Holandsko

Rozespalá sedíc na kufru drobná holka s blonďatými vlasy. Přesně to je Vivi právě teď. Zřejmě balila plno věcí na poslední chvíli a lítala jako zběsilá po pokoji. Chudáci holky ze spolku, asi měly ale veselo všechny. Ovšem i přes to jak unaveně působí, dokáže občasně vykouzlit krásný zářivý úsměv dodávající jí energii. Na sobě má spíše pohodlnější oblečení, přeci jen bude nějakou tu dobu sedět a v něčem co jí nesedí, by to nedělalo dobrotu. Proto má na sobě nějaké to značkové triko modré pastelové barvy a černé legíny obepínajíc její hubené nohy. Její vlasy se jako vždy vlní jako vlny na rozbouřeném moři, očividně je donutí být rovné jen za předpokladu, že na ně vytáhne žehličku. A vzhledem k její únavě, to dnes ráno asi nepřipadalo k úvaho. Na zádech má menší batůžek, ve kterém se asi skrývá zbytek věcí co si hodlá vzít do letadla. Nebylo by ani udivující, kdyby nakonec vytáhla celý svůj život a udělala si vlastní pokoj v letadle. Občas byla velice udivující, co dokáže vše narvat do malého batůžku. V uchu má jedno ze sluchátek a poklepává nožkou do rytmu hudby nohou. Druhým sluchátkem jen tak mává do vzduchu vyčkávajíc se skupinkou holek na bus, kterého se opravdu dočkají. Sleze z kufru a nedočkavá jako malé dítě vyčkává na řečení jejího jména, přičemž kufr si sama zvládne vložit do prostoru pro zavazadla. Velká to holka že? Vystoupá těch pár schůdků do poměrně naplněného autobusu a někde najde své místo. Její šedomodrá očka zaujmou ještě stále davy lidí před autobusem, jako když jí baví jak jsou nedočkaví. No zrovna ona má co říkat. Na tuhle cestu se neskutečně těší, těší se i na to až snad i zamává kufru na letišti a pak si ho odchytí v Amsterdamu. Láska to na první pohled v obchodě kde se prodávají kufry, aspoň to tak působí a asi vypadá. Z menší kapsy batůžku vytáhne malinový balzám a natře si s ním rty. Jo, teď už je očividně všechno naprosto dokonalé.

Nějak spíše ke konci se tam dostane i středně vysoká dívka hubené postavy. Očividně nemá potřebu chodit brzo, když se nehodlá s nikým tady extra vybavovat. Přes rameno má přehozenou tašku černé barvy, střední velikosti. Jak to vypadá nepotřebuje obrovský kufr jako některé, co vypadají jako když jedou do Amsterdamu tak na rok, ale tak každý má potřeby jinde. Jen nechápe při pohledu na velké kufry, kolikrát denně si to oblečení chtějí vlastně měnit. Ovšem kdo ví co kdo veze, někdo třeba vlastní jídlo, ale to je záhodou, nemá rentgenové oči. I přes to teplo zvolila něco jiného. Rozhodně ne šortky, jelikož je očividně docela chytrá a hledala si nějaké ty předpovědi počasí v Amsterdamu. Ne že by těmhle věcem vždy věřila, rozhodně se na to nespoléhá, ale svléknout se může vždycky. No ne? Když nemá do zimy nic, tak má smůlu a neobleče se a jednoduše umrzne. Pokud teda nevyškemrá od kluků mikinu, ale k tomu by se ona nikdy nedostala. Není zrovna dvakrát zvyklá někoho o něco prosit, a to opravdu nikdy, leda že by to bylo něco ironického. To pak slovo prosím nemá moc význam. Zoey má na sobě černou koženou bundu, která je rozepnutá a pod ní je volný svetřík světle šedé barvy. Je opravdu tenký, nebo tak opravdu vypadá. Výstřih má svetřík opravdu trochu níž, ovšem není vidět nic co má být skryto. Ona si nepotrpí na to se extra ukazovat a odhalovat svoje tělo před ostatními. Tudíž to zakrývá sportovní podprsenka s takovými provázky. Spodek zvolila černé džíny, které mají díry na kolenou. Tyhle si koupila, ale jako malá měla díry na kolenou v džínách věčně. No jo, teď je to trendový že jo.. Jako malá z toho měla vždy průšvih. Rozhlédne se kolem, musí se nad některými jedinci prostě ušklíbnout. Projede si rukou trochu vlnící se vlasy a při zaslechnutí slov Zoey Morello se rozejde k učitelce. Pozdraví, není žádný hulvát a svou tašku s věcmi odloží do prostoru pod autobusem. V z kapsy zadní jí koukají sluchátka a telefon a v ruce si nese lahev s pitím. Brouzdá uličkou autobusu hledajíc volné místo jen pro ní a taky že ho najde. Zapluje na dvoumístnou sedačku a doufá, že si jen tak nikdo nepřisedne. Možná že to i vyjde, zrovna ona společenská není a nebaví se s ostatními a hodně lidí v autobusu je, tak třeba se to vyvede. "Tak ať už jedem proboha.." Nadechne se zhluboka a vytáhne si telefon. Kdo ví jestli to říká z otrávenosti nebo z nedočkavosti.

Její pozornost momentálně získává mobil a rozhodně ne okolí. Nač se soustředit na ty, které hodlá asi po zbytek tohohle výletu ignorovat? Ona se je schopna zabavit sama, ostatní k tomu nepotřebuje a navíc chce něco poznat. Něco nového. K tomu ostatní rozhodně nepotřebovala, ale ona se zastává názoru že ostatní prostě nějak k životu nepotřebuje. Přehodí si nezaujatě nožku přes nožku čekajíc než se všichni nacpou do autobusu. Její naděje klesá při každém příchodu dalšího studenta. Jakmile jde někdo kolem volné sedačky vedle ní, periferně se ho snaží zhypnotizovat aby si sedl někam opodál. Na otázku "Smím si přisednout? Je tu volno?" Už má automatickou odpověď, že jako ne. Ale co bude moci dělat, když si někdo sedne. Nu, sluchátka to dostatečně jistí a zajišťují to, že dotyčného bude moci ignorovat. Její plán sezení sama vychází zatím skvěle, dokud si jeden z kluků, trochu jí známý z jedné noci kterou si až tak nepamatuje, přisedne vedle ní. Protočí své zelené oči ke stropu ve stylu, co komu vlastně dneska udělala. Tak hodná jsem dneska od rána byla, říkala si v hlavě. Otočí k němu pohled a pozvedne trochu obočí. "Ale helemese.. Pan Ego je tady.. Mhm. A to jsem měla připravenou odpověď k přisednutí." Tím myslela to velice od rána plánované ne, ačkoliv věděla že v letadle se tomu jednoduše nevyhne. Ovšem spánek by tuhle situaci dokázal vyřešit, pokud vedle ní nebude sedět zrovna Oliver. To asi zrovna spát nebude, ovšem udušení polštářem je taky řešení. "A ano, máš pravdu. Dlouho jsme se neviděli a.. Já si toho nějak nevšimla. Asi to bylo příjemné." Ušklíbne se nad tím spokojeně, šklebení a škodolibý úsměv jí opravdu šel, to se musí nechat. Projede si rukou vlasy a na moment se zvedne. Otáčejíc se kolem a pohledem hledající náhradní místo pro Olivera. "Achjo.. Tolik krásných míst vedle krásných slečen na tebe čekajících a ty si sedneš k pro tebe už zakázanému ovoci." Kroutí hlavou nevěřícně, zároveň i pobaveně a opět se usadí. No co si budeme, možná že Oliver je nejlepší možnost co si k ní mohlo sednout. Mohlo být i hůř, prohlédne si jeho tvář. Ten jeho klasický skoro nacvičený úsměv, uchechtne se nad tím pobaveně a promne si čelo. "Ty víš že na mě tenhle úsměv neplatí. Ano, platil, ale já jsem nebyla střízlivá broučku." Ušklíbne se nad tím, nezaujatě už pohled přesune k mobilu ignorujíc na moment Olivera. Zřejmě s menším nadějí že si opravdu přesedne, ale to má asi smůlu.

Na dřevěné lavičce nevypadajíc tak dobře jako na začátku jejího života sedí kluk středně vysoký a hubené postavy. Vedle sebe nemá nikoho, vlastně si s nikým nepovídá a občas spíše pokukuje nejistě kolem sebe snažíc se poznat ty, kdo jedou také. Neznal v podstatě nikoho, nebo teda.. On je znal. Znal jejich jména, znal je ze situací co se o nich třeba šuškají ve škole, ale oni neznali jeho. Ani trochu. Možná jako mlčenlivého podivína, ale to je asi tak všechno. Povzdychne si nejistě, když se oči jedné skupiny dostanou k němu. Donutí ho to opět složit pohled k otevřené knize ležící mu na klíně. Nervózně tiká pohledem po řádcích snažíc se najít kde skončil, ale vypadá to marně. To má z toho jak pořád pozoruje ostatní. Ovšem za moment ani ne uslyší přijíždějící autobus přímo na místo kde být má, ve správný čas pro ně. Pomalu se zvedne z počmárané lavičky všemožnými nápisy a sundá si z ramenou tmavě modrý malý batoh, do kterého opatrně vloží knihu a zamění to výměnou za černou mikinu. Přehodí si jí přes šedé triko s krátkým rukávem a nechá jí rozepnutou. Sebere svojí černou tašku z lavičky a vydává se i s batohem na zádech k autobusu mezi davy lidí. To mu dvakrát příjemné není, to je pravda, ale co má dělat. Málem cestou zakopne o rozvázanou tkaničku svých bot. Opět si povzdychne a sehne se k tkaničce, co už není bílá jak bývala. Jeho conversky černo bílé barvy celkově už působí staře, ale to jen spíše bílé části bot. Jsou spíše zašedlé než bílé, ale to dělá doba jak je má. Dojde nervózně až k jednomu z kantorů, aby se přihlásil. Odloží si tašku do autobusu a vydá se z batohem na rameni do autobusu. Kráčí nervózně v buse prohlížíc si volná místa a občas pozvedne k někomu ruku, ale většinou se ten dotyčný jen otočí zády k němu a baví se s jinými. Takhle to chodilo často u něj, jednoduše se s ním nebavili. Nebo ano, občas bavili, ale jen když se jim to hodilo. Ruka mu vždy klesne zpět roboticky k tělu a on pak najde ještě volné místo, a tak si sedne k oknu a z kapsy černých džín vytáhne sluchátka a mobil. Jeho záliba na tuto cestu je jasná. Poslouchání písniček, čtení a spánek. Skvělá to kombinace. Zřejmě má v batohu i power banku aby přežil.

Na cestu se těšil, vlastně se těšil na všechno co pozná v Amsterdamu. Nových věcí se většinou bál, ovšem za tímhle se hnal jako malý kluk. Pozoroval jak se kolem autobusu stále hemží menší dav lidí snažíc se nacpat přes dva kantory do autobusu. Byl nervózní z toho že musel být v blízkosti tolik lidí najednou, jelikož se společnosti občasně snažil vyhnout. Neuměl v ní v podstatě chodit, má problém říct pomalu i ahoj, jelikož má strach že řekne něco hloupého, což taky nevědomky opravdu občas udělá. Poklepává nervózně prsty o své stehno, když už si tak jako chystá nandat si svá sluchátka a zmiznout z tohohle světa. Pro něj to zmizení je, ovšem ostatní z očí nezmizí. Často si ale připadá že z očí ostatních zmizel, jelikož pozornost nemá. Ovšem má ten pocit nepozornosti rád, ale ten pocit byl přerušen kvůli drobné dívce s úsměvem přes celou galaxii. Pro něj je každý úsměv příjemný a v podstatě dokonalý, jelikož ne mnoho lidí se na něj vůbec podívá. Vlastně byl  jakýsi odpadlík, co se tak ještě ke všemu občas cítil dobře. Každý úsměv pro něj ale není dokonalý, jelikož tohle je úsměv pro něj co za dlouhou dobu vidí. Otevírá pusu s nervózně přiblblým úsměvem neschopen zřejmě slov. Dostanou se z něj však za pár minutek slova, ale to už hnědovlasá a roztomile usmívající dívka sedí vedle něj a on se trochu poposune, ačkoliv to asi není vůbec nutné jelikož dívka má pro sebe vyhrazené místo jako každý. Má svou sedačku a i on má v podstatě svou sedačku. "N-ne. Je tu volno." Kývne hlavou, pozoruje mrtvolně našedlou sedačku se stolečkem před sebou a pootočí západkou u stolečku. Zdá se mu totiž nedostatečně dotažená. Ale co si povídáme, jen se musí zabavit aby nebyl tak nervózní. Vždyť on na něj někdo mluví a v dobrém! Uvnitř sebe a v hlavě si říká, aby se okamžitě uklidnil, nebo jí ještě vystraší a bude si o něm myslet že je psychopat, jako pár lidí v tomhle buse. Pootočí k ní hlavu, zatáhne na moment rty a kývne. Očka mu září nadšeností, že opravdu ano, ale  hodlá se vyhnout menší trapnosti jí nechat mluvit samotnou. "Ano, těším se.. Já-. Hodně rád objevuju takhle nová místa a.. Amsterdam se zdá být více než zajímavý." Jeho koutek rtů se pozvedl trochu do vzduchu, asi za to může neuvěřitelná radost a optimismus planoucí z této osoby, kterou je Angela. Svojí studenou ruku i přes to nechutné teplo natáhne k ní a něžně jí stiskne. "Jsem Walter.. Těší mě An.. Angelo." Maličko kývne hlavou nejist si jestli každou chvílí neřekne nějakou blbost. "A nooo.. Jak se těšíš na ten výlet ty?"

Jeho klasický den byl zahrnut vždycky hlavně četbou a pití kávy nebo čaje. Jeho život je celkově v podstatě jako jedna velká kniha, už od mala se jim opravdu hodně věnuje, možná proto je jeho oborem literatura. Nevěnuje se třeba celý den ničemu jinému než učení a hlavně čtení. Ovšem v Amsterdamu věří že se jeho denní šálek četby přesune na.. Volny čas co ani nebude, jelikož jak to vypadá, bude mít co dělat aby prošel všechno co chce. Před odjezdem si stihl rychle svým krásným krasopisem sepsat seznam kam se chce dostat. Na kluka píše opravdu slušně. Vlastně co se týče i literární tvorby, je velmi dobrý. Každopádně už to že si dělá na většinu věcí seznam věci, co chce udělat ho trochu dělá jiným. Většinou si děti nebo teenageři dělají seznam míst co chtějí najít v GTA, ale to ne. Na reakci Angely ohledně sezení kývne poměrně chápavě hlavou na souhlas. Opravdu je autobus dostatečně přeplněný na to, aby už nebylo žádné místo. Nebo někdo místo někomu drží. "No.. Moji přátelé nejeli, takže sedím sám asi všude, tudíž nehrozí že u mě by nikdy nebylo místo." Pousměje se, pro někoho to zni jako vtip, ale není. Navíc ještě ke všemu lže, protože on přátelé nemá. Možná ano, ale nikdy neznal pojem nejlepšího přítele, nikdy na to extra nehrál a jeho styly začlenění se zrovna nezdály dostatečné. Navíc to pak srazilo jeho sebevědomí a on to vzdával, naučil se stresu a nervozity a s tím přicházely problémy. Ale zpět k Angele. Udivuje ho jak něco malinkého a celkem i roztomilého dokáže tak rychle rozpohybovat svou pusu, velice zajímavé že by se o tom snad dala napsat kniha. Jo aha, to se asi zdá zajímavé opět jen jemu. "No.. No.. Zní to opravdu skvěle takže spolu můžeme chodit. Jakože v Amsterdamu jakože.." Sakra, sakra.. Proč jsem to neřekl jako ona? Přivře oči a ztěžka vydechne s nadějí že se uklidní. "Myslím obcházet památky.. Tak. Omlouvám se já.. Není zvykem že by mi někdo tohle nabídl." Pousměje se a pohled k ní opět přesune. V tuhle chvíli je opravdu jako dítě, očka mu září jako hvězdy na nebi radostí. Doufá že si zvykne na tu komunikaci. Není to zrovna výřečný typ, spíše raději naslouchá a mlčí. Ale to ze mlčí neznamená že se bavit nechce, nějak se neumí někdy bavit ale věří že její úsměv ho k tomu třeba posune. Září z něj ta jistá podpora co k tomu potřebuje.Pozvedne obočí při slovech seznam, avšak samozřejmě si větu poslechne celou. Najednou se mu před očima vybaví pomačkanější seznam míst co si stihl ještě před snídaní. Kývne chápavě na její natěšenost, jelikož i on se na to krásné místo těší. Možná ze že ještě víc když se ho teď ujala Angela. "I já sám mam seznam ale.. Ne míst celkově. Dneska před snídani jsem stihl sepsat to co bych chtěl navštívit mimo program.. Mimochodem ten program mě.. Zaujal taky. Bal jsem se že to bude nějaké nákupní centrum a tyhle věci. To mě nebere ale.. To muzeum Vana Gogha? Anny Frankové? Nikdy bych nečekal že se dostanu do domu kde se schovával někdo jako Anna Franková. Četl jsem její deník a.. Úžasný." Sáhne do svého menšího seznamu, který vypadá jako nepovedený pokus dopis co zmačkal a hodil do koše, ale pak ho vytáhl. Ovšem nebyl čas se se seznamem skládat. Vytáhne seznam, když si ho bude chtít prohlédnout. V tu chvíli si uvědomí že toho stihl říct za malou chvilku tolik co ona. "Omlouvám se, jestli.. Mluvím moc." Polkne nervózně.

*Angela měla ráda knížky, taktéž ráda četla. Ale nebylo to nic co by dělala vážně každý den. U ní to spíše bylo kreslení. Snad každý den seděla na posteli nebo někde jinde se svým skicákem v rukou a kreslila. Angela kreslila vždy to co zahlédla venku nebo si prostě něco vymyslela. Abych řekla pravdu tak se Angela moc do školy ohledně učení nepřipravuje. Samozřejmě, že si poctivě udělá domácí úkoly a možná se i podívá na učivo které zrovna v minulé hodině probírali a naučí se třeba i na test, jenže to je vše. Ona si obvykle všechno z hodin pamatuje, takže se toho moc učit doma nemusí. Sehne se dolů ke svému batohu, který chytne za poutko a tím si ho vytáhne nahoru a položí s ho na stehna. Otevře batoh a vytáhne si z něj menší flašku s jahodově ochuceným džusem. Odšroubuje víčko a napije se. Jahodový džus byl její nejoblíbenější. Následoval po něm už jen hruškový a pomerančový. Vlastně dá se říct, že džus byl její nejoblíbenější pití snad ze všech, ovšem že čaj byl na prvním místě. Kávu moc v lásce neměla a proto se jí spíše vyhýbala. Angela žádný seznam míst sepsaný neměla, něco si tak nějak pamatovala. * Tak teď už sám určitě nebudeš. Mě se jen tak nezbavíš. *Mrkne na něho a zavřenou flašku s jahodovým džusem schová zpátky do batohu, který ale ještě pryč nedává. Pootočí hlavu jeho směrem a s lehkým zasmátím a přikývne.* V pořádku, to je dobrý. Budeme spolu obcházet památky. *Řekne ještě jednou a přitom ho ujistí, že to co řekl je naprosto v pořádku a přitom batoh položí na zem zpět k nohám. * Tak si na to zvykej, protože když budeš se mnou, tak ti toho bude hodně nabízet. *Řekne popravdě a obdaruje ho dalším zářivým úsměvem. Pohodlně se zády zapře o sedadlo a jednu nohu skrčí a pohodlně se jí zapře do sedačky. Ona se na program jen tak letmo podívala. Z větší části se chtěla překvapit, ale s muzeem Van Gogha a domem Any Frankové musela souhlasit. Víc než do domu Any Frankové se těšila do již zmíněného muzea Van Gogha, jelikož jeho díla byla překrásná a dá se říct, že i díky němu se dokopala ke kreslení a malování. Samozřejmě, že i na dům Any Frankové se moc těšila, jelikož četla její deník a vždy se tam chtěla jít podívat, jak to tam vypadá.* Taky jsem ráda, že nejdeme do žádných obchodů, jako samozřejmě, že něco malého chci koupit i domů, ale je vážně dobré, že navštívíme hodně takových významnějších památek. *Souhlasí společně s Walterem a její pohled zaujme zmačkaný papír jež Walter vytáhl z kapsy. Nakloní se blíže k Walterovi a natáhne se po jeho papíře. * Můžu? *Zeptá se ho. Nechce si ho brát bez jeho souhlasu, radši se vždy zeptá.* Mluvíš tak akorát. Neboj se. *Usměje se na něho.*

Usazená u okna zaujatá výhledem na rvoucí se spolužáky do autobusu, to je přesně Vivian. Zřejmě jí připadá pozorování davu mnohem zajímavější než třeba komunikovat s ostatními. Ovšem s těmi co hodně dobře zná je opravdu hodně komunikativní člověk. O tom opravdu není pochyb. Projede si rukou své vlnité vlasy, se kterými si má opravdu neustále hraje a kroutí si je na prstu. Nějaké její hobby, že by? Kdo ví. Z roztomilého batůžku který si složila vedle sebe na sedačku vytáhne malou lahvičku s tekutinou, ve které je nakrájený citron a vhozená máta. Upije si trochu vody chutnající po citrónu a spokojeně přivře oči. Boží chuť, co jí donutila blažeností přivřít oči. Jen tak si tam sedí čekajíc až se autobus rozjede a se zavřenou lahví si pohrává jako dítě v ruce. Otáčí různě citrony, ale když jí dojde že by to pro okolí mohlo vypadat divně, lahev opět schová do batůžku a položí si ho na zem. Místa vycházejí akorát, takže není moc možnost si zabrat celé dvě sedadla jen a jen pro sebe. Musela by být leda do šířky za dva. Což teda opravdu ale opravdu Vivian není. Má ještě místo na vlastní sedačce.

Chápe že je to asi sranda, že se vlastně jí nikdy nezbaví, ale tahle zrovna v lásce neměl. Už právě protože to v některých knížkách co četl nedopadlo špatně a bral to třeba jako lež. Jasan, snaží se nemyslet v podstatě na nejhorší knihu a vybavit si pohádku, co mu četli rodiče když byl malý. Kývne na její slova trochu nejistě, ale přece. Vlastně je i rád, že vůbec bude mít nějakou společnost. Věří že ona bude skvělá a výjimečná společnost se kterou si užije nějakou tu srandu. On by sám výlet zvládl, bez jakékoliv společnosti, ale musel by si koupit knihu vtipů, aby se pobavil.  "Dobře, já budu rád, když budu mít společnost." Chtěl říct "společnost jako ty". Ale na to byl až moc velký stydlín a radši od toho couvl někam pryč. V jeho slovní zásobě jako když se to najednou ztratilo. Rozhlédne se kolem, zda-li už je naplněný autobus protože upřímně? Už si přál letět v letadle. Ne že by to bylo nepříjemné si tu s ní povídat, ale je nedočkavý. Na to všechno.. Na to muzeum.. Ovšem bylo mu trochu líto že na programu nenašel knihovnu v Amsterdamu. Podívá se tam ale sám bez nějakých namachrovanců z klučičího spolku, co by akorát kazili tu krásně tichou atmosféru v knihovně. Tam asi může jít s Angelou. Vypadá to že ona je slušná osoba, nevybíravého typu. Za to je rád.. "No já si taky chci koupit nějaký suvenýr, to je jasné. Vlastně něco přivezu asi rodičům." Přikývne s menším úsměvem naznačující, že je opravdu má asi rád a záleží mu na nich. Natáhne k ní pomalu trochu pomačkaně vypadající papír. "Budu rád a bude mi ctí, když navštívíš nějaká ta místa se mnou. Samozřejmě si můžeš udělat i ty seznam a.. Já bych šel s tebou." Usměje se na ní plně, opravdu úplně a je to něco úžasného a poměrně nevídaného. To ona ale asi neví, takže to ten velký význam ztrácí.

Ano, ano. Nadšenost v ní najednou vzplála, že to ani není možné proboha. Kdo by nebyl tak 'nadšený' jako ona, když si k ní přisedne zrovna on? No.. Asi nějaké ty slečny tajně toužící že se po nich aspoň podívá. Do očí se jí dostane překvapení, ale jen to hrané. Stejně to vypadá tak drze a hezky zároveň. "Mhmm. Ano, pan Ego. Víš já na jména moc dobrá nejsem, tudíž si je nahrazuji tím, jak se mi zlíbí." Pokrčí hezky jedním ramenem, své husté vlasy si přehodí na druhou stranu aby na něj měla lepší výhled.  Ne v tom stylu, že by ho ráda sjížděla pohledem jako on jí, ale spíše ať má možnost sledovat co vlastně na ní vše hodlá zkoušet. Nadzvedne obočí nad jeho hrozně velkou lítostí, že jí nedal tu možnost říci 'ne'. No jo, nějak jak nad tím přemýšlí tak narychlo, dojde jí že ten odpor by byl k ničemu a seděl by tu tak jako tak. "No vypadá to že tě to velice mrzí. Jak srdcervoucí, možná se i rozbrečím." Zastříhá obočím s pobaveným úsměvem ve tváři. Ona ale nebyla submisivní typ. Jistá dominance v ní vždy bude kolovat, což ne všem se klukům nebo mužům může zamlouvat. Při zmínění myšlenek na něho si přiloží svůj nalakovaný nehet na rudou červenou ke rtu. Nadechne se ke slovu přemýšlivě a vyzvedne prst, ovšem za sekundu ani ne ho vrátí zpět. "Nuu. Mrzí mě to zlatíčko, ale nějak jsem na tebe pozapomněla. Ne pozor! Vlastně ne. Máš pravdu.. Celé noci se mi po tobě stýskalo a čekala jsem u okna až mě můj princ přijde zachránit před zlým drakem." Řekne to přímo jako herečka, opravdu.. Ale pak se ozve její krásný smích. Ne ten smích té mrchy co dokáže překrýt emoce co nechce vypustit, ale ten její klasický co on slyší a vidí tak po druhé v životě. Ukryje svá sluchátka do zadní kapsy džínů a ubrzdí svůj smích. Přece jen si chce vychutnat jeho reakci. Uvědomuje si však, že to pojme nějak jako ona.. Vtipně. Ví že on je člověk co humor má.  Na jeho dalších slovech něco bude, říkala si. "No jo.. Ale to jen za předpokladu že mě opiješ, ale co když se to už nikdy nestane hm?" Dá si jemně nožku přes tu jeho jako když je nějaký gauč. No co? Ona mu dovolila sahat, on jí dovolí se roztahovat jak chce. Natočí si pramen vlasů na prst se zájmem v očích. "Navíc pověz mi Olivere.. Co když jsem ještě lepší střízlivá než opilá. Musíš si vzpomenout na ty kraviny co jsem řekla.. Věř nebo ne, ty nejhorší si pamatuju." Jop, byla opravdu na mol. Z poháru co očividně někde dostal udělala plyšového medvídka. Promne si čelo když si na tuhle blbost vzpomene, stejně ho to ale neodradilo. Ona možná někdy přizná, že se jí to líbilo, o tom nelze lhát. Uchechtne se jeho poznámce, cvrkne ho něžně do tváře. "Jenže tohle jsem já víš? Protivná, drzá.. Věřím že si zvykáš. Navíc.. jako hodná holka bych byla divná.. Neříkám že je to divný, ale to bych nebyla já." Nakrčí nad tím slovem trochu nosík a zakroutí hlavou. Ze zadní kapsy vytáhne žvýkačku zřejmě dětského oddělení růžové barvy a strčí si jí do pusy. Zajímavé co vytáhne vše z kapsy. Peníze tam má, mobil, sluchátka a ještě žvýkačky, tak bůh ví co se tam ještě najde. Možná sváča na cestu od babči. Mimochodem.. Miluje dělat bubliny ze žvýkaček. A co jí na dětskou žvýkačku řekne Oliver? Pff. To vezmi čert. Třeba ho to i odradí.