stiskne a vyběhne s ním ven. Při odchodu se ozve rozloučení a už s ním hopkala v ulici.

Objevila se obvyklá reakce na lichotky – jemné pokroucení hlavinkou, vnitřní popírání toho, že by to myslel až tak vážně a jen si říkala, že se prostě snaží zalichotit. Klasická Cryst a její sebevědomí, má jí prokouklou naprosto dokonale. „Nejsem trdlo, jen říkám pravdu,“ opravil ji se zdviženým prstem, jakoby byl nějaký velevážený profesor a o něčem veledůležitém ji poučoval. No, dalo by se říct, že se jednalo o něco důležitého, ne? Pohled mu sklouzl k jejím ručkám, které si nervózně mnula, už ze zvyku měl chuť k ní vztáhnout svou ruku a zastavit ji, ale jen svou rukou lehce škubl, protože se rozhodl, že tak rychle do starých kolejí zajíždět nebude, že jí i sobě dá ještě nějaký čas, aby si na sebe zvykli. Staré zvyky zatím nechal ve vzpomínkách, ale sám pro sebe se nad tím pousmál, jak často jí musel chytat za ručku, aby přestala mnout ty ruce a uvolnila se. Ze začátku na něj koukala dost vyjukaně, ale po čase si zvykla a později ji už skoro začínal podezřívat, že si ty ruce mne schválně, aby jí za tu ruku vzal. I kdyby, rozhodně by jí to nevyčítal, jen by jí tím rád zlobil.. Teda, eh, rád by to nadnášel v konverzaci, protože on nezlobí, on je andílek. „Uuu, hrozně se bojím,“ zasmál se po jejím děsuplném pohrožení, protože upřímně vypadala víc roztomile než vážně, takže si z její výhrůžky vlastně nic neodnesl, snad jen to, že má pořád stejně roztomilý obličejík. „Víš, ty nemáš svatozář, ale pekelnou zář, ale ty ji vidíš jako svatozář, takže si myslíš, že jsi andílek, ale nejsi,“ opravil ji a velice vážně pokýval hlavou, jako kdyby právě představoval několikrát testovaný fakt podložený spoustou důkazů. Samozřejmě, nebyl to žádný fakt a důkazy neměl žádné, ale hlavní je tak působit! Zkoumavě pozoroval její počínání a čekal, co za moudra z ní vypadne a jak bude bojkotovat jeho slova. Pobaveně zakroutil hlavou a zasmál se, neuvěřitelná ta holka. „Ty vůbec nehraješ fér, víš to?“ otázal se jí prostě a pořád se široce usmíval, v hlavě mu ovšem šrotovaly všechny závity, aby vymyslel něco dobrého jako reakci, čím by to odpálil. „A já nekecám, říkám pravdu, na psí uši a na kočičí svědomí,“ zasalutoval, jako to dělají pionýři a udržoval si vážný výraz, úsměv si dovolil, až když dal ruku dolů, prostě chtěl působit věrohodně. Jakmile se vrátil ke stolku, sbalil si svých pár věcí, koukl na Cryst a zasmál se, jak v rychlosti dojídala vše, co měla. „Pojď, ty křečku,“ ušklíbl se na ni, ale takovým dobráckým způsobem, že se ani Cryst nemohla nijak urazit či si připadat špatně za tu nacpanou pusu. Ten křeček ho pak čapl za ručku a už společně mířili ven. Cryst už se očividně do starých kolejí vracela, což mu přičarovalo upřímný a trošičku přiblblý úsměv na tváři, ale hned ťapal za ní ven. „Do nekonečna a ještě dál!“ přidal se k jejímu proslovu vlastním, který okoukal v klasickém animáku Toy Story, který jako malý klučina měl moc rád.

Křeček jménem Crystal právě vystartoval ze svého místečka u stolku z kavárny. Nutno dodat že po východu cukrárny už jako křeček nevypadala, jelikož sousto dokázala zpracovat a bylo z pusy fuč, ovšem on si tu poznámku odpustit nemohl, ovšem co od takového zlobivého kluka čekat že? Ohlédne se na něj a přimhouří svá očička, jeho ručku stále držela. "Náhodou, já si zakryla pusu, takže jsi nemohl vidět, že jsem vypadala jako křeček." Pozvedne na něj varovně svůj malý prstík, capkají spolu venku zaplněnou ulicí a Crystal to očividně docela zvládá. Přítomnost lidí jí neobtěžuje tak jako tomu bylo dříve, ovšem to je tím, že s těmi lidmi nemusí konverzovat. To by přišla ta její klasická nervozita a přímo schovávání se za Mattyho se snahou ho donutit mluvit i za ní. Opatrně drží jeho ruku, jde po obrubníku a drží balanc, což není zrovna těžké, ale stejně. Soustředí se na to tak moc, že její hlavince nedochází jak tiskne Mattyho ručku stále v té drobné svojí. Zastaví se najednou u stánku, kde se zrovna kreslí na obličej barvami. Otočí se na něj s otevřenou pusou dokořán, je jako malé dítě co mu mamka koupila cukrovou vatu v parku. Hned kolem něj poskočí s ďábelským nápadem v hlavě. "Matty, Matty, že ti můžu pokreslit obličej něčím hezkýým?" Stiskne v drobných dlaních jeho obličej a něžně ho po něm pohladila, ovšem zároveň mu tváře krásně stiskne. Od ní je to jako pohlazení, nemá sílu nějakého Hulka. Nahodí její štěněcí očička s prosbou největší. To ona umí, někoho přesvědčit. V hlavě má najednou tolik nápadů co vykouzlit Mattymu na obličej, ale vše se to může rozplynout jedním velkým odmítnutím. Což by mu za zlé nedávala, našla by si něco jiného na zábavu. Stále ručky na jeho obličeji a palcem hladící ho. Vlastně si to z té radosti a nadšení z nápadu ani neuvědomuje. Jednoduše to vrátila trochu do starých kolejí. "Hrozně by ti to slušelo. I teď ti to sluší, ale panebože, víš jak bys byl roztomileej? Navíc mi taky něco můžeš namalovat." Vyzývavě poví. Bude vtipné sedět tam mezi dětmi..

Jemně stiskl její malou ručku, ve snaze si ji udobřit, aby věděla, že si dloubnout musel a vůbec to nemyslel zle, protože i jako křeček byla roztomilá, no ovšem nahlas nic z toho neřekl a to vše vložil do toho drobného gesta. Očividně i muži se umí vyjadřovat nekonkrétně. „Ale já vnitřně cítil, že jsi vypadala jako křeček,“ okomentoval a zatvářil se dramaticky, ovšem jakmile se začal smát (skoro okamžitě), sáhl po jejím varovném prstíku a sklonil jej zpátky dolů, protože ona nemá žádný důvod ho varovat, jen provokuje a škádlí, klasický Matthew. Spokojeně si to spolu s ní vykračoval ulicí, ona si vůbec nevšímala okolí a nijak se ustaraně neohlížena, no a on byl rád. Když se poznali, vždy vypadala velice nervózně, kdykoliv byla venku, ovšem čím déle se znali, tím víc si připadal jako její štít, který tu nervozitu z okolí blokuje. Možná na tom bylo něco pravdy, možná Cryst získávala sebevědomí, za obě varianty byl rád. S úsměvem pozoroval, jak ťapkala po obrubníku a držela balanc, za pomoci od něj, a připadal si spokojený jako už dlouho ne. O tomhle bude rozhodně vyprávět Pat, konečně se něco děje i v jeho životě, nejenom v tom jejím. Překvapeně zastavil, byl k tomu donucen, vzhledem k tomu, že se ho Cryst pořád držela, a s otázkou v očích na ní koukl. Nechápal, proč tak najednou zastavili a její natěšený výraz ho bůh ví, proč moc neuklidňoval. Vrhla se na jeho obličej tak rychle, že ani nestihl zareagovat a jen ji se zaraženým výrazem pozoroval, protože jeho mozek pořád zpracovával tu rychlou změnu prostředí a činů, která právě proběhla. Štěněčí výraz ani trošku nepomohl tomu, aby se zorientoval a pořád se mu v hlavě motaly informace o tom, co se právě seběhlo. „Ale, v tomhle teplu se to brzo rozteče,“ pokusil se argumentovat po chvíli, co si urovnal všechno v hlavě, ovšem to už se začal soustředit na její roztomilý kukuč a tiše si povzdychl. „Dobře, dobře, můžeš si něco nakreslit,“ povolil jí, trochu si připadal jako nějaký otec s maličkou princeznou, které splní vše, co jí na očích vidí. Ovšem stejně jako to naplňuje toho otce radostí, stejně tak to těší i Mattyho v případě Cryst. „A tenhle návrh se mi líbí,“ zazubil se na ni, nadšen představou, že její obličejík bude taky moci pomalovat nějakým obrázkem. Ovšem o téhle části příběhu už Pat vyprávět nebude, dělala by si z něj legraci snad až do konce života a to by nestrpěl. Ovšem pokud se ty dvě někdy potkají, stejně se to Pat dozví.. Ale lepší později, než dříve. „Pojď, ty umělkyně,“ za ručičku jí odvedl dovnitř stánku, k pultíku, kde stála paní, co to měla celé na starost. „Dobrý den, rádi bychom si vzali nějaké barvy a štětce na malování,“ paní si dvojici nejistě přeměřila pohledem, poté se ovšem usmála, hlavně na Cryst, a podala jim požadované náčiní. Požádala je, aby výsledný obraz přišli ukázat a mile se zasmála, očividně zaslechla jejich předchozí debatu. Odvedl si Cryst k volnému stolku, vyložili tam potřeby a vyzývavě na ni koukl. „Tak začněte, umělkyně,“ pobídl ji a zakřenil se.

Jeho gesto jí dostatečně dokázalo ujistit, že si dělal legraci a šlo o to jejich pošťuchování. Ona to však věděla i bez toho, aniž by její drobnou ručku nějak stiskl. Ví že oni nemají potřebu se urážet nikdy vážně, ubližovat si nebo tak.. Navíc proč by se měla urazit nad tím, když jí jen řekl že vypadala jako křeček? Byla to pravda. Jen se nad jeho komentářem pozasměje, zavrtí nad ním hlavou s varovně pozvednutým prstem, který Matthew v rychlosti stáhne dolů. Teda teda, docela si věří, že je to hodný kluk. Ale všichni vědí, že má čerta v těle! To nikdo nezapře, ani u ní. Jejich kroky se táhnou ulicí, ona věnuje pozornost ne zrovna úzkému obrubníku a přidržuje se Mattyho za příjemně hřející ruku, zatímco ta její je jako většinu času ledová jako led. Od dob co se neviděli se pár věcí změnilo.. Naučila se docela chovat mezi lidmi, byla o něco klidnější, ačkoliv velké davy ji pořád velmi znervózňovaly, ale s Mattym to bylo hned lepší. Cítila jak kolem ní plynula příjemná atmosféra toho, že je tu s ní a není se čeho bát. Matty, její ochránce.. Achjo, s ním se vždy cítila bezpečně, ať došlo úplně na cokoliv, nikdo jí neublížil. Ve velkých očích se přímo jiskří radost, když v tom se zvýší ještě na tu nejvyšší z dětského stánku pro malování. Vychrlí tolik informací na Mattyho, že se diví že to i po tak dlouhém myšlení zpracoval. Nu že mu to trvalo, ovšem na to si ona zvykla a nevyvádělo jí to z míry. Nereagovala na argumenty, že se to rozteče rychlostí blesku a pouze vyčkávala na moment kdy se podvolí jejím krásným očím plné prosby. Netrvalo to zrovna dlouho a už ho v rychlosti s nadšením objala. "Nuu.. Na to se těším, bude to boží! Ale budeš se snažit, ne že ze mě uděláš příšerku." Vyplázne jazyk a chytne jeho ručku nad míru spokojeně a zapluje s ním až k pultíku. Pozdraví jí s rozzářenou tváří jako když má narozeniny a nijak se přes to nadšení nesoustředí na reakci té paní. Chvíli paní nejistě stála, přehlížela si je pohledem, ale pak se jí do tváře dostal úsměv také a podala jim vše potřebné. "Rádi vám to ukážeme.. Pokud mě tenhle ten.. Ten lump! Nenamaluje celou černou barvou!" Vyplázne na něj svůj narůžovělý jazyk od malinového dortu a společně se dojdou někam usadit. Vezme si rovnou štětec a vyzývavě ho sjede pohledem, naschvál dělá jak si štětcem vyměřuje jeho obličej, tak to dělají přeci profesionálové, no joo. Sedne si před něj a své nožky si dá mezi ty jeho, aby mu byla co nejblíž. Přece jen chce aby výsledek stál opravdu za to.. Sice je stále větší, ale ona si vzala větší židli a tento problém pořešila tak, aby byla ve výšce jako on. No vypadá to vtipně, když on je teď na menší židli. Namočí si štetec do červené barvy a opatrně svou malou ručkou chytne jemně jeho tvář, aby si ho přidržela. Soustředěně udělá pod jeho okem tlustší čáru dolů.. Udělá to tak i pod druhým okem. Je velice opatrná, aby mu do oka nešťouchla.. Samozřejmě! Sundala mu i brýle, aby se jim něco nestalo. Tyhle čáry udělala každou barvou duhy pod každým okem. Tudíž měl pod každým okem duhu. Na konci duhy udělala roztomilý bílý mráček a ano, opravdu si dala záležet aby mu dala i nádech modré a vystínovala ho. Nezapomene na rozkošná očička a pusu, aby tomu dodala určitý efekt. Druhý mráček dokonce vyplazoval jazyk! No a na duze udělala pár hvězdiček.. Obličej má proti tomu jeho a prohlédne si jeho obličej krásně namalovaný.. Vlastně se soustředí na detaily jeho obličeje a přímo se na něj omylem zakouká.. Až pak něco řekne. "No moc ti to sluší." Uculila se spokojeně, chytne ho kolem krku jednou rukou a podá zrcátko. "Tadááá! Podívej se jak jsi krásnej." Směje se tomu pěkně a podívá se mu do tváře, aby viděla tu jeho plnohodnotnou reakci na výtvor.

Jen si užíval obyčejné chvíle s Crystal, na tváři měl široký úsměv a po dlouhé době byl doopravdy spokojený, necítil stres ze školy a všech těch termínů, co ho tlačily, nad ničím nepřemýšlel a prostě se bavil. Už jen to mohlo značit, že se nejednalo o úplně obyčejné chvíle, protože obyčejné chvíle takový vliv nemívají.. S Cryst vlastně žádná chvíle nebyla obyčejná, každá byla zvláštní a svým způsobem kouzelná, no v jeho osobním žebříčku rozhodně vedlo jejich dnešní setkání po dlouhém odloučení.Jen si užíval obyčejné chvíle s Crystal, na tváři měl široký úsměv a po dlouhé době byl doopravdy spokojený, necítil stres ze školy a všech těch termínů, co ho tlačily, nad ničím nepřemýšlel a prostě se bavil. Už jen to mohlo značit, že se nejednalo o úplně obyčejné chvíle, protože obyčejné chvíle takový vliv nemívají.. S Cryst vlastně žádná chvíle nebyla obyčejná, každá byla zvláštní a svým způsobem kouzelná, no v jeho osobním žebříčku rozhodně vedlo jejich dnešní setkání po dlouhém odloučení. O jejich odloučení ale teď vůbec přemýšlet nechtěl, protože měl teď Cryst u sebe, tak by si jí měl užívat, než mu zase někam zmizí. Možná i to, po jak dlouhé době se vidí, způsobilo, že nakonec povolil a rozhodl se obětovat svůj obličej do uměleckých choutek Cryst. Ty vesele poskakující jiskřičky štěstí v jejích očích ovšem za tu oběť rozhodně stojí a on se zmůže jen na široký úsměv nad její rozkošností. Jakmile se kolem něj vrhla, zasmál se, ale v náručí si ji podržel o chviličku déle, než by bylo nutné a úsměv mu nemizel z tváře. „Jde vidět, jak se na to těšíš,“ pošťouchl ji s rozverným úsměvem. „Neboj, budu se snažit jak nejvíc to umím,“ slíbil ji, i když sám nevěděl, co očekávat, malířsky nadaná nikdy moc nebyl.. O bože, co bude dělat, když bude mít dceru a ona si s ním bude chtít kreslit? Ještě ho ta malá bude kritizovat za kreslení, vidí to v naprosto živých barvách. „Nejsem lump,“ ohradil se vůči nehezkému oslovení a koukl na veselou Cryst. „Ale jestli mě budeš takhle urážet, možná skončíš celá černá,“ varoval ji formou takového lehkého vydírání a vyplázl na ni taky jazyk, protože tuhle hru můžou hrát dva. Odťapkal s ní k nějakému místu, kde se posadili a Cryst se chystala pustit do práce. Pobaveně sledoval její počínání, jak si ho odměřuje, jako by byla profesionál, co tohle dělá každý den. Jakmile ale začala kreslit, očka zavřel, protože se bál, že by mohl Cryst znervózňovat a to nechtěl, protože by pak pokazila kresbu a nebyla spokojená. A tak jako hodný model seděl bez hnutí, vyčkávajíc až umělec dokončí svou práci a on zase bude svobodný a bude se moci hýbat. Po chvíli přestal na svém obličeji cítit štětec, ovšem Cryst pořád nic neříkala, tak si nebyl jistý, co se děje. Pootevřel jedno očko, ab prozkoumal situaci, a když si všiml, jak se zakoukala, pousmál se a otevřel oči normálně. „Děkuju,“ ještě ani nevěděl, za co vlastně děkuje, ale to už se u něj objevilo zrcátko, ve kterém se mohl prohlédnout. Jakmile si všiml té duhy, široce se usmál. Ve městě se pořádá nějaký gay pride průvod? Poté se ale zaměřil na ty detailně prokreslené mráčky a obdivně koukl na Cryst. „Povedlo se ti to,“ zasmál se a pokroutil nad její šikovností hlavou. „Tak, a teď je řada na mě,“ prohlásil sebevědomě a tajemně se usmál. „Hezky zavřít očka a nekoukat,“ slova zvýraznil zvedlým ukazováčkem, aby si nemyslela, že to říká jen tak. On si na žádného experta nehrál, pustil se rovnou do kreslení. Když už tam měli všechny barvy duhy, rozhodl se, že je využije. Namočil si štětec a u oka jí udělal jednu barevnou notu, vedle ní další, ale v jiné barvě. A takhle pokračoval od oka až k vlasům. Stejný postup zopakoval i na druhé straně a poté si prohlédl své výsledné dílo. Byl i celkem spokojený, ale najednou si všiml menší holčičky, co ho pozorovala při práci. Prstem jí naznačil, ať je potichu, a holčička tedy místo mluvení prstíkem ukázala na paletu stínů – chtěla Cryst namalovat i očka. Matty neměl to srdce malou princeznu odmítnout a tak přikývl. S nadšeným úsměvem se pustila do práce a chviličku na Cryst něco patlala, až se s vítězoslavným úsměvem otočila na Mattyho. Ten zkoukl její tvorbu, ukázal palec nahoru a holčička se sluníčkovým úsměvem utekla zpátky za maminkou. „Tak, hotovo,“ oznámil Cryst a také jí podával zrcátko, aby se mohla pokochat i ona.

Plně doufá že už mu nikdy nebude muset nikam zmizet, nebo naopak že by musel zmizet teď on. Přece jen, mezi nimi určité sympatie byly a ona něj jen tak nezapomněla. Nelze jen tak lehce zapomenout na člověk, kterého jste milovali. Byl to ne jen její přítel co jí dokázal podržet, zvedl jí hlavu vzhůru a pomohl se jí dívat na věci trochu jinak. Ale on byl i její láska.. Nikdy se však neodvážila ta hřejivá slova říci a vyznat mu tu lásku a když už chtěla, bylo pozdě a musela odjet. Na malování obličejů se velice se moc těší, jak jinak. Udělá z něho fešáka, i když to asi už víc nejde. Při zmínce o tom, že jestli ho bude nazývat lumpem, jí nabarví obličej celý na černo, zakňučí smutně jako nějaké raněné štěňátko. Ví ale, že on by to neudělal a i kdyby, smála by se tomu. "Tak.. Tak jo. Budu už hodná, slibuju!" Poví se zlobivými jiskřičkami v očích. Jak jinak no. Začne namáčet štětec do abrviček a malovat na obličej Mattyho veselé věci. Nu a výsledek stojí za to a dokonce se mu to líbí, což ji více než uspokojilo. Nadšeně hledí na jeho reakci a pak ho jemně pohladí zezadu po vlasech. "Hrozně ti to sluší! Takže to nebude jen mnou, ale tvým hezkým kukučem." Našpulí roztomile rty, jelikož si stojí za svým, že to není jen její zásluha. Až tak si nevěřila, proto tedy to svedla na to, že za to může jeho nádherný obličej. Při jeho upozornění aby se nedívala, opravdu zavře svá krásná očka a nepozoruje ho. Neměla potřebu podvádět a nechala ho malovat po jejím obličeji. Ucítila dokonce, jak jí dělá stíny na očích a překvapilo ji to. Kdyby tak věděla co ten kulišák na ní ušil! Ts.. Té holčičce by velice poděkovala, má malé děti hrozně ráda. Na jeho vyzvání otevře pomalu očka a před sebou uvidí zrcátko, které si opatrně od něj převezme. Pootevře pusu a pak nadšeně vypískne, jako malé dítko kousek od ní. "To je boží. Ty noty se mi strašně líbí.. A ty oči také. Jsi moc šikovný.." Připustí a přivře očko, aby viděla jak to celé vypadá, založí si poté ruce na prsou a sleduje ho. "Teda teda.. Matty, nezmínil jsi se, že jsi malíř." Našpulí roztomile rty, jako když je nazlobená a on jí dluží jaké si vysvětlení o tomto umění. Klidně se tím může živit. Jenže si nemohla nevšimnout, jak se holčička kousek za jeho zády na ní s rozzářenýma očima dívá a rozkošně houpe nožkama na židli. Když se na ní Crystal podívá, holčička se zaculí a ukáže na sebe, hned potom na její očičko. Přimhouří oči na Mattyho. Holčička s ním jednoduše nespolupracovala a musela ho prásknout. Lež má krátké nohy.  "I ty jeden. Ty oči jsi nedělal ty." Jemně ho plácne po hrudi, zabručeně ho sleduje že ji takhle oblafnul a přizve tu malou dívenku k nim. Najednou je andílek, co nikdy Mattyho nepraštil. Pohladí tu maličkou po blonďatých vlasech. I ona měla namalovaný hezky obličej, zřejmě od paní co to má na starost. Poděkovala jí, to samozřejmě bylo první co řekla, taky se dozvěděla její jméno. S dětmi to ona to umí, co na to říct. Asi to umí i s Mattym.. Nebo spíše on s ní? Kdo ví. Spíše to bude vzájemné. Chvíli si s tou maličkou povídá, dokud vlastně neřekne dětsky roztomilá slova. "Vypadáš jako princezna.. a ty jako princ duhy. Sluší vám to spolu." Zakření se malá dívenka, nu samozřejmě že celá rudá se smíchem od nich odešla, zavrtěla nad ní se smíchem hlavou. V očích jí putuje ta její nádherná upřímná radost. Střetne se s jeho očima. "To je číslo." Přišlo jí vtipné že je dala takhle jednoduše dohromady. Dítka mají jednoduše velkou představivost.. Ale co budeme, o nich dvou jí měla Crystal vždycky tak jako taky. Plno představ, které nikdy neřekla nahlas. Lze tu vidět, že u malých dětí je vidět ta upřímnost. Neberou to tak, ale řeknou, pokud se jim něco nelíbí a to je na nich vzácné. Dospělí to nedělají, nevyjádří se občas ani a jak dopadnou? Jednoduše jejich názory pak nikdo ani nepřijme. Dítě si dupne a je to.. Jenže ona Crystal sama jako malá se neprosazovala, třeba jako takhle drobná blondýnka, co jí na očích vykouzlila něco kouzelného společně s Mattym.

Ručkou ji jemně podrbkal na hlavě, jako kdyby doopravdy byla smutné štěňátko a on ji chtěl rozveselit, no a jak lépe rozveselit pejska? Drbkat ho, nejlépe za ouškem, ale to mu přišlo trochu hloupé dělat Cryst, proto si vystačil s temenem hlavy. Spokojeně se uculil, jakmile mu slíbila, že bude hodná. Úspěšně dosáhl svého, bez nějakého extrémního vypětí sil, i když samozřejmě viděl ty její zlobivé jiskřičky v očích, ale rozhodl se je ignorovat. No a to se tváří jako andílek, tse! A to ještě k tomu Cryst moc dobře věděla, že černě by jí obličejík nenabarvil, tak pokazit krásu jejího obličeje by si snad ani nemohl dovolit. Raději by jí nenamaloval na ten obličej nic, než aby ho jen přetřel na černo a připravil se o její roztomilé růžolící se tvářičky. To už ale byl v rukou Cryst a on jen doufal, že s černým obličejem neskončí on. Ten by jí to vytmavil, kdyby ho takhle zazlobila. Naštěstí Cryst byla doopravdy hodná a vypiplala mu na tvářích duhu a roztomilé mráčky. „Prosimtě, nebuď tak skromná, odvedla jsi skvělou práci,“ snažil se to říct co nejpřesvědčivěji, aby se jí to vrylo do paměti a aby si zase začala trochu věřit. Očividně ještě pořád má na čem pracovat a on jí s tím opět bude rád pomáhat. Jakmile se ozvalo její nadšené vypísknutí, široce se usmál a byl doopravdy potěšen tím, jakou radost jí to udělalo. „Děkuju, snažil jsem se a holt mě navštívila múza,“ pousmál se nad tím, že múza ho vlastně doopravdy navštívila, a to v podobě té malé holčičky, co mu to pomohla doladit. Nad tím, že by byl malíř, jen mávl rukou a zavrtěl hlavinkou. „Myslím, že s tímhle by mě do oboru umění rozhodně nevzali,“ prohlásil na odpor proti jejím slovům a krátce se zasmál, když si představil, jak by tam s tímhle šel a snažil se přihlásit. Pobaveně se zasmál, jakmile schytal ránu na hruď a zdvihl ruce, jakože se vzdává. „Vždyť jsem říkal, že mě navštívila múza,“ bránil se se smíchem a krátce na ní vyplázl jazyk, ale jakmile k nim zamířila holčička, hned ho zase schoval a usmíval se jako sluníčko. „Zrádkyně,“ broukl k holčičce, ale měl úsměv na tváři a proto se na něj holčička jen andělsky uculila. Pokroutil nad ní hlavou a nechal ji ve schopných rukou Cryst, očividně to s dětmi uměla a ta malá holčička vypadala velice spokojeně. Aby taky ne, když měla tak příjemnou společnost jakou je Cryst. Ani nevěděl, že to s dětmi tolik umí, ale pravděpodobně je snazší bavit se s dětmi než s dospělými, na tom něco bude. „Jsi andílek,“ pronesl k holčičce, která už od nich hopsala někam pryč, asi za svojí maminkou. „Je, a to ještě větší než ty,“ souhlasně přikývl a znovu na ní drze vyplázl jazýček. Jakmile odešla malá, odložil andělskou svatozář a zase začal trošičku zlobit. „Tak, copak teď budeme dělat, princezno?“ otázal se s úsměvem od ucha k uchu, doopravdy se mu líbilo, jak je ta malá holčička nazvala a ani jej nijak nepřekvapovala, že z nich udělala prince a princeznu. Dětská představivost je prostě dětská představivost a ten, který si aspoň špetku z ní uchová do dospělosti, je nejbohatším člověkem.