Holandsko

Klidně seděla na své sedačce a poslouchala písničky, ty už teda neposlouchala tak moc klidně, jelikož každou druhou písničku přeskakovala a po deseti minutách už z toho byla poměrně unavená. Frustrovaně si povzdechla, odemkla mobil a dala se do skládání playlistu. Playlistů měla v mobilu možná víc než písniček.. Ne, dobrá, to bychom přeháněli, ale měla jich vytvořených opravdu hodně, protože jí dělalo problém přehrávat si najednou všechny písničky, takže pro každou příležitost tvořila nové a nové playlisty, ty staré obměňovala, prostě si s tím uměla vyhrát. Hypnotizovala mobil, jak se snažila vybrat ty nejlepší písničky, ale v tom jí vyrušil dívčí hlas. Potěšilo jí to snad víc, než kdyby u sebe zaslechla hlas klučičí, protože co kdyby si k ní sedl podobný idiot jakým je Oliver, co by si s takovým chlapcem počnula? Nadzdvihla pohled od mobilu a vyndala si sluchátka z uší, ze kterých stejně nehrála žádná hudba. „Ahoj, držím tady místo mému imaginárnímu příteli Stevu Rogersovi, ale.. Asi ho znovu povolají Avengers a on nebude mít čas přijít, takže se klidně posaď,“ mile se uculila na to nebohou blondýnku, která právě musela být svědkem jejího „nerdského“ žvatlání a klasického fangirlingu, protože která dívka v dnešní době by nebyla celá pryč z toho, jak je Chris Evans hot.

Dostatečně jí věří, že se za nějaký ten čas změní. Ovšem ví že bude mluvit leda tak s ní a komunikace se k ostatním nezmění. Bude furt stejný, ale na ní si určitě za ten týden zvykne, pokud to bude probíhat tak jak ona to zmiňuje, že se jí nezbaví. Zvládli se dopravit společ do letadla. Nutno dodat že na letiště se s touhle drobnou a bláznivou dívkou nenudil. Užil si už to procházení obchody na letišti, opravdu se pobavil nad tím co za kraviny dokázala vymyslet. Nabídne jí výběr místa a zastavil dav za nimi co se cpal k dalším volným sedadlům. Všimne si jejího pohledu a s klidem se usměje. Je mu jedno kde bude sedět, hlavně že nemusí stát, to by byla dosti nepříjemná situace. Usadil se vedle ní s menším úsměvem a sundal si rovnou mikinu, vzhledem k tomu že v letadle je opravdu teplo. Uklidil si jí do batohu, co si vzal na palubu sebou, jelikož svému batohu jen tak ahoj udělat nemohl. Ohlédne se na ní pobaveně, jelikož představa že by mu usnula na rameni je zajímavá. Ale nějak s tím počítá, že i on bude spát. Navíc to že mu usnula holka na rameni je pro něj rekord sblížení s holkou. "To je v pohodě, já to nějak zvládnu s tebou na rameni. Myslím že ve spánku nejsi až tak hyperaktivní a zlobit mě nebudeš." Poví k ní s úsměvem. Zvláštní jak vtipkuje. Nezapomene zmínit její nervozitu, které si více než všiml, tudíž nakloní zvědavě hlavu na stranu a optá se. "Tobě se v letadle dělá špatně? nebo děje se něco? Klidně si odsednu." Navrhne a ukáže za sebe, nevěděl co se děje a to, že by mohla mít strach v letu ho pako nenapadlo.

Prohlédne si opět působivou dívku od hlavy až k samotné patě a koutky rtů jí cuknou do úsměvu. Vivi nějak moc netuší, co to dívka mluví. Ano, ví, ale ne až tak moc že by v tom světě jako ona dívka žila. Ovšem zářivě se na ní usměje a konečně se usadí na volnou sedačku vedle ní. "Děkuji mnohokrát. Jsem ráda že ho Avengers povolali a já mohu mít tu čest získat místo zrovna vedle tebe." V hlavě si v podstatě chudák říká, copak to na ní povídá a má zmatek. Snad si nevšimne že trochu Vivi znejistěla a že jí to úplně nedochází. Nebyla zrovna nějaký fanda filmů nebo seriálů.. Jak kdy, třeba Harry Potter, to je věc co přímo miluje a nelze se jí jen tak vzdát. Mrkne na ní po očku a svůj roztomilý batůžek drobné velikosti hodí na zem. Přece jen dávat ho do nějakého prostoru by jí nějakou tu dobu trvalo. zrovna vysoká není a pochybuje, že je někdo v letadle, kdo by jí chtěl pomáhat. Každý teď měl starost s výběrem sedadla a ne s pomocí ostatní. Vytáhne  si z batohu lahev ve které jsou nakrájené citrony a napije se, ale místo toho aby spíše pila si pak se zavřenou lahví pohrává a přehazuje v ní vtipně citrony, což může působit tak jako dětinsky, tudíž se ohlédne nevinně na Meg a natáhne k ní svou malou ručku. "Jsem Vivian, moc mě těší." Nahodí ten svůj zářivý úsměv plný radosti a štěstí.

Maličko dotčená je z toho, že by si myslel o ní, že by ho nazvala násilníkem. neměla sebemenší důvod k tomu, aby ho tak nazvala. Ví moc dobře, že ty holky to vždycky chtějí samy a on se může na ně jenom usmát. Jeho úsměv je zrádný, ale co si budeme, i s ní to něco dělá. Ale ne natolik, aby se mu poddala jako každá co měl v posteli, to ona jednoduše není a nikdy nebude. Ale je ráda že vlastně řekl nahlas, že tušení o tom co v hlavě ona má, on nemá. Uměla lidi dostat do zmatků, uměla jím i tím ublížit. Občas je jednoduše zlá, ale něco hezkého v ní přece jen lze najít. Pootočí hlavu k němu, jeho otázka jí velice zarazila. "Proč jsi tak překvapenej?" Není zase taková pipinka jak občas může působit. Opravdu jí to hlavinka nebrala. Nemyslela o něm že je doopravdy idiot, i když to říkala. To co dělal, mělo určitě nějakej důvod, to ona ví, jen se na něj nehodlá ptát. Není to zrovna každodenní téma se zeptat někoho, proč se chováš jako hajzl občas? Jen si uvědomuje že za tím něco je a uvědomuje si, že i on může být zranitelný, stejně jako ostatní v okolí. Prostě má rád holky, všechno spojené v posteli s nimi. Nic víc nic míň. "Nejsi idiot. Jen máš rád holky a sex. Ale to tě nedělá idiotem." Pozvedla rty do pravdivého úsměvu, projela si ručkou své husté vlasy a snažila se nesoustředit se na to, že za pár minut vlastně poletí opět ve vzduchu a wow.. Prostě po tak dlouhé době, bylo to zvláštní. Hlavně to v ní vyvolávalo ne zrovna oblíbené vzpomínky na rodiče, což Oliver nechápal. Ona zase nechápala že ho tohle vůbec u ní zajímalo a napadlo ho se nad tím pozastavit. Její modré oči si opět získá na sobě a kývne. "Přesně tak, chápeš dobře. Ne všichni rodiče za něco stojí." Pokrčí nad tím rameny, nehodlá to s ním dál rozebírat, není to tím protože je to Oliver, ale protože tohle téma nerozebírá absolutně s nikým. Nemá k tomu hlavně jediný důvod. Zhluboka se nadechne. snad jako když sama doufá, že jí nebude špatně. Ale ví uvnitř sebe že nebude. Nad představou sebe zvracející se znechuceně zašklebí a v tu chvíli i on může zjistit, že myslí na to samé. Pootočí na něj znechucený pohled. "No fůj. Zvracení ani náhodou Olivere, věř že to nenávidím k smrti. Fuj." Vyhodí tuhle myšlenku z hlavy soustředíc se už na jeho neodolatelně krásný úsměv. Co měl na starost mnoho slečen zřejmě. Ten jeho chtivý výraz při skousnutí jejího rtu, nemůže si nevšimnout že tohle se mu líbí, a to to udělala nevědomky! Zakření se nad tím sladce a pokrčí lehce jedním ramenem, ovšem řekne mu to s úsměvem, jelikož proč nevidět celou cestu jeho úsměv. "No, to mi zní dobře." Žvýkačky má svoje a hlavně jednu v puse má. Je hezké že jí jednu nabídl, ale ona nepotřebuje. Udělá ze žvýkačky vedle jeho úst velkou bubliny a při jejím prasknutím si jí navrátí do pusy.. Tohle udělala vyloženě naschvál a přitom se dotkla jeho stehna. "Mhmm.. Ne, díky. Mám svou." Pozvedne na moment na rychlo obočí, ona si toho provokování jednoduše nenechá. Prohlíží si jeho obličej zaujatým dojmem a uculuje se u toho, opět se kousne do rtu, ale to už mu trošku naschvál dělá. Nějak oplatit to plácnutí mu musí, což mu i naznačí. "Já moc dobře vím co na tebe platí.. Nemysli si Olivere. Já ti to plácnutí nějak oplatím. Nebo vlastně nemyslím plácnutí, nemusím to oplácet, jen tě ráda provokuju." Zašklebí se tomu pěkně a odtáhne se opět na svou sedačku.

To že vlastně Angela není hyperaktivní ve spánku ho mírně uklidnilo. Ale ne, vtip. On byl rád že se s ní dokázal na plno bavit. Občas mu ty věci přišly hodně bláznivé, ale to bylo tím, že prostě nebyl zvyklý na to udělat věci, o kterých snil. Vážný člověk je, co víc k tomu říci. Zasměje se její poznámce a sjede jí trochu pohledem od hlavy až k patě, jako když jí její slova ani nemůže uvěřit. Nevěřícně nad tím zakroutí hlavou, ovšem koutky jeho rtů cukají do pobaveného úsměvu. "No dobře, to se ještě ukáže. Doufám že se nebudeš vrtět a nedostanu pár dobrých kopanců." Upozorní na to, ale i kdyby je dostal, jednoduše by to odignoroval a nějak se uvelebil, aby další kopanec neschytal. Budit jí by bylo to poslední, co by asi právě udělal. Ale to, že je Angela najednou nervózní ho jeho samotného zneklidnilo. Vykulí vystrašeně oči když se k němu tak nahnala, aby nechodil. Kdepak je ta Angela co byla veselá a úplně plná energie? Teď vypadá tak zranitelně a vystrašeně, až jeho samotného to děsilo, a to neletěl poprvé. Pousmál se maličko, při stisku jeho ruku. Udivovalo ho to, ale opatrně otočil svou ruku k té její a opatrně sevřel její roztomile maličkou ruku v té své. Chtěl jí ujistit že nikam opravdu neodejde a bude celou cestu s ní. Roztáhl své rty do krásného úsměvu podporujíc její sebevědomí. Palcem jí jemně přejel po dlani. "Neboj se Angee, budu tady jako rytíř sedět celou dobu a ani se nehnu. Ale na záchod mě budeš muset pustit." Zasmál se hezky, opře si hlavu o sedačku a za moment ani ne se letadlo pohne konečně z místa. Oddychne si spokojeně a zamyšleně sleduje okolí v letadle, ale samozřejmě mu to nevydrží dlouho a pozoruje reakci Angely. "Nic to není a kdyby ti bylo špatně, tak ti můžu pomoct já a nebo personál. Jsou tu pytlíky. Jako malej jsem do nich dělal díry a dělal si maňásky." Vezme jeden papírový pytlík a udělá do něj prstem díry, aby měl aspoň nějaký obličej. Nasadí si pytlík na ruku a otočí ruku k ní, aby jí aspoň nějak odreagoval. Přeci jen moc dobře ví, že ona to teď potřebuje. Její ruku však pořád nepouští pro pocit bezpečí. Je mu úplně jedno jak trapné může být když on staršího věku tady dělá maňásky z papírových pytlíku pro ty, kterým je nevolno v letadle. Ale on za to nemůže, nějak se jako malý zabavit musel! Ovšem nevěděl proč, ale před Angee se měl potřebu chovat jako on. Jako Walter Collins bez přetvářek a bez snahy vytvořit vtip co by sám od sebe neudělal. Dovolovala mu dostatečně být sám sebou a to se mu na ní líbilo.

Upřímně netušila, jak moc jí ta dívka chápe, proto se zpětně trošičku zastyděla, že na nebohou, drobnou blondýnku spustila tak zbrkle takovou hatlatilku, ale uklidňovala se tím, že Avengers a celkově takové ty filmy o hrdinech jsou dostatečně známé a ta dívka se bude určitě chytat. „Nemáš vůbec zač,“ odvětila mile a věnovala blondýnce úsměv. Po očku zaujatě sledovala její počínání, zatímco sama přemýšlela, co bude dál. Budou se bavit nebo si má zase narazit sluchátka do uší? Nakonec tento problém vyřešila ta dívka, která k ní natáhla ručku zároveň s představením. „Meg, mě taky,“ jemně si potřásla s její ručkou a se zájmem si děvče prohlédla, prostě přemýšlela, kam si ji zařadit, ale nějak se jí to nedařilo. „Hm, asi to bude docela typická otázka, ale co studuješ? Přemýšlím, jestli jsem tě někdy viděla na chodbách, ale nějak si nemůžu vzpomenout,“ přiznala se a na chviličku sklopila pohled na své ruce. „Eh, každopádně doufám, že těch šest hodin se mnou přežiješ,“ dodala ještě, no to už se Vivi dívala do tváře, jak odvážné děvče, hm?

Cesta autobusem mu ubíhala stejně rychle, jako mu ubíhal děj Deníku Anny Frankové, no a najednou okolní hlahol začal zesilovat, i jeho hudební clona začínala být málo a hluk okolí pronikal i k jeho očím. Dočetl řádek a zdvihl pohled od knížky – okamžitě pochopil ten hluk, oni totiž byli skoro na letišti. Uklidil knížku i mobil se sluchátky do batohu, poklidně počkal, než se uklidní ruch autobusu z vystupování, vzal svůj obyčejný černý kufr, ač Teddy mu tolikrát navrhovala, že mu ho různě vylepší, a zamířil na letiště spolu s ostatními. Nechal se odbavit, prošel klasickými kontrolami a nakonec se s celou skupinou bezpečně dostavil dovnitř, kde už stačilo jen vyčkat na jejich let. Po spoustě dlouhých minut, které opět krátil čtením Deníku, se konečně mohli nalodit do letadla.
Nikam se nehrnul, možná proto už byla většina míst obsazená, zcela očividně většina lidí kašlala na zadaná místa na lístcích, proto se rozhodl následovat jejich příkladu a hledal nějaké volné místo. Narazil na trojsedačku, na které seděla jen jedna dívka, blondýnka, kterou od pohledu znal a okamžitě věděl proč. Studují stejný obor. Nad tím se pousmál a usoudil, že to by mohla být dobrá volba partnera pro let, proto zabočil k ní. „Uhm, ahoj,“ pozdravil ji a jemně se usmál. „Máš tady aspoň jedno místo z těch dvou volný, nebo je někomu držíš?“ zeptal se, zatím si netroufal sednout si. Věděl, že je starší než on (ne že by na to vypadala, jen ví, že studuje ve vyšším ročníku) a nějak předpokládal, že na takový výlet vyrazila s nějakou svou partou, což by nerad narušoval.

*U ní bylo zvykem , že dělala vždy něco bláznivého, něco co normální člověk nedělá. Už od mala byla hravá, do všeho se pouštěla po hlavě a nemyslela na následky. Jistě, že brala některé věci vážně, jen byla spíše ten aktivnější, bláznivější typ osoby. Dalo by se říct úplný opak Waltera. Ale jak se to říká? Protiklady se přitahují? Tak to možná i bylo u nich. Zasměje se a pokroutil hlavou.* Ve spaní nekopu, takže doufám, že se v klidu vyspíš. *Řekne s upřímným úsměvem na rtech a opře se pohodlněji do sedačky jako kdyby se tam chtěla vtisknout. Po momentu kdy se dívala z okna ucítí na své ruce stisk a proto svou hlavu otočí k Walterovi. Usměje se a přikývne hlavou v souhlasu. Při jeho slovech se také i zasměje a samozřejmě, že ji neunikla ani zkrácenina jejího jména nad čímž jen své rty roztáhne do širšího úsměvu. * Dobře a neboj, na záchod tě pustím. *Ujistí ho a vlastně hned na to ucítí, že se letadlo pohnulo a proto svoje oči na malý moment zavře a potom co znovu uslyší hlas Waltera tak je otevře a přikývne hlavou. Samozřejmě, že ji neujde poznámka o tom, jak kdysi dělal do papírových sáčků maňásky. S lehkým smíchem se mu podívá do očí a poté pohled přesměruje na jeho ruku která byla už momentálně v papírovém pytlíku. Ať ji tohle přišlo jakkoliv směšné tak se musela usmát nad tím, že ji tímhle chtěl aspoň nějak ulehčit situaci a taky, že se mu to daří. V jeho společnosti jí bylo dobře, možná i více než dobře a proto si jen opřela hlavu o sedačku a byla otočená směrem k Walterovi a sledovala ho.[size=32]*[/size]

S drobným úsměvem na rtech se vděčně usadil na volné místo vedle Aileen, byl rád, že už nemusel zoufale běhat po letadle a hledat, kam se usadí, protože.. no, nikdo z jeho pár přátel nejel, nejela ani Teddy, tudíž neměl nikoho, kdo by mu věrně držel místo. „Děkuju,“ dodal ještě po chvilce, kdy mu došlo, že by poděkování bylo slušné a vhodné. Pak opět sklouzl do propasti stydlivosti a přemýšlel, co říct dál. Nervózně si hrál s lemem košile a litoval, že si nesedl k někomu, koho neznal ani od vidění, protože u takové osoby by mu nepřišlo neslušné vyndat knížku a začít si číst.. „Eh, takže, literatura, že jo?“ pokusil se navázat hovor, přes bezpečné téma, u kterého si byl skoro vždy jistý, že bude mít co říct. Od toho by se třeba mohli odpíchnout, probrat jak se vlastně jmenují, ve kterém ročníku studují a pak.. Třeba oblíbenou literaturu? Vážně netušil, jak pokračovat dál, proto víceméně doufal, že se toho ujme ta sympatická blondýnka vedle něj.

Začalo to dobře, říká si pro sebe nějak v hlavě. Jednoduše se trošku bála, že ji dívka opravdu odsune někam pryč ze svého světa a své sluchátka si vloží do uší. Ovšem ona opravdu její ručku stiskne, což jí do tváře vnutí nádherný úsměv zářivý jako paprsky pronikající do okýnka vedle Meg. "Také mě těší Meg." Kývne hlavou, úlevně si oddychne s pocitem, že tato konverzace nezačíná tak úplně špatně. Její další slova jí ale donutí vykulit modro šedá očka velice zděšeným způsobem. Trpí snad dívka nadměrnou aktivitou? Od svého maličkého brášky je zvyklá, že je jako utržený ze řetězu, ovšem u postarší dívky tuto věc úplně neočekávala. Pootočí k ní hlavu, poplácá sama sebe velice kurážně po rameni a povzdychne. "Já věřím, že tuto misi budu muset statečně zvládnout. Věř mi, nebo ne. Probojujeme se spolu touto cestou až na letiště do Amsterdamu." Už s úsměvem kývne k tmavovlasé dívce a opět se dají do řeči. Z nějakého neznámého důvodu si s ní doopravdy dosti rozumí. Část letu v podstatě propovídaly, ale samozřejmě že si daly nějaké to jídlo, co nabízeli v letadle. Má jídlo ráda, proč ho neochutnat už v letadle? No na asi hodinku letu usnula, co letěli. Schoulená na jedné sedačce v klubíčku si to chrupkala až do samotného přistání. Společně s Meg se dokázala vypotácet z letadla, nechyběl menší pád z posledního schůdku, přičemž se tak dvě minuty smíchy válela po zemi. No jo, když se daří, tak se daří. Nu společně se zvládnout dostat k pásu, kde čekáte na svoje zavazadlo. Tak dlouho to trvalo, že myslela že její milovaný kufřík nikdy nenajde. Spodní rtík ohrnovala a už myslela že je ztracen. Jakmile však zahlédla svůj levandulový roztomilý kufřík blížící se k ní, přímo skočila pro něj na pás a odkráčela si to na oko uraženě pryč. Při čekání na autobus do hotelu kufřík hladila, utěšovala ho, jak to bude dobré. To jí nějak ale nedošlo, že je čeká vlastně let zpátky. V autobuse usedla opět k Meg, protože proč hledat někoho jiného, když se jí komunikace s Meg líbí. Jejich cesty se však rozloučily právě v hotelu, jelikož Vivi je v podstatě s někým jiným. S dívkou se zrovna nebavila, jelikož nebylo moc o čem a byla k smrti vyčerpaná. Po velkém vybalování si dala akorát sprchu, udělala si nějakou tu další hygienu a ve svém pyžamu se zachumlala do nádherně měkkých peřinek. Ráno jí čekal nepříjemný budíček, který jí donutil se z postele doopravdy vyplazit. Bůh ví co si o ní její spolubydlící musela myslet. Je hold zvyklá si vyspávat, nebo spíše spát opravdu dlouho, což se ze včerejška na dnešek nestalo. Nabere si vodu v koupelně do dlaní a umyje si svůj obličej. Kéž by na sebe mohla hodit hezky vodu jako v reklamách.. Ach.. Kdyby to udělala, asi by měla mokré triko i vlasy. A co vybrala za outfit? Převlékne se do světle šedého svetru obepínajíc její vrchní část hubené postavy. Rukávy svetru přesahují trochu přes její drobné dlaně, co stále vypadají jako ty dětské. Dolů zvolí tmavě červenou sukni a aby jí nebyla zima na hubené nožky, navlíkne si černé punčochy. Nazuje si nějaké teplejší boty nad kotníky a se svým malým roztomilým černým batůžkem a bundou s kožíškem, rozpuštěnými vlasy vlnící se jako vlny na moři, se vydá na chodbu vyhledat kamarádku Meg, se kterou se vydá do autobusu který je má odvést až do ZOO. Dorazí až do samotné ZOO a první co získá její pozornost, je cukrová vata, tudíž ani nevnímá slov kantora a vnímá jen tu nádhernou vůni linoucí se po ZOO. Chytne se okamžitě paže Meg a začne ukazovat na menší pojízdný stánek s cukrovou vatou. Je nadšená jako malé dítě. "Meg! Meg! Podívej, támhle dělají dokonale vypadajícno vonící vatu! Musíme tam jít, ona nepočká!" Táhne jí okamžitě ke stánku. Kde se v ní vzal ten neviditelný motor vytvářející energii?